PALBA.CZ

VZNIK BARBARSKÝCH KRÁLOVSTVÍ
na území Západořímské říše před jejím pádem (476)

Obr.č 1: Stěhování barbarů na území Říše

Po pádu Západořímské říše roku 476 se římská moc udržela dále ve východní Říši (Byzanc) a po nějakou dobu i v někdejších provinciích západního Impéria. Postupně ale i tato území pohltili barbaři. Posledním z významných středisek římské moci mimo vlastní Apeninský poloostrov, které padlo pod meči barbarů, bylo tzv. Syagriovo království v Galii (současná Francie). To bylo vyvráceno králem sálských Franků a zakladatelem dynastie Merovejců Chlodvíkem I. (*466 - +511) v roce 486 v bitvě u Soissons/Nogentu. Nicméně již počátkem 5. století moc Západořímské říše slábla natolik, že někdejší foederáti (spojenci) začali vytvářet svá vlastní panství nezávislá na Impériu. Situace posledních císařů a jejich vojevůdců tak byla nelehká. Pokoušeli se tu mečem, tu zlatem udržet tato území v závislosti na Římu. Aby jejich úkol nebyl jednoduchý, tak i na hranicích římského světa stála celá řada barbarských kmenů, kteří byli do Evropy dotlačeni ve vlně stěhování národů, a kteří chtěli obsadit bohatá římská území. Když už se nedařilo zabránit vzniku barbarských království na území Impéria, snažili se politici, vojevůdci a církevní představitelé z nich alespoň udělat své spojence. Někdy se jim to dařilo, někdy ne (někteří, jako například Vizigóti byly v této době již křesťanským kmenem). Barbaři, uvědomující si svou pozici, se přikláněli k jedné či druhé straně podle toho, co jim ze spojenectví mohlo kynout za prospěch. Některé tyto říše, tak alespoň formálně uznávali římskou nadvládu. V každém případě, území Západního císařství tak, jak bylo rozděleno v roce 395 (dělení Impéria na Západořímskou a Východořímskou říši), velice rychle ztrácelo svá území jak v Evropě, tak i severní Africe. Do doby, než Skir Odoaker v roce 476 vyhnal posledního římského císaře Romula Augustula, tak vznikla celá řada říší, o kterých si teď něco málo povíme.


Obr.č 2: Evropa kolem roku 400

VANDALSKÉ KRÁLOVSTVÍ (ŘÍŠE)
Stejně jako v případě Franků v Gálii, i další někdejší území západního Impéria ovládli dříve či později příchozí barbaři. Již roku 429 se Vandalové, jeden z germánských kmenů, zmocnili severní Afriky a římských provincií Africa a Mauretania, kde vytvořili své vlastní království s centerm v Kartágu. Tento germánský kmen se pak do Afriky dostal poté, co kolem roku 406 opustili svá původní sídla ve střední Evropě (kolem Odry) a prošli Gálii. Roku 409 Vandalové obsadili jižní Hispanii (Španělsko), kde se formálně podřídili římské moci a byli se svolením Říma v Hispanii usazeni jako foederáti. Po nich také tato oblast dnešního Španělska dostala název Andalusia. V Africe založené království Vandalů se pak stalo významnou námořní velmocí ve Středozemí a později využili své moci k získání římské Sicílie a Korsiky. Roku 455 pak, jak již víme z předchozí kapitoly, Vandalové vyplenili Řím. Ten se pak z toho plenění již nikdy zcela nezotavil. Ale i říše Vandalů měla brzy padnout. Za Východořímského císaře Justiniána I. Velikého bylo jejich panství zničeno vojevůdcem Belisarem v letech 533-534 a obyvatelstvo násilně přesídleno do Malé Asie. Tento krok byl předstupněm invaze Byzance na Apeninský poloostrov (Itálie) proti Ostrogótské říši. Zbytek Vandalů, kteří zůstali v Hispanii a nestěhovali se do Afriky, byli pohlceni zde vznikající Vizigótskou říši.

