PALBA.CZ

Port Artur padl. Kapituloval po dlouhém obléhání, kdy obránci stejně jako útočníci předvedli mimořádné nasazení, houževnatost a schopnost snášet válečné utrpení. Na moři zvítězilo Japonsko způsobem, který bral dech. A na pozemních frontách této války vyhráli Japonci také. V této práci se pokusím vyhodnotit co tato válka v dějinách přinesla, jak se promítla do budoucích osudů obou a podíváme se na mírové rozhovory, které ve své podstatě na bojištích vybojovaný výsledek války zvrátily.


Válečným konfliktem nazvaným historiky rusko – japonská válka vyvrcholil zápas o mocenské pozice na Dálném východě. V roce 1896 získalo Rusko od pekingské vlády právo postavit přes území Mandžuska do Vladivostoku na pobřeží Japonského moře železnici, tzv. Východočínskou dráhu, která výrazně zkrátila trať Transsibiřské magistrály.

V roce 1898 si Rusko vymohlo na Číně poloostrov Liaotung do 25 let trvajícího pronájmu. Tím získalo i právo spojit s Východo-čínskou dráhou dva velmi důležité přístavy, a to Port Arthur a Dalnij nově budovanou železniční odbočkou, tzv. Jihomandžuskou dráhou. Koncesemi na stavbu železnic Rusko kontrolovalo Mandžusko. Japonsko se na tyto ruské aktivity dívalo velmi nepříznivě a snažilo se je eliminovat. Rusko se chystalo úplně ovládnout Mandžusko, ale po diplomatickém jednání souhlasilo, že postupně stáhne svá vojska.

Přesto krize mezi Ruskem a Japonskem narůstala. Od srpna 1903 do února 1904 probíhala jednání mezi oběma stranami. Japonsko dostalo volnou ruku v Koreji. Za to ale nabídlo uznat ruské zájmy jen v zónách podél železnic, ne v celém Mandžusku. To bylo Rusku málo. Proto zpomalilo odsun svých jednotek, a v říjnu 1903 znovu vstoupilo do mandžuského Mukdenu. Transsibiřskou magistrálou byly přiváženy do Mandžuska vojenské posily.
6. února 1904 Japonsko přerušilo diplomatické styky s Ruskem a 8.února japonské torpédoborce pod velením námořního kapitána Asaie, kterého vyslal jeho velitel admirál Tógo překvapivě, bez vyhlášení války, zaútočili na ruskou flotilu, kotvící v Port Arturu. Den předtím, 7. února křižníková eskadra admirála Uriju potopila u Čemulpcha ruský křižník Varjag a dělový člun Korejec. Předcházelo tomu zoufalé jednání ruského kapitána s kapitány válečných lodí několika zemí – žádal o pomoc a společný postup proti japonskému vyhrožování. Byl odmítnut a nakonec tedy vyrazil na sebevražednou misi sám. Toto účelové chování představitelů západních mocností mělo zásadní dopad na další vývoj rusko - japonského konfliktu. Byla uvolněna cesta pro vylodění sil generála Kurokiho a následné tažení japonské pozemní armády na sever Koreou. Kurokiho armáda si na přelomu dubna května vybojovala přechod přes řeku Jalu a vstoupila do Mandžuska.

Další dvě japonské armády se vylodily na liaotungském poloostrově. Jedna z nich, japonská druhá armáda 12. května přerušila železniční trať do Port Arthuru a potom zahájila k němu vytrvalý postup. Dne 30. května dorazila k obchodnímu přístavu Dalnij a obsadila ho.
Po porážce ruských jednotek generála Štakelberga ve dnech 14. až 15. června v bitvě u Ja-fang-ťienu zahájila japonská vojska obléhání Port Arthuru. Ruská armáda na Dálném východě byla na začátku války mnohem slabší než japonská a přesun posil nedokončenou Transsibiřskou magistrálou nějaký čas trval. Ruská vojska se soustředila pod velením generála Kuropatkina na severu Mandžuska u Liao-jangu, kde se je na začátku září snažila japonská armáda obklíčit. Ale ruský generál Kuropatkin ustoupil k Mukdenu. Rusové se neúspěšně pokusili o protiútok, ale museli opět ustoupit a u Mukdenu si zbudovali zákopy. Válka tak přešla do podoby zákopové války. Linie zákopů byla jen 150 kilometrů dlouhá, ale ani jedna strana nevěděla jak ji překonat. Byla to taková malá ukázka toho, co se bude dít o jedenáct let později v Evropě. Dne 2. ledna 1905 kapituloval obležený Port Arthur.


Na severu japonské armády zatím přešly do útoku a nakonec manévrovým použitím děl a to i největší ráže, frontu opět rozhýbali. Pomalu tlačily Rusy do vnitrozemí a v březnu 1905 konečně obsadily Mukden. Generál Kuropatkin vyvedl svou armádu z obklíčení a zbudoval opět nové linie zákopů. Stejně tak postupovali i Japonci a v této pozici obě strany zůstaly až do konce války.
Součástí války mezi oběma protivníky bylo i vylodění japonských sil na Sachalinu a obsazení velké části tohoto velkého ostrova japonsku armádou – tím budoucí jednání dostala další bod k diskusi a rozporům.


Poslední nadějí Rusů byla ruská Baltská flotila, 45 nesourodých a špatně vybavených plavidel. Baltská flotila admirála Rožděstvenského plula kolem Afriky a druhá, menží část zvolila průjezd Suezským průplavem. Británie flotile nepovolila použití své světové sítě přístavů a skladišť s uhlím. Nakonec po dobrodružné plavbě naplněné spoustou diplomatických excesů dorazila Rožděstvenského flotila do blízkosti Port Arturu. Ale ten už byl japonských rukou. Vyčerpaná a technicky opotřebovaná flotila se pokusila dostat do Vladivostoku, kde by se mohla vcelku bezpečně dát do pořádku, ale v Cušimském průlivu dne 27. května byla zaskočena japonskou flotilou a katastrofálně poražena. Následuje mapa, která vše co jsem popsal ukáže v poměrně slušném provedení.


Obě strany , tedy Rusko i Japonsko už byli vyčerpány. Když přišla diplomatická iniciativa prezidenta Roosevelta, sedly ke stolu a začaly jednat o příměří v Portsmouthu ve státě New Hampshire. Po skončení války ve které se Japonsku podařilo porazit carské Rusko na pevnině i na vodních hladinách dojde k něčemu, co nikdo nečekal. Na mírovém jednání ruské a japonské delegace v americkém Portsmouthu, které zprostředkoval vítěz nad Španěly na Kubě, americký prezident Theodore Roosevelt, se ruské straně podařilo nečekané diplomatické vítězství. Já se nyní pokusím popsat jak k tomu došlo.
Na jedné straně jednacího stolu seděl o ruský vyjednávač, kterým byl finančník Sergej Julevič Witte. Tento muž impozantní postavy a hlučného projevu nebyl profesionální diplomat. Byl v Rusku poměrně neoblíbený pro své chování neurvalého křupana. Ale v tomto případě dokázal, že se ve vysoké diplomacii vyzná stejně dobře jako při řízení ruského ministerstva financí. Jeho neruské jméno pochází z řad poruštěných německých přistěhovalců - luteránů. Car Alexandr III. v roce 1893 jmenoval Witteho ministrem financí, kterým byl až do roku 1903.
Během jeho působení v tomto mandátu zažila ruská ekonomika nebývalý růst. Witte silně povzbuzoval zahraniční investory k tomu, aby investovali do Ruska. Witte také povzbuzoval růst ruského průmyslu, zejména těžbu kovů, ropy a výstavbu dopravní infrastruktury. Pro zlepšení ekonomiky a přitáhnutí zahraničních investorů obhajoval Witte omezení sil ruské autokracie. Jeho nejvýznamnější počin je ale podle mého názoru prosazení a realizace projektu transsibiřské magistrály. Od roku 1917 kdy byla dostavěna je to nejdelší železniční trať na světě, hlavní dopravní tepna Ruska, probíhající v délce 9 288 km z Moskvy do Vladivostoku.
Nedalo mi to vkládám sem mapu z roku 1897, na které je tento ambiciosní projekt.
Toto mimořádné dílo tak propojilo po zemi dva oceány. Atlantik a Pacifik.

Na druhé straně pak usedl zkušený diplomatický matador japonský ministr zahraničí Jutara Komura. Byl to drobný muž tiché mluvy, který oplýval silnou vůlí a řadou cenných zkušeností z diplomatické služby. Pocházel ze skromných poměrů, ale jako talentovaný student získal vládní stipendium do USA kde vystudoval právnickou fakultu Harvardovy univerzity. Po jejím úspěšném absolvování pracoval na různých ministerstvech a v roce 1893 byl vyslán na diplomatické zastoupení v Pekingu. V průběhu čínsko-japonské války působil jako civilní administrátor na Japonci obsazených územích Mandžuska. I na dalších postech prokázal vynikající vyjednávací.V roce 1898 byl jmenován velvyslancem v USA a po třech letech se stal ministrem zahraničních věcí.
Mírová jednání zaštítil president USA Roosevelt. Byl to dvacátý šestý prezident Spojených států amerických, který se nejvíce proslavil svojí energickou povahou a šíří zájmů a úspěchů. Předtím než se stal prezidentem zastával řadu funkcí na všech státních úrovních. Roosevelt byl úspěšný jako přírodovědec, cestovatel, lovec, spisovatel a voják, avšak největší slávy se mu dostalo jako politikovi. Do úřadu vstoupil ve svých 42 letech poté, co byl zavražděn prezident William McKinley. Jeho tvář byla vytesána do památníku Mount Rushmore. A tak nyní následuje fotografie toho významného muže své doby.
Roosevelt když válka vypukla stál na straně Japonska. Jejich nečekané a navíc přesvědčivé vítězství v boji ale způsobilo, že se začal obávat toho, jak moc Japoncům naroste hřebínek. Proto si vzal za své ovlivňovat věci tak, aby Japonsko nevyšlo z jednání jako naprostý vítěz i na poli diplomacie. Ale to se vše dovíme v další části.

Dne 9. srpna došlo k první formální schůzi konference. Byly použity prostory loděnice válečného námořnictva v Portsmouthu a zástupci účastných stran si vyměnili pověřovací listiny a byly projednány procedurální otázky. První opravdu zásadní jednání začalo o půl desáté dalšího dne. Japonská delegace předala ruské straně obsah dvanácti mírových podmínek. Pár z nich stojí za vycitování:

- Rusko je povinno úplně vyklidit Mandžusko.
- předat Japonsku celý ostrov Sachalin,
- postoupit nájemní práva na přístavy Port Arthur a Dalnyj s okolním územím,
- předat železnici v úseku Charbin – Port Artur,
- na severní trati Východočínské dráhy vedoucí na Vladivostok bude zakázána přeprava vojenského charakteru,
- Rusko je povinno Japonsku uhradit válečné výdaje, aniž by byla určena jejich výše
- předalo Japonsku všechny své lodě kotvící v neutrálních přístavech.

Některé požadavky mají logiku ale třetí byl diskutabilní a hlavně poslední dva zde uvedené jsou natolik nehorázné, že se divím že ruská delegace po záchvatu smíchu neodjela domů doporučním zmobilizovat veškerou vojenskou moc Ruska a zahájit s Japonskem totální válečné střetnutí. Ruská strana přes utrpěný šok zachovala klid. Převzala požadavky a šla jednat a konzultovat s vládou v Petrohradu.

Dne 12. srpen pak naopak utrpěla šok japonská strana. Hned na počátku jednání totiž Witte způsobil bouři.

„Rusko nebylo poraženo,“ prohlásil tento divoch před překvapenými japonskými delegáty s razancí jeho povaze vlastní a neméně rázně dodává: „Žádné finanční kontribuce platit nebudeme a neodstoupíme ani píď své půdy.“ A bylo vymalováno.

Pak dal protilehlé straně jasné stanovisko: Rusko je ochotno přijmout japonské podmínky, ale:

Primo: nepostoupí Sachalin- bojovalo se o Port Artur, Sachalin s válkou neměl nic společného

Secundo: nezaplatí ani rubl, válku zahájilo Japonsko, proč by napadený měl platit válečné dluhy útočníka byť vítěze

Tertio: nesníží stav válečného loďstva v Tichém oceánu

Kvarto: nevydá souhlas k předání ani jedné zadržené lodě v neutrálních přístavech.

