PALBA.CZ

Askarijské koloniální jednotky ve Freikorpsu


generál Paul Emil von Lettow-Vorbeck

Než se ale dostaneme k našemu tématu, je třeba zmínit něco o samotné historii. Německá koloniální armáda (Schutztruppe) se zkládala především z domorodců zvaných Askariové, kteří sloužili pod vevelením německých důstojníků a poddůstojníků. Nejvyšší koncentrace těchto místních vojáků byla v Německé východní Africe (nyní Tanzanie). První askarijové byli do armády verbováni již kolem roku 1888. Nicméně se stali chloubou německé říše.
Příběh německé východní Afriky je v podstatě příběhem generála Paula Emila von Lettow-Vorbeck. Tento důmyslný stratég dokázal s nepatrným počtem vojáků (3500 Evropanů a 12000 domorodých Askariů) klást odpor čtyřicetitisícové armádě britského impéria vedené Janem Smutsem.
Askariové byli tvrdě disciplinovaní, tak jako všichni němečtí vojáci té doby, ale byli také výtečně placení. Dostávali dvojnásobné platy než jejich britské protějšky a navíc získali nejrůznější specializace od německých důstojníků, ktěří sami byli pečlivě vybíráni. Rozkazy byly doplňovány i o místní jazyk, popřípadě řečí Ruga-Ruga. Vojsko dislokované v německé východní Africe se nazývalo zkráceně Schutztruppe a dělilo na dvě velice podobné části:

Feldkompanie (FK)
Čítala 6 až 7 německých důstojníků (včetně lékaře), 9 až 11 nižších velitelů a 160 až 200 vojáků, jednotka byla obvykle vybavena dvěma kulomety. Po propuknutí války v roce 1914 byly založeny ještě:

Schützenkompanie-k (SCHK)
Měla v podstatě stejnou strukturu jako Feldkompanie, jen v nich sloužili vojáci z Evropy a k dispozici měli 700 nosičů. Do vypuknutí války totiž nebylo možné sehnat dostatečný počet evropanů pro službu v koloniálním vojsku.

Již 1.listopadu 1914 bylo Schutztruppe v plné síle a čítalo celkem dvacet (FK a SCHK) Z tohoto počtu bylo 14 oddílů při severní hranici, v oblasti u Kilimandžára. Kapitán Tom von Prince operoval s třemi Feldkompaniemi v Tavetában západně od Kilimandžára, další čtyři jednotky pod velením poručíka von Merensky Moschiban byly připraveny nedaleko. Kapitán Baumstark velel čtyřem feldkompaniím, které měly na starost ochranu pobřeží. Jedna feldkompanie byla dislokována v Dodomában a druhá v Kigomában kde měla na starost ochranu železnice. Zbývající čtyři feldkompanie se nacházely v hlavním městě Wahl. Na zbytku hranice se neočekával nepřátelský útok, tak byly ponechány bez ostrahy.
Během bojů od 3. - 5.listopadu 1914, generál von Lettow-Vorbeckem odrazil britský obojživelný útok na přístav Tanga a porazil zde osminásobnou přesilu nepřítele. Během bojů v kolonii způsobily německé koloniální jednotky nepříteli ztráty kolem 10000 mužů. Kvůli zdrcující přesile se ale musel stáhnout do Mozambiku a nakonec až do Severní Rhodésie, kde se v Abercornu vzdal spojeneckým silám. Byl totiž opožděně informován o konci války v Evropě (11.listopad, kapitulace Německa). Jeho síly, které dokázaly dlouho vést úspěšnou partyzánskou válku proti ohromné převaze spojenců o síle asi 130.000 mužů, se v okamžiku kapitulace skládaly ze 175 Evropanů a 3.000 Askariů.



