Vysokomýtské útvary ve Velké válce

Moderátor: Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Vysokomýtské útvary ve Velké válce

Příspěvek od Zdeněk »

Vzpoura 30. zeměbraneckého pěšího pluku na italské frontě



Obrázek
Odchod 30. pěšího na frontu, léto 1914
Vysoké Mýto mívalo vojenskou posádku už od středověku. Po porážce stavovského povstání sem byly různé útvary (jezdecké i pěší) umísťovány na kvartýr jako trest odbojnému městu, ovšem po skončení války dokázali podnikaví měšťané využít velké posádky ku svému prospěchu a vydatně z ní profitovat. Zemědělští podnikatelé dodávali píci pro koně, řemeslníci přizpůsobili svou výrobu armádnímu odbytu (například otec nejvýznamnějšího mýtského rodáka prof. Aloise Vojtěcha Šembery byl obyčejný sedlář a mohl si dovolit vydržovat z pěti dětí čtyři syny na vysokoškolských studiích v Praze) a později začalo město na vlastní náklady stavět kasárny, které obratem za nemalý obnos pronajímalo armádě. K tomu je třeba připočíst zisky hostinců, prádelen, též dvou městských nevěstinců atd. Vojáci měli v městské společnosti zvláštní postavení, oddělovala je jejich uniforma a tvořili vydělující se skupinu. Většina důstojníků byli cizinci (Němci, Maďaři a Poláci) a civilní člověk byl z jejich pohledu „böhmischehunt“. Občas docházelo ke konfliktům a důstojníci v praxi uměli stát stranou civilních zákonů.
V druhé polovině XIX. se organizace posádek ve městě ustálila do tří útvarů:

- od roku 1886 zeměbranecký hulánský pluk č. 2 (doplňovaný převážně z Haliče, Poláky a Rusíny)
- od roku 1882 pěší pluk č. 98
- od roku 1898 zeměbranecký pěší pluk č. 30 (doplňovaný z oblasti Vysokomýtska a sousedních okresů, považoval se ve městě „za domácí“)

