rok 476
Římská říše. Snad každý slyšel toto spojení. Snad každý slyšel příběhy o Caesarovi (1.století př.Kr.), jeho válkách, jeho milostných vzplanutí, jeho vraždy na schodech římského Kapitolu. Stejně tak si každý vybaví příběhy o válkách, které byly před ním, jako punské války s Kartágem, nebo naopak léta následující, která máme v paměti spojená především s šílenci na císařském trůnu, jako Caligula nebo Nero (císařové z 1.století). Stejně tak o Římské říši víme z knihy knih Bible, kde Ježíše nechal ukřižovat římský hodnostář v Judei. Do dnešních dnů se nám dochovalo obrovské množství památek z tohoto Impéria rozesetých prakticky po celé jižní Evropě a severní Africe. Tato říše svými dějinami, které podle báji započali bratři Romulus a Remus odkojeni vlčicí, po celá staletí ovlivňovala dění celé Evropy, velké části Afriky i Malé Asie. Od bájného založení roku 753 před Kristem až po svůj pád hrála dominantní roli v celém středomořském prostoru a kromě mocenského postavení si vydobyla i postavení kulturní, společenské, filozofické, architektonické a další. Římská říše byla prostě představitelem moderního světa, za jehož hranicemi žili barbaři, národy barbarské, kteří podle měřítek Římanů neměli estetické cítění, kteří neuměli číst, neuměli psát, mluvili svým ve skrze barbarským jazykem, neuměli stavět stavby přetrvávající staletí, prostě nevzdělanci. Alespoň chápáno z pohledu hrdého občana všemocné Římské říše.
Říše tu byla po celá staletí a nikdo si nedokázal představit, že by tomu mohlo být jinak. Je pravdou, že tu a tam zažívala lepší nebo horší roky. Většinou podle toho, kdo stál v jejím čele. Bohužel dost často se stávalo, že absolutní moc plodila absolutní vládce odtržené od reality a myslící pouze na svou vlastní nadřazenost a výjimečnost, často hraničící až s vnuknutím božskosti. A tito šílenci na trůnu dokázali Říši přivodit nemalé existenční problémy. Ale vždy se nakonec z toho Řím a jeho impérium vzpamatovali a to často díky svým vojákům. Protože římský legionář, to byl pojem po celá staletí, stejně jako Říše. Byl nejlepším široko daleko a nic pro něho nebylo nemožné. I díky jeho silným pažím a krátkému meči zvaný „gladius“ (odtud gladiátor), dokázala Říše stát na svých nohou a bránit dobytá území. Noha římského legionáře kráčela po bojištích Afriky, Asie a především Evropy a kromě jiných zemí vkročila i na území Slovenska, Moravy a možná i Čech. Z období druhé poloviny 2.století známe na našem území stálý římský vojenský tábor v Mušově, na Slovensku to pak bylo v Iže. Dále tu byla řada pochodových táborů jako v Trenčíně a Olomouci (Neředín). Pravděpodobně roku 170 za císaře Marca Aurelia (+ 180) dokonce římské vojsko svedlo kdesi na Moravě bitvu s germánskými Markomany, kteří toto území v té době obývali. Jen na okraj poznamenávám, že Markomané Římanům připravili zdrcující porážku.
Římští legionáři
Římská říše tedy v druhé polovině 2.století pronikla na území, které nyní známe jako Českou republiku. Impérium mělo dokonce v plánu zde vytvořit svou novou provincii a zahrnout ji jako součást Říše. Výdobytky římského vojenského a kulturního světa se tak importovali i na naše území, i když jistě jen v omezené míře. Ale zpět k Římu. I když se moc Říma zdála být na první pohled nezlomitelná, přeci jenom pomalu začala slábnout. A jak už to tak bývá, ryba smrdí nejdříve od hlavy a to se stalo i věčnému Římu. Po staletích v kterých se na trůnu střídali šílenci a vojenští císaři se sklony k brutalitě, došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Těch co toužili po moci, bylo až příliš a brzy si tito samozvanci uvědomili, že absolutní moc si jsou schopni vzít mečem. A tak stačilo jen vojsku a lidu slíbit „chléb a hry“ a už se mohl kdejaký generál ve vzdálené provincii prohlašovat císařem. Císař sedící v Římě pak musel většinou takového vzdorokrále porazit v boji, což samozřejmě stálo nemálo lidských životů. A těch jak víme, není nikdy dost a v porovnání s výstrojí a výzbrojí, si nového vojáka tak rychle nevykováme v peci jako meč, brnění, štít.
