Napoleonovo dvanáctiliberní dělo typu GRIBEAUVAL (1776)
Napsal: 15/12/2010, 11:40
Napoleonovo „zázračné“ dvanáctiliberní dělo typu GRIBEAUVAL
rok vzniku 1776
Důkazem toho, že bitvy a války nevyhrává jen brilantní stratég, silná armáda, ale také technika nám podává tzv. Gribeauvalovo dělo z dob napoleonských válek. Podle oblíbené terminologie používané pro zbraně nacistického Německa z období Druhé světové války, bychom mohli klidně použít název zázračná Napoleonova zbraň.
Tvůrcem této „zázračné“ zbraně byl francouzský dělostřelecký odborník inženýr Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval, který byl považován za nejlepšího odborníka svého řemesla v 18.století, který byl také velice zběhlý i co se opevnění týče. Čemuž se ostatně není co divit, když věděl jak co nejúčinněji vést dělostřeleckou palbou, tak musel vědět i jak co nejlépe se před ní chránit. Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval se narodil dne 15.září 1715 v Amiensu. Byl žákem královské dělostřelecké školy v la Fère, kde ho natrvalo ovlivnil Bernard Forrest de Béliodor, jeden z největších dělostřeleckých géniů své doby.
De Gribeauvalova cesta ke konstrukci hlavní dělostřelecké zbraně francouzské revoluce však vedla poněkud oklikou přes Rakousko, kde jako mladý důstojník sloužil ve službách císařovny Marie Terezie v době jejich válek proti pruskému králi Bedřichovi Velikému. Ve službách císařovny si pak svými schopnostmi vydobyl velké uznání i u svého protivníka v Prusku. Po uzavření míru se v hodnosti generálmajora vrátil zpět do rodné Francie, kde se stal generálním inspektorem francouzského dělostřelectva a guvernérem královské zbrojnice. V této roli se významně zapsal do francouzské historie jako autor moderního pojetí dělostřelectva. Podle typu děl začal tyto zbraně dělit na čtyři základní třídy, polní, obléhací, pevnostní a pobřežní. Děla byla do skupin zařazována podle jednotlivých ráží. Také se významně zasadil o standardizaci výstroje, kdy lafety děl byly konstruovány tak, aby mohly nést různé typy děl. Tak bylo možno různě mezi sebou měnit kola a osy lafet, dělové kolesny a muniční vozy (tzv. hlomozny). Již roku 1765 de Gribeauval začal pracovat na standardizaci hmotnosti nábojů, které rozdělil do skupin o hmotnosti 4,8 a 12 liber v závislosti na plánovaném dostřelu a účelu. Kromě toho dosáhl snížení hmotnosti děl tím, že z nich odstranil veškerou výzdobu (dříve tak velice běžnou). Tím docílil snazší manipulace s děly a také jejich levnější výrobu. Kromě děl de Gribeauval modernizoval také lehké palné zbraně a bajonety. De Gribeauval jako nadaný důstojník dělostřelectva a geniální balistik modernizoval přes silný odpor tradicionalistů nejen dělostřelectvo, nýbrž celé zbrojařství. Dokonce se snažil podporovat N.J.Cugnota (1725-1804) vynálezce parního vozu (1769-1771), se kterým se počítalo jako s tahačem děl. Ovoce jeho snah tak místo krále nakonec sklízel Napoleon na bitevních polích po celé Evropě, kde jeho dělo hrálo celosvětový prim až do roku 1825. Sám de Gribeauval se slavné éry svého vynálezu nedožil. Zemřel již v roce francouzské revoluce dne 9.května 1789.
Zásluhu na dělu typu Gribeauval ale měl i jistý švýcarský odlévač děl Hohannes Maritz z Burgdorfu. To on dokázal v roce 1740 jako první zhotovit masivní odlitky, do kterých následně pomocí horizontálně umístěných strojů vrtal hlavně. Do té doby se děla vyráběla v celé řadě sléváren, přičemž každá měla vlastní postup a technologie k odlévání. Dělostřelecké vybavení tak bylo nejednotné, což mělo v praxi logistický problém se zásobováním děl různým typem munice a také s jejich rozdílnými balistickými vlastnostmi. Nehledě na to, že během procesu odlévání na jádro, které se používalo od středověku, vznikala na hlavni zeslabená místa, čímž se snižovala odolnost a životnost. Zásluha de Gribeauvala pak byla ta, že tento proces výroby děl prosadil u všech francouzských výrobců a tak děla byla ze všech sléváren shodná (samozřejmě viděno tehdejším měřítkem přesnosti). Napoleon pak rozpoznal výhody mobilních dělostřeleckých jednotek a jejich shodného účinku při vedení koncentrované palby/salvy. Poměrně brzy povýšil artilerii vedle pěchoty a jízdy na nejvýznamnější složku své Velké armády (Grande Armée).
