PALBA.CZ

Osmanské loďstvo v epoše Ironcladů


Dělostřelci obsluhující Kruppův 24 cm kanón na palubě pancéřové fregaty třídy Osmaniye.

Historický úvod

Osmanská říše byla kdysi nejen kontinentální, ale i námořní velmocí. Období největší slávy bylo 15. a 16. století. Samotný příchod Osmanů na evropskou pevninu se odehrál počátkem 14. století. V této době se Osman ze Sogete a jeho syn Orchan (Orhan) dávali za žold najmout, tu od Seldžuckého sultána v Konye, tu od Byzantského císaře a pokaždé se přitom dobře obohatili ( dle Kopreliho možná „Ala – i – Osman“ (Osmanský dům) nebyli ani maloazijští Turci z kmene Kayik příslušejícího svazu velkému turckému svazu Oghuzů, ale Pečeněgové z dnešní Ukrajiny, kteří vstoupili do služeb Nikajského císařství a později změnili strany. U Manzikertu roku 1071 také došlo k podobné změně stran, tehdy zběhli Uzové na stranu Seldžuků (Selcuků). Této teorii velice nahrává ta skutečnost, že několik prvních velitelů osmanských pevností v oblasti Sogete, bylo byzantskými důstojníky s řeckými jmény. V každém případě pozdější turečtí kronikáři museli o původu dynastie asi hodně lhát). Orchan se nechal najmout se svým vojskem 5000 jízdních bojovníků Ioanem VI Kantakuzenem (Cantacuzeno) k boji proti jeho spolucísaři z rodu Palealogoi, za to měl slíbeno jako v pohádce princeznu a pěkné věno. Princeznu (Theodoru Marii Cantakouzene, svatba byla roku 1332) dostal, ale ne její věno. Tak si ho vzal, když zemětřesení zničilo hradby pevnosti Calipoli, což je dnešní Gelibolu v Dardanelách a získal tak první uzemí na evropském kontinentu. Od tohoto sňatku (i když už před tím měl za ženu princeznu Helenu Palealogoi (roku 1299) sestru nikajského císaře, a jeho další sňatěk byl s dcerou Uroše IV Srbského, ale tuto princeznu si spíše vzal jeho nejstarší syn Suleyman paša (prameny z tohoto raného údobí jsou dosti skoupé), který působil jako regent za stárnoucího otce. Tento velice schopný princ se však ještě před nástupem na trůn se zabil pádem s koně. Už od sňatku Orhana s Theodorou Marií Cantakouzene se osmanská dynastie vždy sama považovala za legitmní dědičku Byzance a aspirovala na titul Kaysar- e- Rum, i když ten v křesťanské Evropě nikdo nikdy neuznával, takže evropané osmanské panovníky obvykle nazývají jen Sultán.


Byzantský císař Ioanes VI Kantakuzénos. Přesný tytul byzantských vládců zní Basileos ton Rhomaion - císař římanů.


Mehmet II Fatih (Fatih - tur. dobyvatel) – Gentile Belini

Tyto úspěchy je třeba spojovat s mnoha ekonomickými a politickými faktory. V oblasti vojenství si je třeba uvědomit že osmanská vojska byly průkopníky v používání střelného prachu a dělostřelectva. V roce 1453 si Mehmet II podmanil Konstantinopol po delším obléhání a přijal titul Kaysar -e- Rum tj. císař římský. Jeho vnuk Selim I Hrozný (Yavuz) dobyl říši mameluků v Egyptě a Syrii. Při této příležitosti zajal posledního potomka dynastie Abássovců, čímž se stal i Chálífou sunnitské větve islámu, i když aspirantů na tuto hodnost bylo více. Egypšťí mameluci totiž byli již od dob mongolských vpádů považování za ochránce chálífátu a po zničení a vyplenění Bagdádu mongolským vojskem se poslední Abássovci přesunují do Egypta pod ochranu Mamelucké dynastie. V následujících 150ti letech se Osmanské impérium rozrostlo na tři kontinenty. V 17. století však již začíná technologicky zaostávat za Západní Evropou. 18. století je potom obdobím rozkladu vládních struktur a dobou praktického osamostatnění mnoha provincií pod vládou místních pašů. V 19. století s k tomuto feudálnímu narušovaní jednoty státu připojuje nový faktor a tím je národní probuzení bálkánských národů, v prvé řadě Řeků a Srbů, zatímco v arabské poušti vzniká nový nepřítel, wahábismus, hnutí za očistu islámu od „nevěřícího kalifa v Istanbulu“. Těmto problémům se pokouší ústřední vláda čelit reformním hnutím. Jestliže první reformy se oběvují již v době vlády Ahmada III 1703 -1736 ( období Tulipánu – Lale Devri), tak tyto reformy mají čistě technický charakter, např. organizace „rychlého“ jízdního dělostřelectva a nová organizace loďstva, pak reformy pozdější (od doby vlády Selima III, roku 1793 byl slavnostně proklamován nový vládní program tzv. Nizam-i-Cedid) se snaží již změnit samou sociální strukturu společnosti, pročež se setkávají s fanatickým a zuřivým odporem některých sociálních vrstev, především pak Janičárů.



Ahmet III (Ahmed III) 1703-1736


Počátky a vývoj Osmanské loďstva

Sama historie tureckého námořnictví je starší než osmanská dynastie a sahá do dob vlády maloasijských Seldžuků (Selcuku) v 11. století. Tito vládci jsou často označování jako Ikoniystí sultánové nebo vládci sultanátu Rúmského. Již v době tohoto sultanátu vznikáájí zárodky turecké námořní moci v oblasti Kilikie a Malé Arménie (dnešní přístavy jako Mersin nebo letovisko Anatalya. V těchto počátcích uskutečňují turečtí kapitáni většinou jen malé pirátské operace a nájezdy a zdaleka se nemohou měřit s námořní mocí italských obchodních republik, křižáků a Byzance nebo Fátimovské říše v Egyptě. Navzdory tomu už z této doby máme velice zajímavé doklady a historické památky na vznik turecké námořní moci, jako jsou např. kryté doky umožňující rychlí výpad galér proti utočníkům napdnuvším jihoanatolské pobřeží.


Seldužcký krytý přístav na břehu Kilike, umožňující rychlé výpady proti útočícímu loďstvu. Doba stavby 12.století.

Samotný vznik osmanského loďstva se pojí s dobytím ostrova İmralı v Marmarském moři v roce 1308. V roce 1321 osmanské loďstvo poprvé přistálo v Trhákii v jihovýchodní Evropě. Tehdy osmánské námořnictvo přepravuje žoldnéřská vojska do služeb soupeřících vládců Byzance, Srbska a Bulharska. V této době mají osmanští námořníci většinou za úkol pouze dopravu vojáků a zásob a bojům se pokud možno vyhýbají. Loďstvo je však bojově s úspěchem použito při obléhaní Soluně roku 1374. Následně je nasazano v mnoha menších i větších bitkách, i když většinou pouze spolupracuje s pozemní armádou. Během obléhaní Konstantinopole (roku 1453) nechává Mehmet II přesunout 100 válečných galér do Zlatého rohu, zálivu s přístavem uzavřeného řetězem, po pozemním mostě „dialkos“ (moderní odhady hovoří pouze o 15 galérách a zbytek asi 75 kusů tvořily jen malé bárky), čímž loďstvo zásadně přispělo k pádu města.
První opravdové námořní bitvy svedlo sultánovo loďstvo v Benátsko-Osmanské válce v letech 1463-1479 a 1499 -1503. Zde vybojoval Kemal Reis uspěšně bitvu u Zonchia (tzv. První bitva u Lepanta ) 1499 a bitvu u Modonu 1500.


Bitva u Zonchina 1499


Goke vlajová loď Kemala Reise

Za vlády Selima I. Hrozného (tur. Yavuz) se osmanská flotila účastní útoku na Egypt. Ale největší rozmach zaznamenává za vlády Suleymana I. Kanunani (tur. Zákonodárce), v Evropě známého spíše jako jako Magnifico – Nádherný pro skvělost jeho dvora. V roce 1522 je realizována výprava proti Rhodu bráněnému Johanity pod vedením admirála Kurtoğlu Muslihiddin Reise. V roce 1529 Salih a Aydın Reis porážejí španělskou flotilu Rodriga Portundy u Formentery. A v roce 1538 dosahují Turci svého asi největšího vítězství na moři, v bitvě u Prevezzi. Barbaros Hayreddin Paşa zde se 122 galérami poráží flotilu Svaté Ligy pod vedením admirála Andrea Dorii, která má 112 galér, 50 galeon a 140 transportních lodic. Na osmanské straně bojuje 20 000 mužů a na straně Ligy bojuje trojnásobek, tedy 60000 mužů. V roce 1543 přezimuje turecké loďstvo v Tulonu a pomáhá svým francouzkým spojencům v obléhaní pevnosti Nice, během tzv. italských válek. Osmanská vláda se rozšiřuje na Tripolis, Alžír a Tunis, intenzivně zasahuje do záležitostí Maroka. Toto období končí porážkou u Lepanta (1571), ale i tak si osmanské loďstvo zajištuje velice dobré postavení a je stále skutečným vládcem středomoří. I když Svatá Liga zvítězila u Lepanta nebyla schopna zabránit ani pádu Kypru, ani znodobytí Tunisu sultánovou armádou.


Galéra ze 16.století.

Touto dobou osmanské loďstvo operuje i v Indickém oceánu. Zde si však nepočíná tak úspěšně jako ve středomoří. Například útok na portugalskou pevnost Diu v indickém Gudjarátu končí krachem, ale i tak se podaří obsadit mnoho měst a malých sultanátu v Jemenu, Somálsku a Keni. Zajímavý je i zásah v Habeši (Etiopie), zde 400 janičárských mušketýrů, pod vedením Muhamada Graně prakticky dobývá celé císařství Habeš. Zde v Habeši, lze pozorovat jeden jev, který bude v budoucnu typický pro mnohé kolonie. Na straně znešvářených stran domorodců nastupují malé, ale technologicky vyspělé oddíly, v tomto případě Portugalců a Turků. Obě skupiny mají jen několik set mužů (Turci 400 a Portugalci asi 200 až 260) navzdory tomu právě tito „ poradci“ a vojenští specialisté rozhodují bitvy. V letech 1568 -1569 Kurtoğlu Hızır Reis, syn Kurtoğlu Muslihiddin Reise, vede výpravu do Indonézie, a to konkrétně naostrov Sumatru, kde poráží portugalského admirála Fernão Mendes Pinta. Zde na Dálném Východě Osmané podporují hlavně sultanát Aceh, který byl formálně vazalem Osmanské říše až do roku 1904. Po smrti Sulejmena I Nádherného nastupuje postupný úpadek říše. I tak si po celé 17. století zachovává flotila vysokou bojeschopnost. V roce 1617 je přechodně dobyta Madeira v Atlantickém oceánu. V roce 1655 je obsazen ostrov Lundy v Bristolském zálivu a držen jako základna pro korzárské operace celých pět let. Jsou uspořádány výpravy na Island a k pobřeží Severní Ameriky (ústí řeky Sv. Vavřince, Virginia, Newfoundland).


Souboj HMS Mary Rose s alžírskými korzáry (1669). Alžírský dej byl vazalem Osmanské říše. Alžírští korzáři zajali jen v letech 1677-1680 na 160 anglických lodí.


Osmanská fregata z doby Ahmeda III

V letech 1683–1827 nastává dramatický úpadek osmanské námořní moci, na operace v Atlantiku a Indickém oceánu se zcela rezignuje. Za vrchol úpadku lze považat bitvu Česmy (Češme). V této bitvě admirál Orlov roku 1770 poráží osmanské středomořské loďstvo tvořené 16 řádovými loděmi, 6 fregatami, 13 galérami, 6 šebekami a 32 dalšími loděmi. Tyto lodě nesou na svých palubách 1400 kanónů. Ruské loďstvo má pouze 9 řádových lodí a 6 fregat, a tuto bojovou sílu doplňuje čtveřice zápalných lodí tzv. branderů.


Bitva u Česmy v egejském moři. 1770


Admirál Hrabě Orlov

Podobnou katastrofu zažilo osmanské loďstvo i v další válce s Ruskem. Jednalo se o bitvu u misu Kalikra v dnešním Bulharsku. Zde měl ruský admirál Ušakov k dispozici 15 řadových lodí a 2 fregaty a s těmito silami porazil osmanskou flotilu o 18 řadových korábech a 17 fregatách.


Admirál Ušakov

Další porážkou byla známá bitva u Navarina. I když tato porážka nebyla takovou katastrofou jak se často v literatuře líčí a velká část ztracených plavidel byly pouze ozbrojené transportní lodě, byla zjevným důkazem postupujícího úpadku impéria. Za mnohem větší problém lze považovat totální neschopnost tureckých námořních velitelů (pravda je taková že v této době tvořily asi 30% posádek i důstojnického zboru opět Řekové a početné zastoupení měly další národy říše, ale byli zde i cizinci předvším Italové a Dalmatinci resp. Chorvaté, stejně tak mnohonárodnostní složení měla i pozemní armáda) vypořádat se s povstaleckými vlotilami malých ale rychlích člunu jako byly například šebeky. V této době jsou však již v plném proudu reformní snahy Mahmuda II a dochází k výrazné modernizaci loďstva i k modernizaci válečných loděnic Humayum-i-Tersane (Císařské loděnice). Jednotlivé loděnice jsou v Istanbulu (Až do roku 1925 je oficiální jméno Konstantinopol resp. Konstantiniye. Teprve za republiky se zavádí v rámci všeobecné turkizace název Istanbul. Tento název vzniká z řeckého slengového Esté polis tj. jdu do města a bylo používano i místními Turky, Bulhary a Pomáky z východní Trhákie), v Izmiru , Jalově (Yalova), Izmitu a na Rhodu. Za vlády sultána Mahmuda II je do tureckého loďstva zařazena i první parní loď Eser-i Hayir (1836). Tato loď stejně jako některá další parní plavidla Osmanského loďstva byla konstrována Charlese Rossem a Forsterem Rhodesem, lodnímy stavitely původem z New Yorku. Válečné lodě v tomtoobdobí produkují převážně domácí loděnice a strojní vybavení se dováži z Anglie, ale i USA. V této době za vlády sultána Mahmuda II a jeho syna Abdulmecida bylo postaveno velké množství lodí, viz. níže. Tato flotila však utrpěla porážku u Sinope v Krymské válce. Je však si třeba uvědomit že u Sinope nebyla zdaleka umístěna celá flotila, ale pouze tzv. „fregatní loďstvo“. Někteří admirálové požadovali jeho posílení bitevní eskadrou, ale část politiků to odmítala. Velice zajímavé je, že se protiposílení stavěl hlavně britský velvyslanec Stradford de Redclife, což zadává podnět k mnoha konspirčním teoriím, že tato eskadra byla jaksi obětována, aby byl získán důvod ke vstupu Británie do války a k další eskalaci konfliktu. Na Dunaji totiž zatím probíhala jakási podivná válka, podobná té na Západní frontě v letech 1939-1940. Velký vliv na ruské vítězství v této bitvě měly tzv. Paixhansovy granáty, které měly na dřevěné lodě velice destruktivní dopad. Tyto granáty si vynutily změnu v technologii lodního stavitelství a přechod na pancéřové lodě. Během Krymské války byly dále uspěšně osmanské bitevní lodě použity k podpoře pozemní bitvy u města Jevpatorie (Evpatoria), kdy Osmanská armáda pod vedením Omera Latase Paši (Michael Lotis) vyhrála nad ruským vojskem vedeným knížetem Menšikovem.


Selim III - obraz pochází od dvorního malíře řeckého původu Konstantina Kapidagliho.


Jednotky Nizam-i-Cedid. Přehlídka jednotek Nizam -i-Cedid před sultánem. Jedná se o příslušníky lehké pěchoty, což je určenou rudou barvou uniforem. Těžká neboli řadová pěchota používala uniformy modré barvy.


Boj řeckých povstalců s tureckou řadovou lodí.



