Sovětský vzdušný protitankový boj 1941-45
Napsal: 12/7/2011, 00:42
V mém předchozím článku „Jagdflieger vs Il-2“ jsme mohli nahlédnout do souboje Luftwaffe s ruským bitevním letectvem. Nyní se zaměříme na boj sovětského letectva s těžce obrněnými prostředky. Původně jsem zde chtěl představit překlad zajímavého článku o ruských protitankových pumách PTAB, nicméně byla by škoda jej nezasadit do širších souvislostí, vyvstává nám tak pozoruhodná historie prolínající se celou německo-ruskou válkou, přes bitvu u Kurska či krvavou porážku a následný ústup německých armád během operace Bagration.
Odborná literatura popisující východní konflikt tyto souboje zcela přechází či nesprávně popisuje. Uveďme si alespoň jeden příklad za všechny. Skvělá kniha „Operace Citadela“ špičkového historika Janusze Piekalkiewitze se o tomto boji nezmiňuje byť ani okrajově, jindy se můžeme zcela chybně dočíst, že během bitvy u Kurska byly pro boj s tanky úspěšně masově nasazeny Il-2 s 37mm kanony (na frontu se ve skutečnosti začaly dostávat až počátkem srpna).
V titánském střetu u Kurska zřetelně dominovalo německé bitevní letectvo, které bylo značně podpořeno německou vzdušnou převahou, jednalo se o dobře známé Ju-87G a Hs-129 vybavené 37mm kanony, tyto stroje se v rukou zkušených pilotů proměnily ve velmi účinné tankobijce. Ani sověti však nepřišli s prázdnou a dokázali svým premiérově nasazeným protitankovým letectvem nepříteli zasadit tvrdé rány. Avšak nepředbíhejme.
Zastavme se nejprve u výše zmíněných kanonů 37mm. Státní výbor obrany si byl vědom klíčové role a významu obrněných divizí a tak 1. Března 1941 pověřil Iljušinovu konstrukční kancelář vývojem protitankové verze bitevního Il-2 s dvojící 37mm kanonů typu ŠFK-37 (zkonstruovaný inženýry z OKB-15).
Střelecké zkoušky sice ukázaly poměrně vysokou účinnost kanonu proti lehkým i středním tankům, avšak zástavba ŠFK-37 do draku Il-2 se ukázala jako ne příliš šťastnou volbou, kanony umístěné pod křídly zaklouzávaly při zpětném rázu společně s objemným zásobníkem, což neblaze ovlivňovalo podélnou stabilitu celého letounu. Pilot byl dále konfrontován s nízkou kadencí zbraně, aby spotřeboval celou zásobu munice, musel by na cíl naletět deset až třináctkrát, což bylo v bojové realitě sotva možné, přesto tyto stroje byly na konci roku 1941 zkušebně nasazeny v rámci letectva Západního frontu, výsledek byl očekávaný, osádky i velitelé 312. ŠAP se po zkušenostech jednoznačně vyslovili proti instalaci kanonů 37mm do Il-2. Podobně neslavně dopadl plamenometný systém AOG, jehož bojová hodnota byla mizivá.
Hledání účinné protitankové zbraně tady pokračovalo, hledala se jiná smysluplnější alternativa, padl návrh použít 8 závěsníků RO-132 s protipancéřovými raketami RBS-132, které se v bojích zatím osvědčily. Na jaře 1942 již bylo zřejmé, že kombinace klasických raket, bomb a kanonu Vja-23mm rozhodně na spolehlivé zničení tanku nestačí. Co se týká kanonu Vja-23mm, byla úspěšnost zaručena pouze u lehkých tanků a obrněných vozidel s tloušťkou pancíře do 20mm.
Nábojový pás projektilů BZ-23 do kanonu Vja-23mm
Lehký německý tank neodolal projektilu BZ-23, který prošel 15mm pancířem
Rakety RBS-132
Na rozdíl od hlavňové výzbroje, na užití neřízených raket existovaly protichůdné názory, mnohé posádky si ztěžovaly na velký rozptyl, jenž bez výjimky charakterizoval všechny rakety, jiní si je ovšem nemohli vynachválit a požadovali zvýšení počtu závěsů až na 10 či 12. Velmi oblíbené byly protipancéřové RBS-82, RBS-132 či tříštivotrhavé ROFS-132 jejichž přesnost a průbojnost značně převyšovala „obyčejné“ trhavé RS-82 a RS-132. Zmíněné střely dokázaly probít pancíř o síle 50 i 70mm, zatímco ROFS, pokud vybuchla i v malé blízkosti vozidla dokázala stále probít i 15mm. Jelikož jsou tyto střely na mnoha místech netu dobře popsány, nechci se o nich více rozepisovat, mohu ale doporučit tento článek Ing. Pavola Šuchy http://www.lietadla.com/vyzbroj/rs.htm .
Průraz pancíře 50mm po zásahu protipancéřové RBS-82
Přímý zásah motoru LT tříštivotrhavou raketou ROFS-132
Zásah motoru středního tanku PzKpfw III J trhavou raketou RS-82
Zásah hlavně stejného tanku střelou BT-37
Také střela BT-37
Il-2 napadly železniční uzel v Jaroslavci 1941
Pz III L zasažen Il-2, pravděpodobně bombou FAB, či Raketou.
Rovněž použití ampulí AŽ-2 bylo často úspěšné, jejich zápalná náplň KS se skládala z vysoce hořlavé směsi fosforu a síry, ta pronikala skrz průzory do interiéru tanku, Il-2 nesl 216 ampulí této látky v každém ze dvou podvěsů, účinnost AŽ-2 však velmi závisela na počasí a blízkosti hořlavých materiálů, skutečný přínos této zbraně však popíšu později.
Z pum byly nejvíce nasazovány pumy FAB-100, byly velmi oblíbené a za předpokladu, že explodovaly ve vzdálenosti 1-5m od tanku, měly sílu probít 30mm pancíř, k průbojnému efektu přispívalo působení tlakové vlny, která ničila nýtované i svařované spoje. V případě 50 a 25kg pum byl pro průraz 15-20mm nutný přímý zásah. Nutno dodat, že takový zásah byl velmi nepravděpodobný.
Operační vedení štábu VVS KA na základě frontových zkušeností z počátečního období války vyhodnocovalo efektivitu nasazení bitevních Il-2, závěr byl následný-na zničení jednoho lehkého tanku je třeba práce čtyř až pěti Il-2, v případě středního tanku je třeba nasadit již dvanácti až patnácti strojů, toto zjištění bylo velmi nepříjemné, bylo zřejmé, že je třeba hledat další řešení, padly dokonce návrhy, že je třeba zamezit mrhání prostředků a bitevníkům zakázat boj s tanky, ale i vyvinout nové protitankové palubní prostředky.
Mezitím se měly Il-2 soustředit zejména na nepřátelské mechanizované útvary, dělostřelectvo a podpůrná vozidla. Současně se OKB-16 začala zabývat vývojem kanonu 11P ráže 37mm, jeho výhodou oproti nešťastnému ŠFK-37 bylo zásobování nábojovým pásem, měl lepší charakteristiky a jednoduchou konstrukci vhodnou k sériové výrobě.
Již na konci roku 1942 se u bojových útvarů objevily dvě nepočetné testovací série Il-2 vybavené 37mm kanony, 8 Iljušinů s vylepšeným ŠFK-37 putovalo k 688. ŠAP na Donském frontu, a druhá skupina vybavená kanony P11 odešla ke 289. ŠAP v rámci Západního frontu. ŠFK-37 opět u vojskových zkoušek zcela propadl, piloti jej hodnotili jako vysloveně „neužitečný“ avšak P11 se pilotům zamlouval, přesto, že si byli vědomi nutností zvládnutí nových náročnějších technik pilotáže.
Kanon NS-37
Il-2 AM-38f s 37mm kanony, Státní zkoušky červen 1943
Vše se zdálo jednoznačné, P11 byl přeznačen na NS-37, zásoba nábojů se ustálila na 50 kusů na hlaveň, pumový náklad na 100, v přetížení na 200 kg, v této podobě měl vstoupit do výroby, téměř souběžně zaváděl VVS KA další želízko v ohni v podobě nové protitankové pumy PTAB-2.5-1.5, do těchto malých pum s kumulativní náloží o hmotnosti 1,5 kg byly vkládány velké naděje, a povíme si o nich později ještě mnohem více.
Od protitankového Il-2 si sovětské vrchní velení hodně slibovalo a doufalo, že v nadcházející letní ofenzivě roku 1943 pomůže rozdrtit německé obrněné divize. Bohužel, v bojové realitě se následně projevily závažné skutečnosti, úspěšnost střelby vzhledem ke spotřebě munice byla pouhá 3%. Il-2 s NS-37 podobně jako s ŠFK-37 špatně snášel zpětný ráz, navíc se přidaly problémy s asynchroností obou NS-37. Z testů na polygonu, dále vyplynula malá účinnost proti těžkým tankům Tiger, na které bylo nutné nalétávat pod velmi ostrým úhlem, to bylo pro většinu pilotů nemyslitelné. Sériová výroba protitankové verze Il-2 s kanony NS-37 byla následně zastavena, vyrobeno bylo necelých sto letounů.
Celkem 96 bojově nasazených letounů s NS-37, kdy první dorazily na frontu v srpnu 1943, opravdu neoslnily a není doložen žádný případ, kdy by vyřadily byť jediný tank, letoun měl navíc omezenou pumovou nosnost, což jeho bojovou hodnotu nadále snižovalo, piloti dokonce hodnotili kanon Vja-23 jako mnohem prospěšnější. Nepřekvapí proto, že i projekty jako NS-45 (45mm) byly smeteny ze stolu. NS-37 však více úspěšně pokračoval v osazení do letounu Jak 9T.
Blamáž s instalací 37mm kanonů, však bohatě kompenzoval PTAB, který tak pro vzdušný boj s tanky představoval vpravdě záchranu. Našemu dalšímu popisu protitankového boje, bude dominovat právě tato zbraň.
Neodbíhejme však od Jak-9T. Z vývojového programu nakonec nevzešel žádný specializovaný prototyp, použilo se standardní letadlo, tedy Jak-9, bylo však pro zástavbu rozměrného NS-37 s 32 náboji potřeba několik zásadních úprav, pilotní kabina se posunula 400 mm směrem dozadu, celá přední část byla vyztužena pro absorpci velkého zpětného rázu, byly zmenšeny palivové nádrže, takže letoun dokázal nést pouze 330 kg paliva. Od března 1943 do června 1945 bylo k bojovým útvarům dodáno 2 748 Jak-9 s touto úpravou. Letoun byl velmi úspěšný zejména proti bombardovacím svazům, kdy byly používány i kartáčové střely, úspěšné bylo i jeho nasazení proti nepřátelským lodím v Černém moři. O jeho nasazení proti tankům jsem zatím nedohledal podrobnější informace, ale zřejmě se na tento boj nespecializovaly, neboť byly zařazeny ke stíhacím plukům. Je evidentní, že tato zbraň i díky velmi zranitelnému motoru by však německé obrněnce příliš neohrozila.
Jak-9T
Jak-9B vybavený pumovnicí pro odhoz PTAB, zkoušky probíhaly v roce 1945
Z výše uvedeného souhrnu je zřejmé, že téměř od počátku německého útoku na SSSR, VVS naléhavě požadovala účinný prostředek k boji s německou tankovou hrozbou, o důležitosti tohoto problému svědčí skutečnost, že během prvních měsíců války bylo proti tankům mobilizováno prakticky celé letectvo rudé armády, které bylo vyzbrojeno raketami kalibru 82 a 132 mm, stejně jako leteckými pumami ráže 50 kg pro všeobecné použití. Rakety byly nákladné a bomby byly nedostatečně účinné, vzhledem k nízké přesnosti raket a bomb shozených piloty z programů rychlé přípravy, byly tyto metody nepřijatelné, krom toho bylo i množství přepravované munice nedostatečné, VVS prostě neměla účinný nástroj pro protitankový boj.
Technický popis
V srpnu 1941 byli inženýři zapojeni do vývojového programu pro novou munici, ten měl 3 části:
-Výbušné a zápalné zařízení na ničení tanků.
-Silné bomby schopné prorazit pancíř o tloušťce větší než 30 mm.
-Kumulativní bombičky s šestihrannou hlavou, schopné pronikat pancířem až do tloušťky 60 mm.
Jako první plody práce byly v letech 1941-42 představeny kapsle AŽ-2KS a zápalné bomby AO-50-100SL. Bohužel tato média nebyla proti tankům tak účinná, jak se očekávalo, například tříštivé bomby prorazily pancíř pouze tehdy, pokud dopadly do vzdálenosti 5m od tanku. Il-2 byl schopen nést pouze 4 takové bomby a pravděpodobnost přesného dopadu při vysoké rychlosti byla nízká.
Malé kumulativní bomby byly vyvíjeny v projekčních kancelářích GSKB-47, CKB-22 a SKB-35, během roku 1942 letci testovali 10 různých typů, nejúčinnější se ukázala bomba navržená inženýrem I. A. Larionovem, bomba měla hmotnost 10 kg a vzhledem k tomu, že Il-2 mohl nést 4 kontejnery (kazety) KMB (zásobník pro malé bomby), doporučila komise snížit hmotnost bomby na 2,5 kg, to pomohlo zvýšit přepravní kapacitu 4 krát a zároveň významně zvýšilo pravděpodobnost dopadu na cíl.
Kazeta KMB se plnila bombami PTAB, kazeta zajišťovala postupné uvolňování bomb, tak aby byly rozptýleny na větší ploše
Kazety byly umístěny v těchto pumovnicích, pod každým křídlem 2
Ve velmi krátké době (od prosince 1942 do dubna 1943) byla bomba navržena, postavena a prošla kompletním testovacím programem, bomby, které byly později nasazeny v bojích měly tělo a stabilizátor (vyrobeno z ocelového nýtovaného plechu) o tloušťce 0,6 mm. Pro zvýšení ničivosti, byla válcová část bomby naplněna šrapnely o síle 1,5mm. Přední část byla kulatá, aby se dosáhlo co nejvyšší působnosti náboje, v souladu s optimální výškou odhozu. Stabilizátor byl opatřen ocelovým rámem a přišroubován k tělu bomby, její pojistka, byla během přepravy nahrazena zástrčkou. Náplň PTAB tvořila výbušná směs TGA (směs trinitrotoluenu, hexagonu a hliníkového prášku), odpalován byl zápalnicí umístěnou v otvoru na přední části bomby. Vzhledem k tomu, že byly PTAB vypouštěny z kontejnerů (především u Il-2), byly vybaveny obojky.
Experimentální protitanková bomba PTAB-1.5 vyvinutá v roce 1942 TsKB-22 (standardní bomba PTAB-2.5-1.5. Technický výkres č. 3-01217 , modelový rok 1943).
Standardní protitanková bomba PTAB-2.5-1.5. Technický výkres č. 3-01278 , model 1943.
Standardní protitanková bomba PTAB-2.5-1.5. Technický výkres č. 3-01548, modelový rok 1944.
Během testování bylo zjištěno, že bomby prorazily horní pancíř samohybného protitankového děla StuG III, 30-52mm silný, v úhlu 90, 45 a 30 stupňů, nižší úhel dopadu dosáhl průniku pouze 30mm. Perforace byla většinou doprovázená odtržením pancíře na vnitřní straně plátu kolem otvoru. Při testování spolehlivosti byly bomby odhazovány z kazet umístěných na letounu Il-4, který cíle bombardoval ve výšce 50-100m a rychlosti do 280km/h. Všechny bomby a jejich pojistky pracovaly bezchybně. Během jedné zkoušky zasáhl přímým dopadem projektil pancéřovou desku na německém tanku a vytvořil otvor 55x110mm. Ačkoliv rozměry bomb překonaly zadání, byly na základě skvělých výsledků střeleckých zkoušek, letectvem protitankové PTAB přijaty. V lednu 1943 jim technický katalog přidělil název jako PTAB-2.5-1.5. a byl přidělen kód, № 3 – 01217.
PTAB v muniční továrně
Stalin si byl vědom skutečnosti, že státní výbor obrany přijal bombu, která byla stále nedostatečně prověřená, přesto nařídil spuštění výroby, technickou dokumentaci k výrobě bomb dostaly továrny č. 67 a 846, vybušninou byly osazovány v továrně č. 12. nedaleko Moskvy. Do 15. 5. 1943 bylo vyrobeno 800 000 kusů. Mezi květnem a srpnem bylo vyrobeno již 1 612 000 bomb PTAB-2.5-1.5.
Aby byl maximálně dosažen prvek překvapení, nařídil Stalin dodávat bomby k plukům pouze letecky a jejich použití bylo kategoricky zakázáno. Bomby PTAB prošly “bojovým křestem” 5. 7. 1943 v bitvě u Kurska. V tomto dni piloti 291. SHAP, pod velením plukovníka Vitruka v oblasti Voroněže zničili 30 německých tanků.
Il-2 byl vybaven čtyřmi kontajnery pod křídlem, každý obsahoval 72 bomb, při jednom útoku mohly být použity 1-2 kontajnery. Vzhledem k jeho účinnosti si PTAB mezi piloty získal velkou popularitu. S touto zbraní piloti úspěšně ničili i těžké tanky a všechny obrněná vozidla, dále působyli katastrofální škody na skladech munice a paliva, které nebyly dostatečně zajištěné. Zbraň byla nasazována i proti všem dopravním prostředkům silniční a železniční dopravy. Luftwaffe neměla žádné bomby jako tyto. Technická analýza však ukázala, že i přes mimořádnou průraznost této bomby, bylo možné zcela vyřadit tank jen dopadem do prostoru palivové nádrže či muničního skladu, bomba nedokázala vytvořit dostatečně silný akustický efekt, který by dokázal zabít i posádku, protože tanky byly uzavřené, poškozením motoru či převodovky byla vozidla vyřazena jen na chvíli, mohla být opravena a opět nasazena. Přesto není pochyb o tom, že bylo nutné nasadit bomby tohoto typu do služeb VVS, odhlédneme-li od účinku bomby, způsobyla silný psychologický účinek na nepřítele, na druhou stranu, náklady na výrobu této munice byly nízké a mohly být tedy nasazeny ve velkém množství.
Za vznik a vývoj PTAB byl v lednu 1944 inženýru Larionovi udělen Leninův Řád a v roce 1946 mu byla udělena Státní cena SSSR. V roce 1943 Sovětský průmysl vyprodukoval 5 954 668 a v roce 1944 celkem 6 753 628 kusů PTAB, za celou válku to bylo celkem 14 615 916 kusů PTAB-2.5-1.5.
V průběhu výroby bylo představeno několik menších technologických inovací, inženýři například věnovali pozornost řešení problémů s poruchami pojistek, byl měněn tvar stabilizátoru a délka bomby, přímo v muničních v továrnách, byl testován vzorek 5-6 kusů na každých 100 000 vyrobených kusů. V roce 1944 a po vyhodnocení zkušeností z bojového nasazení bomb PTAB-2.5-1.5, dostali specialisté za úkol dále rozvíjet bombu PTAB-10-2.5, která by byla schopna prorazit pancíř o síle 160mm, bomba již během prvních testů ukázala pozitivní výsledky, pokud jde o ničivou účinnost. Pro větší účinnost zejména proti pěchotě, byly v těle bomby umístěny šrapnely silné 2mm. Tentokrát zejména již kvůli velkým rozměrům, nebyla bomba přijata, přesto se později přikročilo k vojskovému testování v bojových podmínkách a tato zbraň byla nasazena u protitankových Il-2, bomba ale trpěla špatnou spolehlivostí, mnohdy uvízla v kontajnerech a vážně tak ohrožovala piloty a pozemní personál, navíc někdy vybuchovaly předčasně.
Experimentální protitanková bomba PTAB-10 - 2.5 vyvinutá v roce 1943 TsKB-22 (standardní bomba PTAB-10-2.5. Technický výkres č. 3-01400, modelový rok 1944).
Bojové nasazení
Během války si němci uvědomili nebezpečí této zbraně, jakmile zahlédli útočící letadla, snažili se rozptýlit anebo ještě lépe skrýt se v lese, pokud byl na dosah, ne vždy však byl les dostatečně hustý a takový manévr přeruší tankový útok. Pokud PTAB dopadal do lesa, vrchní větve stromů iniciovaly roznětky a bomby explodovaly vysoko nad zemí, což velmi snižovalo jejich účinek. V odezvě na toto chování nepřítele, vyvinuli sovětští piloti nové taktiky, slavný pilot Il-2 a dvojnásobný hrdina Sovětského svazu Michail Odintsov, k tomu říká:”V oblasti Sandomir nastal typický příklad duelu mezi tanky a letouny Il-2. V té době jsem bojoval jako součást 1. GŠAP, uprostřed bojů jsme obdrželi hlášení naší rozvědky, že německá vojska v oblasti, obdržela významnou podporu-desítky tanků “Tiger” byly tajně převezeny do oblasti po železnici, vozy byly již složeny z platforem a již se v koloně přesunovaly do bojové zony. Zdůrazňuji, že v každém pluku byla jedna protitanková letka vybavená PTAB a M-13, velitel pluku nařídil útok protitankovou skupinou, jako jeho zástupce jsem se ujal velení této mise. Zastihli jsme němce na cestě a následně vyřadili z boje 4-5 “Tigrů”, němci, jako obvykle našli úkryt v lese, střelba s těmito zbraněmi neměla v tomto případě smysl, tak jsme zavolali rádiem skupinu Il-2 vyzbrojenou zápalnými bombami “AŽ-2”, v důsledku toho, byly zapáleny všechny zbylé tanky.
Jak plyne z výsledků na střelnici, pokud je PTAB odhozen z 200m výšky, při rychlosti 340-360km/h, zasáhne jedna bomba oblast 15m, v závislosti na počtu nesených bomb, byla celková plocha, kterou bomby pokryly 15x 190-210m, pokud si uvědomíme, že každé auto či tank mají plochu 20-22m, bylo garantováno, že všechny vozy v této oblasti, budou zasaženy přímým dopadem bomby, takový důsledek zaručoval, že vozidla budou na čas vyřazeny, ale často zcela zničeny.
Velitel letky 58. ŠAP, A.A.Bondar zničil či poškodil 70 německých tanků
Pokud byl PTAB vypuštěn z výšky 75-100m, bomba zasáhla téměř všechny vozidla v pásmu 15x 70m.
Proto byl PTAB tolik efektivní za všech okolností, není divu, že tvůrce této zbraně získal vysoká státní vyznamenání, i přes určitý pokrok ve vývoji ostatních protitankových zbraní se PTAB stal od roku 1943 základním protitankovým médiem. Dopad pumy způsoboval výbuch munice, zapaloval pohonné hmoty a zabíjel posádky.
Má se za to, že minimální výška pro odhoz byla 70m, tím byla zajištěna stabilizace bomby do pravého úhlu při dopadu na cíl.
PTAB byl poprvé nasazen 5. 7. 1943 v bitvě u Kurska, jako první jej pravděpodobně použili piloti z 299. GŠAD, kdy napadly tanky v Maloarchandělsku a Jasné Poljaně. Masivní nasazení PTAB způsobilo mrazivý účinek na nepřítele. Jednotky, německé i sovětské si po dvou letech války již zvykly na relativně nízké účinky při útocích letadel na tanky, proto němci v prvním období žádná opatření s cílem zabránit útokům letadel, jakým bylo oddělení bojových formací od pěších kolon, stejně jako rozptyl vozidel v schromažďovacíh prostorech. Za toto byli němci velmi potrestáni, rozptýlené PTAB dokázaly najednou zničit 2-3 tanky, vzdálené 60-75m od sebe, tak se stalo, že německé tanky utrpěly velké ztráty i když Il-2 nebyly nasazeny ve velkém.
Zničená německá kolona nedaleko Bobrujsku, všimněte si odtržené střechy SHD "Stug",v důsledku exploze munice
Například jen pilotům z 291. ŠAD pod vedením plukovníka Vitruka, se počátkem července podařilo zničit 30 nepřátelských tanků, generálnímu štábu VVS, v jehož čele stál Maršál Novikov, byla plukovníkem Judjakovem odeslána zpráva:”Plukovník Vitruk a jeho piloti jsou fascinováni výsledky, dosaženými těmito bombami, ve všech případech posádky ohlásily, že vzhledem k přímým dopadům PTAB byla všechna vozidla zapálena.
Piloti Il-2 z 3. a 9. ŠAK (letecký smíšený sbor), na konci dne 6. 7. 1943, zničili nebo poškodili PTABem 90 tanků a obrněných vozidel, stalo se to na bitevním poli v oblasti, kde vojska přecházela přes řeku Doněck.
7. 7. 1943 ve 04:40 a 06:40h, vzlétly 2 obří skupiny Il-2 z 1. ŠAK v počtu 46 a 33 letadel a podporou 66 stíhačů, jednalo se o podporu 3. Mechanizovaného sboru 1. obrněné armády. Útok se soustředil na koncentraci tanků připravených na výchozí pozici k útoku, bylo to v oblasti Syrtsevo-Jakovlev, 300-350 tanků se chystalo zaútočit na Krasnaju Dubravu a další uskupení asi 100 tanků mělo napadnout Balšoje Myjašky. Útoky 1. ŠAK, jako opatření 3. Mech. sboru bylo úspěšné, němci nedokázali zlomit druhou obrannou linii ve středu 1. obrněné armády, fotodokumentací bylo doloženo poškození nebo zničení 200 tanků, samohybných děl a obrněných vozidel.
Podle záznamů německé 3. obrněné divize SS”Totenkopf”, trpěla skupina po celý den několika masivními údery Il-2, ztratila celkem 270 tanků, samohybných děl a obrněných vozidel, hustota dopadajících PTAB byla taková, že bylo zaznamenáno více jak 2000 přímých dopadů PTAB-2.5-1.5.
Poté co němci zažili šok, začali své formace více rozptylovat, v důsledku toho se špatně držel směr tankových formací, načasování a celkově se zhoršila komunikace. Účinnost PTAB se tím snížila 4-4,5krát, ale stále byla 2-3krát účinější než nasazení kazetových bomb (AO), nebo všeobecně používaných FAB.
VVS následně přijala novou verzi nákladu pro Il-2, když byl útok prováděn proti tankům či velkým skupinám nákladních vozů, byly bitevníci osazeny PTAB, v případě, že se jednalo o útok na bitevním poli proti rozptýleným formacím tanků a pěchoty, byly Il-2 naloženy tímto způsobem: 50% nákladu PTAB a 50% FAB-50 či FAB-100.
Když byly tanky soustředěny ve velkém množství na relativně malé ploše, každý pilot si vybral pro útok centrální část, poté v daném pořadí zaútočil pod úhlem 25-30 stupňů, PTAB byly odhozeny ve výšce 200-400m za pomoci dvojice kontejnerů (KMB), vždy se záměrem zasáhnout celé skupiny vozidel, v případě nízké oblačnosti, byl proveden horizontální průlet vyšší rychlostí ve výšce 100-150m.
Když byly vozy rozptýlené na velké ploše, piloti útočili na jednotlivé vozy, v tomto případě byly PTAB odhazovány v nižší výšce 150-200m a vyprázdněn byl pouze 1 kontejner.
Válečné zkušenosti ukazují, že na zničení každých 10-20 tanků bylo nezbytné vyčlenit asi 3-5 skupin Il-2 po šesti letadlech, které působily v pořadí, jedna po druhé, či po dvojicích.
Na rozdíl od PTAB-2.1-1.5 a všeobecně používaných FAB-50 a FAB-100, byly u protitankových Il-2 nasazeny a široce používány zápalné kapsle AŽ-2, které se ukázaly účinné proti všem typům vozidel. Bitevní letectvo jen mezi 5-10. červencem nasadilo 4000 kapslí AŽ-2, tedy přibližně stejné množství jako všech univerzálních bomb, tyto údaje, ale nejsou nic proti intenzitě nasazení PTAB, těch bylo v tomto období na nepřítele vypuštěno 23 315.
Účinné byly útoky v oblasti Semenovka Buzuluk, vedené kapitánem Smirnovem a seržantem Strašinem, oba z 874. ŠAP, podali následující hlášení:“I když nepřítel začal rozptylovat své tanky ve velkých oblastech a to ve vzdálenostech 60-75m od sebe, pozemní síly potvrdily 14 hořících tanků a 30 poškozených. Il-2 dosáhly bojiště klesáním z 1100m na 500-600m, v této výšce odhodily celkem 792 PTAB-2.5-1.5, později jsme zjistili, že přímý dopad tanky zcela zničí či poškodí, vyvolá požár či způsobí explozi munice.
Posádky stejného regimentu zasahovaly i v oblasti Maloarchanďelsk s nasazením 500 bomb PTAB. Velké množství těchto bomb shozených z každého Il-2 v krátkém čase, byl účinný zejména proti opevněným cílům v místech jejich koncentrace, či v místech počátečních útoků a na přechodech řek. Z archivních dokumentů je zřejmá vysoká hodnota útoků Il-2 pro velitele pozemních vojsk. Například velitelství 2. obrněné armády, poslalo děkovný telegram veliteli 16. Letecké armády, který popisuje:“Po celý den 10. 7. 1943 provádělo letectvo masivní útoky na koncentrace tanků a pěchoty nepřítele, severně od Ponyri, naše jednotky byly fascinovány prací “stalinových nájezdníků“ a posíláme mnoho díků, věříme a těšíme na další spolupráci při nastávajících útocích a věříme, že brzy dosáhneme konečné vítězství.
Později Státní výbor, který provedl šetření ve výše uvedené oblasti, stanovil, že letectvem bylo zničeno a poškozeno 44 tanků, z toho pouze 5 zničily bombardéry (v důsledku zásahu FAB-100 a 250), zbytek byl obětí Il-2 z 299 GŠAD, při posouzení těchto tanků a samohybných děl, které zasáhly PTAB, bylo zjištěno, že škody již nebylo možné opravit, protože oheň zničil všechny systémy v tancích, pancíř při požáru již ztrácí své vlastnosti a exploze jej ještě více poškodí. Výbor při analýze došel k závěru:“PTAB je vhodný pro všechny účely, množství aut a samohybných děl zničených PTAB je ve skutečnosti mnohem vyšší“. Vysoká účinnost PTAB, byla nečekaně potvrzena i jiným způsobem, v oblasti Podmaslovo Il-2 omylem udeřily na vlastní vojska, tank T-34 byl po dopadu PTAB totálně zničen a rozpadl se na několik částí, komise šetřící tuto nehodu, uvedla v hlášení, že bylo napočítáno celkem 7 průrazů pančířem.
Takto dopadl T-34 po útoku PTAB
Konvoj zničených SHD, Ryžský směr, 1944
Armádu, všechny tyto zprávy vedly k závěru, který interpretoval vedoucí provozu generálního štábu VVS, generál Žuravliov:“ Nasazení PTAB vyřešilo hlavní problém nízké efektivity letectva, kdy byly v protitankovém boji nasazovány klasické tříštivé bomby, které dopadaly v potřebné vzdálenosti od cíle s nízkou pravděpodobností. PTAB je nutné vyrábět ve velkém a nasazovat je v boji v co největší míře, zejména na mechanizované složky, železniční cíle, koncentrace vojsk, dělostřelecká postavení a všechny podobné cíle, proti všem těmto cílům je PTAB úspěšný“.
Mezi prvními kdo PTAB použil v boji, bylo 61 pilotů ze 7. ŠAP a 291. ŠAD, 5. 7. 1943 brzy ráno v oblasti Butovo, skupina Il-2 pod vedením seržanta Dobkeviče, napadla nepřátelské kolony. Při odletu osádky jasně viděly velké množství hořících tanků a jiných vozidel, při ústupu navíc odrazily stíhací útok, jeden Messerschmitt byl sestřelen a pilot zajat. Velitelství se rozhodlo stavět na tomto úspěšném útoku a následně do boje vyslalo 241. a 617. ŠAP na místo výchozího útoku nepřítele, podle zprávy pilotů, bylo zničeno 15 tanků a 6 jiných vozidel, celkem odhodili 1 248= PTAB, 8= AO-28, 28= RS-82, 890= projektilů z kanonu Vja-23mm. PTAB byl ten den nasazen i u 266. ŠAP, skupina se skládala z deseti Il-2, které zaútočily na nepřátelské tanky, stojící v oblasti Jakovlev-Pogorelov, zničeno bylo 10 tanků a 10 nákladních vozů, došlo k velké explozi, kromě klasických bomb, bylo nasazeno 491 PTAB. Využití nových bomb, upoutalo pozornost velení Voroněžské fronty, generál Vatutin poslal Stalinovi noční zprávu:“8 Il-2 bombardovalo koncentraci tanků, za použití nových PTAB, účinnost je velmi dobrá, bylo zničeno 12 tanků“.
Pozitivní posouzení bomb PTAB se odráží také v dokumentech 2. letecké armády:“Letecké posádky, které v útocích proti tankům použily nový typ bomby, jsou jím fascinovány, každá mise s nasazením PTAB, je velmi efektivní a nepřítel vždy utrpěl velké ztráty“.
Vojáci a důstojníci nepřátelských divizí, které byly zasažené, si okamžitě všimli síly útoků ruských letadel, například jeden zajatý tankový velitel, u výslechu uvedl:“Šestého července v pět hodin ráno, v oblasti Bělgorod, naší tankovou skupinu, sestávající ze 100 kusů obrněných vozů napadly Il-2, účinek způsobený tímto útokem jsem nikdy předtím neviděl, během prvního útoku, bylo zničeno asi 20 vozů, současně druhá skupina Il-2 napadla motorizovaný prapor pěchoty, která byla naložená ve svých vozidlech, na naše hlavy dopadala sprška bomb a palba z kanonů, bylo zničeno 90 vozidel a zabito 120 vojáků a důstojníků, během války na východní frontě, jsem ještě neviděl podobnou akci ruských letadel, chybí mi slova popsat všechny brutality tohoto útoku“.
Je pravděpodobné, že tento útok patří 61. ŠAP, 7. 7. 1943 zaútočila 291. ŠAD, na kolonu obrněných vozidel (asi 400 vozidel) na silnici Tomarovka-Čerkaskoje, Il-2 pod vedením seržanta Baranova přešly do útoku ve výšce 200-300m, provedly dva průlety, při kterých odhodily 1600 protitankových PTAB, následně zaútočila druhá skupina Il-2, pod vedením seržanta Lubova, při odletu osádky napočítaly asi 20 hořících tanků.
Čermysev, velitel 183. Smíšené divize, která byla součástí obrané linie Voroněžské fronty, uvádí:“ Kolona obrněných vozů v čele s “Tygry“ se pomalu pohybovala k našemu území, pálily za svých zbraní a vypouštěly sondážní projektily, trochu jsem znervózněl, byly příliš početní, dokážeme je zastavit? Najednou se objevily naše šturmoviky, všem se nám ulevilo, Il-2 zahájily velmi nízký útok, jeden po druhém, bitevní pole pokryl černý kouř, poprvé jsem byl svědkem takového mistrovství našich pilotů.
Podle zpráv 2. Letecké armády, bylo během útoků 7. 7. u 297. ŠAD, spotřebováno 10 272 a následující den 9 727 bomb PTAB.
PTAB začal být taky užíván piloty 1. ŠAK, kteří na rozdíl od svých kolegů, prováděli útoky ve velkých skupinách, 40 a více letadel Il-2, 7. 7. 1943 vzlétlo 80 těchto letounů pod vedením Rjazanova, do oblasti Jakovlev-Syrtsevo. Zapojili se a pomohli odrazit útok čtyř obrněných divizí, které se pokusily využít úspěchu německé ofenzívy proti Krasnaje Dubrovce a Balšoje Majaški.
Mnoho zpráv pilotů o velkém množství zničených vozidel, samozřejmě, zvýšilo podezření mezi vysoce postavenými členy VVS. Proto byli k misím dosazeni pozorovatelé, kteří byli přímo důstojníky divizních štábů a veliteli pluků osobně, pozorování se dále účastnili důstojníci ze štábů pozemní armády. 7. 7. 1943 byl do bojového letu zařazen zástupce velitele 299. ŠAD, vojenský inženýr Šerbin, mise prováděné 217. ŠAP, do oblasti severně od Ponyri, se účastnilo 7 Il-2, v oblasti bylo zjištěno 35 tanků zakopaných v zemi a 15 pohyblivých. Il-2 se vrhaly na cíl z 800-900m, pod úhlem 20-25 stupňů, 2 letadla nesla PTAB-2.5-1.5 a zbytek, tedy 5, bylo naloženo FAB-50, byly provedeny 2 útoky na cíl, PTAB zasypaly vozy, z nichž 3 zachvátily plameny, posádka bezpečně viděla plameny, které přecházely v hustý černý dým.
Nepřátelské tanky, byly neustále pod tlakem Il-2, po dobu celé obranné fáze epické bitvy o Kurský výběžek. Není tedy překvapivé, že 8. 7. uznala 2. letecká armáda vysokou efektivitu nových kumulativních bomb. Speciální pozorovací výbor se účastnil mnoha misí, včetně 617. ŠAP, která v počtu 6 Il-2, pod velením majora Lomotseva, provedla útok na oblasti Pokrovka, Jakovlev, Kozmo-Demianovka, během prvního útoku, se na německé tanky vrhl sextet Il-2 z 800-600m, nejprve byly odhozeny PTAB, při druhém útoku byly odpáleny rakety RS a při posledním ataku byla ve výšce 200-150m, zahájena palba z kanonů a kulometů, podle komisařů, byly pozorovány 4 explodující a 15 hořících tanků.
Tanková kolona Pz.IV byla překvapena útokem ze vzduchu při přechodu přírodní překážky.
Ani maskování v tomto případě nezabránilo útoku na obrněnou kolonu. Bitevní letky měly vždy dostatek cílů a téměř vždy dokázaly nepřítele najít.
Stug III zasažen na polní cestě.
SHD Marder zasažen na bitevním poli u Kurska, exploze munice jej proměnila v bezcený šrot.
Na kolonu drahocených SHD Hummel byla navedena útočná skupina Il-2, mírný porost nedokázal skupinu bezpečně skrýt. Jasko-Kišiněvská operace.
Osádka SHD Wespe musela svůj znehybněný stroj zanechat nedaleko cesty, po leteckém útoku. Tyto otevřené stroje Byly velmi zranitelné. Snímek je zřejmě z Běloruska 1944.
Velení VVS nakonec po této exkurzi v první linii, za účelem zjistit účinnost PTAB, konstatovalo:“Uváděná čísla o obětech nepřítele, která uvádějí pilotní zprávy, jsou správná“. 7. 7. 1943 piloti provedli v oblasti Kaša, 3 velké útoky v čase mezi 15:40-17:15 (v každém nasazeno 20-30 Il-2), zdrcující údery dolehly na 16. obrněný sbor 2. tankové armády a z 200 obrněných vozidel, bylo 34 zničeno. Podle německých údajů, 9. obrněná divize v oblasti Kašan ztratila 7. 7. 1943 dokonce 70 obrněných vozidel po překvapivém útoku ruských bitevníků, v důsledku toho divize zastavila útok a stáhla se z boje.
9. 7. 1943, 5. GŠAD, během dne doslova roztrhal motorizované kolony v oblasti Maslova Pristan, zničeno nebo poškozeno bylo 47 obrněných vozů a až 147 nákladních vozů.
Zpráva z operačního štábu VVS KA, 12. 7. 1943, který informoval o účinnosti a využití PTAB-2.5-1.5:“…V tajné zprávě, zaslané 11. 7. 1943, generálplukovník Vorožkin, informoval Stalina, že podle pozorování pozemních jednotek v oblasti č. 255,1 zaútočilo 6 Il-2 na 15 tanků Tiger a 6 z nich bylo zničeno. 5. 7. 1943 skupina 8 Il-2 zničila 16 obrněných vozidel, 10. 7. Na jednom z kopců, jižně od Kaširu, byla zjištěna velká koncentrace aut, vyslaná skupina Il-2, zasáhla 30 aut a dalších 14 skončilo v plamenech, zbytek se rozptýlil a zmateně začal ustupovat na sever. 9. 7. v 6:00, byl proveden soustředěný útok na nepřátelskou 9. obrněnou divizi (prostor Soborovka), tato divize, byla připravena vyrazit k útoku, do operace bylo nasazeno 110 bombardérů a 62 Il-2, nepřítel utrpěl velké ztráty“…
Zprávy od 225. ŠAD o nasazení PTAB:“15. 7. 1943 čtyři posádky z 614. ŠAP, napadly během Kurské bitvy německé tanky (8 z nich byly tanky “Tiger“), které prováděly protiútok na naše pozice, jihozápadně od Podmaslova, Prilepu a Filatovky. Piloti odhodili PTAB a 7 tanků, z toho 4 těžké zapálili. 16. 7. 1943 v 13:03, 19 posádek, první skupině velel seržant Rogačev a druhé kapitán Černjavskij, napadlo tanky v oblasti Podmaslovo, Prilep a Filatovka, bylo zničeno 10 tanků a sestřeleny 3 Fw-190 (sestřely si připsali Marškov, Soljanikov a Kozlovski) …16. 7. 1943 posádky 810. ŠAP v prostoru Podmaslovo, Fedorovka a Folatovka, mimo jiných zbraní, odhodily celkem 2700 PTAB a zničily 17 tanků.
Slovy němců
Vzpomínky němců jsou z různých částí východní fronty od bitvy u Kurska po operaci Bagration a následného ústup skupiny armád „Střed“.
Bývalý náčelník generálního štábu 48. bitevního sboru, generálmajor Friedrich von Mellenthin napsal:“Mnoho našich vozů se stalo obětí ruských letounů, ačkoli naše letectvo, mělo ve vzduchu velkou převahu, každodenní vojenské operace (od listopadu 1941) byly doprovázeny útoky ruských bombardérů, především Il-2 nám způsoboval těžké ztráty“. Legendární velitel 2. tankové armády generálplukovník Heinz Guderian, ve své zprávě ústřednímu velení píše:“Il-2 nám způsobují potíže…“ Letecký inspektor vzdušné obrany Německa Adolf Galland, ve svých pamětech poznamenal:“Každý, kdo byl na východě, může potvrdit, že šturmoviky bylo prolito mnoho krve“. Poručík Fridrich Alfred, zajatý 2. 7. 1944, u výslechu uvedl:“Německé kolony, pohybující se po silnicích na ose Orša-Minsk a Mogilev-Minsk, byly v úsecích vedoucích lesem, pravidelně napadány Il-2, vzhledem k tomu, že kolony se zde pohybovaly v dvoj až trojstupech, škody na kolonách byly katastrofální, často 50-60%, 50% všech zabitých posádek šlo na vrub šturmovikům. Všechny silnice byly lemovány tisíci zničených vozidel, mrtvých vojáků a koní. Morální škody způsobené ruským letectvem, byly obrovské, když se objevily šturmoviky, naši vojáci opouštěli svá vozidla a běželi se schovat v lese, některá vozidla se snažila uniknout ze silnice, uvízla v bažinách a vytvářely se kontinuální dopravní zácpy“.
Velitel 4. armády, Kurt von Tippelskirsch, později napsal:“Pokračující útoky ruských letounů, nám způsobují katastrofální škody, vytvářejí nekonečné dopravní zácpy kolonám, které byly na ústupu, ruské Il-2 neustále napadaly a ničily mosty přes řeku Berezinu, tím se na východním pobřeží, vytvářely obrovské koncentrace vozidel.“
Most přes Berezinu zničily Il-2 ze 4.letecké armády
Letecky zasažený PzKpfw IV během operace "Bagration"
Několik zdrojů uvádí, že se jedná o vzácný snímek útoku Il-2 s AŽ-2, já se však domnívám, že na fotografii je Ju-87, přesto není zcela vyloučeno, že se jedná o ukořistěné AŽ-2
Na první pohled zdánlivě dětská omalovánka, jejím autorem je mnohokrát vyznamenaný pilot Il-2 V. Svišev. Povšimněte si rozmístění německé techniky v koloně a Flaku včetně jeho směru střelby. Šturmoviky zaujaly útočný kruhový manévr, jelikož se na zteč vracely několikrát, muselo se oboustraně jednat o nervy drásající záležitost.
Joachim Insel, velitel 65. pěší divize, byl zajat 11. 7. 1944, jižně od Minsku, dal následující hodnocení ruským bitevníkům:“Ve velkých operacích ruské pozemní armády, hrály ruské letouny klíčovou roli, základem jejich úspěchu byl Il-2, v tomto mělo letectvo na výsledek celé kampaně velký vliv, Il-2 byl používán ve velkém počtu, byl efektivní a účinný prostředek pro maření plánovaného ústupu našich vojsk do nových obranných pozic, frustrovaný tok našich kolon by zachvacován panikou, ruské letectvo nám nedalo žádnou možnost organizované obrany u tak důležité přírodní bariéry, jakou byla Berezina, morální škody, způsobené ruským letectvem, byly obrovské, naši velitelé, nebyli schopni bojovat s takovou převahou ze vzduchu“.
Následující fotografie jsou z evidence 16. letecké armády, první běloruské fronty, němci již více nemohli zadržet ruské zálohy, a tak se sbor spěšně stahoval po silnici na Bobrujsku, Žlobinu a Rogačeva, v oblastech kde němci překračovali řeku Berezinu, se německé kolony staly terčem pro ruská letadla 16. letecké armády, pohyb mimo silnice byl velmi obtížný, vzhledem k bažinatému a zalesněnému terénu, němci se museli soustředit na silnicích. Situace se dramaticky zhoršila, když 27. 6. 1944 zaútočily ruský obrněné sbory na křižovatku dvou silnic, na silnicích byly obrovské dopravní zácpy, které byly průběžně napadány ze vzduchu, zde jsou některé příklady:
Vzhledem k peklu, které vládlo na silnici, spěchala německá vojska k mostu přes Berezinu, tam je však čekalo další překvapení v podobě neustávajících leteckých útoků.
Zničená německá kolona na cestě do Žlobin. V popředí je lehký samohybný stíhač tanků "Marder", na pravo v pozadí samohybný protiletadlový komplet Flakvierling, na levo polopásový transporter.
Zasažená německá dělostřelecká kolona na cestě do Žlobin nedaleko obce Dubovka, přímý dopad FAB-250 na koncentraci vozidel, zcela ochromil provoz na pozemní komunikaci.
Zcela vlevo, samohybné dělo "Hummel", vlevo Flak typ 18, uprostřed Pz. IV a další zničená vozidla.
Oblast nedaleko mostu přes Berezinu
Typická ukázka německé porážky v roce 1944, ustupující kolony v Bělorusku, byly kdykoliv beztrestně napadány ze vzduchu.
Tisíce vraků zničené techniky v těchto oblastech, lemovaly celé silnice.
"Stug" na mostě. Samohybné protitankové dělo, vstoupilo na most v okamžiku, kdy na něj zaútočily Il-2. K incidentu došlo na řece Basje.
Velitel obrněné skupiny “Východní Prusko“ generálporučík Dietrich von Saucken:“Ruská letadla představují extrémně vysokou pomoc, při dosažení úspěchu Rudé armády, a to zejména v poslední době. Naše letecké síly za poslední 2 roky značně zaostaly za ruským letectvem. Přítomnost ruských letadel na bitevním poli je velmi důležitá pro výsledek boje, jejich účinnost v oblasti Danzig byla obrovská…letouny mrzačí ovladatelnost našich vojsk, zabraňují přísunu rezerv na frontu, neustále útočí na naše komunikace, nejsme schopni nijak ochránit naše vojáky před masivními leteckými útoky, naši stíhači jsou neutralizováni obrovskou ruskou převahou ve vzduchu, naše flaky jsou ničeny a trpí nedostatkem munice…v oblasti Danzik na východě Pruska jsou prováděny prakticky neomezené letecké útoky, což způsobuje těžké ztráty…Především se jedná o dobře známý Il-2, který provádí vytrvalé útoky na pozice pěchoty, dělostřelectva a silniční přepravu, efektivně používá tříštivé pumy a palubní zbraně“.
Velitel 1. Brigády těžkých minometů, generálporučík Gross, prohlásil:“Poslední dobou rusové nasadili jejich Il-2 ve velkém, je to účinná zbraň na podporu vlastních pozemních jednotek. Il-2 se ne vždy podaří způsobit velké ztráty, ale morální škody jsou značné, letecké útoky způsobily 60% našich celkových ztrát.“
Velitel 203. pěší divize generálporučík Gedik uvedl:“V průběhu únorových bojů v oblasti Heiligenbeil, bylo naše dělostřelectvo z velké části neutralizováno útoky Il-2. Zvlášť účinné byly jeho údery na přístav Hel, kde bylo potopeno a poškozeno velké množství lodí“.
Během operace Jassy-Kišinev (srpen 1944), prováděné 2. ukrajinským frontem, bylo během prvních 4 hodin hlavního úderu 27. armády, na bitevním poli přítomno vždy 28-32 Il-2, skupiny tvořily 12, 16 a 20 letounů, byly odpovědné za poskytování letecké podpory útočících vojsk, toto působení způsobilo, že nepřátelští vojáci, začali utíkat z boje a zcela narušili přísun vojsk, totálně zmařený byl v této části fronty pohyb zásob.
Jeden německý důstojník, zajatý během této operace, popsal působení Il-2 takto:“Když se zastavil ruský dělostřelecký útok, mysleli jsme, že se můžeme rychle zotavit a připravit na následný pozemní útok, ale ve vzduchu se objevil Il-2 a nenechal nás na pokoji, byli jsme nuceni opustit své zbraně a běželi jsme se zachránit, Il-2 byly celé hodiny nad námi, byla to nepopsatelná hrůza!“…
Německé motorizované kolony, Bělorusko 1944
Vyřazené německé dělostřelecké baterie, Bělorusko 1944.
Il-2 si tak vysloužil mnoho přezdívek, ruští inženýři jej nazývali “létající tank“, ruští piloti “hrbáč“, pro jeho výrazný profil, němečtí piloti mu říkali “Betonflugzeug“ a “Zementbomber“, německé pozemní jednotky jej přezdívali “Fleischer“, “Fleischwolf“, “Eiserner Gustav“ a “Schwarzer Tod“.
Ze zprávy komisariátu lidové obrany o účinnosti letectva na nepřátelská vojska, můžeme čerpat, následující závěry:“Chcete-li zničit tanky, je třeba použít kazetové bomby 20-25kg, tříštivé či výbušné bomby 50kg (upravený dělostřelecký granát) FAB-50, FAB-100, speciální protitankové PTAB-2.5-1.5., kanony 23mm a 37mm. Z těchto uvedených prostředků lze PTAB považovat za univerzální zbraň, která má dostatek síly k ničení tanků všeho druhu a jiných obrněných cílů, běžně se vyskytujících v oblasti bitvy (samohybná děla, obrněná vozidla, obrněné transportéry). Ostatní bomby jsou primárně vhodné k ničení pouze lehkých tanků a nákladních automobilů. PTAB byl poprvé nasazen během operací v létě 1943 a navzdory své malé hmotnosti (1,5-1,6kg), tato bomba dokáže při přímém zásahu v úhlu 0 stupňů prorazit pancíř až do 60mm, při dopadu bomby na trup, způsobí zapálení palivových nádrží, explozi munice či střepiny zabijí posádku vozu. Vysoká účinnost této bomby je způsobena nárazovou vlnou, která je soustředěna v jednom místě, její hodnota je 11 000 m/s. Bojové nasazení, prokázalo vysokou účinnost proti tankům, samohybným dělům, stejně tak dopravním prostředkům, obrněným vlakům a tak dále. Studie tanků, zničených našimi šturmoviky, které nepřítel opustil při ústupu, ukazuje, že přímý dopad dokáže tank zcela zničit či vyřadit z boje. Například v bojové oblasti Ponyri, PTAB zasáhl těžký samohybný kanon “Ferdinand“, bomba prorazila 20mm pancíř a v levém horním rohu pronikla a zapálila palivovou nádrž, oheň podnítil explozi munice, vůz byl tímto zcela zničen. V prostoru Chotyněck, byl nalezen střední tank “Panther“, který byl zasažen třemi PTAB, jedna bomba pronikla pásem bočního pancíře a další u paty věže prorazila 45mm pancíř. V oblasti Dragunskaja (10km od Tomarovky), nepřítel ztratil 6 Pzkpfw IV, zničených PTAB, všechny tanky byly vypáleny, u 4 z nich explodovala munice.
Pz. V "Panther", 10km od Butovo, tank byl napaden Il-2, dopad PTAB způsobyl výbuch munice.
Použití PTAB zvýšilo efektivitu našeho letectva proti tankům, toto nasazení zvýšilo pravděpodobnost přímého zásahu tanku, neboť bomby pokryjí velkou plochu s dostatečnou hustotou výbuchů“.
Závěr zprávy:
1. Účinnost letadel se s užitím kazetových či konvenčních bomb, byla proti tankům nízká, skupiny tanků, které jsou maskovány a rozptýleny, zpravidla trpí menšími ztrátami.
2. Nejúčinnějším prostředkem pro boj s tanky jsou speciální protitankové PTAB, které dokážou prorazit pancíř všech známých obrněných vozidel a zapálit palivo či munici uvnitř.
3. Nasazení PTAB výrazně zvyšuje pravděpodobnost přímého dopadu na obrněná vozidla.
4. Účinnost PTAB je výrazně omezená, při útoku na tanky, které se uchýlily do lesa, v těchto případech, je třeba nasadit FAB-100 a v suchých obdobích roku AŽ-2, s cílem zažehnout v lese požár.
T. P. Punijov, pilot Pe-2 se v jednom rozhovoru, vyjádřil o PTAB takto:
Používali jste PTAB často?
Ano, bylo to často, toto bombardování byla velmi účinná metoda, pokud byla objevena koncentrace nepřátelské techniky, pak jsme byli vysláni s nákladem PTAB, jediné letadlo mohlo nést 400 kusů těchto bomb, které mohly zničit mnoho cílů, byly totiž rozptýleny do velkého“mraku“, který zasáhl velkou plochu, obvykle nás v misi letělo 9-15 letadel. Představte si to peklo tam dole, PTAB byla malá bomba, ale velmi smrtící. Řeknu vám jeden případ, který se stal v roce 1945.
Letěli jsme na průzkum v oblasti Jurij Gnusarev. Bylo to v mizerném počasí, těžké mlze, při horizontální viditelnosti 1km, což byla u rychlého Pe-2, zanedbatelná viditelnost, najednou jsem rádiem dostal zprávu:“Tam dole vidím tanky!“Následně byla rychle zorganizována naléhavá mise, složená z 15 nejzkušenějších posádek, které šlo sehnat. Mezi nimi jsem byl zvolen i já. Navigátor musel být “stopařský pes“, aby mohl vést skupinu v těchto povětrnostních podmínkách, ale měli jsme jednoho takového v našem týmu, byl to Konstantin Borodin, svým povoláním námořník. Nevím, jak se cítili ostatní, ale já byl opravdu na cestě k cíli k smrti vyděšený. Letěli jsme v mlze ve výšce 350m, stačí malá chyba a střetnete se se zemí. Konstantin ale odvedl dobrou práci a přivedl nás přímo až nad kolonu německých tanků, navázali jsme přes mlhu vizuální kontakt, ale oni byli těsně pod námi, je jasné, že v této situaci jsme nemohli zaútočit, protože bomby by dopadly za cíl, bylo to tak náhlé, ani němci nestříleli, neměli čas reagovat. Otočili jsme se, rozdělili na 3 skupiny po pěti a takto jsme zahájili útok. Němci si mezitím uvědomili, že byli objeveni a zahájili brutální palbu, stříleli se vším, co měli, od samopalů po flaky, drželi jsme dráhu letu a odhodili PTAB, ještě předtím jsme aktivovali kamery pro záznam poškození na zemi. Na tyto vteřiny při útoku nikdy nezapomenu.
Vrátili jsme se všichni, nikdo nebyl sestřelen! Konečně jsme stáli na pevné zemi, čekal jsem spokojený v letadle a čekal na příjezd svého mechanika, aby mi přivezl tradiční cigarety, byl to rituál a já se těšil na “cigáro po boji“, následně jsme všichni v dobré náladě kouřili, ale mechanici byli velmi vážní, příčinou se ukázalo velké poškození našich letadel, byly plné děr, někomu chyběla i polovina ocasu, a do některých děr by se vešla celá hlava, na mém letadle však nebylo poškození ani za mák, později jsme v mém olejovém chladiči našli uvízlou kulku, nic víc, vždy jsem měl štěstí!
Po analýze výsledků ze záznamů kamer, nám bylo na druhý den řečeno, že jsme eliminovali 72 bojových obrněných a ostatních vozidel, byla to unikátní bitva.
Pilot Il-2 G. M. Rjabuško v rozhovoru prohlásil:“Zapálit palivové nádrže není snadné, tyto případy se stávaly relativně zřídka, zničení tanku je závislé na úhlu dopadu projektilu, v nábojovém pásu je pouze každá třetí střela kumulativní, kromě toho je třeba zasáhnout zadní část, kde je pancíř nejtenčí a to v tupém úhlu, ne rovně, když se mi naskytla příležitost, ostřeloval jsem nádrže tanků, ale příchodem PTAB už to nebylo nutné, proč taky? Když můžete ve výšce 100m odhodit ze zásobníků 120 bomb PTAB a zničit najednou 5-10 tanků“…
Závěr:
Il-2 se stal skutečným “tankobijcem“ od chvíle, kdy začal používat bomby PTAB, předchozí 2 roky války byly šturmoviky proti tankům s nasazením stávajících zbraní, málo efektivní. Potíže vyplývají z nedokonalého kolimátoru a velmi strmého klesání (je mnoho případů kdy piloti hlásili strmé klesání 45-80 stupňů), někteří historici tvrdí, že šturmovik nebyl schopen útočit pod větším úhlem jak 20-25 stupňů, není to pravda, i když tyto téměř střemhlavé útoky byly nebezpečné z těchto příčin:
-Il-2 neměl vzdušné brzdy, rychle nabíral rychlost a pilot se musel vyrovnat s velkým přetížením.
-existovalo riziko, že bomby uvíznou v pumovnicích, či se střetnou s vrtulí.
-Il-2 neměl dostatečně výkonný motor, aby se při opakovaných útocích rychle přemístil do požadované výšky pro kolmý útok.
Šrot, vyrobený náletem Il-2, přední linie, Bělorusko, červenec 1944.
Protitankový letoun není těžce obrněný, aby mohl létat nízko, ale proto aby snížil dopady palby flaku na místě útoku, v protitankovém boji mohl použít celou řadu jiných zbraní, ale jak plyne z tohoto článku, nejefektivnější byla PTAB, jejíž výhoda byla malá velikost a byla odhazována ve velkém množství, to je zákon rozdělení pravděpodobnosti, čím vyšší počet, tím větší pravděpodobnost dopadu, to je příznivé zejména pro to, když je nutné připravit velké množství pilotů. Je to klíčové během globální války, kdy je třeba rychle hromadit lidské rezervy. Zbraň musí být levná a snadno ovladatelná i pro piloty na nižší úrovni připravenosti.
Nástupce PTAB dnes používají mnohé armády, princip se příliš nezměnil, a jedná se stále o velmi účinnou zbraň.
Il-2 byl důležitým prostředkem při podpoře pěchoty, a měl mnoho práce i před příchodem PTAB, mimo tanků, byly Il-2 nasazovány proti dělostřelectvu, minometům, pěchotě, opevněním a lehkým obrněným cílům. Používány byly rakety, kanony, zápalné kapsle, tříštivé bomby (AO) 25-50kg, konvenční bomby FAB a malé tříštivé bomby 2,5kg. Nejpočetnější bombou nasazenou u Il-2 byl PTAB-2.5-1.5. (14 700 000 kusů), následován AO-25SCh (11 317 000), poté pořadí následuje, AO-25m, AO-50-100, FAB-50, FAB-100.
Zkratky:
BBAP-Bombardovací letecký pluk
VVS KA-Letectvo Rudé armády
ŠAP-Bitevní letecký pluk
ŠAK-Bitevní letecký sbor
ŠAD-Bitevní letecká divize
GŠAD-Gardová bitevní letecká divize
Zdroje:
http://rkka.es/
Iljušin Il-2 Oleg Rastrenin
Il-2 Guards units of ww2 Oleg Rastrenin
Encyklopedie sovětských stíhacích letadel 1939-51 Leonard Herbert
www.sturmovik.estranky.cz
SS-Totenkopf Chris Mann
www.lietadla.com
Operace Citadela Janusz Piekalkiewitz
Edit: Doplnění Fotogravií včetně všech popisek a pár drobností v textu.