Panovníci (pouze do r. 476):
• ??? – 406 – Godigisel
• 406 – 428 – Gunderich
• 428 – 477 - Geiserich


VIZIGÓTSKÁ ŘÍŠE (TOLUÁNSKÉ ČI VIZIGÓTSKÉ KRÁLOVSTVÍ)
Dalším z barbarských kmenů, který využil oslabení Západořímské říše v posledním století její existence, byli Vizigóti. Tento kmen náležel k tzv. západním Gótům. Ve 2.století po Kristu opustili Vizigóti svá původní sídla na severu Evropy (ústí řeky Visly) a vydali se hledat nové domovy do Černomoří. V polovině 3.století opanovali Dácii a dále postupovali až k Dněpru. V té době se ale na východě objevili Hunové, kteří iniciovali stěhování národů v tomto prostoru. Vizigóti se tak obrátili na jihozápad a započali s útoky na území Římské říše. V roce 378 porazili v bitvě u Drinopole východního císaře Valense (ten v bitvě padl), a poté vtrhli do Řecka a Itálie. Roku 410 dokonce dobyli samotný Řím. Po této demonstraci moci se stali z přání Říma jejich foederáty a počátkem 5.století se souhlasem císaře obsadili Aquitánii. Nejdříve obsadili římskou provincii Aquitánia II. (její západní část). Za vlády ostrogótského krále Theodoricha I. Velikého (*cca 453 - +526) se v první polovině 5.století zmocnili také provincie Aquitánie I. a západní části Narbonensis. Vizigóti uzvávali římskou nadvládu až do pádu západního Impéria (476), poté se ale podíleli na likvidaci zbytku římské moci. Jejich dílem koláče bylo ve spolupráci s Franky rozdrtit a rozdělit mezi sebe tzv. Syagriovo království. To zaniklo roku 486. Vizigótská říše tak koncem 5.století zaujímala území od řeky Loiry až k Pyrenejím. Její severní hranice ale začal ohrožovat někdejší spojenec, Franská říše. Za franského krále Chlodvíka (*466 - +511) byli Vizigóti roku 507 Franky drtivě poraženi, a přišli tak o naprostou většinu svého panství ve Francii, až na Septimánii (konec Tolosánské říše). Po ztrátách utrpěných na severní hranici od Franků, se přesunulo centrum Vizigótské říše na Pyrenejský poloostrov do Toleda. Zde se jim také v letech 568-585 podařilo vyvrátit Suébskou říši (severní část území dnešního Portugalska) a její území připojili ke svému. Na druhou stranu ale utrpěli ztráty na úkor Byzance, která načas v letech 551-568/570 ovládla jižní pobřeží Hispánie.

Vizigóty bychom správně mezi tzv. barbary neměli počítat, protože většina kmene již v průběhu 3.-4.století přijala křesťanství v době jejich pobytu v Černomoří. Vzkvétající Vizigótská říše zanikla po vpádu Arabů na Pyrenejský poloostrov v letech 711-718.

Panovníci (pouze do r. 476):
• 395 – 410 – Alarich I.
• 410 – 415 – Athaulf
• 415 – Sigerich
• 415 – 419 – Wallia
• 419 – 451 – Theodorich I.
• 451 – 453 – Thorismund
• 453 – 466 – Theodorich II.
• 466 – 484 - Eurich


SUEBSKÁ (SVÉBSKÁ) ŘÍŠE
Další z nástupnických říší, která vznikla na někdejších římských provinciích, byla Suebská říše (Svébská). Říše (někdy též nese označení království), zahrnovala většinu území Galicie a dnešního Portugalska na Pyrenejském poloostrově. Její základy položil germánský kmen Suebů, který měl svá původní sídla ve střední Evropě (odtud jméno Švábsko) a mezi které patřili také Markomani sídlící na našem území. Část Suebů se spojila s Vandaly a Alany a vydala se hledat nové domovy. Své panství na Pyrenejském poloostrově nově příchozí Suebové založili v letech 408 – 411. Stejně jako v případě Vizigótů i Sueby bychom správně neměli považovat za barbary, protože v době zakladání své říše vyznávali křesťanství ariánského vyznání. Za panování krále Theodomira (král v letech cca 558 – 570) přestoupili Suebové ke katolické víře. Vzhledem k územní izolaci bylo otázkou času, kdy Suebská říše podlehne svému mocnému a jedinému sousedovi, Vizigótské říši. Jižní části země ztratili v prospěch Vizigótů již v průběhu 5.století. Zbytek Říše podlehla Vizigótům v letech 568-585.

