Treblinka
Napsal: 1/5/2005, 13:59
Pracovní a vyhlazovací tábor Treblinka
Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard", jejímž hlavním účelem byla totální fyzická likvidace židovské populace Generálního Gouvernementu. Umírali zde však také Židé ze zbytku Polska, z Holandska, Francie, Řecka, Jugoslávie, Německa, Československa, Rakouska a Sovětského svazu. Tábory nebyly vybaveny rozsáhlejšími ubytovacími prostory jako v případě Osvětimi-Birkenau, z oběti se zde proto před likvidací nevybírali práceschopní, ale byl pouze doplňován personál potřebný k hladkému fungování vyhlazovacího procesu. Za provoz těchto tří továren na smrt byl zodpovědný SS-Hauptsturmführer Christian Wirth.
Treblinka I. – pracovní tábor
Tábor o velikosti asi 133 ha vznikl v létě roku 1941 a fungoval nezávisle na druhém, tzv. vyhlazovacím, který byl postaven v průběhu následujícího roku. Tábor vznikl v málo obydlené lesnaté části na severovýchodě Polska, poblíž železniční uzlové stanice ve vesnici Małkinia – Górna. Ta se nacházela na trati z Waršavi do Białegostoku, asi 4 km na severozápad od vesnice Treblinka.Tábor byl zřízen jako pracovní tábor pro místní nežidovské obyvatelstvo, které pracovalo v nedalekém kamenolomu. Vytěžený a rozdrcený kámen se potom odvážel na stavbu pevností na hranici s SSSR.
Od roku 1942, v době, kdy ještě nefungovala hlavní, vyhlazovací část Treblinky, přicházeli do tábora i Židé. Zpočátku byla průměrná doba věznění 3 - 6 měsíců, v pozdější fázi existence tábora sem byli vězni umísťováni na dobu neomezeně dlouhou. Průměrně bylo v táboře 1000 až 1200 vězňů.
Vězni v táboře žili odděleně nejenom vzhledem ke svému původu, ale i typu práce, kterou museli vykonávat. Ženy třídily vojenskou výstroj, dezinfikovaly ji a opravovaly; ta se pak posílala zpět na frontu. Muži pracovali v nedalekém rozsáhlém kamenolomu, na železnicích, na řece.
Na rozdíl od vězňů hlavního (vyhlazovacího) tábora, kde byl dostatek jídla díky neustále přijíždějícím a vzápětí hned likvidovaným transportům, v trestním táboře trpěli hladem i vězni v fyzicky nejnáročnějších komand.
Jídelníček tvořilo ráno 1/2 l kávy s kouskem chleba. Těžce pracující k tomu dostali trochu margarínu nebo marmelády. V poledne byla řídká "polévka" s kousky brambor, někdy i s masem ze zdechlých zvířat. Večer byla opět káva a chléb. Vězni žili v otřesných hygienických podmínkách.
Naopak ubikace nacistů byly vybaveny kanalizací, k dispozici měli bazén a dokonce ZOO s lesní zvěří pro odreagování po každodenní namáhavé práci.
Treblinka II. – vyhlazovací tábor
Vyhlazovací tábor Treblinka, pojmenovaný podle blízké vesničky, vzdálené asi 100 km severovýchodně od Varšavy, se započal stavět v červnu 1942. Na stavbě se podíleli německé firmy Schönbronn z Lipska a Schmidt-Münstermann, polští vězni a Židé. Práce na stavbě kontroloval SS-Hauptsturmführer Richard Thomalla, specialista na stavby "Akce Reinhard". Tábor sloužil jako likvidační centrum Židů střední Evropy. Byl otevřen 23. července 1942, kdy v něm začalo být vyhlazováno varšavské ghetto, následně Židé z okolních měst a vězni z Treblinky. Výhodou polohy byla menší hustota osídlení a okolní husté lesy. Hlavní brána byla dřevěná, tábor ohraničoval vysoký plot (2,5 m), s dvojím ostnatým drátem, z něhož ten vnitřní byl maskovaný zelenými větvemi. Za plotem byly protitankové zátarasy, v rozích objektu pak stály strážní věže.
