PALBA.CZ

VÝVOJ
Námořní boje První světové války, to jsou především Britské a Německé lodě, občas se něco dočteme o Italské, Francouzské či Rakousko-Uherské flotile a někdy i něco o Japonské, Ruské a Americké. Ano, to je výčet hlavních světových námořních velmocí, mezi kterými hrálo prim Britské královské námořnictvo. Na celém světě ale existovala ještě řada dalších zemí, které měli přístup k moři a které měli i své vlastní zájmy, své včasní plány, své vlastní námořní síly. Samozřejmě více či méně omezené v porovnání s extratřídou. Ale i tak nás možná překvapí, jaké na první pohled „exotické“ země stavěli, nebo alespoň nakupovali válečné lodě, včetně těch největších hladinových plavidel. Po bok výše uvedených zemí se tak může řadit třeba Švédsko, Norsko, Holandsko, Španělsko, nebo americké státy jako Chile, Brazílii, či Argentina. Na evropském kontinentě pak najdeme ještě další státy, které budovali svá vlastní loďstva. Mezi ně patřil i tzv. nemocný muž na Bosporu, Turecko a jeho věčný rival Řecko. Řecko se v první čtvrtině 19. století vymanilo z vlivu Osmanské říše a osamostatnilo se, což samozřejmě Turkové nesli velice nelibě. Obě země pak cíleně budovali námořní síly. Samozřejmě v rámci svých možností. V roce 1904 tak Turecko mělo ve svém stavu čtyři bitevní lodě do tonáže 10.000 tun, dva křižníky a řadu dalších menších plavidel. Celkem mělo v té době Turecko (správněji Osmanská říše, jejíž existence trvala do konce Velké války) ve stavu čtyřicet válečných plavidel, včetně dvou ponorek. Řecko mělo ve stejné době ve stavu tři bitevní lodě do tonáže 10.000 tun a řadu malých plavidel, mezi kterými vynikalo 31 torpédových člunů s tonáží do 100 tun. Celkem mělo Řecko v roce 1904 třicet osm válečných plavidel. Do těchto přehledů jsou počítána pouze plavidla postavená nebo modernizovaná po roce 1885.

Osmanská říše, jakožto ještě nedávná světová velmoc, se cítila ochuzená o svou někdejší moc, pozici, sílu. A proto, pokud jí to ekonomická situace umožňovala, stavěla, nebo alespoň modernizovala své námořní síly. Úmysl byl jasný. Udržet si svou pozici v prostoru, kde z jedné strany na ně tlačila mocná Ruská říše a z druhé strany posilující Řecko. Je sice pravdou, že Rusko po prohrané rusko-japonské válce, ztratilo hodně ze své pozice, včetně námořních jednotek, pořád to ale byl soupeř, se kterým se muselo počítat a který relativně rychle obnovoval své síly. Aby i Turecko posílilo své možnosti, rozhodlo se pro nákup starších řadových lodí. V roce 1910 zakoupilo dvě německé řadové lodě třídy BRANDENBURG pocházející z roku 1891. Přestože se jednalo o relativně stará plavidla, pořád měla nezanedbatelnou bojovou hodnotu, protože v době své stavby konstrukčně předběhli dobu a nesli celkem šest děl hlavní ráže 280mm. Ta doplňovalo osm děl ráže 150mm. To vše při výtlaku 9.900 tun. Turkové si je přejmenovali na Turgut Reis a Barbaros Hyareddin.

