PALBA.CZ

Se šáhovým pádem se v íránské armádě nacházelo množství moderních zbraňových systémů. Obrněné svazky se pyšnily britskými Chieftainy a stále ještě dosti výkonnými M60A1, proti nepřátelským tankům se pozice ježily protitankovými komplety TOW a nebe hlídaly baterie protivzdušných střel Hawk či Rapier. Ale jejich řady notně prořídly během války s Irákem a nové posily měly ke kvalitním zbraním na výši doby dodávaným před konfliktem již opravdu hodně daleko. Jen co si Írán vylízal rány, začala konsolidace a postupná modernizace zbytků výzbroje. Západní konstrukce byly hodnoceny velmi kladně a řada z nich se dočkala místních více či méně shodných kopií. Zbraně dodané z jiných zdrojů či ukořistěné na svém soupeři byly alespoň modernizovány na vyšší úroveň. Souběžně s produkcí kopií a derivátů západních vzorů (se značným vlivem prvků z východní techniky) se rozběhl nákup v zahraničí a to především Rusku a postsovětských republikách. Takto získané zbraně jsou pak často vyráběny v licenci ve velkých sériích (za všechny lze jmenovat T-72 a BMP-2) a tvoří tak podstatnou část výzbroje pozemních sil, přičemž zároveň probíhají snahy o jejich další vývoj a dílčí vylepšení.

Írán je v současnosti schopen produkce široké škály ručních zbraní, vozidel (od lehkých terénních typů až po obrněnou techniku včetně tanků, BVP, OT a samohybné dělostřelecké techniky), protitankových a dělostřeleckých zbraní, protiletadlové hlavňové i raketové techniky a různých speciálních zbraňových systémů. Jejich výkony sice značně limituje jejich původ a způsob vzniku (mix čistých či upravených kopií až 30 let starých systémů, případně rozsáhlé modernizace staré techniky), ale rozsah domácí produkce a repertoár si zaslouží přinejmenším respekt. Ale, stejně jako u všech prohlášení, která z této země vzejdou, je nutno brát v potaz nezanedbatelný faktor propagandy. I tak jsou úspěchy Íránu v této oblasti velké, ale k opravdu vyspělému průmyslu má ještě cestu dlouhou a značně klikatou a bez pomoci tichých společníků, jako jsou Rusko, Čína, Bělorusko či Severní Korea, se zatím beze zbytku neobejde.

---

Mobarez (Vyzyvatel)

Když skončila irácko-íránská válka, zůstal ve stavu již jen bojovými ztrátami notně očesaný počet oblíbených a výkonných tanků Chieftain. Z celkem asi 900 kusů verzí Mk.3/3(P) a Mk.5/3(P) dodaných Velkou Británií před islámskou revolucí válku přežilo okolo 550 tanků, z toho 350 v provozuschopném stavu (údaj z roku 1993). Jejich počet v průběhu 90tých let kolísal, ale obecně se dá říci, že bylo v provozu udržováno něco okolo maximálně 300 kusů tanků Chieftain, spíše méně. Írán mezitím vyvinul kapacity schopné opravy a výroby náhradních dílů, takže údržba zbylých tanků nebyla problém.

Co ale Íránce postupem času začalo pálit bylo nezadržitelné zastarávání tanku a navíc Chieftainy měly v té době již něco naslouženo. Modernizační program byl rozdělen na dvě etapy. V první bylo docíleno soběstačnosti v údržbě a opravách tanků (jak bylo řečeno v minulém odstavci), přičemž se mezitím připravovala druhá, důkladnější etapa, která měla zvýšit bojovou hodnotu původního vzoru. Stroj doznal především z vnějšku ne tolik patrných změn, i když i tam můžeme zachytit některé vzhledové odlišnosti (především boční pancíř). Výzbroj zůstala identická a tvoří ji i nadále 120mm kanón L-11A5 (nyní už i místně produkovaný v Isfahánu, přičemž by měla být k dispozici nová munice lokálního původu) a dva 7,62mm kulomety. Vylepšen byl systém zadýmovacích granátometů, který je schopen vystřelovat i protipěchotní tříštivé střely. Jak již bylo řečeno, hlavní změny se týkají vnitřního vybavení vozidla a tanky tak dostaly novou (a silnější) pohonnou jednotku v podobě na údržbu a výměnu výhodnějšího powerpacku, snad ruského původu (kvůli instalaci nového motoru byla mírně přepracována zadní část vozidla). Další změny zahrnují nový systém řízení palby, systém nočního vidění, laserový dálkoměr a celkově moderní elektroniku převážně domácí výroby. Pro její napájení byl posílen vnitřní elektrický systém a byla také vybavena ochranou proti nárazům.

První prezentace tanku Mobarez byla uskutečněna v rámci vojenské přehlídky 22.9.2004 a od té doby probíhá modifikace starších tanků Chieftain na tento nový standard. Modifikováno bylo přinejmenším 100 kusů (platí pro léta 2008 až 2009), přičemž plány měly obsahovat snad až 240 jednotek. Počet tanků Mobarez se pravděpodobně pohybuje kolem 100-150 kusů. Zajímavá je informace, že Írán je schopen lokální výroby kopií tanků Chieftain (respektive již novějšího typu Mobarez), zda-li ale byl vyroben nějaký takový stroj není jisté. Domácí produkce tanků na bázi typu Chieftain by ale byla pouze logickým krokem, neboť lokální průmysl již s produkcí tanků zkušenosti má a Chieftainy rozhodně patří k tomu lepšímu ze zbrojních systémů kterými Írán disponuje a na kterých může dále stavět.

Na závěr jen takové zamyšlení k názvu tanku. Vzhledem k tomu, že Mobarez je ekvivalentem anglického slova Challenger, je možné, že tu existuje narážka na britského pokračovatele tanků Chieftain, který by se býval, nebýt islámské revoluce, do služby v íránské armádě v podobě tanků Shir dostal. Íránci se tak mohou snažit i o jakousi prezentaci bojových schopností nového typu evokovanou identickým jménem. Ale to již zabíhám do spekulací.


Mobarez na vojenských přehlídkách a ve výrobním závodu (fotky jsou pravděpodobně nasnímané z videa, takže kvalita je dosti mizerná)

T-72Z, Safir-74, Type 72Z

Pod tímto označením se skrývá modernizace starších ruských a čínských tanků T-54/55 (T-54 – Safir-74, T-55 – T-72Z) a Type 59 (Type 72Z), které jsou v íránské armádě dosti rozšířené (v průběhu let se ve výzbroji vyskytovalo až několik stovek kusů, přičemž část se do Íránu dostala klasickými dodávkami, velké množství pak íránské ozbrojené síly ukořistily na sousedním Iráku). Je třeba dát si pozor na poněkud matoucí označení, které zpravidla zájemce navádí k domněnce, že jde o modernizaci strojů T-72 (které se v Íránu i licenčně vyrábějí). Další problém, na který jsem narazil, je že Safir-74 může označovat spíše konverní sadu/modernizaci a značení pak je pouze T-72Z a Type 72Z, což by se dokonce zdálo i logičtější.

Místní inženýři přistoupili k opravdu hloubkové modernizaci, která se dotkla jak výzbroje, tak i pohonného systému a elektroniky vozidla. Zanedbána nebyla ani ochrana tanku. Konkrétně se tedy jedná o následující úpravy:

Původní kanón byl nahrazen stabilizovanou místně vyráběnou kopií (označenou jako HM-49L) amerického typu M68 ráže 105mm (sestava kulometů byla zachována) a na věž byla přidána sada zadýmovacích granátometů (po 4 ks na každý bok věže, možná to ale není standardem u všech upravených tanků). Aby mohl tank svou novou výzbroj účinněji využít, byl vybaven novým systémem řízení palby, konkrétně slovinským typem Fontana EFCS-3-55B (mimo jiné zahrnuje balistický počítač, laserový dálkoměr a pasivní systém nočního vidění). Ten zvýšil pravděpodobnost zásahu první ranou a modernizované tanky jsou schopny vést účinnou palbu i za jízdy. Ale nejen výzbrojí živ je tank a inženýři nezapomněli ani na vylepšení jízdních vlastností, čehož bylo docíleno instalací ukrajinského (?) motoru V-46-6 V-12 (výkon 820 hp) a pohonná jednotka ve formě výhodnějšího powerpacku umožnila zvýšit rychlost upravených tanků na 65 km/h (na silnici). Nestačí však být pouze svižný, je potřeba občas i nějakou tu ránu inkasovat. K tomu jsou určeny sady bloků přídavné reaktivní ochrany domácí výroby (s největší pravděpodobností vycházejí z ruských vzorů, nejspíše Kontakt-3). Některé stroje snad mohou být vybaveny i výstražným zařízením při ozáření laserovým paprskem, ale masová instalace není potvrzena.

Co se týká počtu modifikovaných kusů, nebude se jednat o více než 200 strojů, neboť Írán měl obdržet právě tolik pohonných jednotek V-46 a zatím je nejspíše na lokální úrovni nevyrábí. Většina slouží u Revolučních gard, ale řada kusů si našla cestu i do pravidelné armády. Typ dosáhl i exportních úspěchů, neboť používání 20 modifikovaných T-54/55 je hlášeno ze Súdánu (objednány v roce 2005, dodávka se měla uskutečnit o rok později). Nejedná se nejspíše o typický export celých strojů, ale o aplikaci modernizační sady na tanky súdánských ozbrojených sil.

I přes značný nárůst bojové hodnoty jde pouze o dočasné řešení a jakousi modernizační vycpávku a prodloužení životnosti jinak již obtížně použitelných tanků zastaralé konstrukce.

Krátké video tohoto typu:
http://www.youtube.com/watch?v=v_gB3sZm0mI

Safir-86

Kromě důkladně modernizovaných tanků popsaných v předchozím pojednání byly některé prvky aplikovány i na komplexně nemodifikované stroje. Nijak neupravené stroje řady T-55, ale opatřené bloky reaktivní ochrany, se tak značí jako Safir-86.