Zpočátku vedl tábor Rakušan SS-Obersturmführer Irmfried Eberl, který nejprve sloužil v Bernburgu - v jednom z šesti institutů "eutanazie" na území Říše. V srpnu 1942 byl nahrazen SS-Obersturmführerem Franzem Stanglem, bývalým velitelem tábora v Sobiboru. Dále tábor spravovalo 25-30 příslušníků SS, rakouští vojáci a asi 100 ukrajinských strážných.
Komplex byl rozdělen do tří částí přibližně o stejné rozloze:
1. Obytnou část (tzv. Wohnlager) - ubytování pro vojáky SS a pro ukrajinské strážníky
2. Přijímací a odbavovací část (tzv. Auffanlager) - přijímací prostor transportů
3. Vyhlazovací část (tzv. Totenlager)
První dvě části byly označovány jako dolní tábor, třetí část jako horní.
V obytné části se nalézaly ubytovny SS, pomocného ukrajinského personálu i ubikace židovských otroků, kteří zde vykonávali rozličné činnosti. Dále se zde nacházely dílny, latríny, zbrojnice, garáž, benzinová pumpa a prostor určený k nástupům personálu.
Přijímací část sloužila k celkovému odbavení židovských transportů. Později zde byl instalován také tzv. "Lazarett". Jednalo se o příkop ukrytý za vysokým zeleným plotem, kde byli likvidováni střelou do zátylku ti z deportovaných, kteří by kvůli své psychické či fyzické indispozici mohli narušit hladký průběh vyhlazovací akce. Vchod do tohoto zařízení byl opatřen velkým červeným křížem a nápisem "Lazarett".
Vyhlazovací část se nacházela v jihovýchodním rohu tábora na ploše 250 x 200 metrů, ukryta za neprostupným plotem. Během prvních měsíců provozu tábora tam byly pouze tři čtvercové plynové komory ve zvláštní budově, každá o rozměrech 4 x 4 x 2,6 metru. V přístavku byl umístěn dieselový motor jako zdroj smrtících oxidů uhlíku a také generátor, zásobující elektřinou celý tábor. Plynové komory samotné měly hermetické dveře různé velikosti na dvou protilehlých stranách. Menší ústily do úzké chodby a sloužily obětem ke vstupu do plynové komory, ty druhé pak k odstraňování mrtvol, neboť lidé v komoře se většinou ve smrtelném zápase instinktivně natlačili na vchodové dveře. Strop komory byl křižován trubkami napojenými na zdroj exhalátů a ukončenými sprchovými hlavicemi. V komoře byla během provozu naprostá tma.
Východně od původních plynových komor nechali Němci vyhloubit velké pohřbívací jámy podlouhlého tvaru o rozměrech 50 x 25 metrů a hloubce 10 metrů.
Zanedlouho si Němci uvědomili, že počet plynových komor neodpovídá potřebám masového vyvražďování Židů.
Proto na přelomu září a října 1942 bylo rozhodnuto o výstavbě nových plynových komor s deseti komorami. Nové plynové komory měly rozměr 4x8 metrů a vysoké byly jen 2 m tedy o 600mm nižší než staré komory.
Budovou vedla centrální chodba. Na obou stranách chodby bylo 5 plynových komor na každé straně, tedy celkem 10. Na vstupních dveřích do komor byla špehýrka a malé okénko, kterým mohli vojáci SS a ukrajinští strážníci pozorovat dění uvnitř komor.