Panovníci (pouze do r. 476):
• Cca 409 – 438 – Hermeric
• 438 – 448 – Rechila
• 448 – 456 – Rechiar
• 456 – 457 – Aioulf
• 456 – 460 – Maldras
• 457 – 464 – Richimund
• 460 – 464 – Frumar
• 464 – 469 – Remismund
• kolem 485 - Hermeneric


BURGUNDSKÁ ŘÍŠE
Sousedem Vizigótské říše na severovýchodě byli germánští Burgundi, kteří byli Římany na svém území usazeni jako jejich foederáti roku 443. Jejich novým domovem se stala jižní oblast provincie Maxima Sequanorum. Původní panství Burgundů se rozkládalo mezi řekami Rýn a Neckar, odkud pod vedením krále Gundicara v roce 407 odešli na jih, ke střednímu Rýnu. Jejich hlavním centrem na středním Rýnu se stala oblast kolem Wormsu (lat. Borbetomagus). Tato oblast jim byla ale těsná, a tak na úkor Římské říše podnikali vpády do Galie. V několika střetnutích byli ale římským vojevůdcem Aëtiem poraženi. Římané k tomu využili jako své spojence Huny. Roku 408 se již s Burgundy utkali Hunové sami. Bitva pro Burgundy skončila drtivou porážkou, když v boji padl jejich král i celá jeho družina. Přestože v bitvě padla celá burgundská elita, neznamenalo to konec Burgundů. Roku 437 byl Worms vypleněn Huny a toto jejich řádění se promítlo i do známého eposu „Píseň o Nibelunzích“. Poté co byla Huny většina Burgundů vyvražděná, dal se jejich zbytek roku 443 na další cestu. Jejich cílem se stalo Savojsko. Během druhé poloviny 5.století si burgundští panovníci podmanili území ležící mezi Alpami, Seinou a Francouzským středohořím.

V letech 452 (436) až 473 panoval Burgundům král Gundwig. Během jeho vlády došlo k rozdělení království na čtyři subkrálovství s centry v Lyonu, Bysanz (Besangon), Gens a Penne. Tato subkrálovství byla de facto samostatná. V průběhu druhé poloviny 5.století a počátkem 6.století došlo ke sloučení některých burgundských subkrálovství s Franskou říši. Roku 546 pak byl zlomen poslední burgundský odpor, když byli Franky poraženi v bitvě u Autunu (staré keltské oppidum Bibrete). Burgundi se tak stali součástí Franské říše.

Panovníci (pouze do r. 476):
• ??? – cca 407 – Gebicca
• Cca 407 – 411 – Gundomar I. (Gundicar)
• Cca 407 – 411 – Giselher
• Cca 407 – 436 – Gunther
• 436 – 473 – Gunderich (Gundwig)
• 443 – cca 480 – Chilperich I.


FRANSKÁ ŘÍŠE
SFranky a Franskou říši jsme se již několikrát v této kapitole setkali a tak je čas si o nich také něco málo říct. Frankové se řadí mezi západogermánské kmeny, kteří se v průběhu 3.století usadili na pravém břehu Rýna. Tato řeka pak Franky dělila na tzv. horní a dolní, nebo též na sálské (střední Rýn) a ripuárské (dolní Rýn). Sálští Frankové se počátkem 5.století natrvalo usadili na středním toku Rýna kolem dnešního Kolína nad Rýnem. Ripuárští Frankové se usadili na území mezi řekou Maasou a Šeldou. V roce 446 se pak tito dolní Frankové stali římskými spojenci - foederáty. Velkého rozkvětu doznala Franská říše za vlády krále Chlodvíka I. (*466 - +511), který navázal na sjednocení Franků v druhé polovině 5.století a po pádu Západořímské říše se podílel na zničení posledního zbytku římské moci v podobě Syagriova království (486) v Galii. Chlodvík se ukázal jako prozíravý panovník, když jménem všech Franků přijal křesťanství a v roce 496 se v Remeši nechal pomazat na franského krále. Na úkor Alamanů a Vizigótů dále rozšiřoval své království, když je v roce 507 porazil v bitvě u Vouillé. Vizigóti po této bitvě přišli o velkou část svého Galského území, ze kterého jim zůstala pouze Septimánie. Centrum Franské říše se následně přesunulo do Paříže a jejího okolí.

