Korzárská loď Alabama
Když 12. dubna roku 1861 vypukla americká občanská válka známá spíše jako válka Severu proti Jihu, stálo velení konfederačního válečného loďstva před nelehkým úkolem, jak vést válečné operace proti nepřátelským námořním komunikacím, které chránilo nepoměrně silnější unionistické námořnictvo. Nakonec se Konfederace uchýlila ke způsobu jaký dříve běžně používaly všechny flotily čelící mnohem silnějšímu protivníkovi. Vláda hromadně vydávala takzvané korzárské listy, které každému soukromníkovi umožňovaly prohlásit své plavidlo za jižanskou válečnou loď a přepadat unionistická obchodní plavidla. Kromě těchto privátních korzárů existovali ještě i korzáři státní, kteří používali přímo lodě postavené na náklady konfederační vlády. Mnoho z těchto lodí se v průběhu následujících několika let proslavilo, ale zdaleka nejznámějším ze všech jižanských přepadových plavidel se stala ALABAMA, jejíž impozantní bojová kariéra si zaslouží podrobnější zpracování.Pobřeží jižních států bylo prakticky od samotného počátku války blokováno unionistickým loďstvem a početně slabé konfederační námořnictvo se soustřeďovalo zejména na obranu nejdůležitějších přístavů a na výpady proti nepřátelským obchodním komunikacím zcela rezignovalo. Konfederace si ovšem nechávala v zahraničí stavět speciální válečné lodě určené primárně k napadání nepřátelské námořní přepravy, z nichž se později vyvinuly dnešní křižníky (tento název snad vznikl díky tomu že tato plavidla křižovala po světových mořích). Stavba těchto přepadových lodí by pochopitelně nebyla možná bez tiché podpory, jíž Konfederaci poskytovaly vlády Francie a Velké Británie, které Konfederované státy americké sice nikdy oficiálně neuznaly (tudíž jejich podpora byla nelegální), ale přesto jim v průběhu tohoto konfliktu ochotně dodávaly nejrůznější válečný materiál.
Stavbu ALABAMY provedla známá britská loděnice John Laird Sons and Company v Birkenheadu. Na uzavření nelegálního kontraktu v hodnotě 47 500 liber šterlinků se velkou měrou podílel slavný jižanský agent James Dunwoody Bulloch, jenž v Británii založil obchodní společnost prodávající pašovanou bavlnu, která se stala téměř jediným zdrojem konfederačních financí. Za utržené peníze nakupoval Bulloch válečný materiál, jenž byl následně pašován do jižanských přístavů. Z těchto podloudných obchodů byla financována i stavba několika přepadových lodí, mezi nimiž nechyběla ani legendární ALABAMA, která během stavby nesla fiktivní jméno ENRICA. Jižané používali před názvy svých lodí zkratku CSS, aby se jejich plavidla odlišila od unionistických válečných lodí používajících i nadále původní označení USS, takže celý název tohoto plavidla zněl CSS ALABAMA (Seveřané od roku 1861 provozovali jednotku USS ALABAMA).
Nový přírůstek konfederačního loďstva byl předán zákazníkovi 29. července roku 1862 (ještě jako ENRICA) a do služby ve válečném námořnictvu oficiálně vstoupil 24. srpna téhož roku, když byl slavnostně přejmenován na ALABAMU. Třebaže skutečný účel stavby byl utajován, nebylo přílišným tajemstvím, že se v loděnici John Laird Sons and Company realizuje válečná loď, která má v budoucnu posílit námořnictvo Konfederace. Přesto britská vláda nijak nezasáhla a umožnila dohotovenému plavidlu nerušeně odplout, což bylo v rozporu s tehdejšími mezinárodními předpisy, neboť Británie vyhlásila v probíhající občanské válce neutralitu a Konfederaci navíc nikdy oficiálně neuznala.
ALABAMU je těžké přesně zařadit do určité kategorie tehdejších válečných lodí, ale nejpřesnější patrně bude hovořit o ní jako o korvetě. Tato jednotka měla dřevěný trup dlouhý 67 m, široký 9,65 m a její ponor činil 5,38 m. Výtlak dosahoval hodnoty 1050 tun. Nad hladkou palubou se vypínaly tři stěžně s plným oplachtěním a jeden komín. ALABAMA zcela postrádala jakékoliv nástavby a na palubě stála pouze lodní děla. Trup byl zhotoven z anglického dubu a nebyl opatřen žádným pancéřování, které by plavidlo připravovalo o potřebnou rychlost a zbytečně zvyšovalo spotřebu uhlí, ale části nacházející se pod čarou ponory byly pobité měděným plechem, jenž lodní trup ochraňoval před působením agresivní mořské vody. Loď nesla i několik záchranných člunů zavěšených na jeřábech podél lodních boků a na zádi.