Jediné co je Rusko ochotno zaplatit a také zaplatí, jsou náklady spojené s pobytem ruských zajatců v zajateckých táborech. Bomba tedy bouchla a nyní zase byla řada na šokovaných Japoncích, aby šli rokovat, posílta depeše a konzultovat.

Další den se podle některých zdrojů, hlavně amerického původu například historika Thomase Wilsona měli tajně setkat Witte s Komurou v hotelu Wentworth, kde se měli navzájem ujistit o svých upřímných přáních dosáhnout míru a ekonomické a politické bezpečnosti na Dálném východě. Tomu bych i věřil. Komura byl profesionál a vlastenec celou svojí duší a asi mu opravdu šlo o výsledek přijatelný pro obě strany. Witte byl stejný vlastenec a navíc jako starý finančák se rozhodl hrát Va bangue a nehodlal prohrát.
Zde je snímek z jednání obou diplomatických misí. Uprostřed proti sobě sedících delegací sedí jejich „hlavy“. U stěny je Sergej Julevič Witte a naproti němu Jutaro Komura

Den 14. srpen se mohl vykázat bezproblémovým jednáním o Koreji a o vyklizení Mandžuska. Realita Rusům jasně sdělila, že v této době nemají nic v rukávu, aby si zde své postavení udrželi. Komurův návrh na obsah bodu budoucí smlouvy o Mandžusku a Liaotungském poloostrově Rusové realisticky a bez velkých okolků v podstatě schválili. Z popudu amerických zprostředkovatelů byl pořízen společný snímek obou delegací. Měl budoucím generacím ukázat, že nakonec lze jednat o míru a mírovém urovnání i velmi vážného vojenského střetnutí.

Další den ale nastávají první potíže. Na pořadu jednání je Sachalin a zde Rusko odmítá cokoliv jiného než zachování statusu quo v otázce okolo tohoto ostrova. A zde ukáže Witte, že je na výši úkolu, který před něj car položil. Napřed skoro jednání zmaří když prohlásí, že Rusko ostrov neodstoupí nikomu a nikdy. Ale ihned po této větě se otočí na patě a navrhne, aby byla tato sporná záležitost odložena a jednalo se nejdříve o problematice, na které je možno se lépe a rychleji dohodnout. Malý úspěch na takové věci se pak může stát spolehlivým mostem k přechodu na úspěšné řešení složitější otázky. To je ukázka mistrovské diplomatické fabulace.

Kdyby se totiž ruské delegaci podařilo dosáhnout ze všeho nejdříve shody o největším možném počtu projednávaných bodů a potom jednání ztroskotalo právě kvůli přehnaným japonským požadavkům, celý svět uvidí, kdo usiluje o vyváženou mírovou dohodu, a kdo ji naopak maří nesplnitelnými požadavky. A Witte současně toto ruské stanovisko prezentuje před novináři a zástupci americké vlády. Jedná i s Robertem McCormickem, americkým velvyslancem v Paříži, jemuž sdělí, že pokud Japonci budou i nadále trvat na ruských platbách za válečné škody, portsmouthské jednání zkrachuje. Rusko je totiž připraveno pokračovat ve válce, ale současně apeluje na Paříž i Londýn, aby Rusku poskytly finanční a politickou podporu. Dočkal se dvou reakcí:

Za prvé: Z Francie mu přichází po tajné linii odpověď, že pařížská vláda je připravena poskytnout určitou sumu, ale pouze na náhradu škod, nikoli na financování dalšího kola války.

Za druhé: Britové, kterým toto oslabení Ruska v této době vyhovuje ale odmítají působit na Japonce, aby se mírnili ve svých podmínkách k uzavření mírové smlouvy s Ruskem. Zlé jazyky dodnes tvrdí, že by jim v té době pokračování války mezi rivaly velmi vyhovovalo. Rusko by se vyčerpalo na Dálném východě a to by oslabilo jeho pozici v Evropě. Japonsko by utrpělo také - stalo by se velkým dlužníkem a nemohlo by moc mluvit do britských aktivit kolem Singapuru a Hongkongu. Myslím si, že zlé jazyky se až tak nepletou.
V duchu tohoto postupu pak oba diplomaté dne 16. srpna, kdy je pořadu jednání předání Jihomandžuské dráhy do japonské správy a zákaz využívání Východočínské železnice pro vojenské účely ruskou stranou bez potíží dospějí ke shodě. Ve večerních hodinách se obě delegace zúčastňují zahradní slavnosti v Niles Cotage v městečku New Castle, kterou za účasti předních osobností místních společenských kruhů uspořádá Helen Peircová, manželka státního tajemníka státu New Hampshire. Po práci která takto pokročila tedy přišel čas na zábavu. Jelikož obě delegace byly na slavnosti spolu, došlo k několika neformálním rozhovorům. Jejich obsah není znám ale zcela jistě se promítly do dalších jednání.

Následující den je velmi těžký a je vyznačen přímou hrozbou , že mírové rozhovory skončí krachem. Japonci totiž zkusí prosadit projednání kritických bodů - už jim došla Witteho taktika. Jde o:

- ruské lodě v neutrálních přístavech – zde ruská strana argumentuje, že lodě které nebyly zajaty v boji a případně se bojů vůbec neúčastnily není možno vydat

- omezení ruského válečného loďstva na Dálném východě, které Japonci považují za přímou hrozbu pro svoji suverenitu v oblasti. Rusko drží nadále Vladivostok a nevidí důvod k tomu, nechat se omezovat

- statutu Sachalinu, který nebyl prioritním prostorem pro vedení bojů a měl by být vydán jen proto, že si Japonci myslí, že po porážce Rusko není ve stavu zahájit další válku. Nakonec se o něj bojovalo ale v kontextu velkých srážek na pevnině to bylo druhořadé úsilí.

- vyřešení finančních náhrad. V rozjitřené a málo přátelské atmosféře se Witte najednou zvedne a řekne Komurovi, že již nemíní dále jednat o jakékoliv finanční kontribuci.

Tento den skutečně patřil k velmi kritickým. Zdá se, že vidina uzavření míru je opět rozptýlena. Není divu, že oba vedoucí představitelé delegací telegrafují domů a žádají o podporu a pomoc. Sám Witte posílá tento den čtyři depeše. Vyjadřuje v nich pochybnosti o úspěchu konference, protože především o Sachalinu a finanční náhradě nelze dosáhnout žádného kompromisu.

Na druhou stanu ale Wite vnímá i pohledy americké veřejnosti: Píše, cituji:

„V Americe uznávají lidé s rozhledem i seriózní tisk, že požadavek náhrady válečných výdajů je nesprávný,“ telegrafuje Witte do Petrohradu o náladách obav v USA, že by Japonsko mohlo použít ruských peněz na zesílení svého loďstva. To má hlavu i patu.

Na druhou stranu ale vidí i jinou skutečnost. Cituji:

„Pokud jde o Sachalin, tu se veřejné mínění zřejmě kloní k názoru, že Japonsku bude zatěžko vzdát se toho, co získalo v úspěšných bojích jeho loďstvo.“ Zde platí výše uvedené a navíc se Japoncům moc nelze divit.

Zauzlené jednání se pokusí uvolnit Komura, který přichází s kompromisním návrhem. Japonsko se vzdá požadavku na snížení potenciálu ruského válečného námořnictva a vydání zadržených lodí, když Rusové přehodnotí svůj postoj k Sachalinu a uhradí peněžní kontribuci.

Jenže tak chytrý je Witte také. Jelikož je věci znalý ví, že Rusko žádné lodě, které by mohlo do Pacifiku přesunout momentálně nemá a dlouho mít nebude. A peníze kterými by Rusko zaplatilo Japonsku za svoji vlastní porážku nemůže vydat – považuje to za naprostý nesmysl. A tak rozehrává další kolo vysoké a krajně nebezpečné hry. Vše položí do v nacionalistického tónu a tvrdí, že dostal z Petrohradu závazné a nekompromisní pokyny, které vycházejí ze sentimentu ruského národa a plně odrážejí jeho vůli nevzdat se Sachalinu, neplatit žádné náhrady a je-li třeba i pokračovat ve válce.

Dne 19. srpna se Roosevelt schází s ruským delegátem Rosenem v prezidentově letním sídle Sagamore Hill na Long Islandu. Roosevelt se snaží zástupce vedoucího ruské delegace přesvědčit, že je nutné, aby Rusko předalo Japonsku ostrov Sachalin a zároveň navrhuje, aby záležitost finanční kompenzace předběžně posoudili dva arbitři. Výslednou analýzu obou těchto expertů by pak měly obě vlády podrobit důkladnému přezkoumání.

Prezident Roosevelt se ale snaží ovlivnit obě strany. Přijímá významnou osobnost japonského politického a hospodářského života, barona Kentaro Kaneka, jenž působí v roli finančního zástupce a ředitele japonské tiskové kanceláře ve Spojených státech a řídí japonskou propagandu. Co si řeknou nikdo neví, ale následně dostává Witte od Roosevelta poselství pro cara Mikuláše II. Toto poselství obsahuje doporučení, o jehož naléhavosti není pochyb.

Prezident radí carovi, aby ruská delegace přijala japonský návrh k postoupení poloviny Sachalinu s tím, že za druhou polovinu, která Rusku zůstane, zaplatí petrohradská vláda náhradu. „Bez válečného loďstva jižní Sachalin stejně nedostanete,“ stojí v Rooseveltově poselství. To má koneckonců pravdu. Jenže poselství obsahuje i jistý zastrašovací prvek. Stojí v něm, že protahování války může stát Rusko východní Sibiř. To cara nadzvedne a vzápětí posílá Wittemu instrukci: „Jakmile budou Japonci pokračovat v požadavcích na platbu a území – jednání přerušit!“

Následuje obrázek ruského cara Mikuláše II: Dne 23. srpna dochází k dalšímu soukromému jednání, které předchází schůzi delegací. Zde se Komura opět snaží o projednání kompromisního plánu. Návrh má tento obsah:
Japonsko se zřekne severního Sachalinu, dostane zato od Rusů kompenzaci ve výši 1,2 miliardy jenů a další debaty o válečné kontribuci odpadnou.

To nezní až tak špatně. Ale Witte reagoval dotazem asi v tomto duchu:

„Lze si to vyložit i tak, že když se Rusko vzdá celého ostrova, Japonsko si vůbec nebude činit nárok na žádné válečné náhrady?“ „Nikoli", odmítá tento výklad Komura a dodá: „Platí nabídka v mé předchozí formulaci.“ To vede k tomu že zazní věta „Rusko nebude nic platit,“ To řekne Witte zcela rozhodně. KOmura jde do protipohybu a prohlásí: „Japonsko zase nepřijme žádnou smlouvu, když nebudou uhrazeny válečné škody, ani kdyby mu byl předán celý Sachalin.“

Jednání se nesla v opatrném dolaďování už domluvených věcí ale další den došlo k jistému posunu. Witte obdrží druhý den z Petrohradu telegram s informací, že car souhlasí s rozdělením Sachalinu, ale odmítá platit náhrady za válečné škody a zakazuje jakékoli další ústupky.

O den později se opět objeví americký zásah do jednání a to formou nátlaku na Japonsko. Bankéř Jacob Schiff zašle velvyslanci Kogarovi Takahirovi s velmi důležitým upozorněním. Finančník v něm zástupci vedoucího japonské delegace sděluje, že kdyby se válka měla dále protahovat, mohlo by Rusko sáhnout na své obrovské rezervy zlata. A současně vyjadřuje své obavy znalce světa financí, že v případě dalšího kola války se již Japonci nemohou nadále spoléhat na podporu peněžních trhů USA, Velké Británie a Německa. To je munice těžkého kalibru. Japonsko tuto válku na bojištích vyhrálo mimo jiné i díky velké finanční a zbrojní pomoci ze zahraničí.

Prezident Roosevelt to nakonec ještě vylepšil. Pochopil že s carem nikdo nehne. Vědom si neústupnosti ruského cara ve věci válečných náhrad – pozve do Bílého domu opět barona Kaneka a přitvrdil velmi důrazně v požadavku, aby Tokio přehodnotilo svůj požadavek na ruské platby. Další den pak Roosevelt možná až příliš iniciativně posílá depeši do Petrohradu, aby se americký velvyslanec Meyer znovu ohlásil na jdnánín k carovi s úkolem zjistit, jak ruská vláda vnímá a reaguje na podněty Bílého domu. Ale tentokrát se prezidentův emisar k ruskému panovníkovi nedostane. Ministr zahraničí, hrabě Lamsdorf, cara omluví.