Poté co roku 511 Chlodvík I. zemřel, byla Franská říše říše rozdělena mezi jeho tři syny, přičemž Chlodomer obdržel Aquitánii a Orléans, druhý syn Childebert obdržel Paříž s okolím a poslední Chlothar Soissons. Také Chlodvíkovi synové se činili a významně rozšířili území říše. V letech 500 až 534 postupně připojili území Burgundska, 531-532 Gaskoňsko, 537 Provance. Další obětí Franků se stali Alamani, Bavoři a Durynkové. Říše tak v této době sahala od Pyrenejí až za Rýn a od Atlantiku po horní tok Dunaje. V roce 537 se ustálilo dělení říše na tři samostatné úděly. Na Austrasii (úděl východní), který obývalo převážně germánské obyvatelstvo (Alamani, Bavoři a Durynkové), Neustrii – úděl západní, který zahrnoval někdejší Syagriovo království a Aquitanii, a Burgundsko s převahou románského obyvatelstva.

Franskou říši v průběhu 6. a počátkem 7.století bychom tedy mohli charakterizovat jako říši rozdrobenou na četné samostatné úděly, které se občas slučovaly dohromady a poté zase dělily. Až za krále Chlothara II. (král v letech 584 – 628) došlo ke znovusjednocení říše. Do té doby tedy Franská říše představovavala spícího obra, který se de facto probudil až v době existence Sámova kmenového svazu. Ale o tom budou až další kapitoly této kníhy věnující se právě období Sámovy říše. Co se dalších dějin Franské říše týče, tak právě tato země hrála evropský prim koncem 8. a počátek 9.století za krále a pozdějšího císaře Karla Velikého, který znovu obnovil římskou říši (korunován císařem roku 800).

Panovníci (pouze do r. 476):
• 355 – 380 – Mallobaudes
• 380 – 409 – Marcomer
• 409 – 426 – Pharamond
• 426 – 447 – Clodio
• 447 – 458 – Merovech
• 458 – 481 – Childerich I.



Také na Britských ostrovech vznikala četná království především Anglů a Sasů, z nichž některá k nám v čase dolehla v podobě pololegendárního krále Artuše a jeho bájného Kamelotu a rytířů kulatého stolu (první třetina 6.století). I na územích kolem někdejší hranice Západního impéria vznikala četná nová panství. Jejich popis je ale již nad rámec tohoto článku.


Obr.č 2: Evropa kolem roku 500

Zdroje:
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Kolektiv – Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kosminský J.A. – Dějiny středověku I. – Praha 1957
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Prokopios z Kaisareie - Války s Góty a Vandaly - Praha 1985
• www.wikipedia.org
• www.palba.cz

PS: Jména panovníků a doba jejich vlády se různí podle zdrojů. Je tedy pouze infromativní.

Ono do barbarství upadlo asi nakonec vše, co patřilo pod Západořímskou říši. Když se v tom momentálně hrabeš, dokázalbys nějak popsat úpadek všeho co vzniko na troskách Západořímské říše v porovnání se Římskou říší?

jde mi o:
- stavitelví,
- technika
- vedení boje
- všeobecná kultura třeba i hygienna a podobné vychytávky. Podívej se třeba něco vymyslíš.....

Mno...tedy ty mě ale dáváš:-))) to by bylo na pořádně dlouhou práci:-) Já to zatím zkusím jen zevšeobecnit. Tak samozřejmě upadlo vše, co jsi vypsal. Ale nebylo to ze dne na den. Celé území západní říše bylo posety velkostatky, městy, protkáno desítkami tisíc kilometrů silnic atd. Takže barbarské říše měli na čem stavět a co využívat a k tomu využívali i lid, který byl znalý římskému způsobu života. Pokud se ale vědomosti předávali jen z otce na syna, bez nějakých škol, studoven a výměnných pobytů :-), tak pak časem znalosti vymizeli. Ne nadarmo středověcí stavitelé žasli na římskými mosty, které pořád fungovaly (a některé z nich fungují dodnes), nebo ne nadarmo Alfred Veliký v 9. století studoval u mnichů staré latinské knihy, kde viděl bojové formace starých římanů a dokázal je pak napodobit v jeho boji s Vikingy. Co se stavitelství týče, tak to de facto nebylo po pět století potřeba. Vlastně až zchátralost 500-1000 let starých staveb donutila Ottony stavět a vznikl tak ottonský styl.

