Projekt bitevních křižníků třídy BORODINO (někdy též IZMAIL)
Rusko
rok 1915
Lodě ve třídě: Rusko
rok 1915
BORODINO (1912 – 1915 – XXXX)
IZMAIL (1912 – 1915 – XXXX)
KINBURN (1912 – 1915 – XXXX)
NAVARIN (1912 – 1916 – XXXX)
* Poznámka: žádné z plavidel této třídy nebylo nikdy dokončeno.
Do roku 1904 se Ruské carství (v roce 1897 128,2 Mio obyvatel) řadilo mezi největší námořní velmoci světa a se svými 335 válečnými plavidly o celkovém výtlaku 543.100 t se drželo na třetí příčce. Svým způsobem to bylo i logické, protože rozsáhlá území táhnoucí se z polských nížin, přes ukrajinská obilná pole, přes Ural a Sibiř na Dálný východ až k břehům oceánu, poskytovala nesmírná přírodní bohatství a zdroje, přestože v mnoha jiných směrech Rusko za evropskými státy zaostávalo. Nicméně když máte peníze, tak se dá koupit skoro vše, a velkých hladinových plavidel nevyjímaje. Tedy alespoň do doby, než se ruské loďařské společnosti naučili jak takž stavět lodě na světové úrovni.
Obrovské ruské území ale znamenalo problém, jak tyto dlouhé hranice s oddělenými moři a oceány chránit. Rusko tak muselo přistoupit na koncepci tří oddělených námořních flotil. První flotila byla umístěna na Baltu, druhá v Černomoří a třetí na Dálném východě. Pokud se podíváte na mapu, tak vidíte, že dvě tyto flotily byly prakticky od zbytku světa odříznuté. Baltské loďstvo mohlo své domácí vody opustit pouze za předpokladu proplutí okolo jutského poloostrova. Tyto vody ale ovládalo Německé císařské námořnictvo, jehož moc rok od roku prudce rostla. Černomořská flotila pak byla zcela uzavřená na tomto „vnitrozemském“ moři, protože jediné místo (Bospor), které mohla k opuštění použít, ovládala Osmanská říše. A ta zrovna od doby Krymské války (1853-1856) nebyla Rusku příliš nakloněna. Jediné loďstvo, které tak mělo relativní volnost pohybu, tedy leželo na Dálném východě v přístavech Port Artur a Vladivostok.
V roce 1904 bylo ale carské Rusko zavlečeno do války s Japonskem (1904-1905) a světe div se, ruský medvěd byl v následném konfliktu zemí Vycházejícího slunce na hlavu poražen jak na moři, tak na souši. V bitvě u Cušimi (květen 1905) bylo prakticky zničené celé Baltské loďstvo, které plulo na pomoc na rejdě Port Arturského přístavu uzavřené východní eskadře. Tu stihl stejný osud, když většinu plavidel na rejdě potopila japonská dalekonosná těžká děla, která svírala přístav v obležení. Po podepsání mírové smlouvy s Japonskem, muselo Rusko konstatovat, že přišlo o velkou část ze svých 27 řadových bitevních lodí (stavěných nebo modernizovaných po roce 1885) a jeho pozice světové námořní velmoci byla silně otřesená. Jen v samotné bitvě u Cušimi přišlo Rusko o sedm řadových bitevních lodí z toho o čtyři z pěti lodí třídy BORODINO (spuštěny na vodu v letech 1901-1903), která se tak nechtěně zapsala do dějin námořnictva. Tři jednotky šly ke dnu (Borodino, Imperátor Alexandr III. a Kniaz Suvorov), čtvrtá jednotka Orel byla poškozena a vzdala se. Poslední loď Slava se bitvy neúčastnila, protože byla ještě dokončována a námořnictvo si jí převzalo až v říjnu 1905.