Ale do hry opět vstoupil Witte. 26. srpna ráno nařídí tajemníkovi ruské delegace, aby vyrovnal hotelový účet. Těžko říci, zda šlo o skutečnou snahu opustit jednání, když viděl, že Japonci nebudou souhlasit s podpisem mírové smlouvy bez finanční náhrady. Je otázkou zda to mysle doopravdy když viděl že Japonci nechtějí slevit. Spíše to mohla být jen další fabulace a to hodně riskantní. Celé to totiž pokračuje a jakoby se to stupňuje.

O co jde? V průběhu dalšího jednání, kterého se ruská delegace ještě zúčastňuje, Witte sdělí ruské stanovisko. Rusko nekompromisně odmítá jakékoli další ústupky. Nejdříve to řekne v rozhovoru mezi čtyřma očima při rozhovoru s Komurou a dodá, že dospěl k názoru, že bude třeba konferenci ukončit bez jakéhokoli výsledku. Tedy, pokud čteme mezi řádky, že asi opět promluví zbraně. Komura ho požádá o několik dní odkladu. Jedná čestně a na rovinu říká, že potřebuje čas pro dosažení nějakého kompromisu. Zdůvodní to ze svého hlediska naprosto oprávněným argumentem, že dosud neobdržel žádnou konečnou instrukci ani od své vlády, ani žádnou odpověď od ruského vedení.

Při jednání delegací potom Komura zopakuje tento svůj návrh na odročení rozhovorů na pondělí 28. srpna. Witte s tím souhlasí – chápe do jaké situace se jeho protivník dostal a jelikož je to i čestný muž, dává mu šanci. Jenže japonský emisar je unaven a zlobí se. Projeví se to tak, že pošle depeši do Tokia, ve které mimo jiné zdůrazní, že pokud Rusové nesplní poslední japonské požadavky do 28. srpna, chce se vrátit přes New York domů.

Nikdo asi nebude už říci, co bylo příčinou toho, že druhý den se urychleně schází schůze japonské vlády a císařské rady, která skončí až v pozdních nočních hodinách. Její výsledek lze považovat za příslib přelomu v celém dosavadním rusko-japonském jednání. V usnesení schůze se praví, že delegace v Portsmouthu již nemá trvat na placení válečných náhrad. Možná Japonci sami naznali, že to přehánějí, možná zabralo divadelní vystoupení šéfa ruské delegace. Komura se prostřednictvím pana Takahiri obrátí na Witteho s prosbou o neformální schůzku. Japonský diplomat požádá vedoucího ruské delegace, aby se původně domluvený termín již jednou odloženého jednání přesunul z pondělí 28. na úterý 29. srpna. Japonci totiž stále ještě čekají na závěrečný verdikt od své vlády. Witte s tím souhlasí – tuší že se děje něco důležitého a navíc v očích pozorovatelů vypadá trpělivě a vstřícně.

Japonská strana mezitím v jednáních pokračuje. Za císařovy přítomnosti se v Tokiu koná další významná akce. Ke společné poradě se sejdou členové císařské rady, vlády a nejvyššího velení. Tato mocenská sešlost, nad kterou již žádná jiná autorita nemá vrch, schválí usnesení vlády z předešlého dne. Vzápětí je o tom poslána zpráva Komurovi. Zpráva obsahuje i pokyny jak dále postupovat.

Pro úplnost zde vkládám i fotografii japonského císaře Meidži: Ale večer utrpí duševní otřes Witte. On osobně a celý jeho tým si musí připadat jak loutky na špatně nastavených provázcích.

Přišel totiž telegram z Petrohradu. Kdyby se o jeho znění provalilo na veřejnost, tak by jej tato označila za největší senzaci celé konference. Car Mikuláš II. v něm totiž sděluje, že mění názor a že chce pokračovat ve válce. A nařídí Wittemu ukončit jednání a odmítnout vše, co až dosud bylo vyjednáno.
Witte se tak dostal do klinče. Zdálo se, že Japonci jsou už tam, kde je chtěl mít a že jeho mise skončí pro Rusko s více než přijatelným výsledkem. Co tedy má dělat? Je to vysoce postavený loajální úředník, ve službách svého cara je dlouhá léta. Ale je i odpovědným politikem a nyní jak ukázalo toto jednání i schopným diplomatem. Proto si za dané situace čekání na rozhodující odpověď z Tokia dovolí jednat podle své úvahy a rozhoduje se svému panovníkovi poslat depeši, která obsahuje tuto větu:

„Jestliže ukončím rozhovory, aniž bych umožnil Japoncům poslední jednací den, pak bude Rusko obviňováno celým světem, že zapříčinilo pokračování ve válce. Hodlám se zúčastnit poslední schůze, ale nepřipustím žádné ústupky a zabráním Japoncům, aby obvinili Rusy z krachu celé konference.“

29. srpen a jeho průběh ukazuje, že úsudek tohoto muže vede jednání správným směrem. Začne opět schůzkou ve dvou. A ihned se ukáže, jak je Witte prozíravý, když se rozhodl oponovat carovi a jednání z ruské strany neukončil. Klidně ale důrazně sdělí Komurovi, že car odmítá všechny kompromisy spojené s platbou. Komura se pak bez ohledu na pokyn z Tokia ještě jednou pokusí o poslední iniciativu. Je to přece jen starý lišák a trochou blafování nelze až tak moc pokazit. Rozhovor je stručný jasný:

„Japonsko se vzdá nároku na všechny platby, když mu Rusko odstoupí celý ostrov Sachalin,“ řekne Komura. „To nepřichází v úvahu,“ odpovídá Witte.

Po této výměně zásadních informací se atmosféra v místnosti změní. Komura pochopí, že již nemá cenu se pokoušet o něco navíc, než co mu nařídí Tokio, a proto se po chvíli mlčení zeptá: „Když se Japonsko vzdá všech náhrad za válečné škody, kromě výdajů s spojených s ruskými zajatci, budou Rusové schopni se vzdát poloviny Sachalinu?“ Witte bez váhání odpoví: „Ano,“

Těchto pár minut přineslo zlom do celého jednání obou delegací. Základní dohoda je totiž na světě. Nic nebrání tomu, aby se obě mocnosti dokázaly domluvit na zbytku podmínek.

Když začne formální jednání obou delegací její průběh už je rutinní záležitostí, protože předchozí dialog Witte-Komura fakticky potvrdí, že je již dohodnutá shoda o základních principech mírové smlouvy. Delegace si pak ještě doladí dvě nedořešené otázky:

Za prvé: detaily zásad vzájemných záruk pro volnou plavbu v Lapérousově průlivu, který leží mezi japonským Hokkaidem a Sachalinem a spojuje Japonské a Ochotské moře.

Za druhé: dospějí ke stejným principům, jaké budou platit pro záruky volné plavby Tatarským průlivem, který leží mezi asijskou pevninou a Sachalinem a také spojuje Japonské moře s mořem Ochotským.

Jednání tedy skončí 29. srpna 1905 v 12.30 hodin. Vedoucí japonské delegace Komura pak informuje státního tajemníka Peirceho, že je dosaženo dohody, a zároveň ho požádá, aby o tom podal zprávu prezidentovi Theodoru Rooseveltovi.

Witte, který se vrací do hotelu na pozdní oběd, je obklopen davem lidí, kteří mu provolávají slávu a blahopřejí k velkému úspěchu. A úspěch to bezesporu je. Jeho vlast Rusko a jeho car, na bitevním poli poražená země a panovník, zde v USA na poli diplomacie získali velmi cenné vítězství. Witte a celá jeho delegace zde slaví nečekaný a velký úspěch. Ale o jaký úspěch se vlastně může jednat? Ostatně je to nakonec sám Witte, kdo přesně pojmenuje druh takového úspěchu, když před novináři prohlásí: „Nezaplatili jsme ani cent.“ Ale nesmíme zapomenout že tímto bylo odvráceno i pokračování války a to je úspěch stejně tak významný. Přitom se zdá že by Rusko na pokračování války nakonec odvahu i prostředky našlo.

Japonská delegace se ale dostává do stavu vážného otřesu. Na veřejnost nepronikne informace, že uvnitř japonské delegace vyvolává rozhodnutí Tokia doslova šok. Někteří její členové jsou tak rozčarováni, že ve stavu téměř psychického kolapsu odmítnou nejen dále jednat, ale izolují se ve svých pokojích a zahájí hladovku. Kdosi z jejich řad prohlásí, že 29. srpen 1905 je nový „den Minatogawa“. Má tím na mysli tragickou bitvu z roku 1336, kdy hrdinný a císaři věrný samuraj obětuje svůj život v boji s rebely, kteří vystupují proti panovníkovi.

Zdá se, že jedině Komura udržel nervy na uzdě. Obchází své lidi a tím celou delegaci uklidňuje. Osobně se věnuje nejhůře postiženým spolupracovníkům, které morálně povzbuzuje. Pronáší mnohokrát a mnohokrát větu:

„Císař přece dobře musí vědět, co činí a že za dané situace jde stejně jen o taktický manévr, který se zemi vycházejícího slunce v brzké době určitě vyplatí se stonásobným užitkem.“

Jeho víra v úsudek císaře, císařské rady, vlády a nejvyššího velení, je neochvějná - alespoň navenek. Události dalších let pak dávají Komurovi za pravdu. V Japonsku tedy asi není spokojen nikdo.

A vypadá to tak, že jediný kdo není spokojen Rusku je ruský car. Witte mu posílá depeši s dobrými zprávami, ve které mimo jiné stojí:

„Nejpoddaněji oznamuji Vašemu Carskému Veličenstvu, že Japonsko přijalo Vaše požadavky ohledně podmínek míru a že následkem toho mír zavládne znovu dík moudrému a pevnému rozhodnutí Vašemu a přesně dle nařízení Vašeho Veličenstva. Rusko zůstane na dalekém Východě velmocí, jakou bylo dodnes a bude na věky. K vyplnění Vašich rozkazů použili jsme všeho rozumu a ruského srdce a prosíme, aby nám milostivě bylo odpuštěno, jestli nedovedli jsme dosáhnouti více.“

Text telegramu je zveřejněn ve všech novinách v Petrohradě a v dalších velkých ruských městech Ale car Mikuláš ve své odpovědi vůbec neuzná za vhodné vyjádřit alespoň jedním slovem uspokojení nad prací své delegace. Pouze stroze sděluje, že Witte smí podepsat smlouvu jen tehdy, když budou přesně vyčísleny požadavky Tokia na úhradu výdajů s vydržováním ruských zajatců. Z toho mi plyne jediné- car se z nějakého důvodu upnul k další válce, najednou již neměl obavu z jejího výsledku.

Velmi spokojený je ale americký prezident. Z celého světa přicházejí blahopřejné telegramy jak na adresu obou delegací, tak i do Bílého domu ve Washingtonu. Prezident Theodore Roosevelt je přirozeně nesmírně šťastný a nijak to neskrývá. Před lidmi ze svého okolí prohlásí o hromádce telegramů na jeho stole:

„Mír je dobrý pro všechny. Pro Japonce. Pro Rusy. A možná i pro mne.“

V poslední větě se již skrývá jistě i naděje na jeho politický zisk. Vždyť je tehdy vlastně jediným státníkem na světě, kterému se podaří dostat oba znepřátelené státy k jednacímu stolu, a to ještě ve své zemi. A vzato do důsledků i k poměrně rychlému uzavření samotné smlouvy přispívá svými intervencemi na různých stranách. To mu nikdo nemůže upřít a také neupře. Ostatně netrvá to dlouho a Roosevelt právě za „Portsmouth“ získá řadu významných mezinárodních uznání, zejména Nobelovu cenu, která je mu roku 1906 udělena v kategorii „Za práci pro mír.“

Delegace ale ještě pracují:

- dne 31. srpna si vyměňují návrhy textů na protokol o příměří.

- dne 1. září je v Komurově apartmánu podepsán protokol o příměří. Ale nelze říci, že by tím bylo všechno uzavřeno zcela beze zbytku. Duch i litera tohoto dokumentu vyžadují, aby nepřátelství skončilo teprve tehdy, až když bude skutečně podepsána mírová smlouva. A to znamená, že se ještě mohlo střílet, zejména na Sachalinu. Delegace se proto dohodnou, že k podpisu by mělo dojít buď 4. nebo 5. září. Ve večerních hodinách téhož dne se obě delegace sejdou ve Witteho apartmánu s cílem dojednat konkrétní podmínky o stažení vojsk a předání jižní poloviny Sachalinu pod japonskou správu. A je to Komura, kdo nekompromisně trvá na nejjemnějších detailech procesu stahování vojsk.