Když roku 476 Odoaker sesadil malého Augustula, převzal po Římanech jejich organizaci, instituce, správu atd. Stejně tak pak i Theodorich Veliký (+526), kdy se zmocnil Odoakerovy říše a vytvořil v Itálii své Ostrogotské království. Vlastně až 6.století znamenal začátek úpadku, protože Justinián I. (byzantský císař) se rozhodl dobít zpět západní území a následná válka s Góty (535-554) celý Apeninský poloostrov téměř vylidnila. Podle historiků v boji, na nemoci a hladem zemřelo mezi 2,5 až 7 Mio lidí. Byl to tak jeden z nejkrvavějších válečných konfliktů evropských dějin. Obrovská města jako Řím byla liduprázdná, na kapitolu a fóru pasáčci pásly kozy atd., a tak nebylo pro koho co nového stavět. Stavitelství tím pádem logicky upadlo a znovu se obnovilo až se zmíněnými Ottony. Vědomosti a schopnosti římského světa tak přežívali dále jen v Byzanci, která si svá tajemství žárlivě střežila.

S tým úpadkom by som až tak nesúhlasil. Jedine čo preukázateľné upadlo boli diaľkove cesty, čo súvisy s rozpadom ríše a vznikom nových menších celkov. Inak v staviteľstve sa románsky sloh šíry a zdokonaľuje, prekračuje ďaleko hranice impéria práve so šírením kresťanstva. Minimálne Taliansko si udržuje stále vysoký štandart a rozvoj, aj práve vďaka obsadeniu Byzanciou. Tak isto aj u Franskej a Vizigotskej ríši.
V technike tiež nastáva rozvoj, nie stagnácia, nie len v Taliansku ale aj u následovníkov ríše na východe a u Frankov. Metalurgia kovov sa posúva vyššie.
Rímska taktika sa šíry až k Vikingom - služba u Byzantíncov bola pre nich priam povinnosť ak chceli niečo doma znamenať.
Väčšina historikov, ktorý hovoria o "dobe temna" sú Angličania a tam je k tomu dôvod. Pôvodne obyvateľstvo odišlo do Walesu, kde rímska kultúra, technika, obchodné väzby - pravidelný obchod s Byzanciou, výmena poznatkov atď trvá až do stredoveku, zatiaľčo "sedliacky" germáni neboli schopný pokračovať . Aj keď aj tu sa určite najdú výnimky. Na rozdiel od tých, čo ostali na kontinente, ktorý mali z čoho a od koho čerpať. Skôr by som povedal, že znalosti, ktore sa koncentrovali vtedy na jedno miesto sa začali používať v celom priestore Europy a tak určitá civilizačná výnimočnosť Rímskej ríše sa stráca. Samotný Rím sa sice mení na "dedinu", ale nastáva rozvoj iných miest, ktoré predtým boli v je ho tieni.

V zápaní části Evropy, tedy na území bývalé Západořímské říše, k tomu úpadku evidentně došlo. Rozhodně se nestavělo v takové míře jako za císařství, a nové stavby (až na výjimky) začali vznikat až v 10.století (otonský sloh) a v 11.-13.století (románský sloh). Což je hafo let po pádu Říše. Také pokud se podíváš z jakých materiálů a v jakých kompozicích tyto nové stavby vznikaly (silné zdi, malé oblouky, četné pilíře, malá okna, malé rozměry atd.), tak je evidentní, že znalost římského stavitelství téměř vymizela. Příkladem je třeba císařský palác v Cáchách. Dalším příkladem můžou být fortifikace. Kam se hrabe nějaký Donjon s palisádou okolo, nebo se srubovými stavbami a různými typy dřevohlinitých hradeb. Ty se ani ve Francii nestavěli v takové míře jako dříve stylem "opere romano", tedy zděným.

Spousta vymožeností římského světa byla zapomenuta a znovu objevena až ve středověku nebo později. Stačí se podívat na lázně, akvadukty, toalety atd. Stejně tak vojenství. Z pěšáků se stala druhá až třetí liga a dominantní roli hrála jen úzká válečnická elita těžce vyzbrojených jezdců. Pěšáci, to stejně byl jen obecný lid, který se vyzbrojil tím, co dům dal pro tu danou bitvu. I na výstroji elity, tedy jízdy, bylo patrné, že si nemohli dovolit mít takovou výbavu, na jakou byl zvyklý Říman. Samozřejmě i tak technicky a technologicky složitou ochranu, jakou byla kroužková zbroj, dokázali někteří kováři udělat, ale na její četnosti bylo vidět, že ekonomika všech těch států postavených na troskách západního impéria, byla na úplně jiné úrovni. Tím se dostáváme k příčinám, mezi které mimo jiné patří četné války, které některé krajiny doslova vylidnily. Když pak venkov nebyl schopen zajistit potraviny, tak na hlad a nemoci umírali i ti ve městech. Jako příklad může sloužit právě Apeninský poloostrov, který byl za Gótské války doslova vyvražděn. Hospodářský úpadek, tak znamenal i ekonomický úpadek a proto pokud se něco stavělo, tak naprosto vyjímečně. A trvalo dost dlouho, desítky až stovky let, než se hospodářská situace Itálie vrátila na úroveň před touto válkou.