Výzbroj tvořilo šest děl ráže 170 mm, která se tehdejší terminologií označovala jako 32liberní, jelikož jejich projektily měly hmotnost 32 liber, což odpovídá 15 kg. Tato děla stála volně na palubě podél boků (vždy tři na každé straně) a představovala hlavní lodní výzbroj. Kromě nich nesla ALABAMA ještě jedno 110liberní dělo umístěné v podélné ose u paty předního stěžně, jehož granáty měly hmotnost 50 kg a jedno záďové dělo ráže 203 mm (68liberní) vystřelující náboje vážící 31 kg. Všechna děla byla ještě nabíjená zepředu, jednalo se o typ Blakely a vyrobila je britská zbrojovka Wesly & Preston. Na válečné plavidlo odpovídající velikosti byla nesená výzbroj poměrně slabá ale zamýšlenému účelu, kterým bylo zejména přepadávání obchodních plavidel, plně vyhovovala.
Záďové 68liberní dělo
K pohonu sloužily dva horizontální parní stroje o celkovém výkonu 600 koňských sil, jež vyrobila společnost John Laird Sons and Company. Výkon strojů byl převáděn na jeden lodní šroub dodaný firmou Griffiths, který se dal uvolnit a zvednout nad úroveň hladiny, aby nezpomaloval rychlost lodě pokud plula pod plachtami. Maximální rychlost se pohybovala kolem 13 uzlů a v případě že ALABAMU poháněly pouze plachty byla rychlost závislá na síle větru a mohla dosahoval až 10 uzlů. Vezenou zásobu paliva tvořilo 350 tun uhlí a toto množství umožňovalo plavbu vysokou rychlostí po dobu osmnácti dní.
Posádku ALABAMY tvořilo 29 důstojníků a 116 lodníků. Většinu řadových členů tvořili najatí britští námořníci, kteří byli členy posádky ještě před přeměnou plavidla v jižanskou válečnou loď, a zbytek byl později zverbován v britských zámořských přístavech a zejména z posádek zajatých lodí. Takto byli získáni i někteří unionističtí námořníci tmavé barvy pleti, kteří neměli žádný morální problém s přechodem k válečnému loďstvu Konfederace, třebaže Lincolnova vláda se snažila probíhající válku prezentovat jako spravedlivý boj za osvobození černých otroků z područí jižanských otrokářů.
Většinu velitelského sboru naopak tvořili řádní konfederační námořní důstojníci, jimž se podařilo tajně vycestovat do Velké Británie, ale vyskytovali se mezi nimi i občané neutrálních států (Llewellyn, Robertson, Alcott a Fulham z Británie, von Meulnier a Schroeder z Pruska). Velitelem ALABAMY byl jmenován fregatní kapitán Raphael Semmes (narozen roku 1809). Byl to zkušený námořník, jenž již během války s Mexikem velel válečné lodi SOMERS a po vypuknutí války Severu proti Jihu měl na povel přepadovou loď SUMTER, která během krátké doby dokázala ukořistit celkem šestnáct unionistických lodí. Prvním důstojníkem se stal John McIntoch Kell (narozen roku 1823), druhým důstojníkem byl Richard Fielder Armstrong, jako třetí důstojník sloužil Joseph David Wilson, funkce čtvrtého důstojníka byla svěřena Johnu Lowovi a pátým důstojníkem se stal Arthur Sinclair. Mezi dalšími členy důstojnického sboru nechyběl ani Irvine Stephens Bulloch, jenž byl bratrem jižanského agenta Bullocha, který se rozhodující měrou zasloužil o stavbu ALABAMY.
Důstojníci na palubě Alabamy
ALABAMA byla od samého počátku projektována jako přepadová loď a k tomuto účelu byla znamenitě uzpůsobena, protože dosahovala vysoké rychlosti a také její nautické vlastnosti byly velmi dobré. Výzbroj byla na zajímání obchodních plavidel více než dostatečná a díky bohatému oplachtění měla téměř neomezený akční rádius. Na druhou stranu se musela vyhýbat střetům s regulérními válečnými loděmi, které jí většinou převyšovaly svou silnější výzbrojí, ale ALABAMA jim díky své rychlosti mohla většinou snadno uniknout.
