CSS Sumter
Americká občanská válka byla zahájena 12. dubna 1861 útokem Konfederace na pevnost Fort Sumter, ale spor mezi oběma bloky se táhl mnohem delší dobu a vlastně trval už od vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických, kdy vznikla země tvořená členy s odlišnou hospodářskou základnou. Zatímco v severních státech došlo k rychlému rozvoji průmyslu, který vyžadoval volný pohyb pracovních sil, základem hospodářství jižních oblastí se stalo zemědělství reprezentované především majiteli velkých plantáží, kteří byli závislí na práci černých otroků. Tento rozpor se sice dlouho dařilo tlumit, ale v průběhu 19. století neustále narůstal a v 50. letech se dostal do takového stádia, kdy bylo zřejmé, že nynější uspořádání je neúnosné a Unii čeká buďto rozpad, nebo reforma vnitřních poměrů. O změnu uspořádání usilovaly zejména severní státy, což vedlo k nárůstu odstředivých snah v jižních oblastech, kde naopak převládala snaha o zakonzervovaní současných poměrů. Vše vyvrcholilo během kampaně před prezidentskými volbami v roce 1860, které přinesly vítězství republikánského kandidáta Abrahama Lincolna. Jeho zvolení se mezi Jižany setkalo s negativní odezvou a brzy bylo zřejmé, že mnoho zdejších politiků si přeje vznik nového státního útvaru, jenž by jim zaručil zachování dosavadního politického a hospodářského systému. Do čela tohoto procesu se postavila Jižní Karolína, která z rozhodnutí zdejšího zákonodárného sboru vystoupila 18. prosince 1860 z Unie a jejího příkladu brzy následovaly i další otrokářské státy, takže 4. února následujícího roku mohli jejich představitelé vyhlásit vznik Konfederovaných států amerických.
Parník Star of West
Lincolnova vláda jejich odchod neuznala a byla připravena usilovat o zachování jednoty USA i za pomoci síly, ke které ovšem jako první sáhli Jižané, když jejich dělostřelectvo zahnalo 9. ledna 1861 parník STAR OF WEST, jenž se pokoušel do pevnosti Fort Sumter dopravit zásoby. Válka se vedla především na pevnině, ale i na moři se odehrálo mnoho zajímavých událostí. Je všeobecně známo, že v této válce došlo k historicky prvnímu souboji pancířem chráněných plavidel, ale některá další prvenství, jako je potopení válečné lodě ponorkou, či použití žerďových torpéd, už příliš známá nejsou.
Zatímco na souši dokázala zpočátku armáda Konfederace vítězit, na moři měla Unie od samého počátku převahu. V námořnictvu Seveřanů sloužilo v březnu 1861 zhruba 7500 námořníků a pod jeho vlajkou se plavilo 42 válečných lodí v činné službě, což sice nebylo v porovnání s evropskými flotilami mnoho, ale na vytvoření převahy sil to přesto stačilo, jelikož Jižané mohli svá válečná plavidla takříkajíc spočítat na prstech jedné ruky. A přitom silné loďstvo bylo pro Konfederaci důležité, neboť potřebovala zajisti nejenom obranu vlastního pobřeží táhnoucího se od Virginie až k hranicím s Mexikem (celkem 2200 námořních mil), ale i spojení s evropskými zeměmi odkud bylo možné dovážet válečný materiál a kam naopak měly plynout zdejší zemědělské plodiny (tabák, cukrová třtina, bavlna).
To si pochopitelně uvědomovaly i odpovědné osoby ve Washingtonu a Lincoln již 19. dubna 1861 vyhlásil plán Anaconda, který měl zajistit blokádu celého nepřátelského pobřeží. Realizace tohoto záměru byla svěřena sekretáři námořnictva, Gideonu Wellesovi, který jí dokázal neprodleně uskutečnit. Protože regulérní válečné lodě mohly zajistit pouze střežení nejdůležitějších přístavů, bylo nutné unionistické námořnictvo posílit, takže Lincolnova vláda pro vojenské účely neprodleně zakoupila a pronajala mnoho civilních plavidel, jež následně vyzbrojila a zařadila do služby, čímž se do konce roku 1861 zvýšil početní stav flotily na 264 jednotek. Plán Anaconda se tedy podařilo uskutečnit a námořní blokáda začala postupně rdousit jižanskou ekonomiku, která bez přísunu životodárných dodávek z Evropy začala kolabovat.
Gideon Welles
Unionistické válečné lodě se však neomezovaly pouze na hlídkování v blízkosti pobřeží, ale působily i na širém moři, kde korveta SAN JACINTO v listopadu 1861 zadržela britský parník TRENT plující z Havany do Evropy. Mezi cestujícími na jeho palubě nechyběli ani agenti Konfederace Jakub McMasen a John Slidell, kteří měli ve Francii a Velké Británii vyjednávat o diplomatické a vojenské podpoře Jihu. Oba emisaři byli zajati a dopravení do Bostonu, ale po britských protestech se záhy ocitli opět na svobodě.
Zcela jiná situace panovala na území Konfederace, která musela své válečné námořnictvo vybudovat od nuly, přičemž se potýkala s celou řadou problémů. Konfederované státy americké sice tvořily souvislý a poměrně rozsáhlý státní útvar s devíti milióny obyvatel, který však takřka úplně postrádal těžký průmysl nutný k výrobě zbraní a ostatních potřeb nezbytných k vydržování početné armády a loďstva. Na území Jihu se nalézalo pouze 18 026 průmyslových podniků (na severu jich bylo 110 274), z nichž pro válečnou výrobu měly větší význam jenom železárny v Atlantě a Richmondu. Na druhou stranu se zde před válkou chovala polovina veškerého hovězího dobytka a koní, zatímco podíl mul a mezků činil dokonce 90 %.