Paul Emil von Lettow-Vorbeck byl po válce oslavován jako hrdina. Jeho Schutztruppe totiž nebyla nikdy poražena v boji (ač často musela před velkou přesilou ustoupit). Je také třeba zmínit, že u pobřeží východní Afriky bojoval i německý lehký křižník SMS Königsberg, který byl později potopen (vlastní osádkou po vypotřebování veškerého uhlí) v deltě řeky Rufiji v červenci roku 1915. Po té co osádka odmontovala veškerá děla, připojila se k pozemním vojskům, které tak výrazně posílila.
Je ale zajimavé, že konec války neznamenal pro Askarijce úplný konec bojů. Někteří totiž sloužili i v pravidelné imperiální armádě mezi nimi byl i Elo Sambo z Kamerunu, který sloužil jako bubeník v kapele husarského pluku, byl mu udělen Železný kříž 1. a 2. třídy a později sloužil v 4. pluku kavalérie Reichswehru. Dalším byl Josef Mambow, který byl bubeník u 3. Dragounského pluku jízdních granátníků. Je také známá fotografie jednoho Askarije účastnícího se v roce 1919 bojů v ulicích Mnichova (při bojích proti komunistům) v jednotce von Letowova freikorpsu jako generálův osobní řidič !
Askarijští vojáci, kteří se účastnili bojů ( i ve východní Africe), dostávali výsluhu jak od Výmarské republiky, tak i později Spolkové republiky Německo (SRN).

Mapa: http://en.wikipedia.org/wiki/File:East_ ... t_1915.png

Zdroje:
http://toriblog.blog.hu/2010/04/12/a_na ... ek_csataja
http://www.suite101.com/content/black-a ... -i-a324213
http://en.wikipedia.org/wiki/East_Afric ... rld_War_I)
http://en.wikipedia.org/wiki/German_East_Africa


Askarij slavnostně pózuje s Německým praporem


Askarij pózuje mezi německými vojáky (na Západní frontě nebo již po válce)


Fransouzští vojáci se zajatým Askarie na Západní frontě (!)


Askarijští vojáci v roce 1906


Koloniální jednotky:
Sausch, musikkorps, 1914
Sausch, polizeitruppe, 1915
Ombascha, 1914
Ruga-Ruga
Ombascha, polizeitruppe, 1914

Pane kolego přiznám se, že vaše práce se mi velmi ale velmi líbí. Občas jsou to jen takové nástřely ale vedou k tomu, že je to zde pěkně pestré a zajímavé. Toto co jste napsal mě vyprovokovalo k pár větám.

V historii válek by se našlo hodně vojenských událostí, které by bylo možno považovat za vojenské činy hodné trvalé úcty a studia pro poučení pro budoucnost. A často se na to váží osobnosti, bez kterých by k tomuto nikdy nemohlo dojít. Většinou se ale do této situace dostali spíše pod tlakem událostí než na základě jasného plánu. Potom pod tlakem událostí se předvedli v tom nejlepším světle.

Patří k nim naprosto nepochybně také postava velitele koloniálního sboru v Německé Východní Africe, plukovníka von Lettow-Vorbecka, na které kolega Rase narazil a to mi nedá abych to trošku nerozvinul. Koneckonců jsem se tomu věnoval v asymetrických válkách. Toto tažení je dnes vlastně neznámé. Přitom mělo svůj velký význam i v kontextu obrovských střetnutí první světové války v Evropě. Plukovník von Lettow-Vorbeck se právem může řadit mezi největší vojenské postavy své doby a jako jediný německý velitel své doby nebyl nikdy zásadním způsobem poražen, i když dílčích neúspěchů nasbíral nemálo i on. Přesto je jeho jméno a to co dokázal dnes známo pouze málu lidí. Napřed jeden obrázek, který je veden tím že je potřeba ukázat že i tento muž byl člověk jako každý jiný. Zde je jeho fotografie s jeho manželkou Marthou.



Pro to, co nakonec předvedl měl ty nejlepší předpoklady. V roce 1900 se podílel na potlačování povstání boxerů v Číně. Pod vedením generála Falkenhayna prokázal dostatek tvrdosti až brutality. V letech 1904 – 1908 se účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů v Německé jihozápadní Africe. Opět předvedl jak dokáže být tvrdý a nebezpečný. Byl zde raněn a poslán na léčení do Jižní Afriky, kde se seznámil a spřátelil s Janem Smutsem, proti kterému později bojoval. Následně dobu velel německým koloniálním jednotkám v Kamerunu. Šest měsíců před propuknutím první světové války byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem císařských jednotek v Německé východní Africe. Následující obrázek ukazuje nastoupenou jednotku skartů s jejich veliteli. Vypadají více než dobře.