Slavná korzárská kariéra přepadové lodě ALABAMA
Přeměna v korzárské plavidlo
Nově realizovaná loď neunikla pozornosti agentů Unie, kteří neúspěšně usilovali o její zabavení, takže si alespoň přímo v liverpoolském přístavu pořídili její fotografii, jejíž kopii později dostali všichni velitelé seveřanských válečných plavidel. U břehů Británie v té době operovalo jedno unionistické válečné plavidlo, takže hrozilo nebezpeční že nově postavená loď bude ihned poté co opustí britské výsostné vody potopena. Proto se urychleně vydala na cestu k Azorským ostrovům kde čekala na setkání se zásobovacími plavidly, která sem měla dopravit potřebné vybavení a jižanské důstojníky. Brzy připlula plachetnice AGRIPPINA přivážející 350 tun uhlí a lodní děla s municí. Dne 20. srpna dorazil i parník BAHAMA, na jehož palubě se nalézal kapitán Semmes a dalších 23 důstojníků. Přeměna v korzárské plavidlo
Vlajka konfederačního válečného námořnictva
Okamžitě se začalo s přestavbou na válečnou loď a plavidlo bylo slavnostně přejmenováno na ALABAMU a vstoupilo do služby v konfederačním válečném loďstvu. Kapitán Semmes nechal původní posádku nastoupit na palubu a všem mužům nabídl možnost podepsání nové, časově neomezené smlouvy, která jim kromě jednorázové obměny za podpis zaručovala i dvojnásobnou mzdu a speciální bonusy za zničené nepřátelské obchodní lodě. Většina posádky nadšeně souhlasila a Semmes toho dne získal prvních 83 členů své slavné posádky. Kromě lukrativního kontraktu ovlivnila rozhodování těchto mužů jistě i skutečnost že ALABAMA se stala regulérní válečnou lodí, což z nich v případě zajetí činilo válečné zajatce, kteří nemohli být trestně stíháni jako piráti a nepochybně i odvěká touha po dobrodružném životě, jenž se diametrálně odlišoval od nudné služby v obchodním loďstvu. Zbytek posádky byl naloděn na doprovodná plavidla a dopraven zpět do Británie, zatímco jejich dosavadní druhové se vydali na dobrodružnou plavbu, která z nich měla později učinit jednu z nejslavnějších lodních posádek v historii námořního válčení.
Korzárská kampaň Alabamy
Začátek korzárské kariéry nové přepadové lodě byl velmi úspěšný a ALABAMA se v průběhu září postupně zmocnila deseti unionistických plavidel, mezi nimiž se nejčastěji vyskytovaly velrybářské lodě lovící velké mořské kytovce, jejichž tuk byl v té době velmi ceněnou surovinou. Největším úspěchem se stalo zajetí lodě OCEAN ROVER která měla i s přepravovaným nákladem sama hodnotu 70 000 dolarů. Semens nechal posádky zajatých plavidel vysadit na Azorských ostrovech a jejich lodě nařídil spálit. Po těchto úspěších bylo jasné že zdejší vody se pro jižanského korzára brzy stanou nebezpečnou oblastí, kterou začnou pročesávat zalarmované nepřátelské válečné lodě, takže se rozhodl změnit operační oblast. ALABAMA přeplula Atlantik a u pobřeží Newfoudlandu se stočila k jihu, aby se plavila podél amerického pobřeží kde neměla o kořist nouzi, takže v průběhu října zajala jedenáct nepřátelských plavidel, mezi nimiž byl i parník MANCHESTER, jehož potopením přišla Unie o 164 000 dolarů. Později se ALABAMA u ostrova Martinik setkala se zásobovací lodí AGRIPPINA a brzy poté zajala další tři unionistické lodě a následně odplula do Karibského moře kde pokračovala ve své korzárské činnosti. Za zmínku stojí zejména zajetí obchodní lodě ARIEL, k němuž došlo 7. prosince 1862. ARIEL se stal zatím nejcennější kořistí, jelikož tato loď a její náklad měly hodnotu 261 000 dolarů.
Alabama na své slavné plavbě
Zajímání obchodních plavidel bylo velmi snadné, neboť tyto lodě obvykle nenesly žádnou dělovou výzbroj a jejich posádky tedy raději kapitulovaly a přešly do zajetí, aniž by kladly marný odpor. Ovšem velitel ALABAMY musel být neustále na pozoru, protože se kdykoliv mohla na obzoru objevit nepřátelská válečná loď, jež by se dozajista pokusila pomstít své zajaté krajany. Scénář těchto akcí byl téměř vždy stejný. Jakmile hlídky spatřily nějakou unionistickou obchodní loď, pokusila se ALABAMA vydávající se za neutrální (většinou britské) obchodní plavidlo, přiblížit na dostřel a teprve poté odhalila svou pravou totožnost a vyzvala neopatrnou loď ke kapitulaci.