- dne 2. září pokračuje hledání kompromisních formulací o stažení ruských a japonských vojsk z Mandžuska a o postoupení části Sachalinu. Jsou úspěšně ukončena a v obou delegacích zavládne slibná naděje, že předběžně dohodnutý termín podpisu smlouvy bude dodržen. Od té doby platilo až do srpna 1945, že ostrov Sachalin, který získalo podle Sankt-Petersburské dohody roku 1875 Rusko, už nebyl jen ruský. Roku 1905 po rusko-japonské válce získalo jižní část ostrova Japonsko. Dělící čára byla stanovena na 50. rovnoběžku. V letech 1920-1925 Japonsko okupovalo severní část a naposledy se hranice změnila v roce 1945, když si Rusko v té době ale už soustátí zvané Sovětský svaz v důsledku vítězství v druhé světové válce vzalo zpět jižní Sachalin a Kurilské ostrovy si vzalo jako bonus.
- 3. září ale dochází ke zvratu. Jak Tokio tak i Petrohrad posílají pokyn nespěchat s podpisem. Jakoby z toho dýchala nespokojenost s výsledky jednání. Witte kroutí nechápavě hlavou. Má obavu, že car se rozhodl přitvrdit. Neví co se děje a znejistí.
Komura je na tom lépe. Dostává informace tom, k jakým protestům kvůli takto „nevýhodně“ a „nedůstojně“ uzavřené smlouvě nyní dochází v Tokiu a v dalších japonských městech. V následujícím telegramu se může Komura dočíst, že císařský palác je prý zavalen peticemi, vyjadřujícími nesouhlas se smlouvou. Tomu rozumí a proto situaci moc neřeší, stejně nemá jak.

- 5. září v 15.45 hodin, je smlouva podepsána. Podepisují představitelé obou znepřátelených stran a svědkové podpisu jsou:
- státní tajemník Peirce,
- portsmouthský starosta Marvin,
- představitelé amerického námořnictva.

Aniž by padl jediný výstřel, zdá se, že Rusko vyhrálo významné střetnutí.

Mírová smlouva je tedy konečně podepsána. Rusko uznává, že Korea patří bezvýhradně do zájmové sféry Japonska. Je to zajímavý dokument. Celý ho není až tak potřeba probírat. Ale vybral jsem body, které považuji za zajímavé a těm se budu trošku věnovat.

Článek 2 tohoto smluvního dokumentu praví: „Ruská carská vláda uznává, že v Koreji převládají politické, vojenské a hospodářské zájmy Japonska, a zavazuje se nezasahovat do žádných správních, bezpečnostních a kontrolních opatření, která by císařská japonská vláda pokládala v Koreji za nutná, a nebránit jejich provádění.“

Článek 3 je obsahuje oboustranný závazek úplné a souběžně probíhající evakuace Mandžuska s tím, že bude vráceno do „výhradní správy Číny“ s výjimkou Liaotungského poloostrova.

Článkem 5 je ustaveno, že Rusko přenechává Japonsku nájemní práva na přístavy Port Arthur a Dalnyj.

Článek 6 stanoví, že Jihomandžuská železniční dráha od Čchang-Čchunu do Port Arthuru bude rovněž pod japonskou správou. Z toho lze logicky usuzovat, že se tím jižní Mandžusko de facto dostává do zájmové sféry Tokia.
Následuje mapa, která sice zobrazuje válčiště na kterém se oba soupeři utkali, ale zároveň zobrazuje všechna místa o kterých se jednalo. Mělo by to přinést lepší orientaci v textu.
Článek 7, je velmi důležitý a obě strany jeho podpisem prohlašují: „Rusko a Japonsko se zavazují používat železnic, které jim v Mandžusko patří, výhradně k obchodním a průmyslovým účelům, nikdy však k účelům strategickým."

Než se podíváme na poslední zajímavé časti smlouvy, vložím se trochu ale opravdu jen trochu historie. Seznámíme se zajímavým teritoriem.

Mandžusko je historická geografická oblast v severovýchodní Číně Toto území byly asi od 3. století před naším letopočtem pod čínským vlivem. V prvních asi pěti stech letech našeho letopočtu bylo toto území částečně ovládáno říší Kogurjo. Jeho dějiny jsou pestré. Kolem začátku našeho letopočtu bylo Mandžudsko osídleno kmeny Moche což byly předkové dnešních Mandžuů.

Tyto kmeny na začátku 5. století vytvořily stát Po-chaj, který byl poměrně snadno dobyt Kitany, což se stalo v roce 926. V letech 1115 až 1234 Mandžudsko součástí džurčenské říše Když ve 13. století byla džurčenská říše po sérii urputných vojenských kampaní zničena Mongoly, Mandžusko se ocitlo pod vládou mongolské dynastie Jüan a to až do roku 1368. V 15. až 17. století se formovala mandžuská národnost.V roce 1616 se kmenový vůdce Nurhači prohlásil chánem státu Pozdní Ťin a o dva roky později už zahájil válku proti čínské dynastii Ming. V roce 1636 byl vyhlášen mandžuský stát s hlavním městem Šen-jang. V roce 1644 v létě, Mandžuové obsadili Peking, kam byli povoláni k potlačení rolnického povstání. Peking se stal hlavním městem státu pod vládou mandžuské dynastie Čching což trvalo neuvěřitelných 332 let, tedy až do roku 1912.
Za povstání I-chetchuanů v letech 1898 až 1901 bylo Mandžudsko obsazeno Ruskem. Mírová konference ho pak v roce 1905 rozdělila na ruské a japonské sféry vlivu. Za japonské okupace Mandžudska v letech 1932 až 1945, zde existoval loutkový stát Mandžukuo s bývalým čchingským císařem Pchu-i v čele. Ale to už jsme od doby co řešíme daleko.

Článek 9 řeší otázku Sachalinu. Jeho jižní část připadne Japonsku, a to až po 50. rovnoběžku. Smlouva rovněž zavazuje obě strany, že nebudou bránit volné plavbě v obou průlivech kolem ostrova. To už víme takže se k tomu více nebudeme vracet.

Článek 11 upřesňuje rybolov takto: „Rusko se zavazuje uzavřít s Japonskem dohodu o poskytnutí práva rybolovu japonským státním příslušníkům podél pobřeží ruských držav v mořích Japonském, Ochotském a Beringově. Tento závazek se nedotkne práv, která již mají ruští nebo jiní státní příslušníci v těchto končinách.“

Všichni v sále ztichnou, když Sergej Witte provede svůj podpis na čtyřech výtiscích – dva anglicky a dva francouzsky – odloží své pero, povstane a přejde místnost ke Komurovi, aby si potřásli pravicemi. Jeho příkladu pak následují ostatní členové ruské delegace.

Když si toto vše člověk uvědomí, pochopí, proč se v amerických novinách mohla objevit tato zpráva. Cituji:

„Všichni zdejší pozorovatelé – ať již orientovaní projaponsky či prorusky – zastávají názor, že toto vítězství je nejúžasnější věcí v dějinách diplomacie,“ stojí v dobovém komentáři listu The New York Times. „Země, která byla beznadějně poražena ve všech bitvách, jedna její armáda byla zajata a druhá poražena a její loďstvo smeteno z moří, diktovala podmínky vítězi.“

Je to pravda? Asi ano. Zbývá dodat, že definitivní urovnání rusko-japonské války znamenaly až rusko-japonské smlouvy z let 1907, 1910 a 1912 – tedy obchodní dohody, dohody o rybolovu, provozu mandžuských železnic a deklaraci o přátelství a rozdělení sfér vlivu na Dálném východě. Dohoda z roku 1910 umožnila Japonsku anektovat Koreu.

Ve finále asi není tedy spokojen ani jeden protivník. Car přišel o svoji válku ke které se odhodlal a kterou byl ochoten rozjet a vytrvat v ní až do vítězného konce.

V Japonsku to bylo výrazně horší. Hned po podpisu smlouvy a oznámení jejích výsledků se rozpoutaly bouře protestů. Japonská veřejnost se nechce smířit s tím, co vlastně cítí jako porážku vítězného Japonska u diplomatického stolu. V Tokiu davy zaplní ulice a dokonce zaútočí i na některé vládní budovy. Masové nepokoje v Japonsku pokračují i následujícího dne, a to nejen v Tokiu, kde jsou veřejně roztrhány a spáleny obrazy japonských delegátů mírové konference v Portsmouthu, nýbrž i v dalších městech.

Například v Kobe je stržena socha markýze Itóa z podstavce a vláčena ulicemi. Důvod je nasnadě. Hirobumi Itó, který působil v letech 1886 až 1901 jako japonský ministerský předseda a také zastával vlivnou roli císařova poradce pro otázky zahraniční politiky, usiloval o poevropštění Japonska a vůči Rusku zastával linii ve směru dorozumění, ba přátelství na základě jasného rozhraničení vzájemných sfér zájmů.

Ale velké lidské ztráty, obrovské daňové zatížení obyvatelstva se transformovalo do nekompromisního požadavku peníze , peníze a peníze. A obyvatelstvo chtělo, aby platilo Rusko. Dohoda je o tuto šanci připravila a lidé věděli, že obrovské náklady co válka zemi přinesla zaplatí svojí prací oni.

Zde je fotografie článku v amerických novinách, tedy v Portsmoutském Heroldu, které informovaly o podpisu mírové smlouvy mezi Ruskem a Japonskem. Nedokážu tedy ani náhodou říci, kdo vlastně tuto válku vyhrál a kdo ji prohrál. Pokud tedy budu brát v potaz Rusko nebo japonsko. Mám obavu, že ji nevyhrálo ani Rusko ani Japonsko. A stejně tak si myslím že ji ani jeden z nich neprohrál. Ale zcela jistě ji prohrál bílý muž - kolonizátor, jehož aureola neporazitelnosti vzala za své. Naopak tím, že Japonsku naprosto otevřeně pomocí financí a dodávek výzbroje a dokonce výcvikem vojáků pomohly Anglie a Německo, ukázali do té doby nekompromisně vytěžovanému světu v koloniích, že bílý muž už nedokáže spolupracovat s druhým bílým mužem. Lidé v koloniích nebo na bělochy ovlivňovaných územích pochopili, že je možno nad bílým mužem vyhrát. A to v následujících letech přineslo svou nečekanou úrodu.

Kapitola čtvrtá: Porovnání protivníků a posouzení odrazu této války v jejich dalším vývoji.
Tuto kapitolu rozdělím na několik částí a pokusím se na tuto dnes už málo známou válku podívat z více pohledů. Tato válka, která proběhla na území, které nepatřilo ani jednomu z bojujících států je jednou z nejvýznamnějších vojenských událostí 20. století, i když z dnešního pohledu se tak nejeví. I když nakonec byla zastíněna I a II. Světovou válkou, rusko-japonská válka v letech 1904–1905 takovou událostí byla. Navíc měla dalekosáhlé politické důsledky. Objevilo se v ní mnoho nového, měla odraz na další vývoj armád obou protivníků.

A. Charakter války.

Primo: byla to první mezinárodní válka ve 20. století. Bylo to dáno tím, že sice na bojišti se zabíjeli vojáci dvou národů ale politické a ekonomické reprezentace dalších zemí ji pomáhaly financovat, dodávaly zbraně a podle svých sympatií k jednomu nebo druhému protivníkovi mu pomáhaly politicky. I když mám pocit, že Rusku pomáhalo asi jen Německo a ještě velmi opatrně.

Sekundo: šlo o první střetnutí velmoci Západu s velmocí Východu tak, jak to bylo chápáno v té době. Zde prosím nezaměňovat, jak to bylo chápáno ještě nedávno díky rozdělení světa po II. Světové válce. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že Rusko se tehdy jevilo jako vojensky velmi silné- z pohledu počtu vojáků a výzbroje, ale jinak bylo v reálném pohledu ekonomicky a sociálně zaostalé. Velmi zaostalé. Japonsko bylo v jiné situaci. Byla to teprve mladě se rozvíjející kapitalistická země. Vždyť k obnovení moci císaře a k ostrému odvratu od feudálního zřízení k zavedení tržního, průmyslového hospodářství západního typu došlo v Zemi vycházejícího slunce až koncem šedesátých let 19. století, díky misi amerického komodora Perryho.

Tertio: z hlediska politického Japonsko po vyhrané válce na dlouhou dobu získalo vojenskou hegemonii ve východní, a vlastně i střední Asii a v části Oceánie. Německo se tvářilo, že mu v tom hodlá zabránit, jenže na začátku 1. světové války si v Tsingtau Japonsko snadno poradilo s jeho nevelkými silami. A stejně tak to provedlo i jinde.

