Nejmocnější z mocných: U-35
Napsal: 6/9/2010, 11:27
Nejmocnější z mocných: U-35
Možná se to zdá trochu divné, ale Německo zahájilo svůj seriózní ponorkový program poměrně pozdě. Nepočítáme-li pochybné výtvory domácích kutilů jakým byl v polovině devatenáctého století Wilhelm Bauer, teprve firma Krupp respektive její filiálka Howaldwerke počátkem století dvacátého koupila pár patentů amerického vynálezce Simona Lakea, najala španělského technika Lorenza d´Equvilley-Montjustina (bývalého asistenta francouzského ponorkového konstruktéra Maxime Laubeufa) a postavila čtyři ponorky pro Rusko. Jmenovitě se jednalo o čluny Karp, Karas, Kambala a Forel, nicméně ještě na jaře roku 1904 admirál Tirpitz v říšském sněmu prohlásil, že „je těžké si představit, jak by Německu mohly být ponorky k užitku“. Ale po úspěšných zkouškách Forelu v červenci téhož roku Tirpitz změnil názor a pověřil technický odbor provedením konstrukce, která měla být samozřejmě daleko lepší než ruská zakázka.
Na podzim zaměstnal torpédový inspektorát námořního inženýra Gustava Berlinga, který vypracoval plány, stavbu první ponorky vedl šéfkonstruktér kielské loděnice Germaniawerft Herbert Kritzler. Ponorka jménem U-1 byla spuštěna na vodu 4. srpna 1906 a dá se říci, že Němci díky zkušenostem z ruské zakázky spáchali celkem zdařilý první pokus. U-1 měřila přes padesát metrů, měla výtlak 238/283 tun, dva trupy, mohla plout rychlostmi 12/7 uzlů, byla vyzbrojena jedním torpédometem a posádkou dvanácti chasníků. Snad moc nepředběhnu když prozradím, že do akce se nikdy nedostala, sloužila jako výcviková a dnes je k vidění v mnichovském Deutsches Museum.
Ač to v tehdejší době bylo poněkud nezvyklé, Němci svůj ponorkový program poměrně přísně tajili. Dokonce se (s výjimkou Rakousko-Uherska a Norska) ani moc nepídili po shánění potenciálních zahraničních zakázek, což znamenalo, že za cizí peníze nemohli zkoušet nové konstrukční postupy. Na druhou stranu se ovšem zase nemuseli otravovat s požadavky zákazníků a v pohodě se mohli věnovat své práci.
U-2 byla postavená v Gdaňsku, podobala se U-1, ale byla větší a torpédomety měla už čtyři – po dvou na přídi a zádi – což byla klasická sestava i pro pozdější typy. Následovala první opravdová třída tvořená čluny U-3 a U-4, pocházela také z Gdaňska a ta už dokonce měla palubní děla ráže 50 milimetrů. A tak nějak podobně to víceméně pokračovalo - každá další třída byla o něco větší, dokonalejší a práce šla lépe, když byl po třídě U-3 z Německa vyhozen poněkud hašteřivý Španěl. Zlom takřka revoluční přišel v roce 1913, kdy byla do služby zařazena čtyřčlenná třída U-19. Pro její hladinový pohon Němci konečně použili vynález svého krajana Rudolfa Diesela, který je pro německé ponorky dodnes neodmyslitelný. Následující třídy U-23, U-27 a U-31 se od sebe zas tak moc nelišily rozměry a výzbrojí, zato se stále zlepšoval výkon motorů a akční rádius. A právě do třídy U-31 patří nejúspěšnější ponorka všech dob; U-35.
Třídu U-31 navrhl tým doktora Hanse Techela. Měla stejné rozměry a tvary jako předchozí třída U-27, lišila se jen větším hladinovým ponorem způsobeným lepším vnitřním uspořádáním a následným větším množstvím vezeného paliva. Zatímco i u téhle třídy zůstali Němci věrní čtyřem torpédometům, dělostřelecká výzbroj s ohledem na válečné zkušenosti prošla pochopitelným vývojem. U-31 neměla nikdy nic, protože se nevrátila z první hlídky. U-32, U-36 a U-37 měly dvě děla ráže 88 mm a teprve v roce 1917 byly všechny ponorky jednotně přezbrojeny a dostaly jedno 105 mm dělo.
Stavba U-35 začala 20. prosince 1912 v loděnicích Germaniawerft v Kielu, ale poněkud se vlekla, protože motory MAN kapánek zlobily. Do služby byla U-35 zařazena 3. listopadu 1914 a prakticky ihned byla zařazena do 2. ponorkové flotily na Helgolandu. Velitelem byl jmenován kapitánporučík Waldemar Kophamel. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se U-35 stane nejúspěšnější ponorkou všech dob; první dvě hlídky v Severním moři neměly žádný úspěch. Ale Kophamel si během nich posádku řádně vycepoval, výsledky se dostavily a v příštích třech plavbách šlo ke dnu sedmnáct lodí o výtlaku 25 716 tun.
V té době v souvislosti s vyloděním Spojenců u Gallipoli zaujalo německou admiralitu Středomoří. Po náročných jednáních hraničících takřka s vydíráním rakousko-uherský admirál Anton Haus v podstatě odmítl vyslat svých několik málo ponorek na sebevražedné mise k tureckému pobřeží a snažit se tak museli Němci. Železnicí přepravili na Jadran několik malých pobřežních člunů třídy UB-1, které však u Dardanel žádnou velkou díru do světa neudělaly; pouze UB-8 (Voigt, ještě o něm bude řeč) potopila britský parník Merion. Proto se kapitánporučík Otto Hersing pokusil s pořádným oceánským člunem U-21 obeplout Evropu, proklouznout Gibraltarem a – byl úspěšný. 13. května 1915 dorazil do Kotoru, natankoval a již za týden vyrazil na pomoc Turkům. Ještě v květnu potopil dvě britské řadové lodě (Triumph a Majestic), zaútočil na další a ve spojenecké flotile způsobil řádný zmatek. To povzbudilo německé admirály, a protože po zkáze Lusitanie nechtěli zbytečně provokovat Američany kolem Anglie, rozhodli se zintenzívnit ponorkovou válku právě ve Středozemním moři. Na cestu se vydalo pět moderních člunů třídy U-31 a všechny bezpečně dorazily na Jadran. V srpnu 1915 to byly U-34 (Claus Rücker) a U-35, v září U-39 (Walter Forstmann) a U-33 (Konrad Gansser). K nim se z Cařihradu připojila Hersingova U-21 a s největším rámusem se v listopadu přiřítila Valentinerova U-38, která cestou potopila dva francouzské transporty (zahynulo 700 koloniálních vojáků), italskou pasažérskou loď Ancona a parníček Firenze. Všichni zmínění velitelé vešli do dějin jako legendy, většinou v rolích zdatných profesionálů. Kophamel, Forstman, Hersing a Valentiner dostali Pour le Mérite a kromě Hersinga všichni potopili víc než sto tisíc tun obchodní tonáže, Hersing si ovšem k Triumphu a Majesticu připsal ještě francouzský křižník Admiral Charner. Avšak ne všichni jsou dnes hodnoceni kladně, například Max Valentiner si díky svým nevybíravým až řeznickým metodám vysloužil od historika Van der Vata pohrdavý přídomek „prototyp esesáka“ a něco na tom asi bude – ale o tom někdy jindy, klidně třeba v diskuzi.
Posílená německá flotilka se ve Středomoří dala ihned do práce. Již v září 1915 potopily německé ponorky bez vlastních ztrát třináct lodí, v říjnu sedmnáct a v listopadu dokonce čtyřicet čtyři. Úspěchy logicky vedly k tomu, že německá ponorková přítomnost ve Středomoří byla posílena, konkrétně o několik minových člunů UC a větší počet člunů si vyžádal i organizační změny. Dosavadní německý velitel v Pule Hans Adam měl hodnost pouhého kapitánporučíka, a tak byla 18. listopadu 1915 zřízena samostatná ponorková flotila Mittelmeer. Jejím velitelem byl jmenován čerstvě povýšený korvetní kapitán Kophamel a jeho prvotřídní U-35 s výbornou posádkou zdědil bývalý námořní letec Lothar von Arnauld de la Periére. A právě to byl muž, který nakopl výkony U-35 k rekordům, které (doufejme) už nikdy nikdo nepřekoná.
Kdo to vlastně byl? Jak už jeho jméno napovídá, měl francouzské předky, kteří coby hugenoti utekli po Bartolomějské noci do Německa za náboženskou svobodou. Usadili se v Prusku a založili rod, ve kterém se vojenské řemeslo dědilo z otce na syna. K vojančině byl už od útlého mládí předurčen i Lothar a nijak se proti tomu nebránil – spíš naopak. Dá se říci, že všechny své síly napnul k tomu, aby se stal chladnokrevným profesionálním válečným strojem a nakonec se mu to také povedlo. Už před válkou usoudil, že konflikt mezi Anglií a Německem je za jeho života více než pravděpodobný a proto jednoduše několik měsíců do Anglie odjel s jediným cílem – naučit se pořádně řeč, zvyky a myšlení svého budoucího nepřítele. I později, na válečném poli jednal tak, že jeho hlava předbíhala dobu a myslel na to, že každá válka jednou skončí, nepřátelé uzavřou mír a budou spolu muset zase začít nějak vycházet. Proto se – na rozdíl třeba od Valentinera - důsledně vyhýbal všemu, co by mohlo být považováno za válečný zločin, čímž samozřejmě strašně štval spojenecké propagandisty, kteří neměli žádnou záminku, aby slavného a úspěšného válečníka mohli označit za odporného banditu. Námořníci z obchodních lodí si však naopak džentlmenského nepřítele nemohli vynachválit a určitě měli proč – von Arnauld nikdy nezabil ani jednoho z nich. Na potápění nákladních lodí měl von Arnauld jednoduchý, leč spolehlivý recept. Z velké dálky nechal nazdařbůh vypálit několik ran z děla, počkal až loď zastaví, posádky s cestujícími naskáčou do člunů a teprve potom loď potopil. Obvykle dával přednost abordážní skupině, která lodě potápěla časovanými náložemi (přičemž mohla i ukořistit i něco dobrého na zub), než svému dělu. Torpéda von Arnauld vystřelil za celou válku jen čtyři a z toho se jednou netrefil.
O první světový rekord se von Arnauld postaral na přelomu dubna a května 1916, kdy během pěti týdnů potopil dvacet tři lodí o tonáži 68 000 tun. Tento dosud nevídaný úlovek sám záhy překonal na čtyřtýdenní hlídce v červenci a srpnu téhož roku, kdy pokořil padesát čtyři lodí, tedy 91 350 tun (v průměru dvě lodě denně). Tím patrně navěky stanovil neuvěřitelný rekord jedné mise, který nikdo nepřekonal ani v Druhé světové. Je sice fakt, že v roce 1941 se von Arnauldovým výkonům tak trochu přiblížil Dönitzův zeť Günter Hessler s U-107, který mezi Azorami a západní Afrikou potopil 86 700 tun. Jemu na to však stačilo „pouhých“ čtrnáct lodí.
U-35 ve Středomoří řádila jako Jack Sparrow až do jara 1918, kdy von Arnauld dostal velení na nové křižníkové ponorce U-139 Kapitänleutnant Schwieger. Například na dvou hlídkách počátkem roku 1917 zničila U-35 třicet sedm lodí, tzn. dalších 96 317 tun. Celkem tandem von Arnauld/U-35 potopil během patnácti hlídek 189 nákladních lodí (z toho pět transportů pro vojska a asi třetina byly plachetnice) o celkové tonáži 446 708 tun, britský dělový člun Primula a francouzský dělový člun Rigel. Novým velitelem U-35 byl 17. března 1918 jmenován kapitánporučík Ernst von Voight, který se slavnou ponorkou podnikl už jen dvě mise – jednu neúspěšnou hlídkovou a přesun z Kotoru do Puly. Dále bychom asi neměli zapomínat na to, že v únoru 1918 zatrhla U-35 tipec vzpouře v Kotoru, ale to bylo pod velením Heino von Heimburga, protože von Arnauld měl zrovna dovolenou. Von Heimburg se na U-35 nakonec ještě vrátil, stalo se tak v srpnu 1918, leč vydal se už jen na plavbu domů. 14. října, kdy bylo jasné jak válka skončí, vyplula Heimburgova U-35 z Puly a bezpečně se vrátila do Kielu. V roce 1919 připadla slavná ponorka svému největšímu nepříteli – Anglii. Odplula do Blythu a kotvila tam do roku 1920, kdy byla sešrotována. Její celkové skóre pod čtyřmi veliteli činí 224 lodí, respektive 539 741 tun.
Sestřičky z třídy válku prožily a dopadly všelijak. U-31 (Wachendorff) nepřežila svou panenskou plavbu a zmizela beze stop v Severním moři. U-32 (von Spiegel, Hartwig a Albrecht) potopila třicet sedm lodí a 8. května 1915 ji u Malty dostala britská šalupa Wallflover. U-33 (Gansser, Siess a von Dömming) potopila osmdesát čtyři lodí, válku přežila a šla do šrotu, přičemž se v roce 1915 stala aktérkou aféry „Brussels“ popsané zde. U-34 (Rücker, Klasing a Canaris) si připsala sto dvacet jedna lodí, v březnu a květnu 1916 zaútočila (neúspěšně) na ruskou bitevní loď Imperatrica Marija a 9. listopadu 1918 – tedy doslova pár hodin před koncem války – ji u Kréty patrně dostala Q-loď Privet. U-36 (Graeff) potopila čtrnáct lodí než ji 24. července 1915 potopila Q-loď Prince Charles a U-37 (Wilcke) s pouhými dvěma zářezy na pažbě najela 1. dubna 1915 u Doveru na minu. U-38 (Valentiner, Canaris, Wurmbach a Wickel) válku přežila s vynikajícím výsledkem sto třiceti osmi lodí (tedy třetí nejlepší po U-35 a U-39) a šla do šrotu ve Francii, avšak její první šéf Valentiner to tak jednoduché neměl. Protože figuroval na seznamu válečných zločinců, nějakou dobu se skrýval pod falešným a nepříliš originálním jménem Karl Schmidt. Mohl si to možná ušetřit, protože soudy s válečnými zločinci byly po První světové válce spíš legrací. Britský seznam obsahoval osmnáct jmen, Němci k němu sice iniciativně přidali další dva exempláře z ponorky U-86 za potopení nemocniční lodi Llandovery Castle a následném střílení po trosečnících, ale celá záležitost tak nějak vyšuměla do ztracena. Podařilo se najít jen devět výtečníků a pěti z nich Nejvyšší soud v Lipsku vyměřil tresty v délce od několika měsíců do čtyř let. U-39 (Kratzsch, Forstmann a Metzeger) válku také přežila a šla do francouzského šrotu, ovšem předtím se do dějin zapsala jako druhá nejúspěšnější ponorka všech dob se skóre sto padesát čtyři lodí a 404 479 tun; bez zajímavosti není ani fakt, že na ní nějakou dobu sloužil jistý týpek jménem Karl Dönitz. U-40 (Fürbringer) nepotopila nic, naopak ji 23. června 1915 vlákal do pasti trawler Taranaki a nakonec ji torpédovala postarší britská ponorka C-24. U-41 (Hansen), která sama potopila dvacet osm lodí, byla potopena 24. září 1915 Q-lodí Wyadra. Zajímavý osud měla U-42, kterou Němci z mě neznámých příčin nechali stavět v loděnicích firmy Fiat v La Spezii. V červnu 1915 byla Italy zrekvírována, dostala jméno Ballila a 14. července 1916 ji u ostrova Vis v bláznivé honičce dostaly rakousko-uherské torpédovky TB-65F a Tb-66F.
A jak dopadli velitelé U-35? Waldemar Kophamel velel středozemním ponorkám až do 9. července 1917, poté převzal velení na U-151 (bývalé obchodní ponorce Oldenburg) a na podzim 1917 ve středním Atlantiku potopil čtrnáct lodí o objemu 33 485 tun. V zimě 1918 převzal velení na zbrusu nové křižníkové ponorce U-140 Kapitänleutnant Weddingen, což byla na svou dobu vyloženě „wunderwaffe“, protože mohla za optimálních okolností obeplout svět bez doplnění paliva. Spolu se sesterskou U-139 Kapitänleutnant Schwieger (které kupodivu velel von Arnauld) a jeho bývalou U-151 (von Nostitz) způsobila U-140 v květnu 1918 poprask na západním pobřeží Spojených států, když potopila sedm lodí o třiceti tisících tunách. Tenhle výpad byl mimochodem první útok na americké teritoriální vody od roku 1812. V pomyslné hitparádě nejúspěšnějších německých ponorkářů v První světové válce se Kophamel bez ohledu na to, že polovinu války sloužil na břehu prodral na desáté místo s výkonem padesát čtyři lodí a 148 852 tun. Po válce byl Kophamel demobilizován a zemřel v roce 1934.
Von Arnauld řádil s U-139 podobně jako předtím na U-35 a zvýšil své skóre o dalších šest lodí na konečný rekord jednotlivce: sto devadesát čtyři lodí a 453 716 tun. Poslední von Arnauldovou obětí se stal portugalský dělový člun Augusto de Castilho y Elita, který se mu při potápění málem zřítil na hlavu. Za několik hodin dostal von Arnauld rozkaz k návratu, a když se 14. listopadu 1918 vrátil do Kielu, ve městě už vlály rudé vlajky a po ulicích se motali opilí námořníci. A tak se eso všech es jednoduše převléklo do civilu a jelo domů. Námořnictvu však von Arnauld zůstal věrný. Ve dvacátých letech sloužil na lodích Hannover, Elsass a Emden, a protože si s jistým panem Hitlerem v některých věcech moc nerozměl, požádal o penzi a v letech 1932 – 38 přednášel na námořní akademii v Istanbulu. V březnu 1940 byl opět povolán na vojnu a bylo mu svěřeno velení několika přístavů. Zemřel 24. února 1941 při letecké havárii nedaleko letiště Le Bourget.
Ernst von Voigt sice s U-35 nepotopil nic, ale jeho skóre na UB-8, UC-35 a U-73 činí slušných dvacet sedm lodí. Jeho poválečné osudy mi jsou neznámé.
Heino von Hemburg s U-35 také nedosáhl žádného výsledku, ale s ponorkami UB-14, UB-15 UC-22 a U-68 potopil dvacet tři lodí, z toho dvě ponorky a jeden pomocný křižník. Na konci Druhé světové války byl coby důchodce zajat sovětskou armádou a zemřel v táboře kdesi u Stalingradu, snad v říjnu 1945.
Možná se to zdá trochu divné, ale Německo zahájilo svůj seriózní ponorkový program poměrně pozdě. Nepočítáme-li pochybné výtvory domácích kutilů jakým byl v polovině devatenáctého století Wilhelm Bauer, teprve firma Krupp respektive její filiálka Howaldwerke počátkem století dvacátého koupila pár patentů amerického vynálezce Simona Lakea, najala španělského technika Lorenza d´Equvilley-Montjustina (bývalého asistenta francouzského ponorkového konstruktéra Maxime Laubeufa) a postavila čtyři ponorky pro Rusko. Jmenovitě se jednalo o čluny Karp, Karas, Kambala a Forel, nicméně ještě na jaře roku 1904 admirál Tirpitz v říšském sněmu prohlásil, že „je těžké si představit, jak by Německu mohly být ponorky k užitku“. Ale po úspěšných zkouškách Forelu v červenci téhož roku Tirpitz změnil názor a pověřil technický odbor provedením konstrukce, která měla být samozřejmě daleko lepší než ruská zakázka.
Na podzim zaměstnal torpédový inspektorát námořního inženýra Gustava Berlinga, který vypracoval plány, stavbu první ponorky vedl šéfkonstruktér kielské loděnice Germaniawerft Herbert Kritzler. Ponorka jménem U-1 byla spuštěna na vodu 4. srpna 1906 a dá se říci, že Němci díky zkušenostem z ruské zakázky spáchali celkem zdařilý první pokus. U-1 měřila přes padesát metrů, měla výtlak 238/283 tun, dva trupy, mohla plout rychlostmi 12/7 uzlů, byla vyzbrojena jedním torpédometem a posádkou dvanácti chasníků. Snad moc nepředběhnu když prozradím, že do akce se nikdy nedostala, sloužila jako výcviková a dnes je k vidění v mnichovském Deutsches Museum.
Ač to v tehdejší době bylo poněkud nezvyklé, Němci svůj ponorkový program poměrně přísně tajili. Dokonce se (s výjimkou Rakousko-Uherska a Norska) ani moc nepídili po shánění potenciálních zahraničních zakázek, což znamenalo, že za cizí peníze nemohli zkoušet nové konstrukční postupy. Na druhou stranu se ovšem zase nemuseli otravovat s požadavky zákazníků a v pohodě se mohli věnovat své práci.
U-2 byla postavená v Gdaňsku, podobala se U-1, ale byla větší a torpédomety měla už čtyři – po dvou na přídi a zádi – což byla klasická sestava i pro pozdější typy. Následovala první opravdová třída tvořená čluny U-3 a U-4, pocházela také z Gdaňska a ta už dokonce měla palubní děla ráže 50 milimetrů. A tak nějak podobně to víceméně pokračovalo - každá další třída byla o něco větší, dokonalejší a práce šla lépe, když byl po třídě U-3 z Německa vyhozen poněkud hašteřivý Španěl. Zlom takřka revoluční přišel v roce 1913, kdy byla do služby zařazena čtyřčlenná třída U-19. Pro její hladinový pohon Němci konečně použili vynález svého krajana Rudolfa Diesela, který je pro německé ponorky dodnes neodmyslitelný. Následující třídy U-23, U-27 a U-31 se od sebe zas tak moc nelišily rozměry a výzbrojí, zato se stále zlepšoval výkon motorů a akční rádius. A právě do třídy U-31 patří nejúspěšnější ponorka všech dob; U-35.
Třídu U-31 navrhl tým doktora Hanse Techela. Měla stejné rozměry a tvary jako předchozí třída U-27, lišila se jen větším hladinovým ponorem způsobeným lepším vnitřním uspořádáním a následným větším množstvím vezeného paliva. Zatímco i u téhle třídy zůstali Němci věrní čtyřem torpédometům, dělostřelecká výzbroj s ohledem na válečné zkušenosti prošla pochopitelným vývojem. U-31 neměla nikdy nic, protože se nevrátila z první hlídky. U-32, U-36 a U-37 měly dvě děla ráže 88 mm a teprve v roce 1917 byly všechny ponorky jednotně přezbrojeny a dostaly jedno 105 mm dělo.
Stavba U-35 začala 20. prosince 1912 v loděnicích Germaniawerft v Kielu, ale poněkud se vlekla, protože motory MAN kapánek zlobily. Do služby byla U-35 zařazena 3. listopadu 1914 a prakticky ihned byla zařazena do 2. ponorkové flotily na Helgolandu. Velitelem byl jmenován kapitánporučík Waldemar Kophamel. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se U-35 stane nejúspěšnější ponorkou všech dob; první dvě hlídky v Severním moři neměly žádný úspěch. Ale Kophamel si během nich posádku řádně vycepoval, výsledky se dostavily a v příštích třech plavbách šlo ke dnu sedmnáct lodí o výtlaku 25 716 tun.
V té době v souvislosti s vyloděním Spojenců u Gallipoli zaujalo německou admiralitu Středomoří. Po náročných jednáních hraničících takřka s vydíráním rakousko-uherský admirál Anton Haus v podstatě odmítl vyslat svých několik málo ponorek na sebevražedné mise k tureckému pobřeží a snažit se tak museli Němci. Železnicí přepravili na Jadran několik malých pobřežních člunů třídy UB-1, které však u Dardanel žádnou velkou díru do světa neudělaly; pouze UB-8 (Voigt, ještě o něm bude řeč) potopila britský parník Merion. Proto se kapitánporučík Otto Hersing pokusil s pořádným oceánským člunem U-21 obeplout Evropu, proklouznout Gibraltarem a – byl úspěšný. 13. května 1915 dorazil do Kotoru, natankoval a již za týden vyrazil na pomoc Turkům. Ještě v květnu potopil dvě britské řadové lodě (Triumph a Majestic), zaútočil na další a ve spojenecké flotile způsobil řádný zmatek. To povzbudilo německé admirály, a protože po zkáze Lusitanie nechtěli zbytečně provokovat Američany kolem Anglie, rozhodli se zintenzívnit ponorkovou válku právě ve Středozemním moři. Na cestu se vydalo pět moderních člunů třídy U-31 a všechny bezpečně dorazily na Jadran. V srpnu 1915 to byly U-34 (Claus Rücker) a U-35, v září U-39 (Walter Forstmann) a U-33 (Konrad Gansser). K nim se z Cařihradu připojila Hersingova U-21 a s největším rámusem se v listopadu přiřítila Valentinerova U-38, která cestou potopila dva francouzské transporty (zahynulo 700 koloniálních vojáků), italskou pasažérskou loď Ancona a parníček Firenze. Všichni zmínění velitelé vešli do dějin jako legendy, většinou v rolích zdatných profesionálů. Kophamel, Forstman, Hersing a Valentiner dostali Pour le Mérite a kromě Hersinga všichni potopili víc než sto tisíc tun obchodní tonáže, Hersing si ovšem k Triumphu a Majesticu připsal ještě francouzský křižník Admiral Charner. Avšak ne všichni jsou dnes hodnoceni kladně, například Max Valentiner si díky svým nevybíravým až řeznickým metodám vysloužil od historika Van der Vata pohrdavý přídomek „prototyp esesáka“ a něco na tom asi bude – ale o tom někdy jindy, klidně třeba v diskuzi.
Posílená německá flotilka se ve Středomoří dala ihned do práce. Již v září 1915 potopily německé ponorky bez vlastních ztrát třináct lodí, v říjnu sedmnáct a v listopadu dokonce čtyřicet čtyři. Úspěchy logicky vedly k tomu, že německá ponorková přítomnost ve Středomoří byla posílena, konkrétně o několik minových člunů UC a větší počet člunů si vyžádal i organizační změny. Dosavadní německý velitel v Pule Hans Adam měl hodnost pouhého kapitánporučíka, a tak byla 18. listopadu 1915 zřízena samostatná ponorková flotila Mittelmeer. Jejím velitelem byl jmenován čerstvě povýšený korvetní kapitán Kophamel a jeho prvotřídní U-35 s výbornou posádkou zdědil bývalý námořní letec Lothar von Arnauld de la Periére. A právě to byl muž, který nakopl výkony U-35 k rekordům, které (doufejme) už nikdy nikdo nepřekoná.
Kdo to vlastně byl? Jak už jeho jméno napovídá, měl francouzské předky, kteří coby hugenoti utekli po Bartolomějské noci do Německa za náboženskou svobodou. Usadili se v Prusku a založili rod, ve kterém se vojenské řemeslo dědilo z otce na syna. K vojančině byl už od útlého mládí předurčen i Lothar a nijak se proti tomu nebránil – spíš naopak. Dá se říci, že všechny své síly napnul k tomu, aby se stal chladnokrevným profesionálním válečným strojem a nakonec se mu to také povedlo. Už před válkou usoudil, že konflikt mezi Anglií a Německem je za jeho života více než pravděpodobný a proto jednoduše několik měsíců do Anglie odjel s jediným cílem – naučit se pořádně řeč, zvyky a myšlení svého budoucího nepřítele. I později, na válečném poli jednal tak, že jeho hlava předbíhala dobu a myslel na to, že každá válka jednou skončí, nepřátelé uzavřou mír a budou spolu muset zase začít nějak vycházet. Proto se – na rozdíl třeba od Valentinera - důsledně vyhýbal všemu, co by mohlo být považováno za válečný zločin, čímž samozřejmě strašně štval spojenecké propagandisty, kteří neměli žádnou záminku, aby slavného a úspěšného válečníka mohli označit za odporného banditu. Námořníci z obchodních lodí si však naopak džentlmenského nepřítele nemohli vynachválit a určitě měli proč – von Arnauld nikdy nezabil ani jednoho z nich. Na potápění nákladních lodí měl von Arnauld jednoduchý, leč spolehlivý recept. Z velké dálky nechal nazdařbůh vypálit několik ran z děla, počkal až loď zastaví, posádky s cestujícími naskáčou do člunů a teprve potom loď potopil. Obvykle dával přednost abordážní skupině, která lodě potápěla časovanými náložemi (přičemž mohla i ukořistit i něco dobrého na zub), než svému dělu. Torpéda von Arnauld vystřelil za celou válku jen čtyři a z toho se jednou netrefil.
O první světový rekord se von Arnauld postaral na přelomu dubna a května 1916, kdy během pěti týdnů potopil dvacet tři lodí o tonáži 68 000 tun. Tento dosud nevídaný úlovek sám záhy překonal na čtyřtýdenní hlídce v červenci a srpnu téhož roku, kdy pokořil padesát čtyři lodí, tedy 91 350 tun (v průměru dvě lodě denně). Tím patrně navěky stanovil neuvěřitelný rekord jedné mise, který nikdo nepřekonal ani v Druhé světové. Je sice fakt, že v roce 1941 se von Arnauldovým výkonům tak trochu přiblížil Dönitzův zeť Günter Hessler s U-107, který mezi Azorami a západní Afrikou potopil 86 700 tun. Jemu na to však stačilo „pouhých“ čtrnáct lodí.
U-35 ve Středomoří řádila jako Jack Sparrow až do jara 1918, kdy von Arnauld dostal velení na nové křižníkové ponorce U-139 Kapitänleutnant Schwieger. Například na dvou hlídkách počátkem roku 1917 zničila U-35 třicet sedm lodí, tzn. dalších 96 317 tun. Celkem tandem von Arnauld/U-35 potopil během patnácti hlídek 189 nákladních lodí (z toho pět transportů pro vojska a asi třetina byly plachetnice) o celkové tonáži 446 708 tun, britský dělový člun Primula a francouzský dělový člun Rigel. Novým velitelem U-35 byl 17. března 1918 jmenován kapitánporučík Ernst von Voight, který se slavnou ponorkou podnikl už jen dvě mise – jednu neúspěšnou hlídkovou a přesun z Kotoru do Puly. Dále bychom asi neměli zapomínat na to, že v únoru 1918 zatrhla U-35 tipec vzpouře v Kotoru, ale to bylo pod velením Heino von Heimburga, protože von Arnauld měl zrovna dovolenou. Von Heimburg se na U-35 nakonec ještě vrátil, stalo se tak v srpnu 1918, leč vydal se už jen na plavbu domů. 14. října, kdy bylo jasné jak válka skončí, vyplula Heimburgova U-35 z Puly a bezpečně se vrátila do Kielu. V roce 1919 připadla slavná ponorka svému největšímu nepříteli – Anglii. Odplula do Blythu a kotvila tam do roku 1920, kdy byla sešrotována. Její celkové skóre pod čtyřmi veliteli činí 224 lodí, respektive 539 741 tun.
Sestřičky z třídy válku prožily a dopadly všelijak. U-31 (Wachendorff) nepřežila svou panenskou plavbu a zmizela beze stop v Severním moři. U-32 (von Spiegel, Hartwig a Albrecht) potopila třicet sedm lodí a 8. května 1915 ji u Malty dostala britská šalupa Wallflover. U-33 (Gansser, Siess a von Dömming) potopila osmdesát čtyři lodí, válku přežila a šla do šrotu, přičemž se v roce 1915 stala aktérkou aféry „Brussels“ popsané zde. U-34 (Rücker, Klasing a Canaris) si připsala sto dvacet jedna lodí, v březnu a květnu 1916 zaútočila (neúspěšně) na ruskou bitevní loď Imperatrica Marija a 9. listopadu 1918 – tedy doslova pár hodin před koncem války – ji u Kréty patrně dostala Q-loď Privet. U-36 (Graeff) potopila čtrnáct lodí než ji 24. července 1915 potopila Q-loď Prince Charles a U-37 (Wilcke) s pouhými dvěma zářezy na pažbě najela 1. dubna 1915 u Doveru na minu. U-38 (Valentiner, Canaris, Wurmbach a Wickel) válku přežila s vynikajícím výsledkem sto třiceti osmi lodí (tedy třetí nejlepší po U-35 a U-39) a šla do šrotu ve Francii, avšak její první šéf Valentiner to tak jednoduché neměl. Protože figuroval na seznamu válečných zločinců, nějakou dobu se skrýval pod falešným a nepříliš originálním jménem Karl Schmidt. Mohl si to možná ušetřit, protože soudy s válečnými zločinci byly po První světové válce spíš legrací. Britský seznam obsahoval osmnáct jmen, Němci k němu sice iniciativně přidali další dva exempláře z ponorky U-86 za potopení nemocniční lodi Llandovery Castle a následném střílení po trosečnících, ale celá záležitost tak nějak vyšuměla do ztracena. Podařilo se najít jen devět výtečníků a pěti z nich Nejvyšší soud v Lipsku vyměřil tresty v délce od několika měsíců do čtyř let. U-39 (Kratzsch, Forstmann a Metzeger) válku také přežila a šla do francouzského šrotu, ovšem předtím se do dějin zapsala jako druhá nejúspěšnější ponorka všech dob se skóre sto padesát čtyři lodí a 404 479 tun; bez zajímavosti není ani fakt, že na ní nějakou dobu sloužil jistý týpek jménem Karl Dönitz. U-40 (Fürbringer) nepotopila nic, naopak ji 23. června 1915 vlákal do pasti trawler Taranaki a nakonec ji torpédovala postarší britská ponorka C-24. U-41 (Hansen), která sama potopila dvacet osm lodí, byla potopena 24. září 1915 Q-lodí Wyadra. Zajímavý osud měla U-42, kterou Němci z mě neznámých příčin nechali stavět v loděnicích firmy Fiat v La Spezii. V červnu 1915 byla Italy zrekvírována, dostala jméno Ballila a 14. července 1916 ji u ostrova Vis v bláznivé honičce dostaly rakousko-uherské torpédovky TB-65F a Tb-66F.
A jak dopadli velitelé U-35? Waldemar Kophamel velel středozemním ponorkám až do 9. července 1917, poté převzal velení na U-151 (bývalé obchodní ponorce Oldenburg) a na podzim 1917 ve středním Atlantiku potopil čtrnáct lodí o objemu 33 485 tun. V zimě 1918 převzal velení na zbrusu nové křižníkové ponorce U-140 Kapitänleutnant Weddingen, což byla na svou dobu vyloženě „wunderwaffe“, protože mohla za optimálních okolností obeplout svět bez doplnění paliva. Spolu se sesterskou U-139 Kapitänleutnant Schwieger (které kupodivu velel von Arnauld) a jeho bývalou U-151 (von Nostitz) způsobila U-140 v květnu 1918 poprask na západním pobřeží Spojených států, když potopila sedm lodí o třiceti tisících tunách. Tenhle výpad byl mimochodem první útok na americké teritoriální vody od roku 1812. V pomyslné hitparádě nejúspěšnějších německých ponorkářů v První světové válce se Kophamel bez ohledu na to, že polovinu války sloužil na břehu prodral na desáté místo s výkonem padesát čtyři lodí a 148 852 tun. Po válce byl Kophamel demobilizován a zemřel v roce 1934.
Von Arnauld řádil s U-139 podobně jako předtím na U-35 a zvýšil své skóre o dalších šest lodí na konečný rekord jednotlivce: sto devadesát čtyři lodí a 453 716 tun. Poslední von Arnauldovou obětí se stal portugalský dělový člun Augusto de Castilho y Elita, který se mu při potápění málem zřítil na hlavu. Za několik hodin dostal von Arnauld rozkaz k návratu, a když se 14. listopadu 1918 vrátil do Kielu, ve městě už vlály rudé vlajky a po ulicích se motali opilí námořníci. A tak se eso všech es jednoduše převléklo do civilu a jelo domů. Námořnictvu však von Arnauld zůstal věrný. Ve dvacátých letech sloužil na lodích Hannover, Elsass a Emden, a protože si s jistým panem Hitlerem v některých věcech moc nerozměl, požádal o penzi a v letech 1932 – 38 přednášel na námořní akademii v Istanbulu. V březnu 1940 byl opět povolán na vojnu a bylo mu svěřeno velení několika přístavů. Zemřel 24. února 1941 při letecké havárii nedaleko letiště Le Bourget.
Ernst von Voigt sice s U-35 nepotopil nic, ale jeho skóre na UB-8, UC-35 a U-73 činí slušných dvacet sedm lodí. Jeho poválečné osudy mi jsou neznámé.
Heino von Hemburg s U-35 také nedosáhl žádného výsledku, ale s ponorkami UB-14, UB-15 UC-22 a U-68 potopil dvacet tři lodí, z toho dvě ponorky a jeden pomocný křižník. Na konci Druhé světové války byl coby důchodce zajat sovětskou armádou a zemřel v táboře kdesi u Stalingradu, snad v říjnu 1945.
U-35 (první zleva) v Kotoru. V pozadí rakousko-uherský křižník Sankt Georg.
Von Arnauld (1886 – 1941).
Propagační pohlednice z roku 1915.
Von Arnauld (1886 – 1941).
Propagační pohlednice z roku 1915.
), což Kasel rozhodně odmítal, protože byla tuhá kanadská zima, na farmu ještě sto kilometrů a zmrznout někde v lese se mu nechtělo. Jenže Kanaďani měli v úmyslu jít ještě chlastat do města, zajatce se chtěli zbavit a napadlo je, že když si ty papíry nepodepíše, mohli by ho „zastřelit na útěku“. Kaselovi se kupodivu ani jedna varianta vůbec nelíbila a začala hádka a strkanice, do které se vmísil jakýsi kolemjdoucí civilista. Nakonec se vše vyřešilo – přijel farmář autem, zajatce převzal a druhý den vyšel v místních novinách humorný fejeton s titulkem „Laskavý nácek pomohl hlídce na nohy“, který přetiskla půlka kanadských novin. On ten civilista byl totiž novinář...