Po této sérii úspěchů se ALABAMA vydala do nitra Mexického zálivu, kde se přiblížila k pobřeží Texasu, jenž náležel ke Konfederovaným státům americkým. Těžko říci proč se dosud opatrný kapitán Semmes odhodlal k tomuto riskantnímu počínání, protože u texaského pobřeží operovaly nepřátelské válečné lodě provádějící blokádu, takže reálně hrozil střet s některým z těchto plavidel. Uvádí se, že Semmes se z ukořistěných dokumentů dozvěděl o chystané invazi na pobřeží Texasu, které se pokusil zabránit, ale je také možné, že velitel úspěšného korzára takovéto střetnutí úmyslně vyhledával, aby dokázal že se nebojí ani souboje s nepoměrně silnějšími soupeři, než jaké představovala takřka bezbranná obchodní plavidla. Každopádně se ALABAMA 11. ledna 1863 poblíž Galvestonu střetla s kolesovým dělovým člunem HATTERAS, který v boji potopila.
Souboj Alabamy s dělovým člunem Hatteras
HATTERAS měl výtlak 1144 tun, byl vyzbrojen pěti děly, a velel mu kapitán Blake. Dělový člun prováděl blokádu texaského přístavu Galveston a v odpoledních hodinách dne 11. ledna spatřil neznámý parník plavící se pod britskou vlajkou, jenž se blížil k pobřeží. HATTERAS se jej vydal stíhat a vzdálenost mezi oběma plavidly se pomalu zmenšovala, třebaže seveřanský dělový člun mohl vyvinout maximální rychlost pouze osm uzlů. Z toho se dá usuzovat že Semmes se o útěk ve skutečnosti nepokoušel a pouze oddaloval začátek boje až do příchodu noční tmy.
Kolem 19. hodiny se HATTERAS přiblížil k neznámému plavidlu na vzdálenost několika stovek metrů a vyzval je k identifikaci. Korzár se prohlásil za britskou obchodní loď SPITFIRE, ale kapitán Blake se s tímto prohlášením nespokojil a vyslal k podezřelé lodi člun, jehož posádka měla provést důkladnou prohlídku neznámého plavidla. Jakmile se člun přiblížil k ALABAMĚ odhalil korzár svou pravou totožnost a zahájil palbu ze všech děl na vzdálenost necelých 200 metrů. HATTERAS sice palbu brzy opětoval, ale to již inkasoval několik těžkých zásahů, které probily trup pod čarou a způsobily požár.
Hluk boje se nesl až k hlavnímu uskupení blokádních plavidel a válečná loď BROOKLYN se okamžitě vydala napadenému plavidlu na pomoc, ale dříve nežli dorazila na místo boje byl již osud unionistického dělového člunu zpečetěn. Mohutné požáry začaly mezitím ohrožovat muniční skladiště, takže kapitán Blake byl nucen boj přerušit a vzdát se. Posádka HATTERASU ztratila dva mrtvé a dalších pět mužů utrpělo nejrůznější zranění. Přeživší muže vzala ALABAMA do zajetí, s výjimkou šesti námořníků, kteří se v době boje nalézaly v záchranném člunu a podařilo se jim využít noční tmy a uprchnout. Naproti tomu ALABAMA měla pouze dva zraněné a její poškození nestála za řeč. Těžce poškozený HATTERAS se v ranních hodinách následujícího dne potopil.
Po tomto úspěchu bylo jasné že ALABAMA bude muset zdejší vody urychleně opustit, takže kapitán Semmes nařídil změnu kursu a korzárská loď zamířila k jamajskému přístavu Port Royal, kde vysadila zajaté námořníky a odplula do středního Atlantiku, aby pokračovala v potápění nepřátelských obchodních plavidel. Díky svým úspěchům se ALABAMA brzy proslavila a stala se častým námětem pro novináře nejenom z obou znepřátelených táborů, ale prakticky z celého světa. Velmi populární se stal její velitel, jemuž se později začalo přezdívat „nepolapitelný Semmes". Unionistické námořnictvo se začalo věnovat honbě na nebezpečného korzára a velitelé všech válečných plavidel obdrželi fotografii ALABAMY, aby se již nemohla opakovat situace, která vedla k potopení dělového člunu HATTERAS.