Sultán Mahmud II před zavedením západních uniforem. Sultán Mahmud II je v Tureckých dějinách známý pod přízviskem Adli tj. Spravedlivý. Toto označení získal, nikoliv díky nějaké velké spravedlnosti své vlády, ale díky svému básnickému pseudonimu.


Sultán Mahmud II po zavedení západních uniforem, po roce 1829.


Istanbulská loděnice kolem roku 1800. Konec vlády Selima III nebo počátek vlády Mahmuda II.


Trojpalubovka Mahmudiye byla v době svého dokončení největší válečnou lodí světa, ale tento primát si udržela jen velice krátce.


Výstavba nového loďstva za Mahmuda II.


Přehlídka flotily na Marmarském moři

Velké lodě postavené v období vlády Mahmuda II a Abdulmecida I

Parní dřevěné řadové lodě (kayonlar vaporu-parní galeona) -postaveno sedm kusů

Kosova 1858 79 děl 32–30 pdr/24–30 pdr/15–16 cm/8x22cm
Fethiye 1857 66 děl 26–30 pdr/24–30 pdr/16–14 cm/
Şadiye 1855 66 děl 26–30 pdr/24–30 pdr/16–16 cm/
Peykizafer 1858 78 děl 32–30 pdr/24–30 pdr/14–16 cm/8x22cm
Ayrıca Mahmudiye 1860 78 děl 32–30 pdr/24–30 pdr/14–16 cm/8x22cm
Teşrifiye 64 děl 26–30 pdr/24–30 pdr/14–16 cm/
Mukaddeme-i Hayır 64 děl 26–30 pdr/24–30 pdr/14–16 cm/

Velké parní dřevěné fregaty

Şerafettin
Hümapervaz
Tairi Bahri
Fivrie
Fatih Bahri

Plachetní řadovky -(Kalyon -Galeona):

třípalubovky děla rok
Mahmudiye 128 1839
Peykisefer 128/119 1841
Mesudiye 118/120 1829


Řez velkou trojpalubovou řadovou lodí z doby Mahmuda II nebo jeho syna Abdulmecita I. Na řezu je zřejmá úprava dodatečnou instalací parního pohonu.

V počtu děl se zdroje různí, možná se jedná o stav po nějakých přestavbách.

dvoupalubovky děla rok
Fethiye 96 1827
Teşrifiye 96 1836
Feyziye 96 1834
Tirişevket 94 1842
Sultan Mehmet 84 1843
Hıfzürrahman 64 1825
Şerefsan 64 1829
Nusretiye 64 1835
Nizamiye 64 1837
Pirişevket 64 1837


Bitevní loď Mahmudiye a sultánský kaik (Kaik je veslice používané k dopravě po Bosporu, turecký ekvivalent benátských gondol)


Model bitevní loď Mahmudiye


Model parní řádové lodi (kalyonu -galeony) Kosova


První souboj parních lodí v dějinách. Ruská 11 dělová fregata Sv. Vladimir se utkala s tureckým 10 dělovým parníkem Pervaz Behri na Černém moři v samém úvodu Krymské války.

Osmanská říše v době Tanzimatu

Období 1838 – 1871 bývá v tureckých dějinách označováno jako Tanzimat nebo přesněji Tanzimat-i -Huriye, což lze přeložit jako "Vznešená přestavba", tedy jákási osmanská perestrojka. A navazuje na předchozí reformní pokusy Selima III a Mahmuda II, které se často označují jako Nizam -i- Cedid, tedy nový řád. V užším slova smyslu se tímto způsobem označují pouze nové jednotky armády založené roku 1793, které se naopak od tradičních jednotek sipahiů (spahijů) a janičárů osvědčily v bojích s Napoleonskými vojsky v Egyptě i v bojích s Ruským carem v Bessarábii v letech 1808-1812. Období Tanzimatu zahrnuje vládu Abdulmejida I (Abdul Mejid I, Abd-ul-Mejid I, Abdulmecit, Abdulmecit, Abd Al-Majid I Ghazi , nar. 1823 , vládl v letech 1839 -1861) a jeho mladšího bratra Abdülazize I (Abd Al-Aziz, Abdü´l-Âzīz-i evvel , nar. 1830, vládl v letech 1861-1876).



Abdülaziz I

Naopak od předchozího období, kdy v čele reformního hnutí stál samotný panovník, jakým byla silná osobnost Mahmuda II, po jeho smrti v období Tanzimatu se skutečnými tvůrci politiky reforem stávájí uředníci a diplomaté Porty jakými byly předsedové vlád Keçecizade Mehmet Fuat Paša a Mehmet Ali Paša (hodnost vezíra byl zrušena za vlády Mahmuda II i když se obecně na západě osmanský premier nazýval velkovezír jeho titul zněl Sadrazam) nebo diplomaté Mustafa Rešid Paša, Stefan Bogorodi Bej (od roku 1835, vévoda z Vathy, vládce autonomního knížectví na ostrově Samos), Konstantinos Mutzoros Paša.


Keçecizade Mehmet Fuat Paša


Mehmet Ali Paša


Mustafa Resid Paša


Stefan Bogorodi Bej

V letech 1840-44 byla realizována měnová reforma, založená na stažení starší zlaté mince Akce (Akče) (hmotnost zlata v ní obsažené od 16. století klesla na pouhou pětinu) a zavedení zlaté turecké libry spolu s " bankovkami" Kayme (ve skutečnosti se vlastně jednalo o vládní obligace se 4% úrokem). Tito reformní politici od počátku bojovali, nejen s odporem konzervativních ulamá a regionálních mocipánů jako byly mistní albánští Agové nebo bosenští Bejové (často se setkáme s označením bosenský beg, viz. např. dějiny Jihoslovanských zemí - Begovská vrstva v Bosně), obecně jsou příslušníci této sociální skupiny nazývání jako třída notáblů turecky - aján resp. ayan ), ale i s velkou nehospodárností, ba přímo rozmařilostí obou sultánů (Mehmet Ali Paša nakonec pro neshody se sultánem Abdülazizem rezignoval na všechny funkce a odešel do Francie. Tímto svým odchodem vyjádřil svůj protest proti sultánově rozmařilosti).


Palác Dolma Bahce byl ve své době nejdražší palácovou stavbou světa. Jen na výzdobu bylo použito 40 tun stříbra a 15 tun zlata.

Oba panovníci sice přáli novotám a moderní technice, ale slušně řečeno neznali míru, výstavba stále nových paláců a rezidencí (sultán Abdülaziz měl 56 paláců ) a velkolepý dvůr spotřeboval nepředstavitelné částky (u dvora působila např. italská opera v níž působil mimo jiné i Donizetti a sultán si pozval slavné malíře, jako třeba Ajvazovského atd.). Přitom stát měl již nemalé dluhy již z Krymské války. Jestliže Porta se v modernizaci soustředila na ekonomicky důléžité správní reformy a na školství, pro sultána reformy znamenaly především moderní lodě a železnice (sám s oblibou jezdil na lokomotivě). Proto především druhá část vlády sultána Abdulazize je označována jako doba železničního šílenství. Samotná doba Tanzimatu končí po odchodu Mehmeta Fuata Paši a Mehmeta Aliho Paši z funkcí po porážce Francie v roce 1871 (oba politici reprezentovali frankofilní politickou orientaci). Po roce 1871 přebírá čím dál tím více sám sultán Abdulaziz vládní odpovědnost a mění zahraniční politiku z pro-francouzké na pro-ruskou novým „vezírem“ se stává Mahmud Nedim Paša (posměšně označovaný jako pan Nedimov pro svou rusofilní politiku). Do nejbližšího sultánova kroužku proniká ruský diplomat hrabě Ignatěv a ruští odborníci např. pracují v tureckém četnictvu. Po krachu na Vídeňské burze roku 1873 se Osmanská říše dostává do stále horších finančních problémů. Velikou ranou pro turecké hospodářství byl především pád ceny bavlny a obilnin po skončení Občanské války v USA v roce 1865. V roce 1876 muselo Turecko oznámit neschopnost splácet své závazky. Toto vyvolalo první konstituční revoluci vedenou Ahmed Şefik Midhat Pašou (většinou se uvádí jen Midhat Paša) , schopným administrátorem a bývalým guvernérem Dunajského a Bagdádského vijáletu a generálem Hüseyin Avnim Pašou, guvernérem provincie Aydin a předsedou vojenské rady.

Vůdcové převratu:


Ahmed Şefik Midhat Paša jako sadrazám - předseda osmanské vlády. Midhat Paša byl znám svou velkou péči o povznesení zemědělství. Zakládal vzorové farmy. Za vlády Abdulahmita II byl popraven, pravděpodobně udušením v jemenském vyhnanství. Turecká vláda však do světa ohlásila že zemřel na mrtvici. V době svého působení jako správce Bagdádského a Dunajského Vijáletu (Vilájetu, obě varianty jsou používány v literatuře), se velkou měrou pokoušel hlavně o povznesení venkova zaváděním moderních agronomických technologií, přičemž jejich šíření bylo podporováno prostřednictvím státních vzorových statků.


Midhat Paša ještě jako Midhat Bey v době svého působení na ministerstvu zemědělství.


generál Hüseyin Avni Paša


Otevření prvního tureckého parlamentu roku 1877.

Samotná revoluce roku 1876, byla spíše palácovým pučem. Sultán Abdulaziz byl v noci izolován ve svém paláci Dolma Bahce pomocí jednotek námořníků a donucen abdikovat ( Krátce po abdikaci byl sultán nalezen v paláci Čiragan s přeřezanými žilami na rukou, a ač se dle oficiálního vládniho komuniké jednalo o sebevraždu, je prvděpodobné, že Abdulaziz byl pravděpodobně usmrcen na rozkaz nové vlády. Zde je možno připomenout, že jeho syn pronc Youssef Izztin (Jusuf Izeddin) ) Paša, zemřel za podobných okolností v roce 1916. Tělo prince bylo nalezeno s přeřezanými žilamy na terase jeho vily. Tento princ byl znám svým silně protiněmeckým smýšlením a hlobokou averzí vůči germanofilní klice sdružené kolem Envera Paši (Damat Ismail Enver Paša). Především pak snahou jednat s mocnostmi Dohody, hlavně pak Francií.


Palác Čiragan v němž došlo k zavraždění sultána Abdulazize.


Sultán Murad V (Murat V), který vládl pouhé tři měsíce.


Sultán Murad V (Murat V) fotografie z doby po jeho abdikaci.



Hrabě Ignatěv, carův velvyslanec v Konstantinopoli (1877). Tento muž měl na sultána Abdulazize značný vliv a měl velmi dobré vztahy s rusofilním premiérem Mahmudem Nedimem Pašou.

Pučisté na trůn dosadily jeho synovce Murada V. Pro politiku velmocí je typické, že v první řadě jde o naše zájmy a pak o vše ostatní. Proto když vám často knížky tvrdí jak Rusko chtělo osvobozovat Bulhary, tak je dobře si uvědomit, že vláda Alexandra I i v této době neustále opakovala, že všechny zmatky a povstání v Bosně a Bulharsku v letech 1875 a 1876 jsou jen vnitřní záležitostí Osmanské říše, protože Mahmud Nedim Paša, byl „ruský člověk“ . Teprve konstituční revoluce znamenala změnu zahraničně politického kurzu a oslabení vztahů s Ruskem. Po pádu Abdulazize ruský diplomat, hrabě Ignatěv píše do Petrohradu: "nová vláda je veskrze anglofilní a nám nepřátelská". Tehdy se Rusko vrací na cestu osvobozování balkánských národů a podruhé opouští koncept zachování Osmanské říše (viz. Huinkar Iskalesi). Během rusko-turecké války dochází k další změně na trůně. Psychicky labilní Murat V. je sesazen po pohých třech měsících vlády. Po svém sesazení je tento sultán až do své smrti v roce 1904 vězněn v paláci Ciragan. Nový sultán Abdulhamit II. uskuteční další převrat a sesadí Midhata pašu z funkce předsedy vlády. Následně si nechá upravit ústavu k obrazu svému. Když má dostatečně široké pravomoci nechá rozehnat dolní sněmovnu (volenou tzv. Mekteb-i-Mebusan) a ponechává pouze horní komoru parlamentu tzv. sněmovnu notáblů (Mekteb-i -Ayan) jejíž členy jmenuje sám (20 muslimů a 5 křesťanů, kteří jsou jmenováni na doživotí z řad "zasloužílých občanů") ze sobě obvzláště oddaných poskoků. Vláda tohoto sultána (1877-1909) bývá označována v turečtině jako Zulim, to je něco jako jako ranní mrazík co zničí veškerá poupata a tedy celou úrodu. V Evropě byl přezdíván jako Krvavý nebo Rudý sultán.


Abdulhamit II


Abdulhamit II


Palác Yildiz, sídlo sultána Abdulhamida II. Vysoká poloha tohoto sídla nad Bosporem znemožnuje lodním dělostřelcům ohrozit tento palác střelbou, toto byl důvod proč si Abdulhamit zvolil tento palác za svo rezidenci. Pozn. autora:Skloňování tureckých jmen Abdulhamit se skloňuje Abdulhamida, Mahmut a Mahmuda atd. i když nevím zda používám tento zcel korektně 1.p končí t a další jsou s d.

Po rusko -turecké válce 1877-1878 zakončené Berlínským kongresem dochází ke zřízení „Mezinárodní komise pro správu Osmanského dluhu“ a tzv. "Dluhová služba" na základě tzv. Muharemového dekretu sultána Abdulahmita II.Toto znamená výrazné šetření (často na zcela nevhodných místech) vynucené západními mocnostmi, plán osmanské vlády sanovat dluhy pomocí velkého soukromého majetku sultána je zavržen, místo toho si Anglie a Francie vynutí praktické převedení velkých a velice výnosných státních podniků do svých rukou, např. Heraklijská uhelná pánev (dnešní Erekli a Karabuyik) a doslova rozkradou na co přijdou. Dále je turecká vláda donucena snížit daně, a to tak, že je ulehčeno hospodaření cizím společnostem a naopak turecký rolník a výrobce je poškozen ( Daň důlní klesá z 20% na 5%, vývozní cla na výrobky jsou stanoveny na 9% a 11% naopak dovozní cla na hotové výrobky na pouhá 3%, vývoz surovin a plodin na 5% a 7%, dále jsou běžné daně ze zisku pro zahraniční společnosti stanoveny na 3%, zatímco turečtí občané platí 9% daň. Nejhorším důvodem bídy tureckého venkova, jsou však nijak neregulované nájmy za zemědělskou půdu, placené místním Agům a Bejům, což znamená výrazné zhoršení oproti době, kdy příslušný feudální pán, tzv. timariot, měl pouze půdu propůjčenu k užívaní a nemohl požadovat od rolníků na této půdě pracujících neomezné platby.). Dále se osmanská vláda musí zavázat k hrazení ztrát zahraničních společností, a to tak, že např. když francouzkým kapitálem vlastněná železnice prodělávala, tak se ze státního rozpočtu Osmanské říše doplácely ztráty akcionářům příslušné společnosti. Tím se zastavuje státem organizovaná industrializece orientovaná především na těžbu surovin a těžký a zbrojní průmyslu. Obdobně je však i poškozen lehký průmysl zvláště pak textilní průmysl v němž je zásadní role určena především sefaradským podnikatelům (potomci španělských Židů vyhnaných v 16. století katolickou inkvizicí, kteří nacházejí novou domovinu především v Turecku a Holandsku) v oblasti Soluně a řeckými v oblasti Smyrny (Izmiru). Turecká vláda musí dále odprodat i mnoho do té doby státem vlastněných železničních tratí, mezi jinými i první useky slavné Bagdádské dráhy s jejíž stavbou se započalo roku 1872. Tato ekonomická pohroma velice zle postihne i armádu a námořnictvo. Další ranou pro rozvoj námořních sil je nedůvěra panovníka vůči příslušníkům ozbrojených složek, vzláště pak vůči v Evropě vzdělaným důstojníkům. Sultán měl velikou nedůvěru k námořníkům protože právě oni tvořily důležitou součást revolučních sil v roce 1876, když došlo k sesazení jeho strýce sultána Abdulazize. To byl důvod proč sultán většinou sídlil v paláci na kopci Yildiz, který nebylo možno odstřelovat z moře, naopak od jiných rezidenci na Bosporu. Po většinu jeho vlády loďstvo kotvilo v přístavu. V roce 1909 byl tento sultán sesazen Mladotureckou revolucí. Po svém sesazení byl držen v domácím vězení nejprve ve městě Soluni a během Balkánských válek přesídlil do paláce Berleybey Sarayi na Bosporu, kde v létě roku 1918 umírá na srdeční selhání.


