Pěchotní sruby rozdělujeme na tvrzové (budované v nejlepším IV. stupni odolnosti, protože dobytím jednoho srubu by došlo k ohrožení celé tvrze) a na samostatné pěchotní sruby. Podle počtu věží se pěchotní sruby dělí na jedno až čtyřzvonové. Sruby dále rozlišujeme na jednostranné a oboustranné. Dále je možné sruby dělit podle odolnosti. Podle stavebního řešení se sruby dělí na jedno nebo dvoupatrové. Jednopatrové objekty se stavěly především v místech s vysokou hladinou spodní vody, kde by jinak byly nutné nákladné a málo účinné izolace (prostor řeky Odry nebo Opavy). Sruby byly konstruovány dle povahy terénu a úkolů, které měly plnit. Nejčastějším stavěným typem objektu byl samostatný oboustranný dvoupatrový pěchotní srub, dvouzvonový, ve II. třídě odolnosti.
Odolnost objektu byla důležitým faktorem a byla stanovována podle umístění srubů (k obraně strategických míst se stavěly odolnější sruby), podle dostupnosti (v horském terénu neprostupném pro těžkou techniku se stavěly sruby nižší odolnosti), podle důležitosti srubu (sruby, které působily současně jako dělostřelecké pozorovatelny, byly stavěny ve vyšší odolnosti) atp. Mezi vybudovanými sruby čs. opevnění se vyskytují všechny stupně odolnosti.
Nejrozšířenější stavbou v rámci těžkého opevnění byly samostatné (izolované) pěchotní sruby. Tyto se stavěly v liniích s rozestupem asi 200 - 800 metrů. Vzdálenost mezi sruby byla dána zejména konfigurací terénu, ale i přítomností důležitých silnic od hranic do vnitrozemí. Mezi jednotlivými sruby bylo vybudováno pásmo protitankových a protipěchotních překážek postřelované hlavními zbraněmi srubu.
Linie těžkých objektů sama o sobě byla sice jistě účinným prvkem obrany, ovšem jistě by nezabránila průniku nepřátelských vojsk, kdyby mezi jednotlivými objekty byly mezery umožňující volný průchod útočících jednotek, nebo kdyby těmto jednotkám byl umožněn přístup až k objektům. Mezi jednotlivými sruby a kolem nich byly proto budovány překážky, jejichž prostor byl postřelován zbraněmi srubů.
Osud překážek čs. opevnění byl různý. Část překážek byla demontována při ústupu čs. armády z opevnění, část odvezli Němci za okupace na svá opevnění. Jiné se staly zdrojem železa pro německou válečnou výrobu. Celkově z překážkového systému mnoho nezbylo i když dodnes jsou jejich pozůstatky patrné v terénu (např. prahy pro protitankové jehly mezi sruby, pokud nejsou již zarostlé vegetací nebo pod vrstvou hlíny a jehličí).
Stavební úseky a označování srubů
Pro řízení výstavby v jednotlivých oblastech byla zřízena ženijní skupinová velitelství (ŽSV), kterým byly svěřeny stavební úseky. ŽSV se úsekem zabývala od samého počátku výstavby, tj. prováděla zaměřování objektů, stavební dozor na zadaných stavbách, koordinovala výstavbu podle taktických požadavků a zajišťovala zásobování speciálním materiálem např. cementem "A", střílnami, zadávala provedení vnitřních instalací, které neprováděly stavební firmy budující úsek. Koordinovala objednávání, dopravu a osazování pancéřových zvonů.
Stavební úsek tvořil ucelenou linii srubů těžkého opevnění, navazující tvrze a linie lehkého opevnění. Sruby v úseku se číslovaly vždy od jedničky, proto bylo součástí kódového označení srubu i označení úseku. Sruby se na severní hranici číslovaly z východu na západ. Výjimku tvoří úseky Staré Město pod Sněžníkem a Domašov, které mají číslovaní od západu na východ. Určitou anomálií je i společné číslování úseků Králíky a Rokytnice.
Srubům bylo kromě jejich krycího názvu přidělováno i kódové označení. Kódové označení se skládá z písmen(a) stavebního úseku, písmena S a pořadového čísla srubu v linii.
