Mnoho vzpomínajících o něm píše s jistou mírou respektu a úcty. Někteří přímo v superlativech. Přesto jsem to jméno do té doby neznal a neměl jsem ani tušení jak ten voják vypadal. Nakonec jsem narazil na trilogii jiného sovětského frontového vojáka a později důstojníka, Karpova Vladimíra Borisoviče, nazvanou Generál. Tato dnes už skoro zapomenutá práce, která jak jsem nedávno zjistil, nebyla z našich veřejných knihoven po roce 1995 stažena a je tedy dostupná, se tomuto muži věnuje s velkou pečlivostí.
Jelikož se mi ji podařilo vystopovat v univerzitní knihovně Univerzity Palackého v Olomouci rozhodl jsem se, že se pokusím život tohoto generála uspořádat a na pozadí válečných událostí na kterých se jako velitel nebo štábní pracovník podílel, vám život tohoto vojáka přiblížit.
Jeho otec se jmenoval Jefim Jefimovič a matka Jedovkije Onufrijevna. Otec byl švec a maminka pracovala celý život v domácnosti. Měl tři sourozence. Bratra a dvě sestry. Podařilo se mi zjistit jméno starší sestry. Jmenovala se Taťána. Asi to byl těžký život. Otec zemřel v roce 1906, když Ivanovi bylo pouhých deset let. Jedovkije Onufrijevna byla tak jako většina tehdejších ruských žen negramotná a skoro se upracovala, aby zajistila alespoň základní prostředky pro život.
Sestra Taťána byla inteligentní a schopná dívka. Vystudoval a stala se učitelkou. Význam vzdělání si velmi dobře uvědomovala a nutila svého brášku aby se učil co nejlépe. Ivan se jí podle lidí co je znali podobal v tom, že se snažil celý život učit. O své sestře celý život tvrdil, že byla jeho druhou matkou. Donutila ho, aby vystudoval nižší chlapecké gymnázium a v roce 1913 nastoupil do městečka Karačajev do učitelského ústavu. Pro naprostou chudobu mu bylo vypláceno stipendiu ve výši 10 rublů a 72 kopějek.
V roce 1914 vypukla Velká válka. Rusko vedené slabým carem a příliš sebevědomými vojáky se bez váhání vrhlo do válečné vřavy. I na Ivana Jefimoviče udělala hluboký dojem slova v carském manifestu o historickém poslání Ruska, o bratrských citech ruského národa k ostatním Slovanům a o cti a významu a nedotknutelnosti Ruska a potřebě uchovat jeho postavení mezi velmocemi.
Rozhodl se odejít na frontu a bojovat za vlast. Počátečních bitev byl ušetřen. V roce 1914 nebyl v odvodním věku . V roce 1916 když dosáhl dospělosti mu učitelský ústav v Karačajevě poskytl odklad pro dokončení studia. Podle tehdejšího ruského systému přípravy důstojníků odcházeli totiž učitelé přímo z učilišť na krátkodobé kursy do junkerských učilišť. Na podzim roku 1916 na pokyn z vyšších míst propustil učitelský ústav všechny své chovance před termínem a ihned je rozeslal do vojenských učilišť. Ivan Jefimovič se tak v lednu 1917 dostal do Alexandrova junkerského učiliště v Moskvě.
Krátce po jeho příjezdu a zahájení studia začala Únorová revoluce. V roce 1917 byla v důsledku nespokojenosti obyvatel s válečnými poměry v zemi vyhlášena v Petrohradě generální stávka, která je považována za počátek Únorové revoluce. V jejím důsledku odstoupil car Mikuláš II. a moc získala prozatímní vláda. Začaly vznikat revoluční orgány, tzv. sověty dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Největší moc si uzurpoval Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců, který vládě nedůvěřoval a přisvojoval si střídavě moc i práva vlády i dumy.
Začala okamžitá rozkladná činnost v armádě i ve společnosti. Mladý vojenský student Ivan Jefimovič Petrov se těmito událostmi moc nezatěžoval. Stále vnímal jako svoji nosnou povinnost dokončit učiliště a nastoupit aktivní službu. Stalo se. Dne 1 června 1917 byl slavnostně vyřazen a v hodnosti praporčíka byl odvelen k 156. pěšímu záložnímu pluku v Astrachani. Jeho vojenská služba nezačala dobře. Podvyživený mladík neodolal bohaté nabídce ovoce a zeleniny na tržištích a chytil úplavici. Přežil ji, ale sedm týdnů byl upoután na lůžko. Když se uzdravil byl tak zbídačený, že nasazení na frontě nebyl schopen a byl poslán na dvouměsíční zdravotní dovolenou. Strávil ji doma v Trubčevsku. Po návratu však byl pro slabé zdraví z armády propuštěn a vrátil se domů.
