PALBA.CZ

Ruční palné zbraně:

K.k. privilegierten Gewehr-Fabrikant Gottlieb Bentz, Fabrik auf Gewehren, Eisenware und Schiß Pulwer
(v letech 1837 – 1858†), potom jeho vdova
K.k. privilegierten Gewehr-Fabrikant Luise Bentz, Fabrik auf Gewehren, Eisenware und Schiß Pulwer
(v letech 1858 – 1872) načež závody prodala zbrojovce OEWG.
Werk Wien: výroba hladkých i tažených hlavní, v letech 1868-71 repase pušek syst. Lorenz na zadovky syst. Wänzel
Werk Wilhelmsburg: výroba bajonetů a komponentů k perkusním zámkům
Werk Pilach: výroba černého střelného prachu


Josef Drab, Wien v letech 1831 – 1866 výroba polotovarů k perkusním zámkům.


Carl Haiser, Wien-Neubau v letech 1848 – 1855†, po něm jeho matka
Hilde Haiser, Wien-Neubau v letech 1855 – 1863†
Výroba hladkých hlavní, perkusních zámků a dřevěných částí pušek.


Heizenberger, Wien und Wiener Neustadt (zal. 1775)
Puškařská rodina, jejíž dvě větve vlastnily a provozovaly ve Vídni i ve Wiener Neustadt manufaktury v nichž v letech 1837 – 1870 vyráběly pušky s perkusními zámky a v letech 1868-70 repasovaly pušky systému Lorenz na zadovky systému Wänzel.


K.k. Landerbefugter Feuergewehr –und Eisenwarenfabrikant Laurenz Florianschütz, Wien-Josefstadt
V letech 1838 – 1865 výroba hladkých hlavní, dřevěných částí pušek a perkusních zámků.


Josef Jeschek, Wieden V letech 1865 – 1871 výroba tažených hlavní
Kovárna ve Spital am Semmering


K.k. Landesbefugter Feuergewehrfabrikant Carl Pirko, Kirchberg/Pielach (1831 – 1867†)
Výroba hladkých i tažených hlavní a perkusních zámků.


Carl Josef Oesterlein, Wien (zal. 1780). Po jeho smrti roku 1860 po něm jeho vdova a synové jako
Carl Oesterlein Wwe & Sohne, Wien.
V letech 1840 – 1870 výroba ve
Werk Fünfhaus bei Wien: kovárna tažených hlavní
Werk Lilienfeld: kovárna hladkých hlavní
Werk Pitten: výroba polotovarů pro perkusní zámky.


Tomas Sederl, Wien-Ottakring V letech 1854 – 1872 výroba pušek syst. Lorenz a poizději jejich repase na zadovky syst. Wänzel.


Franz Wänzel, Wien V letech 1845 – 1873 výroba perkusních zámků pro pušky syst. Augustin a Lorenz, vynálezce a výrobce nabíjecích mechanismů pro repase pušek syst. Lorenz na zadovky.



K.k. Landerbefugter Feuergewehr –und Eisenwarenfabrikant Ferdinand Fruhwirth, Wien. V letech 1837 – 1868 výroba v:
Hauptwerk Wien: výroba pušek syst. Augustin, Lorenz a pak vlastních
Filialen Werkstätten Lilienfeld und Freiland: výroba hladkých i tažených hlavní a perkusních zámků.


Franz Joseph Werndl-Gewehrfabrik, Steyr-Oberletten V letech 1854 – 1864 manufaktura na výrobu dřevěných částí pušek a perkusních zámků pro pušky syst. Lorenz.
Od roku 1864 továrna F.J. Werndl-Waffenfabrik, Steyr s výrobou ručních palných zbraní syst. Lorenz a munice (patrony se střelami a kapsle) + výroba bajonetů. Později repase pušek syst. Lorenz na zadovky syst. Wänzel.
Od roku 1869 akciová společnost Oesterreichische-Waffenfabrik-Gesellschaft, Steyr.
Zde něco více:
Tuto největší rakouskou zbrojovku vybudoval Franz Josef Werndl a jeho nejbližším spolupracovníkem mu byl Čech Karel Holub. Werndl se narodil ve Steyreu v puškařské rodině v roce 1831. U otce se vyučil puškařskému řemeslu a pak tovaryšoval v Praze a také ve státní továrně na pušky ve Währingu u Vídně. Po té odešel na zkušenou do Suhlu v Durynsku a pak do USA, kde jako prostý dělník pracoval ve zbrojovkách u Remingtona a také Colta. Tam se obeznámil s nejnovější strojní technikou a se sériovou výrobou. V roce 1853 se vrátil do Steyru a po otcově smrti převzal otcovu manufakturu, která se pod jeho vedením rozrostla v továrnu. Pracoval tu i Karel Holub, vynálezce zadovky, kterou chtěl Werndl sériově vyrábět. Roku 1863 odjel i s Holubem znovu do USA. Holub tam přijal místo dělníka u Colta v hartfordské zbrojovce, aby i on nabyl potřebné zkušenosti.
Od roku 1854 začal Werndl skupovat různé další manufaktury ve Steyru a v okolí tří ramen řeky Steyry. Byly to různé kily, hamry, mlýny a brusírny. Přebudoval je a zřídil v nich dílny pro sériovou výrobu pušek. Takto vzniklo 15 továrních objektů. Pro c.k. armádu nejprve Werndlova zbrojovka repasovala 80 000 kusů pušek s perkusním zámkem syst. Lorenz na zadovky syst. Wänzel. Na werndlovky zkonstruované Holubem dostala zbrojovka v roce 1869 velkou objednávku – 100 000 ks. Pak objednávek přibývalo. Také Bavorské království, Švýcarsko, Francie, Srbsko a Řecko objednávaly různé součásti pušek či repase svých zastaralých předovek na zadovky. Tehdy zvýšil F.J. Werndl výrobu na 5 000 ks pušek týdně a na přání uherské vlády zřídil v Pešti svou filiálku k vyzbrojování honvédu. Zbrojovka ve Steyru mohutněla a bylo potřeba dalšího kapitálu na rozvoj a investice. Ten Werndl získal přeměnou rodinného podniku v akciovou společnost dne 1. srpna 1869. Základní kapitál společnosti čini 6 000 000 zl. A byl rozdělen na 30 000 akcií po 200 zl. Společnost měla sídlo ve Vídni a generálním ředitelem zbrojovky se 3 000 zaměstnanci se stal sám F.J. Werndl. Společnost pak za 600 000zl. V roce 1871 odkoupila dvě továrny na pušky a to F.Fruwirtha ve Vídni a Louse Bentzové ve Vídni, Wilhelmburgu a Pilachu. Výroba v nich byla hned zastavena a stroje byly převezeny do Steyru, Totéž bylo učiněno v roce 1872 i s filiálním závodem v Pešti, který byl zrušen.
Do konce roku 1872 vyrobila štýrská zbrojovka 622 000 pušek, 8 500 jezdeckých karabin, 2 600 pušek opakovaček, 1 800 loveckých pušek a 114 mitralleus. Po roce 1873 získala zbrojovka velké objednávky na zlepšený vzor werndlovky, dílo Antonína Špitálského. Roku 1873 si Prusko objednalo 500 000 ks pušek Mauser M71 v ceně 8 894 000 zl. Tato zakázka byla splněna během půl roku. Tehdy se počet zaměstnanců zbrojovky navýšil na 5 500, přičemž týdně bylo vyráběno 8 000 ks pušek. Následovaly objednávky pro Rumunsko a francouzské námořnictvo (25 000 ks pušek), docházely zakázky i z Persie, Černé Hory, Chile a Číny.
Po zavedení Mannlicherovy opakovačky do výzbroje rak.-uh. ozbrojených sil dostala OEWG objednávku nejprve na 5 000 ks a po té 87 000 ks. Strojová výroba byla rozšířena a počet zaměstnanců vzrostl na 10 000. Týdenní produkce vzrostla na 13 000 ks pušek Byla zavedena propracovaná dělba práce podle postupů a byly zavedeny 2 směny po 12 hodinách s přestávkami na snídani, oběd a svačinu. Od roku 1890 byla v OEWG zavedena jen 10 hodinová pracovní doba s polední a půlnoční přestávkou. Po smrti zakladatele F.J. Werndla v roce 1889 získala OEWG od K.u.k. Eráru velkou zakázku na dodávku 800 000 ks opakovaček Mannlicher a 500 000 puškových součástek.Od roku 1906 se OEWG stala de fakto majetkem německého zbrojního koncernu DWM (Deutsche Waffen- undMunitionsfabriken AG), který získal 51% akcií štýrské zbrojovky.
Když byly roku 1907 do rak.-uh. výzbroje přijaty kulomety systému Schwarzslose, získala OEWG od německého konstruktéra Andrease Schwarzloseho licenci k jejich výrobě.
Od roku 1867 do r. 1914 bylo ve Steyru vyrobeno 6 065 234 armádních pušek, štuců a karabin, 284 447 pistolí, 20 000 loveckých pušek a 9 215 kulometů a Mitralleus. Zbraně byly exportovány do Argentiny, Kolumbie, Mexika, Peru, Německa, Francie, Chile, Číny, Černé Hory, Bulharska, Brazílie, Řecka, Nizozemska, Švýcarska, Norska, Japonska, Persie, Srbska a Rumunska.
V letech 1887-88 bylo u OEWG vyrobeno 90 000 ks pušek Mannlicher M1886 r.11mm a 53 000 ks pušek Mannlicher M1886 v ráži 8mm.
V letech 1888-93 bylo u OEWG vyrobeno celkem 1 O67 516 ks pušek Mannlicher M1888 v ráži 8mm pro náboj M1886 a M1890 (ty od roku 1890), načež i již dříve vyrobené pušky byly u této zbrojovky zpětně repasovány na tento náboj.
Pro Bulharsko bylo u OEWG v roce 1892 vyrobeno 140 000 ks pušek Mannlicher M1888 pro náboj 8x52R.
V roce 1890 zakoupilo u OEWG K.u.k. Reichkriegsministerium celkem 94 000 ks hlavní s vývrtem v ráži 8mm pro repase pušek Mannlicher M1886 ráže 11mm.
Za války v letech 1914-1918 se počet zaměstnanců OEWG zvýšil na 14 000 osob a týdenní produkce pušek činila 4 000 ks. Během 1. světové války bylo v OEWG vyrobeno 3 000 325 pušek a karabin, 239 919 pistolí a 40 524 kulometů. Od roku 1916 vyráběla zbrojovka v licenci i letecké motory. Muniční výrova zahrnovala kovové náboje v rážích 11mm, 8mm, 7,92mm pro pušky a pak 8 a 9mm pro pistole své produkce.