Vila Allatini v Soluni v níž byl ex-sultán Abdulhamit II držen v letech 1909-1912. Po té co město začala ohrožovat řecká vojska, byl bývalý panovník evakuovám do Istanbulu na německé lodi Lorelay.



Palác Berleybey v němž byl Abdulhamit II vězněn.


Vzpoura námořníků na lodi Assari Teftik během revolučních let 1908-1909.


Osmanská flotila v epoše Ironcladů

Jak už bylo napsáno v době vlády sultána Abdulazize se na výstavbu flotily vynakládali ohromné částky. Jedním z čelních poradců sultána ohledně námořního zbrojení, byl anglický námořní důstojník Hobart Paša. V této době nejprve dochází k modernizaci starších dřevěných fregat pomocí parních strojů. Následně dochází k stavbě nových pancéřových lodí. Velkou měrou k tomu přispívá sultánova návštěva ve Velké Británii, kdy po přehlídce Royal Navy, byla dohodnuta stavba nových pancéřových fregat ve Velké Británii. Toto impozantni loďstvo bylo v roce 1875 třetím největším válečným loďstvem světa, ale jeho velkou slabinou byl špatný výcvik a hlavně nedostatečné technické zázemí. V době vypuknutí války 1877 bylo zařazeno 15 bojeschopných pancéřových lodí a 3 monitory a 5 malých říčních monitorů a 136 dalších lodí. V tomto období získaly velký podíl loďařském průmyslu v Osmanské říše významné zahraniční společnosti, a to nejprve Samuda and Co. z Velké Británie a později Vickers a Ansaldo. První lodě postavené v tomto období, byly lodě s kovovou kostrou a nové konstrukce, ale nepancéřované fregaty mající ve výzbroji stejná děla Amstrong jako HMS Warior (tyto lodě můžeme v moderní terminologii označit jako nechráněné křižníky):


Akcie loděnic


Osmánská pancéřová fregata na rozbouřeném moři

Selimye 1869 12x 177mm
Sait Mehmet 1866 2x 229mm v ose lodě a 4x177mm na bocích.
Yildirin Bayazit 14x177mm
Tevfik-numa 22x 177mm

Následovaly pancéřové fregaty(Zırhlı Firkateyn-i Hümayunu - Císařské pancéřové fregaty)

Třída Osmaniye: výtlak 6400 tun. Výzbroj po modernizaci: 2x240mm, 8x150mm, 5x105mm, 2x48mm, 7x25,4mm. Dvě lodě byly postaveny v Anglii a dvě smontovány istambulské lodenici.
* Osmaniye (1864)
* Mahmudiye (1864)
* Abdul Aziz (1865)
* Orhaniye (1865)


pancéřová fregata Mahmudiye

Pancéřová fregata Assari Tevfik (1868), výtlak 4500 tun, 5x210mm 5x105mm a po modernizaci 3x150mm, 7x 120mm, 6x57mm, 2(4)x37mm.



Třída Assari Şevket - 1x230mm, 4x 180mm, 2x 57mm, 2x 63.5mm, 2x37mm a 1x 25.4mm. První loď byla postavena ve Francii, druhá smontována v Turecku.
Assari Şevket (1868)
Necmi Şevket (1868)


Pancéřová loď Necmi Şevket

Pancéřová fregata Mesudiye (1874) byla postavena v Anglii. Její sesterská loď Memdouhied, byla konfiskována Brity a zařazena jako Superb do řad Royal Navy. Výtlak 9400 tun a výzbroj byla tvořena děly 12x254mm a 5x 152 mm


Pancéřová fregata Mesudiye


Panceřové korvety (Zirhli Korvetlar)

Lufti Celil (Luft -i- Celil)- někdy se uvadí, že s jednalo o monitory , ale jsou to věžové lodě. V literatuře je značný zmatek v použité výzbroji, ale nejpravděpodobněji se jedná 2x225mm (Hıfzı Rahman 2x240mm), 1x120 (někde se píše 150mm) a 2x178mm.
Lutfi Celil (1868) - zničena pobřežní ruskou baterii v ústí Dunaje, roku 1877 během ostřelování ruských pobřežních baterií u Izmailu.
Hıfzı Rahman (Hifz- ul-Rahman) (1868)



Pancéřové korveta Hifz-ul-Rahman. Pozn. Jedná se o věžovou loď ,ale vzhledem k tomu že věže byly umístěny nízko nad hladinou, tak byly z boku po obou stranách kryty velkými posuvnými deskami (vraty), takže za bouře bylo výrazně sníženo nebezpečí zalivu paluby vodou. Na snímku jsou tato vrata uzavřena.Zároveň toto řešení, ale omezovalo palebný úhel, hlavních zbraní. Na následujícím snímku je sesterská loď Luft-i-Celil se spuštěnými vraty a věže jsou připraveny k výstřelu. Lodě byly postaveny Bordeaux.



Pancéřové korveta Luft-i-Celil

Třída Avni Illah (Avnulah): výtlak 2500 tun, výzbroj byla pouze 4x 229mm. Tato děla byla umístěna v pancéřové kasematě. Oo přestavbě se výzbroj lodě skládala z 4x150mm, 6x75mm a 10x57mm
Avni Illah (1869) - (Thames Iron Works )
Muin-i Zafer (1869) Samuda and Co. Turkey.


Avnu Illah stav po přestavbě.

Pancéřová korveta Idjalieh (Iclalye) postavená roku 1869 v Rakouské loděnici v Terstu. Tato loď byla poškozena vlečným torpédem na rejdě v Batumu mladým S.O Makarovem. Její výzbroj byla v době bojů Rusko-Turecké vlky tvořena pouhou dvojící děl ráže 178mm, ačkoliv její původně projektovaná výzbroj byla 2x229mm a 3x178mm. Důvody redukce výzbroje nejsou známi.


Pancéřová korveta Idjalieh.

Třída Feth-i-Bulend: výtlak 2500 tun. Výzbroj 4x229mm a po přestavbě 4x150mm, 6x75mm, 6x57mm.
Feth-i-Bulend (1870) – postaven v Konstantinopoli zničen za balkánské války 1912 torpédem.
Mukaddami Khair (1873)- Stavitel Thames Iron Works v Londýně.
Zuhaf ve Benzerleri- nedostavěn ( stavěn v Turecku).


Pancéřová korveta Feth-i-Bulend


Dále byly rozestavěny tyto lodě:

Pancéřová fregata Fatih 1868, nepřevzata a odprodána Prusku. V něm sloužila jako SMS König Wilhelm. Výtlak 9.750 tun, 112 m (367'5 ") maximální délka, 108 m (354'4") na čáře ponoru, a 18,3 m (60 ') šířka, ponor 8,56 m. Tato loď nesla plné tří stožárové oplachtění fregaty, což znamenalo 2.600 m2 (8530 SF) plachet. Pohon zajišťovaly stroje Maudslay. Jednalo se o horizontální expanzní parní stroj o 1.150 koňských silách (860 kW), nominální výkon (8000 IHP nebo 6.000 kW) umožňoval plavbu až rychlostí 14,5 uzlů (28 km / h). Po dostavbě se její výzbroj měla sestávat z (23) 72-pdr kanonů. V pruském a později německém loďstvu nesla tuto výzbroj: 18x240mm, 5x210mm.


SMS König Wilhelm ex- Fatih

Další lodě stavěné v anglických loděnicích byly konfiskované Velkou Británii. Jednalo se velké kasematové obrněnce speciálně určené prou klounové útoky. Jejich konstruktérem byl admirál Ahmed Paša a stavba byla zadána loděnici Samuda and Brothers. Výzbroj těchto lodí měla původn tvořit čtvřice děl ráže 229mm ( někdy se uvádi 254mm), ale po jejich konfiskaci, byly tyto lodě překonstruovány pro použití těžších děl ráže 305mm.
Peiki Şeref (1876) - HMS Belleisle,
Burc-u Zafer (1879) - HMS Orion



HMS Belleisle -ex Peiki Şeref

Lodě třídy Hamidiye
Jednalo se o původně sesterské lodě, příslušející k třídě Osmaniye. Projekt byl změněn vzhledem k průtahům ve stavbě, tak aby loď po dokončení využívala nové konstrukce centralní kasematy umožňující střelbu podél osy lodě. Stavitelem byla Humayum Tersane v Istanbulu (císařské loděnice). Výtlak 6500 tun a výzbroj byla 4x229mm a 10x 150mm. Od roku 1884 byla výbroj dle některých pramenů tvořena děly 6x240mm, 5x 150mm.
Hamidye přejmenována na Nusretie a v roce 1892 na Selimiye.
Nusretie- stavba zrušena a loď byla rozebrána na skluzu.


Pancéřová fregata Hamidiye v roce 1897

Další plavidla válečného loďstva - dělové čluny a korvety

Vedle velkých pancéřových fregat bylo postaveno i velké množství další pomocných plavidel. Jednalo se například o parní korvety jako p: Mesiri Ferah, Burcu Şeref, Sinop, İzmir, Alayişi Derya, Necatifer nebo Beyrut. Tyto větší plavidla byla určena pro korzárské operace tak jako např. slavná konfederační Alabama. V podstatě se jednalo o předchůdce křižníků. Vzhledem k tomu že data obsažená v různých zdrojích si vzájemně odporují není možno zde uvést přehled všech těchto plavidel.


Korveta Beyrut z roku 1875.


Parní korveta Hebyutana. Tato loď byla vyřazena roku 1895. Pozn. Nezaměňovat se stejnojmenným křižníkem z roku 1893.

Menší plavidla byla určena pro strážní službu a boj s policejní akce např. v oblasti Rudého moře. V oblasti Rudého moře byly používany v protiotrokářských operacích. Dále tato malá plavidla sloužila například ke kurýrní službě. Typickým představitelem těchto pomocných lodí je kurýrní člun Fuad.


Kurýrní člun Fuad (1897).

Dále mělo osmanské loďstvo k dispozici tři monitory dvouvěžové ( 2x 178 mm, 2x 150 mm ) a jeden jednověžový monitor Suvla (1x254 mm a 1x278 mm, ve veži byly dvě různá děla). Během Rusko-Turecké války roku 1877 monitor Suvla najel na mělčinu v ústí Dunaje a aby nepadl do rukou Rusům, byl vyhozen do povětří. Dále bylo k dispozici pět malých říčních monitorů.


Turecký říční monitor Hizer. Dunajská flotila.

Sultánské jachty
Vedle válečných lodí jsou tradičně mezi lodě příslušející válečnému loďstvu řazeny plavidla sloužící k reprezentaci hlavy státu, v době válečného konfliktu potom tato plavidla plní i funkce transportních plavidel, dělových či stážních lodí, minonosek a podobně. Turecký sultán měl k dispozici celou řadu větších i menších jachet. Ty větší z nich se jmenovaly: İzzeddin, Sultaniye, Talia, Ertuğrul. Další plavidla reprezentovaly menší lodě určené pouze pro plavbu po Bosporu a Marmarském moři.


Jachta Izzetin - pojmenována na počest syna Abdulazize prince Jusufa Izzetina.


Jachta Izzetin.


Jachta Sultaniye.


Jachta Sultaniye -paluba lodi.


Paluba jachty Sultaniye.


Jachta Sultaniye - kajuta panovníka.


Sultánská ložnice na palubě jachty Sultaniye .


Jachta Sultaniye -interiéry.


Jachta Sultaniye -interiéry.


Sultánská jachta Teşrifiye.


Sultánská jachta Talia


Sultánská jachta Ertugrul.


Sultánská jachta Stamboul (snímek z roku 1897). Spuštěna na vodu roku 1865.

Pro informaci zde uvedeme parametry posledníh ze sultánský jachet, lodi Ertugrul a lodi Seugudlu. Obě tato plavidla byla postavena v roce 1903. Jachta Ertugrul měla výtlak 900 tun. Její rozměry byly: délka 90 m, šířka 8,5 m, ponor 3,5 m. Pohon tohoto plavidla zajišťoval parní stroj o výkonu 1839 kW, což dávlo jachtě rychlost až 21 uzlů. Výzbroj jachty tvořilo osm 47mm rychlopalných kanónů s krátkou hlavní. Druhá jachta z roku 1903, Seugudlu, byla výrazně menší a pomalejší. Její výtlak byl pouhých 180 tun a dosahovala maximální rychlosti 14 uzlů.

Námořní základny

Hlavní základnou tureckého námořnictva ve sledovaném byl stále záliv Zlatý Roh (tur. Halic), oddělující stáré město od ostatní pevniny. Tento záliv dlouhý 7,5 km a široký 750m tvořil hlavní základnu osmanské flotily již od pádu Konstantinopole roku 1453, a již 1000 let před tímto obdobím byl hlavní základnou východořímských a byzantských loďstev. Podél břehů tohoto zálivu bylo na mnoha místech vybudováno technické zázemí tvořené suchými doky, železničními vlečkami a překladišti, dělostřeleckou slévárnou, oprávárenskými závody a kotlárnou. Jednotlivé části nesly názvy např. Amire-i-Tersane (Loděnice admirality), Valide Tersane (Loděnice královny matky), Eski Tersane (Stará loděnice) apod. Celý komplex loděnic v hlavním městě potom nesl název Humayun i Tersane (Císařská loděnice), stejným názvem se však označovaly i vládní loděnice v Izmitu, Yalově, Erekli (Heraklea), Izmiru (Smyrna) nebo na Rhodu. Tyto provinční loděnice však o roce 1880 prakticky zanikají. Zatímco dělostřelecké slévárny později zanikly, protože se koncem 19. století většina děl dovážela od zahraničních výrobců jako byly Krupp a Armstrong, nově oběvuje závod elektrotechnický určený pro výrobu a především opravy lodních dynam a elektromotorů. Velký význam měly především doky ve čtvrti Hasköy. Na návrší nad přístavem byly postaveny v 60.letech 19.století impozantní budovy Ministerstva válečného námořnictva, vybudované ve stylu napodobujícího Italskou renesanci. Tyto budovy jsou přímo symbolické pro megalomanské projekty období vlády Abdulazize I, některé z těchto budov se dochovaly dodnes byť hlavní část byla zbořena a slouží dnes k uložení zbírek muzea Rahmi Koç Muzesi. Admiralita potom sídlila v rezidenci v zbudované pseudomaurském na nábřeží, která byla původně majetkem bohaté bankéřské rodiny barona Camondo.



Satelitní snímek Istanbulu, povšimněte si Zlatého Rohu, tur. Halic.


Základna tureckého loďstva na Zlatém rohu. V popředí dřevěná parní korveta Sinop, v pozadí budovy Ministerstva Válečného Námořnictva. ( v době vlády Abdulhamita bylo ministerstvo námořnictva zrušeno a jeho odbory přesunuty na Seraskerát, tj. na ministerstvo pozemních vojsk.)


Budova Nové Admirality. Tato rezidence budovaná v pseudomaurském byla původně majetkem bohaté bankéřské rodiny barona Camondo. V pozádí si povšimněte staré řadové 128 dělovky Mahmudiye zbavené oplachtění používané jako ubytovací loď.

Pozn. Baron Camondo byl sefaradský (sefarský) Žid ze Soluně, ale později většinu svého podnikání přesunul do Francie, kde získal od Napoleona III i tytul barona.


Suché doky v Istanbulu, Humayun-Tersane. Pancéřová korveta Muin-i Zafer při úpravách na loď pro výcvik osádek torpédových plavidel, rok 1912.