Základem ekonomiky Jihu však bylo pěstování bavlny, která tehdy představovala surovinu strategického významu srovnatelnou s postavení ropy v dnešním hospodářství, a její podíl na celoročním exportu v předválečných letech přesahoval 50 %. Tato rostlina se zde pěstovala už od konce 16. století, ale masivně se rozšířila teprve poté, co Eli Whitney v roce 1793 sestrojil stroj na čištění surové bavlny, což znamenalo skokové navýšení poptávky po této surovině. Majitelé plantáží vycítili příležitost a začali se ve velkém věnovat jejímu pěstování, takže rychle vytlačovala ostatní plodiny a stala se páteří zdejší ekonomiky, díky čemuž se Jihu přezdívalo „království bavlny“. Surová bavlna se prodávala v balících zvaných žoky, podle nichž se počítala výše sklizně (v roce 1792 zhruba 6000 žoků, kdežto v roce 1859 Jih vyprodukoval už asi 4,3 miliónů žoků). Hlavními odběratelem se stala Velká Británie disponující vyspělým textilním průmyslem, jenž byl do značné míry závislý na dovozu bavlny právě z USA a zaměstnával asi milión lidí..
Plán Anaconda
Jih mohl teoreticky dovážet válečný materiál po souši, neboť Konfederace na jihu sousedila s Mexikem, ale v této věčně neklidné zemi právě probíhala občanská válka, což tento způsob obcházení blokády znemožnilo, takže veškerý import bylo nutné provádět po moři. Konfederace teoreticky mohla prorazit blokádu svého pobřeží silou, ale malá průmyslová základna znemožňovala postavení dostatečně silné válečné flotily, takže tyto snahy končily neúspěchem. Nejznámější pokus o rozbití blokády se uskutečnil ve dnech 8. a 9. března 1862 v Chesapeacké zátoce a vyvrcholil nerozhodným soubojem pancéřových lodí MERRIMACK (VIRGINIE) a MONITOR.
Další možnost představovali takzvaní lamači blokády, což byla buďto nenápadná malá plavidla, jež se pod rouškou tmy pokoušela proplout mezi hlídkujícími loděmi, a nebo speciální parníky stavěné ve Velké Británii, jež spoléhaly na svou vysokou rychlost, činící údajně až 16 uzlů. Blokáda jižních přístavů nebyla zpočátku dostatečně účinná, takže jí bylo možné při troše štěstí proniknout a dopravit žoky bavlny na blízké Bahamské ostrovy náležející Velké Británii, která se už postarala o jejich přepravu přes oceán, kde na ně netrpělivě čekali majitelé textilních továren (samotný parník ROBERT LEE dokázal vyvézt bavlnu za 2 milióny dolarů). Cena bavlny v průběhu války prudce stoupala přímo úměrně tomu, jak byla postupně realizována operace Anaconda, což umožňovalo mnoha dobrodruhům dosáhnout vysokých výdělků na podloudnickém vývozu a následném pašování válečného materiálu zpět na území Konfederace. Postupně se blokáda stávala takřka neprodyšnou (někde byly zřízeny i tři hlídkové linie), takže dovoz a vývoz v jižních přístavech téměř ustal. O úspěchu plánu Anaconda svědčí i počet ztracených lodí, jichž bylo v průběhu války zadrženo a potopeno celkem 1504.
Lamač blokády Robert Lee
Do té doby se však na dovozu válečného materiálu a zejména luxusního spotřebního zboží, daly vydělat obrovské peníze a v průběhu války bylo založeno mnoho obchodních společností jako kupříkladu Anglo-Confederate Trading Company, které tuto výměnu zprostředkovávaly a díky fantastickým maržím se náklady na pořízení jednoho lamače blokády zaplatily už po dvou úspěšných plavbách. Nejznámější z těchto lodí postavených ze soukromých prostředků se stala HATTIE, která dokázala proniknout blokádou šedesátkrát. Celou flotilu podobných plavidel vlastnila i samotná vláda Konfederovaných států amerických, jež provozovala lodě FINGAL, ROBERT LEE, COLUMBIA, MERIMACK a LADY DAVIS, které obstarávaly přísun válečného materiálu a zbraní, jichž bylo v průběhu války dovezeno asi 500 000.
Tento černý trh by nebyl možný bez tiché podpory, kterou Jihu od samého počátku poskytovaly vlády některých evropských zemí. Vládní činitelé Konfederace dokonce věřili, že Britové a Francouzi se na jejich straně přímo vojensky angažují, k čemuž sice nedošlo, ale tyto země Jih podporovaly alespoň válečnými dodávkami. Úvahy o ozbrojené intervenci evropských mocností nebyly úplně nereálné, protože Francie se právě chystala vojensky angažovat v Mexiku a bylo v jejím zájmu nepřipustit znovuobnovení jednoty Spojených států amerických, které by se proti jejím kolonizačním aktivitám nepochybně postavily.
I Britové měli dost důvodů usilovat o rozbití USA a mnoho zdejších aristokratů sympatizovalo s Konfederací už jen z toho důvodu, že majitel plantáže jim byl svým životním stylem bližší než seveřanský podnikatel. To by však samo o sobě nepředstavovalo pro Velkou Británii dostatečně pádný důvod k vojenskému dobrodružství na druhém břehu Atlantiku, což si dozajista uvědomovali i konfederační politici. Vláda presidenta Davise spíše věřila, že Británie bude nucena vstoupit do války kvůli zajištění přístupu k bavlně, které se před válkou 85% dováželo právě z USA. Tato surovina sice nyní na místo cesty do britských textilních továren většinou ležela v konfederačních přístavních skladech, ale Britové přesto zachovali neutralitu a Jih zůstal ve svém odporu osamocen.