OEWG ve Steyru ale nevyráběla jen pušky a karabiny systémů Werndl či později Mannlicher, ale např. pro Rumunsko vyrobila v letech 1880-1883 na zakázku také 125 106 pušek a 5 000 karabin-opakovaček systému Martini-Henry M1879 a dalších 5 000 těchto kopií bylo s německou pomocí tajně vyvezeno do jižní Afriky Boerům, kteří válčili s Brity.


K.k. Landesprivilegierte Maschinenfabrik zu Innsbruck, který v roce 1862 změnil název na
J.J. Peterlongo-Innsbruck V letech 1849 – 1859 tato továrnička vyráběla bezlicenční kopie perkusních jednočinných revolverů dle vzoru Colt „Dragoon“ jako Revolver M1849 a Colt „Navy“ M1851 jako Revolver M1859 jak pro armádu, tak hlavně pro K.k. Kriegsmarine.


Johann Gasser, Wien-Ottakring a po jeho smrti roku 1894 Leopold Gasser, Wien-Ottakring
Tato zbrojovka se soustředila zprvu na výrobu perkusních revolverů dle Adamsova systému z let 1851-57. Potom zbrojní závodzačal vyrábět revolvery systémů Kropatschek a Rast, také pušky a karabiny-zadovky systému Kropatschek. Tyto zbraně byly vyráběny pro rakouskou armádu i četnictvo, zakázky přicházely i z Černé Hory na revolvery. Později se přešlo na výrobu revolverů Rast&Gasser M1898. Z pušek pak byly nejvíce vyráběny karabiny Kropatschek M1878.


K.k. Staats-Gewehrfabrik, Wien-Währing (zal. 1786), pak od roku 1856 v areálu K.k. Wiener Artillerien-Arsenal/Artillerien Zeugsfabrik jakožto K.k. Schißwaffenfabrik des Neues System – Zeugs-Artillerie-Commando No.16.
Kompletace pušek a pistolí perkusních systémů Console, Augustin a Lorenz z dodaných komponentů a také vlastní kompletní výroba těchto zbraní. Rovněž výroba bodáků a munice (kapslí, papírových patron a střel).
Repase pušek systému Augustin na systém Lorenz v rozmezí let 1854-55, V letech 1868-72 pak repase pušek systému Lorenz na zadovky systému Wänzel a výroba kovových patron pro tyto repasované zadovky. Taktéž výrova náhradních tažených hlavní pro pušky.
Tato státní zbrojovka měla ve svém programu pochopitelně i výrobu puškové a pistolové munice ráží 11mm, 9mm, 8mm a 7,65mm jakož i subzakázky na výrobu pušek a karabin pro OEWG, opravy armádních pěchotních zbraní, později od roku 1913 výrobu ručních granátů, nábojových rámečků a bodáků pro pušky Mannlicher, od roku 1916 výrobu nábojů ráže 7,92 pro německé pušky Mauser, repase kořistních pušek systému Mosin Mod.1891 na ráži 8mm, opravy kulometů syst. Salvator-Dormus i Schwarzlose a konečně od roku 1917 repase pušek Mannlicher ráže 11mm na standardní ráži 8mm.


K.k. Otsdirectoriat der Gewehr-Fabrik, Steyr (zal. 1786-zruš. 1870)
Výroba pušek systémů Console, Augustin a pak Lorenz.


Konsorzium für die Waffenerzeugung, Weipert (zal. 1887)
Konsorcium tvořili majitelé puškařských manufaktur a továrniček ve Vejprtech a okolí Rudolf Harnisch, Gustav Bittner, Gustav Fückert, Wenzel Morgenstern, Eduard Schmidt a Elias Schwab. Jejich výrobní program tvořila výroba spouštěcích mechanismů k puškám Mannlicher, které byly dodávány do K.k. Schißwaffenfabrik des Neues System ve Vídni.


Gustav Roth, Metallwaren- und Munitionfabrik, Wien, od roku 1903 pak jako Gustav Roth, Metallwaren- und Munitionfabrik A.G., Wien.
Filialmunitionfabrik Roth Testvérek, Poszony (Preßburg)
Továrna se zaobírala hlavně výrobou pistolí, ale i munice.
V roce 1898 získal Roth jako svého hlavního konstruktéra českého puškaře-vynálezce Karla Krnku, strojního inženýra s nímž externě spolupracoval již od roku 1895. Krnka konstruoval zprvu poloautomatické pistole fungující zpětným rázem s dlouhým zpětným pohybem hlavně a pak i automatické pistole fungující zpětným rázem a s krátkým zpětným pohybem hlavně. Všechny Krnkovy vynálezy ale nesly Rothovo jméno.
V roce 1895 prodal G. Roth licenci na výrobu Krnkovy pistole M1895 německé zbrojovce Sauer&Sohn v Suhlu a v roce 1907 pak veškerá práva na výrobu pistole Roth Repetierpistole M07 štýrské zbrojovce OEWG.
Rothova zbrojovka vyráběla ve svém hlavním vídeňském a filiálním prešpurském závodě také pistolové náboje ráží 7,65mm a 8mm. Mimo to se Rothova zbrojovka zabývala konstrukcí a výrobou loveckých pušek. Od roku 1914 byla u G.Rotha zavedena i výroba puškových nábojů ráže 8mm a pistolových nábojů ráže 9mm. Od téhož roku pak byla zahájena i výroba zápalkových šroubů pro dělostřelecké granáty ráží 66mm, 80mm a 100mm.



Fegyvér es Gépgyár Rt. Budapest
Maďarská továrna založená uherskou vládou v roce 1887 za finanční spoluúčasti Wiener-Unionbank. Zbraně se zde ale začaly vyrábět až počínaje rokem 1891, kdy továrnu kapitálově ovládla Handel- und Geschäftsbank a učinila z ní akciovou společnost.
Tato zbrojovka vyráběla pro hovéd v licenci OEWG Mannlicherovy pušky a karabiny M1895 ráže 8mm (65 000 ks) a dalších 30 000 pro společnou rak.-uh. armádu. Pro honvéd se v této zbrojovce pušky a karabiny i opravovaly. Vedle zbraní se v tomto závodě vyráběly i různé stroje. Od roku 1908 se zde vyráběly v licenci OEWG Rothovy Repetierpistole M07 ráže 8mm. Od roku 1901 však značnou část výrobního programu tvořila výroba pistolí konstruktéra Rudolfa Frommera. Šlo o pistole Frommer 1901, od roku 1912 pak známý model Frommer-Stop a od roku 1913zmenšená verze této pistole Frommer-Baby, vše v ráži 7,65mm,
Od roku 1914 byla i zde zavedena výroba pistolových nábojů nejen v ráži 7,65mm, ale také 8mm a 9mm, jakož i 8mm puškové náboje.


Weiss Manfred Muvek, Csepel-Budapest
Od roku 1914 licenční výroba pušek Mannlicher M1895 a kulometů Schwarzlose M07/12, dále pak výroba pěchotní i dělostřelecké munice, ručních granátů a ekrazitu.


Bajonety pro armádní pušky vyráběly vedle OEWG a K.k. Schißwaffenfabrik des Neues System také firmy:
Berndorfer Maschinen-Fabrik

Bitter, Weipert

„Sandrik“ Silber und Metallwaren-Fabrik-A.G., Hodrusza a Dolné Hámre (zal. 1895)
Od roku 1914 také výroba prázdných nábojnic, těl ručních granátů, zápalných šňůr a od r. 197 i ocelových příleb.

Vogel&Noot - Výroba kovových pochev pro bajonety.



Munice a výbušniny

K.k. Staats-Schißmaterialfabrik Stein (Zeugs-Artillerie-Commando No.10),
Výroba střelného prachu, úpravna ledku, výroba střelné bavlny

K.k. Staats-Munitionsfabrik, Blumenau bei Felixdorff (Zeugs-Artillerie-Commando No.18) (zal. 1889)
Výroba nábojů pro pušky Werndl a po té Mannlicher


K.k. Staats-Munitionsfabrik, Wöllersdorf
Výroba nábojů pro pušky syst. Wänzel, později náboje pro pušky Werndl a po té Mannlicher




K.k. Munitionfabrik, Marchegg
Výroba kapslí a patron pro pušky i pistole syst. Augustin, Lorenz a Wänzel, později náboje pro pušky Werndl a po té Mannlicher.


K.k. Hintenberger-Munition- und Zündhütchenfabrik, Hirtenberg
Náboje pro pušky Werndl a po té Mannlicher a mimo to také výroba střelné bavlny.



Sellier&Bellot, Prag-Vitsberg (zal. 1825)
Výroba kapslí a patron pro pušky a pistole syst. Augustin, Lorenz a Wänzel, později náboje pro pušky Werndl a po té Mannlicher.


Volkmann Munitionsfabrik, Preßburg
Volkmann Munitionsfabrik,, Narchegg
Výroba dělové bavlny, pyroxamu, collodinu a ekrazitu, jakož i výroba pěchotní a dělostřelecké munice.