Ne vždy se ale císaři dařilo zbavit se vzdorovládce. Někdy naopak nově „vytvořený“ císař sesadil toho ve věčném městě a zaujal pak jeho místo. Ale stejně tak i on se musel bál, že dříve či později proti němu někde povstane nový vzdorocísař. A někdy i stačilo, aby se takový císař znelíbil městskému lidu. Lid římský, toť lůza věčného města. Toť dav, který čítal i více jak milión obyvatel Říma, který když byl nespokojen, dokázal náležitě svou nespokojenost projevovat. Na svou ochranu si tak císař často povolával vojáky, kteří byli loajální a kteří se příliš ve vysoké politice římského způsobu života neorientovali. A kde se takový „bodyguard“ starověku dal sehnat? Samozřejmě vně obranných hradeb Impéria, u barbarů, jejichž věrnost se dala snadno koupit za pomyslných třicet stříbrných. Za těch třicet stříbrných, za které Jidáš zradil Ježíše, za ty peníze oni zrazovali svůj lid, svůj způsob života, své Bohy. Ale už tehdy platilo, peníze až v první řadě. A s jídlem roste chuť a i barbaři byli ochotnu sloužit absolutní moci za čím dál tím větší finanční obnos. Základy Říma tak začali ve svých rukou pomalu, ale jistě držet barbaři. Bylo jen otázkou času, kdy si to uvědomí.
Mapa antického Říma
Roku 313 došlo v říši k výraznému kroku, který pak dále ovlivnil dění v celé Evropě. Císař Konstantin (306 – 337) tzv. Milánským ediktem zrovnoprávnil křesťanství s pohanskými kulty. V křesťanských pramenech je proto Konstantin nazýván Velikým a považován za prvního křesťanského císaře. Díky legalizaci se mohlo nyní křesťanství mnohem rychleji šířit než doposud. Vnitřní přestavba říše dokončena císařem Konstantinem pak bez výraznějších změn vydržela až do pádu Západořímské říše, ve východní části Impéria pak až do 7.století. Konstantin také přenesl své sídelní město do staré řecké osady na Bosporu na pomezí Evropy a Asie. Od roku 330 tak zde začal budovat nové město Konstantinopol (Cařihrad, dnešní Istanbul). Výhodná poloha města předurčovala jeho význam, který za čas daleko překročil své hranice a udržel se až do svého zániku (zániku Východořímské říše, Byzance v roce 1453).
rok 313
Když jsme se jak já, Constantinus Augustus, tak také já, Licinius Augustus (pozn.: spolucísař), šťastně sešli u Milána a projednali vše, co by náleželo k obecnému prospěchu a bezpečnosti, věřili jsme, že mezi ostatními, co mnohým lidem v budoucnu prospěje nebo co má být především nařízeno a v čem je obsažena úcta k božství, je to, abychom dali i křesťanům i všem svobodnou možnost vyznávat náboženství, jaké kdo chce … Proto jsme věřili, že je užitečně a velmi správně odůvodněn tento záměr, aby podle našeho domnění vůbec nikomu nebyla odpírána možnost zachovávati nábožemství křesťanské nebo to náboženství, jemuž věnuje svou mysl a jež cítí pro sebe jako nejvhodnější …Domnívali jsme se, že je potřeba při tvé starosti ti to plně a jasně ohlásiti, abys věděl, že jsme dali křesťanům svobodnou a naprostou možnost vyznávati jejich náboženství. Až seznáš to, co jsme dovolili křesťanům, nahlédni, že též ostatním byla pro klid naší doby poskytnuta stejně plná a svobodná možnost vyznávati jejich náboženství tak, aby měli svobodnou příležitost uctívati to, co si kdo vyvolil… A ježto je známo, že křesťané nemají jen ta místa, kde si zvykli scházeti se, ale také ještě jiná místa, náležející jejich souborům, to je církvím, nikoli jednotlivým osobám, nařídíš…, aby všechna tato místa jim byla navrácena…
(Zdroje: Edikt milánský - Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech – Jan Kvirenc – Dialog 2005)
Model antického Říma
Rozdělení říše v roce 395
Ne vždy se podařilo jedné či druhé straně, tedy císaři či vzdorocísaři, tuto šachovou partií vyhrát. Někdy nastala patová situace a tak se o moc v celé Říši museli dělit. Někdy si raději právoplatně zvolený císař vybral sám, svého „vzdorocísaře“, který získal přespříliš velkou moc a popularitu širokých mas či vojska, a tak jej raději dobrovolně ustanovil spoluvladařem. A od toho již byl jen krůček k tomu, aby se Řím začal dělit, rozpadat. Po pár císařích, kteří se dobrovolně o svou moc rozdělili, nakonec došlo k oficiálnímu rozpadu Římské říše. Roku 395 se dva císaři dohodli na nové hranici, která dělila Říši na západní a východní část. Západní část si ponechala své hlavní centrum v Římě (Miláně), ta východní si pak za své hlavní město zvolila Konstantinopol, vybudovanou z původní Byzantské osady na krásné a moderní město, jehož ráz mu vdech císař Konstantin (306 – 337) ve třicátých létech 4.století. Tuto východní říši pak také známe podle původního označení řecké osady a to Byzantská říše. I když tento název vznikl prakticky až po jejím pádu, který se jí také nevyhnul. Obě části Východní i Západní si pak dále žili vlastním životem. Jedné měl být ukončen poměrně brzy, další jej měla přežít o více jak tisíc let a hrát dále dominantní roli v Evropském, maloasijském i africkém prostoru.