Btw..na tom úpadku se shodnou snad všichni autoři, které jsem měl možnost studovat.

V prvom rade si treba uvedomiť, aké časové obdobie je "cisárstvo". 100 alebo 500 rokov ? Príkladov, kedy tradícia veľkolepých stavieb na území byv. zapado Rímskej ríše pokračovala ďalej je spústa. Ravenou počínajúc a novými stavbami z kameňa v Germánii ( na východ od Rýna) končiac. Vznikajú nové mestá a v starých pokračuje stavebný ruch. Stavajú sa kostoly, kláštory a opevnenia. Príkladov je spústa. Stavebný "boom" napr. zažíva Ríša Vizigotov, mesta v sev. a strednom Taliansku, o východe ani nehovoriac. Nestavajú sa už iba amfiteátre, ale všetko ostatné ostáva. Dobrý príklad je Paríž, Remeš, ale aj Cáchy, Benátky atď. Čo sa týka "pevnostného štýlu" budov, je to dané niekoľkými faktormi. Ani Rímskych pevnosti zase nebolo toľko, aby pokryli nové politické a vojenské pomery. V prvom rade bolo treba rýchle reagovať na nové pomery, až potom dochádzalo k zlepšovaniu a skvalitňovaniu. Tam, kde bola zabezpečená stabilita, rozvinovali sa aj stavby. Dokonca aj v Germanskej Británii dochádza v určitých oblastiach k pokroku, aj keď oproti Welsu sú pozadu.
K vojenstvu : Tu je problematika niekde inde. Zmena taktiky v súvislosti s rozvojom jazdectva si vyžiadala aj zmeny vo výstroji a výzbroji. Existovala aj ťažká pechota, ktorá bola lepšie vyzbrojená ako rímska pechota. To, že sa jazdectvo mení na ťažké, by nebolo možné bez pokroku v metalurgii. Ak porovnáš vizigotskeho jazdca a rímskeho, je lepšie opancierovaný vizigot, o byzantskej ťažkej jazde ani nepíšem. Ano, pechota ustupuje čo sa týka jej postavenia do úzadia, ale to sa prejavuje už za dôb Ríma od 2. st . kedy sa zvyšuje podiel jazdectva aj u Rímanov. Bol to trend da sá povedať celosvetový, dokonca aj v Číne. Čo sa týka zbroje – konkrétne krúžkovej, ta sa u Vizigotov a Frankov rozšírila celkom hojne. Skôr nedostatok mali Germáni v Británii, ale to súvisy s ich zaostalosťou a spôsobom povrchovej ťažby železa. Waleska – Britská jazda na tom bola o hodný kus dopredu. Samozrejme, že pechota, tvorená sedliakmi na tom bola horšie, ale aj tu vydieť pokrok. Vojnopovinný slobodný sedliak mal zbroj doma, o ktorú sa musel starať a minimálne raz ročne mu bola kontrolovaná. Je otázne, či bola lepšia alebo horšia. Viac železa na tele ešte neznamená lepšiu ochranu. Iné to už je u najnižších vrstiev, kde naozaj sa bojovalo čo dom dal, ale tí do bojov zasahovali iba v prípade najväčšej núdze a mali aj najväčšie straty. Keďže boli nevycvičený, lepšia zbroj by im aj tak bola k ničomu.

K Taliansku po Gotských vojnách len toľko, že určitý úpadok určite nastal. Týkalo sa hlavne stredného Talianska, ale sever a juh dá sa povedať išiel ďalej. Vláda Justiniána a je ho reformy posilnili ekonomiku tak, že čoskoro nastal nový vzostup. Klasické je to vidieť v sev. Taliansku a je ho kupeckých mestách.