Kromě uvedených pancéřových fregat a korvet tyto loděnice stavěí větší množství menších plavidel torpédových adělových člunů. Ještě během osmdesátých let století zahajují výstavbu několika křižníků. Bohužel v tomto směru se prameny různí, protože u mnohých z těchto plavidel tzv. torpdový ch křižníků či torpédo-dělových člunů zůstává otázkou do které kategorie lze tyto lodě zařadit. Obecně lze říci že po roce 1878 je postaveno 3 nechráněné křižníky s výtlakem vyšším než 1500 tun a 5 torpédových křižníků nebo torpédo-dělových člunů (ve francouzké terminologii aviz). Nedokončena zůstáva jedna velmi moderně koncipovaná barbetová bitevní loď s jejíž stavbou bylo započato roku 1892. Jeden obrněný křižník a dvojice malých nechráněných křižníků. Ve spolupráci s německou loděnicí Schisau je postaveno 12 z 22 torpédových člunů zařazených v uvedeneém období do stavů namořnictva. Dále loděnice v období po roce 1879 postavily 19 dělových a strážních člunů. V druhé polovině devadesátých let 19. století však prohlubíjíce se krize vede k praktickému zastavení výstavby lodí v domících loděnicích, jež se nadále věnují pouze údržbě stávájících plavidel. Po roce 1900 a především po balkánských válkách se hlavní základny válečného loďstva přesouvájí do Istinye v Istanbulu a do přístavu Izmit v Marmarském moři.


Loděnice v Istanbulu (Humayun Tersane - Císařská loděníce), část zvaná Eski Tersane, tj. Stará loděnice.


Kryté doky (Humayun-Tersane - Císařská loděníce).


Plovoucí jeřáb.


Továrna na výrobu lodních kotlů.


Továrna na výrobu lodních kotlů.


Továrna na elektodynama.

Humayum Tersane - železniční vlečka v docích.


Humayum Tersane - suché doky.


Námořní arsenál v Istanbulu. Na protilehlém pahorku stojí Ministerstvo námořnictva.


Továrna na lodní motory v Istanbulu. Mashine fabrikasi.


Tento motor torpédového člunu je produktem osmanského průmyslu. Vyrobeno Mashine fabrikasi v Istanbulu.

Školství a výcvik válečného námořnictva


Claude Alexander de Bonnevale - Humbaraci Ahmed Paša , zakladatel tureckého vojenského školství.

Vedle loděnice a dalších výrobních a opravárenských závodů, je nezbytnou součástí každé armády vojenské školství připravující důstojníky a další specalisty pro armádu. Ani osmanské loďstvo nebylo vyjímkou a dokonce osmánské vysoké vojenské školství patří k nejstarším na světě. První vojenská technika byla zřízena již během reformních pokusů sultána Ahmeda III, organizátorem francouzký dobrodruh hrabě Claude Alexander de Bonnevale známý pod jménem Humbaraci Ahmed Paša (Humbaraci jsou příslušníci rychlého mobilního dělostřelectva). Tato "Sultánská inženýrská škola" měla však jen krátké trvání. Jejím cílem byla především příprava ženijních specialistů, pevnostních inženýrů. Roku 1777 se je dekretem Mustafy III. zřízena "Námořní inženýrská škola při císařských loděnicích na Zlatém rohu." Prvním velitelem (rektorem) školy byl jmenován Admirál Cezayirli Gazi Hasan Paša (1713-1790) a za výuku "francouzkých věd", byl zodpovědný François Baron de Tott (1733-1793). Roku 1783 došlo k restrukturizaci školy a k změně názvu na "Císařská inženýrská námořní škola" (Mühendishâne-i Bahrî-i Hümâyûn). Roku 1822 byla vystavěna po požáru nová budova v Parmakkapı a roku 1838, byl otevřen velký kampus v Kasımpaşa. V roce 1838 se také škola rozdělila na inženýrskou školu, která má dále vychovávat technicky vzdělané stavitele lodí - inženýry a školu navigační určenou pro výchovu palubních důstojníků. Tato nová škola " Mekteb-i Bahriye" získává sídlo na jednom z Princových ostrovů v Marmarském moři na Heybeli Ada. V padesátých letech 19. století je převzat anglický výukový systém a školy se opět restruktualizují je také zřízena škola pro ošetřovatele a lékaře zátimco doposud byly i námořní lékaři vychováváni na Imperiální akademii lékařských věd. K této nové škole se pojí i nemocnice a později i farmakologický ústav. Název školy se mění na "Mekteb-i Fünun-i Bahriye-i Şahane", přičemž slovo Fünun označující dům věd znamená, že námořní akademie se definitivně mění v plnohodnotnou univerzitu. Dále ke škole přísluší i několik středních škol v provinciích, které by bylo možno, dle jejich výukových osnov nazvat "námořní průmyslovky" nebo "vojenská námořní gymnázia".

Námořní akademie v Istanbulu.


Námořní akademie v Istanbulu.


Jedna ze síní Námořní Akademie používaná jako muzeum.


Jedna ze síní Námořní Akademie používaná jako muzeum.


Tělesná cvičení studentů námořní kadetky.

Záchrané stanice a mapovací a bezpenostní služba, policie

Další instituce podléhající Ministerstvu námořnictva, byly "Námořní geografický a kartografický ústav". Z názvu je zřéjmé, že tato instituce byla zodpovědná za tvorbu map a různá měření. Další důležitou částí námořnictva, byla záchraná služba. Po celém pobřeží Osmanské říše byly zřízeny nejen majáky a později radiotelegrafické stanice, ale i záchrané stanice a stanice lodivodů, jejichž osádky měly poskytovat nezbytnou pomoc lodím v potížích.

Záchraná stanice.


Záchraná stanice - garážování člunu.


Záchraná stanice - garážování člunů.


Při vyproštování poškozených lodí nebo při zdvihání ztroskotaných plavidel vykonávali mnoho práce potápeči. Osmanské loďstvo mělo také své oddíly potápěčů, kteří byly zvláště užiteční například při kladení kabelů.


Spouštění člunu v záchrané stanici.


Výcvik posádky záchrané stanice - nástup v záchraných vestách.

Součástí záchrané služby byly samozřejmě i požárníci a policisté.


O pořádek v pobřežních vodách a přístavech se staralo námořní četnictvo.


Požárníci námořní protipožární brigády v loděnici.

Zdravotní služba a sociální zabezpečení

Osmanské ministerstvo námořnisctva a stejně tak ministerstvo války disponovaly, sérií vojenský nemocnic a také tzv. invalidoven, tedy vlastně něčho jako domv důchodců. Důstojníci a déle sloužící námořníci měli nárok na penzi o níž se staral vzláštní úřad.


Lékář válečného námořnictva.


Úřad důchové služby. V této budově sídlil úřad jenž se staral o penze námořníků a vojáků.

Námořní pěchota a výsadkové oddíly
Stejně jako mnoho dalších států i Osmanská říše měla vojáky určené pro boj na zemi podléhající válečnému loďstvu, jednalo se o námořní pěchotu a námořní mušketýry. Největší organizační jednoutkou těchto oddílů byl prapor o síle 890 mužů, tj. prapor námořní pěchoty byl slabší než běžný prapor pozemních vojsk.


Mušketýři námořní pěchoty


Příslušníci námořní pěchoty.


Nástup námořní pěchoty při slavnostním Selamliku.

.
Výsadkový oddíl z pancéřové fregaty Orhaniye

Námořní pěchota využívala při výsadkových operacích, lehká děla ráže 63.5mm.



Rusko-Turecká válka a období vlády Abdulhamita II


Rusko-Turecká válka. Pochod tureckých vojsk, na Starou Planinu.

Průběh Rusko-Turecké války na moři a její důsledky pro rozvoj námořnictva.


Vzhledem k tomu, že Rusko- Turecká válka je sama o sobě dosti rozsáhlým tématem jež by si zasloužilo jistě i více než jeden článek, nebudeme se zde vůbec věnovat problematice pozemních bojů a podíváme se pouze na námořní operace. Ruská vojska po překročení Dunaje překvapivě rychle dobývají pevnosti Silistrie, Rusčuk a Šumla u nichž roku 1853 zabředly do dlouhých bojů. Následně postupují přes pohoří Balkán (Stará Planina). Přední voje jež dosáhly Staré Planiny jsou odděleny od ostatních carských vojsk nástupem armády Osmana Nuriho Paši jenž přesunem svého vojska z oblasti Vidinu přerušuje ruský postup a zaujímá obranu v oblast Plevna. Vrchní velitel turecké armády Suleyman Paša však není schopen prolomit ruskou obranu v oblasti Staré Planiny (viz. Šipka -Šejnovo) a spojit se s Osmanem Nurim Pašou. To zanmená, že strategický plán spočívající v obklíčení předních ruských armád kolabuje a místo toho se armáda Osmana Nuriho Paši dostává do obklíčení Rusko-Rumunských vojsk v pevnosti Plevno. Po pádu Plevna Rusové obnovují svůj nápor na jih a porážejí Sulejmana Pašu v bitvě u Staré Zagory. Turecká armáda se zmůže ještě k zaujetí obrany v oblasti drinopolské pevnosti, polní armáda je však opět poražena v třídení bitvě a turecký štáb se rozhodne evakuovat Drinopol a zaujmout obranu u Catalce (Čataldže, Čatalče, Cataldja), kde je rychle budována obraná linie tvořená serií zemních objektů tvořených redutami a krytými bateriemi. O tuto linii se však již nebojuje a na předměstí Aya Stafanos (San Stefano) je podepsán preliminární mírová dohoda. Preliminární (prozatímní) proto protože jak Rusko, tak Turecko si uvědomovaly, že bude jistě svolána mezinárodní konference na níž si ostatní mocnosti budou chtít zajistit své zájmy.

Osmanská flotila na Bosporu. V popředí kotvý pancéřová věžová korveta Lufti-Celil, za ní stojící plavidlo s dvojící komínů je vlajková loď admirála Hobbarta Paši, Mesudiye z roku 1874 o výtlaku téměř 10000 tun. V pozadí kotvý pancéřové fregaty Mahmudiye a Orhaniye.

Během Rusko- Turecké války v letech 1877 až 1878 nebyla vybojována žádná velká námořní bitva, ale osmanské loďstvo zajišťovalo spolehlivé a rychlé přesuny pozemní vojska na frontu. To bylo způsobeno totální převahou tureckého námořnictva nad Ruskou lotilou v oblasti Černého moře. Rusko by se sice mohlo pokusit přesunout do oblasti Středozemního moře svou námořní eskadru z Baltu, stejně jako tomu bylo např. v době panování Kateřiny (viz. bitva u Češme), ale v případě vypuknutí konfliktu s jakoukolv další Evropskou mocností by byla tato Eskadra nemilosrdně zničena. Navíc zde existoval neméně důležitý faktor logistické povahy a tím bylo zásobování loďstva uhlím, které bylo naopk od starých plachetnic osmnáctého století životní nutností loďstva. Veškeré doplňování zasob by se muselo odehrávat v neutrálních, např. Italských přístavech což by bylo politicky nemožné. Ruské velení sice počítalo s možností využít přístavu v Turecku nepřátelském Řecku, ale ani tato možnost nebyla příliš realistická. Turecké loďstvo bylo v podstatě rozděleno na dvě zkladní části na Bosporu kotvila hlavní bitevní eskadra tvořená pancéřovými fregatami jež čekali na možnost vybojovat tzv. "generální bitvu", dle tehdejších vojenských teorií. Většina pancéřových korvet byla soustředěna v přístavu Batumi v dnešní Adžarské autonomní oblasti Gruzínské republiky. Toto "Kavkazké" loďstvo se staralo především krytí plynulého zásobování bojiště na Kavkaze. Mořské monitory s polu s dvojící pancéřových věžových korvet mělo posílit Dunajskou říční flotilu a operovat při ústí Dunaje v Dobrudži. Asi nejdůležitější operací byl rychlý přesun 40000 mužů Suleymana Paši z Hercegoviny na Dunajské bojiště. To bylo nutné proto, protože v době vypuknutí války nebyla stále dokončena dráha Novi Pazar - Soluň a Novi Pazar -Sofia- Istanbul zajišťující spojení s vijálety Bosna a Hercegovina. Armáda bojující proti Černohorskému knížectví se tedy nalodila v přístavu Sv. Naum v Dalmácii (tento přístav byl reliktem z doby, kdy si Benátská republika konkurovala s Dubrovnickou republikou o obchodní postavení ve východním středomoří. Tehdy byl tento přístav okupován Tureckem na základě dohody Turecko-Benátsko-Dubrovnické, tak aby Turecké území od se dělilo državu Sváteho Marka od panství Dubrovnické (Raguzké) republiky) a přesunula do Varny, kde byl k dispozici železniční spoj k dunajským pevnostem (tzv. opevněný čtyřúhelník: Varna, Ruse (Rusčuk), Šumen (Šumla), Silistrie (Silistra)). Dále loďě zásobovaly především Kavkazkou frontu. V bojích v ústí řeky Dunaje byla ztracena loď Luft-i-Celil při přestřelce s ruskou pobřežní baterií u Izmailu. Vyšetřovaní příčiny nebylo nikdy zdárně dokončeno, ale je pravděpodobné, že na palubě bylo umístěno střelivo proti předpisům, což mohlo způsobit vetší požár a nasledně splanutí skladišť, neboť přímý zasáh na muniční komory u mohutně panceřováné lodi nebyl pravděpodobný. Dále se osmanské lodi utkávaly s novým nebezpečím, kterým byly torpédové útoky. Na rejdě v Batumi byly tímto způsobem poškozeny lodě Iclalye a Avni Ilah. Útok provedl mladý poručík Stěpan Osipovič Makarov. Největší obrněnce jako Mesudiye prakticky po celou válku kotvily v Istanbulu. V boji s novou zbraní nepřítele bylo třeba vyvinout novou taktiku, z tohoto důvodu byly kotvící lodě obklopeny navzájem lany a řetězy spojenými čluny, viz. následující obrázek. Tato obrana však zpomalovala dobu vyplutí loďstv do akce. Malé torpédové čluny sesvou tehdy ještě nedokonalou zbraní nebyly schopny na otevřeném moři účině ohrozit velké pancéřové lodi, nicméně jednalo se o značně rušivý element, který znepříjemňoval život v přístavech a nutil k neustálé obezřetnosti.


Tyto anglické noviny ukazují způsob jímž sultánova flotila reagovala na útoky ruských torpédových člunů.

První skutečnou obětí torpédového útoku se stal malý dělový člun o výtlaku pouhých 163 tun, Intiba z roku 1875. V noci 26. ledna 1878 pronikl oddíl ruských torpédových člunů z "mateřské" lodi "Kňaz Konstantin". Největším úspěchem bylo potom poškození tureckého obrněnce Assari Tevfik na rejdě v Batumu. Loď se sice podařilo zachránit, ale byla po dobu téměř půl roku boje neschopná. Všechny úspěchy, kteráých ruští námořníci dosáhly, bylo dosaženo užitím Whiteheadsových torpéd nesených na parních člunech, naopak útoky tyčovými torpédy totálně selhaly a posádky člunů vyzbrojených touto zbraní mohly hovořit o štěstí pokud byly zajaty a ne rovnou zabity při pokusu o útok. Naopak ruská tvrzení o vyřazení až sedmy tureckých obrněnců torpédovými útoky, lze odkázat do říše fantazie. Například torpédový útok na Avni Ilah způsobyl pouze přetržení kotevního řetězu a všechny škody byly odstraněny během dvou dnů. Na druhou stranu nelze popřít že turecké námořnictvo selhalo v tom smyslu že se mu nepodařilo zabránit v násilném překročení Dunaje. Zde také byly utrpěny nejvážnější ztráty, neboť s ukázalo, že i tyto moderní loďe jsou v nevýhodě v boji s pobřežnímy bateriemi nepřítele. To mělo dvě příčiny: za prvé to byl relativně malý náměr děl jak v pancéřových kasematech, tak i v otočných věžích (stejnou zkušenost udělaly i Britové roku 1884 při odstřelování Alexandrie). Za druhé to bylo způsobeno vhodnou volbou pozic pro rozmístění děl, jež byly kryty mělčinami, takto byl například ztracen i monitor Suvla (Suva) jenž najel při pokusu o odstřelování baterií u Izmailu na mělčinu a musel být svojí posádkou vyhozen do vzduchu. Největší ztrátou tureckého loďtsva v této válce tedy zůstává pancéřová věžová korveta Luft-i-Celil (Lufti Djelil).

