PALBA.CZ

-
VOJÁK DVOU ARMÁD LEOPOLD PARMA - DRUHÝ STYČNÝ DŮSTOJNÍK
V kapitole své práce o československé pomoci vznikajícímu a statečně bojujícímu státu Izrael, kterou jsem věnoval položení základů izraelského výsadkového vojska a výcviku budoucích izraelských tankistů, jsem v úvodu napsal pár slov o prvním styčném důstojníkovi mezi izraelskými vojenskými představiteli a lidmi z naší armády a průmyslu a politických institucí. Byl to muž jménem Naftali Bar Shalom.

Ale vše co jsem napsal, není ještě dost. Nezbývá tedy než se na chvilku vzdálit od technických věcí a napsat pár slov a dalším vojákovi, který v akci „ Důvěrné Izrael“ plnil stejnou funkci. Byl to druhý styčný důstojník jménem Leopold Parma, původním jménem Presser.

V tomto příspěvku se podíváme na jeho život tak, jak plynul do doby, než v květnu roku 1949 opustil naši zemi a odešel do své nové vlasti, do Izraele. Vše se to pokusím zasadit do kontextu právě probíhajících událostí.

Kapitola první: Než začala bitva o Sokolovo
Leopold Presser se narodil dne 31. července roku 1922 v Polsku, konkrétně v Jasienici, která dnes leží ve vojvodství bielském, nedaleko našich společných hranic. Rodiče se pár let po jeho narození přestěhovali do Českého Těšína. Nebyl jejich jediné dítě. Měl bratra Egona a sestru, jejíž jméno se mi nepodařilo zjistit.

Všichni chodili do českých škol a byli společně členy židovské sportovní organizace Makkabi. Tyto sportovní organizace začaly vznikat po roce 1903 a byly součásti sionistického programu, který měl zajistit vyšší fyzickou zdatnost židovský občanů té které země, a v pravdě šlo o masové organizace, které se soustředily na celé spektrum sportovních aktivit. Leopold byl úspěšný student a byl i úspěšný sportovec. Bohužel v té době se nad Československem začalo stmívat. Po sérii krizí, povstání sudetoněmeckého obyvatelstva a potlačení tohoto povstání československou brannou mocí, došlo k mnichovským jednáním, při kterých naši spojenci svůj klid a iluzorní bezpečnost vyměnili za naši svobodnou existenci. Na tomto aktu bezpráví se zprostředkovaně podílelo i Polsko. Už 2. října 1938 byl Český Těšín obsazen pěchotním plukem polské armády s dělostřelectvem a posilovými prostředky. Do 11. října 1938 pak Polsko nekompromisně zabralo veškeré československé území na levém břehu řeky Olše. Naše země tak přišla díky Polsku o 805 kilometrů čtverečních území, na kterých žilo 227 399 lidí vícero národností, ale Poláků bylo jen 76 230, tedy asi třetina.

V kritických dnech polské okupace se členové skautu a také Makkabi společně podíleli na sestavování pohraničních hlídek. Tyto hlídky se dostaly mnohokrát do konfliktů s polskými vojáky. Při jednom z těchto incidentů byl zastřelen polský poddůstojník. Na základě vyšetřování, které bylo řízeno polskými okupačními orgány, bylo z dalšího studia vyloučeno několik desítek studentů českotěšínského gymnázia. Leopold Presser byl mezi nimi. Zde začíná jeho cesta uprchlíka, vězně a vojáka Svobodovy východní armády, která nakonec končí jeho prací pro Izrael a nakonec emigrací.

Po vyloučení z gymnázia ho k sobě bere starší bratr Egon, který v té době už bydlí a pracuje v Ostravě, ubytuje ho u sebe a dokonce mu sežene práci. Po krátké době relativního klidu se ale přiblížil 15. březen 1939 a tím pádem okupace Ostravy německou wehrmacht. Hned za ní přišly represivní složky a na našem území začala být uplatňována protižidovská opatření. Všichni Židé byli do pár dnů z práce vyhozeni. Leopold se s obtížemi dostal do Českého Těšína k rodičům. Zde se zapojil do aktivit organizace „Alija Noár“, která připravovala emigraci židovského obyvatelstva do Palestiny.

Alija, doslova „cesta vzhůru“, či „výstup“ je souhrnný název pro židovskou imigraci do Palestiny a od roku 1948 do Státu Izrael. Židé hovoří o „návratu do domova svých otců“. Do vzniku státu Izrael proběhlo těchto výstupů, alijí šest. Pro náš příběh je důležitá pátá alija. Jako pátá alija se označuje pátá vlna židovská imigrace na území Britského mandátu Palestina z Evropy a Asie v letech 1929 až 1939. Tato imigrační vlna začala po palestinských povstání z roku 1929 a její konec přinesl začátek druhé světové války. Během této aliji přišlo do Židy osídlených oblastí Palestiny více než 250 000 nových Židů, z nichž více než čtvrtinu tvořili němečtí a rakouští Židé. Většina imigrantů se usadila ve městech a podpořila tak městský rozvoj, avšak v rámci této aliji byly i malé skupina lidí, které se usadily v zemědělských oblastech a zakládaly kibucy a mošavy.

Tato alija byla pro Izrael zásadní především z praktických důvodů:
- primo: vytvořila základ pro válku za nezávislost v roce 1948
- secundo: přivedla do země velké množství finančního kapitálu, jenž zmírnil dopad ekonomické krize,
- tertio: přivedla sem velké množství intelektuálů , a to architektů, lékařů, vědců a akademiků, kteří se podíleli na založení univerzit a vědeckých institutů.

Pátá alija začala imigrací malého množství lidí již v roce 1929, ale výrazných rozměrů masové imigrace dosáhla až v letech 1933 až 1935 díky rasové perzekuci Židů v nacistickém Německu. Arabské povstání v mandátní Palestině v roce 1936 imigraci částečně oslabilo, ale v předvečer druhé světové války v letech 1938 až 1939 přišly do mandátu další tisíce imigrantů, z nichž část přišla ilegálně. Poměrně velká část v této době přišlých lidí pocházela i z území Sudet a protektorátu. Do této vlny emigrace se pokusila zapojit i rodina Leopolda Pressera, ale nebylo jim dopřáno.

Dne 1. září 1939 se stalo Polsko obětí zničujícího útoku německých ozbrojených sil a už v říjnu 1939 bylo veškeré práceschopné židovské obyvatelstvo odvedeno k nuceným pracím. Z okupovaného Českého Těšína bylo ve 40 dobytčácích odvezeno asi dva tisíce židovských mužů ve věku od 16 do 60 let do nového koncentračního tábora někde v oblasti Niska nad Sanem v okupovaném Polsku. V Nisku nad Sanem bylo dislokováno spádové velitelství SS, které tyto tábory provozovalo.



Městečko Nisko, dnešní panoramatický pohled na místo, které se stalo křižovatkou mnoha lidských osudů.
V odloučeném lágru ve vesnici Jaroczyn byl umístěn s Leopoldem i jeho otec Artur. Ale bylo zde i několik desítek bývalých vojáků, kteří při práci s polskými lidmi zjistili, že nedaleko probíhá sovětsko – německá demarkační linie podél řeky San. Od tohoto zjištění bylo k rozhodnutí o útěku jen kousek. Za pomoci podplacených pašeráků se větší skupině židovských uprchlíků podařilo řeku přebrodit a tak s dostali z působnosti německých okupačních orgánů. Při vniknutí na sověty ovládané území byli napadeni střelbou sovětských vojáků. Po zjištění že jde o civilisty emigranty byli okamžitě zatčeni, a převezeni do tehdy pohraničního města Sniatin. Zde je čekal kolotoč výslechů. Jako vězení a výslechové místnosti posloužila místní škola a její třídy. Niskem prošlonemálo budoucích vojáků naší armády v SSSR. Mezi jinými i „nezdolný a nezranitelný“ Arnošt Steiner.

V této škole v době příchodu Leopoldovy skupiny bylo už několik desítek internovaných a k velké radosti obou Presserů zde byl i Leopoldův bratr Egon. I jemu se podařilo s dalšími lidmi uprchnout z transportu a přes řeku San se dostal na území okupované Sovětským svazem. Pro úplnost bych snad uvést, že tato akce- transporty do Niska nad Sanem byla řízená Adolfem Eichmannem a postihla na pět tisíc židů z českých zemí, Polska a Rakouska. Jsou doloženy dva transporty do Niska nad Sanem a třetího transport skončil v ghettu v Sosnowci. Je navíc zajímavé že většina těchto lidí byla zahnána strážemi SS na území Sovětského svazu, kde byli znovu uvězněni v sovětských koncentračních táborech – gulazích.

První desítky lidí ale čekal jiný osud. Po výsleších, provedení registrace sovětské orgány tyto první uprchlíky poslaly po železnici do Lvova. Zde podobných lidí bylo už několik tisíc. Čechů, Slováků, Poláků, Rakušanů a dalších národů, které už pocítily dopad německé okupace a protižidovských opatření. Kupodivu většina z nich dostala jak povolení k pobytu tak i práci. Ale tato pozitiva netrval dlouho.
V započínajícím létě 1940 se ale situace ve Lvově a okolí začala výrazně měnit k horšímu. Nakonec sovětské orgány pod vedením NKVD provedly nečekanou razii na uprchlíky. Jejich povolení k pobytu, pracovní povolenky a jiné dokumenty, které legalizovaly jejich pobyt na území Sovětského svazu byly označeny za neplatné a tím se z těchto lidí stali vetřelci a podezřelé osoby. Bez dalšího čekání byli vyvedeni z jejich dočasných příbytků, byli nahnáni na čekající povozy a nákladní automobily a tyto je dopravily na nádraží. Zde jim bylo mimo nejnutnější věci vše odebráno a pomocí pažeb a bajonetů byly naloženi do přistavených vagonů. Bez jakéhokoliv vysvětlení se tímto aktem zvůle začala jejich cesta do neznáma.

Ve vagonech těchto zvláštních vlaků se setkali občané Polska, Československa, Rakouska, Židé i nežidé, vojáci i civilisté. Tři týdny trvala cesta přes Sverdlovsk do města Ťumeň na řece Irtyš. Tři týdny cesty do neznáma, se zastávkami na opuštěných stanicích, kde dostali trochu vody a sušenou rybu. Během celé cesty tito lidé trpěli hladem, žízní, nemožností se vyspat a při každé zastávce jich pár bylo z vagónů vyloženo mrtvých. Cesta pokračovala týden na parníku do Tobolska a odtud na člunech po řece Samaře až do tábora nucených prací Sojma.
Tito lidé toho zhusta nechtěli moc. Chtěli přežít a nemálo z nich doufalo, že na území SSSR, který považovali za zemi zaslíbenou, kde jim bude umožněno bojovat za návrat do vlasti, budou vítáni. Nikdo z utíkajících neměl ani tušení o tom, že v „zemi zaslíbené" je čekají nejkrutější chvíle jejich životů, pro většinu z nich ty poslední. Po zatčení následovaly výslechy, věznění a odsouzení za nelegální přechod hranic SSSR se sazbou tří a více let v pracovních táborech.
Tento osud čekal i Leopolda Pressera, jeho otce i bratra. Najednou byli zločinci. Nemohlo to být jinak. Sovětský svaz měl s Německem uzavřenou smlouvu, která mu umožnila zabrat velká území Polska, Bukovinu, Besarábii a nakonec i pobaltské státy. Přítomnost těchto lidí byla obtížnou a byla solí v očích německých spojenců. V lágru byli rozmístěni do dřevěných baráků po 30 až 40 lidech a začalo martýrium.

Po příjezdu do táborů nucených prací byli totiž vězni zařazeni na nejtěžší fyzické práce. Bylo to při stavbě železnic, silnic, v kamenolomech i na jiných venkovních těžkých pracích – v Sojmě to bylo kácení stromů. V táborech byly stanoveny nesplnitelné pracovní normy a při jejich nesplnění byla snížena za trest už tak nedostatečná stravní dávka. Při dalším nesplnění norem byli provinilci zavíráni do podzemních bunkrů tedy do korekce, a to od jednoho do pěti dnů, bez jídla a vody, kde v mnoha případech umírali slabostí a v severských oblastech nejvíce na podchlazení.

Táboroví lékaři, což byli téměř vždy političtí vězni, měl přesně stanovenou normu, kolik nemocných smí uznat na jednotlivé dny. Zpravidla to byla jen třetina z těch, kteří byli skutečně nemocni. Ostatní nemocní byli naloženi na povozy a i v třicetistupňových mrazech převáženi na pracoviště, někdy vzdálená i několik kilometrů. Mnoho jich cestou zahynulo. V táborech, tak jako ve věznicích vládly kriminální živly, „pridurci“, které se nezastavily před žádnou brutalitou, včetně ubíjení nemocných, nebo „neposlušných" vězňů. Často tento lidský odpad byl k tomuto veden orgány NKVD a tím za tyto lidi dělali „pridurci“ špinavou práci. Jsou známy případy, zejména v táborech s nejtěžšími pracovními a klimatickými podmínkami, že každý měsíc tam umíralo hladem, vyčerpáním, nebo prostě zmrzlo, případně bylo kriminálními živly ubito, mnoho desítek, někdy i stovek vězňů.

Neuvěřitelným řízením osudu se v tomto táboře sešla, pokud jsem správně pochopil dostupné prameny, téměř celá Presserovic rodina. O Leopoldovi s bratrem a tátou už víme. Ale v dalším transportu dorazila i jejich sestra s manželem, sestřenice také s manželem a několik přátel.

Ale život píše příběhy. A čas nejde zastavit. Nedávné německo-sovětské spojenectví, doprovázené čilými hospodářskými styky, vzalo za své. Dne 22. června 1941 v časných ranních hodinách zahájilo Německo útok proti Sovětskému svazu. Soustředilo k tomu mohutné vojenské síly: 192 divizí s více než třemi miliony vojáků podporovalo 3700 tanků a 2700 letadel. Válku SSSR vyhlásila rovněž Itálie a vojenské jednotky vyslaly do bojů na východní frontě i další spojenci Německa: Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Finsko a Chorvatsko. Bojů se na německé straně zúčastnila i jedna divize španělských dobrovolníků.

Začala válka, jakou dějiny do této doby nepoznaly a která měla nadlouho ve svém důsledku změnit svět. Pro mnoho vězňů rozmístěných pomalu umírajících v táborech souostroví GULAG jak tuto zrůdnou mašinérii nazval Alexandr Solněžicin, svitla naděje na změnu. A často byla i vyslyšena. Už v červnu 1941 byly z tábora v Sojmě propuštěni všichni polští státní příslušníci včetně asi tří set polských Židů. Asi třicet jich ale v táboře z rozhodnutí NKVD zůstalo. A velitel odmítl propustit i všechny občany z Československa tedy vlastně všechny Presserovic i s příbuznými. Důvod? Rozkazy se týkají pouze Poláků. A tak dřeli v lesích okolo tábora dál. Jejich osud byl podobný jako mnoha československých vojáků i nevojenských osob, které hledali v Sovětském svazu možnost bojovat či alespoň pomoci bojovat za vlast.

V roce 1940 se podařilo určitou část díky diplomatické aktivitě Benešovy vlády ve Velké Británii dostat do Francie. Zde sehrál velkou hru plukovník Heliodor Píka, který s nasazením a osobní statečností málo vídanou v podmínkách stalinského státu nekompromisně intervenoval ve prospěch československých občanů a dokázal mnoho z nich z gulagů vytáhnout. Kolika z nich tím zachránil život, nelze dnes určit. V druhé polovině roku 1941 po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se začala situace zbylých vojáků i civilistů pocházejících z rozbitého Československa měnit. Českoslovenští komunisté, kteří byli v sovětském azylu i samotné vedení legionu pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody, přiměly sovětskou vládu, aby schválila vznik československého zahraničního vojska na jejím území. Na přelomu roku 1941 na rok 1942 se v uralském městě Buzuluku začala formovat jednotka, která měla být základem nové československé armády. O tomto dění se dostala zpráva i do lágru kde byla internována i Presserovic rodina a jejich přátelé. Připravili se a v příhodný čas, kterým byla bujará silvestrovská oslava se za pomoci kulaků, kteří v okolí tábora žili ve vyhnanství, dostali do městečka Chanti Musinsk, které bylo asi třicet kilometrů od tábora.

Uprchlíci byli čtyři. Leopold a Egon Presserovi, jejich tatínek Artur a jejich přítel Löffelholz. Hlásili se na místním vojenském velitelství, kde až na tatínka byli uznáni schopnými služby v armádě a dostali „bumašku“ – cestovní rozkaz, k cestě do Buzuluku. Jejich otec pro celkovou slabost danou těžkou prací a dlouhodobým hladověním toto štěstí neměl a byl vrácen do tábora k další internaci. Další důvod byl ten, že mu bylo už více než padesát let.
Tři budoucí vojáci museli počkat na sběrné letadlo, které je dopravilo do Ťumeně. Odtud pokračovali celé tři týdny po železnici do Buzuluku. Na počátku února 1942 dorazili na velitelství československé jednotky. Leopold byl ve strašném stavu. Nakonec u něj byl diagnostikován skvrnit tyfus a byl dán do karantény. Přežil a po vyléčení byl řádně odveden. Rok trvalo, než oběma bratrům podařilo do Buzuluku dostat zbytek rodiny. Otec ale krátce po příjezdu na naprosté vyčerpání zemřel. Své syny už neviděl – v době jeho příjezdu už cestovali na frontu.

Leopold Presser byl zaregistrován do československé jednotky pod číslem 357. To ukazuje, jak malý ten zárodek budoucího suverénního vojenského tělesa byl. Byl překvapen, kolik v této vznikající jednotek bylo vojáků židovského původu. Velitelem byl podplukovník Ludvík Svoboda. Jeho důstojníci byli zkušení vojáci z takzvané „oranské skupiny“. Jméno získala podle Oranek, kde se tato skupina postupně zformovala.

Zde si je potřeba uvědomit, že Ludvík Svoboda byl podle všeho pevně přesvědčen, že Sovětský svaz, nehledě na uzavřenou smlouvu s Německem, vstoupí nakonec s tímto agresivním partnerem do války a najdou se názory, že už tenkrát tušil, že to bude hlavní válčiště vojenského střetnutí, které se Evropou a dalšími částmi světa šířilo. O tom si dovolím pochybovat – spíše si myslím, že byl přesvědčen o tom, že Německo rychle narazí a že by tak mohla být cesta k osvobození naší zaniklé vlasti kratší. Vzhledem k tomu jak se vyvíjela válka Německa se západními státy, naznal, že by Československo mělo mít vojenskou jednotku v Sovětském svazu, kde také byly značné rezervy pro doplňování počtů dobrovolníků zejména pak:
- československá emigrace
- volyňský český živel
Proto uvítal jednání se Sovětskými představiteli o této možnosti, předložil jim svou koncepci budoucí vojenské spolupráce a v létě v roce 1940 v dohodě se sovětskými orgány odjel do Istanbulu, který byl přestupní stanicí československých vojáků na cestě na Západ a později na Střední východ, aby přispěl k navázání kontaktů sovětských představitelů se zástupci československé vlády. Tato jeho iniciativní činnost byla v souladu se zájmem prezidenta Beneše i londýnského ministerstva národní obrany a byla jimi v této době velmi vítána.

V důsledku jednání mezi představiteli československé a sovětské vlády již v dubnu 1941 začala v Moskvě pracovat vojenská mise vedená plukovníkem Heliodorem Píkou, která vzhledem k sovětsko-německé smlouvě, zatím byla tajná. A potom dne 21. června došlo k napadení Sovětského svazu Německem a 18. července 1941 byla v Londýně podepsána Československo - sovětská úmluva o spolupráci, v níž bylo uvedeno mimo jiné i to, že na území Sovětského svazu se budou formovat samostatné československé vojenské jednotky.

Již během přípravy této dohody nebyla ze Sovětského Svazu do Palestiny odsunuta skupina, která byla určena, aby se stala základním organizačním a velitelským kádrem budoucí vojenské jednotky, známá jako oranská skupina. Bylo to:
23 důstojníků,
66 poddůstojníků a rotmistrů a
3 lékaři, celkem jich bylo 92.
Tito lidé se pak stali zárodkem napřed praporu, později brigády a nakonec armádního sboru.

Bratři Presserové byli přiděleni k výcvikové četě Antonína Sochora. Jejich velitel v té době již podporučík, byl jmenován v únoru 1942 velitelem výcvikové čety, v říjnu pak převzal velení čety průzkumníků. Do čety průzkumníků byli vybráni i Leopold a Egon. Výcvik jednotek 1. československého samostatného polního praporu probíhal intenzivně od března 1942 a nakonec po složitém jednání plném vzdoru proti legitimní vládě v Londýně byl odeslán na frontu. Poprvé pak měly v československé armádě bojovat bok po boku s muži i ženy.
Toto stojí alespoň za pár obrázků.

Obr. první: Obr. druhý:

Obrázek první ukazuje vojákyně našeho praporu při přesunu na učebny v Buzuluku. Obrázek druhý ukazuje Marii Lastoveckou, jednoho z našich prvních snajprů v sukních. U Sokolova při protiútoku 2. pěší roty zastřelila 4 německé vojáky.

Válka Sovětského svazu proti Německu a jeho spojencům trvala už rok a devět měsíců. Ztráty Rudé armády byly do této doby děsivé a ztráty protivníka zkrušující. Ale Rudá armáda porazila Němce u Moskvy a měla za sebou impozantní vítězství u Stalingradu.
Polní maršál Erich von Manstein, který je oprávněně považován za jednoho z nejbrilantnějších německých vojevůdců v průběhu druhé světové války, po porážce u Stalingradu řídil ústupové boje německých armád a rozhodl vyklidit město Charkov. Sovětské velení doufalo, že má nad nepřítelem velkou převahu a zahájilo ofenzívu s cílem zničit německé jednotky v celé šíři jižní frontu. Rudá armáda se dala do pohybu v před na široké frontě. Postupovala na západ a vytlačoval svého nepřítele z okupovaných území. Jenže postup vpřed nebyl podložen potřebnými zálohami, masou materiálu a dopravními možnostmi. V nejméně v hodném momentu Němci shromáždili síly a přešli do razantního a navíc brilantně řízeného protiútoku.

V krátké době Rudá armáda čelila vážné krizi. Vojáci 1. čs. samostatného praporu byli přepraveni z výcvikového tábora v Buzuluku do železniční stanice Valujka, odkud vyrazili na 350 kilometrů dlouhý pochod do Charkova, protože dále již byly železnice zcela zničené. Pochodovalo se v noci, jelikož přes den hrozily nálety letadel Luftwaffe. Zde jsem vložil tyto dva obrázky:

Obr. první: Obr. druhý:

Obrázek první ukazuje, jaký frmol to byl, když se naši vojáci nakládali do ešelonu číslo 22 904, který je odvezl z Buzuluku. Obrázek druhý ukazuje strastiplný pěší přesun. Fotografie byla pořízena někde na dlouhé cestě z Valujek do Sokolova.

Do právě osvobozeného Charkova se prapor dostal 1. března 1943. Zde si vojáci odpočinuli a 2. března po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Nebylo zbytí, fronta praskala ve švech. Obyvatelé Charkova ale poprvé v této válce uviděli vojáky, kteří mluvili jiným jazykem, a přitom bylo jasné, že jde o přátele. Našim vojákům se dostalo slavnostního i když improvizovaného uvítání. Po příchodu do prostoru vesnice Sokolovo bylo nadřízeným velitelstvím rozhodnuto, že náš prapor, který díky svému vybavení a počtům byl zdaleka nejsilnější homogenní jednotkou v oblasti, dostane svůj první bojový úkol – udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Prostor rozmístění byl v úseku Mirgorod,- Sokolovo- Arťuchovka. Zde mělo dojít s využitím řeky Mža místy široké až 500 metrů k přehrazení postupu německých tankových sil nejkratší cestou na Charkov.

Naše jednotka měla tak trochu štěstí. Přístupy k Sokolovu držel v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk, který bojoval s obrovskou přesilou Němců. Velel mu plukovník Biljutin, kterému v době, kterou popisujeme, zůstalo posledních 380 aktivních bodáků. Ale gardová pěchota se opřela o zděné stavby, zejména kostel a odolávala se zarputilostí, která naše vojáky naplňovala nadšením. Boj gardistů a zejména mimořádný vojenský čin pětadvaceti vojáků pod velením poručíka Šironina dal našim vojákům příklad i čas - mohli se dobře připravit na blížící se útok a provádět opevňovací práce. Problémem bylo, že řeka Mža byla zamrzlá, a proto nebylo těžké, aby se přes ni dostaly německé tanky.

Při volbě uspořádání bojové sestavy jsou dva výklady:

První tvrdí, že velitel praporu Ludvík Svoboda sám rozhodl o tom, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty, nadporučík Otakar Jaroš. Toto Svobodovo rozhodnutí měl nadřízený velitel pouze schválit.

Druhý výklad pak konstatuje to, co je uvedeno přímo ve válečném deníku 1. polního praporu. Zde je jasně uvedeno, že přímý nadřízený našeho velitel Ludvíka Svobody. „Velitel 25. gardové střelecké divize nařídil změnu sestavy praporu v obraně. Jednu zesílenou rotu předsunut do Sokolova s úkolem přehradit směr Taranovka - Sokolovo – Mirgorod“. Tak to prostě je. Tedy je zřejmé, že sestavu, která se nakonec ukázal jako nevýhodná si naši velitelé nezvolili sami, ale byla jim určena. Možná by bylo jednodušší nechat německou pěchotu a tanky útočit po hladkém ledě a složitě vystupovat na bráněné břehy. Ale to je už prostě pryč a není třeba nad tím složitě bádat. Následuje schéma bojových aktivit v oblasti Sokolova.



Vesnice byla díky času, který byl našim vojákům dán díky boji gvardějců v Taranovce dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny dva sovětské protitankové kanóny. Dalšími podpůrnými prostředky bylo těžké dělostřelectvo a raketomety, umístěné za řekou Mža, a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha k protiútoku. Od 6. března 1943 československé průzkumné hlídky několikrát narazily na Němce a při přestřelkách jich několik zastřelily. Byla to předzvěst rozhodujícího útoku.

Před počátkem samotného boje o Sokolovo se bratři Presserové odloučili. Egon byl přeřazen k první rotě nadporučíka Otakara Jaroše a Leopold byl přidělen do průzkumné čety druhé roty nadporučíka Jana Kudliče. Druhá rota byla rozmístěna v obranných postaveních opřených o osadu Arťuchovka. Po dobu kdy oba bratři sloužili pod velením Antonína Sochora se na rozdíl od jiných jednotek nestali svědky ani terčem skrytého nebo otevřeného antisemitismu. Sochor byl velmi čestný člověk a byl označován ve vzpomínkách přeživších židovských veteránů československých jednotek na východní frontě za filosemitu. V jeho dosahu pro tyto projevy nebyl prostor.

Boj o Sokolovo začal 8. března 1943 asi o půl osmé ráno. Jeho popis není nutný. V době kdy se bojovalo, průzkumníci od druhé roty prováděli hlídkování a průzkum, který měl zjistit, zda se nepřítel neblíží k jejich postavením. Při jednom návratu jeden z průzkumníků upustil omylem odjištěný granát v odpočinkové místnosti. Záchranou byla duchapřítomnost velitele čety četaře Bernarda Bražiny, který na granát hodil svůj vlastní plášť, který utlumil výbuch a zabránil katastrofě.

V Sokolově se zatím urputně bojovalo o každý dům, o každý zákop a každou zbraň. Českoslovenští vojáci, kteří z velké části byli v boji poprvé, čelili razantnímu útoku zkušených německých veteránů s odvahou, která snese nejvyšší míru kritiky. Ale nemohli obstát. Bylo jich málo, o většinu těžkých zbraní přišli díky lsti protivníka už na počátku boje a když měly dorazit na pomoc posilové tanky, které mohly zvrátit vývoj boje, díky nečekané oblevě už první z nich do Mže zapadl. Informace o tom, že je možné pokračovat v boji na druhém břehu se k Jarošovi a jeho lidem nikdy nedostala. Telefonní kabely byly zpřetrhány a spojky zahynuly při snaze doručit potřebné zprávy.

V hořkém boji, který vyvrcholil v kruhové obraně okolo kostela – zde je vidět, že se naši vojáci učili u plukovníka Biljutina a jeho vojáků - jich většina zde soustředěných padla. V roce 1975 vyšla kniha jednoho z vojáků, který boj v Sokolově přežil, Rudolfa Pešky. Nese název V boji za mír. Byla vydána v Ostravě v roce 1975. Jeho vzpomínky utřídil a sepsal Jan Rohel. Je to neuvěřitelné, ale až z této knihy, která se k němu dostala do Izraele se Leopold dozvěděl, jak jeho bratr Egon zahynul. Podle vzpomínek plukovníka inženýra v záloze Rudolfa Pešky to bylo takto:

"Do doby zaujetí kruhové obrany u kostela se Egon se zbytkem průzkumníků pohyboval po bojišti a zabíjeli nepřátelské vojáky z léček. Hluk boje kulminoval a přes malý prostor okolo kostela se nesly výbuchy granátů a dávky kulometů pročesávaly sníh. Při pokusu dostat se k Jarošovi Egon a pár vojáků vpadlo německé rojnici do boku, rozvrátili ji a vtom si Egon všimnul polozasypaného těžkého kulometu. Přestože byl už raněn a krvácel po tváři a z levého boku, vyprostil ho, vylezl z trosek zákopu a rozběhl se s cenou zbraní ke kostelu. Po pár krocích klesl k zemi – bil zabit dávkou střel ze zbraně německého samopalníka".



Sokolovský kostel, centrum obrany 1. pěší roty a velitelské stanoviště kapitána Otakara Jaroše.
Leopold se dostal do boje druhý den, kdy byl vydán rozkaz, který druhou rotu nadporučíka Kudliče poslal do protiútoku na Němci obsazené Sokolovo. Celý tento útok tak často popisovaný jako hrdinská záležitost byl pouze zoufalým náporem na dobře opevněného nepřítele, který obsadil československé zákopy, zapustil tanky do věžových postavení a čekal co protivník tedy naši vojáci a sověti vymyslí. Bohužel nevymysleli nic, pouze čelní útok přes led. Přesto se pěchotě podařilo do Sokolova proniknout a následně zahájila boj každý dům. Ale útok neměl šanci na úspěch a byl tvrdě odražen. Mnoho našich vojáků vykrvácelo na ledě, mnoho padlo přímo v boji a několik dalších jich padlo do zajetí tak jako předchozího dne. Sám Leopold byl při ústupu dezorientován a ztratil se. Zatímco zle pošramocená rota, kde byl nadvakrát těžce raněn i její velitel Kudlič a další boj řídil Rudolf Tesařík ustupovala, Kudlič sám byl převážen s dalšími raněnými do Charkova do nemocnice a zahynul dne 11. března 1943 po útoku německého letadla. Leopold Parma se dokázal ke své jednotce vrátit po dvou dnech, kdy ji našel v sovchozu Veseloje. Tím docílil toho, že byl vyškrtnut ze seznamu nezvěstných.

Většina raněných, kteří uvázli v Charkově, byla povražděna německými vojáky poté, co tito znovu Charkov obsadili. Do zajetí padlo 20 našich vojáků. Pět jich bylo z propagandistických důvodů odesláno do protektorátu, zbytek byl i díky tomu, že většina z nich byli Židé, brutálně zavražděna. Jejich utýraná těla naši vojáci viděli připoutaná nebo pověšená na stromech na okraji Sokolova.

Zde je prostor pro něco málo statistik

Procento židovských vojáků v prvním československém praporu v SSSR bylo neuvěřitelné. K 1. květnu 1942 bylo v Buzuluku 683 registrovaných vojáků. Jejich národnostní složení bylo o 606 z nich zaznamenáno takto:
- 110 Čechů
- 124 sovětských Čechů
- 43 polských Čechů
- 21 Slováků
- 19 zakarpatských Ukrajinců
- 3 Maďaři
- 286 Židů

Počet vojáků židovského původu tak bylo oficiálně 47, 25 %. Stejného původu bylo 9 důstojníků ze 40, a co se týká 24 žen, tak jen 6 z nich bylo jiného než tohoto původu.

Ale to není vše. Když vojenský ešelon číslo 22 904 vyrazil na svoje první bojové nasazení bylo ve vagonech umístěno 974 vojáků. Bylo to u mužů:
26 důstojníků
10 rotmistrů
237 poddůstojníků
663 vojínů. V jejich řadách bylo neuvěřitelných 417 vojáků židovského původu, dobrovolníků.
Dále zde bylo 34 že:
7 poddůstojnic
31 vojínek. Z tohoto počtu zde bylo 28 židovských dobrovolnic.

Je tedy neoddiskutovatelnou pravdou, léta zamlčovanou, že v době kdy na západě a na Středním východě bojovali naši vojáci v letadlech a u pozemních jednotek a počet Židů byl minimální – což bylo dáno záměrným odmítáním tyto lidi přijímat do československých jednotek, na východní frontě Židé tvořili v této době nosnou část bojujících vojáků a byli to převážně oni, kdo vybojovali první boje proti německým protivníkům. Jejich riziko bylo extrémní – pro ně zajetí neexistovalo, jen smrt. O to více vyniká jejich vlastenectví, statečnost a morální síla. Pokud by kdokoliv pochyboval o tom, co je zde napsáno, nechť se podívá sem:

http://forum.valka.cz/index.php/f/504143

Je zde kompletní seznam příslušníků 1. československého pěšího praporu k 8. 3. 1943. Už jen ta jména dávají jasnou odpověď. Je jasné, že se to muselo promítnout do ztrát.

Většinu trvalých ztrát tedy padlých vojáků tvořili vojáci židovského původu. V té době už věděli, že zajetí pro ně není možné a pokud bylo možné, nevzdávali se. Podle všech sesouladěných seznamů v bitvě o Sokolovo, při následném ústupu a při povraždění našich raněných vojáků v Charkově zahynulo 106 příslušníků naší jednotky.

V roce 1968 vydal Svaz protifašistických bojovníků seznam těchto obětí prvního bojového vystoupení naší armády na východní frontě. V tomto seznamu je uvedeno, že 40 z nich bylo židovského původu. Jenže zde narážíme na buď nedbalost, nebo úmysl. Při vyhotovení seznamu padlých židovských občanů z Ostravy a okolí v této bitvě, který vyhotovila velmi pečlivě ostravská židovská obec, dospěla k 21 lidem – vojákům. Všichni byli i v tom pražském ale u 14 z nich nebylo uvedeno pravdivě, že šlo o vojáky židovského původu. Tím jich najednou bylo už více než polovina, 54. Další hledání a pečlivé zkoumání nakonec dospělo k závěru, že padlých vojáků židovského původu bylo mezi 76 až 78. Pokud je to pravda, tak hlavní tíhu boje o Sokolovo, hlavní tíhu ztrát na padlých a raněných nesli Židé.

K tomu je v jistém rozporu podíl vojáků židovského původu na udělených vyznamenáních: Z osmdesátipěti sovětskými řády a medailemi vyznamenaných vojáků jich bylo židovského původu 25. Pro to, že v této práci o druhém styčném důstojníkovi mi jde především o příslušníky naší armády na východní frontě židovského původu, je zde vyjmenuji všechny:

Řád Rudého praporu obdrželi:
četař Brodavka Arnošt Heřmanovič
četař Wolf Kurt Bertholdovič
svobodník Redisch Hugo Bertholdovič
vojín Švéd Josef Deziderovič
rotný Reicin Bedřich Šalomovič
svobodník Spiegel Ignác Davidovič

Řádem vlastenecké války 2. stupně byli vyznamenáni
svobodník Hans Mikuláš Vladimirovič
vojín Koloman Heřman Mořicovi
podporučík Jiří Frank Otovi
svobodník Jan Sheimann Isakovič
poručík Engel František Nathanovi

Řádem Rudé hvězdy potom:
vojín Menachovský Bernard Jevsejevič
četař Frešl Erik Viktorovi
četař Friedmanová Malvína Morevna
vojín Györ Peter Petrovič
vojín Schwarz Heřman Josefovi
rotný Eckstein Vojtěch Arnoštovi
podporučík Elovič Albert Jakubovi

Medailí Za odvahu:
vojínka Ackermanová Sára Jakubova
svobodník Weissmann Bohumil Emanuelovi
rotný Weber Max Arnoldovič
svobodník Goldmanová Greta Gustavova
vojín Scharf Bedřich Otovi
desátník Steiner Bedřich Emilovi

Medailí Za bojové zásluhy:
desátník Markovi Kurt Josefovi

Tento obrázek ukazuje předávání řádů a medailí vojákům 1. československého samostatného praporu jejich velitelem, Ludvíkem Svobodou.



Tento obrázek ukazuje fotografii Otakara Jaroše a poštovní známku s jeho obrázkem, vydanou v roce 1969. Myslím si, že není moc zahraničních vojáků, kteří by se dostali v Sovětském svazu na známku.
Československá vláda zplnomocnila plukovníka Jana Kratochvíla, aby v zastoupení našeho prezidenta Edvarda Beneše předal vojákům našeho praporu dalších vyznamenání. Bylo uděleno osmaosmdesát Československých válečných křížů 1939 a sedmasedmdesát medailí Za chrabrost. Kolik z nich obdrželi mnou sledovaní vojáci se mi nepodařilo uspokojivě určit. Mám ale pocit, že to bylo obdobné. Vláda Sovětského svazu ale udělala ještě něco. Vyznamenala prvního zahraničního vojáka titulem Hrdina SSSR, s právem nosit Zlatou hvězdu. Byl jím v boji padlý velitel 1. pěší roty nadporučík Otakar Jaroš.

Kapitola druhá: Od Sokolova po konec války
Není nutno se zabývat tím, proč tomu tak bylo. Naše armáda byla antisemitská a koneckonců i Ludvík Svoboda měl s převahou židovských vojáků ve svém praporu osobní problém. V knize z Buzuluku do Prahy kde květnatě a pečlivě popisuje svůj pohled na tuto bitvu se v textu objevují jen dvě jména židovských vojáků: kulometčíka svobodníka Ignáce Spiegela a četaře Kurta Wolfa. Posuďte tento Svobodův výrok:

„Bojovali jste dobře, Češi, bojovali jste dobře. Slováci i Rusíni, a dokonce i Židé dobře bojovali“

Jeho židovští vojáci nemohli pochopit, že v boji kterého tíhu nesli v převážné míře oni, podle názoru jejich velitele „dokonce“ dobře bojovali. Hluboce se jich to dotklo a Svoboda musel čelit protestům. Později se podobných výroků vyvaroval. Tuto záležitost si v mysli zachoval a zdokumentoval jeden z tehdy přítomných vojáků Vojtěch Glaz, desátník, příslušník kulometné roty, od roku 1949 občan státu Izrael.

Tento antisemitismus byl pro naši armádu v období války příznačný a táhl se od nejvyšších míst. Je to doloženo naprosto jednoznačně. Jako příklad může sloužit skutečnost, že když se začal koncipovat zámysl vybudovat zahraniční armádu k budoucímu boji proti Německu ve Francii, bylo rozhodnuto provést nábor mezi československými občany, kteří zde uvízli a těmi kteří sem emigrovali před a po okupaci a rozbití naší země, v Palestině. V září 1939 se přihlásilo asi 1200 židovských dobrovolníků a asi 115 příslušníků ostatních národností z naší země. Příjezd první skupiny těchto dobrovolníků do Francie vyvolal bouři nevole mezi československými důstojníky, kteří jim měli velet a cvičit je. Na tomto základě vydal generál Ingr generálnímu konzulovi v Jeruzalémě Kadlecovi další odesílání židovských dobrovolníků zastavit. Bylo rozhodnuto a to i pod vlivem spojenců - Britů a Francouzů. Ti požadovali, aby počet Židů v československých jednotkách na jejich území nepřesáhl určité procento.

Konzulovi, který si těchto lidí velmi vážil tyto pokyny byli silně proti srsti a osobně napsal Benešovi, cituji:
„jde výhradně o židovské dobrovolníky ochotné obětovat svoji krev a životy v boji proti Hitlerovi“. Leč Beneš sE rozhodl akceptovat Ingrův názor, že Židé jako vojáci nejsou příliš bojeschopní. Benešovi nalhal, že jeho osobní zkušenosti se židovskými dobrovolníky v táboře v Agde nejsou dobré a trval na tom, cituji: „že není na místě projevovat o takové další nežádoucí živly zájem“.

Nakonec se dalo skutečně odvést jen 592 dobrovolníků. To je tristní při zjištění, že dobrovolníků bylo více než 8000 a k odvodu se jich dostavilo 1200. Asi 1800 dalších ale nakonec nastoupilo službu v židovské brigádní skupině (Jewish Brigade Group). Jakmile bylo od roku 1940 palestinským Židům dovoleno vstoupit do britské armády, bylo to poprvé, kdy výlučně židovská vojenská jednotka sloužila ve válce pod židovskou vlajkou. Židovská brigádní skupina se sestávala z 5 000 vojáků a byla rozmístěna v září 1944 v Itálii. Velká část těchto vojáků byla československé státní příslušnosti.

Toto vše ale završil dr. Smutný, Benešův tajemník, když na písemné námitky generálního konzula Kadlece napsal, cituji:

„ Je dobře, že okolnosti provázející vyhlášení mobilizace v Palestině ukázaly smýšlení bývalých příslušníků republiky, jichž se v první řadě měla mobilizace týkat. Nedělali jsme si o výsledku žádných iluzí a možná je to i výhodnější, že to dopadlo tak, jak ve svých zprávách píšete, neboť již tak silné procento židovského elementu v armádě je povážlivou okolností.“

Prostě takový byl postoj oficiálních špiček naší exilové emigrace a to se muselo nutně projevit i v armádě ať její jednotky vnikaly kdekoliv. Pro budoucnost státu Izrael, který měl teprve vzniknout, to ale bylo kupodivu spíše dobře a je to další skrytý podíl naší země na jeho vniku. Tím, že tyto lidi naše armáda nechtěla, prošli výcvikem a nasazením v rámci armády britské a po demobilizaci natrvalo zakotvili v Palestině. Když došlo k válce za nezávislost, tito zkušení veteráni sehráli vysoce důležitou roli při výstavbě nové izraelské armády a jejich podíl na zachování nového státu je nezpochybnitelný.

Ale je potřeba se vrátit k našemu muži, Leopoldovi Presserovi.

Když se Leopold vrátil k praporu, absolvoval s ním bolavý ústup, který nakonec skončil ve vesnici Veseloje. Parma nevěděl co je s bratrem. Doufal, že uvízl někde v sovětském polním zdravotnickém systému, a když se ani po několika týdnech neobjevil, doufal, že je možná v zajetí a snad má šanci zajetí přežít. S touto nadějí v duši se zařadil do jednotky a zahájil s ní výcvik. V obci Veseloje prapor setrval 5 týdnů. Po celou dobu vojáci cvičili, odpočívali a vítali nadšením každého navrátilce z nemocnice.
Dne 4. května 1943 se prapor zvedl a jeho 670 příslušníků odpochodovalo do Nového Oskolu. Zde obsadili ešelon číslo 26424, který je dne 9. května dopravil do města Novochopersk V té době to bylo městečko, které mělo asi 8 tisíc obyvatel. Nádraží bylo od něj asi pět kilometrů. Naše jednotka se ubytovala ve dvou školách a byla pro ni vyčleněna i část místní nemocnice. Ženy vojákyně byly ubytovány v rodinách místních lidí, které se o ně s velkou péčí staraly.

Dne 10. května dorazil na nádraží další ešelon, který sem dopravil z Buzuluku 1410 vojáků a vojákyň. Většinou šlo o Podkarpatské Ukrajince, mezi nimiž bylo Židů jen velmi málo - asi 50. Další posila přibyla dne 5. července 1943. Bylo to necelých 200 slovenských vojáků, zběhů z armády Slovenského štátu, kteří přešli k sovětům na Kavkaze. Poté co byli uvolněni ze sovětských zajateckých táborů – opět dobrá práce naší vojenské mise pod vedením Heliodora Píky – byli odesláni k naší rodící se vyšší jednotce. Zde byli uvítání s vojenskými poctami a nadšením – šlo o zkušené vojáky a znali válku ze strany spojenců Německa. Nyní dostali možnost ji poznat z té druhé, tedy naší strany.

Bohužel tito vojáci zaujímali vyhrazené protižidovské postoje a díky jejich chování se ke zkušeným vojákům prošlých sokolovským ohněm, které uráželi a napadali i fyzicky, museli být rozptýleni do všech jednotek. Tím padl záměr je připojit k Ukrajincům, kteří se chovali také velmi nacionalisticky a požadovali, aby z nich byla vytvořena čistě ukrajinská jednotka. To značí, že i oni museli být rozptýleni do všech jednotek. Nebylo to jednoduché vytvořit jednolité těleso, které by dokázalo opět vytvořit homogenní organismus tak jako se to podařilo u praporu.

Leopold Presser se tímto asi moc nezatěžoval. Byl poslán do důstojnické školy, kterou absolvoval s výtečným hodnocením a obdržel hodnost podporučíka. Následně převzal pod své velení průzkumnou četu. Kde přesně byl zařazen, se mi nepodařilo zjistit. O charakter brigády se svedl složitý odborný i politický souboj. Nakonec na žádost sovětských institucí 16. června 1943 byl velitelem jmenován Ludvík Svoboda. Plukovník Kratochvíl, kterého původně do této funkce určilo a řekněme natvrdo, že naprosto regulérně londýnské vedení, nebyl jmenován z politických důvodů. Měl potřebné vzdělání a také zkušenosti, což přesvědčivě prokázal jako velitel 1. pěšího pluku při bojích ve Francii. Nakonec byl jmenován velitelem všech československých jednotek v SSSR a dnem 23. července 1943 byl povýšen na brigádního generála.

Svoboda chtěl brigádu vybudovat tak, aby obsahovala neobvykle velké množství druhů zbraní a všechny služby. Chtěl, aby se stala vševojskovým útvarem, který by mohl být zárodkem divize nebo sboru. Brigáda ale měla jeden problém. Díky nepravidelným přírůstkům nových vojáků vázl výcvik. Dále se neustále dohadovali velitelé v brigádě s příslušníky vojenské mise. Prostě moc zájmů na tak de facto malou jednotku.

Ať už se zde dělo co dělo, výsledkem bylo, že dne 27. září 1943 bylo k boji připraveno 3 517 vojáků včetně 169 sovětských instruktorů a technických specialistů. To je jeden údaj. V hlášení o bojové činnosti 1. československé brigády v SSSR se uvádí, že na frontu odjelo 105 důstojníků, 27 rotmistrů, 869 poddůstojníků, 2 134 vojínů a 174 příslušníků Rudé armády. Tedy celkem 3 309 osob. Tedy jsou zde dvě čísla a nevím, které je správné. Ten první uvádí i Vojenské dějiny Československa, díl IV. na straně 327.

Brigáda byla tvořena těmito jednotkami
Velitelství
Štábní rota: štáb brigády, komandantská četa, jezdecká četa, četa polních četníků, osvěta
Pomocná rota: polní prokuratura, hospodářská správa, indendance, technická správa automobilní, technická správa zbrojní
Autorota
Zdravotní rota: zdravotní a veterinární služba
1. polní prapor tvořený štábní rotou, třemi pěšími rotami, kulometnou rotou, minometnou rotou a protitankovou rotou
2. polní prapor
Velitelství dělostřelectva které mělo v podřízenosti:
- 1. dělostřelecký oddíl
- 2. dělostřelecký protitankový oddíl
- rota velkorážových kulometů proti letadlům
- protiletadlová baterie
Tankový prapor tvořený velitelskou četou, rotou obrněných automobilů, rotou lehkých tanků, rotou středních tanků, rotou automatčíků, rotou technické obsluhy
Spojovací rota
Ženijní rota

V září roku 1943 čítala výzbroj brigády:
Obrněná technika: 10 tanků T-34/76, 10 lehkých tanků T-70, 10 obrněných aut BA-64,
Dopravní technika: 18 osobních a 195 speciálních a nákladních automobilů, 27 motocyklů,
Dělostřelecké prostředky: 6 houfnic ráže 122 mm, 12 kanónů ráže 76 mm, 10 protitankových kanónů ráže 45 mm, 30 minometů, 7 velkorážových PL kulometů,
Pěchotní zbraně: 24 těžkých a 86 lehkých kulometů, 43 protitankových pušek, 467 samopalů, 2133 automatických pušek, 25 snajperských pušek,
Spojovací prostředky: polní telefonní ústředny a 26 radiostanic
410 koní
Byla to brigáda silná, velmi dobře vyzbrojená, velká část jejích vojáků byla v boji zkušená a výcvik byl lepší než u většiny sovětských formací podobné síly v dané době.



Tento obrázek ukazuje bojovou zástavu našeho 1. československého samostatného praporu v SSSR. Zástavu převzala jako nástupce i 1. československá samostatná brigáda v SSSR
Leopold Presser se dočkal svého nasazení v bitvě, která patří k tomu nejlepšímu co naše vojenské dějiny znají. Do kyjevského bojového prostoru byla brigáda přepravena pomocí 9 ešelonů, cesta trvala 12 dní a bylo potřeba urazit více než 800 kilometrů. V době před odjezdem brigádou prošla vlna převelení a změn na velitelských a dalších významných funkcích. Většinu míst kde byli židovští důstojníci obsadili důstojníci poslaní k brigádě ze Středního východu a Londýna. Například ve velitelství brigády z původních pěti důstojníků židovského původu zůstal jen jeden a to brigádní hlavní lékař MUDr. Ervín Liebreich – Líbal. A to asi jen proto, že všichni lékaři a bylo jich u brigády 28, byli Židé.

Během cesty došlo vinou špatného úsudku velitele ešelonu k náletu na vlak přepravující dělostřelce. Ztráty byly velmi zlé: 54 mrtvých a 54 raněných.

Na žádost velitele brigády byla tato nasazena na směru hlavního úderu přímo na Kyjev. Vše začalo 3. listopadu 1943. Až do 4 listopadu ale brigáda zůstala v záloze velitele 38. armády. Byla připravena v předbojových sestavách k postupu. V čele byli dva pěší prapory, ženisté, obrněné automobily, tanky a spojaři. V druhé sledu pak tankový prapor. Tohoto dne část pěchoty pomohla rudoarmějcům odrazit německý protiútok u kyjevského předměstí Priorka.
Nakonec se brigáda dočkala. Byla zařazena do sestavy 51. střeleckého sboru, mezi 136. a 240 střeleckou divizi. S nimi měla zahájit boj a při postupném plnění pěti postupových cílů překonat asi 10 kilometrů území obsazeného nepřítelem. Není nutno se zde zabývat bojem, který brigáda svedla. Snese ta nejpřísnější měřítka.

Leopold Parma se zapsal do bojového deníku brigády už 5. listopadu 1943. V ten den v noci došla zpráva, že německá pěchota pronikla do sovětských sestav a začala obkličovat sovětskou pěší rotu. Okamžitě vyslaná průzkumná četa, které velel, byla po krátké době napadena intenzivní palbou kulometů a minometů. Četa se na jeho pokyn okamžitě zakopala a pod velením jeho zástupce Viléma Kahana opětovala palbu. Parma sám se čtyřmi vojáky pokračoval vpřed, aby zjistil celkovou situaci. Když dorazil k tramvajové trati zjistil, že se zde nachází značně dezorganizovaná sovětská pěší četa, která utrpěla ztráty a její velitel byl těžce raněn. Parma okamžitě převzal velení i nad sovětskými pěšáky, nařídil sebrat padlé i raněné a ustoupil zpět do linie, kterou drželi jeho průzkumníci. Sovětské pěšáky včlenil do linie a rozhodným velením a osobním příkladem udržel své postavení do doby, než dorazili sovětské posily, které rozhodly boj. Mimo Parmu válečný deník cituje i odvahu rotného Kahana a vojína Richtera.

Pro vynikající úspěch našich vojáků sehrály rozhodnou roli tyto události. V 16 hodin 5. listopadu 1943 dobyli Buršíkovi vojáci továrnu Bolševik a pronikli na okraj Kyjeva. V té době pronikla rota Tesaříkových lehkých tanků do týla Němců, kteří drželi pevnůstky před 2. praporem a umožnila tak praporu postup. O hodinu později se podařilo klešťovým úderem dobýt filmové ateliéry, čímž byl v 17.45 hodin splněn denní úkol brigády. Další útok měl dle plánu pokračovat až druhý den v 6 hodin ráno. Ovšem zkušený voják, jakým generál Jan Kratochvíl bezesporu byl a který postupoval v řadách útočící brigády, vystihnul rytmus kolapsu německé obrany. Neváhal, a vydal rozkaz k dalšímu útoku. Rozhořely se noční boje, při nichž českoslovenští vojáci jako první dosáhli centra Kyjeva.



Generál Jan Kratochvíl, naší historií opmíjený a neprávem osočovaný voják.
Tím že zabránil obráncům odpočinout si, reorganizovat se a vytvořit další opěrné body a obranné linie, generál Kratochvíl umožnil úspěch, který je dodnes oprávněn považován za jednu z nejsvětlejších událostí našich vojenských dějin. Nad ukrajinskou metropolí zavlála československá vlajka. 6. listopadu 1943ve 4 hodiny ráno byl Kyjev osvobozen. Tři důstojníci – Antonín Sochor, Richard Tesařík a Josef Buršík – obdrželi titul Hrdiny Sovětského svazu a brigáda byla vyznamenána Suvorovým řádem 2. stupně.
Další střety s německým nepřítelem se udály na ukrajinském území v rámci závěrečné fáze boje o Dněpr a v Žitomyrsko-berdyčevské a Korsuň-ševčenkovské operaci u Čerchaňova, Vasilkova, Bílé Cerekve, Žaškova a Ostrožan. Českoslovenští vojáci v nich na různých úsecích fronty odráželi německé pokusy o protiútok a v pozdější fázi počátkem roku 1944 pomáhali zajišťovat vnější obkličovací kruh kolem 11 německých divizí v prostoru Korsun - Ševčenkovského kotle.



Obrázek ukazuje československé samopalníky v době bojů u Bílé Cerekve.
Leopold Presser bojoval celou tuto dobu jako průzkumník. Dařilo se mu a za celou tuto dobu nebyl ani škrábnut. Brigáda sama díky výrazně lepším podmínkám než u Sokolova utrpěla ztráty na padlých 41 mužů, na raněných 80 mužů a 4 nezvěstné. To jsou ztráty přímo v boji o Kyjev. Celkové ztráty i s dalšími boji byly 114 padlých, a pokud vezmeme ztráty od vyjetí od Novochoperska 168 padlých. Další stovky padlých a raněných byly v následných bojích, které byly a dosud jsou našimi dějinami glorifikovány. Jistě, přinesly úspěchy v boji, naši vojáci se nejednou vyznamenali, ale cena byla vyšší než by výsledkům odpovídalo. Několikrát naše vojáky poslali do útoku bez podpory dělostřelectva a tanků, nejednou jim hrozilo obklíčení a nejednou obklíčeni byli. Jen jejich osobní nasazení a někdy sebevražedné odhodlání jim pomohly přežít.



Sovětská mapa bojů o Kyjev. Naše jednotka zde zakreslena není ale pro představu jak asi toto bojiště vypadalo, zcela jistě dostačuje. Pokud někdo má kvalitní mapu s účastí naší brigády, budu velmi rád, když ji dodá.
Za boje o Kyjev bylo vyznamenáno sovětskou vládou 139 příslušníků brigády a naše vláda vyznamenala 294 vojáků. Svůj díl ocenění dostali i vojáci židovského původu. Nejlépe byli ohodnoceni tankisté a samopalníci. Jejich bojové výsledky byly více než výrazné. Mezi všemi vynikal Arnošt Steiner., jeden ze židovských vojáků. Jeho odvaha byla příslovečná a jeho muži za ním byli ochotni jít i do pekla a nejednou to udělali – jejich velitel byl totiž vždy v tom pekle s nimi. Přestože byl navržen Antonínem Sochorem na titul Hrdiny SSSR, návrh byl velením naší mise zastaven. Bylo naznáno, že pro vojáka jeho původu by to nebylo žádoucí.
Leopold byl v boji po celou tuto dobu. Zjistil jsem, že byl v tomto období dvakrát vyznamenán, ale už se mi nepodařilo zjistit, jaké ocenění obdržel. Je to pozoruhodné, ale přes to, že byl v mnoha bojích, zatím neutrpěl ani škrábnutí. Štěstí vojáka ho zatím neopustilo.

Nakonec se naše brigáda či spíše to, co zní zbylo, podílela na operacích, které vedly ke kapitulaci německých vojsk v korsuň – ševčenkovském kotli. Ovšem před konečným zhroucením obklíčených byla vyvedena do druhého sledu, protože už nebyla schopna samostatné ofenzivní akce. Pěší jednotky byly ztrátami oslabeny, zbytky těžké techniky byly většinou uvázlé v hlubokém jarním blátě. Dělostřelectvo na tom bylo stejně. Těžké podmínky, velké ztráty, stálá špína, nemoci nedostatek léků a vyčerpanost vojáků vedly navíc k propadu morálky.

Situaci neprospělo ani chování vojáků, kteří dorazili z Velké Británie a Středního východu. Byli zvyknutí na jiné podmínky boje, na jiný způsob zabezpečení vojáků a těžce se smiřovali s praxí běžnou na tomto válčišti, kdy se na nedostatek čehokoliv a vyčerpání nebral ohled. Sovětští vojáci tak bojovali a neviděli důvod, proč by spojenci měli bojovat podle jiných regulí. Nakonec se to projevilo jako otevřený antisovětismus a odmítání spolupráce těchto lidí se sovětskými protějšky. Výsledek byl jasný – NKVD během krátké doby tyto vojáky obvinil ze špionáže a museli zemí Sovětského svazu opustit. Takto musel odejít i velitel dělostřelectva brigády, podplukovník Jan Studlar – Husinecký. Jeho provinění bylo v tom, že nevyvodil důsledky z toho, že jeho podřízený odmítl pustit na pozorovatelnu sovětského styčného důstojníka a vykázal ho mimo prostor jemu svěřených sil.

Svoboda žádal jak Žukova tak i Kratochvíla o doplnění jak mužstva, tak i techniky. Potřeboval hlavně asi 1200 vojáků. Výsledek byl tristní – dostal jich 214 pod vedením jednoho jediného důstojníka. Na zásah Ingra a Píky totiž vše co bylo k dispozici směřovalo do Jefremova kde se právě vytvářela 2. československá paradesantní brigáda a pomocné jednotky velitelství československých jednotek v Sovětském svazu.

Jako nebojeschopná byla brigáda počátkem července stažena z fronty a po železnici přesunuta do volyňského městečka Rovno, kde měla projít reorganizací. Brigáda byla v děsném stavu.
Když vyrazila koncem září 1943 do prostoru Kyjeva, měla 3 517 mužů a žen. Ke dni kdy byla stažena z fronty, měla 1 839 bojeschopných lidí. Hlášení o činnosti brigády ze dne 19. března 1944, tedy oficiální brigádní dokument potom dává tento výkaz ztrát z bojů po Kyjevském nasazení.
283 padlých
386 raněných
101 nezvěstných
Pokud vezmeme jako přesnější počet na frontu odešlých vojáků 3 309 osob,jak to uvádí i Vojenské dějiny Československa, díl IV. na straně 327 tak těchto 770 z boje vyřazených vojáků potom ztráty brigády za 5 měsíců dosáhly 21 %. Pokud připočteme i ztráty způsobené náletem na ešelon a boji o samotný Kyjev tak ztráty dosáhly 1472 lidí, což představuje neuvěřitelných 44 %. Z tohoto počtu bylo asi 300 vojáků židovského původu.
Brigádní jednotky nebyly rozmístěny jen v Rovně ale také v Lucku, Zdolbunově a Kvasilově. Na Volyni žilo v té době asi 45 000 příslušníků české menšiny. Tato oblast patřila před rokem 1939 Polsku a v září 1939 ji na základě tajného dodatku zabrala Rudá armáda a za ní přišel režim který do té doby úspěšným rolníkům a sebral půdu a jejich stroje nahnal je do kolchozů a sovchozů. Desítky jejich předáků zmizeli lágrech a zjistili, že jsou tam kde si mysleli že jsou doma, jsou nežádoucí. Ještě si nezvykli na stalinský teror a přišel německý Wehrmacht, SS, Gestapo a vše se ještě zhoršilo.

Trochu historie:

V letech 1868 až 1880 odešlo se souhlasem zemských institucí z Rakouska-Uherska do Ruska asi 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala přistěhovalce mnoha výhodami:
- právo na koupi půdy a zakládání výrobních podniků,
- právo na národní školství, na vlastní samosprávu a
- náboženskou svobodu.
- osvobození na dobu 20 let od daní a
- zproštění od vojenské povinnosti.
Většina Čechů se usadila ve volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck, Žitomír a Ostroh. Jejich sídelní celky vznikali dílem „na zelené louce,“ dílem jako součást stávajících ukrajinských vesnic, kde vytvořily části s původním názvem vesnice, který byl doplněn přídomkem „český“ . Příkladem je potom, Český Malín, Český Boratín, Český Straklov a další. Kromě zemědělství se začali čeští přistěhovalci zabývat i dalšími činnostmi, jako byl průmysl, obchod a řemesla. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny a cementárny. V obcích byly zakládány prvky vzdělanosti - školy, kostely, knihovny. Čeští přistěhovalci podstatnou mírou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v osazených územích.

Po vypuknutí první světové války bojovali volyňští Češi jako příslušníci ruské armády v tzv. České družině. Tato se později stala zárodkem českých legií v Rusku. Po sovětsko-polské válce, která skončila roku 1921 tvrdou porážkou Rudé armády, byla Volyň a tedy i komunita volyňských Čechů rozdělena. Její západní část připadla Polsku, východní část zůstala Ukrajině tedy Sovětskému svazu. Došlo k dvojímu vývoji.
Zatímco české vsi na polské straně se postupně obnovovaly a modernizovaly, obyvatelstvo vesnic na Ukrajině se stalo obětí násilnické národnostní politiky sovětské vlády. Bylo omezováno české školství, kultura i náboženství, lidé přicházeli o majetek, byly násilně zakládány kolchozy. Represe se dotýkaly zejména české inteligence – bolševici se nejvíce báli chytrých lidí - ale nevyhnuly se nikomu. Mnoho volyňských Čechů bylo odsouzeno k trestu smrti nebo skončilo v lágrech. V roce 1938 byl vydán úplný zákaz vyučování českého jazyka. Jenže od roku 1936 se doposud dobré poměry v polských oblastech začaly měnit.
V Polsku byla hlásána protičeská propaganda, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství či na odejmutí půdy českým rolníkům. Ale naštěstí zhusta zůstalo jen u slov.

Když roku 1939 Sovětský svaz obsadil východ Polska a připojil západní území, která do roku 1920 patřila Ukrajině a Bělorusku zpět k Sovětskému svazu, došlo k opětovnému sloučení obou částí Volyně. Ta však byla roku 1941 okupována nacistickým Německem. Situace Volyňských Čechů, žijících ve vesnicích pod německou okupační správou, se mnoho nezměnila. Represálie Sovětů byly nahrazeny násilím ze strany Organizace ukrajinských nacionalistů, ale zejména terorem nacistů, kteří na Ukrajině vypálili několik set ukrajinských obcí a masakrovali tamní obyvatelstvo. Dne 13. července 1943 byla Němci přepadena a vypálena obec Český Malín, přičemž lidé včetně starců, žen a dětí byli upálení v budovách zaživa. Na podzim téhož roku byla nacisty vyvražděna další česká obec Sergijevka-Michna.



Zde je dnešní podoba památníku v Českém Malíně na Ukrajině.
A nyní se vrátíme zpět k tomu, co nás zajímá.
U několika generací zde žijící lidí možnost vrátit se do pravlasti, do masarykovského Československa znamenala možnost úniku před stalinskou brutalitou. Když se zde objevily československé jednotky, nastal neuvěřitelný stav- v krátkém čase se přihlásilo na 12 tisíc dobrovolníků, muži ženy a dokonce celé rodiny. Hlásili se vycvičení vojáci – z polské armády dokonce i několik důstojníků, i naprostí nováčci. V Rovně, kde sídlil štáb brigády se už první den náboru – tedy 19. března - přihlásilo 2 tisíce mladých branců - brigáda se tak dostala na plný stav a dokonce měla i zálohu. Výcvik začal okamžitě.



Zde je obrázek dívek a žen, které dobrovolně nastoupily službu v
naší armádě, konkrétně u 3. československé samostatné brigády.
Svoboda svéhlavě zabránil odjezdům některých transportů do Jefremova a tak už 26. března měla brigáda 5 325 osob. A Svoboda si prosadil i svůj plán organizace brigády – cítil se na to – měl už více vojáků ve své brigádě, než kolika veleli Beneš a jeho lidé na zbytku bojišť. Ale čeho měl nedostatek a to velký bylo to, že neměl důstojníky. Ihned byla zřízena důstojnická škola do jejichž řad zasedlo 56 frontou ometených poddůstojníků , z toho 20 židovských.

Podle nové organizace měla brigáda vypadat takto:

- tankový pluk s velitelskou,zdravotní, spojovací četou a hospodářskou správou. Jako bojové jednotky měly být: dva tankové prapory, oddíl samohybných děl o dvou bateriích a prapor samopalníků se třemi rotami

- tři pěší prapory stejné sestavy a to tvořené štábní rotou, třemi pěšími rotami, kulometnou rotou, minometnou rotou, rotou samopalníků a protitankovou rotou

- ženijní prapor se třemi ženijními rotami
- zdravotní prapor
- spojovací prapor
- oddíl polního četnictva
- smíšený předzvědný oddíl z jezdeckou eskadronou, rotou obrněných automobilů a motocyklů, dvou čet pěšího průzkumu na automobilech a z čety minometů
- výcvikové středisko

Brigáda spadala v této době pod sovětskou 13. armádu a na rozkaz jejího velitele zaujala obranu v prostoru Kiverce, Nebuška, Vyškov s úkolem připravit se na protiútoky do určených směrů. Leopold Presser byl jmenován velitelem roty. Celá brigáda se intenzivně věnovala výcviku nováčků. Její zařazení a úkoly se měnily. Když byla podřízena 76. střeleckému sboru prováděla průzkumné výpady. Mimo to vykrývala prostor mezi dvěma fronty. Když sověti útočili na Torčin, její dělostřelectvo i s nově ustaveným minometným oddílem bylo u toho.
Následně přešla pod 18. armádu a setrvala v obraně do 21. dubna. Cvičila a cvičila. Potom byla včleněna do 3. gardové armády. Krátce na to byla přemístěna do Černovic a Sagadury, kde se měl organizovat 1. armádní sbor a jeho budování začalo k 5. květnu 1945.

Začala se rodit síla, která měla sehrát svoji čestnou, ale zároveň tragickou roli. Na poměry ve kterých se naše zahraniční vojsko v této válce zatím koncipovalo to bylo něco velkého. K 31. červenci 1944 bylo v sestavě sboru:

Velitelství sboru tvořené:
- štábní rotou
- rotou polních četníků
- regulační četa
- rota zvláštního určení
Sborové jednotky:
- ženijní prapor
- spojovací prapor
- letecký stíhací pluk
- dělostřelecký pluk
- náhradní pluk

Bojové celky.

1. čs. samostatná brigáda – štábní rota, spojovací prapor, ženijní prapor, zdravotní prapor, průzkumná rota autorota. Jako bojové jednotky měla: 3 pěší prapory, samopalný prapor, smíšený předzvědný oddíl, dělostřelecký pluk, dělostřelecký protitankový pluk, protiletadlový oddíl
2. čs. samostatná paradesantní brigáda - štábní rota, spojovací rota, ženijní rota, služby a pomocná rota. Jako bojové jednotky měla: Dva paradesantní prapory, předzvědný oddíl, dělostřelecký oddíl, dělostřelecký protitankový oddíl, protiletadlový oddíl
3. čs. samostatná brigáda – štábní rota, spojovací prapor, ženijní prapor, zdravotní rota, průzkumná rota autorota. Jako bojové jednotky měla: Dva pěší prapory, samopalný prapor, smíšený předzvědný oddíl, dělostřelecký pluk, dělostřelecký protitankový pluk, protiletadlový oddíl
1. čs. samostatná tanková brigáda - štábní rota, spojovací rota, hospodářská zpráva, zdravotní četa. Jako bojové jednotky měla tři tankové prapory a rotu technické obsluhy
Sborový týl, který tvořily: Pomocná rota, sklady, zdravotní služba, sborový indendační park, sborový zbrojní park, autopark.

Bylo to více než 16 000 vojáků, 1 000 koní, necelých 600 motorových vozidel, 50 tanků a obrněných automobilů, 12 000 pěchotních zbraní všech druhů a více než 280 dělostřeleckých minometných hlavní

Leopold Presser byl zařazen jako velitel pěší roty u první brigády. Abych udržel linii kdy se tak trochu snažím sledovat působení židovských vojáků u našich jednotek na východní frontě, musí říci, že jejich početní zastoupení v procentech výrazně pokleslo i přesto, že do nasazení sboru do bojů v karpatsko dukelské operaci jich k brigádě přišlo asi 800. V samotném sboru jejich postavení bylo transparentní a ti co prošli boji požívali úctu a byli respektováni. Koneckonců většinou se podíleli na výcviku nováčků a ti byli vděční za to, že je cvičí muži,kteří vědí co je učí. Odlišná situace ale byla u 2. parabrigády.

Tato brigáda byla koncipována na základě rozkazu, který podepsal brigádní generál Kratochvíl 1. ledna 1944 v Moskvě. Měl ji postavit a připravit k boji dosavadní Svobodův zástupce plukovník Vladimír Přikryl. Její základ byl položen na dvou tisících slovenských vojáků, kteří přešli na Kavkaze u Melitopolu do zajetí Rudou armádou. Patřili k 1. slovenské rychlé divizi. Východní frontou prošlo na 50 000 slovenských vojáků a nepřísluší mi hodnotit jak dobře či nedobře bojovali. Byli to spojenci fašistického Německa a bojovali proti Rudé armádě. Slovenský stát, jejich vlast vzniklá při rozpadu Československa vyhlásil válku kde komu. Když zahájili Němci vyklizování Kavkazu, slovenská rychlá divize byla určena ke krytí jejich ústupu. Měli udržet úsek široký skoro 30 kilometrů. Byli tedy určeni k odpisu. To je nenadchlo a od 30. října 1943 se začali hromadně vzdávat Rudé armádě, která přes jejich postavení hladce přešla a zahájila pronásledování. Na odvetu byla slovenská postavení napadena německými letadly.

Slováci byli soustředěni v zajateckém táboře č. 82. v Usmani, kde se prohlásili za Pluk slovenských dobrovolníků. Delegace důstojníků této jednotky vedená podplukovníkem Lichnerem se setkala s prezidentem Benešem při jeho návštěvě SSSR, přičemž mu předala žádost o přijetí do čs. zahraniční armády. Tato silná skupina vojáků byla tvořena čistě Slováky. Další, menší část brigády byla vytvořena z náhradního praporu z Buzuluku. To byli většinou Ukrajinci a potom zde bylo asi 250 Židů. Z touto částí brigády dorazil i uzdravený poručík doktor Bedřich Steiner , který přišel b bojích u sokolova o ruku. Byl zde nadporučík Ludvík Engel, šéflékař Walter Winter, rotmistr Miroslav Weis a další a další.

A začaly potíže. Slováci byli po celou dobu své samostatnosti pod vlivem jedovaté propagandy jejich řízené Alexandrem Machem. Ten člověk se chlubil, že v roce 1942 zorganizoval deportaci – čtěme likvidaci 62 000 slovenských Židů. Slováci otevřeně v jednotkách Židům vyhrožovali a fyzicky je napadali. U brigády se vytvořila situace, kdy napadení když si stěžovali na šikanu, byli potrestáni svými slovenskými nadřízenými. Velmi trpěly vojákyně židovského původu. Pokud na některých postech byli Židé byť v boji zkušení, byli co nejrychleji střídáni Slováky i když ti byli k ničemu. Došlo to tak daleko, že Slováci svým židovským spolubojovníkům vyhrožovali, že po návratu na Slovensko je pověsí na první slovenské stromy.

Mezi vojáky této formace se šířilo heslo „Zo Sidorom proti Židom“. Bohužel převaha Slováků v parabrigádě byla natolik výrazná, že se těmto jevům nedalo zabránit. Nejhůře tito vojáci nesli skutečnost, že někteří jejich velitelé jsou Židé. Že mají vyznamenání za boj proti německé armádě. Tak se v brigádě, která měla být nasazena proti bývalým spojencům Slováků, místo stmelovaní myšlení připravovaly budoucí pogromy.

Situace se vyhrocovala a ve finále se muselo přistoupit k exemplárnímu řešení. Poručík Dezider Mikšej, přeběhlík, byl usvědčen, že před mnoha vojáky prohlásil, že až se vrátí domů, pověsí 50 Židů. Byl veřejně souzen a odsouzen k měsíčnímu vězení. Ale ani to nepomohlo. Zavilost Slováků byla nepřekonatelná. Kam až to došlo, ukazuje případ četaře Tänzera, který zabránil vraždě svého židovského spolubojovníka Slovákem. V boji u Sanoku, kdy jednotka odrážela protiútok Němců zpozoroval, že jeho slovenský spolubojovník místo na Němce míří na vojáka, který ostřeloval postupující Němce z předsunutého postavení. Na dotaz co to dělá, prohlásil naprosto klidně: „Musím toho Žida odpravit“. Nestihl vraždu dokonat, četař ho nekompromisně zneškodnil. Bohužel toto byl také obraz našich jednotek v Sovětském svazu. A už zde se zcela jistě formoval ideový základ toho, že většina židovských vojů ze Svobodovy armády nakonec využila příznivé situace a po válce emigrovala do Izraele. Ale k tomu dále.

Na druhou stranu se musí uznat, že tato brigáda bojovala dobře. 8. září 1944 byla jednotka přesunuta do prostoru západně od Sanoku, kde působila v rámci bojů v souvislosti s Karpatsko-dukelskou operací. Do 18. září se 1. prapor čs. pdb. Probojoval podpořen sovětskými tanky do Pulaw, čímž bylo splněno bojové poslání brigády, která byla stažena z fronty zpět. Potom čekala, co bude. Sovětské velení vykazovalo značnou neochotu ji nasadit do boje na Slovenském území.
Jenže koncem září se neochota vyslat parabrigádu na Slovensko začala pro Sovětský svaz stávat těžko udržitelným a vysvětlitelným politickým problémem. Naléhavé žádosti k jejímu odeslání na Slovensko přicházely nejen z londýnského MNO, ale i z řad exilového vedení KSČ v Moskvě. Sovětské vedení to zdůvodňovalo nepřízní počasí - jednalo se jen o další zdržovací taktiku. Teprve 25. září 1944 se začaly uskutečňovat první výsadky na povstalecké území Slovenska. Účast dobře vycvičených vojáků byla pro slovenské povstalce, velkou posilou.
Jenže i takový útvar nakonec ztratí síly a když se začalo povstání hroutit, před brigádou stálo rozhodnutí co dál. Zvítězila verze velice riskantního a náročného přesunu na východ, což se však neobešlo bez dalších bojů. Při těchto střetech dokonce ztratila brigáda svoji bojovou zástavu., symbol cti a bojové slávy. Ústupové martýrium skončilo v polovině února 1945, kdy jednotka o síle 96 důstojníků, 36 rotmistrů a 447 příslušníků z řad mužstva, vyšla u Brezna nad Hronom z německého týlu a přešla do sestavy sovětských a rumunských vojsk.

Na konci léta byl náš armádní sbor postupně přemisťován do oblasti Krosna. Sem dorazilo i 100 důstojníků poslaných z Velké Británie. Mezi nimi bylo i 40 Židů, například poručík Artur Hanák. Začala nejhorší část vojenských dějin naší východní armády, účast v Karpatsko-dukelské operaci. Není potřeba se jí zabývat, ale pravda je asi opravdu taková, že její počátek byl ve své podstatě katastrofa. Kapitán Šimon Šachta přímo uvedl, že to byl masakr nepřipravených a zaskočených vojáků. Bylo potřeba přejít postupně 7 horských hřebenů a všechny byly tvrdě bráněné německými vojáky. Nebylo možno rozvinout potřebné síly děl, použití tanků bylo silně omezené. Bylo obtížné provádět manévrovou válku a často nemuselo útočit čelně. Navíc velitel sboru generál Kratochvíl od sovětské strany nedostal správné informace a rozhodnutí, která dělal tak byla špatná. Stálo ho to místo. Panika zachvátila i vysoké velitel – velitel 3. brigády plukovník Střelka, když byl požádán velitelem protitankového oddílu podporučíkem Fišem o pomoc, na něj v panice křičel ať si pomůže sám.

Výsledek prvních bojů byl děsivý – na 1 200 padlých a raněných tak, že byli dlouhodobě vyřazeni z boje. A to náš sbor čekalo dalších 6 horských pásem.

Leopold Presser bojoval jako velitel pěší roty u 1. brigády. Bojoval tak jak byl zvyklý - vytrvale, šetřil lidi a snažil se plnit úkoly. Zdá, se že trochu rozumu do bojů vneslo zařazení dříve citovaných desítek důstojníků přišlých z Velké Británie. Generálové Vedral –Sázavský a hlavně generál Karel Klapálek byly skvělí lidé i velitelé. Klapálek si navíc získal srdce všech židovských vojáků ve sboru. Pro něho to byli stejně kvalitní lidé jako kterýkoliv jiný voják a protože navíc ze Středního vchodu byl zvyklý s nimi spolupracovat, prostě v tom pokračoval. 14 dnů trvalo, než se sbor probil tam, kde měl být třetí den ofenzivy a sbor měl 400 mrtvých a více než 1 600 raněných. Bohužel velké ztráty měl sbor i na důstojnících a hodně padlých bylo právě mezi těmi, co krátce před bitvou dorazili ze západu. Neznali sovětskou taktiku, neznali zbraně kterými jejich jednotky bojovaly, neznali ani své muže. I když to byli velmi dobří vojáci, nedostali šanci to ukázat. To je jedna z věcí, kterou by stálo za to někdy posoudit. Řečí o tom, že tito lidé, praví vlastenci a stateční vojáci nic neuměli a neměli zkušenosti bylo a je pokud na to ještě někde narazíte uměle vytvořené klišé, které je pouhou sprostou pomluvou.

Presser se vyznamenal v boji o německá postavení, která se nacházela v lokalitě zvané kóta 694 – Hyrowa hora. Byla to poslední výšina v německých rukou, ze které se dala vést palba do dukelského údolí. O toto důležité opevněné postavení se rozpoutaly rozhořčené boje. Kóta byla dobyta 22. září jednotkami 1. čs. samostatné brigády podporovanými tanky. Na místě se vyznamenali samopalníci Arnošta Steinera, kteří v počtu 52 pronikli na vrchol a s překvapením ho obsadily. Presser se svými muži potom bodákovými ztečemi opakovaně zabránili Němcům vrchol opětně dobýt. Na samý závěr těchto bojů byl Leopold Presser vážně raněn.

Bitva o přístup na území naší předválečné republiky skončila. Cena, kterou sbor za tento úspěch zaplatil, byla strašná. Oficiálně se uvádí, že ztráty dosáhly 6 500 padlých a raněných. Z tohoto bylo více než 800 vojáků židovského původu.
Prezident Edvard Beneš, když zjistil stav ztrát byl otřesen a prohlásil, že jde o strašné ztráty a vytýkal je Svobodovi jako veliteli sboru. Když se potom podíval na bojiště, kde k nim došlo, uznal obtížnost bojů, ale trval na tom, že ztráty jsou příliš velké. Myslím si, že měl pravdu. Ale pravdu měl i Svoboda, když mu vzkázal, že za ztráty u jednotek v jeho podřízenosti odpovídá on, velitel. Ale další větou se ho ptá, kdo nese odpovědnost za ztráty našeho obyvatelstva v koncentrácích, kde zahynulo několik set tisíc našich občanů. Odpovědi se nikdy nedočkal.

Tímto končí přímá bojová cesta Leopolda Pressera. O tom jak bojoval, vypovídá i to, kolik za svoji statečnost velitelskou dovednost obdržel vyznamenání:
- třikrát dosáhl vyznamenání Československého válečného kříže 1939,
- dvakrát československou medaili Za chrabrost před nepřítelem,
- československou medaili Za zásluhy I. stupně,
- československo pamětní medaili se štítkem SSSR,
- sovětskou medaile Za pobědu
- Řád SNP.

Ale ještě jsem se nevyčerpal.

Kapitola třetí: Válka skončila – co bylo dál?
Po zranění, jehož léčba trvala až do dubna 1945, se vrátil ke sboru a ke své 1. brigádě. Zůstal důstojníkem bez zařazení a do bojů až do konce války nezasáhl. Jeho poválečný život byl naplněn prací v armádě.
Nedemobilizoval a zůstal sloužit. V hodnosti štábního kapitána byl zařazen na funkci v obranném zpravodajství u vyšší jednotky, která vznikla z jeho 1. samostatné brigády. Jeho nadřízeným po odborné linii se tak stal generál Bedřich Reicin. V roce 1946 se Leopold Parma oženil.
Hodlal změnit svůj života a rozhodl se odejít do civilu a vystudovat sociální vědy ale pro rodinné důvody z toho sešlo. Následovala ale změna, která mu život opravdu změnila to způsobem, který nikdo nečekal. Od roku 1947 byl přemístěn na pražské posádkové velitelství a zde v roce 1948 byl pozván na ministerstvo obrany, kde mu bylo sděleno, že byl vybrán na delikátní práci. Měl se jako styčný důstojník mezi československými vojenskými institucemi a jejich protějšky u izraelské Hagany účastnit všeho co souviselo s akcí, která byla nazvána jako „DI“, tedy „Důvěrné Izrael“. Svojí prací založené na autoritě, kterou v armádě měl, jeho židovském původu a značných bojových zkušenostech měl pomoci nově vzniklému státu Izrael.

Sám Leopold při svém svědectví pro Ericha Kulku přímo řekl, že od mládí sympatizoval se sionistickým hnutím a po válce se o vše co se dělo v Palestině s osobním zaujetím zajímal. Jestli věděl o tom, že pro komunistickou vládu byla pomoc Izraeli motivována snahou oslabit britský vliv na Blízkém východě nevypověděl nic. Ale jako vysoký důstojník obranného zpravodajství věděl, že obnovené Československo se v otázkách budoucnosti židovské populace, která přežila holocaust praktikovaný na území protektorátu okupační mocí a na území Slovenského štátu samotnými slovenskými orgány ve spolupráci s německými zmítá v rozporech.

Na jedné straně od konce války Jan Masaryk a jeho lidé výrazně přispívali k záchraně desítek tisíc Židů kteří přežili koncentrační tábory a při návratu do svých domovů čelili novým útokům vlastních spoluobčanů. To se týkalo hlavně Polska, Rumunska a bohužel i Slovenska. Zde byli tito navrátilci krutě šikanováni, byl jim odmítán jejich vlastní majetek, který byl arizován, tedy dostali ho obyvatelé za „zásluhy“ a protože si obnovené vlády nedokázaly se situací čestně poradit, byli tito lidé opět vystaveni pogromům. Masaryk se podílel na akci „Bricha“ kterou ve střední a východní Evropě organizovala Hagana a šlo v ní o to, tyto lidí přemístit do západní Evropy na území spravovaná armádou USA a přes Francii je poslat lodními transporty do Palestiny. Prokazatelně se ví o devíti ešelonech. Pro zotavení zbídačených uprchlíků nechal zřídit v Náchodě, Aši, a Broumově dočasné zotavovací tábory, kde se tito lidé soustředily a za pomoci kvalitní stravy, lékařské pomoci a prostě jen slušný zacházením tito lidé nabrali fyzické psychické síly a mohly tuto dlouhou cestu do nového domova podstoupit.

Na druhé straně od samého konce války viděl další jev. Se Svobodovou armádou přišlo zpět do vlasti velké množství vojáků – veteránů, židovského původu. Po návratu domů čelili tomu samému čemu Židé ve výše jmenovaných zemích. Viděl, jak jsou porušovány zákony přijaté obnovenou vládou, viděl jak jsou jeho spolubojovníci na různých shromážděních a v tisku osočováni a napadáni. A viděl i to, že hlavní roli v těchto aktivitách začíná sehrávat komunistická strana. Pokud si tito vojáci přivedli i své rodiny a nebylo jich málo, dostávali se svízelné ekonomické a sociální situace. V roce 1947 byly komunistickým poslancem Kopeckým načrtnuty prováděcí zásady pro restituci majetku navrátilým emigrantům a předání majetku po odsunovaných sudetských Němcích vojenským veteránům a jejich rodinám. Ale tyto zásady byl právě a jen u židovských uchazečů porušovány a sám Kopecký veřejně mluvil o těchto lidech jako o „bradatých Šalamounech“ kteří si nárokují přednost před slušnými Čechy. To se objevilo v deníku Právo ve dnech 25. a 26. března 1947. Tento zlý projev vyvolal sice i v nežidovské veřejnosti hodně negativních reakcí, ale tito lidé přestávali věřit, že mají šanci na rovnoprávný život ve vlasti, kterou pomáhali osvobodit a za kterou jich v boji tolik padlo a bylo raněno.

Ale skrytá i otevřena antisemitská kampaň se už rozběhla a Židé propadali malomyslnosti a obavám. Mnoho vojáků psychicky vyčerpaných válečnými událostmi a zjištěním, že jejich rodiny a většina jejich židovských spoluobčanů byla za války vyvražděna tuto situaci nezvládlo a spáchalo sebevraždu. Provedl to třeba rotmistr Izák Weiss, který prošel Sokolovem, Kyjevem i Duklou. Byl několikrát raněn, jeho hrud zdobily těžce vysloužené řády a medaile. Když dorazil domů, zjistil, že celá jeho rodina zmizela. Najednou se stává terčem antisemitských útoků - zastřelil se, stejně jako lékař kapitán Baumann a další.

Leopold Presser to viděl a tak tuto nabídku přijal.

Hagana věděla, že vývoj směřuje k tomu, aby Židé po mnoha staletích získali svůj vlastní stát Ale i když měla k dispozici dostatek bojovníků, nedostávali se jí to hlavní - zbraně. A její agenti zjistili, že Československo se jeví jako možný dodavatel velmi vstřícně. Při hledání vhodných lidí objevili její agenti doktora Ottu Felixe, známého pražského advokáta, který se usadil v Palestině v Tel Avivu a začal zde velmi úspěšně podnikat. V době, kterou řešíme hebreizoval a pod jménem Uriel Doron byl ochoten odcestovat do Prahy a převzít tajnou misi a pomoci zbraně ve své bývalé vlasti pro Izrael získat.
Když dorazil do Prahy zjistil, že je vítán jak svými přáteli z doby, kdy zde žil, tak i lidmi z vlády, kteří se po návratu z Londýny vrátili na svá místa, tak přestaviteli průmyslu a bankovnictví. To bylo více než dobré. Již začátkem roku 1948 dostal Ben Gurion tolik očekávanou zprávu:

„Československo nám zbraně prodá“.

Ihned vyslal diplomata Ehuda Avriela do Paříže a do Prahy a ten do Paříže dorazil těsně před tím, než byl vyhlášen plán na rozdělení Palestiny. Zde se setkal se svým blízkým přítelem Robertem Adamem, který už před válkou reprezentoval v Rumunsku brněnskou Zbrojovku a žil napřeskáčku v Rumunsku i Palestině. Oba odjeli do Prahy a zde byla 1. prosince 1947 podepsána dohoda o prodeji zbraní pro Haganu. Tím byl položen zárodek budoucího vítězství izraelských ozbrojených složek ve válce o nezávislost.

Leopold Presser byl pověřen v první fázi prioritním úkolem koordinovat zajištění dodávek zbraní – tedy zajistit hladký průběh jednání izraelských emisarů se zástupci armády, kteří zbraně uvolňovali z armádních skladů, se zástupci zbrojovek, kteří měli zajistit jejich kontrolu a uvedení do řádného technického stavu i s politiky, kteří se k těmto jednáním dostali na základě rozhodnutí vlády.
Před převzetím funkce byl přijat přímo ministrem obrany generálem Ludvíkem Svobodou. Ten mu doporučil změnu jména z německy znějícího Presser na Parma. Leopold tak učinil a nové jméno už si ponechal po zbytek života.

Začala nejdůležitější práce jeho života.

- řídil dodávky zbraní pomocí leteckého mostu ze Žatce, Ruzyně, českých Budějovic a Kunovic do Izraele. Zde nejenom koordinoval správný rytmus návozu na letiště, nakládku a odlety. Staral se i o utajení a krycí legendy. Když se v Žatci objevili lidé z americké ambasády, z letadel se právě vykládaly bedny s pomeranči. Američané, kteří přijeli na udání zkontrolovat dodržování zbrojního embarga pro Palestinu odjeli s prázdnou. Na letišti neobjevili nic závadného. Bylo to nutné – agenti arabských států podporovaní britskou tajnou službou se snažili vypátrat podrobnosti, aby bylo možno tyto dodávky sabotovat a rekvírovat.
Do Izraele proudily pušky, kulomety a první letecká technika- letouny S-199, jejich příchod na bojiště změnil poměr sil jak na zemi, tak ve vzduchu. Při tom úzce spolupracoval s velitelem letecké složky Hagany, Ben Chorinem při zajišťování bezpečnosti prostoru i provozu. Tento muž práci Leopolda Parmy považoval za zásadní pro úspěch mnoha aktivit.

- kontroloval a odstraňoval překážky při výcviku pilotů na letištích České Budějovice, V Hradci Králové a Olomouci, leteckého pozemního personálu v Liberci a parašutistů v severních Čechách pro rodící se izraelskou armádu. Třeba s piloty to bylo složité. Byli to nováčci i zkušení váleční piloti kteří létali v RAF a americkém letectvu. Ti se přeškolovali na letouny S-199 a další část se školila na další typ dodávaných letounů tedy Spitfiry. Vše bylo navíc potřeba z koordinovat i s rychlým odesláním způsobilých pilotů na bojiště v Palestině. Nebylo to lehké, ale Parma i lidé kolem něj se svých úkolů zhostili více než jen dobře.

- měl za úkol vyšetřovat a řešit případná nedorozumění a rozpory. Je logické, že jich nebylo málo.

Při tomto se řídil pokyny od svého nadřízené v akci Důvěrné Izrael plukovníka Paly, který měl přímé spojení na ministra obrany generála Svobodu a náčelníka generálního štábu generála Bočka. Denně navštěvoval izraelské velvyslanectví a podle potřeby jednal s velvyslancem Ehudem Avrielem, s ministerským radou Urielem Doronem a samozřejmě i druhým styčným důstojníkem, Naftali Bar Slalomem, o kterém jsem psal jinde.

Při několika kontrolách u výcviku budoucích výsadkářů se potkal s vojákem Kurtem Lanzerem. Tento chlapík byl nejmladší ze tří synů. Otec nepřežil útrapy sovětského lágru. Matka celou válku sloužila v týlových prvcích československých jednotek v SSSR. Bratři Norberet a Walter padli v krutém boji v Sokolově.


Zde jsou obrázky Lanzerových bratrů Norbereta a Waltera.


Výsadkář izraelské armády, četař Kurt Lanzer přebírá z rukou izraelského premiéra Ben Guriona vyznamenání za statečnost v boji. Zcela jistě zůročil vše, co se naučil jak u 2. parabrigády tak i při výcviku výsadkářů pro Haganu.

Kurtovi v té době bylo jen 16 let a matka požádala osobně plukovníka Svobodu, aby její poslední syn nebyl do bojů nasazen. Ten se o to postaral. Sloužil jako spojař. Nakonec a absolvoval plný výcvik u 2. paradesantní brigády ale opět na zásah nyní už generála Svobody nebyl poslán do bojů v SNP. Generál plnil slovo. Nyní už nic nemohlo zabránit tomu, aby se zařadil tam, kde si mysle že patří.

Jeho poslední úkol jako styčného důstojníka bylo zastřešit výcvik izraelských dobrovolníků. Zde jak se jistě čtenář dovtípí, šlo o vytvoření a vycvičení motomechanizované brigády. Zde je na místě uvést pár důležitých fakt. Po válce bylo z iniciativy skupiny vyšších důstojníků židovského původu, kteří na naše území přišli se Svobodovou armádou založeno „Sdružení židovských účastníků československého odboje“. V době, kterou řešíme, byl jeho předseda velmi schopný důstojník kapitán Šimon Šachta. Toto sdružení mělo několik cílů:

- zajistit spravedlivé povyšování a růst ve funkcích židovských vojáků z povolání všech kategorií

- pomoci k repatriaci navrátilců a nových občanů Československa a zajistit jim důstojný život na základě jejich statečného boje na frontách právě skončené války

- zabránit antisemitismu v ozbrojených silách, které po skončené válce sdružovali vojáky, kteří bojovali v několika různých armádách, někdy dokonce bojujících proti SSR a spojencům.

Bohužel musím konstatovat, že toto sdružení ve svých cílech neuspělo. Se židovskými veterány se nikde nepočítalo do opravdu vysokých funkcí. Na Slovensku byli vojáky a důstojníky, kteří sloužili v armádě Slovenského štátu otevřeně šikanováni a napadáni. Slovenští vojáci se dokonce zúčastnili prvních poválečných pogromů na židovské spoluobčany. Stejná situace byla i s předválečným důstojníky českých zemích – celou válku jich valná část přežila v tichu a klidu a najednou měli poslouchat Židy jako své nadřízené – odmítali to a docházelo k vážným roztržkám.
Rodiny židovských veteránů se díky antisemitské náladě ve většině společnosti ocitli v hmotné nouzi, bylo jim upíráno bydlení, přebírání hospodářství po odsunutých sudetských Němcích a nakonec byli napadáni politiky a tiskem.

Kapitán Šachta a lidé kolem něj naznali, že se v jejich vlasti nejenom ni nezměnilo při jednání se Židy, ale že situace se dokonce začíná zhoršovat. Probíhající akce „Důvěrné Izrael“ jim umožnila nalézt řešení. Toto řešení mělo tuto ideu: „ Když nás nechtějí u nás doma, raději sami odejděme tam, kde nás chtít budou a kde dostaneme možnost mít pocit, že jsme plnohodnotní občané“.

Na základě tajného jednání mezi těmito lidmi a izraelskou stranou Od nás šlo o tyto vojáky:
kapitána inženýra Samsona Šachtu
štábního kapitána Artura Hanáka
kapitána Viléma Kahana
štábního kapitána Karla Fantu

Výsledkem těchto jednání na přelomu května června 1948 bylo sepsání a podepsání konkrétní dohody dne 25. června 1948 v pražském hotelu Esplanade. V úvodní preambuli bylo jasně uvedeno, cituji:

„ organizovati, se souhlasem kompetentních míst, na území ČSR samostatnou bojeschopnou vojenskou židovských dobrovolníkův v počtu přibližně jednoho tisíce mužů a žen. Tato jednotka bude po skončení nutného výcviku státi vládě Izraele k dispozici“

Podepsali:
za českou stranu:
kapitán inženýr Samson Šachta, kapitán Vilém Kahan a štábní kapitán Karel Fanta

za stranu Izraele:
Ehud Überall, G. Fried a Michal Huter.

Dohoda stanovila tyto rámcové úkoly:

Primo: Česká stana zajistí výcviková střediska, výzbroj a výstroj pro cvičené vojáky, potřebnou munici a ostatní vojenský materiál.
Secundo: Izrael se zavázal finančně zajistit organizaci, zaplatit náklady na výcvik a to v celém komplexu, transport vycvičených vojáků do Izraele i s jejich rodinnými příslušníky a po dobu výcviku i hmotné zajištění vojáků a jejich rodin.

Až v této podobě byl tento projekt předložen hlavním osobnostem akce DI. Když se nad tím zamyslím tak to, že byl rychle schválen a rozběhnut možná způsobilo i to, že se tak část armádních špiček touto cestou mohla zbavit problémových vojáků. Přepokládalo se, že po odsunu do Izraele se už nevrátí a tím problém židovských veteránů a jejich požadavků zmizí sám. Navíc bylo jasné, že s nimi odejdou i jejich rodiny to mohlo pocit snížit a narůstající úroveň antisemitismu ve společnosti. To je jedna možnost. Ale je docela dobře možné, že si tito nadřízení uvědomili, že se antisemitismu a jeho praktické realizace hodlá ujmout komunistická strana a tímto chtěli dostal židovské veterány, jejich rodiny a další dobrovolníky z pod možného úderu v blízké budoucnosti. Jako optimista bych raději věřil té druhé možnosti. Politické zajištění tohoto posledního projektu akce DI jsem popsal v předchozí práci.

Leopold Parma se zde dostal opět do kontaktu a blízké spolupráce se svým válečným spolubojovníkem Antonínem Sochorem. Jeden druhého si velmi vážili a tím jejich schopnost spolupracovat nepoznala problém, který by nešlo řešit. Když přicestoval představitel Izraelské armády generál Aluf Shaltiel, stal se jeho pobočníkem, staral se o utajení jeho přítomnosti, zajišťoval jeho služební cesty a osobní kontakt s dobrovolníky.

Díky dobré práci Sdružení se podařilo podchytit většinu židovských veteránů ze Svobodova sboru a v brigádě, která nakonec odjela přes Mikulov do rumunského přístavu Konstanca jich bylo více než 1 500. Všichni kdo je měli, si sebou do nové vlasti vzali své rodiny. Brigáda byla přepravena jako celek, ale po vylodění v Haifě byla rozdělena a bojů se účastnila jen její menší část. Drtivá většina jejích příslušníků se natrvalo usadila v Izraeli a sloužila na různých postech v armádě, policii ale i v civilních zařazeních.

Zde náš příběh pomalu končí. Leopold Parma, štábní kapitán naší armády s brigádou neodcestoval. Zůstal doma a pokračoval po skončení akce „Důvěrné Izrael“ ve své práci na ministerstvu obrany. Začátkem května roku 1949 byl nečekaně předvolán do kanceláře plukovníka Paly. Jejich jednání bylo krutě krátké. Pala mu bez jakéhokoliv proslovu předal cestovní pasy a víza pro vycestování do Izraele pro něho, manželku i obě děti. Řekl mu jen jedinou větu: „ Zítra odcestuj, protože bude zle“. Podal mu ruku a propustil ho. Parma byl otřesen, ale svému kolegovy a nadřízenému uvěřil. Odcestoval do Izraele, kde už zůstal.

Při strašlivých procesech v padesátých letech naší zemí otřásla vlna antisemitismu. Měl své oběti na všech úrovních společnosti včetně lidí, jako byl generální tajemník KSČ Rudolf Slánský nebo šéf vojenského obranného zpravodajství Bedřich Reicin. Mnoho zůstavších vojáků židovského původu bylo z armády vyhozeno, hodně jich čelilo soudům a vězení.

Na naši pomoc Izraeli padal prach a velká část dostupných dokumentů byla zničena nebo zašantročena. Zapojili jsme se na desítky let do skupiny států, pro které byl Izrael zlo a naše pomoc tomuto státu zmizela z oficiálních dějin. Když došlo k roku 1989 a zrodil se mocenský převrat, při kterém byl zlomen komunistický ¨režim, Izrael zpozorněl. Myslím si, že málokde ve světě sledovali události u nás tak pozorně jako v této zemi. Nové vlády odhodily stará komunistická klišé a velmi rychle obnovily mezi námi a Izraelem ducha podaných rukou a spolupráce. Tento stát nám nabídl mnoho možností a ne všechny byly využity. Ale naši lidé, kteří se tam po roce 89 dostali, byli zhusta překvapeni, jak je Československo v této zemi populární a jak dobrý zvuk zde slovo Čechoslovák má. Došlo k otevření zapečetěných krabic v archivech armády, zbrojovek, objevili se pamětníci. A před námi vyvstala ze zapomnění krátká, ale významná kapitola našich dějin, kdy naše země pomohla politicky, výzbrojí i vycvičenými vojáky přežít jednomu státu v době pro něj nejtěžší.

Leopold Parma po příjezdu do Izraele nastoupil službu v armádě. Ale nezůstal v ní dlouho. Po vytvoření zázemí pro svoji rodinu odešel do zálohy a po zbytek produktivního života pracoval jako policejní důstojník. Své vlasti kterou získal po odchodu z té staré sloužil odpovědně a věrně. Po mnoha letech se vrátil do bývalého domova.

V našem tisku se objevila tato zpráva, cituji:

„Nejvyšší vyznamenání Ministerstva obrany udělil při slavnostním ceremoniálu v kryptě chrámu Sv. Cyrila a Metoděje v Praze 8. května 2010 místopředseda vlády a ministr obrany Martin Barták. Předání Kříže obrany státu ministra obrany ČR a Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR se uskutečnilo v Den vítězství, tedy v době, kdy si celá Evropa připomíná 65. výročí od kapitulace fašistického Německa.

V projevu k vyznamenaným ministr Martin Barták uvedl: „Zvláštního významu zde proto nabývá i dnešní symbolika udělených resortních vyznamenání, Kříže obrany státu a Zlaté lípy. Kříž jako prastarý obraz člověka s rozepjatýma rukama, tedy symbol věčného života, svobody a naděje, lípa jako personifikace ryzího vlastenectví a neokázalého, o to však upřímnějšího češství. Přijměte dnes prosím projev největších díků a nejvyššího uznání ode mne, ale vůbec od všech, pro které jste zosobněním vojenské statečnosti a občanské odvahy.“

Kříž obrany státu ministra obrany České republiky byl udělen i štábnímu kapitánovi ve výslužbě Jehudovi Parmovi“

Ano to je náš voják Leopold Presser, který si v Izraeli změnil i křestní jméno. Ale to nebylo vše. Další setkání se konalo v Kramářově vile dne 12. května 2010. Premiér Jan Fischer toho dne ráno vyznamenal medailí Karla Kramáře několik česko-izraelských vojenských veteránů. K tomu ve svém projevu řekl, CITUJI:

"Dnešní ocenění medailí prvního československého premiéra Karla Kramáře je především symbolickým uznáním vašich zásluh. Je symbolickým připomenutím, že jsme na vás nezapomněli. Zde rozhodně neplatí ono „sejde z očí, sejde z mysli". Spíše, že z Prahy do Jeruzaléma je to, co by kamenem dohodil", uvedl při slavnostním předávání předseda vlády".



Českoslovenští a nyní už izraelští veteráni při přijetí u premiéra České republiky Jana Fišera.

Prvním vyznamenaným byl Jehuda Parma, který se v roce 1922 narodil jako Leopold Presser v Jasenieci v okrese Bielsko. Po okupaci nacisty odešel do Polska a Sovětského svazu, kde se stal příslušníkem československé vojenské jednotky. Účastnil se prvního vystoupení 1. československého polního praporu v SSSR, bitvy u Sokolova, kde zároveň padl jeho bratr Egon. Podílel se také na bojích československých jednotek až do konce druhé světové války, poté po osvobození působil v armádě jako zpravodajský důstojník. V roce 1948 se významným způsobem podílel na organizování a výcviku židovských dobrovolníků, s nimiž později odešel do Izraele. Zde krátce působil v armádě. Až do odchodu na odpočinek vykonával funkci policejního důstojníka.



Jehuda Parma, dříve československý voják Leopold Presser v roce 2010.

Co více dodat? Je to těžké, ale pár slov ještě snad dokážu napsat.

Když pomalu končila cesta československého legionu v Polsku, dne 11. září byl v místě jeho dislokace Leszné vyhlášen poplach. V noci celá jednotka nastoupila do vlaku, jehož každý vagon byl vyzbrojen protiletadlovým kulometem. Vlak měl dopravit československé dobrovolníky k rumunským hranicím. Vlak byl zastaven asi 8 kilometrů před Tarnopolem a zůstal stát ve stanici Hluboczek Wielky. Tam byl transport napaden německými letadly, která ale zničila jen nádraží. Náš legion musel vystoupit a byl ubytován v této vesnici. Zde žilo ukrajinské obyvatelstvo nepřátelské Polákům a tato nevraživost se přenesla i naše vojáky. Dne 15 září 1939 se stalo nádraží opět terčem útoku letadel. Velitel protiletadlové obrany nařídil postavit z kulometů obranný kruh a jeho velením pověřil četaře aspiranta, československého Žida doktora Grünbauma. Když se přiblížila další vlna letadel, četař nařídil palbu. Jenže střelci nezvládli psychický účinek nízko útočících letadel a utekli. Četař Grünbaum jako jediný vytrval. Když jako jediný ostřeloval protivníkova letadla, střepina z bomby mu roztrhla břicho. Zemřel. A jak jeho smrt viděli jeho, no řekněme spolubojovníci? Lékař Taraba prohlásil:

„Žid chtěl dělat hrdinu a zemřel na vlastní blbost“.

Zbabělost tedy byla vyložena jako chytrost a statečnost jako blbost. Ale pro dějiny je neoddiskutovatelnou pravdou, že první voják pocházející z československého legionu, který opravdu padl v boji, byl doktor Vítězslav Grünbaum, Žid a sionista z Lázní Jeseník. Byl pohřben na židovském hřbitově v Tarnopolu. Na jeho pohřbu štábní kapitán František Fanta přijal závazek, že už nikdy nestrpí, aby se v naší armádě proti Židům štvalo. To se mu nepodařilo a byl celou válku svědkem právě diskriminace a napadání sebe a lidí stejných jako on. Možná i proto byl jedním z těch, co podepsali 25. června 1948 v pražském hotelu Esplanade dohodu o vycvičení motomechanizované brigády a spolu s ní potom odešel pryč ze země, která vykročila na cestu pronásledování Židů a měl tak podíl na tom, že několik tisíc československých židovských veteránů a jejich rodinných příslušníků a přátel odešlo bránit a budovat svoji novou vlast.

Za Československo a také své příbuzné umírající v plynových komorách však u Sokolova, Kyjeva, Žaškova, Bíle Cerekve, na Dukle, i na území Slovenska, Moravy a Čech, položilo život v uniformách prostých vojínů, poddůstojníků a důstojníků mnoho Židů. Byl mezi nimi například i bratranec pozdější americké ministryně zahraničí Madeleine Allbrightové poručík interbrigadista, kterému Londýn hodnost neuznal a bojoval jako kulometník Ignác Spiegel, bratři Lanzerové, velitel družstva Kurt Wolf, velitel samopalného družstva Arnošt Brodavka, čtyřicátník s nemocným srdcem a dobrovolník se silnou oční vadou Hugo Redisch a další a další.
Jiní Židé přežili. Například Arnošt Steiner - legendární samopalník, nositel mnoha válečných křížů a jiných vyznamenání. Bedřich Steiner, který přišel o ruku, ale bojoval až do konce války.

Hrdina Sovětského svazu Antonín Sochor, který organizoval v roce 1948 výcvik brigády Hagana složené z židovských bojovníků, o něm řekl, cituji:

˝Jestliže jmenovali hrdinou Sovětského svazu mě, pak Arnošt Steiner měl být jmenován dvakrát. My všichni víme, že důvodem, proč vyznamenání nedostal, je jeho židovský původ˝. Bylo to opravdu tak?

A jaký byl vděk vlasti? Židé bojující za svobodu Československa byli z mnoha důvodů tabu. Nejen za komunistů. Jsou tabu i dnes. Neustále se píše a mluví o tom, jak špatně totalitní režim zacházel s vojáky, kteří přišli po válce ze západu. Je to pravda, jejich osud byl takový, jaký byl a je to ostudou naší země. Ale proč se nemluví o tom, jaký byl osud mnoha židovských vojáků, kteří přišli s armádou z východu? Jejich osud byl stejně zlý a na jejich šikanování v armádě se podíleli i vojáci co přišli právě ze západu. Možná to trochu souvisí i s následující příhodou, kterou svého času vyprávěl v Izraeli Erichu Kulkovi někdejší příslušník 1. československé tankové brigády Gustav Meier.
Vzpomínal na to, jak se společně s dalšími svobodovci zúčastnil 17. května 1945 slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí. Davy jásaly a provolávaly slávu. Jeden z nadšených diváků se obrátil k Meierovi a vzápětí, aniž by tušil jeho původ, mu vesele řekl:

˝Podívejte se, pane štábní kapitáne, kdo se nám to vrací! Samej židák, pane štábní. Samej židák.˝


Literatura:

Toman Brod, Tobrucké krysy, Naše vojsko, Praha 1967
Rohel, Jan, V boji za mír, Ostrava, Dům polit. výchovy Měst. výboru KSČ, 1975
Svoboda Ludvík, Z Buzuluku do Prahy, Mladá Fronta, Praha 1974 (1. vydání v roce 1960)
Erich Kulka, Židé v Československé Svobodově armádě, první vydání Institute of Contemporary Jewry, Jerusalem 1977, u nás Naše vojsko 1990
Fidler Jiří, Sokolovo 1943, Naše Vojsko, Praha 2004 (1. vydání)
Vojenské dějiny Československa díl IV. Praha, Naše vojsko, 1988
Alexandr Isajevič Solženicyn, Soustroví GULAG, OK CENTRUM, Praha 1990
Reicin Bedřich / Mareš Jan, Sokolovo, Praha 1945
Karel Klapálek, Naše vojsko, Praha, 1987
Karel Richter, Cesta k Sokolovu, Praha, Naše vojsko 1981
Karel Richter, Apokalypsa v Karpatech, Praha 2003
Karel Richter, Přes krvavé řeky, Praha 2003
Karel Richter, Heroický boj na řece Mža, Přísně Tajné č. 3/2001
http://www.army.cz/informacni-servis/vy ... ani-40146/
http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/ak ... any-71935/

pěkný článek mě se tvé články líbí ale dal mi zabrat to přečíst... super článek

Inu to už je tak. Já krátké články psát neumím. Ale nyní mě nějak přešla chuť něco dělat - budu jen kibicovat a trochu moderovat. Takže si palbáctvo on mých dlouhách článků odpočine.

Takže si palbáctvo on mých dlouhách článků odpočine.

Dlouhý článek si představuju jinak, tohle je extrémně dlouhý článeček ...jak dlouho jsi to smolil jestli můžu mít skromný dotaz?

Polarfoxi s jistými přestávkami skoro dva měsíce. Měl jsem hodně volného materiálu z práce o naší pomoci státu Izrael. A když jsem narazil na informace o tom že tento člověk byl v roce 2010 po desítkách let vyznamenán naší vládou naznal jsem, že je potřeba tuto práci vytvořit.

Jestliže od převratu jsou nám každý rok připomínáni naši hrdinové ze západních vojenských formací a to jak zlý k nim totalitní režim byl, je potřeba ukázat, že to nebyli jen oni kdo zjistil, že vlast je nechce. Navíc Židé byli na řadě před nimi a na jejich šikaně se podíleli i oni. To není nic proti nim - prostě taková byla doba a a jestli jsme díky emigraci ztratili hodně skvělých lidí z řad zápaďanů, tak stejnou ale dřívější emigrací jsme ztratili možná i více stějně kvalitních lidí. O jedněch se píše pořád. O těch druhých skoro vůbec. Díky Palbě, která tyto práce toleruje a chrání, patříme k těm, kdo na toto dokáží psát a diskutovat.

O jedněch se píše pořád. O těch druhých skoro vůbec. Díky Palbě, která tyto práce toleruje a chrání, patříme k těm, kdo na toto dokáží psát a diskutovat.

Samozřejmě souhlasím, o všem je třeba psát ze všech pohledů a stran, pak se teprve složí nějaký rozumný obrázek. Možná pak není tak idylický, tak jednoduchý, ale je o to zajímavější a prostě lidský.

A je fakt, že některé servery mají své určité zaměření, nějakou ideologickou linii, co se dá poznat, ale tady jsem nic nějak vyhraněného nepoznal. Což jsem rád.

patrači já to myslel v dobrém .... mě se tvoje články líbí

Však já to tak také pochopil. Ale prostě si vezmu volno. Slíbil jsem přednášku a na tu musím vytvořit PDF a prezentaci, rozbíhám ve firmě další rok, a koneckonců jsem toho za ten rok a půl napsal dost. Zvolním tempo.

Jesti ještě něco pro Palbu napíšu nevím. A pokud ano tak těžko říci kdy.

Pátrač píše:Jesti ještě něco pro Palbu napíšu nevím. A pokud ano tak těžko říci kdy.

Opravdu?
Jestli jo, pak mi asi nezbude, než se na tvou památku pořádně ožrat.
Jinak malá technická: Těch T-34 nebylo u Sokolova deset, ale prý jen dva. Josef Buršík - u Sokolova velitel čety v Jarošově rotě - se ve svých pamětech chechtá, jak parádně oblafl své vojáky i všechny historiky. Prý se s těmi tankisty domluvil a za účelem povzbuzení morálky je nechal pětkrát objet jakýsi lesík. Takže jeho vojáci skutečně viděli deset tanků, ale ve skutečnosti byly opravdu jen dva...

Dost mě překvapil vysoký podíl židovských vojáků v bitvě u Sokolova a také zjevný antisemitismus, který v československých zahraničních jednotkách tehdy panoval. Předpokládám, že stejné poměry byly i v naší předválečné armádě.

jarl píše:Dost mě překvapil vysoký podíl židovských vojáků v bitvě u Sokolova a také zjevný antisemitismus, který v československých zahraničních jednotkách tehdy panoval. Předpokládám, že stejné poměry byly i v naší předválečné armádě.

Možná také ten antisemitismus provokovala činnost různých Reicinů a spol.

Spíš bych řekl že vysoký antisemitismus je průvodním znakem evropské civilizace od počátku diaspory a dodnes. Nevěřili byste jak silně antisemiticky se projevují lidé v celé Evropě, pokud "mohou mluvit" (vliv politické korektnosti...), ostatně stačí přečíst si některé diskusní příspěvky zde, na Palbě.
Zajímalo by mě jestli se tomuto jevu věnovali nějací historikové či sociologové, včetně židovských, jestli je to nějak vysvětleno, alespoň jako hypotéza, protože se mi zdá že to staré "ukřižovali nám spasitele" by na to asi nestačilo.

Destroyman - brácho to není o tom že bych končil, to ne. Jen jsem vystřílel munici a i když další truhlíky jsou na cestě, musím najít k dalším pracem motivaci. A to se mi nyní nějak nedaří.

Já zde budu pořád ale ne tak viditelně autorsky.

Propadnout alkoholu neboli ožrat se, se ale klidně můžeš. Nenech se nijak omezovat

Ostatním kolegům odpovím souhrnně v klidu rodinného krbu.

Pátrač: Super článek... Docela lituju žes sem o židech nezačal psát v době když sem dělal bakalářku... byla by o mnoho zajímavější...

Alfik: řekl bych že dnes už to s antisemitismem v široké veřejnosti není tak ostré jako to bývalo před vznikem státu Izrael... Nějak nevěřím že důvodem nenávisti vůči židům je u nás něco jiného než závist... Žida dnes průměrný člověk ani nepozná. Fyzické rozdíly zde nejsou dostatečné aby postačovaly k nenávisti. Problémem je právě diaspora a z ná plynoucí vyčlenění židovstva ze společnosdti hostitelského státu. K tomu je třeba připočíst to že židé byli často bohatí a "průměrný" člověk jim toto záviděl...

Diky,Patraci,ten clanek je proste super.Ja palbu sleduji asi rok,a je skutecne dobra.Tak to nevzdavej,byla by to skoda.Jsi jeden z nejlepsich,co tady pisou,tak nech nam blbounum nejakou nadeji,ze se za mesic ukaze Tvuj dalsi clanek.Zdravi Franz Trubka,tentokrat z Orlanda,Fl.

Kolegové, skutečně je pravda, že tak jako naše pomoc Izraeli byť to byla práce z velké části technická tak tato práce je velmi náročná na udržení klidu v diskusi a hlavně zabránění jejímu vyhrocení. Obě jsem vypracoval z potřeby vyrovnat se s tím, co jsem pro prostudování mnoha a mnoha zdrojů začal cítit jako jakýsi dluh.

Kolega Hydrostar zde bude na moji osobní žádost bdělý strážce.

Jarl a ostatní kolegové.

Ten počet je překvapivý jen zdánlivě. Mimo naše piloty to byla druhá velká skupina vojáků, která zaslouží pozornost. Piloty je potřeba vidět jako ty, kteří šli do emigrace naprosto uvědoměle a rozhodnuti bojovat. Ti vojáci věděli co chtějí a šli za tím cílem. A nakonec napsali kapitolu našich dějin, která nám dělá čest. A těžce za to zaplatili- s mými životy v boji a nakonec vězením, neúctou a opětnou emigrací.

Židé původu ve více národech střední Evropy, kteří bojovali za obnovení našeho státu na tom byli jinak. Myslím si, a z mnoha svědectví se zdá, že mám pravdu, že se stali vojáky hlavně proto, protože dostali možnost se vrátit domů a hlavně po zprávách o tom, co se asi děje s jejich lidmi nich hlodala potřeba pomoci. A jiná cesta než bojovat nebyla možná. To ale nevylučuje to co předvedli - mimořádnou statečnost a bojové nasazení, které snese jakoukoliv kritiku.

Leopold Presser nebyl výjimkou. Pokud měl volit mezi tím, že zemře v lágru a nebo bude bojovat a zemře v boji, zvolil to co jediné mělo smysl. Tuto volbu muselo řešit mnoho a mnoho dalších lidí. A vytvořili postupně několik mnohonárodních vojenských těles, která odvedla poctivou vojenskou práci. A bojovala pod naší vlajkou.

Jinak jak to bylo v ČSA, nevím. Nepodařilo se mi najít kolik důstojníků či souhrnně vojáků z povolání s různými úvazky bylo sledovaného původu. Ale mezi záložními důstojníky jich bylo evidentně hodně. Za války to bylo jak jsem popsal a po válce zrovna tak. Více to asi nemá význam rozebírat. Prostě si vyhodnotili situaci, rozhodli se a odešli.

Víte jejich příběh mi připomíná příběh 1. divize Svobodné Francie. Když se nad tím zamyslíte, za de Gaula v prvním období bojovali mimo jiné příslušníci afrických a tichooceánských národů. A bojovali zatraceně dobře. Divize byla rozpuštěna hned po válce a všichni nefrancouzi byli rychle odesláni do svých teritorií. A dnes se k nim Francie také nehlásí - špatně by to vypadalo.

Franz Trubka - ale vítej cestovateli. A neboj - jak jsem napsal nikam nejdu. Jen si musím odpočinout. Člověče ty po té Americe kmitáš jak pylový zrno na vodě.

Pátrači a Hydrostare: Obávám se že "utřením" zrovna nás dvou (mě a Cata) jste poněkud šlápli vedle. Nu což... Ale třeba to děláte schválně, že.