Bitva u Ummdurmánu (1898)
Napsal: 18/5/2011, 15:30
Mahdího povstání
Bitva u Ummdurmánu, aneb Winston Churchill v akci
2. září 1898
Sudán (Afrika)
Pokud se řekne jméno sira Winstona Churchilla, tak si jej asi každý hned staví po boku J.Stalina a F.D.Roosevelta a spojuje si jej oprávněně s děním Druhé světové války. Někdo si možná vzpomene na jeho úlohu během První světové války a třeba si jej spojí s nevydařenou Dardanelskou operací. Nicméně jeho vojenské zkušenosti sahají mnohem dále a můžeme klidně říct, že své „ostruhy“ si vyválčil již v 19. století co by ani ne dvaceti čtyřletý mladík. Winston Churchill se narodil dne 30.listopadu 1874 na zámku Blenheim ve Woodstocku, hrabství Oxfordshire (neplést si s tím Woodstockem z USA a slavným hippies koncertem:-) Jako vnuk 7.vévody z Malborough a syn otce lorda Randolpha Churchilla, který byl významným britským politikem, bylo jeho osudem stát se rovněž politikem. A nejlépe se tak dalo dosáhnout přes vojenskou kariéru, ke které sám Winston měl kladný vztah. V roce 1893 se na třetí pokus stal vojenským kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Oproti předchozím školám se mu zde ve studiu dařilo a po dvou letech již patřil mezi osm nejlepších studentů z více jak stovky chlapců ve svém ročníku.
Své první vojenské zkušenosti získal v bojích v západní Indii proti divokým kočovným kmenům jako člen Kitchenerovy vojenské expedice. Poté se rovněž pod Kitchenerovým vedením dostal do bojů v Egyptě. Již během těchto válečných operací si přivydělával jako válečný dopisovatel. Jeho literární talent jej v roce 1953 přivedl až k Nobelově ceně.
Mladý W.Churchill
V roce 1898 se Churchill s Kitchenerovými jednotkami dostává do Egypta, kde v té době již nějaký čas panují nepokoje se sousedním Súdánem (Súdán byl od roku 1822 pod Egyptskou nadvládou), které vyvolal jeho panovníkem Al-Mahdím. Tento islámský reformátor a vojevůdce, vlastním jménem Mahammad Ahmad ibn ´Abdulláh (1845-1885) v roce 1870 kolem sebe shromáždil skupinu svých žáků, s kterými přesídlil na ostrov Abba ležícím na Bílém Nilu. Zde založil svou náboženskou školu, která hlásala očištění islámu a odstranění nevěřících. Mohli bychom říct, že hlásal vedení svaté války, přičemž sám sebe prohlásil za nového islámského proroka, Mahdího. Jeho myšlenky dopadli na úrodnou půdu a během krátké doby kolem sebe shromáždil několik tisíc stoupenců, z kterých vytvořil vojsko. V roce 1883 se pak v otevřeném boji střetl s Egypťany, které porazil. O necelé dva roky se jeho mužům podařilo dobýt Chartúm (v lednu 1885), který bránil britský generál Charles Gordon (súdánský generální guvernér). Ten také při obraně města padl. Díky těmto vítězstvím se Al-Mahdímu podařilo přeměnit Súdán na teokratický muslimský stát, jehož zákony vycházely z Mahdího výkladu Koránu. U kormidla státu ale dlouho jeho vůdce nepobil. Z dobytého Chartúmu odešel do vesnice Omdurmán, kde již v červnu 1885 umírá. Zřejmě na tyfus. Jeho myšlenky ale žili dál v hnutí, které nese název po svém vůdci. Mahdisté v podobě jeho pravnuka Sádika al-Mahdího (předseda súdánské vlády v letech 1986-1989), stále existují.
Rozsah Mahdího říše vyznačen tečkovaně
Přestože Egypt formálně patřil Osmanské říši (Turecko), jeho závislost na Velké Británii se od 70. let 19. století neustále prohlubovala. Jelikož Britové usilovali o získání kontroly nad Horním Nilem, rozhodli se obsadit některá správní místa v Súdánu svými lidmi. V té době ale vrcholila Mahdího snaha o osamostatnění Súdánu, a Britští občané mu byli trnem v oku. Z horské provincie Kordofán v západní části země, se mu postupně od roku 1881 podařilo obsadit většinu dnešního Súdánu a porazit výše uvedená vojska v roce 1883 a 1885. Súdánský generální guvernér Charles Gordon sice vyhlásil nezávislost Súdánu na Egyptě a uznal Mahdího jako sultána Kordofánu, ale ani to mu během lednového dobývání Chartúmu nezachránilo život, a on i všichni ve městě přítomní Britové byli Mahdisty povražděni.
Za Mahdího nástupce chalífy Abdalláha uzavřela Velká Británie blokádu Súdánu, který brzy pocítil nedostatek potravin a dalšího zboží, což mimo jiné posílilo vnitřní rozbroje sílící mezi jednotlivými kmeny. Když podle Londýny nastala vhodná příležitost Mahdího stát dorazit, vyslali do Afriky vojenskou expedici vedenou zmíněným generálem Horatiem Kitchenerem (1850-1916). K rozhodující bitvě během postupného obsazování Súdánu, pak došlo 2. září 1898 v bitvě u Omdurmánu [1]. Zde se střetla Mahdistická jízda vyzbrojena kopími nebo starými typy zbraní, proti moderním britsko-egyptským jednotkám vyzbrojených opakovačkami a kulomety. Střet dvou zcela odlišných světů měl pro Mahdisty katastrofální následky.