Dělový člun Intiba (1875).


Ruský torpédový člun Češma z roku 1877 s Whiteheadovým torpédem.


Ruský torpédový člun s tyčovým torpédem.


Zkušenosti, resp. poznatky z Rusko-Turecké války měly pro rozvoj tureckého loďstva velice negativní dopad. Vzhledem ke skutečnosti, že během války nebyla vybojována žádná velká námořní bitva a vzhledem k tomu, že námořnictvo nebylo schopno zábranit ruské armádě v přechodu řeky Dunaj, zdálo se mnohým, že je vpodstatě zbytečné. Skutečnost, že silná flotila byla schopna zajistit plynulé a rychlé zasobování a přesuny vojsk v zemi, kde byla neposud jen nedostatečně zbudována železniční síť byla zcela opomenuta. Paradoxně si sultán a jeho okolí odmítlo připustit, že k velké námořní bitce s Rusy nedošlo velkou měrou díky obavám ruských admirálů z tohoto střetnutí. Také Rusové nechtěli své dva obrněnce na Černém moři vystavit výraznému riziku a netroufali je nasadit do boje, proto se Rusové uchylují k využití torpédových plavidel a min. Tyto nástroje však byly ještě mnoho let příliš nedokonalé aby mohly zajistit vládu nad mořem, byť jen malém vnitrozemském moři jako je Černé moře. Za této této situace se spolu s uspornými programy zastavuje prakticky výstavba bitevních lodí. Turecké námořnictvo pro příští období trvající až do Řecko-Turecké války roku 1897 a soustředí na doktrínu "Juené Ecole", prosazující boj pomocí malých plavidel. Lze říci že závěry, které z Rusko-Turecké války vyvodila Válečná rada a generální štáb, byly chybné.


Námořní kadeti se cvičí v šermu.

V době vlády Abdulhamita II válečné lodě prakticky nepřetržitě kotvily v přístavu a loďstvo vůbec nevyplouvalo na moře. Velice nízká úroveň výcviku se ukázala za války s Řeckem v roce 1897. V této válce sice Osmanská pozemní armáda zaexcelovala, ale akce loďstva spíše připomínala komedii. Většině lodí se prostě vůbec nepodařilo vyplout a ty co vypluly zabloudily v mlze aniž by opustily Marmarské moře. Vzhledem k tomu, že lodě stále kotvily v přístavu veškerý výcvik probíhal pouze na zakotvených lodích a namísto ostrých střeleb se lodní děla nabíjela jen atrapou ktérá se po symbolickém vystřela vyndávala z hlavně. V tomto období byla pouze dostavěna bitevní loď Hamidiye a několik malých křižníků s polu spomocnými loděmi dělovými čluny a torpédovkami. Nadruhou stranu je třeba ocenit snahu dosáhnout maximální možné nazávislosti na zahraničních dodavatelých. Koncem tohoto období se spolu se zřejmým zjištěním, že kasematové bitevní lodě již nejsou na úrovni doby začne stavět i bitevní loď jejíž hlavní devizou má být to, že bude do posledního nýtu produktem domácího průmyslu. Zde uvedeme přehled lodí budovaných v tomto období, byť tento přehled nelze považovat za úplný ba ani zcela korektní vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se často vzájmně rozcházejí.

Křižníky


Nejstarším křižníkem postaveným po Rusko-Turecké válce je nechráněný křižník Mehmet Selim, často ještě označovaný jako korveta.


Nechráněný křižník Mehmet Selim. Zpuštěn na vodu v srpnu 1878. Rozebrán roku 1913. po většinu své služby byl používán jako cvičná loď.

V roce 1879 byl ve Francii pro Řecko postaven na svou dobu moderně koncipovaný křižník Navarchos Miaoulis (75x11x4.4, 1820 tun). Tato loď byla již skutečným křižníkem, nikoliv korvetou minulé epochy. Stavitelem lodi byla loděnice y Forges & Chantiers de La Med La Seyne. Tato loď byla vyzbrojena třemi 6.7 palcovými děly (170 mm) o délce hlavně 25 ráží a jednímkanónem téže ráže a s krátší hlavní (20 ráží). Tuto výzbroj doplňovalo šest revolverových kanónů ráže 37mm od firmy Hotchkiss.


Řecký křižník Navarchos Miaoulis.

Pokud turecké námořnictvo prakticky rezignovalo na stavbu velkých lodí, v případě menších plavidel byla sytuace poněkud odlišná a bylo rozhodnuto o výstavbě obdobných plavidel. Naopak od Řecka měla tato plavidla být vybudována v domácích loděnicích, což však mělo velice negativní dopad na dobu stavby. V době dokončení se totiž původně moderně koncipované lodi stávaly již zaostalými plavidly vhodnými spíše pro plnění úkolů dělových člunů. První dvojící těchto plavidel byly Heibetnuma (Heib-Numa) a Lutfi Humayun, kýl obou lodí byl položen v roce 1881.Stavba obou plavidel se však výrazně protáhla. Lutfi Humayun byl zpuštěn navodu roku 1888 a dokončen roku 1891. Křižník Heibetnuma byl dokončen dokonce až o dva roky později, roku 1893 (1892? zdroje se liší). Konstrukčně se jednalo o tzv. nechráněné křižníky a vzhledem k torpédové výzbroji (původně se s ní nepočítalo) jsou označovány jako torpédové křižníky. Výzbroj obou plavidel byla identická a tvořily ji tři děla Krupp ráže 170 mm, šest děl ráže 12cm (ve skutečnosti 119 mm) a čtveřice rychlopalných kanónů Hotchkiss ráže 47 mm s délkou hlavně 44 ráží. Torpédová výzbroj křižníků byla tvořena dvojící torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm). Obě lodě, ač měly na první pohled prakticky identické rozměry se od sebe výrazně odlišovaly výtlakem i použitou pohonou jednotkou. Křižník Heibetnuma při délce 68.9 m, šířce 15.2 m a ponoru 6.1 m výtlak 1960 tun (dle jiných pramenů 1463 t), zatímco Lutfi Humayun měl výtlak pouhých 1190 tun (Dle některých zdrojů byla šířka Lutfi Humayun 11.28 m a ponor 5. 18 m při stejné délce jako měla Heibetnuma). Lodě měly smíšenou konstrukci. Pohoná jednotka křižníku Heibetnuma měla výkon 2077 kW (2800 hp), zatímco pohoná jednotka křižníku Lutfi Humayun měla výkon pouhých 1800 kW. Stroje poháněly jeden lodní šroub u obou křižníků. Rychlost křižníku Heibetnuma byla 14.5 uzle. Křižník Heibetnuma měl šest kotlů a nesl zásobu paliva o hmotnosti 180 tun. Křižník Lutfi Humayun byl v rámci modernizace později přezbrojen a to tak, že došlo k sejmutí děl ráže 170mm a jejich nahrazení čtveřicí děl ráže 150 mm. Oba tyto křižníky byly v roce 1909 vyřazeny (dle jiných údajů až v roce 1911).


Spuštění křížníku Luft i Humayum na vodu.Vedle stojí rozestavěná Heybutanya.

Další dvojící nikdy však nedokončených křižníků byly Shadieh a Feizi Bahri. Kýl těchto lodí byl položen v roce 1891 v loděnici ve městě Izmit. Lodě nebyly dokončeny a roku 1911 byly obě rozebrány na skluzu. Dle projektu se mělo jednat o plavidla o výtlaku 1600 tun. Rozměry trup byly: délka 68.58 m, šířka 10.97 m a ponor 4.11 m. Lodní stroje měly pohánět dvojíci lodních šroubů. Plánovaný výkon parních strojů byl 3500 hp s nímž měla tato plavidla dosahovat rychlosti 17 uzlů. Výzbroj tvořilo šest kanónů Krupp ráže 15cm o délce hlavně 35 ráží. Torpédová výzbroj se skládala ze sedmi torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm).


Stavba křižníku Luft i Humayum v Humayun-Tersane.

Poslední a největší křižníky s jejichž stavbou bylo započato na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19.století byly lodě třídy Hadevendighiar. Mělo se jedant o křižník Hadevendighiar a jeho sesterskou loď Selimiye, ale nakonec byl polože kýl pouze první z dvojice. Stavba byla zadána Humayum i Tersane v Istanbulu. Kýl byl položen v roce 1893 v roce 1897 však byla stavba zazastavena. V letech 1904-1907 se pokračovalo ve stavbě dle změněných plánů, ale nakonec byla loď roku 1911 rozebrána. Dle projektu se mělo jednat jednat o křižníky s relativně mohutnou výzbrojí tvořenou dvěma děly Krupp ráže 21cm a šesti Kruppovými kanóny ráže 15cm, oba délka hlavně u obou typů děl byla 35 ráží. Tuto výzbroj doplňovala čtveřice kanónů ráže 105 mm, literatura se však odlišuje v požité délce hlavně, různé prameny uvádí 35, 40 nebo 42 ráží. Tuto výzbroj mělo doplňovat pět torpédometů typu Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm) nebo 15 palců (381 mm). Plánované rozměry plavidla: délka 85.34 m, šířka 15.24 m a ponor 6.15 m. Plánovaný výtlak byl 4050 tun a loď měla být poháněna jedním šroubem. Prameny se různí v použitém pancéřovaní, zdá se, že původní projekt počítal že se bude jednat o nechráněný křižník na němž bude pancíř použit pouze na štíty děl a barbety obou nejtěžších děl, během stavby však bylo rozhodnuto krýt strojovnu a muniční komory pancéřovou palubou o tloušťce dvou palců (51 mm). Tato úprava je více než oprávněná protože plavidlo těchto rozměrů by bylo snadným cílem dělostřelecké palby a v případě že by postrádalo jakoukoliv pancéřovou ochranu zřejmě by v boji rychle podlehlo. Při pohledu na konstrukci plavidla je zřejmé, že se jednalo o obdobu slavné Chilské Esmeraldy nebo italských křižníků Giovanni Bausan a Etna nebo rakouských lodí třídy Kaiser Franz Joseph I.
Neustálé prodlužování výstavby však vedlo k výraznému zaostávaní konstrukce, ba co víc můžeme řící, že již v době zpracování projektu námořnictva ustupovala od instalace takto těžkých zbraní na chráněné křižníky. Toto se odrazilo i na nové výzbroji, navržené pro loď při obnovení prací roku 1904. Nová výzbroj se měla skládat ze dvou děl ráže 15 cm a šesti kanónů ráže 12 cm. Tuto základní výzbroj doplńovaly čtyři Vickersovy rychlopalné kanóny ráže 76.2 mm a čtyři rychlopalné kanóny ráže 47 mm Hotchkiss. Torpédová výzbroj se měla skládat ze čtyř torpédometů ráže 457mm. Loď nakonec nebyla dokončena, ale je zřejmé. že oba nově v zahraničí postavené křižníky Mecidiye a Hamidiye byly vyzbrojeny dle identických požadavků.

Dělové a torpédo-dělové čluny

V této době jsou velmi důležitou součástí každého námořnictva dělové čluny, používané pro strážní službu, obranu popřeží, výzvědnou a kurýrní činnost. V době kdy se na moři oběvují první torpédová plavidla neexistují lodě určené speciálně pro boj s novým nebezpečím. První plavidla určená k boji s torpédovými plavidly nepřítele, jsou tzv. torpédo-dělové čluny. I Osmanská říše zařadí v těchto letech několik zástupců tohoto plavidla do svého loďstva. Typickým představitelem těchto lodí je dvojíce Namet a Pelenki Deria. Tyto lodě byly postaveny v roce 1889 v Istanbulské Tersane i Humayum. Rozměry plavidla: délka 70 m, šířka 9.5 m a ponor 5 m, výtlak potom činil 900 tun. Pohon zajišťovaly parní stroje o celkovém výkonu 4.500 hp, který umožňoval lodi dosáhnout rychlosti 19 uzlů. Tyto stroje poháněly dvojíci lodních šroubů. Výzbroj tvoří dvě děla ráže 10.5cm o délce hlavně 35 ráží a doplňuje je šestice rychlopalných kanónů Hotchkiss, ráže 57 mm o délce hlavně 40 ráží. Torpédová výzbroj se skládá ze tří torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm) u Pelenki Deria. Namet je vyzbrojen dvojící torpédometů ráže 15 palců (381mm).


Torpédo-dělový člun Pelenki Deriya.

Další torpédo-dělový člun zařzený do výzbroje tureckého námořnictva je Shahani Deria. Kýl této lodi je položen roku 1891 v Istanbulské loděnici Tersane i Humayum. Rozměry plavidla: délka 60.96 m, šířka 7m a ponor 2.44m, výtlak potom činil 443 tun. Pohon zajišťovaly parní stroje o celkovém výkonu 3 000hp, který umožňoval lodi dosáhnout rychlosti 22 uzlů. Tyto stroje poháněly dvojíci lodních šroubů. Výzbroj tvoří dvě děla ráže 10.5cm o délce hlavně 35 ráží a doplňuje je šestice rychlopalných kanónů Hotchkiss, ráže 47 mm o délce hlavně 50 ráží. Torpédová výzbroj se skládá ze čtyř torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm) . Sesterská loď Shahani Daria člun Ziaki Deria se odlišovala výzbrojí tvořenou jedním dělem ráže 10.5cm o délce hlavně 35 ráží a šesti rychlopalných kanóny ráže 57 mm o délce hlavně 40 ráží.


Torpédo-dělový člun Pelenki Deriya.

V roce 1904 námořní ročenka uvádí dva další torpédo-dělové čluny a dva torpédové křižníky, přičemž torpédo-dělové čluny mají výzbroj tvořenou lehkými děly ráže 4x 57 mm a 6 x 37 mm, doplněnou o tři torpédomety. Torpédové křižníky mají ve výzbroji po třech dělech ráže 120 mm, které doplňují tato rychlopalná děla 4x57 mm a 2x37mm, torpédová výzbroj se skládá ze dou torpédometů ráže 457mm.

Torpédové čluny

Jak již bylo řečeno, v tomto období bylo přijato za oficiální doktrínu osmanské namořnictva učení „Juene ecole“, tedy tzv. Mladá škola propagující boj minami a torpédy. V roce 1883 byla zakoupena u firmy Nordenfeldt dvojice ponorek. To znaméná velký důráz na budování torpédových sil. Ve spolupráci s německou loděnící ve štětíne bylo postaveno celkem 23 torpédových člunů. Jeden velký ( nad 100 tun ) a 22 malých torpédových člunů (pod sto tun). Vzhledem k nejasnostem v pramenech zde ukážeme pouze snímky těchto plavidel. Největším torpédovým člunem však byl člun Edjer (1890) o výtlaku 150 tun. Rozměry plavidla: délka 46.5 m, šířka 5.8 m a ponor 2.2 m. Pohon zajišťoval stroj o výkonu 1837 kW (2550 hp). Výzbroj se skládá z pětice rychlopalných kanónů Hotchkiss, ráže 47 mm o délce hlavně 50 ráží a dvou torpédometů. maximální rychlost tohoto plavidla je 24 uzlů.



Torpédoborec Vesile Nusret, čast také označován jako oceánská torpédovka.


Torpédový člun Eser Nusret.


Torpédové čluny před budovou ministerstva námořnictva.


Torpédové čluny kotvící ve vnitřní části Zlatého rohu.

Dále má flotila dva torpédoborce.

