Část pátá - zbraňové systémy (užívané na plavidlech i v pobřežních bateriích)
Palubní hlavňové zbraně a raketomety
Fajr-27 – Kopie italského 76mm automatického kanónu OTO Melara produkovaná od roku 2006. Používá se na nových fregatách a raketových člunech.
http://www.youtube.com/watch?v=H7JQeYvqrXE
Fath – Kopie 40mm Boforsu. V roce 2009 bylo oznámeno otevření výrobní linky kanónu Fath s dostřelem 12 km a kadencí 300 ran za minutu. S rezervou musíme brát udávané protiraketové schopnosti (bez náležité munice a navádění). Írán je bezesporu schopen produkovat zbraň této technologické úrovně a sériová produkce asi opravdu běží, ale podbízí se i další možnost. Systém byl zatím osazen asi jen na fregatu Jamaran a nové čluny typu Sina nesou 20mm zbraně (místo 40mm u vzorových člunů třídy Kaman). Zároveň některé původní raketové čluny o své Boforsy přišly a Fath na Jamaranu tak může být pouze repasovanou zbraní z těchto lodí. V budoucnu se snad objeví více informací.
Oerlikon GAM-B01 – Vzhledem k poměrně štědrému osazování nových i starších plavidel (fregaty tříd Alvand, Mowj, korvety Bayandor a Hamzeh, raketové a hlídkové čluny) těmito lehkými 20mm kanóny se zdá být vysoce pravděpodobnou místní sériová výroba, i když se mi nepodařilo najít jasné potvrzení tohoto mého dohadu.
Fajr 27 (1 až 4), Fath (5 až 7), GAM-B01 (8) (fotografie mimo výrobní linky pocházejí z fregaty Jamaran)
HM-23 – 122mm 16ti hlavňový raketomet, námořní verze. Dva bloky po osmi raketnicích. Určen pro útočné čluny a další menší plavidla.
122mm raketomet (námořní)
107mm raketomet (11ti a 19ti hlavňová verze) – Námořní verze s dostřelem 8,5 km (jako ostatní 107mm typy). Montuje se na útočné čluny a další lehká plavidla. Palbu je řízena elektronicky z kabiny, může být vybaven stabilizátorem a rozhraním pro další případné řídící systémy. Jedná se tedy o pokročilejší systém než je 122mm raketomet zmíněný výše.
107mm raketomet (námořní) – 19ti a 11ti hlavňové provedení
Pozemní/námořní protilodní řízené střely
C-801/C-802/Noor
Je známo, že Írán získal z Číny poměrně moderní protilodní řízené střely C-801/C-802, které byly dodávány v průběhu 90tých let. Írán nejspíše nestihl přebrat všechny objednané rakety, neboť Čína ustoupila diplomatickému nátlaku. Většinou se udává, že stačil odebrat 60 střel ze 150 objednaných, než Čína v roce 1996 přerušila dodávky. Což ale asi příliš nevadilo, neboť ve stejné době dokázal rozjet vlastní sériovou výrobu C-801 a C-802 (snad pod jmény Karus a Tondar). Dalším vývojovým krokem byla vylepšená verze C-802 nazvaná Noor, která by se měla vyznačovat větším, byť neověřeným doletem (okolo 200 km oproti 120 km u C-802 a pouhými 40-50 u C-801) a s jejímž vývojem snad tajně vypomáhala Čína (dříve byla podezírána Severní Korea). Měla by být poháněna motorem Toloue 4, což je kopie francouzského Microturbo TRI 60 a kromě zvýšeného doletu snad disponuje i vylepšeným naváděcím systémem. Rakety C-801/C-802/Noor a jejich odvozené verze doznaly v Íránu značného rozšíření a můžeme je tak nalézt jak na hladinových plavidlech, ponorkách a pobřežních bateriích, tak i na letounech F-4, Su-24 a vrtulnících Mi-17. U mobilních pobřežních baterií jsou montovány na podvozek nákladního automobilu, který nese 1 až 3 odpalovací kontejnery. Nejjednodušší verze s jedním kontejnerem se dá snadno zaměnit s obyčejným skříňovým nákladním vozem. Pojmenování raket je již tradičně matoucí a tak se můžete setkat i s jinými variantami (C-801 – Noor 1, C-802 – Noor 2, vylepšená verze – taktéž Noor atp.). Stejně tak kolísají odhadované počty dovezených a vyrobených střel.
http://www.youtube.com/watch?v=0qF442X6Gck
http://www.youtube.com/watch?v=5W1WAkQY ... re=related
střely C-802/Noor (1, 2), odpal z Jamaranu a fregaty třídy Alvand (3, 4), jednoduché odpalovací zařízení (5, 6), dvojité (7) a trojité (8 až 12)
Ra´ad
Další řízenou střelou, která nezapře své čínské kořeny, je těžká střela Ra´ad, která je výrazně vylepšenou variantou čínského typu HY-2. K veřejnému představení došlo v roce 2007. Vychází z rozšířené rodiny protilodních střel odvozených od ruského typu P-15 Termit a oproti HY-2 disponuje výrazně navýšeným dostřelem udávaným až na 360 km (i když o této hodnotě by se dalo pochybovat) a vyspělejším naváděcím systémem. Ten byl převzat z raket C-802/Noor (jeho jádrem je radar DM-3B) a může značně zlepšit profil letu a útočné/úhybné schopnosti. Samozřejmě v rámci letové obálky tohoto „cvalíka“. Vstupy vzduchu indikují odlišný způsob pohonu pomocí proudového motoru, s nímž dosahuje vysoké podzvukové rychlosti. O motoru samotném se spekuluje – v úvahu připadá například motor Toloue 5 (který ale byl v době představení střely stále ještě ve vývoji, jedná se o silnější verzi motoru pohánějícího střely Noor) nebo nějaký jiný dovezený ze zahraničí (Severní Korea, Čína?). K odpalu mohou sloužit jak stacionární postavení (obdobná jako u HY-2), tak i mobilní varianty na podvozku nákladního automobilu či pásovém podvozku (možná import z KLDR).
http://www.youtube.com/watch?v=qk_yTjSmZeg (kvalita videa je trošku mizerná, takže těžko říci, jestli nejde o starší Silkworm)
Ra´ad
Kowsar
Střely Kowsar úzce vycházejí z čínských protilodních střel C-701 a TL-10, které Íránci kopírují a vyrábějí pro své námořnictvo (respektive námořní složku Revolučních gard). Výhodou je jejich velikost, která umožňuje instalaci i na malá útočná plavidla a výrazně tak zvyšuje jejich údernou sílu. Zároveň je to ale i jejich slabá stránka, neboť díky tomu nemohou nést velkou hlavici a ohrozí tak pouze malá plavidla protivníka (u větších mohou se svou cca 30 kg hlavicí doufat maximálně v poškození). Udává se, že jsou vyráběny jak C-701, tak i TL-10, bohužel mi není známo v jakém poměru a zda-li jsou nějak specificky rozděleny (čluny ChinaCat-14 snad používají právě TL-10), C-701 ale myslím převažují. Obecně se jedná o rakety obdobné velikosti a parametrů (i když střely řady C-701 jsou o něco výkonnější, což se týká například dostřelu a navádění). První verze střel užívaly TV navádění (což by značilo verze TL-10A a C-701T), později se přikročilo i k radarovému (C-701R, TL-10B a snad i C-703) a IR naváděcímu systému. Možnosti využití této lehké střely jsou široké, jako odpalovací platforma slouží jak malá plavidla (třída Bavar, C-14), tak i lehká nákladní vozidla organizovaná do pobřežních baterií, vrtulníky (Shahed 285) a snad i klasické letouny (možná F-5 či jejich místní modernizované varianty). Kuriózní byl UAV Karrar, který byl vystaven i se dvěma podvěšenými střelami Kowsar (upozorňuji, že vystaven, což nemusí nic znamenat). Obecně jde o velmi důležitý prvek výzbroje především Revolučních gard, který významně zvyšuje jejich možnosti v pobřežních vodách Perského zálivu.
http://www.youtube.com/watch?v=DVI1SD7Q2pE (0:15)
http://www.youtube.com/watch?v=Lpo6K5vq ... re=related
Kowsar (1 až 2), pozemní varianta (3 až 6), námořní (7) a letecká (8)
Nasr 1
Rakety Nasr 1 představují oproti předchozímu typu Kowsar další kvalitativní skok. Jsou sice větší a tak na lodích zabírají více místa a nedovolují plavidlu nést tolik střel jako u typu Kowsar, ale zároveň jsou modernější, mají zvýšený dostřel a mnohem silnější bojovou hlavici (130 kg). Ta již dovoluje ohrozit i nepřátelské jednotky o výtlaku přes 1000 tun (obecně se udává rozmezí 1000 až 4000 tun). Samotná střela je kopií čínského typu C-704 (ačkoli občas se lze setkat i názorem, že jde o typ TL-6) s radarovým navedením. Írán provedl zkušební odpal v roce 2008 (jako zkušební platforma byl použit člun typu C-14) a momentálně by měla běžet sériová výroba. Z výrobní továrny byla pořízena bohatá obrazová dokumentace, ale stejně jako v řadě jiných oblastí by člověk měl být v soudech opatrný a třídit zrno od plev je složité. Sice se může jednat o reálnou výrobu (neznámého stupně intenzity), ale stejně tak nic nebrání Íráncům vzít dovezené rakety a v různých stupních „rozebranosti“ je vystavovat jako vlastní produkt. Střely Nasr 1 je možné použít z hladinových jednotek (přinejmenším třída Zolfaghar je konstruována speciálně na nesení tohoto typu a čluny C-14 ji mohou taktéž nést za předpokladu redukce ze 4 na 2 střely) a pobřežních baterií. Íránští představitelé pak do budoucna avizují možnost odpalu z vrtulníků a dokonce ponorek. Pikantní je pak zadržení lodi Victoria s nákladem zbraní, které měly být přes Egypt propašovány do pásma Gazy. Mezi nimi se nacházelo i 6 střel Nasr 1.
http://www.youtube.com/watch?v=ZrhxOjgT ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=Q_ntbPB_ ... dded#at=94 (zadržené zbraně)
Nasr 1 (1 až 6), člun Zolfaghar, tj. plánovaný nosič (7), zkušební odpal (8) a zabavené střely v Izraeli, zároveň je hezky vidět nutné vybavení (9 až 12)
Balistické protilodní střely
Khalij Fars (Perský záliv)
Velkým překvapením pro západní vojenské analytiky bylo představení zbraňové kategorie, která byla zatím přisuzována pouze Číně – protilodní balistické rakety. Ve srovnání s čínskou raketou DF-21 se jedná o jinou váhovou i výkonnostní kategorii, ale to nic nemění na samotném faktu, že Írán už začal experimentovat i v těchto do budoucna velmi potenciálně přínosných oblastech.
Raketa o dosahu přibližně 300 km vychází z taktické balistické rakety Fateh-110, od níž se liší pouze naváděním v terminální fázi letu (jediný viditelný rozdíl je tak oblejší tvar hlavice oproti ostrému nosu taktické střely). Íránské informace jsou skoupé a o naváděcím systému se můžeme pouze dohadovat. Většinou se hovoří o optickém systému na bázi kontrastního měření či porovnávání uložených obrazů. Co se týká ničivých schopností, zatím se jedná o klasickou a neoddělitelnou hlavici o hmotnosti asi 650 kg, ale je možné, že v budoucnu může být použit i jiný typ hlavice, například se submunicí.
Na první pohled tedy velmi impresivní zbraňový systém, který by dokázal ohrozit námořní plavidla prakticky v celém Perském zálivu, ale jako nová konstrukce má pravděpodobně i přes svůj potenciál řadu much. Diskutabilní je přesnost rakety, přičemž Íránci sice zachytili odpal a zásah střely na cvičném námořním cíli, ale ten byl statický a reálný cíl se bude jistě pohybovat a manévrovat. Zatím se též rozhodně nedozvíme, kolika pokusů bylo třeba k docílení ideálního zásahu na statický terč pro propagační účely. Nutno ale podotknout, že toto je první pokus a vývoj bude nepochybně dál pokračovat.
Každopádně tento a z něj v budoucnu vycházející systémy jsou pro námořní plavbu i v hloubi Perského zálivu reálnou hrozbou (v případě že se podaří docílit přijatelné spolehlivosti naváděcího systému) a Írán tentokrát rozhodně zachytil levnou a efektivní vývojovou větev. Na závěr připojuji zmíněné video z ostrých střeleb rakety Khalij Fars.
http://www.youtube.com/watch?v=Nc7eUO1aw9M
http://www.youtube.com/watch?v=ehd0dmwC ... re=related
Raketa Khalij Fars, srovnání Khalij Fars s původní raketou Fateh-110 a zásah cvičného námořního cíle.
Torpéda
VA-111 Škval/Hoot
Stejně jako je řada íránských zbraní pouze kopií starších typů, tak se sem tam v tamějším arzenálu vynoří i jednotlivé zbraně z opačného konce výkonnostního spektra. K nim bezesporu patří superkavitační torpédo Hoot, které ale přes všechny klasické řeči o zcela domácím výrobku není nic jiného, než okopírovaný VA-111 Škval (exportní verze). Předpokládá se, že do Íránu si tato doposud trochu tajemná a obávaná zbraň našla cestu pravděpodobně z Číny, neboť Rusko se od této záležitosti distancovalo (což nemusí nic znamenat a některé prameny označují jako dodavatele právě Rusko). První test „místního“ výtvoru Íránci provedli v roce 2006, další testovací odpal proběhl snad v roce 2008. Na konci téhož roku byla oznámena sériová produkce. Jak je to ale doopravdy? Na to se dá odpovědět pouze protiotázkou…Kdo ví? Může se jednat o další nafouknutou bublinu, ačkoli Írán by měl být schopen takovouto zbraň zvládnout, ovšem s náležitou pomocí, která možná není přítomna. U jednoho zdroje jsem narazil na údaj, že Rusko dodalo pouze 4 kusy (z nichž očividně celá polovina již byla spotřebována při testech) a pak svoji podporu utnulo. Íránci se tak momentálně mohou pouze potýkat s pokusy o okopírování Škvalu a mezitím vytrubují do světa své úspěchy. Opravdový íránský Hoot si tak může na svoji reálnou premiéru nějaký ten čas počkat. Dalším zádrhelem je reálná bojová hodnota zbraně, neboť aureola tajemnosti a vysoké nebezpečnosti v průběhu let dostala řadu pomyslných trhlin (ať již kvůli absenci navedení, tak i krátkému dosahu). Navíc ne na každém íránském plavidle, ať již hladinovém či plovoucím dole s rybičkami, se dá VA-111/Hoot použít a i ty, které vyhovují, potřebují jisté úpravy. V úvahu tak připadají především velké ponorky (Kilo) a speciální lehké čluny (Dalaam/Tarlan). Z člunu Tarlan dle možná proběhl i jeden z testů (viz. diskuze dole). Celkově se dá asi bez zásadního podceňování říci, že Írán těchto superkavitačních zbraní nemá tolik a v takovém stavu, aby představovaly opravdu zásadní hrozbu (a to i pokud torpéda VA-111 úspěšně okopíroval a pomalu je vyrábí).
http://www.youtube.com/watch?v=8btrkMgd ... re=related (0:16)
zkušební odpaly Škvalu (u posledního případu je ale použitá zbraň diskutabilní)
Námořní miny
MYaM/SADAF-01 (Ústřice) – Jako první se do Íránu dostaly severokorejské miny ruských typů MYaM a M-08 a to v roce 1981 (za účelem námořní blokády svého vojenského protivníka, tj. Iráku), které následně okopíroval a začal hromadně vyrábět vlastní verzi (první miny začaly z výrobních pásů sjíždět v roce 1985, továrna severně od Teheránu produkovala až 20 min za den). Z Myamu se tak stal typ SADAF-01, což je jednoduchá kontaktní mina s malou náloží výbušniny použitelná pouze v mělkých vodách. Za války bylo nakladeno velké množství těchto min (jak SADAF-01, tak i SADAF-02, o které bude řeč níže). SADAF-01 se často používaly jako podpůrné k většímu typu SADAF-02, kdy tvořily nástražné linie proti minolovkám, které by se pokoušely zneškodnit jejich velké bratříčky. Ostatně jejich malá výbušná nálož ani neumožňovala efektní užití vůči větším plavidlům.
M-08/SADAF-02 – SADAF-02 je kopií letité ruské kontaktní miny M-08, ačkoli místní verze má pravděpodobně o něco menší průměr. Obsahuje 115 kg výbušnin a maximální hloubka pro položení je 115 metrů. Írán je hojně užíval již za války s Irákem, kdy na miny tohoto typu najelo několik obchodních plavidel a americká fregata USS Samuel B. Roberts, která jen tak tak unikla zkáze (velmi aktivní byla mimo jiné výsadková loď/minonoska Iran Ajr, která byla ale po několika nepříjemných minových incidentech zadržena a exemplárně potopena). I v současnosti jich asi stále v arzenálu čeká obrovské množství.
Úspěch těchto nejjednodušších a zároveň nejsnáze odhalitelných min záleží na vhodně zvoleném způsobu nasazení a kvalitě samotného výrobku (již za války se vyskytly setrvalé problémy s kvalitou, kdy se miny stabilizovaly na jiné než požadované hloubce a nebo zcela vypluly k povrchu). Navíc je limituje jejich použití pouze v mělkých vodách (za války to ale příliš nevadilo, neboť hlubší plavební koridory se nacházely především v íránských výsostných vodách a obchodní plavidla se tak plížila podél břehů ostatních arabských států Zálivu). Ale dle některých zdrojů obdrželi Íránci z Itálie (snad ještě za války, stejné si objednal i Irák pro své miny téměř identických typů) pro tyto miny nové roznětky, takže přinejmenším část z nich může fungovat jako kontaktní/magnetické miny.
vyplavená mina SADAF-02 (1987) (1), nejznámější oběť – fregata USS Samuel B. Roberts (2, 3), miny SADAF-02 objevené na zajaté íránské lodi Iran Ajr (4,5) a na jednom z možných nosičů - malých člunech typu Ashura (6)