Polní opevňovací práce v ČSA ve 20. letech, díl druhý
Napsal: 9/10/2010, 21:22
Kapitola čtvrtá, část 2 : Složky polních opevnění – zákopové komunikace
Nejčastějšími a nejlepšími komunikacemi v zákopovém válčení nevelké válce byly samotné zákopy, nazývané rovnoběžky. Jimi prošlo nejvíce vojáků, bylo transportováno nejvíce raněných, dopraveno nejvíce materiálu. Proto i v naší nové armádě platilo, že: komunikace = rovnoběžka = zákop.
No a tak se na to tak trochu podíváme. A/ Rovnoběžky či střelecké zákopy a zákopy spojovací.
Základní organice rovnoběžek a spojovacích zákopů je dána tím, že je potřeba spojit co nejlépe a nejskrytěji jednotlivé bojové skupiny a zařízení které používají. Jejich vytyčení závisí na podmínkách obrany. Vytyčení spojovacích zákopů potom závisí na potřebě oběhu živé síly a materiálu v zákopovém systému. Musí vyhovovat těmto základním podmínkám:
a) zajistit spojení mezi jednotlivými prvky obrany
b) části určené k vedení střelby musí mít potřebné směry
c) ochrana před pozorováním
d) musí být zajištěno odvodnění
Spojovací zákopy přímo navazují na přístupové cesty a pěšiny od míst kde už přestávají být bezpečné. Dělí se:
a) na hlavní spojovací zákopy určené k tmu aby spojovaly zadní linie s předními a prochází celou hloubkou pozice. Dále se dělí na:
- spojovací zákopy pro postup jednotek, kterými postupují do bojových pozic čerstvé jednotky
- spojovací zákopy pro evakuaci které slouží pro odsuny raněných - proto musí být upraveny tak, aby jimi byl možný pohyb vojáků s nosítky
b) na vedlejší spojovací zákopy spojující jednu nebo jen několik rovnoběžek.
B/ Komunikace podzemní
Užívá se jich k:
a) spojení oddělených prvků jako jsou stanoviště kulometů či pozorovatelny pokud nejsou součástí rovnoběžky a jsou umístěny mimo ně.
b) ke zdvojení nebo náhradě některých částí spojovacích zákopů, které nepřítel vidí a může přímo ostřelovat
Podzemní komunikace jsou minimálně 6 metrů pod povrchem země a jejich východy se pečlivě maskují.
C/ Komunikace maskované.
Jde o dočasný způsob jak přečkat činnost nepřítele do doby než bude vybudován podzemní systém cesta. Jsou to běžné komunikace pouze kvalitně maskované.
Tolik k základní teorii a nyní se podíváme na podrobnou organizaci Zde si zopakujeme a trochu dopřesníme, že zákopové komunikace se dělí podle:
- vytyčení na rovnoběžky a spojovací zákopy
- úkolu na střelecké zákopy, spojovací zákopy a sapy
Podrobné zařízení je dáno úkoly:
1. zajistit co nejlepší ochranu
2. ve střeleckých úsecích umožnit optimální využití zbraní
I./ Střelecký zákop
Definovat ho lze jako příkop, ve kterém může voják pohodlně a přesně vést palbu a je ukryt proti pozorování a střelbě nepřítele. Profil zákopu má být tak úzký a hluboký, aby poskytoval dobrou ochranu ale zase jen tak, aby se nezvali na plný průřez a byla jím možná cirkulace lidí i materiálu
Stavba zákopu v nepřátelské palbě
V blízkosti nepřítele a nepřátelské palbě se děje stavba zákopu tak, že každý voják na místě určeném se začne sám zakopávat. Používají k tomu polní lopatku a cílem je aby sám sebe co nejrychleji ukryl do jámy která ho bude krýt a zároveň mu umožní vlastní pozorování a vedení střelby. Pokud hrozí útok nepřítele vojáci se rozpočítají a na střídačku liší kopou a sudí střílí a naopak.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 1:
Co zde vidíme? Jednotlivé střelecké jámy. Jsou velitelem dirigovány tak, aby mezi určenými skupinami , tedy mezi 4 až 5 vojáky byla větší mezera kde bude v pozdější době vybudována traversa, tedy zákopový prvek, který brání příčnému postřelovaní zákopu po celé jeho délce.
Obrázek číslo 2 ukazuje průřez jednotlivou zákopovou jámou, dnes bychom ji nazvali okopem pro ležícího střelce. Takto mělká je skutečně jen prvopočátkem budoucí impozantní fortifikace.
Aby bylo vidět jak to vypadalo za Velké války, vyhledal jsem tento ilustrační obrázek. Je na něm vidět francouzské vojáky jak si kopou střelecké jámy.
Obrázek je podle mě dostatečně ilustrativní a jako bych viděl sám sebe, když jsem v roce 1979 na podzim, asi v tuto dobu kopal svůj první zákop pro ležícího střelce.Skoro bych si to zkusil po letech znovu oživit.
Takto započatá střelecká jáma se prohlubuje. To ukazuje obrázek číslo 3.
- pozice a. ukazuje její prohloubení na střeleckou jámu pro klečícího střelce
- pozice b. ukazuje její prohloubení na střeleckou jámu pro stojícího střelce
- pozice c. ukazuje její přetvoření na normální střelecký zákop a zároveň ukazuje veškerou potřebnou terminologii.
Za Velké války německá armáda pod tlakem svých protivníků a hlavně díky hrozbě použití tanků a obrněných automobilů dospěla ke zvláštnímu tvaru průřezu zákopem. To ukazuje obrázek číslo 4.
Vidíme že byly charakteristické širokou hlubokou prokopávkou a šikmou zadní stěnou.. Tato úprava sice nebyla ideální proti bombardování ale zasypat takový zákop bylo nelehké a pro tanky byl vážnou překážkou.
Odpovědnost za celkovou organizaci střeleckého zákopu nesou velitelé rot a při větší rozloze úseků velitelé čet ti musí učit:
- průřez zákopu
- vzdálenost a tloušťku travers
- polohu bočního ostřelu
- polohu překážek
- druh a počet stanovišť kulometů, minometů, úkrytů, pozorovatelen a dalších prvků.
Vyšší velitelství se co nejdříve přesvědčí o účelnosti linie a je-li potřeba zajistí potřebné korekce.
Společně se silami v první linii se zakopávají i zálohy. Tím obrana dostává od samého počátku hloubku. Zálohy to ale nemají lehčí než vojáci v předu. Musí totiž ihned začít budovat u spojovací zákopy.
Pokud se začnou zákopy budovat mimo dohled a dostřel nepřítele vypadá to podobně ale odpadá tlak času a je možno linie dokonale zaměřit a tím dosáhnou vysoké efektivnosti vynaložené práce.
Ochranné náspy
Přední ochranné náspy zákopů by měly vypadat asi takto: - nízké, ploché a od hran zákopu vpředu minimálně 0,3 metru a vzadu 0,5 až 1,0 metru. Ale za určitých podmínek se náspy stávají hlavním ochranným prvkem zákopu. To platí je-li v místě budované linie vysoká hladina spodní vody, nebo skalnaté podloží neumožní výkop.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 5.
Pozice a) ukazuje variantu při vysoké hladině spodní vody. Zde se často zemina musí dovážet a konstrukce náspů je kus poctivé ženijní práce. Obsahují koše naplněné zeminou a kamení, hatě a systém kotvení těchto prvků. Šířka náspu se buduje široká 3 až 4 metry.
Pozice b) ukazuje variantu na skalnatém terénu. Takové zákopy budovali naši a italští vojáci na italské frontě a předpokládané stavby tohoto typu ukazují že sesnuji počítalo při obraně Slovenska a některých lokalit Čech a Moravy
Zadní ochranné náspy
Jsou nezbytnou součástí na ochranu proti střepinám a střelám přilétajícím zezadu. Při nedostatku materiálu na toto těleso se zemina odebere z příkopu za tímto účelem budovaného za zákopem.
Traversy
Je to technický prvek, který zajistí vojákům v zákopu to, že dělostřelecká palba a střelba kulometů a střelců z pušek. Traversy rozdělují zákopy na krátké rovné úseky přerušené lomem nebo ostrovem zeminy.
Koruna traversy je široká nejméně 5 metrů a je vyvýšená nad okolní terén tak, jak přední ochranný násep. To zajistí, že není lehce pozorovatelná.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 6.
Traversy mohou být vytvořené lomem zákopu. To je častý způsob, méně náročný na pracnost. Zadní stěna traversy přesahuje zadní stěnu zákopu o 1,0 až 1,5 metru. To je vidět v levé polovině obrázku
Jako jistá zajímavost bývá budována traversa ostrovní, někdy také zvaná ruská traversa. Její podobu ukazuje pravá polovina obrázku. Je to řešení pracné ale zajistí nám, že nedojde ke snížení počtu palebných míst v zákopu a zároveň zajistí oboustranný boční ostřel. Snad obrázek jasně ukazuje o co jde. Jinak si myslím, že to je taková opevňovací lahůdka té doby. Ti lidé věděli co dělají i proč to dělají.
II: Spojovací zákop
Spojovací zákopy jsou pokud jde o definici, je příkop který spojuje zadní linie s předními a umožňuje krytý a pokud možno i bezpečný průchod. Jelikož jich velká část měla být budována v podmínkách menšího ohrožení bylo zde možno vložit jistou invenci.
Obrázek číslo 7. ukazuje jak základní profil spojovacího zákopu tak i různé varianty jejich vytyčení.
Pozice a. ukazuje nejběžnější tedy vlnovitou podobu vytyčení spojovacího zákopu
Pozice b. ukazuje stupňovitou podobu vytyčení spojovacího zákopu a je výhodná pro příčnou palbu a bočný ostřel
Pozice c. ukazuje variantu s traverzami tedy variantu pro spojovací zákopu v prvních pásmech obrny. Tyto zákopy pak při proniknutí nepřítele slouží k jeho likvidaci bočním ostřelem pro který jsou stejně kvalitní jako hlavní rovnoběžky nejběžnější tedy vlnovitou podobu vytyčení spojovacího zákopu
Pozice d. ukazuje nejpracnější ale nejúčinnější podobu vytyčení spojovacího zákopu kdy s ostrovními traverzami
Průřez zákopu , tedy pozice e. ukazuje to že nebyl nijak složitý a jeho základní hloubka byla 2 metry. Pokud ale rostlo možné působení nepřítele, mohl se prohloubit až na 2,5 metr.
Zde je vložen ilustrační obrázek, z Velké války.
Je na něm novozelandská pěchota postupující do bojové linie spojovacím zákopem. Ten se zdá zatím jen vytvořený nahrubo, ale už dobře plní svoji funkci.
Zákopy se zákonitě z důvodu své funkce musely křižovat. Tyto křižovatky byly hlavním cílem nepřátelského pozorování a dělostřeleckého útoku. To mělo platit i v možné nové válce.Proto byl na základě zkušeností určen jako nejlepší a neodolnější tvar křížení zákopů bez rozdílu toho o jaké zákopy šlo tvar vidlicové křižovatky. Jak to vypadalo ukazuje obrázek číslo 8.
Na obrázku vidíme:
Pozice a. ukazuje rovnoběžku
Pozice b1. ukazuje spojovací zákop směřující do třeba druhé rovnoběžky z hloubky obrany
Pozice b2. ukazuje spojovací zákop pokračující do další tedy první rovnoběžky
Počet spojovacích zákopů musí být dostatečný ale neměl by v případě obsazení části obrany nepřítelem usnadnit jeho postup do hloubky naší obrany. Proto se mezi první a druhou rovnoběžkou budují dva zákopy a mezi druhou rovnoběžkou a třetí rovnoběžkou jeden spojovací zákop na jednu pěší rotu.
Kryté spojovací zákopy
Ve Francii se za Velké války byly stavěny na krátké vzdálenosti tedy třeba z rovnoběžek nebo spojovacích zákopů ke kulometům, pozorovatelnám a dalším prvkům budovaly kryté spojovací zákopy. Jejich možné řešení ukazuje další obrázek, tedy číslo 9.
Vyobrazení v levé části ukazuje ukrytí zákopu pod nakrytím ze dřevěných komponentů. Je to řešení jednodušší a v jistých podmínkách i vysoce účinné.
V pravé části je vyobrazen podzemní tunel – jeho výhoda je v tom, že se na povrchu nijak neprojevuje. Jeho stropní část musí být vyztužena.
Na svazích obrácených k nepříteli se budují klasické podzemní tunely. Tyto hluboce do zeminy zahloubené tunely mají strop minimálně 6 metrů pod povrchem země. Tyto tunely slouží jako spojovací zákopy i jako úkryt záloh. Tyto tunely za velké války nabyly nakonec charakter podzemních pevností s několika východy které navíc byly upraveny k rodné obraně.
III. Stavba zákopů
A/ Vyměření zákopů.
Zákopové komunikace se budují pokud možno vždy po řádné prohlídce terénu řádném vyměření jejich linií s ohledem na to, co se po nich v dané době a v daném čase bude požadovat.
Toto provádí skupina ve složení velitel daného úseku obrany, veliteli podřízených jednotek a pokud to terén vyžaduje i kvalifikovaného inženýra.
Střelecký zákop je vyznačen trasovací šňůrou
Spojovací zákop se vyznačí osou
Velitel určí:
- směr zákopu
- vzdálenost a tloušťku travers
- pracovní úseky podřízeným součástem
Podřízení velitelé:
- vytyčí si co nejpodrobněji své úseky.
B/ Způsob práce
a) Budování zákopů v linii
Jde o budování takové, kdy se pracuje současně po celé linii zákopu. Je rychlá a používá se pod palbou kdy je potřeba co nejrychleji schovat lidi pod zem. Takže se používá pokud možno v noci. Jinak se používá hlavně v místech mimo pozorování nebo ostřelování nepřítelem. Není potřeba to více rozebírat, vše ukazuje obrázek číslo 1 a obrázek číslo 3.
Prakticky se provádělo tak, že velitel přivedl lidi na zaměřenou linii, nechá odkrokovat vzdálenosti. Na povel vojáci odloží zbraně vpravo od sebe, připraví si plynovou masku a na povel začnou pracovat.Začnou tím že vytvoří propojenou rýhu, kterou postupně prohlubují a rozšiřují na předepsaný průřez.
Pod palbou se napřed vybudují střelecké jámy a ty se postupně prohlubují a nakonec navzájem propojují. Pracuje se s takovým nasazením, aby do svítání byly jednotky pod zemí a mohly vézt boj. Mimo boj zákopy budují pracovní skupiny po dvou nebo třech vojácích vybavených krumpáči a lopatami. Tyto skupiny jsou složeny a vybaveny podle složení půdy. A to je věc která je zajímavá tak to proberu pečlivěji.
- půda lehká je taková, která se dá uvolnit pouze lopatou. Pracovní skupina je zde tvořena dvěma muži s lopatami
- půda střední je taková, kde je potřeba půdu uvolnit lopatami za pomoci krumpáče. Pracovní skupina zde má dva vojáky s jedním krumpáčem a jednou lopatou
- půda těžká, to je půda kterou jde uvolnit jen krumpáčem. Zde má skupina složení jiné. Jsou zde tři vojáci a jeden má lopatu a dva krumpáč.
Rytmus práce je dán potřebami a možnostmi
Pracuje se nepřetržitě, v úkolu nebo se skupiny střídají. Výkonnost je potom to, co se bude líbit - jde o normu kolik kubíků zeminy by měl voják vykopat za jednu hodinu.
Nepřetržitá práce: lehká půda - 0,4 m3, střední půda – 0,25 m3 a těžká půda – 0,2 m3
Úkolová práce: lehká půda - 0,8 m3, střední půda – 0,5 m3 a těžká půda – 0,4 m3
Práce se střídáním: lehká půda - 1,0 m3, střední půda – 0,65 m3 a těžká půda – 0,5 m3
Pokud víme, že jeden metr normálního střeleckého zákopu představuje potřebu přemístit 2,3 m3 zeminy, máme jasnou představu, co se za jakou dobu a v jaké zemině dá vybudovat.
b/ Sapování
Tento termín je prastarý, používal se už v novověkém dobývání pevností a opevněných táborů. Tehdy šlo o přibližování se k nepřátelským pozicím hloubením zákopů kolmo vpřed na jeho obrannou linii.
Pro potřebu této práce je to metoda, kdy se zákop hloubí z jednoho bodu a budovatelé jsou po celou dobu skryti pod úrovní terénu. Z toho bodu je možno sapovat jedním nebo dvěma směry. Je to pomalé otravné konání ale je možno ho použít v každé bojové situaci.
Jak to vypadá ukazuje obrázek číslo 10:
Obrázek ukazuje dvě možnosti jak sapovat.
Pozice a., ukazuje sapování najednou, tedy variantu kdy se zákop kope hned na plný profil. Voják číslo 1 pracuje v čele zákopu a nejprve kope v určeném průřezu který si pravidelně značí krupám odspoda nahoru do poloviny hloubky. Uvolněnou zeminu potom lopatou prohazuje dozadu, kde ji voják číslo 2 vyhazuje ze zákopu k vytvoření náspů. Potom první voják krumpáčem srazí zeminu hora ke středu, která zde jakoby visí – pomáhá mu gravitace.
Stále se pečlivě čistí dno a pokud jde o střeleckou pozici tak se musí tvořit i střelecký stupínek. Postupuje se po 0,5 metr a vojáci se mohou střídat
Pozice b., ukazuje sapování nadvakrát, kdy se kope ve dvou skupinách a to napřed odhora do středu a potom od středu na plánované dno zákopu. Jak to vypadalo?
Vojáci číslo 1 a 2 a kopou od povrchu země do hloubky 1 metru. Pracují v čele. Asi 3 až 4 metry za nimi postupuje druhá dvojice, která kope od středu profilu ke dnu zákopu.
Pokud hrozí boční či jiné ostřelování, chrání se zranitelné čelo krytem vytvořeným z pylů naplněných pískem nebo posuvnými ocelovými štíty. Ta se udržuje v pohybu tak, aby byla stále do jednoho metru od čela práce.
IV. Úprava zákopů k lepšímu účelnějšímu využití a dlouhé životnosti.
Zákopy se dělají pokud možno otevřené. Nakrytí sice do jisté míry chrání pěchotu a na malých úsecích je žádoucí. Ale nelze je maskovat, velitelé pod nakrytím nemohou řídit dobře boj, omezují aktivity při boji zblízka a jejich materiální náročnost je příliš veliká.
Jelikož zákopy jsou pouhé vybrání zeminy a zemina není zrovna soudržný materiál , už po krátké době i bez působení nepřítele hrozí zákopům samovolné sesouvání stěn. Na tom se podílí dešťové srážky, mráz i působení větru. Proti těmto vlivů a také proti působení dělostřelby se zákopy musí chránit. Zvláště působení vody je nejvíce destruktivní. Proto se zákopy musí :
a) zajistit proti sesouvání stěn jejich sklonem nebo obložením
b) zajistit proti vodě jejím odvodem.
A) Obložení stěn zákopu.
Bylo vyzkoušeno ledacos:
- srubová obložení – pracná, materiálově náročná a při destrukci při výbuchu došlo k promíchání zeminy a dlouhých dřevěných štěpů - špatně se to rozebíralo při opravě. Navíc se projevil nepříznivě i druhotný zraňující účinek dřevěných třísek
- obložení pomocí desek. Opět pracné a nevýhody stejné jako při srubovém obložení.
- nakonec se našlo to pravé: Proutí. To bylo použito dvěma způsoby
+ prosté zastrčení proutí za dobře upevněné vodorovné tyče nebo za pletivo
+ instalace v týlu vyrobených proutěných košin dlouhých 1,5 až 2,0 metru, které se také musely kvalitně kotvit. Jak to mohlo vypadat ukazuje obrázek číslo 11.
- pozice „O“ a šipky od ní ukazují ploch které je potřeba obložit
- pozice „P“ ukazuje pevnou podlahu která byla považována za součást obložení zákopu
- ostatní je popsáno přímo v obrázku
Jenže nejlepší je vidět jak to dělali vojáci a jejich logistika přímo za války. Toto ilustrační foto z Velké války ukazuje obložení zákopu proutěnými rohožemi ukotvených kolmými sloupky. Je snad jasné jak mohlo vypadat i v naší nové armádě.
dolní části obrázku je dokonce velmi dobře vidět jedno dopředu vyrobené rohožové pole – prefabrikát ze kterého se potom tvořily souvislé pásy obložení.
B) Odvod vody ze zákopů.
Co nejkvalitnější odvodnění zákopů je nesmírně důležité. Musí se na ně myslet už při vyměřování zákopů tak, aby voda přirozeně odtékala do určených míst a z nich se mohla odstraňovat. Hodně pomáhalo studium geologie místních spodních vod.
Pokud byly zákopy v propustné vrstvě, voda samovolně prosákla pod ně a zmizela. Stačilo dno zákopu pokrýt vrstvou chvojí nebo bylo –li možno lehkou dřevěnou podlahou, a vojáci byl trvale v přijatelných podmínkách
V zákopech které byly v nepropustných vrstvách se budovaly odvodňovací drenážní systémy pomocí hliněných pálených trubek nebo cementových korýtek překrytých dřevěnými podlahami.z nich se voda sváděla do velkých sběrných jam, takových jakou ukazuje obrázek číslo 12
Tyto jámy odváděli vodu do níže položené propustné vrstvy a tak voda opět ze zákopů mohla zmizet.
V. Příslušenství zákopů
a/ Výkleny pro uložení munice.
Aby se střelivo do pušek, kulometů, ruční granáty a puškové granáty uchránily před nepřízní počasí a působením střel protivníka ukládalo se ve zvláštních výklencích. Tyto byly budovány v čelních stěnách zákopů a po vykopání potřeného otvoru se do něj vložila pevná bedna od konzerv munice či jiného materiálu. Tato bedna se zvenčí obalila asfaltovou lepenkou. Sem se munice ukládala byla poměrně dobře chráněna. Tyto výklenky se dělají jak ve střeleckých zákopech tak i ve spojovacích a munice zde uložená slouží k použití pokud je zákop spojovací použit jako střelecký.
Výklenky se musí jednotně označit podle druhu munice a jejich místopis v zákopech musí být znám všem vojákům.
Sklady materiálu pro zatarasení zákopů a přenosné překážky.
Jako součást spojovacích i střeleckých zákopů jsou malé odbočky, ve kterých je uložen tento materiál:
- plátěné pytlíky prázdné i naplněné zeminou či pískem.
- malými přenosnými překážkami
První položka slouží k rychlému přehrazení zákopu pokud je tento poničen dělostřelbou a pronikne do něj nepřítel. Rychlé přehrazení pomáhá obráncům zákop udržet.
Druhá položka potom slouží k rychlé, byť jen provizorní opravě zničených překážek.
Tento materiál se ukládá do malých odboček od každého zákopu. Nelze je ukládat přímo v zákopu, stal by se obtížně průchodný.
Záchody a jámy na odpadky
Kdo chce žít musí jíst a pít. Pokud tak činí musí občas na záchod. Zákopové linie obývá velké množství lidí a tedy vybudování záchodů je věcí kterou nelze pominout. Záchody se umisťují v hloubce obrany, tedy mimo zákopy, aby při jejich zásahu dělostřeleckým granátem nebyl jejich obsah rozmetám mezi bojující vojáky.
Pro zajištění hygieny se pravidelně zasypávají vápnem a pokud je potřeba se musí zasypat vybudovat nové. Aby je nemohla zaplavit voda musí být zastřešené a neměly by vyčnívat nad terén.
Odpadní jámy slouží k uložení veškerého odpadu který vojáci produkují – prázdné krabičky, konzervy, obaly od čehokoliv. Zákop není smetiště a pořádek v něm je základní podmínkou jeho dlouhodobé obyvatelnosti.
Označení zákopů
Za velké války vznikly během dlouhé doby poziční války neuvěřitelně rozsáhlé zákopové kompozice. Vyznat se v nich asi nebylo jednoduché a pro jednotky které hledaly cestu do pozic kde měly střídat bojem vyčerpané součásti to asi neměly jednoduché. Proto je jedním ze základních požadavků pro budování zákopových komunikací dokonalé značení a směrové tabule.
Používat lze ledacos, nevíce se osvědčuje barevné značení tras a směrovek doplněných čísly úseků.