Dynamit-Nobel, Preßburg (zal. 1871)
Výroba dynamitu, trhavé želatiny, střelné bavlny a ballistitu
Dynamit-Nobel, Saubersdorf bei Wien (zal. 1891)
Výroba ballistitu


Skoda.Werken AG, - Munitionsfabrik, Bolewetz bei Pilsen
Výroba dělostřelecké munice pro děla vyráběná v plzeňské dělovce


K.U. kormány lőszer gyárak, Régi várak Magyarország (zal. 1915)
Výroba pěchotní munice.

Skoda-Weken AG, Wwtzler & Co., Moosbierbaum bei Krems (zal. 1917)
Výroba dělostřelecké i pěchotní munice.



Výrobci těžších zbraní v dalším pokračování.

Dělostřelecký materiál

K.k. Wiener Artillerien-Arsenal/Artillerien Zeugsfabrik, Wien
Výroba hlavní z ocelobronzu, montáž i opravy děl, moždířů, houfnic, lafet k nim a minometů.


Škoda-Werken, Pilsen, od roku 1899 Skoda-Werken AG, Pilsen
Emil Škoda začal v roce 1866 pracovat jako vrchní inženýr ve Valdštejnových strojírnách. Za 3 roky tento podnik od Valdštejna koupil za 167 642 zlatých. Půjčku mu poskytla celá rodina. Musel ale také zaplatit novostavbu kotlárny, slévárny a dílny na odlitky. Ze začátku zde pracovalo 33 dělníků, firmu ale Škoda rozšířil postupně na továrnu se 4 000 dělníky a 200 techniky. Získal si tak světovou prestiž.

V roce 1871 se Škoda oženil, začal budovat novou slévárnu železa a kovů a zahájil rekonstrukci starých dílen a montážní budovy. Později převzal po otci svého tchána pozemky v Doudlevicích a zavedl tam strojní a parní provoz. V roce 1878 jeho obchodní zastoupení i přes ekonomickou krizi ve společnosti dodávalo ze svých strojíren zařízení do cukrovarů, pivovarů a zbraně.

Škodovi se podařilo získat nejen vynikající zkušenosti, ale dokonce i předběhnout ve výrobě lité oceli všechny ostatní podniky v Rakousku-Uhersku, kromě Kruppa i v celé Evropě. Emil Škoda se záměrně pouštěl do vývoje a výroby takových zakázek, které představovaly odlitky, jaké v jiných továrnách nebyli schopni připravit. Konkuroval tak kvalitou.
Škodovy závody dodávaly výrobky zejména do Německa, ale i do Maďarska. V nové ocelárně začal vyrábět legovanou ocel s přísadami niklu a chrómu. V roce 1899 již tavil více než 7 000 tun oceli za pomoci téměř 800 dělníků, celý podnik měl přes 2 800 zaměstnanců.

O tom, že podnikatel Emil Škoda byl i mužem vize, lépe řečeno, že měl i prognostický cit, nejlépe svědčí jeho počínání na sklonku 19. století. Vývojový a výrobní program své ocelárny orientoval vedle produktů pro námořní lodě (od ocelových plátů až po palubní zbraně) také pro potřeby pozemního vojska. Stačí uvést, že do roku 1901 jeho závod vyrobil 210 kulometů, 430 děl, houfnic a moždířů, 520 lafet pro různé druhy kanonů, 280 pancéřových lafet a otočných věží pevnostních děl, 180 pancéřových krytů, 230 pozorovacích, zaměřovacích a velitelských stanovišť a zhruba 80 tisíc nábojů rozličného kalibru. Světový věhlas získalo plzeňské škodovce také rychlopalné polní dělo se zákluzem hlavně a s ráží 75 mm (vzor 1890). Tato "pětasedmdesátka" s dlouhým zákluzem vyvolala v různých obměnách velký obchodní zájem v řadě zemí - například v Turecku, Číně, Švýcarsku, Belgii a Srbsku. Není bez zajímavosti, že v roce 1897 bylo v Plzni rovněž vyvinuto polní dělo ráže 77 milimetrů se zvýšeným dostřelem, které se "záhadným" způsobem dostalo až do jižní Afriky, kde jej dokonce Búrové nasadili ve svém boji proti Britům.
Na sklonku svého života Emil Škoda pochopil, že končí éra samostatných velkých šéfů a nastává období, kdy se udržení velkého podniku nelze obejít bez velkých finančních prostředků, které jedinec již nemůže mít. Řešení našel v akciové společnosti, která byla založena 12. prosince 1899. Její počáteční akciový kapitál byl stanoven na 25 milionů korun. Emilu Škodovi byla přiznána z celkového počtu 125 tisíc akcií většina v podobě 65 tisíc v základní hodnotě 13 milionů korun. Ze zbylých 60 tisíc akcií náležela polovina (v hodnotě asi 6,6 milionu korun) Kreditní bance a zbývající část České eskomptní bance. Plzeňské závody - konkrétně slévárna, strojírna a zbrojovka se všemi pozemky a strojním zařízením - byly odhadnuty na 15 milionů korun. Takže prodejem svého podniku E. Škoda nové společnosti, nazvané Skoda-Werken AG, získal Emil Škoda její akcie v hodnotě 13 milionů korun a navíc jakoby 2 miliony korun v hotovosti. Ale pasiva činila takřka 26 milionů, takže Škoda nakonec zůstal v závazku vůči těm, kdo celou transakci řídili. Jinak řečeno, ačkoliv zůstával i nadále prezidentem společnosti a jejím generálním ředitelem, bylo mu jasné, že je od této chvíle fakticky pouze jedním z vlastníků, kterému banky vnutily poměrně nepříznivou skladbu správní rady. Ale on sám, byť už nemocný a unavený, pochopil, že nastaly nové časy a návrat ke starým pořádkům již není možný. Ovšem nejdůležitější bylo, že právě jeho zásluhou byl podnik tak dobře nastartován, veden a dále modernizován, že ani po jeho odchodu se úspěšný chod nezastavil.

Raba Rt, Györ (od roku 1913 byla majoritním vlastníkem Skoda-Werken AG)
Od roku 1914 výroba dělových lafet pro děla Škoda a ocelových štítů pro ně.

Böhler Edelstahl GmbH & Co.KG, Kapfenberg
Výroba dělových lafet a minometů.

Kaláner Brgbau- und Hütten AG – Stahlwerk und Walzwerk, /Resicabánya (Reschitza)
Výroba dělových lafet a ocelových štítů

Erste Böhmisch-mährische Maschinenfabrik, Prag
Od roku 1915 výroba zákopových 37mm kanónků

Elektritäts-Aktien Gesellschaft, Wysočan bei Prag (Kolben)
Od roku 1915 výroba minometů.

Vereinigte Elektrische Maschinen A.G., Budapest
Od roku 1915 výroba minometů






Výrobci nákladních automobilů


„Austro-Fiat“ - Österreichische Fiat-Werke AG, Wien (zal. 1907)
Byla založena jako filiálka pro prodej a posléze i montáž italských osobních a nákladních automobilů italské firmy Fabbrica Italiana Automobili Torino. Od roku 1912 také montáž automobilních a leteckých motorů.

Gräf & Stift AG, Wien (zal. 1902)
Továrnu založili bratři Karl, Franz a Heinrich Gräfovi spolu s Wilhelmem Stiftem. První auto vyrobeno v roce 1904. V roce 1908 se k výrobě luxusních kabrioletů, phaetonů a limusin přidala i výroba nákladních a užitkových automobilů.

Erste böhmisch-mährische Maschinenfabrik-Automobilabteilung „Praga“
Společný podnik Erste böhmisch-mährische Maschinenfabrik a Ringhoffer-Werken založený v roce 1908 a ze společného kapitálu byl postaven ve Vysočanech u Prahy zcela nový automobilový závod. Zprvu dostal jméno Pražská automobilová továrna-Prager Automobi-Fabrik (PAT-PAF), ale od konce roku 1909 byl název změněn na naše známé: Praga.

„Raba“- Magyar Waggon- és Gepgyár Rt, Györ (zal. 1896)
Od roku 1904 výroba automobilů. Od roku 1912 licenční výroba osobních i nákladních automobilů dle licence automobilky „Praga“, která vlastnila rovněž nemalý balík akcií. Motory zde do aut montované dodávala přímo „Praga“ a také Austro-Daimler. Raba vyráběla rovněž omnibusy a tahače.
„MARTA“ -Magyár Automobilgyár Rt, Arad
Továrna byla založena v roce 1906 jako dceřiná automobilka „Ráby“

Die Österreichische Saurer Werke AG, Wien-Simmering (zal. 1906)
Továrna byla založena jako filiální závod švýcarské mateřské firmy Saurer z Arbonu zprvu pod názvem Kraftfahrzeug GmbH. A od roku 1908 již jako akciová společnost pod názvem jak je výše uvedeno. Od roku 1909 byla zahájena výroba nákladních automobilů a omnibusů dle švýcarské licence pod značkou „Saurer Austria“.

Laurin&Klement a.s., Mladá Boleslav (zal. 1895)
Společnost založili knihkupec Václav Laurin a strojní zámečník Václav Klement. Zpočátku vyrábeli jízdní kola pod značkou „Slavia“, od roku 1898 již vybavené pomocným motorkem. Od roku 1899 výroba motocyklů pod značkou L&K. Výroba osobních automobilů od roku 1905. V roce 1907 se firma změnila na akciovou společnost a ta se brzy stala největším výrobcem automobilů v celém Rakousku-Uhersku. V roce L&K odkoupila libereckou automobilku RAF-Reichenberger Automobilfabrik GmbH v níž se auta vyráběla jen do roku 1914 a L&K ji tam pak zcela zastavila a odvezla veškeré strojní vybavení.


Die Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft AG (Nesseldorf=Kopřivnice)
Automobily se zde vyráběly již za předchozího majitele Schustaly od roku 1899, ale od roku 1911 pod značkou NW a to nejen osobní, ale i nákladní a užitkové vlastní konstrukce.


