Turecké jednotky na Haličské frontě
Napsal: 15/8/2010, 13:33
Turecké jednotky na Haličské frontě
Brusilovova ofenzíva která začala 4. června 1916 a skončila 20. září téhož roku, měla pro Rakousko-uherskou armádu dalekosáhlé následky. Ztráty činily 639 331 padlých, pohřešovaných a zraněných. Německá armáda ztratila dalších 140 000 vojáků a centrální mocnosti tak v oblasti přišly až o 780 000 vojáků. Nejkritičtějším důsledkem bylo i to, že vznikla velká díra v obrané linii, kterou rakousko-uherské velení nedokázalo dostatečně rychle zacelit. Vyslání dalších jednotek přislíbilo Německo, ale počty byly stále nedostatečné. Poněkud překvapivě přislíbil pomoc Enver Paša (1881-1922), osmanský ministr války a hlavní vojenský vůdce země. Jednotky se začaly urychleně formovat ale dostaly jen chabý výcvik. Enver Paša pospíchal, jelikož chtěl dostat vojáky na frontu co nejrychleji. Připravena byla i slavná 19. pěší divize, jíž velel Mustafa Kemal (1881-1938), který se proslavil při obraně poloostrova Gallipoli před nepřátelským výsadkem. Divize byla po bojích u Gallipoli přesunuta na sever do Keşan a Şarköy kde byla spolu s 20. pěší divizí, v lednu 1916, přičleněny k nově zformovanému XV. armádnímu sboru. Přesun více než 30 000 vojáků však nebyl lehkým úkolem. Dne 10. července byli vojáci připraveni a o jedenáct dní později vyrazil na cestu 57. pluk 19. divize a dělostřelecký oddíl. O den později je následovala 20. divize, jejíž pěší jednotky odcestovaly z Apullu. Zbytek 19. divize vyrazil 24. července z Uzunköprü.
První skupiny přicestovaly do Maďarska 5. srpna a bylo to poprvé od 17. století, kdy i v odlehlých částech Maďarska mohli lidé spatřit turecké vojáky. Cely sbor se přesunul během dvaceti dvou dní a takto rychlý přesun byl možný jen díky tomu, že vlaky, které převážely munici z Německa do Turecka, se vracely do Evropy prázdné a bylo tedy snadné je naložit vojáky. Celý XV. armádní sbor byl přidělen pod velení německého generála pěchoty - Felixe Graf von Bothmer (1852-1937). Jeho jednotky měly obsadit úsek fronty o délce 28 km, na západním břehu řeky Zlotalipa. Na křídlech se nacházela německá 55. pěší divize a bavorská 1. rezervní divize. Proti nim stála ruská 47. a 113. divize a 3. turkestánská divize. Prvním tureckým důstojníkem, který navštívil frontu, byl podplukovník Mehmet Şefik (1877-1964), velitel 19. divize. Şefik dorazil frontu v noci ze 12. na 13. srpna a z jedoucího auta spatřil jen několik ženijních jednotek se skupinami rakouské pěchoty. V dálce se již ozývala dělostřelecká palba. Arcivévoda Karel navštívil plukovníka Yakupa Şevki a jeho podřízené, 20. srpna na stanici Hodorov. Další den, navštívil turecké velitelství generál Bothmer a vyjádřil úctu k hrdinům od Gallipole. Následně poslal plukovník Şevki vrchnímu velitelství zprávu v níž stálo, že turecké síly jsou na svých pozicích a připraveny k boji. Další den zjistil letecký průzkum, ze sousedního Hofmannova sboru, že se Rusové připravují k útoku.
První střet s ruskou armádou
Ruský útok započal 2. září a nejtěžší boje tehdy probíhaly severně od tureckého sboru. Zde dislokovaná německá 55. divize čelila dobře vyzbrojeným ruským silám, podporovaným intenzivní dělostřeleckou palbu směřující na přední linii širokou jen čtyři kilometry. V poledne již bylo několik tureckých regimentů zataženo do bojů. Jmenovitě se jednalo o 77. pluk, který přišel do kontaktu s nepřítelem jako první, ale dokázal odrazit útok ruské pěchoty překračující řeku Zlotopila. Mezitím, dostaly rezervní prapory 19. divize rozkaz, přesunout se na sever a podpořit zde bojující německou divizi. Rusové se pomalu dostávali do výhody a dařilo se jim Němce tlačit. Dne 3. září Hofmannův sbor zahájil protiútok. Podařilo se mu však jen nepřítele zpomalit a zdržet. V noci ze 4. na 5. září, generál Hofmann zopakoval útok, ale tentokrát požádal turecké dělostřelectvo o podporu. Protiútok byl úspěšný a Rusové se museli stáhnout z německých pozic. Díky tomu se podařilo udržet turecko-německou linii na severu. Brzy však zaslechli vojáci turecké 20. divize těžkou dělostřeleckou palbu, když Rusové zaútočili na jižním úseku fronty širokém 25 km. Bavorská 1. rezervní divize musela dočasně opustit své opevněné pozice, ale dokázala je vzápětí znovu získat zpět. Problém byl ale v tom, že okolní rakouské jednotky rychle ustupovaly a tak hrozilo, že bude Gerokova skupina a turecký sbor odříznut a zcela obklíčen. Bothmer tedy v osm hodin večer nařídil všeobecný ústup, přičemž Gerokova skupina a turecký sbor měly zaujmout nové pozice vzdálené 20-30 km. Problém ale byl v tom, že turecké jednotky nechápaly proč mají ustupovat když se drží a navíc vojáci postrádali zkušenosti s tím, jak vůbec takovýto náročný manévr provést. Ústup se musel provést v naprosté tajnosti, jelikož pokud by se nepřítel dovtípil co se chystá, mohly být důsledky katastrofální. Podle plánu mělo linii držet 8 z 24 praporů držet linie na západním břehu řeky Zlotalipa a pak jako zadní voj ustupovat přes lesy až k oné nové linii vzdálení dvacet kilometrů. Plán byl proveden o půlnoci a noc byla klidnou. Následujícího mlžného rána zahájili Rusové masivní útok na stará opevnění. Turečtí vojáci opětovali palbu, ale rychle se ukázalo, že tyto jednotky jsou příliš slabé aby linii udržely. Pokud by však ustoupily příliš brzo hrozilo, že hlavní síly nebudou mít dost času k vybudování nových pozic. Podplukovník Bahattin Bey, velitel 61. pluku 20. divize, se rozhodl pro částečný ústup. 2. prapor mě setrvat na pozici a 5. prapor mě ustoupit. Rusové ale léčku prokoukli a zahájili útok na turecké jednotky. Ty utrpěly těžké ztráty.
Turecká vojska v boji
Tyto uvedené boje ukázaly, že linie dlouhá 16 kilometrů byla pro jediný sbor příliš široká. Jeho velitel, plukovník Yakup Şevki (1876-1939), požádal, aby kopce a některá pole kolem 20. divize, připadly bavorské 1. rezervní divizi, aby tak posílila tureckou linii. Žádosti bylo vyhověno a po následující dny byl na Haliči klid. Turecké a německé jednotky byly posíleny a mezery obsazeny. Mezitím Rusové připravovali útok do oblasti Lipicadolna na jihu, který byl spojnicí mezi tureckými a bavorskými jednotkami. Dne 16. září Rusové zahájil hlavní útok. Opět jej předznamenala těžká dělostřelba na turecké pozice a následný útok pěchoty. Zajímavostí je, že Rusové tehdy nasadili dokonce jedovatý plyn (především proti 62. pluku), ale efekt byl jen minimální, jelikož tou dobou již zde byly turecké jednotky vybaveny ochrannými maskami (na jiných bojištích je však i nadále postrádaly). Obecně však byla situace velmi nebezpečnou, jelikož po několika týdnech intenzivních bojů přišli Turci o taktické rezervy a 61. byl nucen ustoupit. Již ve 3 hodiny téhož dne, zahájila německá 65. brigáda podporovaná dvěma prapory z tureckého 20. divize, protiútok. Poprvé německá a turecká vojska měla bojovat společně. Přes všechny potíže v koordinaci (zejména jazykovou bariéru) byl protiútok velkým úspěchem. Rusové byli zahnáni do výchozích pozic a o další útok se pokusili následujícího dne, ale byli opět odraženi - tentokrát tureckým protiútokem na bajonety. Během bojů mezi 16. a 17. zářím 1916, přišel turecký XV. sbor o 95 důstojníků a 7 000 mužů. Odhady ruských ztrát se pohybují mezi 15 000 až 20 000. Fronta se stabilizovala a po zbytek září probíhaly jen drobné lokální boje. Němci přesunuli jako zálohu k XV. armádnímu sboru jeden pěší pluk, jeden jezdecký pluku a několik dělostřeleckých baterií. Turecký voják, Ibrahima Efendi (Arıkan), veterán těchto bojů, ve svých pamětech napsal, že i přes ztráty byla solidarita mezi tureckými a německými vojáky pozoruhodná.
Klid však netrval věčně a již 30. září zaútočil ruský kavkazský 3. sbor na turecké line. Turecké pozice několikrát změnily vlastníka, ale na konci dne se Rusové museli vrátit zpět s prázdnýma rukama. Turecké ztráty, toho dne, činily 45 důstojníků a 5 000 mužů. Další boje pokračovaly 5. a 6. října, kdy zaútočilo 13 ruských pluků a zmocnilo se kopce Cevatbey (pojmenovaný po padlém důstojníkovi), v jižní části turecké linie. Po těžkém boji získaly čtyři turecké prapory kopec zpět. Ztráty činily 15 důstojníků a 3 000 mužů. Ruské ztráty byly odhadnuty na 12 000. Co se týče bojů v tomto období, napsal turecký důstojník poručík Mehmet Şevki Bey, že Turci byli v této době zkušení a zvyklí na urputné boje. Přesně věděli, co mají dělat a snadno tak dokázali odrážet ruské útoky. "V těchto dnech, probíhala intenzivní dělostřelecká palba, trvající déle než 24 hodin, s cílem zničit naše přední linie. Ty byly obsazeny jen řídce. Během začátku ostřelování jsme evakuovali tyto linie a stáhli je na čtvrtou linii. Pak proběhl naivní útok ruské pěchoty, která byla zcela vystavena naší palbě. Přišli o 80 % ze svého počtu, ale zbylých 20 % i nadále kladlo odpor. Bojovali s našimi muži, tváří v tvář v lese s naší pěchotou. Bojovalo se granáty a bajonety. Za nepřetržitého skandování "Alláh Alláh" byli Rusové donuceni k ústupu. Naše vojsko pak obsadilo naše pozice, o které jsme přišli během dělostřelby. Následující ruské útoky probíhaly zcela stejně, boj se stal rutinou a vždy byli zastaveni dříve než dosáhli našich pozic," napsal poručík ve svém deníku. Následující dny vojáci odpočívali, probíhala reorganizace a 8. října, byl velitel sboru plukovník Yakup Şevki povýšen na brigádního generála. Probíhaly jen menší ruské pokusy o zisk některých území, ty ale byly snadno odraženy. Mezitím generál von Bothmer zkrátil délku sektoru XV. sbor o 10 km, umístěním německé 36. pěší divize v jižní části sektoru, který byl dříve obsazený tureckou 20. divizí. Turečtí vojáci tak získali potřebný čas na odpočinek a nabrání nových sil. Dne 10. listopadu, byl brigádní generál Yakup Şevki odvelen do Turecka, kde převzal velení 14. armádního sboru. Jeho post převzal brigádní generál Cevat Paša (1870-1938). Listopad a prosinec 1916 proběhl bez vážných střetů. Byla totiž krutá zima a obě strany měly plné ruce práce se zajišťováním zásob a zimních uniforem pro své vojáky.
Začátkem roku 1917 byly ztráty doplněny čerstvými vojáky z Turecka a síla XV. armádního sboru vzrostla na 27 031 mužů, přičemž dalších 5 668 mužů prodělávalo výcvik v zázemí. Sbor byl také významně posílena novými jednotkami, čímž významně posílil svou bojovou účinnost. Jednalo se o dělostřelecké baterie, ženijní jednotky, leteckou skupinu, balónovou jednotku, polní pekárnu, dopravní jednotky a veterinární nemocnici. Turečtí důstojníci se zúčastnili výcvikových a vzdělávacích programů (patrně šlo o osvojení si nové taktiky útočných oddílů - Sturmtruppen). Dne 4. ledna navíc navštívil turecké jednotky v Haliči korunní princ Abdurrahim. Šlo o velkou morální vzpruhu pro utužení morálky bojujících vojáků. Dalšího dne následovala návštěva delegátů od císaře Viléma a 22. ledna byli úspěšní turečtí velitelé i vojáci dekorováni německým železným křížem. Německý císař Vilém osobně navštívil brigádního generála Cevat Pašu dne 4. února. Do 25. února se Rusové marně pokoušeli obsadit Chikilanské kopce v severní části tureckého sektoru, leč byli za těžkých ztrát odraženi. Několik dalších útoků v březnu a dubnu také nepřinesly žádný výsledek, pouze další ztráty na ruské straně. Během dubna, se dva ruští vojáci přiblížili k tureckým zákopům s bílou vlajkou. Po souhlasu velitelů na obou stranách byly umožněny vzájemné návštěvy. Nicméně toto mírumilovné jednání brzy skončilo, když Rusové vzali dva německé vojáky jako rukojmí. Tou dobou se však již Rusové připravovali na další útoky a byli posíleni jednotkami ze Sibiře a Finska. Frontu navštívil jak samotný generál Alexej Brusilov (1853-1926), tak i druhý předseda ruské prozatímní vlády Alexandr Kerenskij (1881-1970). V květnu XV. armádní sbor obdržel rozkaz, aby se vrátil zpět do Turecka. Nejprve se měla stáhnou 19. divize, od 11. června do 7. července 1917, a 20. divize ji měla později následovat.
Poslední ruská ofenzíva započala 29. června. Pozice byly ostřelovány novým železničním dělem ráže 205 mm a houfnicemi ráže 155 mm. Turecká 20. divize a německé jednotky měly co dělat, aby ustály silnou dělostřeleckou palbu a následný útok početné pěchoty na křídlech. Mnoho tureckých vojáků se tentokrát stalo obětí ruských plynových granátů. Poručík Mehmet Şevki Bey podrobně popsal celý útok ve svém deníku: "Všimli jsme si, že granáty dopadající na naše pozice nevytvářely mohutné exploze a ani nelétaly šrapnely. Bylo možné spatřit zelenožlutý mrak, který pomalu rostl a přibližoval se. Chlorový oblak, stejně jako ten co Mehmetçik viděl v Berlíně, bylo kolem nás! Počet dopadajících granátů prudce vzrostl a brzy jsme mohli vidět, jak oblak plynu stoupá nejen po naší levici, ale také po naší pravici, také byl před námi a měli jsme jej i v zádech. Byl v podstatě všude." Rozsáhlý plynový útok z 1. července však Rusům příliš nepomohl. Situace pro ně byla bezvýchodnou a po třech dnech těžkých bojů (i na bodáky) byli doraženi. Rusové ustoupili ještě dříve než turecké 20. divizi dorazily posily tvořené 250. německým plukem. Nyní nastal okamžik, aby turecké jednotky přešly do protiútoku. Dne 12. července započal turecký útok dělostřeleckou palbou ze všech pozic. Ibrahim Efendi napsal ve svých pamětech: "Naše děla bušila do ruských pozic, s cílem přerušit dodávky střeliva. Ostřelovala nepřátelské pozice a cesty, z jedné strany na druhou. Rusové opětovali palbu celý den. Když začala noc, tempo zpomalilo. Nepřítel opět vypálil plynové granáty na německé pozice po našem levém křídle, ale nezpůsobil žádné škody. V noci na 13. července probíhalo další velké ostřelování nepřítele za účasti německých, rakouských a maďarských děl všech ráží. Zdálo se že nebe pláče. Kolem druhé hodiny bylo nařízeno, aby jsme posílili německé pozice u Kurzhani. Okamžitě jsme odjeli a zanedlouho jsme dorazili k německému velitelství."
Poslední boje a závěr
Vzhledem k tomu, že všechny ruské pokusy o prolomení tureckého linie byly marné, rozhodli se ustoupit. Vyklidili své pozice, evakuovali blízká města i vesnice. Začali vše stěhovat na východ. Dne 21. července obdržela 20. divize rozkaz, pronásledovat spolu s německou jižní armádou ustupující ruské jednotky a zničit je mezi řekami Dněstr a Sereth. Do pohybu se dali druhého dne. Rusové začali budovat nové obrané postavení východně od řeky Zebruc. Turecká a německá vojska se mezitím snažila řeku překročit. Zde ale zastihl tureckou divizi rozkaz k zastavení a připravit se k návratu do Turecka. Pátého srpna byla 20. divize nahrazena německou 24. divizí, a přesunuta do zázemí k železničním nádražím. Během příprav k odjezdu probíhaly velké ceremoniály, udělovány další medaile a vyznamenání. Dělostřelecké jednotky odjely 16. srpna a jednotky pěchoty je následovaly 22. srpna. Vojáci 20. divize bojovali v Haliči od září 1916 do srpna 1917. Již 26. září byli všichni vojáci v Istanbulu a následně převeleni do Palestiny.
V bojích proti Rusům se elitní a dobře vyzbrojení turečtí vojáci osvědčili a byli Němci chváleni pro svou udatnost. Turecký XV. armádní sbor utržil během celého působení v Haliči ztráty v počtu 25 000 mužů. Rusové zajali 10 000 tureckých vojáků, kteří byli následně deportováni do odlehlých částí říše – na Kazaň, do Moskvy a na Sibiř. O událostech na Haličské frontě se dnes v Turecku mnoho neví. Většina Turků sice na vysoké škole slyšela o Haliči, ale na mapě jej dokáže nalézt jen málokdo. Turecká tradice sice glorifikuje a ospravedlňuje válku na vlastní půdě (tehdy na Gallipoli, Palestině, Iráku, Kavkaze atd.), to ale nebyl případ Haličské fronty. Tato kampaň ale byla velice důležitá díky tomu, že turecká pomoc umožnila Němcům, aby soustředili své síly na ostatních bojištích.
Pro zajímavost uvedu, že již v září 1916 se turečtí vojáci dostali na Balkánskou frontu. Stalo se tak po té, co koncem srpna vstoupilo Rumunsko do války na straně Dohodových mocností. Dvě turecké divize posílily čtyři bulharské divize, které spadaly pod 3. bulharskou armádu pod velením německého polního maršála Augusta von Mackensena. Tyto jednotky následně překročily Dunaj a pomohly zlikvidovat rumunská vojska a prakticky eliminovat bojeschopnost celého státu.
Zdroj:
https://turkeyswar.com/campaigns/europe/galicia/
https://en.wikipedia.org/wiki/XV_Corps_(Ottoman_Empire)
Turečtí vojáci v Chodorivu - vyfotografoval Carl Erzherzog.