Torpédoborce

Nedlouho po zavedení torpédo-dělových člunů do výzbroje válečných loďstev se ukazuje, že nebudou schopny plnit úkoly na ně kladené, a to především boj s nepřátelskými torpédovými čluny. Tento fakt byl způsoben příliš nízkou rychlostí torpédodělových člun. Plavidlo určené pro boj s nepřátelskými torpédovkami muselo dosahovat minimálně stejně vysoké rychlosti. Tímto novým plavidlem, které splňovalo tyto požadavky, byl torpédoborec. I osmanská flotila zařazuje tato plavidla do svého stavu nově postavené torpédoborce jsou Berk Efshan a její sesterské plavidlo Tayyar. Rozměry plavidla: délka v 57 m, šířka 6.61 m a ponor 2.24m, výtlak potom činil 270 tun. Pohon zajišťovaly parní stroje o celkovém výkonu 3 500hp, který umožňoval lodi dosáhnout rychlosti 25 uzlů. Tyto stroje poháněly dvojíci lodních šroubů. Výzbroj tvoří šestice rychlopalných revolverových kanónů Hotchkiss, ráže 37 mm. Torpédová výzbroj se skládá ze dvou torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 15 palců (381 mm). Tyto lodě byly postaveny v Istanbulské loděnici.

Ponorky

Zařazení nové zbraně, ponorek do turecké loďstva souvisí se jménem ministra námořnictva (Bahriye Nazırı) Bozcaadalı Hasana Hüsnü Paši, ten ve po zjištění, že o zařazení ponorek usiluje i Řecko a Rusko okamžitě navrhl zakoupení čtyř plavidel. Jako první zařadilo do svého námořnictva ponorky typu Nordenfelt I Řecko. Jednalo se o plavidlo o výtlaku 56 tun, dlouhé 19.5 metru. Tato ponorka byla prakticky identická s první Garrettovou konstrukcí, neštastným Resurgam z roku 1879 ( Resurgam se potopil 25. února 1880 v Liverpoolském zálivu). Akční radius tohoto plavidla byl 240 km a výzbroj se skládala z jednoho torpéda a rychlopalného kanónu ráže 25.4 mm. Tato ponorka byl postavena u společnosti Bolinders ve Stockholmu v letech 1884-1885. Stejně jako Resurgam, byla i tato loď na hladině poháněna parním strojem o výkonu 100 HP, který jí umožňoval dosáhnot rychlosti až 9 uzlů. Loď byla dodána Řekům a testováná na námořní základně v zálivu Salamis roku 1886. Mimo tyto testy nebyla nikdy více použita. Roku 1901 byla potom tato ponorka vyškrtnuta ze stavu Helénského námořnictva. Ruský člun postavený v britskou loděnicí Barrow dle projektu švédského průmyslníka Thorstena Nordenfelta (1842-1920) a anglického vynálezce George Williama Littler Garretta (1852 – 1902 ) však ke svému majiteli nikdy nedorazila, nebož byla odepsána při cestě do Ruska nedaleko Juttska. Ruské čluny patřily ke třídě Nordenfelt IV.


Ponorka Resurgam britského vynálezce Garretta.

Tureckem obědnané čluny patřily k typům Nordenfelt II a Nordenfelt III. Původní obědnvka byla záhy seškrtána na polovinu. Lodě byly vyrobeny ve Velké Británii a v rozebráném stavu dopraveny do Taşkızak Tersanesi, kde došlo k jejich sestavení. Obě ponorky nesly jména Abdulhamit a Abdulmecit. Abdulhamit byl zpuštěn na hladinu 6. září 1886. Testy těchto plavidel probíhaly na námořní základně na Zlatém Rohu a na námořní základně v přístavu Izmit. Testy probíhaly od počátku roku 1887. Pohon zajišťoval parní stroj Lamm o výkonu 250 hp. Výzbroj se skládala ze dvou torpéd táže 356 mm a dvou rychlopalných kanónů Nordenfelt, atypické ráže 35 mm.Palvidla byla 30,5 m dlouhá a průměr jejich doutníkového trupu byl 6 m. Výtlak lodi byl 100 tun. Pomorka se byla schopna ponořit do hloubky 160 stop a nesla zásobu 8 tun uhlí. Tyto ponorky se vyznamenaly především tím, že ponorka Abdulhamit vypálila první torpédo ve zcela ponořené bojové pozici na světě. Obě lodi byly vyškrtnuty ze stavu sultnova loďstva roku 1910.


Rozestavěná turecká ponorka.


Ponorka Abdulhamit roku 1886.


Osmanská ponorka na Bosporu.



Továrna na torpéda. Torpéda pro ponorky třídy Abdulhamit.



Bitevní lodě


Možná poněkud nelogicky zařadíme odstavec věnovaný bitevním lodím na konec této stati. Důvodem je, že tento typ lavidel byl díky již zmiňované doktríně v tomto období značně přehlížen a také nebyl na stavbu těchto plvidel dostatek finančních prostředků. Navzdory tomu bylo na konci osmdesátých let 19. století rozhoduto o stavbě velké barbetové bitevní lodi. Tato lo´d měla být z úsporných důvodů poduktem čistě domácího průmyslu, což se jí nakonec stalo osudným neboť stavba se tak protahovala,že loď nakonec nikdy nebyla dokončena. Loď měla nést jméno Abdul Kádira hrdiného vůdce alžírských Arabů vůči francouzkým okupantům. Trup lodě byl položen roku 1892 v Istanbulské loděnici Tersane i Humayun. Stavba lodi však postupně zpomalovala až zcela ustala. Datum při němž došlo k úplnému přerušení stavby je rok 1897, rok kdy se turecké loďstvo s takovou hanbou předvedlo ve válce s Řeckem o Krétu. Důvodem zastavení stavby byly finanční potíže. Když bylo roku 1904 rozhodnuto o pokračování stavby, bylo zjištěno že došlo k posunutí ocelových nosníků, díky špatnému zakonzervování stavby při přerušení produkce. I přes marné pokusy o záchranu musela být loď odepsána i když k jejím rozebrání na skluzu došlo až v roce 1914. Samotná konstrukce tohoto obrněnce byla na svou dobu velice moderní a můžeme tvrdit, že kdyby loď bylo dokončena ve stanovném termínu byla by velkou posilou sultánova loďstva. Mělo se jednat o barbetovou loď o výtlaku 8.230 tun jejíž hlavní výzbroj tvořila čtveřice 28 cm děl Krupp, prvě tato čtyři děla měla být jedinou částí lodě vyrobenou mimo Turecko. Rozměry trupu byly tyto: délka 103.6 m, šířka 19.8 m, ponor 7.2 m. Trup měl být rozdělen podélnými přepážkami na 96 vodotěsných oddílů, které měli zabránit snadnému potopení plavidla v případě poškození pod hladinou. Pohon měly zajišťovat dva trojčinné expanzní parní stroje o výkonu 8.900 kW a každý z nich poháněl jednu lodní vrtuli. Tyto výkoné stroje měly dát lodi rychlost až 18,5 uzlů, pro srovnání zde uvedu parametry německých lodí třídy Brandenburg: výkon strojů 7.085 kW dával lodím rychlost 16 uzlů při výtlaku 10.670 tun. Konstruktéři lodi zřjmě počítaly se schopností plavidla rychle opustit bojiště v případě že se oběví početně silnější protivník. Počet kotlů jež měly dodávat páru není znám. Pancéřování měl tvořit dva metry vysoký pás podelný pás na čáře ponoru. Jak velká část měla být podhladinou není známo. Tento pás měl mít ve středu lodi tloušťku 229 mm. Tento pancíř se postupně zužoval až na 152 mm. Tento pancéřový pás byl uchycen na podložce z teakového dřeva o tloušťce 400 a 340 mm. Tloušťka pancéřových přepážek měl a být 102 mm. Pancéřová paluba měla tloušťku 64 mm. Barbety děl hlavní ráže měly neobvykle slabé pancéřování a to puhých šest palců, tj. 152 mm. Kasamety středního a lehkého dělostřelectva byly pancéřovány deskami o tloušťce 152mm a 102 mm. Velitelská věž měla tloušťku pancéřových stěn 340 mm a zadní velitelské stanoviště 152 mm. Pancéřové kopule v montovné do dělových barbet mely mít tlouštku mezi 52-64mm. Štíty nejlehčích děl měly tlouštku 25.4 mm. [align=justify]Výzbroj lodi se měla skládat ze čtyř děl ráže 28 cm systému Krupp o délce hlavně 35 ráží, které bylo později zaměněno za účinější dělo stejné ráže, ale o délce 40 ráží. (v literatuře se často setkáte s ráží 283 mm, je to způsobeno metodou měření průměru dělové hlavně "přez drážky" nebo "uvnitř drážek" a odpovídá rozdílné definici ráže v různých státech.). stední dělostřeleckou výzbroj mělo zastupovat šest kanónů ráže 150 mm. Protitorpédová výzbroj se měla skládat z osmy děl ráže 87 mm a osmy reveloverových kanónů ráže 37mm. Děla ráže 87 mm, lze hodnotit jako zastaralá a nevhodná, ale byly produkovány domácí zbrojovkou. Torpédová výzbroj se skládala z šesti torpédometů ráže 356 mm. Při obnově prací na stavbě lodě došlo k několika konstrukčním změnám. Děla hlavní ráže měla být nesena ve věžích jejichž čelní pancéř byl 340 mm. Tyto věžě měly být vloženy do barbety o výšce 3 m a tloušťce 229 mm, dál až po pancéřovou palubu měla sahat barbeta o síle 152 mm. V této barbetě měl být ukryt muniční výtah. Dále došlo k rekonstrukci protitorpédové výzbroje, jež se nadále měl skládat ze čtyř kanónů Vickers 76,2 mm a deseti děl ráže 57mm. Počet torpédometů byl snížen na jeden, zato vzrostla jejho ráže na 457 mm.


Bitevní loď Abdul Kadir. Obrázek odpovídá stavu plánovanému roku 1904. Původní projekt v roce 1892 počítal s instalací tureckých rychlopalných kaónů systému Krupp ráže 87mm, zatímco změněný projekt počítal s instalací Vickersových děl ráže 76.2mm, přičemž došlo i ke změně jejich rozmístění. Také došlo ke změně pancéřování.


Řecko- turecká válka a její důsledky pro námořnictvo


Admirál Hassan Paša, Ministr námořnictva v roce 1897, období tzv. Třicetidení války, Řecko-Turecká válka o Krétu.





Kníže Aleksander Karatheodori Paša, několika násobný ministr zahraničí, Velký logothet řeckého patriarchátu v Konstantinopoli, Vysoký administrátor Kréty, člen tajné rady a sekretář Maybedanu.


Řečtí komité tvořili vojensky organizované skupiny, které pronikaly na území pod osmanskou kontrolou, prováděli špionážní činnost, sabotáže v týlu nepřítele a podobně. Je třeba dodat, že vedle těchto legálních nebo"královských" komitů jště existovali neoficiální komité, kteří se často věnovali čistě kriminální činnosti.


I na Krétě sice vláda proklamuje reformy, ale proti nim se stavějí místní muslimští majitelé půdy, proč také ne, když stavájící systém byl pro ně mnohem ekonomicky výhodnější. Sultán pověřuje řešením problémů na Krétě svého důvěrníka a možno řící i osobního přítele knížete Alexandra Karatheodoriho Pašu, zkušeného diplomata a propagátora Řecko-Turecké spolupráce proti "slovanskému nebezpečí" v Makedonii (jeho prasynovec je slavným matematikem a teoretikem v oblasti termodynamiky). Ale Alexander Karatheodori Paša jako hlavní administrátr ostrova selháva a je otázkou, zda by kdokoliv jiný v této situaci uspěl. Na ostrově vzplane povstání řeckého obyvatelstva v roce 1885, 1888 a 1889. V roce 1894 na ostrov přichází Karatheodori, aby v roce 1896 prozměnu povstali muslimští obyvatelé ostrova. Když na pomoc Řekům na ostrově přicházejí dobrovolníci z Řeckého království , musí dojít k zásahu sultánovy armády a opět konflikt eskaluje. V samotném Řecku se stává obětí útoků řeckých nacionalistů předseda vlády Theodoros Deligiannis a opozice vedená Dimitrios Rallis (1844–1921), požaduje vyslání expedice na ostrov. Král se této akce obává protože si uvědomuje zdrcující převahu nepřítele v pozemních silách, ale podléhá volání ulice a vyšle na ostrov první oddíl komitů, přičemž transport kryje pobřežní bitevní loď Hydra (více zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=83426#83426). Turecké loďstvo na tuto provokaci není schopno adekvátně zakročit vzhledem k stavu vněmž se nachází.


Předseda řecké vlády Theodoros Deligiannis.


Vůdce opozice Dimitrios G. Rallis.

Vyslání expedice na Krétu vede již prakticky ke kenfliktu Řecka s Tureckem. Turecká vláda se však obává že pokud by zahájila rozsáhlejší odvetné operace na pozemní frontě, mohlo by dojít, ke střetnutí s Ruskem a ještě pravděpodobněji s Velkou Británií, která po okupaci Egypta v roce 1884 má velice napjaté vztahy sTureckem. Proto sultán dává rozkaz pouze blokovat námořní cesty na Krétu a vysadit v Chanii výsadek o síle šesti praporů. Tyto síly měli později doplnit jeden pěší pluk s lehkými děly. Jak jsme již psali, sultán se po většinu své dosavdní vlády obával nespokojenosti námořníků a proto jeho flotila s vyjímkou torpédových sil vykonávala všechen trénink pouze na zakotvených lodích.



Posádka torpédové lodi roku 1897. Pouze výcvik posádek torpédových lodí byl na odpovídající úrovni.


Transportní loď Izmir během Řecko-Turecké války roku 1897.

K transportu desantu měly být použity, staré pancéřové fregaty u nichž se předpokládala vyšší odolnost, než u běžných nákladních lodí, které používala sultánova armáda v době míru (pancéřové fragaty byly použity k transportu sil již za Rusko-Turecké války 1877-78). Tato eskadra potom již měla zůstat v bojové pohotovosti a zaujmout pozici na Krétě. Další bitevní eskadra se měla přesunout do Bezické zátoky a odtamtud provádět kontrolu Egejského moře. Tento plán by bylo možno považovat za dobrý, kdyby nebyla osmanská flotila v tak špatném stavu. Především, kdyby výcvik posádek pancéřových fregat dosahoval alespoň té úrovně, jaká byla běžná u posádek torpédových lodí.


Osmanská flotila v Dardanelách během Řecko-Turecké války roku 1897.
Tato fotografie ukazuje část lodí, kterým se podařilo vyplout roku 1897 do boje. V přední řade pozorujeme dva torpédové čluny (zleva doprava) Burhaneddin a Gilyum. Druhá řada je tvořena pancéřovými fregatami třídy Osmaniye. Lodě sou v tomto pořadí Aziziye, Orhaniye a Osmaniye. První dvě lodě již prošli modernizací.