Plukovník Paul von Lettow-Vorbeck započal svou válku v Německé Východní Africe s asi 230 bělošskými důstojníky a vojáky a 2 500 domorodými askaríi. Síla jeho jednotek nikdy nepřekročila 20 tisíc mužů včetně velkého počtu domorodých nosičů. Celá válka kterou vedl se stala souborem improvizací: nemohl čekat, že z metropole dorazí jediný náboj, jediné obinadlo nebo pytel mouky. Jeho sbor neměl moderní pušky, neměl žádné sklady ani polní lazarety.
Přesto se mu podařilo po téměř celou válku blokovat - našel jsem údaj - kolem 300 tisíc britských a spojeneckých vojáků, kteří ho pronásledovali po území větším než polovina Austrálie. Nikdy ho neporazili a nikdy ho neobklíčili a nechytili. Naopak jeho vojáci jim způsobili ztráty 60 tisíc mužů, z nichž cca 20 tisíc padlo. Postupně během války se na bojišti vystřídalo více než 120 generálů a náklady na jejich tažení dosáhly výše přibližně 150 miliónů liber.

Když byl postaven tváří v tvář problematickému úkolu bránit Německou Východní Afriku bez možnosti posil z Německa a s malou nadějí na jakékoli zásobování, bylo plukovníkovi čtyřiačtyřicet, šedivěl a chybělo mu jedno oko. První boj vybojoval 3. listopadu 1914 v Tanze, kde se Britové vylodili, aby okupovali tuto německou kolonii. V půli dopoledne bylo na břehu 4 tisíce mužů a Němci nedělali nic - čekali. Když další 2 tisíce přibyli, opět čekali a čekali až do tří hodin odpoledne kdy už Britů bylo 8 tisíc a další se vyloďovali. Mezitím Britové obsadily přístavní město Tanga. Pak začal boj - Němci zaútočili v úzkém pruhu a vytlačili britské a indické jednotky z města Tangy s těžkými ztrátami.

Von Lettow-Vorbeck zastavil akci a čekal co Britové vymyslí. Dočkal se frontálního útoku a to na jediném místě, které bylo k masivnímu útoku způsobilé - v údolí sevřeném dvěma horskými hřebeny. Britský protiútok započal o půl páté odpoledne. Několik vln britských a indických vojáků postupovalo nezadržitelně přímo k německým pozicím. Nikdo nestřílel. Když se první vlna přiblížila na sto metrů k německým postavením, britské důstojnické píšťalky ohlásily bodákový útok a pěchota se rozběhla. Na vzdálenost padesáti metrů spustily německé kulomety palbu přímo proti řadám pěchoty , ale další vlny pěšáků přelézaly hromady mrtvých a raněných. V tu chvíli vyslal von Lettow-Vorbeck smluvený signál a kulometčíci na kopcích zahájili palbu z boků. Výsledek dokonalého palebného pytle byl zničující a demoralizující.
Boj pokračoval i přes noc a britský velitel v něm vytrval až do svítání, kdy se rozhodl ukončit boj a evakuovat zbytek vojsk po moři. Nikým neohrožováni ostřelovali němečtí kulometčíci čluny, převážející britské vojáky k čekajícím lodím. Nakonec dosáhly britské ztráty nejméně 2 tisíce padlých a pravděpodobně stejný počet raněných. Němci ztratili jen 15 německých a 54 domorodých vojáků.

Po dalších osmnáct měsíců Britové německou jednotku nijak zvlášť neohrožovali ale ona ohrožovala je. Útočila na 700km dlouhou železniční trať z Mombasy k Viktoriinu jezeru a během této doby zničila dvacet vlaků a často trať přerušovala . Britská strana musela k její ochraně vybudovat velkou řadu opevněných pozic. Jaké byly možnosti Němců a čím byly limitovány a nakonec i způsob řešení ukáže několik příkladů:

-pro Němce byla vždy největším problémem munice, respektive její nedostatek. V dubnu 1915 prolomila blokádu zásobovací loď, ale potom najela u Tangy na mělčinu. Němci část nákladu zachránili a bojovali dál.

-když došly zásoby uniforem, Němci spřádali ručně místní bavlnu a šili si oblečení sami; z volské kůže si šili boty.

-sbírali surovou gumu, vulkanizovali ji pomocí síry a vyráběli pneumatiky na těch pár motorových vozidel co měli a jízdní kola.

-když došel benzín, kořistil se na nepříteli a když nebyl ani ten, destilovalo se podřadné palivo z kokosových ořechů.