Tím se dostáváme k roku 395, kdy za císaře Theodosia I. (379 – 395) bylo křesťanství povýšeno na jediné státní náboženství (380). Nicméně po jeho smrti následovalo oficiální rozdělení říše na Západní (latinskou) a Východní (Řeckou) část. Theodosius I. pobýval začátkem roku 395 ve svém sídelním městě Mediolanu (Miláno v Itálii). Měl ale velké zdravotní komplikace z nedoléčené nemoci, kterou chytnul během svého předchozího vojenského tažení. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a tak k sobě nechal povolat svého nástupce, mladšího syna Honoria [1]. V noci 17.ledna 395 Theodosius umírá. Po jeho smrti došlo ke konečnému rozdělení Impéria. Na východě měl vládnout sedmnáctiletý Theodorův syn Arcadius [2], který byl dobovými prameny popisován jako „pomalý, liknavý, neohrabaný a věčně ospalý“ mladík chatrného zdraví, který „se nezajímal o nic, snad jen o náboženské obřady“. Církevní historik Filostorgios jej líčí jako“malého, hubeného, se snědou pletí, v jehož ospalých očích s těžkými víčky se zračila netečnost a hloupost“. Jeho mladší bratr, který měl vládnout z Milána západní polovině říše, byl pro změnu popisován jako „jednoduchý, prostý“ nebo také přímo „pomatený“ či „omezený nad veškeré pomyšlení. Vzhledem k věku obou císařů, byl Theodosiem jmenován jejich poručník (v případě Arcadia to není zcela jisté), romanizovaný Vandal [3] Flavius Stilicho [4]. Tento vynikající římský důstojník se ujal podle přání umírajícího císaře velení nad celou římskou armádou ve funkci „magister utriusque militae“. Nicméně jeho soupeřem byl na Východě praefekt praetorio Orientis Flavius Rufinus [5]. Stilicho požadoval úpravu hranic obou Impérii. Jeho cílem bylo znovu získat bohatou provincii Illyrikum [6] na Balkánském poloostrově, tedy vrátit se zpět k hranicím Říší, které panovali v době císaře Valentinina I. [7] Nicméně jeho snaha narazila na odpor výše zmiňovaného Flavia Rufina. Tím byl znovu nastartován proces, který od sebe obě Říše dále vzdaloval a vedl k další eskalaci vzájemných rozbrojů.
Stejně jako se rozdělila říše, začala se postupně rozdělovat i západní a východní církev (k jejímu definitivnímu rozkolu nakonec došlo v 11.století). Západní část říše pak byla v průběhu 5.století prodělala hlubokou hospodářskou, politickou i vojenskou krizi a takto oslabena musela čelit nájezdům germánských kmenů, které ustupovaly před kočovnými Huny, kteří se již někdy od 2.století drali ze svých původních asijských sídel na západ a tlačili před sebou další kmeny (tzv. stěhování národů). Zčásti se říši podařilo tyto germánské kmeny usazovat na svém území a dělat z nich své foederáty [8], ale další nově a nově příchozí kmeny napadali římské území a působily mu obrovské materiální i lidské ztráty. Roku 451 se pak Římanům a jejich barbarským spojencům podařilo v bitvě „národů“ na Kataulanských polích zastavit „bič Boží“, panovníka Hunů Attilu [9]. Tím byla Západořímská říše ještě na krátký čas zachráněna, ale byla to již předsmrtná agonie.
Poté co byl dne 21.září 454 během audience osobně císařem Valentinianem III. [10] zavražděn vojevůdce a politik Aëtius [11] zvaný „poslední Říman“, a následně za obdobných okolností dne 16.března 455 umírá vrah, císař Valentinianus III. (západořímský císař v letech 425 – 455), se Západní říše dostává do poslední fáze své existence. Jelikož císař po sobě nezanechal žádného potomka, ani neurčil nikoho svým nástupcem, mohlo opět dojít k bojům o trůn. Tím byla znovu oslabena moc Impéria, které místo, aby řešilo problémy s útočícími barbary na svých hranicích, tak se utápělo ve vnitřních sporech. Oslabení moci po císařově smrti ihned využil panovník Vandalů Geiserich [12], který se svým loďstvem ovládajícím západní část Středozemního moře, vtrhl do římského přístavu Ostia a následně se zmocnil blízkého Říma. Celé dva týdny poté následovalo velké plenění Říma, po kterém od původců máme slovník obohacený o pojem „vandalismus“. Kromě obrovské kořisti se Geiserich zmocnil také vdovy po císaři Valentinianovi III. a jeho dvou dcer.