Francie ani Velká Británie tedy nezávislost Konfederovaných států amerických nikdy oficiálně neuznali (třebaže po počátečních vojenských neúspěších Unie k tomu mnoho nechybělo), ale jejich diplomatickou a materiální podporu měl Jih od samého počátku zajištěnou. V tomto směru se angažovala především britská vláda, která prostřednictvím zdejších bank poskytla Konfederaci úvěr ve výši tří miliónů liber, dodávala jí vojenský materiál, demonstrativně posilovala své posádky v Kanadě a britská plavidla se podílela na narušování blokády jižanských přístavů. Důvodem pro tuto podporu byly nejenom sympatie zdejších aristokratů k Jihu a snaha obnovit dodávky bavlny, ale především vítaná příležitost kterak oslabit sílící Spojené státy, jež se stávaly mocností schopnou ovlivňovat i politiku mimo americký kontinent a už delší čas představovaly nepříjemného hospodářského konkurenta, jenž se snažil expandovat i na zahraniční trhy.
Korzárská loď Alabama
Vlády Francie a Velké Británie zašly ve své podpoře Jihu tak daleko, že umožnily zdejším loďařským společnostem přijímat zakázky na stavbu válečných plavidel pro Konfederaci. Tyto kontrakty byly sice kamuflovány jako objednávky obchodních lodí pro rejdaře z neutrálních zemí, protože britské zákony zakazovaly během války prodej válečných lodí bojujícím stranám, ale jejich praví majitelé i zamýšlené účely byly známé nejenom vlastníkům zainteresovaných loděnic, ale i agentům Unie, kteří se marně domáhali jejich zabavení. Situace se změnila teprve ve druhé polovině války, kdy se už válečné štěstí přiklonilo na stranu Severu, takže vlády těchto mocností se od svého dosavadního chráněnce začaly odvracet a mnohé rozestavěné jednotky nařídily zrekvírovat a později je odprodaly zahraničním zájemcům. Mezitím ovšem válečné loďstvo Konfederace získalo řadu lodí, které se dodnes právem řadí mezi korzárské legendy, přičemž pouze samotná ALABAMA dokázala zadržet přibližně 70 nepřátelských plavidel.
President Konfederovaných států amerických, Jefferson Davis, vydal 17. dubna 1861 prohlášení, v němž nabízel vydávání korzárského listu každému majiteli soukromého plavidla, jenž je byl ochoten přeměnit ve válečnou loď a napadat unionistický obchod (v žádném pozdějším konfliktu se už podobné praktiky neprovozovaly). Kromě těchto privátních narušitelů obchodní plavby, existovali rovněž korzáři státní, kteří ke svým operacím využívali plavidla získaná na náklady Konfederace. Těchto lodí nebylo zpočátku mnoho, jelikož na stranu Jihu sice přešlo 321 námořních důstojníků, ale válečných lodí měl nový stát pomálu, takže na ničení nepřátelského obchodu se zatím podílely přestavěné obchodní parníky, z nichž se do historie zapsal především SUMTER.
Parník Habana
Budoucí korzár byl postaven ve Philadelphii roku 1859 a před válkou nesl jméno HABANA. Jeho majitelem se stalo rejdařství McConnell´s New Orleans & Havana Line a byl využíván k přepravě nákladu a cestujících mezi východním pobřežím Spojených států a Kubou. Brzy po zahájení války jej odkoupila vláda Konfederace a v New Orleans nechala přestavět na přepadové plavidlo. Válečné lodě Jihu používaly před svými jmény ještě zkratku CSS (Confederate States Ship), aby se odlišily od lodí Severu, které i nadále nesly tradiční označení USS.
Úpravy spočívaly zejména ve zpevnění trupu a odstranění palubních nástaveb, ale přestavbě se nevyhnuly ani podpalubní prostory, kde byla zvětšena kapacita uhelných jam a zřízeny sklady munice a střelného prachu. Podstatnou přeměnou prošla i takeláž, když byly přestavěny stěžně a změněn systém oplachtění. Nyní byl SUMTER lodí dlouhou 56,07 m, širokou 9,14 m, jejíž ponor dosahoval 3,66 m. Výtlak bývá udáván v rozmezí od 437 Conway´s) do 473 tun (Solomonov), ale pravděpodobně se nejednalo o metrické, ale tzv. dlouhé tuny (long ton). SUMTER byl plavidlem s hladkou palubou, nad kterou se vypínaly tři stěžně a jeden komín. Trup byl zhotoven ze dřeva a na přídi jej prodlužoval čelen dlouhý několik metrů. Podél boků byly zavěšeny čtyři lodní čluny a zajímavou inovací se stal teleskopický komín.
SUMTER při přestavbě dostal oplachtění barkového typu, ale pro vedení korzárských operací měl velký význam i parní stroj. Tento způsob pohonu se u obchodních lodí začal používat počátkem 19. století a postupně si získal důvěru konstruktérů, a nyní už bylo zřejmé, že éra čistě plachetních lodí se chýlí ke konci. O spolehlivosti nastupujících parníků svědčí i to, že prvním plavidlem, jež dokázalo překonat Atlantský oceán pouze za pomoci parního stroje, se už v roce 1838 stal parník SIRIUS, který díky tomu jako první získal prestižní ocenění zvané Modrá stuha. Většímu uplatnění nového způsobu pohonu ve válečném námořnictvu však dlouho bránila jeho nespolehlivost a nedůvěra konzervativních admirálů, ale postupně se dokázal prosadit a během krymské války už parním strojem poháněná plavidla sehrála důležitou roli. SUMTER měl jeden stroj, o nějž pečoval tým vedený inženýrem Freemanem. Výkon stroje se převáděl na jednu lodní vrtuli. K dispozici bylo 114 tun uhlí, kterážto zásoba mohla podle Conway´s vystačit na osm dní plavby. Maximální rychlost se uvádí od 9 do 10 uzlů.
Výzbroj tvořily vesměs zbraně s hladkou hlavní, jejíchž obstarávání a instalace dosti zdrželo vstup SUMTERU do služby. Jedno otočné osmipalcové dělo bylo umístěné v podélné lodní ose, ale o jeho přesné poloze se vedou spory, zatímco čtyři zbývající byla usazená podél boků, vždy dvě na každé straně. Jednotlivé zdroje se neshodují v jejich ráži neboť se střídavě uvádí, že se jednalo o děla 32liberní (Convay´s, Wilson) nebo 24liberní (třeba Katorin).
