Trafalgar
Napsal: 28/11/2010, 23:48
"TRAFALGAR" - NAD KNIHOU Z NEJLEPŠÍCH
těžkotonážní dávka nadšení
„Štíhlý a dosti vysoký muž, kterého našli v úterý 22. dubna 1806 mrtvého ve skromném pokoji Hotel de Patrie, stojícího na ulici des Faulons, ležel na zádech v posteli, tratoliště na jeho hrudi i na prostěradle však jasně říkaly, že nezemřel přirozenou smrtí. Přivolaný lékař už jen ohledal tělo, na němž shledal šest bodných ran. Pět bylo na hrudi a ze šesté, která konečně našla srdce, trčel jílec obyčejného stolního nože, jaký se používá při jídle ke krájení masa či chleba…“. Ne, tak nezačíná beletristická knížka, nýbrž rozsáhlá faktograficko-publicistická práce vynikajícího napoleonisty J. Kovaříka „Trafalgar – anatomie námořní bitvy“, která je stále k vidění v knihkupectvích. Divím se - je to dílo tak hodnotné, že by mělo býti vyprodáno. Nutno si knihy povšimnout detailněji.
Jsou u nás autoři, věnujících se literárnímu zpracování historických vojenských a válečných témat, kteří snesli do svých prací dost dobrých údajů, a pak text napsali tak, že je s podivem, jak tyto podúrovňové stylistické výkony vůbec mohli projít redakcemi nakladatelství.
A jsou jiní autoři (někteří až velkosériově produktivní), kteří se fakty zabývají jen povrchně, ledasco opíší, kompilují…, ale dokáží dobře zvolit námět a své texty vyvést natolik obratně, že jejich knihy sice odborníky nejsou příliš ceněny, ale dobře se prodávají a čtou.
A jsou autoři, kteří dokáží heuristicky výtečně pracovat, nakládat s velkými množinami faktů, nechávat je prolisovat až titěrně náročnými komparacemi, vybírat a řadit… a ty pak dovedou propojit textem sice bohatým na údaje všeho druhu, autoritativním, ale i příjemně čtivým. Tudíž jejich dílo pak sice má punc vysoké odbornosti, avšak jelikož je provedeno jazykem nikoliv rigorózně badatelským, nýbrž jaksi civilním, měkčím, variabilnějším, stává se i dílem populárním. Je pak všeobecně vysoce považovaným přínosem do pokladnice českého písemnictví, kam nejzdařilejší díla i tzv. literatury faktu nepochybně patří.
Soudím, že pan Jiří Kovařík, ač velmi pilný, patří ke spisovatelům, kteří netrpí potřebou tvořit knihu za knihou, ale dává absolutní přednost kvalitně propracovaným literárně-publicistickým výkonům. Jeho sedm svazků o válečné době napoleonské, k tomu „Korzáři Krále slunce“ a „Korzáři Francouzské revoluce“, a z poslední doby „Napoleonova invaze“ a „Napoleonova prohra“ jsou toho dokladem. A k tomu „Trafalgar“, o zásadním vítězství flotily britského admirála Nelsona nad francouzsko-španělským loďstvem v r. 1805. Tento nový počin na českém trhu je totiž na tuzemské poměry v oblasti produkce námořní literatury tak kvalitní, že se až tají dech. Nejenže skýtá čtenářský zážitek, ale v obecné rovině je jednak učebnicí dobového námořního vojenství, jednak dává řadě tuzemských autorů náramný příklad i návod, jak literaturu s militárně maritimními náměty tvořit. Už když jsem pročítal Kovaříkovi námořní svazky o francouzských korzárech, byl jsem překvapen, jak dobře autor – ač se věnuje hlavně pozemním tažením – zvládl tematiku i pojmosloví námořního pirátství a námořní plavby konce 18. století. Proto jsem otevíral „Trafalgar“ s téměř jistotou, že i tentokrát autor nezakolísal. Nezklamal jsem se, naopak!
Kniha v deskách „do modra“ a s dramatickou marínou vpředu, ač silná (skoro 500 stran!), sice vyhlíží mezi jinými nenápadně (to ten nahnědlý tenký papír a standardní rozměry svazku), ale její obsah je vpravdě velkoformátový, nevídaně rozmáchlý. Úžasná faktografická šíře Kovaříkova díla svědčí o tom, že autor důkladně prostudoval bohatou zdrojovou bibliotéku, a nelenil ji využít ve smyslu „co se dalo“, tj. navalil do textu plejády relevantních(!) údajů, které se týkají nejen meritorního námětu - trafalgarské bitvy, ale i někdejších válečných loďstev obecně, také politiky, morálky, ekonomiky… Jalovina nikde.
Nejsem odborník na námořní plavbu a vojenství v epoše plachetníků, ale někde u napoleonských dob můj zájem o lodě začíná (zavádění parního stroje do říční a pak námořní plavby, vznik železných lodí, zavádění výbušného střeliva napoleonským důstojníkem J. H. Paxihansem…). Právě proto ctím Kovaříkovu až snad úzkostlivou snahu nějaká fakta nepřehlédnout, a to i až „molekulární“ detaily, aby čtenář měl dokonalou představu o námořním milieu doby, o tom, co bitvě u Trafalgaru předcházelo a co se v bitvě stalo. Jinak řečeno, autor byl látkou cele zaujat a chtěl mít knihu saturovanou nejen nutnou osovou faktičností, ale k ní ještě chutě přidával další, mnohdy i zdánlivě marginální náměty - libůstky, k nimž se běžný čtenář, nevybavený odbornou literaturou potažmo zahraniční, nemá šanci dostat. Kovaříkovo líčení se tudíž tematicky pohybuje nejen na mořích a ve vysokých politických a admiralitních kruzích, ale spouští se až na paluby lodí, ba do smrdutých temných prostor u kýlů, všímá si stavby lodí, sleduje kvantitativní a materiální poměry marín, znalecky a podrobně popisuje lodní artilerie, nepomíjí typiku složení posádek nahnaných do tenat námořních správ bezohlednými verbíři, životní podmínky na lodích, přípravu lodí před bojem… - námětové rozpětí je skutečně nevídané. Samozřejmě se kniha podrobně věnuje též diplomacii, státním strategiím, vývoji obecné vojenské situace… Potěšující také je, že se autor „ujal“ i španělského podílu na bitvě a v té souvislosti si všímá nejen osobností španělské strany, ale i třeba konstrukcí a architektury španělských lodí, ve srovnání s britskými a francouzskými. A tak chápavý čtenář s uznáním stránku po stránce sleduje autorův úžasně poctivý až piplavý přístup k rámcovým i dílčím tématům, jeho kontrolovanou, účelovou hru s drobnými fakty, vztah k postavám, ať jde o dominantní osobnosti trafalgarského příběhu, nebo jeho pióny – plavce, střelce… Tedy v obsahu knihy není jen jakási generální anatomie oné ukrutné bitevní srážky desítek mohutných korábů, ale i řada subanatomií, týkajících se souvisejících jevů a událostí, prostředků… a samozřejmě i osob, což právě činí z této práce skutečně nevídaně masivně sdělnou záležitost nejen o Nelsonově skvělém vítězství před španělským mysem Trafalgar, ale o tehdejším námořním vojenství vůbec a napoleonské době jako takové...
Také líčení bitvy samotné je něčím, co se nedá hodnotit, musí se číst. To je důkladné a bravurní rozkrývání v podstatě všeho, co se v bitvě událo, a je to opět činěno tak, aby čtenář jen nesjížděl pohledem řádky zaplněné fakty, nýbrž se do onoho děsivě aktivního, zadýmaného, burácejícího bitevního prostoru nacpaného hmotami korábů a spletí soustav plachtoví vcítil a virtuálně jej prožíval. Kovařík dokázal navodit tento kýžený empatický účinek znovu hojným použitím autentických svědectví, ale ne aby si ulehčil práci, ale aby nechal „mluvit ty, kteří tam byli“. Takže jakkoli vysoce dramaticky se v knize líčí bitevní evoluce, krvavé scény na zdevastovaných palubách, až těžce tristní osudy lodí, tragické konce posádek i celebrit, činí se tak věcně, bez epitet, „jak se věci měly“, a to - k vděčnosti čtenáře - znovu do důkladně sesbíraných a jemně opracovaných podrobností, které činí z této knihy unikát. Důkladné statistické přehledy v kapitole „Jak umíraly lodě“ samozřejmě nechybí, stejně jako vypodobňování pobitevní katarze se scénami pohřbívání zabitých, ve stafáži nastupující klimatické bouře… A velice kladně působí výčet osudů jednotlivých lodí dlouho po bitvě, což ovšem je jen další ozdoba této knihy a o důvod víc, proč autorovi děkovat.
Ke Kovaříkově stylu vyjadřování rovněž nelze mít výhradu – je pragmatický, nerafinovaný, vytříbený do sdělné čistoty a přímočarosti, „laminárně“ narativní, a vlastně vše, co je v textu oduševnělé, temperované emocionalitou, je vloženo právě do oněch citací z osobních písemných vyjádření (dopisů, memoárů, hlášení) postav prvoplánových i méně významných. Proto také aktérům v tomto Kovaříkově vyprávění nechybí jejich psychologické hodnoty – nejsou to statistické figury, ale oživlí lidé. Totiž ve většině děl tohoto žánru nacházíme jen strohé situační popisy, poziční údaje, materiální aj. výčty, takže takové knihy se čtou obtížně, ba vlastně ani nejsou příliš zajímavé, a přitom stačí právě to, co udělal Kovařík – aspoň částečně válečníky osvobodit od popisnosti a výčtovosti, a prostřednictvím jejich vlastních, zaznamenaných slov jim vrátit psychologickou podstatu…
Na tom, že jde - osobně soudím - o knihu dokonalou, se samozřejmě přičinili nakladatel i autorovi vysoce fundovaní spolupracovníci respektive konzultanti (L. Křížek, K. A. Řezníček, Ch. Tichá), ale duše i tělo té knihy jsou Kovaříka. Nicméně je třeba být vděčný právě i nakladateli, že se rozhodl vydat dílo, které nelze zařadit mezi populární knihy, že upřednostnil odborný a faktograficky přebohatý ráz Kovaříkova díla před pohodlnou jednoduchostí a povrchností ozdobenou hemžením barevných obrázků, že realizoval ne knížku „aby se dobře prodávala“, nýbrž rozměrnou, badatelsky důstojnou monografii s nejvyšší sdělnou hodnotou.
Přečetl jsem vše, co u nás bylo o námořním vojenství vydáno po r. 1918, a nevím, že by některá z těch knih - mnohých i výtečných!! – byla tak hloubková a širokoúhlá, tak hodnotným exkurzem do přes dvě stovky let starého maritimního světa, tak propracovaná, jako Kovaříkův „Trafalgar“. Otázka samozřejmě je, jaké výhrady ke knize „Trafalgar – anatomie námořní bitvy“ budou mít naši znalci plachetních marín, ale zřejmě i oni budou spokojeni.
„Trafalgar – anatomie námořní bitvy“, vydal Leonid Křížek, nakladatelství Elka Press, Praha, 2008. Počet stran 496, náklad a cena v tiráži neuvedeny.
..díky za info