V éře začínajících dreadnoughtů bylo ale i Turkům jasné, že tato tzv. posila v podobě starých německých lodí, nemůže skutečně posloužit svému účelu. Proto Turecko úporně shánělo peníze na nové lodě. Dokonce byla vyhlášená i národní sbírka, a kupodivu se sešlo dost peněz na to, aby si koupili ne jeden, ale hned více dreadnoughtů. Vedle toho Osmanská říše usilovala o zakoupení některých již hotových plavidel. V hledáčku námořních expertů byl například německý pancéřový křižník SMS Blucher. Ten Němci postavili jako odvetu na stavěné britské bitevní křižníky třídy INVINCIBLE (1907), nicméně v jejich případě měli Němci špatné informace, a tak jejich odpověď v podobě pancéřového křižníku s výzbrojí v podobě 210mm děl neodpovídala britské třídě s děly ráže 305mm. Německé císařství tak nakonec vlastnilo loď, která byla pancéřovým křižníkem, který byl mnohem rychlejší než všechny ostatní německé křižníky, ale zároveň pomalejší a slaběji vyzbrojen, než bitevní křižníky. S žádným z německých plavidel, tak SMS Blucher nemohl vytvořit nějakou ucelenou jednotku. Pro Turky, ale měl vysokou bojovou hodnotu i tak. Nicméně k jejich smůle vrchní politické vedení nesouhlasilo s prodejem, a proto se museli poohlížet jinde. V roce 1911 si Osmanská říše v Británii objednala stavbu dvou bitevních lodí třídy RESADIYE s výzbrojí v podobě 10 děl ráže 343mm. V roce 1914 byla tato objednávka zvýšená o další stejně vyzbrojenou jednotku, která byla poněkud větší variantou třídy RESADIYE. Loď měla nést jméno Mehmed Fatih. V srpnu 1914 Britové zabavili a zařadili do služby jedinou loď, kterou bylo ze tří výše uvedených možné co nejdříve dohotovit. Ta obdržela jméno HMS Erin. Když Turkové viděli, že dokončení jejich tří bitevních lodí je v nedohlednu, projevili zájem o brazilský dreadnought RIO DE JANEIRO. To byla loď s největším počtem těžkých děl, jaká kdy byla dohotovená. Pyšnila se celkem 14 děly ráže 305mm umístěných v sedmi dvoudělových věžích. Brazílie ale nakonec z ekonomických důvodů objednávku zrušila a tak se Turkové přihlásili o koupi jako žhaví zákazníci. Loď zaplatili a námořníci byli již v Anglii, aby si plavidlo převzali, ale zrovna vypukla v srpnu 1914 válka, a tak Turkové odešli s prázdnou i tentokráte. Vítaná posila byla Brity zabavená a zařazená do služby jako HMS Agincourt. Tento krok v konečném důsledku vedl k tomu, že Osmanská říše na podzim 1914 vstoupila do vojenského tábora Centrálních mocnosti (Trojspolku), proti Dohodě (Francie, Velká Británie a Rusko). Turecko tak do války na první pohled vstupovalo bez moderních posil, za které zaplatilo nemalé peníze, ale kterých se nedočkalo. Nicméně v srpnu 1914 se ve Středozemním moři nacházela menší německá eskadra složená z bitevního křižníku SMS Goeben (třída MOLTKE) a lehkého křižníku SMS Brestu. K její smůle právě v té době vypukla válka a Gibraltar tak pro německá plavidla zůstal uzavřen. Po menším pronásledování ze strany Britů a politickém vyjednávání ze strany Němců, nakonec lodě vpluly do Dardanel, kde se formálně odevzdaly do služeb Osmanské říše včetně posádek. Turci se tak na poslední chvíli dočkaly výrazné posily (Goeben byl vyzbrojen deseti děly ráže 280mm). A že to nebyla žádná zanedbatelná posila, tak o tom svědčí následná čtyři válečná léta, kdy SMS Goeben (Turky přejmenován na YAVUZ) ležel v žaludku nejen Britům, ale i Rusům na Černém moři.

Turecký rival Řecko si v roce 1912 objednalo rovněž stavbu moderní bitevní lodě. Mělo se jednat o menší dreadnought SALAMIS, který je někdy uváděn pod řeckým jménem VASILEFS GEORGIOS. Aby turecká převaha nebyla tak drtivá (alespoň tak se jevila podle objednávek), rozhodli se Řekové v roce 1914 ve Francii objednat další bitevní loď. Mělo se jednat o upravenou třídu BRETAGNE, jež měla nést jméno VASILEFS KONSTANTINOS. V létě 1914 bylo i Řekům jasné, že se žádné z objednaných lodí v krátké době nedočkají, a přitom evropská krize v té době dosahovala vrcholu. Proto se rozhodli alespoň pro nouzové řešení a v červenci 1914, tedy za pět minut dvanáct, v USA zakoupili dvě starší bitevní lodě. Jednalo se o třídu MISSISSIPPI (výrobce fa Cramp ve Philadelphii), která byla na vodu spuštěná v roce 1905. Lodě s výzbrojí v podobě čtyř děl ráže 305mm, 8x203mm, 8x178mm, rychlosti 17 uzlů při výtlaku 13.000 tun, byly výraznou posilou řeckého námořnictva proti dvojici starých německých bitevníků, které Osmanská říše zakoupila v roce 1910. Řekové plavidla přejmenovali na Lemnos (bývalá USS Mississippi) a Kilkis (bývalá USS Idaho). Obě přečkali boje První světové války a zúčastnili se i bojů v té Druhé.


