WAKAMIJA
Napsal: 17/1/2011, 11:45
Poloostrov Šan-tung, východní Čína, začátek září 1914. Nad dominantní Bismarckovou horou v předpolí německé opevněné námořní základny Tsingtau (pův. čínského přístavu Čching-tao, dn. Quingdao) při zálivu Ťiao-čou (dn. Jiaozhou) se ozval podivný zvuk. Dělostřelci baterie 280mm houfnic, která se odtud chystala spolu s ostatními palebnými stanovišti a pevnůstkami na perimetru základny přivítat první útoky Japonců, zvedli pohledy. Ne že by nic takového dosud neslyšeli, v Tsingtau byl letounek TAUBE pana pilota Plüschowa, ale ten vždycky přilétal z jiné strany a někdy jim zamával křídli, a tohle znělo z větší výšky, ba jako by se blížilo několik motorových létadel najednou! Ano, k Tsingtau spěly dva stroje připomínající vážky, a překvapovalo, jak se takové z tenkých tyček sešroubované křehoučké věci s lesem vzpěr mezi křídly, podivnými plováky pod nimi, s dvěma směrovými kormidly vzadu dobře drží… Páni artileristi z těchto zjevení ovšem neměli obavy, protože co tak asi jim mohli muži v gondolách pod křídli těch povětroňů udělat?
Možná jim také zamávají křídly, prohlédnou si shora obranný systém Tsingtau a zase odletí… Jistě, létadla minula horu a zmizela ke kopcům před městem, jenže pak najednou – zazněla řada výbuchů!! Dělostřelci se dívali s úžasem: ano, z těch křehkých zařízení Japonci shazovali nějaké nálože!! Explodovaly na hlavní silnici a podél ní, trefily několik baráků…, lidé se tam vyděšeně rozbíhali, a ač to byly zřejmě malé projektily, jakási stodola se sesunula k zemi. Teprve pak se létadla nahnula, vytočila velký oblouk a zmizela daleko stranou směrem k místům, odkud se vynořila.
„Pánové, tak tohle tady ještě nebylo,“ prohlásil mířič Oesterle. Ano, to tu skutečně nebylo, jenže – odkud se tam ty křehké stroje vzaly? Z polních letišť? Sotva, byly to přece plovákové stroje! Odpověď, kterou se obránci Tsingtau měli dozvědět až mnohem později: Tato japonská létadla dopravila před Tsingtau speciální japonská loď WAKAMIJA, první svého druhu na světě.
V české či do češtiny přeložené maritimní literatuře se o tomto japonském nosiči letadel nepíše. Nečekal jsme, že najdu aspoň zmínku ve velmi kritizované knize J. Pavlíka „Japonské letadlové lodě II. světové války“, avšak není o ní ani slůvka třeba ve 3. díle práce „Válečné lodě“ Hynka, Klučiny a Škňouřila, ba ani Bishop a Chant ve svých „Letadlových lodích“ její existenci opomněli. Škoda, vždyť nosič hydroavionů WAKAMIJA byl v dějinách námořního vojenství východiskem skutečně prvních zdařilých akcí námořních letadel, dopravených k místu bojových událostí lodí!! Řečeno lapidárněji, u parníku WAKAMIJA začínají dějiny praktického využití letadlové lodi, a nic na tom nemění skutečnost, že s letadlovými loděmi, jak je známe dnes, tj. opatřenými letovými palubami, letadlovými výtahy apod. tato jeřábová, bývalá velká dopravní loď mnoho společného neměla.
Když někdy na přelomu let 1900/1901 si zadávala severoirská přesněji belfastská námořní paroplavební společnost W. R. Rea Shipping Co v loděnici Duncan v Glasgowě stavbu velkého nákladního parníku, nemohli její představitelé vědět, že de facto právě vystavili rodný list jednomu z nejpozoruhodnějších, ale bohužel i rychle zapomínaných plavidel světa, jehož pestrý osud zaujme později kdekterého příznivce námořního vojenství.
Loď byla založena 21. září 1901 a při spuštění na vodu pokřtěna na LETHINGTON. Její nosnost činila 4421 BRT. Po dokončení společnost W. R. Rea Shipping parník převzala, registrovala v irském Belfastu a nasadila na linky na Daleký Východ. Smůla byla, že tam tehdy byla rusko-japonská válka, a ještě větší smůlu LETHINGTON měl, že zrovna vezl z Cardiffu do Vladivostoku uhlí, které se považovalo za kontraband, tj. zakázaný náklad na neutrální lodi, jenž by mohl posloužit ku zvýhodnění protivníka. Totiž 12. ledna 1905 zastavila parník západně od Okinawy japonská torpédovka 72 (78 t), z níž se přelodilo pátrací komando… Po prohlídce parníku velitel torpédovky rozhodl poslat zadrženou loď k japonským břehům, ať si tam s ní poradí, když už je Velká Británie smluvním, ale neválčícím spojencem Japonska. Pravda, Japonci byli Britům v ledasčem zavázáni, ale v tomto případě nemohli parník propustit, vždyť by pak dali najevo, že jejich výklad námořních předpisů je pro každý stát jiný; kdyby propustili LETHINGTON, proč potom ne i jiné lodě? A že jich Japonci do té doby zajali desítky!
Japonsko si tedy loď ponechalo – původně byla přejmenována na OKINOŠIMA MARU, avšak k 1. září t. r. dostala jména WAKAMIJA MARU a používala se dál v zámořské dopravě. V r. 1908 ji převzala největší japonská, světově respektovaná rejdařská společnost Nippon Júsen Kaiša, ale pro loď to jinak nic neznamenalo – dál plula pod japonskou vlajkou jako nákladní parník. Až v r. 1913 jej převzalo japonské válečné námořnictvo, dalo mu zjednodušený, vojenský název WAKAMIJA, označilo jej „nosič námořních letadel“ a začalo s ním dělat zajímavé věci: na lodi se upravila paluba, na kterou přibyly dva plátěné, směšně lehké hangáry, a k nim otočný sloupový jeřáb (derrick) s dlouhým výložníkem, sahajícím daleko přes bok lodi. Instalovala se i děla, a to:
- 2 kanóny ráže 80 mm/40 a
- 2 kanóny ráže 47 mm.
A co víc, na této lodi se objevila tehdejší úžasná novinka – ona létadla, tj. čtyři francouzské neozbrojené dvojplošníky konstruktéra Maurice Farmana MF.7 Longhorn - dva pro okamžité nasazení, dva jako rezervní stroje – všechny s motory Renault o výkonu asi 70 HP (52 kW) osazených tlačnou vrtulí. Stroje před jejich vzletem přenášel na hladinu onen velký derrick, po jejich návratu k lodi je zase zvedal zpátky... Posádky byly vybaveny běžnými prostředky pro signalizaci (praporky apod.) a každý stroj byl vybaven pro přepravu několika lehkých pum o hmotnosti asi 6 kg (podle některých pramenů i/nebo ruční granáty).
Do vzniku japonského námořního leteckého sboru (Kókutai) bylo ještě daleko (založen v r. 1916), přesto však Japonsko už své námořní piloty mělo. Vždyť v r. 1912, v době svého vzniku, nechala tehdejší Letecká služba vycvičit v Anglii šest pilotů, kterým pak byly svěřeny právě křehké Farmany MF.7 na lodi WAKAMIJA. Pro zajímavost, mezi těmito odvážnými mladíky byl i jistý Čikuhei Nakadžima, jemuž letadla tak učarovala, že se stal zakrátko sám stavitelem těchto ještě nedokonalých aparátů (jeho prvním letadlem byla dvousedadlový plovákový stroj k průzkumným účelům), ba po první světové válce založil firmu na výrobu letadel, která nesla jeho jméno – a mnozí čtenáři těchto řádků vědí, co dokázaly nakadžimy různých typů za druhé světové války…
Když skončila přestavba parníku WAKAMIJA na válečnou loď (omlouvám se za nudné, ale nezbytné údaje),
- činil její výtlak 5895 t standardně a 7720 t při plném zatížení
- délka lodi byla 111,3 m,
- šířka 14,7 m a
- ponor 5,8 m.
Nadále jednokomínový parník nesl tři běžné válcové kotle (zásoba uhlí 855 t), které dodávaly páru do vertikálního trojčinného expanzního stroje o výkonu 1590 HP, a tento hnal loď rychlostí max. 10 uzlů. Posádku tvořilo okolo 240 mužů. Císařské válečné námořnictvo převzalo přestavěnou loď do služby 17. srpna 1914 a ihned ji nechalo vybavovat pro nasazení u Tsingtau… u Šan-tungu se objevila začátkem září a už 5. dne t. m. provedly Farmany první let nad Tsingtau.
Takové akce pak podnikaly - většinou po dvou strojích – každý den. Nebyly to však jen bombardovací a průzkumné lety, nýbrž se zkoušely i korekční lety k řízení dělostřelecké palby z lodí a obléhacích baterií ), tak bombardovací akce. Podle hlášení pilotů se těmto letadélkům prý podařilo zničit minonosku(?) a poškodit pobřežní baterie a další pevnostní a polní vojenské objekty, ve skutečnosti však nebyl význam těchto strojů velký a jejich cíli byl ponejvíce silnice, mosty a budovy. Potíže také působilo, že k dorozumívání se zemí měli jejich pozorovatelé pouze vlajky, jimiž předávali svá sdělení na pozemní pozorovatelny s telefony, odkud šly informace na obléhací baterie…
Němci po letadlech pálili z kulometů a šrapnely, nicméně zasáhnout nedokázali, úspěch však přesto měli – 30. září najel WAKAMIJA na minu a musel na týden do opravy. Jeho tři letouny (neboť jeden byl právě rovněž v opravě) však dočasně pokračovaly v letech z pozemní plochy západně od Tsingtau… Podle všeho celkově Farmany z WAKAMIJI provedly 49 vzletů a shodily asi 190 bomb.
Sotva se zhostil své role u Tsingtau, byl WAKAMIJA stažen ze služby, ale dál se využíval jednak jako jeřábová letadlová loď, jednak jako plavidlo, na němž se ověřovaly různé technické náležitosti, uplatněné pak při (pře)stavbě první skutečné, tj. palubové letadlové lodi, rovněž japonské - HÓŠÓ. Už během Velké války plátěné hangáry z WAKAMIJI zmizely, po ní je nahradily dva hranaté, nápadné, protože rozměrné přístřešky, rovněž z plátna, instalované na obou návětrných palubách mezi nástavbami.
Nad každým se vypínal stožár se dvěma jeřábovými výložníky, na palubě už byla modernější letadla Sopwith (britské fy Sopwith Aviation Comp). K 1. dubnu 1920 se lodi dostalo jak nového názvu, WAKAMIJA KAN, tak nového zatřídění jako letadlového nosiče či řekněme rovnou – letadlové lodi. Zakrátko totiž se na přídi parníku dočasně objevila plošina jako startovací rampa - zřejmě sloužila právě k dílčím testům provázející konstrukci a stavbu letadlové lodi HÓŠÓ, která se - jako vůbec první v praxi využívaná letadlová loď světa (v soudobém smyslu, tj. palubová) - připravovala ke spuštění na vodu (došlo k němu ale až za rok, 13. listopadu 1921). Tato pokusná plošina byla poprvé v činnosti 20. června 1920 a bylo to v Japonsku poprvé, co přímo z takové paluby odstartoval letoun…
WAKAMIJA KAN zůstal ve službě jen do r. 1924, načež byl používán už jen k testovacím účelům. Vyřadili jej 1. dubna 1931. To už však byly ve službě další japonské nosiče letadel – jednak už vzpomenutá palubová HÓŠÓ, jednak jeřábové NOTORÓ a CURUMI, upravené pro nový účel z tankerů v r. 1924. Ale to je už jiná kapitola.
(Kamarádi, toto je výňatek z připravované knižní práce „Vzestup a pád pevnosti Tsingtau“. Jelikož nemám o lodi WAKAMIJA žádné další relevantní údaje, skutečně s vděčností uvítám vaše doplňující sdělení případně upřesnění, upozornění na opravy… Moc vám děkuji předem. MJ. PS: Ta „létadla“ jsou s dlouhým „á“ úmyslně, abych zvýraznil antikvárnost těchto strojů, ostatně v r. 1914 se to tak psalo. (:o))
Možná jim také zamávají křídly, prohlédnou si shora obranný systém Tsingtau a zase odletí… Jistě, létadla minula horu a zmizela ke kopcům před městem, jenže pak najednou – zazněla řada výbuchů!! Dělostřelci se dívali s úžasem: ano, z těch křehkých zařízení Japonci shazovali nějaké nálože!! Explodovaly na hlavní silnici a podél ní, trefily několik baráků…, lidé se tam vyděšeně rozbíhali, a ač to byly zřejmě malé projektily, jakási stodola se sesunula k zemi. Teprve pak se létadla nahnula, vytočila velký oblouk a zmizela daleko stranou směrem k místům, odkud se vynořila.
„Pánové, tak tohle tady ještě nebylo,“ prohlásil mířič Oesterle. Ano, to tu skutečně nebylo, jenže – odkud se tam ty křehké stroje vzaly? Z polních letišť? Sotva, byly to přece plovákové stroje! Odpověď, kterou se obránci Tsingtau měli dozvědět až mnohem později: Tato japonská létadla dopravila před Tsingtau speciální japonská loď WAKAMIJA, první svého druhu na světě.
V české či do češtiny přeložené maritimní literatuře se o tomto japonském nosiči letadel nepíše. Nečekal jsme, že najdu aspoň zmínku ve velmi kritizované knize J. Pavlíka „Japonské letadlové lodě II. světové války“, avšak není o ní ani slůvka třeba ve 3. díle práce „Válečné lodě“ Hynka, Klučiny a Škňouřila, ba ani Bishop a Chant ve svých „Letadlových lodích“ její existenci opomněli. Škoda, vždyť nosič hydroavionů WAKAMIJA byl v dějinách námořního vojenství východiskem skutečně prvních zdařilých akcí námořních letadel, dopravených k místu bojových událostí lodí!! Řečeno lapidárněji, u parníku WAKAMIJA začínají dějiny praktického využití letadlové lodi, a nic na tom nemění skutečnost, že s letadlovými loděmi, jak je známe dnes, tj. opatřenými letovými palubami, letadlovými výtahy apod. tato jeřábová, bývalá velká dopravní loď mnoho společného neměla.
Když někdy na přelomu let 1900/1901 si zadávala severoirská přesněji belfastská námořní paroplavební společnost W. R. Rea Shipping Co v loděnici Duncan v Glasgowě stavbu velkého nákladního parníku, nemohli její představitelé vědět, že de facto právě vystavili rodný list jednomu z nejpozoruhodnějších, ale bohužel i rychle zapomínaných plavidel světa, jehož pestrý osud zaujme později kdekterého příznivce námořního vojenství.
Loď byla založena 21. září 1901 a při spuštění na vodu pokřtěna na LETHINGTON. Její nosnost činila 4421 BRT. Po dokončení společnost W. R. Rea Shipping parník převzala, registrovala v irském Belfastu a nasadila na linky na Daleký Východ. Smůla byla, že tam tehdy byla rusko-japonská válka, a ještě větší smůlu LETHINGTON měl, že zrovna vezl z Cardiffu do Vladivostoku uhlí, které se považovalo za kontraband, tj. zakázaný náklad na neutrální lodi, jenž by mohl posloužit ku zvýhodnění protivníka. Totiž 12. ledna 1905 zastavila parník západně od Okinawy japonská torpédovka 72 (78 t), z níž se přelodilo pátrací komando… Po prohlídce parníku velitel torpédovky rozhodl poslat zadrženou loď k japonským břehům, ať si tam s ní poradí, když už je Velká Británie smluvním, ale neválčícím spojencem Japonska. Pravda, Japonci byli Britům v ledasčem zavázáni, ale v tomto případě nemohli parník propustit, vždyť by pak dali najevo, že jejich výklad námořních předpisů je pro každý stát jiný; kdyby propustili LETHINGTON, proč potom ne i jiné lodě? A že jich Japonci do té doby zajali desítky!
Japonsko si tedy loď ponechalo – původně byla přejmenována na OKINOŠIMA MARU, avšak k 1. září t. r. dostala jména WAKAMIJA MARU a používala se dál v zámořské dopravě. V r. 1908 ji převzala největší japonská, světově respektovaná rejdařská společnost Nippon Júsen Kaiša, ale pro loď to jinak nic neznamenalo – dál plula pod japonskou vlajkou jako nákladní parník. Až v r. 1913 jej převzalo japonské válečné námořnictvo, dalo mu zjednodušený, vojenský název WAKAMIJA, označilo jej „nosič námořních letadel“ a začalo s ním dělat zajímavé věci: na lodi se upravila paluba, na kterou přibyly dva plátěné, směšně lehké hangáry, a k nim otočný sloupový jeřáb (derrick) s dlouhým výložníkem, sahajícím daleko přes bok lodi. Instalovala se i děla, a to:
- 2 kanóny ráže 80 mm/40 a
- 2 kanóny ráže 47 mm.
A co víc, na této lodi se objevila tehdejší úžasná novinka – ona létadla, tj. čtyři francouzské neozbrojené dvojplošníky konstruktéra Maurice Farmana MF.7 Longhorn - dva pro okamžité nasazení, dva jako rezervní stroje – všechny s motory Renault o výkonu asi 70 HP (52 kW) osazených tlačnou vrtulí. Stroje před jejich vzletem přenášel na hladinu onen velký derrick, po jejich návratu k lodi je zase zvedal zpátky... Posádky byly vybaveny běžnými prostředky pro signalizaci (praporky apod.) a každý stroj byl vybaven pro přepravu několika lehkých pum o hmotnosti asi 6 kg (podle některých pramenů i/nebo ruční granáty).
Do vzniku japonského námořního leteckého sboru (Kókutai) bylo ještě daleko (založen v r. 1916), přesto však Japonsko už své námořní piloty mělo. Vždyť v r. 1912, v době svého vzniku, nechala tehdejší Letecká služba vycvičit v Anglii šest pilotů, kterým pak byly svěřeny právě křehké Farmany MF.7 na lodi WAKAMIJA. Pro zajímavost, mezi těmito odvážnými mladíky byl i jistý Čikuhei Nakadžima, jemuž letadla tak učarovala, že se stal zakrátko sám stavitelem těchto ještě nedokonalých aparátů (jeho prvním letadlem byla dvousedadlový plovákový stroj k průzkumným účelům), ba po první světové válce založil firmu na výrobu letadel, která nesla jeho jméno – a mnozí čtenáři těchto řádků vědí, co dokázaly nakadžimy různých typů za druhé světové války…
Když skončila přestavba parníku WAKAMIJA na válečnou loď (omlouvám se za nudné, ale nezbytné údaje),
- činil její výtlak 5895 t standardně a 7720 t při plném zatížení
- délka lodi byla 111,3 m,
- šířka 14,7 m a
- ponor 5,8 m.
Nadále jednokomínový parník nesl tři běžné válcové kotle (zásoba uhlí 855 t), které dodávaly páru do vertikálního trojčinného expanzního stroje o výkonu 1590 HP, a tento hnal loď rychlostí max. 10 uzlů. Posádku tvořilo okolo 240 mužů. Císařské válečné námořnictvo převzalo přestavěnou loď do služby 17. srpna 1914 a ihned ji nechalo vybavovat pro nasazení u Tsingtau… u Šan-tungu se objevila začátkem září a už 5. dne t. m. provedly Farmany první let nad Tsingtau.
Takové akce pak podnikaly - většinou po dvou strojích – každý den. Nebyly to však jen bombardovací a průzkumné lety, nýbrž se zkoušely i korekční lety k řízení dělostřelecké palby z lodí a obléhacích baterií ), tak bombardovací akce. Podle hlášení pilotů se těmto letadélkům prý podařilo zničit minonosku(?) a poškodit pobřežní baterie a další pevnostní a polní vojenské objekty, ve skutečnosti však nebyl význam těchto strojů velký a jejich cíli byl ponejvíce silnice, mosty a budovy. Potíže také působilo, že k dorozumívání se zemí měli jejich pozorovatelé pouze vlajky, jimiž předávali svá sdělení na pozemní pozorovatelny s telefony, odkud šly informace na obléhací baterie…
Němci po letadlech pálili z kulometů a šrapnely, nicméně zasáhnout nedokázali, úspěch však přesto měli – 30. září najel WAKAMIJA na minu a musel na týden do opravy. Jeho tři letouny (neboť jeden byl právě rovněž v opravě) však dočasně pokračovaly v letech z pozemní plochy západně od Tsingtau… Podle všeho celkově Farmany z WAKAMIJI provedly 49 vzletů a shodily asi 190 bomb.
Sotva se zhostil své role u Tsingtau, byl WAKAMIJA stažen ze služby, ale dál se využíval jednak jako jeřábová letadlová loď, jednak jako plavidlo, na němž se ověřovaly různé technické náležitosti, uplatněné pak při (pře)stavbě první skutečné, tj. palubové letadlové lodi, rovněž japonské - HÓŠÓ. Už během Velké války plátěné hangáry z WAKAMIJI zmizely, po ní je nahradily dva hranaté, nápadné, protože rozměrné přístřešky, rovněž z plátna, instalované na obou návětrných palubách mezi nástavbami.
Nad každým se vypínal stožár se dvěma jeřábovými výložníky, na palubě už byla modernější letadla Sopwith (britské fy Sopwith Aviation Comp). K 1. dubnu 1920 se lodi dostalo jak nového názvu, WAKAMIJA KAN, tak nového zatřídění jako letadlového nosiče či řekněme rovnou – letadlové lodi. Zakrátko totiž se na přídi parníku dočasně objevila plošina jako startovací rampa - zřejmě sloužila právě k dílčím testům provázející konstrukci a stavbu letadlové lodi HÓŠÓ, která se - jako vůbec první v praxi využívaná letadlová loď světa (v soudobém smyslu, tj. palubová) - připravovala ke spuštění na vodu (došlo k němu ale až za rok, 13. listopadu 1921). Tato pokusná plošina byla poprvé v činnosti 20. června 1920 a bylo to v Japonsku poprvé, co přímo z takové paluby odstartoval letoun…
WAKAMIJA KAN zůstal ve službě jen do r. 1924, načež byl používán už jen k testovacím účelům. Vyřadili jej 1. dubna 1931. To už však byly ve službě další japonské nosiče letadel – jednak už vzpomenutá palubová HÓŠÓ, jednak jeřábové NOTORÓ a CURUMI, upravené pro nový účel z tankerů v r. 1924. Ale to je už jiná kapitola.
(Kamarádi, toto je výňatek z připravované knižní práce „Vzestup a pád pevnosti Tsingtau“. Jelikož nemám o lodi WAKAMIJA žádné další relevantní údaje, skutečně s vděčností uvítám vaše doplňující sdělení případně upřesnění, upozornění na opravy… Moc vám děkuji předem. MJ. PS: Ta „létadla“ jsou s dlouhým „á“ úmyslně, abych zvýraznil antikvárnost těchto strojů, ostatně v r. 1914 se to tak psalo. (:o))