Obrázek
Důstojníci 98. pěšího pluku, 1914 - 1918

Je třeba ještě zmínit tvrzení literatury, že ¾ vojáků (nalezl jsem i údaj 90%, ale s ohledem na zcela německé oblasti na Rychnovsku a Lanškrounsku se budu držet nižšího) obou pěších pluků se hlásilo k české národnosti, ovšem mezi důstojníky (stejně jako u hulánů) údajně převládala národnost německá. Toto tvrzení je třeba brát s určitou rezervou. Důstojnickým jazykem pochopitelně němčina byla, ovšem striktně určovat národnost v multinacionálním habsburském kotli je podle mého názoru zavádějící, příslušnost k určitému etniku je v této době často jen výsledek osobní volby a myslím si, že většina důstojníků to jednoduše neměla potřebu řešit a mluvili německy bez ohledu na svůj původ - český, německý či bilingvní. Třicátníci jako „landwehráci“ byli údajně ostatními pluky přehlíženi jako vojáci druhé jakosti a tato mezipluková nevraživost se kupodivu měla týkat i důstojníků (dle starosty Jana Hnáta, autora dobové knihy).
Bezprostředně po mobilizaci 1. srpna 1914 bylo k plukům odvedeno asi 50 000 mužů (většina k 98. pěšímu) a pro město to znamenalo obrovskou zátěž. Využity byly kdejaké prostory (školy, kulturní a společenské prostory), které se navíc během války měnily v improvizované vojenské nemocnice a ve městě se v podstatě zastavil civilní život až do let 1918-1920. Poslední odvod se měl konat v červenci 1918 – ročníků od 50 do 55 let stáří.
Po vypuknutí Velké války opustil 98. pluk Vysoké Mýto už 7. srpna 1914 a pod vedením plukovníka Karla Alschera se přesunul na ruskou frontu (některé jeho části na frontu srbskou). Do ostrých bojů se dostal už 27. srpna u Lužzace v ruském záboru Polska, kde ihned utrpěl těžké ztráty. V roce 1915 byl převelen do Itálie a 30. listopadu zde padla velká část pluku do zajetí. V říjnu 1918 byl pluk nasazen do těžkých bojů na Piavě a téměř celý znovu zajat.
Také huláni odešli na ruskou frontu v srpnu 1914, také jejich pluk byl nasazen do ostrých bojů a rovněž utrpěli těžké ztráty. V různých obdobích války bojoval jako jezdecký i pěší střelecký pluk na ruské a italské frontě, v říjnu 1918 byl ve dnech mezi 24. a 28. téměř celý zmasakrován v Itálii v již zcela zbytečných operacích.
Třicátníci odešli na ruskou frontu 21. srpna, do bojů se zapojili 28. srpna u Labuně. 26. října 1914 padl jejich velitel, plukovník Rudolf Kasal, a ve stejný den na Sanu mělo dojít k tomu, že téměř kompletní první a druhý prapor (včetně několika důstojníků, mělo jít o více než 1000 mužů) přešel dobrovolně do ruského zajetí a později vstoupil do legií. Za trest byl pluk 1. listopadu zrušen. K jeho obnovení došlo 26. února 1915, ovšem už 25. března téhož roku přešla k Rusům polní stráž (19 mužů) a útěky pokračovaly. I přes svou „vlasteneckou nespolehlivost“ však pluk netrpěl morálním rozkladem, který by znamenal jeho nebojeschopnost. Dostal-li se do bojů, držel se dobře. V červnu 1915 se třicátníci vyznamenali v bojích o pevnost Pratkovce u Přemyšlu a pluk byl vyznamenán, v červenci 1916 (podle zprávy vysokomýtské městské radě) obdržel tisící vyznamenání za statečnost. Jeho chování působí dojmem, že plnil vojenskou povinnost, byl-li k tomu donucen okolnostmi, ovšem pokud dostal prostor k přemýšlení, snažil se sám v poměrech nějakým způsobem zorientovat a jeho převládající závěry se často rozcházely s postoji, přijatelnými pro poslušného c. k. vojáka. V září 1918 byl odvelen z východní fronty a pod vedením plukovníka Itze nasazen v Itálii na úseku Sacile – Pordenone – Sarone (odjel v červenobíle ozdobených vozech). V říjnu měl nastoupit i on do předních linií a zúčastnit se posledních operací války, zachoval se však zcela jinak.
Tady trochu odbočíme a nastíníme blíže charakter 30. pěšího. Jak jsem již zmínil, jednalo se převážně o muže z Vysokomýtska a okolí, české národnosti bylo i poměrně hodně důstojníků a během války zřejmě jejich počet narůstal. Lze předpokládat určitý česky orientovaný lokální patriotismus s až exaltovanou hrdostí na historickou slávu (tou dobou už pár století trochu odeznělou) svých měst – Vysokého Mýta, Chrudimi, Litomyšle či Poličky (jsou to často bývalá „královská věnná města“, založená Přemyslem Otakarem II., tedy Čechem, který Rakousku vládl). V kraji byla tou dobou nemalá koncentrace škol (například při založení vysokomýtského gymnázia 1864 se objevily výhrady, zda další gymnázium v kraji vůbec přiláká dostatek studentů), mnoho vojáků bylo čerstvými absolventy gymnázií, studenty posledních ročníků nebo přímo učiteli.
V pluku se pořádaly nejrůznější sbírky pro národní účely (r. 1917 bylo vybráno 12 500 K pro Ústřední Matici školskou, v Sarone 1918 sbírka vynesla 14 000 K, které byly zaslány Národnímu výboru v Praze), šířily se české noviny a vojáci byli velmi dobře informováni o poměrech v Čechách také z dopisů (mimo jiné také o událostech v Praze z 14. října 1918).
Jaké vládly poměry doma? Vysoké Mýto bylo tou dobou jedním velkým lazaretem a odvodním městem zároveň (98. pěší vypravil z Mýta 15 „maršbatailonů“, k třicátníkům bylo povoláno během války 35 635 mužů). Vyučování probíhalo jen provizorně v prostorách hostinců, průmyslových dílen či soukromých prostor, v zimě se pro nedostatek uhlí nevyučovalo vůbec. Vyloženě provokativně působily nové tendenční učebnice z roku 1917 (třeba Babička Boženy Němcové je zde líčena jako uvědomělá rakouská vlastenka). Studenti byli nasazováni na nejrůznější „dobrovolné“ práce, povinně se museli každou neděli účastnit mší a každých náboženských akcí k oslavě rakouských vítězství. K tomu všemu je nutno ještě přičíst materiální nedostatek a také další detaily, jako je třeba likvidace starodávných vysokomýtských zvonů na surovinu pro děla. Navíc bylo ve společnosti patrné, že Rakousku dochází dech. Vraťme se k Sarone.
Třicátníci se v říjnu chystali do prvních linií s vědomím, že budou nasazeni do akcí proti pronikajícím Italům. Podle tvrzení dochovaného deníku se již v předchozích dnech vytvořil sbor důvěrníků vojáků jednotlivých rot, vůdčí osobností měl být četař II. kulometné roty Josef Kárník. Dopředu bylo dohodnuto, že po nasazení do předních linií přejde celý pluk i se zbraněmi k italskému vojsku. Technické provedení tak rozsáhlé akce by však bylo obtížné a proto se objevil jiný návrh - odepřít poslušnost. Již v předchozích dnech byl navázán kontakt s podobně smýšlejícími osobami okolních pluků, ale ke společnému vystoupení nakonec nedošlo (přestože např. 29. střelecký pluk z Českých Budějovic souběžnou akci zvažoval). 24. října byla zahájena italská ofenzíva, 27. října přišel rozkaz k pochodu 30. pluku. Byla vyhlášena pohotovost, naloženy vozy, přesně vykonány rozkazy, v 19:30 nástup. Vojáci se shromažďovali s písní „Nemelem, nemelem,“ která měla být znamením, že události běží dle dohody. Plukovník Itz stručně promluvil, rota 8/30 (zvolená pro svou dosavadní spolehlivost) v čele dostala povel k odchodu. Místo pochodu však provedla „k noze zbraň“ a spustila píseň „Hej, Slované!“, ke které se přidal zbytek pluku. Vojáci se nehnuli a okolo 21. hodiny, po marném přemlouvání, plukovník souhlasil s tím, že pluk zatím zůstane v Sarone. Bylo jasné, že budou povolány okolní zálohy k pacifikaci útvaru, vojáci proto vytrhali telegrafní dráty. Bylo rozhodnuto nenechat se odzbrojit a postavily se stráže k trénu. Vzdálenost k Italům byla si 14 km, projít tam v zuřící bitvě však bylo nemožné. Rozhodlo se tedy jinak – pěšky domů, do Čech. Pluk vyrazil o půlnoci v počtu 2294 mužů, 2 čet zákopových děl, 28 kulometů, 415 koní, 16 kuchyní, 95 vozů a s plukovní pokladnou. Velení převzal plukovní trubač Morávek a zvolení poddůstojníci. Na místě zůstali důstojníci a 208 mužů převážně německé národnosti (320 Němců se však přidalo k pochodu).