BITVA U UMMDURMÁNU
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velká Británie, Egypt, Súdán:
Velitel: Sir Horatio Herbert Kitchener
Počty: 8.2000 Britů, 17.600 súdánských a egyptských vojáků
Mahdího říše (Súdán):
Velitel: Abdullah al-Taashi
Počty: cca 52.000 mužů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
K bitvě došlo u Kerreri ležící 11 km severně od Umdurmánu. Kitchener vydal příkaz, aby se jeho britské a egyptsko-súdánské jednotky s jízdou na křídlech rozložily v oblouku kolem vesnice Egeiga na břehu Nilu. Zde mělo být jejich křídlo podporováno flotilou dělových člunů. Okolní krajina kolem vesnice byla rovinatá, ale nalevo i vpravo stoupali strmé kopce. Nepřítel, které vedl chalífa Abdullah al-Taashi, disponoval převážně vojskem v počtu asi 52.000 mužů, z toho asi 3.000 byla kavalérie. Své muže nechal al-Taashi rozdělit do pěti skupin s tím, že jednotka (8.000 mužů) vedená Osmanem Azrakem stála přímo proti pozicím Britům (o šířce asi 1,6 km). Ostatní skupiny se súdánští velitelé snažili před nepřítelem tajit do poslední chvíle. Al-Taashi se 17.000 muži se skryl za kopec Surgham na západní straně a dalších více jak 20.000 bojovníků bylo umístěno na severozápadní straně poblíž kopce Kerreri. Těmto jednotkám velel Ali-Wad-Helu a Sheikh ed-Rámus. Poslední skupina v počtu 8.000 mužů byla připravena k boji na svahu, na pravém Azrakově křídle.
K prvním drobným střetům mezi oběma vojsky došlo již 1.září, ale hlavní průběh bitvy se rozběhl až kolem 6 hodiny ranní o den později. Osman Azrak zaútočil přímo na Britské jednotky, které stály čelem proti jeho mužům. Za jeho vojáky se ze svahů valila dalších 8.000 mužů, kteří původně chránili Azrakovo pravé křídlo. Na vzdálenost 2.750 metrů zahájila britská artilerie palbu na nepřítele. Střely trhaly mahdího přívržence po desítkách. Azrakovy jednotky tak byly značně oslabené ještě předtím, než se dostali na dostřel kulometů Maxim (1.brigáda měla 6 kulometů, 2.brigáda 4 kulomety Maxim), které dále ve velkém kosily domorodce. Čelní útok tak byl zastaven za obrovských 4.000 ztrát dříve, než se probil k britským jednotkám zakopaných v zákopech. Nikdo z nich se nedostal blíže než na 50 metrů k zákopům. Kulomety byly v té době vlastně novinkou a v této bitvě byly prakticky poprvé použity. Proti nepříteli, který byl z větší části vyzbrojen šavlemi, oštěpy, luky a šípy a jen někteří palnými zbraněmi staršího typu (hlaveň byla k pažbě často přidělaná drátem), neměli domorodci nejmenší šanci.
K menším, zatím nekoordinovaným střetům docházelo i mezi pravým Azrakovým křídlem a levým Britským. Kitchener, který nevěděl, jaké síly proti němu stojí, byl rozhodnut zmocnit se Umdurmánu, kde by jeho muži byli v bezpečí. Byl přesvědčen, že část jeho jednotek se bez problémů vypořádá s nepřítelem a on se zatím může zmocnit Umdurmánu, který zůstal zřejmě bez ochrany. Proto nechal jednotky nastoupit do pochodových kolon s tím, že čelo tvořila lehká kavalérie 21.regimentu (Lancers), která měla zajistit volný průchod do Umdurmánu (jedním z vojáků tohoto regimentu byl i Churchill). Na ní ale zaútočil nepřítel. Britové se domnívali, že proti nim stojí jen pár set dervišů, ale ve skutečnosti na ně za derviši útočila další jednotka v počtu 2.500 mužů. Po zuřivém boji (na britské straně byly za tuto akci uděleny tři Viktoriiny kříže) se Britové vrátili zpět k hlavním jednotkám. Jelikož Mahdího přívrženci viděli Brity nastoupené k pochodu, rozhodli se využít všech svých sil a zaútočit na ně. Část z nich vedla útok ze západu a další část ze severozápadní strany překračovala kopec Kerreri. K ochraně zadního voje, který byl tvořen především súdánskými jednotkami (asi 3.000 mužů), byl Kitchenerem vyslán Hector MacDonald jeho muže posílil o dělostřelecké baterie, které zahájili na nepřítele palbu ze vzdálenosti 1.350 metrů. MacDonald byl informován, že se proti němu ještě ženou jednotky v počtu asi 15.000 mužů, kteří útočili od západu zpoza Surghamu. Proto seřadil své muže a dělostřelectvo tak, aby mohli čelit i tomuto novému útoku. Aby byl schopen čelit této velké početní přesile, vyslal mu Kitchener na pomoc další jednotky, s kterými opakovaně všechny útoky odrazily. Salvy z děl, kulometů a opakovacích pušek, kosily jednu útočnou řadu nepřítele za druhou. Ve střetnutí se obzvláště vyznamenal Royal Regiment Lincolnshire. Poslední zoufalý útok podniklo asi 500 jezdců, kteří ale byli prakticky do jednoho postříleni.