Do tábora byli vězni transportováni vlaky; polští Židé dobytčími vagóny, ze západní Evropy vlaky osobními. Jeden vlak (průměrně 60 vagónů) byl do tábora posílán po částech. Jednorázově se odbavilo asi 20 vagónů, tzn. přibližně 2000 lidí. Vlak dojel na malé nádraží, kde byla kasa, tabule s příjezdy a odjezdy vlaků, hrála tam hudba. Poté následovalo selekce mužů a žen. Po selekci byli všichni vězni ostříháni, často byli donuceni napsat pohled svým blízkým, který později odeslal SS personál. Nacisté tím chtěli rozptýlit obavy těch, které deportace teprve čekala. Poslední fází byly plynové komory. Na přední zdi treblinské plynové komory byla namalována židovská hvězda a podél vstupu visely závěsy s hebrejskými nápisy "Zde je vchod, kterým projdou pouze čestní". To vše bylo součástí nacistické kamufláže.
Původní účel Treblinky II. - likvidace židovského obyvatelstva nejen z nejbližší oblasti - byl splněn v době od června 1942 do srpna 1943. Zahynulo zde asi 870 000 lidí. Likvidace tábora probíhala do listopadu 1943. Demontáží a demolicí byl pověřen Kurt Franz, ten měl pro splnění svého úkolu k dispozici asi 100 židovských vězňů, kteří zůstali v táboře po povstání. 17. listopadu 1943 odjel poslední transport s demontovaným táborovým zařízením. Všichni zbylí Židé byli zavražděni.
Na ploše, kde stál tábor, byla založena hospodářská usedlost s domem, postaveným z cihel plynových komor. Na farmě hospodařil bývalý ukrajinský strážný Strebel se svou rodinou. V roce 1964 byl v Treblince odhalen mohutný památník. Uprostřed stojí pomník s velkým rozštěpem, symbolizující zlo tohoto místa, kolem něho jsou čtyři nepravidelné plochy vylité betonem a na nich přibližně 17 000 kamenů různé velikosti, na každém kameni je jméno města a počet lidí, kteří přišli a byli zabiti v Treblince.
pomník
pomníky se jmény měst, odkud pocházely oběti
Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard", jejímž hlavním účelem byla totální fyzická likvidace židovské populace Generálního Gouvernementu. Umírali zde však také Židé ze zbytku Polska, z Holandska, Francie, Řecka, Jugoslávie, Německa, Československa, Rakouska a Sovětského svazu. Tábory nebyly vybaveny rozsáhlejšími ubytovacími prostory jako v případě Osvětimi-Birkenau, z oběti se zde proto před likvidací nevybírali práceschopní, ale byl pouze doplňován personál potřebný k hladkému fungování vyhlazovacího procesu. Za provoz těchto tří továren na smrt byl zodpovědný SS-Hauptsturmführer Christian Wirth.
Treblinka I. – pracovní tábor
Tábor o velikosti asi 133 ha vznikl v létě roku 1941 a fungoval nezávisle na druhém, tzv. vyhlazovacím, který byl postaven v průběhu následujícího roku. Tábor vznikl v málo obydlené lesnaté části na severovýchodě Polska, poblíž železniční uzlové stanice ve vesnici Małkinia – Górna. Ta se nacházela na trati z Waršavi do Białegostoku, asi 4 km na severozápad od vesnice Treblinka.Tábor byl zřízen jako pracovní tábor pro místní nežidovské obyvatelstvo, které pracovalo v nedalekém kamenolomu. Vytěžený a rozdrcený kámen se potom odvážel na stavbu pevností na hranici s SSSR.
Od roku 1942, v době, kdy ještě nefungovala hlavní, vyhlazovací část Treblinky, přicházeli do tábora i Židé. Zpočátku byla průměrná doba věznění 3 - 6 měsíců, v pozdější fázi existence tábora sem byli vězni umísťováni na dobu neomezeně dlouhou. Průměrně bylo v táboře 1000 až 1200 vězňů.
