PALBA.CZ

Pákistán v našinci může evokovat řadu asociací. Zaprvé to může být vleklý konflikt s Indií, kolísající dle doby a okolností od studeného k až příliš horkému. Zadruhé vlastnictví jaderných zbraní, které bohužel s předchozím konfliktem na náš vkus až příliš souvisí a jedná se tak o jedno z velmi nestabilních míst naší rozmilé planety. A do třetice třeba velmi obojaký přístup k potírání islámských radikálů z řad Talibanu a teroristických sítí. Těchto asociací by se asi našlo více, ale soustřeďme se na ty doposud uvedené. Jak vidno, většinou se točí kolem vnější i vnitřní bezpečnosti a potažmo…no ano, zbraní. A okolo těch se pro změnu bude točit tento článek, který má za úkol přiblížit místní zbrojní výrobu a konkrétněji rozebrat místní výplody odvětví těchto neskonale nebezpečných vynálezů. Pákistánci se, ostatně jako řada jiných militantních a hůře snášenlivých režimů s kolísavou zahraniční podporou, v tomto nehodlají nechat zahanbit. Postupně pronikli do řady oblastí zbrojní výroby od pozemní techniky, přes leteckou až po plovoucí kocábky. Pomocnou ruku zvící tlapy medvědí jim ve zbrojní oblasti nabízí především Čína, ale dle momentálních zájmů a v rámci křehkého spojenectví se realizují i západní státy. V čem konkrétně, to si rozebereme v následujících řádcích. Takže Korán do ruky, ragbyový dres proti kamenování na sebe a vzhůru do Pákistánu.

Seznam novinek:

19.6. - tanky Type 59/69/85 a Al Zarrar (modifikace tanku Type 59) (P)
20.6. - letouny Mirage III/5, letecká výzbroj - bomby PSD-1, TSD-1, HAFR/RPB-1, H-2 a 4, střela Ra´ad a jiné
21.6. - OT řad M113, Saad, Talha, obrněné vozidlo Mohafiz na bázi Land Roveru, střely Anza a Baktar Shikan, střela Babur, ponorka Agosta 90B
24.6. - přidány fregaty typu F-22P, hlídkové a raketové čluny Larkana a Jalalat, miniponorky typu MG-110, mina Starfish (N), letouny F-6, JF-17, K-8 a MFI-17/395 (L)
28.6. - doplněny balistické rakety řady Hatf/Abdali/Ghaznavi/Shaheen/Ghauri/Nasr a ruční zbraně
1.7. - tank Al Khalid

---

Tanky

Type 59/T-59, Al Zarrar

Velkou část výzbroje pákistánských obrněných útvarů po dlouhá léta tvořily nyní již zastaralé tanky Type 59 a místo nákladné náhrady těchto strojů moderními typy se místní generalita dala cestou ekonomičtějšího upgradu (přeci jen něco mezi 1200-1300 tanky se neobmění zdarma jen tak mávnutím kouzelného proutku a vyřadit si bez náhrady podstatnou část svého inventáře asi také není schůdné). Trojfázový projekt z počátku 90tých let tak na svět přivedl nejdříve od roku 1993 500 upravených tanků Fáze 1 (105mm kanón, nový systém řízení palby zahrnující mimo jiné balistický počítač a laserový dálkoměr, stabilizace hlavně a vylepšené pozorovací prostředky posádky, plně dokončena v roce 1997) a následně, rokem 1998 počínaje, 300 strojů Fáze 2, značených jako Type 59 MII (či T-59 MII) (dosavadní úpravy plus nová 580 hp pohonná jednotka, GPS, termovize atd.).


Type 59 MII (1) a další dva tanky modernizované v rámci fází 1 a 2, bez rozlišení, ale pravděpodobně též verze (2 a 3)

Dalších 400 kusů Type 59 pak spadalo do Fáze 3, která z nich učinila téměř nový typ, neboť důkladné úpravy se výrazně dotkly všech oblastí, výzbrojí počínaje a pohonnou jednotkou konče. Z té se pak vyloupnul stroj pojmenovaný Al Zarrar. Čím se tedy odlišoval od předchozích modernizací? Pojďme se podívat blíže…

Jádrem každého tanku hodného toho jména je jeho výzbroj a ta doznala řady vylepšení. Dosavadní tankový kanón byl vyměněn za nový 125mm typ (2A46M-1/KBA3) schopný střelby širokou škálou munice zahrnující i místní typ s ochuzeným uranem (vyráběný pod jménem Naiza). Výzbroj doplňují dva obligátní kulomety, jeden ráže 12,7mm (čínský Type 54, dálkově ovládaný z vnitřku vozidla) a koaxiální ráže 7,62mm. A aby s novým kanónem i něco pořádného trefil, doznala změn i vnitřní výbava. Samozřejmostí je tak balistický počítač, laserový dálkoměr, termovizní zaměřovač a stabilizace hlavně. Systém řízení palby by měl být (?) francouzského původu. Ochrana tanku byla zvýšena přidáním kompozitního pancéřování a bloků dynamické ochrany (čínské výroby). Nezapomnělo se ani na zvýšenou odolnost korby proti minám. Stroj je vybaven výstražným zařízením při ozáření laserovým paprskem (pákistánského typu ATCOP LTS-1), sadou zadýmovacích granátometů a vylepšeným vnitřním hasícím systémem. V neposlední řadě se modernizace dotkla i pohonného systému, který byl nahrazen zcela novou jednotkou o výkonu 730 hp.

V předchozích řádcích jsou uvedena data pro poslední z celkově tří prototypů, který byl předobrazem sériové varianty. Předchozí dva prošly následujícími úpravami:
První prototyp – 125mm kanón, systém řízení palby, vylepšená ochrana (zlepšené kompozitní pancéřování), powerpack o výkonu 690 hp (motor 5TDF)
Druhý prototyp – 690 hp motor (typ V46-5M), zlepšená protiminová ochrana a bloky dynamické ochrany
První stroje Type 59 modernizované na standard Al Zarrar začaly vyjíždět z výrobních hal v roce 2003 a v dubnu 2004 pákistánská armáda převzala prvních 80 strojů. Celkově mělo být upraveno 400 tanků Type 59, kterýžto cíl by měl být již v současnosti naplněn. Konverze starších Type 59 (a případně i tanků řady T-55/55) je nabízena i do zahraničí. Dlouho se mluvilo o exportním úspěchu v podobě modifikace 300 bangladéšských Type 59 na standard Al Zarrar, ale očividně Pákistáncům tento rybník vypálili Číňané se svým obdobným Type 59G (kromě 300 upravených Type 59G má Bangladéš zakoupit i novější stroje Type 96, snad v počtu 100 kusů).


snad první vývojové fáze typu Al Zarrar (1 až 3) a stroje sériové verze (4 až 11), dokonce již i ztracené v boji (12)

http://www.youtube.com/watch?v=iaH1KbNXFNs

Type 69 II/T-69

V předchozí části byla popsána modernizace tanku Type 59 ve velkých počtech dodáváného z Číny. Ačkoli se postupně místní závody staly schopnými produkovat až 80% součástí a tento typ řádně udržovat a následně modernizovat, prvním licenčním strojem se stal až vylepšený Type 69. V průběhu 80tých let tak začala místní produkce varianty Type 69 II s místním označením T-69 IIP (ale nezanedbatelné procento součástí bylo stále ještě dováženo z Číny). Počet vyrobených tanků kolísá dle zdroje od 250 do 400 kusů.

Stejně jako u Type 59, i u Type 69 bylo rozhodnuto o modernizaci, která se nesla na stejné vlně a nejspíše probíhala zároveň se starším typem (tj. od roku 1993). Modernizovaný tank, značený nyní jako T-69 IIMP, obdržel 105mm kanón, nový systém řízení palby, laserový dálkoměr, zadýmovaní granátomety, motor o výkonu 580 hp atd. (tedy stejně jako u Type 59). Počet upgradovaných strojů není znám, navíc může docházet i k záměnám s Type 59. Každopádně ne všechny stroje byly upraveny na nový standard a navíc se často udává, že pákistánské Type 69/T-69 nejsou již ve službě a putovaly do rezervy (taktéž počet provozovaných modernizovaných Type 59/T-59 měl postupně klesat a v současnosti zbývá již jen nemnoho těchto tanků a samozřejmě modernější tanky Al Zarrar). Nepodařilo se mi zjistit, zda se toto tvrzení zakládá na pravdě, ale přinejmenším část starších T-69 IIP se 100mm kanónem byla nedávno reaktivována a přidělena polovojenským/druhosledovým jednotkám k potírání bojovníků Talibanu. Na nich je zajímavý nový kryt 12,7mm kulometu, který má střelce chránit před odstřelovači.

Jinak produkce Type 69 v Pákistánu je značně diskutabilní záležitost (kdy přesně začala výroba a jakých verzí), přednesl jsem mě nejlogičtější a nejvíce korespondující variantu, ale možná do toho někdo vnese více světla. Je totiž možné, že byla nejdříve dodána řada starších Type 69 z Číny a místní produkce nabíhala až od roku 1993 a již ve verzi T-69 IIMP. Která by tak mohla stále sloužit a do skladů by putovaly starší T-59.


pákistánské T-69 IIMP (1 a 2), reaktivované T-69 II prodělávající patřičné úpravy (3 a 4) a ve službě (5)

Type 85 II/T-85

Dalším krokem v licenční produkci byl čínský typ Type 85 IIA, jehož upravená varianta se od roku 1993 objevuje v Pákistánu jako T-85 IIAP. Počet pákistánských T-85 IIAP se odhaduje v současnosti na více než 300 kusů (ať již dodaných přímo z Číny nebo místně vyrobených). Celková produkce má být pravděpodobně vyšší a bude pokračovat i v budoucnu, přinejmenším várky objednané v letech 1991 a 1992 čítaly každá po 200 kusech. Často je udáváno, že všechny tyto stroje byly od roku 1995 upgradovány na verzi Type 85 III se silnějším motorem, ale těžko říci, zda-li je pravdivá.


pákistánské T-85 IIAP

Al Khalid

Vyvrcholením tankového vývoje je místní typ Al Khalid, jehož vývoj započal na počátku 90tých let (leden 1990) ve spolupráci s Čínou. Nejedná se o vývoj takříkajíc od nuly, neboť vychází z čínského typu Type 90-II důkladně upraveného dle pákistánských požadavků. Po několika úvodních prototypech s různými typy výzbroje a pohonných jednotek čínské a západní provenience vstoupila v roce 2001 do služby finální sériová varianta. Celkem existovaly 4 odlišné prototypové varianty (P1 až 4).

P1 – čínský 125mm kanón s automatickým nabíjením, čínský systém řízení palby a pohonnou jednotkou se stal německý diesel MTU-396
P2 – identický až na západní systém řízení palby a motor Perkins Condor, který se nakonec ukázal jako nevyhovující jak po stránce provozní, tak i finanční
P3 – identický s P2 až na ukrajinský motor 6TD-2, z této varianty poté vycházely sériové stroje
P4 – vyvíjený čistě na export a později byl jeho vývoj ukončen (sankce vůči Pákistánu), 120mm kanón, západní systém řízení palby a pohonná jednotka (MTU-381/AVDS-1790)

Sériový tank Al Khalid vyšel z prototypu P3, který byl po provozní a ekonomické stánce shledán jako nejvíce vyhovující a dostal čínské/exportní/pákistánské označení Type 90-IIM/MBT-2000/Al Khalid. Jedná se o relativně lehké 46 tunové vozidlo poháněné ukrajinským dieselem 6TD-2 o výkonu 1200 hp dosahující rychlosti až 70 km/h. Výzbroj tvoří upravený automaticky nabíjený (tank má tedy pouze 3 členy osádky) 125mm kanón KBA-3 (ale není tak zcela jisté, jestli přeci jen nepoužívá čínský typ) schopný kromě standardní munice (APFSDS, HEAT-FS, HE-FS) a munice s ochuzeným uranem (místní typ Naiza) odpalovat i protitankové řízené střely (ruské a ukrajinské typy). Kanón je doplněn klasickou sadou kulometů, tj. 12,7mm na střeše věže (možno ho dálkově ovládat z vnitřku věže) a koaxiální ráže 7,62mm. Systém řízení palby je západní výroby, tank disponuje i pokročilým informačním systémem (místní výrobek zvaný Rehbar), který umožňuje propojit tank s ostaními vozidly a velitelskými posty, případně přijímat informace od bezpilotních letounů. Pro vlastní ochranu je kromě klasického ocelového (a přídavného kompozitního na exponovaných partiích tanku) pancíře používána i sada reaktivního pancéřování domácí výroby (údajně úžasných parametrů, ale znáte to…). Z aktivních prostředků pak ukrajinským typem Varta, což je modifikace ruského systému Štora (ačkoli zde se bude jednat až o následující varianty Al Khalid I či II). Sestavu ochranných prostředků doplňuje místní výstražný systém laserového ozáření ATCOP LTS 1. Al Khalid je již od počátku náležitě upraven pro pákistánské klimatické podmínky, tj. výkonným chladícím, filtračním a ventilačním zařízením (kvůli vysokým teplotám a prašnosti v předpokládané operační oblasti). Což je ostatně výhoda, pokud by byl nabízen zahraničním zájemcům jako například Saúdská Arábie. Dále je vybaven sadou zadýmovacích granátometů, údajně ochranným nátěrem snižujícím termální vyzařování a navigačním systémem GPS.

Primárním zákazníkem je samozřejmě pákistánská armáda, která plánuje zavést několik set těchto tanků (asi 600, doposud bylo vyrobeno něco okolo 300-400 kusů). Pákistán se ale snaží prorazit i na zahraničním trhu a Al Khalid byl nabízen Malajsii, Saúdské Arábii a na Srí Lanku. Úspěchu málem docílil pouze v posledním případě. V roce 2008 měla být dohodnuta dodávka 22 kusů za 100 miliónů dolarů (součástí většího kontraktu) v rámci boje proti Tamilským tygrům. Leč generál Fonseca, který ji dohodl, putoval brzy za mříže, Tamilové byli mezitím poraženi a z exportu sešlo. Vývoj speciální exportní varianty s jinou skladbou výzbroje, elektroniky a pohonnou jednotkou (převážně západního původu) byl zastaven kvůli sankcím aplikovaných vůči Pákistánu díky jaderným testům (viz prototypová verze P4). Větší díru do světa s tankem udělali Číňané, neboť MBT-2000 si objednala v roce 2010 peruánská armáda jako náhradu zastaralých T-55.

http://www.youtube.com/watch?v=A6seRpnv ... r_embedded
http://www.youtube.com/watch?v=gxWsYkMP ... r_embedded

V roce 2009 byla otestována nová varianta Al Khalid I s vylepšenou elektronikou (systém řízení palby a senzory), zvýšenou zásobou munice a snad modernějšího nabíjecího systému zvyšujícího rychlost palby. Možná že teprve u této varianty byl integrován systém Varta. V plánu je varianta Al Khalid II s dalšími vylepšeními (výkonnější pohonná jednotka, překonstruovaná věž a systém pancéřování, modernější elektronika a munice).

Ale jak to tak již často bývá, informace jsou skoupé a často protichůdné. „Bordýlek“ ve verzích a jejich vybavení je tedy značný. Je možné, že Al Khalid a Al Khalid I jsou jeden a týž stroj (což by bylo i logické), bez systému Varta a protitankových řízených střel (přinejmenším ukrajinského typu Kombat) a možná i informačního systému. Al Khalid II pak má nést více munice, vyjmenované systémy a možná další modifikace. Snad právě Al Khalid II pak měl být nabízen Saúdské Arábii, které by se možná i líbil, ale kvůli změnám v politickém vedení (Pákistánu) a snad i patologickému úplatkářství pákistánských představitelů nebyl kontrakt sjednán. V roce 2006 došlo ke zkouškám a v případě kladného rozhodnutí mohlo být dodáno až 150 kusů v hodnotě 600 miliónů. Dle některých zdrojů by v tom případě byl určen spíše pro místní pákistánský kontingent (střežící svatá místa atd.) než klasické armádní jednotky. Leč ze všeho nakonec sešlo. Kdyby měl někdo jasnější info k jednotlivým verzím, tak to jenom uvítám.

Mimochodem když pročítám jednotlivá fóra na internetu, jsem z hloubi své duše rád, že Česká republika nemá svého úhlavního nepřítele či konkurenta. Jako se v případě íránského průmyslu verbálně rvali Íránci s Turky (Turci se posmívali Íráncům, že vyrábí šunty a Íránci se zas kasali, že vyrábí vše sami), tak indo-pákistánské „přestřelky“ o tom, jestli je lepší Arjun nebo Al Khalid nejsou o nic méně únavné. Zcela pomíjím výkřiky do tmy typu „Al Khalid je nejlepší tank“, které jsou očividně společné všem těmto státům. Buďme tedy rádi.

http://www.youtube.com/watch?v=zBcT-A5b3AQ
http://www.youtube.com/watch?v=v2siq_WVAGU
http://www.youtube.com/watch?v=CCbnCSeLZ7o


pákistánské tanky Al Khalid


peruánské MBT-2000

Obrněné transportéry, BVP, ostatní vozidla

M113, Talha, Saad

Obrněné transportéry M113 byly po dlouhá léta produkovány pro potřeby pákistánské armády a oddaně sloužily, ale jednou musel přijít den, kdy bylo třeba zvolit soudobějšího nástupce. Přesto jablko nepadlo daleko od mateřského stromu a za základ nových lokálních konstrukcí byl vzat právě nesmrtelný transportér M113. Na bázi M113A2 pak místní konstruktéři vyprojektovali obrněný transportér Talha (někdy taktéž Al Talha). Ten se vyznačuje lépe řešeným vnitřním prostorem, vylepšenou pancéřovou ochranou (pomocí přídavných nádrží a pancéřových doplňků, které jsou k dispozici) a výkonnější pohonnou jednotkou (možno instalovat jak standardní americký diesel Detroit Diesel 6V53T, tak i ukrajinský typ UTD-20). Výzbroj tvoří obligátní kulomet (zpravidla ráže 12,7). Vozidlo je plně obojživelné a disponuje na každé straně dvěma výstřelnými otvory. Do roku 2006 bylo dodáno přinejmenším 250 obrněných transportérů Talha a produkce pokračuje. Celkové množství ve výzbroji tedy bude čítat několik stovek. Původní plán zněl snad až na 2000 kusů, ale je možné, že bude z finančních důvodů umírněn. Došlo i k exportnímu úspěchu a v roce 2005 začaly do Iráku přicházet první ze 44 objednaných exemplářů (14 jich bylo přiděleno k 3. divizi v severozápadním Iráku a zbylých 30 slouží u 9. mechanizované divize poblíž Bagdádu).


pákistánské (1 až 5) a irácké (6 a 7) stroje Talha

Existuje i několik specializovaných variant transportéru Talha:
Maaz – Nosič protitankových řízených střel Baktar Shikan (HJ-8).
Mouz – Nosič protiletadlových střel RBS-70.
Al Hamza – BVP vybavené čínskou věží WAT 314T s 25mm kanónem a 7,62mm kulometem. Typ byl nabízen také Saudské Arábii. Určen primárně na export.
Sakb (Al Sakb) – Velitelská verze s rozměrnou nástavbou.


Maaz (1), Al Hamza (2 až 4) a Sakb (5, 6)

Prodloužením typu Talha (přidáno jedno pojezdové kolo) vznikla další vývojová varianta pojmenovaná Saad (či Al Saad). Díky objemnějšímu vnitřnímu prostoru se do ní naskládá až 13 pěšáků (oproti 11 u Talhy). Výkonnější je i pohonná jednotka (německý diesel MTU). Ve výrobě snad od roku 2008 či 2009. I Saad byl nabízen Saudské Arábii.

http://www.youtube.com/watch?v=aOKlIUfaong


Saad

I na jeho základě vznikly další verze:
Al Hadeed – Vyprošťovací verze (pro vozidla o váze až 20 tun) s jeřábem o nosnosti 3 tuny. Ve výrobě od roku 2008.
Al Qaswa – Logistické vozidlo.


Al Hadeed (1 a 2) a Al Qaswa (3 a 4)

Standardní M113 jsou pak doplňovány o přídavné pancéřování. Pokud pomineme rukodělné výtvory posádek (viz. obrázky dole), tak je odolnost mnoha M113 navyšována například přídavnou mřížovou ochranou.


„homemade“ upgrade ochrany a tovární úprava plus vozidla čekající na konverzi

Mohafiz

Mohafiz je obrněné vozidlo na bázi terénního automobilu v konfiguraci 4x4 (jak Toyota Landcruiser, tak především automobily Land Rover Defender) určené pro bezpečnostní složky (ale vyloučen není zájem ani z civilního sektoru, například pro převoz hotovosti z bank). V roce 2006 došlo k dodávce 20 vozidel do Iráku (60 kusů objednáno jako součást kontraktu obsahující kromě jiného i již zmíněné obrněné transportéry Talha, není jisté, zda došlo i k dodávce zbylých vozidel či byla zrušena). Jak irácké, tak snad i pákistánské (moc zmínek o pákistánských vozidlech není, takže možná nakonec zas takovou díru do světa Mohafiz neudělal a dírkou v Iráku celá slavná produkce skončila) sériové stroje jsou stavěny na bázi automobilu Land Rover 110, jsou vybaveny rozměrnou pancéřovanou nástavbou odolávající munici ráže 7,62mm, počet členů posádky činí maximálně 8 mužů, kteří mohou využít 10 výstřelných otvorů kolem celého vozidla a 7,62mm kulomet v jednoduché věži na stropě korby.


Mohafiz

---

Protitankové řízené střely

Baktar Shikan

Na konci 90tých let začal Pákistán v licenci produkovat čínský protitankový systém HJ-8. Pod místním označením Baktar Shikan se dočkal nejen masivní výroby pro vlastní armádu (několik tisíc kusů, snad až 20 350, dá-li se věřit některým údajům, ale i tak bude řada z nich čínský dovoz), ale i úspěšného exportu. Systém byl vyvezen do Malajsie, Bangladéše a na Srí Lanku, diskutabilním odběratelem jsou pak bosenští bojovníci v bývalé Jugoslávii (ti rakety údajně úspěšně použili proti chorvatským tankům, ale může jít o originální čínské HJ-8). V pákistánské armádě (a samozřejmě i armádách zahraničních uživatelů) je systém užíván jak ve standardní pěchotní verzi na trojnožce, tak i na mobilních platformách jako jsou terénní automobily, obrněné transportéry (v Pákistánu například specializované vozidlo Maaz, na své obrněné transportéry je instaluje i Malajsie) a bitevní vrtulníky (přinejmenším AH-1 Cobra pákistánské armády). K dispozici je raketa s klasickou (snad Baktar Shikan 1) i tandemovou hlavicí (značena Baktar Shikan 2?) a odpalovací zařízení by mělo být schopno používat různé verze střely HJ-8. Údajně existuje i varianta schopná odpalovat střely řady TOW západní provenience, která tvoří v objemu výroby minoritní část (cca 10%).


Baktar Shikan - v Pákistánu (1 až 4) a Malajsii (5 až 7)

Protiletadlové řízené střely

Anza

Ruční protiletadlové řízené střely Anza začaly do výzbroje přicházet počátkem 90tých let. Tehdy se objevil na scéně komplet Anza Mk I (1990, vyvinutá společně s Čínou na základě HN-5B, vyprodukováno něco okolo 1000 kusů), později posílený o verze Anza Mk II (1994, na bázi QW-1, vyrobeno asi 1350 kusů) a Anza Mk III (2006, odvozena od QW-2, produkce asi ještě neprobíhá). Několik desítek kompletů (snad 100 Anza Mk I a 50 Anza Mk II, možná více, viděl jsem i vyšší čísla, ale tam se asi vloudilo pár nul navíc) bylo kromě toho vyvezeno do Malajsie a probíhala jednání o společné produkci se Saudskou Arábií. Anza Mk III je popisována trošku schizofrenně, jednou jako klasická ruční střela, podruhé zas jako těžší váhová kategorie určená pro montáž na vozidla (něco na způsob SA-9) a s dostřelem až 15 km. Střely Anza měly být použity i bojově při střetech indopákistánské hranici.

http://www.youtube.com/watch?v=-JX_uLra0h8 (0:45)


Anza Mk I (1) a Mk II (2 až 8), poslední dvě v Malajsii (7 a 8)

Ruční zbraně

Pákistán je (stejně jako již popsaný Írán) důležitým uživatelem a zároveň výrobcem zbraní firmy Heckler & Koch, kam patří i útočná puška G3. V Pákistánu se vyrábí verze G3A3 a G3A4, ta druhá pod místním označením G3P4.

Dalším rozšířenou zbraní zmíněné firmy je samopal MP5, jehož místní produkce pokrývá verze MP5A2 (pevná pažba), MP5P3 (posuvná pažba), MP5P4 a MP5P5. Verze MP5P4 a P5 jsou identické s A2 a P3 s tím rozdílem, že jsou schopny i palby třírannou dávkou. Ve světě jsou jinak značeny A4 a A5. Varianta MP5K je zastoupena jako SGM-PK, SGM-PK1, SGM-PK2 a SGM-PK3 (stejný systém variant jako u MP5, tedy pevná a posuvná pažba plus varianty s dalším módem dávky).

A nesmí chybět ani kulomet představovaný typem z široké rodiny MG3 (varianta MG1A3) a odstřelovačská puška MSG-90 (zde jako PSR-90).

Hegemonii německých výrobků narušuje pouze čínský těžký kulomet Type 54 ráže 12,7mm. Ve velkém je pak montován na řadu obrněných vozidel pákistánské armády.

Kromě čistých kopií jsou k dispozici i domácí výrobky (i když se jedná zpravidla o variace na používané zbraně). Na základě útočné pušky G3 byly vyvinuty vlastní domácí verze – PK-7, což je G3 s krátkou hlavní a upraveným mechanismem pro snížení zpětného rázu (i když řadou zdrojů je popisována jako zvětšená MP5A4 pro střelivo 7,62x39mm používající zásobníky z řady AK) a PK-8, tedy G3 v ráži 5,56mm, která aspiruje na pozici nové standardní zbraně pákistánské armády (pokud bude prosazena ráže 5,56mm místo dosavadních 7,62mm zbraní a vyhraje v soutěži, k čemuž jí ovšem nahrává to že je to jen verze G3 s již vytvořeným zázemím a odpovídajícími nízkými náklady). První testovací série 50 kusů měla být k dispozici v roce 2007. K vidění byla též puška G3S, která se vyznačuje změnou předpažbí, podvěsným granátometem a řadou dalších úprav.


PK-7 (1). PK-7 a PK-8 (2), PK-7 spolu s jinými zbraněmi (3), G3S a různý mix (4 až 6)

Pikantní je situace s útočnou puškou PK-10, což by měla být kopie ruské AK-47, respektive čínské Type 56. V roce 2009 byla vystavována i na zbrojní výstavě v Turecku, kde se stala terčem kritiky Ruska jako bezlicenční výrobek. Pákistán oponoval udělením licence ze strany Číny, ale stejně prý PK-10 z výstavky raději stáhnul. Výrobu a zavádění to očividně nenarušilo, neboť by měla být ve velkém množství dodávána řadě jednotek. S označením PK-10 je to trošku prekérní situace, neboť stejně je označena i jedna pistole (viz. fotografie u G3S).


PK-10

Pistole vyrábí Pákistán dvě – PK-9 (více či méně, pokud tedy vůbec, modifikovaná kopie Beretty M92-FS) a PKL-30 (modernizovaný Tokarev ráže 7,62mm, může používat zásobníky pro 8 a 13 nábojů). Výčet pak uzavírá neznámá brokovnice PK-12 a zbraň střílející za roh, POF Eye (řídící systém může být integrován s pistolí, útočnou puškou i granátometem).


PKL-30 (1) a futuristicky vyhlížející systém POF Eye (2)

---

Bojové letouny

Mirage III/5

Na světě existují sběratelé nerostů, sběratelé známek či obalů od čokolád, ale pokud někdo sbírá letouny a to konkrétně řady Mirage, pak se bezesporu jedná o Pákistán. Jeho piloti měli možnost létat nejen na zahraničních zástupcích tohoto typu, včetně Mirage F.1 (jako instruktoři a též regulérní váleční piloti v různých arabských konfliktech), ale především i na pestré sbírce domácích strojů řady Mirage III a 5. V místním letectvu se tak setkaly jak stroje od začátku určené pro Pákistán (Mirage IIIEP, Mirage 5PA), tak i australské (Mirage IIIO), libyjské (Mirage 5D/DE, aneb Kaddáfí je stačil prodat ještě zavčasu), libanonské (Mirage IIIEL) a francouzské stroje (Mirage 5F). Některé byly ihned spotřebovány na náhradní díly pro udržení flotily pákistánských Mirage III/5, jiné se právě k nim přidaly a řada strojů v nejlepším stavu vyhledaných pečlivě u světových uživatelů letounů Mirage byla vybrána pro zásadní modernizaci, která měla výrazně zvýšit úderné možnosti a prodloužit životnost strojů.

Počátkem 90tých let (1992) se rozběhl modernizační program ROSE (Retrofit of Strike Element), částečně jako dočasné řešení vyplňující mezeru vzniklou plánovaným vyřazením úderných letounů A-5 (v roce 1997) a obecně jako provizorium do nástupu dostatečného množství JF-17, které řadu Mirage III/5 v pákistánských službách posléze plně nahradí. Pro konverzi byly vybrány australské a následně francouzské stroje. Ty obdržely nový radar Grifo M3 (modifikace ROSE I) případně systém FLIR (ve výstupku pod přídí, modifikace ROSE II), zbylé úpravy, tj. nový navigační systém (inerciální navigační systém a GPS), HUD, multifunkční displeje, HOTAS, výstražný radarový přijímač, systém elektronického boje a vrhače klamných cílů, byly identické. Modernizaci zastřešovala firma Sagem.

V Pákistánu byly modernizovány pouze ex-australské Mirage IIIO (38 jednomístných Mirage IIIO a 7 dvojmístných Mirage IIIOD, vše na verzi ROSE I), ex-francouzské stroje byly kvůli časové úspoře (pákistánský podnik měl sám práce až nad hlavu) upraveny ve Francii (14 jednomístných Mirage 5EF a 6 dvojmístných Mirage IIIBE na ROSE I a 20 Mirage 5EF na ROSE II). Někdy se ještě můžeme dočíst o konverzi ROSE III, kterou mělo projít 14 francouzských strojů a která je vybavena lepším zařízením pro noční útoky a i samotné počty strojů verzí ROSE I/II se mohou u řady zdrojů mírně lišit, berte je tedy s rezervou (často se vyskytuje počet 33 ROSE I, 20 ROSE II a 14 ROSE III). Úpravy běžely cca od roku 1995 a všechny modifikované stroje měly být dodány do roku 2000.

Úderné možnosti se zvýšily, ale nepodařilo se získat střely BVR (konkrétně typ Darter z JAR), jejichž použití nový radar umožňoval a tak spoléhají pouze na americké AIM-9L. Škála protizemní munice pro přesné údery je taktéž trošku mlhavá, Pákistánci opět koketovali s řadou jihoafrických typů (MUPSOW, Raptor), ale jak to dopadlo mi není známo (ačkoli to vypadá, že jsou postupně do výzbroje zaváděny místní kopie jako je například H-2 a H-4 atd.).

V současnosti jsou letouny verze ROSE I (přesněji ex-australské stroje Mirage III) vybavovány zařízením pro doplňování paliva za letu (jihoafrické výroby). Jako tankovací mají sloužit Il-78P zakoupené na Ukrajině. Celkem má být upraveno 30 strojů (první se objevily v roce 2009) a konverze je prováděna místně. Jak již bylo řečeno, soumrak mezinárodní směsky starších i modernizovaných strojů přijde s letouny JF-17, plánované vyřazení spadá cca na rok 2015.

http://www.youtube.com/watch?v=6NNxGqLvkwc


letouny modifikace ROSE I (1 až 5), některé již modifikované pro čerpání paliva za letu (2 až 4), letouny modifikace ROSE II (6 až 9) a snad ROSE III (10 a 11) spolu s možnou, ale nerealizovanou výzbrojí

F-6

Prvními letouny, do jejichž konstrukce pákistánské letecké závody výrazněji zasáhly byl čínský Shenyang F-6 dodávaný od roku 1965 ve verzích F-6A a F-6C. To co bylo zpočátku spíše provizorium se stalo součástí inventáře na dlouhá desetiletí a na počtu aktivních pákistánských letounů se F-6 podílely významným procentem. K jejich vyřazení došlo teprve na počátku nového století. Není tedy divu, že Pákistánci si své stroje přizpůsobili dle místních potřeb. Dostaly západní avioniku, vystřelovací sedadla Martin and Baker, další podkřídelní palivové nádrže a konformní břišní nádrž, výzbroj se rozšířila o střely AIM-9 a příslušné pylony a možnost používat protizemní výzbroj západní výroby (např. raketnice pro 68mm rakety francouzského původu) a pozemní personál využíval zařízení pro rychlejší start obou motorů. Místní závody pak byly schopny poskytovat veškerou potřebnou údržbu (to se týká například i modernějšího letounu F-7, ale ten nebyl místně modifikován, tudíž ho blíže rozvádět již nebudu, stejně tak by měly být místní závody vybaveny na údržbu strojů F-16, A-5 a C-130).


F-6

JF-17

Nejvýznamnějším počinem pákistánského leteckého průmyslu je letoun JF-17 Thunder (nebo FC-1 v čínském značení). Jeho společný vývoj, o který se rovným dílem dělili Pákistánci s Čínou, započal v roce 1999, ačkoli kořeny předcházejících projektů obdobného zaměření (tj. vyvinout levný lehký bojový letoun, který by byl důstojným nástupcem řady J-7), jako je Saber II a Super 7, sahají o dalších 10 let nazpět. Prototyp JF-17/FC-1 vzlétl v roce 2003 a v roce 2007 byly z dovezených součástí smontovány první pákistánské exempláře. Další byly dodány v roce 2008 a o rok později vyjely z pákistánských výrobních linek první domácí stroje. Celkové objednávky mohou dosáhnout 200-250 kusů, což je velmi ambiciózní projekt, který má za úkol nahradit nejen letouny F-7, ale i A-5 a Mirage III/5. JF-17 se tak stane doslova páteří pákistánského letectva. Ale vše ještě může být jinak, neboť typ pronásledují problémy s re-exportem ruských motorů RD-93 z Číny a ve hře jsou různé upgrady pomocí západní elektroniky. Každopádně zatím bylo napevno objednáno 42 letounů, které již slouží nebo budou vyrobeny do konce roku 2011. V květnu 2011 byla taktéž oznámena dodávka 50 JF-17 přímo z Číny (s upgradovanou elektronikou), která má urychlit zavádění typu a posílit tak dodávky zatím zajišťované jen místním výrobním závodem. Takže na konci roku 2011 může mít Pákistán něco ke stovce těchto lehkých moderních letounů.

http://www.youtube.com/watch?v=uhrNIdbzkwo
http://www.youtube.com/watch?v=4aIyaJmg ... re=related


JF-17, na poslední fotografii první v Pákistánu vyrobený stroj

K-8

V roce 1986 se Čína a Pákistán dohodly na společném vývoji cvičného/lehkého bojového letounu pojmenovaného K-8 Karakorum (v Číně JL-8). Pákistánská strana se na vývoji podílela 25ti procenty (mimo jiné na projektu spolupracovalo i 20 místních leteckých specialistů) a první letouny vzniklé z této spolupráce se do země dostaly v roce 1994. Používány jsou letouny verze K-8P, což je pákistánská varianta s moderním „skleněným“ kokpitem (HUD, multifunkční displeje, moderní navigační systémy atd.). Může nést až 1000 kg výzbroje, která se skládá z poděsného pouzdra s 23mm kanónem, široké škály klasických bomb až do váhy 250 kg, raketnic s neřízenými střelami a protiletadlových střel čínské (PL-5 a PL-7) a americké provenience (AIM-9P). Prvních 12 letounů z Číny bylo v základní exportní verzi K-8 (6 v roce 1994 a 6 v roce 2003), dalších 27 pak v modernější K-8P (8 v roce 2007, 8 v roce 2009 a 11 v roce 2010), přičemž starší letouny byly místními leteckými závody na tuto verzi postupně upgradovány. Zatím tedy slouží 39 letounů K-8.


K-8

MFI-17/395

V roce 1974 Pákistán sjednal kontrakt na koupi a výrobu nového lehkého cvičného letounu, který by nahradil zastaralé letouny Howard L-19. Vybrán byl Švédský MFI-17B Supporter a kromě 18 celých letounů a 92 dalších dodaných v podobě setů a následně sestavovaných domácími závody, byla zakoupena i licence na výrobu letounu úzce z MFI-17 vycházejícího. Vývoj domácí verze začal v roce 1975 a první letouny vycházely z výroby v roce 1983. Těch mělo být vyprodukováno snad až 149 kusů. Došlo i exportu do zahraničí (muslimské státy), konkrétně Íránu, Ománu, Pákistánu a Sýrie (a možná i do Egypta).

Na něj pak navázal MFI-395 Super Mushshak, který má silnější motor a také modernější vybavení. Poprvé vzlétnul v roce 1996 a exportován byl do Saudské Arábie a snad i Spojených arabských emirátů.


MFI-17/395 pákistánského a ománského letectva

Letecké zbraně

PSD-1, 2, Hijara/TSD-1

Pákistán na bázi amerických kazetových bomb Rockeye II vyrábí vlastní typ PSD-1 (Programmable Weapon Dispenser) (s programovatelnou municí s vylepšeným časovačem), jehož vylepšená verze PSD-2 byla prezentována v roce 1995. Ta má být modifikována k nesení vylepšené munice s kombinovaným účinkem, která se má vyznačovat nadstandardní penetrací vůči obrněným cílům.

Typ Hijara (nebo též TSD-1, Top attack Submunitions Dispenser) byl vyvinut z PSD-1, akorát používá jiný typ submunice (247 protitankových bombiček schopných pokrýt oblast o rozloze až 2,5 čtverečních km).


Hijara/TSD-1

HAFR-1, 2/RPB-1

Speciální bomby na ničení vzletových a přistávacích drah HAFR jsou prakticky identické s francouzským typem Durandal a nejspíše se jedná o místní kopii. HAFR-1 byla představena v roce 1996. Verze HAFR-1 a 2 se z vnějšku neliší a tak je rozdíl dán asi výkony (pokud tam nějaký markantní rozdíl vůbec existuje). V roce 2009 Pákistán představil bombu RPB-1 (Runway Penetration Bomb), která se ale opět neodlišuje a nejspíše se jedná o přejmenování zmíněného typu HAFR. Jako nosiče mohou sloužit letouny F-16, Mirage a JF-17. V únoru 2011 byla oznámena počáteční jednání o spolupráci při výrobě typu HAFR/RPB s Ádzerbajdžánem.


RPB-1

H-2, 4

Domácí průmysl taktéž vyvinul dva typy klouzavých bomb s koncovým navedením, H-2 a H-4, které se liší maximální vzdáleností, z které je možno je vypustit (60/120 km). Parametry a vzhledem se až příliš nápadně podobají jihoafrickým typům Raptor I a II, tudíž jde pravděpodobně o místní kopii (možná s menšími modifikacemi). Ve výzbroji by měly být od roku 2003.

Další letecké bomby

Kromě produkce klasických bomb Mk.81/82/83/84 (k nimž Pákistán vyrábí i laserová naváděcí zařízení) a vlastních typů PF-81 a PF-82 s předfragmentovanou hlavicí (37 000 ocelových kuliček) se objevil i typ ERB Mk.2 (Extended Range Bomb), což je 250 kg bomba (možná též s předfragmentovaným bojovým obsahem a kryje se pak s PF-82) doplněná o raketový motor z čínské pozemní 122mm rakety. Dosah je něco mezi 16 až 20 km.

Ra´ad

Ra´ad je letecká střela s plochou dráhou letu poprvé cvičně odpálená v roce 2007. Alternativní označení tohoto projektu je Hatf VIII. Jako testovací platforma zatím slouží letouny Mirage, ale zbraň má být integrována i na ostatní typy (především JF-17 atd.). Původně se mělo jednat o leteckou verzi střely Babur (víceméně pákistánský Tomahawk), ale nakonec asi došlo k vývoji zcela odlišného typu. Ra´ad má proklamovaný dosah 350 km, díky tvarování a použitým materiálům by měla disponovat alespoň minimálními charakteristikami obtížné zjistitelnosti a měla by se používat jak proti pozemním, tak i námořním cílům (vybavena jak konvenční, tak i jadernou hlavicí) a dosahovat vysoké přesnosti. Dva další testy proběhly v květnu 2008 a počátkem roku 2011, ale kdy bude zavedena do sériové výroby není známo.

http://www.youtube.com/watch?v=xoybX4ucLqo
http://www.youtube.com/watch?v=bx9mFWGR ... re=related


Raad

---

Válečná plavidla

F-22P

Zatímco pákistánský loďařský průmysl získával pomalu zkušenosti s výrobou menších jednotek a nedávno dokonce i ponorek (viz. Agosta 90B), do sféry velkých hladinových lodí pronikl až s fregatami typu F-22P. Kontrakt s Čínou na vylepšenou verzi fregat Type 053H3 byl sjednán v roce 2005 a v roce 2009 byla převzata první jednotka stejnojmenné třídy, PNS Zulfiqar. V lednu 2010 následovala fregata PNS Shamsheer a ke konci toho samého roku pak PNS Saif, čímž završila řadu lodí stavěných ještě v Číně. Poslední ze čtyř objednaných jednotek, PNS Aslat, je již stavěna v domácích loděnicích ve městě Karáčí. Stavba probíhá s čínskou asistencí od roku 2009 a na vodu byla spuštěna v červnu 2011. Zařazení do služby je naplánováno na rok 2013. Spolu s touto lodí se tak do Pákistánu dostalo know-how stavby velkých hladinových jednotek.

Fregaty typu F-22P mají výtlak 2500 tun, maximální rychlost 27 uzlů a výzbroj sestávající ze 76mm automatického kanónu (variace na ruský AK-176M), odpalovacích kontejnerů pro 8 střel C-802, osminásobného odpalovacího zařízení pro protiletadlové střely FM-90M (francouzské střely Crotale upravené místně na trošku vyšší evoluční příčku) a protiponorkových zbraní v podobě dvou vrhačů RDC-32 a dvou trojhlavňových torpédometů ETC-52. O vlastní obranu se starají dva systémy Type 730B (čínské kopie holandského systému Goalkeeper). Z paluby operuje vrtulník typu Harbin Z-9EC primárně určený pro protiponorkovou činnost, ale lze ho použít i pro navádění protilodních střel. Hovoří se o stealth úpravách, ale ačkoli jsou fregaty tvarovány o něco lépe než starší čínské typy, stále se nejedná o nic světoborného.

Do budoucna Pákistán posílí svou flotu o další fregaty, ale zatím není jisté, jestli přikročí k další výrobě typu F-22P a nebo zvolí pokročilejší typ.

http://www.youtube.com/watch?v=x52EQ4E7LvM
http://www.youtube.com/watch?v=MJaT-W6w ... re=related (PNS Zulfiqar a cvičné střelby z různých zbraní)
http://www.youtube.com/watch?v=1YG3b7lrJ68
http://www.youtube.com/watch?v=d8UQ5M_yR1U (spuštění PNS Aslat na vodu)


fregaty typu F-22P, na posledních dvou fotografiích PNS Aslat, první čistě domácí velký hladinová jednotka

Agosta 90B

V roce 1994 byly ve Francii objednány 3 ponorky typu Agosta 90B s tím, že část jednotek bude sestavena/vyrobena v Pákistánu. Místní námořnictvo má s třídou Agosta své zkušenosti, neboť dvě ponorky staršího typu Agosta 70 již provozuje. První ponorka ze zbrusu nové trojice, Khalid, byla tedy na základě již zmíněného kontraktu postavena ve Francii a zařazena do služby v roce 1999. Druhou jednotku, Saad, pak Pákistánci sestavili (z připravených dílů) pod francouzským dohledem v loděnicích v Karáčí (k tomu se váže tragická událost a zároveň skandál, neboť v roce 2002 přišlo při bombovém útoku v Karáčí o život 11 těchto francouzských techniků a montáž byla na nějaký čas pozastavena, při vyšetřování útoku se přišlo na rozsáhlé úplatkářské praktiky a dokonce se spekulovalo, že útok byl odezvou za zastavení výplat tučných úplatků na konto vysokých pákistánských vojenských představitelů). Do služby vstoupila v roce 2003. Tamtéž pak byla vyrobena třetí ponorka pojmenovaná Hamza a převzatá v roce 2008. Tím se program úspěšně uzavřel a Pákistánu byla poskytnuta licence k výrobě ponorek tohoto typu pro případné zahraniční zákazníky.

V současné době se rozmáhá užití AIP pohonných systémů (Air Independent Propulsion), což se nevyhnulo ani třídě Khalid (jak je v Pákistánu označována) a třetí jednotka je vybavena francouzským systémem MESMA. Na zbylé dvě jednotky je nyní zpětně instalován. Jinak se samozřejmě jedná o moderní čluny s vyspělou elektronikou a výzbrojí, která má být do budoucna rozšířena o střely Sub Harpoon (zatím je typ optimalizován pouze pro použití střel Exocet) a Babur (střela s plochou dráhou letu vyvinutá z amerického Tomahawku).

Do budoucna Pákistán shání dalších 6 ponorek (samozřejmostí je pak AIP systém), o kterýžto kontrakt se dlouho ucházeli Francouzi (typ Marlin) a Němci (Typ 214). Nejblíže realizaci byli Němci, kteří se svojí velmi vyspělou ponorkou už téměř drželi v ruce smlouvu na 3 jednotky, ale nakonec byl zájem přesměrován na východ a Pákistán se má podílet na vývoji čínské ponorky třídy Yuan a následně ji zavést do služby v počtu oněch 6ti kusů. Díky časovému presu na obnovu ponorkové flotily (vyřazování starých jednotek a proud nových indických člunů vytváření pro místní námořnictvo nepříznivou situaci) mají být první 4 dodány přímo z Číny a teprve poslední 2 jednotky budou stavěny v domácích loděnicích.

http://www.youtube.com/watch?v=PtRTnq-gF10


ponorky Khalid (1) a Hamza (2, 3)

MG-110

Pokud se ponorky typu Agosta staly novým vládcem na trůnu podmořských plavidel, jiné a drobnější prostředky jsou jimi zastíněny, ale nebylo by správné „trpaslíky“ z opačného spektra velikosti a výkonů vynechat. V roce 1988 začaly totiž v domácích loděnicích v Karáčí z dovezených prefabrikátů a pod dohledem italských odborníků vznikat miniponorky typu MG-110, což je prodloužená verze italského typu S.X.756 (typ byl zakoupen na základě zkušeností s 6 miniponorkami verze S.X.404). V roce 1992 byla dokončena montáž posledního ze 3 kusů. Jedna z ponorek byla ztracena v roce 1995 při havárii, ale nedošlo ke ztrátám na životech a později byla znovu zařazena do služby. V tomtéž roce byla vylepšena výzbroj a elektronika člunů. Trpaslíčci o výtlaku 110/130 tun a rychlosti 9/7 uzlů jsou vyzbrojeni buď dvěma 533mm po drátě naváděnými torpédy nebo osmi námořními minami Mk 414. V případě užití v diverzní roli nesou dva dvojmístné podmořské prostředky (italský typ CF2 SX60, ačkoli možná již mohou být vyřazeny) a k 6 mužům posádky se vejde dalších 8 členů výsadku.


MG-110

Larkana, Jalalat II

Jak již bylo řečeno v oddílu věnovaném fregatám třídy Zulfiqar, Pákistán získával zkušenosti s konstrukcí válečných plavidel nejdříve na menších typech. Hlavním představiteli této kategorie jsou pak hlídkový čluny typu Larkana a série raketových člunů typu Jalalat II.

V roce 1994 vstoupil do služby hlídkový člun Larkana jako náhrada za vyřazované čluny Shanghai II. Dalo by se říci, že kromě účelu se jim dosti podobá i výzbrojí a je to takové novější vtělení této rozšířené čínské třídy. Při výtlaku 150/182 tun a rychlosti 23 uzlů nese dvojhlavňový 37mm kanón na přídi a dvě dvojhlavňová postavení 25mm kanónů v zadní části plavidla. Výzbroj člunu doplňují dva vrhače hlubinných náloží. Hlídkový člun Larkana zůstal osamocen a žádné další jednotky této třídy nebyly již poté vyrobeny.


Larkana

Na jeho základě pak byly vyprojektovány raketové čluny typu Jalalat II uváděné do služby od roku 1997. Lodě o výtlaku 200 tun a rychlosti 24 uzlů nesou 4 kontejnery s protilodními střelami C-802 a dvojhlavňový 37mm kanón v postavení na přídi. Stavba byla zadána loděnicím v Karáčí a postaveny byly nejméně 4 jednotky (Jalalat – 1997, Shujaat – 1999, Jurrat – 2006, Quwwat - 2006). Poslední dvě lodě patří k vylepšené variantě (vyšší rychlost, pravděpodobně lepší elektronika) a spíše tvoří odlišnou třídu plavidel.


čluny typu Jalalat

V březnu 2011 Pákistán oznámil spolupráci s Čínou při výrobě dvou nových raketových člunů neznámého typu, z nichž jeden má být stavěn v Číně a druhý již v Pákistánu. Měly by mít výtlak 500 tun, výzbroj osmi raket C-802A, dvou 25mm kanónů a dvou 12,7mm kulometů a maximální rychlost 30 uzlů. Hovoří se o modifikovaném Type 037-II (Houjian), ale může to být (a pravděpodobně bude) i zcela odlišné plavidlo.