Poté co byl nepřítel drtivě poražen, mohlo britské vojsko se svými spojenci kolem poledne dále pokračovat v cestě do Ummdurmánu. Ztráty na straně mahdistů byly neobyčejně vysoké. Na plno se zde projevila převaha v moderní britské armádě, která v bitvě zabila 9.700 mužů, dalších 13.000 jich zranila a 5.000 jich padlo do zajetí (jiné zdroje uvádí 20.000 mrtvých, 22.000 raněných a 5.000 zajatců). Britské vítězství bylo vykoupeno smrtí pouhých 47 (z toho 27 Britů) mužů a 382 zraněných. Mezi padlými Brity byl i jeden ze dvou válečných zpravodajů deníku Times. Druhým byl Winston Churchill. Bitvu u Ummdurmánu můžeme klidně nazvat nejkrvavější bitvou koloniální éry.
2. září 1898
Celé chalífovo vojsko, které mělo téměř 60.000 mužů, postupovalo v bojové sestavě…, překročilo terénní vlnu, která oběma armádám navzájem zakrývala výhled, a potom se valilo po mírně se svažujícím úbočí jakéhosi přírodního amfiteátru, v jehož aréně stálo 20.000 Kitchenerových vojáků, kteří opírajíce se o Nil ve svém týlu stáli těsně bok po boku připraveni náležitě je uvítat. Stálo tam proti sobě starodávné a novodobé. V jakémsi neobvyklém anachronismu se zbraně, metody a fanatismus středověku dostaly do přímého konfliktu s organizačními metodami a vynálezy devatenáctého století…(…) Prosím čtenáře, aby vzal zavděk tím, co jsem spatřil a co jsem přitom prožil… Četa, jíž jsem velel, byla po provedení obratu druhá od pravého boku celého pluku. Jel jsem na šedém arabském koni určeném k hraní póla, který se dal skvěle ovládat a měl jistý krok. Než jsme poprvé provedli obrat a vyrazili tryskem, důstojníci jeli s tasenými šavlemi. Kvůli zraněnému rameni jsem se už dávno předtím rozhodl, že kdybych se někdy měl účastnit boje muže proti muži, musel bych místo šavle použít pistoli… Na strach nebo pomyšlení o něčem jiném… skutečně nebyl čas… (…) Ke střetnutí mělo dojít už každým okamžikem. Bezprostředně před sebou, snad necelých deset yardů, jsem spatřil dva muže v modrém, kteří mi leželi v cestě… Vjel jsem do mezery mezi nimi. Oba vypálili. Projel jsem clonou kouře a uvědomil jsem si, že nejsem zraněn. Voják jedoucí za mnou v tu chvíli na místě padl. (…) Přitáhl jsem koni uzdu, když začal ztrácet půdu pod nohama. V jistém směru se jezdecká zteč velmi podobala obyčejnému životu. Dokud jste v pořádku, držíte se v sedle… a jste ozbrojeni, spousta nepřátel se vám raději širokým obloukem vyhne. Ale jakmile ztratíte třmen…, nebo je zraněn váš kůň, v tom okamžiku se na vás ze všech stran vrhnou nepřátelé. Takový osud potkal nejednoho mého kamaráda…vlevo ode mne. Byli doslova zastaveni masou nepřátel a pak je rozzuřený nepřítel… bodal kopími a sekal do nich šavlemi, strhal z koní a rozsekal na kusy. Rozhlédl jsem se. Byl jsem opět na tvrdém, ostrém písku pouště a kůň pode mnou se hnal tryskem vpřed. Měl jsem dojem, že všude kolem mne pobíhají všemi směry rozprášení derviši. Přímo přede mnou se vrhl na zem nějaký muž… Nejdříve mi blesklo hlavou, že ten člověk je vyděšen. Ale zároveň jsem zahlédl, jak se zablýskla jeho šavle, jíž se právě rozmáchl, aby přesekl mému koni šlachy na nohou. Měl jsem dost místa i času, abych strhl koně mimo jeho dosah, vyklonil se na vnější stranu a ze tří yardů (pozn.: 1 yard = 91 cm) na derviše vypálil dvě rány. Když jsem se narovnal v sedle, uviděl jsem před sebou další postavu s napřaženou šavlí. Ten muž byl tak blízko, že se ho má pistole doslova dotkla. Muž i šavle zmizeli nejdřív kdesi pode mnou a pak za mnou. Deset yardů vlevo ode mne seděl na koni Arab v pestrobarevném hávu a s ocelovou přilbou, z níž visely kroužkové chrániče. Vystřelil jsem po něm. Uhnul stranou. Pobídl jsem koně do chodu a znovu se rozhlédl kolem sebe… Kde je moje četa?... Čtyřicet nebo padesát yardů vlevo ode mne byla shromážděna spousta dervišů. Krčili se a kupili dohromady, aby se mohli navzájem krýt. Byli zřejmě zdivočelí rozčílením, poskakovali z nohy na nohu a mávali kopími. Měl jsem dojem…, že se s tímto vzdouvajícím davem porůznu smísili huláni v hnědých stejnokrojích… V okruhu sta yardů kolem sebe jsem neviděl jediného našeho důstojníka ani vojáka. Ohlédl jsem se po změti rojících se dervišů. Na okraji davu jsem zahlédl dva nebo tři střelce, kteří zaklekli a mířili na mne svými puškami… Proto jsem, toho rána poprvé, náhle pocítil, jak chutná strach. Připadal jsem si zcela upuštěný… Jak jsem mohl být takový blázen, že jsem se takhle zbytečně zdržoval uprostřed nepřátel! Přikrčil jsem se v sedle, pobídl jsem koně ostruhami do trysku a podařilo se mi uniknout z méleé. Zbývající tři čety naší eskadrony se nedaleko odtud formovaly. Náhle se uprostřed čety vynořil derviš… Pravděpodobně musel vyskočit z nějakého křoví nebo díry. Všichni jezdci se na něho obořili svými kopími, ale derviš se vrhal hned sem a hned zas tam a na okamžik vyvolal divoký shon. Byl několikrát zraněn, ale přesto se potácel směrem ke mně a zdvihl kopí. Zastřelil jsem ho ze vzdálenosti necelého jednoho yardu. Derviš padl na písek a zůstal nehybně ležet. Byl mrtvý. Jak snadné je zabít člověka! Zeptal jsem se svého seržanta, jestli se mu to líbí. „Neřekl bych zrovna, že se mi to líbilo pane, ale příště už na to budu víc zvyklý“. Celá četa se tomu zasmála. Jeden dělový člun natřený na bílo spěchal… proti proudu Nilu v naději, že nám bude moci poskytnout pomoc. Jeho velitel poručík Beatty pozoroval celou událost se soustředěným zájmem… Uplynula řada let, než jsem se s tímto námořním důstojníkem setkal či než jsem se dozvěděl, že byl svědkem našeho prudkého útoku. Když jsme se seznámili, byl jsem už prvním lordem Admirality a on nejmladším admirálem v celém královském námořnictvu. „Jak to tenkrát vypadalo?“ zeptal jsem se ho… Admirál Beatty odpověděl: „Vypadalo to jako rozinkový pudink: hnědé rozinky rozházené ve spoustě mouky a loje“.
(Zdroje: Norman Davies – Ostrovy dějiny – str. 641, 642 - Brno 2003)
Je zajímavé si uvědomit, že autor těchto řádků Winston Churchill, který zde bojoval s derviši se šavlí a pistolí v ruce na koni, se dožil v pozici premiéra Velké Británie doby druhé světové války, doby rychlých pístových letadel, těžkých bombardérů, prvních proudových letadel, obrovských bitevních a letadlových lodí a o pár let později i nukleárního věku a letů do kosmu.
Bitva o Umm Diwaykarat
24. listopadu 1899
Po prohrané bitvě se přeživší Mahdistické jednotky stáhly do Kordofánu. Sice byly v předchozí bitvě drtivě poraženi, ale stále disponovali vojskem v počtu asi 25.000 mužů a ovládali hornatý Kordofán, Dárfúru a území sousedící s Etiopií. V říjnu 1898 Britové získávají informaci, že Chalífa se s části vojska přesunuje do své rodné Bazary na západ od Kusti (Kaká) v Korodfánu. Kitchener ihned tímto směrem vysílá expediční vojsko v počtu 8.000 mužů pod velením generála Wingate. Těm se podaří přerušit mahdistické zásobování a brzy také nacházejí hlavní tábor. V té době chalífa měl kolem sebe asi 10.000 mužů, odhodlaných postavit se Britům na odpor. Během noci se Britové přiblížili k nepříteli od východu a severu a asi kolem 5 hodiny ráno zahajují útok. Mahdisté se snaží odpovědět protiútokem, jsou ale koseni po stovkách kulomety Maxim. Chalífa si brzy uvědomil, že je vše prohráno a proto se posadil na zem a obklopen svými nejvěrnějšími čekal na smrt. Ta mu byla milostivá a brzy se dostavila. Jak rychle bitva začala, tak i skončila. Na straně Mahdistů bylo asi 1.000 mrtvých a raněných a další 3.000 mužů upadlo do zajetí. Britské ztráty byly nepatrné. Pouhé tři mrtvé a 23 zraněných. Se smrtí chalífy Abdulláha zanikla i Mahdiho říše.
Celé Mahdího povstání pak bylo krvavě potlačeno a zaplatilo za něj život asi 23.800 až 24.500 lidí na straně Mahdistů, a více než 16.744 mrtvých (včetně civilních obětí) na straně Velké Británie (a jejich jednotek z Indie a Austrálie), Egypta, Belgie a Itálie.
Mahdího povstání inspirovalo polského spisovatele Henryka Adama Aleksandera Pia Sienkiewicze *1846 - +1916 (autor knih jako „Křížáci, Quo vadis“ atd.) k napsání knihy „Pouští a pralesem“.
Poznámky:
[1] Omdurman (arabsky Umm Durmán, أم درمان) je největší město v Súdánu. Rozkládá se na západním břehu Nilu, hned za soutokem Modrého a Bílého Nilu. Centrum města je tvořeno tržištěm, které je největší v celé zemi. Protože zde v roce 1885 po krátké nemoci zemřel Al-Mahdí, je zde umístěna Mahdího hrobka. Stříbrná kopule je viditelná z velké dálky. Původní stavbu strhli Angličani, současná podoba vznikla roku 1947, kdy byla hrobka znovu postavena jako kopie původní stavby. Nemuslimové nemají do hrobky vstup povolen. V západní části Omdurmanu je největší trh s velbloudy v Súdánu. Z původní vesnice, kde Mahdí v roce 1885 zemřel, vzniklo město, které již roku 1909 mělo více jak 42tis obyvatel, v roce 1941 116tis v roce 1973 téměř 300tis, v roce 1993 1,27 Mio a v roce 207 odhadem 3,1 Mio obyvatel.
Zdroje:
• Pečenka M., Luňák P. – Encyklopedie moderní historie – Praha 1998
• Norman Davies – Ostrovy dějiny – Brno 2003
• http://www.northeastmedals.co.uk/britis ... durman.htm
• http://militaryhistory.about.com/od/bat ... durman.htm
• http://www.fordham.edu/halsall/mod/1898 ... urman.html
• http://ld.johanesville.net/sienkiewicz
• http://angloboer.com/crimes.htm
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
Bitva u Ummdurmánu, aneb Winston Churchill v akci
2. září 1898
Sudán (Afrika)
Pokud se řekne jméno sira Winstona Churchilla, tak si jej asi každý hned staví po boku J.Stalina a F.D.Roosevelta a spojuje si jej oprávněně s děním Druhé světové války. Někdo si možná vzpomene na jeho úlohu během První světové války a třeba si jej spojí s nevydařenou Dardanelskou operací. Nicméně jeho vojenské zkušenosti sahají mnohem dále a můžeme klidně říct, že své „ostruhy“ si vyválčil již v 19. století co by ani ne dvaceti čtyřletý mladík. Winston Churchill se narodil dne 30.listopadu 1874 na zámku Blenheim ve Woodstocku, hrabství Oxfordshire (neplést si s tím Woodstockem z USA a slavným hippies koncertem:-) Jako vnuk 7.vévody z Malborough a syn otce lorda Randolpha Churchilla, který byl významným britským politikem, bylo jeho osudem stát se rovněž politikem. A nejlépe se tak dalo dosáhnout přes vojenskou kariéru, ke které sám Winston měl kladný vztah. V roce 1893 se na třetí pokus stal vojenským kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Oproti předchozím školám se mu zde ve studiu dařilo a po dvou letech již patřil mezi osm nejlepších studentů z více jak stovky chlapců ve svém ročníku.
Své první vojenské zkušenosti získal v bojích v západní Indii proti divokým kočovným kmenům jako člen Kitchenerovy vojenské expedice. Poté se rovněž pod Kitchenerovým vedením dostal do bojů v Egyptě. Již během těchto válečných operací si přivydělával jako válečný dopisovatel. Jeho literární talent jej v roce 1953 přivedl až k Nobelově ceně.
Mladý W.Churchill
V roce 1898 se Churchill s Kitchenerovými jednotkami dostává do Egypta, kde v té době již nějaký čas panují nepokoje se sousedním Súdánem (Súdán byl od roku 1822 pod Egyptskou nadvládou), které vyvolal jeho panovníkem Al-Mahdím. Tento islámský reformátor a vojevůdce, vlastním jménem Mahammad Ahmad ibn ´Abdulláh (1845-1885) v roce 1870 kolem sebe shromáždil skupinu svých žáků, s kterými přesídlil na ostrov Abba ležícím na Bílém Nilu. Zde založil svou náboženskou školu, která hlásala očištění islámu a odstranění nevěřících. Mohli bychom říct, že hlásal vedení svaté války, přičemž sám sebe prohlásil za nového islámského proroka, Mahdího. Jeho myšlenky dopadli na úrodnou půdu a během krátké doby kolem sebe shromáždil několik tisíc stoupenců, z kterých vytvořil vojsko. V roce 1883 se pak v otevřeném boji střetl s Egypťany, které porazil. O necelé dva roky se jeho mužům podařilo dobýt Chartúm (v lednu 1885), který bránil britský generál Charles Gordon (súdánský generální guvernér). Ten také při obraně města padl. Díky těmto vítězstvím se Al-Mahdímu podařilo přeměnit Súdán na teokratický muslimský stát, jehož zákony vycházely z Mahdího výkladu Koránu. U kormidla státu ale dlouho jeho vůdce nepobil. Z dobytého Chartúmu odešel do vesnice Omdurmán, kde již v červnu 1885 umírá. Zřejmě na tyfus. Jeho myšlenky ale žili dál v hnutí, které nese název po svém vůdci. Mahdisté v podobě jeho pravnuka Sádika al-Mahdího (předseda súdánské vlády v letech 1986-1989), stále existují.
Rozsah Mahdího říše vyznačen tečkovaně
Přestože Egypt formálně patřil Osmanské říši (Turecko), jeho závislost na Velké Británii se od 70. let 19. století neustále prohlubovala. Jelikož Britové usilovali o získání kontroly nad Horním Nilem, rozhodli se obsadit některá správní místa v Súdánu svými lidmi. V té době ale vrcholila Mahdího snaha o osamostatnění Súdánu, a Britští občané mu byli trnem v oku. Z horské provincie Kordofán v západní části země, se mu postupně od roku 1881 podařilo obsadit většinu dnešního Súdánu a porazit výše uvedená vojska v roce 1883 a 1885. Súdánský generální guvernér Charles Gordon sice vyhlásil nezávislost Súdánu na Egyptě a uznal Mahdího jako sultána Kordofánu, ale ani to mu během lednového dobývání Chartúmu nezachránilo život, a on i všichni ve městě přítomní Britové byli Mahdisty povražděni.
Za Mahdího nástupce chalífy Abdalláha uzavřela Velká Británie blokádu Súdánu, který brzy pocítil nedostatek potravin a dalšího zboží, což mimo jiné posílilo vnitřní rozbroje sílící mezi jednotlivými kmeny. Když podle Londýny nastala vhodná příležitost Mahdího stát dorazit, vyslali do Afriky vojenskou expedici vedenou zmíněným generálem Horatiem Kitchenerem (1850-1916). K rozhodující bitvě během postupného obsazování Súdánu, pak došlo 2. září 1898 v bitvě u Omdurmánu [1]. Zde se střetla Mahdistická jízda vyzbrojena kopími nebo starými typy zbraní, proti moderním britsko-egyptským jednotkám vyzbrojených opakovačkami a kulomety. Střet dvou zcela odlišných světů měl pro Mahdisty katastrofální následky.
BITVA U UMMDURMÁNU
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velká Británie, Egypt, Súdán:
Velitel: Sir Horatio Herbert Kitchener
Počty: 8.2000 Britů, 17.600 súdánských a egyptských vojáků
Mahdího říše (Súdán):
Velitel: Abdullah al-Taashi
Počty: cca 52.000 mužů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
K bitvě došlo u Kerreri ležící 11 km severně od Umdurmánu. Kitchener vydal příkaz, aby se jeho britské a egyptsko-súdánské jednotky s jízdou na křídlech rozložily v oblouku kolem vesnice Egeiga na břehu Nilu. Zde mělo být jejich křídlo podporováno flotilou dělových člunů. Okolní krajina kolem vesnice byla rovinatá, ale nalevo i vpravo stoupali strmé kopce. Nepřítel, které vedl chalífa Abdullah al-Taashi, disponoval převážně vojskem v počtu asi 52.000 mužů, z toho asi 3.000 byla kavalérie. Své muže nechal al-Taashi rozdělit do pěti skupin s tím, že jednotka (8.000 mužů) vedená Osmanem Azrakem stála přímo proti pozicím Britům (o šířce asi 1,6 km). Ostatní skupiny se súdánští velitelé snažili před nepřítelem tajit do poslední chvíle. Al-Taashi se 17.000 muži se skryl za kopec Surgham na západní straně a dalších více jak 20.000 bojovníků bylo umístěno na severozápadní straně poblíž kopce Kerreri. Těmto jednotkám velel Ali-Wad-Helu a Sheikh ed-Rámus. Poslední skupina v počtu 8.000 mužů byla připravena k boji na svahu, na pravém Azrakově křídle.
K prvním drobným střetům mezi oběma vojsky došlo již 1.září, ale hlavní průběh bitvy se rozběhl až kolem 6 hodiny ranní o den později. Osman Azrak zaútočil přímo na Britské jednotky, které stály čelem proti jeho mužům. Za jeho vojáky se ze svahů valila dalších 8.000 mužů, kteří původně chránili Azrakovo pravé křídlo. Na vzdálenost 2.750 metrů zahájila britská artilerie palbu na nepřítele. Střely trhaly mahdího přívržence po desítkách. Azrakovy jednotky tak byly značně oslabené ještě předtím, než se dostali na dostřel kulometů Maxim (1.brigáda měla 6 kulometů, 2.brigáda 4 kulomety Maxim), které dále ve velkém kosily domorodce. Čelní útok tak byl zastaven za obrovských 4.000 ztrát dříve, než se probil k britským jednotkám zakopaných v zákopech. Nikdo z nich se nedostal blíže než na 50 metrů k zákopům. Kulomety byly v té době vlastně novinkou a v této bitvě byly prakticky poprvé použity. Proti nepříteli, který byl z větší části vyzbrojen šavlemi, oštěpy, luky a šípy a jen někteří palnými zbraněmi staršího typu (hlaveň byla k pažbě často přidělaná drátem), neměli domorodci nejmenší šanci.
K menším, zatím nekoordinovaným střetům docházelo i mezi pravým Azrakovým křídlem a levým Britským. Kitchener, který nevěděl, jaké síly proti němu stojí, byl rozhodnut zmocnit se Umdurmánu, kde by jeho muži byli v bezpečí. Byl přesvědčen, že část jeho jednotek se bez problémů vypořádá s nepřítelem a on se zatím může zmocnit Umdurmánu, který zůstal zřejmě bez ochrany. Proto nechal jednotky nastoupit do pochodových kolon s tím, že čelo tvořila lehká kavalérie 21.regimentu (Lancers), která měla zajistit volný průchod do Umdurmánu (jedním z vojáků tohoto regimentu byl i Churchill). Na ní ale zaútočil nepřítel. Britové se domnívali, že proti nim stojí jen pár set dervišů, ale ve skutečnosti na ně za derviši útočila další jednotka v počtu 2.500 mužů. Po zuřivém boji (na britské straně byly za tuto akci uděleny tři Viktoriiny kříže) se Britové vrátili zpět k hlavním jednotkám. Jelikož Mahdího přívrženci viděli Brity nastoupené k pochodu, rozhodli se využít všech svých sil a zaútočit na ně. Část z nich vedla útok ze západu a další část ze severozápadní strany překračovala kopec Kerreri. K ochraně zadního voje, který byl tvořen především súdánskými jednotkami (asi 3.000 mužů), byl Kitchenerem vyslán Hector MacDonald jeho muže posílil o dělostřelecké baterie, které zahájili na nepřítele palbu ze vzdálenosti 1.350 metrů. MacDonald byl informován, že se proti němu ještě ženou jednotky v počtu asi 15.000 mužů, kteří útočili od západu zpoza Surghamu. Proto seřadil své muže a dělostřelectvo tak, aby mohli čelit i tomuto novému útoku. Aby byl schopen čelit této velké početní přesile, vyslal mu Kitchener na pomoc další jednotky, s kterými opakovaně všechny útoky odrazily. Salvy z děl, kulometů a opakovacích pušek, kosily jednu útočnou řadu nepřítele za druhou. Ve střetnutí se obzvláště vyznamenal Royal Regiment Lincolnshire. Poslední zoufalý útok podniklo asi 500 jezdců, kteří ale byli prakticky do jednoho postříleni.
Poté co byl nepřítel drtivě poražen, mohlo britské vojsko se svými spojenci kolem poledne dále pokračovat v cestě do Ummdurmánu. Ztráty na straně mahdistů byly neobyčejně vysoké. Na plno se zde projevila převaha v moderní britské armádě, která v bitvě zabila 9.700 mužů, dalších 13.000 jich zranila a 5.000 jich padlo do zajetí (jiné zdroje uvádí 20.000 mrtvých, 22.000 raněných a 5.000 zajatců). Britské vítězství bylo vykoupeno smrtí pouhých 47 (z toho 27 Britů) mužů a 382 zraněných. Mezi padlými Brity byl i jeden ze dvou válečných zpravodajů deníku Times. Druhým byl Winston Churchill. Bitvu u Ummdurmánu můžeme klidně nazvat nejkrvavější bitvou koloniální éry.
2. září 1898
Celé chalífovo vojsko, které mělo téměř 60.000 mužů, postupovalo v bojové sestavě…, překročilo terénní vlnu, která oběma armádám navzájem zakrývala výhled, a potom se valilo po mírně se svažujícím úbočí jakéhosi přírodního amfiteátru, v jehož aréně stálo 20.000 Kitchenerových vojáků, kteří opírajíce se o Nil ve svém týlu stáli těsně bok po boku připraveni náležitě je uvítat. Stálo tam proti sobě starodávné a novodobé. V jakémsi neobvyklém anachronismu se zbraně, metody a fanatismus středověku dostaly do přímého konfliktu s organizačními metodami a vynálezy devatenáctého století…(…) Prosím čtenáře, aby vzal zavděk tím, co jsem spatřil a co jsem přitom prožil… Četa, jíž jsem velel, byla po provedení obratu druhá od pravého boku celého pluku. Jel jsem na šedém arabském koni určeném k hraní póla, který se dal skvěle ovládat a měl jistý krok. Než jsme poprvé provedli obrat a vyrazili tryskem, důstojníci jeli s tasenými šavlemi. Kvůli zraněnému rameni jsem se už dávno předtím rozhodl, že kdybych se někdy měl účastnit boje muže proti muži, musel bych místo šavle použít pistoli… Na strach nebo pomyšlení o něčem jiném… skutečně nebyl čas… (…) Ke střetnutí mělo dojít už každým okamžikem. Bezprostředně před sebou, snad necelých deset yardů, jsem spatřil dva muže v modrém, kteří mi leželi v cestě… Vjel jsem do mezery mezi nimi. Oba vypálili. Projel jsem clonou kouře a uvědomil jsem si, že nejsem zraněn. Voják jedoucí za mnou v tu chvíli na místě padl. (…) Přitáhl jsem koni uzdu, když začal ztrácet půdu pod nohama. V jistém směru se jezdecká zteč velmi podobala obyčejnému životu. Dokud jste v pořádku, držíte se v sedle… a jste ozbrojeni, spousta nepřátel se vám raději širokým obloukem vyhne. Ale jakmile ztratíte třmen…, nebo je zraněn váš kůň, v tom okamžiku se na vás ze všech stran vrhnou nepřátelé. Takový osud potkal nejednoho mého kamaráda…vlevo ode mne. Byli doslova zastaveni masou nepřátel a pak je rozzuřený nepřítel… bodal kopími a sekal do nich šavlemi, strhal z koní a rozsekal na kusy. Rozhlédl jsem se. Byl jsem opět na tvrdém, ostrém písku pouště a kůň pode mnou se hnal tryskem vpřed. Měl jsem dojem, že všude kolem mne pobíhají všemi směry rozprášení derviši. Přímo přede mnou se vrhl na zem nějaký muž… Nejdříve mi blesklo hlavou, že ten člověk je vyděšen. Ale zároveň jsem zahlédl, jak se zablýskla jeho šavle, jíž se právě rozmáchl, aby přesekl mému koni šlachy na nohou. Měl jsem dost místa i času, abych strhl koně mimo jeho dosah, vyklonil se na vnější stranu a ze tří yardů (pozn.: 1 yard = 91 cm) na derviše vypálil dvě rány. Když jsem se narovnal v sedle, uviděl jsem před sebou další postavu s napřaženou šavlí. Ten muž byl tak blízko, že se ho má pistole doslova dotkla. Muž i šavle zmizeli nejdřív kdesi pode mnou a pak za mnou. Deset yardů vlevo ode mne seděl na koni Arab v pestrobarevném hávu a s ocelovou přilbou, z níž visely kroužkové chrániče. Vystřelil jsem po něm. Uhnul stranou. Pobídl jsem koně do chodu a znovu se rozhlédl kolem sebe… Kde je moje četa?... Čtyřicet nebo padesát yardů vlevo ode mne byla shromážděna spousta dervišů. Krčili se a kupili dohromady, aby se mohli navzájem krýt. Byli zřejmě zdivočelí rozčílením, poskakovali z nohy na nohu a mávali kopími. Měl jsem dojem…, že se s tímto vzdouvajícím davem porůznu smísili huláni v hnědých stejnokrojích… V okruhu sta yardů kolem sebe jsem neviděl jediného našeho důstojníka ani vojáka. Ohlédl jsem se po změti rojících se dervišů. Na okraji davu jsem zahlédl dva nebo tři střelce, kteří zaklekli a mířili na mne svými puškami… Proto jsem, toho rána poprvé, náhle pocítil, jak chutná strach. Připadal jsem si zcela upuštěný… Jak jsem mohl být takový blázen, že jsem se takhle zbytečně zdržoval uprostřed nepřátel! Přikrčil jsem se v sedle, pobídl jsem koně ostruhami do trysku a podařilo se mi uniknout z méleé. Zbývající tři čety naší eskadrony se nedaleko odtud formovaly. Náhle se uprostřed čety vynořil derviš… Pravděpodobně musel vyskočit z nějakého křoví nebo díry. Všichni jezdci se na něho obořili svými kopími, ale derviš se vrhal hned sem a hned zas tam a na okamžik vyvolal divoký shon. Byl několikrát zraněn, ale přesto se potácel směrem ke mně a zdvihl kopí. Zastřelil jsem ho ze vzdálenosti necelého jednoho yardu. Derviš padl na písek a zůstal nehybně ležet. Byl mrtvý. Jak snadné je zabít člověka! Zeptal jsem se svého seržanta, jestli se mu to líbí. „Neřekl bych zrovna, že se mi to líbilo pane, ale příště už na to budu víc zvyklý“. Celá četa se tomu zasmála. Jeden dělový člun natřený na bílo spěchal… proti proudu Nilu v naději, že nám bude moci poskytnout pomoc. Jeho velitel poručík Beatty pozoroval celou událost se soustředěným zájmem… Uplynula řada let, než jsem se s tímto námořním důstojníkem setkal či než jsem se dozvěděl, že byl svědkem našeho prudkého útoku. Když jsme se seznámili, byl jsem už prvním lordem Admirality a on nejmladším admirálem v celém královském námořnictvu. „Jak to tenkrát vypadalo?“ zeptal jsem se ho… Admirál Beatty odpověděl: „Vypadalo to jako rozinkový pudink: hnědé rozinky rozházené ve spoustě mouky a loje“.