Vězni v táboře žili odděleně nejenom vzhledem ke svému původu, ale i typu práce, kterou museli vykonávat. Ženy třídily vojenskou výstroj, dezinfikovaly ji a opravovaly; ta se pak posílala zpět na frontu. Muži pracovali v nedalekém rozsáhlém kamenolomu, na železnicích, na řece.
Na rozdíl od vězňů hlavního (vyhlazovacího) tábora, kde byl dostatek jídla díky neustále přijíždějícím a vzápětí hned likvidovaným transportům, v trestním táboře trpěli hladem i vězni v fyzicky nejnáročnějších komand.
Jídelníček tvořilo ráno 1/2 l kávy s kouskem chleba. Těžce pracující k tomu dostali trochu margarínu nebo marmelády. V poledne byla řídká "polévka" s kousky brambor, někdy i s masem ze zdechlých zvířat. Večer byla opět káva a chléb. Vězni žili v otřesných hygienických podmínkách.
Naopak ubikace nacistů byly vybaveny kanalizací, k dispozici měli bazén a dokonce ZOO s lesní zvěří pro odreagování po každodenní namáhavé práci.
Treblinka II. – vyhlazovací tábor
Vyhlazovací tábor Treblinka, pojmenovaný podle blízké vesničky, vzdálené asi 100 km severovýchodně od Varšavy, se započal stavět v červnu 1942. Na stavbě se podíleli německé firmy Schönbronn z Lipska a Schmidt-Münstermann, polští vězni a Židé. Práce na stavbě kontroloval SS-Hauptsturmführer Richard Thomalla, specialista na stavby "Akce Reinhard". Tábor sloužil jako likvidační centrum Židů střední Evropy. Byl otevřen 23. července 1942, kdy v něm začalo být vyhlazováno varšavské ghetto, následně Židé z okolních měst a vězni z Treblinky. Výhodou polohy byla menší hustota osídlení a okolní husté lesy. Hlavní brána byla dřevěná, tábor ohraničoval vysoký plot (2,5 m), s dvojím ostnatým drátem, z něhož ten vnitřní byl maskovaný zelenými větvemi. Za plotem byly protitankové zátarasy, v rozích objektu pak stály strážní věže.
Zpočátku vedl tábor Rakušan SS-Obersturmführer Irmfried Eberl, který nejprve sloužil v Bernburgu - v jednom z šesti institutů "eutanazie" na území Říše. V srpnu 1942 byl nahrazen SS-Obersturmführerem Franzem Stanglem, bývalým velitelem tábora v Sobiboru. Dále tábor spravovalo 25-30 příslušníků SS, rakouští vojáci a asi 100 ukrajinských strážných.
Komplex byl rozdělen do tří částí přibližně o stejné rozloze:
1. Obytnou část (tzv. Wohnlager) - ubytování pro vojáky SS a pro ukrajinské strážníky
2. Přijímací a odbavovací část (tzv. Auffanlager) - přijímací prostor transportů
3. Vyhlazovací část (tzv. Totenlager)
První dvě části byly označovány jako dolní tábor, třetí část jako horní.
V obytné části se nalézaly ubytovny SS, pomocného ukrajinského personálu i ubikace židovských otroků, kteří zde vykonávali rozličné činnosti. Dále se zde nacházely dílny, latríny, zbrojnice, garáž, benzinová pumpa a prostor určený k nástupům personálu.
Přijímací část sloužila k celkovému odbavení židovských transportů. Později zde byl instalován také tzv. "Lazarett". Jednalo se o příkop ukrytý za vysokým zeleným plotem, kde byli likvidováni střelou do zátylku ti z deportovaných, kteří by kvůli své psychické či fyzické indispozici mohli narušit hladký průběh vyhlazovací akce. Vchod do tohoto zařízení byl opatřen velkým červeným křížem a nápisem "Lazarett".
Vyhlazovací část se nacházela v jihovýchodním rohu tábora na ploše 250 x 200 metrů, ukryta za neprostupným plotem. Během prvních měsíců provozu tábora tam byly pouze tři čtvercové plynové komory ve zvláštní budově, každá o rozměrech 4 x 4 x 2,6 metru. V přístavku byl umístěn dieselový motor jako zdroj smrtících oxidů uhlíku a také generátor, zásobující elektřinou celý tábor. Plynové komory samotné měly hermetické dveře různé velikosti na dvou protilehlých stranách. Menší ústily do úzké chodby a sloužily obětem ke vstupu do plynové komory, ty druhé pak k odstraňování mrtvol, neboť lidé v komoře se většinou ve smrtelném zápase instinktivně natlačili na vchodové dveře. Strop komory byl křižován trubkami napojenými na zdroj exhalátů a ukončenými sprchovými hlavicemi. V komoře byla během provozu naprostá tma.
Východně od původních plynových komor nechali Němci vyhloubit velké pohřbívací jámy podlouhlého tvaru o rozměrech 50 x 25 metrů a hloubce 10 metrů.
Zanedlouho si Němci uvědomili, že počet plynových komor neodpovídá potřebám masového vyvražďování Židů.
Proto na přelomu září a října 1942 bylo rozhodnuto o výstavbě nových plynových komor s deseti komorami. Nové plynové komory měly rozměr 4x8 metrů a vysoké byly jen 2 m tedy o 600mm nižší než staré komory.
Budovou vedla centrální chodba. Na obou stranách chodby bylo 5 plynových komor na každé straně, tedy celkem 10. Na vstupních dveřích do komor byla špehýrka a malé okénko, kterým mohli vojáci SS a ukrajinští strážníci pozorovat dění uvnitř komor.
Do tábora byli vězni transportováni vlaky; polští Židé dobytčími vagóny, ze západní Evropy vlaky osobními. Jeden vlak (průměrně 60 vagónů) byl do tábora posílán po částech. Jednorázově se odbavilo asi 20 vagónů, tzn. přibližně 2000 lidí. Vlak dojel na malé nádraží, kde byla kasa, tabule s příjezdy a odjezdy vlaků, hrála tam hudba. Poté následovalo selekce mužů a žen. Po selekci byli všichni vězni ostříháni, často byli donuceni napsat pohled svým blízkým, který později odeslal SS personál. Nacisté tím chtěli rozptýlit obavy těch, které deportace teprve čekala. Poslední fází byly plynové komory. Na přední zdi treblinské plynové komory byla namalována židovská hvězda a podél vstupu visely závěsy s hebrejskými nápisy "Zde je vchod, kterým projdou pouze čestní". To vše bylo součástí nacistické kamufláže.
Původní účel Treblinky II. - likvidace židovského obyvatelstva nejen z nejbližší oblasti - byl splněn v době od června 1942 do srpna 1943. Zahynulo zde asi 870 000 lidí. Likvidace tábora probíhala do listopadu 1943. Demontáží a demolicí byl pověřen Kurt Franz, ten měl pro splnění svého úkolu k dispozici asi 100 židovských vězňů, kteří zůstali v táboře po povstání. 17. listopadu 1943 odjel poslední transport s demontovaným táborovým zařízením. Všichni zbylí Židé byli zavražděni.
Na ploše, kde stál tábor, byla založena hospodářská usedlost s domem, postaveným z cihel plynových komor. Na farmě hospodařil bývalý ukrajinský strážný Strebel se svou rodinou. V roce 1964 byl v Treblince odhalen mohutný památník. Uprostřed stojí pomník s velkým rozštěpem, symbolizující zlo tohoto místa, kolem něho jsou čtyři nepravidelné plochy vylité betonem a na nich přibližně 17 000 kamenů různé velikosti, na každém kameni je jméno města a počet lidí, kteří přišli a byli zabiti v Treblince.
pomník
pomníky se jmény měst, odkud pocházely oběti