Rozhodná koloniální expanze Japonského císařství orientovaná na asijský kontinent, která nakonec vedla k děsivým válečným událostem, se ale projevila až mnohem později, ve třicátých letech 20. století. Tento nekončící útok zákonitě narazil na bariéru britských a amerických zájmů ve východní Asii. Vyvrcholil napadením americké flotily v Pearl Harboru, dne 7. prosince 1941. Stejně zákeřným útokem, bez vyhlášení války jako to udělaly japonské námořní síly ruské flotile v Port Arturu 9. února 1904.

Z hlediska politického Rusko po této válce prošlo vážnou vnitropolitickou krizí. Tato krize se v ruském povědomí udržela a vedla k poměrně nevalným výsledkům v bojích za Velké války, která pro Rusko skončila dvěma revolucemi. Ta druhá směřovala ke změně, která Rusko a jeho nástupce Sovětský svaz dovedla k vyvraždění velké části vlastního obyvatelstva a v konečném důsledku se odrazila i v katastrofálním průběhu bojů v první fázi Druhé světové války. Pro Rusko tato porážka byla jen odrazovým můstkem k dalším potížím a ve prospěch vlastního národa z ní Rusko nevytěžilo vůbec nic.

B. Co nového se objevilo na oceánech a co na pozemních frontách

Primo: na hladinách moří dominovaly pre-dreadnoughty, válečné lodě, které vlády mořím a oceánům na přelomu 19. a 20. století. Zde pak dostaly jednu z mála velkých příležitostí, které jim dějiny přisoudily, ostatně počátek 20. století byl právě dobou vyvrcholení jejich existence. Jejich zástupci zde u Port Arturu ruský CESAREVIČ a japonská MIKASA vznikly jako jedny ze zdařilých exemplářů této pozoruhodné a početné třídy válečných lodí.

Pro ilustraci jsem vybral japonský pancíř. My o něm či o ní, máme na palbě skvělý článek. Je zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3774

Secundo: zde poprvé v námořní válce byly jako nosiče zbraní zásadním způsobem nasazeny torpédoborce a jako zbraň užito ve skutečně velké míře torpédo.

Tertio: Došlo zde pravděpodobně prvním akcím specializovaných minonosných plavidel což představovaly ruské lodě AMUR a JENISEJ. S tím je spojeno i hromadné použití námořních min. My na Palbě máme kolegu jarla a tak zde o těchto lodích máme skvělo práci. Je zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3476

Já si jen nemůžu pomoci a vložím se fotografii lodě AMUR prostě se mi líbí a mám ji z wikimedie – odkaz je dole.



Kvarto: v nečekaně velké míře nastoupilo dělostřelectvo ráží větší jak 300 mm na moři a nad 200 mm na souši. Zvláště japonské houfnice ráže 280 mm byly něco, co výrazně ovlivnilo průběh pozemních bojů a hlavně pomohlo destruovat jednotlivé forty pevnosti Port Artur. Obrázky, které následují ukazují o jakou zbraň šlo.

První obrázek: Druhý obrázek:
První obrázek ukazuje střelbu těžkých japonských houfnic na Port Artur. Druhý snímek ukazuje baterii těchto děl v palebných postaveních

Kvinto: další „poprvé“ je zde skutečnost, že zde v dějinách moderního vojenství na moři operoval v týlu nepřítele velmi silný, samostatný oddíl válečných lodí, představovaný pancéřovými křižníky Rossija, Gromovoj a Rjurik. Tento oddíl byl zformován 17. dubna 1903 a během doby byl posilován dalšími loděmi. Objevily se zde například lodě Admirál Nachimov, Varjag, a Askold. Jejich dislokace ve Vladivostoku je předurčila k cílenému napadání námořní dopravy nepřítele daleko od hlavního válčiště na Žlutém moři. Oddíl byl rozpuštěn až po válce 30. března 1906.


Zde je krásný obrázek křižníku Rossija. Vybral jsem ho, protože má i hezké jméno, jako matička Rus.

Sexto: na pozemním válčišti se zde poprvé v dějinách ve velké míře používaly kulomety. Ty způsobili těžké ztráty pěchotě a odsoudily oddíly jezdectva do role rychlých průzkumných a přepadových jednotek Díky tomu jezdectvo ztratilo bitevní, boj rozhodující roli. Před rusko – japonskou válkou se odehrály dva velké konflikty. Byly to první, v letech 1880 až 1881 a druhá búrská válka v letech 1899 až 1902. V těchto konfliktech se již objevily i kulomety Maxim, první moderní, plně automatické kulomety vůbec, u kterých opakovací cyklus zbraně byl plně odvozen od impulsu vývinu výstřelu a nevyžadoval žádný další zásah ze strany obsluhy.

První kulomety Maxim 1885 byly konstruovány ještě na náboje laborované černým prachem, což jasně dokazuje oblak dýmu před ústím zbraně. Na snímku zcela vlevo sir Hiram Maxim, konstruktér prvního prakticky použitelného plně samočinného kulometu. Tento muž s téměř renesančním myšlením vynalezl i kulmu pro úpravu vlasů a pastičku na myši. Zde si prostě nemohu pomoci.

Kulomet na myši - nenápadný ale významný vynález sira Hirama Maxima.

Před začátkem první světové války se tyto kulomety objevily v rusko - japonské válce v letech 1904 – 1905. Tato válka byla také asi první, kde kulomety nasadily poměrně rovným dílem obě strany konfliktu. Na ruské straně se zde kromě Maximů objevily i Madseny coby předznamenání lehkého kulometu. Japonci používali kulomety Hotchkiss.


Na obrázku je kulomet Hirama Maxima z roku 1895, v podobném provedení byl používán i ruskou armádou v Rusko - japonské válce.

Septimo: nasazené polní dělostřelectvo a to hlavně větších ráží, zde poprvé masově vedlo palbu zejména horní skupinou úhlů tedy na nepřítele, kterého obsluhy děl neviděli. Pro přesné míření palby dělostřelectva byl použity upoutané balony které sloužili jako prostředek pro zjištění situace u nepřítele. Na obrázku který následuje je fotografie vypouštění japonského pozorovacího balonu:



Oktavo: ve velkém rozsahu se objevily drátěné překážky a okamžitě se ukázalo, že jde velmi významný prvek nové organizace ženijního zabezpečení boje. Zajímavostí této války je i to, že část drátěných překážek byla dokonce pod elektrickým proudem. Zde je obrázek jak takové zátarasy pod Port Arturem vypadaly i jak je japonská pěchota prorážela.



Ruská pěchota a její spolubojovníci z válečných lodí požívali při odrážení nočních útoků japonských pěšáků i upravené světlomety. Viz obrázek.



Když se nad tím zamyslíme, nebylo to až tak málo co se na bojištích této války objevilo. Spíše bych řekl, že kdyby stovky vojenských pozorovatelů v sestavách obou armád více přemýšleli a hlavně kdyby jejich zprávy lépe četli generálové, kteří je tam vyslali, možná by nedošlo za první světové války k takovým jatkám k jakým nakonec válka vedla.

C. Porovnání protivníků.

C-1/ Japonská armáda v době této války a odraz této války na její rozvoj
Japonsko po vzoru západních mocností zavedlo v roce 1873 brannou povinnost. Podařil se zde malý zázrak. Byl uchován základ toho nejlepšího co v japonských lidech bylo. Vlastenectví, pracovitost a loajalita byl doplněny vzdělaností a zaváděním moderních technologií do výroby moderního myšlení v armádě. Japonský voják byl postupně zbaven duchovní závislosti na a svém feudálním pánovi a jeho nosnou ikonou se stal císař.
Japonsko cíleně budovalo zpravodajskou síť, své vojáky posílalo do vojenských škol po celém vyspělém světě. Odtud se vraceli s kufry příruček, knih o filozofii vedení válek a v hlavách měli spoustu nových myšlenek. Každý japonský důstojník musel ovládat minimálně jednu cizí řeč a jednotky byl stavěny tak aby zde byli důstojníci ovládajíc několik řečí.
Před válkou japonští topografové metodicky prozkoumali celý ruský prostor východně od Bajkalu – když válka vypukla, Japonci znali ruské území lépe než sami Rusové. Výcvik a morálka japonských vojáků byly vynikající, válku považovali za populární záležitost. Měli v štípenou iniciativu a byli přirozeně stateční. V době zahájení střetnutí měly japonské ozbrojené síly následující stav:
Aktivní a záložní armáda 380 000
Druhá záloha 200 000
Záloha branců 50 000
Vycvičení muži národní armády 220 000

Tedy 850 000 mužů. Ale pokud vezmeme v úvahu celkové možnosti nasazení mužské výcviku a boje schopné mužské populace, dostaneme počet 4 250 000 potenciálních vojáků.

Bylo nakonec ověřeno, že skutečně efektivní sílu představovalo:
257 000 pěšáků
11 000 jezdců
894 děl

Šlo o :

Císařskou gardu

12 pěších divizí (Hohei Šidai). Divizi tvořily dva pěší pluky, každý o dvou pěších praporech každý prapor měl devět rot. Dále zde bylo 430 jezdců a 36 děl v šesti bateriích s výzbrojí Typ 7, ráže 75 mm. Pěší zbraně představovalo 10 400 pušek Arisaka Typ 30, ráže 6,5 mm, pro jezdectvo a technické trupy pak 1 500 karabin Arisaka Typ 38 stejné ráže.
V roce 1904 měla každá divize 10 kulometů Hotchkiss, ráže 8 mm. Tento očet byl později navýšen na 14. Kulomety byly členěny do dvou baterií po 6 kusech a jedné sekce se 2 kusy.

Dvě jezdecké brigády. Tyto měly po 1500 jezdcích, kteří sloužili pro průzkum a přepadové akce. Většinu bojů ale jízda vybojovala jako pěchota. Kůň jí sloužil pouze jako přepravní prostředek. V Evropě bychom tyto jezdce nazvaly dragouny. Výzbroj byla 1 500 karabin Arisaka Typ 38 ráže 6,5 mm a na každou brigádu pak 6 kulometů Hotchkiss, ráže 8 mm.

Dvě dělostřelecké brigády. V nich bylo mimo jiné v členěno 40 houfnic Typ 28, ráže 280 mm. Jinak byly prapory japonského dělostřelectva vyzbrojeny děly nebo horskými děly ráže 75 mm s dostřelem 4,5 kilometru. Prapor měl tři baterie po šesti dělech, v pěší divizi byl prapory dva. V jednom divizním praporu někdy byly vybrané baterie vyzbrojeny houfnicemi ráže 120 mm.
Používána byla munice výbušná a šrapnelová.

Japonci velmi dbali na dělostřeleckou přípravu před každou ofenzivní operací. Dělostřelecká činnost byla pečlivě secvičena a centralizovaně řízená. Bylo-li to možné, byla děla umísťována na odvrácené svahy. Když ne, byla před ně navršena valová ochrana ze zeminy. Ochranné valy byly i mezi jednotlivými děly.

Třináct záložních brigád- 12 pěších a jedna jezdecká – zdroje vycvičených záloh pro bojující vyšší celky.
Nakonec pak jednotky vojenských trénů a skladů a posádka ostrova Formosa.

V průběhu války byly zformovány další 4 divize a další 4 záložní brigády. Doba od začátku výcviku k plné bojeschopnosti měla trvat 12 měsíců. Za války díky vyšší intenzitě byla tato doba zkrácena na měsíců šest. Velitelství divize mělo velkou samostatnost v rozhodování.

Logistická podpora.
Japonská armáda měla propracovaný zásobovací systém. Například každý voják měl základní zásobu nábojů 210 kusů. 120 měl v sumkách na opasku, 30 kusů v brašně ve velké polní a 60 kusů ve společných zásobách jednotky. Velká polní obsahovala tornu, plášť a stan. Dále dvě denní dávky potravin a vybraní muži nesli i ženijní nářadí. Třetí dávku pak měl ve společně vezených zásobách. Japonský voják tedy nesl náklad o váze 26 kilogramů.

Japonská logistika rozhodně byla lépe propracovaná a hlavně její zdroje – Japonské ostrovy - byly obrazně řečeno kousek od bojiště. Logistika byla vybudována podle britského vzoru, který měl tři řady zásobovacích spojnic.

První spojnici představoval samotný voják. Šlo o materiál přímo nesený jednotlivcem. To platilo o pro zbraň.

Druhou spojnici představovaly divizní zásobovací kolony. Každá divize měla svůj vlastní dopravní prapor.

Třetí spojnici potom tvořily armádní zásobovací kolony, které přebíraly materiál pro jednotlivé armády ve vyčleněných přístavech nebo železničních stanicích, v polních skladech vytvořených na železničních tratích.
Každá divize měla svůj vlastní dopravní prapor.

Dělostřelectvo bylo zásobováno vlastními prapory a hlavně pro ně byly vyčleněny samostatné zásobovací vlaky. Za celou válku japonským dělostřelcům nedošla munice.

Byl vytvořeny lazaretní vlaky s dostatkem personálu všech kvalifikací.

Japonci ze svého úspěchu poučili a to po všech stránkách. Hlavně ztratili respekt z možných evropských protivníků.

Jako první to pocítili jejich učitelé Němci. Po začátku I. Světové války jim Japonci vyhlásili válku a s klidem násilím zabralo všechny německé kolonie ve svém dosahu.

Jako druzí to pocítili Rusové. Jejich zemí zmítala občanská válka a boje interventy. V noci 5. března 1920 ve Vladivostoku běží poklidný život. Z kopců nad městem se náhle zablesklo a na město dopadají první granáty. Salva za salvou ničí domy a boří ulice.V plamenech se míhají postavy s dlouhými bodáky a v kloboukových přilbách. To Japonci ze svazu 1. Dokuritsu Šubitai a 112. Rentai začali plnit úkoly přidělené v tomto útoku. Rozkaz zněl obsadit důležité body ve městě - nádraží, poštovní a telegrafní úřad, pevnost a objekty vojenského charakteru v okolí města. Odpor překvapených sovětských vojsk byl sice houževnatý, ale nekoordinovaný. Japoncům se podařilo přerušit veškerá spojení, a proto tak rychle postupovali městem. V přístavu obsadili zakotvené minonosky STATNYJ, SMĚLNYJ a ANASTASOV.
Stejně prudký útok byl veden proti Chabarovsku, Nikolsku-Ussurijsku, Spassnému a dalším sovětským městům. Nejtvrdší boje probíhaly v Chabarovsku, kde si Japonci cíle nevybírali, po půlhodinové dělostřelbě bylo v plamenech celé město. Střelba Japonců nešetřila nikoho. Jejich přesila postupně likvidovala slábnoucí odpor. Za pět dnů bojů bylo v Chabarovsku a jeho okolí zabito více než 2500 osob.
Přes obrovskou snahu a krutost, přes materiální převahu Japonci nedosáhli svého cíle. Tzv. „černý nárazník“, sahající od přímoří až k Čitě, se vytvořit nepodařilo. Důvodů bylo několik. Odpor revolučních vojsk, protestní manifestace ruských občanů, ale především obavy amerických politiků, kteří nehodlali přistoupit na myšlenku, že by Japonsko získalo monopol nad hospodářsky vyvinutým Přímořím a původní zemské vládě ponechalo pouze dozorčí a poradenskou činnost. Japonci tedy území Světského svazu museli opustit.
Co potom japonská armáda dělala v Číně a zejména na územích zabraných západním zemím je všeobecně známé.

Armáda prošla velkou změnou: Ukážeme si to na pěší divizi.
Největší jednotkou byla pěší divize (Hohei Rjódan) o dvou pěších brigádách. V brigádě dva pěší pluky, pluk o třech praporech se třemi pěšími rotami. Celkem v divizi 21 400 mužů. To je obrovský nárůst sil tohoto typu vojskového tělesa.
Výzbroj divize :
15 000 pušek Arisaka Typ 99, ráže 7,7 mm
1 00 karabin Typ 44, ráže 6,5 mm
401 lehkých kulometů Nambu Typ 11, ráže 6,5 mm a Typ 3, ráže 6,5 mm
206 těžkých kulometů Juki Typ 92, Ráže 7,7 mm
12 houfnic Typ 91, ráže 105 mm
48 polních kanónů Typ 90, ráže 75 mm
36 praporních kanónů Typ 92, ráže 70 mm nebo Typ 11 s ráží 37 mm

Tyto změny proběhly v době Velké války a po ní. V této podobě se pěší divize uchovaly i za války v Číně a zahájily tak i operace v Druhé světové. Vše více popsané i jen naznačené lze považovat za přímý důsledek japonského vítězství ve válce o Port Artur.

C-2/ Ruská armáda.

Nikde se v našich končinách nedá dopátrat k tomu, jaké síly a prostředky ruské armády se nacházely na Dálném východě. Alespoň já mám takovou zkušenost. Celková síla této obrovské armády byla asi 4 500 000 mužů. Na území Evropy bylo dislokováno 25 armádních sborů. Jen šest z nich ale bylo aktivně zapojeno do války, kterou zde řešíme.
Na Dálném východě bylo v den vypuknutí války dislokováno asi:
60 000 pěšáků
3 000 jezdců a
164 děl.
Vše dislokováno ve Vladivostoku, Port Arturu a u Charbinu. Jak se ale rozběhly válečné operace tento počet rychle rostl. K 15. únoru 1904 už zde bylo:
45 000 mužů ve Vladivostoku
8 000 u Charbinu
9 000 u Chaj-čchengu
11 000 na Ja – lu
22 000 u Port Arturu

Z počátku nesly hlavní tíhu bojového úsilí sibiřské sbory. Ty byly tvořeny pouze brigádami. Na Sibiři totiž na počátku války nebyly vojenské součásti v síle divize. Brigáda Sibiřanů měla 3400 vojáků a 12 kanónů jízdního dělostřelectva ve dvou bateriích. Sibiřské sbory měly méně děl než sbory v evropské části Ruska. Měly také méně organického jezdectva. Po zahájení války došlo k rychlé reorganizaci sborů na divize ale vše skončilo na půl cesty. Všeho bylo málo. Nejméně ale bylo velitelů. Ten kdo vele maximálně brigádě, ten se prostě nemohl naučit dostatečně rychle velet dvakrát větší síle. Přesto sibiřské sbory rostly a učily se. Válka je dobrá škola a zaplacená daň na mrtvých a zraněných výuku urychluje. Navíc postupně po transsibiřské trati přijížděly evropské útvary jednotky. Byly to plnokrevné silné sbory. Do bojů postupně zasáhly První, Čtvrtý, Osmý, Desátý, šestnáctý a Sedmnáctý armádní sbor.

Ruská pěchota byla velmi kvalitní. Houževnatá, přirozeně statečná, ukázněná a velmi skromná. Ale její vzdělanost byla na velmi nízké úrovni. Obtížně zvládala cílenou střelbu, účinek střelby byl vylepšován tím že celé jednotky byly vycvičeny ke střelbě salvami na povel velitele. To tuto nedostatečnost ve střelbě poněkud zmírňovalo. Byl to ale tak trochu archaismus. Ruský pěšák v této době na své pušce vždy nosil bajonet. A pokud došlo na bodákový útok, nebyl k překonání. Špici svého bajonetu věřil více než vystřelovaným kulkám. Ruská pěchota v této válce nebyla připravena ani zdaleka jako ta japonská na vedení moderní války.
Měla vážné potíže získat k nepříteli nenávist. A válku do které byla hozena nechápala - to nebyla matička Rus kterou měla bránit.

Jezdectvo bylo na podobně nízké úrovni. Kozácké jednoty žily ze své dávné slávy. Bojovat za cara se jim chtělo jen když z toho byl možný profit. Většina kozáků byla relativně bohatá a měla dobré postavení ve svých síčích. Padnou v boji nebylo jejich prioritou a do boje se příliš nehrnuli. Jezdecké divize jimi tvořené měly 3400 šavlí a kopí, ale jejich bojová úroveň nedosahovala běžného standartu evropských armád. V boji jezdeckou divizi podporovalo 12 kusů jízdních děl.


Zde je ilustrační obrázek ukazující ruskou jízdu bojující po sesednutí z koní jako pěchota.

Vše korunoval mizerný důstojnický sbor. Ten neovládal manévrovou válku, své vojáky hnal do frontálních útoků a když došla řeč na křídla ruský důstojník si myslel, že se mluví o ptácích. Rozkazy byly složité a velmi podrobné a braly iniciativu. Při jakékoliv změně situace se vše zastavilo a začalo se řešit co s tím. Rozkazy byly často paralelní a bylo běžné, že se nějak zapomnělo na to, že se obchází velitel, který nese odpovědnost. Celá armáda byla řízena lidmi , kteří se vysokých funkcí doslova do písmene dožili. Díky potlačení vlivu mladých lidí byla velmi těžkopádná a neschopná reagovat na nové podněty.

Na teritoriu které nás zajímá, vojáci sloužili ve čtyřech armádních složkách:
- v polních jednotkách, které za války rozšířila mobilizovaná rezerva
- v pevnostních oddílech, které měly stejné postavení jako polní armáda ale byly určeny k posádkové službě
- v oddílech vojenských skladů, celkem asi sto pro zajištění prostředků pro vojáky v první linii.
- v milici která plnila úkoly teritoriální obrany a cvičila zálohy pro polní jednotky.

Na Dálném východě byly pevnostní oddíly složené z pěchoty, pevnostního, pobřežního a polního dělostřelectva a ženistů v těchto posádkových místech:
Port Artur –dvě východosibiřské divize po 14 tisících vojácích a 24 a 32 dělech
Vladivostok – také dvě východosibiřské divize
Nikolajsku
Possietském zálivu
Komunikace – železnice chránilo 6 zvláštních železničních praporů.

Jak válka pokračovala síly prostředky nasazené na ruské straně velmi narostly. Když došlo k bitvě u Mukdenu bylo zde na ruské straně nasazeno:
-12 sborů a 4 samostatné útvary, tedy 377 praporů
-ženijních praporů
-155 jezdeckých eskadron
-1219 polních děl
-56 kulometů
-276 600 bodáků
-16 380 šavlí.
Japonců bylo méně ale přesto v bitvě zvítězili.

Ruská armáda se z této války poučila jen minimálně. Porážka byla špatně vyhodnocena a žádná zásadní opatření pro zlepšení stavu ozbrojených sil nebyla přijata. Ruská armáda liknavě zavedla větší počet kulometů skvělé verze 1910. Zavedla rychlopalná děla a provedla změny v ženijním zabezpečení vojsk. V myšlení, filozofii výcviku,v taktickém pojetí boje a v operačním umění se nezměnilo nic, nebo jen málo. Ruská armáda v další válce dělal ty samé chyby jako v této. Neuvěřitelně plýtvala pěchotou, velela hloupě a její kázeň na operačním stupni byla minimální.
Nikdo se nepoučil. Ti velitelé, co prohráli tuto válku měli najednou vyhrát tu druhou. Byl to vrchol vojenské hlouposti. Vše vyvrcholilo v době, kdy se armáda v roce 1917 až 1918 rozložila. Potom se vyčerpal vojenský potenciál celé země v bojích občanské války a v boji proti intervenci a ve válkách při šíření revoluce.
Opravdová moderní a dobře bojující armáda pak v Rusku - tehdy v Sovětské svazu - vyrostla až v děsivé výhni Velké vlastenecké války za cenu takových hetakomb obětí, které by si jiný stát nemohl dovolit.
Jen dva ruští velitelé snesli vysoké měřítko kritiky.

Byl to generál poručík Roman Isidorovi Kondratěnko, velitel 7. východo - sibiřské střelecké brigády v Port Arturu. Tento statečný a novátorský voják se stal duší obrany. Podílel se na neustálém posilování obrany a jeho přítomnost v obranných postaveních byla pro vojáky vždy povzbuzením. Jeho smrtelné zranění, které utrpěl dne 2. prosince 1904 v kasematech fortu číslo 2 po zásahu granátem velké ráže, se odrazilo na stavu obrany Port Arturu velmi zásadně. Znamenalo postupný úpadek bojového ducha jak velitelského sboru tak i vojáků v zákopech.

Tato fotografie je jednou zmála dochovaných tohoto mimořádného velitele.

Jako druhý to byl admirál Stěpan Osipovič Makarov. Tato duše ofenzivního myšlení Port Arturské flotily převzala velení Tichooceánské flotily 1. února 1904. Byl to skvělý námořník, oceánograf, polární badatel, lodní konstruktér a autor několika knih. Jednu z jeho knih o námořní taktice měl ve své kajutě i jeho protivník….. Pod jeho velením došlo v krátké době k výraznému zlepšení bojeschopnosti posádek jednotlivých lodí i celého loďstva. Stalo se aktivním a pro Japonce najednou bylo důstojným soupeřem. Makaron byl respektován Japonci a svými vlastními důstojníky skoro nenáviděn. Chtěl po nich akci a podstupování rizika. Sám se nebál riziko podstoupit a jeho rozkazy byly reálné splnitelné. Zahynul na palubě bitevní lodě Petropavlovsk nedaleko přístavu Port Arthur, když loď najela na minu.