Obrázek
Obrázek
V době odchodu z fronty

Zde je třeba několika slov k důstojníkům. Velitelem byl plukovník Itz, liberální Němec, který se mezi vojáky těšil spíše oblibě. Jeho zástupce, podplukovník František Beran (pozdější literaturou glorifikovaný), vzbuzoval u rebelujících vojáků velké naděje. Dosud zaštiťoval nejrůznější prohřešky vlasteneckého charakteru (organizaci sbírek, šíření letáků a tiskovin) a byl vzbouřenci požádán, aby se ujal vedení, což odmítl a dokonce zakázal odchod ostatním důstojníkům a v proslovu k nim vzpouru odsoudil. Obratem vyslal dva (české) důstojníky koňmo k velitelství 43. divize se zprávou o události. Podle jeho instrukcí oba poručíci (Antonín Pospíšil a Jan Štancl) celou žádost podali asi takto: 30. pluk je spolehlivý, vzpoura je důsledkem odporu k dosavadním důstojníkům a dostane-li nové dle výběru ppluk. Berana, zmíněný přivede pluk zpět. Žádá tedy velení místo nemocného Itze a cestovní rozkazy pro sebe a zvolené důstojníky. Dostal je pro sebe a 21 důstojníků s tím, že pluk přivede do tří dnů zpět. Zvolil si své důstojníky (počet 21 překročil) a dle jejich výběru je patrné, že v tuto byl již rozhodnut ujmout se vedení vzbouřenců a osobně přivézt vojáky i se zbraní domů. Pozdější literatura (včetně dobového válečného deníku) tvrdí, že to plánoval od počátku vzpoury (o jejíž přípravě měl vědět) a že jeho jednání představovalo jen jakousi maškarádu pro zajištění okolností. Zní to trochu krkolomně a protože se pravdu už asi nedozvíme, nechám soud na čtenáři.
Vzbouřený pluk první den urazil ve spořádané sestavě 39 km, bez podrobnějšího plánu plánoval přejít Alpy a cestu domů si probojovat nejkratší cestou. Po několika zádrhelech k němu pplk. Beran s důstojníky dorazil dopoledne 29. října u Valvasone. Přečetl vojákům rozkaz k jejich odzbrojení, spektakulárně jej odmítl splnit a v delším proslovu (měl končit slovy „Čechoslováci – nazdar!“) přesvědčil pluk o své národní loajalitě a ujal se vedení. Vyvrátil možnost přejít do Čech přímo přes Alpy a předložil již dříve promyšlený návrh přejít na Dunaji k srbské armádě, kde doufal, že bude moci uplatnit své kontakty.
Pod Beranovým vedením pluk opět vyrazil, v 9 hodin (z pramene není patrné, zda ráno či večer a zda ještě téhož dne) však u mostu přes Tagliamento narazil na dva prapory pplk. Schenka, připravené třicátníky zastavit. Pplk. Beran však dokázal velitele zviklat, ten odešel k telefonní stanici pro pokyny a vzbouřenci se mezitím dali znovu do pohybu, aniž by se Schenkovi vojáci odvážili bez velitele zasáhnout. Od té chvíle byli třicátníci pod neustálým dohledem dvou rakouských letounů.
Rakouská armáda se tou dobou nacházela v rostoucím rozkladu. Třicátníci míjeli skupinky vojáků nejrůznějších útvarů rozbitých v bojích, mluvilo se o míru a 1. listopadu k pluku došla zpráva o kapitulaci Rakouska – Uherska, vzniku Československa a také království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pochodem se pluk přesunul do Prvačiny, odkud byl okamžitě vyslán zvláštní kurýr k Národnímu výboru do Prahy se zprávou, dávající pluk k dispozici novému Československu.