Přestože Rusko vyšlo z rusko-japonské války jako poražený, dokázalo se znovu poměrně rychle postavit na nohy. Jen pro představu. V roce 1900 investovalo do námořního programu 45,5 Mio USD, což představovalo 21,1% výdajů na obranu. V roce 1906 to již bylo 53,5 Mio USD (21,7%) a v roce 1913 již dokonce 118,5 Mio USD (28,4%). Těsně před válkou tak přeskočilo, co se investic týče, i Německo, které v tomto roce investovalo 112,1 Mio USD (Francie 99,3 Mio USD). Také výstavba lodí pokračovala dále. Od roku 1904 se stavěli dvě jednotky třídy JEVSTAFIJ pro černomořskou flotilu, které byly ale na vodu spuštěny v přelomovém roce 1906. V tom roce Britové světu představili nový typ plavidla, tzv. „all big gun ship“ HMS Dreadnought, který zcela změnil náhled na další konstrukci lodí. Rusové tedy, i když neradi, dokončili třídu JEVSTAFIJ podle původního projektu, přestože bylo prakticky jasné, že se jedná o koncepčně zastaralá plavidla. Ostatně se stavbou se ani nijak moc nespěchalo. Obě plavidla si námořnictvo převzalo až v roce 1911. Kromě této třídy se v roce 1905 začalo se stavbou dvou lodí IMPERATOR PAVEL I. pro Baltské loďstvo. Přestože byla jejich hlavní výzbroj doplněna o silné střední dělostřelectvo (děla ráže 203mm), pořád se jednalo o tzv. „semidreadnoughty“, tedy určitý přechodový stupeň mezi klasickou řadovou bitevní lodí se čtyřmi děly hlavní ráže a moderně pojatým Dreadnoughtem. Ostatně ani v jeho případě se nijak s jejich stavbou nespěchalo a obě plavidla byla námořnictvem převzata až v květnu 1912. Prioritu ve stavbě totiž měly moderní dreadnoughty třídy GANGUT, s jejichž stavbou se započalo v roce 1909. Všechna čtyři plavidla této třídy vstoupila do bojové služby do konce roku 1914. Po vzoru Rakousko-Uherska a Itálie, byla hlavní výzbroj soustředěna do čtyř třídělových věží, zatímco Německo a Velká Británie dávali přednost dvoudělovým věžím.
Čtyři moderní bitevní lodě na tak obrovskou zemi bylo nicméně strašně málo, a tak v roce 1911 byla zahájena stavba dalších tří bitevních lodí třídy IMPERATRICA MARIJA. V roce 1914 pak byla zadána stavba ještě čtvrté jednotky. Všechny byly určeny pro Černé moře. Během bojů První světové války se pak podařilo dokončit první tři jednotky. Práce na poslední z nich byla zastavena v říjnu 1917 po Bolševické revoluci. Rozestavěný trup pak na jaře 1918, spolu s dalšími plavidly, padl do německých rukou, ale nový majitel neměl čas ani prostředky k dostavbě.
VÝVOJ
Jelikož Rusko ještě před zahájením bojů První světové války netušilo, že jeho někdejší nepřítel Japonsko bude během světového konfliktu spojencem, rozhodlo se vedle bitevních lodí zařadit do stavu i rychlé bitevní křižníky, které by dokázali podle potřeby překonávat velké vzdálenosti a zasahovat jak v Evropské části ruských vod, tak i na Dálném východě. Myšlenka na rychlé a dobře vyzbrojené lodě nebyla pro ruský námořní štáb zase ničím tak novým. Rusko-Japonská válka a použití japonských pancéřových křižníků admirálem Tógem inspirovala konstruktéry k projektům, které měly v hlavní výzbroji děla ráže 305mm a rychlost 28 uzlů (52 km/h). Ta ale byla vykoupena slabým pancéřováním, kdy nejvíce exponovaný boční pancíř byl zeslaben na úrovni vodní hladiny na 190mm. Výzbroj a pancéřování tak odpovídali prvním britským bitevním křižníkům. Car Mikuláš II. dne 5. května 1911 vydal povolení ke stavbě čtyř jednotek, přičemž jméno třídy BORODINO bylo vybráno, aby smazalo hanbu lodí, které neuspěli v rusko-japonské válce. Přestože byla stavba požehnána samotným carem, došlo v DUMĚ (ruský parlament) o měsíc později (1. července) ke změně koncepce. Podle nové specifikace se mělo jednat o lodě s hlavní výzbrojí v podobě devíti 356mm děl umístěných v třídělových věžích a s pancéřováním zesíleným na 254mm. Rychlost úměrně k tomu mohla poklesnout na 26,5 uzlů. Nevím, co přesně DUMU vedlo k tomu, že změnila specifikaci, ale je docela možné, že do Ruska prosákla informace o japonských bitevních křižnících třídy KONGO, které se začali v lednu 1911 stavět ve Velké Británii pro tohoto asijského zákazníka a tradičního ruského rivala. Abych byl přesnější, Velká Británie stavěla jen jednu loď (Kongo). Další tři jednotky se realizovaly již v Japonsku. Nebo je mohli ovlivnit zprávy o britských bitevních křižnících třídy LION (výzbroj 8x343mm), jejichž stavba byla zahájena v roce 1909 a spuštění na vodu se dočkali v letech 1910 až 1912. Také se mohli ukázat špioni v Německu, kteří jistě pátrali po parametrech plánované stavby bitevních křižníků třídy DERFFLINGER. Stavba první jednotky této třídy s výzbrojí v podobě 8 děl ráže 305mm (v duchu zásady, že Kruppova děla jsou o řád lepší než děla ostatních zemí) byla zahájena v lednu 1912. Tak jako tak, změna byla odsouhlasena a přiznejme si, že v podobě s výzbroji 305mm děly by to ve skutečnosti byl krok vzad. DUMA tedy rozhodla v zásadě správně.