Důstojníci z posádky Sumteru
Údaje o počtech původní posádky se různí, ale ruský autor Katorin uvádí 108 mužů. Na SUMTERU se kromě 72 námořníků a příslušného počtu důstojníků plavil např. i lodní lékař a také třináct příslušníků námořní pěchoty. Důstojnický sbor tvořili většinou rodilí Jižané, kteří byli přesvědčeni, že v této válce brání vlastní domovy, takže jejich bojová morálka byla od počátku na potřebné výši, ale řadoví námořníci projevili v průběhu dobrodružné plavby sklon k dezercím. Mnozí konfederační důstojníci museli počátkem války řešit dilema, zda zůstat u námořnictva Spojených států, či posílit řady nově vznikajícího loďstva Jihu. Nakonec převážil pocit loajality k domovským státům a tito muži opustili své dosavadní druhy, z nichž se přes noc stali nepřátelé, a nyní se museli vyrovnat s touto nepříjemnou skutečností, protože byli nuceni bojovat proti lodím plavících se pod vlajkou, kterou až do nedávna pokládali za svou. Jejich postoj lze dobře demonstrovat na příkladu Franklina Buchanana, jenž se nejprve netajil strachem „ze střílení na pruhy a hvězdy“, ale o několik měsíců později už velel obrněnci MERRIMACK, který během několika hodin potopil dvě seveřanské fregaty.
Je třeba zdůraznit, že SUMTER se sice stal regulérní válečnou lodí Konfederovaných států amerických, které ovšem nikdo neuznal, takže v případě zadržení jakékoliv přepadové lodě byl jejich právní statut dosti nejasný a zajaté posádky mohly být považovány za piráty. Tento osud hrozil zejména soukromým osobám, které využily možnosti prohlásit své plavidlo za jižanskou válečnou loď a přepadat unionistické civilní lodě. Vydávání korzárských listů zakazovala od roku 1856 Pařížská smlouva, ke které se však USA nepřipojily a nyní musely čelit útokům na své obchodní loďstvo. Seveřané korzárské listy vydané Konfederací neuznávali a zajatým námořníkům hrozil trest smrti, což však nebylo příliš pravděpodobné, neboť president Jihu prohlásil, že za každého odsouzeného korzára bude popraven jeden zajatý seveřanský voják. Ve skutečnosti by případné odsouzení posádky SUMTERU bylo dosti absurdní, protože se jednalo o plavidlo patřící Konfederaci, které vedli uniformovaní důstojníci jejího válečného loďstva, takže by jim měl být automaticky přiznán statut válečného zajatce, stejně jako jejich kolegům bojujícím v šedivých jižanským stejnokrojích na pozemních válčištích. I přesto byla služba na SUMTERU riskantní, jelikož neustále hrozilo nebezpečí souboje s nepřátelskými válečnými plavidly, která křižovala po světových mořích a snažila se ničit korzárské jednotky ohrožující spojení Unie se zámořím
Ztroskotaný Somers
Velitelem byl jmenován kapitán Raphael Semmes. Byl to zkušený mořský vlk, který se narodil 27. září 1809 a ve válečném loďstvu sloužil od roku 1826. Poprvé na sebe upozornil během války s Mexikem, kdy velel brize SOMERS, která prováděla blokádu přístavu Veracruz. Zde také došlo k zániku plavidla, když se SOMERS 8. prosince 1846 v bouři převrhl a většina posádky utonula. Semmes patřil mezi pouhých sedm mužů, kteří se zachránili a upadli do mexického zajetí. Na počátku války Severu proti Jihu se dal k disposici vládě Konfederace a brzy byl jmenován velitelem ozbrojeného parníku SUMTER,
Prvním důstojníkem se stal John McIntoch Kell, jenž se narodil v roce 1823. I on byl ostřílený námořník, neboť ve válečném loďstvu Spojených států sloužil už od roku 1841. První bojové zkušenosti nasbíral při válce s Mexikem a v roce 1853 sloužil na kolesové fregatě MISSISSIPPI, s níž se zúčastnil známé výpravy komodora Perryho do Japonska. Po vypuknutí občanské války vstoupil do služeb Konfederovaných států amerických a nejprve krátce sloužil na ozbrojeném parníku SAVANNAH, odkud byl převelen na SUMTER, se kterým absolvoval celou korzárskou kampaň. Za povšimnutí stojí i mladý důstojník Richard Fielder Armstrong, jenž po absolvování Námořní akademie vstoupil do konfederačního válečného námořnictva a irský rodák Matthew O´Brien, jenž se do Spojených státu přestěhoval už v roce 1841 a po odtržení jižních států se dal do služeb své nové domoviny a sloužil jako strojní inženýr.
SUMTER vstoupil do služby 3. června 1861 a je třeba zdůraznit, že tato loď zdaleka nebyla k přepadové činnosti uzpůsobena tak dobře jako třeba proslulá ALABAMA a může posloužit za příklad slabosti konfederačního námořnictva, které se až do převzetí jednotek získaných v zahraničí muselo spokojit s podobnými plavidly. SUMTER limitovala zejména nízká rychlost a slabá výzbroj, díky čemuž se nemohl odvážit souboje prakticky s žádnou nepřátelskou válečnou lodí, ale na zajímání bezbranných obchodních plavidel stačil a pod velením schopného kapitána mohl způsobit velké škody.
Korzárská kampaň Sumteru
Semmes dostal rozkaz prorazit blokádu a zahájit korzárskou činnost proti nepřátelskému námořnímu obchodu, což nebylo jednoduché, neboť před New Orleansem hlídkovaly válečné lodě Unie, snažící se zachytit všechna připlouvající a odplouvající plavidla. Toho času prováděla blokádu moderní šroubová korveta BROOKLYN o výtlaku 2686 tun, které velel kapitán Poor. BROOKLYN nesl 21 děl a mohl dosáhnout rychlosti deseti uzlů. Můžeme se domnívat, že Semmes jakožto zkušený důstojník dobře znal parametry blokádního plavidla a na základě těchto znalostí sestavil plán, kterak proniknout na volné moře.