(Zdroje: Norman Davies – Ostrovy dějiny – str. 641, 642 - Brno 2003)
Je zajímavé si uvědomit, že autor těchto řádků Winston Churchill, který zde bojoval s derviši se šavlí a pistolí v ruce na koni, se dožil v pozici premiéra Velké Británie doby druhé světové války, doby rychlých pístových letadel, těžkých bombardérů, prvních proudových letadel, obrovských bitevních a letadlových lodí a o pár let později i nukleárního věku a letů do kosmu.
Bitva o Umm Diwaykarat
24. listopadu 1899
Po prohrané bitvě se přeživší Mahdistické jednotky stáhly do Kordofánu. Sice byly v předchozí bitvě drtivě poraženi, ale stále disponovali vojskem v počtu asi 25.000 mužů a ovládali hornatý Kordofán, Dárfúru a území sousedící s Etiopií. V říjnu 1898 Britové získávají informaci, že Chalífa se s části vojska přesunuje do své rodné Bazary na západ od Kusti (Kaká) v Korodfánu. Kitchener ihned tímto směrem vysílá expediční vojsko v počtu 8.000 mužů pod velením generála Wingate. Těm se podaří přerušit mahdistické zásobování a brzy také nacházejí hlavní tábor. V té době chalífa měl kolem sebe asi 10.000 mužů, odhodlaných postavit se Britům na odpor. Během noci se Britové přiblížili k nepříteli od východu a severu a asi kolem 5 hodiny ráno zahajují útok. Mahdisté se snaží odpovědět protiútokem, jsou ale koseni po stovkách kulomety Maxim. Chalífa si brzy uvědomil, že je vše prohráno a proto se posadil na zem a obklopen svými nejvěrnějšími čekal na smrt. Ta mu byla milostivá a brzy se dostavila. Jak rychle bitva začala, tak i skončila. Na straně Mahdistů bylo asi 1.000 mrtvých a raněných a další 3.000 mužů upadlo do zajetí. Britské ztráty byly nepatrné. Pouhé tři mrtvé a 23 zraněných. Se smrtí chalífy Abdulláha zanikla i Mahdiho říše.
Celé Mahdího povstání pak bylo krvavě potlačeno a zaplatilo za něj život asi 23.800 až 24.500 lidí na straně Mahdistů, a více než 16.744 mrtvých (včetně civilních obětí) na straně Velké Británie (a jejich jednotek z Indie a Austrálie), Egypta, Belgie a Itálie.
Mahdího povstání inspirovalo polského spisovatele Henryka Adama Aleksandera Pia Sienkiewicze *1846 - +1916 (autor knih jako „Křížáci, Quo vadis“ atd.) k napsání knihy „Pouští a pralesem“.
Poznámky:
[1] Omdurman (arabsky Umm Durmán, أم درمان) je největší město v Súdánu. Rozkládá se na západním břehu Nilu, hned za soutokem Modrého a Bílého Nilu. Centrum města je tvořeno tržištěm, které je největší v celé zemi. Protože zde v roce 1885 po krátké nemoci zemřel Al-Mahdí, je zde umístěna Mahdího hrobka. Stříbrná kopule je viditelná z velké dálky. Původní stavbu strhli Angličani, současná podoba vznikla roku 1947, kdy byla hrobka znovu postavena jako kopie původní stavby. Nemuslimové nemají do hrobky vstup povolen. V západní části Omdurmanu je největší trh s velbloudy v Súdánu. Z původní vesnice, kde Mahdí v roce 1885 zemřel, vzniklo město, které již roku 1909 mělo více jak 42tis obyvatel, v roce 1941 116tis v roce 1973 téměř 300tis, v roce 1993 1,27 Mio a v roce 207 odhadem 3,1 Mio obyvatel.
Zdroje:
• Pečenka M., Luňák P. – Encyklopedie moderní historie – Praha 1998
• Norman Davies – Ostrovy dějiny – Brno 2003
• http://www.northeastmedals.co.uk/britis ... durman.htm
• http://militaryhistory.about.com/od/bat ... durman.htm
• http://www.fordham.edu/halsall/mod/1898 ... urman.html
• http://ld.johanesville.net/sienkiewicz
• http://angloboer.com/crimes.htm
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