Přišel podzim a s ním Říjnová revoluce. Ivan Jefimovič se nedokázal ihned zorientovat v tom, která strana je ta „správná“. Neporozumění situaci u něj vedlo k odmítnutí Dekretu o míru. Považoval jej za zradu Ruska. Na druhou stranu nikdy nevstoupil do čehokoliv, co vy bylo nepřátelské nově se koncipující sovětské moci.
V březnu 1918 zkrachovala mírová jednání v Brestu Litevském a německá císařská armáda přešla do útoku. Když se přiblížila k Trubčevsku, Ivan měl jasno – bude bránit vlast. Vydal se na cestu do Astrachaně ke svému pluku. Zde předpokládal že bude budováno vojsko k boji s nepřítelem. Do Astrachaně nikdy nedorazil. V městě Syrzaň potkal své kamarády z pluku. Všichni už sloužili v Rudé armádě a jejich přesvědčovaní na Ivana Jefimoviče mělo natolik velký vliv, že dobrovolně vstoupil do Rudé armády a s novými přáteli - nyní už soudruhy - odjel do Samary. Zde byl zařazen bývalý praporčík ruské carské armády Ivan Jefimovič Petrov do kádrové jednotky. Pod vlivem agitace, která s jeho přesvědčením nemusela svádět velkou bitvu už první měsíc služby, někdy v polovině dubna 1918 vstoupil do bolševické strany. Stal se rudoarmějským velitelem. A tím zůstal až do své smrti.
Už v květnu 1918 měl významnou účast na potlačení povstání anarchistů v Samaře. Jenže blíží se protivník jakého mladá Rudá armáda nepoznala. Československé jednotky. Zpočátku tyto jednotky určené pro boj na straně Ruska proti Němcům a rakousko-uherské armádě nijak novému režimu neodporovaly a chtěly v konfliktu zůstat neutrální. Bolševická vláda ale přes svůj souhlas s odsunem českých vojsk přes Vladivostok chtěla Čechoslováky odzbrojit. Ti se samozřejmě postavili na odpor. Bolševici ale udělali zásadní chybu. Do rukou Čechoslováků se dostal jeden výtisk dopisu který dostali všichni představitelé bolševické moci v dotčené oblasti. V něm si přečetli: Cituji:
„Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železniční trati, budiž na místě zastřelen... Kdo ustoupí a bude jim pomáhat při jejich cestě na východ, bude nelítostně potrestán... „
to je úryvek z dopisu Lva Trockého sibiřským sovětům z 28. května 1918.
Slavnostní nástup československých jednotek , 1918
Už první útoky na československé ešelony v Marjanovce, Irkutsku a Zlatoustu jsou krvavě odraženy. Čechoslováci přešli do protiútoku. 27. května je dobyt Čeljabinsk, 31. května Petropavlovsk, 6. června Omsk. V těžké situaci jsou jednotky na levém břehu Volhy, od sibiřských legií je dělí Volha a Ural. Legionáři po tvrdém boji dobývají 28. 5. Pemzu a postupují po levém břehu Volhy k Samaře.
Před Samarou se je místní sovět pokouší zastavit v opevněné pozici u stanice Lipjagy. Jedinou možností je dobytí pozic u Lipjag a odražení útoku od Volhy. Po tvrdé bitvě obsazují Čechoslováci 8. června Samaru za jásotu obyvatelstva. Nakonec Čechoslováci dobývají magistrálu od Volhy po Pacifik
V létě 1918 Lenin vytyčil směrnici – osud revoluce závisí na rychlém vítězství nad Čechoslováky. Pravicové síly v Rusku jsou příliš slabé a do boje se příliš nehrnou. Slibované posily západních spojenců se neobjevují a tak jsou legie nuceny vyklidit Povolží a stáhnout se za Ural.