Tito němečtí vojáci, se stali jedněmi z nejpodnikavějších a nejvšestrannějších gerilových bojovníků historie.

V dubnu 1916 zaútočilo asi 45 tisíc jihoafrických vojáků, vedených generálem Smutsem přes hranici Keni. Von Lettow-Vorbeck přijal boj a Jihoafričany v sérii srážek porazil. Dalším britským tahem bylo zaangažovat do situace ještě více domorodých vojáků - z Keni, Zlatého Pobřeží a Nigérie, a vybudovat k Tanzanské hranici železnici pro zásobování svých sil. Do dubna 1917 převaha nepřítele zatlačila Němce zpět do jižní části Tanzánie, ale pro spojence to žádné vítězství neznamenalo. Bílí spojenečtí vojáci odpadali po stovkách díky malárii a dalším nemocem, zatímco otužilí a přivyklí Němci a jejich domorodí vojáci byli v pořádku a v relativně dobré kondici. Další obrázek ukazuje jednotku askaríů v postavení u Krabenu. To co vidíte není klasický zákop ale zavlažovací kanál.



Spojenecká ofenziva se stala nekonečnou, neslavnou a velmi nepopulární kampaní. Ztratila tempo, přesto ale generál Smuts nabídl dopisem von Lettow-Vorbeckovi možnost kapitulace, aby zabránil dalšímu krveprolití. Byl odmítnut ale naopak dotázán zda skutečně vydal rozkaz popravovat německé zajatce. Ten cokoliv takového odmítl. Houževnatého a statečně bojujícího protivníka respektoval a to natolik, že povoloval průchod polní pošty pro německé jednotky a dokonce jim jí i doručoval. To je situace, která na jiných bojištích Velké války nemá obdobu. Pravda je totiž i to, že daleko od domova bojující německá jednotka dodržovala válečné právo a nikdy nezavdala jakýkoliv popud k jeho nedodržení ze strany protivníků.

Jenže jak šel čas, stávali se vztahy mezi bělošskými vojáky a askaríi složitější - začalo přibývat dezercí. Navíc se na Lettow-Vorbecka hrnuly potíže ze všech stran. Belgičané vyslali kolonu z Konga, Portugalci postupovali z Angoly a Mosambiku, Rhodézský expediční sbor se přibližoval z jihovýchodu a na severu se rozbíhal velký britsko-jihoafrický útok. V tuto chvíli měli Němci jen 4 tisíce mužů, ale nebyli to jen tak nějací vojáci. Byli zkušení, otužilí, tvrdí a loajální a mezi bílými a černými vojáky sice nepanovaly sice kdovíjak vřelé vztahy, ale navzájem se respektovali jako spolubojovníci a nadále překvapivě dobře spolupracovali.

Snad je z typické německé houževnatosti Němci přepadali portugalské posádky a vždycky vítězili. Lákali nepřátelské hlídky do léček a přepadali je ze zálohy a potom je likvidovali. 18. října 1918 byli Němci zase zpátky v Tanzánii připravení díky bohaté kořisti na další boj a bez otálení udeřili směrem na jih Rhodésie, kde v sérii bleskových nájezdů dobývali jeden vojenský sklad za druhým. Trochu je překvapovala jistá vlažnost obrany protivníka ale nevěděli, že je to dáno tím, že Velká válka se blíží ke konci

Zlom přišel dne 13. listopadu 1918, když se připravovali na útok na Broken Hill, středisko Severní Rhodesie. Šokovaní a velmi překvapení zjistili od zajatého britského vojáka, že bylo podepsáno příměří. Když byla zpráva potvrzena, byl Vorbeck hluboce zasažen. Po zralé úvaze si ale uvědomil, že se musí se ctí příměří podřídit, třebaže pro jeho muže i něj samotného to bylo hořké zklamání.

Propustil své nosiče a hlásil se nejbližšímu spojeneckému vyššímu důstojníkovi - bylo to dva týdny poté, co válka skončila. Řekl mu: „Nevzdávám se, pouze se vám dávám k dispozici.“ Jemu i všem jeho mužům bylo povoleno ponechat si veškeré zbraně jako uznání za to, co dokázali. Poté byli se ctí repatriováni domů. Sám velitel se vrátil domů až v roce 1919 a byl přivítán jako národní hrdina a neporazitelný vojevůdce. V bídě poválečného Německa se jeho návrat stal návratem hrdiny, který částečně pomohl ulevit těžce pošramocené morálce německého obyvatelstva a vojáků.