Z plenění Vandaly se Řím již nikdy nevzpamatoval, přestože pár let předtím v roce 439 přijal velké množství uprchlíků z Galie a Afriky. Blížící se zánik Říše byl patrný i na hlavním městě. Zatímco kolem roku 250 žilo v Římě kolem jednoho milionu obyvatel, tak po roce 400 po ztrátě funkce hlavního města, klesl počet obyvatel již jen na 400.000. Dvoutýdenní drancování Vandaly a následný mor v roce 472 opět zmenšil počet obyvatel. Nicméně Řím byl stále považován za významnou politickou a kulturní metropoli. Přestože byl císařský dvůr přemístěn do Ravenny, pobývali císaři častěji v Římě. V roce 470 bylo město stále popisováno, jako centrum s velkým množstvím velkolepých staveb, rušnou divadelní scénou. Koloseem, které se využívalo minimálně do roku 523, lázně se provozovaly do roku 535. Ještě v roce 534 mělo město kolem 100.000 obyvatel.
V následujících jedena dvaceti letech po útoku Vandalů, které Západní říši ještě zbývaly, se o císařský stolec ucházelo devět uchazečů. Žádnému z nich se však nepodařilo Říši konsolidovat a šest z nich dokonce umírá násilnou smrtí. To samo o sobě svědčí, jak hluboko klesla císařská moc, která se stala předmětem bojů různých patricijských rodin nebo vojevůdců. Roli šedé eminence při volbě posledních císařů pak hrál germánský velitel Ricimer, který nabyl vojenského vzdělání u samotného Aëtia (+454). Jeho moc v pozici velitele císařských armád byla prakticky neomezena. Jelikož se sám z důvodů svého germánského původu nemohl ucházet o císařský trůn, tak alespoň tahal za nitky těch, které podle vlastního uvážení na stolec dosazoval. Celkem měl Ricimer podíl na zvolení pěti z devíti posledních císařů. Nejschopnějším z jeho kandidátů se zdál být Maiorianus (457-461), kterému se například podařilo porazit Germány v Galii (dnešní Francie) a Hispánii (dnešní Španělsko). Neuspěl ale v námořní bitvě proti Geiserichovým Vandalům a tak jej nechal Ricimer popravit. Roku 472 nakonec na mor umírá sám Ricimer. Říši zbývají poslední roky života.
Během těchto posledních let ztratila Říše většinu Galie (dnešní Francie), které se zmocnili Vizigóti [13]. Došlo k tomu takto. Poté co roku 472 zemřel císař Olybrius, zůstal císařský stolec na západě na čas neobsazen. Záležitosti Itálie z příkazu východního císaře Leona I. [14] spravoval burgundský princ Gundobald, který převzal funkci magistra militium po svém zemřelém strýci Ricimerovi. Na jeho doporučení byl v Ravenně po čtyřech měsících od Olybriusovi (Anicius Olybrius) smrti dne 5.března 473 zvolen císařem Glycerius. Jeho vláda byla stejně krátká jako vláda řady jeho předchůdců. Nicméně alespoň se mu podařilo diplomatickou cestou odradit panonské Ostrogóty krále Widemira od útoku na Itálii. Tito se pak následně zmocnili Gálie.
Konstantinopol
Avšak volba Glyceria nebyla na východě císařem Leonem I. uznána. Konstantinopol měla jiného kandidáta a to v podobě vojenského velitele Dalmácie Julia Nepota [15]. Tento kandidát byl manželem neteře Leonovy manželky císařovny Veriny. Stejně jako předtím v případě Athemia (císař v letech 467-472), i Julia Nepota poslal Leon I. s vojenským doprovodem do Itálie, aby zde stanul v čele Západní Říše. Dokonce i okolnosti tomu byly nakloněny. Princ Gundobald se v té době vrátil do Burgundska, aby se zde ujal vlády po svém otci jako jeden z burgundských králů, a Glycerius tak zůstal v Itálii osamocen. Nepos s vojáky přistál v Portu, v přístavním městě u ústí Tibery. Glyceria zde sesadil z císařského trůnu, ustanovil jej biskupem v Salonách (kde žil dalších pět let a stále byl jako císař uznáván Gálií) a dne 24.června 474 se nechal korunovat císařem Západního Impéria. Jedním z prvních státnických kroků, které Nepos učinil, bylo dosazení do pozice velitele císařských vojsk někdejšího tajemníka hunského krále Attily Oresta. To se mu ale mělo brzy vymstít.
rok 475
A tento Orestes, který měl na starost armádu, odešel do Říma jako proti nepřátelům. Přišel do Ravenny a přebývaje tam udělal svého syna Augusta císařem. Když se to dozvěděl Nepos, uprch do Dalmatie.
(Zdroje: Johanes)
Zatímco Nepos byl ve městě, patricius Orestes byl vyslán proti němu s hlavními silami armády. Protože však Nepos si netroufal stavět se mu na odpor za tak zoufalých okolností, prchl na svých lodích do Dalmácie. Když Nepos uprchl z Itálie a opustil město, převzal Orestes po něm první místo v říši a strhl veškerou moc na sebe a udělal svého syna Augustula císařem v Ravenně.