T-72Z a Type 72Z (pravděpodobně dvě poslední fotografie), zajímavý je i záběr na výrobní linku (věže jak s původním ruským kanónem, tak i s výzbrojí 105mm kanónu)

T-72S

V dlouhém irácko-íránském konfliktu byly notně ztenčeny a opotřebovány íránské tankové síly a bylo nutno hledat dostupnou a početnou náhradu. Tu zajistilo Rusko v podobě tanku T-72S (což je exportní varianta T-72A přivedená přibližně na standard T-72B, vybavená kanónem 2A46M, bloky reaktivního pancéřování, laserovým dálkoměrem systémem nočního vidění, systémem řízení palby IA40-1, motorem V-84MS o výkonu 840 hp a dalšími rozličnými úpravami, např. v čelním pancéřování a protiminové ochraně korby atd., nevím, nakolik jsou íránské T-72 vybaveny/zásobeny protitankovými střelami AT-11). Do Íránu bylo v roce 1994 dovezeno 100 kusů a následně měla probíhat montáž dalších tanků z dovezených sad (v závodě, který byl taktéž součástí zbrojního kontraktu). Celkem bylo objednáno možná až 1000 ks T-72, ale ne všechny asi byly doposud dodány a smontovány (do roku 2007 mělo být dodáno 826 sestav). Zatím bylo dovezeno/smontováno něco přes 400 T-72S, které slouží spolu s cca 100 T-72M1 zakoupených v roce 1995 z Polska, další kusy snad přišly i z Běloruska. Zatím je T-72S tahounem obrněných sil a vzhledem ke svému počtu a nepříliš rychle postupujícímu programu tanku Zulfiqar bude jejich jádrem i hluboko do budoucnosti. Zdá se, že dynamická ochrana je široce používaným standardem a ne jen případným doplňkem a navíc v oblasti ochrany tanků se na íránských T-72 objevily další místní experimenty. Můžeme tak nalézt T-72S s bloky podobnými či identickými s ruskými Kontakt 5 (tato modifikace se označuje jako Khorramshahr) a na přehlídkách se objevily i kusy s mřížovou představnou ochranou (pojmenované jako Rakhsh). T-72 slouží jak u klasických jednotek, tak i v Revolučních gardách.


íránské T-72S – standardní verze (1 až 5), varianta s představným mřížovým pancéřováním (6, 7) a exempláře s odlišným reaktivním pancéřováním (8 až 11)

M-47, M-48 a M-60

Jedni z přežívajících „stařečků“ v íránské armádě jsou i tanky M-47, v tomto případě ve verzi M-47M. Na tu byly modernizovány počínaje rokem 1972, dostaly tak stejný motor (Teledyne Continental AVDS-1790-2A o výkonu 750 hp) a systém řízení palby jako u M-60A1 plus další úpravy, ale stále disponovaly jen 90mm kanónem. Je s podivem, že tyto tanky (byť již jen okrajově a v příhraničních oblastech) stále slouží. Hovoří se asi o 157 vozidlech. Jejich dlouhověkost je z části způsobena dobrou servisní základnou a přebytkem konverzních sad, které měly být původně použity na modernizaci jordánských M-47, tj. 250 sad, které mohly být využity na náhradní díly. Překvapující jsou pokusy o zvýšení odolnosti pomocí několika bloků dynamického pancéřování. Nakolik je tato modifikace míněna vážně mi není známo, ale může jít jen o „parádu“ k předvádění na vojenských přehlídkách. Časem byly M-47 pravděpodobně předány Revolučním gardám.

Modernějších M-48 se do Íránu dostalo podstatně méně a tvoří tak spíše okrajovou položku, ale přesto jich snad až 80 (?) přežilo do dnešních dnů. Všechny starší verze (ať to již byly M-48 či o něco novější M-48A1, zdroje se úplně neshodují) byly mezi lety 1970 až 1972 modernizovány na standard M-48A5 (tj. motor AVDS-1790-2A, 105mm kanón M-68A3, systém řízení palby atd.). I M-48 jsou používány k ostraze východních hranic země.

Existovat by mělo také něco okolo 160 exemplářů M-60A1. Ten již před pádem režimu žádnou modernizací projít nestihnul. Až v nedávné době byly některé kusy vylepšeny přidáním stabilizace kanónu, systému řízení palby EFCS-3-55, laserového dálkoměru a bloků dynamické ochrany. Jaké množství bylo upraveno není známo, ale nebude se jednat o mnoho tanků.


M-47M (1, 2) - na druhé fotografii s reaktivním pancéřováním a čímsi, co připomíná kameru na nástavci a M-60A1 (3 až 5), na posledním obrázku modernizovaná verze s reaktivním pancéřováním

Zulfiqar 1, 2 a 3

Zulfiqar je vážným pokusem íránské armády o zvrácení závislosti na dovozu obrněné techniky ze zahraničí a stal se prvním zde vyvinutým tankem. Íránci projekt průběžně vylepšují a celý vývoj prošel několika stádii. Existují tedy tři verze – Zulfiqar 1, 2 a 3. Stejně jako u jiných druhů techniky, i v případě nového tanku se vycházelo ze vzorů, které již byly k dispozici. První verze, Zulfiqar 1, tak nezapře svůj původ, který můžeme nalézt v amerických typech M-48A5 a M-60A1. Uvádí se i prvky z ruského stroje T-72. Příbuznost s M-48/60 je markantní na uspořádání a tvaru korby i pojezdovém ústrojí, ačkoli zaoblené tvary ustoupily „hranatějšímu“ vzezření. Prototypy Zulfiqar 1 jsou spíše technologické demonstrátory s tomu odpovídající výzbrojí (testovány dvě verze – se 125mm kanónem 2A46 a 105mm M68, či jejich místními kopiemi), asi nepříliš silným pancéřováním a řadou rozdílných osazených prvků vybavení. Jako pohonná jednotka by měl sloužit motor Continental AVDS-1790-2 V-12 o výkonu 750 hp (ale Íránci hovoří i o instalaci silnějšího motoru o výkonu 1000 hp) a tank je při své váze něco mezi 36 a 40 tunami svižnější než americké vzory. Typ byl poprvé představen v roce 1993 (či 1994) a podle všeho se Zulfiqar 1 propracoval až do sériové produkce. Od roku 1997 probíhala (a možná stále probíhá) pomalá sériová výroba a odhad vyrobených kusů se pohybuje od několika desítek až po více jak 100 strojů. Vše ale také může být jinak a ve skutečnosti mohou klidně existovat jen dva prototypy a šest tanků jakési předsériové verze. Jedno je ale jisté, jedná se pouze o provizorní a přechodový typ, který nedosahuje úrovně světové konkurence a postupně by měla výroba plynule přejít na modernější variantu v podobě tanku Zulfiqar 3. Sériová varianta je vybavena 125mm kanónem 2A46 (pravděpodobně modernějším 2A46M) a systémem řízení palby EFCS-3 (pokud ale nedošlo k záměně se Zulfiqarem 3).

Zulfiqar 1

Jak již bylo řečeno, vývoj se nezastavil a plynule přešel na pokročilejší verze Zulfiqar 2 a 3, což je vlastně téměř jeden a ten samý tank, neboť Zulfiqar 2 sloužil pro vývoj Zulfiqar 3. Ten již nese znaky moderních tanků (alespoň po vzhledové stránce) a svým tvarem velmi připomíná americký typ M1 Abrams. Korba byla prodloužena a váha vzrostla. Tank by nyní měl nést automatický nabíjecí systém (i když i to je někdy rozporováno, alespoň u prototypů) pro svůj kanón 2A46M se systémem řízení palby slovinského typu EFCS-3-55 (případně místní kopií KAT-72). Sekundární výzbroj tvoří 12,7mm a 7,62mm kulomety – přesná konfigurace je diskutabilní, poslední prototyp byl vybaven manuálně ovládanými kulomety nad poklopy velitele (12,7mm) a střelce (7,62mm) a jedním dálkově odpalovaným 12,7mm kulometem umístěným nad kanónem na stropě přední části věže, který nejspíše supluje koaxiální interně umístěný kulomet. Zulfiqar 3 by měl (?) být vybaven kompozitním pancířem. Tank byl představen v roce 2003 a existují 3 drobnostmi se lišící prototypy (z nichž ale první dva nemusí být zcela plnohodnotné a funkční). Sériová výroba doposud nezačala a není jisté, kolik tanků je plánováno vyrobit (pokud nedojde ještě k dalšímu vývoji). Každopádně alespoň prozatím budou ruské tanky T-72 v íránské armádě dominovat.

http://www.youtube.com/watch?v=4CCFiajv7go (pěkný sled pohledů na tanky Zulfiqar, nutno pominout úvodní obrázek)


Zulfiqar 2 (1, 2) a Zulfiqar 3 (3 až 10)

Tosan

Na konci 90tých let Írán vydal zprávu o novém lehkém tanku jménem Tosan, vhodném pro síly rychlé reakce a asymetrický způsob boje. Má být vyzbrojen 90mm kanónem, který má být podporován pokročilým systémem řízení palby. Dají se najít i zvěsti o protitankových střelách Toophan, ale není známo, jestli pouze jako doplněk nebo jiná varianta výzbroje. Pokud je tedy tato informace vůbec pravdivá, nový tank je totiž obestřen rouškou tajemství a protichůdných informací. Sériová produkce měla začít v roce 2008, ale doposud nikdo neviděl jedinou fotografii a vše se nese pouze na vlně dohadů (včetně jinak solidních zdrojů). Nejčastěji se předpokládá, že se jedná o upravený lehký tank Scorpion britské provenience, který byl opatřen 90mm kanónem, u něhož se jako možný zdroj nabízí velké množství ukořistěných EE-9 Cascavel, které íránská armáda běžně používala. Taktéž může jít o další verzi vozidla Boragh s novou věží nebo dokonce o celý okopírovaný Cascavel. Sice by to již pak nebyl tank, ale mohla by tomu napovídat proklamovaná velká autonomie a dosah. Ovšem stejně tak se může jednat o jakýkoli jiný mix či zcela novou konstrukci (což se ale v případě Íránu nedá příliš předpokládat, půjde spíše o vylepšení starších vzorů). Nepřítomnost dalších údajů a jakýchkoli fotografií (pomiňme teď po internetu kolující fotky Sayyadu a Scorpionu vydávané za Tosan) může taktéž ukazovat na problémy při vývoji nebo kompletní zastavení programu.

---

Cobra, Boragh

Írán kromě jiného používá i velké množství obrněných vozidel BMP-1/WZ 501, z nichž vyšly typy BMT-2 Cobra a Boragh. Cobra samotná byla pouze technologickým demonstrátorem pro další vývoj (či tento projekt ustoupil programu Boragh) a na veřejnosti se začala objevovat v polovině 90tých let. Kromě trupu s výrazně nižším profilem se vyznačovala výzbrojí v podobě dvojkanónu ZU-23-2 či 30mm automatického kanónu. Změn oproti standardním BMP-1 bude více, ale informací je poskrovnu. Novější a do služby zavedený Boragh byl představen v roce 2002 a oproti Cobře je z vnějšku méně odlišný od původních BMP-1/WZ 501. O tomto typu je ale známo podstatně více informací. Boragh se vyznačuje silnější pohonnou jednotkou o výkonu cca 320-330 hp (mimo jiné se hovoří například o importovaném německém dieselovém motoru BF8L, které se měly do země dostat v 90tých letech v počtu necelých 200 kusů) a tím pádem i vyšší rychlostí, aplikací přídavného pancéřování (v případě jeho použití má odolávat střelám do ráže 30mm) a z vnějšku upoutají použitá pojezdová kola, která jsou totožná s typem M113, taktéž používaným íránskou armádou a pásy jsou opatřeny pryžovými botkami. Z vnitřního vybavení je nejčastěji zmiňováno přidání infračerveného systému nočního vidění. Váha (alespoň u základní verze, tj. obrněného transportéru) činí 13 tun (rozmezí je 11 až 14 tun dle verze). Íránci navíc rozvinuli konstrukci Boraghu v celou rodinu rozličných typů, existuje tedy řada odvozených verzí, které bych nyní postupně vyjmenoval.

Obrněný transportér – Základní verze schopná převážet 10 pěšáků. Výzbroj tvoří 12,7mm kulomet DŠK na místě bývalé věže (někdy je chráněn jakousi kupolí z pancéřových plechů) a výstřelné otvory v bocích byly zredukovány.
Bojové vozidlo pěchoty – Boragh s věží z BMP-2.
Minometná verze – Boragh se 120mm minometem (plně otočný, zásoba munice 36 kusů). Z tohoto základu se specifickým uspořádáním zadní části vozidla vychází i některé další verze. Pro svoji obranu je vybaven 12,7mm kulometem umístěným v prostoru velitelského stanoviště.
Protitanková verze – Dost podobná minometné variantě, místo minometu však nese odpalovací zařízení pro střely Toophan (kopie amerických TOW).
Protiletadlová/podpůrná verze – Instalován 23mm dvojkanón ZU-23-2 v manuálně ovládané podobě (v pozdějším provedení i s ochranou střelce), ale objevila se i verze s bezosádkovou věží.
Muniční verze – Tato varianta má přepracovanou kabinu a plachtou zakrytou korbu, kde může nést až 4 tuny munice. Vozidlo si ale zároveň uchovalo obojživelné schopnosti. Pro vlastní obranu je určen 12,7mm kulomet na vršku rozměrné kabiny.
Velitelská verze – Ne zcela potvrzená varianta, ale dle vnějších tvarů se dá na tuto modifikaci usuzovat.
Samohybná houfnice – 122mm houfnice Raad 1 taktéž využívá podvozku vozidla Boragh.
Dále je často zmiňována ambulantní a civilní záchranářská verze.

Škála je tedy opravdu široká. Produkce všech variant dosáhla pravděpodobně něco okolo 140-150 kusů, maximální odhadovaný počet nejspíše nepřesáhne 200 (což by mohlo mít i souvislost s dodanými motory, pokud tedy byla tedy již výše zmíněná německá pohonná jednotka použita). Není jisté, zda-li má do výzbroje proniknout v ještě vyšší míře a nebo jde jen o přechodný typ do nalezení nového standardního vozidla, ale ať již je to jak chce, tak samotná sériová produkce a množství konverzí ukazují na nezanedbatelný význam tohoto modernizačního projektu pro íránské pozemní síly.

Typ je zároveň nabízen k exportu a výsledků v této oblasti již docílil. Súdán, dalo by se říci jako již tradiční obchodní partner, odebral 10 kusů typu Boragh (z nich část snad upravil pomocí dovezených konverzních setů vlastními silami). V Súdánu je označují jako al-Khatim 1 a dodány měly být v roce 2003 (ale udáván je i rok 2006). Wikipedie uvádí další rozsáhlý export do Kazachstánu (40+ kusů), ale zdá se to být pouhá fáma a jeden z „blafů“ této encyklopedie. V Íránu je používán jak klasickou armádou, tak i jednotkami Revolučních gard.


Cobra (1) a Boragh (2 až 19) – obrněný transportér (2 až 5), BVP (6), minomet (7 až 10), protitanková verze (11), protiletadlová verze (12 až 17), muniční vozidlo (18), velitelské vozidlo (?) (19 až 21) a civilní varianta (22)

BMP-2

Írán, stejně jako v případě T-72S, přinejmenším kompletuje bojová vozidla pěchoty BMP-2 z dílů dovezených z Ruska. Celkově bylo objednáno 1500 kusů, ale došlo mezi lety 1993 až 2001 k dodávce pouze něco málo přes 400 vozidel (82 v celku a 331 na smontování). Další várka snad byla pozastavena nebo zcela zrušena. Írán nabízí tento typ k exportu a přinejmenším asi věže spolu s výzbrojí si je schopen produkovat sám a osazuje je na BVP Boragh (a možná tím do určité míry supluje nedodané ruské stroje, ale to je jen dohad). Je též možné, že je schopen produkovat celá vozidla.


íránské BMP-2

M113

Z původních zásob Íránu stále zbývá asi 200 kusů tohoto neúnavného tahouna a tvoří ve své kategorii stále ještě nezanedbatelné procento. Není tedy divu, že ani tento typ neunikl lecjakým pokusům o vylepšení. Alespoň u části z těchto strojů byla vylepšena ochrana, která nikdy nebyla zrovna silnou stránkou M113. K vidění jsou dvě provedení přídavné ochrany – u prvního ji tvoří perforované pláty namontované s určitým odstupem na boky vozidla (přičemž jsou tvarovány tak, aby na obrněný transportér plynule navazovaly) a k tomu je ještě vybaven přídavnými nádržemi přimontovanými na zadní část stroje, druhý typ používá přídavné destičky (pryž?) pokrývající čelo a boky. Oba typy navíc dostaly prodloužené zařízení pro odvod spalin (aneb ta velká „trubka“ v pravé přední části vozidla ). S oblíbeným a nenáročným M113 se tedy stále počítá a na svou náhradu si určitě ještě řadu let počká.


íránské obrněné transportéry M113 – dvě varianty zesílené ochrany těchto vozidel

Sayyad

Sayyad je obrněné vozidlo na bázi upraveného britského lehkého tanku Scorpion. Podvozek má o jedno pojezdové kolo méně (nyní 4) a trup je tak o něco kratší než původní vzor. Design trupu doznal též dílčích změn a nové bojové vozidlo postrádá oproti svému vzoru věž s výzbrojí, která je nahrazena různými zbraňovými systémy. Zatím byly prezentovány dvě varianty, jedna s jednoduchým či dvojitým odpalovacím zařízením protitankových střel Toofan (což je kopie amerických střel BGM-71 TOW) a druhá s dvěma 23hlavňovými raketovými bloky neřízených střel ráže 77mm. Je pravděpodobné, že v případě sériové výroby se objeví další verze. Typ je zatím totiž pouze v prototypovém stádiu a neměl by být ještě zaveden do řadové služby. Je možné, že pod jménem Sayyad narazíte též na jiné systémy, jako derivát obrněného transportéru M-113 a nebo třeba protiletecké řízené střely – očividně se jedná o obecně velmi používané jméno.


Vozidlo Sayyad s oběma variantami nesené výzbroje.

Rakhsh

Kolový obrněný transportér v konfiguraci 4x4 s dvoučlennou posádkou (plus 8 vezených pěšáků). Tento typ, pojmenovaný Rakhsh dle některých zdrojů vychází ze severokorejského M1992 či čínského ZFB-05, ale asi se jedná o čistě domácí konstrukci, možná svými souputníky poněkud inspirovanou. Nezaměnitelně tvarovaná nástavba spočívá na podvozku nějakého terénního nákladního automobilu 4x4 a na silnici stroj dosahuje rychlosti až 95 km/h. Korba v základní verzi odolává střelám ráže 7,62mm, ale k dispozici je i souprava přídavného pancéřování, která údajně zvyšuje odolnost vozidla i proti ráži 12,7mm. Ve výbavě nechybí systém dohušťování pneumatik, klimatizace a typ je možno vybavit i vrhači kouřových granátů a systémem ochrany proti ZHN. Existují dvě odlišné vývojové varianty – hlavním rozdílem je použitá výzbroj, mírné změny ve tvaru korby a konfiguraci vstupních dveří a otvorů. Starší varianta je vyzbrojena věžičkou se 14,5mm kulometem, novější (exportní) pak kupolí s 12,7mm zbraní (ale jsou možné i další varianty dle přání odběratele) a zjednodušeným tvarováním nástavby. Byla pozorována i další varianta výzbroje, když byl Rakhsh osazen 23mm dvojkanónem ZU-23-2. Posádka má k dispozici 10 pozorovacích bloků a stejný počet výstřelných otvorů. Vznikl tak poměrně jednoduchý obrněný transportér vhodný pro sériovou výrobu, jehož stupeň ochrany a mobilita ho vylučuje z použití přímo na bojišti a v náročném terénu, ale je schopen zastat řadu jiných druholiniových úloh, od policejních a pacifikačních zásahů až třeba po odvoz raněných. Typ se dočkal i exportu, odběratel je tradičně Súdán. V roce 2006 měl dostat přinejmenším 3 kusy, odhadované maximum pak kolísá mezi 20-25 kusy. V Súdánu jsou tyto obrněné transportéry označeny jako Amir.


íránské Rakhsh – starší provedení (1, 2, 3), starší provedení s přídavným pancířem (4, 5), nové provedení (6) a verze s 23mm dvojkanónem ZU-23 (7)


súdánské Rakhsh

Raad 1 a 2

Další z rodiny zbraní s pojmenováním Raad se v Íránu vyskytla v roce 1996. V tomto roce byla představena samohybná houfnice Raad 1. Typ je syntézou věže ruského typu 2S1 Gvozdilka a podvozku převzatého z bojového vozidla pěchoty Boragh (což je upravené BMP-1/WZ 501). Dostřel 122mm houfnice je 15,4 km, zásoba munice činí 35 kusů, pancéřování dosahuje maximálně 17 mm. Typ je vybaven systémem nočního vidění a novým systémem řízení palby. Kolik kusů slouží není známo, je možné že se jednalo pouze o prototyp a přednost byla dána modernější a výkonnější verzi Raad 2. Každopádně i tak je nabízen na export, zatím bez zákazníků.
Raad 2 byl na veřejnost uveden o rok později, tj. v roce 1997 a na první pohled nezapře inspiraci americkým systémem M109A1. Věž, takřka identická s M109 spočívá na domácím podvozku, který taktéž tvarem připomíná americký vzor, ale byly v něm použity prvky z licenčně vyráběného tanku T-72S (někde se dá dočíst, že používá taktéž podvozkovou skupinu Boraghu, ale již při zběžném pohledu na podvozek mi to osobně přijde hodně přitažené za vlasy). 155mm zbraň, v Íránu vyráběná jako HM 44 (jinak celkem přesná kopie M185), má dostřel 30 km (udávaný), zásoba střeliva činí 30 kusů, nabíjecí mechanismus je zautomatizovaný a moderní je taktéž systém řízení palby. Nechybí pak ani systém nočního vidění, GPS a další pokročilá elektronika, stroj je vybaven klimatizací a automatickým systémem na odsávání zplodin. Hmotnost je oproti vzoru vyšší, tj. 36 tun a pancéřování tak dosahuje maximálně 20 mm. Pohonnou jednotkou základní verze je motor V-84MS (840 hp), Raad 2M používá ukrajinský 5TDF (700 hp). Taktéž Raad 2 je nabízen na export. Na rozdíl od svého předchůdce se dostal do sériové výroby, ale počet vyrobených kusů nebude zatím nijak závratný a bude se pohybovat v řádu maximálně několika desítek kusů (tak 20-30).


Raad 1 (první fotografie) a Raad 2 (zbytek)

---

Lehká taktická vozidla

Obecně se o nenápadná vojenská „autíčka“ zase tolik lidí nezajímá, tudíž i dostupné informace jsou poměrně chudé. Nerad závisím pouze na jednom či dvou zdrojích a tak lehká taktická vozidla pojmu hodně obecně, ačkoli jsou v Íránu velmi rozšířená (spolu s většími nákladními automobily asi nejpočetnější kategorie) a tvoří důležitou součást výzbroje. Kromě domácích strojů samozřejmě slouží i mnoho upravených dovezených vozidel, jako třeba Toyota Land Cruiser atd. Použití je rozličné, od transportních a sanitních úloh až k policejním (ostraha hranic), průzkumným a bojovým úkolům, pro něž jsou vybaveny řadou lehčích zbraňových systémů - jako jsou automatické kanóny, těžké a lehké kulomety, minomety, raketomety, bezzákluzová děla a protitankové řízené střely. Na jejich korbách také často nalezneme různé elektronické systémy (radary, zaměřovací zařízení, součásti vyšších systémů). V následujících řádcích vyzdvihnu pouze několik konkrétnějších typů těchto vozidel, ačkoli i zde berte uvedené informace s rezervou. Více než kde jinde za sebe spíše bude muset hovořit obrazová dokumentace.

Těžší kategorie

Safir – Lehké terénní vozidlo pokračující v tradici slavného Jeepu (verze M 38). Bude možná o něco málo výkonnější než jeho starší příbuzní, dají se najít tvarové odlišnosti na korbě atd., ale stále se jedná víceméně o starý dobrý Jeep. Stejně jako on, i Safir může kromě pasažérů a nákladu nést i různé zbraně – přes kulomety, bezzákluzová děla, lehké raketomety, minomety až po protitankové řízené střely. Pátrání po podrobnostech ohledně tohoto „inovativního“ samohybného stroječku mě popravdě přivedlo na jednu z asi nejvyváženějších diskuzí samotných Íránců. Na vojenských fórech bývá většinou jakýkoli skeptický tón přebit zástupem tzv. „jásavých blbů“, kteří vychvalují do nebes i okopírovanou kalkulačku a propagandu baští i s navijákem. Ale setkal jsem se s mnoha případy jedinců stále schopných používat vlastní mozek a srovnávat a za tyto jsem vděčen, neboť celý bláznivý Írán polidšťují a nedávají mi zapomenout, proč se o tuto zemi a její historii už dlouho zajímám. Snad jednoho dne zdravý rozum dostane šanci a převáží.

http://www.iranian.com/main/singlepage/ ... itary-jeep
http://www.youtube.com/watch?v=mqEi2faL_eQ


Safir

Toofan – Další lehké terénní vozidlo. Tvarem připomíná větší džíp, na jehož korbu se na podélné lavice náskládá 6 vezených pěšáků, případně jiný druh nákladu.


Toofan (snad), vpravo vozidlo neznámého jména

Sepehr – Existuje ve dvou a čtyřdvéřové verzi, motor o výkonu 139 hp. Dvoudvéřová verze, která trošku připomíná malý školní autobus, často nese na střeše výzbroj (např. dvojkanón ZU-23-2, 12,7mm kulomet aj.). Výroba běží od roku 2008.

http://www.youtube.com/watch?v=0KAXjYqmtx8


Sepehr (1 až 5) a snad jiná varianta stejného stroje (6 a 7)

Kaviran – Dost podobný Sepehru, možná nějaká modernější vývojová varianta. Pochází z roku 2010.


Kaviran

Thistle – Vozidlo nabízené na export.


Thistle

Safir – Další vozidlo se jménem Safir, podobná kategorie jako Toofan.


Safir (větší typ)

A další…


neznámé vozidlo (1 a 2) a jeep, snad Takavar (3)

Lehčí kategorie

Na fotografiích se objevuje i řada čtyřkolek a různých bugin, což může být do tamějšího terénu dobrá volba, ale opět chybí podrobnosti a nějaký reálný odhad rozšíření. Jménem jsou známy dva typy – Ranger (který byl představen spolu s kulometem Akhgar, ale samotný název také může znamenat, že jde o vozidlo pro rangery či jejich obdobu a není to tedy jméno jako takové) a Samandar.


Ranger (1, 2), Samandar (3, 4) a neznámá vozidla obdobného typu (5, 6) a čtyřkolky (7 až 9)

Varianty výzbroje lehkých vozidel:

30mm kanón – Jedná se o kanón 2A42 osazený na otočné platformě montované na korbu terénního vozidla. Stupeň rozšíření této modifikace u pozemních sil není znám.

kanón 2A42 na neznámém vozidle (stejného typu jako na jedné předchozí fotografii u typu Toofan)

23mm dvojkanón ZU-23-2 – Především na vozidlech Sepher.

Těžké (DŠK/MGD ráže 12,7mm) a lehké (MG3/MGA3 a Akhgar ráže 7,62mm) kulomety.

73mm (SPG-9) a 106mm (M40) bezzákluzové kanóny – Přinejmenším 106mm verze je hojně rozšířená.

Automatické granátomety.

Protitankové střely TOW/Toophan a AT-3/Raad.

Protiletadlové střely Misagh.

Minomety ráže 81 a 120mm.

Lehké raketomety (107mm typ).


Motocykly

Íránské „motorky“ jsou kapitolou samu za sebe a mnohé z nás tak trochu fascinují, ať už v kladném či méně příznivém smyslu. Ačkoli jsou motocykly v ozbrojených silách celého světa příležitostně využívány, většinou se nejedná o tak masový přístup, jaký preferují Íránci. Ti mají bohaté zkušenosti již z války s Irákem a v současnosti strategie jejich nasazení plně zapadá do asymetrické koncepce vedení boje. Primárně se jedná o rychlý transportní prostředek vhodný do náročného terénu (a to i takového, kde průchodivost terénních automobilů končí, včetně nepřehledných ulic íránských měst), mezi další nezanedbatelné výhody patří i větší nenápadnost a obecně horší zjistitelnost než u klasických vozidel. S nasazením zbraní členů osádky motocyklu přímo ze sedla se pravděpodobně nepočítá, ale kdo ví, co přesně se Íráncům honí hlavou. Ostatně za války s Irákem snad někteří bojovníci na motorkách využívali svojí rychlosti a hbitosti a obkružovali irácké tanky, které je nebyly schopné díky pomalému otáčení věže sledovat a byly tak ničeny ze slepých úhlů. I kdyby toto byla pravda, v případném moderním konfliktu se nedá očekávat obdobný úspěch, aniž by se tito tankoborníci předčasně nesetkali se svým Alláhem. Osádku tvoří standardně dva muži a počet motocyklů ve skupině je variabilní. Může se jednat o jednotlivé stroje, ale obvyklejší jsou skupiny o 5 a více motocyklech přiřazené k vyšším jednotkám až po motocyklové „gangy“ o téměř několika desítkách kusů. Většinou se jedná o protitankové, protiletadlové a ostřelovačské týmy. Výzbroj pak tvoří jak ruční zbraně, tak především protitankové (RPG-7 a možná i lehké naváděné systémy jako Dragon) a protiletadlové (Misagh) střely. V případě větších skupin nesou některé osádky i podpůrné zbraně, jako jsou lehké kulomety. Jako samotný dopravní prostředek slouží terénní motocykly, nijak se nelišící od civilních modelů (nejedná se tedy o žádné vojenské speciály). Íránské civilní motocykly jsou omezeny objemem a příliš výkonné stroje jsou zakázány (jako důvod se udává bezpečnost a hlučnost), ale pro tyto účely asi bohatě stačí. Navíc jsou masově dostupné a v případě nasazení ve městech dokážou více splynout s prostředím. Nic moc jsem nevyzjistil o stupni výcviku těchto jednotek, ale je možné, že některé z nich patří k elitnějším útvarům. Tomu by mohla napovídat i výbava některých týmů, které na sobě měly neprůstřelné vesty jako zatím nestandardní doplněk výstroje. Ale také tak mohly být vybaveny pouze pro vojenskou přehlídku a vztahovat toto na stovky až tisíce motocyklů rozšířených skrze klasickou armádu, námořní pěchotu a jednotky Revolučních gard by asi nebylo příliš vhodné. Ať již je to jak chce, motocykly jsou nezdolnou součástí místního koloritu a jakýkoli protivník by se s těmito vrčícími vosami lačnými přepadu ze zálohy bezesporu brzy setkal, ať již v členitých horách či bludištích měst.


různé motocykly, jejich osádky a výstrojní a zbraňové varianty, transport vrtulníkem Chinook

---

Mesbah 1 (Lucerna)

Meshbah 1 je tažený hlavňový protiletecký systém určený k obraně před nízkoletícími letouny, vrtulníky, UAV a střelami s plochou dráhou letu. Je postaven na bázi ZU-23-2 (který je vyráběn jako Sanam-23 na základě kusů ukořistěných za války s Irákem) spojených dohromady v počtu čtyř kusů. Vznikl tak na pohled efektní osmihlavňový dálkově ovládaný komplet s udávanou rychlostí palby 4000 ran za minutu, naváděný radarem (komplet je propojen s řídícím stanovištěm umístěným v přepravném kontejneru, na kterém je umístěn 3D fázový radar a FLIR/LLTV optický systém), jehož hlavním úkolem je především ochrana vojenských základen a jiných důležitých stacionárních instalací (tedy i jaderných zařízení). Je možné, že může být integrován i do vyšších celků, jako třeba protileteckého systému Mersad (a vytvořit tak komplexní systém spolu s dalšími kategoriemi protileteckých zbraní).

Jsou tu ale i otázky…

Západními analytiky bývá zpochybňována již třeba uváděná rychlost palby, která je dle jejich odhadů někde v oblasti 1600 ran za minutu. Otázkou je též, zda-li by se systém opravdu dokázal prosadit proti nesnadno odhalitelným a sestřelitelným řízeným střelám. Přinejmenším ale došlo k pokroku, neboť ve spolupráci s radarem došlo k výraznému navýšení schopností původní zbraně, z které vychází. Dále klade vzhledem k pokročilé automatizaci nižší nároky na počet členů obsluhy, vyžaduje tedy méně mužů než kolik by „zkonzumovala“ baterie kanónů staršího typu.

Sériová výroba byla oznámena v květnu 2010, kolik systémů bylo doposud vyrobeno mi není známo. Ostatně záběry na výrobní linku ještě nemusí nic dokazovat, stačí pár kamer, jeden prototyp a pár rozdělaných kousků opodál . Alespoň tedy připojuji video z této slávy spolu s ukázkou ostrých střeleb (kde jak jinak než neomylně zasahuje cíl ).

http://www.youtube.com/watch?v=w1esK8KDatw


Protiletecký systém Mesbah 1

100mm automatické protiletadlové dělo

Kdo by si řekl, že tento skvost již někde viděl, má pravdu, protože se nejedná o nic jiného, než modernizované sovětské dělo KS-19. Oproti svému vzoru je íránské „Chytré“ dělo plně automatické a veškeré ovládání by mělo být činěno dálkově, nabíjecí systém obstará nabití zbraně a dle údajů zaslaných z řídícího stanoviště se sama nařídí roznětka náboje. Celá baterie děl je naváděna radarem (možná existuje i záložní optický systém) a systém je určen k pokrytí malých a středních výšek před letouny, vrtulníky a řízenými střelami protivníka (o poslední schopnosti se ale dá úspěšně pochybovat).

Na tuto zbraň si každý musí udělat názor sám, přičemž se vtírají dva dosti odlišné pocity. Buď Íránci s tímto systémem šlápli dosti vedle (a přes všechny naleštěné části a automatický chod má člověk při pohledu na anachronickou zbraň s pancéřovým štítem! pocit, že sleduje variaci na dokument z výrobní linky z druhé světové války) a nebo oprášili neotřele starou koncepci a vdechli jí druhý život. Nakolik je i takto zmodernizovaný systém použitelný v moderní válce je otázkou (zvláště pokud by protivníkem byly s největší pravděpodobností Spojené státy).

Opět připojuji „promo video“ z výrobní linky a ostrých střeleb.

http://www.youtube.com/watch?v=CWN-bDwyzjs&fmt=18

http://www.youtube.com/watch?v=yY21ewwW ... re=related


Automatické 100mm protiletadlové dělo, na posledních dvou fotografiích radarový a optický systém na stropě řídícího kontejneru.

Samavat 35

35mm dvouhlavňový automatický kanón, dle vyjádření íránské generality vybavený systémem řízení palby a pokročilým radarem. Převedeno do správných dimenzí, „obšlehnutý“ švýcarský kanón vycházející z typu Oerlikon GDF-001, který se Írán naučil opravovat a následně i vyrábět, poněkud zmodernizovaný co se týká řízení palby (tj. přiblížení se pozdějším verzím).

A tradiční video.

http://www.youtube.com/watch?v=vXrd1V-M ... re=related


Protiletadlový kanón Samavat 35

Sanam 23 (pravděpodobné označení)

Kopie sovětského automatického dvojkanónu ZSU-23-2. Výroba začala pravděpodobně na základě kusů ukořistěných na Iráku v 80tých letech. V současné íránské armádě se jedná o značně rozšířený typ, montovaný i na řadu vozidel a hladinových námořních jednotek. Je možné, že byl v Íránu modernizován a modifikován do podoby, která umožňuje palbu baterie těchto kanónů na základě centrálního řízení palby (ať už na základě optickém či radarovém). Tak by se alespoň tedy dala vysvětlit některá videa (viz. video z vojenských cvičení dole), kde se celá baterie synchronizovaně otáčí a vede palbu a přítomnost dodatečných bloků patrných z některých fotografií. Údajně proběhl i pokus o zvýšení bojové účinnosti dodatečným osazením lehkých protileteckých střel. Kolik takto upravených kompletů (mimo prototypy) existuje, pokud vůbec nějaké, mi není známo.

http://www.youtube.com/watch?v=HNxc9rAa ... r_embedded


Íránská kopie systému ZU-23-2 v mnoha různých podobách

Další protiletecké hlavňové systémy

Pokud 100mm dělo vzbuzuje spíše údiv, u dalších dvou systémů, o které bych vás nemohl ochudit, půjde bohužel o prosté pousmání. První je 23mm šestihlavňový automatický kanón, jakýsi velký šestihlavňový bráška ZU-23-2 vzniklý víceméně jejich spojením na podvozku sovětského kanónu S-60 ráže 57mm. O nějakém zásadním navýšení bojové hodnoty se dá úspěšně pochybovat, neboť známá průpovídka „čím více proužků, tím více Adidas“ je tu více než na místě. Ještě proužkovanější je druhý systém, nyní se jedná o osm 12,7mm velkorážních kulometů MGD (jinak kopie sovětského DŠK) spojených v jednom na pohled efektním (alespoň tak na rok 1945), ale v užití diskutabilním kompletu. Systém na moderní ruční pohon zapojený do systému oko-obloha o udávané kadenci 4800 ran za minutu usazený na podvozku ZPU-4 a vychvalovaný televizním reportérem je tak spíše ideální příležitostí pro zpestření večera namísto grotesky s Laurelem a Hardym. Zde se nemůže jednat o žádné podceňování schopností této zbraně, neboť nadšený reportér rozjásaně švitořící o sestřelování řízených střel vás spolehlivě pošle do kolen. Ostatně můžete se přesvědčit sami.

http://www.youtube.com/watch?v=Lc0Dp8hS ... re=related


Mnohohlavňové protiletadlové systémy (23mm a 12,7mm systém).

---

Qaem

Qaem je protiletadlová řízená střela odvozená z protitankového typu Toophan. Používá navedení pomocí laserového paprsku a je určena k napadání pomalých nízkoletících cílů, tedy především bitevních a transportních vrtulníků. Možnost použití proti „svižnějším“ cílům, jako jsou například bitevní letouny protivníka, je diskutabilní. Střela používá (údajně, nemám to ověřeno z moc zdrojů) dvojitý raketový motor, což jí dodává větší rychlost a dosah (vzhledem k úloze by to bylo logické).

Qaem

Misagh 1, 2

Nejvýznamnějším zástupcem kategorie lehkých protiletadlových střel je typ Misagh, který má úzkou návaznost na čínské vzory. Starší Misagh 1 je odvozen od čínské QW-1 (který pak sám vycházel z ruských střel Igla a amerických Stingerů), nejdříve nakupované u výrobce, poté již produkované lokálně v Íránu. Ten posléze zahájil výrobu další vývojové varianty, Misagh 2, která má velmi blízko ke QW-2. Vyznačuje se větší rychlostí, dosahem a větší výkonností naváděcí soustavy (odolnější vůči elektronickým rušícím prostředkům). Starší čínské originály jsou dle některých pramenů pomalu vyřazovány a plně nahrazovány lokálně vyrobenými komplety. Ačkoli jsou Misagh 1 a 2 tradičně označovány jako vylepšené verze čínských protiletadlových kompletů, je dost dobře možné, že jsou to pouze obyčejné licenční kopie.

http://www.youtube.com/watch?v=DVI1SD7Q2pE


Misagh a jeho různé použití a montáž

Sayyad 1, 2 (Lovec)

Dalším významným čínským příspěvkem jsou protiletadlové střely Sayyad, které kopírují/vycházejí z čínských HQ-2. Základní verze Sayyad 1 je pravděpodobně téměř identická s HQ-2, někdy se ale uvádí, že jde o vylepšenou verzi, která byla ovlivněna i některými prvky ze západních systémů Hawk a Standard. Můžeme však předpokládat, že od originálů se příliš neliší a hlavním vylepšením proklamovaného „nového zbraňového systému“ je čistě to, že se vyrábí místně v Íránu (cca od roku 1999). Údajně existuje i varianta s infračerveným naváděním označená jako Sayyad 1A. Další vývoj směřoval ke střele Sayyad 2, která byla představena v dubnu 2011. Má se vyznačovat větším dostupem, výkonnější naváděcí soustavou, podrobnosti žel nejsou známy. Nakolik se Íránu zdařilo vylepšit letitou sovětsko/čínskou konstrukci je otázkou.


Sayyad

Shahab Thaqeb

Ale s čínskými předlohami ještě nekončíme, neboť dalším systémem z íránského arzenálu je Shahab Thaqeb, udávaný jako kopie HQ-7/FM-80 (což je tradičně zas další kopie, tentokráte francouzského systému Crotale, který se do Číny dostal v období oteplení vztahů se Západem). Systém představený v roce 2002 nevychází pouze z importovaných čínských vzorků (nejspíše jak exportní verze FM-80, tak i vylepšené FM-90), ale i z exemplářů, které byly ukořistěny za války s Irákem. Celý projekt na okopírování systému Crotale se původně nazýval Ya-zahra, následnou syntézou původně iráckých originálních systémů a čínské verze HQ-7 pak vznikl domácí sériově produkovaný typ Shahab Thaqeb. Íránské/čínské verze systémů Crotale používá k ochraně svých základen vojenské letectvo.

http://www.youtube.com/watch?v=gSMGCksr ... re=related


Shahab Thaqeb

Shahin/Mersad

Nejdůležitější součástí protiletadlové výzbroje byly americké střely Hawk, dodávané ještě za šáhova režimu. Není tedy divu, že se Íránci pokusili okopírovat také tento, v jejich situaci těžko postradatelný, zbraňový systém. Prvním krokem bylo okopírování základní verze střel Hawk, místní kopie byla nazvána Shahin. Opět se mluví o vylepšených schopnostech, ale předpokládám, že jde opět pouze o čistou kopii. Odpalovací zařízení (patrně ale ne všechna) byla upravena tak, aby byla schopna odpalovat i střely Standard SM-1 (v počtu dvou kusů). Někdy se hovoří o mobilní verzi na osmikolovém podvozku, ale zde půjde o záměnu, takováto modifikace totiž existuje pro britský typ Rapier. Střely Shahin jsou součástí systému Mersad, což by měl být moderní digitalizovaný řídící a naváděcí systém. Jak Mersad, tak i samotné střely procházejí dalšími úpravami, pracuje se na zvýšení dosahu a nová varianta testovaná v roce 2010 by měla být schopna navádět více střel v jednom okamžiku. Dále vylepšené střely Shahin měly dostat do vínku dostřel až 40 km. Írán ale doufá v další kvalitativní pokrok. Dalo by se říci, že celý vývoj zatím kopíroval vývojovou linii samotného Hawku, Írán je tak soběstačný v produkci základní verze systému a může dostatečně zásobit své baterie, následná vylepšená verze Shahin vychází z pokročilejších I-Hawk, které měli Íránci mít taktéž k dispozici. Okopírovaný systém pak doplnili vlastní sestavou řídících a vyhledávacích prostředků, čímž jeho hodnotu zvýšili nad schopnosti původní verze, ale nedovolím si odhadnout, nakolik by se měl přibližovat pokročilejším západním systémům.

http://www.youtube.com/watch?v=tbgfFpPA ... r_embedded


střely Shahin a prvky systému Mersad, na konci transport celého systému

Fajr-8/Ghareh
Fajr-8 je údajně vylepšenou variantou známého ruského systému S-200 (SA-5), který se do Íránu dostal počátkem 90tých let (několik kusů z Ruska a Ukrajiny). Pravděpodobnější je však pouhá kopie s případnými minimálními změnami. V roce 1997 byl prohlášen jako zavedený do výzbroje. Vylepšená střela bývá označována také jako Ghareh (takže Fajr-8 je možná systém jako takový) a údajně má mít zvětšený dostřel až na 315 km. Probíhá místní sériová výroba.

http://www.youtube.com/watch?v=gJV7yzKV82I
http://www.youtube.com/watch?v=iu7EzBG8CwU


S-200/Fajr-8

Rapier

Írán před revolucí obdržel pouze základní statickou verzi britského protiletadlového systému Rapier, modernější varianta na pásovém podvozku se již do země nestačila nedostala. Technický stav dodaných kompletů časem nutně upadal, ale zdá se, že si Írán vyvinul schopnost vlastní výroby a oprav (ačkoli těžko říci, zda-li vyrábějí celé nové komplety a nebo jen opravují stávající a dodávají k nim nové střely). Dokonce došlo k pokusu o modernizaci Rapieru, když byl jeden komplet zkušebně namontován na osmikolové terénní vozidlo (odpalovací zařízení plus zásoba náhradních střel), ale nezdá se, že by se tato modifikace probojovala až do sériové výroby. Zbylé Rapiery jsou používány k ochraně důležitých statických instalací (letecké základny, hlavní město, objekty jaderného výzkumu atd.)

http://www.youtube.com/watch?v=0QrizQER ... re=related


Rapier, na poslední fotografii pokusná samohybná verze na osmikolovém podvozku

SM-1/Fajr

Pod masově užívaným názvem Fajr by se měla ukrývat též lokální kopie americké střely Standard SM-1, která byla používána na modernizovaných íránských torpédoborcích. Některé komplety si pak po jejich vyřazení našly cestu na další plavidla (jeden člun třídy Kaman a fregata Jamaran), ale zároveň byl zahájen i vývoj pozemní varianty. Obecně by se nově vyráběné střely měly vyznačovat lepším naváděcím systémem a větší odolnosti proti rušení, jinak zůstávají víceméně stejné (tj. Íránci jen o něco zvýšili výkony dnes již notně zastaralé verze). U pozemní verze je známa jejich instalace na odpalovací zařízení střel Hawk/Shahin, v tomto případě jsou neseny dva kusy. SM-1 je sice prezentována na vojenských přehlídkách a odpalovací zařízení byla instalována na novou fregatu Jamaran (tudíž Íránci asi musí střelu alespoň v nějakém množství produkovat), ale pozemní verze nebývá příliš vidět a asi je rozšířena spíše minoritně (pokud nebyla zaražena úplně).


SM-1

---

Protitankové řízené střely

Toophan 1, 2 a 5

Asi nejrozšířenější protitankovou řízenou střelou je americký typ BGM-71 TOW. Zároveň se v Íránu těší velké oblibě a na jejím základě byl rozběhnut další vývoj. Jako již už všech ostatních zbraní, tak i těžká střela TOW byla v první fázi okopírována bez nějakých znatelných rozdílů oproti původnímu vzoru. Do této kategorie spadají typy Toophan 1 a 2, což jsou víceméně kopie amerických střel základní verze BGM-71 (Toophan 1) a BGM-71C s představnou hlavicí (Toophan 2). Verze Toophan 2 existuje ve dvou variantách – standardní a s těžší bojovou hlavicí (4,1 kg). Starší originální TOW a íránské Toophan 1 mohou být upgradovány na verzi Toophan 2 prostou výměnou hlavice. Vzhledem k blízké příbuznosti jsou všechny verze navzájem interoperabilní.
Výrazněji modernizovanou verzí je typ Toophan 5, který má asi nejblíže k americké TOW-2A. Vizuálně se odlišuje přidáním malých stabilizačních ploch za bojovou hlavici, ale hlavním rozdílem je laserové navedení nové střely.

http://www.youtube.com/watch?v=U5E9BVV5VA0
http://www.youtube.com/watch?v=_-9ajRIuWGk


Toophan (v pořadí: Toophan, Toophan 2, Různé verze Toophan 1 a 2, Toophan 5, rakety ve výrobě, odpalovací zařízení pro střely Toophan)

Raad, I-Raad

Další široce používanou protitankovou zbraní je řízená střela AT-3 Sagger, která si většinu své slávy stačila připsat již před mnoha lety a v současnosti se nejedná o příliš moderní ani perspektivní protitankovou raketu. Přesto Írán přistoupil k licenční výrobě a dovezených či licenčních střel je ve výzbroji až několik tisíc (snad až 6000 ks). Domácí kopie je pojmenována jako Raad a základní verze se shoduje s ruským originálem. Modernizovaná verze se nazývá I-Raad a liší se způsobem navedení (SACLOS místo MCLOS u původní AT-3) a na jednu naváděcí jednotku mohou být napojeny až 4 střely I-Raad. Obě verze existují ve variantě s tandemovou hlavicí, značí se pak Raad-T a I-Raad-T. Nejedná se sice o produkt na výši doby a Írán samotný s ní počítá nejspíše jako druholiniovou zbraní, ale ve výzbroji je jí velké množství a ve své modernizované variantě může sehrát svou roli, zvláště proti méně chráněné technice (jako jsou třeba obrněné transportéry, moderní střední tanky nebude zřejmě schopna zásadně ohrozit).


Raad (Raad-T, dvakrát I-Raad-T a naváděcí jednotka)

Towsan 1

Towsan (či Tosan) je licenční kopie ruské střely AT-5 Spandrel. Občas se mluví o upgradované verzi s účinnější hlavicí, ale produkované rakety se podle mého neodlišují od ruských vzorů. V produkci je od ledna 2000 a část střel bylo dodáno i Hizballáhu (kromě jiného – dodány byly i typy Toofan, Raad a Saeghe).


Towsan

Saeghe 1, 2

Jedná se o kopii americké M47 Dragon, již ve své době nepříliš úspěšnou (nebo spíše populární) konstrukci. Proto je trochu s podivem, že Írán zahájil přibližně v roce 2002 sériovou výrobu první a nejstarší verze vývojové řady. Saeghe 2 je vybavena představnou hlavicí.


Saeghe 1 a 2

AT-11/Tondar

Írán by měl používat ruské řízené střely AT-11 odpalované z tankového kanónu (primárně u tanků T-72S, ale tanky Zulfiqar jsou taktéž vybaveny kanóny řady 2A46 a je vysoce pravděpodobné, že i ony budou do budoucna vybaveny pro odpalování této munice) a snad by je měl lokálně produkovat pod názvem Tondar.


Tondar

Bezzákluzová děla

73mm – Kopie sovětského typu SPG-9. Možno montovat i na lehká vozidla.

106mm – Kopie amerického bezzákluzového děla M40 A2. Možno montovat i na lehká vozidla a některé útočné čluny (např. typu Boghammar).


SPG-9 (1 až 3) a M40 (4 až 7)

RPG

RPG-7 – Vyráběna ve velkém množství. Dále existuje i kompaktnější verze Commando a výsadkářská varianta s rozložitelnou hlavní ala RPG-7D. Od originálu se liší plastovými prvky místo dosavadních dřevěných. K dispozici je optický zaměřovač Jooya-7 a několik druhů munice. Tam patří jak klasické PG-7V a PG-7VL, tak i jejich místní trošku odlišné ekvivalenty Nader a Nafez (či Fath, jak jsou také označovány), dále protipěchotní tříštivý Saeqeh (či Fath-1) (variace na OG-7V) a typ s tandemovou hlavicí vycházející z typu Nader.


RPG-7 (1, 2), Commando verze (3), munice – Nader (4), Nafez (5), Saeqeh (6), tandemová hlavice (7, 8)

RPG-29/Ghadir – Írán pravděpodobně nevyrábí celé zbraně (obecně je vlastnictví této zbraně ne úplně potvrzené, ale nějaké kusy měl snad dostat a i dodat Hizballáhu), ale produkuje snad munici do RPG-29 pod místním názvem Ghadir.


Ghadir (munice do RPG-29)

Protitankové miny

YM-II, YM-II-E – Kopie italské protitankové miny SB-81. Pokročilejší verze (II-E) disponuje dálkovým odjišťovacím/zajišťovacím mechanismem. Kladeny jak ručně, tak i z vrtulníků. Schopné poškodit podvozek kolových i pásových vozidel, ale trup dobře chráněného stroje by neměly výrazně ohrozit.

YM-III – Kopie čínské protitankové miny Type 72.


miny typů YM II a YM III (protitankové)

---

Hlavňové zbraně

HM-40 - Kopie ruské 122mm houfnice D-30, v 90tých letech dodáno asi 100 kusů z Ruska, několik set dalších pravděpodobně vyrobeno v Íránu. Dostřel 15,3 km.


HM-40

HM-41 – 155mm houfnice vycházející z americké M114, oproti ní má prodlouženou hlaveň s úsťovou brzdou. Dostřel je maximálně 30 km a pro zbraň existuje široká paleta různých druhů munice. Probíhá intenzivní sériová výroba. Počátkem roku 2011 byla představena mobilní verze namontovaná na nákladním automobilu.

http://www.youtube.com/watch?v=PDvhzDioG1w


HM-41 v tažené i samohybné verzi

HM-44 – 155mm houfnice použitá u samohybné houfnice Raad 2, kopie americké M185. Dostřel 18,1 km (asi dle munice, údaj koliduje s 30 km udávanými u Raad 2 jako celého systému).

HM-49L – Kopie amerického tankového kanónu M68 ráže 105mm. Použity u modernizovaných T-54/55 a Type 59.

HM-50 - Kopie ruského tankového kanónu 2A46M ráže 125mm. Montován do íránských T-72S

HM-51 - 122mm houfnice pro instalaci do obrněných vozidel (kopie ruské zbraně použité u samohybné houfnice Gvozdilka). Dostřel činí 15,2 km a zbraň byla použita u samohybné houfnice Raad 1.

Raketomety a dělostřelecké rakety

HM-20 Hadid (Fajr 2?) – 122mm 40ti hlavňový raketomet vycházející z ruského BM-21. Montuje se na nákladní automobil v konfiguraci 6x6. Dostřel dosahuje 20,4 km. 122mm raketomety by měly používat tři druhy raket – Arash 1, 2 a 3. Nejlehčí Arash 3 má dostřel 18 km, těžší Arash 1 a 2 pak 21,5 a 30 km. 122mm raketomet také bývá někdy značen jako Fajr 2.

122mm raketomet (jednohlavňová verze) – Lehce přepravitelný jednohlavňový raketomet s dostřelem 23 km. Přesné označení neznámé.


122mm raketomet (40ti a jednohlavňové provedení zbraně)

107mm raketomet (Fajr 1?) (12ti hlavňová verze) – Lehký raketomet s dostřelem 8,5 km. Základní verze je tažená, ale může se montovat i na lehká vozidla. Přesné označení neznámé, ale občas označován jako Fajr 1.


107mm raketomet (12ti hlavňové provedení zbraně)

107mm raketomet (jedno/dvou hlavňová verze) – Lehce přepravitelný (unese ho i jeden muž) jedno či dvouhlavňový raketomet s dostřelem 23 km. Přesné označení neznámé.


107mm raketomet (jedno a dvouhlavňové provedení zbraně)

Oghab (Orel) – 230mm raketomet o dostřelu 35-45 km, v současnosti již možná vyřazený či okrajově užívaný (svého kariérního vrcholu dosáhnul na konci irácko-íránské války, první bojový odpal byl uskutečněn v prosinci 1986, vystřeleny byly necelé tři stovky kusů, hlavními cíli byla města). Typ vycházel z čínského Type 83 a používal 3 neřízené střely odpalované z kolejnic montovaných na terénní nákladní automobil v konfiguraci 4x4. Údajně existuje i letecká verze pro F-4 a F-14.

Falaq 1, 2 – 240mm 8mi hlavňový raketomet (dva bloky po čtyřech raketnicích) u typu Falaq 1. Falaq 2 má ráži 333mm a těžší hlavici (počet raketnic bude nižší, cca 6?) Oba typy mají dostřel maximálně 11 km (hovoří se o 9 km u Falaq 1 a 11 km u Falaq 2). Systém se montuje na malý terénní automobil 4x4 a při palbě je zafixován dvěma stabilizátory na zádi vozidla.


Falaq

Fajr 3 (Úsvit) – 12ti hlavňový 240mm raketomet na podvozku šestikolového nákladního automobilu. Dostřel činí 45 km. Vychází ze severokorejského raketometu M-1985 a sériová výroba byla zahájena v 90tých letech (1996).


Fajr 3

Fajr 5 – 4 hlavňový raketomet ráže 330mm úzce vycházející z čínského typu WS-1. Dostřel 75-90 km, montuje se na podvozek šestikolového nákladního automobilu.


Fajr 5

Shahin 1, 2 (Fajr 4?) – 333mm rakety o dostřelu 13 či 20 km (dle verze) vyvinuté ve spolupráci s Čínou. Použity již na konci irácko-íránské války, jedná se tedy o starší konstrukci, která je dnes zastíněna modernějšími systémy. Odpalovány jsou z kolejnic montovaných v počtu 1 až 3 kusů, existuje jak tažená, tak samohybná verze (na čtyřkolovém vozidle). Systém má i svou leteckou variantu odvozenou ze Shahin 2, bývá značena jako Shahin 3. Rakety Shahin taky bývají někdy značeny jako Fajr 4.


Shahin

Naze´at 6-H a 10-H – dělostřelecké rakety o dostřelu 100 (Naze´at 6) a 130-150 (Naze´at 10) km. Starší vývojové varianty Naze´atu ( 1 až 5) mají pravděpodobně nižší dostřel (mezi 80 a 120 km) a přinejmenším typy 4 a 5 jsou alespoň v malém množství zavedeny u Revolučních gard. Průměr je 356/450mm a hlavice 150/250 kg u Naze´at 6/10.


Naze´at

Zelzal (Zemětřesení) 1, 2 a 3 – dělostřelecké rakety o dostřelu 125/200/200-400 km. Průměr 610mm, hlavice 600 kg, podle některých pramenů vychází ze sovětských střel FROG-7, dle jiných spíše z čínských raket (B-611). Řízená verze Zelzal 2 se nazývá Fateh 110. Plánuje se modernizace Zelzal 3 – zvýšení dosahu pomocí dvou přídavných motorů na 400 km (nyní maximálně 200) a přidání naváděcího systému. Novější systém než rakety Naze´at, používá stejné odpalovací zařízení. Nejvíce bylo pravděpodobně vyprodukováno třetí varianty. Udává se i přerušení/zastavení výroby okolo roku 2001 (důvodů může být několik – problémy, dostatečné zásoby, nová verze, změna doktríny atd., samozřejmě pokud je informace pravdivá).

http://www.youtube.com/watch?v=w-R393bG2xI


Zelzal

Minomety

HM-12 Fateh, HM-13 Narollah, HM-14 – 60mm lehký minomet ve třech verzích lišících se hmotností, komplexitou a dostřelem (6,5/8/17,5 kg a 1,05/0,8/2,55 km).

HM-15 – 81mm minomet. Dostřel této zbraně je 4,9 km.

HM-16 – 120mm minomet s dostřelem 6,2 km. I v samohybné verzi na BVP Boragh.

HM-16 a munice, HM-15 a munice, HM-14 (2x), HM-13 a HM-12, přesně neurčený minomet, buď HM-15 nebo 16 (2x)

Razm – 120mm minomet nové generace. Dostřel 16 km, montován na lehká terénní vozidla.


Razm a dva druhy vozidel určených pro jeho montáž

---

rezervé[/b]

---

Kulomety a lehké ruční zbraně

MGD – Kopie ruského 12,7mm kulometu DŠK. Bývá osazen na mnoha platformách, obrněnou a neobrněnou technikou počínaje (přes tanky až po lehká terénní vozidla) a válečnými plavidly konče (například různé rychlé čluny, či jako doplňková výzbroj na větších plavidlech).

PKM-T80 – Kopie ruského lehkého kulometu PKM ráže 7,62mm. Možnost použití buď v klasické verzi s integrální dvojnožkou a nebo těžké na trojnožce.

MGA3 – Kopie německého kulometu MG3 ráže 7,62mm. Možnost použití buď v klasické verzi s integrální dvojnožkou a nebo těžké na trojnožce.

Akhgar – Rotační kulomet ráže 7,62mm s kadencí 4000 až 6000 ran za minutu, který byl představen v roce 2006. Evidentně kopie vycházející z amerického GAU-2/M134. Uveřejněna byla montáž na lehkém taktickém vozidle (které mělo taktéž svou premiéru).


MGD (1), PKM-T80 (2), MGA3 (3 až 5) a Akhgar (6 až 8)

G3-A3/A4 – Kopie útočné pušky G3A6. Standardní zbraň íránských pozemních sil. Existují dvě verze – s pevnou (G3-A3) a posuvnou pažbou (G3-A4). Možnost instalace 40mm granátometu (M203).


G3

G3-A3 (bullpup verze) – Útočná puška G3 přebudovaná na bullpup verzi (podobně jako dále zmíněná KH-2002). Pravděpodobně není zatím vyráběna sériově.


G3 – bullpup provedení

KL-7.62 - Kopie AKM/Type 56. Vyrábí se ve třech verzích dle pažby – KLS (klasická pažba), KLT (sklopná pažba) a KLF (malá pažbička pod hlavní). Snad i možnost instalace
40mm granátometu (M203), ale asi nebývá použita příliš často.


KL-7.62

S-5.56 (Sayyad 5.56) – Kopie útočné pušky Norinco CQ (což je sama o sobě kopie M-16). Ráže 5,56mm. Možnost instalace 40mm granátometu (M203).


S-5.56

Khaybar KH-2002/Sama – Konverze útočné pušky S-5.56 na bullpup provedení. Ráže 5,56mm, existují tři verze dle délky hlavně – klasická, karabina a provedení s delší hlavní pro ostřelovače. Módy palby – jednotlivé rány, dávka tří ran a plně automatická střelba. Na rám lze namontovat optické a noční zaměřovače, dále je možné přidat dvojnožku a bajonet. Zbraň používá zásobníky na 20 nebo 30 nábojů a váží 3,7 kg. Puška se objevila na veřejnosti v roce 2001 a o tři roky později měla začít sériová výroba. Ta ale asi nebyla příliš rozsáhlá, neboť íránská armáda nebyla s KH-2002 spokojena a měla ji odmítnout (původně měla nahradit starší typ G3), snad právě kvůli koncepci bullpup. V současnosti se tak zatím prosadila snad jen v několika jednotkách Revolučních gard, jakou jsou například výsadkáři. Hovoří se ale o tom, že pušky tohoto typu byly ve větším množství dodány Hizballáhu a Írán se pokoušel i o export do Jižní Ameriky, ale kvůli sankcím z obchodu sešlo. Od svého představení prošla puška vývojem, neboť nejnovější verze zbraně, značená jako Sama, se vyznačuje některými odlišnosti v oblasti přední části zbraně (předpažbí a lišty na dodatečné vybavení).


KH-2002/Sama – starší (1, 2) a novější (3, 4) provedení zbraně

Nakhjir – Kopie ruské ostřelovací pušky SVD.


Nakhjir

Sayyad 2 – Čistě teoreticky by to měla být kopie rakouské pušky Steyr HS.50 ráže 12,7mm, která byla v roce 2004 či 2005 do Íránu dovezena v počtu 800 kusů, ale je možné, že jsou to pouze mírně modifikované dovezené exempláře a k vlastní výrobě nedošlo (přeci jen 800 kusů není zas tak málo a potřeby to na nějaký čas pokryje). Případná íránská/modifikovaná verze se liší rukojetí převzatou z pušky S-5.56. Kvůli této zbrani vypuklo velké pozdvižení, neboť se objevila zpráva (později dementovaná), že se velké množství těchto zbraní našlo při raziích proti iráckým povstalcům.

Občas se na nepříliš zřetelných záběrech objevují i jiné typy těžkých ostřelovačských pušek, ale podrobnosti neznám.


Steyer HS.50/Sayyad 2 (1 až 3) a neznámé pušky velkého kalibru (4 a 5)

MPT-9, MPT-9S, MPT-9K – Kopie samopalu MP-5/MP-5K. Verze – MPT-9 (výsuvná pažba), MPT-9S (pevná pažba). MPT-9K (v katalogu také pod označením 9mm LIGHT) je kopií MP-5K. Používány policií, speciálními (výsadkáři a námořní pěchota, některé jednotky Revolučních gard) a protiteroristickými jednotkami. Postupně u většiny jednotek nahradily samopaly UZI dovezené ještě ze šáhovy éry.


MPT-9 (1, 2), MPT-9S (3) a MPT-9K (4)

PC-9 Zoaf – Kopie SIG P226, standardní služební pistole íránské armády a policejních oddílů.


Zoaf

Granátomety

40mm automatický granátomet - Ačkoli se na několika fotografiích dá rozpoznat granátomet podobný amerického typu Mk 19 namontovaný na terénním vozidle, případně klasické trojnožce, tak jsem nikde nenalezl jakékoli další podrobnosti. První záběry se začaly objevovat cca v roce 2008 a oproti americkému granátometu se dají vypozorovat jisté drobné odlišnosti, což by mohlo ukazovat na místní výrobu, ale status a původ těchto zbraní je opravdu nejistý.

40mm podvěsný granátomet - Situace u obyčejných podvěsných granátometů určených pro ruční zbraně (G3, S-5.56 a snad i KL-7.62) je obdobná, nenalezl jsem zmínky o místní výrobě, ale u takto jednoduchého zařízení a vzhledem k mnohým vystaveným kusům s tímto systémem předpokládám, že by mohla probíhat.


automatické (1, 2) a poděsné (3) granátomety ráže 40mm

Osobní ochranné prostředky

Írán používá řadu typů ochranného odění, přes vesty dovezené z Velké Británie až po prostředky představující vlastní produkci (od lehkých vest až po těžké komplety s keramickými vložkami, nové přílby). Tato ochrana je pravděpodobně rozšířena více mezi jednotkami Revolučních gard, než u klasické armády. V obou složkách je vyhrazena pro elitní jednotky.


různé typy ochranného odění, především neprůstřelné vesty a nový typ přilby

Přidány:
1) BMP-2, M113
2) protitankové zbraně - AT-11, bezzákluzová děla, RPG, AT miny
3) pěchotní výzbroj a ochrana

Přidána lehká vozidla a motocykly ...a k nim vám nyní připojuji ještě íránského Darth Vadera

Falaq2 (333mm raketa) na podvozku Kaviran 4x4:


Zdroj http://irna.ir/fa/Photo/2739624/ alebo http://english.farsnews.com/imgrep.aspx ... 0710000901

EDIT 02.11.2014 + video

http://www.youtube.com/watch?v=WsPRQhNlBbQ

Íránské proxy-milice Hezballáh (ale zřejmě se nejedná o ten libanonský) v Iráku nyní vlastní nejmén jeden plně provozuschopný ex-IA tank M1A1 Abrams:
http://www.longwarjournal.org/archives/ ... ades_c.php
Dá se předpokládat, že dříve nebo později jej Írán rozebere do posledního šroubku a kromě nalezení slabých míst a silných stránek a vývoji odpovídající taktiky se i "inspiruje" technickými řešeními Abramse při vývoji vlastních tanků.

Novy Iransky tank Karrar, vhladom velmy podobny T-90MS (podvozok je 100% odovedny od T-72/T-90)
http://defence-blog.com/army/in-iran-sp ... -tank.html

Velký obrázek

Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

Íránský, ne irácký. Přesunuto do správného tématu.

Polar

Onen Karrar mi přijde jako T-90MS s prvky stealth. Přeci jen ten kryt kanónu je oplechovaný z nějakého důvodu. Podobně je upravený kanón u polského projektu PL-01, nebo stealth konceptů od BAE (na základě CV90120). Je dost pravděpodobné, že i ten černý nátěr má nějaký smysl a jedná se o něco ve stylu "stealth nátěru" pohlcující radarové paprsky (nebo jak to funguje). Osobně si tedy myslím, že se jedná o vylepšený T-90MS (stealth) který rusové zkonstruovali a zavezli do Iránu (na předváděčku potencionálnímu zákazníkovi). Přeci jen Iránci potřebují pořádný tank a finance mají.

Karrar je modernizacia exportnej verzie T-72B
http://below-the-turret-ring.blogspot.s ... -t-72.html

myslíš že ta věž je původní litá, nebo nová svařovaná ?

Podla tvaru povodna, oblozena, pridavnym pancierovanim (pravdepodobne ERA), co opticky meni tvar, na dizajn velmy podobny T-90MS