Když už tedy byla na světě nová specifikace, byla začátkem září rozeslána do celkem 23 společností v Rusku i zahraničí, které měli předložit své vlastní návrhy. Zpět se jich vrátilo ale jen sedm, a to i přestože byl termín o měsíc posunut. Ostatní nedorazili, nebo museli být zamítnuté z důvodů, že nerespektovali zadání. V průběhu zimy 1911/1912 se dále jednotlivé návrhy dolaďovaly a nakonec v květnu 1912 byl jako finální návrh vybrán ten, který předložila společnost z Petrohradu (Адмиралтейские верфи). Ta oproti konkurenčním návrhům přišla s navýšením počtu hlavních děl o další tři v jedné dělové věži navíc. Ve finální podobě tak třída BORODINO měla mít celkem dvanáct děl hlavní ráže.
V květnu 1912 DUMA odhlasovala zajištění financování všech čtyř jednotek v ceně 45,5 Mio rublů za každou loď. V této ceně ale nebyla zahrnuta čtvrtá dělová věž a s ní spojené konstrukční úpravy což cenu za jednotku zvyšovalo o dalších 7 Mio rublů. Peníze navíc se vzali z původního rozpočtu pro křižníky třídy SVETLANA. Objednávka byla vystavena 18. září 1912 s tím, že první pár lodí (Borodino, Navarr) měla stavět loděnice Novoje Admiratějstvo v Petrohradě. S jejich dokončením, se počítalo 14. července 1916. Objednávku na druhý pár lodí (Email, Kinburn) obdržela další petrohradská loděnice Baltijskij závod s termínem dokončení, nebo spíše s termínem přípravy ke zkouškám 14. září 1916.
KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Podle Juliánského kalendáře byla práce na všech čtyřech lodích v obou loděnicích zahájena 6. prosince 1912. Svými rozměry 223,85 x 30,5 metrů s ponorem 8,81 m, standardním výtlakem 33.022 t a plným 37.234 t se mělo jednat o největší válečná plavidla, jaká kdy byla pro Rusko stavěna. Také výzbrojí převyšovala vše, co se do té doby plavilo pod ruskou vlajkou. Linie lodí byla jednoduchá, s hlavní dělovou palubou, na které se nacházely tři ze čtyř dělových věží, komíny a palubní nástavby. Příďová dělová věž se nacházela na zvýšené palubě. To pro eliminaci zalévání věže vodou při větším vlnobití. Za přední dělovou věží se nacházeli hlavní palubní nástavby, velitelská věž a první bojový stěžeň. První komín byl až za stěžněm, což bylo příznivé po práci osádky na stěžni. Ta tak tolik netrpěla spalinami odváděnými z komína. Za prvním komínem byla na hlavní palubě umístěna druhá dělová věž a za ní druhý komín. Mezi třetí a čtvrtou dělovou věží se nacházel druhý stěžeň na konstrukce, na které se nacházeli záchranné a pomocné čluny. Vnějším vzhledem třída BORODINO odpovídala bitevním lodím třídy GANGUT. Pro zvýšení odolnosti byl celý trup BORODINA rozdělen do 25 samostatných přepážek. Také dvojité dno o výšce 1,275 m mělo zvyšovat šanci přežití. To bylo navíc v nejkritičtějších místech pod kotelnou a strojovnou zesíleno o třetí dno o výšce 875 mm. Při konstrukci bylo užito tzv. volného boku. To je vzdálenost mezi vodoryskou a úrovní horní paluby. Vysoký volný bok zvětšuje místo v podpalubí, ale také zvětšuje výtlak a zmenšuje stabilitu plavidla (protože přidává hmotnost do nadhladinové části). Sečtením hodnot volného boku a ponoru se získá tzv. hloubka trupu. Rozdíl volného boku a volného boku na přídi je tzv. prošlup přídě a rozdíl volného boku a volného boku na zádi je tzv. prošlup zádě (tolik wikipedia.org). Na každém boku byly umístěny tři Frahm nádrže.