Ve druhé světové válce už plukovník nebyl v činné službě a k jeho cti budiž řečeno že odmítl jakoukoliv spolupráci s nacistickou mocí. Jeho dva synové v této nové válce padli.

V Británii, zemi svého nepřítele se nikdy žádné velké publicity nedočkal, čemuž se nelze moc co divit. Na druhou stranu britští vojáci tohoto muže ctili jako čestného nepřítele a skvělého vojáka. Narazil jsem na informaci, která je až neuvěřitelná, ale je pravdivá. Po Druhé světové válce , když von Lettow-Vorbeck žil v rozbitém Německu osamocený a v hluboké bídě, v té době už polní maršál Smuts navrhl několika svým zámožným přátelům, že by mu mohli jako výraz uznání za jeho udatnost vyplácet malou penzi. Stalo se. Nehledě na to, že Smuts později zemřel, byla pak tato penze vyplácena starému pánovi až do jeho smrti, která si pro něj přišla 9. března 1964.

Tímto nechci dělat tomuto vojákovi nějaký idealizovaný pomník. To ne. Sloužil špatné věci a i když vojensky se nemá za co stydět, jeho vytrvalé vojenské operace stály životy mnoha lidí a zbytečně. I vztahy mezi jeho muži – Evropany a askaríi jsou dnes často idealizovány, ale pořád to byly vztahy kolonizátorů a kolonizovaných. Pravda ale je, že dokázal zaměstnat obrovské síly protivníků po dlouhou dobu a jeho muži prokázali vytrvalost, která snese to nejpřísnější hodnocení. Ale bez jeho askariů by nebyl tím, čím se stal. Proto ukončím tento příspěvek obrázkem, kterým bych chtěl říci, že toto není jen o Lettow-Vorbeckovi ale hlavně o jeho vojácích, kteří ale jsou dějinami opomenuti ještě více než on.



Rase, kolego palbáku, pokud jsem Ti nějak tvoje vlákno zamarastil, dej vědě a já to smáznu.

EDIT (kacermiroslav): Další podrobnosti o Lettow-Vorbeckovi naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2948

Ač se Němci chovali ve své kolonii Německé východní Africe poměrně slušně a v kolonii hospodařili lépe než jiní evropané (stejně byl zisk téměř nulový) tak je třeba zmínit, že v jiné z německých kolonií, v dnešní Namibii, se chovali zcela odlišně:

Genocida Hererů

V roce 1883, Franz Adolf Eduard Luderitz zakoupil část pozemku kmene Nama, a o rok později se dohodl s britskou imperiální vládou, aby byl na zmíněném území ustanoven německý protektorát. Odsamého počátku se Němci ukázali být velice aktivními a zabavenou půdu začali rozdělovat novým osadníkům. Do roku 1903 přišel kmen Herero o čtvrtinu území ve výši 50000 čtverečních mil, velké množství dobytka ve prospěch nových osadníků. Někteří Němci považovali Herery za dobrý zdroj otrocké práce, jiní zastávali totální vyhlazení. Později, když se pod německým jhem Hererové vzbouřili, němci neváhali a rozjeli své hrozivé plány. Němečtí vojáci kteří byli rychle dopraveni z Berlína odpor tvrdě udusili. Vrchním velitelem kolonie byl jmenován generál Lothar von Troth, který o Hererech prohlásil toto: "Věřím, že tento národ by měl být zničen, nebo, pokud by to nebylo možné, musí být ze země vyhnán... "
V bitvě u Waterberg mezi 11.-12.srpnem roku 1904 porazili zhruba 5000 domorodých válečníků. Přeživší se rozprchli a utekli do pouště, kde spousta domorodců také zahynula. Dle Trothova rozkazu byli domorodci pronásledováni a systematicky pobíjeli každého muže, ženu i dítě, které chytili. Mnoho domorodců se snažilo uniknout ze země k Britům. Němci také otravovali mnoho studen, stříleli Herery kulomety a mnoho lidí vyhnali do pouště Omaheke kde zahynuli na dehydrataci. Pro národ Hererů byly zařízeny speciální koncentrační tábory – určené k vyhlazení. Tisíce domorodců byly také poslány do tábora smrti známého pod názvem "Shark Island". Do roku 1908, bylo důsledku podvýživy, nemocí, a nucené práce vyhlazeno zhruba 50-80% populace kmene Herero. Německý vědec, Eugen Fischer prováděl na vězních nejrůznější experimenty – jako třeba sterilizaci a injekčně jim vpravoval zárodky neštovic, tyfu a tuberkulózy. Také byly prováděny rozsáhle testy a měření, které měly prokázat že jsou Hererové rasově méněcení... do Evropy byly zasílány velké bedny s vypreparovanými hlavami domorodců a jejich vybělené lebky se staly žádaným zbožím v muzeích po celé Evropě.