Kapitán Semmes
I z těchto důvodů se Semmes rozhodl přenést svou činnost do vzdálenějších vod, kde operovalo nepoměrně méně nepřátelských válečných plavidel, nežli v jeho dosavadních působištích. Také začal používat nejrůznější triky, kterými se snažil ztížit identifikaci svého plavidla, takže často měnil oplachtění a s oblibou používal vlajky nejrůznějších neutrálních zemí.
ALABAMA zamířila k pobřeží Brazílie kde se během několika měsíců (březen až červen) zmocnila více nežli dvaceti obchodních lodí, z nichž největší význam mělo zajetí parníku SEA LARK, k němuž došlo 3. května 1863, a Unii ztrátou tohoto jediného plavidla vznikla škoda přesahující půl miliónu dolarů! Není divu že po těchto úspěších sláva ALABAMY a jejího kapitána stále stoupala a nepřátelskému námořnímu obchodu byl zasazen velmi citelný úder. Kromě přímých ztrát nelze přehlížet i ztráty nepřímé, které byly dokonce mnohem vyšší nežli škody vzniklé potápěním obchodních lodí. Činnost konfederačních přepadových lodí (ALABAMA nebyla zdaleka jediná) dostala americké přepravce do velmi svízelné situace, protože jim astronomicky vylétly ceny pojistných sazeb, k čemuž se brzy připojil i znatelný odliv klientů, kteří začali upřednostňovat rejdaře z neutrálních států. Situace byla brzy natolik závažná, že mnoho dopravců zkrachovalo a ostatní často raději svá plavidla prodali evropským konkurentům, což zasadilo americké námořní plavbě těžkou ránu.
V té době došlo i k zajetí plachetnice CONRAD, jíž nechal Semmens přejmenovat na TUSCALOOSA, vyzbrojil jí dvěma lehkými děly, a po osazení patnácti vlastními muži z ní vytvořil další korzárské plavidlo. Poté opět změnil působiště a vydal se do vod obklopujících jižní Afriku. Zde korzárovi štěstí příliš nepřálo, neboť se zmocnil pouze čtyř lodí. Kromě toho zde operovalo unionistické válečné plavidlo VANDERBILT nesoucí silnou výzbroj a dosahující vysoké rychlosti čtrnácti uzlů, což ALABAMU donutilo opět změnit rajón a odplout do Indického oceánu kde operovala od září do října. Zde se její kořistí stala pouze dvě nepřátelská civilní plavidla, jelikož ve zdejších vodách se příliš mnoho unionistických lodí neplavilo a ALABAMA potkávala převážně britské a nizozemské parníky a plachetnice. Zato i v těchto vzdálených mořích operovala seveřanská válečná loď WYOMING, ale ALABAMA se jí dokázala vyhnout.
Alabama v Singapuru
Korzár poté proplul mezi indonéskými ostrovy a nějaký čas působil v Jihočínském moři, aby se později zastavil v Singapuru. Štěstí se tentokráte od Semmese úplně odklonilo a ALABAMA zajala pouze plachetnici CONTEST v hodnotě 122 815 dolarů. O něco lépe se konfederačnímu korzárovi vedlo v prosinci roku 1863 kdy při plavbě Malackým průlivem zajal lodě TEXAN STAR, SONORA a HIGLANDER, jež nechal spálit a jejich posádky vysadil v Malajsii, kde byl Semmes během vánočních svátků pozván britskými obchodníky na štědrovečerní večeři.
Třebaže ALABAMA se plavila převážně pouze pod plachtami, přeci jenom se začal povážlivě zhoršovat stav jejího pohonného mechanismu (zejména kotlů) a loď začala akutně potřebovat provést nejnutnější údržbu. Z tohoto důvodu se Semmes rozhodl odplout do Evropy kde se měla ALABAMA podrobit důkladné opravě, protože spoléhal na skutečnost, že sympatie, které vlády Francie a Velké Británie Konfederaci projevovaly v prvních letech války, dosud nevymizely a on dostane možnost provést kýženou údržbu. Korzárská loď znovu proplula Indickým a Atlantickým oceánem a cestou se zmocnila několika obchodních lodí, které se staly posledními položkami v předlouhém seznamu jejich objetí.