V této době v řadách 1. samarského komunistického oddílu bojoval proti Čechoslovákům i Petrov. Bojoval - v hlubokém přesvědčení, že dělá správnou věc - u Samary, Syrzaně, Melekesu i Simbirska. V pozdním létě roku 1918 Lenin vytyčil směrnici – osud revoluce závisí na rychlém vítězství nad Čechoslováky. Pravicové síly v Rusku jsou příliš slabé a do boje se příliš nehrnou. Slibované posily západních spojenců se neobjevují a tak jsou legie nuceny vyklidit Povolží a stáhnout se za Ural.
Petrov bojuje dále, ale jeho protivníkem jsou jednotky bělogvardějců na Urale. Ty jsou tvořeny kozáky. Petrov se stává kavaleristou a tím ve své duši zůstane po zbytek života.
Uralští kozáci – protivník Rudé jízdy
Při pobytu v této oblasti bojů utrpěl porážku. Ale byla to jedna z porážek, které nikdy nelitoval, i když díky ní padl doživotně do zajetí. Porazila ho krásná kozácká dívka Zoja Pavlovna Jeftifejevová. Zamiloval se do ní a v roce 1919 se s ní oženil. O tomto manželství by se dal napsat román sám o sobě. Otec jeho nevěsty i dva bratři bojovali proti bolševické moci a je možné, že se v bojích potkali na protilehlých stranách. Po porážce kozáků na Urale je Petrov přeložen k Západnímu frontu. Zde se zapojil do bojů proti Bílým Polákům jak dobový tisk v novém bolševickém státě nazýval armádu znovu konstituovaného Polského státu.
Sovětsko-polská válka byla sérií rozhořčených vojenských střetnutí mezi ozbrojenými silami Polského státu a Rudou armádou. Byla vybojována v době od února 1919 do března 1921. Střetla se zde snaha Sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria – stejně tak se jednalo i o ztracené Finsko - jehož se cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět rozsáhlé části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století. Takže se na ten konflikt trochu podíváme.
Po ukončení Velké války a obnově polského státu se stal jeho čelním představitelem Józef Piłsudski. Ten se pustil do velké hry. Po vítězných státech Dohody požadoval jak uznání hranic Polska z doby před Trojím dělení Polska, ale v případě východní hranice požadoval rozsáhlá území v Litvě, v Bělorusku a na Ukrajině táhnoucí se od Baltského k Černému moři. Na Versailleské konferenci, pro niž byl Piłsudski chápán jako osoba nežádoucí, se však o východní hranici Polska nerozhodlo. Polsko využilo pokračující občanské války v Rusku v polovině dubna 1919 dala polská vláda rozkaz k pochodu na Litvu a do Běloruska, v květnu téhož roku vtrhla polská vojska i na Ukrajinu. Byla obsazena rozsáhlá území, které si Polsko postupně vojensky zajistilo. V prosinci roku 1919 byla na základě rozhodnutí Dohody vytyčena tzv. Curzonova linie, která byla de facto etnickou hranicí mezi Ruskem a Polskem. Na východě od této linie tvořili Poláci v různých oblastech 5 - 30% obyvatelstva. Většinu zde ovšem neměli Rusové, ale Bělorusové či Ukrajinci, kterým byl vlastní stát upřen. Koncem ledna 1920 se konala v Helsinkách konference, která měla přinést přijatelné řešení pro všechny strany, ale nepřinesla žádné výsledky. Rusko, které se věnovalo svým potížím, zatím bylo mimo hru. To se ale mělo změnit.
Polští vojáci u ukořistěného obrněného automobilu Rudé armády, Ukrajina 1919
Dne 25. dubna vtrhla polská vojska do Ruska, které stále zmítala občanská válka. Rychlé jezdecké jednotky do začátku května 1920 ovládly velkou část Ukrajiny a Běloruska a 7. května dobyly Kyjev. Na to už Trockij musel reagovat a reakce byla rychlá. Koncem května zahájila Rudá armáda protiútok a do 16. června zatlačila Poláky na čáru z konce dubna 1920. V červenci lord Curzon předložil opět svůj návrh hranice mezi Polskem a Ruskem a počátkem srpna došlo k dvěma bezvýsledným jednáním mezi zástupci obou znepřátelených stran. Rudá armáda zahnala mezitím polské síly až k Varšavě. Lenin a Tuchačevskij vyhlásili za cíl zničení buržoazního Polska, nastolení diktatury proletariátu a následné spojení s maďarskými, německými a francouzskými komunisty a osvobození pracujících v Evropě - zde je vidět reminiscence na vzniklé republiky rad ve střední Evropě. Nikdy neskončí spory o reálnosti takového cíle, protože vojska vedená Tuchačevským byla v bitvě u Varšavy vybojované ve dnech 13. až 25. srpna 1920 poražena a těžce poničena. K porážce Rudé armády přispěly nejen chyby ruského velení či útoky bělogvardějských vojsk v jejich týlu, ale též přímá i nepřímá pomoc, kterou Polsku poskytovala Anglie a zejména Francie. Polská strana vzala i velké množství rudoarmějců do zajetí a většina z nich byla popravena stejně jako to v stejnou dobu udělali Finové na svém území s vlastními bolševiky tak i zajatými rudoarmějci proti nim bojujícím.
Rudá jízda v útoku - ilustrační obrázek
Za tím je nutno vidět černou práci Stalina, který významně přispěl k porážce u Varšavy tím, že v rámci urychlení svého tažení na Lvov v kritickém okamžiku Tuchačevskému svévolně odebral elitní Buďonného První jízdní armádu a v nejnevhodnějším okamžiku tak tragicky oslabil jeho levé křídlo. Slavná a v boji velmi zkušená první jízdní armáda, která jediná mohla relevantně čelit skvělým polským kavaleristům tak z bojiště zmizela a pěchota nemohl proti mase polské jízdy obstát.
Po bitvě u Varšavy se sovětská fronta zhroutila a Poláci vytlačili trosky Rudé armády hluboko do prostorů Ukrajiny a Běloruska. Rudá armáda podnikla ještě jeden strategicky významný pokus polské síly zastavit, ovšem po další drtivé porážce na řece Němen, nezbylo bolševickému Rusku, než zahájit jednání o míru. Ten byl pro Sovětské Rusko ponižující a ve své podstatě jen tíživá situace země stále se otřásající občanskou válkou, vedla k jeho přijetí.
Válečné akce byly zastaveny 18. října 1920. I když státy Dohody stále požadovaly vznik polsko-ruské hranice na Curzonově linii, Józef Piłsudski 13. března 1921 kategoricky prohlásil, že neuzná žádnou jinou hranici s Ruskem, než tu, která existovala roku 1772. Rižský mír, podepsaný 18. března 1921 přiřkl Polsku prakticky veškerá požadovaná území. Stalin a jeho lidé na to nikdy nezapomněli. Toto z jejich pohledu „ponížení“ se stalo základem pro tajný dodatek Sovětsko- německé smlouvy z roku 1939 a vedlo tomu, že Polsko porážené Německou Wehrmacht bylo z východu napadeno Rudou armádou. V masových popravách rudoarmějců u Varšavy pak někteří historikové vidí ideové podhoubí vraždění v Katyni.
Někde v této hořké a neslavně prohrané válce se pohyboval i Ivan Fefimofič. Udělal jsem hodně pro to, abych zjistil podrobnosti ale nepodařilo se mi zjistit víc, než že bojoval jako velitel čety, byl předsedou vojenského soudu a komisařem pluku. Jsem si také jistý, že jako přesvědčený komunista a internacionalistu musel utrpět hluboký morální úder.
V době od ukončení bojů proti Polákům do května 1922 se Ivan Jefimovič podílel na obnovení svrchovanosti Sovětského Ruska na ztracených územích. Lenin a jeho lidé uzavřenou smlouvu nerespektovali a do tří měsíců velkou část území Ukrajiny a Běloruska opět Rudá armáda ovládla.
V roce 1922 pak Petrov absolvoval vojenský kurs pro rudé komisaře a byl zařazen na místo vojenského komisaře 63. jezdeckého pluku 11. jezdecké divize. Tato divize byla přemístěna do Turkestánu a měla jediný úkol- pomoci porazit místní bojovníky proti bolševické moci zvaných basmači.
Turkestán je rozsáhlé území ve střední Asii. Jeho název značí v překladu Země Turků. Název se dochoval jako pozůstatek velkého Turkutského kaganátu, který na tomto území přežil nejdéle. Tato oblast byla oddělena od Ruska jednak Kaspickým mořem a Aralským jezerem, ale především rozsáhlým pásem pouští, které se táhly od Kaspického moře až k jezeru Balchaš u hranic s Čínou. Tyto geografické podmínky měly zřejmě největší vliv i na ovládnutí této oblasti Ruskem. Zatímco ruský postup směřoval od 17. století na východ a dosáhl pobřeží Tichého oceánu a dokonce i části amerického světadílu, zájem o Střední Asii ze strany Ruska byl mnohem menší a výrazněji se objevuje až v 19. století.Geograficky ovšem Turkestán zasahoval i dále na východ (čínský, též východní Turkestán, neboli Ujguristán) a na jih (afghánský Turkestán).
Základní mapu historického Turkestánu ukazuje obrázek který následuje
Zde tradičně život plynul podle pravidel daných Islámem. Aby bylo jasnější na čem se Ivan Jefimovič Petrov podílel, nezbývá než dát pár slov o tom, kdo byli basmači a proč se postavili proti sovětské moci.
Turkestán – Země Turků - je či spíše bylo území ve Střední Asii obývané převážně tureckými národy a národnostmi. Existovalo od roku 1868 a bylo rozděleno mezi Čínu a Rusko. Tam kde se dnes na území o rozloze 1 684 000 kilometrů čtverečních rozkládá Ujgurská autonomní oblast nesl tehdy název Východní Turkestán. Rusko ovládalo Západní Turkestán. Postupně ale Rusko v rámci expanze postupně připojilo i samostatné chanáty Buchara, Chiva, Kokant a Taškent a od výše uvedeného roku 1868 neslo toto území název Turkestánský kraj.
Po porážce Ruska v Rusko – japonské válce se zdálo, že je Rusko relativně oslabeno a ve vnitřní krizi. To vyvolalo v okrajových územích odpadlické nálady. Není se tomu moc co divit – všechna tato území byla k Rusku připojena silou nebo hrozbou a Rusku sloužila jako kolonie a prostor pro ruskou kolonizaci. A konkrétně na území Turkestánu, kde nyní jsou samostatné státní útvary, příchod ruského zemědělsky činného obyvatelstva znamenal rozvrácení polokočovného způsobu života, který zde měl tradici mnoha set let.
Zároveň došlo k masové emigraci původních obyvatel do okolních prostorů. Kazachů a Kyrkyzů do Pamíru a Afganistanu a po porážce ferganského povstání v roce 1916 i do Číny. Ale nebudu předbíhat.
Takže po roce 1905 se objevily n území Turkestánu dvě ideové myšlenkové linie. Jedna se nazývala panturkimus a vyjadřoval představy o sjednocení všech turkických kmenů do jednoho státního útvaru. Druhá se pak nazývala panislamismus a je jasné o co v ní šlo. Obě se měly stát platformou odporu proti stále rostoucímu ruskému vlivu na všechny oblasti života místních kultur. Obě ale zůstaly uzavřeny v malé vrstvě místních intelektuálů, na širokou veřejnost neměly valný vliv. Ale byl to zárodek odporu.
V letech 1917 až 1918 se pak konalo několik islámských duchovních kongresů, které požadovaly autonomii celé střední Asie. Tyto aktivity ale byli z obavy před rostoucím tureckým vlivem v oblasti tvrdě potlačeny. Únorová revoluce a abdikace cara a hlavně bolševická říjnová revoluce přinesly zlom i sem, do těchto od ústřední moci vzdálených oblastí. Ve dnech 15. až 22. listopadu 1917 byl například v Taškentu založen Sovnarkom. To je tempo až neuvěřitelné. Jenže do čela všech rozhodujících institucí byli ustavováni Rusové a příslušníci jiných národů - ne místní lidé. A to nebylo ze strany bolševiků příliš moudré.
Reakce na sebe nedal dlouho čekat. Celým Turkestánem se začali šířit masivní nepokoje, které přerůstaly v násilnou revoltu v jejímž čele stáli lidé označovaní jako basmači. Termín basmači vychází ze dvou turkických slov. Ze slova basmak což značí útočit a ze slova baskyndži, což znamená útočník.
Kresba typického islámského bojovníka – basmače, uzbecké národnosti
Boje byly vedeny dvěma liniemi. Přímou ozbrojenou gerilou, kdy partizánské oddíly útočily z horských oblastí a pouští na malé bolševické jednotky a správní centra a propagandisticky přes islámské duchovní a místní aristokracii. Basmačské aktivity se vedly v největším nasazení od roku 1918 do roku 1923, ale celkově jejich rezistence pokračovala až do roku 1932.
Jejich největší úspěch byl, když společně s rolnickou armádou plukovníka Monstrova obsadili velkou část ferganského údolí včetně jeho správního a duchovního centra města Oš. Boje s basmači spadají do celého toho obrovského komplexu bojů po celém území bývalého Ruska, které je dnes nazýváno občanskou válkou. A aby to v Turkestánu nebylo příliš jednoduché, tak na tomto obrovském území v letech od 1918 do roku 1926 vzniklo a opětně zaniklo několik státních útvarů, které opět zanikly a nebo se sloučili do větších celků. Například na území Nezávislého Turkestánu, který existoval od roku 1917 vznikla Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika a na území Turkestánského kraje pak Chorezmská lidová republika a Bucharská lidová republika.Vznikly na územích bývalé turkestánské generální gubernie, bucharského emirátu a chivinského chanátu v roce 1920 Jak bylo v nových poměrech zvykem, bolševici nebrali ohled na národnosti a do rozporů často osudových se dostali lidé z různých jazykových skupin. Bojový kotel se ještě více rozehřál. Následovaly další vlny exodu - Turkmeni a Uzbekové masově odcházeli do Afganistanu.
A někdy v době kdy boje s basmači, kteří se opírali o oporu místních věrných muslimů vrcholili a obě strany se blížili k limitu sil, se zde objevuje i Ivan Jefimovič Petrov. Rudá armáda v této době už má pevný profesionální velitelský kádr, zkušené vojáky a za sebou nemálo úspěchů. Cizí interventi poraženi odešli z Dálného východu, pobřeží Černého moře o poloostrova Kola. Bílé armády byly poraženy. Na druhou stranu díky svévoli vlastních špičkových představitelů v rozhodování, utrpěli tvrdý direkt od Poláků, ale skrytě si nakonec co chtěli vzali zpět. I československé legie už dva roky byly doma. Jen zde v Turkestánu nebylo jasno a bylo potřeba rozhodujícím způsobem basmače porazit a upevnit bolševickou moc.
Moskevské bolševické centrum mělo pocit, že místní orgány které dokonce založili i něco jako vlastní domobranu, nejsou v boji proti basmačům dostatečně aktivní. Bylo zde trvalé podezření, že v nich nějak zůstává jejich muslimské myšlení a nejeví dostatek nadšení pro proletářský svět. Tyto podezřívavé pohledy měli jisté racionální jádro. Členové komunistické strany Turkestánu se rozštěpily do dvou skupin. Jedna chtěla sloučit všechny turistické národy národnosti do jednoho jediného státu – součásti velké země bolševiků. Druhá je podezřívala z obnovených snah o panturkismus a požadovala jiné rozčlenění území.
Přítomnost velkých sil Rudé armády, která začala nekompromisně likvidovat protivníky na všech frontách, pomohla umlčet první skupinu. Druhá díky jisté přízni samotného Stalina nakonec dosáhla své. V říjnu 1924 zanikly: Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika a Chorezmská lidová republika a Bucharská lidová republika. Na jejich troskách - pokud je tento eufemismus na místě – vznikly Uzbecká sovětská socialistická republika a Turkmenská sovětská socialistická republika. Obě byly vyhlášeny 24. října 1924. Součástí USSR byla i Tádžická autonomní socialistická publika a v rámci RSFSR byla o něco dříve, tedy 14. října ustavena Kara-Kirgizská autonomní oblast. Tím tato enkláva přešla vývojem přes Kara-kirgiskou autonomní socialistickou republiku až po Kirgizskou sovětskou socialistickou republiku vyhlášenou roce 1936.
Ivan Jefimovič Petrov zde bojoval dlouhých 8 let. 8 let pochodů, přežívání ve složitých klimatických podmínkách a 8 let nekonečné drobné partizánské války. Za celou tu dobu zde nebyla vybojována jediná klasická bitva.
Nesmíme ale zapomenout na jednu důležitou věc. Dne 27. dubna 1925 se manželům Petrovovým narodil syn Jurij. Bylo to nakonec jejich jediné dítě a Petrov se ve svém synovi, kterého miloval stejně jako svoji ženu viděl.
Už za rok byl velitelem divize Kočalovem a vojenským komisařem divize Kaplanem hodnocen jako iniciativní, ukáznění důstojník. Oceňovali jeho osobní odvahu, administrativní, politickou a řídící zkušenost. Vynikal i ve fyzické zdatnosti.