Nerealizovaný projekt lehkého stíhače tanků Jagdpanzer E10
Napsal: 3/12/2010, 11:44
Nerealizovaný projekt lehkého stíhače tanků Jagdpanzer E10
Německo 1944/1945
Situace Německa se koncem roku 1943 stala kritickou. Neúspěchy u Stalingradu, Kurska, pád Itálie atd. otřásly sebevědomým německé armády. Zatímco předchozí válečné roky Německo své rivaly drtivě válcovalo jak taktikou tzv. bleskové války, tak i připraveností své armády a techniky, tak od útoku na Sovětský svaz z léta 1941, začal této mašinérii pozvolna docházet dech. Na konci roku a ještě počátkem roku 1942 se Německo dokázalo prosadit na hlavním válčišti Druhé světové války (dále jen WW2), ale s bitvou o Stalingrad a tankovou bitvou u Kurska dospěla Třetí říše k bodu zlomu, kdy lidské i materiální ztráty neměla prakticky čím nahradit. Proto byl v průběhu roku 1943 rozjet ambiciózní plán na přechod země a jejich satelitů na výrobu plně podřízenou válečným potřebám. Hlavním architektem tohoto projektu se stal Albert Speer, který rozhodl soustředit výrobní kapacity pouze na reálné projekty, kterých se mohlo Německo dočkat v co nejkratším možném termínu. Tak na propadliště dějin byly odsunuty projekty mamutích tanků, letadel, lodí a dalších monster, o jejichž účelnosti v boji se vedly pochybovačné řeči už tehdy. Především pozemní síly potřebovaly co nejrychleji bojový prostředek, který by německý průmysl byl schopen produkovat v takových množstvích a časech, aby zastavil příval ruských středních tanků T-34 a další nepřátelské obrněné techniky.
Jedním z prvních takto pojatých strojů byl stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) znám také pod jménem „Hetzer“ štváč. Ten byl konstruován na modifikovaném podvozku vynikajícího původně československého lehkého tanku LT vz. 38 z továrny Praga. Tanky LT vz. 38, německy PzKpfw 38 (t) se přestaly vyrábět v roce 1942 pro svou nízkou bojovou hodnotu v porovnání s ruskými středními a těžkými tanky. Nicméně podvozek a řada dalších prvků tohoto lehkého tanku byla využita k přestavbě a modifikacím nových bojových prostředků vyšší hodnoty. Stále to ale bylo ve srovnáni s ruskými stroji a jejich počty málo. Jen pro informaci sovětských T-34 se vyrábělo nějakých 1.000 ks měsíčně. Kam se na to ve své době hrabala německá produkce středních tanků Panther s cca 330 stroji. Už jenom z těchto důvodů měl projekt Jagdpanzeru 38(t) velkou prioritu. V dubnu byl Hitlerovi na jeho narozeniny představen nový stíhač postavený právě z cca 80% prvků PzKpfw 38 (t). Výroba se tak v případě požehnání ze strany vůdce mohla velmi rychle rozběhnout. A Hitler, který se vždy zajímal o německou obrněnou techniku, výrobě požehnal. Již v létě, v době spojenecké invaze do Normandie, se rozběhla sériová produkce. Ta ve vrcholných měsících na přelomu roku 1944/1945 dokázala dát až 460 stíhačů. Celkem pak za celou dobu produkce od léta 1944 do pádu Třetí říše bylo vyrobeno více jak 2.700 stíhačů! Ve své době to byl nejmasověji vyráběný tank/stíhač tanků v Německu, kterým se tankové divize snažily doplňovat své prořídlé stavy. Jeho kanón ráže 75 mm, ostře skloněný čelní pancíř o síle 60mm a vysoká mobilita, byly silnou zbraní na sovětské T-34. Nicméně stále to bylo málo na to, aby se doplňovaly stavy německých divizí válčících na východní, západní a italské frontě zároveň.
Proto byl již v dubnu 1943 se souhlasem Zbrojního úřadu pozemní armády (Heereswaffenamt neboli HWA) zahájen rozsáhlý projekt Panzerkampfwagen „E“ neboli Entwicklungtyp – vývojový typ (koncepce projektu byla poprvé nastíněna generálem Ernstem Kniekampem v květnu 1942, vedoucím oddělení Waffenpriefamt 6). Ten měl představit kompletní řadu nových obrněných prostředků Třetí říše konstruovaných podle nejmodernějších trendů, s maximem vnitřního prostoru a s přihlédnutím k masové produkci, tj. standardizaci dílů. Projekt měl představovat lehký průzkumný tank s hmotností do 10 tun E5 (náhrada za PzKpfw I.), dále lehký tank E10 s hmotností mezi 10 – 15 tunami, který by nahradil PzKpfw II. a PzKpfw 38 (t). Dále stíhač tanků E25 v hmotnostní kategorii 25-30 tun, který by nahradil PzKpfw III, střední tank E50, který měl v budoucnu nahradit tanky Panzer IV a Panther, dále E75 jako nástupce těžkých Tigerů I. a II. a na závěr se počítalo s výrobou supertěžkých tanků E100. Se všemi stroji z třídy „E“ se počítalo začít sériovou výrobu na přelomu roku 1944/1945. Výše zmiňovaný Jagdpanzer 38(t) vyráběný především v Čechách (Praga, Škoda, Tatra atd.) tak měl být pouze přechodným typem.
K smůle Německa se ale jeho situace stala koncem roku 1944 kritickou jak z nedostatku lidských a materiálních ztrát, ale také z důvodů, že jej opouštěli jeho někdejší spojenci a zásobovači strategickými surovinami, jako Rumunsko svou ropou a další. Pod neustálou hrozbou leteckého bombardování německého průmyslu tisíci letadel se postupně hroutil i projekt Entwicklungtyp. Navíc Hitler ve svém megalomanství dal zelenou projektu nejtěžšího tanku z celé řady E100. Ten se také nakonec jako jediný dostal z rýsovacích prken do podoby prototypu, i když nedokončeného. Jistě by se jednalo o zajímavý stroj s velkou bojovou hodnotou v porovnání s nepřátelskou obrněnou technikou, ale plánovaná měsíční produkce s max. počtem nepřesahujícím dvacet tanků hovoří sama za sebe. Hitler si zřejmě rád představoval, jak pár německých tanků, v jeho představě rytířů, dokáže zastavit příval nepřátelských barbarů (bolševiků). A když ne úplně zastavit, tak aspoň jim způsobit co největší škody v duchu hrdinských rytířských bojů. Asi by to pak bylo hodno zhudebnění nějakým novodobým Vágnerem, v jehož mytologické hudbě se Hitler shlédl. Prostě stroj E100 měl impozantní pancéřování a výzbroj, ale nakonec by se z těch pár strojů vyrobených do měsíce (četl jsem někde, že max. 15 strojů za měsíc) staly jen statické pevnůstky, které by byly zničeny letectvem a pěšáky s dostatečným množstvím výbušnin.
Přitom ale právě projekt E10 byl podle mého názoru tím nejlepším co celá řada vyprodukovala (tedy jen na rýsovacích prknech). Vzhledem k jednoduchosti výroby, materiálové nenáročnosti (stačí si jen spočítat, že jeden tank E100 měl dosahovat hmotnosti až 140 tun, což znamená 140 tun materiálu, který by v případě stíhače E10 o hmotnosti 15 tun znamenalo materiál na stavbu téměř deseti strojů) a také místu výroby (protektorát Čechy a Morava) by právě E10 mohl být tou pravou živou vodou pro německé tankové jednotky.
Vývojem projektu nejmenšího stroje z třídy „E“ byla v dubnu 1943 pověřena firma Klockner-Humboldt-Deutz Magirus se sídlem v Ulmu. Možná i proto, že tato společnost neměla velká zkušenosti s konstrukcí tanků a stíhačů, pojala celý projekt značně neortodoxně. Jejím úkolem bylo nejen zkonstruovat typ E10, ale spolupracovat i na vývoji typu E25, kde na žádost vedoucího oddělení Wa Pruef 6 Obersta Holzhaeurea, mělo být využito maximum společných komponentů pro zjednodušení a zlevnění výroby. Jagdpanzer 38(t) „Hetzerů“ se vyrábělo ve špičce i více jak 400 ks měsíčně a tak se předpokládalo, že výrobně jednodušší a na materiál ještě méně náročný E10, by se vyráběl ve větších sériích. Odhadem 500-600 ks a někde jsem četl, že se počítalo až s 1.000 ks měsíčně. Když pak vezmeme v úvahu, že tento stíhač byl na výšku vysoký od 1,4 do 1,76 m (podle uvažovaných typů rozložení pojezdových kol), tak jako cíl byl velice těžko zasažitelný. Pro srovnání, Jagdpanzer 38(t) měl na výšku 2,17m. Osádka tři muži. Celková hmotnost cca 12 t.
Jednotlivé typy rozložení podvozku se snahou snížit maximální výšku[/align]
VÝZBROJ
Jak už jsme si řekli v úvodu, Jagdpanzer E10 měl nahradit stíhače Hetzera, který využíval velké procento komponentů z lehkého tanku PzKpfw 38 (t). Tady bych trošku odbočil od tématu. Jméno „Hetzer“ neboli česky „štváč“ bylo původně rezervováno právě pro Jagdpanzer E10. Stejně jako Jagdpanzer 38(t) měl E10 používat jako hlavní protitankovou zbraň osvědčený kanón 7,5cm PaK 39 L/48, který byl montován jak do Jagdpanzerů 38(t), tak do Jagdpanzerů IV. Ten byl pak umístěn mimo osu vozidla vpravo ve směru jízdy. Mělo se tak docílit většího vnitřního prostoru. Pro kanón se používaly čtyři druhy munice. Protitankový Pzgr39, protipěchotní tříštivotrhavý Sprgr., dále kumulativní Gr38 HL a pokud byl k dispozici tak i podkaliberní Pzgr40, který se používal proti nejodolnějším pancéřovaným protivníkům. V případě použití PzGr. 39 o hmotnosti 6,8 kg a úsťové rychlosti 790m/s byla průraznost nepřátelského pancíře skloněného pod úhlem 60° na vzdálenost 100m 106mm, na 500m probíjel 96mm pancíře, na 1.000m 85mm, na 1.500m 74mm a na 2.000m ještě 64mm. V případě podkaliberního PzGr. 40, jehož projektil měl hmotnost 4,1 kg a úsťovou rychlost 990m/s, byla průraznost následující: 100m 143mm, 500m 120mm, 1.000m 97mm a 1.500m 77mm. Pokud byl tedy tento projektil k dispozici, mohl vyřadit z boje na vzdálenost 500m prakticky každého protivníka. Vzhledem k malým rozměrům by se dalo předpokládat, že vezená zásoba munice byla menší než u Jagdpanzeru 38(t), kde představovala 40 střel. Jelikož ale Jagdpanzer 38(t) měl čtyř člennou posádku, a E10 jen tříčlennou posádku, tak zásoba munice mohla být na srovnatelné úrovní. Tedy dejme tomu nějakých 35 až 45 kusů. Doplňkovou výzbroj představoval dálkově ovládaný kulomet MG34 ráže 7,92mm. Kulomet byl umístěn na vrchní ploché střeše, kde mu prakticky nic nebránilo v kruhové palbě v plném rozsahu 360°. Před nepřátelskou palbou byl chráněn ostře zalomeným štítem. Předpokládám, že systém dálkového ovládání odpovídal tomu, který byl použit u Jagdpanzeru 38(t) a měl i stejnou nevýhodu, tj. nabíjení, které se muselo provádět ručně při otevřeném poklopu. Tehdy byl člen posádky zranitelný. Zásobník měl tuším 50 nábojů.
POHONNÁ JEDNOTKA
V případě stíhače E10, nebo chcete-li Hetzeru II. se počítalo s dvanáctiválcovým motorem Maybach V12 HL 100 o výkonu 400 koňských sil, nebo Maybach HL 101 o výkonu 550 k při 3800 otáčkách/minutu. Také se uvažovalo o motoru Argus o výkonu 300 k. Pro všechny stroje třídy „E“ se počítalo s umístěním motoru vpředu a hnacími koly vzadu. Poté co byl realizován pouze prototyp E100, tak se od tohoto rozložení pohonné jednotky upustilo z důvodů, že pouze pro jeden stroj se nebude zavádět rozdílná koncepce, než která byla pro ostatní německou techniku standardní. Nicméně podle dostupných obrázků a modelů by E10 vznikl s klasickým umístěním motoru vzadu. Předpokládaná rychlost 70 km/h by pak E10 řadila mezi nejrychlejší pásová vozidla WW2.
PANCÉŘOVÁNÍ
Čelní pancíř skloněný pod úhlem 60° měl dosahovat síly 60mm, což bylo stejně jako u Jagdpanzeru 38(t). Měl tedy stejné výhody jako Jagdpanzer 38(t), který byl z čelní strany většinou nepřátelské techniky prakticky neprůstřelný. Kanón pak měl odlévaný případně betonový chránič typu „prasečí hlava“, který chránil jeho uložení. Boky byly rovněž skloněny (60°) ale oproti Jagdpanzeru 38(t) zesíleny z 20 na 30mm. Nad pásy umístěné odnímatelné postranice chránil 20mm pancíř (10°). Stejné síly zřejmě dosahovala pancéřová ochrana stropu. Záď kryl rovněž 20mm pancíř skloněný pod úhlem 15° (vrchní část) a 30° (spodní).
ZHODNOCENÍ
Zhodnocení stroje, který se nedostal z rýsovacích prken ani do fáze prototypu je poněkud složité. Nicméně podle mého názoru by byl kvalitním přírůstkem mezi německou obrněnou techniku. Jeho 75mm kanón postačoval na většinu nepřátelské techniky jak na východní, tak i západní frontě. Je otázkou jak by byla tato zbraň účinná v době předpokládaného nasazení v roce 1945/1946, kdy již by u Spojenců sjížděly z výrobních linek nové, lepší stroje. Na druhou stranu díky svým malým rozměrům a především výšce, která se mohla podle typu rozložení pojezdové soustavy pohybovat od 1,76 do 1,4 m (!), by se Jagdpanzer E10 mohl na bojišti snadno skrýt a využit tak momentu překvapení a první rány. Rovněž masová výroba mnoha set kusů měsíčně by byla velkou výhodou a stejně tak spolehlivost. Alespoň stroje Jagdpanzer 38(t) prokázali, že i přes krátký vývoj a velké série trpěly jen málo závadami a koncem války byly nejpočetnějšími stroji v Německé armádě. Jejich bojeschopnost v kampaních z přelomu roku 1944/1946 se pohybovala kolem 70% a výše, což bylo vysoké číslo v porovnání s ostatními stroji a když vezmeme v úvahu, že v této době se musela německá obrněná technika neustále přesouvat z místa na místo, aby zacelila místa nepřátelských průniků. Předpokládám, že osvědčené komponenty z Jagdpanzeru 38(t) použité u E10 by se podepsaly na vysoké spolehlivosti nového stroje. Důkaz spolehlivosti původně Pragováckého podvozku nám podal sám A.Hitler, který roku 1944 vydal rozkaz stavět všechny tanky a stíhače pouze na podvozku vycházejícím z PzKpfw 38 (t) a středního Panthera. Výhodou také byla relativně nízká potřeba nedostatkových surovin, včetně švédské železné rudy. Také by byla v boji zcela jistě ceněná vysoká rychlost a díky malému měrnému tlaku i pohyblivost v terénu. To vše odpovídalo bojové koncepci stíhače, tedy „udeř a uteč“. Je však otázkou jaký by byl přínos celého projektu „E“ Entwicklung, pokud by byl realizován dříve. Když si vezmeme, že by mohl být zahájen již v květnu 1943 a pokud jej například srovnáme s tempem, které bylo nasazeno u Hetzeru o rok později, tak by de facto Jagdpanzer 38(t) “Hetzer“ vůbec nemusel vzniknout a místo něho by se již na jaře 1944 vyráběl kvalitativněji vyspělejší E10.
Přestože stíhače E10 hodnotím jako vysoce účinné protitankové zbraně, nedokázal by v daném období zachránit Třetí říši od nezadržitelného pádu. Průmyslová mašinérie zvaná Sovětský svaz a USA ještě stále neukázala svou plnou kapacitu. Agónie Německa by tak byla pouze o něco prodloužena.
maximální snížená výška na pouhých 1,4 m[/align]
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – lehký stíhač tanků E10
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*země původu: Německo
*rok vzniku: 1944/1945
*hmotnost: 12 t
*délka:
*šířka:
*výška: 1,40 – 1,76 m
*motor: Maybach V12 HL 100 o výkonu 400 koňských sil, nebo Maybach HL
101 o výkonu 550 k při 3800 otáčkách / minuta, nebo Argus (300 k)
*rychlost: 70 km/h
*dojezd:
*zásoba PHM:
*pancéřování: čelo: 60mm (60°)
boky: 30mm (60°)
postranice: 20mm (10°)
strop: 20mm ?
záď: 20mm (15° - 33°)
*výzbroj: 1x kanón 7,5cm PaK 39 L/48, 1x kulomet 7,92mm
*osádka: 3 muži
Zdroje:
Francev, Kliment – Československá obrněná vozidla 1918-1948 – Praha 2004
I.Pejčoch – Obrněná technika 1.díl – Praha 2001
I.Pejčoch – Obrněná technika 2.díl – Praha 2001
http://www.armorama.com/modules.php?op= ... nt&id=2877
http://www.modelforum.cz/viewtopic.php? ... a1fdc8f951
http://www.zvlastnezbrane.estranky.sk/c ... twicklungs
http://www.achtungpanzer.com/entwicklun ... series.htm
http://www.panzernet.net/panzernet/stra ... ototyp.php
http://www.military-meshes.com/forums/s ... .php?t=625
http://www.panzer-modell.de/berichte/e-10/e10_eng.htm
http://www.panzer-modell.de/berichte/e-10/e10.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Panzerkampfwagen_E
http://trumpeter.cool.ne.jp/tankguys/AY-e10.html
http://panzernet.net/php/index.php?topic=3176.15
http://www.modelltreff.de/artikel/e10/e10.htm
http://www.panzernet.net/index.htm
http://fingolfen.tripod.com/eh.html
www.palba.cz
Německo 1944/1945
Situace Německa se koncem roku 1943 stala kritickou. Neúspěchy u Stalingradu, Kurska, pád Itálie atd. otřásly sebevědomým německé armády. Zatímco předchozí válečné roky Německo své rivaly drtivě válcovalo jak taktikou tzv. bleskové války, tak i připraveností své armády a techniky, tak od útoku na Sovětský svaz z léta 1941, začal této mašinérii pozvolna docházet dech. Na konci roku a ještě počátkem roku 1942 se Německo dokázalo prosadit na hlavním válčišti Druhé světové války (dále jen WW2), ale s bitvou o Stalingrad a tankovou bitvou u Kurska dospěla Třetí říše k bodu zlomu, kdy lidské i materiální ztráty neměla prakticky čím nahradit. Proto byl v průběhu roku 1943 rozjet ambiciózní plán na přechod země a jejich satelitů na výrobu plně podřízenou válečným potřebám. Hlavním architektem tohoto projektu se stal Albert Speer, který rozhodl soustředit výrobní kapacity pouze na reálné projekty, kterých se mohlo Německo dočkat v co nejkratším možném termínu. Tak na propadliště dějin byly odsunuty projekty mamutích tanků, letadel, lodí a dalších monster, o jejichž účelnosti v boji se vedly pochybovačné řeči už tehdy. Především pozemní síly potřebovaly co nejrychleji bojový prostředek, který by německý průmysl byl schopen produkovat v takových množstvích a časech, aby zastavil příval ruských středních tanků T-34 a další nepřátelské obrněné techniky.
Jedním z prvních takto pojatých strojů byl stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) znám také pod jménem „Hetzer“ štváč. Ten byl konstruován na modifikovaném podvozku vynikajícího původně československého lehkého tanku LT vz. 38 z továrny Praga. Tanky LT vz. 38, německy PzKpfw 38 (t) se přestaly vyrábět v roce 1942 pro svou nízkou bojovou hodnotu v porovnání s ruskými středními a těžkými tanky. Nicméně podvozek a řada dalších prvků tohoto lehkého tanku byla využita k přestavbě a modifikacím nových bojových prostředků vyšší hodnoty. Stále to ale bylo ve srovnáni s ruskými stroji a jejich počty málo. Jen pro informaci sovětských T-34 se vyrábělo nějakých 1.000 ks měsíčně. Kam se na to ve své době hrabala německá produkce středních tanků Panther s cca 330 stroji. Už jenom z těchto důvodů měl projekt Jagdpanzeru 38(t) velkou prioritu. V dubnu byl Hitlerovi na jeho narozeniny představen nový stíhač postavený právě z cca 80% prvků PzKpfw 38 (t). Výroba se tak v případě požehnání ze strany vůdce mohla velmi rychle rozběhnout. A Hitler, který se vždy zajímal o německou obrněnou techniku, výrobě požehnal. Již v létě, v době spojenecké invaze do Normandie, se rozběhla sériová produkce. Ta ve vrcholných měsících na přelomu roku 1944/1945 dokázala dát až 460 stíhačů. Celkem pak za celou dobu produkce od léta 1944 do pádu Třetí říše bylo vyrobeno více jak 2.700 stíhačů! Ve své době to byl nejmasověji vyráběný tank/stíhač tanků v Německu, kterým se tankové divize snažily doplňovat své prořídlé stavy. Jeho kanón ráže 75 mm, ostře skloněný čelní pancíř o síle 60mm a vysoká mobilita, byly silnou zbraní na sovětské T-34. Nicméně stále to bylo málo na to, aby se doplňovaly stavy německých divizí válčících na východní, západní a italské frontě zároveň.
Proto byl již v dubnu 1943 se souhlasem Zbrojního úřadu pozemní armády (Heereswaffenamt neboli HWA) zahájen rozsáhlý projekt Panzerkampfwagen „E“ neboli Entwicklungtyp – vývojový typ (koncepce projektu byla poprvé nastíněna generálem Ernstem Kniekampem v květnu 1942, vedoucím oddělení Waffenpriefamt 6). Ten měl představit kompletní řadu nových obrněných prostředků Třetí říše konstruovaných podle nejmodernějších trendů, s maximem vnitřního prostoru a s přihlédnutím k masové produkci, tj. standardizaci dílů. Projekt měl představovat lehký průzkumný tank s hmotností do 10 tun E5 (náhrada za PzKpfw I.), dále lehký tank E10 s hmotností mezi 10 – 15 tunami, který by nahradil PzKpfw II. a PzKpfw 38 (t). Dále stíhač tanků E25 v hmotnostní kategorii 25-30 tun, který by nahradil PzKpfw III, střední tank E50, který měl v budoucnu nahradit tanky Panzer IV a Panther, dále E75 jako nástupce těžkých Tigerů I. a II. a na závěr se počítalo s výrobou supertěžkých tanků E100. Se všemi stroji z třídy „E“ se počítalo začít sériovou výrobu na přelomu roku 1944/1945. Výše zmiňovaný Jagdpanzer 38(t) vyráběný především v Čechách (Praga, Škoda, Tatra atd.) tak měl být pouze přechodným typem.
K smůle Německa se ale jeho situace stala koncem roku 1944 kritickou jak z nedostatku lidských a materiálních ztrát, ale také z důvodů, že jej opouštěli jeho někdejší spojenci a zásobovači strategickými surovinami, jako Rumunsko svou ropou a další. Pod neustálou hrozbou leteckého bombardování německého průmyslu tisíci letadel se postupně hroutil i projekt Entwicklungtyp. Navíc Hitler ve svém megalomanství dal zelenou projektu nejtěžšího tanku z celé řady E100. Ten se také nakonec jako jediný dostal z rýsovacích prken do podoby prototypu, i když nedokončeného. Jistě by se jednalo o zajímavý stroj s velkou bojovou hodnotou v porovnání s nepřátelskou obrněnou technikou, ale plánovaná měsíční produkce s max. počtem nepřesahujícím dvacet tanků hovoří sama za sebe. Hitler si zřejmě rád představoval, jak pár německých tanků, v jeho představě rytířů, dokáže zastavit příval nepřátelských barbarů (bolševiků). A když ne úplně zastavit, tak aspoň jim způsobit co největší škody v duchu hrdinských rytířských bojů. Asi by to pak bylo hodno zhudebnění nějakým novodobým Vágnerem, v jehož mytologické hudbě se Hitler shlédl. Prostě stroj E100 měl impozantní pancéřování a výzbroj, ale nakonec by se z těch pár strojů vyrobených do měsíce (četl jsem někde, že max. 15 strojů za měsíc) staly jen statické pevnůstky, které by byly zničeny letectvem a pěšáky s dostatečným množstvím výbušnin.
Přitom ale právě projekt E10 byl podle mého názoru tím nejlepším co celá řada vyprodukovala (tedy jen na rýsovacích prknech). Vzhledem k jednoduchosti výroby, materiálové nenáročnosti (stačí si jen spočítat, že jeden tank E100 měl dosahovat hmotnosti až 140 tun, což znamená 140 tun materiálu, který by v případě stíhače E10 o hmotnosti 15 tun znamenalo materiál na stavbu téměř deseti strojů) a také místu výroby (protektorát Čechy a Morava) by právě E10 mohl být tou pravou živou vodou pro německé tankové jednotky.
Vývojem projektu nejmenšího stroje z třídy „E“ byla v dubnu 1943 pověřena firma Klockner-Humboldt-Deutz Magirus se sídlem v Ulmu. Možná i proto, že tato společnost neměla velká zkušenosti s konstrukcí tanků a stíhačů, pojala celý projekt značně neortodoxně. Jejím úkolem bylo nejen zkonstruovat typ E10, ale spolupracovat i na vývoji typu E25, kde na žádost vedoucího oddělení Wa Pruef 6 Obersta Holzhaeurea, mělo být využito maximum společných komponentů pro zjednodušení a zlevnění výroby. Jagdpanzer 38(t) „Hetzerů“ se vyrábělo ve špičce i více jak 400 ks měsíčně a tak se předpokládalo, že výrobně jednodušší a na materiál ještě méně náročný E10, by se vyráběl ve větších sériích. Odhadem 500-600 ks a někde jsem četl, že se počítalo až s 1.000 ks měsíčně. Když pak vezmeme v úvahu, že tento stíhač byl na výšku vysoký od 1,4 do 1,76 m (podle uvažovaných typů rozložení pojezdových kol), tak jako cíl byl velice těžko zasažitelný. Pro srovnání, Jagdpanzer 38(t) měl na výšku 2,17m. Osádka tři muži. Celková hmotnost cca 12 t.
Jednotlivé typy rozložení podvozku se snahou snížit maximální výšku[/align]
VÝZBROJ
Jak už jsme si řekli v úvodu, Jagdpanzer E10 měl nahradit stíhače Hetzera, který využíval velké procento komponentů z lehkého tanku PzKpfw 38 (t). Tady bych trošku odbočil od tématu. Jméno „Hetzer“ neboli česky „štváč“ bylo původně rezervováno právě pro Jagdpanzer E10. Stejně jako Jagdpanzer 38(t) měl E10 používat jako hlavní protitankovou zbraň osvědčený kanón 7,5cm PaK 39 L/48, který byl montován jak do Jagdpanzerů 38(t), tak do Jagdpanzerů IV. Ten byl pak umístěn mimo osu vozidla vpravo ve směru jízdy. Mělo se tak docílit většího vnitřního prostoru. Pro kanón se používaly čtyři druhy munice. Protitankový Pzgr39, protipěchotní tříštivotrhavý Sprgr., dále kumulativní Gr38 HL a pokud byl k dispozici tak i podkaliberní Pzgr40, který se používal proti nejodolnějším pancéřovaným protivníkům. V případě použití PzGr. 39 o hmotnosti 6,8 kg a úsťové rychlosti 790m/s byla průraznost nepřátelského pancíře skloněného pod úhlem 60° na vzdálenost 100m 106mm, na 500m probíjel 96mm pancíře, na 1.000m 85mm, na 1.500m 74mm a na 2.000m ještě 64mm. V případě podkaliberního PzGr. 40, jehož projektil měl hmotnost 4,1 kg a úsťovou rychlost 990m/s, byla průraznost následující: 100m 143mm, 500m 120mm, 1.000m 97mm a 1.500m 77mm. Pokud byl tedy tento projektil k dispozici, mohl vyřadit z boje na vzdálenost 500m prakticky každého protivníka. Vzhledem k malým rozměrům by se dalo předpokládat, že vezená zásoba munice byla menší než u Jagdpanzeru 38(t), kde představovala 40 střel. Jelikož ale Jagdpanzer 38(t) měl čtyř člennou posádku, a E10 jen tříčlennou posádku, tak zásoba munice mohla být na srovnatelné úrovní. Tedy dejme tomu nějakých 35 až 45 kusů. Doplňkovou výzbroj představoval dálkově ovládaný kulomet MG34 ráže 7,92mm. Kulomet byl umístěn na vrchní ploché střeše, kde mu prakticky nic nebránilo v kruhové palbě v plném rozsahu 360°. Před nepřátelskou palbou byl chráněn ostře zalomeným štítem. Předpokládám, že systém dálkového ovládání odpovídal tomu, který byl použit u Jagdpanzeru 38(t) a měl i stejnou nevýhodu, tj. nabíjení, které se muselo provádět ručně při otevřeném poklopu. Tehdy byl člen posádky zranitelný. Zásobník měl tuším 50 nábojů.
POHONNÁ JEDNOTKA
V případě stíhače E10, nebo chcete-li Hetzeru II. se počítalo s dvanáctiválcovým motorem Maybach V12 HL 100 o výkonu 400 koňských sil, nebo Maybach HL 101 o výkonu 550 k při 3800 otáčkách/minutu. Také se uvažovalo o motoru Argus o výkonu 300 k. Pro všechny stroje třídy „E“ se počítalo s umístěním motoru vpředu a hnacími koly vzadu. Poté co byl realizován pouze prototyp E100, tak se od tohoto rozložení pohonné jednotky upustilo z důvodů, že pouze pro jeden stroj se nebude zavádět rozdílná koncepce, než která byla pro ostatní německou techniku standardní. Nicméně podle dostupných obrázků a modelů by E10 vznikl s klasickým umístěním motoru vzadu. Předpokládaná rychlost 70 km/h by pak E10 řadila mezi nejrychlejší pásová vozidla WW2.
PANCÉŘOVÁNÍ
Čelní pancíř skloněný pod úhlem 60° měl dosahovat síly 60mm, což bylo stejně jako u Jagdpanzeru 38(t). Měl tedy stejné výhody jako Jagdpanzer 38(t), který byl z čelní strany většinou nepřátelské techniky prakticky neprůstřelný. Kanón pak měl odlévaný případně betonový chránič typu „prasečí hlava“, který chránil jeho uložení. Boky byly rovněž skloněny (60°) ale oproti Jagdpanzeru 38(t) zesíleny z 20 na 30mm. Nad pásy umístěné odnímatelné postranice chránil 20mm pancíř (10°). Stejné síly zřejmě dosahovala pancéřová ochrana stropu. Záď kryl rovněž 20mm pancíř skloněný pod úhlem 15° (vrchní část) a 30° (spodní).
ZHODNOCENÍ
Zhodnocení stroje, který se nedostal z rýsovacích prken ani do fáze prototypu je poněkud složité. Nicméně podle mého názoru by byl kvalitním přírůstkem mezi německou obrněnou techniku. Jeho 75mm kanón postačoval na většinu nepřátelské techniky jak na východní, tak i západní frontě. Je otázkou jak by byla tato zbraň účinná v době předpokládaného nasazení v roce 1945/1946, kdy již by u Spojenců sjížděly z výrobních linek nové, lepší stroje. Na druhou stranu díky svým malým rozměrům a především výšce, která se mohla podle typu rozložení pojezdové soustavy pohybovat od 1,76 do 1,4 m (!), by se Jagdpanzer E10 mohl na bojišti snadno skrýt a využit tak momentu překvapení a první rány. Rovněž masová výroba mnoha set kusů měsíčně by byla velkou výhodou a stejně tak spolehlivost. Alespoň stroje Jagdpanzer 38(t) prokázali, že i přes krátký vývoj a velké série trpěly jen málo závadami a koncem války byly nejpočetnějšími stroji v Německé armádě. Jejich bojeschopnost v kampaních z přelomu roku 1944/1946 se pohybovala kolem 70% a výše, což bylo vysoké číslo v porovnání s ostatními stroji a když vezmeme v úvahu, že v této době se musela německá obrněná technika neustále přesouvat z místa na místo, aby zacelila místa nepřátelských průniků. Předpokládám, že osvědčené komponenty z Jagdpanzeru 38(t) použité u E10 by se podepsaly na vysoké spolehlivosti nového stroje. Důkaz spolehlivosti původně Pragováckého podvozku nám podal sám A.Hitler, který roku 1944 vydal rozkaz stavět všechny tanky a stíhače pouze na podvozku vycházejícím z PzKpfw 38 (t) a středního Panthera. Výhodou také byla relativně nízká potřeba nedostatkových surovin, včetně švédské železné rudy. Také by byla v boji zcela jistě ceněná vysoká rychlost a díky malému měrnému tlaku i pohyblivost v terénu. To vše odpovídalo bojové koncepci stíhače, tedy „udeř a uteč“. Je však otázkou jaký by byl přínos celého projektu „E“ Entwicklung, pokud by byl realizován dříve. Když si vezmeme, že by mohl být zahájen již v květnu 1943 a pokud jej například srovnáme s tempem, které bylo nasazeno u Hetzeru o rok později, tak by de facto Jagdpanzer 38(t) “Hetzer“ vůbec nemusel vzniknout a místo něho by se již na jaře 1944 vyráběl kvalitativněji vyspělejší E10.
Přestože stíhače E10 hodnotím jako vysoce účinné protitankové zbraně, nedokázal by v daném období zachránit Třetí říši od nezadržitelného pádu. Průmyslová mašinérie zvaná Sovětský svaz a USA ještě stále neukázala svou plnou kapacitu. Agónie Německa by tak byla pouze o něco prodloužena.
maximální snížená výška na pouhých 1,4 m[/align]
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – lehký stíhač tanků E10
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*země původu: Německo
*rok vzniku: 1944/1945
*hmotnost: 12 t
*délka:
*šířka:
*výška: 1,40 – 1,76 m
*motor: Maybach V12 HL 100 o výkonu 400 koňských sil, nebo Maybach HL
101 o výkonu 550 k při 3800 otáčkách / minuta, nebo Argus (300 k)
*rychlost: 70 km/h
*dojezd:
*zásoba PHM:
*pancéřování: čelo: 60mm (60°)
boky: 30mm (60°)
postranice: 20mm (10°)
strop: 20mm ?
záď: 20mm (15° - 33°)
*výzbroj: 1x kanón 7,5cm PaK 39 L/48, 1x kulomet 7,92mm
*osádka: 3 muži
Zdroje:
Francev, Kliment – Československá obrněná vozidla 1918-1948 – Praha 2004
I.Pejčoch – Obrněná technika 1.díl – Praha 2001
I.Pejčoch – Obrněná technika 2.díl – Praha 2001
http://www.armorama.com/modules.php?op= ... nt&id=2877
http://www.modelforum.cz/viewtopic.php? ... a1fdc8f951
http://www.zvlastnezbrane.estranky.sk/c ... twicklungs
http://www.achtungpanzer.com/entwicklun ... series.htm
http://www.panzernet.net/panzernet/stra ... ototyp.php
http://www.military-meshes.com/forums/s ... .php?t=625
http://www.panzer-modell.de/berichte/e-10/e10_eng.htm
http://www.panzer-modell.de/berichte/e-10/e10.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Panzerkampfwagen_E
http://trumpeter.cool.ne.jp/tankguys/AY-e10.html
http://panzernet.net/php/index.php?topic=3176.15
http://www.modelltreff.de/artikel/e10/e10.htm
http://www.panzernet.net/index.htm
http://fingolfen.tripod.com/eh.html
www.palba.cz