Zkáza Alabamy
Kapitán Semmes přivedl své plavidlo dne 11. června 1864 do francouzského přístavu Cherbourg a neprodleně požádal místní úřady o prodloužení povolené lhůty k pobytu v neutrálních přístavech. To bylo rozhodnutí, které přesahovalo kompetenci velitele přístavu, jenž celou záležitost přednesl francouzské vládě. Mezitím objevil ALABAMU zdejší unionistický konzul, který neprodleně odeslal do Vlissingenu telegrafickou depeši, která informovala velitele seveřanské válečné lodě KEARSARGE o přítomnosti slavného korzára, takže kapitán John Ancrum Winslow, jenž KEARSARGE velel, okamžitě nařídil zvednout kotvy o plnou parou vyplul k Cherbourgu. KEARSARGE dorazila k Cherbourgu 14. června a zablokovala cestu na volné moře. To pro korzára nevěstilo nic dobrého, protože o dva dny později francouzská vláda zamítla jeho žádost o prodloužení pobytu a nařídila mu opustit přístav nejpozději do 20. června. Zdejší vládní činitelé si po úspěších seveřanských vojsk dosažených v předchozím roce již nedělaly žádné iluze o konečném výsledku války a bylo jim jasné že za svou dosavadní podporu Konfederaci budou muset brzy zaplatit, takže nechtěli zbytečně zvětšovat seznam svých pomyslných hříchů, tím že by ALABAMĚ povolili překročit limit pro pobyt v neutrálních přístavech.
Kearsarge a kapitán Winslow
Kapitán Semmes měl tedy na výběr ze tří možností. Mohl svou loď odzbrojit a prodat, popřípadě nechat ALABAMU po uplynutí stanovené lhůty internovat francouzskými úřady, či vyplout na moře a vybojovat bitvu, v níž neměl příliš velké naděje na vítězství. Protože velitelé válečných lodí obvykle nejevili přílišnou snahu kapitulovat bez boje, panovalo všeobecné přesvědčení že před Cherbourgem dojde brzy k námořní bitvě, což vyprovokovalo mnoho Francouzů k cestě do tohoto přístavu (z Paříže při této příležitosti dokonce vyjely zvláštní vlaky), aby si nenechali ujít jedinečnou příležitost zhlédnout na vlastní oči souboj dvou válečných plavidel.
Kapitán Semmes jejich naděje nezklamal a dne 19. června doručil svému protějšku výzvu na souboj. Topiči na ALABAMĚ roztopili kotle a kolem 10. hodiny se slavná korzárská loď vydala na svou poslední plavbu. Její naděje na úspěch v nadcházejícím boji nebyly příliš velké protože ALABAMA nemohla vyvinout dostatečnou rychlost a její munice byla po dlouhém pobytu na moři znehodnocena. Ani posádka se svojí kvalitou nemohla měřit s námořníky na palubě KEARSARGE, kteří za sebou měli standardní vojenský výcvik a všichni byli regulérními příslušníky válečného námořnictva, zatímco ALABAMA měla posádku složenou zejména z najatých civilních námořníků z neutrálních zemí. V této souvislosti je zajímavé že tito muži v naprosté většině vydrželi ve službě až do hořkého konce a nepokusili se před bojem dezertovat či odepřít poslušnost.
U důstojníků něco takového nemůže překvapit, neboť ti pocházeli většinou z odtržených jižanských států, jejichž občané v této válce bojovali s velkým odhodláním, díky čemuž trvalo celé čtyři roky, nežli dokázala nepoměrně silnější unionistická vojska zvítězit a obnovit jednotu Spojených států amerických. Řadoví námořníci tedy nebojovali za „svou věc“ a jejich loajalita mohla být pochybná. Jak se zdá kapitán Semmes si během dlouhé a dobrodružné plavby dokázal získat přízeň svých podřízených, kteří se nyní vyznačovali vysokou morálkou a hrdostí na příslušnost k posádce nejslavnějšího korzárského plavidla, třebaže bojovou připraveností za svými soupeři přeci jenom zaostávali.
Ani kapitán Winslow se boji rozhodně nemínil vyhýbat a učinil náležité přípravy, které mu dodaly rozhodující výhodu, protože nařídil, aby byl pravý lodní bok opatřen provizorním pancéřováním z kotevních řetězů, které velmi dobře chránilo kotelny a strojovnu. KEARSARGE měla výtlak asi 1500 tun, její rychlost činila 11 uzlů a vyzbrojená byla celkem sedmi děly.
ALABAMA vyplula na moře v doprovodu francouzské válečné lodě COURONNE, jež měla dohlížet, aby byl boj zahájen až mimo francouzské teritoriální vody. Před Cherbourgem se nalézalo i větší množství nejrůznějších menších plavidel, mezi nimiž vynikala britská jachta DEERHOUND, na jejichž palubách se tísnila spousta zvědavců dychtících spatřit nadcházející boj z bezprostřední blízkosti.