PŮVODNÍ PROJEKT
Jak už jsme si řekli, v roce 1910 Turecko zakoupilo dvě starší německé bitevní lodě a o rok později si objednalo dva moderní dreadnoughty třídy RESADIYE (viz. HMS Erin) s výzbrojí v podobě deseti děl ráže 343mm. Tato plavidla Osmanská říše potřebovala v rámci příprav na Balkánské války 1912-1913. Pokud by je včas obdržela, tak bylo více méně jasné, že vládcem Egejského moře se stanou právě Turkové. Řekové, jakožto tradiční rival, nemohli zůstat pozadu a tak se v roce 1911 rozhodli v Německu u firmy AG Vulcan (Hamburk) objednat stavbu dreadnoughtu SALAMIS. Původní projekt počítal s lodí o délce 140 metrů, šířce 22m, ponoru 7,3m, výtlakem 13.300 t standard, 14.900 tun plným. Pohonná jednotka měla dávat výkon 26.000 koňských sil (dvě turbíny, dvě hřídele) a maximální rychlost měla být 21 uzlů (39 km/h). Výzbroj pak byla soustředěná do tří dvoudělových věží s děly ráže 356 mm (14“). Všechny věže stály v jedné výšce na hlavní palubě tak, že první věž byla na přídi, druhá mezi komíny ve středu plavidla a třetí na zádi. Samozřejmě všechny v ose lodi. Toto rozmístění měli Němci odzkoušené již svých bitevních lodí třídy BRANDENURG (1891). Střední výzbroj byla zcela vypuštěná a proti rychle plujícím torpédoborcům a torpédovkám bylo na palubě počítáno s osmy děly ráže 76mm umístěných v kasematách a čtyřmi rychlopalnými 37mm děly. Výzbroj pak doplňovali ještě dva 450mm (18“) torpédomety. Hlavní boční pancéřový pás se zřejmě měl pohybovat v rozsahu mezi 100 až 250mm a měl krýt téměř celou délku plavidla na úrovni vodní hladiny. K horní palubě pak sahal pouze v prostoru mezi předním a zadním stěžněm. Řada okýnek na úrovni přední i zadní dělové věže pak naznačuje, že v těchto místech bylo pancéřování slabé.


Původní projekt bitevní lodě SALAMIS


KONSTRUKCE, VÝSTROJ a STAVBA
Řekové si brzy uvědomili, že SALAMIS (jméno dostal podle řecko-perské bitvy u Salamíny v roce 480 před Kr.) by v původní podobě nemohl v souboji s nepřítelem obstát. Proto byl projekt ještě několikrát revidován až nakonec 23. ledna 1912 byla přijatá definitivní podoba. Podle ní se pak mělo jednat o loď o délce 173,71 m (na úrovni vodní hladiny), šířce 25m a ponoru 7,6 metrů. Standardní výtlak 19.500 t, plný 21.500 tun. Pohonná jednotka byla složená z 18 kotlů typu Yarrow (na uhlí), které měly dodávat páru pro tři turbíny německého výrobce AEG. Každá z nich pak měla pohánět jednu hřídel/lodní vrtuli. Celkový výkon 40.000 koňských sil měl zaručit maximální rychlost 23 uzlů (43 km/h) a dojezd 3.000 námořních mil (cca 5.550 km). Podle objednávky, kterou AG Vulcan, Hamburk od řecké vlády obdržel, měl být SALAMIS předán v březnu 1915. Objednávka byla vystavená na částku 1,693 Mio liber s tím, že část bude zaplacená předem a další až po obdržení lodi.

Hlavní změna projektu pak spočívala v posílení hlavního i středního dělostřelectva. Na loď přibyla čtvrtá dělová věž, což si vyžádalo prodloužení trupu a také změnu rozmístění, které nyní bylo stupňovité (dvě věže na přídi a dvě na zádi). V prostoru mezi hlavním dělostřelectvem se nacházely palubní nástavby, dva stěžně, dva komíny (první podle některých pramenů mohl být vyšší), záchranné čluny atd. V kasematách pod úrovní hlavní paluby pak byla umístěna děla střední ráže 152mm, která byla v původním projektu zcela vypuštěna. Děla menší ráže i torpédová výzbroj zůstala zachována, i když i zde došlo ke změně v počtu, či typu zbraně. Možná si někdo z vás na tomto místě klade otázku, jestli jsem v případě ráže děl neudělal v textu chybu, protože Německo nemělo děla ráže 356mm ani 152mm, ale jen 305mm a 150mm (350mm dělo bylo zatím ve vývoji). Dobrá otázka. Ačkoliv se loď stavěla v Německu, tak těžká i střední výzbroj byla objednána v USA i společnosti Bethlehem Steel. Což také v konečném důsledku vedlo k tomu, že loď nebyla nikdy dostavěná.

Na základě objednávky a podle finálního návrhu, byla nakonec stavba zahájená založením kýlu 23. července 1913. Práce pokračovala vcelku rychle až do vypuknutí války. Ta vše rázem změnila. Z USA, které bylo sice neutrální, ale v důsledku britské blokády, se nedalo očekávat obdržení děl. Američané navíc odmítli poslat děla i právoplatným majitelům do Řecka a naopak je nabídli Britům k odprodeji. Ti neváhali a zařadili je do výzbroje svých monitorů třídy ABERCROMBIE (1915). Ke smůle Řeků i dalších válčících států, se těchto případů projevů „neutrality“ během Války projevilo mnohem více a za mnohými právě stáli USA. U AG Vulcan v Hamburku tak řešili, co dál. Změna projektu by si vyžádala čas a přitom bylo potřeba co nejdříve uvolnit skluz pro stavbu dalších lodí. Práce tedy pokračovala dál až do 11. listopadu, kdy byla loď spuštěná na vodu. Dne 31. prosince 1914 byla stavba definitivně zastavená a trup byl odvlečen do Kielu, kde sloužil jako ubytovací loď. Válečné běsnění trvalo celé čtyři roky a za tu dobu se Němci nepokusili loď dostavět, ale soustředili se na stavbu vlastních lodí. Nicméně časem museli rezignovat i na to, a všechny síly soustředily na boje pozemních armád. SALAMIS tak v Kielu přečkal celou válku a po uzavření příměří v listopadu 1918 byly opět s Řeckem navázány kontakty ohledně dostavby lodi. Nebo spíše, co s nedokončeným trupem, protože stavba lodí byla v Německu vítěznými mocnostmi zakázána. Řecko odmítlo přijmout nedokončený trup, načež firma AG Vulcan zažalovala řeckou vládu, protože z původního kontraktu obdržela pouze 450.000 liber. Soudní spor se táhl řadu let. Nakonec 23. dubna 1932 bylo soudně rozhodnuto, že řecká vláda AG Vulcanu dluží ještě 30.000 liber za odvedenou práci. Řecko tak muselo zaplatit, ale nedělejme si iluze, vítězné mocnosti tyto peníze určitě z Německa vytáhli na válečných reparacích. Nedokončený trup pak byl následně v Brémách rozebrán na šrot. Tak v soudních sporech a následně ve šrotu skončil jinak ambiciosní projet řecké bitevní lodě SALAMIS. Stejný osud pak potkal i druhý objednaný řecký dreadnought VASILEFS KONSTANTINOS, který byl mírnou úpravou francouzské třídy BRETAGNE. Také práce na této lodi byly na konci roku 1914 zastaveny a po válce Řecko odmítlo platit za nedokončené plavidlo.


Britský monitor HMS Abercrombie v červenci 1915 s výzbrojí, která byla původně určená pro SALAMIS


PANCÉŘOVÁNÍ
Nevím na kolik řecká strana zasahovala do konstrukce a stavby, ale pokud se spolehla na německou kvalitu, kterou opakovaně prokázali zkušenosti z námořních bojů První světové války, tak věřím, že i pancéřová ochrana lodi SALAMIS byla na vysoké úrovni, přestože její parametry nedosahovaly hodnot, které němečtí konstruktéři používali u svých bitevních lodí.

Hlavní boční pancéřový pás o síle 98,4 až 250,8mm kryl loď v celé její délce na úrovni vodní hladiny s tím, že v místě od první dělové po poslední věž kryl boky až na úroveň kasematové paluby. Chránil tak nejvíce exponovaná místa, jako muniční sklady, strojovnu a kotelnu. Řada okének na úrovni kasematové paluby vybíhajících na příď i záď od sekundární výzbroje prozrazuje, že zde bylo pancéřování výrazně slabší. Věže hlavních děla tak kryly barbety o síle 250,8mm a pak jejich vlastní pancéřování, které na nejvíce exponovaných čelních a bočních místech chránilo rovněž 250,8mm ocele. Pancéřová paluba pak byla zřejmě pouze jedna a to síle 73mm. Na méně exponovaných místech byla zeslabená na 38mm. Informace k pancéřování velitelské věže se poměrně zásadně liší zdroj od zdroje. Zatímco jeden uvádí slabých 32mm, tak další zase 200 i 300mm. Budeme se tedy raději držet standardu té doby, tedy že velitelskou věž krylo pancéřování alespoň na úrovní hlavního dělostřelectva (těch nejvíce exponovaných místech).

VÝZBROJ
Jak už bylo řečeno výše, SALAMIS měl obdržet osm amerických děl 14"/45 (35.6 cm) Marks II, IV a V, u kterých výrobce garantoval životnost až 500 výstřelů. U většiny obdobných zbraní byla životnost většinou poloviční. První dělo ráže 356mm bylo vyrobeno kolem roku 1910 a následně se dočkalo nasazení u řady amerických válečných lodí (třída NEW YORK, NEVADA a PENNSYLVANIA), nicméně pro Řeky se vyvíjela verze Marks II, IV, V. Jednalo se o zbraň o celkové délce 16,318 m, z čehož vývrt byl 16,002 m a drážkování v délce 13,530 m. Hmotnost hlavně 64,633 tun a dvoudělové věže 620 tun (alespoň v případě monitorů třídy ABERCROMBIE). Hlaveň v sobě měla celkem 84 drážek, komora objem 251,2 dm3 a kadence je uváděná mezi 1,25 až 1,75 ran za minutu. V případě použití na monitorech klesla kadence na jeden výstřel za 2,5 minuty. HE projektil vážil 635 kg, výmetná složka NCT dalších 165,6 kg. Úsťová rychlost 783 m/s, zákluz 102 cm, pracovní tlak 2.835 kg/cm2 a dostřel při maximální elevaci 15 stupňů činil 18.200 metrů. Tato elevace byla ale u monitorů. Pro SALAMIS se mi ji nikde nepodařilo dohledat, ale předpokládám, že by byla určitě vyšší. Průraznost projektilu AP o stejné hmotnosti jako HE, tedy 635 kg, byla 330mm na vzdálenost 13.120 m (vertikálně umístěn pancíř).


Třída britských monitorů ABERCROMBIE s dvoudělovou věží. Na prvním obrázku HMS Abercrombie, na druhém HMS Havelock

Sekundární výzbroj představovalo dvanáct děl umístěných v kasematách po šesti na každém boku. Opět se jednalo o děla vyráběná v USA typ 6“/50 (15,2cm) Marks VI a VIII. Ta byla pak hojně používána u amerických křižníků stavěných po roce 1903 (třídy MAINE, VIRGINIE, ST.LOUIS a PENSYLVANIA) a také na bitevních lodích. Délka hlavně 7,625 m, vrtání 7,468 m a hmotnost 8,45 tun. Objem komory 34,15 dm3, kadence přibližně 6 ran za minutu. Kadence byla závislá na sehranosti obsluhy a manipulaci s 47,7 kg těžkým projektil (z toho 1,1 kg trhavé náplně). Výmetná složka měla hmotnost 14 kg a projektilu udělila počáteční rychlost 853 m/s. Pracovní tlak v komoře dosahoval hodnoty 2.680 kg/cm2. Dostřel při elevaci 15° činil 13.720 metrů a průraznost na vertikálně umístěném pancíři typu Harvey byla 101 mm (5.490 m), 75 mm (8.230 m) a 69 mm (10.970 m). Proti rychle plujícím cílům a letadlům se používala děla ráže 76mm. Předpokládám, že z celkového počtu dvanácti hlavní (podle zdrojů se liší počet), byla alespoň část upravená jako protiletadlová AA zbraň. Dělovou výzbroj doplňovalo pět torpédometů ráže 500mm.

Hmotnost boční salvy:
8 x 356 mm = 5.080 kg
6 x 152 mm = 286,2 kg
Celkem: 5.366,2 kg

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD - bitevní loď SALAMIS
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Řecko
* Délka: 173,71 m
* Šířka: 25 m
* Ponor: 7,6 m
* Výtlak standardní: 19.500 t
* Výtlak plný: 21.500 t
* Výzbroj: 8x356mm L/45 (4xII), 12x152mm (12xI), 12x76mm (12xI), 5xTT ráže 500mm
* Pancéř paluba: 38-73 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 251 mm
* Pancéř barbety: 251 mm
* Pancéř velitelská věž: 200-300 mm
* Pancéř boky: 98 – 250 mm
* Pohonná jednotka: 18 kotlů Yarrow, 3 turbíny AEG, tři hřídele/vrtule
* Výkon strojů: 40.000 koňských sil
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 23 uzlů
* Dojezd: 3.000 námořních mil (5.550 km)
* Posádka: 1.200 mužů




ZHODNOCENÍ
Není pochyb o tom, že pro Řeky by SALAMIS měl obrovský význam. Po boku starých bitevních lodí nakoupených těsně před válkou v USA, by řecká flotila zcela ovládla Egejské moře. Samotný SALAMIS by se pak stal těžkým oříškem pro všechny lodě, které Osmanská říše vlastnila, nebo si je před válkou objednala, či koupila jako v případě ex brazilského dreadnoughtu RIO DE JANEIRO. Prakticky jen stavěná třída RESADIYE mohla být důstojným protivníkem. Ani ex německý bitevní křižník Goeben (Turecký YAVUZ) by neměl příliš mnoho šancí. Řekové by tak s pomocí SALAMIS mohli udržet tureckou flotilu po celou válku za Dardanelami. Místo nich ale tuto úlohu museli převzít Britové, kteří měli pro zajištění svých námořních tras velkou potřebu lodí a takhle měli blokované jednotky tam, kde je tolik nepotřebovali.

Otázkou také zůstává, proč se Německo nepokusilo dostavět loď podle nějakého upraveného projektu. Nejsem odborník, tak nedokážu posoudit, nakolik velký by přechod na německá děla představoval zásah do konstrukce. Děla podobné ráže (350mm) byla v té době zatím ve vývoji pro třídu bitevních křižníků MACKENSEN a tak by v úvahu připadala pouze děla ráže 305mm. Děla pro bitevní lodě BADEN a SACHSEN, byla se svou ráží 380mm jistě velká. Pokud by se SALAMIS dostavěl s 305mm děly, tak by sice patřil mezi nejmenší a nejslabší německé dreadnoughty, ale na druhou stranu svou rychlostí 23 uzlů mezi nejrychlejší. Jak se ale nakonec ukázalo, Německo zřejmě nemělo potřebu dohotovit loď, která koncepčně a konstrukčně nezapadala do vlastní flotily. A nebo se předpokládalo, že války brzy skončí a loď tak bude moci být dostavěná a prodána Řecku. To se ale změnilo v době, kdy Řecko do války vstoupilo na straně Dohody. Tak jako tak, dál než k úloze ubytovací lodě se SALAMIS v německých službách nedostal.


Zdroje:
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... os/page337
http://www.battleships.ru/warships/sala ... alkov.html
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1914 (1. díl) – Praha 2001
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1917 (4. díl) – Praha 2002
http://wesworld.jk-clan.de/thread.php?postid=108218
Hynek, Klučina – Válečné lodě (2) – Praha 1986
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz

Zajímavé je, že zatímco všechny části lodi byly chráněny tak nějak standardně, tak velitelskou věž mělo chránit pouhých 32mm ocele.

Tento údaj bývá opravdu někdy uváděn (třeba Conway´s), ale podle mě se musí jednat o nějaký překlep, protože si nedovedu představit, že by si někdo v té době objednal bitevní loď s takhle slabě pancéřovanou velitelskou věží. Díval jsem se do některých svých zdrojů kde se uvádí mnohem silnější pancíře. Trubicyn udává 300 mm, Taras 300 až 200, Sturton 300 mm, a těch 300 mm se uvádí i v tomto pěkném článku na Wundervaffe: http://wunderwaffe.narod.ru/Articles/Sm ... /index.htm , kde se píše i to, že Němci Salamis nezařadili do svého loďstva, proto, že už měl v trupu nainstalované barbety pro ty objednané americké věže a přestavba by proto byla moc drahá.

Chlapče zlatej....kam ty na ty zdroje chodíš...ty jsi snad chodící námořní encyklopedie. Díky za doplnění info. Opravím to. Jsem si říkal, že by zrovna Řekové měli tolik důstojníků, že by si je takhle nechtěli chránit? Asi pokus, jak zrychlit kariérní růst, když vyšší šarže vykrvácí na velitelském můstku o síle kotlového plechu:-)

Netuší někdo, jestli by bylo technicky proveditelné osadit barbety německými 305mm děly? Ano, sice by tím byla dokončená jednotka s poměrně slabou boční palbou, protože poslední třídy německých dreadnoughtů stavěných před válkou měly již 10 děl této ráže, ale na druhou stranu 8 x 305mm bylo pořád víc, než u dreadnoughtů s 280mm děly. Takhle loď po celou dobu války stála zbytečně na kotvách bez možnosti bojového uplatnění.

Tak ten prcek vpravo by měl být Salamis:

kacermiroslav píše:Netuší někdo, jestli by bylo technicky proveditelné osadit barbety německými 305mm děly? Ano, sice by tím byla dokončená jednotka s poměrně slabou boční palbou, protože poslední třídy německých dreadnoughtů stavěných před válkou měly již 10 děl této ráže, ale na druhou stranu 8 x 305mm bylo pořád víc, než u dreadnoughtů s 280mm děly. Takhle loď po celou dobu války stála zbytečně na kotvách bez možnosti bojového uplatnění.

Zjednodušeně, barbeta je vlastně jen opancéřovaná šachta v trupu lodi připravená pro osazení konkrétního typu věže. Musel bys vyvinout vlastní věž pro daný vnitřní průměr barbety a ložiskového věnce což je hodně zdlouhavý proces. Podle mně by bylo rozhodně rychlejší (ne však méně náročné) stávající barbety "vybourat" a zabudovat vlastní včetně věží. Ale zase, záleží na tom zda je nová barbeta menší nebo větší než stávající. To přizpůsobení by mohl být neřešitelný problém protože trup byl v podstatě hotový.

Scrat

Kačermíro musíš naštudovat plány a rozměry barbet u lodí

Našel jsem pro třídu König, takže se můžeš podívat, ale chtělo by to porovnat ze Salamisem.

Nebo alespoň s USS Nevada, USS Texas (BB-35), americkou třídou New York.

Pro zajímavost do dneška dochovaná krásná bitevka.


Monitor Abercrombie. Toto je však pouze shoda jmen. Fotka z roku 1942 zobrazuje 15" Mark I/N (38.1 cm) děla a britský design věže.
http://www.navweaps.com/Weapons/WNBR_15-42_mk1_pics.htm


Problematika barbet u různých škol námořnictva je vůbec zajímavá. Protipožární dveře a ochrana proti výbuchům. V bitvě u Jutska to zapříčinilo hodně, britské křižníky explodovaly v akci. Zatímco žádnou z německých lodí nepotkal podobný osud, ačkoli utrpěly v boji vážná poškození.
Více na http://www.cityofart.net/bship/gun_ops.html

Osm děl pro řeckou bitevní loď Salamis našlo nakonec cestu k britským kupujícím a sloužily na palubě čtyř monitorů Abercrombie, které se účastnily invaze do Gallipoli a vyměnili si údery s tureckými bitevními loděmi.
http://en.wikipedia.org/wiki/Abercrombie_class_monitor
http://suite101.com/article/the-us-14in ... gun-a14083

Je otázka, jak to u Salamisu plánovali? Zda převzali jen americký děla, ale věže si museli navrhnout vlastní, i když Jarl napsal, že byly objednaný děla i s věžemi. Takže by barbety osadili až v Americe? Trochu komplikovaný, do toho vypukla válka a neštastný Salamis nic nedostal.

*************************************
Jinak "vybourávat" barbety by byla trochu škoda, navíc jsou dobře pancéřované, a jejich konstrukce zasahuje skrze paluby hluboko do lodě. Ale souhlasím, že buď osadit už dostupnou věž, která nemusí do barbety "pasovat" nebo udělat novou (modifikovanou) věž a mechanismy pro současnou barbetu. Což se mi jeví jako nejschůdnější cesta.

Napsal jsi, že výzbroj byla soustředěná do tří dvoudělových věží pro americká děla ráže 14"/45 (356 mm). Ty to chceš osadit o něco menšími 305 mm německými děly, možná i věžemi ze třídy König, takže teoreticky vzato by měl být průměr barbety větší, horší kdyby byl menší

*************************************

Našel jsem údajně modifikaci Salamisu s 10 děly, dvěma věžemi po třech, a dvěma po dvouch dělech, rekonstrukce z roku 1932, nevíš co to je?
Vůbec jaký byl další osud té lodě? Zřejmě šla do šrotu a toto je jiný projekt, i když možná ne tak docela. Jen poslední pokus o záchranu

*************************************
Polare, co to je za ty dvě další nedokončené lodě vlevo v popředí? Vypadají solidně ...

Lord píše:Našel jsem údajně modifikaci Salamisu s 10 děly, dvěma věžemi po třech, a dvěma po dvouch dělech, rekonstrukce z roku 1932, nevíš co to je?
Vůbec jaký byl další osud té lodě? Zřejmě šla do šrotu a toto je jiný projekt, i když možná ne tak docela. Možná jen poslední pokus o záchranu.

To bude nějakej fandovskej výtvor, něco ála co by kdyby to Řekové dostali a co by s ní udělali ve 30tých letech

Lord píše:Polare, co to je za ty dvě další nedokončené lodě vlevo v popředí? Vypadají solidně ...

Württemberg (třída Bayern) - ta "menší"
Ersatz Freya (třída Mackensen) - ta větší

Lord píše:Je otázka, jak to u Salamisu plánovali? Zda převzali jen americký děla, ale věže si museli navrhnout vlastní, i když Jarl napsal, že byly objednaný děla i s věžemi. Takže by barbety osadili až v Americe?

Jinak "vybourávat" barbety by byla trochu škoda, navíc jsou dobře pancéřované, a její konstrukce zasahuje skrze palubu hluboko do lodě. Ale souhlasím, že buď osadit už dostupnou věž, která nemusí do barbety "pasovat" nebo udělat novou (modifikovanou) věž a mechanismy pro současnou barbetu. Což se mi jeví jako nejschůdnější cesta.

Napsal jsi, že výzbroj byla soustředěná do tří dvoudělových věží pro americká děla ráže 14"/45 (356 mm). Ty to chceš osadit o něco menšími 305 mm německými děly, možná i věžemi ze třídy König, takže teoreticky vzato by měl být průměr barbety větší, horší kdyby byl menší

U Salamisu byly plánovány americké 14''/45 včetně věží v dvojhlavňové lafetaci. Nač kupovat pouze děla a vyvíjet pro ně vlastní věž když můžeš koupit hotovou sestavu. Že z prodeje sanotných věží nakonec sešlo je věc jiná, vývoj vlastních věží by byl vzhledem ke specifikům amerických děl hodně drahá sranda. Navíc zbytečná, Němci podobné kanóny neměli tak co by dělali s vyprojektovanou věží? Myslíš že by vyrobili jen čtyři komplety a pak nepotřebný projekt spláchli do záchodu?

Dále, buď osadíš věž která rozměrově a konstrukčně pasuje nebo neosadíš nic. Žádná další možnost jako že osadíš věž která nepasuje neexistuje. A k těm přůměrům barbet? Přesné rozměry ti z hlavy neřeknu ale mám za to že dvoudělová americká věž z Nevady byla lehčí a rozměrově menší než stejná věž z Königu. A to i přes fakt že byla navržena pro 14'' děla zatímco německá pro ráži 30,5 cm (12'').

Scrat

Scrate, pak je tedy otázka, zda byl ten komplet osazen na britský Abercrombie nebo byly věže stejné jako u třídy New York, jak už jsem předesílal? Myslel jsem jen, jestli si to prostě amíci třeba nechránili, jako konstrukční tajemství, ale byl to asi jen dobrej byznys.

Polare, no jo, Kačermíra, už o nich taky psal ... SMS Prinz Eitel Friedrich (délka 222 metrů) SMS Wurttemburg v loděnicích Blohm & Voss v Hamburgu. Mackensenu k jeho dohotovení chybělo ještě přibližně 12-15 měsíců práce.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=78761#p78761
Zajímavostí je, že třída MACKENSEN měla mít čtyři dvoudělové věže s děly ráže 35cm, kalibr byl prý používán ve Flandrech.

Všechny čtyři monitory třídy Abercrombie dostaly po jedné věži původně vyrobené pro Salamis. Na fotkách je zřetelně vidět pro Royal Navy v tomto období zcela netypický tvar věže s rovnou čelní stěnou. A pokud to Američani prodali tak nebyl problém dodat i výkresy pro požadovanou barbetu. Ono je vlastně na zákazníkovi jakou barbetu si udělá, musí pouze dodržet celou řadu parametrů aby věž sedla.
Ke všemu měli Američané poměrně netypicky řešené muniční sklady a prachárny. Proto říkám že pro Němce by bylo nejjednodušší starou barbetu vybourat a zkonstruovat novou pro vlastní věž, problémem je ale velký zásah do konstrukce trupu. Navíc, kdo by se s tím dřel za situace kdy Němci rezignovali na dokončení vlastních projektů?

Scrat

Scrat píše:Dále, buď osadíš věž která rozměrově a konstrukčně pasuje nebo neosadíš nic. Žádná další možnost jako že osadíš věž která nepasuje neexistuje. A k těm přůměrům barbet? Přesné rozměry ti z hlavy neřeknu ale mám za to že dvoudělová americká věž z Nevady byla lehčí a rozměrově menší než stejná věž z Königu. A to i přes fakt že byla navržena pro 14'' děla zatímco německá pro ráži 30,5 cm (12''). Scrat

Aha, tak to mění situaci. Já logicky předpokládal, že pro věže se 14" děly budou barbety většího průměru a tudíž by do nich např. šla vložit barbeta menšího průměru pro německá 305mm. Takhle by to fakt znamenalo příliš velký zásah do konstrukce.

Tak určitě americký věže mají čelní a boční stěny rovnější. Podle tohoto obrázku to vypadá na Salamisu trochu zkoseně, ale půjde o to samé. Američani museli dát předtím výkresy i Němcům, aby to podle toho udělali.



Kačermíra si asi myslel, že by do větší barbety, šla dát třeba pomocná menší "barbeta" a na ní by se to usadilo, přizpůsobil se věnec na kterým věž sedí a otáčí se, ale byla by to skopičina.
Problémy by nastaly i s otvory pro prachárnu, etc. Nic, nebudeme to už dál rozpitvávat. Tyhle mechanismy jsou docela složitý a musí to všechno sedět.

Tenhle barevný obrázek je zase nějaká habaďůra. Tj. poloviční fikce, kde si dle mého autor ulehčil práci a dal tam britské 381mm věže (pokud to nebyl přímo záměr).

Polarfox píše:Tenhle barevný obrázek je zase nějaká habaďůra. Tj. poloviční fikce, kde si dle mého autor ulehčil práci a dal tam britské 381mm věže (pokud to nebyl přímo záměr).

Přesně tak. Tenhle typ obrázků nacházím na jednom diskusním fóru. Nadšenci tam kromě jiného připravují možné scénáře včetně možných podob lodí, které nebyly postaveny, či dokončeny. Tuším, že jsem tam třeba viděl bitevní křižníky třídy DERFFLINGER, jak by teoreticky mohli vypadat za WW2 atd. Takže je to vše potřeba brát s rezervou.

Dali tomu britskou věž sice z monitoru Abercrombie, jak jsem psal už tady, ale z jinýho, který byl dokončen až v roce 1943.
http://www.steelnavy.com/CombrigAbercrombie.htm
Buď si to spletli, nebo to prostě jen sesmolili z toho co měli dostupný. Teď by mě ještě zajímalo, co to je vzadu za hydroplán?

kacermiroslav píše:Aha, tak to mění situaci. Já logicky předpokládal, že pro věže se 14" děly budou barbety většího průměru a tudíž by do nich např. šla vložit barbeta menšího průměru pro německá 305mm. Takhle by to fakt znamenalo příliš velký zásah do konstrukce.

Jak jsem už psal o něco výše tak americké kanóny byly hodně specifické. Prošel jsem si svůj rozepsaný článek o třídě Nevada a hlavní zvláštností bylo že Američané z větší části rezignovali na poloautomatické nabíjení hlavních děl. Podstatná část nabíjecího cyklu byla realizována ručně. Teda ne jako ve "velkofilmu" Battleship kdy si parta maníků hodí granát na ramena a peláší s ním do věže (to by se asi pos....) ale pomocí navijáků a vrátků. Také manipulace s výmetnými náložemi byla realizována převážně růčo až do velké rekonstrukce v letech 1927-29. Dalším specifikem amerických děl bylo že se šroubový uzávěr hydraulicky sklápěl dolů místo otevření na stranu jak bylo v té době běžné (samozřejmě mimo děl s klínovým uzávěrem) a tak byly rozestupy mezi hlavněmi mnohem menší a přesto mohla být nabíjena obě děla současně.
A neposlední zvláštností bylo i umístění granátů pouze ve spodních dvou patrech věže a výmetných náloží na dně trupu v prostoru vymezeném kružnicí barbety. Tedy žádné samostatné muničáky v trupu ale vše kompaktně na velmi malém prostoru. Dalším oříškem byly americké míry (palce..........), taky problém pro země co používaly metrický systém, toto byli nuceni řešit třeba Sověti při kopírování B-29.

Scrat

Nahoře je projekt řecké bitevní lodě od firmy Armstrong, uprostřed původní návrh od firmy AC Vulcan a dole jeho zvětšená konečná varianta: