Námořní síly 01 – větší hladinová plavidla a ponorky
Torpédoborce
Split
Po druhé světové válce sloužily v Jugoslávii celkem tři lodě spadající do kategorie torpédoborců. Zatímco Kotor a Pula patřily k britským válečným přebytkům a nijak významně se neprojevily, třetí zástupce celé skupiny, torpédoborec
Split, si uzurpuje velmi spletitý a také dlouhý příběh. Drží totiž jeden ze zajímavých rekordů. Jeho kýl byl položen již v červenci 1939, tj. krátce před počátkem druhé světové války, ale do služby se dostal až velice dlouho po ní, v roce 1958.
Loď, jež byla stavěna na základě britsko-francouzského projektu, úzce navazovala na svého předchůdce, torpédoborec Dubrovnik, a byla zde znát značná příbuznost s plemenem francouzských „supertorpédoborců“. Zbraně mělo dodat Československo se Švédskem, po mořích a oceánech ji mělo pohánět britské strojní vybavení a stavba probíhala v domácích loděnicích (přesněji ve Splitu), tudíž slušná směska dalo by se říci. Ale první (a poslední) doma stavěný torpédoborec neměl dostat do vínku snadnou cestu životem...
V době napadení Jugoslávie hitlerovskými vojsky se stále ještě nacházel v rozpracovaném stavu a takto měl ještě dlouho zůstat, ačkoli to nikdo tehdy ještě netušil. Loď (v tomto případě spíše trup) byla zabrána nepoškozená a italské námořnictvo se nadšeně jalo nový přírůstek, nyní zvaný Spalato, dokončovat. Výzbroj a strojní vybavení měly být nyní pro změnu italské provenience. Leč ani Itálii nebylo dáno se stavbou nějak výrazně pohnout, i když v roce 1943 došlo alespoň ke spuštění na vodu. Pak ale nastala další rošáda, Italové vyměnili kabáty a milý Split majitele. Ten ho ale nedostal naservírovaný na zlatém podnose a převázaný mašlí, neboť Italům či jugoslávským partizánům (?) se ještě před obsazením Splitu Němci podařilo nedokončený torpédoborec potopit. Ti ho v roce 1944 vyzdvihli, ale o dokončení neprojevili nijaký větší zájem a naopak ho v říjnu 1944 škodolibě opět poslali ke dnu. Takto pak polozatopený a opuštěný Split našli jeho prvotní majitelé a teprve ti rozsekli tento nekonečný kruh přehazování si a potápění nebohé lodi.
Po válce byl tedy naposledy vyzdvižen a začalo se plánovat jeho dokončení. Vzhledem k nepříliš utěšenému stavu splitských loděnic byl trup v roce 1950 přemístěn do suchého doku v Rijece, kde došlo k finální kompletaci lodi. Strojní vybavení obstarala Velká Británie a zbraně byly dle nového projektu amerického původu. Zařazení do služby se torpédoborec dočkal až ke konci roku 1958, přičemž následujících cca dvacet let strávil v roli vlajkové lodi a ke konci kariéry posloužil i ke cvičným účelům (v polovině sedmdesátých let došlo k explozi jednoho ze dvou kotlů a loď měla trvale sníženou rychlost na 24 uzlů, někde se udává i to, že po této nehodě sloužila již jen v roli stacionární cvičné lodi). V roce 1980 došlo k vyřazení ze služby, oficiálně vyškrtnut byl Split 2.2.1984 a někdy v roce 1985 či 1986 putoval do tavících pecí až ve vzdálené Indonésii. Takže by se dalo říci, že se na stará kolena podíval za odměnu do tropů
.