Kapitán Semmes
SUMTER připlul k ústí Mississippi 18. června 1861 a několik týdnů vyčkával na vhodnou příležitost. Tento čas jeho velitel využil k nácviku zacházení s děly a sepsání předpisů pro svoji posádku, jimiž chtěl přispět k utužení disciplíny. Semmes například stanovil, že důstojníci mají na vycházky chodit pouze v uniformě a všichni se musí vrátit na loď nejpozději do 22. hodiny.
Příležitost k vyplutí nastala teprve 30. června, kdy se BROOKLYN vydal stíhat neznámou obchodní loď a vzdálil se asi osm mil od ústí řeky. SUMTER mezitím vyplul nejvyšší rychlostí a podařilo se mu proniknout na moře. Posádka unionistické korvety spatřila kouř vycházející z komínu konfederačního korzára ještě v době, kdy neproplul ústím Mississippi a okamžitě se jej vydala pronásledovat. SUMTER sice plul plnou parou, ale BROOKLYN využívající nejenom síly lodních strojů, ale i plachet, dokázal vyvinout o něco vyšší rychlost a vzdálenost mezi oběma plavidly, jež na začátku honičky činila asi 3,5 námořní míle, se začala zkracovat a Seveřané zahájili palbu. To nevěstilo nic dobrého, jelikož unionistická korveta by slabě vyzbrojeného korzára snadno rozstřílela, ale Semmes se ukázal jako muž na svém místě. Nařídil změnit kurz proti větru čímž korzára udržel mimo dostřel. Honička ovšem ještě nebyla u konce, protože kotle na SUMTERU nemohly dočasně pracovat naplno, takže se BROOKLYN začal znovu nebezpečně přibližovat. Strojníci naštěstí brzy dokázali zvýšit přívod páry, načež unionistický velitel stíhání trvající čtyři hodiny přerušil a vrátil se k ústí Mississippi.
SUMTER tedy šťastně unikl a zamířil do Karibského moře, kde zahájil svou korzárskou činnost. Pravděpodobnost setkání s nepřátelskou válečnou lodí během operací na moři nebyla, na rozdíl od pobytu v neutrálních přístavech, příliš vysoká, takže posádka mohla očekávat bohatou kořist. Pod vlajkou Unie se totiž plavilo jedno z nejpočetnějších obchodních loďstev na světě a publicista Stenzel uvádí, že jeho celkový výtlaku činil 5,5 miliónů tun a příliš nezaostávalo za obchodní flotilou Velké Británie. Vysoké počty amerických civilních plavidel potvrzují i čeští autoři Hynek a Klučina, kteří ve druhém díle svých Válečných lodí uvádějí, že: „čítalo 500 kliprů, 500 menších brig a asi tisícovku škunerů “.
Parník Pacific
Kromě těchto plachetních lodí však američtí rejdaři provozovali i parníky, o čemž svědčí snaha zdejších paroplavebních společností prosadit se v transatlantické přepravě. Nejznámější z těchto rejdařů se stal Collins Line založený v roce 1818, který už od 30. let přepravoval zboží mezi východním pobřežím USA a evropskými přístavy. V roce 1849 podepsali majitelé rejdařství smlouvu na přepravu poštovních zásilek z New Yorku do Liverpoolu a brzy uvedli do provozu velké pasažérské parníky PACIFIC, BALTIC, ARKTIC a ATLANTIC, které si díky luxusnímu vybavení získaly brzy oblibu u cestujících a Collins Line se díky tomu stal vážným konkurentem britských paroplavebních společností. Nové americké lodě dokázaly vyvinout rychlost dvanácti uzlů a brzy se staly držiteli prestižní Modré stuhy, jenomže jejich provoz byl díky obrovské spotřebě uhlí (přes 80 tun za den) ztrátový a prosperita rejdařství byla závislá na dotacích od americké vlády. Bohužel činnost Collins Line ukončily dvě námořní katastrofy, díky nimž utrpěla společnost velké finanční ztráty a přišla o důvěru cestujících, takže musela v roce 1858 vyhlásit úpadek. Jako první se 27. září 1854 po srážce s francouzským parníkem VESTA potopil ARKTIC, přičemž přišlo o život téměř 400 osob a o dva roky později se z neznámých příčin během plavby do New Yorku ztratil i PACIFIC, s nimž klesly ke dnu i všechny přepravované osoby.
Dalším významným americkým rejdařstvím snažícím se získat podíl na ziscích spojených s přepravou osob a nákladů přes Atlantik byla společnost Ocean Steam Navigation Company založená v roce 1846. Vlastnila kolesové parníky HERMANN a WASHINGTON dosahující rychlosti zhruba deseti uzlů, které se však v rostoucí konkurenci výrazněji neprosadily a společnost musela v roce 1857 vyhlásit úpadek a obě lodě prodat. Třetím rejdařstvím provozujícím přepravu přes Atlantik se stal Black Ball Line založené roku 1817, jež zaniklo brzy po skončení války Severu proti Jihu. V 50. a 60. letech vlastnilo mnoho parníků, které však nebyly ničím výjimečné a dávno upadly v zapomnění.
Sumter pod argentinskou vlajkou
Ještě před dosažením Karibiku musel SUMTER proplout Mexickým zálivem, kde sice hlídkovaly nepřátelské válečné lodě, ale díky jeho rozloze činící více než 1,5 miliónů kilometrů čtverečních bylo snadné se jim vyhnout. První kořistí se 3. července stalo plavidlo GOLDEN ROCKET v hodnotě přesahující 30 000 dolarů, jež Semmes nařídil spálit, protože nevezlo žádný náklad a posádku nalodil na SUMTER. Už při zajímání své prví kořisti vyzkoušel korzár taktiku, se kterou později slavil velké úspěchy. K nic netušícímu plavidlu se přiblížil pod vlajkou neutrální země (nejčastěji Velké Británie) a válečnou zástavu Konfederace vyvěsil teprve ve chvíli, kdy mu jeho oběť nemohla uniknout.