(Zdroje: Auctuarii Hauniensis ordo prior)
Roku 475 opět došlo ke změně na císařském trůně. Orestes se vzbouřil proti císaři Juliovi Nepotovi a ten, jelikož se mu nedokázal vojenský postavit, uprchl z Říma do Raveny a poté do Dalmácie. Dne 31.října 475 pak Orestes nechal císařem jmenovat svého šestiletého syna Romula Augusta, který byl pro svůj věk posměšně nazýván Augustulus (císaříček). Skutečným vládcem Říše byl ovšem jeho otec Orestes (rodák z Panonie). Nutno poznamenat, že volbu Romula Augustula východní císař nikdy neuznal a v očích Konstantinopole byl tedy tento „císaříček“ pouze dalším z řady uzurpátorů.
Rok po poslední změně trůnu došli Impériu peníze, za které by jinak zaopatřili výplaty a proviant pro germánské žoldnéře ve službách Impéria. Nespokojení žoldnéři z řad východních Germánských kmenů Skirů, Herulů, Rugiů a Turcilingů jako kompenzaci ušlých nákladů požadovali přidělení půdy. Velmi dobře věděli, že předchozí císaři dříve uzavírali smlouvy, podle kterých museli statkáři mimo Apeninský poloostrov (Itálii) předat jasně stanovenou část svých pozemků germánským přistěhovalcům. Samozřejmě na základě těchto dříve uzavřených dohod chtěli nyní předáci žoldnéřů pro své lidi vymoci alespoň půdu. Navíc, byli ve svých požadavcích poměrně skromní, protože požadovali, stejně jako dříve Burgundi [16], pouze třetinu půdy. Naproti tomu za doby císaře Honoria Vizigóti požadovali dvě třetiny půdy, kterou v souladu s dohodami mohli žádat. Nicméně Orestes v pozici vrchního velitele západořímské armády (patricius a magister militium praesentalis) a de facto skutečný vládce Říše, tento jejich požadavek odmítl. Přestože předchozího roku zřejmě něco v tomto duchu Germánům slíbil. Orestes se cítil být hrdým Římanem a rozhodl se zachovat italskou půdu italským velkostatkářům. To ale byla chyba.
Mapa Konstantinopole
Germáni jako svého mluvčího a krále dne 23.srpna 476 zvolili Flavia Odoakera (jeden z předních Orestových velitelů), který byl synem skirského krále Edecona (hunského vojevůdce Gekona) a neznámé skirské matky. Odoaker původně spolupracoval s Orestem, když vyháněli z Říma Julia Nepota. V době volby Odoakera králem Germánů se Orestes nalézal v Ticinu (Pávie v Itálii). Ihned se nechal za hradbami města zabarikádovat, ale vzbouření germánští žoldnéři město obklíčili, vzali útokem a celkem lehce dobyli. Následovalo plenění, kterému padlo za oběť celé město až na církevní majetek, který se podařilo ochránit místnímu biskupovi Epiphanitovi. Také ženy ušly jinak běžnému znásilňování. Během plenění města byl Orestes zajat a dne 28.srpna v Placentii (Piacenza v Itálii) popraven. Následně Odoaker se svými nespokojenými Germány vyrazil k Ravenně a v Piniovém háji za čtvrtí Chassis se jeho žoldnéři střetli v bojích s Římany. Boje byly těžké a padl v nich i Orestův bratr Paulus (4.září 476).
Dne 17.září 476 vstoupili nespokojení Germáni do Ravenny, kde sesadili z trůnu Orestova syna císaře Romula Augusta. Kupodivu mladík (skoro ještě dítě) nebyl vzbouřenci zabit, ale pouze vyhnán. Navíc si s sebou mohl odnést šest tisíc solidů (přibližně 27 kg zlata v mincích). Nevíme, jednalo-li se o jednorázový obnos, který si směl odvézt s sebou do exilu, nebo jestli mu tato částka byla vítězi postupně v průběhu roku vyplácena. Jako místo jeho exilu mu byl určen Lucullův palác u neapolského zálivu na ostrohu u Misena (Miseno v Kampánii). Ještě k letům 507 – 511 máme zprávy, že zde se svými příbuznými spokojeně žil.
rok 476
Když kraloval v Byzantiu (Východořímská říše) Zénón, měl na západě vládu Romulus Augustulus, kterému říkali Římané zdrobnělinou Augustulus, protože obdržel království ještě jako chlapec; spravoval mu je velmi důmyslně jeho otec Orestes. Římané právě několik let předtím přijali za spojence Skiry, Alany a jiné gótské kmeny, potom co utrpěli od Alaricha a Attily ty věci, které jsem vylíčil v předešlých knihách. A čím více se mezi nimi vzmáhali barbaři, tím více ustávala sláva římských vojáků a pod pěknou záminkou spojenectví byli těmi vetřelci po tyransku utiskováni; ti si na nich proti jejich vůli bez ostychu vynucovali mnoho a nakonec žádali, aby jim byly přiděleny pozemky v Itálii. Orestovi kázali, aby jim z nich přidělil třetinu, a když jim to nikterak nemohl slíbit, bez okolků ho zabili. Byl mezi nimi jeden člen královské tělesné stráže, jménem Odoaker; ten jim tehdy slíbil, že jejich požadavky splní, jestliže mu opatří vládu. Tak se stal samovládcem a královi neudělal nic zlého, jen ho nechal nadále žít v soukromí. A tím, že slíbil barbarům třetinu půdy, tím právě je k sobě připoutal nejpevněji a byl samovládcem po deset let. (…). Ostrogótové, kteří se svolením císaře usadili v Thrákii, povstali (roku 486)… proti císaři, za vedení Theodericha, jemuž se od Byzance (Východořímská říše) dostalo hodnosti patricije…Císař Zénón…přesvědčil Theodoricha, aby táhl raději do Itálie, a odstraniv Odoakara, aby získal pro Góty západní říši. Neboť pravil, pro něho jako římského senátora je důstojnější, aby… stál v čele všech Římanů a Itálie, než se pustit do těžké války s císařem. Theodorich… táhl do Itálie a s ním všichni Góti… Proti nim vytáhl Odoaker, ale byl v mnoha bitvách poražen a stáhl se s celou svou armádou do Ravenny… Gótové hned se jali obléhat všechny pevnosti a útokem nebo zradou je převzali až na… samotnou Ravennu… Prostřednictvím biskupa uzavřeli mezi sebou dohodu, dle níž Theodorich a Odoaker měli žít v Ravenně, majíce úplně stejná práva. Nějaký čas dodržovali oba ujednání. Potom prý však Theodorich, dozvěděv se, že Odoaker chystá proti němu spiknutí, pozval jej lstivě na hostinu a zabil ho (rok 493)…, a tak zůstal jediným vládcem nad Góty a Italiky. Nepřál si dostat ani vnější znaky, ani titul císaře, nýbrž nazýval se jako dříve král…
(Zdroje: Prokopios - Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech – Jan Kvirenc – Dialog 2005)
Odoaker se tedy stal vládcem Apeninského poloostrova s přilehlým územím. Jeho ambice ale nebyli takové, aby usiloval o císařský trůn pro svou osobu. Pouze se prohlásil za „krále národů“, myšleno těch, které v Itálii žili spolu s jeho Germány, a tento titul si nechal římským senátem schválit. Do Konstantinopole k císaři Východořímské říše poté vypravil poselstvo, které s sebou vezlo odznaky císařské moci (purpurové roucho atd.), se slovy, že „jeden císař stačí“. Ústy poselstva pouze císaře Zenona [17] požádal o potvrzení jeho královského postavení, a o pověření vlády nad Itálii s titulem patricia. Na oplátku byl Odoaker ochoten podřídit se svrchovanosti Konstantinopole. Tím že císař Zenon nakonec ve všech bodech Odoakerovi vyhověl, potvrdil jeho nezávislost a zánik Západořímského císařství, jelikož odznaky císařské moci se sloučili v jedné osobě v Konstantinopoli.
Ve stejné době, kdy v Konstantinopoli jednalo Odoakerovo poselstvo, se k císaři dostavili vyslanci Orestem vyhnaného západního císaře Julia Nepota s žádostí o podporu s odůvodněním legitimnosti své žádosti a s připomínkou příbuzenských poměrů s císařem Zenonem. Zenon skutečně potvrdil, že Julia Nepota považuje za legitimního vládce, ale žádnou vojenskou pomoc mu neposkytl. Pouze požádal římský senát, aby nepota znovu přijal a o podporu v této věci požádal i Odoakera. Nicméně odznaky císařské moci Západu si Zenon ponechal u sebe. Odoaker stejně jako Konstantinopol v této Nepotově záležitosti nic nepodnikl a dále vládl Itálii podle svého uvážení. Aby alespoň na pohled splnil to, oč jej Zenon žádal, nechal Odoaker razit mince (v Římě, Miláně a možná i Ravenně) s Nepotovým jménem.
Jeho vládu bychom pak mohli charakterizovat jako úspěšnější, než kterou vedla většina jeho předchůdců v roli císařů. Aby se vyhnul konfliktům s velkostatkáři a zároveň splnil požadavek Germánů na novou půdu, provedl půdní reformu ohleduplně a původním velkostatkářským vlastníkům dokonce vyplatil finanční kompenzaci. Také rozumně ponechal římský systém spravování Říše, posílil pravomoci senátu, a přestože byl sám ariánského vyznání, toleroval katolíky. V zahraniční politice odstoupil za roční poplatek Sicílii vandalskému králi Geiserichovi, protože si uvědomoval nemožnost udržet tento ostrov ve svých rukách, aniž by jeho panství nevykrvácelo. Odoakerovým úmyslem zřejmě nikdy nebylo vytvořit vlastní království. Se souhlasem Konstantinopole a římského senátu spravoval Itálii jako zástupce východního císaře.
Jak už jsme si tedy řekli, náčelník germánského kmene Skirů Odoaker dále nepokračoval v tradici římských císařů, sesadil posledního císaře a sám nepřijal titul císaře. Historiky tak byl tento krok později vyhodnocen jako definitivní konec Západořímské říše a její pád je tak historicky významný, že je chápán jako orientační bod (milník) na rozhraní mezi Starověkem a Středověkem. Samozřejmě celá říše se nesložila ihned, ale celý proces trval několik desítek let. Například v Galii (Francie) ještě deset po sesazení císaře Romula Augustula udržoval bývalý místodržitel Syagrius římské panství (tzv. Syagriovo království) dokud v bojích nepodlehlo Frankům (486).
Tím se uzavřela dějinná kapitola říše, která nepřetržitě podle bájí trvala od roku 753 př.Kr. (založení Říma) až k tomuto datu. Svědectví o konci této říše, která utvářela dějiny Evropy po více jak tisíc let. Význam pádu Západního císařství pro dějiny celé Evropy si uvědomovali historici záhy. Již počátkem 6.století comes Marcellinus naříkal „Impérium západních Římanů, které započalo po sedmi stech devíti letech od založení města s Octavianem Augustem, prvním z císařů, zaniklo s Augustulem v pětistém dvacátém druhém roce vlády Augustových císařských následovníků. Od té doby gótští králové vládnou Římu.“ Přestože stále žil legitimní císař Nepos, k obnovení západního Imperia již nedošlo. Vzhledem k nelegitimnímu nástupu Romula Augustula, bychom pak za posledního západního císaře Západořímské říše měli správně považovat právě Nepose. Ten alespoň nominálně vládnul z Dalmácie a Odoaker v Itálie razil mince s jeho portrétem. Výstižný epitaf za Západním impériem pak udělal historik Prokopios (6.století). „A další císař Nepos převzal impérium a vládl mu po pouhých několik dnů než zemřel na chorobu. A když Glycerius se ujal vlády, potkal jej stejný osud. A po něm Augustus převzal císařskou moc. Před nimi byli na Západě byli ještě další císaři a já ačkoliv znám velmi dobře jejich jména, nebudu se vůbec o nich zmiňovat, neboť to tak vypadá, že žili jenom krátký čas poté, co nastoupili do úřadu, a z tohoto důvodu toho neudělali nic, co by bylo hodno zmínky.“
Poznámky (citovány z www.wikipedia.org):
[1] Flavius Honorius (9. září 384 – 15. srpna 423 v Ravenně), byl západořímský císař v letech 395 až 423. Byl druhým synem Theodosia I. a Aelie Flaccily.
[2] Flavius Arcadius (řecky Φλάβιος Ἀρκάδιος; 377 Hispánie[1] – 1. května 408 Konstantinopol) byl římský císař vládnoucí v letech 383–408, nejprve spolu s otcem Theodosiem I. (383–395), později jako samovládce na východě říše. Je pokládán za prvního východořímského (byzantského) císaře, neboť od počátku jeho samostatného panování (395) šly východ a západ římského impéria odlišnými cestami a už nikdy nevytvořily jednotný celek.
[3] Vandalové byli germánský kmen, jazykově patřící k východogermánské skupině indoevropské jazykové skupiny, pocházející údajně ze Skandinávie či břehů okolo Baltského moře. Během procesu stěhování národů vytvořili řadu svých panství od Ondry a horní Visly, přes Pyrenejský poloostrov až po severní Afriku. Jejich Říši v Africe v 6.století vyvrátil generál Belisarius ve službách Byzantského císaře Justiniána I. Velikého.
[4] Flavius Stilicho (příležitostně psáno také Stilico) (359 – 22. srpen 408) byl vysoce postavený západořímský generál (magister militum) a patricius polobarbarského původu.
[5] Flavius Rufinus (* ? Elusa v Akvitánii – † 27. listopadu 395 Konstantinopol) byl východořímský státník, fakticky vládnoucí roku 395 místo mladého císaře Arcadia. Političtí odpůrci Rufinovi zpravidla vytýkali touhu po majetku a mocichtivost (snaha stát se švagrem císaře) a jejich počet ponenáhlu rostl. Dne 27. listopadu 395 byl Rufinus spiklenci kolem vojevůdce Gainy – ariána gótského původu – v hlavním městě zabit. Někdy se soudí, že v pozadí vraždy stál Stilicho.
[6] Ilýrie (albánsky Iliria; řecky Iλλυρία, Illyría; latinsky Illyricum) bylo ve starověku území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů – starověkého národa indoevropského původu, dorozumívajícího se ilyrskými jazyky.