„Austro-Daimler“ Oesterreichische Daimler-Motoren AG, Wiener Neustadt.
Značka byla založena jako AD-Österreichische Daimler Motoren Commanditgeselschaft Bierenz Fischer u.Co v roce 1899 se základním kapitálem 400 000 K jako dceřiná společnost německé Daimler-Werken v Canstattu u Stuttgartu. Zakladateli byli přítel Gottlieba Daimlera Eduard Bierenz a majitel slévárny Eduard Fischer. Z mateřské do dceřiné firmy pešlo také několik kvalifikovaných techniků. V té době v rakouském závodě pracovalo asi 80 zaměstnanců. První automobil byl v továrně vyroben v roce 1900. Brzy následovala i produkce automobilních motorů pro nákladní automobily, autobusy a kolejová vozidla, později se vyráběly i lodní a letecké motory.
Syn Gottlieba Daimlera, Paul vstoupil do společnosti v roce 1902 jako zástupce mateřské firmy a převzal vedení technických záležitostí. Tehdy opustil firmu Eduard Bierenz a společnost dostala nový název Österreichische Daimler Motoren KG.
V roce 1905 v továrně vznikl prototyp prvního obrněného automobilu a tento vůz měl jako první na světě pohon 4x4 . Postaven byl ve spolupráci s Hauptmannem Robertem Wolfem. Motor měl objem 4,4 litru a výkon 35 koní.
Paul Daimler pak odešel z továrny AD do nově postaveného závodu v Untertürkheimu, kde ve funkci nahradil Ing. Wilhelma Maybacha. Daimlerovým následovníkem ve funkci vedoucího konstrukční kanceláře se stal v roce 1906 Ing. Ferdinand Porsche a v tomto roce došlo opět ke změně názvu společnosti na Österreichische Daimler Motoren Gesellschaft.
Společnost již tehdy zaměstnávala 430 zaměstnanců a o rok později vyrábělo již cca 750 zaměstnanců nejen letecké motory i pro Zeppelinovy vzducholodě, ale také závodní automobily dle Porscheho návrhů.
Rok 1909 byl ve znamení příprav na oddělení se rakouské části od mateřské firmy a od roku 1910 se skutečně rakouský Daimler změnil na Oesterreichische Daimler-Motoren AG.
Novým firemním logem se stala obdoba rakouského dvouhlavého orla a nápisy Austro (nad hlavami orla) a Daimler na hrudi orla.. V roce 1912 německý mateřský koncern odprodal rakouské společnosti své zbývající akcie a od té doby se staly obě společnosti de fakto konkurenty. V roce 1913 následovalo spojení s plzeňskou Skoda-Werken AG, se kterou Austro-Daimler už stejně delší dobu spolupracoval, zejména v oblasti vývoje přepravních prostředků pro těžké moždíře.
Počátkem první světové války měl Austro-Daimler již cca 900 zaměstnanců a tento počet se v průběhu války navýšil až na 4 500. Výroba byla zcela podřízena válečným potřebamám Rakouska-Uherska.
Ke konci války se ale Austro-Daimler potýkal s velkým zadlužením a inflací, proto podíl ve Skoda-Werken AG byl odprodán Wiener Kreditbank.

Loděnice stavějící válečné lodě a ponorky

Arsenale Marittimo di Venezia/Marine-Arsenal in Wenedig
Do roku1866 náležel Rakousku-Uhersku.
Stavba a opravy dřevěných plachetních a paroplachetních lodí.

K.k. Seearsenal in Pola (zal. 1854)
Stavba a opravy lodí všeho druhu.

Wilhelm Strudthof&Bruder Werft in Muggia/San Rocco. Pak od roku 1858
Stabilimento Tecnico Triestino/San Rocco a od roku 1910 jako
Schiffswerft San Rocco A.G. (jehož majitelem byl Österreichische Lloyd AG.)
Stavba plachetních, paroplachetních a kolesových fregat i korvet, kasematových lodí, torpédových lodí, pancéřových křížníků a později torpédovek.

Stabilimento Tecnico di Fiume (zal. 1858), pak od roku 1875 jako
Torpedo-Fabrik von Robert Whitehead, Fiume, pak od roku 1906 již jako akciová společnost Whitehead&Co. AG, Fiume v níž měly od roku 1911 majoritní podíl dvě britské zbrojovky a to Vickers Ltd a Armstrong Whitworth & Co Ltd. Díky tomu na počárku světové války K.u.k. Reichkriegsministerium továrnu zestátnilo.
Stavba torpédovek a ponorek.

Cantiere navale Monfalcone (zal. 1907)
Loděnici založila rodina Cosulich.rejdařů z Lussinpiccolo a o rok na to je přejmenovala na
Cantiere Navale Triestino, Monfalcone
Stavba torpédovek a lehkých křížníků.

Cantieri Giuseppe Tonello-Triest/San Marco. Od roku 1870 jako Cantiere navale Adriatico-Triest/San Marco, od roku 1897 součást Stabilimento Tecnico Triestino-Triest/San Marco a od roku 1909 již jako Austria Werft AG-Triest/San Marco
Stavba pobřežních obrněnců, semidreadnoughtů a dreadnoughtů

Elsö Magyar Pest-Fiumei Hajógyár Rt (zal. 1870), pak od roku 1890 Magyár Leszámitoló és Pénzváltó Baknak Schönichen-Hartmann-féle egyesült Hajó-, Gép- és Kazangyára at Budapest/Újpest. Pak od roku 1901 Danubius-Schönichen-Hartmann egyesült Hajó- és Gepgyár Rt. Pak od roku 1909 Danubius Hajó- és Gepgyár Rt, Budapest/Újpest, od roku 1915 konečně Ganz és tarsa Danubius Gép- Waggon- és Hajógyár Rt.
Hájokgyár Budapest/Újpest
Hájokgyár Fiume
Hájokgyár Porto Ré
Stavba říčních monitorů, hlídkových motorových člunů a dreadnoughtu „SMS Szent István“


Dodavatelé pancéřování a ocelových dílů lodí

Witkowitzer Bergbau und Eisenhütten Bewerkschaft-Rothschild, Witkowitz

Poldi Hütte und Stahlwerk, Kladno

Danubius-Schönichen-Hartmann egyesült Hajó- és Gepgyár Rt. Pak od roku 1909 Danubius Hajó- és Gepgyár Rt, Budapest/Újpest, od roku 1915 konečně Ganz és tarsa Danubius Gép- Waggon- és Hajógyár Rt.


Výrobce torpéd, torpédometů a námořních min

Stabilimento Tecnico di Fiume (zal. 1858), pak od roku 1875 jako
Torpedo-Fabrik von Robert Whitehead, Fiume, pak od roku 1906 již jako akciová společnost Whitehead&Co. AG, Fiume v níž měly od roku 1911 majoritní podíl dvě britské zbrojovky a to Vickers Ltd a Armstrong Whitworth & Co Ltd. Díky tomu na počárku světové války K.u.k. Reichkriegsministerium továrnu zestátnilo.



Dodavatelé speciálních odlitků pro lodě

Könighofer Eisenhütte, Könighof
(majitelem byla spol. Prager-Eisen-Werken-Gesellschaft)

Witkowitzer Bergbau und Eisenhütten Bewerkschaft-Rothschild, Witkowitz

Škoda-Werken, Pilsen, od roku 1899 Skoda-Werken AG, Pilsen

Danubius Hajó- és Gepgyár Rt, Budapest/Újpest, od roku 1915 konečně Ganz és tarsa Danubius Gép- Waggon- és Hajógyár Rt


Domácí dodavatelé parních kotlů pro lodě

Breitfeld-Daněk, Wysočan bei Prag

Stabilimento Tecnico Triestino, Triest (dle zahraničních licencí)

Georg Sigl Maschinenfabrik, Wiener Neustadt

Lokomotivfabrik Krauss&Co., Linz

Wiener Lokomotivfabrik AG, Wiener-Floridsdorf

Erste böhmisch-mährische Maschinenfabrik, Prag-Libeň


Domácí dodavatelé parních strojů pro lodě

W.Günther Maschinenbau-Wiener Neustadt

Georg Sigl Maschinenfabrik, Wiener Neustadt

Wilhelm Strudthof&Bruder Maschinenwerke-Triest, pak od roku 1858 Stabilimento Tecnico Triestino, Triest

Breitfeld-Daněk, Wysočan bei Prag



Výrobci parních turbín pro lodě

Erste Brünner Maschinenfabriks-Gesellschaft, Brünn (v licenci fy. Parsons)

Stefan Röck&Erste Brünner, Budapest (zal. 1912)


Výrobci lodních šroubů a šroubových hřídelí

Poldi Hütte und Stahlwerk, Kladno

Škoda-Werken, Pilsen, od roku 1899 Skoda-Werken AG, Pilsen

Danubius Hajó- és Gepgyár Rt, Budapest/Újpest, od roku 1915 konečně Ganz és tarsa Danubius Gép- Waggon- és Hajógyár Rt



Dodavatelé dynam, generátorů, elektromotorů, světlometů apod.

Emil Kolben&Co., Prag-Karolinenthal, od roku 1899 Elektritäts-Aktien Gesellschaft, Prag-Karolinenthal

Ungarische Schuckert-Werke Elektrizitäts AG, Budapest (od r. 1902), pak od roku 1904
Magyár Siemens-Schuckert-Werke Rt., Budapest

Österreichische Siemens-Schuckert-Filialwerkw, Wien (od r. 1904)



Dodavatelé telefonního, telegrafního a radiotelegrafního vybavení

Telegraphenfirma Leopolder&Sohn, Wien (od r. 1878)

Kapsch, Wien (od r. 1892)

Siemens-Halske, Filialwerke Wien (od r. 1890)

Magyár Siemens-Halske, Budapest (od r. 1896)



Výrobci balónů a vzducholodí, duší a pneumatik

Österreichische-Amerikanische Gummifabriken AG (od r. 1889)
Dceřiná společnost Ungarische Gummifabriken AG (od 1890)

Gummiwarenfabrik Miskolczy, Treiskirchen (od r. 1899), pak od roku 1906 jako
Semperit Gummiwerke GmbH., Treiskirchen
Po fůzi Semperit Gummiwerke GmbH., Treiskirchen a Österreichische-Amerikanische Gummifabriken AG v roce 1912 vznikla Semperit österreichisch-amerikanische Gummiwerke AG.