Brzy zajal sedm unionistických lodí, které osadil kořistní posádkou a odeslal do kubánského přístavu Cienfuegos. Vesměs se jednalo o menší plachetnice, z nichž stojí za pozornost briga CUBA, jejíž posádka se později vzbouřila a dokázala své plavidlo osvobodit. Při této pozoruhodné akci nepřišel nikdo o života, ale čtyři námořníci Konfederace upadli do zajetí. I přes nedávné zvětšení uhelných skladišť nemohly SUMTERU zásoby paliva vydržet příliš dlouho, takže jižanský korzár musel rovněž zamířit do Cienfuega, aby naložil uhlí a pokusil se prodat zadržené lodě.
Kuba náležela Španělsku, které na existenci Konfederovaných států amerických pohlíželo podobně jako Francie a Británie, protože sílící USA představovaly pro jeho karibské državy reálnou hrozbu, takže propuknutí občanské války zdejší politici uvítali, ale Konfederaci oficiálně neuznali. Velké pozdvižení vyvolal v Madridu před sedmi lety americký vyslanec, jenž předložil žádost o předání Kuby Spojeným státům za odstupné 130 miliónů dolarů. Španělsko na tuto nabídku nepřistoupilo a v americkém návrhu vidělo potvrzení svých obav, díky čemuž se ke snahám o obnovení jednoty USA stavělo dosti rezervovaně, třebaže objektivně vzato expanzi na Kubu prosazovaly zejména otrokářské státy. I přes sympatie Španělů k Jihu čekalo posádku SUMTERU chladné přijetí a pobřežní pevnosti dokonce vypálily dva varovné výstřely než bylo Jižanům umožněno zakotvit v přístavu. Zdejší velitel jim ale nakonec umožnil nakoupit uhlí a další zásoby, třebaže zadržené obchodní lodě zabavil, aby o jejich osudu rozhodla madridská vláda, jež je později nařídila navrátit původním majitelům.
Sumter
SUMTER nyní zamířil k ostrovu Curacao patřícímu k Nizozemským Antilám, kde se toho času nacházel svržený venezuelský president Castro, který se chtěl znovu domoci svého úřadu. Proto se na Semmese obrátil s žádostí o přepravu vlastní osoby a svých stoupenců do některého venezuelského přístavu, ale ten odmítl. Poskytnutím svého plavidla Castrovi, by se jižanský kapitán nevhodně zamíchal do vnitřních záležitostí nezávislé země, k čemuž neměl patřičné kompetence a tato operace by mohla zkomplikovat postavení Konfederace na mezinárodní scéně, kde její představitelé marně usilovali o uznání vlastní nezávislosti. SUMTER následně opustil Curacao nejenom bez svrženého prezidenta, ale i bez jednoho člena posádky, jenž využil pobytu v neutrálním přístavu k dezerci.
Korzár zamířil nejprve k venezuelskému pobřeží a následně se přesunul k Trinidadu, kde se na jeho palubu dostavil na přátelskou návštěvu velitel britské lodě CADMUS, načež zamířil na jih. Koncem července narazil na plachetnice ABBY BRADFORD a JOSEPH MAXSWEL, které obě zajal a pokračoval v plavbě. Tím ovšem počáteční úspěchy skončily, protože SUMTER nyní potkával především neutrální lodě, jež musel po kontrole propustit a kromě toho se setkával s neochotou přístavních úředníků, kteří konfederačnímu korzárovi sice povolili doplnit uhlí a nejnutnější zásoby, ale jinak se k válečné lodi nikým neuznaného státu chovali dosti rezervovaně. Na další kořist museli Jižané čekat až do 25. září, kdy zastavili brigu JOSEPH PARK, která ale nevezla žádný náklad, tudíž jí Semmes nařídil spálit a bezvýsledně křižoval na moři do 27. října, kdy se zmocnil plachetnice DANIEL TROWBRIDGE, vezoucí náklad potravin, které byly přeloženy na SUMTER, načež zajatou loď spálili.
Korzár se potřeboval na nějaký čas uchýlit do některého přístavu, aby mohl vysadit posádky potopených lodí a naložit uhlí. Volba tentokráte padla na Saint Pierre na Martiniku, kam připlul 9. listopadu a Semmes požádal francouzského guvernéra o pomoc. Tentokráte je čekalo mnohem vřelejší přejetí nežli při předchozích zastávkách a guvernér souhlasil s převzetím zajatých námořníků, které předal unionistickému konzulovi, a s nákupem uhlí od zdejších obchodníků, ale přesto se pro Jižany Saint Pierre téměř stalo smrtící pastí.
Během dosavadní plavby stálo při korzárovi štěstí, takže od vyplutí nespatřil žádnou nepřátelskou válečnou loď, třebaže v Karibském moři operovalo několik unionistických plavidel, jejichž velitelé věděli o činnosti SUMTERU a snažili se jej vyhledat a zničit. Od října se v Karibiku plavila kolesová fregata POWHATAN (výtlak 3765 tun, výzbroj 14 děl), která už dříve osvobodila škuner ABBY BRADFORD plavící se s kořistní posádkou do New Orleans, ale jižanského korzára se jí nalézt nepodařilo a stejně si vedla i loď SAN JACINTO. Nyní se však k Martiniku blížila šroubová šalupa IROQUAIS pod velením kapitána Palmera, která 14. listopadu vplula do Saint Pierre, kde stále ještě kotvil i SUMTER. Představitelé Severu své protivníky často vinili ze zneužívání vlajek neutrálních zemí, což však byla běžná praxe, které využívali i velitelé unionistických plavidel. Proto se i kapitán Palmer pokusil zmást francouzské úřady a posádku SUMTERU použitím dánské zástavy (Dánsko tehdy ovládalo blízké Panenské ostrovy), kterou teprve v přístavu nahradil vlajkou s hvězdami a pruhy.
Lze spekulovat, že pokud by konfederační korzár kotvil v přístavu některé slabší země, vydal by Palmer rozkaz k útoku a zničil by nepřátelské plavidlo bez ohledu na její neutralitu, ale Francie patřila mezi respektované velmoci a způsobit ozbrojený incident na rejdě jejího přístavu, se neodvážil, neboť zdejší vláda se nijak netajila sympatiemi k Jihu a vzniklé situace mohla využít k uznání nezávislosti Konfederace, popřípadě i k vojenské intervenci. IROQUAIS tedy zastavil v těsné blízkosti korzára, na němž byl vyhlášen poplach a posádka zaujala svá bojová stanoviště. Přípravy k boji neunikli pozornosti zdejších obyvatel, kteří se shromáždili na nábřeží a zvědavě sledovali další vývoj událostí.
Iroquais
Semmes se naštěstí mohl spolehnout na místního guvernéra, který měl k dispozici vlastní válečnou loď a námořní bitvu ve francouzských výsostných vodách odmítal připustit. Nevyzval ani SUMTER k odplutí na volné moře, ale přesto se Jižané ocitli v nezáviděníhodné situaci, protože jejich plavidlo se souboje s nepřátelskou šalupou odvážit nemohlo. IROQUAIS byl totiž moderní plavidlo o výtlaku 1488 tun, uvedené do služby teprve v roce 1859. Nesl sice pouze pět děl, ale díky lepšímu výcviku posádky a bytelnějšímu trupu měl nad SUMTEREM dostatečnou převahu.
Palmer si brzy dokázal v přístavu zřídit soustavu pozorovatelen a signálních stanovišť, takže věřil, že se nepřátelský korzár ocitl v pasti, ze které nedokáže uniknout. Kapitán SUMTERU si však i tentokráte věděl rady a dokázal proč se mu později přezdívalo „nepolapitelný Semmes“. Rozhodl se využít relativně malé rychlosti nepřátelské šalupy (11 uzlů) a ve vhodný okamžik prorazit na volné moře, dříve nežli se k Martiniku přiblíží další unionistické lodě. Jeho protivník musel podle britského publicisty Wilsona střežit prostor široký dvanáct mil, což byla pro Semmensův záměr příznivá okolnost, ale nejprve musel oklamat bdělost nepřátelské posádky. Teprve v noci z 22. na 23. listopadu využil špatné viditelnost a vyplul plnou parou z přístavu směrem na jih, kam se jej sice IROQUAIS upozorněný svými pozorovateli vydal neprodleně stíhat, ale sotva se SUMTER ocitl mimo jejich dohled, změnil kurz na sever a během noci unikl do bezpečí.
SUMTER se nyní vydal na Atlantický oceán, kde se znovu zapojil do korzárské války a během několika týdnů se zmocnil plachetnic ARCADE a ABENEZER DODGE, k nimž později přibyla ještě plavidla MONTMORENCI a VIGILANT. Všechny zadržené lodě byly potopeny, s výjimkou MONTMORENCI, jenž sice vezl cenný náklad waleského uhlí, ale přesto jej Semmes nařídil po zaplacení výkupného 20 000 dolarů propustit, když si předtím vyžádal od posádky slib, že se žádný z propuštěných námořníků nezapojí do války na straně Severu. Tyto operace proběhly bez komplikací, jelikož všechna zajatá plavidla, kromě VIGILANTU nesoucího jedno dělo, postrádala výzbroj, ale kořist nebyla valná a SUMTER byl nyní přeplněn zajatými námořníky.
Sumter
Po těchto úspěších však musel Semmes nějakým způsobem vyřešit neutěšený stav vlastního plavidla, které poničila bouře a menší požár, takže do podpalubí zatékala voda a SUMTER nutně potřeboval opravit. Na proniknutí do některého konfederačního přístavu nebylo ani pomyšlení, takže kapitán učinil rozhodnutí přeplout Atlantský oceán a opravy provést v Evropě, kde byla menší pravděpodobnost setkání s nepřátelskou válečnou lodí a bylo možné očekávat přátelský přístup zdejších vlád.
SUMTER se i během plavby do Evropy věnoval stíhání nepřátelských plavidel, ale štěstí mu nyní nepřálo a všechna kontrolovaná plavidla patřila majitelům z neutrálních zemí; vetšinou z Británie, ale nechyběly ani lodě plavící se kupříkladu pod švédskou či hamburskou vlajkou. Nudnou plavbu posádce zpestřilo setkání s obrovskou velrybou a 3. ledna 1862 přivedli vyčerpaní námořníci svou loď do španělského přístavu Cádiz, kde vysadili zajatce a začali provádět nejnutnější opravy ve zdejším suchém doku. Od počátku kampaně už uběhlo 188 dnů, z nichž 136 strávili křižováním po hladinách nejrůznějších moří, což se negativně podepsalo na technickém stavu plavidla, které potřebovalo projít důkladnou opravou, aby se mohlo znovu věnovat narušování nepřátelského obchodu.
Později však byl korzár z přístavu vykázán a z posádky navíc zběhlo dalších devět mužů, kteří dali přednost mírovému životu v malebném Cádizu před pokračováním v riskantní korzárské kariéře. SUMTER opustil přístav 17. ledna a následujícího dne se zmocnil lodí INVESTIGATOR a NEAPOLITAN. První byla po zaplacení výkupného propuštěna i s nákladem železné rudy, ale NEAPOLITAN byl potopen. Jižanské plavidlo však stále nebylo v patřičném technickém stavu, takže Semmes nařídil odplout k Gibraltaru, kde očekával plnou podporu britských úřadů. Zde byl ovšem brzy zablokován unionistickými válečnými plavidly, čímž jeho korzárská kampaň skončila. Není úplně jasné proč se Semmes tentokráte nepokusil z přístavu uniknout ještě předtím než se blokáda stala neprostupnou. Podle jedné verze velitel přístavu nedovolil konfederačnímu korzárovi doplnit uhlí a když nevyšel ani pokus získat palivo v marockém Tangeru, musel na průlom rezignovat, kdežto podlé druhé byl přístav zablokován dříve než byly provedeny potřebné opravy.
Před Gibraltarem se postupně shromáždila unionistická flotila složená z lodí KEARSARGE, CHIPPEWA a TUSCARORA. SUMTER by si snad dokázal poradit s dělovým člunem CHIPPEWA, ale zbývající plavidla byla nad jeho síly. Zbrusu nová šalupa KEARSARGE byla regulérní válečnou lodí o výtlaku přes 1400 tun dosahující rychlosti jedenácti uzlů, proti jejímž sedmi dělům neměl korzár mnoho nadějí na úspěch a totéž lze konstatovat i o sesterské jednotce TUSCARORA. Proti tomuto uskupení stál na gibraltarské rejdě pouze opotřebovaný SUMTER a navíc byla jeho posádka demoralizovaná útrapami posledních náročných měsíců a mnoho námořníků si přálo plavbu ukončit. Proto Semmes svolal poradu svých důstojníků a rozhodl se posádku rozpustit a loď prodat.
Kearsarge
SUMTER za 19 500 dolarů zakoupila společnost zabývající se podloudnickým obchodem mezi Velkou Británií a Konfederací, která jej přejmenovala na GIBRALTAR a využívala jako pašeráckou loď. O jeho plavbách nejsou známé téměř žádné podrobnosti, ale přinejmenším jednou dokázal blokádu jižních přístavů prolomit a dopravit do Wilmingtonu vojenský materiál, načež se do Británie vrátil s nákladem bavlny. Každopádně válku Severu proti Jihu GIBRALTAR přečkal a svůj konec nalezl až v roce 1867, kdy se během bouře potopil v kanálu La Manche. Pro kapitána a některé členy posádky však válka prodejem jejich lodě neskončila, protože Semmes svým počínáním během dlouhé plavby prokázal, že je schopným důstojníkem, takže byl brzy jmenován velitelem nové korzárské lodi ALABAMA, kam jej následovali i mnozí jeho důstojníci.
ALABAMA se stala nejúspěšnější přepadovou lodí všech dob a společně s dalšími podobnými plavidly způsobila Unii obrovské škody. SUMTER sice takových výsledků nedosáhl, ale zase se stal prvním korzárským plavidlem narušujícím unionistický obchod a při své kampani zadržel osmnáct nepřátelských obchodních lodí, z nichž sedm bylo potopeno a způsobené škody se odhadují na milión dolarů, což je možná poněkud nadsazený údaj, ale každopádně se jednalo o nepopiratelný úspěch. Po válce byla Velká Británie obviněna z napomáhání jižanským korzárům a mezinárodní arbitráž v Ženevě jí odsoudila k vyplacení odškodného ve výši 3 510 000 liber šterlinků, což v přepočtu odpovídalo částce 15,5 miliónů dolarů. Tato částka však nemohla nic změnit na skutečnosti, že pro americkou civilní flotilu představovala válka Severu a Jihu úplnou katastrofu, ze které se zcela nevzpamatovala ani do vypuknutí první světové války, protože mnoho zdejších rejdařů v důsledku činnosti korzárských plavidel zkrachovalo, nebo bylo nuceno svá plavidla odprodat svým evropským konkurentům.
Technické parametry:
Délka: 56,07 m.
Šířka: 9,14 m.
Ponor: 3,66 m.
Rychlost: 10 uzlů.
Výzbroj: 5 děl.
Posádka: 108 (?) mužů.
Seznam zadržených a potopených lodí:
GOLDEN ROCKET-potopen 3. července 1861.
CUBA-zadržen 4 července 1861.
MACHIAS-zadržen 4. července 1861.
BEN DUNNING-zadržen 5. července 1861.
ALBERT ADAMS-zadržen 5. července 1861.
NAIAND-zadržen 6. července 1861.
LOUISA KILHAM-zadržen 6. července 1861.
WEST WIND-zadržen 6. července 1861.
ABBY BRADFORD-zadržen 25. července 1861.
JOSEPH MAXWELL-zadržen 27. července 1861.
JOSEPH PARK-potopen 25. září 1861.
DANIEL TROWBRIDGE-potopen 27. října 1861.
MONTMORENCI-zadržen 25. listopadu 1861.
ARCADE-potopen 26. listopadu 1861.
VIGILAND-potopen 3. prosince 1861.
EBENEZER DODGE-potopen 8. prosince 1861.
NEAPOLITAN-potopen 18. ledna 1862.
INVESTIGATOR-zadržen 18. ledna 1862.
Použité zdroje:
Морская Коллекция 12/2009.
Ю.Ф. Каторин: Парадоксы военной истории. Vydalo nakladatelství Полигон 2001.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Ю.Ю. Ненахов: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
Josef Opatrný: Válka Severu Proti Jihu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1986.
George B. Tindall: USA. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1994.
Ludvík Souček: Rakve útočí. Vydalo nakladatelství Akcent 2009.
Ivan Brož: Hvězdy proti hvězdám. Vydalo nakladatelství Epocha 2009.
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/08.html
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/09.html
http://militera.lib.ru/h/stenzel/index.html
http://ahoy.tk-jk.net/MaraudersCivilWar/CSSSumter.html
http://www.history.navy.mil/photos/sh-u ... mter-k.htm
http://www.wikipedia.org/
http://americancivilwar.com/tcwn/civil_ ... umter.html
- v případě lodě PACIFIC společnosti Collins Line, o níž se zmiňuješ, se po letech na pobřeží Nových Hebrid podařilo objevit láhev se vzkazem jejího cestujícího W.M.Grahama, podle které se srazil s ledovcem. Takže příčinu zmizení se podařilo objasnit.