Námořní zbraně

Starfish

Moderní námořní mina místní výroby. Mina váží 767 kg z čehož 500 kg připadá na nálož trhaviny, pod vodou vydrží v aktivním stavu až 700 dní a používá magnetickou, akustickou a tlakovou roznětku, kteréžto způsoby iniciace mohou být libovolně kombinovány. Akustický senzor zaznamená loď/ponorku na 1000/350m, tlakový na 1000/100m a magnetický je účinný ve vzdálenosti 150m. Kladena je z hladinových lodí, ponorek a letounů do hloubky 10 až 250 metrů. První zmínka o tomto novém typu se objevila v roce 2001, kdy měl proběhnout i první test této zbraně. Informace o případné sériové výrobě jsem bohužel nenalezl.


mina Starfish (v pozadí)

---

Střely s plochou dráhou letu

Babur

Střely s plochou dráhou letu Babur (známé též pod vývojovým označením Hatf VII) jsou pravděpodobně nechtěným darem USA, neboť podle obecného odhadu vychází ze střel Tomahawk odpálených proti Afghánistánu, které ale ke svému cíli nedolétly a rozhodly se „přistát“ o něco dříve přímo na pákistánském dvorečku. Předpokládá se, že přinejmenším jeden víceméně netknutý havarovaný kus byl Pákistánci vyzvednut a odeslán do Číny. Tudíž by se dalo říci, že obdarované státy byly dva. Čína pak na základě Tomahawku vyvinula reprodukovatelnou verzi, která byla zpětně prodána Pákistánu. V roce 2005 se tak sběračské investice zúročily a střela Babur byla zavedena do sériové výroby (ale spíš se jedná o první testy, výroba zatím asi není nijak rozsáhlá). Varianta vyzkoušená v roce 2005 má dosah 500 km, ale v o dva roky později byla otestována varianta pokořující údajně příčku 600 či dokonce 700 km, další testy pak proběhly v roce 2009 a počátkem roku 2011. Zatím nejvyšší údajně dosažené parametry jsou 750 km s 500 kg hlavicí. Do budoucna se pracuje na verzi s doletem 1000 km. K odpalu mají sloužit mobilní zařízení (kromě jednoduchého zařízení použitého při testech bylo prezentováno čtyřnásobné odpalovací zařízení na podvozku obvykle užívaném jako nosič balistických střel), velké hladinové jednotky a ponorky (vývoj námořní varianty ale zatím není dokončen). Typ je schopen nést jadernou hlavici a po svém celkem překvapivém zjevení se způsobil v sousední Indii poprask a mnoho indických vojenských plánovačů si z něj odneslo bolení hlavy. Pákistán dostal v podobě střely Babur moderní zbraň, která značně rozšíří jeho úderné možnosti…a zase o něco více zahoupe miskami vah a stabilitou regionu.

http://www.youtube.com/watch?v=Pf6ZezPYFik
http://www.youtube.com/watch?v=i5M14kXh ... re=related


Babur

Balistické střely

Balistické střely řady Hatf (Hatf/Abdali/Ghaznavi/Shaheen/Ghauri/Nasr)

Pákistán dělá starosti světové veřejnosti především značnou lácí a nestabilitou režimu a vlastnictvím jaderných zbraní, což je řekněme si to na rovinu dosti pekelná kombinace. A aby své pekelné nástroje mohl dopravit k cíli, potřebuje nosiče. Kromě letounů jsou k tomuto ideální především balistické rakety, jichž si Pákistánci v posledních 20ti letech pořídili nezanedbatelné množství a jejich vývoj se dere neustále vpřed. Při jejich konstrukci jsou využívány jak schopnosti domácích konstruktérů, tak i intenzivní dovoz technologií ze zemí jako je Severní Korea a Čína (ačkoli Pákistán výsledné produkty prezentuje jako čistě domácí zbraně). Od roku 1989 se tak s místními ozbrojenými silami pojí vývojová řada raket Hatf (i když řada typů je známá pod jinými názvy) a nejnovější současníci již dosahují pořadového čísla IX.

Jako první se ve výzbroji objevila střela Hatf I, což byla stále ještě spíše dělostřelecká raketa určená k ničení soustředění vojsk protivníka a statických cílů, kde nevadí velká odchylka. Od počátku fungovala jako pákistánská protiváha indických raket Prithvi. Dostřel Hatf I činí něco mezi 60 až 80 kilometry a nese 500 kg hlavici. Údajně byla odvozena od druhého stupně francouzské rakety Eridan (a obecně s jejím vývojem asi značně pomohly evropské země) a je odpalována z rampy namontované na čtyřkolém podvozku vyřazených protiletadlových děl. Ačkoli je pravděpodobně schopna nést i jadernou hlavici, je užívána především s klasickou případně kontejnerovou náplní bojové hlavice a vyloučit nelze ani chemické zbraně. Ve službě je od roku 1992. Následně se dočkala několika vylepšení. Zvýšení dostřelu řešila verze Hatf IA, uvedená do služby přibližně v roce 1995. Pravděpodobně pomocí lehčích materiálů a výkonnějšího motoru bylo docíleno dostřelu 100 km. Finální verze Hatf IB dostala do vínku kromě identického dostřelu (100 km) ještě inerciální naváděcí systém. Od roku 2004, kdy byla tato varianta zařazena do služby, jsou pak údajně starší střely upravovány na tento nový standard.


Hatf I

Druhá v číselné řadě je raketa Hatf II. Vývoj pod tímto označením probíhal vlastně na dvě etapy, první fáze probíhala v letech 1987 až 1994, kdy došlo k zastavení projektu ve prospěch dodávek čínských M-11. K oživení došlo v roce 1997 v podobě nové konstrukce (původní Hatf II, nebo též Shadoz, měl být dvoustupňový, prakticky Hatf I s přidaným druhým stupněm, nynější varianta je jednostupňová) s dostřelem 180-200 km dle váhy hlavice (250 až 450 kg, klasická hlavice a hlavice se submunicí) a inerciálním naváděcím systémem a odchylkou 150 m. K testům se přikročilo počínaje rokem 2002 (2002, 2005, 2006 a 2007) a ve výzbroji je pravděpodobně od roku 2005. Známá je též pod jménem Abdali I (jeden z afghánských panovníků, kvůli čemuž se mimochodem rozpoutala s Afghánistánem diplomatická přestřelka, neboť ten požadoval v roce 2006 přejmenování střel Abdali, Ghaznavi a Ghauri, důvodem je přiřknutí jmen uznávaných panovníků ničivým zbraním, s čímž se nezbývá než ztotožnit, ostatně jak by se asi nám líbilo, kdyby byla balistická raketa pojmenována třeba Karel IV.). Od roku 1997 se objevuje varianta Hatf VA (nebo též Abdali II) s dostřelem až 300 km a možností nést jadernou hlavici. Dle parametrů a rychlosti rozmístění podél hranic s Indií se jedná nejspíše o přeznačené importované čínské střely M-11 (či jejich upravený derivát). Jako nosiče jsou již užívána upravená vozidla pro střely SCUD, moderních kolových podvozků pak užívají i další níže popsané systémy.


Hatf II v původní podobě (1) a pozdější konstrukce známá i jako Abdali (2 až 5)

Následuje raketa Hatf III (nebo též Ghaznavi, aneb jeden ze sporných králů), která může být taktéž zamaskovaným klonem M-11 nebo přímo dovezenou střelou tohoto typu. Diskutabilní je dolet 290 km, který mohl být záměrně naoko snížen (možná stejně jako v případě názvu kryjící další dodávky z Číny). Hlavice váží 700 kg a zahrnuje jadernou, klasickou a variantu se submunicí. Testy proběhly v letech 2002, 2003, 2004, 2006 a 2008. Počet vyrobených střel se pohybuje v řádu několika desítek kusů (cca 30 až 50).

http://www.youtube.com/watch?v=C8BorwnK-vI


Hatf III (Ghaznavi)

Hatf IV, neboli Shaheen I, se dostala do výzbroje v roce 2003 (ve vývoji od roku 1993, první zkušební odpal proběhl v roce 1999). Nejspíše se jedná o zvětšeninu M-11 vyvinutou s pomocí čínských raketových odborníků. Dostřel činí 750 km (s odchylkou 200 m, ačkoli se hovoří i o naváděcím systému v terminální fázi letu s odchylkou 25 až 50 m, i když zde se může jednat spíše o verzi Shaheen II) a 700 kg hlavici lze opatřit několika druhy náplně (jaderná, klasická, chemická, se submunicí).

http://www.youtube.com/watch?v=Zlb87KHqeQg


Hatf IV (Shaheen I)

Hatf V, značená jako Ghauri I, znamenala velký skok, alespoň tedy v oblasti dostřelu (minimální 350 km, maximální pak až 1300 km), neboť odchylka je značná (2,5 km, možná ale nižší dle způsobu navedení, snad pak něco okolo 500 m). Technologicky se jedná o střelu vyvinutou na bázi severokorejských raket No-dong, buď přímou dodávkou, technologickým transferem a nebo (nejpravděpodobněji) pomocí spolupráce s Íránem (který disponuje dosti podobnou střelou Shahab 3) na základě poskytnutých severokorejských technologií. Naváděcí systém snad dodala Čína. Hlavice (jaderná, klasická, chemická či se submunicí) má váhu až 1200 kg. Raketa byla představena v roce 1998 a poslední test proběhl v roce 2008 (v roce 2010 pak další, ale mohla to být pokročilejší verze). Někdy v průběhu tohoto období byla asi zavedena do výzbroje. Existuje varianta Hatf VA (Ghauri II) s prodlouženým dostřelem (přinejmenším 1500, snad až 1800 či 2000 km), ale při menší váze hlavice (700 kg). Ocelová konstrukce byla taktéž změněna na hliníkové slitiny a bylo použito výkonnější palivo. První test proběhl v roce 1999. Obě varianty se nacházejí ve výzbroji.

http://www.youtube.com/watch?v=D_ppDftz9dg


Hatf V (Ghauri I) (1 až 5) a pokročilejší verze Hatf VA (Ghauri II) (6)

Hatf VI, známá pod označením Shaheen II, pokořila hranici 2000 km, dostřel je udáván na cca 2500 km, s lehčí hlavicí možná i větší (bylo uváděno i 3500 km, což už je asi kapku moc). Momentálně je to asi nejvyspělejší pákistánská balistická raketa nacházející se již v řadové službě. Nese 700 kg hlavici (ale k dispozici je snad i větší 1200 kg hlavice, což by se samozřejmě adekvátně promítlo na dostřelu) s klasickou směskou možných náplní a relativně vysokou přesností navedení (údajně 50 m dle pákistánské strany, ale viděl jsem i údaj 350 m) díky terminálnímu naváděcímu systému oddělitelné hlavice této dvoustupňové střely (přidán další stupeň k raketě Shaheen I). Do budoucna se plánují další vylepšení jako například vícenásobná (MIRV) hlavice. První test proběhl v roce 2004, o rok později začala produkce (ve výzbroji odhadem nejméně 20 až 30 střel).


Hatf VI (Shaheen II)

Pořadová čísla VII a VIII si pak uzmuly střely s plochou dráhou letu Babur a Ra´ad.

Označení Hatf IX (nebo též Nasr) obdržela střela, která se z dosavadní linie poněkud vymyká. Ve své operační variantě se jedná o mobilní systém se dvěma střelami o dostřelu 60 km určených k nesení malé jaderné hlavice (nově vyvinutá plutoniová taktická hlavice o velmi „malé“ síle, cca pod 1 kt). Užívá elektrooptický naváděcí systém a dosahuje vysoké přesnosti. A pokud indické generalitě naskočily pupínky ze střely Babur, tak systém Nasr patří do obdobné kategorie. Až doposud Pákistán nedisponoval taktickou hlavicí dostatečně malého výkonu, na což hřešili indičtí plánovači v nové doktríně z roku 2004, kdy kalkulovali s výhodou masivnějších indických konvenčních sil při udržení omezeného konfliktu na bezjaderné rovině. Jak již ale bylo řečeno…až doposud. Střely Nasr tak nyní slouží jako odstrašující element vůči náhlému indickému přepadu. Tedy samozřejmě až budou zavedeny do služby, zatím probíhají testy (k prvnímu odpalu došlo v dubnu 2011).

http://www.youtube.com/watch?v=pH-PcVw3 ... re=related


Hatf IX (Nasr)

Vývoj se ale zdaleka nezastavil a ve hře jsou varianty Shaheen III a Ghauri III. Ghauri III má být třístupňová raketa s doletem až 3000 km (Ghauri IIIA dokonce až 3500 km) a Shaheen III pak vylepšením dosavadní řady Shaheen středního doletu. Po ukončení vývoje Ghauri III měla následovat Shaheen III, ale vzhledem k tomu, že první typ se zatím potýká s přiškrceným přísunem financí a možná je prozatímně pozastaven, tak těžko říci, kam zatím tyto typy dospěly.

Pátrač mě snad pochválí a Rase zabije ..ten chtěl Srbsko ..příjemné počtení.

Nechceš už to rovnou rozdělit na pozemní síly, letectvo a námořnictvo? Aby to nedopadlo jak s Íránem?

Nee, nehrozí, pokud jsem něco velmi hrubě nepodcenil Oni jsou relativně umírnění.

Ktomu koranu a dresu na ragby bych pridal palku na kriket Fajn cteni,doufam ze se dovime neco o tom nuklearnim mlejnku

Přidáno: OT řad M113, Saad, Talha, obrněné vozidlo Mohafiz na bázi Land Roveru, střely Anza a Baktar Shikan, střela Babur, ponorka Agosta 90B.

Mon 20 Jun, 2011 20:46
Přidáno: letouny Mirage III/5, letecká výzbroj - bomby PSD-1, TSD-1, HAFR/RPB-1, H-2 a 4, střela Ra´ad atp.

Sloučil Hydrostar

Přidáno: fregaty typu F-22P, hlídkové a raketové čluny Larkana a Jalalat, miniponorky typu MG-110, mina Starfish, letouny F-6, JF-17, K-8 a MFI-17/395.

Polarfox - musím sem zaspamovat i když kolegové moderátoři asi nebudou rádi. Radost jsi mi udělal.

Já jsem o Pákistánu a o jeho několika válkách s Indií napsal pro Palbu dlouhou a poměrně podrobnou práci. Ale čert ví jak je to možné, nějak ji nemůžu najít. Třeba by Tě zajímala. Jakmile ji najdu, doplním sem odkaz.

Polarfox - musím sem zaspamovat i když kolegové moderátoři asi nebudou rádi. Radost jsi mi udělal.

Tak to mě těší. Už zbývá jen pár drobností (tank Al Khalid, do kterého se mi kvůli zmatkům ve verzích moc nechce a zatím se mu úspěšně vyhýbám, ruční zbraně, UAV a balistické rakety) a můžu se přesunout dále.

Ten odkaz určitě pošli a nebo si to najdu sám, protože tuším, že u jedné diskuze jsi ho už udával.

Jinak někdo nějakou objednávku co by chtěl dále?...ve hře je Srbsko, Irák, Brazílie, Argentina, Egypt, Sýrie, Jordánsko, Kuba... Případně pokud by někoho ještě něco napadlo...pamatujte, čím větší zapadákov, tím lépe

ten chaos s verzemi bude v této oblasti poměrně typický.. co mě se ještě natrápí J-7M/F-7P/F-7MP.. děs běs...
Já bych si přál Kubu, protože je to takové to správné domácí kutilství

Polarfox - už jsem to našel.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3930

zatím jsem to četl jen v rychlosti, ještě se k tomu vrátím, ale je to polarfoxsky dobré
Možná jen nebylo by toho více k jadernému arzenálu?
Já bych ještě navrhl Vietnam, tam se teď musí dít věci. Jinak jsem pro Srbsko a Kubu.

Polarfox - už jsem to našel.

Děkuji

Možná jen nebylo by toho více k jadernému arzenálu?
Já bych ještě navrhl Vietnam, tam se teď musí dít věci. Jinak jsem pro Srbsko a Kubu.

Možná. Přinejmenším nosiče budou (narozdíl od Íránu, tam jsem je nepopisoval, zaprvé jsou celkem dost profláklé, zadruhé by mě asi z těch názvů a protichůdných informací hráblo)...samotné jaderné zbraně a vývoj..uvidím.

Vietnam je dobrý nápad, ale má jeden háček. Moc toho nevyvíjejí, spíše nakupují. Sice pravda že zajímavé systémy, nové stíhačky, miniponorky, raketové korvety atd., ale kupují.

Ale Kubánce bych mohl, mají pár opravdu luxusních námořních vychytávek ...ale ty pozemní taky stojí za to.

Přidáno: balistické rakety řady Hatf (Abdali/Ghaznavi/Shaheen/Ghauri/Nasr) a ruční zbraně.