Obrázek ukazuje portrét tohoto námořníka a mimořádného muže.

K tomuto porovnání se dají uvést tři základní důvody proč válka dopadla jak dopadla.

První faktor: Ruská armáda a zejména ruští vojáci nebojovali špatně. Ale pravdou je, že japonská armáda a japonští vojáci bojovali lépe. Japonská armáda dokázala vítězit v situacích kdy se to zdálo nemožné. A ruská armáda neuspěla i tam kde uspět podle všeho měla. Když jsem si prošel všechny pozemní bitvy, dospěl jsem k názoru že to bylo dáno tím, že Japonci dokázali přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí a nebáli se bojovat i za cenu velkých ztrát a nebáli se pokračovat v boji i za cenu vyčerpání všech záloh. V mnoha prohraných bitvách se ukázalo, že ruská strana ztratila bojiště a zahájila ústup a přitom do boje nasadila často i méně než polovinu sil. A tak se bitva a válka vyhrát nedají.

Druhým faktorem: pak byla logistika. Zatímco Japonci měli díky námořní převaze velmi krátké dopravní trasy od mateřských ostrovů k bojující armádě, ruská armáda čekala na každý ešelon vypravený z evropské části Ruska mezi 30 až 60 dny. Tím byla přinucena vytěžovat čínská území a nakonec celá třetina vojsk musela bojovat s čínskou ozbrojenou rezistencí.

Třetím faktorem dosaženého výsledku byl nepoměr v morálce bojujících protivníků.

Japonský voják ke svému císaři vzhlížel jako k bohu. Velel mu důstojník, který zpravidla pocházel ze stejné společenské vrstvy jako on. Tím si voják a jeho velitel rozuměli a podvědomě cítili že patří k sobě. Japonský důstojník a to i na vysokém stupni se nebál bojovat se svými muži. Japonský voják byl cvičen plnit rozkaz za každou cenu , nikdy se nevzdávat a nikdy neustoupit, pokud nemá k tomu přímý rozkaz. Válku si nepřál ale když přišla, vzal ji jako svůj jediný úkol na zemi a byl odhodlán v ní uspět nebo padnout.

Ruský voják byl stejně statečný. Jenže jeho velitel ho nepovažoval za sobě rovného a nedokázal se do myšlení svého vojáka vcítit tak, jako jeho japonský protějšek do myšlení svých vojáků. To ale nebylo důvodem k tomu, aby taková armáda nedokázala bojovat jako harmonický celek. Jiné armády takto postavené to dokázaly. Ale dlouhodobá společenská nespokojenost jak městského proletariátu tak i rolnické populace která našla odraz v nekonečné sérii revolt a protestů, se přenesla i do armády. Navíc k špatnému stavu ozbrojených sil přispělo i protěžování námořnictva na úkor pozemní armády.
Potenciál ruského vojáka, který se projevoval dlouhá staletí kdy pod vedením schopných aristokratů porážel všechny protivníky své vlasti, byl ponechán ladem. Jeho morálku nic nerozvinulo a tím, že nedostal potřebnou motivaci, se s válkou neztotožnil. Bojoval dobře ale mohl bojovat výrazně lépe.


Závěr.
Jen stručně. Byla to válka divoká a vedená s velkým úsilím. Dva velké, starobylé národy a jejich novodobé politické reprezentace se rozhodly navzájem se zabíjet na území, které jim nepatřilo. Měly své představy a ani jeden z nich si je nakonec nenaplnil. Co se týká ruské strany můžeme klidně říci, že takto, jak to ukazuje soudobá karikatura, to určitě nebylo.



Za sebe mohu říci jen to, že si myslím, že jediný kdo se z této války opravdu poučil byl mladý německý důstojník – vojenský pozorovatel u ruské armády Max Hoffmann. Jeho bystrá mysl s talentem vojenského génia vnímala vše co se událo na ruské straně bojiště. O 10 let později jeho hluboká znalost ruského myšlení při řízení bojů, ruská nekázeň při vydávaní rozkazů a neschopnost spolupracovat mezi dvěma ruskými generály Samsonovem a Renenkampfem vedla k brilantní porážce ruských sil ve Východním Prusku. Ale o tom jsem už psal jinde a jindy.

POUŽITÁ LITERATURA.

Connaughton, R.: Vycházející slunce a skolený medvěd, Brno, nakladatelství BB/art s.r.o., 2004

Novotný, J.: Causa Dohihara, Plzeň, Nakladatelství Laser 1994

Reischauer, E. O., Craig, A.M.: Dějiny Japonska. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000

Vasiljevová,Z.: Dějiny Japonska. Praha, Svoboda 1986

Žaloudek K.: Encyklopedie politiky, Praha, nakladatelství Libri, 1999.

Labus, P.: Moderní dějiny Japonska (přednáškové pásmo), 2006.

Labuť, D.,:Japonsko, nakladatelství Libri, 2009, z edice Stručná historie států, svazek 59

http://commons.wikimedia.org/wiki/Categ ... uselang=ru
ur?uselang=ru

http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2009042021

http://webcache.googleusercontent.com/s ... clnk&gl=cz

Výzbroj divize :
15 000 pušek Arisaka Typ 99, ráže 7,7 mm
1 00 karabin Typ 44, ráže 6,5 mm
401 lehkých kulometů Nambu Typ 11, ráže 6,5 mm a Typ 3, ráže 6,5 mm
206 těžkých kulometů Juki Typ 92, Ráže 7,7 mm
12 houfnic Typ 91, ráže 105 mm
48 polních kanónů Typ 90, ráže 75 mm
36 praporních kanónů Typ 92, ráže 70 mm nebo Typ 11 s ráží 37 mm

Z jakého zdroje máš tyto údaje? Puška Arisaka vzor 99 je zařazena do výzbroje před WW2, náboj 7,7 x 58 se poprvé objevuje v souvislosti s těžkým kulometem v roce 1932.
Mně to připadá jako popis vybavení japonské divize z doby WW2, když vezmeme v potaz, že rok 99 je rokem 1939.

Je to z tohoto zdroje. Hledal jsem něco o proměnách divizí japonské císařské armády a toto bylo jediné co mi to dalo. Je možné, že je tam chyba - tedy vzhledem k tomu, co jsi uvedl zcela jisté.

ODKAZ

Pokud je to tak jak říkáš provedu potřebnou opravu. Dík za info. Pěší divize takto vypadal i na začátku vstupu japonska do dění II. SV ale autorka zdroje jejich vznik klade v této podobě do 20 let 20. století. Skutečně se může mýlit. A možná jen uvedla poslední typ zbraní u pěší divize zavedený. Těžko posoudit.

No puška ráže 77 mm, to musí být opravdové dělo

Toto je bohužel problém s podobnými zdroji... Někdy bývá na vině překlad, klasický je případ kulometu ráže 50 mm, zde jsou patrně použity nějaké starší zdroje a prostě se to jen dál kopíruje.

No to je opravdu mimořádná práce, Pátrači. Jsem velmi potěšen a doufám, že časem napíšeš i další články o některých pozemních bojích v této válce. Pokusim se také během přístích týdnů dopsat svůj článek o bivě ve Žlutém moři, abychm tu měli také něco nového o bojích na moři.

Když už jsou tu podrobně popsaná mírová jednání nevíte někdo jestli na straně Ruska nebojovala i Černá Hora? Podle ruské a anglické Wikipedie ano, ale nic konkrétního o tom bohužel nevím. Pokud by to byla pravda, tak mohla Británie vyhlásit Rusku válku na základě spojenecké smlouvy s Japonskem, která Japoncům zajišťovala britskou pomoc, pokud by Rusové získali nějakého spojence. Černá Hora samozřejmě nemohla výsledek bojů nijak ovlivnit, ale pokud opravdu vstoupila do války na straně Ruska, tak by to Velká Británie klidně mohla použít jako záminku k vypovězení válku Rusku.

Jinak si mylím, že výsledek mírových jednání není až takovým překvapením, protože Rusko mělo opravdu velký potenciál a ve válce na souši teoreticky mohlo pokračovat ještě dlouhou dobu (na rozdíl od Japonska). Japonci naivně věřili, že dokáží Rusko nejenom porazit, ale i srazit na kolena, díky čemuž by získali velké válečné reparace, které by jim umožnily pokrýt obrovské výdaje na vybudování armády a zejména válečného loďstva, které spolikalo opravdu obrovské množství peněz a tyto výdaje byly hrazeny zejména ze státních půjček.

Přidávám ještě několik zajímavých obrazků z obrany Port Arturu. Mám jich stovky, tak snad se nic nestane, když sem některé umístím.


Ruští obránci Port Arturu byli velmi vynalézaví a dokázali předělat torpédomet na improvizovaný minomet a sestrojit i automobil vlastní konstrukce.


Z jakýchsi záhadných důvodů bojovaly v řadách ruské armády i ženy a ta na odrázku vlevo padla v bojích u Port Arturu. Ale samozřejmě sloužily spíše jako zdravotnice jako ta na obrázku vpravo, která připravuje k pohřbu padlého důstojníka.

Jarl - děkuji kolego za velmi zajímavé doplňky. Ten torpédominomet je velmi pozoruhodná záležitost. Jestli napíšu něco dalšího? Asi o pevnostech Vladivostok a Port Artur a asi bitvu u Mukdenu. Ale nyní si počkám na to Žluté moře.

Chyby které jsi našel v úvodní části - hlavně v námořních záležitostech - jsem díky tobě opravil. Jinak jsem dal doplněk k hradišti u Křižanovic - myslím že z fortifikačního hlediska je více než zajíamvý, tak se na to podívej.

Na tu Černou Horu jsem narazil také, ale abych řekl pravdu považuji to za nějakého šotka. Ale půjdu po tom, třeba něco najdu.

Pátrači, skvělý!
Jen technická k těm japonským flintám:
V roce 1895 zkonstruoval plukovník Jugijo Arisaka pušku Medži Model 30 ráže 6,5 mm, která byla rychle zavedena do výzbroje. V roce 1904 ji Arisaka ještě vylepšil úpravou nábojové komory a mířidel, ale těžko říci, jestli se tyhle vylepšené typy ještě zapojily do rusko-japonské války. Každopádně je zajímavé, že Arisaky později koupilo Finsko a použilo je ve válce proti SSSR.

Model 30



Jinak má Sapik s tím nábojem pravdu, puška model 99 ráže 7,7 pocházela až z roku 1939. Docela slušně si zaválčila a ve výzbroji policie zůstala až do roku 1957.

Model 99



Co se týče pistolí, Japonci používali v podstatě typ "Limonádový Joe", tedy šestiranný bubínkový revolver Meidži Model 26, což byl de facto okopírovaný Smith & Wesson ráže 9 mm.

Ač jaksi ... tuším ... že ty víš, tak nahodím pro kolegy. Důvod zděšení Japonska z železnic v severovýchodní Číně, resp. ruských železnic, byl dán tehdy běžnou koloniální politikou. Železnice byly, po celé 19.století, jejím významným nástrojem.

Šlo o to, že je (převážně) evropské mocnosti budovaly v zemích, kde chyběly přímé zdroje k jejich okamžité úhradě. V 19.století byly takovými zdroji jednak ražený kov, tedy zlato a stříbro v prutech nebo mincích garantované ryzosti, a jednak volně směnitelné měny.

Pakliže země tyto zdroje neměla, byly užívány hlavně 3 způsoby úhrady. Jednak právo neomezené těžby surovin a zdrojů v (obvykle 20Km na každou stranu) okolí trati. Dále, i Pátračem zmiňovaný, pronájem určitého území na dobu určitou. Obojí bylo jen 1.krokem kolonisace. Vyčkalo se příhodného incidentu, vojensky se zasáhlo a bylo ... Ten 3.možný krok byl kolonisací sám o sobě. Šlo o pronájem určitého území, až dokud se výnosy z tohoto území železnice nezaplatí. Protože výnosnost určoval držitel území a stavitel železnice (takto vždy 1 a týž stát) zas nákladnost její výstavby, tak ustanovení v praxi znamenalo, že návratnost území byla stanovena na nikdy!
............................................................................................................
Jinak Rusko-japonský mír je jedním z 1.-ích, kde úzce spolupracovala GB a USA. Ani 1 anglosasaská mocnost nechtěla velkou námořní mocnost v Asii. Porážka Rusů (pro kterou britská flotila navíc nemusela vystřelit ani z muškety) Londýnu výborně vyhovovala. Ale přílišné posílení Japonska by mohlo vést k jeho až moc samostatné politice. Stejně to viděli i ve USA.