Schéma bitvy u Cherbourgu
Bitvu zahájila ALABAMA, která stačila vypálit dvě salvy, nežli jí dělostřelci z KEARSARGE začali odpovídat. Dělostřelba unionistického plavidla však neměla potřebnou účinnost a vypálené projektily většinou nedokázaly probít improvizovaný pancíř chránící bok KEARSARGE. Obě lodě kolem sebe po celou dobu bitvy opisovaly pravidelné kruhy a příčinu těchto neobvyklých manévrů velmi dobře vysvětluje následující pasáž převzatá z knihy Na mořích a oceánech: „K tomuto manévru došlo proto, že pluly opačnými kursy a obě pálily z pravoboku. Každá z nich se snažila dostat do postavení, z něhož by mohla protivníka ostřelovat po celé délce trupu. Přitom je proud neustále snášel na západ od Cherbourgu, takže v průběhu boje opsaly sedm spirál.“
Brzy se projevila dělostřelecká převaha unionistické lodě a ALABAMA utrpěla mnohonásobné průstřely trupu a velké ztráty na posádce, zatímco KEARSARGE sice inkasovala množství zásahů, ale ty nezpůsobily prakticky žádné škody, protože většina granátů vůbec neexplodovala. Kvalitně vycvičení unionističtí dělostřelci byli mnohem úspěšnější a již po hodině boje připomínala ALABAMA spíše plovoucí vrak nežli válečné plavidlo. Do nitra konfederačního plavidla se hrnula mořská voda, která brzy uhasila oheň pod kotly a ALABAMA úplně ztratila možnost účinně manévrovat. Kapitán Semmes byl nucen stáhnout vlajku na znamení kapitulace a nařídil evakuaci potápějícího se plavidla. Sám opustil ALABAMU jako poslední a podařilo se mu doplavat k jachtě DEERHOUND, která jej společně s několika desítkami dalších jižanských námořníků vzala na palubu, a k velké zuřivosti kapitána Winslowa, s nimi odplula do Británie. Brzy poté co ALABAMU opustila její posádka se tato loď zádí napřed potopila.
Bitva u Cherbourgu
Zbytek přeživších námořníků vylovily záchranné čluny z KEARSARGE a tito muži se stali válečnými zajatci. Přesto byly ztráty konfederačních námořníků velmi těžké protože během boje zemřelo čtyřicet mužů, zatímco na KEARSARGE padl pouze jeden námořník a další dva utrpěli zranění. Nepoměr ztrát byl způsoben nejenom provizorní pancéřovou ochrannou unionistického plavidla, ale i vyšší účinností použité munice a nepoměrně přesnější dělostřelbou, protože ALABAMA sice vypálila mnohem více výstřelů nežli její protivník (celkem 370), ale mnoho projektilů svůj cíl minulo a ostatní většinou nevybuchly.
Unie později požádala vládu Velké Británie o vydání kapitána Semmese a jeho mužů, ale Britové jim nevyhověli a Semmes se v Británii usadil natrvalo. Z vítězného kapitána Winslowa se stal slavný muž, který byl následně povýšen na komodora a vyznamenán americkým Kongresem.
Celá korzárská plavba ALABAMY byla nepochybně mimořádným vojenským i námořnickým výkonem, jenž v dějinách moderního válčení prakticky nemá obdobu. ALABAMA dokázala během kampaně trvající celkem 657 dní potopit přibližně sedmdesát nepřátelských lodí, čímž Unii způsobila přímé škody udávené v rozmezí od 5 do 6 miliónů tehdejších dolarů, což je výkon před nimž blednou nejenom úspěchy všech německých válečných lodí napadajících nepřátelský obchod během První a Druhé světové války, ale i činy slavných francouzských korzárů ze 17. a 18. století, díky čemuž se ALABAMA stala nejúspěšnější přepadovou lodí všech dob a její prvenství již pravděpodobně nebude nikdy překonáno.
Mapka korzárské kampaně Alabamy
Velký podíl na dosažených úspěších má nepochybně kapitán Semmes, který dokázal dlouhou dobu unikat všem pronásledovatelům a způsobovat unionistickému námořnímu obchodu obrovské ztráty, přičemž však maximálně šetřil životy posádek zajímaných obchodních lodí a během celé kampaně nezemřel ani jeden muž ze zajatých civilních plavidel. Celkem ALABAMA zajala zhruba 2000 nepřátelských námořníků, kteří byli postupně vysazováni v neutrálních přístavech, či vsazeni na palubu některé ze zadržených lodí a propuštěni na svobodu.
Činnost konfederačních přepadových plavidel měla zvláštní dohru ještě po skončení války Severu proti Jihu, protože vláda USA se obrátila na mezinárodní arbitráž a obvinila Velkou Británie z odpovědnosti za všechny škody, jež během války způsobily přepadové lodě postavené ve zdejších loděnicích díky nevšímavému postoji britské vlády. Mezinárodní soud ve švýcarské Ženevě odsoudil Británii k vyplacení obrovského odškodnění ve výši 3 510 000 liber šterlinků, které bylo opravdu neprodleně zaplaceno.
Orientační seznam lodí zajatých a potopených Alabamou plus datum jejich zkázy:
OCMULGEE (4.září 1862)
STARLIGHT (7. září 1862)
OCEAN ROVER (8. září 1862)
ALERT (9. září 1862)
WEATHER GAUGE (9. září 1862)
ALTAMAHA (13. září 1862)
BENJAMIN TUCKER (14. září 1862)
COURSER (17. září 1862)
ELISHA DUNBAR (18. zří 1862)
BRILLIANT (3. října 1862)
EMILY FARNUM (4. října 1862)
WAVE CREST (7. října 1862)
DUNKIRK (8. října 1862)
TONAWANDA (9. října 1862)
MANCHESTER (11. října 1862)
LAMPLIGHTER (15. října 1862)
LAFAYETTE (23. října 1862)
CRENSHAW (26. října 1862)
LAURAETTA (28. října 1862)
BARON DE CASTINE (29. října 1862)
LEVI STARBUCK (2. listopadu 1862)
T.B. WALES (8. listopadu 1862)
PARKER COOK (30. listopadu 1862)
UNION (5. prosince 1862)
ARIEL (7. prosince 1862)
HATTERAS (11. ledna 1863)
GOLDEN RULE (26. ledna 1863)
CHASTELAINE (27. ledna 1863)
PALMETTO (3. února 1863)
OLIVE JANE (21. února 1863)
GOLDEN EAGLE (21. února 1863)
WASHIGTHON (27. února 1863)
BETHIA THAYER (1. března 1863)
JOHN A. PARKE (2. března 1863)
PUNJAB (15. března 1863)
MORNING STAR (23. března 1863)
KING FISHER (23. března 1863)
NORA (25. března 1863)
CHARLES HILL (25. března 1863)
LUISA HATCH (4. dubna 1863)
LAFAYETTE (15. dubna 1863)
CATE CORY (15. dubna 1863)
NYE (24. dubna 1863)
DORCAS PRINCE (26. dubna 1863)
SEA LARK (3. května 1863)
UNION JACK (3. května 1863)
GILDERSLEEVE (25. května)
JUSTINA (25. května 1863)
JABEZ SNOW (29. května 1863)
AMAZONIAN (2. června 1863)
TALISMAN (5. června 1863)
CONRAD (20. června 1863)
ANNA F. SCHMIDT (2. července 1863)
EXPRESS (6. července 1863)
SEA BRIDE (5 srpna 1863)
MARTHA WENSEL (9. srpna 1863)
VIRGINIA (17. září 1863)
AMANDA (6. listopadu 1863)
WINGER RACER (10. listopadu 1863)
CONTEST (11. listopadu 1863)
TEXAN STAR (24 prosince prosince 1863)
SONORA (26. prosince 1863)
HIGHLANDER (26. prosince 1863)
EMMA JANE (14. ledna 1864)
ROCKINGHAM (23 března 1864)
TYCOON (28. března 1864)
Technické parametry Alabamy:
Délka: 67 m.
Šířka: 9,65 m.
Ponor: 5,38 m.
Výtlak: 1050 tun.
Rychlost: 13 uzlů.
Výkon strojů: 600 koňských sil.
Posádka: 29 důstojníků a 116 námořníků.
Výzbroj: osm děl.
Použité zdroje:
Ivan Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Ivan Brož: Hvězdy proti hvězdám. Vydalo nakladatelství Epocha 2009.
http://www.marshall.edu/library/speccol ... s_alabama/
http://css-alabama.com/css.html
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.lib.ua.edu/content/libraries ... a/main.htm
http://www.history.navy.mil/photos/sh-u ... labama.htm
http://www.csa-dixie.com/liverpool_dixie/alabama.htm
http://americancivilwar.com/tcwn/civil_ ... index.html
http://www.uri.edu/artsci/his/mua/alaba ... oject.html
http://www.wikipedia.org/
, trefilo se pár zbloudilých granátů do "publika"? To si to asi obnovené Spojené státy Americké pěkně zavařily, když po největší velmoci té doby(Velké Británie) chtěla odškodné za činnost Alabamy. Ale asi to pro Velkou Británii nebyla nějaká opravdu astronomická částka, jinak by to nebylo tak jednoduché.