Vlastní dělo de Gribeauval zkonstruoval v roce 1776, tedy řadu let před francouzskou revolucí (1789) a změnou starých pořádků. Lafeta se skládala ze dvou souběžně umístěných nosných prvků vyrobených většinou z dubového nebo bukového dřeva, kde se kromě vlastní hlavně počítalo i s nesením bedny s dělostřeleckou municí. To značně zrychlovalo připravenost děla k boji, protože nehrozil logistický problém, kdy munice byla tažena v jiné koloně, nebo v jiné části postupujícího proudu armády. Tato bedýnka tak obsahovala alespoň takový palebný průměr, který mohl být vypotřebován, než byla doručena z týlu armády další munice. Francouzské dělostřelectvo té doby tak bylo výrazně pohyblivější než stejné složky u protivníků. Mezi nosnými prvky byla umístěna dělostřelecká hlaveň o délce 1,2 m, vývrtu 32mm a hmotnosti 880 kg, která byla s lafetou spojena ložiskovými čepy. Elevace děla se pak prováděla ruční klikou, kterou se hlaveň zvedala či klesala podle potřeby. Dostřel 6 kg projektilu pak byl 1800m s tím, že za určitých okolností mohl být větší. Záleželo totiž na způsobu vedení palby. Buď mohla být dělostřelecká koule vystřelena po klasické balistické dráze a po dopadu se zaryla do země, kde explodovala (podle typu munice). Nebo se používal tzv. plochý způsob, kdy hlaveň děla byla více skloněna a koule dopadla na zem pod plochým úhlem, kde se odrazila a pokračovala dále v letu. Mohla tak udělat i několik tzv. žabek. Takových jako když házíme žabky s kamínky na rybníku. Za určitých okolností tak koule mohla doskákat a dokutálet se i dále, než výše zmiňovaných 1800 metrů. Tento způsob palby se pak vedl především proti živé síle, kde kosil muže sevřených v těsných uskupeních i daleko za čelními formacemi. Nicméně účinný dostřel se nejčastěji uvádí mezi 400 až 900 metry. Celkové rozměry celého děla jsou níže v tabulce a jsou pouze orientační. Kus od kusu se od sebe mohl lišit v řádech i několika centimetrů.
Schopností děl typu Gribeauval si byl dobře vědom i sám císař Napoleon, který o nich prohlásil: „Čím horší je vojsko, tím lepší potřebuje dělostřelectvo. Při zapojení některých armádních sborů bych mohl použít jen třetinu dělostřelectva, než by bylo nutné u jiných.“
Samozřejmě i vlastní dělo prodělalo od roku 1776 určitý vývoj a paradoxně na něm zapracoval pozdější nepřítel francouzské revoluce, Velká Británie. Roku 1774 totiž vylepšil Smeatonův vynález na stroj k vrtání válců vodních čerpadel jistý John Wilkinson (mimo jiné i výrobce žiletek na holení), který byl nejvýznamnějším slévačem ostrovní říše. Tento člověk, který byl doslova posedlý železem (vystavěl železný kostel, mzdu svým zaměstnancům vyplácel vlastní železnou měnou, v noci spal s železnou kuličkou v dlani. Když se mu zdál nějaký sen, kulička mu třeba vypadla do připraveného kovového džbánu. Následkem hluku se probudil, a pokud jeho technický sen stál za zaznamenání, ihned jej zapsal. Samozřejmě se nechal i pohřbít v železné lité rakvi). V roce 1774 tedy Wilkinson zkonstruoval válcovou vrtačku na jejímž konci byla řezná hlavice (de facto dělový vrták). Válec, jenž měl být vyvrtán, se otáčel proti této hlavici. Wilkinson tímto způsobem mohl vrtat válcové díry do malých rozměrů, jež odpovídaly "tloušťce starého šilinku". Tato vysoká přesnost umožnila Jamesu Wattovi postavit nový parní stroj, a tak zahájit průmyslovou revoluci. Touto metodou pak Wilkinson roku 1788 poprvé vyvrtal hlaveň děla, která pak dodával jak domácí Anglii, tak i do nepřátelské Francie a USA. Evidentně to byl velice podnikavý člověk, který neváhal vydávat svá děla pro Francouze za ocelová potrubí. Ostatně o dva roky dříve skutečně do Paříže dodával potrubí k vybudování nového vodovodního systému. Díky Wilkinsonovým inovacím ve výrobě děl, byly nyní hlavně tenčí, lehčí a levnější. De Gribeauvalovi samozřejmě schopnosti podnikavého Angličana neunikli a zavedl takto progresivní výrobu i v domácích slévárnách. Ostatně ve francouzské slévárně v Le Creusotu působil Wilkinsonův poradce.
Poté co se dostal ve Francii k moci Napoleon Bonaparte, přeměnil v roce 1799 9.koňskou dělostřeleckou jízdu na útočnou francouzskou jednotku napoleonské gardy. Sám pak o ní prohlásil: „Dělostřelecká jednotka mé gardy rozhoduje většinu mých bitev, neboť ji mohu poslat do akce, kamkoli a kdykoli se mi zachce.“ Napoleon dále rozvíjel systém používání děl, kdy podle potřeby kolem bojiště rychle rozestavil až 40 děl, která podle potřeby rozdělil do dvou i více skupin a křížovou palbou pak zasypal nepřítele a rozvracel jeho formace. Poté byla cesta připravena pro jízdu, která s postupující pěchotou dokonala dílo zkázy. Pro Napoleona mělo dělostřelectvo klíčový význam, protože pěchota byla většinou tvořena odvedenci, kteří se nemohli v boji svými schopnostmi a ukázněnosti rovnat profesionálním vojákům nepřátelských armád. Postupem času během napoleonských válek 1803-1815 císař dále své dělostřelectvo zdokonaloval a rozšiřoval. Na vrcholu slávy tak v bitvě disponoval až stovkami děl drtící ze všech stran nepřítele.
Stručný životopis Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval
Narodil se 15.září 1715 v Amiens jako syn soudce. Již v roce 1732 vstoupil jako dobrovolník ke královskému francouzskému dělostřelectvu a v roce 1735 se díky svým schopnostem stal důstojníkem. Po téměř dvacetileté službě ve francouzské armádě vstupuje v roce 1752 v hodnosti kapitána do služeb pruského krále. O pět let později se dostal do služeb rakouské císařovny Marie Terezie. Po vypuknutí Sedmileté války založil v rakouské armádě první ženijní sbor. Vedl obléhací práce při dobývání Glatzu (1760) a obranu slezské Świdnice. V roce 1762 se vrátil zpět do Francie poté, co za své zásluhy od císařovny Marie Terezie obdržel vysoká vyznamenání a důstojnické hodnosti. V roce 1764 se stává ve Francii generálním inspektorem francouzského dělostřelectva a guvernérem královské zbrojnice. O rok později byl opět povýšen a obdržel od krále řád svatého Ludvíka.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dělo typu Gribeauval
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* rok vzniku 1776
* uživatelé: Francie
* použití: Napoleonské války
* Vyrobeno kusů:
* Hmotnost dělové hlavně: 880 kg
* Délka hlavně: 2,29 m
* Obsluha:
* Hmotnost střely: 6 kg
* Ráže kanónu: 121,3 mm
* Délka hlavně: cca 1,2 m
* Vývrt hlavně: 32 mm
* Výška: cca 1 m
* Délka: cca 2,4 m
* Šířka: cca 1,3 m
* Přeprava: koňmo
* Elevace:
* Kadence: 2 – 4 rány / minuta
* Zpětný ráz při výstřelu: 4 až 5 metrů (někdy je uváděno 1 až 9 m)
* Dostřel: 1.800 metrů
Zdroje:
http://mirageswar.com/2008/03/31/print: ... llery.html
http://minismodels.pagesperso-orange.fr ... uval01.htm
http://ricklawler.plastic-garden.com/?p=722
www.czechdesign.cz
www.wikipedia.org
www.kanony.cz
rok vzniku 1776
Důkazem toho, že bitvy a války nevyhrává jen brilantní stratég, silná armáda, ale také technika nám podává tzv. Gribeauvalovo dělo z dob napoleonských válek. Podle oblíbené terminologie používané pro zbraně nacistického Německa z období Druhé světové války, bychom mohli klidně použít název zázračná Napoleonova zbraň.
Tvůrcem této „zázračné“ zbraně byl francouzský dělostřelecký odborník inženýr Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval, který byl považován za nejlepšího odborníka svého řemesla v 18.století, který byl také velice zběhlý i co se opevnění týče. Čemuž se ostatně není co divit, když věděl jak co nejúčinněji vést dělostřeleckou palbou, tak musel vědět i jak co nejlépe se před ní chránit. Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval se narodil dne 15.září 1715 v Amiensu. Byl žákem královské dělostřelecké školy v la Fère, kde ho natrvalo ovlivnil Bernard Forrest de Béliodor, jeden z největších dělostřeleckých géniů své doby.
De Gribeauvalova cesta ke konstrukci hlavní dělostřelecké zbraně francouzské revoluce však vedla poněkud oklikou přes Rakousko, kde jako mladý důstojník sloužil ve službách císařovny Marie Terezie v době jejich válek proti pruskému králi Bedřichovi Velikému. Ve službách císařovny si pak svými schopnostmi vydobyl velké uznání i u svého protivníka v Prusku. Po uzavření míru se v hodnosti generálmajora vrátil zpět do rodné Francie, kde se stal generálním inspektorem francouzského dělostřelectva a guvernérem královské zbrojnice. V této roli se významně zapsal do francouzské historie jako autor moderního pojetí dělostřelectva. Podle typu děl začal tyto zbraně dělit na čtyři základní třídy, polní, obléhací, pevnostní a pobřežní. Děla byla do skupin zařazována podle jednotlivých ráží. Také se významně zasadil o standardizaci výstroje, kdy lafety děl byly konstruovány tak, aby mohly nést různé typy děl. Tak bylo možno různě mezi sebou měnit kola a osy lafet, dělové kolesny a muniční vozy (tzv. hlomozny). Již roku 1765 de Gribeauval začal pracovat na standardizaci hmotnosti nábojů, které rozdělil do skupin o hmotnosti 4,8 a 12 liber v závislosti na plánovaném dostřelu a účelu. Kromě toho dosáhl snížení hmotnosti děl tím, že z nich odstranil veškerou výzdobu (dříve tak velice běžnou). Tím docílil snazší manipulace s děly a také jejich levnější výrobu. Kromě děl de Gribeauval modernizoval také lehké palné zbraně a bajonety. De Gribeauval jako nadaný důstojník dělostřelectva a geniální balistik modernizoval přes silný odpor tradicionalistů nejen dělostřelectvo, nýbrž celé zbrojařství. Dokonce se snažil podporovat N.J.Cugnota (1725-1804) vynálezce parního vozu (1769-1771), se kterým se počítalo jako s tahačem děl. Ovoce jeho snah tak místo krále nakonec sklízel Napoleon na bitevních polích po celé Evropě, kde jeho dělo hrálo celosvětový prim až do roku 1825. Sám de Gribeauval se slavné éry svého vynálezu nedožil. Zemřel již v roce francouzské revoluce dne 9.května 1789.
Zásluhu na dělu typu Gribeauval ale měl i jistý švýcarský odlévač děl Hohannes Maritz z Burgdorfu. To on dokázal v roce 1740 jako první zhotovit masivní odlitky, do kterých následně pomocí horizontálně umístěných strojů vrtal hlavně. Do té doby se děla vyráběla v celé řadě sléváren, přičemž každá měla vlastní postup a technologie k odlévání. Dělostřelecké vybavení tak bylo nejednotné, což mělo v praxi logistický problém se zásobováním děl různým typem munice a také s jejich rozdílnými balistickými vlastnostmi. Nehledě na to, že během procesu odlévání na jádro, které se používalo od středověku, vznikala na hlavni zeslabená místa, čímž se snižovala odolnost a životnost. Zásluha de Gribeauvala pak byla ta, že tento proces výroby děl prosadil u všech francouzských výrobců a tak děla byla ze všech sléváren shodná (samozřejmě viděno tehdejším měřítkem přesnosti). Napoleon pak rozpoznal výhody mobilních dělostřeleckých jednotek a jejich shodného účinku při vedení koncentrované palby/salvy. Poměrně brzy povýšil artilerii vedle pěchoty a jízdy na nejvýznamnější složku své Velké armády (Grande Armée).
Vlastní dělo de Gribeauval zkonstruoval v roce 1776, tedy řadu let před francouzskou revolucí (1789) a změnou starých pořádků. Lafeta se skládala ze dvou souběžně umístěných nosných prvků vyrobených většinou z dubového nebo bukového dřeva, kde se kromě vlastní hlavně počítalo i s nesením bedny s dělostřeleckou municí. To značně zrychlovalo připravenost děla k boji, protože nehrozil logistický problém, kdy munice byla tažena v jiné koloně, nebo v jiné části postupujícího proudu armády. Tato bedýnka tak obsahovala alespoň takový palebný průměr, který mohl být vypotřebován, než byla doručena z týlu armády další munice. Francouzské dělostřelectvo té doby tak bylo výrazně pohyblivější než stejné složky u protivníků. Mezi nosnými prvky byla umístěna dělostřelecká hlaveň o délce 1,2 m, vývrtu 32mm a hmotnosti 880 kg, která byla s lafetou spojena ložiskovými čepy. Elevace děla se pak prováděla ruční klikou, kterou se hlaveň zvedala či klesala podle potřeby. Dostřel 6 kg projektilu pak byl 1800m s tím, že za určitých okolností mohl být větší. Záleželo totiž na způsobu vedení palby. Buď mohla být dělostřelecká koule vystřelena po klasické balistické dráze a po dopadu se zaryla do země, kde explodovala (podle typu munice). Nebo se používal tzv. plochý způsob, kdy hlaveň děla byla více skloněna a koule dopadla na zem pod plochým úhlem, kde se odrazila a pokračovala dále v letu. Mohla tak udělat i několik tzv. žabek. Takových jako když házíme žabky s kamínky na rybníku. Za určitých okolností tak koule mohla doskákat a dokutálet se i dále, než výše zmiňovaných 1800 metrů. Tento způsob palby se pak vedl především proti živé síle, kde kosil muže sevřených v těsných uskupeních i daleko za čelními formacemi. Nicméně účinný dostřel se nejčastěji uvádí mezi 400 až 900 metry. Celkové rozměry celého děla jsou níže v tabulce a jsou pouze orientační. Kus od kusu se od sebe mohl lišit v řádech i několika centimetrů.
Schopností děl typu Gribeauval si byl dobře vědom i sám císař Napoleon, který o nich prohlásil: „Čím horší je vojsko, tím lepší potřebuje dělostřelectvo. Při zapojení některých armádních sborů bych mohl použít jen třetinu dělostřelectva, než by bylo nutné u jiných.“
Samozřejmě i vlastní dělo prodělalo od roku 1776 určitý vývoj a paradoxně na něm zapracoval pozdější nepřítel francouzské revoluce, Velká Británie. Roku 1774 totiž vylepšil Smeatonův vynález na stroj k vrtání válců vodních čerpadel jistý John Wilkinson (mimo jiné i výrobce žiletek na holení), který byl nejvýznamnějším slévačem ostrovní říše. Tento člověk, který byl doslova posedlý železem (vystavěl železný kostel, mzdu svým zaměstnancům vyplácel vlastní železnou měnou, v noci spal s železnou kuličkou v dlani. Když se mu zdál nějaký sen, kulička mu třeba vypadla do připraveného kovového džbánu. Následkem hluku se probudil, a pokud jeho technický sen stál za zaznamenání, ihned jej zapsal. Samozřejmě se nechal i pohřbít v železné lité rakvi). V roce 1774 tedy Wilkinson zkonstruoval válcovou vrtačku na jejímž konci byla řezná hlavice (de facto dělový vrták). Válec, jenž měl být vyvrtán, se otáčel proti této hlavici. Wilkinson tímto způsobem mohl vrtat válcové díry do malých rozměrů, jež odpovídaly "tloušťce starého šilinku". Tato vysoká přesnost umožnila Jamesu Wattovi postavit nový parní stroj, a tak zahájit průmyslovou revoluci. Touto metodou pak Wilkinson roku 1788 poprvé vyvrtal hlaveň děla, která pak dodával jak domácí Anglii, tak i do nepřátelské Francie a USA. Evidentně to byl velice podnikavý člověk, který neváhal vydávat svá děla pro Francouze za ocelová potrubí. Ostatně o dva roky dříve skutečně do Paříže dodával potrubí k vybudování nového vodovodního systému. Díky Wilkinsonovým inovacím ve výrobě děl, byly nyní hlavně tenčí, lehčí a levnější. De Gribeauvalovi samozřejmě schopnosti podnikavého Angličana neunikli a zavedl takto progresivní výrobu i v domácích slévárnách. Ostatně ve francouzské slévárně v Le Creusotu působil Wilkinsonův poradce.
Poté co se dostal ve Francii k moci Napoleon Bonaparte, přeměnil v roce 1799 9.koňskou dělostřeleckou jízdu na útočnou francouzskou jednotku napoleonské gardy. Sám pak o ní prohlásil: „Dělostřelecká jednotka mé gardy rozhoduje většinu mých bitev, neboť ji mohu poslat do akce, kamkoli a kdykoli se mi zachce.“ Napoleon dále rozvíjel systém používání děl, kdy podle potřeby kolem bojiště rychle rozestavil až 40 děl, která podle potřeby rozdělil do dvou i více skupin a křížovou palbou pak zasypal nepřítele a rozvracel jeho formace. Poté byla cesta připravena pro jízdu, která s postupující pěchotou dokonala dílo zkázy. Pro Napoleona mělo dělostřelectvo klíčový význam, protože pěchota byla většinou tvořena odvedenci, kteří se nemohli v boji svými schopnostmi a ukázněnosti rovnat profesionálním vojákům nepřátelských armád. Postupem času během napoleonských válek 1803-1815 císař dále své dělostřelectvo zdokonaloval a rozšiřoval. Na vrcholu slávy tak v bitvě disponoval až stovkami děl drtící ze všech stran nepřítele.
Stručný životopis Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval
Narodil se 15.září 1715 v Amiens jako syn soudce. Již v roce 1732 vstoupil jako dobrovolník ke královskému francouzskému dělostřelectvu a v roce 1735 se díky svým schopnostem stal důstojníkem. Po téměř dvacetileté službě ve francouzské armádě vstupuje v roce 1752 v hodnosti kapitána do služeb pruského krále. O pět let později se dostal do služeb rakouské císařovny Marie Terezie. Po vypuknutí Sedmileté války založil v rakouské armádě první ženijní sbor. Vedl obléhací práce při dobývání Glatzu (1760) a obranu slezské Świdnice. V roce 1762 se vrátil zpět do Francie poté, co za své zásluhy od císařovny Marie Terezie obdržel vysoká vyznamenání a důstojnické hodnosti. V roce 1764 se stává ve Francii generálním inspektorem francouzského dělostřelectva a guvernérem královské zbrojnice. O rok později byl opět povýšen a obdržel od krále řád svatého Ludvíka.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dělo typu Gribeauval
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* rok vzniku 1776
* uživatelé: Francie
* použití: Napoleonské války
* Vyrobeno kusů:
* Hmotnost dělové hlavně: 880 kg
* Délka hlavně: 2,29 m
* Obsluha:
* Hmotnost střely: 6 kg
* Ráže kanónu: 121,3 mm
* Délka hlavně: cca 1,2 m
* Vývrt hlavně: 32 mm
* Výška: cca 1 m
* Délka: cca 2,4 m
* Šířka: cca 1,3 m
* Přeprava: koňmo
* Elevace:
* Kadence: 2 – 4 rány / minuta
* Zpětný ráz při výstřelu: 4 až 5 metrů (někdy je uváděno 1 až 9 m)
* Dostřel: 1.800 metrů
Zdroje:
http://mirageswar.com/2008/03/31/print: ... llery.html
http://minismodels.pagesperso-orange.fr ... uval01.htm
http://ricklawler.plastic-garden.com/?p=722
www.czechdesign.cz
www.wikipedia.org
www.kanony.cz