Áno, v určitých zemepisných a socialných oblastiach úpadok nastal, napr. v Panonii, germanskej Británii, hygiena u Germánov, ale rozhodne to nebol úpadok celkový. Skôr sa jednalo o ústup od " krásy" k účelnosti. Samozrejme platí iba o Francúzsku, inde šiel vývoj aj v tejto oblasti dopredu.

Ta otázka je tak obecná, že nelze jinak než obecně odpovídat a tady jsem stejného názoru, jako všichni historici, od kterých jsem kdy něco na toto téma četl. Samozřejmě taková ta představa, že po roce 476 nastala doba temna je chybná. Ale pokud zůstanu v obecné rovině, tak všeobecný úpadek nastal a záleželo na naturelu a podmínkách jednotlivých kmenů a ůzemí, jak se s tím vypořádají a také, jaké římské "dědictví" vůbec obdrželi. Samozřejmě jiné podmínky byly v Itálii, jiné na odlehlých britských ostrovech kolonizovaných "pouhých" 400 let.

Příklad severní Itálie, který uvádíš tak ve skutečnosti ovlivnilo nově příchozí etnikum - Langobardi (568). Bez nich by se sever nevzpamatoval tak rychle. Dobře je to vidět v Panonii. Ta byla celá staletí římskou provincií, ale s příchodem Gepidů, Slovanů, následně Avarů a po nich Maďarů, se de facto neustále vracela na začátek (a to jsem všechny kmeny, které prošly Panonii nevyjmenoval:-)

Ta otázka, jak ji zde nakousnul Pátrač, by si jistě zasloužila podrobnější zpracování, ale na to zatím nemám vůbec čas. Proto ji beru jen velice obecně. Navíc military Palbu by asi zajímala změna tak max. ve fortifikacích a armádě.

Ono je to otázka kronikára. Ak kronikár patril k vyššej vrstve, čo väčšinou boli a bol odstavený od "válova", tak mu ta doba musela pripadať skutočne ako úpadok. Zatiaľ čo taký franský, predtým rímsky kupec napr. z Nice, ktorému sa otvorili nové trhy a možnosti, to videl celkom ináč.
Typický príklad sú Sasi a germanské kmene v Británii. V Gildasovej kronike - romanizovaný brit, sú opisovaný ako rasa odporná ľuďom a bohu, aby o 400 rokov, keď sa scivilizovali, nadávali ich kronikári podobne Normanom Viliama Bastarda - volali ich orkovia, teda bytosti podobné ľuďom ale v podstate zvieratá. Tiež ich pripravili o válovček.

Já bych to shrnul. V době Říma (toho západního), kvetla kultura,filozofie, různé vědní obory. Antika po sobě zanechala nespočet vynikajích staveb, které přežili i do dnešních dnů, rozsáhlou fortifikační, urbanistickou a silniční síť. V době Říma kvetli místní ale i zahraniční obchod, dokonce až se vzdálenou Čínou. Po zániku Západořímské říši došlo k nespočetným změnám k horšímu. Lidstvu tak trvalo tisíc let, než dokázalo navázat na to, kde vrcholná Antika skončila. Ne nadarmo se kolem roku 1500 začíná tomuto vzkříšení antiky říkat - renesance (rinascenza, neboli vzkříšení).

K tomuto článku mohu doporučit dokument Terry Jones' Barbarians, který má čtyři díly a vznikl z popudu Terryho Jonese, což je jeden z členů Monthy Python. Je to poměrně netradiční náhled na barbary, a porovnává to s tím co se o nich učíme nebo si ústně předáváme.
http://en.wikipedia.org/wiki/Terry_Jones%27_Barbarians
mimochodem Vandalové byli rovněž křesťané, ale vyznávali Ariánství, a tudíž byli heretici, a tudíž barbaři

V zásadě souhlasím tady s kacermiroslavem - byť tedy já bych ten raný středověk (nebo pozdní antiku?) takto černě neviděl. Prakticky všechna germánská království k Římu velmi vzhlížela a jejich představitelé se snažili navázat na to co jím z Říma z bývalo a co jim neustále utíkalo mezi prstama. Jako jakýsi definitivní konec za Římem - co by kulturou - mi přijde v podstatě až počátek 8. století.
Ona ta germánská neschopnost, která trvá docela dlouho, vytvořit jednotnou říší vychází koneckonců z kmenového uspořádání a na to navazujícího práva. Ve chvíli kdy se to daří nějakým způsobem překonat je "napůl vyhráno."

kacermiroslav - Mne sa zdá, že máš "anglický - britský" pohľad. Britský historici 19. stor. - opojený vtedajším britským impériom, sa videli ako nástupcovia Ríma. A čo sa stane ak to impérium končí ? Koniec sveta, zmar a skaza. Ale pravda je iná. Jasne, napr. filozofia klasická končí, ale nastupuje kresťanská a moslimská. Rím - ako civilizačný fenomén nekončí. Kultúra, technika, obchod atď sa jednoducho presúva tam, kde sú na to podmienky. Do Byzancie - tu vlastne pokračuje neprerušene, z tadiaľ do vych. Európy a Ruska. V stredomorý vládnu Araby a preberajú a zdonaľajú rímsku techniku, medicínu atď. To isté badať aj v kráľovstve Vizigotov, Frankov atď. Len to už nie je klasický Rím, ale prispôsobený novým podmienkam. To, že časť, resp. celé Anglicko (nie Wels, Škótsko) sa vrátilo do doby predrímskej, neznamená, že sa tak stalo všade. Dnes už napr. Maďarský archeológovia presedlali z hľadania Atilovho a Gejzovho koňa a začali sa zaujímať, ako pokračoval Rímsky život v Panónii. Napr. sa zistilo, že mestské centra neboli opustené a žili svojim životom ďalej. Architektúra a stavebné postupy pri stavbe domov pokračovali ďalej.Ani obchod neustal, hodvábna cesta fungovala ďalej. Len príjemcom už nebol Rím. Renesancia ako taká vznikla na základe pádu Konštantinopola, z ktorého sa stal Istambul. Niektorý historici však dávajú renesanciu do súvislosti s prvými morovými nákazami, kedy došlo k zlyhaniu starých štruktúr a hlavne cirkvi. Ľudia si uvedomili, že cirkev a jej dogmy nie sú všemocné. Mimochodom, mor bol zrejme tiež dovlečený do Europy z ďalekého východu práve obchodníkmi. Povedal by som, zastavil sa vývoj ? Nie. Išiel iba inou cestou, ako klasickou Rímskou. Ale to sa už dialo odvtedy, ako cisári opustili Rím.

jmodrak - ad to neopouštění městských center - to samé je to v Galii.

Ještě k tomu termínu darkage - byť se to používá přeneseně na raný středověk i v západní Evropě, měl jsem za to, že to vzniklo absencí písemných pramenů zejména v Anglii, která nastala po odchodu Římanů.
Tj dark age ve smyslu tmavý věk do kterého nevidíme a nic nám ho neosvetluje tzn. že to tedy není temný věk v negativním smyslu slova.

Bleu...máš pravdu s tím Dark age. Nicméně je zajímavé, že to asi opravdu vzniklo právě na Malovanýc ostrovech (tedy Britské ostrovy), přestože zrovna tato část Evropy byla poměrně rychle zaopatřená křesťanskými misionáři, kteří se znovu začali věnovat písemnému uchovávání informací. Jiný případ pak např.nastal na někdejších římských územích Dalmacie, či Panonie a v Německu podél Rýna a Rakousku podél Dunaje. Někdejší římská centra se doslova a do písmena na několik staletí ocitla v tzv. Dark Ages. Je zajímavé, že z tohoto stavu byly vytrženy zase příchodem iroskotských misionářů, kteří mimo jiné jako první přinesli křesťanství i na území Velké Moravy.

Zajímavé je opakované zjištění archeologů. Na kostech z období po pádu kterékoli velké říše (od Mezopotámie a Mohendžodára přes Egypt po Antiku) je vždy vidět vyšší životní úroveň a menší počet fatálních zranění než během existence té dané říše.
Jak se zdá, anarchie lidem svědčí, politikům nikoli
Jinak, dnes se už striktní dělení jako dříve moc nepoužívá. Tak jako se Keltové odtud nikam "nevypařili", ale splynuli s nově příšedšími (ostatně jich bylo zpočátku jistě víc než těch nově příšedších), tak se nedá striktně vymezit něco jako "konec vlivu Říma". To že skončil ten který určitý císař neznamená nic takového jako moderní vtip o tom že "když jsem šel na malou, Masaryk střílel do dělníků a když jsem se vrátil, byl už zase tatíček..." Tento pohled je jednoduchý, hodí se pro novináře a učitelky, ale je naprosto nesprávný. Žádná epocha, žádná říše nekončí otočením vypínače. Vždy je tam období prolínání a splývání kultur.