Obrázek
Čtení zprávy o vyhlášení samostatnosti Československa

Zároveň byl pluk telegramem nabídnut prozatímní lublaňské vládě do doby, než bude odtransportován do Čech. Lublaň ochotně přijala a pluk pod novým názvem Čechoslovácký (někde je uváděno Českoslovácký) střelecký pluk č. 30 už od 2. listopadu přikryl hranice v okolí Ajdovčiny, kde odzbrojoval masy nejrůznějších vojáků (problémy se vyskytly se silnými maďarskými útvary generála Almasiho), valících se na východ. Po přesunu demarkační čáry se i pluk přemístil do Logatce (posílený tou dobou o další české vojáky).

Obrázek
"Třicátníci s červenobílými stužkami při odzbrojování v Ajdovčině



11. listopadu poskytla Lublaňská vláda třicátníkům 3 vlaky a zároveň vyslovila poděkování (30. pluk byl tou dobou jediným pravidelným útvarem prozatímní vlády SHS, poskytl jí z kořisti 15 letadel, 18 těžkých a 54 polních děl, 200 kulometů a 10 až 15 tisíc pušek). Pluk vyrazil ve třech transportech na cestu domů. První transport byl proti všem dohodám ve Štýrském Hradci obrán o zbraně (byl odpojen vagón) a do Československa pokračoval neozbrojen. Jednalo se o iniciativu místní samosprávy, obávajících se Čechů kvůli šířícím se fámám o jejich dravosti. Na místě byl zanechán důstojník s varující zprávou pro další transporty. Ten byl Rakušany odhalen a uvězněn, později se mu však podařilo uprchnout během konfliktu Rakušanů s polským transportem. Druhý český transport už tedy projížděl se zbraněmi v rukou a při pokusu o násilné odzbrojení ve Štadlavě u Vídně nechal velitel vystoupit pět rot a vzal nádraží útokem. Po krátké srážce (Rakušané použili pěti kulometů) měli třicátníci své první dva poválečné mrtvé, nicméně zajistili nerušený průjezd sobě i třetímu transportu. Do Vysokého Mýta dorazili třicátníci do 15. listopadu s většinou svých zbraní. Za zmínku stojí ještě jedna drobnost – náhradní prapor 30. pěšího byl od listopadu 1915 dislokován v Tullnu nad Dunajem, 29. října po zprávách z Prahy rovněž vypověděl poslušnost důstojníkům a pod velením kapitána Edvarda Havlíčka dorazil do Vysokého Mýta už 4. listopadu.

Obrázek
Návrat druhého transportu do Vysokého Mýta, listopad 1918

30. pěší pluk byl jedním z mála organizovaných útvarů, které mělo mladé Československo (zoufale potřebující vojáky) v těchto dnech k dispozici. Po pouhých 7 dnech dovolené byl proto vyslán na Šumpersko proti Volkswehrům, kde nočními přepady obsadil několik nádraží (byly zde údajně přichystány nabité kulomety) a předešel většímu konfliktu.

Obrázek
Proslov pluk. Berana v Šumperku během akcí proti volkswehrům

Muži si ani nestačili oddychnout a už 19. prosince byli odveleni na Slovensko, do bojů proti Maďarům. 23. prosince, den před Štědrým dnem, odjely první části pluku na Slovensko.

Obrázek
Pancéřový vlak v Obyšovcích na Slovensku (zima 1918 - 1919)

Podrobnosti bojů patří do jiné kapitoly, jen dodejme, že třicátníci byli prvním pravidelným, vycvičeným a dobře vyzbrojeným útvarem, který do bojů zasáhl, že byli jediní, kdo bojoval pod československým velením (v ostatních oddílech působili italští a později francouzští důstojníci) a že toto bojové vystoupení v „mírových“ letech po válce stálo třicátníky 45 padlých. Vedle statisíců padlých na polích Velké války je to číslo titěrné, je třeba však připomenout, že se jednalo o dobrovolníky, kteří se po letech vrátili domů z pekla zákopů a místo mírových vánočních svátků s rodinami šli po několika dnech dovolené znovu bojovat. Je znám jediný nepovolený odchod z útvaru.
Na vzpouru třicátníků na italské frontě lze nahlížet z různých úhlů. V předchozích palbáckých diskusích padlo na adresu legionářů několikrát slovo „zrádce“, podle logiky věci by zrádci měli být i třicátníci. Přísahali věrnost panovníkovi a vlasti, vzápětí však odmítají nasadit své životy pro Rakousko a jeho císaře. Ve chvíli, kdy jejich kamarádi (někteří ze stejného města) umírají při ofenzívě nepřítele, třicátníci reálně uvažují, zda přejít k onomu nepříteli. Nepřejdou jen kvůli obtížnému provedení, každopádně kamarády nechají napospas nepříteli a na pomoc mu nepřijdou. Zbabělost? Nacionalistický fanatismus? Fatalismus? Nenávist k Rakousku, i když bylo „staré dobré“?
Podle mého názoru lze jednání třicátníků chápat především jako snahu „nebýt poslušnou ovcí“. Celou válku chápali jinak, než se jim snažila rakouská propaganda vnutit. Sarajevský atentát je příliš nerozhořčil, čest panovnického domu jim ležela na srdci pramálo, vlastenectví k habsburskému státu bylo administrativně vnucenou povinností a nenávist k nepříteli? K Srbům, Italům nebo Rusům? Rozhodně nepřevyšovala tu k Maďarům nebo šovinistickému Německu. Ano, statisíce českých vojáků přesto za Rakousko bojovaly. Z povinnosti, solidarity vůči ostatním vojákům, především však (podle mého názoru) protože jim máloco jiného zbývalo. Ono přejít do zajetí a následně do legií není jednoduché (natož projevit organizační iniciativu a uspořádat vzpouru celého pluku). Pomineme-li šanci, že bude přeběhlík chycen (iniciátor vzpoury předčasně odhalen) nebo zastřelen nepřítelem než stačí promluvit, chce to celé poměrně dobrodružného a hlavně iniciativního ducha. I v naší době devět z deseti lidí sáhne radši po stabilním zaměstnání, než aby se vrhlo do dobrodružnějšího podnikání, stejně tak devět z deseti vojáků bude sice brblat do vousů, ale dál bude poslouchat rozkazy a strojově natahovat závěr pušky, než aby šlo do nejistoty za vlastním rozumem, s rizikem vysokých kázeňských trestů. Vlastní rozum je přesně to, co třicátníci projevili. Po celou dobu trvání války se snažili zorientovat se v dění okolo a když se naskytla příležitost, odmítli být pěšáky v cizí hře, jejíž cíle se neshodovaly s jejich. Měli také štěstí, ale vyšli mu notný kus naproti. Nejen se vyhnuli osudu svých druhů od hulánů a 98. pěšího, ale dokázali své zbraně a životy nabídnout zemi, kterou si sami určili za vlast. Dnes je vzpoura třicátníků trochu zapomenutou kapitolou (stejně jako pozdější konflikt na Slovensku), jejich 45 padlých je vedle cifer s mnoha nulami zanedbatelným číslem. Mluvíme-li v rovině piety, je pochopitelně nesmyslné jednu oběť glorifikovat a druhou opomíjet. Rozdíl je však jinde. Smrt desetitisíců Čechů v německých (tj. všech neuherských) částech rakouské armády je z hlediska našich dějin naprosto zbytečná. Možná hrdinská, ale se vší tragikou Velké války zcela zbytečná. Oproti tomu se legionáři (nechme stranou jejich dělení na dobrovolné a ty „z nouze“) pokusili investovat sebe sama jinam, většina ovšem s pochybným výsledkem dvouletého dobrodružství na Sibiři. Třicátníci měli štěstí. Svými zbraněmi mohli přímo tvořit československé dějiny a jejich 45 padlých může s pýchou nést v záznamech pateticky znějící nápis „padl za vlast“. Uvědomme si, jak moc se český/československý voják ve XX. století musel snažit, aby si vypracoval příležitost k podobné vojenské cti – položit život za svou zemi v její vlastní armádě.

Obrázek
Plukovník František Beran
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

No, asi jsem se trefil o bojiště vedle, západ to zrovna není ...
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Velmi dobrá práce. Jsem nadšený a potěšený - je zde ledacos k diskusi ale musím se na to lépe připravit. Zatím můžu jen jedno: :up:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
knezdub
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 833
Registrován: 13/10/2009, 19:54
Bydliště: Blatnička

Příspěvek od knezdub »

Zatím jsem to jen zběžně proběhl a líbí se mi to. Bude časem i pokračování dále po proudu času?
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Oj ty štědrý večere, s tím hodnocením jsi zabrnkal na moji strunu :rotuj:

Měl bych jeden dotázek, trochu z jiného ranku, ale furt k věci: dá se ještě někde sehnat publikace "Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919"? Psal jsem do muzea ve Vysokém Mýtě, gůglil atd s výsledkem zero.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Moc pěkný článek. Možná by se autor mohl pokusit napsat něco i o mnohem slavnější vzpourě v Rumburku, která pro její účastníky dopadla nepoměrně hůře. Zdeněk v tomto článku prokázal smysl pro realitu, takže by mohl stejným způsobem zpracovat i dění v Rumburku bez zbytečného odsuzování (byli to zrádci), či glorifikace (byli to hrdinové bojující za český národ).
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jak jsem uvedl článek se mi líbí. Jelikož beru v potaz i jarlův zájem o to, zda by bylo možno se na věc dívat bez zbytečného odsuzování nebo glorifikace budu to respektovat a tak nějak se na to pokusím podívat a spíše než něco hodnotit se pokusím něco málo dopřesnit či doplnit.

Na začátek bych uvedl, že ve dnech zde popisovaných tedy v době jeho odmítnutí poslušnosti nelze mluvit o 30. zeměbraneckém pluku. V té době už dobu c. a k. zeměbrana už dva roky neexistovala a všechny její celky byly přejmenovány v rámci velké reorganizace rakousko –uherských ozbrojených sil na základě zkušeností z války na útvary a jednotky střelecké.

Na počátku války bylo jeho národnostní složení podle Vojenských dějin Československa, díl II. strana 459 takovéto:
česká národnost – 68 %
německá národnost – 28 %
ostatní – 4 %
Měl tři prapory , 1., 2., a 3. všechny doplňované ve Vysokém Mýtě a velel mu době zahájení války plukovník Rudolf Kasal.

Jeho bojovou cestu ve Velké válce není potřeba diskutovat – bojoval podle všeho dobře. Ale to platí pro většinu českých vojenských celků.

Vzpoura. Je otázka zda to co se stalo na italské frontě byla opravdu vzpoura. Musíme vidět jednu zásadní věc. Dne 17 října vyhlásil bývalý uherský premiér Ištván Tizsa memorandum kde bylo jasně řečeno že válka je ztracena. Na tomto základě vydal uherský sněm pokyn všem maďarským součástem kdekoliv na bojištích návrat domů za účelem obrany uherských hranic a zajištění územní integrity Velkých Uher. Tato proklamace vedla k masovému opouštění frontových pozic maďarskými a chorvatskými jednotkami. Nepomohla ani osobní intervence arcivévody Josefa.

Toto dění de facto znamenalo zánik společné rakousko – uherské armády. Situace byla tak vážná, že do pozic po maďarských formacích odmítali nastoupit všechny k tomu určené síly bez rozdílu národnosti. Pokud by o tom někdo pochyboval, tak do pozic po Maďarech odmítla nastoupit do této doby naprosto neochvějná 3. pěší divize složena z 98 % rakouských Němců.

Takže chování 30. střeleckého pluku jen podtrhuje celkovou situaci ale nebylo ničím výjimečným a nelze je tak ani hodnotit. Zde vojáci prokázali zdravý rozum a chovali se podle jednoduché úvahy: „Když Maďaři nemusí, proč my ano?“

Stejně se zachovala do té doby naprosto spolehlivá 21. střelecká divize, tedy bývalá 21. zeměbranecká divize, která prošla mlýnem bojů v Srbsku, na ruské frontě a i na frontě proti Italům.

Urputně až do konce ale bojovalo velké množství z vojsk které pocházely ze Zemí Koruny české, které na frontě byly a až do posledních chvil bojovaly s mimořádným nasazení,.U nich byl problém v tom že se je podařilo od informací odříznout a navíc pod těžkou palbou možná ani nebylo jiné volby než bojovat dál. Prostě zde fungoval efekt setrvačnosti chování.

To co proběhlo kolem tohoto pluku pokud je pravda to co ve svých vzpomínkách uvedl Josef Kubišta, šikovatel tohoto pluku který podle všeho odepření poslušnosti řídil, všechno proběhlo klidně, bez jakýchkoliv represí ze strany rakousko – uherských orgánů. Podotýkám že vše probíhalo od 27. do 28. října kdy už se fronta zhroutila a společná armáda zanikala. 1. listopadu pak byl císařem Karlem tento stav potvrzen málo známým rozkazem známý jako:

NEJVYŠŠÍ ROZHODNUTÍ JEHO VELIČENSTVA Z 1. LISTOPADU 1918 Č. 746 MK. S.M. zveřejněné všem ozbrojeným silám 5. listopadu 1918

Souhlasím tedy s autorem že v daném stavu věci nelze mluvit o zradě a nedodržení přísahy – státní celek který měl být hájen zanikal, armáda se rozpadla a stejné chování bylo vidět u všech formací, které nebyly přímo v boji bez rozdílu národností. V den odchodu z frontového pásma navíc vydal Národní výbor první zákon, „zákon o zřízení samostatného státu československého“. Tím toto jednání získalo jakousi legitimitu.

Další cesta 30. střeleckého pluku byla taková jaká byla, k ní se nebudu vyjadřovat. Snad jen v té rovině, že tak jak to vše vypadá je zajímavé, že tento pluk v žádném případě nelze počítak k legiím a už vůbec ne k legionářské legendě.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Knezdubovi
Pokračování jsem zvažoval, ale byla by to asi jen kompilace Zemaktem zmíněné knihy „Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919", příp. sborníku „Třicátníci“ (z roku 1926), ale možná pár řádek dodám i tak. Téma války na Slovensku obecně je zpracováno u konkurence na Válce, ale nečetl jsem to.

Pátračovi
Národnostní složení – díky za upřesnění, jak jsem zmínil, měl jsem v této věci v nalezených údajích pochybnosti a použil jsem proto ten nejnižší (ohledně zastoupení českého živlu). Skutečnost ještě o cca 7 % nižší mne nepřekvapuje, omlouvám se tedy za nepřesnost a děkuji za opravu. Pokud bys někde nalezl ještě údaje o národnostní struktuře důstojníků, bylo by to po téhle stránce kompletní.

Vzpoura – „třicátníci“ dostali přímý povel od svého důstojníka, podle předem připraveného scénáře ho odmítli splnit a následně řešili, zda přeběhnout k nepříteli (dle předchozích návrhů). Podle mne je zde termín „vzpoura“ zcela namístě. Bez ohledu na situaci maďarských či jiných jednotek.
Určitě, rakouská armáda se nacházela v rozkladu, přesto však měla stále dost sil na to, aby úspěšně čelila pronikajícím Italům. Situace rozhodně nevypadala tak, že by se polovina fronty (maďarské útvary) otočila domů a druhá polovina za ně odmítala nastoupit. Zmiňovaní Maďaři se nezvedli hromadně po 17. říjnu, ale postupně podle aktuální situace jednotlivých útvarů a především podle toho, jak se události dál vyvíjely. Jednoduše řečeno, někdo reaguje hned a někdo spíš počká, co ostatní. Každopádně, poměrně hodně jejich útvarů se stahovalo ještě v době, kdy už třicátníci ve službách SHS pokrývali hranici (viz např. zápletka s generálem Almasim).
Třicátníci před svou vzpourou oslovili několik okolních útvarů a přesto, že některé váhaly, se k nim nakonec nikdo nepřidal. Pplk. Beran, který byl podle všeho o okolním dění velmi dobře informován, považoval ještě za nutné legalizovat volný pohyb sebe a svých důstojníků, než se ujal vedení (ať už se k tomu chystal od počátku nebo až s vědomím propukajícího rozpadu armády). Dovolím se připomenout ještě v článku zmínění přechod přes Tagliamento, kde narazily na prapory pplk Schenka, odhodlané dezertéry zastavit, zviklané ovšem platnými cestovními příkazy důstojníků (a zde je řeč už o 29. říjnu večer či 30. říjnu ráno). Tohle přeci rozhodně není situace, kdy by směrem od fronty už 12 dní proudily maďarské pluky jeden za druhým a zbytek armády seděl v trávě a říkal „my tedy také ne“! Úspěch jejich vzpoury je především důsledkem rychlého postupu (druhý den po vypovězení poslušnosti se nacházeli o 40 km jinde), nikoli dezercí poloviny rakouské armády a pasivitou jejího zbytku. K rozpadu armády pochopitelně došlo (a v krátkém čase a třicátníci, hlavně pplk. Beran, na něj bezpochyby spoléhali), ale byli jeho předvojem, ne už jen vezoucí se součástí „jedněch z mnoha“, jak říkáš.
A dovolím si zdůraznit ještě jednu podstatnou věc – třicátníci jen neodešli z boje, oni odešli bojovat někam jinam. Pochodují v bojové sestavě, zkoumají okolí, zda na ně nečíhá loajální pověřenec s cílem jejich pacifikace (a je-li tam, dokážou razantně jednat – viz Tagliamento), zachovávají svůj organizační celek a nabízejí se sympatizované straně a dokážou si vynutit cestu i s výzbrojí (např. zmíněnému gen. Almasimu se to nepodařilo).
Ohledně represí ze stran rakousko-uherských orgánů, k tomu armáda už prostě neměla prostředky, ne, že by chyběla vůle vedení. Možná u zmíněného Tagliamenta mohlo dojít k incidentu, ale nestalo se tak. Být ovšem vzpoura o měsíc dřív, pravděpodobně by se události vyvíjely jinak. Jak už jsem zmínil, třicátníci podle mého názoru měli notnou dávku štěstí.
K Tvé poslední poznámce o legionářské gloriole – moc nerozumím, co tím chceš říci. Hodně třicátníků do legií vstoupilo (byl kvůli tomu dočasně zrušen), větší část pochopitelně ne, stejně jako v jakémkoli jiném pluku. Významná u třicátníků není ani tak jejich vzpoura, jako spíš události po ní (do kterých ale mohli jako jedni z mála zasáhnout jen díky své iniciativě). Válka s Maďarskem na Slovensku je dodnes trochu zapomenutou událostí. Po únoru 48 masarykovské Československo moc nefrčelo obecně, po roce 1989 může tenhle konflikt zase zavánět přílišným čechoslovakismem.

Korektní by ode mne bylo přiznat ještě jednu věc – deník a ostatní mnou použité materiály vycházejí z těsně poválečné doby, kdy hrdiny byli legionáři a „rakušáci“, tedy vojáci a důstojníci loajální monarchii, se ocitali v určitém despektu. V rané československé armádě byli legionáři preferováni a „rakušáci“, byť jejich služby Československu (zvláště v kritickém období války s Maďarskem a Polskem) nebyly zanedbatelné, byli tou dobou „ti druzí“. K jednotlivým údajům a událostem jsem se snažil proto přistupovat kriticky, ale je nasnadě, že nutným limitem je má člověčí nedokonalost. Výsledek jsem si dovolil Vám předložit k diskusi s vědomím, že mnohým předkládám rukavici.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Pane kolego - není za co se omlouvat - tato práce na mě udělala hluboký dojem a donutila mě se nad některými věcmi trochu zamyslet, což se projeví v budoucnosi. A myslím si, že k dobru věci.

Pokud se kdokoliv pokusí o práci z této pohnuté doby nemůže se ubránit jisté nedokonalosti - naše osobní postoje a znalost daného úseku dějin vždy vytvoří prostor pro jistou míru subjektivity. Navíc vaříme z prací které od samého počátku dějiny uměle překrucují a upravují. A prameny nové jsou často postiženy nadšenými snahami o jakousi rehabilitaci do této doby opomíjených lidí.

Sám mám tendenci stejnou a velmi těžko se hlídám abych nedopadl stejně a je otázka zda se mi to opravdu daří. Tato práce je ozdobou Palby v dané části dějin a odvedl jsi kus poctivé dokumentační práce. O poctivé práci koneckonců svědčí i Tvá odpověď. Děkuji.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 4/10/2010, 21:46, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
98max
Příspěvky: 6
Registrován: 3/10/2010, 17:03

Příspěvek od 98max »

Musím pochválit, pěkná práce a zajímavé téma.
Jen bych dodal, že velký význam byl v tom, že se vojáci 30. Sch. Rgt. vrátili domů s vstrojí a výzbrojí. Velká většina ostatních navrátilců se bohužel nechal odzbrojit a nebo ještě hůř, sama výzbroj odložila.
Proto zbarně pro obranu nových hranic republiky musela čs. vláda draze nakupovat v zahraničí.
Maďaři se vraceli domů s výzbrojí, včetěn těžké, např. dělostřelectva. Na Slovensku to pak bylo určitě znát.

Historii a nasazni 98 IR naleznete zde:
http://www.kpvh-pardubicko.cz/1sv.htm
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

98max- tedy nový kolego to ale zajímavý odkaz. Stejně jako jarl se svojí bitvou mezi ruskými a japonskými loděmi jsi zavinil, že dnes nepokročím na své práci.

Mám dotaz. Neznáš další podobné práce, které by se věnovaly našim vojákům ve Velké válce? Bylo by to zcela jistě velmi přínosné pro celou palbu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

98max - parádní odkaz, díky.
Obrázek
98max
Příspěvky: 6
Registrován: 3/10/2010, 17:03

Příspěvek od 98max »

Historii IR 98 zpracoval kolaga Mucha z našeho KPVH. Možná se nějaké další jednotky dají najít na válka.cz
IV / IR98 je moje jednotka. Patřím do odvodního obvodu
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta“