Temná stránka západní politiky z dob studené války

Konflikty a války po roce 1945 - Izrael, Korea, Vietnam...
Zamčeno
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Temná stránka západní politiky z dob studené války

Příspěvek od v.m. »

Temná stránka západní politiky z dob studené války

Když jsem sledoval jednotlivá diskusní fóra, dospěl jsem k závěru, že jim do značné míry chybí „jisté vodítko“, ke kterému by bylo možno věcně diskutovat a přispívat.

Vybral jsem tudíž jednu z prací, o které se domnívám, že je kvalitně zpracovaná, v rámci možností, daných dokumenty, které jsou k dispozici. Jde o knihu Josefa Fučíka, „Stín jaderné války nad Evropou“.

Protože jsem nenašel elektronickou verzi této knihy a tím i nemohl použít odkazy, rozhodl jsem se digitalizovat některé kapitoly a předložit Vám je k doplnění s širší rozpravou.

První stať nazvaná „Odhalení“ v pražských archivech se zabývá zámyslem použití ČsF, ve světle zveřejněných dokumentů, které jsou zpracovány v knize Petra Luňáka „Plánování nemyslitelného“.

Pikantní na této situaci je, že VHA povolil odtajnění těchto plánů, zámyslů a dalších dokumentů, které i dnes obsahují citlivé informace důležité pro národní bezpečnost ČR. Tedy informace, které „protějšky“ odmítly zveřejnit s poukázáním na stejné důvody. Že kniha byla zpracována na základě požadavku NATO a byla i z „jistých“ zdrojů takto financována, je jen třešnička na dortu. Pak už nás ani nemůže překvapit, že P. Luňák je zaměstnancem centrály NATO.

Anotace

Obdobím studené války se zabývá četná literatura různého politického a ideologického zabarvení. Navzdory tomu však chybějí poznatky o válečných přípravách, operačním plánování a jaderném vyzbrojování obou vojenských bloků. Pokusem o nápravu tohoto neuspokojivého stavu je kniha renomovaného českého vojenského historika Josefa Fučíka STÍN JADERNÉ VÁLKY NAD EVROPOU, která se zabývá především opomíjenou západní stranou konfliktu, ale též skutečnostmi, které lépe osvětlují úlohu československé armády ve strategii Varšavské smlouvy. Součástí publikace je prolog Jana Ludvíka o vzniku a eskalaci studené války a závěrečná analýza toho, jak se v současnosti přes navenek vstřícné kroky jaderných velmocí i nadále projevuje dědictví studenoválečných jaderných doktrín. Kniha je chvályhodným pokusem zařadit úvahy o čs. vojenském plánování do širšího kontextu (v rámci dosud značně omezených možností) a nahradit četné propagandistické „zkraty“ věcným tónem. Prof. Dr. Jan Wanner, DrSc.

„Odhalení" v pražských archivech

Zámysl použití vojsk ČsF na evropském válčišti... řešili a rozpracovali ve dnech 12. až 14. května 1964 na Generálním štábu ozbrojených sil – podle pokynů náčelníka tohoto generálního štábu – pouze nejvyšší představitelé (ČSLA). Bylo tomu tak proto, že požadavky na utajení těchto válečných dokumentů prosazovaných sovětskou stranou jinou metodiku prací prostě nepřipouštěly. (K. Štěpánek v československé lidově armádě na Rýnu, 2007)
V předcházejících kapitolách jsme se pokusili uvést některé širší poznatky, nezbytné k dokreslení reálného obrazu válečných příprav na středoevropském válčišti v letech 1945—1968. Nyní je tedy možné se zasvěceněji zabývat dokumenty, označenými za Československé vojenské plány a „odhalenými" (uncovered) ve vojenských archivech v Praze. Z nich ten z roku 1964 byl po jeho zveřejnění vydáván, alespoň podle již zmíněných citací z článků renomovaných západních periodik, za plán k jadernému zničení západní Evropy.

Operační dokumenty té doby, připravující na obou stranách konfliktu velká uskupení vojsk k válce dosud nepoznané ničivosti, měly však od bulvárních impresí publicistů daleko. Jde o nejvýznamnější podklady vojenského velení té doby a je nutno je interpretovat s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické čÍ pouhé senzační příměsi. Obsah této dokumentace je hodnověrným svědectvím o celém souhrnu cílů bojové činnosti vojsk, vedené na obou stranách podle jednotného koaličního strategického záměru. Kvalita zpracování operačních dokumentů, jejich věcnost, předvídavost, flexibilita a řada dalších faktorů rozhodují ve značné míře o úspěchu či porážce, přežití či katastrofě polních vojsk.

Plánovači studené války k tomu navíc měli jeden zcela nový úkol nedozírného významu - vyrovnat se s hrozbou stále rostoucího počtu jaderných zbraní, o jejichž ničivé síle a dlouhodobých následcích měli k dispozici převážně jen teoretické poznatky z (mnohdy si odporujících) řádů a předpisů. Jen málo z příslušníků operačních složek vyšších štábů obou stran, izolovaných na svých přísně tajných pracovištích, nežilo s traumatizující představou, že důsledky detonací jaderných náloží by ohrožovaly nejen válčící vojska, ale ve zcela ohromující šíři by usmrcovaly civilní obyvatelstvo a ničily rozsáhlá území, bez ohledu na to, která
strana je použila.

Žádný operační plán navíc nebyl a ant nemohl být scénářem, podle něhož se řídil děj a z něhož lze účelově extrahovat podklady pro strhující publicistiku. Staletí válek ukázala, že plán boje či operace, a to ať rámcový, a tím spíše podrobný, může pouze naznačit způsob dosažení vytčeného cíle. Právě největším uměním jeho zpracování byla variabilita, umožňující jeho vykonavatelům v případě nutnosti, bez ohrožení a chaosu, pohotově reagovat na změněnou situaci.
Z těchto a řady dalších důvodů byla operační dokumentace ve všech vyspělých armádách zpracovávána s mimořádnou zodpovědností a pečlivostí, a to jak co do obsahu, tak uspořádání. Celý proces se řídil přísnými předpisy, každá i formální změna měla svůj význam a operační důstojníci patřili k nejkvalifikovanějším příslušníkům všech štábů a armád vůbec.

Při spravedlivém posuzování to jednoznačně platilo i pro armádu československou. Její poválečné operační plánování se rodilo a prohlubovalo v souladu s růstem a možnostmi budované armády. Za náznak prvního československého operačního plánu té doby
lze považovat dokument „Československá armáda. Její úkoly a organizace", zpracovaný v průběhu roku 1946 tehdejšími podplukovníky generálního Štábu Bohumírem Lomským a Vilémem Sacherem. Pro zajímavost zde připomeňme alespoň jeho hlavní rysy.

Úkolem československé armády se měla stát obrana nezávislosti a celistvosti ČSR, plnění závazků vyplývajících ze spojenecké smlouvy se Sovětským svazem z roku 1943 a dalších smluv, jakož i z členství v Organizaci spojených národů.

Dokument počítal s těmito variantami vstupu ČSR do války:

• A: v případě napadení SSSR - možné vyslání československé
expediční armády, vedoucí poté bojovou činnost v rámci sovětských armád,
• B: preventivní zásah ČSR v rámci kolektivní bezpečnosti OSN
nebo příslušné sovětsko-československé smlouvy (například zásah proti Německu),
• C: obrana celého československého teritoria až k hranici se SSSR a částečně s Polskem.
Ve sledovaném období šedesátých let minulého století rozeznávaly předpisy ČSLA dva základní operační dokumenty.

Byla jím především Operační směrnice jako „písemné vyjádření vydávané nadřízeným velitelem (náčelníkem).
Vydávají vrchní velitel pro vojska frontu nebo velitel frontu pro vojska armády k uskutečnění svého rozhodnutí. Obsahuje základní údaje, jež velitel frontu (armády) potřebuje k vlastnímu rozhodnutí."

Prováděcím dokumentem byl poté Plán operace jako „základní bojový dokument svazu (tedy armády či operační skupiny- pozn. aut.) pro přípravu a vedení operace, ve kterém se konkrétně stanoví pořadí a způsob splnění úkolu vojsky a zásadní opatření k zabezpečení bojové činnosti. Plán je podrobným rozpracováním rozhodnutí velitele na mapě, se stměnými vysvětlujícími poznámkami a potřebnými propočty a zdůvodněními."«

Tuto mimořádnou závažnost obsahové i formální struktury operačních dokumentů by si měl dnes uvědomovat každý badatel, chce-li takovým specifickým pramenům rozumět a dopracovat se při práci s nimi hodnověrných závěrů. To se však u „objevených" a v zahraničí narychlo publikovaných dokumentů ČSLA z padesátých a šedesátých let zjevně nestalo. O tom svědčí způsob jejich použití, zmíněný již v úvodu této práce. Očividně byly, prakticky nevyhodnoceny, nabídnuty zahraničním periodikům coby překvapivá a odhalující četba. Jestli lze tímto způsobem přispět k serióznímu poznání o přípravách jaderné války v padesátých a šedesátých letech minulého století a vyvodit z něj hodnověrné závěry, je sporné.
Tak se o souboru různorodých dokumentů „z pražských archivů" tvrdí, že „vojenské plány publikované v tomto svazku jsou uceleným a cenným dokumentem východního vojenského uvažování". Jde o tvrzení silně přehnané, neboť publikované spisy, alespoň tak jak byly zveřejněny, nelze považovat ani za ucelené, ani k charakteristice takového východního uvazování dostačující. Škoda, že nikde nebylo popsáno, co se za tímto termínem skrývá. V tomto případě tedy, v dokumentech ČSLA, je takto nutno jednoznačně chápat
odbornou kvalifikaci a operační zdatnost československého generálního štábu. Nebude proto na škodu uvést, jakého charakteru je zveřejněný konvolut dokumentů v citovaném díle, co vlastně obsahuje a jak při tom byly názvy jednotlivých spisů upraveny ( v.m. viz fotoprezentace):

Obrázek Obrázek


Obdobné, avšak ještě překvapivější zacházení s dokumentem lze zaznamenat v příloze č. 2 knihy „Plánování nemyslitelného", nazvané Rozhovory s Československými generály 2003 - 2004. Zde mimo jiné nacházíme rovněž odpovědi generála Václava Vitanovského, tvůrce a rozhodující osobnosti československé vojenské strategie a operačního plánování. Jak se gen. Vitanovský dostal mezi účastníky Rozhovorů 2003-2004, když zemřel již v roce 1996, kniha nevysvětluje. Naopak, v úvodu třetí části otázek a odpovědí těchto rozhovorů se sděluje, že ……byli generálové požádáni, aby zhodnotili text plánu roku 1964 (viz dokument č. 6).

Je pozoruhodné, že všichni zúčastnění se shodli na nerealizovatelnosti plánu a jeho pozdějších podob (zvýrazněno autorem). Pozoruhodné je pouze to, jak je zde čtenáři bez váhání předkládána simulovaná realita.
Skutečný rozhovor s generálem Vitanovským se konal v Praze již 20. listopadu 1990 a jeho aktéry byli členové Vládní komise pro analýzu událostí let 1967-1970; poté jím byl autorizován 14. prosince téhož roku. O „Plánu 1964" v něm (ani v celistvém záznamu a poté z něho použitých výňatků) však nepadlo ani slovo.

Tento přístup se může na první pohled jevit sice jako poněkud neobvyklý, a pro naše téma nepříliš významný. Hledáme-li však v těchto rozhovorech názory na přípravy ČSLA k možné válce v padesátých a Šedesátých letech minulého století, musíme vzít v úvahu, že ve směsi výpovědí Vitanovského a ostatních generálů, předkládané Rozhovory, existuje odstup 12-14 let. Během té doby se pohled na ČSLA, její úlohu a operační plánování výrazné proměňoval. Namísto potřebné odborné analýzy a věcných závěrů se prosadila ideologizovaná a povrchní politická interpretace, spočívající na prostém tvrzení, že ČSI.A byla od počátku nástrojem sovětských agresivních válečných příprav.

Tuto obecni rozšířenou verzi přijala během těchto dvanácti let za své (z důvodů, jež lze snadno domyslet) většina generálů ČSLA, kteří se zúčastnili Rozhovorů v letech (snad) 2002-2004. Ačkoliv zastávali za studené války vysoké mírové i válečné funkce v armádě Varšavské smlouvy a vedli by tudíž československá vojska do jaderné války, hledali nyní své místo na straně kritiků. Vyvinuli přitom obdivuhodnou snahu se od všeho, co připravovali oni (kdo?) distancovat. Když se pak ostatní účastnící Rozhovorů omezili pouze na obecné odpovědi, bylo snadné pomocí „tematického výběru a další úpravy"dosáhnou) předem očekávaných závěrů.

Tento přístup vsak v žádném případě nesdílel v roce 1990 generál Vitanovský. Nejen proto, že se věci dosud neujali propagandisté, ale především ze své pozice klíčové osobnosti československého operačního plánování a za války předurčeného náčelníka štábu ČsF. Na tuto funkci se připravoval s plným vědomím tísnivého postavení ČSLA i pocitem své vlastní nezáviděníhodné zodpovědnosti. O tom, že se vždy pokoušel, prosazoval československé vojensko-politické zájmy, svědčí mimo jiné jeho střet, v němž se v roce 1961 postavil mocnému náčelníku sovětského generálního štábu maršálu Zacharovovi. Sklidil za to maršálovu nelibost, neboť ten jej prohlásil za revizionistu, přesto Vitanovský v dalších letech nepolevil ze svých představ. O tom svědčí jeho nástin Československé vojenské doktríny a učebnice vojenské strategie. Stal se proto, ještě před sovětskou okupací ČSSR v dubnu 1968, jedním z prvních zavržených a vyobcovaných armádních představitelů.

Generál Vitanovský neměl, proto sebemenší důvod v diskusi s členy Vládní komise 1990 cokoliv zastíral a jeho popis tehdejšího stavu válečných připrav lze považovat za zcela hodnověrný. Je pouze škoda, že z patnáctistránkového přepisu jeho výpovědi 1990 neprošla tematickým výběrem pro zmíněné Rozhovory pro nás zásadní pasáž, v níž (navzdory dalším výkladům po jeho smrti) uvádí, že ČsF měl za úkol přejít do útočné operace - protiúderu - až po svém napadení nepřítelem:

„To znamená, že my jsme v podstatě tvořili první strategický sled toho celého uskupení Varšavské smlouvy. Jelikož to bylo - a to zase mohu klidně říci - ta forma byla útočná, jak to samozřejmě všechno bylo nacpáno na západní hranice našeho státu, všechna ta vojska. Především tam byly divize na plných počtech, bylo to všechno od Karlových Varů přes Mariánské Lázně, přes Plzeň, Klatovy, až dolů na jih k rakouským hranicím. Prvosledové divize, vybírané, plné, všechno tohle. To úsilí bylo tak strašné, že nemluvě o tom, když si člověk tu koncepci dovedl představit, tak si musel uvědomit, že tyto sledy musí v první řadě odrazit útok tehdejšího nepřítele, musí potom přejít do protiúderu {zvýraznět autorem), tak si dovedete představit, co by z toho zbylo. To byly prostě jednotky, předurčené pro likvidaci, poněvadž to vždyť ten první sled odnese...“

Z toho i pro nás vyplývá, že k tomu, kdy a za jakých podmínek měl ČsF přejít do útočné operace, je zapotřebí pozorně studovat kompletní operační plány; vědět vše podstatné o možnostech výcviku a mobilizace Vitanovským uvedených sil a navíc i do úmoru nacvičovanému „třicetiminutovému opouštění mírových posádek (o něm se podrobněji zmiňuje další kapitola této práce) a přesunu do prostorů rozvinutí. Přitom stále platí, že jednotky se nemohly v případě vypuknutí války chovat jinak, než jak jim to přešlo do krve, jinak by připravily vlastní zkázu, a to ještě předtím, než by vstoupily do boje."

Jak citlivá je otázka operačních plánů, s tím spojeného pochopení jejich obsahu a nakládání s těmito dokumenty, o tom svědčí i dosavadní nedostupnost operačních plánů polních sil NATO z téhož období - v ohlašovaných „deklasifikovaných“ dokumentech je hledáme marně.

Vše, co je o nich dosud prakticky k dispozici, jsou jejich již vzpomenuté sporadické popisy a zmínky ve studiích o operačních plánech. Tak se například Operační plán 4102 (OPLAN 4102) USAREUR (evropské velitelství armády USA) popisuje jako přísně lajný návod postup od míru k válce. Podrobně stanoví - „na minuty předně" -, jak by americké síly reagovaly „hodinu od hodiny" na sovětský útok přes vnitroněmecké hranice, včetně podrobných údajů o příchodu posil ze Spojených států, jejich vyzbrojení a začlenění pod velitelství NATO. Tento plán určoval prostory, v nichž se rozvine každá jednotka po vypuknutí války, a jak budou poté tylo síly „využívat výšiny a údolí drsného západoněmeckého terénu" k vedení obrany v hloubce, včetně postupu při použití jaderných zbraní.

Snad jediným skutečným operačním dokumentem ze západní strany, který lze vyhledat v dokumentaci nabízené projektem PHP', je operační plán amerického V. armádního sboru v SRN (GDP - General Defense Plan). Avšak i tento solitér má jistý háček, neboť nejde o autentický americký originál, ale o německý překlad tohoto plánu, jehož kopie se dostala ještě během jeho dopracovávání na počátku roku 1981 do rukou východoněmecké zpravodajské služby. O rychlosti této „distribuce" svědčí i skutečnost, že dvě přílohy nebyly dosud hotovy (SUPPLAN 33001); tedy ani tento plán není úplný.

Dodavatelem kopie celého souboru GDP, jehož součástí byl i tento sborový operační plán, byl cestou maďarského vojenského zpravodajství' americký seržant Clyde Lee Conrad z Bad Kreuznachu, v tomto směru jeden z nejúspěšnějších agentů pracujících pro sovětský blok. Byl odhalen až v roce 1988, poté zatčen, postaven před soud a odsouzen na doživotí; zemřel v roce 1998.

Lze téměř s jistotou předpokládat, že obsah německého překladu plánu je autentický s originálem, neboť byl pořízen na ministerstvu státní bezpečnosti NDR, označen za přísně tajný, určen (podle rozdělovníku) k pouhému přečtení čtyřem vybraným funkcionářům a poté k archivaci.
Lze namítnou, že dokument je o dvacet let mladší než období, o kterém zde píšeme, a počátek osmdesátých let byl již poznamenán jistými vojenskopolitickými změnami; na podstatě ani uspořádání tohoto plánu jako věrohodného příkladu í však nic nemění.

Jeho obsah ukazuje, že poměry na středoevropském válčišti zůstaly v podstatě nezměněny; též předepsané formální zpracování dokumentu nedoznalo žádných změn. Jde tedy v tomto případě skutečně o ucelený operační dokument, obsahující situací vlastní i nepřítele, záměry a fáze operace, sestavu sboru velení, řízení a spojení, úkoly palebné podpory, protivzdušné obrany, radioelektronického boje, ženijního zabezpečen meteorologické služby a podobně. Uveďme zde proto alespoň základní fakta a záměry tohoto skutečného operačního plán o 238 stranách formátu A4.

Americký V. armádní sbor, jako svaz podléhající střední skupině armád (CENTAG), měl v případě vypuknutí válečného konfliktu zaujmout takzvanou předsunutou obranu v bezprostřední blízkosti hranice s NDR východně od výšin Vogelsbergu.

- jeho 8. pěší a 3. obrněná divize byly zařazeny v prvním sledu,

- 2. brigáda 8. pěší divize a tak zvané bojové uskupení 5/6 (5. praporu 68. obrněného pluku) ve druhém sledu;

- zálohu tvořil 11. lehký obrněný pluk a pět bojových uskupení, každé v síle praporu.

Pásmo rozvinutí sboru mělo mít šířku 70-80km hloubku 120 km; u každé jeho divize pak 40 a 60-70 km.

Za této situace se očekávalo, že nepřítel (vojska Varšavské smlouvy) zaútočí na hlavním směru Eisenach—Bad Hersfeld-Alsfeld, případně Eisenach-Hünfeld-Schlitz, a to 6-8 divizemi v prvním sledu a 3-4 divizemi ve druhém sledu. Úkolem takzvané předsunuté obrany V. sboru bylo zastavit očekávaný útok nepřítele v prostoru hranice obou německých států po příchodu záloh ve střetném sražení zabránit jeho postup k Rýnu a přejít do protiútoku. K němu mohlo americké velení přisunout svou 7. a 9. pěší divizi, 1., 4., 5. a 24. mechanizovanou divizi, 2. obrněnou divizi a 11. lehký obrněný pluk.

Obrázek

Již v první fázi tohoto střetnul! (ač se všeobecné očekávalo, že nepřítel zaútočí pouze konvenčními silami a k jaderným zbraním se uchýlí až v případě neúspěchu) je zde plánována palebná jaderná podpora. Měly ji poskytnout především:

- operačně - taktické řízené střely Lance ze svých odpalovacích zařízení, rozmístěných v hloubce 30-40km od předního okraje vlastní obrany (mohly tedy ničit cíle v hloubce území NDR- pozn. aut.);

- dále letecké jaderné pumy a jaderné miny. Pomocí těchto min měly být vytvářeny jaderné zátarasy přehrazující směry postupu nepřítele v bezprostřední blízkosti hranice (o těchto minách bude ještě řeč).

Je tedy zřejmé, Že hlavní úsilí v použití jaderných zbraní zde směřovalo především na území NDR - připravovalo se rovněž použití chemické munice, a to za předpokladu, že k tomu přistoupí během operace i nepřítel. Na západoněmeckém území kolem hraníce 5 NDR, kde měla proběhnout první fáze střetnutí, se připravovala hromadná evakuace obyvatelstva.

Příloha plánu pro přechod do protiútoku patří ke zmíněné části dokumentu, jež nebyla v době, kdy se ho zmocnila východoněmecká agentura, ještě dopracována. Nacházíme zde však její část (Anlage C, Anhang 1 - „Rozhraní pásem obrany"), v níž úkoly sboru zasahují až hluboko do území NDR, kde se původní šířka obranného pásma zužuje asi na polovičku. To může svědčit o přechodu do útočné činnosti na východoněmeckém teritoriu ve směru Erfurt-Leipzig. Nezní to nijak překvapivě, neboť SRN neuznávala NDR jako stát a považovala její území za vlastní.

Z těchto poznatků je zřejmé, že forma a obsah skutečných amerických operačních plánů (především GDI' 33001), třeba zde vyjádřené poněkud jinou dikcí, byly v podstatě obdobné se strukturou operačních dokumentů ČSLA. Nemůže tomu ani být jinak, neboť k takovému obecnému formátu se vyspělé armády dopracovaly po staletích válečných zkušeností a za cenu nesčíslných krvavých ztrát. V případě projektu PHP a jím inspirované publicistiky jsou však z obou stran stále předkládána jen torza; skutečné a celistvé operační plány polních svazů obou stran (především USA a SSSR) zůstávají nadále nedostupné. To znemožňuje jakékoliv zodpovědné komparace a rozbory, vedoucí k objektivnímu poznání situace a možností, které v té době na středoevropském válčišti skutečně panovaly. Přesto však se nadále setkáváme se suverénními závěry, chatrně podepřenými pouze politickými a ideologickými argumenty či nejrůznějšími dohady. V tomto směru ani projekt PHP svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul na jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu", v němž i tak zůstává řada závěrů pouhou spekulací.

Obrázek

Rozdělení sektorů pro jednotlivá uskupení

Obrázek

Tak viděl situaci na válčišti protivník[/align]
Naposledy upravil(a) v.m. dne 2/6/2011, 19:38, celkem upraveno 10 x.
Obrázek
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Dejme prostor i druhé straně

Příspěvek od v.m. »

Komunističtí generálové promluvili
Petr Zídek

Špičky bývalé Československé lidové armády potvrzují autentičnost ofenzivního plánu Varšavské smlouvy.
V roce 2000 objevil historik Petr Luňák v českém archivu unikátní operační plán Československé lidové armády (ČSLA) z roku 1964. Ten počítal s tím, že v případě vypuknutí války bude naše armáda hrát roli prvosledových jednotek a zaútočí jihozápadním směrem. V Den D-9 měly československé tanky dorazit do francouzského Lyonu.
Většina nejvyšších velitelů někdejší ČSLA se rozhodla vzít si svá tajemství do hrobu. S výjimkou Miroslava Vacka, ministra obrany v letech 1989-1990 a Ladislava Sochora, velitele 10. letecké armády v letech 1986 - 1990, nikdo z nich nenapsal paměti ani okolnosti své kariéry nijak veřejně nekomentoval. O to cennější jsou interview, která s patnácti vysokými důstojníky ČSLA připravil mladý historik Karel Sieber (* 1978). Výzkum užívající metody tzv. orální historie zaštítil Paralelní historický projekt NATO a Varšavské smlouvy, který vede americký historik českého původu Vojtěch Mastný (* 1936).

Rozhovory vznikaly od května 2003 do června 2004. Přimět bývalé vysoké důstojníky k rozhovoru nebylo přitom nijak jednoduché. "Více než polovina oslovených odmítla okamžitě nebo poté, co se seznámila s předběžnými otázkami," říká Karel Sieber. Nejméně vstřícní se ukázali ti, kteří dosáhli vrcholu své kariéry v sedmdesátých letech. I tak se Karlu Siebrovi podařilo vyzpovídat čtrnáct osob, které zastávaly důležité funkce v armádě od konce 40. do počátku 90. let. Šlo například o Oldřicha Kvapila (* 1918), v letech 1948-1950 náčelníka agenturní části vojenské rozvědky, Miroslava Šmoldase (1917-2003), v šedesátých letech zástupce náčelníka generálního štábu ČSLA, Vladimíra Picka (* 1927), v letech 1969-1970 náčelníka operační správy, Jána Franka (* 1925), v letech 1968-1981 náčelníka chemického vojska či Mojmíra Zachariáše (* 1939), v letech 1987-1990 velitele Západního vojenského okruhu. Kariéru sedmi z patnácti dotazovaných přerušil rok 1968 (do generálských hodností byli jmenováni až po listopadu 1989).


Upřímní a bez iluzí

Paralelní historický projekt NATO a Varšavské smlouvy již připravil podobně koncipované rozhovory s polskými a východoněmeckými generály. Českoslovenští generálové byli ve svých odpovědích podle koordinátora projektu Vojtěcha Mastného "upřímnější a méně podléhali iluzím". Také jim činilo méně problémů hovořit o operačních plánech, které Němci a Poláci dodnes často střeží jako tajemství.

Podle Mastného je na rozhovorech nejcennější, že ukázaly strategickou důležitost Československa před rokem 1968. Na československém území tehdy nebyla sovětská vojska ani sklady jaderné munice (ty se začaly budovat teprve v roce 1965, dokončeny a osazeny byly však zřejmě až v roce 1969). V případě konfliktu by Československá lidová armáda po předpokládaném odražení protivníka sama přešla do útoku, který by teprve po několika dnech hypoteticky podpořily druhosledové jednotky sovětské armády dislokované na Ukrajině. Tento scénář byl ve strategii Varšavské smlouvy unikátní, protože ve všech dalších směrech předpokládaného útoku, tedy v hlavním směru Berlín - Paříž i v úderu z Maďarska do Itálie, by nejprve vyrazila sovětská vojska a divize satelitních států by se zapojily až ve druhém sledu.

Toto útočné pojetí války se paradoxně v sovětském plánování objevuje až po Stalinově smrti. Polský operační plán z roku 1951 - jediný další dokument tohoto druhu, který se zatím podařilo ve východoevropských archivech objevit - se soustřeďuje na teritoriální obranu: polské jednotky neměly dokonce vůbec překročit hranice země. Ke změně dochází od poloviny 50. let. Velitel Západního okruhu v letech 1965-1968 Stanislav Procházka (* 1922) o tomto období říká: "Už v té době byly dislokovány divize tak, aby v krátké době po dosažení bojové pohotovosti mohly být použity v prvním sledu k útočné operaci. Obrana se cvičila málo, (...) většinou se cvičil útok."

Byl ovšem operační plán Varšavské smlouvy reálný? Někteří velitelé si dodnes myslí že ano. Generál Šmoldas říká: "Kdyby v té době byla začala válka a nebyla nukleární, tak jsme za týden byli v Normandii. Protože jsme měli takovou převahu tanků a takovou převahu v operačním umění a pojetí války, že ten Západ by to nemohl vydržet." Válka by ovšem s pravděpodobností hraničící s jistotou jaderná byla. Pro tuto eventualitu počítal plán s tím, že naše strana zasadí asi 130 jaderných úderů, vůbec ale neuvažuje o podobné reakci protivníka.

Podle Karla Siebra byl plán z roku 1964 značně nerealistický, což uznala i část zpovídaných. " Vůbec se tu nebere ohled na to, že Američané byli schopni pohraniční přechody totálně zneprůchodnit výbuchy malých jaderných náloží, velmi nerealistický je také plán postupu, který počítal až s 80 kilometry denně." Podle některých mladších generálů by se takovou rychlostí v šedesátých letech nemohla vojska přesouvat ani za předpokladu, že by jim vojáci NATO jen u krajnice salutovali.


Dvacet posledních Čechů na Řípu

Útočný plán, který byl motivován také nutností zmocnit se vojenských základen v evropském týlu NATO před příjezdem amerických posil ze zámoří, se definitivně změnil teprve v osmdesátých letech. Tato změna se projevila v roce 1987, kdy Varšavská smlouva vyhlásila "obrannou doktrínu".

Rozhovory s československými generály ukazují, že Sovětský svaz byl skutečně ochoten Československo v případném globálním konfliktu obětovat a že komunistické vedení bylo ochotno tuto oběť splnit. V Den D-9 by totiž pravděpodobně nebyli českoslovenští vojáci v Lyonu, ale na pravdě boží, stejně jako všichni ostatní obyvatelé našeho státu, jehož území by bylo podle odhadů devastováno mnoha jadernými údery různé síly.

Toho si byli zřejmě vědomi i osvícenější velitelé ČSLA. Generál Václav Vitanovský (1916-1996; tento rozhovor je jediný nepůvodní - pořízen byl již na počátku 90. let vládní komisí pro objasnění událostí roku 1968) popisuje, jak ve druhé půli šedesátých let v sovětském štábu pronesl kacířskou myšlenku: "Podívejte se, my samozřejmě, když začne válka, odrazíme hrdinně první úder, přejdeme do protiofenzivy, válku vítězně skončíme na Rýně nebo na kanále La Manche a s československým praporem přijde dvacet lidí na horu Říp, tam budou stát, budou všichni provolávat vyhráli jsme válku; kromě těch dvaceti už tam nikdo nebude, v tom státě. Takhle já si nepředstavuji vítězství." Nepřekvapuje, že Vitanovský byl označen za revizionistu a po sovětské invazi musel odejít z armády.


| Červen 2005 Český a slovenský
zahraniční časopis
Obrázek
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Doplnění pro vlastní zamyšlení

Příspěvek od v.m. »

K výše uvedeným materiálům chci uvést tyto doplňující poznámky k zamyšlení.

Za zásadní považuji skutečnost, že zveřejnění operačních plánů byla řízená akce, která byla vedena s cílem ovlivnění veřejného mínění. Jako „senzační“ odhalení zámyslů VS útoků na „Západ“ nemůže podat vypovídající svědectví. Není politická vůle ukázat, jak to skutečně bylo, je výhodnější i dnes udržovat běžné občany buď v nevědomosti, nebo je „krmit“ propagandistickými akcemi podle vývoje situace.

Kniha Luňáka byla zpracována na „zakázku“ a financování ze zdrojů k tomu určených. Jak uvádím na jiném místě, autorovi knihy „Plánování nemyslitelného“ P. Luňákovi, byl umožněn přístup k těmto plánům v archivech, i když obsahovaly skutečnosti, které měly být utajeny v rámci „národní bezpečnosti“. Přitom se nejedná o „Operační plány jako takové“ ale informace k objektům, které jsou ještě dnes předmětem utajení.

Pokud by vojenští analytici NATO chtěli zveřejnit své poznatky, měli k tomu dostatek podkladů. Není žádným tajemstvím, že veškerá činnost vojsk na obou stranách tehdejší hranice, byla velmi pečlivě vyhodnocována, analyzována a zakreslována do map. Každé cvičení bylo (oboustranně) podrobeno velmi pečlivý rozborům a poznatky zahrnovány do zpravodajských informací a následně do směrnic. Sloužila k tomu celá řada metod zpravodajského charakteru. Jinými slovy, nešlo a nejde o „informační“ nouzi, která by bránila vypracování seriózních analýz o záměrech obou stran.

Z pozdějších diskuzí bývalých protivníků vyplynulo, že v případě vyvedení jistých částí např. ČSLA, a to už od značně malých jednotek, následovala na „druhé“ straně protiakce.

Jediným zásadním rozdílem bylo, že zatímco jednotky ČSLA cvičily převážně ve výcvikových prostorech, vyjma přesunů apod., rozhodující cvičení NATO, třebaže ne na plných stavech, probíhala ve skutečném terénu, dle zámyslů nasazení. Takovým cvičením bylo např. cvičení „REFORGER“, kterého se zúčastňovaly vybrané jednotky a velitelé až do úrovně zbraňového systému (např. PTŘS), se zaujímáním skutečných pozic. Způsobené škody na majetku soukromých vlastníků pak byly refundovány.

Ze strany velitelů bojových jednotek „hlad“ po informacích zde byl. Propagandistická mašinerie na obou stranách hranice fungovala „bezchybně“. Vojska musela být udržována v neustálém napětí a proto uvolňované informace, např. o používání BCHL při cvičeních vojsk VS, působila.

Vzpomínám na první pozorované velké cvičení ČSLA (podle tzv. Stockholmského dokumentu nad 25.000 osob), kdy pozorovatelé sbírali vzorky zeminy ve výcvikovém prostoru, odlupovali maskovací nátěry, trhali vzorky maskovacích sítí apod., k dalším analýzám.

To ale neplatilo v případě informací o skutečném nepříteli. Jako příklad uvádím jiné pozorované cvičení na straně NATO, kdy velitel jedné části sil USA, po zjištění přítomnosti čsl. pozorovatelů, navrhnul: „Co chcete vědět?“

Na našem směru by působila 15.msd, ano má takovou výzbroj, velitelské složení, velitel tankového praporu je major ….., velmi schopný velitel, 68. msp, výzbroj, velitelé, úkoly, atd. Na otázku, co říká tankové síle ČSLA (to už byly ve výzbroji tanky ABRAMS s posledním systémem řízení palby), lakonicky poznamenal. Početně máte převahu. Ale s touto jedinou četou ABRAMSů, se hravě vypořádám s rotou vašich tanků a při příznivé konstelaci jsem schopen úspěšně zadržovat útok v síle i větší…..
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11489
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

"Tento scénář byl ve strategii Varšavské smlouvy unikátní, protože ve všech dalších směrech předpokládaného útoku, tedy v hlavním směru Berlín - Paříž i v úderu z Maďarska do Itálie, by nejprve vyrazila sovětská vojska a divize satelitních států by se zapojily až ve druhém sledu. "

Opravdu? Z knihy 21.8.1968 Okupace Československa, Bratrská agrese od Jiřího Fidlera vyplývá pravý opak. Tedy že v prvním sledu byla nasazena hlavně vojska satelitních států a sovětská vojska tvořila druhý sled. Na Západním směru bylo počátkem roku 1968 v prvním sledu ze 71 divizí 30 sovětských a v druhém pouze 39 sovětských.
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Příspěvek od v.m. »

Willy píše:CENTAG (Central Army Group - Střední armádní skupina) bylo uskupení pozemních sil NATO v jižní části SRN. Skládalo se z dvou amerických armádních sborů - V.as (2 divize, 1 lehký obrněný pluk) a VII.as (2 divize, 1 brigáda a 1 lehký obrněný pluk) a dvou německých - II.as (3 divize) a II.as (4 divize). Jejich operačním úkolem byla obrana pásma mezi Kasselem ne severu a rakouskou hranicí na jihu. Leteckou podporu tohoto uskupení mělo na starosti 4ATAF (4.Allied Tactical Air Force - 4.spojenecké taktické letecké velitelství). Obě velitelství bylo mírově dislokována v Heidelbergu (4ATAF do roku 1980 na letecké základně USAF Ramstein) a zrušena k 30.červnu 1993.
Obrázek


Plán použití Československé lidové armády v době války z roku 1964, hodnotil tuto situaci takto:

"Na středoevropském válčišti v pásmu útoku Československého frontu může protivník v době od dne D 1 do D 7-8 použít do 12 vševojskových svazků.
- 2. armádní sbor NSR v sestavě: 4. a 10. motorizovaná divize, 12. tanková divize, 1. vzdušná výsadková divize a 1. horská pěší divize,
- 7. armádní sbor USA v sestavě: 24. mechanizovaná divize, 4. obrněná divize,
- 1. polní armáda Francie v sestavě: 3. mechanizovaná divize, 1. a 7. obrněná divize a do dvou nově rozvíjených svazků,
- 6 odpalovacích zařízení operačně-taktických raket, do 130 taktických odpalovacích zařízení a dělostřeleckých prostředků a do 2800 tanků.


Činnost pozemních vojsk může podporovat část sil 4. spojeného taktického leteckého velitelství (do 900 letadel, z toho 250 nosičů jaderných zbraní a 40 odpalovacích zařízení létajících střel).

Vycházeje z uskupení vojsk NATO a vyhodnocení výsledků cvičení prováděných velitelstvím NATO, je možné předpokládat následující zámysl činnosti protivníka.

Překvapivými jadernými údery na hlavní politická a ekonomická centra země dezorganizovat vedení státu a znemožnit rozvinutí ozbrojených sil.
Údery na vojska, letiště, komunikační uzly a zásobovací základny zásadně změnit poměr sil ve svůj prospěch.

Současným úderem pozemních vojsk zničit vojska krytu Československé lidové armády v příhraničním střetnutí a rozvíjet útok tak, aby hlavní uskupení našich vojsk bylo zničeno v západních a středních Čechách.

Jadernými údery na objekty v hloubce a vysazením operačních vzdušných výsadků v oblastech Krkonoše, Jeseníky a Moravská Brána vytvořit podmínky pro nástup strategických záloh a dosažení cílů operace." konec výběru, následuje vlastní hornocení:


K situaci na středoevropském válčišti a různým úvahám proti komu stála v 60- tých létech tehdejší ČSLA, je třeba uvést některé údaje o tehdejším " pravděpodobném nepříteli".

V té době Vrchnímu velitelství spojeneckých sil ve střední Evropě byly podřízeny OS USA, Kanady, NSR,VB, Belgie a Holandska, které byly umístěny na území NSR a Beneluxu. Pozemní vojsko bylo uskupeno do Střední a Severní skupiny armád na území NSR. Severní skupina armád byla rozmístěna na sever od města Kassel a měla ve svém složení 4 armádní sbory - celkem 11 divizí. Střední skupina armád byla rozmístěna ve střední a jižní části NSR a byly tvořena 7. armádou USA (5. a 7. armádní sbor) a 2. a 3. armádní sbor NSR - celkem 11 divizí (4 mechanizované a motorizované, 5 tankových, 1vzdušně výsadková, 1 horská, a jejich podpůrné, zabezpečovací a posilové jednotky.

Spojenecké letectvo na středoevropském válčišti bylo uskupeno do 2. a 4. spojeneckého taktického leteckého velitelství (STLV), z toho bylo 4. velitelství určeno k součinnosti se Střední skupinou armád.

Francie neměla své OS podřízeny spojeneckému velení. Její pozemní vojsko tvořila 1. armáda s 1.a 2.as (5 mech.divizí) z nichž 2. as se 2 divizemi, byly umístěny na území NSR.

Na území Francie byla 11. intervenční lehká divize (výsadková) určena k plnění úkolů mimo vlastní území. Francouzské letectvo tvořilo 1. a 2. vel. taktického letectva a velitelství strategického letectva.
Naposledy upravil(a) v.m. dne 18/2/2011, 01:18, celkem upraveno 1 x.
Obrázek
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Jak to bylo s jadernými zbraněmi

Příspěvek od v.m. »

Jak vyznívá z diskutovaného OP ČSLA, front plánoval i použití jaderných zbraní, pokud jimi budou vyzbrojeny raketové útvary a o jejich použití rozhodne VS.

Podmínka, pokud jimi budou vyzbrojeny RÚ, byla zásadní. ČSLA nevlastnila, a to nikdy, žádné jaderné zbraně. Mohla je dostat pouze z SSSR. V té době se plánoval přísun těchto zbraní zejména po železnici (viz první dislokace 41. srdo), či leteckou cestou. Později se uvažovalo o předání ze skladů na území PLR, či, jak uváděl gen. Vacek, z NDR. JZ byly v té době všechny 2. generace, takže vyžadovaly tzv. „zborku“ a mohly být vydány pouze v případě, že by se chystalo jejich nasazení. Systém případného „nasazení“ byl značně zdlouhavý a snadno pro protivníka čitelný.

SSSR se obával možného zneužití JZ, proto žádné OZ v ČSLA nebylo vybaveno systémem odkódování jaderných hlavic. Ty měly být dodány až těsně před případným použitím.

Skutečností je, že ani raketové jednotky SSSR neměly toto zařízení, v době míru, zabudováno na svých OZ. Tato zařízení byla uložena v trezorech a mohla být vydána pouze na rozkaz!

Taktické rakety sice měly k dispozici konvenční hlavice, ale ty, z hlediska jejich CEP byly v zásadě nepoužitelné s tímto druhem nálože. OTR neměly konvenční hlavice vůbec. Chemická munice v ČSSR nebyla skladována.

O všem se dočtete v mé studii k taktickým jaderným prostředkům, k OTR je celá řada studií na fortifikaci od ANTONA, který sleduje i tento web, a případné otázky vám jistě rád zodpoví.

Situace na druhé straně se diametrálně lišila:

Zavádění JZ do ozbrojených sil členských států NATO

Už v roce 1957 nabídnul prezident USA „speciální" zbraně členským státům NATO. Kongres USA se ale postavil proti, takže musela být zvolena varianta, že tyto zbraně zůstanou v držení OS USA. To samozřejmě nebránilo v zahájení procesu jejich rozmisťování. V červnu
1958 bylo vytvořeno SASCOM (Special Ammunition Support Command) a jako první bylo toto uskupení rozmístěno na území Turecka.

Tak začalo vlastní rozmisťování JZ v Evropě pro potřeby členských států NATO. Po vytvoření Bundeswehru jako prioritní pokračovalo vyzbrojování prvosledových jednotek na Středoevropském válčišti.

Každému bojovému uskupení (později jako brigády) byl přidělen houfnicový oddíl přímé podpory se schopností vedení palby JM. Divizním uskupením byly přiděleny smíšené dělostřelecké pluky, které pozůstávaly ze dvou dělostřeleckých oddílů-jednoho houfnicového a jednoho raketového jako prostředky tzv. „všeobecné podpory".

Tyto jednotky měly schopnost provádět údery jak konvenčními, tak i jadernými prostředky napadení ve prospěch bojových uskupení. (Poznámka: Zejména organizace OS USA se značně liší od našeho pojetí jednotlivých formací-pluk-divize-armáda. Základem jsou brigády, které jsou členěny a posilovány do tzv. Battle Groups" podle povahy úkolu, který plní. Divize jsou organizační celky).

Raketové jaderné prostředky dalekého dosahu byly zřizovány na úrovni polních armád v síle 3 velitelství dělostřeleckých sborů a uskupení NSR (sbor) LANDJUD (GE/DK). Tyto dělostřelecké sbory měly současně poskytovat oddíly konvenčního houfnicového dělostřelectva všeobecné podpory k posílení divizních prostředků, kdykoliv to bude nutné.

Při zavádění všech prostředků jaderného napadení byla dodržována priorita naplnit stavy zejména prvosledových prostředků. Úplného naplnění všech bojových útvarů se podařilo, dosáhnou až kolem roku 1970.

Velitelstvím dělostřeleckých sborů byl jako základní úkol postaven boj s použitím JZ. Tato velitelství řídila nejenom jaderné raketové prostředky a jaderní houfnicové oddíly, ale také všechny dalším podpůrné složky, včetně útvarů zásobování jadernou municí. Část těchto prostředků „NBC", které byly vytvořeny v létech 1958-1971, byly v prvopočátku přiděleny
k velitelství dělostřelectva (v případě 1. a 2. as).

Z hlediska priority byly jako první u Bundeswehru budovány tzv. těžké raketové oddíly (Raketenartilleriebataillon) Honest John ( RakArtBtl 140 v Nienburg; RakArtBtl 240 v Ingolstadt; RakArtBtl 340 v Giefsen), které ale po vytvoření skutečných těžkých raketových oddílů (TDO) Sergeant, byly přiděleny diviznímu dělostřelectvu.

TDO Sergeant byly vytvářeny od roku 1960 (RakArtBtll50 ve Wesel; RakArtBtl 250 v Grolsengstingen; RakArtBtl 350 v Montabaur; RakArtBtl 650 ve Flensburg). Tyto raketové oddíly tvořily páteř německého sborového dělostřelectva až do konce studené války.¨

V roce 1963 byl vytvořen houfnicový oddíl jaderného dělva (FArtBtl 210) v podřízenosti 2. Velitelství dělva (ArtKdo 2) v jižní části NSR. Byl tvořen dvěma „středními" bateriemi a jednou„těžkou" houfnicovou baterií s dislokací Philipsburg, kde byl také umístěn 122. raketový oddíl Honest John. (Později byly vyzbrojeny na tomto směru také dva divizní houfnicové oddíly (81., 121.)


Poznámka 1) Pozornost byla věnováno zejména vytvářeni jaderné úderné síly Bundeswehru. Kromě jaderných prostředků pozemních sil, zde byly i prostředky jaderného napadení leteckých sil, 2 křidla Pershingů. Podobně byly tyto síly budovány i u jiných států (Itálie, Belgie, Nizozemí, VB).

Poznámka 2) Standardy NATO požadovaly, aby členské státy NATO měly ve výzbroji u sborového dělva prostředky s dosahem až 30.000 metrů. Většina států to řešila, s výjimkou Belgie, zařazením do výzbroje střeliva RAP (Rocket Assisted Projectile) ráže 155mm.


Všechny jaderné prostředky byly zabezpečovány cestou 59. brigády zabezpečení (ta se vytvořila rozvinutím Speciál Ammunition Support Command). Brigáda zabezpečovala přímou a speciální podporu všech jaderných zbraňových prostředků pro všechny síly NATO, včetně USAC v Evropě. Její velitelství bylo umístěno v Pirmasenu.

59. brigáda podpory byla největší brigádou na území Evropy s více jak 7.000 vojáky. Byla tvořena různými druhy specialistů (týlového, dělostřelectva, vojenské policie a další).

Kromě území NSR byla také rozmístěna na území VB, Nizozemí, Belgie. Zabezpečovala 10 uskupení jaderného dělva s 38 raketovými dělostřeleckými jednotkami. Na území Itálie působila 559. dělostřelecká skupina USAAG.

Poznámky k prostředkům jaderného napadení na bojišti:


• 155mm W-48 Jaderný granát. Jaderné prostředky v přímé podřízenosti 3. AD, M-109 houfnice. V sedmdesátých letech měly k dispozici jaderný granát typu W-48. W- 48, byl JG s lineární implosivní náloží plutonia o síle méně než 0.1 kT. Přiváděl se k výbuchu mechanickým časovacím zařízením, zapalovačem „proximity" (přiblížení/blízkost) pro vzdušné výbuchy, nebo kontaktním zapalovačem.

* Houfnice M-110A2 (a její předchůdce M-110A1) byly prostředky jaderného napadení. Používaly JG M-33 , standardní jaderného Štěpení, se 4mi stavitelnými rozsahy síly výbuchu: méně než lkT, méně než 20 kT. Uvedení JG do činnosti bylo prováděno časovacím zapalovačem (Časovači střelba nad terénem).

* JG W-79 měl plně nahradit JG M-33, nicméně ten zůstal stále zařazený ve výzbroji, protože se oba typy vzájemně doplňovaly. JG M-79 byl granát tzv., „dvojího režimu". Při režimu „0" mohl být použit jako standardní munice (plutoniová s lineární implosí) nebo v režimu „zvýšené radiace" (neutronový granát). V režimu „1" mohl fungovat pouze jako standardní jaderný granát. Síla výbuchu se nastavovalo od 100 tun do 1.1 kT v režimu „0" a 0.8 kT v režimu „1". K výbuchu se uváděl pomocí „přibližovacího" zapalovače (vzdušný) nebo kontaktním zapalovačem (pozemní).

Dělostřelecká raketa HONEST JOHN, byla prvním prostředkem jaderného napadení v arzenálu 3. AD od roku 1957-1973. Jaderná hlavice pro HK byla dodávána v třech kategoriích účinku: l0kT, 20kT, a 40kT. Byla k dispozici i tříštivo-trhavá hlavice o váze cca 750 kg. Od roku 1973, byly HJ M50 z Evropy staženy a nahrazeny systémem MGM-51 Lance.

Davy Crockett odpalovaný pomocí bezzákluzového kanónu byl vyvinut v 50. letech jako prvosledový prostředek US pěchoty v Evropě. Systém používal křidélk stabilizovanou jadernou střelu odpalovanou z Bzk ráže 120mm (M-29), nebo 155mm (M28). 25kg hlavice měla stavitelnou účinnost od 0.01 to 0.18 kT (0.18= ekvivalent 180 tun TNT, se zvýšenou úrovní radiace). Druhotná úloha byla dána možností vést palbu i klasickou municí HE. 155mm verze se postupně stala verzi základní, měla dosah cca 4 km a k odpálení se používala jak trojnožka, tak i montáž na terénní vozidlo Jeep. Do armády byly dodávány v letech 1961 až 1971. Celkový počet zavedených systémů přesáhl 2.100 ks.


Všechny jaderné zbraně byly umístěny ve skladech na území jednotlivých členských států NATO. Podrobnosti uvedu v některé z příštích statí.
Naposledy upravil(a) v.m. dne 18/2/2011, 13:29, celkem upraveno 1 x.
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Svědectví z druhé strany

Příspěvek od v.m. »

Ze vzpomínek vojáků " druhé strany" sloužících u jaderných prostředků v Evropě


Zvolil jsem tuto formu obeznámením s jadernou problematikou na území SRN. Jsem přesvědčen, že jednotlivé výpovědi jsou dostatečně průkazné a kromě osobního svědectví, napomohou objasnit i některé technické detaily, které mnohým nejsou známé. Překlad těchto vzpomínek je učiněn „volným" způsobem, ale dostatečně přesně, aby nedošlo ke zkreslování skutečností. Některé nepodstatné části byly pro zkrácení vypuštěny.

Ron Christe, 3AD's 6/40 Arty Bn (8" SHH), sloužil jsem v Hanau, kde většina prostředků dělva byla schopná používat JM - 8" všeobecné podpory FA BN, 3 155mm přímé podpory-FA BNs Honest John raketový oddíl a ženijní oddíl s jadernou demoliční municí. Každý oddíl cvičil s přesnými maketami JZ, výcvik byl velmi intenzivní[/color], s důrazem na dodržování přesných postupů.

Skutečné JZ byly v Evropě umístěny ve skladech JZ nazývaných NATO Sites. Sklad číslo 5 byl umístěn v kasárnách Fliegerhorst těsně u města Hanau. Nevím, kolik skladů NATO tam bylo celkem, ale muselo jich být alespoň 5. Sklad číslo 5 byl tvořen ze dvou opevněných bunkrů o rozměru každý cca 50 x 150 fítů. Bunkry byly uzavřeny těžkými kovovými dveřmi na kolečkách, uzamykatelné a ještě zabezpečeny dalším zámkem. Byly střeženy 24 hod. denně. Přijížděly do nich kontrolní skupiny z USA na inspekci.
Byla zde uložena společně jaderná munice 155mm, Honest John, a demoliční ženijní prostředky. Všechny JZ byly vybaveny systémem"PAL" (kódovací zařízení), aby se zabránilo jejich neautorizovanému použití.
Nařízení k adjustaci JZ přicházela z nadřízených stupňů a byla postavena na bázi „přítomnosti dvou osob". Jednotlivá osoba nemohla „dosáhnout" aktivace JZ. Tyto týmy pro adjustaci se nazývaly NRAS, člen „A" a člen „B". V Hanau byla 24 hod. služba, která přijímala tyto kódované rozkazy k otevření buď „cvičného" postupu, či „ostrého" zahájení.
V kódovaných telegramech byly předávány kombinace k „PAL" a údaje o nastavení „tonáže/síly" jaderného výbuchu.

Speciální zapečetěné složky byly uschovány v trezoru velitelství oddílu. Jedna byla „modrá" a obsahovala cvičné kódy. Druhá byla „Červená" a obsahovala skutečné kódy. Jako první byla z nadřízeného velitelství zasílána zpráva, který „set" použít.

7., nebo 8. května jsem měl službu, když náhle přišel pokyn k otevření „červené" knihy. Okamžitě jsem kontaktoval mého člena týmu, abychom mohli společně dekódovat zprávu. Protože jsme se ale domnívali, že jde o omyl („červená kniha-ostrá"), zpětně jsme to prověřili. „Červená nám byla potvrzena! Po dešifrováni pokynů jsme příslušné informace předali palebným bateriím. Bylo zřejmé, že se někde něco děje! Po několika hodinách, které se zdály nekonečnými, přišel rozkaz snížit bojovou pohotovost, později přišel pokyn snížit ji opět, až nakonec byl poplach odvolán. Teprve další den jsem se dozvěděl, že Nixon povolil bombardování přístavu Haiphong ve Vietnamu. A protože „Bílý dům" si nebyl jistý reakcí „Sovětů" byly uvedeny do bojové pohotovosti i taktické jaderné zbraně.

Nejméně lx za rok byl oddíl proškolován velícím generálem a jeho Štábem ohledně válečných plánů. Týkal se zaujetí postavení v případě válečného nebezpečí. Školení probíhala za uzavřenými dveřmi v místnosti se zatemněnými okny. Součástí diskuze byl plán dopravy a nasazení JZ.
Mimo jiné generál nám sdělil: baterie Ca B překročí řeku Fulda, baterie A zůstane v záloze. „C"a „B" si sebou nebere žádné věci jako stany, polní kuchyně a další. Vůbec nepředpokládáme, že baterie „C" a „B" se vrátí zpět (přežijí)!

Moje jednotka byla baterie „C" (203mmSHH). Pravidelně jsme procvičovali v zabezpečených prostorech sestavování jaderných granátů pro 203 mm SHH, které byly jinak skladovány v nedalekých Fliegerhorst Kaserne v Hanau.

John R. Marshall, 3rd Bn, 36th Infantry, 3AD; V roce 1965 jsem byl určen k přepravě hlavic pro Davy Crocket. Úkolem bylo přepravit 2 JZ ze skladu v Munsteru do malého úkrytu nedaleko Koeppern, který byl necelých 10 mil od našich objektů - kasárna v Ayersu. Konvoj tvořilo 4 auta 3/4 tuny, jeep a 15 ozbrojených vojenských policistů.
Také tam byla četa Davy Crocket z 2nd Bn, 36th Inf. z Ayersu za stejným účelem vyzvednutí 2 hlavic. Nákladní auta byla označena pouze nápisem „Výbušniny" a hlavice byly umístěny ve speciálních kontejnerech o objemu 55 gal.

Frank R. Shirer, Divarty S-2, 3AD, byl služebně přidělen k 2nd Bn, 27th FA, 3rd Brigádě, (Friedberg) . Jaderné hlavice pro tuto součást byly v Fliegerhorst Kaserne v Hanau.
Čtvrtletně jsme procvičovali nouzové zničení JZ ve skladu, pro případ, že by mohly, padnou do rukou nepřítele...

James Robinette, 2nd Bn, 75th Field Artillery.byl jsem přidělen v roce 1962 k V- sboru, A Btry, 2d Bn, 75th Field Arty, kde jsem hlídal uzavřené auto typu VAN. Dozvěděl jsem se, že je to speciální pracoviště k sestavování a opětovné rozložení JG pro jaderné dělvo. Sestavené JG pro baterie A-B-C, byly skladovány přímo ve stejném typu budovy, v jaké jsme byli ubytováni. Vím to, protože jsem byl k tomu vycvičen v „Army demolition school"v Grafu a později ještě jsem navštěvoval Školu jaderných zbraní v Oberammergau, NSR.

John Labar, ze 6th Bn, 40th Field Artillery. Byl jsem v baterii „C" vyzbrojené M-110 SHH (Francoise Kaserne in Hanau), kde jsem byl velitelem jaderné sekce baterie. 203mmJG bylo nutno sestavovat Později, když jsem sloužil u 155mm SHH, JG přicházely už zkompletované a odjišťovaly se elektronicky. Výcvik se soustřeďoval na tři hlavní otázky: sestavení-doprava- ničení. K ničení byly určeny speciálně tvarované nálože, náhradně fosforečné granáty a v případě nouze i kladiva.

Nácvik sestavování JG 203mm probíhal neustále. Granáty přicházely jako „kit", který pozůstával ze 4 částí. Objemově největší byla střela a pohonná hmota v truhlíku č. 1. Truhlík č. 2 obsahoval nejaderné komponenty, jako zapalovač, kabeláž a malou prachovou náplň, která uváděla do činnosti jadernou část detonací. Truhlík 3 a 4 byly jaderné komponenty. Ostré hlavice byly nadepsány „War Reserve". Cvičné měly označení „Training".
Cvičné hlavice byly prakticky nerozeznatelné od ostrých, jenom namísto skutečné jaderné náplně se používala náplň z „ochuzeného" uranu, aby byla dodržena váha JG.
Baterie měla dvě vozidla určená pro JM. Jedno vozidlo pro sestavení JG, druhé pro přepravu, nebo dočasné skladování do odpálení. Při výcviku jedno vozidlo zabezpečilo požadavky baterie na JG, a byly zde uloženy 4 JG ať už sestavené, nebo v demontovaném stavu. Vždy byly uloženy v dřevěných bednách, pevně ukotvené proti pohybu. Vozidla i palebná postavení byla vždy pečlivě střežena ozbrojenou stráží, stejné to bylo i za přesunu.
V případě potřeby bylo možno si vyžádat JG dodatečně. Prakticky se ale nepočítalo s tím, že by byl odpálen více jak jeden jaderný granát z každé SHH.

Arnold Dutcher, Četa jaderné demoliční munice - Atomic Demolition Munitions (ADM),23rd Engineer Bn, 3AD, absolvent speciální školy jaderné demolice ve Fort Belvoir. Požadavky byla na příslušníka demoličních jednotek velmi vysoké, kvalifikace ženijního specialisty, vyšší inteligence a prověrku na zacházení se šifrovacími materiály. Kurz trval 3 týdny.

Úkolem demoličních jednotek bylo vytvářet pásma jaderných zátarasů pozemními výbuchy. Pokračovací výcvik probíhal se dvěma typy JM, já jsem se ale specializoval na Mk- 54 SADM, nejmenší jadernou demoliční munici. Mohl ji dopravovat na místo určení pouze 1 muž na zádech. V Četě bylo 5 různých skupin, každé skupině byl přidělen jeden konkrétní úkol. Úkol mé skupiny byl v prostoru Hanau na hranici s NDR. Odpálení jsme měli provést ještě pře příchodem sil nepřítele. K výcviku jsme používali místnosti na 3. patře velitelství oddílu v kasárnách Hessen Hombur. Ostré JN byly skladovány v bunkru poblíž Hanau. ¨
Při poplachu jsme vyjížděli do prostoru rozmístění, kde jsme očekávali povel k převzetí jaderných náloží. Každý tým znal pouze svůj skutečný cíl v případě konfliktu. Co by se stalo po odpálení. Jednou jsem se na to zeptal a bylo nám řečeno, že pokud přežijeme, máme se přesunout směrem na Frankfurt a pokusit se spojit 23. Ženijním, nebo jinou jednotkou 3. obrněné divize. Poznamenávám, že nálože MADM a SADM se udržely ve výzbroji od roku 1960 až do roku 1980.


Vyhodnocení příspěvků
Z výše uvedeného a některých dalších poznatků lze přijmou některé následující závěry:
• Prostředky jaderného napadení středního dosahu byly ve vysokém stupni bojové pohotovosti i v době míru, (rakety typu Pershing a obdobné sborové prostředky). V 15minutové stálé bojové pohotovosti k odpálení měly nejméně vždy 1 OZ (baterii) u raketového oddílu, z pevně vybudovaných palebných postavení, na předem určené cíle. Doba setrváni v této pohotovosti se sestykovanými hlavicemi je až 6 měsíců. Adjustace těchto hlavic se prování elektronicky pomocí systému „PAL". Po maximálně šestiměsíční pohotovostní době, musí hlavice přejít do režimu kontrolního, a jsou nahrazeny jinými hlavicemi ze skladů.

• Ostatní jednotky jaderného napadení (jaderné dělostřelectvo a speciální demoliční skupiny) jsou uváděny do pohotovosti na základě signálů z nadřízeného stupně. Pronikání signálů je pravidelně procvičováno a v závislosti na mezinárodně politické situaci byly uváděny i do nejvyšších stupňů bojové pohotovosti, aniž by u „protivníka" na druhé straně, byly prováděny obdobné kroky u jeho prvosledových vojsk.

• Speciální demoliční jednotky jsou cvičeny k vytváření pásma jaderných zátarasů, mají přesně určené objekty (cíle) pro každou dvojici týmů. K odpálení těchto zátarasů by docházelo ještě před příchodem sil protivníka. Speciální jaderná munice je skladována v zodolněných úkrytech poblíže místa nasazení. Je pravidelně obměňována z centrálních skladů, kde je následně testována a opět přiváděna do stupně 6-ti měsíčního použití.

• Hlavňové prostředky jaderného napadení mají pohotovostní jadernou munici uloženou v přilehlých skladech, které v některých případech jsou součásti vojenských objektů, kde jsou vojska dislokována. Při uváděni do bojové pohotovosti jsou jim poskytnuty veškeré nezbytné podklady, které umožňuji okamžitou aktivaci JG k „ostrému" použití.

Očekával jsem, že budu moci přinést příspěvky dalších vojáků USA, sloužící v době studené války v Evropě. Bohužel, webové stránky, kde se tyto příspěvky objevily, byly po prvním varování o „nevhodnosti“ obsahu, z „moci úřední“ uzavřeny. Snad najdeme jiné!
„Že by studená válka ještě neskončila“?
Naposledy upravil(a) v.m. dne 18/2/2011, 01:23, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Čučkin
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 111
Registrován: 2/7/2007, 10:38

Příspěvek od Čučkin »

Tady si můžete proštudovat ty rozhovory s československými generály.:

http://www.php.isn.ethz.ch/collections/ ... n&id=15706
Obrázek
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Vynucování pod hrozbou jaderného úderu

Příspěvek od v.m. »

Giant Lance - operace „šíleného muže“

Operace Giant Lance, také nazývaná „Operací šíleného muže“, byla přísně tajnou vojenskou operací USA, nařízenou prezidentem Nixonem v průběhu studené války. Její podrobnosti byly zveřejněny teprve před nedávnem.

V říjnu 1969 (10.10.1969), prezident Richard Nixon, nařídil SAC provést simulované útoky na Moskvu a SSSR, 18-ti bombardéry B-52, plně vyzbrojené jadernými zbraněmi. Operace trvala až do 30. října téhož roku. V průběhu operace nalétávaly US bombardéry po elipse až k samé blízkosti hranic se Sovětským svazem.

Plánovaná trasa 18-ti bombardérů vedla přes Aljašku kde proběhlo tankování za letu,a mise pokračovala podél hranic s SSSR po dobu 3 dnů.


Operace Giant Lance byla striktně utajena před občany USA i ostatních spojenců. Pouze SSSR zjistil tuto činnost svými prostředky a byl nucen reagovat.

Současně s tím, ozbrojené síly USA byly uvedeny do zvýšené pohotovosti ke globální válce, aniž by došlo z druhé strany k jakékoliv provokaci a aniž by velitelé OS USA byli informováni o důvodech tohoto stavu. Tento stav trval po 3 týdny.

Bojová letadla USAF byla rozptýlena na letištích dle válečných plánů, u strategických řízených střel docházelo k přípravě k odpálení, došlo k rozptýlení jaderných ponorek s jadernými raketami na palubě a zaujetí plánovaných míst k odpálení, bylo prováděno zaměřování cílů na území SSSR.

Vojenské námořnictvo zahájilo sérií manévrů v Atlantiku, Středomoří, v Adenském zálivu, Japonském moři. Oficiálně tento stav byl nazván prověrka pohotovosti ze strany Štábu spojených ozbrojených sil USA. Představitelé druhů sil „CINC“podle oblastí odpovědnosti (‚Aljaška, Evropa, Atlantik, Pacifik a další), nebyli o důvodech této „prověrky“ informováni.

Takto vyslali Nixon a Kissinger do akce nejmohutnější síly USA, s veškerými znaky „přímé konfrontace“. Balistické ŘS byly zaměřeny na své cíle, stejně tak jako ostatní prostředky SAC a VN.

Podle svědectví byly přípravy prováděny v takovém tempu, že hrozilo nebezpečí náhodné exploze jaderných zbraní a to v době, kdy před pouhým rokem došlo k havárii bombardéru B-52 nad Grónskem a rozptýlení radioaktivního materiálu výbuchem klasických náloží v jaderných pumách. K explozi termonukleárních pum naštěstí nedošlo.

Po spuštění “Giant Lance” potřeboval se Brežněv ujistit, o co vlastně jde, a vyslal velvyslance SSSR v USA Dobrynina, ke konzultacím s Nixonem a Kissingerem.

Jednání probíhalo značně neobvykle a Nixon dále” hrál” úlohu “šíleného” muže (‘byla to hra, či skutečnost???) a prohlásil, že: v případě, že SSSR nepomohou ukončit války ve Vietnamu. “USA si vyhrazují právo ukončit válku vlastními způsoby a metodami”.

Dobrynin pouze komentoval prohlášení Moskvy, že takovýto způsob řešení vietnamského problému, prostřednictvím použití vojenské síly je nejenom pošetilé, ale také extrémně nebezpečné.

Do Moskvy Dobrynin zaslal zprávu, že jednání Kissingera je nepředvídatelné a jeho chování i před představitelem jiného státu, nepřijatelné.

“Údajně” vzbuzení tohoto dojmu, bylo právě cílem veškerého jednání a činnosti OS USA,. Vyvstává však otázka co by se stalo, kdyby SSSR konal v intencích nyní známých postupů v případě takovéhoto konání protivníka, kterými by velmi pravděpodobně bylo:

a) odpálení varovného jaderného úderu na vybraný nestrategický cíl

b) použití jaderných PLŘS proti přibližujícím se strategickým bombardérům, dle uvážení velitelů jednotlivých druhů sil.




Podle hodnocení historiků akce “šílený muž” nepřinutila SSSR k odvolání své pomoci Hanoji. Mohla ale, nějakým způsobem, pootevřít dveře k pozdějším odzbrojovacím jednáním (70.léta).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Naposledy upravil(a) v.m. dne 18/2/2011, 01:12, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

možná si to psal, pokud jo tak se omlouvám, - to sem přeposíláš odsud - budeš sem dávat i ostatní?
http://www.forum.fortifikace.net/viewto ... ca9f44eb8f
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Dočkáme se jejich zveřejnění?

Příspěvek od v.m. »

PROČ NESPATŘILY SVĚTLO SVĚTA TAKÉ TYTO PLÁNY?


Podle práce Karla Pacnera „Československo ve zvláštních službách“ -„Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989“ (IV. cti, Themis, Praha 2002. stí. 592-60S) předávala od března 1982 skupina amerických vojáku sloužících ve Spolkové republice Německo tajné údaje a dokumenty československé rozvědce, která tuto operaci vedla pod krycím jménem „Mason".


Podle Pacnera byly mezi dokumenty předanými v březnu 1982 také operační plán 3. americké obrněné divize, 2. francouzského armádního sboru a plány německé 12. dělostřelecké baterie s označením „NATO Secret".


Mezi dokumenty předanými 15. května 1982 pak měly být:


• Plány NATO, Francie, SRN a Itálie na chemickou a biologickou válku v Evropě, plány cvičení různých útvaru, operační plány pro případ útoku Varšavské smlouvy proti Západu.


• Plány sítě malých atomových min na československo-německých hranících, které vybuchnou ve chvíli útoku z východu, a to bez ohledu na ztráty místního obyvatelstva, nesly označení nejvyššího utajení: „Cosmic Top Secret — Atomal" (str. 597).


• V březnu 1984 pak šlo o „poplachové plány“ amerických raketových baterií Pershing a Tomahawk, sále systémy spojení a zajištění jejich bezpečností. Naftovody pro zásobování NATO. Plány protivzdušné obrany západní Evropy" (str. 600).


• V březnu 1986 byly získány „operační plány 5. sboru a 8. mechanizované pěší divize, plán na posílení amerických vojsk v Evropě v případě konfliktu, přehled chemické, biologické a jaderné ochrany Evropy a program pro některé speciální operace.