Po porážce je Rusko v Asii bez flotily a tedy i ze hry. Japonsko je sice vítěz, ale bez floka v kapse. Navíc výsledek války vedl ke kompletnímu přebudovávání flotil. Geniální situace. Japonsko, aby se udrželo jako regionální velmoc, musí čerpat rozsáhlé námořní úvěry (=úvěry na budování a obnovu válečné flotily), a to ve USA. Zároveň je uplatňuje v GB, kde se jeho loďstvo převážně staví. Tak bylo drženo pod kontrolou prakticky až do 20.-ých let 20.století ...

Opravdovými vítězi téhle války tak byla GB a USA. USA, které zde 1. opravdu významně vstoupily na kolbiště velmocenské politiky.

Nepřehlížejme ovšem ani ruskou diplomacii. Je tradičně excelentní. Znám pár srovnatelných, avšak žádnou lepší ... Samozřejmě, jde o krásnou ukázku toho-o co je obtížnější vyhrát mír, než válku. A Pátrač-díkes

Výtečný článek, děkuji. Diplomacie v pozadí je snad ještě zajímavější, než bitvy. Jen úplně nechápu ten incident s Varjagem - ten útočil před vyhlášením války či co?
A pak mě ještě tak napadlo - nevykazuje průběh toho japonského útoku docela podobnost s Pearl Harborem? Také přepadový útok bez vyhlášení války a s cílem zničit celou flotilu v přístavu..

Zaujímala by ma jedna vec - v texte, i v iných zdrojoch k rusko-japonskej vojne sa na ruskej strane vyskytuje veľké množstvo neruských, prevážne "nemeckých" či nemecky znejúcich mien vysokých dôstojníkov.
Boli to skutočne "cudzozemci", alebo to boli potomkovia nemeckej šľachty, ktorá v nejakom období (napríklad za Kataríny Veľkej) prišli do Ruska?
Nebola časť problémov ruskej armády spôsobená aj skrytým vnútorným konfliktom rusi-"cudzinci"?

V Rusku žijí, resp.tehdy žily, 2 významné enklávy německého osídlení. Jednak v Pobaltské oblasti (z té již zbývá pouze velmi slabá kaliningradská menšina) a tzv. Povolžští Němci. Zvláště Povolžští Němci zaujímají v ruské státní společnosti tradičně velmi vysoká postavení. Mají "za sebou" i pár ministrů zahraničních věcí.

Ač mluví německy a hlásí se ke své národnosti, tak jsou jinak plně integrovaní a k národnostním pnutím prakticky nedocházelo. Ruská společnost je národnostně mnohem tolerantnější, než si střední Evropa tradičně představuje, a na základě vlastenectví (nesměšovat, prosím, s národnostním cítěním) má až neuvěřitelnou absorbční schopnost. Není náhodou, že potíže Volyňských Čechů se "rozjely" až za Stááálina a po zklidnění si je začli znovu "vychutnávat" až svobodně-národně-samostatní Ukrajinci

cover72 píše:Jen úplně nechápu ten incident s Varjagem - ten útočil před vyhlášením války či co? A pak mě ještě tak napadlo - nevykazuje průběh toho japonského útoku docela podobnost s Pearl Harborem? Také přepadový útok bez vyhlášení války a s cílem zničit celou flotilu v přístavu..

Boj Varjagu už na Palbě zpracoval kacermiroslav tady: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3039&highlight= Pátrač tu má malinkou chybičku protože k jeho potopení došlo až 9. února. Ale první střet mezi dělovým člunem Korejec a japonskými plavidly nastal už o den dříve, takže k němu opravdu došlo ještě před přepadením Port Arturu.

Ta podobnost útoku na Port Artur a Pearl Harbor samozřejmě není náhodná a v obou případech se Japonci snažili překvapivým úder bez vyhlášení války zničit nepřátelské loďstvo. Japonská mentalita bylo poněkud jiná, nežli ta evropská a v jejich pojetí bylo zahájení bojů až po oficiálnín vyhlášením války něčím co přivedli na svět hloupí Evropané a Japonci se jejich myšlením nenechali svazovat. Ostatně i válku proti Číně z roku 1894 vyvolali podobným způsobem.

Mám tu ještě dva zajímavé obrázky. Na prvním je znázorněna přeprava ruských vojsk přes zamrzlý Bajkal, protože Trassibiřská magistrála tenkrát končila u břehů Bajkalu a úsek kolem jezera ještě nebyl vybudován. Proto Rusové v zimě pokládali na zamrzlé jezero kolejnice a zbytek vojáků přepravovali na saních. Na druhé je pravděpodobně poslední fotografie generále Kondratěnka ležícího společně s plukovníkem Nauměnkem na smrtelné posteli (на смертном одре).

Složení japonské pěší divize kolem roku 1900 bylo obdobné, jako v u armád v Evropě. Systém byl částečně převzat z Pruské armády a přizpůsoben japonským poměrům.
Divize se skládala ze dvou brigád po dvou pěších plucích ( většinou 3 nebo 4 pěší prapory na pluk ).
V sestavě divize byl dále Dělostřelecký pluk, Jízdní pluk, Ženijní pluk , a Transportní pluk. Celkem 20300 mužů.
Pěchotní výzbroj vedle pušek Arisaka také představovaly pušky Murata typ 22 kalibru 8x53R. Šlo o zbraň vybavenou trubicovým zásobníkem pod hlavní, který měl kapacitu 8 nábojů. V roce 1900 mírový stav armády se skládal ze 12 pěších divizí a jedné Gardové divize.
V průběhu roku 1905 Japonci postavili a vyzbrojili 13., 14., 15. a 16. pěší divizi.

S německým obyvatelstvem v Rusku to bylo složité. Přišlo sem na pozvání vlády v několika vlnách a často to bylo před náboženským pronásledováním. Němečtí přistěhovalci byli rozličného původu. Další část německých jmen se v Rusku objevila jako odraz vdavek ruských šlechtických dcer do německých rodin a často manžel - Němec zůstal v Rusku, kde měl lepší možnosti se prosadit.

Tito lidé byli ve všeobecnosti velmi úspěšní. Byli pracovití, inteligentní a udrželi si i po desítky let jazyk, kulturu a vzdělanost. Často i ti níže popstavení ovládali několik řečí. To jim umožňovalo růst v ekonomické a politické struktuře Ruska a logicky i v ozbrojených silách. Zde se projevili jako dobří vojáci. Je logické, že nakonec muselo dojít k jisté řevnivosti mezi politiky, ekonomy a vojáky ruského původu a německého původu. V pozemním vojsku to bylo poměrně klidné ale u námořnictva to bylo vyhrocenější. Nakonec došlo k postupnému odejití většiny námořních důstojníků německého původu z loďstva.

Zatímco v Japonsku byly pozemní síly a flotila považovány za dvě podané ruce, v Ruských poměrech byla mezi těmito složkami řevnivost až škodlivá. Bylo to prý i tím, že platy důstojníků pozemního vojsk byly výrazně nižší než platy odpovídajích hodností v námořnictvu.

Po první válce v podmínkách občanské války bylo německé obyvatestvo ruských oblastí loajální carské vládě. To mu přitěžovalo v očích bolševiků. Nakonec to skončilo za Stalinovy doby plošnými odsuny těchto lidí do východních oblastí Ruska. Prostě je v noci probudili, celu vesnici, mohli si vzít pár věcí a trochu jídla a do vagonů. Tam kam dorazili je vysypali z vagonů a nechali je jejch osudu. Tito houževnatí lidé zde nakonec dokázali vybudovat vše o co přišli. Jenže přišla II světová válka a německý původ znamenal jediné - zrádce. Tomu odpovídalo i zacházení.

Po válce byla německá menšina v Rusku prostě jen trpěna. Nikdo nesměl pracovat na vysokých postech. Pouze základní vzdělání, žádná vysoká škola, pouze dělník, žádný lékař. Pád železné opony a otevření hranic znamenalo totální zvrat pro Němce v Rusku. Šanci vrátit se do svého starého domova jich využilo v posledních deseti letech neuvěřitelných 800 000. Z dřívějších německých Rusů se tak stali ruští Němci, nejpočetnější skupina přistěhovalců ve Spolkové republice. V Německu je nejdříve čeká zkouška trpělivosti - tedy tři integrační tábory a vyřizování nezbytných formalit. To vše se může protáhnout až na šest let.

Ruští občané německého původu dosáhli mnoha úspěchů. Byli to generálové v úspěšných válkách, ministři, inženýři. I díky nim Rusko dosáhlo toho co nakonec dosáhlo.

Na druhou stranu německy znějící jména nemusí znamenat německý původ. V Rusku je možné co se týká jmen ledacos. Například Vasilij Konstantinovič Bljucher byl Rus tělem i duší. K německy znějícímu jménu přišel velmi zajímavě. Jeho praděd, nevolník, který byl dán na vojnu, se po Krymských válkách vrátil s mnoha vyznamenáními. Dostal od svého statkáře přezdívku Bljucher podle tehdy známého pruského polního maršála. Přezdívka se časem změnila na jméno. Jak tento voják nakonec skončil je všeobecně známé.

Destroyman píše:Každopádně je zajímavé, že Arisaky později koupilo Finsko a použilo je ve válce proti SSSR.

Finsko kupovalo Arisaky? Finové přece stavěli výzboj na ruské technice, většinou jsem se dočetl o upravených Mosinech. Arisaku vzor 1897 i 1905 kupovalo během WW1 ve velkém Rusko, jen modelu 1905 nakoupilo v počtu cca 760 000 kusů. Proto také Fedorov komoroval svoji samonabíjecí pušku (Avtomat 1916) tímto poměrně rozšířeným nábojem, Arisaka 6,5x50 patří méně výkonné puškové náboje.

Díky za připomenutí, já ten článek o automatu Fedorov ( Fjodorov ? ) píšu už dva měsíce a pořád to nějak nejde. Snad to do vánoc stihnu

Pokud jde o Arisaky, tak ty se do Finska mohli kromě Ruska dostat i odjinud, mezi válkami je měli ve skladech např. Angláni a po legionářích i naše armáda.

A jen pro připomenutí, tady je ten LK Madsen...

Pravda, fotka je poněkud NOVĚJŠÍ....

Finsko kupovalo Arisaky? Finové přece stavěli výzboj na ruské technice, většinou jsem se dočetl o upravených Mosinech. Arisaku vzor 1897 i 1905 kupovalo během WW1 ve velkém Rusko, jen modelu 1905 nakoupilo v počtu cca 760 000 kusů. Proto také Fedorov komoroval svoji samonabíjecí pušku (Avtomat 1916) tímto poměrně rozšířeným nábojem, Arisaka 6,5x50 patří méně výkonné puškové náboje.

Jen pro úplnost, i když to k rusko-japonské válce zrovna moc nepatří: Oni Finové ve 20. a 30. letech používali kdeco. Ve výzbroji, hlavně pro zálohy a druhosledové jednotky, měli pušky ruské, německé Gewehr 98, francouzské Lebely 07/15 a 1916, japonské Arisaka (několika typů) atd. Zkrátka malá země, dobře si vědomá svého ohrožení a beroucí z nedostatku vlastních zdrojů zavděk vším, co střílelo.
Zrovna tak bych se zdráhal tvrdit, že náboj 6,5 mm Arisaka je "méně výkonný". Je sice o něco slabší než ruský (7,62x53R), ale výkonný je dost. A to i navzdory faktu, že z vojenských nábojů 6,5 mm má nejmenší objem spalovacího prostoru nábojnice. Vždyť pro něj komorované pušky Arisaka po 2. světové válce bez problémů zvládaly přestavby na náboje 7,92x57 a dokonce i na velmi výkonné .30-06. Pro Fedorova měl zřejmě hlavní půvab v tom, že by ROZMĚROVĚ MENŠÍ než standartní ruská vojenská munice, a z jím konstruovaného automatu tedy nevyšlo tak velké, objemné a těžké kopyto, jak by tomu bylo při komorování na náboj 7,62x53R. Navíc Fedorov z japonského náboje konstrukčně vycházel při navrhování vlastního střeliva (6,5mm Fedorov) - je tedy logické, že při zavádění válečné výroby zbraně sáhl po původním vzoru náboje, který byl v Rusku snadno k mání ve velkém množství.