Tyto události probíhaly v období leden až duben 1897. Skutečnost, že se osmanské flotile nepodařilo dopravit na Krétu posily vyprovokala jestřáby v Athénách k dalším akcím, protože dosavadní výsledky jakoby potvrzovaly správnost dosavadního konfrontačního kurzu. Za této situace začali do tureckého vijáletu Janina pronikat velké čety komitů, kteří realizovali "průzkum bojem" a napadali turecké vojsko a četnictvo. Západní mocnosti a carské Rusko zatím vyslaly své loďstvo ke kontrole Egejského moře. Cílem spojenecké flotily, bylo odříznout Krétu a znemožnit její zasobování zbraněmi. Britští, ruští a francouzští velitelé však dovolovali, transport řeckých posil na Krétu a znemožňovali totéž Turkům, za této situace Německo opouští koalici a jeho trojspolkoví spojenci ho následují. Slovy císaře Víléma II "Německo hodilo flétnu na stůl" (no nevím co tím chtěl Wily říct). To znamená výraznou změnu, neboť tím Německo dává najevo, že trojspolek Turecko podpoří diplomaticky v jeho protiakcích. Řeckému vedení to však nedochází a dále eskaluje konflikt a to především v oblati Thesálie. Toto je velmi nerozumné chování, neboť Osmanská říše se svými 38000000 obyvatel a 420000 armádou zústává stále velmi silným nepřítelem pro Řecko s 4500000 obyvatel. Navíc kalkulace počítající s případnou pomocí Srbska a Bulharska jsou liché. Oba státy před nedávnem vedli proti sobě válku a navíc srbský král v té době kalkuluje s možností, že by mohl, za spolupráci s Tureckem v případě konfliktu s Bulharskem získat práva na Novopazarský sandžak. Turecko zde uvažuje o případném znovudobytí Východní Rumeliye v případné válce Srbsko-Bulharské. Turecká vláda navíc poskytuje azil bulharským opozičním kruhům, odpůrcům knížete Ferdinanda Coburského, čímž vlastně bulharského knížete, který má dosti napjaté vztahy s Ruskem vydírá. Navíc má Turecko podepsánu tajnou dohodu o spolupráci s Rumunským královstvím. Oba státy tedy nemají ani ten nejmenší zájem spolupracovat s řeckou vládou. Za těchto okolností vyhlašuje turecká vláda v evropských provinciích impéria mobilizaci.


Ethem Paša vrchní velitel osmanských vojsk v Thesálii pozoruje bitvu u Velestina.


Nejschopnější z řeckých velitelů, Konstantinos Smolenskis.

Stav na počátku války v ozbrojených silách obou zemí je opravdu značný. Pokud turecké námořnictvo spalo a zaostávalo, pak to samé v žádném případě nelez říct o armádě. Turecká pěchota má u jednotek první linie nové pušky na bezdýmný prach druhé generace (Mauser Model 1890 a 1893), jednotky druhé linie maji starší pušky Henry-Martiny -PeeBody a opakovačky Winchester 66 (Yelouboy) a Winchester 73 - Turkish Henry. Dělostřelectvo disponuje vedele starších děl Krupp C73 87 mm a o něco lehčích C73 75 mm i velké množství moderních horských děl C85, C90 a C92/93 ráže 75 mm. Oproti tomu řecká armáda je vyzbrojena pouze jednorané pušky Fusil Gras Modèle 1874 a dělostřelectvo používá dokonce i zcela zastaralá děla Napoleon 1854.


Dobová karikatura politických poměrů.
Tato karikatura ukazuje, malého Řeka, který si může dovolit na vypaseného Turka, pokud má Evropu (Velkou Británii ) za sebou.


První boje Řecko-turecké války 1897.

Řecká armáda složená ze tří divizí se rozloží podél řecko-turecké hranice a to v tomto sledu: dvě divize zaujmou postavení v Thesálii pod vedením koruního prince Konstantina. Jedna divize zaujme pozici v Epeiru, kolem "pevnost" Arta. Řecká armáda v Thesálii má 38,000 mužů, 500 jízdních a 96 děl, armáda v Epiru má 16,000 mužů and 40 děl. Osmanská říše na hranici soustředí 8 pěších a 1 jízdní divizi. Turecko má na Thessalké 92,500 mužů pěchoty, 1,300 jízdních a 186 děl, v Epirusu leží 29,000 mužů and 24 děl. Vrchním velitelem je zde Ethem Paša. Když 18. dubna 1897 vyhlasí Asim Bey přerušení diplomatického styku, zuří již v Tyrnavosu boje. K oficiálnímu vyhlášení valky dojde až později, když sultán vyhlasí Řecku válku pro "podporu banditů a narušování přátelských vztahů sousedních zemí". Když řecký generální štáb nařídí ústup od Tyrnavosu, tak zavládne v řecké armádě i civilním obyvatelstvu panika a všichni bezhlavě prchají z okolí města už 27. dubna obsazuje Ethem Paša město Larissa a záhy je celá Thesálie v Tureckých rukou (Pro filatelisty bude jistě zajímavé, že turecká okupační správa vydává speciální poštovní známku pro obsazená území, tzv. thesalská okupační známka, která se dochovala jen v minimálním množství).


Bitva u Velestina 1897. Nástup Zuávů na zteč. Obraz je od sultánova dvorního malíře Zonara.


Bitva u Velestina 1897. Řecký vlastenecký plakát.

Řecká armáda se následně reorganizuje a zaujímá obrané postavení u Velestina, v oblasti Farssala. Velitelem obrany je Konstantinos Smolenskis. Zde se podáří zpozdit turecký postup po dobu tří dnů 27-30 dubna. Po určité přestávce v bojích způsobených diplomatickým jednáním obnovují turecká vojska ofenzívu na celé frontě. Dne 5.května padla Farsala a Konstantinos Smolenskis je nucen opustit znovu obsazenou Velestinu a ustupuje na Domokos. Volos je tureckým vojskem obsazen 8.května. Řecká armáda zaujme poslední obranou pozici, před Athénami na slavném bojišti v Thermopylském průsmyku. Osmané zde mají 70.000 vojáků a Řekové 40.000. Řecko však dobře využilo čas a tři týdny zde bylo intenzivně budováno obrané postavení. Turecké vrchní velení chce rozhodnout problém co nejdříve a bez řádné přípravy zahají útok na pozice, který stroskotá. Zatímco Turecký generákní štánb je přesvědčen, že po reorganizaci prolomí řeckou obranu a obsadí Athény, řecké politické kruhy hledájí cestu z dobrodružné války. Ruský car slibuje Turecké vládě revizi hranic a vyplacení odškodného řeckem pokud ryxhle začne jednat o míru, v opačném případě však nevylučuje vstup do války po boku Řecka. Za této situace i Britové, kteří především podpořili tuto dobrodružnou akci podporují mírové řešení. 20. září byla podepsána mírová smlouva v Istanbulu. Turecko dosáhlo připojení několika městeček v Thesálii a řecko bylo donuceno platit reparace. V Řecku tato porážka způsobila státní bankrot. Kréta se stáva autonomní provincií.


Uniformy důstojníků

Jaký dopad měla tato válka na další vývoj osmanského válečného loďstva? Žalostný neúspěch námořnictva vedl k vypracování mnoha memorand vládě upozorňujících na nezbytnost reforem. Bylo rozhodnuto o modernizaci válečené flotily a změně výcviku. Admirál Hassan Paša navrhl výstavbu šesti bitevních lodí o výtlaku 10.000 tun a čtyř pancéřových křižníků. Tuto eskadru mělo doplňovat 12 torpédoborců a 24 velkých torpédových člunů. Jak už to s takovými projekty býva oběvil se brzy jeden zásadní problém, peníze. Na takový rozvoj válečného námořníctva prostě Turecko nebylo dost bohaté. Změnění plán rozvoje už hovořil pouze o dvou bitevních lodí o výtlaku 10.000 tun a čtyřech chráněnýchých křižnících. Ani na tento projekt nakonec nezbyly žádné peníze, tak se osmanská flotila rozrostla pouze o dva chráněné křižníky Mecidiye a Hamidiye a dva torpédové křižníčky Berki Satvet a Peyki Sevket. Ani v případě menších plavidel jako torpédoborců a torpédových člunů se plán nepodařilo splnit. Nakonec se moc nezměnilo ani na výcviku námořníků, lodě sice vyplovaly na cvičné plaavby mnohem častěji, zato střelba se nadále zanedbávala, což se projevý ve vší nahotě za 1. Balkánské války.


Uniformy námořníků

Pancéřové fregaty třídy Osmaniye

První loď této třídy byla postavena na Temži, v blízkosti železárny Blackwall, v Londýně v letech 1864 – 65. Osmaniye byla první z plánované třídy šesti lodí, z nichž pouze pět se skutečně dostalo do služby v osmanském loďstvu. Poslední dvě lodě byly Mesudiye, jejíž stavba byla zrušena ve prospěch mnohem větší a silnější lodě téhož jména a pouze domácím (tureckým) průmyslem postavená Hamidiye, která strávila neuvěřitelných 24 roků na skluzu, před svým dokončením v roce 1890. (i v případě této lodi došlo k několikerým změnám projektů). Tyto dvě lodě se odlišovaly od předchozích čtyř lodí přítomností centrální baterie, tj designu umožňujícím výstřel podél osy lodě, vpřed a vzad. U lodí této třídy postavených dle původního projektu bylo tohoto efektu dosaženo instalací sponzonu ve středu lodi na obou bocích. Tyto zbraně však byly vystaveny palbě nepřítele neboť jedinou ochranu zajišťovalo pouze nízké hrazení nebo primitivní „barbeta“, která jen nedostatečně kryla dělostřelce. Lodě třídy Osmaniye patřily v šedesátých letech devatenáctého století k nejmodernějším plavidlům na světě. Například pancéřová velitelská věž, byla úplnou novinkou použitou do té doby pouze na pouze na několika plavidlech (Tato novinka nebyla ani standardem na mnoha britských lodích, kde byly tyto věže dodatečně stavěny).

Celá třída tedy zahrnovala lodě:
Osmaniye (1864) Thames Iron Works
Mahmudiye (1864) Thames Iron Works
Orhaniye (1865) Tersane i Humayum
Abdul Aziz (1865) Tersane i Humayum

Poslední z nich Abdul Aziz byla po sesazení sultána jehož jméno nesla přejmenována na Aziziyeh (obdobně známé křížníky Hamidiye a Mecidiye z počátku století nesly původne jména Abdulhamid a Abdulmecid a jejich jména byla změněna po mladoturecké revoluci (1908-1909).


Pancéřová fregata Mahmudiye


Pancéřová fregata Hamidiye. Všimněte si rozdílu v konstrukci Hamidiye, která má kasematu umožňující dopřednou palbu.

Konstrukce lodí a jejich technické parametry

Konstukce byla celokovová tj. Bylo použito řešení typické pro anglickou konstrukční školu, což znamenalo výraznou úsporu hmotnosti. Francouzká konstrukční škola využívala konstrukce smíšené, která byla výrazně těžší.

Rozměry lodí: 91.4mx 16.9mx 7,9 m
Výtlak: 6.400 t. -6.500t

Výzbroj v roce 1865: 1ks kanón ráže 229 mm MLR, 14ks 203 mm MLR,
10ks 36-pdr, v roce 1884 byly instalovány dva kanony Nordenfeldt o čtyřech hlavních 25.4 mm.
MLR – označuje Muzle Loading Rifle tj. předem nabíjený kanón


Pancéřování bylo tvořeno kujným železem a skládalo se z pásu o tloušťce 157 mm ve středu lodě, jenž se postupně zužoval na pouhých 51mm na přídi lodě. Pancéřové kasematy byly kryty pancéřem 152 mm silným. Velitelská věž měla pancéř 305 mm silný a "barbety" na sponzonech měly tloušťku stejnou jako přepážky a to 203 mm. Pancéř ústřední barbety děla ráže 229 mm, byl 280 mm silný. V případě této barbety i obou pozic na sponzonech si je třeba uvědomit že se nejednalo o barbetu průběžnou, končíci uvnitř lodě na pancéřové palubě, ale pouze o pancéřovou ohradu kolem děla.


Na tomto snímku pancéřové fregaty Orhaniye je zřetelný sponzon ve středu lodi určený pro střelbu podél lodi.


Pancéřová fregata Abdul Aziz

Pohon zajišťoval horizontalní šestiválcový parní stroj, jemuž dodávalo páru šest kotlů typu Napier. Stroje všem lodím dodala anglická firma Napier, sídlící v Glasgow. Výkon pohoné jednotyk byl 3735ihp. Tento parní stroj poháněl jedinou lodní vrtuli. Rychlost plavby při zkušebních testech byla 13,5 uzlu, ale v roce 1891 již pouhých 11.1 km / h (6 uzlů). Zásoba uhlí byla 750 tun. Posádku tvořilo 361 mužů. Po zkušební plavbě v roce 1891 již bylo jasné, že lodě této třídy jsou zcela nevyhovující moderním požadavkům, a bylo rozhodnuto o jejich modernizaci.


Orhaniye pod plachtami v roce 1897. Na tomto snímku, který evokuje představu lodi z jiné epochy, Orhaniye připomíná spíše jednu z lodí od Trafalgaru, než moderní obrněnec.


Osmaniye schématický výkres, řez trupem.


Nástup posádky na palubě Osmaniye.


Paluba pancéřové fregaty Osmaniye, stav po modernizaci.


Výcvik na palubě pancéřové fregaty Osmaniye, stav po modernizaci.

Po modernizaci v roce 1892-1894 se oběvily dvě nové barbety s děly Krupp ráže 24cm, tyto nové barbety měly pancéř 280 mm silný. Ani tyto nové barbety nebyly průběžné, ale zasobování děla se realizovalo pancéřovanou šachtou umístěnou za barbetou směrem do středu lodi. Tloušťka pancéřové paluby byla po modernizaci 76/38 mm.
Nová výzbroj se skládala ze dvou Krupových děl ráže 240 mm/35 BLR v barbëtě na přídi a zádi lodě, střední dělostřlectvo tvořilo 8ks děl 150 mm/25 BLR v pancéřové kasametě a 5ks děl 105 mm/25 BLR na sponsonech, ty doplňovaly dvě rychlopalná děla ráže 47 mm. Dále přibyly dva Nordenfeldtovy 4-hlavňové kanóny ráže 25.4 mm, jejichž celkový počet stoupl na ks 7. BRL Breach Loading Rifle – zadem nabíjené dělo.


Pancéřová fregata Osmaniye po přestavbě 1896.


Pancéřová fregata Osmaniye - 240 mm dělo na přídi se sejmutým čelním štítem.

Po přestavbě pohon zajišťoval, trojčiný expanzní parní stroj Ansaldo VTE, o výkonu 3735 hp (2,785 kW). Bojová rychlost pancéřové fregaty po modernizaci byla asi 10-12 uzlů, maximální rychlost dosažitelná za ideálních podmínek byla 14 uzlů. Dle literatury se plánované modernizaci před vypuknutím Řecko-turecké války, podrobila pouze Mahmudiye, zatímco modernizace dalších jednotek byla po válce zastavena a zrušena. Pokud se však podíváme na známý snímek ukazující osmanskou flotilu v Dardanelách v průběhu Řecko-Turecké války roku 1897, je zřejmé, že modernizovány byly minimálně dvě z těchto lodí. Za nejpravděpodobnější lze považovat, že k modernizaci výzbroje došlo, hned u tří plavidel této třídy, ale že nové stroje obdržela pouze jedna loď.


Osmanská flotila v Dardanelách během Řecko-Turecké války roku 1897.


Pancéřová fregata Osmaniye po přestavbě 1896, litografie.

Služba těchto lodí byla vcelku nudná. V době vlády sultána Abdulazize se věnovaly běžnému výcviku ve středomoří. Lodě také doprovázely sultána na jeho četných cestách, jako čestný doprovod. Osmaniye se zúčastnila slavnostního otevření Suezkého průplavu. První akcí, která by mohla být s určitou nadsázkou označena, za akci bojovou, byla demonstrace sil osmanské flotily před Pireem roku 1869. V době povstání v Bosně a války s Černou Horou roku 1876, lodě opět provedly několik demonstračních plaveb, ale jejich hlavní úkol spočíval v transportu jednotek z Istanbulu do přístavů Sv. Naum a Ulicinj. V době Rusko – turecké války sloužily jako transportní lodě, aniž by poznaly skutečný boj.
Největší operací osmanského loďstva za této války, byl transport sil Suleymana Paši do Varny. Po Rusko – turecké válce nečinně kotvily v přístavu na Zlatém Rohu, některé celých 19 let nezdvihly kotvu. Nasazení ve válce s Řeckem v roce 1897 bylo fiaskem při němž flotila nebyla schopna vyplout a tak byly bojově nasazeny pouze malé jednotky jako torpédové čluny. Postupně byly tyto fregary překlasifikovány na lodě výcvikové nebo na dělové čluny a strážní lodě. V této pozici přežily i 1. světovou válku a po ní skončily v hutích.



Dělová paluba pancéřové fregaty Mahmudiye.


Důstojnický salón pancéřové fregaty Mahmudiye.