Výrobci chemikálií pro další výrobu munice a výbušnin

Akciová továrna na vyrábění umělých hnojiv a lučebnin v Kolíně (založena r. 1871)
Výroba kyseliny sírové, dusičnanu draselného a dusíkatých draselných solí, solí kyanidu draselného, později i chlóru a čpavku.

Akciový podnik tovární na výrobu umělých hnojiv a lučebnin, Pečky (zal. 1872)
Výroba kyseliny sírové a dusičnanu draselného.
Podnik českých akcionářů. Během let přešly akcie závodu do rukou německých a teprve roku 1890 zase se vrátily kapitálu českému, když je skoupila Kolínská úvěrní banka.
Filialfabrik v Neu Erla bei Wien (zal. 1895)
Výroba kyseliny sírové a dusičnanu draselného.
Oba závody přešly pak v roce 1911 do majetku akc. továrny na vyrábění umělých hnojiv a lučebnin v Kolíně, jejíž filiálkami se staly.


Akciová společnost pro spracování draselnatých louhů v Kolíně (zal.1906)
založena z podnětu frankfurtské „Deutsche Gold und Silberscheidenanstalt“
Výroba kyanidu sodného a draselného.


Österreichischer Verein für chemische und metallurgische Produktion, Aussig am der Elbe
(Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu, Ústí nad Labem)
Výroba kyseliny sírové a kyseliny dusičné.




A ještě jeden důležitý obor...petrochemie

Dodavatelé nafty, mazutu, olejů, benzinu a vazelin

Mineralölraffinerie Fanto, Pardubitz
Oderberge Ölraffinerie AG, Odersberg
Überfuhren Werken auf Ölraffination GmbH., Mährische Ostrau-Überfuhr
Schönberge Werke auf ‚Olraffination, Schönberg
Ölraffinerie APOLLO Rt, Preßburg
Kralupen Ölraffinerie-Lederer&Co.KG, Kralup am Moldau
Kolínská rafinerie petroleje akc.spol, Sendražice u Kolína

Základní surovina, tedy ropa byla dovážena z těžebních vrtů v jihozápadním Haliči a do roku 1914 importována z Texasu, Mexika a z ruského Baku. Od roku 1917 dovážena z obsazených ropných polí v Rumunsku.


Dodavatelé černého uhlí pro K.u.k. Kriegsmarine

Prager Eisen-Werken-Gesellschaft z dolů na Kladensku a Buštěhradsku
Kaiser Ferdinand Nordbahn z dolů na Ostravsku a Karvinsku
Witkowitzer Bergbau und Eisenhütte Bewerkschaft-Rothschild z dolů na Ostravsku.
Rositzer Bewerkschaft z dolů na Rosicku a Oslavansku
Johann Graf von Wilczek Bergbau, Mährische Ostrau z dolů na Ostravsku
Ostrau-Karwin Montangesellschaft z dolů na Ostravsku a Karvinsku
Larisch-Mönnich-Steinkohlen-Werke, Karwin z dolů na Karvinsku
Albrecht Erzherzog von Österreich a od roku 1895 Friedrich, Erzherzog von Österreich z dolů na Frýdecku
Innerberger Hauptgewerkschaft z dolů na Ostravsku
Steinkohle-Schachte Orlau-Lazy z dolů v Orlové

Rád bych doplnil svůj seznam výrobců-dodavatelů c. a k. branné moci rakousko-uherské monarchie. Našel jsem to na zajímavém maďarském webu (který je bohužel v maďarštině).
Viz: http://monarchiahadiipar.hupont.hu/2/hadiuzemek
Netvrdím, že je to kompletní, ale je to zase pár kamínků do mozajky. Určitě se nejedná jen o ty velké závody, ale i o manufaktury.


Výrobci munice do pěchotních zbraní

• Cornides & Cie., St. Veit
• Georg Roth, Wien, Pozsony, Lichtenwörth
• Hirtenberger Zündhütchen und Patronenfabrik, Hirtenberg
• Rossmann, Wien
• Sellier & Bellot, Prag
• Seraphin Keller, Hirtenberg , pak od r. 1889 Keller & Co
• Zboril Consortium, Wien-Simmering
• Robert Woinar, Wien
• Ludwig Mandl & Co, Wien
• Carl und Caroline Rosmann, Wien
• Molnár Sándor
• Rados Dávid
• Takács Péter
• Georg Roth, Geschützhülsenfabrik Wien III, Pozsony, Lichtenwörth
• Weiss Manfréd, Csepel-Budapest
• Fegyver- és Gépgyár Rt., Budapest
• Patronenhülsen- und Kapselnfabrik Ig. Eisler & Co., Wien und Inzersdorf
• Dr. Kubenick, Reichenberg
• Artilleriezeugsfabrik Wien
• Greger & Rosam, Wien
• Ignatz Novotny, Wien
• Berndorfer Metallwarenfabrik, Berndorf
• Franz Pfannl Waffen und Patronenfabrik, Krems a/d Donau.
• Simeringer Maschinen- und Waggonbaufabriks A.G., Simmering
• Artilleriezeugsfabrik, Wiener-Arsenal
• Enzesfelder Munitions- und Metallwarenfabrik, Enzesfeld.

Výrobci bajonetů

• Fegyver és Gépgyár Rt., Budapest (od r. 1891)
• Carl Grasser Armee- Waffen- und Fechtrequisiten Fabrikant, Wien, Burggasse 38.
• Joachim Winternitz Neffe, Steyr.
• Josef und Franz Werndl & Comp. Waffenfabrik und Sägemühle in Oberletten (od r. 1864), potom Österreichische Waffenfabrik Geschellshaft, Steyr. (od r 1869)
• Pacholek György Első Magyar Kard- Sarkantyú- és Vívófelszerelésgyár és Nikkelező, Budapest, VIII.
• Stanislaus Striberny, Wien 1 Graben 18
• Vogel & Noot, Wartberg. (od roku 1872)
• W. Kralka, Linz
• Wiener Waffenfabrik, Wien
• Zeitler Ludwig, WienVIII Sanettysstrasse 3
• Zelinka János és Fia utóda, Zelinka Róbert Kardgyáros és fémcsiszoló, Budapest


Výrobci bojových nožů

• Talán Magyar Acélárúgyár Rt
• Kompodray Róbert, potom Komporday Hugó Késgyára Rt
• Vogel & Noot, Wartberg
• Wlaszlovits József,Stosz
• Wiener Waffenfabrik GmbH, Wien.
• Zeitler Ludwig, Wien VIII., Sanettystrasse 3
• Heinrich Zelinka - Wien XV.




Výrobci příleb

• Adolf Weston, Celje
• Brüder Gottlieg und Brauehbar, Brünn
• Brüder Lapp, Eisenwerk in Rottenmann.
• Carl August Scholtz, Mateócz.
• Berndorfer Metallwarenfabrik, Berndorf
• Gebrüder Böhler






Výrobci polních lahví a ešusů

• Brünner Eisen- und Blechwarenfabrik Brüder Gottlieb und Brauehber, Brünn
• Bartelmus és Tsa vas és zománcozógyára Rt., Kisgaram (Rhónicz)
• Berndorfer Metallwaren Fabrik, Berndorf
• Carl August Scholtz, Mateócz.
• Enzesfelder Munitions- und Metallwarenfabrik, Enzesfeld.
• Emaillierwerke Knittfeld
• Emaillierwerke Bielitz
• Hardt & Co. Emaillierwerke and Metallwarenfabriken AG., Wien.
• H. Schall & Söhne, Wien und Pressburg
• Ligetfalu Rt.
• Aktiengeschellshaft für Metallwarenindustrie, Prag-Smichow
• Losonczi Magyar Bádog- és vasedényzománczógyár Rakottyay György és Tsa, Losoncz
• Zellerin féle bádogos és fűtőosztály gyára Budapest
• Első Magyar Tejgazdasági Gép- és Eszközgyár Fuchs és Schlichter


Výrobci polních lopatek

• Johann E Bleckmann Eisenwerken, Mürzurschlag
• M. Bilgeri Fahrzeugfabrik, Bregenz
• Mannesmannröhren-Werke AG, Komotau
• Weitzer János Gép- és Waggongyár és Vasöntöde Rt, Sopron

Výrobci cepínů a sapeurských krumpáčů

• Rimamurány-Salgótarjáni Vasmű Rt
• Egyesült Pécsi Réz-, Fém-, Lakatosárúgyár Rt.
• Vogel & Noot, Wartberg
• Maschinenfabrik und Eisengesserei Ludwig Hinterschweiger
• Werner & Pfleiderer
• Werkfulpmes - "Stubai"-i Vas-kisiparosok Bányatársulata, Fulpmes.


Výrobci polních telefonů a telegrafů

• Első Magyar Kábelgyár Perci és Schacherer Rt., Budapest I
• Od r. 1872 Decker & Homolka, Wien 12, Kranichberggasse, pak od r. 1912 Ericsson Österreichische Elektrizitats AG.
• Od r. 1897 Deckert & Homolka, Budapest , pak od r. 1912 Ericsson Magyar Villamossági Rt
• Od r. 1894 Neuhold Vasúti Szerelvények és Elektrotechnikai Gépgyár Rt., pak od r. 1911 Telefongyár Rt
• Od r. 1892Telephon und Telegraphen Fabriks A. G. Kapsch & Söhne, Wien

950 píše:Stabilimento Tecnico di Fiume (zal. 1858), pak od roku 1875 jako
Torpedo-Fabrik von Robert Whitehead, Fiume, pak od roku 1906 již jako akciová společnost Whitehead&Co. AG, Fiume v níž měly od roku 1911 majoritní podíl dvě britské zbrojovky a to Vickers Ltd a Armstrong Whitworth & Co Ltd. Díky tomu na počárku světové války K.u.k. Reichkriegsministerium továrnu zestátnilo.
Stavba torpédovek a ponorek.

Od dubna 1915 Ungarische Unterseebootbau AG, od roku 1924 River Silurificio Whitehead SA, v roce 1941 výroba přenesena do Livorna, od roku 1945 součást koncernu Fiat jako Whitehead-Motofides Stabilimenti Meccanici Riuniti SpA Livorno, od roku 1995 Whitehead Alenie Sistemi Subacquei S.p.A. (WASS) s továrnami v Livornu, Neapoli, Janově, La Spezii a Tarentu.

Ještě dodatek, to je zase z firemního webu Hirtenberger AG:
Firmu založil ve městě Hirtenberg co by kovozávod v roce 1860 Serafin Keller jako Serafin Keller Company. Firma se stala rodinným podnikem Kellerů, neboť v ní figurovali i Serafinovi synové Fridolin, Anton a Serafin junior. Od roku 1867 se strojírna začala orientovat na výrobu patron do pušek. Závod se postupem času rozrůstal o další provozy, výrobnu střelného prachu, vlastní laboratoře, kapslovnu apod. Serafin zemřel v roce 1882.
V té době v továrně pracovalo na 400 zaměstnanců a továrna nesla titul K.k. Hof-Lieferant, čili C.k. dvorní dodavatel.
V roce 1886 přišla první velká exportní zakázka na 5 miliónů patron ráže 10,15 Mauser od Srbska. V té době se již velký závod přejmenoval na Keller & Co, ale již roku 1887 se firma stala společností s novým názvem: Hirtenberger Zündhütchen- und Metallwarenfabrik Keller & Compagnie. Serafin jun. se sfůzoval v roce 1887 s konkurenční vídeňskou firmou Patronen und Zündhütchen-Fabrik Ludwig Mandl & Co, Wien. Ludvig Mandl ve společnosti získal 33,3% podíl. Závod měl v té době 160 strojů a vyráběl 25 000 nábojů denně. Navíc od roku 1887 se začaly vyrábět i dělostřelecké náboje.
V roce 1890 se po sfůzování s firmou Kromag Metalwarenfabrik GmbH stala Hirtenberger Zündhütchen- und Metallwarenfabrik Keller & Compagnie akciovou společností jakožto
Hirtenberger Zündhütchen- und Metallwarenfabrik Keller & Compagnie AG, Hinterberg. V tomtéž roce Generální ředitel firmy Fridolin Keller junior odkoupil Mandlův podíl, ale se syny Ludwiga Mandla, chemikem Dr. Alexandrem Mandlem a Sigmundem Mandlem nepřerušil spolupráci.
V té době se areál společnosti rozkládal již na ploše 9,5 ha u města Hinterberg, měla 1 160 zaměstnanců a 245 strojů a v roce 1898 již 2 600 zaměstnanců.
V roce 1897 firma opět pozměnila název na Hirtenberger Zündhütchen- und Metallwarenfabrik AG, Hinterberg.
V roce 1899 byl otevřen filiální závod v uherském Magyárováru.
V roce 1900 měla společnost tyto závody:
Kapselwerk, Hülsenwerk, Revolverhülsenwerk, Geschosswerk, Jagdhülsenwerk, Magazinwerk, Maschinenbau a Werkzeugbau.

V období let 1897-1914 společnost vyrobila 1, 3 miliardy nábojů, které se vedle dodávek rakousko-uherským ozbrojeným silám exportovaly do Bolívie, Bulharska, Rumunska, Srbska,
Chile, Číny, Řecka, Turecka, Nizozemí, Kolumbie, Mexika, Persie, Peru, Ruska, Švédska, Siamu, Španělska a Venezuely.


Od roku 1914 nesla společnost název Hinterberger AG. Jen pro zajímavost, v letech 1909 – 1922 byl jejím šéfkonstruktérem Karl Krnka ml.

Během první světové války v obou závodech pracovalo na 3 500 zaměstnanců.

To, co bylo po roce 1918 již není předmětem tohoto článku.

To je poprvé co jsem někde našel dodavatele uhlí pro rakousko-uherské loďstvo. Nebyly by ještě nějaké podrobnosti o dodávkách uhlí v průběhu první světové války?

Nejsem sice vláčkař, ale jelikož železniční tratě byly (a stále jsou) v každé zemi veledůležitými dopravními tepnami, které jsou důležité pro válečné úsilí a protože železnice nespojovaly jen města, vesnice a lidi v nich žijící, nesloužily jen pro obchod a dopravu pošty, ale v dobách míru a hlavně během válek též pro ozbrojené síly, bylo by dobré si připomenout i výrobce lokomotiv, tendrů a železničních vagónů v Rakousku-Uhersku, neboť šlo z vojenského hlediska o výrobu strategickou a soběstačnost v tomto směru sehrávala nemalou důležitost.
První generace lokomotiv jezdících na teprve budovaných tratích v C.k. Rakouské monarchii koncem 30., ve 40, v 50. a v první půli 60. let XIX. století pocházela většinou z Anglie, USA a Belgie, např. od lokomotivek Baldwin, Vail & Hufty locomotive Works z Baltimoru v USA, G & J, Rennie, z Londýna, od Jones, Turner & Evans z anglického Warringtonu, od firmy Charles Taylor & Co. v anglickém Newton-le-Willous (pozdě změněna na společnost Vulcan Foundry Comp.), dále firmou Sharp & Roberts z Manchesteru, či další manchesterskou továrnou firmy Nasmyth, Gaskell & Co, která se později přeměnila ve společnost Bridgewater Foundry. Dodavatelem byla také firma R.B. Longridge & Co., Bedlington Ironworks v Northumberlandu. Z amerických lokomotivek jmenujme firmu Norris ve Philadelphii, která dokonce v 50 letech aložila ve Vídni filiálku William Norris, Wien.
Později druhá generace z 50. a 60. let tohoto století byla vyrobena i v Německu. V době před 1. světovou válkou byly již lokomotivy i vozový park oné první generace pro zastaralost, opotřebovanost a hlavně nízkou výkonnost dávno ve šrotu. To se týkalo i podstatné části lokomotiv a vagónů druhé generace.
Železniční vojsko mívalo zejména v době 1.světové války velkou strategickou důležitost. Železnice v těchto dobách, kdy rozvoj silnic a těžkých silničních vozidel byl ještě v plenkách, byla nejvýkonnějším pozemním dopravním odvětvím.

Výrobci lokomotiv a tendrů

• Lokomotivfabrik Krauss & Co., Linz (od r. 1880) – filiálka německé Locomotivfabriken Krauß & Comp., München.
• Wiener Lokomotiv-Fabriks-Actien-Gesellschaft bei Floridsdorf zal. 1869). První lokomotiva vyrobena r. 1871. Od roku 1872 závodem firmy Georg Sigl jako G.Sigl Lokomotivfabrik, Wiener Neustadt.
• Od roku 1909 jen Lokomotivfabrik Floridsdorf AG.
• K.k. priv. Locomotiv & Maschinen-Fabrik W.Günter, Wiener Neustadt (Wenzel Günther) zal. 1853, od roku 1858 jako Wiener Neustädter Lokomotivfabrik (s majitelem Österreichische Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe). Ta ji v roce 1862 prodala Georgu Siglovi a lokomotivka fungovala pod názvem G. Sigl Lokomotivfabrik, Wiener Neustadt. Od roku 1870 jako G. Siegel Lokomotivfabrik, Wien und Wiener Neustadt
Po krachu na burze v roce 1873 se společnost roku 1875 změnila v akciovku za
Kapitálové spoluúčasti vídeňské Bankhaus Schoeller & Co. pod názvem Aktien-
Gesellschaft der Lokomotiv-Fabrik, Wiener Neustadt a od roku 1909 pod
názvem Lokomotivfabrik Wiener Neustadt.
• Erste böhmisch-mährische Maschinenfabrik, Prag-Liben (První česko-moravská továrna na stroje, Praha-Libeň), která vyrobila první lokomotivu v roce 1901.
• Danubius Hajó- es Gépgyár Rt., Budapest-Újpest, (výroba lokomotiv od roku 1872),od roku 1915 jako Danubius Hajó- es Gépgyár Rt., Budapest-Újpest,
• K.k. landesbefugte Maschinen-Fabrik in Wien der privilegirten österreichisch-ungarischen Staats-Eisenbahn-Gesellschaft Lokomotivfabrik, (zal. 1855) ve Floridsdorfu u Vídně majitelem Staats-Eisenbahn-Gesellschaft (StEG).
• V roce 1872 založen v banátském městě Resicabánya filiální závod Oesterreichischen Lokomotiv-Fabrik der Staats-Eisenbahn-Gesellschaft- Reschitza
• Magyar Királyi Államvasutak Gépgyára - Budapest VIII (MÁVAG) (lokomotivka a vagónka královských maďarských státních drah čili Magyar Királyi Államvasutak – MÁV). Založen počátkem 70. let XIX. stol.
• Weitzer János Gép, Waggongyár és Vasöntöde Rt. – Arad




Výrobci vagónů

• Nesseldorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft A.G. (NW) – výroba železničních vagónů od roku 1882
• Ringhoffer Prag-Smichov (výroba vagónů od roku 1854), od roku 1911 jako Ringhoffer Werken AG, Prag-Smichov (největší vagónka v Evropě)
http://www.profit.cz/clanek/vasen-pro-zeleznicni-vozy/
• Danubius Hajó- es Gépgyár Rt., Budapest-Újpest (výroba vagónů od roku 1870), od roku 1915 jako Danubius Hajó- es Gépgyár Rt., Budapest-Újpest
• Magyar Királyi Államvasutak Gépgyára - Budapest VIII (MÁVAG) – výroba vagónů od konce 70. let XIX. stol.
• Johann Weitzer Wagon- und Maschinenfabriks (zal. 1891), od roku 1900 Grazer Wagenn- und Waggonfabriks A. G.
• Weitzer János Gép, Waggongyár és Vasöntöde Rt. – Arad (zal. 1900)
• Brünn-Königsfelder Maschinenfabrik Lederer & Porges – výroba vagónů od roku 1890, od roku 1903 jako Brünn-Königsfelder Maschinen- und Waggonfabrik, AG.
• Staudinger Waggonfabrik, A.G. – Stauding (Studénka) zal. 1900
• Továrna na vozy akciové společnosti v Kolíně (s obchodní značkou FRAM), zal. 1900. http://www.vagonarske-muzeum.cz/index.p ... ek=vagonka
• Magyar Waggon- és Gépgyár Rt. (s obchodní značkou „Raba“), Györ. Výroba vagónů od roku 1904), od roku 1913 jako Raba Rt., Györ
• Maschinen- und Waggon-Fabriks-Aktiengesellschaft Simmering, zal r. 1888, od roku 1903 vlastnila nadpoloviční většinu akcií firmy Brünn-Königsfelder Maschinenfabrik Lederer & Porges, od roku 1906 jako Wien Simmeringer Maschinen- und Waggonbau-Aktiengesellschaft.


Zahraniční dodavatelé lokomotiv

• Orenstein & Koppel, (O&K) Berlin Drewitz (Německo)
• Hohz (Německo)
• Lokomotivfabrik A. Borsig, Berlin-Tegel, (Německo)
• Maschinenfabrik Esslingen, Esslingen (Německo)
• Lokomotiv und Maschinenfabrik J. A. Maffei, A.G., München (Německo)
• HANOMAG - Hannoversche Maschinen AG (Německo)
• Henschel und Sohn, Kassel, (Německo)

Odkazy:
http://www.vagonarske-muzeum.cz/index.p ... ek=vagonka
http://www.albert-gieseler.de/dampf_de/ ... t487.shtml
http://de.wikipedia.org/wiki/Wiener_Neu ... otivfabrik
http://www.bahn-austria.at/report_lofag_01.htm
http://www.softrain.hu/train/bmmf.htm
http://hu.wikipedia.org/wiki/Magyar_Kir ... _Gépgyárak
http://de.wikipedia.org/wiki/Lokomotivfabrik_der_StEG
http://www.montanbanat.de/2001/100dampflok.htm
http://www.vagonarske-muzeum.cz/index.p ... ek=vagonka
http://hu.wikipedia.org/wiki/Rába_Magya ... és_Gépgyár
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rakouská_s ... átní_dráhy
http://cs.wikipedia.org/wiki/ÖNWB
http://cs.wikipedia.org/wiki/Historie_ž ... vy_v_Česku
Seznam výrobců lokomotiv v Německu zde:
http://www.lokhersteller.de/

O drážních společnostech v monarchii, jejich lokomotivách, výrobcích lokomotiv a číslování lokomotiv viz: http://www.pospichal.net/lokstatistik/at.htm

Záměrně jsem vynechal výrobce elektrických mašin, protože elektrifikováno bylo jen mizivé procento tratí, vesměs lokálních ve vnitrozemí (např. Tábor - Bechyně), které stejně sloužily více méně osobní dopravě.

Seznam železničních společností v monarchii zde: http://www.securityprinting.org/akcie/o ... _index.htm
zde: http://www.geerkens.at/wp.php?katalog=1 a zde: http://www.geerkens.at/wp.php?katalog=3

Pro vojáka bylo velmi důležité, v čem chodí, tedy přesněji co si obouvá na nohy. Důstojníci ke slavnostní, vycházkové i všední služební kasárenské ústroji nosili tzv. perka, polovysoké černé boty s ostruhami, přes něž se přetahovaly nohavice kalhot nebo kavaleristé černé holínky. Do pole ať už k polnímu výcviku, na manévry či do pole válečného nosili k polní uniformě buď jezdecké holínky hnědé barvy nebo hnědá erární bagančata s hnědými koženými náholenkami, zapínanými na řemínky. Totéž platilo pro poddůstojníky. Mužstvo pak nosilo erární bagančata s okovanými podrážkami (a zhruba od roku 1915 i onuce). Námořníci měli bagančata bez kování.
Důstojníci si své perka a holínky nechávali většinou soukromně šít na míru od ševců, kdežto poddůstojníci fasovali erární, stejně jako kavaleristé.
Stále slyšíme jen o Baťovi, ale on to nebyl jenom Baťa!

Na Rakousko-Uherském území se nacházelo až 33 000 výrobců obuvi, avšak pouze 1% podnikatelů v obuvnické sféře disponovalo továrnami na výrobu bot. Zbývající procento tvořili představitelé „domácí výroby“ čili ševci „prťáci“. Tovární výroba obuvi se soustřeďovala jen do málo oblastí (Třebíč, Brno, Jihlava, Prostějov a Kroměříž) a velkých obuvnických továren nebylo mnoho. Byly to:

• Carl Budischowsky, Trebitsch Od 60. let Carl koncentroval původně rozptýlenou výrobu obuvi do jednoho provozu. V roce 1862 se však dostal do problémů, ale povedlo se mu svoji firmu díky konkursu oddlužit. V roce 1871 se název firmy změnil na „Carl Budischowsky & Söhne, Trebitsch“ (značka C.B.S.). Od 70. let měla firma pobočku také ve Vídni. Na přelomu 70. a 80. let zaměstnávala firma Budischowských v Třebíči zhruba 500-600 osob, později měla firma až několik tisíc zaměstanaců. Carl předal podnikání synům v roce 1882. Za jeho vedení firma zaváděla nové technologie, například parní stroj, chemické činění kůže. Carl dodával kožené výrobky (včetně bot) rakouské armádě. Později i turecké, mexické a ruské.
• Filialwerke Augustin Budischowsky, Wien (v roce 1892 oznámila filiálka firmy v čele s Augustinem Budischowskym, že se spojuje s firmami Wilhelmsburger Lederfabrik S. & J. Flesch, Wilhelmsburg, J. Krumpöck a R. Weingartner. Název nového uskupení, které vedl opět Augustin Budischowsky byl Lederindustriegesellschaft für Heeresausrüstung von Budischowsky, Flesch et Consorten.
O velkém rozvoji společnosti v prvních letech XX. století vypovídá, že pro tuto firmu pracovalo roce 1906 již O velkém rozvoji společnosti v prvních letech 20. století vypovídá, že pro tuto pracovalo 1000 zaměstnanců již v roce 1906, společnost také rozšiřovala své portfolio a zakupovala další společnosti. Vídeňský filiální závod byl rozšířen o další koželužnu v Simmeringu, o výrobnu řemenů a potřeb z kůže, o koželužnu ve Stadlau u Vídně. Společnost také převzala a vlastnila společnost dodávající vojenskou výstroj (Lederindustriegesellschaft für Heeresausrüstung von Budischowsky, Flesch et Consorten) a řídila také koželužnu firmy Josef Schmidts Nachfolger v Bošanech u Trenczenu v Horních Uhrách. (od roku 1908 byla sídlem společnosti Videň)
• "DH Pollak & Co., Graz" (zal. 1972) – postupem času největší výrobce bot ve střední Evropě. Od roku po spojení s firmou Goodyear vznikla "Goodyear Welt-Schuhfabrik - DH Pollak & Co., Graz". Výroba až 20 000 párů obuvi za týden.
• Allgemeine Österreichische Schuh-Aktien-Gesellschaft, Wien". (do roku 1916), pak koupena a sloučena s "Goodyear Welt-Schuhfabrik - DH Pollak & Co., Graz"
• Löwenstein – Schuhefabrik, Iglau (zal. 1893).
• T. & A. Baťa ve Zlíně. (Zal. 1900, v roce 1908 zemřel Antonín Baťa a Tomáš se stal jediným majitelem). Již v prvních dnech války Baťa pochopil svoji šanci využít pověsti a dobrého jména firmy. Dokázal přesvědčit úřady ve Vídni a firmě byla udělena zakázka na výrobu vojenských bot pro c. a k. armádu. Hned na začátku první světové války dostala tedy firma zakázku na výrobu 50 000 párů vojenských bot, tzv. bagančat. Se svými 400 zaměstnanci patřila na 7. místo mezi obuvnickými podniky mocnářství. Firma se ale se stala největším dodavatelem právě vojenské obuvi, zvýšila výrobu a počet zaměstnanců rostl z asi 400 v roce 1914 na 4.006 v roce 1918. V té době už činila výroba až 6 000 ks vojenských bagančat denně.

Trochu jsem pátral po historii loděnic v Rijece (Fiume) a Kraljevici (Porto Re) a dopídil jsem se tohoto:

Fiume
Tamní loděnice založila německá firma Howald & Co. z Kielu. V roce 1889 se o to začala zajímat, v letech 1890-92 skoupila pozemky a postavila loděnici, načež roku 1892 zahájila stavbu kovových parníků. V roce 1905 však Howald & Co. odprodala loděnice uherské akciové společnosti Danubius-Schoenichen-Hartmann egyesült Hájo- és Gépgyar R.t., jejíž jméno od roku 1909 znělo Danubius Hajó- és Gépgyar Rt, Fiume roku 1915 pak
Ganz és tarsa Danubius Gép- Waggon- és Hajogyár R.t., Fiume.

Ve Fiume od roku 1900 vznikaly ještě druhé loděnice, jejichž stavitelem a majitelem byl inřenýr původem z Haliče, Jozef Lazarus, který je budoval pomalu. Jenže v roce 1905 je z velké části zničil požár o němž se tvrdilo, že to byla sabotáž ze strany konkurence a tak finančně zrujnovaný Lazarus musel nedostavěné loděnice s vyhořelými objekty v roce 1905 odprodat akciové společnosti Danubius-Schoenichen-Hartmann egyesült Hájo- és Gépgyar R.t., jež je sloučila s koupenými loděnicemi od Howald & Co.

Kraljevica/ Porto Re
Zdejší loděnici na stavbu větších dřevěných plachetnic založili v roce 1829 Angličané, bratři Joseph a Thomas Pritchardovi. Název firmy zněl Joseph & Thomas Pritchards -Shipbuilding, Porto Ré. Joseph zemřel v roce 1847 a v roce 1853 loděnici odkoupil od Thomase dalmátský rejdař Ante Lovrić. Ten ji držel pod názvem Anton Lovrić brodograditelj, Kraljevica až do roku 1875, kdy se novým majitelem stal jiný chorvatský rejdař Vjenceslav Turković. Loděnice však neměly dostatek zakázek a tak upadaly. V roce 1882 je od Turkoviče odkoupili dva maďarští podnikatelé, spolupodílníci fiumské paroplavební společnosti Adria. Kraljevická loděnice pak fungovala pod názvem Keleti Károly & Nemeth Imrich, Porto Ré Hajogyár.
Tito dva chtěli postavit v loděnici se dvěma skluzy i suchý dok, ale vše se táhlo a nakonec neuskutečnilo. Od nich koupil v roce 1901 loděnici již zmíněný inženýr Jozef Lazarus. Za něho skomírající loděnice nesla jméno Jozef Lazarus - Porto Ré Hajogyár. Lazarus se chtěl spojit s britskou firmou Yarrow a realizovat stavbu suchého doku. Jenže britská společnost od záměru nakonec ustoupila a tak Lazarus přenesl v roce 1903 veškeré aktivity do Fiume do prostoru Brgudu. Co se dalo přestěhovat z Porto Re, to přestěhoval a tak tamní loděnice de facto ukončila svou činnost. V roce 1905 ji od Lazaruse odkoupila akciová společnost Danubius-Schoenichen-Hartmann egyesült Hájo- és Gépgyar R.t.,, která ji spojila s loděnicemi ve Fiume.

Zdroj: SUŠAČKA REVIJA broj 69

Doplněk k: Dodavatelé nafty, mazutu, olejů, a vazelin (samozřejmě i parafínu, benzinu, a petroleje)

Proč vznikaly ropné rafinerie v Čechách, Uhrách a v přístavních městech? V roce 1887 bylo na území c.a k. monarchie 64 malých rafinerií ropy těžené v Haličsko-karpatské oblasti. Hlavními těžebními centry byly Krasno, Tustanoviči a Boryslav. (Ještě v roce 1907 prý byla tato oblast 3. nejvydatnější co do světové produkce ropy – po Texasu a Baku). Šlo o lehkou parafinickou, málosirnou ropu s velkým podílem „bílých“ frakcí (přes 50 %), zejména petroleje. 56 těchto rafinerií bylo v haliči, ale ty prostě nestíhaly zpracovávat produkci z těžby a tak došlo na výstavbu tehdy moderních petrochemických závodů v Čechách, na severní Moravě, Slezsku, v Uhersku, v Triestu a ve Fiume.
V počátečních letech byly hlavními produkty petrolej na svícení a parafin, resp. i cereziny.
Postupně se rozvíjela výroba mazacích olejů. Z olejových refinátů se vyráběly oleje strojní a vřetenové k mazání strojních zařízení a textilních strojů, z olejových destilátů oleje válcové a vulkánové (tmavé) k mazání parních strojů, zejména parních lokomotiv, resp. ložisek železničních vagonů. Asfalt byl odpadním produktem a převážně sloužil jako palivo. Benzíny se zpočátku vyráběly jako benzíny technické, které se uplatňovaly jako čisticí prostředky a rozpouštědla (hlavně těžký lakový benzín, tzv. ligroin). Teprve s rozvojem výroby a používání automobilů od druhé poloviny devadesátých let začal stoupat zájem o motorový benzín a později o motorovou naftu.
(První osobní automobil s Ottovým benzínovým motorem se objevil na českých silnicích v roce 1895, ale v roce 1910 jich bylo již přes 700 a v roce 1918 přes 3000. Rozvoj výroby a používání nákladních automobilů s naftovým motorem začal až po vynalezení tohoto typu motoru Němcem Dieselem v roce 1897.) Prodej svých výrobků si zajišťovaly samy rafinerie různými způsoby: prodejem přímo v rafinerii nebo prodejních skladech, přímými dodávkami velkých spotřebitelů, v soukromých malých obchodech - hlavně v drogeriích, prodej petroleje na svícení se ve velké míře realizoval (zejm. na venkově) pouličním prodejem kdy se z nádrží (lejt) na vozech petrolej naléval do vlastních nádob kupujících. Svými výrobky pokrývaly rafinerie vlastní potřebu nejen v českých zemích, ale ve velké míře i v celé monarchii.

Zde přikládám inovovaný seznam s daty založení:
První rafinerie u nás vznikly už v roce 1887 v Záboří u Týnce nad Labem. Ta však roku 1893 vyhořela a již nebyla obnovena.

• R.O.M.S.A., Raffineria di Olii Minerali S.A. – Fiume (roku 1883 byla založena společností Mineralölraffinerie AG z Budapešti)
• Überfuhren Werken auf Ölraffination GmbH., Mährische Ostrau-Überfuhr
(založena roku 1888 Dr. Maxem Böhmem, od roku 1898 AG, do níž vstoupila jako významný akcionář nizozemská firma Holandische Maatschapij – Amsterdam)
• Mineralölraffinerie Fanto, Pardubitz (byla založena roku 1889 vídeňským židovským obchodníkem Davidem Fanto. V roce 1899 zpracovávala 60 000 tun surové ropy z Haliče, ale v roce 1907, kdy se stala akciovou společností zpracovávala již 150 000 tun surové ropy, měla dvě filiálky ve městě Orsova v uherském Banátu při Dunaji, vlastnila 14 cisternových námořních lodí a na 500 železničních cisternových vagónů.)
Významný byl i vývoz do Německa, Švýcarska a Francie. Od roku 1907 měly Fantovy
závody i pobočný závod v Paříži a 23 skladů ve větších městech Francie. Parafin se
vyvážel i do Číny, Ameriky a na Jávu. Do různých zemí se vyvážely i parafinové
svíčky.
• Raffineria Triestina di Olii Minerali – Triest (od 1892)
• Schönberge Werke auf Olraffination, Schönberg (byla založena v roce 1895)
• Ölraffinerie APOLLO Rt, Preßburg (založena roku 1895)
• Kralupen Ölraffinerie-Lederer&Co.KG, Kralup am Moldau (založena roku 1900)
• Kolínská rafinerie petroleje akc.spol, Sendražice u Kolína (v roce v roce 1901 byla založena Českou společností pro rafinaci oleje, jejímiž podílníky byli bohaťí kolínští podnikatelé)

Viz: TECH Týdeník, průmyslový portál, číslo 8/2013

Ještě dodatek k ropnému průmyslu v Rakousku-Uhersku...

• Roku 1856 zahájen provoz malé rafinerie v obci Ulaszovice poblíž Jasla jehož majitelem byla Spółka Akcyjna - Galicyjskie Karpackie Naftowe
Towarzystwo - Lemberg
• Zahájen provoz průmyslové rafinerie v městě Glinik Mariampolski jehož majitelem byla Spółka Akcyjna - Galicyjskie Karpackie Naftowe Towarzystwo
- Lemberg
• Další haličská naleziště ropy poblíž měst Sanok, Lesko, Ustrzyky Dolne, Sombor, jejichž majitelem byla rovněž Spółka Akcyjna - Galicyjskie Karpackie
Naftowe Towarzystwo - Lemberg


W.H. Mac Garvey objevuje v roce 1896 v hloubce 1000 m v té době největší ropné ložiska ve východní Haliči (dnešní Ukrajina) ložiska Boryslaw a Tustanowice. Jejich majitelem se stala „Verdatok“ Naftowo-przemyslowa Spólka z o.o. – Lemberg, tedy nová podoba v níž se změnila bývalá Spółka Akcyjna - Galicyjskie Karpackie Naftowe Towarzystwo – Lemberg. (do podzimu 1914). Ta se pak po vytlačení ruských vojsk z Haliče změnila v roce 1916 v Naftowy Przemysl Malopolski Spólka z o.o. – Lemberg.

• Majitelem ROMSA ve Fiume byla maďarská Mineralölrafinerie, Aktiengesellchaf - Budapest
Rafinérie ve Fiume začala pracovat 1883, tehdy jako největší závod na zpracování ropy na evropském
kontinentu s roční kapacitou zpracování 60.000 tun a to po příštích deset let. Byla postavena v
příměstské oblasti Ponsal spolu s konstrukcí ropného přístavu a dokázala ve své době pokrýt 1/3
ropných derivátů v Rakousko-uherské monarchii. Na rozdíl od typické rafinérie z té doby, kde se ropa
zpracovávala v dílnách s 10 až 20 zaměstnanci, bez vedení odborně vyškolených lidí, rafinerie ve Fiume
zahájila provoz s 300 zaměstnanci a technický ředitel byl velmi vzdělaným chemikem. Stala se rafinerií
ropy v Evropě, kde se ropa zpracovávala průmyslovým způsobem.Tato rafinerie do roku 1914 dovážela
surovou ropu v barelech z Texasu a Baku

• Roku 1892 byl zahájen provoz v Mineralölrafinerie „Danica“AG – Bosanski Brod, která ročně vyprodukovala 25 000 tun petroleje, nafty, benzinu, mazacích olejů a vazelin, jakož i parafínu a asfaltu. Ta putovala jak na vnitřní trh, tak před rokem 1914 i na export do Německa, Švýcarska a Srbska.

Klub sběratelů zápalkových nálepek Rokycany: "Krnka je příjmení známé především pro ty, co se zajímají o staré zbraně. Sylvestr Krnka (1825-1903) byl známý vynálezce a autor řady kvalitních pušek. Také jeho syn Karel Krnka (1858-1926) byl známý svými patenty v oblasti puškařství, ale pro nás je zajímavá především jeho činnost v oblasti sirkařství. Bohužel, většina nálepek z jeho výroby je jen těžko dostupná a nedá se sehnat."