První dvě sestavy parních turbín byly objednány 22. dubna 1913 ve společnosti (angl.: Franco-Russian Works) sídlící rovněž v Petrohradě. Baltijskij závod, který stavěl druhý pár, si vyráběl vlastní sestavy turbín s tím, že jen jejich určité částí kooperoval. Pohonnou jednotku tvořilo celkem 25 vodotrubných kotlů typu Yarrow s pracovním tlakem 17 kg / cm2 (1667 kPa, 242 psi). Kotle byly v kotelně rozděleny do několika sekcí. Přední sekce byla tvořena celkem devíti kotli na naftu rozdělených po třech. V zadní sekci se nacházeli kotle na uhlí s možnosti postřiku topeniště naftou. V uhelných bunkrech mohlo být naloženo 1.974 tun (někdy je uváděno 2.006 tun) a 1.904 tun nafty (někdy je uváděno 1.935 t). To při maximální rychlosti 26,5 uzlů (49,1 km/h) mělo umožnit dojezd 2.280 námořních mil (4.220 km). Kotle dodávaly páru pro čtyři vysokotlaké parní turbíny, které svou sílu přenášely na čtyři lodní hřídele a vrtule, kterými byla loď poháněna. Celkový výkon pohonné jednotky měřený na hřídeli měl dosahovat hodnoty 49.000 kW (66.000 koňských sil), krátkodobě mohl být výkon zvýšen na 67.000 kW (90.000 k), což umožňovalo plout rychlostí až 28,5 uzlů (52,8 km/h).
Pohon elektrických zařízení a osvětlení zajišťovalo šest turbogenerátorů, z nichž dva byly na dieslový pohon, každý pak s výkonem 320 kW. Generátory vyráběly pro většinu zařízení střídavý proud, pro více namáhané zařízení, jako pohony dělových věží atd. se používal stejnosměrný.
PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová ochrany vycházela ze zkušeností při konstrukci a stavbě bitevních lodí třídy GANGUT, jen byla samozřejmě modifikována na projekt bitevního křižníku a jeho funkce. Ovšem jisté negativní zkušenosti z lodí Česma (Чесма, Chesma) z roku 1886, která byla využívaná k testům simulace pancéřování pro třídu GANGUT, přiměli konstruktéry k dalším změnám v rozložení pancéřování, což v konečném důsledku znamenalo prodloužení stavby. Kromě jiného se zesilovala pancéřová paluba, další pancéřové pláty o síle 150mm posílily ochranu střech dělových věží. Také střecha velitelské věže byla zesílena o další 100 až 125mm pláty. Aby se vykompenzovala tato dodatečně přidaná ochrana, bylo rozhodnuto zrušit stanoviště zadní velitelské věže a zeslabit hlavní boční pancéřový pás o 4,5mm v celé délce. Všechny tyto a další změny tak prodloužili stavbu o přibližně půl roku ještě před válkou.
Hlavní boční pancéřový pás měl tedy tloušťku 237,5mm a kryl trup lodě v délce 151,2 m. Výška tohoto pásu dosahovala 5,015 metrů s tím, že 1,64 leželo pod úrovní vodní hladiny. Pancéř pak byl uchycen na dřevěnou podložku o síle 75mm. Zbývající část trupu byla chráněna 125mm pancéřováním umístěna na 50mm dřevěné podložce. Horní pás měl sílu jen 100 mm a směrem ke koncům se zeslaboval na 75 mm, jeho výška byla 2,89mm. Jednotlivé kasematy středních děl od sebe oddělovala 100mm přepážka, která tak měla snížit riziko zničení více děl jedním zásahem. Za bočním pancéřem byla umístěna zešikměla část pancéřové paluby o síle 50mm, kterou na nejvíce exponovaných místech zesilovalo dalších 25mm. Pancéřové paluby pak měl mít BORODINO dvě. První kryl 37,5mm a druhá byla zesílena na 20+40mm (chrom niklová ocel, a Kruppova KNC). Před průnikem střepin do strojovny, kotelny a muničních skladů chránila vnitřní prostory ještě další 9 mm paluba. Příčné přepážky chránilo 75-300mm pancéře. Vodotěsné přepážky oddělovalo pouze 10mm ocele, což bylo na protitorpédovou ochranu poměrně málo.
Hlavní dělové věže byly usazeny a chráněny v 300mm barbetách, které se směrem dolů zeslabovaly na 247,5 a 147,5mm. Čela věží krylo rovněž 300mm oceli a stropy 150mm. Dopravníkové výtahy chránilo dalších 50mm a 25mm oceli oddělovalo i jednotlivá děla od sebe v dělových věžích. Velitelskou věž krylo 400mm oceli, sníženo na 300mm pod úrovní horní paluby. Nálevky komínových šachet kryl 50mm pancéř.
VÝZBROJ
Všechny čtyři hlavní dělové věže byly klasicky umístěny v ose plavidla tak, že jejich plná boční palba mohla být vedena ze všech dvanácti hlavní. Přes příď a záď ale mohla střílet vždy pouze jedna věž, protože jejich rozložení bylo na hlavní palubě za sebou a nikoliv, jak bylo později pro většinu moderních plavidel běžné stupňovité. Po prvních úvahách na téma výzbroj v podobě 305mm děl, bylo nakonec rozhodnutu přistoupit k výzbroji v podobě děl větší ráže, což samozřejmě znamenalo nový vývoj a logicky i časovou náročnost na konstrukci, testy prototypu a vlastní sériovou výrobu. Na jednu stranu se tak může zdát, že by bylo výhodnější použít již osvědčená děla, která tak mohla být dodána dříve. Na druhou stranu ale šel vývoj směrem zvyšování ráže děl a touto cestou šlo i předválečné Rusko. Při vývoji se vycházelo z konstrukce původně britského (Vickers) 305mm děla (12“/52 Pattern 1907), použitých u třídy bitevních lodí IMPERATRICA MARIJA. Na vývoji 356mm děl opět pracovali Britové (fa Vickers), kteří také měli realizovat celou dodávku 82 děl včetně čtyř prototypů a 18 děl určených pro pobřežní dělostřelectvo. Finální objednávka nakonec byla snížena na 76 děl s tím, že 36 z nich měl dodat Vickers. Zbytek zakázky se měl realizovat v Rusku (OSZ Petrohrad). Vickers na zakázce začal pracovat v listopadu 1913, ale průběh války změnil všechny plány a tak nakonec do května 1917 bylo dokončeno pouze 16 děl. OSZ Petrohrad pak dokončil pouze jedno z mnoha rozpracovaných děl, které bylo umístěno na testovací platformě. Z Británie se děla dostala do Ruska až v roce 1925 (8 ks) a dalších 10 kusů se nacházelo v nekompletním stavu u OSZ. Až v roce 1931 se začala první děla používat, ale pouze na železničním podvozku. Svého původního užití se tak nikdy nedočkala.
Dělo 14"/52 (35.6 cm) Pattern 1913 o délce hlavně 52 násobku ráže, vážilo 82 tun při délce 18,491m (délka vrtání 17,927m, délka drážkování 14,954m). Drážek v hlavni bylo celkem 84 o rozměrech 2,67 x 9,14mm. Objem komory 360 dm3. K palbě se užívalo několik typů munice (AP mod 1911, HE mod 1913, HE mod 1913a, HE mod 1913j). Všechna munice měla stejnou hmotnost 747,8 kg (výška projektilu typu AP – 138,79cm, HE – 167,59cm). Výmetná složka vážila 203 kg pro všechny typy munice mod 1911 až mod 1913. Úsťová rychlost opět pro všechny stejná, 731,5 m/s. Pracovní tlak 2.583 – 2.945 kg/cm2. Životnost byla počítána na 150 výstřelů a na loď bylo nakládáno 80 nábojů na hlaveň. Při celkovém počtu děl, to představovalo náklad o hmotnosti 912,768 tun včetně výmetné složky. Kadence byla počítána 3 výstřely za minutu. Jedna dělová věž vážila úctyhodných 1.368 tun a byla schopna se na cíl zaměřovat rychlostí 3 stupňů za sekundu. Stranový odměr -140/+140 stupňů, elevace -5/+25 stupňů, přičemž nabíjení mohlo probíhat od maximální deprese až po elevaci 15°. Při maximální elevaci měl projektil dostřel 23.240 m.
Tak jak byla početná hlavní výzbroj, tak byla hojně zastoupená i sekundární v podobě dvaceti čtyř děl ráže 130mm, které byly umístěny po tuctu na každém boku. Všechna děla byla umístěna v samostatných kasematách po dvojicích na úrovní hlavních dělových věží, pouze v případě první dělové věže, která byla na vyvýšené přídi, mohla být dvě děla umístěna ve dvou patrech. V ose přes příď tak mohlo střílet hned šest děl na každém boku, což odpovídalo představám námořního generálního štábu o nejpravděpodobnějším směru útoku nepřátelských torpédových plavidel. Stejně jako u hlavních děl, i tato děla se původně vyvíjela v Británii u fa Vickers. Cena ale neodpovídala ruským představám a tak se dalšího vývoje chopila domácí firma Obukhov, která sestrojila levnější a jednoduší dělo 130 mm/55 (5.1") Pattern 1913 o délce 55 násobku ráže. V roce 1913 Obukhov obdržel objednávku na 471 těchto děl, ale koncem roku 1917 bylo vyrobených pouze 147 kusů z objednávky. Dalších sto děl vyráběli v Británii u Vickerse s termínem dodání v polovině roku 1917. Část vyrobených děl byla použita v polních armádách nebo u pobřežního dělostřelectva, takže Námořní ministerstvo mělo v průběhu roku 1917 k dispozici ve svých rukách pouze 117 kusů.
Následuje pár suchých dat. Dělo o délce hlavně 7,150 m vážilo 5,136 tun. Délka vrtání 7,019m, délka drážkování 5,862 m. V hlavní bylo 30 drážek o rozměrech 1 x 9,14mm. Objem komory 17,53dm3, pracovní tlak 3.000 kg/cm2. Munice typu HE mod 1911 vážila 36,86 kg, počáteční rychlost střely 823 m/s a dostřel při maximální elevaci 30 stupňů činil 18.290 m (deprese -5°). Životnost hlavně se počítala na 300 výstřelů a pro každé dělo bylo naloženo zřejmě 245 kusů munice. Náměr a odměr děla mohl být vykonán rychlostí 4 stupňů za sekundu.
Dělovou výzbroj ještě doplňovala čtyři 64mm protiletadlová děla, která byla umístěna na horní palubě u hlavního palubního můstku. Pro každé z nich se počítalo se zásobou 220 nábojů. Dalších osm děl ráže 75mm bylo vždy v páru umístěno na hlavní dělové věži. Tato děla se kromě jiného používala pro zkoušky obsluhy hlavních děl. Dělovou výzbroj doplňovalo šest torpédometů ráže 456mm umístěných vždy po trojici na každém boku. Pro každý torpédomet se počítalo se zásobou tří torpéd, celkem tedy osmnáct kusů. Jednalo se torpéda typu 18“ (456mm) Model 1912 o délce 520 cm, hmotnosti 810 kg, přičemž výbušná hlavice obsahovala 112 kg TNT. Při rychlosti 39 uzlů (72,23 km/h) měla dosah 3.000 metrů, při 29 uzlové rychlosti (53,71 km/h) to již bylo 6.000 m.
K řízení palby se používaly dva 6 metrové dálkoměry umístěné po jednom na přídi a zádi. Ty doplňoval ještě 5 metrový dálkoměr na vrcholu velitelské věže. Údaje z dálkoměrů, pohybu lodi atd. se zadávali do Geislerova „počítače“. Jeho výpočty se pak použily při nastavení hodnot děl ve věžích. K mechanickému řízení palby se počítalo použít buď systém Pyl Argo, který byl zakoupen v roce 1913, nebo vlastního systému navrženého podle Eriksona.
Hmotnost boční salvy:
12 x 356 mm = 8.973,6 kg
12 x 130 mm = 442,3 kg
Celkem: 9.415, 9 kg
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD - bitevní křižníky třídy BORODINO
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Rusko
* Délka: 223,85 m
* Šířka: 30,5 m
* Ponor: 8,81 m
* Výtlak standardní: 33.022 t
* Výtlak plný: 37.234 t
* Výzbroj: 12x356mm (4xIII), 24x130mm (24xI), 4x64mm AA (4xI), 6xTT ráže 457mm
* Pancéř paluba: 37,5 – 75mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 150 - 300mm
* Pancéř barbety: 147,5 – 247,5mm
* Pancéř velitelská věž: 300 - 400mm
* Pancéř boky: 125 - 237,5mm
* Pancéřové přepážky: 75 - 300mm
* Pohonná jednotka: 25 kotlů Yarrow, 4 turbíny, 4 vrtule
* Výkon strojů: 49.000 kW (66.000 k)
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 26,5 uzlů (49,1 km/h)
* Dojezd: 2.280 námořních mil při maximální rychlosti
* Posádka: 1.175 mužů (42 + 33 + 1100)
STAVBA
Oficiálně se na všech čtyřech jednotkách začalo pracovat již v prosinci 1912, ale skutečnost byla poněkud jiná. Prakticky až do března/dubna 1913 práce nezačala. V době vypuknutí První světové války byl nejvíce rozpracován trup lodi IZMAIL, z asi 43%. Ostatní plavidla na tom byla výrazně hůře. Z války, kterou všichni počítali ukončit do Vánoc 1914, se nakonec stala válka opotřebovací a tak i těch několik tisíc ruských mužiků pracujících v loděnicích bylo postupně potřeba jinde. Termíny dokončení se tak logicky neustále prodlužovali, stejně jako termíny dodání jednotlivých komponentů od zahraničních partnerů. Nicméně přestože bylo všeho krátce po vypuknutí války nedostatek, tak třída BORODINO byla pokládána za natolik stěžejní pro vedení bojů na Baltu, že odčerpávala zdroje, které se měly původně použít za jiným účelem jinde. V roce 1915 se tak podařilo tři lodě spustit na vodu. Podle Juliánského kalendáře tak byl jako první slavnostně na vodu spuštěn dne 9. června 1915 IZMAIL. O měsíc později (19.7.) jej následovalo BORODINO a jako poslední v roce 1915 byl na vodu spuštěn 30. října KINBURN. Poslední ze třídy NAVARIN se spuštění na vodu dočkal až 9. listopadu 1916. Nicméně v roce 1916 byla stavba znovu podrobena hodnocení komise. Ta shledala, že ruský průmysl není schopen lodě dokončit. Především vázla výroba dělových věží a také vázly dodávky dalších komponentů a surovin ze zahraničí. Nakonec tedy bylo rozhodnuto dokončit lodě až po válce. Jelikož praktické použití bitevních lodí GANGUT prokázalo jisté dětské nemoci (kouř z komínů atd.), bylo rozhodnuto alespoň provést nějaké úpravy v konstrukci (hydraulické rozvody, zlepšení výkonu turbín atd.) před tím, než se po válce bude ve stavbě pokračovat.
Poté co bylo v roce 1917 v Rusku svrženo Carství (neplést si s Bolševickou revolucí, která ve skutečnosti svrhla jen Prozatímní vládu), sešla se 28. dubna 1917 opět komise, která měla hodnotit rozpracovanost a reálnost dokončení lodí. Nejblíže „dokončení“ byl IZMAIL, jehož trup byl hotov ze 65%, výzbroj z 36%, stroje ze 66% a kotle rovněž z 66%. BORODINO pak mělo trup rozpracováno z 57%, výzbroj 13%, stroje 40% a kotle 38,4%. KINBURN měl trup hotov z 52%, výzbroj 5%, stroje 22% a kotle 7,2%. Poslední NAVARIN pak měl trup dokončen z 50%, výzbroj 2%, stroje 26,5% a kotle z 12,5%. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že k dokončení zase až tak moc nechybělo. Ve skutečnosti ale mohly být hlavní dělové věže pro IZMAIL dodány až v průběhu roku 1919. Přesto bylo Prozatímní vládou rozhodnuto pokračovat ve stavbě, ale pouze u IZMAILA. Práce na ostatních třech lodích byla zastavena 24. října 1917. Poté co se vlády zmocnili Bolševici, zastavili dne 14. prosince 1917 stavbu i u IZMAILA. V březnu 1918 pak Rusko v čele s Leninem podepsalo s Německem mír, odstoupilo Centrálním mocnostem značnou část svých západních území a následně upadlo do Občanské války. Až když se Rudým podařilo Bílé definitivně porazit, tak se noví vládcové rozhodovali, co si dál počnout s bitevními křižníky. Bylo rozhodnuto IZMAIL a BORODINO dokončit podle původního projektu. To se ale nezdařilo, protože ruský těžký průmysl byl po Občanské válce v troskách a navíc vyvstal nový problém a to se složitými elektrickými systémy. Ten nemohl být za normálních podmínek dokončen dříve, než za dvacet měsíců (bylo jej nutné nahradit jednodušším systémem). Předpokládám, že tento problém vznikl úbytkem kvalifikované a odborné síly jak za ztrát ve Velké válce, tak i v té Občanské, kdy mnozí raději nejisté Rusko opustili. Co se KINBURNA a NAVARINA týče, tak je Sověti chtěli přestavět na bitevní křižníky s výzbrojí v podobě 406mm děl. To by teoreticky i šlo, protože dvoudělová věž s děly ráže 406mm vážila o něco méně, než třídělová s 356mm děly. Za účelem přestavby byly vypracovány celkem čtyři návrhy, ale žádný z nich nakonec nebyl přijat. Vyhlídky na získání nových lodí tak byla opět minimální. Domácí průmysl byl navíc natolik v troskách, že nepřipadalo v úvahu dokončit lodě z vlastních zdrojů a těch finančních, kdy by se potřebný materiál nakoupil v zahraničí, taky rychle ubývalo. Proto bylo uvažováno o mírovém využití tří trupů, jako velkých nákladních lodí, nebo tankerů pro 22.000 tun nafty. Ale ani v tomto případě nebyl žádný z návrhů přijat. Velké trupy se jevily jako příliš nemotorné pro toto použití. Když selhaly všechny alternativy, bylo nakonec rozhodnuto lodě prodat na šrot a z prodeje získané peníze investovat do vládních programů. Dne 21. srpna 1923 byla podepsána s německou společností smlouva o odprodeji tří trupů na šrot. IZMAIL, jako poslední, však stále zůstával ve hře. Provozní správa sovětského námořnictva pracovala v roce 1925 na konverzi, která by IZMAIL přeměnila na letadlovou loď s maximální rychlostí 27 uzlů a kapacitou 50 letadel. Tento návrh byl dne 6. července 1925 schválen Alexejem Rykovem, předsedou Rady lidových komisařů. Nakonec ale po vnitřním politickém boji mezi komisí jmenované za účelem dostavby a vedením Rudé armády, bylo rozhodnuto prodat na šrot i IZMAIL. Jeho trup tak byl nakonec počátkem roku 1931 v Leningradě (dříve Petrohrad) rovněž rozebrán. Tak neslavně skončila jinak ambiciosní třída BORODINO.
ZHODNOCENÍ
Hlavním působištěm třídy BORODINO mělo být především Baltské moře, což předpokládalo střet s německými bitevními křižníky, jakožto hlavními protivníky ruských křižníků. Co se výzbroje týče, tak všechny německé předválečné bitevní křižníky měly ve výzbroji pouze 280mm děla, která sice neměla takový ničivý účinek v cíli jako ruská 356mm děla, německý projektil vážil 302 kg, ale i tak dokázal na vzdálenost 12.000 m prorazit 200mm pancéřování. A to mluvíme o 280mm dělu L/45 použité jen u prvního křižníku VON DER TANN. U další již bylo použito výkonnější o délce hlavně L/50. K tomu se mi ale nepodařilo dohledat penetrační hodnoty. Německé křižníky pak opakovaně v boji prokázali, že jejich pancéřování je výrazně kvalitnější a promyšlenější, než to Britské a tak se do určité míry rozdíl ve výzbroji stíral. Obdobně by tak mohl dopadnout i případný souboj s třídou BORODINO, která ale přeci jenom měla větší děla, než Britové u třídy LION a TIGER (343mm děla), a tak i větší ničivý účinek v cíli a především větší počet děl. Salva Rusů tak měla větší šanci nepřítele zasáhnout než salva Britů v počtu 8 děl. Německé křižníky tak Rusové převyšovaly o dvě hlavně, kromě VON DER TANNA, který měl jen osm děl. Ovšem jiná situace by zřejmě nastala, pokud by se na Baltu setkala třída BORODINO s třídou DERFFLINGER. U té jako u prvních německých bitevních křižníků byla použita již 305mm děla ve čtyřech dvoudělových věží. Pancéřování pak bylo na skutečně vynikající úrovni a projektil z 305mm děl měl hmotnost 405 kg a byl schopen probít hlavní boční pancíř BORDOINA na vzdálenost 15.000 m (průraznost 229mm). Při zkrácení vzdálenosti na 12.000 m probíjel již 254mm pancéře. Otázkou tak tedy zůstává, jestli spíše Rusové neměli zůstat u provedení v celkovém počtu 9 děl (tři dělové věže), kde by uspořená hmotnost mohla být použitá na zlepšení pancéřové ochrany. Takto se totiž domnívám, že by BORODINO i přes svou velkou palebnou převahu, nemuselo nezbytně být favoritem.
Když pak tak nad tím přemýšlím, tak si říkám, jestli Rusové neměli přeci jenom zůstat u původních 305mm děl. V pohledu světového vývoje by to byl určitě krok zpět, ale na druhou stranu, kdo na uzavřeném Baltském moři připadal v úvahu jako hlavní soupeř? Německo, které převážně stavělo lodě s 280mm děly. Rusové pak děla ráže 305mm mohly mít spíše k dispozici, navíc děla ověřená, než čekat na zahájení nového vývoje s nejasným výsledkem a termíny dodání. Takto se stavba zbytečně protáhla a nakonec kromě rozestavěných lodí neměli Rusové nic v rukou. Poválečný osud pak jen ukázal bezradnost Bolševického průmyslu a politické garnitury, která nakonec rozhodla o prodání všech trupů na šrot. Rusko tak přes údajnou Stalinovou zálibu ve velkých hladinových lodích, nakonec nemělo téměř nic, s čím by vstupovalo do dvacátých, třicátých a válečných let Druhé světové války.
Zdroje:
http://warships1discussionboards.yuku.c ... -Izmail-BC
http://www.airlandseaweapons.com/blog/6 ... ruisers-1/
http://www.allworldwars.com/Navy-Painti ... yshev.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři 1914 (1) – Praha 2001
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
http://www.bobhenneman.info/izmailclasspics.htm
Hynek, Klučina – Válečné lodě (2) – Praha 1986
http://www.warshipsww2.eu
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