Poněkud odlišný příběh má pátá ze sesterských lodí, pancéřová fregata Hamidiye. Její původní jméno mělo znít Nusretiye, tedy Vítězná, ale po nástupu nového sultána Abdulhamita II na trůn, bylo její jméno na počest panovníka změněno na Hamidiye. Vzhledem k průtahům při stavbě, bylo třeba původní projekt pozměněnit, tak, aby loď po dokončení využívala posledních poznatků lodního stavitelství. Nová konstrukce tzv. centralní kasematy totiž umožňovala střelbu podél osy lodě, vpřed a vzad. Stavitelem této páté lodi byla státní loděnice Humayum-i- Tersane v Istanbulu (Císařské loděnice). Výtlak této lodi byl prakticky stejný jako u předcházejících lodí, a to 6700 tun. I rozměry trupu se změnily jen nepatrně: 89.7m x 17 mx 7,3 m. Pohon lodě zajištoval parní stroj o výkonu 4998 kW, který umožňoval plout maximální rychlostí 13 uzlů. Zásoba vezeného paliva byla 600 tun. Po té co došlo ke změně konstrukce na loď z centrální baterií, došlo i ke změně výzbroje, ta nová byla tvořena čtveřicí děl ráže 229mm a deseti 150 mm kanóny. Od roku 1884 byla výbroj dle některých (vzláště pak německých) pramenů tvořena těmito děly: 6x240mm a 5x 150mm. Za mnohem pravděpodobnější však lze považovat, to že ještě před zpuštěním na vodu, byly ve výzbroji lodě nahrazeny předem nabíjené kanóny Vickers ráže 229 mm, německými děly Krupp ráže 24cm. Tudíž nejvíce pravděpodobná dělostřelecká výzbroj kasematy bude 4x240mm a 10x150mm. Tuto výzbroj doplňovaly na palubě umístěné rychlopalné zbraně ráže 37mm a 25.4mm a dvojice výsadkových děl ráže 63.5 mm systému Brodwell. Děla systému Brodwell byla velmi přesná, ale zároveň velice nepopulární díky velké náročnosti na údržbu svého závěru. Pancéřovaní lodě se skládalo z pásu na čáře ponoru osíle 229mm, ten se postupně ztenčoval na 102 mm na přídi a 51 mm na zádi, na zádi byla navíc pancéřová příčka o síle 102 mm. Pancéřové kasamety byly kryty pancéřovými deskami o tlošťce 178 (u nejtěžších děl, někdy se též uvádí pouze 165 mm, tj. 6.5 palce místo 7 palců ) a 152 mm (u děl ráže 150 mm) (ruské zdroje hovoří o síle pancéře u kasamety 140 mm). Pancéřová věž velitele, měla tvar zploštěleho válce naopak od ostatních lodí této třídy, jejichž velitelské věže měly kruhový průřez. Velitelská věž byla kryta naopak ostatních lodí této třídy jen slabým pancéřem o tloušťce 178 mm. Služba této lodi byla velice krátká a již v roce 1892, byla překvalifikována na loď výcvikovou. Jako výcviková loď nesla jméno Selimiye. Již jako výcviková loď obdražela Hamidiye rsp. Selimiye do výzbroje dva torpédomety Schwarzkopff ráže 356 mm. Loď byla vyřazena ze stavu námořnictva roku 1903.


Pancéřová fregata Hamidye/Nusretye.


Výcvik posádky na palubě pancéřové kasematové fregaty Hamidiye, rok 1897. Ruční spouštění nebo vytahování člunů. Důstojník na lodním můstku je kapitán lodi Rassim Bey.


Výcvik posádky na palubě pancéřové kasematové fregaty Hamidiye.

Pancéřové korvety třídy třídy Avni Ilah


Pancéřová korveta Avni Illah, pod plným oplachtěním brigy.

Osmanské námořnictvo vedle velkých pancéřových fregat, jako byly lodě třídy Osmaniye nebo ve své době jednoho z největších obrněnců na světě, pancéřové fregaty Mesudiye zařadilo celou řadu menších pancéřových plavidel. Tyto menší pancéřové lodě jsou obvykle označovány jako pancéřové korvety, i turecká námořní terminoligie je takto označuje (Zirhli Korvetlar), tudíž i my buem používat toto označení pro lodi této kategorie. Typickými představitely této třídy byly sesterské lodě nesoucí jména Avni Ilah (Avnillah, Avnulah, Avnullah atd.) a Muin-i-Zafer (Muin-Zafer, Muiny-Zafer, Muine-Zafer).


Pancéřová korveta Muin-i-Zafer kotvící na Bosporu (1884).

Konstruktérem této dvojce byl anglický námořní architekt G.C. Mackrow. Při jejich konstrukci zvolil zcela neobvykle pojatý tvar kasematy. Klasická loď s centrální baterií je řešena tím způsobem, že kasemata je krabice zkosená vepředu a nakonci tak, že první dvojíce děl může střílet podél osy lodě vpřed a poslední dvojíce vzad. Ostatní děla mohou palít do boků a jejich maximální odměr činí asi +/-45 stupňů a u těžkých děl činil dokonce jen +/-30 stupňů. Projektant lodí G.C. Mackrow vytvořil vprostřed zúženou kasametu, resp. dvě malé pancéřové kasamety aby umožnil dělům přední dvojíce (byť omezený) výstřel vzad a dělům zadní dvojíce (omezený) výstřel vpřed. Toto originální řešení bylo použito pouze u lodí této třídy i když zajímavě tvarovaná kasemata se oběvuje i u rakouského obrněnce Tegetthoff (1876/1881), jehož konstruktéři se pokoušejí dosáhnout podobného efektu. V této zdvojené kasamatě jsou instalovány dva páry děl ráže 9 palců, tj. 229 mm. První z lodí byla postavena kopletně Londýnskou loděnicí Thames Iron Works. Druhá loď byla postavena tureckou pobočkou slavné anglické společnosti Samuda and Co. Kýl obou lodí byl položen roku 1868 a zpuštění na hladinu proběhlo už v následujícího roku. Avni Ilah byl dokončen roku 1870 a jeho sesterská loď roku 1871. Základní rozdíl mezi oběma plavidly spočíval v pohoné jednotce Avni Illah byl jedním parním strojem, s jedním lodním šroubem. Muin i Zafer měl dva šrouby a dva parní stroje, to mělo za následek snížení vezené zásoby paliva. Za rozhodnutí o jiné konstrukci pohoných jednotek bylo zodpovědno turecké ministerstvo námořnictva, které chtělo takto otestovat výhody a nevýhody jednotlivých koncepcí pohonu. V případě obou lodí spaliny z kotelen odváděl jeden mohutný komín. Tyto lodě měli malý výtlak 2.350 tun. Rozměry trupu korvety Avni Ilah byly tyto: délka 71.9 m, šířka 10.9 m, ponor 5.0 m. Rozměry trupu korvety Muin-i-Zafer byly tyto: délka 70.4 m, šířka 11 m, ponor 5.0 m. Tato korveta měla o neco větší výtlak, asi 2.400 tun. Obě lodě byly chráněny na čáře ponoru pancéřovým pásem z kujného železa. Tento pás měl ve středu lodi tloušťku 152 mm a směrem ke koncům se zužoval na 76.2 mm. pancéřovou kasametu kryl pancéř silný 152 mm a pancéř přepžek byl 127 mm silný. Tloušťka pancéřové paluby byla 38 mm.Pohon lodi Avni Illah zajištoval horizontální kompaudní parní stroj Maudslay o výkonu 1,641 kW, jenž dostával páru ze čtveřice kotlů Thames IW. Tento pohon dával lodím maximální rychlost 12 uzlů na zkouškách, maximální bojová rychlost vak byla asi 10 uzlů. Zásoba vezeného uhlý byla 750 tun v případě Avni Illahu a 700 tun v případě Miun i Zaferu. Po opotřebení strojů, se na testech realizovaných roku 1892 ukázalo, že loď je schopna plout maximální rychlostí osmy uzlů. Loďě měla v době svého dokončení oplachtění dvoustěžnové brigy, které umožňovalo výrazně zvýšit akční radius. Posádku tvořilo 200 mužů.


Pancéřová korveta Avni Illah.
Povšimněte si řešení kasematy a dráhy pohybu děl.

Výzbroj plavidla byla v době dokončení tvořena pouze čtveřicí těžkých, předem nabíjených děl ráže 229mm umístěných kasametě. Z obrázku lodi je zřejmé jak se měnila pozice děl při střelbě vpřed a vzad. Tato koncepce byla opuštěna při první modernizaci roku 1882. V tomto roce byly lafety těžkých děl zafixovány tak, že děla mohla nadále ze své kasamety střílet pouze tou vnější střílnou. Vnitřní střílna byla použita pro lehčí, zadem nabíjená děla ráže 87 mm (Někde se tvrdí že předem nabíjená děla, ale jednolo se pouze o navalizovanou úpravu děla Krupp C73, které bylo výráběno i ve zbrojovce Tophane. Kvalita této zbraně sice nedosahovala nijak ohromující úrovně, ale jednalo se v podstatě o provizorní obranu vůči torpédovým útokům). Tato rekonstrukce byla reakcí na zkušenosti z Rusko-turecké války, kdy se Rusové pokoušeli o zničení velkých tureckých obrněnců útoky torpédových plavidel. Další zesílení obrany proti torpédovým plavidlům následovalo v roce 1886, kdy byly instalovány dva čtyřhlavňové Nordenfeldtovy kulomety ráže 25,4mm. Roku 1891 došlo k dalšímu posílení výzbroje o dva revolverové kanóny Hotchiss ráže 37mm a jeden torpédomet ráže 457 mm. Posádka měla také k dispozici dvojici výsadkových děl ráže 63.5 mm systému Brodwell. V této podobě lodě sloužily až do totální přestavby roku 1906.


Muin-i-Zafer dělový člun, dříve pancéřová korveta.

Počátkem dvacáteho století bylo zřejmé že obě lodě jsou již zcela zastaralé. Obě lodi byly tedy nejprve překlasifikovány na pobřežní obrněnce a následně na dělové lodě. Obě lodě se podrobily v letech 1906-7 přestavbě. Při přestavbě lodě obdržely nový pohon, jenž dostával páru ze dvou kotlů AV. S novými stroji lodě dosáhly rychlosti 12 uzlů. Při přestavbě došlo i k podstatné změně výzbroje. Hlavní děla ráže 229 mm, byla nahrazena rychlopalnými kanóny ráže 150mm/L40. Proti torpédovou výzbroj reprezentovalo šest děl Vickers ráže 76.2 mm a deset děl ráže 57 mm. Muin i Zafer měl navíc dva rychlopalné kanóny ráže 47mm. Ze staré výzbroje zůstal zachován pouze torpédomet ráže 457 mm. Vnější vzhled plavidla se výrazně změnil odstraněním dvou stěžňů a jejich nahrazením jedním bojovým.stožárem s marsem. Lodě měly akční radius 2.500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.


Pancéřová korveta Muin-i-Zafer, při demonstraci v Soluni.

Bojová kariéra plavidel

V době povstání v Bosně a války s Černou Horou roku 1876, lodě provedly několik demonstračních plaveb, ale jejich hlavní úkol spočíval v transportu jednotek z Istanbulu do přístavů Sv. Naum a Ulicinj. V době Rusko – turecké války sloužily jako transportní lodě, aniž by se střetly s těžkými jednotkami nepřítele. Nicméně jejich bojové osudy byly přeci jen bohatší než jejich vlkých sester, pancéřové korvety byly totiž nasazeny u přístavu Batumi, kde na kotvící tureckou flotilu opakovaně útočila ruská torpédová plavidla. Obě lodě po válce čekala dlouhá nečinnost.


Pancéřová korveta Muin-i-Zafer, po přestavbě roku 1907.


Avni Illah se dočkal bojové akce až v roce 1911, kdy byl jakodělová loď umístěn v přístavu Bejrút. Zde tvořil poněkud heterogení oddíl spolu s moderním torpédovým člunem Angora, vyzbrojeným dvojící rychlopalných děl ráže 37 mm a dvěma torpédomety ráže 457 mm. Vzhledem k tomu, že Avni Illah nebyl schopen po zásahu strojovny manévrovat, rozhodl se ho velitel přístavu využít jako plovoucí baterii. V roce 1912 se Italové ve snaze zabezpečit svoji cestu Suezkým průplavem rozhodli eliminovat lodní oddíl v Bejrútu. Italové proti Bejrútu vyslali dvojici moderních pancéřových křižníků Giuseppi Garibaldi a Francesco Ferruccio, vyzbrojených děli ráže 254 mm a 203 mm. Italské lodi zaujali pozici před přístavem rano v 7:30, dne 23. února. Italský admirál Paolo Thaon di Revel (1859 - 1948) poslal guvernéru Bejrútu ultimátum v němž požadoval kapitulaci plavidel v přístavu. Ultimátum bylo doručeno v 8:30 , představitelé města i Wali byly pro kapitulaci, ale toto nebylo Italům sděleno ve stanovém termínu nebo se také Italům, jistých si výtězství nad obstarožním obrněncem a malou torpédovkou nechtělo čekat. Mezi tím se turecké lodi připravovaly na obranu, torpédový člun Angora zaujal pozici nedaleko přístavního mola. V 9:00 zahájila Italská eskadra palbu ze vzdálenosti 6000 m. Turecké lodi začaly bez většího efektu odpovídat dělostřelbou, v 9:35 již loď začala hořet a turecká posádka stáhla prapor a opustila hořící loď. Avni Illah se potopil v 11:00. Jeho spolubojovník Angora se držela déle, křižník Garibaldi se k ní přiblížil až na 600 m, ale nepodařilo se mu dosáhnout zásahu. Poté se Italové vzdalují a Angora se pokouší uprchnout z přístavu. V 13:45 se však Italové vracejí a zasypávájí malý torpédovým člun sprškou střel, Angora je zničena. Oddíl tureckých lodí byl zcela zničen a Italové mají zabezpečenu lodní spojnici se Suezem.


Vrak pancéřové korvety Avni Illah v Bejrútu (1912).

Muin i Zafer se během první Balkánské války účastní námořní demonstrace v Soluni a po válce je přestavěn na loď pro torpédový výcvik. Po první světové válce se stává ponorkovým tendrem a vyřazen je teprve roku 1932.


Pancéřová korveta Muin-i-Zafer ( stav po přestavbě roku 1907) při plavbě.


Pancéřová korveta Muin-i-Zafer, jako ponorkový tendr v roce 1930.

major.plk píše: ↑14/8/2010, 19:09 Možná poněkud nelogicky zařadíme odstavec věnovaný bitevním lodím na konec této stati. Důvodem je, že tento typ lavidel byl díky již zmiňované doktríně v tomto období značně přehlížen a také nebyl na stavbu těchto plvidel dostatek finančních prostředků. Navzdory tomu bylo na konci osmdesátých let 19. století rozhoduto o stavbě velké barbetové bitevní lodi. Tato lo´d měla být z úsporných důvodů poduktem čistě domácího průmyslu, což se jí nakonec stalo osudným neboť stavba se tak protahovala,že loď nakonec nikdy nebyla dokončena. Loď měla nést jméno Abdul Kádira hrdiného vůdce alžírských Arabů vůči francouzkým okupantům. Trup lodě byl položen roku 1892 v Istanbulské loděnici Tersane i Humayun. Stavba lodi však postupně zpomalovala až zcela ustala. Datum při němž došlo k úplnému přerušení stavby je rok 1897, rok kdy se turecké loďstvo s takovou hanbou předvedlo ve válce s Řeckem o Krétu. Důvodem zastavení stavby byly finanční potíže. Když bylo roku 1904 rozhodnuto o pokračování stavby, bylo zjištěno že došlo k posunutí ocelových nosníků, díky špatnému zakonzervování stavby při přerušení produkce. I přes marné pokusy o záchranu musela být loď odepsána i když k jejím rozebrání na skluzu došlo až v roce 1914.

Tady vidíme rozestavěný trup bitevní lodě Addül Kadir: