Ruská barbetová bitevní loď Gangut
Potopení bitevní lodě v důsledku ztroskotání nebo havárie představovalo obvykle pro každé námořnictvo značnou ztrátu, jelikož tento typ válečných plavidel tvořil po dlouhá desetiletí jádro tehdejších námořních sil, ale existovaly i bitevní lodě, jejichž potopení bojeschopnost postiženého námořnictva vlastně téměř nesnížilo a v konečném důsledku mohlo dokonce přinést i něco pozitivního, což je i případ popisovaného plavidla.V roce 1882 byl schválen dvacetiletý plán rozvoje ruského válečného loďstva, podle nějž mělo být postupně realizováno šestnáct bitevních lodí určených pro službu na Baltu. Podle zásad tehdejší ruské námořní doktríny měly v případě konfliktu s některou z námořních velmocí ruské obrněné křižníky napadat námořní komunikace v Atlantském oceánu, zatímco obrana baltského pobřeží měla být svěřena bitevním lodím. Na Baltu přicházeli v úvahu jako potencionální soupeři Švédsko a zejména sílící Německo, které v té době stavělo několik nových bitevních lodí, takže plánované ruské jednotky měly být primárně určené k potencionálnímu souboji s německými obrněnci. V té době stál v čele ministerstva námořnictva admirál Šestakov, který měl až do své smrti v roce 1888 rozhodující vliv na další rozvoj ruského loďstva.
Admirál Šestakov
Prvními obrněnými plavidly, jejichž realizaci Šestakov schválil, se staly barbetové bitevní lodě IMPERATOR ALEXANDR II. a IMPERATOR NIKOLAJ I., které byly poměrně velké, což se samozřejmě promítlo na výši pořizovacích nákladů, takže bylo rozhodnuto začít s přípravou projektu menšího a tedy i lacinějšího obrněnce, který by však byl natolik silný, aby se mohl měřit s německými soudobými plavidly (v úvahu přicházel zejména OLDENBURG a starší jednotky třídy SACHSEN) a v případě nutnosti měl být rovněž schopen nasazení ve Středozemním moři a dokonce i na Dálném východě.
Návrh na projektovou studii byl vypsán v roce 1887 a celkem velení námořnictva dostalo tři konkurenční projekty. První předložil inženýr Dju Bjui, jenž zastupoval loděnici Franko-ruský závod, druhý vypracoval hlavní lodní inženýr Petrohradského přístavu Guljajev, a konečně třetí dodal inženýr Subbotin z NTV (Námořní technický výbor; rusky Morskoj techničeskij komitět-MTK). Všechny tři návrhy předpokládaly vznik důkladně obrněného plavidla o výtlaku asi 6500 tun, jež mělo dosáhnout rychlosti čtrnácti uzlů. Nakonec byl v roce 1888 vybrán projekt inženýra Guljajeva a jeho realizací byla pověřena loděnice Nová Admiralita sídlící v hlavním městě Petrohradu, ale dokončovací práce proběhly v Kronštadtu. Vítězný návrh se od svých konkurentů lišil zejména hlavní výzbrojí, kterou měla tvořit děla ráže 229 mm, kdežto ostatní projekty počítaly se smíšenou výzbrojí složenou z děl kalibru 305 a 229 mm. Ruští plánovači z NTV dospěli k názoru, že děla ráže 229 mm budou dostatečně výkonná, aby mohla být s úspěchem nasazena proti tehdejším německým lodím a použití menší ráže umožní vyšší kadenci palby.
Spouštění na vodu
Nová posila Baltského loďstva dostala jméno GANGUT na počest vítězné námořní bitvy u Gangutu vybojované roku 1714 (u nás je známá jako bitva u poloostrova Hanko). K založení kýlu došlo 29. října roku 1888, spuštění na vodu se konalo 9. října 1890, ale do služby GANGUT vstoupil teprve v únoru roku 1894. Doba stavby nebyla na místní poměry nijak mimořádně dlouhá, jelikož zdejší loděnice pracovaly velmi pomalu a stavbu téměř vždy zdržovaly časté konstrukční změny, k nimž běžně docházelo ještě během finální realizace. Těmto změnám neunikl ani GANGUT, takže už v roce 1889 nařídil NTV změnu lodní výzbroje a přepracování příďové barbety, což si vyžádalo neplánované zvýšení výtlaku a v konečném důsledku zhoršilo stabilitu a plavební vlastnosti vznikajícího plavidla.
Nakonec ruské námořnictvo získalo bitevní loď o délce trupu mezi svislicemi 84,7 m, šířce 18,4 m a ponoru 6,99 m (podle projektu pouze 6,4 m), která dosahovala výtlaku 7142 tun (podle projektu 6592 tun). Lodní trup byl zhotoven z oceli a vodotěsné přepážky jej dělily na čtrnáct samostatných oddělení. Na přídi nechyběl tehdy běžný kloun a vrchní paluba byla pokryta dřevem. Ve středolodí se nalézal jeden mohutný komín a bojový stožár se dvěma marsy, u jehož paty umístili konstruktéři velitelský můstek. Na palubě se nalézalo i deset lodních člunů a ústily zde i ventilační roury. Na přídi byla nainstalována nápadná barbeta a čtyři lodní kotvy o hmotnosti 4,68 tun.
Plánek bitevní lodě Gangut
Pancéřování tvořila kompaundní ocel, kterou dodala ocelárna Ižorský závod. Hlavní pás byl široký 2,13 m, sestával ze dvou nad sebou ležících segmentů rozdílné síly a netáhl se po celé délce plavidla. Nejsilnější byl uprostřed, kde jeho tloušťka dosahovala úctyhodné hodnoty 406 mm (spodní část 203 mm) a postupně se zeslaboval na 356 a 305 mm (spodní segment na 178 a 152 mm). Ukončovaly jej přepážky silné na přídi 241 mm a na zádi 216 mm. Nad tímto pásem se nalézal ještě jeden, jehož síla byla pouze 127 mm, a i jej ukončovaly pancéřové přepážky. Příďovou barbetu chránila vrstva oceli o síle 229 mm a muniční šachta měla stěny silné 203 mm. Nezapomnělo se ani na ochranu kasemat, jež dostaly pancíře o tloušťce 203 mm a velitelské věže, která ovšem nesla pancíře o síle pouze 152 mm. Důležitou součástí pasivní ochrany plavidla se stala i pancéřová paluba silná 63,5 mm.
Lodní pancíře byly připevněné na dřevěné podložce, což také přispívalo k ochraně plavidla, neboť projektily, jež dokázaly proniknout pancíři v ní často uvízly a nezpůsobily přílišné škody. K tlumení účinků nepřátelské střelby sloužily i uhelné bunkry a dvojité lodní dno. GANGUT měl samozřejmě i lodní pumpy (nejsilnější dokázaly odčerpat až 750 tun vody za hodinu), jimiž mohla být čerpána voda zaplavující podpalubní prostory.
Ještě před uvedením do služby bylo očividné, že nová bitevní loď je nyní neúnosně přetížena a jednou z možností snížení výtlaku byla instalace nového typu pancíře z Harveyovy oceli, která byla podstatně kvalitnější, takže nové pancíře mohly mít menší tloušťku, což by umožnilo podstatnou úsporu hmotnosti. Nakonec však GANGUT žádné nové pancéřování nedostal a důvodem se mohla stát snaha neinvestovat další nemalou částku do plavidla, jehož bojová hodnota se již tehdy musela jevit jako značně problematická.
Pancéřování bylo poměrně silné a odpovídalo zadání projektu, podle nějž měl GANGUT představovat důstojnou odpověď na tehdejší německé bitevní lodě, ale jeho účinnost citelně snižovala skutečnost, že loděnice Nová Admiralita odvedla velmi nekvalitní práci, takže vodotěsné přepážky byly vodotěsné pouze podle názvu, což se tomuto plavidlu nakonec stalo osudným.
Gangut na dostavbě v Kronštadtu
Podle původního Guljajevova projektu mělo hlavní výzbroj tvořit šest děl ráže 229 mm, z nichž čtyři měly být umístěné v bočních kasematách a dvě v otočné barbetě na přídi. Jenomže později Rusové získali informace o stavbě nových německých bitevních lodí třídy BRANDENBURG, takže NTV nařídil přepracování hlavní výzbroje. Po této zásadní změně nesl GANGUT jedno dělo ráže 305 mm o délce hlavně 30 ráží, jež bylo nainstalováno v barbetě na přídi, kterou zhotovil Putilovský závod. Vyrobila je domácí zbrojovka Obuchov a jeho hmotnost dosahovala asi 50 tun. Dostřel této zbraně byl přibližně 9000 m a vystřelované projektily, jichž se v muničním skladě nacházelo 80 kusů, vážily 331,7 kg.
Kromě tohoto děla nesl GANGUT ještě čtyři kanony kalibru 229 mm (také z Obuchova) o délce hlavně 35 ráží, umístěné v rozích kasematy na bocích plavidla (vždy dvě na každé straně). Zvolené umístění snad teoreticky umožňovalo palbu všech čtyř zbraní směrem v podélné lodní ose, ale v boční salvě mohla být vždy použita pouze dvě děla. Jejich hmotnost byla zhruba 22 tun a projektily byly dvou různých typů, které vážily 126 a 188,4 kg. Dostřel se při elevaci osmnácti stupňů pohyboval kolem 11 000 m (při použití lehčího projektilu) a vezenou zásobu střelivu tvořilo celkem 400 granátů.
Sekundární výzbroj reprezentovala čtyři děla ráže 152 mm o délce hlavně 35 ráží, jež byla umístěna podél lodních boků (dvě na přídi a dvě na zádi). Váha těchto děl dosahovala 6,3 tun, vystřelované granáty byly rovněž dvou typů, a jejich hmotnost činila 41,5 a 56 kg. Dostřel byl při elevaci dvanácti stupňů přibližně 7,5 km (při použití lehčího projektilu) a v muničních skladech se celkem nacházelo 400 nábojů.
Dělo ráže 229 mm
Boční salva složená z jednoho děla ráže 305 mm, dvou ráže 229 mm a stejného počtu kanonů kalibru 152 mm měla hmotnost 820,5 kg.
Na obranu proti útokům torpédových plavidel dostal GANGUT i malorážní dělostřelectvo tvořené šesti děly kalibru 47 mm a čtrnácti ráže 37 mm. Na lodi se rovněž nalézala i čtyři vyloďovacích děla ráže 63,5 mm, která měla sloužit k podpoře případného výsadku na pevninu a také jimi mohly být vyzbrojené lodní čluny, takže se obvykle do výzbroje nezapočítávají.
Většina bitevních lodí postavených v tomto období byla vyzbrojena i několika torpédomety, třebaže šance na jejich úspěšné použití v námořní bitvě byla minimální, tudíž i GANGUT nesl šest nadhladinových vrhačů torpéd o průměru 381 mm a pravděpodobně i určitý počet min. Torpéda byla pravděpodobně model z roku 1889, který obsahoval bojovou hlavici o hmotnosti 80 kg a na vzdálenost 600 m dokázal vyvinout rychlost až 25 uzlů.
Hlavní výzbroj složená z děl rozdílné ráže citelně snižovala účinnost vedené palby, protože každý typ děl musel být zaměřován odděleně a zajišťování rozdílné munice představovalo zbytečný logistický problém. Další nevýhodou se stalo umístění kanonů ráže 229 mm v bočních kasematách, což polovině z nich neumožňovalo použití v boční salvě. Instalace pouhého jednoho těžkého děla ráže 305 mm nemohla příliš zvýšit palebnou sílu popisovaného plavidla, jelikož tato zbraň měla nízkou kadenci palby a pravděpodobnost úspěšného zásahu nebyla velká, takže by pravděpodobně bylo výhodnější zůstat u původně plánované výzbroje. Již brzy po prvních plavebních zkouškách vznikly návrhy na změnu výzbroje, jejichž cílem bylo přetížené plavidlo odlehčit, ale ani jednu z těchto chystaných změn se nepodařilo realizovat.
Pohonný mechanismus dodal Baltický závod a tvořily jej dva trojčinné vertikální parní stroje o celkovém výkonu 5280 koňských sil (podle jiných zdrojů 5969), které otáčely každý jednou lodní vrtulí. Výkon strojů dosažený při plavebních zkouškách představoval velké zklamání, protože plánovaný výkon se měl pohybovat kolem 6000 koňských sil. Páru vyrábělo osm válcových kotlů umístěných ve dvou samostatných kotelnách a maximální rychlost dosahovala pouze 13,9 uzle. GANGUT mohl celkem naložit 500 tun uhlí, což umožňovalo doplavbu 2000 námořních mil při ekonomické rychlosti deseti uzlů.
Původní posádku tvořilo 28 důstojníků a 493 lodníků. Na této lodi sloužilo i několik známých osobností, jako Vsevolod Rudněv, jenž se v roce 1904 proslavil jako velitel legendárního křižníku VARJAG a pozdější admirál Birilev, který se stal prvním velitelem tohoto plavidla. GANGUT neměl mezi námořníky příliš dobrou pověst a dostával všelijaké hanlivé přezdívky.
Admirál Birilev (vlevo) a Vsevolod Rudněv
Celkově se jednalo o nepovedené plavidlo, které těžko mohlo plnit plánované úkoly. Dlouhá realizace způsobila, že v době vstupu do služby se už po Baltském moři plavily velmi silné a moderní německé bitevní lodě třídy BRANDENBURG, jež GANGUT předčily ve všech směrech. Významné konstrukční změny způsobily znatelné zvýšení výtlaku, což mělo negativní vliv na stabilitu a plavební vlastnosti, takže zůstává otázkou zda by GANGUT v případě nutnosti vůbec dokázal působit i ve Středozemním moři, či dokonce na Dálném východě, jak bylo původně plánováno. Také rychlost byla naprosto nedostatečná a ani nesená výzbroj neodpovídala požadavkům kladeným na soudobé bitevní lodě, takže GANGUT mohl být v podstatě využíván pouze jako pobřežní obrněnec a pro eskadrový boj s moderními bitevními loděmi se vůbec nehodil Jeho bojovou hodnotu také snižovala lajdácká práce jeho zhotovitele, což se mělo brzy projevit.
Historie služby:
Bitevní lodi GANGUT dopřál osud pouze velmi krátkou kariéru, během níž pravděpodobně nikdy neopustila Baltské moře, třebaže podle některých pramenů se uvažovalo o jejím vyslání na Dálný východ, kde se soustřeďovalo ruské, francouzské a německé loďstvo, aby tu jejich spojené eskadry vykonávaly nátlak na Japonsko a přiměly je k vyklizení Port Arturu. Již brzy po vstupu do služby vyšly najevo závažné nedostatky a byla doporučena rekonstrukce GANGUTU, jež měla snížit výtlak a zlepšit plavební vlastnosti, k čemuž však nikdy nedošlo. Také vyšlo záhy najevo, že po naložení munice, uhlí a ostatních zásob došlo ke zvětšení ponoru a hlavní pancéřový pás se ocitl pod vodou.
V září roku 1896 najel GANGUT na podmořský útes, ale podařilo se jej uvolnit a po provizorním utěsnění trupu mohl vlastní silou odplout do Kronštadtu, kde byl v tamějším doku opraven a na jaře následujícího roku se vrátil do služby. Záchranných prací se účastnil i obrněnec PETR VELIKIJ, na němž v té době vlála admirálská vlajka známého admirála Stěpana Osipoviče Makarova.
Gangut v Talinu
K zániku bitevní lodě GANGUT došlo dne 12. června 1897 ve Vyborgském zálivu asi šest námořních mil od pobřeží. Bitevní loď toho dne prováděla cvičné střelby a na její palubě se nacházel i admirál Tyrtov a několik desítek dalších lidí, kteří nebyli stálou součástí posádky takže se zde nalézalo celkem 582 osob. Přibližně v 15:45 zavadilo dno lodi o nezmapovaný podmořský útes, a třebaže GANGUT plul v té době rychlostí pouhých několika uzlů, došlo k narušení trupu. Loď však teoreticky mohla pokračovat v plavbě, jelikož na útesu neuvízla, ale situace byla od samého počátku vážná. Trhlinou vnikala do podpalubí voda, která začala brzy ohrožovat i kotelny, což bylo na pováženou protože přerušení dodávek páry by znamenalo ztrátu nejenom možnosti pohybu vlastní silou, ale i odstavení všech zařízení starajících se o dodávky elektrické energie.
Na lodi byl vyhlášen poplach a neprodleně začaly záchranné práce. Průchody mezi vodotěsnými odděleními byly uzavřeny (údajně poměrně pozdě) a lodní čerpadla začala odsávat mořskou vodu, jež však přesto rychle zaplavovala další a další podpalubní prostory. Už kolem 16. hodiny došlo k zaplavení všech kotelen a GANGUT přišel o veškeré zdroje elektřiny, což mělo za následek zastavení lodních čerpadel a rychlost, se kterou se vodní živel valil do útrob nešťastné lodi, se znatelně zvýšila. Později se sice podařilo zprovoznit pomocné kotle a dodávky elektřiny částečně obnovit, ale velkým problémem se ukázalo býti špatné utěsnění průchodů mezi jednotlivými podpalubními sektory, takže brzy docházelo k situacím jaké jsme mohli zaznamenat v Praze při velké povodni před několika lety, kdy došlo k obrovským škodám v pražském metru. I tehdy pracovníci metra uzavřeli bezpečnostní přepážky, jež měly zabránit dalšímu průniku vody, ale ta přesto dokázala snadno pronikat nejrůznějšími průchodkami sloužícími pro vedení elektroinstalace a ventilace.
Posádka sice nepropadla panice a snažila se pokračovat v odsávání vody za pomoci ručních čerpadel a dokonce i obyčejných kbelíků, ale bylo stále zřejmější, že veškerá snaha je marná a zánik lodě se neodvratně blíží. Brzy došlo k nebezpečnému náklonu lodě a posádka jej musela vyrovnat zaplavením některých podpalubních sektorů ležících na odvráceném lodním boku, což ale pomohlo pouze krátkodobě a brzy se GANGUT znovu začal nebezpečně naklánět (tentokráte na opačnou stranu).
Admirál Tyrtov nařídil odsignalizovat žádost o pomoc (pravděpodobně vystřelováním světlic), kterou zachytily hlídky na blízkém ostrůvku a na místo havárie postupně zamířilo několik dalších ruských plavidel. První záchranné lodě připluly kolem 19. hodiny a celkem se jich tu shromáždilo devět. To už byla situace poškozeného plavidla kritická, ale admirál Tyrtov přesto nařídil křižníku AFRIKA, aby vzal GANGUT do vleku a pokusil se jej odvléci ke břehu. Veškerá snaha však byla marná, takže Tyrtov musel krátce před 20. hodinou nařídit zahájení evakuace potápějící se lodě. Posádka tento příkaz prováděla velmi spořádaně a kromě veškerých osob nacházejících se na palubě, se podařilo zachránit i lodní doklady, veškerou hotovost a množství cenného zařízení. Po 21. hodině už na palubě zůstalo pouze několik důstojníků, mezi nimiž nechyběl ani velitel lodě námořní kapitán Tichockij, kteří ještě zkontrolovali zda potápějící se GANGUT opravdu opustili všichni námořníci a poté byli i oni evakuováni na záchranná plavidla. Brzy po jejich odchodu se GANGUT převrátil na levý bok a před 22. hodinou zmizel pod hladinou.
Záchraná plavidla (vlevo) a vylovené předměty včetně carského znaku
Každé podobné neštěstí bývá samozřejmě vždy prošetřováno, aby bylo možné adekvátně posoudit míru zavinění jednotlivých osob a zjistit přesné příčiny katastrofy. Proto byla i v tomto případě ustanovena vyšetřující komise, jež se záhy dostavila na místo potopení GANGUTU a za pomoci potápěčů začala zkoumat lodní vrak. Později bylo z potopené lodi vyzvednuto několik lehkých děl a množství nejrůznějších lodních fragmentů, mezi nimiž nechyběl ani imperátorský znak ruského cara, který tehdejší lodě mývaly umístěný na přídi. Vyšetřovací komise dospěla k názoru, že zkáza GANGUTU byla výsledkem souhry několika nešťastných okolností a konstrukčních nedostatků potopeného plavidla. Z těchto závěrů vycházel i vojenský soud, jenž zasedal na jaře roku 1898 v Kronštadtu. Předvoláno bylo celkem pět lodních důstojníků, z nichž čtyři byli záhy všech obvinění zbaveni a k mírnému trestu byl odsouzen pouze strojní inženýr Rusňačenko, jemuž byl kladen za vinu svévolně vydaný rozkaz k zaplavení muničního skladu pod příďovou barbetou.
Zkáza GANGUTU rozhodně nepředstavovala pro ruské námořnictvo žádnou nenahraditelnou ztrátu, neboť jeho bojová hodnota byla velmi pochybná a od samého počátku trpěl nejrůznějšími problémy. Ztroskotání GANGUTU se naopak pozitivně odrazilo v konstrukčních změnách provedených na základě zjištění vyšetřovací komise na nově realizovaných plavidlech, což se kladně promítlo do zvýšené odolnosti ruských válečných lodí, které musely o několik let později svádět těžké boje v rámci rusko-japonské války (už na jejím počátku byly torpédy zasaženy bitevní lodě CESAREVIČ a RETVIZAN).
Vrak bitevní lodě Gangut koncem 20. století
Technické parametry:
Délka mezi svislicemi: 84,7 m.
Šířka: 18,4 m.
Ponor: 6,99 m.
Výtlak: 7142 tun.
Výkon strojů: 5280 koňských sil.
Rychlost: 13,9 uzle.
Pancéřování:
Hlavní pás: 406 až 152 mm; přepážky 241 a 216 mm.
Horní pás: 127 mm.
Barbeta: stěny 229 mm, muniční šachta 203 mm.
Kasematy: 203 mm.
Velitelská věž: 152 mm.
Paluba: 63,5 mm.
Výzbroj: 1 x 305 mm, 4 x 229 mm, 4 x 152 mm, 4 x 63,5 mm, 4 x 47mm, 14 x 37 mm, 6 x torpédomet.
Posádka: 28 důstojníků a 493 lodníků.
Použité zdroje:
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/St ... /index.htm
http://tsushima.su/RU/shipsru/
http://www.battleships.spb.ru/
http://armoured.ru/gangut-2.php
http://www.wunderwaffe.narod.ru/WeaponB ... hap07.html
http://steellf.ru/?p=84
http://navsource.narod.ru/photos/01/010/index.html
http://keu-ocr.narod.ru/Gangut/
http://navycollection.narod.ru/index.html
http://www.nashflot.ru/
http://www.wikipedia.org/