[7] Valentinianus I. (321 - 17. listopadu 375) byl císařem římské říše v letech 364 až 375. K vládě byl provolán vojskem. Uznal, že jeden panovník není schopen uhájit celou říši proti nájezdům barbarů a proto jmenoval spoluvladařem svého bratra Valenta Flavia, kterému svěřil východní část a sám se ujal vlády v západní části říše. V oblasti náboženství byl tolerantní, projevoval také nezvykle velký zájem o osudy nejchudších vrstev římské říše. Zemřel při svém tažení proti Kvádům ve vojenském táboře u Komárna (Brigetium).
[8] Foederati (latinsky spojenci) byly vojenské jednotky barbarských kmenů, především germánského původu, včleňované na základě smlouvy (foedus) do římské armády.
[9] Attila, přezdívaný Bič Boží, znamená v překladu „Tatíček“[1] (cca 406 - březen 453). Byl to nejmocnější král hunské říše, krátkodobého státního útvaru ve střední a východní Evropě, který vznikl v souvislosti se stěhováním národů.
[10] Valentinianus III. - Flavius Placidus Valentinianus, (2. července 419 Ravenna - 16. března 455 Řím) byl západořímský císař mezi roky 425 a 455. Byl synem Constantina III. a Aelie Gally Placidie, která byla nevlastní sestrou císaře Honora. Ten, protože neměl vlastní děti, určil v roce 421 Valentiniana svým dědicem. Valentinianus nebyl nijak výrazný panovník. Z důvodu žárlivosti osobně zabil svého generála Aetia (454). Půl roku poté byl na Martově poli v Římě na něho spáchán úspěšný atentát. S jeho osobou vymírá i valentiniánsko-theodosiovská dynastie.
[11] Aëtius - Flavius Aetius (kolem roku 396 v Durostoru – 454 v Římě) nebo také Aëtius byl význačným západořímským vojevůdcem a politikem. Ve 30. a 40. letech 5. století měl rozhodující vliv na vedení státních záležitostí v západní říši. Jeho vítězství nad hunským náčelníkem Attilou v bitvě na Katalaunských polích mu zajistilo – slovy historika Edwarda Gibbona – nesmrtelnou slávu jakožto „zachránci (římské) republiky před terorem barbarů.“ Často je proto nazýván „posledním Římanem“.
[12] Geiserich (asi 389 – 25. ledna 477) byl král Vandalů a Alanů v letech 428–477 a jedna z klíčových postav doby stěhování národů. Za jeho vlády se kmen Vandalů ocitl mezi mocnými politickými hybateli tehdejší Evropy.
[13] Vizigóti – další z celé řady germánských kmenů, kteří během procesu stěhování národů zakládali svá panství po celé Evropě. V roce 410 vyplenili Řím. Později si založili vlastní Říši na Pyrenejském poloostrově.
[14] Leon I., případně také Leo (400 – 474), byl východořímským císařem v letech 457 až 474.
[15] Julius Nepos, západořímský císař (+9.5.480), byl synem Nepotiana, vrchního velitele vojska za vlády Avita. Jeho matka byla sestrou Marcellina, velitele na Sicílii a v Dalmácii. Od června 474 byl posledním oficiálně zvoleným Západořímským císařem. O rok později byl vyhnán Orestem.
[16] Burgundi patřili mezi východogermánské kmeny, které sídlily původně na baltském pobřeží mezi ústím Odry a Visly. Ve 3. století je prameny zachycují ve středním Poohří a na území pozdější Lužice. Počátkem 5. století překročili spolu s dalšími kmeny limes romanus na Rýnu a vtrhli do Galie. Kolem roku 413 založili říši, která se rozkládala kolem města Wormsu (Wormská říše je známá ze středověkého eposu Píseň o Nibelunzích) a Mohuče. Ta byla v letech 435 - 437 zničena Huny. Roku 443 usadil římský vojevůdce Flavius Aetius Burgundy v okolí Ženevského jezera. Jejich úkolem se stalo bránit římskou říši před Alamany, kteří tehdy sídlili na území dnešního jihozápadního Německa. Roku 457 obdrželi Burgundi status římských foederátů. V té době se však burgundská říše osamostatnila. Později, v dobách oslabení ústřední moci, se Burgundsko stalo jedním z dílčích království franské říše.
[17] Zenon (lat. Zeno) byl východořímský císař od 9. února 474 do 9. dubna 491 (s dvacetiměsíčním přerušením v letech 475–476). Pro jeho vládu byla příznačná lidová povstání a boje mezi církevními frakcemi, avšak v zahraniční politice byl celkem úspěšný. V době jeho vlády sice nastal konec západořímského císařství, nicméně východořímskou říši se mu podařilo stabilizovat.
Zdroje:
• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Kolektiv – Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kosminský J.A. – Dějiny středověku I. – Praha 1957
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
www.wikipedia.org
www.euratlas.net/history
http://www.gjp.cz/kovar/
www.metmuseum.org
www.antika.avonet.cz
www.e-stredovek.cz
www.panovnici.cz
www.palba.cz