Celkem bylo vyhlazeno 24 000 – 100 000 příslušníků kmene Herero a dalších 10 000 domorodců z kmene Namaqua

Zdroje:
http://www.globalarchitectsguide.com/li ... nocide.php
http://polishgreatness.blogspot.com/201 ... ocide.html
http://www.history.ucsb.edu/faculty/mar ... nocide.htm



Fotografie z vyhlazovacího tábora[/align]


Vypreparovaná lebka[/align]


Vkládání lebek do beden – směr Německo[/align]

Tak tento postup v koloniích nebyl nic neobvyklým ani pro další světové velmoce. Aby si čitatel neudělal špatný úsudek a nedomníval se, že takto postupovali pouze Němci. Tak například Burské války a následně Brity zřízené koncentrační tábory se také mnohdy dají považovat za vyhlazovací tábory. Nebo o pár desítek let dříve postup Belgičanů krále Leopolda v Belgickém Kongu, bychom dnes také klidně mohli nazvat genocidou, kdy i sebemenší prohřešek (třeba v důsledku neúrody nesplněný plán na plantážích s kaučukem) stál život, nebo alespoň v "lepším" případě useknutou ruku (v zápěstí) desetitisíců domorodců včetně dětí.

Kačere, až na to, že v Namíbii šlo de facto o plánované vyhlazování. Což se o burské válce říct nedá. Srovnávat (v rámci Afriky) to snad lze opravdu jen s belgickým Kongem, i když ani zde nešlo o vyhlazování samotné, spíše (jako později s gulagy v sovětském svazu) o maximální pracovní využítí, bez ohledu na následky.

Namibie je takovým prvním brutálním případem filozofické deformace o nadřazené rase - aneb kam až dovede "vědu" frenologie (viz. případ lebek Hererů).

Na toto téma bych měl tyto zajímavé stránky:
Jmenují se Der I. Weltkrieg auf den Seen von Deutsch-Ostafrika a naleznete je na http://www.traditionsverband.de/download/pdf/doa.pdf

Myslím, že musím plně souhlasit s tím co napsal Cassius. To co se stalo v búrských válkách bylo stupňování represí pod vlivem frustrace z nekonečné a stále divočejší války. Takový způsob válčení není pro Brity až tak příznačný. Je v jejich dějinách spíše vyjímečný. Historicky snad je n potlačování povstáni Sipáhiů v Indii.

Belgické Kongo je příšernost ale skutečně spíše typu GULAGu než toho, že by belgický král, který za to co se tam dělo nesl plnou odpovědnost, měl potřebu pro nic a za nic nechat zabíjet desítky tisíc lidí.

Namibie je přesně to, co napsal Cassius. Pro nás skoro nepochopitelné vraždění z důvodů, které normální mysl nechápe.

950: To že se v Tanzanii chovali němci jako beránci ještě neznamená, že se tak chovali i jinde... v Nigerii neváhali Herery vyhladit a navíc to zaobalili chytře tím, že se kmen vzbouřil (prostě je vykořisťovali tak dlouho až se vzbouřili) a pak mohli říct "Hele, nemají nás rádi, tak je můžeme vyhladit". Onen rozdíl v místní politice bude asi i v tom, že Nigerie byla německou kolonií dřív než Tanzanie a už pochopili, že se do jejich kolonie rodilí němci nepohrnou, tak si museli vystačit s čerňochy.
Koncem 19. století v německu bujel rasismus a různé rasové teorie (začátkem 20. století se ale na nějakou chvíli utlumily). Problém němců byl v tom, že se viděli jako nadřazení páni a nebyli jen tak ledajací vesnicčtí rasisti, ale na tyto záležitosti šli zcela vědecky a promyšleně (ne nadarmo se říká, že není děsivé to že proběhl holcaust, ale hlavně to, že něco takového udělal nejvzdělanější národ na světě). V němcích to bylo dávno před Hitleram a pořád to v nich je - jen je to dobře ukryté.