Například známý srub Březinka má kód N-S-82, kde N značí úsek Náchod, S samostatný, 82 pořadové číslo a Březinka krycí název. Pokud byl srub součástí tvrze nahrazovalo se písmeno S v označení kódem tvrze např. R-H-79 Na mýtině (tvrz Hanička) - toto označování však nebylo používáno vždy a všude. Pro určitou unifikaci je možné používat značení bez kódu tvrze pouze s písmenem S. Pokud bylo nutno do linie vložit další sruby přidávaly se za číslo písmena. Písmenné označení se vyskytuje u některých srubů už ve stadiu projektu linie, kdy např. dva sruby plnily úkol jednoho, který by vzhledem k terénním podmínkám nemohl být postaven (OP-S-36a, OP-S-36b).
Koncepce obrany objektů
Laikovi může být divné proč střílny objektu nemíří směrem k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Je to dáno tím, že obranná soustava byla koncipována pro boční palbu (ovšem existuje i několik srubů, které mají střílny pro čelní nebo kosou palbu). Idea této koncepce spočívá v tom, že v případě kdyby byla čelní strana srubu orientována směrem k nepříteli, byla by v boji nejvíce ohrožena bez možnosti adekvátní obrany, protože čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Rovněž rozevření palebného vějíře hlavních zbraní by muselo obsáhnout v podstatě 180 stupňů, což by bylo možné jen zeslabením čelní stěny. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem by znamenal vyřazení střelecké místnosti z boje.
V případě přepadení Československa nacistickým Německem byly nebezpečím jeho početné tankové jednotky. Tuto hrozbu měly eliminovat mimo jiné i pěchotní sruby vyzbrojeny 47 mm protitankovým kanónem. Tato zbraň vedla boční střelbu podél protitankových překážek a její granát byl schopen na vzdálenost jednoho kilometru prostřelit kterýkoli tehdejší tank. Kanón se zaměřoval dalekohledem nebo nepřímo podle údajů pozorovatele ve zvonu. Obsluhu tvořily tři muži - mířič, nabíječ a podavač. Na lafetě kanónu byl upevněn též těžký kulomet vzor 37, který mohl střílet současně s kanónem nebo samostatně.
Kanón střílel protipancéřovými, tříštivotrhavými granáty a kartáči. Pohotovostní dávka v kasematu činila 600 ran, dalších 300 - 1200 ran se nacházelo v muničním skladišti. Ve srubu byly umístěny jeden či dva kanóny podle toho, zda postřeloval jedno či obě křídla linie. V září 1938 bylo ve srubech 222 kanónů. Dostřel kanónu byl 5880 m, kadence až 35 ran za minutu.
Popis pěchotního srubu (viz příloha)
Jedná se o dvoupatrový oboustranný dvouzvonový pěchotní srub. Orientace je z pohledu od srubu směrem k nepříteli. V levé části je umístěn protitankový kanón spraženým těžkým kulometem vz.37 (zbraň L1), ve vedlejší střílně je kulometné dvojče vz.37. Úkolem těchto zbraní bylo postřelovat důležité komunikace, poskytovat ochranu sousedním objektům apod.
V pravé části bunkru je kulometné dvojče vz.37. Okolí vlastního bunkru chrání šest lehkých kulometů vz.26, z nichž dva by byly v pancéřových zvonech a zbývající čtyři ve střílnách zadních stěn objektu. Levý zvon je ze čtyřmi střílnami, pravý se třemi.
Kromě výzbroje je v horním patře nacházely muniční sklady, místnost velitele srubu a malá místnost telefonisty. Mezi obě střelecké místnosti byl umístěn dvakrát pravoúhle zalomený vchod. Ten měl být uzavřen mříží, dvojicí silnostěnných plynotěsných dveří a chráněn palbou automatické zbraně.
V dolním patře, do kterého se sestupovalo po schodišti, se nacházelo strojní zařízení a zázemí pro osádku objektu. V levé části dolního patra byla strojovna s dieselagregátem, filtrovna, skladiště pohonných hmot a vrtaná studna. Naopak vpravo byly dvě ubikace pro poddůstojníky a mužstvo, sklad proviantu, sociální zařízení a také místnost pro stanici zemní telegrafie. Osádku objektu mělo tvořit 28 mužů, kterým by velel poručík pěchoty.
Mezi sruby a kolem nich byly budovány překážky, jejichž prostor byl postřelován zbraněmi srubů.
Znázornění palebních vějířů samostatného oboustranného pěchotního srubu.