Bylo to přes půl tisíce stran" (str. 601). Jádrem skupiny amerických vojáku spolupracujících s československou rozvědkou byli Zoltán Szabó, který údajně spolupracoval od roku 1967 i s maďarskou rozvědkou, a Clyde Lee Conrad Informace o jejich odhalení a zatčení se objevily v tisku v březnu 1989.

Poznámka: V souvislosti s kauzou Szabó-Conrad byly na Floridě ze špionáže obviněny i další osoby: Roderick James Ramsay, odsouzen v roce 1992 na 36 let vězení; Jeffrey Rondeau a Jeffrey Gregory, odsouzani v roce 1994 na 18 let každý; Kelly Therese Warren, odsouzený v roce 1999 na 25 let vězení.


Soudce Ferdinand Schuth, který předsedal v případě kauzy Conrad, zdůvodnil verdikt takto:


V případě vypuknutí války mezi NATO a VS, “Západ” by čelil jasné porážce. NATO by se muselo rychle rozhodnout mezi kapitulací, nebo použitím JZ, na teritoriu SRN.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No tedy to je takové množství informací že jsemse v nich nakonec ztratil. Klega v.m zde dodal ledacos k prostudování a diskusi. Ale napřed si to musím znovu prostudovat, bo su z toho otupělý.

Jak dlouho jsi to dával dohromady?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Příspěvek od Alfik »

Vážený pane kolego - vy mi tedy dáváte... :D Na tohle si budu muset vyčlenit čas některé odpoledne. Jen pokračujte. Jen do nás! Čím víc budeme vědět, tím méně budeme muset někomu věřit to co do nás hustí. Škoda že zástupce druhé strany (názorově myslím) to vzdal.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Příspěvek od v.m. »

Několik slov k plánováním v oblasti JZ


Počátkem 60. let změnily USA svou politiku
v tom smyslu, že začaly přecházet od „kvantity" ke „kvalitě" JZ. Celé toto období bylo charakterizováno nepřetržitým cyklem modernizace těchto zbrani a jejich postupného nahrazování ve výzbroji.

Pozornost se soustředila na to, aby jejich operační nasazení bylo pro obsluhy jednodušší, více bezpečné a také z hlediska bezpečnosti více zabezpečené. Důraz byl položen i na větší „kilotonáž" při zachování jejich miniaturizace. Byl vytvořen proces testování jejich účinku v průběhu jejich skladování a odstranění nedostatků u jednotlivých kompletačních částí.


Obrázek


Bylo rovněž dosaženo významného pokroku v procesu plánování nasazování těchto zbraní, se zahrnutím faktorů jako: politické cíle, strategická situace, druh a rozsah operace, vojenská účinnost, omezení ničivosti objektů při zvýšení ničivosti živé síly (vysoká úroveň radiace) a
vyhodnocování, jak tyto faktoru budou na sebe vzájemně působit.


Rozhodování o těchto otázkách bylo prováděno prostřednictvím prezidentských rozhodnutí „National Security Presidential Directives" (NSPD), tj. jakým způsobem budou JZ nasazovány. Direktiva byla dále rozpracována prostřednictvím směrnice DoD na „Nuclear Weapons Employment Guidance” (NUWEP) a cestou sboru náčelníků jako doplněk k „společného" plánu možností „ - Joint Strategie Capabilities Plan (JSCP).


Požadavky na počty JH, které maji být zohledněny v direktivě prezidenta, jsou přetvořeny v roční dokument pod názvem „Requirements and Planning Document" (RPD), který vypracovává Oddělení MO (DoD) a energetiky (DOE).

To vše je podkladem pro tzv. „Presidential Nuclear Weapons Stockpile Plan"-NWSP (prezidentský plán pro stanovení zásob JZ). Tento plán se stanovuje vždy na 6 let a to jak pro „aktivní", tak i „neaktivní" JH.


K výše uvedenému:


Objasnění zásob jaderných zbrani
a jejich kategorizace. Skladované JZ jsou rozděleny do dvou kategorií „aktivní zásoba"- AS a „neaktivní zásoba"- IS. Tyto dvě kategorie se dále dělí na podkategorie.


„AS“ zásoby jsou ty, které jsou připraveny k okamžitému operačnímu nasazení. To zn., že všechny komponenty omezené životnosti (LLC) jako např. Tritium, jsou vloženy, mechanismy zabezpečení jsou součástí JZ a zbraň je plně připravena pro použití.


"AS" se dále dělí na operačně rozmístěné JZ, právě došlé a logistické hlavice. „Operačně rozmístěné" jsou ty, které se nachází v operační pohotovosti na svých základnách a jsou po dobu minimálně 6 měsíců připraveny k použití s nosičem.


„Právě došlé" jsou ty, které se mají jako „Operační" nasadit a to jak na základně čí ve skladu. Rozdíl mezi „Operačními" pozůstává v tom, že nejsou součástí nosiče.

Ať promluví dobové dokumenty

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Poznámka: K výše uvedeným dokumentům jsem nepovažoval za nutné "dělat" celý překlad. V poznámkách na okraji jsem umístil nosné myšlenky v dokumentech obsažených. Pokud si někdo z účatníku fóra dá práci s překladem a uveřejní ho v plném znění, je vítán!
Naposledy upravil(a) v.m. dne 18/2/2011, 16:49, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Není to ještě utajené? Aby nás někdo nedal na černou listinu. :D A postupně zde uživatelú bude nenápadně ubývat. :D
To je z nějaké knihy nebo vlastní celoživotní úvahy?
ObrázekObrázek
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Dotaz na kolegu STUKU

Příspěvek od v.m. »

Zdravím kolego Stuko!

Přiznám se, že jsem zcela nepochopil tvoje poznámky. Materiály jsou vybrané z archivů, zjistil jsem, že se něco nezobrazuje, tak jsem to upravil. Na prvním materálu máš nadpis odkud to je, respektive z jaké oblasti. Materiály jsou už odtajněné (na nátlak některých badatelů v rámci tzv. "Freedom Information Act").

Pokud máš obavy, že web uzavřou, také by to o něčem svědčilo. Opravdu myslíš, že ubude čitatelů, pokud se jim předestře pravda? To je zajímavé, odpověz mi, prosím!

V jiných příspěvcích jsem psal o reakcích jednoho sovětského plukovníka na pozorovaném cvičení v NSR. Hned se toho někteří chytili.

Nenamáhal jsem se s nimi "pustit do diskuze", protože některé lidi ani průkazné věci nepřesvědčí. Ale mohu přinést podobné reakce, např. amerických specialistů z Afghánistánu, kteří jsou z vývoje situace a z toho, jak vláda USA oficiálně lže o této situaci, zhnuseni. A to šli do této války jako dobrovolníci!

Nic není černé ani bílé. Pravda je vždy někde jinde, někdy uprostřed, někdy hodně vzdálená. Hlavně to záleží na hloubce poznání dané problematiky a zejména osobních poznatků. Ne každý je má!

Ale rozhodně od pravdy má daleko to, čím nás krmí oficiální propaganda např. o válce v Iráku, v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu a v dalších otázkách.

Pokud by obavu z mých příspěvků měla sdílet většina komunity webu na základě poznání, že není vhodné tyto věci vytahovat na "světlo boží", samozřejmě přispívání přeruším.
cernakus
poručík
poručík
Příspěvky: 797
Registrován: 20/3/2007, 08:15

Příspěvek od cernakus »

v.m.

Uzivatelka stuka hovořila v humorném tónu. To se ti nezobrazují ty smajlíky? A vůbec to není o tom, že uživatelé neunesou pravdu, ale že je unesou tajné služby za tuto pravdu:-)

Nic nepřerušuj, tyhle dokumenty jsou velmi důležitý zdrojový materiál pro formování názoru na minulost ani ne tak dávnou.
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11489
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

Použití jaderných zbraní ze strany NATO proti útoku VS je dobře známý fakt. Ostatně vychází z přijetí strategie pozměněné strategie "jaderného štítu a konvenčního meče".

v.m.: Jak to, že vojska SSSR měla tvořit první strategický sled a vojska VS druhý, když máme zdroje tvrdící opak? Problém ČSSR nebyl v tom, že by SA nebyla v prvním sledu, ale v tom, že by jako druhý sled nedokázala ČSLA podpořit v čas a tím by se opakoval debakl z Korejské války.
MadI
Příspěvky: 8
Registrován: 24/9/2010, 11:09

Re: Dotaz na kolegu STUKU

Příspěvek od MadI »

v.m. píše:Zdravím kolego Stuko!

Přiznám se, že jsem zcela nepochopil tvoje poznámky. Materiály jsou vybrané z archivů, zjistil jsem, že se něco nezobrazuje, tak jsem to upravil. Na prvním materálu máš nadpis odkud to je, respektive z jaké oblasti. Materiály jsou už odtajněné (na nátlak některých badatelů v rámci tzv. "Freedom Information Act").

Pokud máš obavy, že web uzavřou, také by to o něčem svědčilo. Opravdu myslíš, že ubude čitatelů, pokud se jim předestře pravda? To je zajímavé, odpověz mi, prosím!
..................
Pokud by obavu z mých příspěvků měla sdílet většina komunity webu na základě poznání, že není vhodné tyto věci vytahovat na "světlo boží", samozřejmě přispívání přeruším.
Velmi se omlouvám, diskuse na Palbě čtu sice každý den, z nedostatku času a často vědomostí, nepřispívám. Ale poud čtu takovýto příspěvek, tak si říkám, zda jeho pisateli nestouplo vědomí o vlastní důležtosti, "informační nadřazenosti" až moc do hlavy a není svou výlučností a "pravdovědomostí" až humorně zaslepen:-)
Vše v dobrém. Opět zajímavé téma.
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Bylo z mé strany přehlédnuto z jakého zdroje čerpáš, promiň. Ani pochybnosti žádné nemám, snad jenom těch informací je najednou moc, možná kdyby si je podával pomalejším tempem i s nějakým svým komentářem - ale to je jenom taková má malá poznámka.
ObrázekObrázek
Zamčeno

Zpět na „Události a konflikty po roce 1945“