Eugenicky zvrácení rasisté byli i Belgičané, ti jednoduše vybrali kmen který byl vysší a světlejší než jiné kmeny a udělal si z nich své pomocníky - ostatní kmeny, které byly podle Belgičanů rasově "níže" pak musela otročit, když ale belgičané odešli, rozpoutaly se etnické konflikty (viz Hutuové vs Tuciové v Kongu)

http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... ury)/page5
Zajímavé fotky.

Rase: Řekl bych, že Angličané byli v koloniích také pěkní nadutci. Ale i mezi černochy v Africe bylo cosi jako vyšší a nižší. Stačí si vzít za příklad takové Zulu na jihu Afriky. Byli to bojovníci, kteří si porobovali jiné národy a dělali si z nich otroci. Oni byli ta vládnoucí vrstva. A co třeba Mayové , Inkové nebo Aztékové? To byl příklad tzv. nadřazených a k vládnutí předurčených ras přímo do nebe volající!!! Takže nejen Němci. I Japonci si mysleli, že povládnou minimálně Asii.

EDIT: kolegové , to co nemá vazbu na askaríe a jejich velitele jsem vymáznul. Skutečně dále nebudeme řešit kdo mlátil černochy a kdo nemlátil. Zpátky k askaríúm - 950 dobrý odkaz. Zdraví vás Pátrač

Pro některé čtenáře je možná zvláštní že mnoho vojáků z bývalých kolonií setrvalo i po válce v Německu. Že ale nebylo lehké v této divoké době žít svědčí i život Bruce Kwassi z Toga. Kwassi byl dobrovolníkem v Schutztruppe a následně strávil dlouhou dobu i v poválečném Německu, kde se živil jako hudebník. S nástupem nacistického režimu ale o svou práci přišel a nedařilo se mu nalézt žádnou jinou. I přes vojenské zásluhy byl nacistickými úřady pronásledován a různě perzekuován. Napsal toto: "I přes to, že jsem sloužil jako válečný dobrovolník v německé armádě během světové války a dva roky v zajateckém táboře, nepřesvědčily žádného zaměstnavatele aby mě zaměstnal."

byli Askarijove prislusniky jednoho kmene nebo to byla smeska? predpokladam ale, ze to byl kmen/y ktere nemeli zrovna pratelsky vztah k Hererum a Namaguum

Mch Hutuové a Tustiové se řezali již staletí před Belgičany a teď (stále ještě byť to naše noviny již nezajímá) se řežou dále. A také (sic!) z rasových důvodů - obě tyto jazykové skupiny (nikoli kmeny!) považují tu druhou za rasově méněcennou...
Edit: Na žádost moderátora byl odstraněn konec věty.

VGR_j4ck41 píše:byli Askarijove prislusniky jednoho kmene nebo to byla smeska? predpokladam ale, ze to byl kmen/y ktere nemeli zrovna pratelsky vztah k Hererum a Namaguum

Askari znamená v arabštině a snad v některých dalších jazycích "voják".

Myslím, že askariové ze Schutztruppe v Deutsch Ost-Afrika nebyli z jednoho kmene. Jak známo, Tanzánii obývá mnoho kmenů, byť opravdovými a velmi odvážnými bojovníky jsou nomádští pastevci Masajové. Pochybuji však, že by tito hrdí a dosti svobodomyslní a na druhou stranu tradicemi svázaní lidé chtěli někde někomu sloužit. Kdesi, žel nevím už kde, jsem četl, že tak jako třeba v britsko-indických službách rádi za žold sloužili a dodnes slouží Nepálci kmene Ghurka, stejným způsobem prý rádi sloužili v německých, ale i britských službách ve velké míře Súdánci. Ono také platilo staré otřepané, ale zároveň účinné pravidlo, že domorodí vojáci sloužili tam, kde místní obyvatelstvo bylo vírou a jazykem odlišné, aby se s ním nemohli bratřit.

Důstojník Hermann von Wissmann, přivedl roku 1889 do země 61 německých důstojníků a 600 súdánských vojáků naverbovaných v Egyptě. Právě díky súdánským vojákům se zavedlo i Osmanské hodnostní označení: Ombascha (Gefreiter), Schausch (Unteroffizier), Betschausch (Sergeant, Unterfeldwebel) a Effendi (Offizier). Navíc arabským termínem Askari se označovali všichni vojáci z Afriky. Druhou skupinou bylo 100 žoldnéřů z kmene Zulu. Postupem času se ale etnické složení vojska výrazně měnilo. V koloniálním vojsku sloužilo i několik dobrovolníků z Rakouska-Uherska a Bůrové. Německé koloniální jednotky se v Německé východní Africe potýkaly s povstalci již před první světovou válkou (povstání Hehe a Maji-Maji). Na německé straně byly i pomocné domorodé jednotky Rugaruga, ty by se ale daly označit spíš jako takové polovojenské jednotky, jelikož nenosili uniformy a celkově se podobali spíš nějakým lovcům (jen někteří používali pušky).

Našel sem i něco dalšího k poválečnému osudu Askarijů. Ti se prý vrátili i s Lettowem do německa, kde sloužili v roce 1919 jako jakási vojenská policie v rámci Marine-Division. Rozháněli i demonstranty v Hamburku atd. Von Lettov se v roce 1920 aktivně účastnil Kappova puče, kvůli kterému byl předvolán k vojenskému soudu a následně propuštěn z armády. Podobný osud stihnul i jeho Askarie

Zdroj:
http://de.wikipedia.org/wiki/Schutztrup ... -Ostafrika

I v turečtině se řekne voják asker

me ani tak neslo o puvod slova askarij - predpokladal jsem ze to je nazev jednotek a ne jmeno kmene - to slozeni me zajimalo hlavne z toho hlediska ze je vysoce pravdepodobne ze se Askarijove v nejake forme ucastnili likvidace Hereru a Namaquu a evidentne jim to nevadilo => takze bud k nim nemeli zadny vztah, pripadne se jednalo o tradicni znepratelene kmenove svazky

No osobně bych řekl že Askarijové do masakru moc nezasáhli, domnívám se že hlavní tíha bojů nesly Imperiální jednotky povolané z německa + zde samozřejmě sloužila spousta nosičů. Tehdy Namibie nebyla moc nozsáhlá, tak ji němci dokázali ukočírovat i bez pomocných jednotek. Sem totiž připluli němečtí vojáci, pomrazili domorodce a XXX lidí pobili, ale pak se zase stáhli do německa. V bitvě u Waterberga bojovalo na německé straně 2000 lidí (otázkou je kolik z toho bylo evropanů*), ztráty činily 26 zabitých a 60 pohřešovaných.

*Německé Imperiální jednotky pod vedením generála Lothara von Trotha prý čítalo 1500 mužů, 1625 moderních pušek, 30 děl a 14 strojních pušek. Oněch 500 lidí, která nám vyšly jako rozdíl, mohly být složeny z místních evropanů (němců atd. co v Namibii žili dlouhodoběji)

Ještě jeden odkaz na zajímavé stránky k tomuto tématu:
http://www.traditionsverband.de/download/pdf/ptk.pdf

William Boyd napísal román Zmrzlinová válka, kde opisuje udalosti z pohľadu Britov. Toto písali britské noviny o oficiálnej kapitulácii won Lettowa 25.11.18 v Abercornu v Sev. Rhodesii
".... von Lettow vyhlásil kapituláciu svojej armády najprv v nemčine a potom v angličtine. Kapituláciu od neho menom Jeho veličenstva kráľa Juraja V. prijal gen. Edwards. Generál a von Lettow si na to predstavili vzájomne svojich dôstojníkov. Kapitulujúce nemecké sily mali 155 Európanov - z toho 30 dôstojníkov, zdravotníkov a vyšších úradníkov- a 11168 domorodých vojakov. "
Po kapitulácii zostali nemci 2 týždne v Abercornu, potom ich Briti presunuli do Bismackburgu u jazera Tanganika. Odtiaľ parníkmi do Kigomy a vlakmi po strednej železnici do Dar es Salaamu. Černosi boli internovaný už v Tabore, belosi pokračovali do Daru. Tam sa mali pridať k nemeckým civilistom, ktorý boli vysidľovaní z Tanganiky. Dôstojníci si mohli ponechať sluhu - černocha.