Základní technické parametry:
Výtlak: 2400/3000 tun standart/plný
Rychlost: 31,5 uzlu (původně plánováno až 38 uzlů), ke konci kariéry už pouze 24 uzlů s posledním funkčním kotlem
Posádka: 240 mužů
Výzbroj:
Plánovaná (1939) – 5x140/56 Škoda, 10x40/56 Bofors, 8x15/84, 6x533TT, 2xskluzavka hlubinných náloží, 30 min
Plánovaná italská (1943) – 135, 37 a 20mm kanóny místo původních nedodaných zbraní
Skutečná (1958) - 4x127/38 Mk.30, 12x40/56, 5x533TT, 2xHedgehog, 6xvrhač hlubinných náloží, 2xskluzavka hlubinných náloží, 40 min
torpédoborec Split
Fregaty
Kotor
Prvními (a také posledními) fregatami vyrobenými místními loděnicemi se staly lodě třídy Kotor. Stavba první začala v roce 1981 a konstrukce vycházela z ruského typu Koni, kterýžto mimochodem od počátku 80tých let jugoslávské námořnictvo též provozovalo, a to v počtu dvou kusů (fregaty Koper a Split). Lodě, které byly dokončeny jako
Kotor (1987) a
Pula (1988), se ale od svého vzoru přeci jen výrazně lišily. Nejmarkantnější odlišnosti lze vypozorovat na vzhledu nástaveb a rozmístění výzbroje (která byla obdobná jako u ruského typu, kromě protiponorkových torpédometů západního původu), ale část skrývá i vnitřek plavidel (pohon kombinovaný z ruské plynové turbíny a dvou francouzských dieselů). Elektronika byla ruského původu a jádro výzbroje tvořily 4 kontejnery pro protilodní střely Styx (SS-N-2C), oproti fregatám Koni orientované směrem k přídi plavidel. Na to, že nové jugoslávské fregaty vstupovaly do služby koncem 80tých let, se nejednalo o žádný výstřelek moderní techniky, ačkoli při troše štěstí mohly tyto střely stále zasadit citelnou ránu. Nemůže být pochyb o tom, že Jugoslávci by časem obě lodě modernizovali (především výzbroj a elektronické vybavení), ale k tomu již nemělo vzhledem k přicházejícímu neklidnému období dojít.
To se dotklo obou lodí, každé poněkud jinak. Fregata Kotor na tom byla hůře, neboť byla v roce 1991 dosti poškozena palbou chorvatských pobřežních baterií (ale později byla opravena), zatímco u sesterské lodě Pula došlo pouze k přejmenování na
Novi Sad (1992). Námořnictvo okleštěného zbytku Jugoslávie, tedy soustátí Srbska a Černé Hory, plánovalo udržet obě fregaty ještě dlouho ve službě a postupně je modernizovat, ale odtržení Černé Hory vneslo do těchto plánů další proměnnou, tentokráte pro tyto lodě asi fatální. Černohorské námořnictvo se do budoucna hodlá profilovat spíše jako menší síla a nemá pravděpodobně šanci „utáhnout“ provoz floty v takové podobě, v jaké ji přebralo po silnějším Srbsku (ostatně v části o cvičných letounech G-4 jsme viděli, jakým způsobem skončilo černohorské letectvo). A takto velké a nákladné jednotky jsou logicky první na řadě. V roce 2006 došlo k odstavení fregaty Kotor a další osud druhé jednotky je nejistý (ačkoli se lze dočíst, že Novi Sad prošla údržbou a uvažuje se o reaktivaci Kotoru, dávat jim přílišné naděje do budoucna ale asi nemůžeme).
Základní parametry této třídy jsou následující:
Výtlak: 1850 tun (plný)
Maximální rychlost: 27 uzlů
Posádka: 90 mužů
Výzbroj: 4x SS-N-2C, OZ protileteckých střel SA-N-4, dvě čtyřnásobná OZ střel SA-N-5 (Strela 2M), 2x76, 4x30 (2x AK-230), 2x20, 2x RBU-6000 a dva trojnásobné 324mm PP torpédomety (pro torpéda Whitehead A 244)
Kotor (1, 2), Pula (3) a pro ilustraci rezavý závěr služby fregat třídy Koni (Koper a Split), které již byly vyřazeny, zde pravděpodobně Koper vyřazený v roce 1995 (4) a jiný záběr zachycující i ponorku Sava (5)
Torpédovky
Po druhé světové válce přebrala Jugoslávie i několik ex-italských torpédovek dvou rozdílných tříd. Z třídy Animoso putovaly na opačný břeh Jadranu Aliseo a Indomito, nyní
Biokovo (RE 52) a
Triglav (RE 51). Obě lodě byly zařazeny do služby v květnu 1949 a vyřazeny v dubnu 1965 a sešrotovány, ačkoli dle některých zdrojů mohly vydržet i o něco déle, až do roku 1971. V průběhu služby obdržely americké elektronické vybavení. Z třídy Ariete obdržela Jugoslávie 3 jednotky – Ariete, Balestra a Fionda, z toho poslední dvě v nedokončeném stavu (původně poškozeny v únoru 1945 ve stavbě spojeneckými letadly). V novém působišti byly pojmenovány jako
Durmitor (RE 53),
Ucka (RE 54) a
Velebit. Durmitor sloužil od ledna 1950 do ledna 1967, Ucka od února 1951 do června 1967, zatímco Velebit nebyl kvůli příliš velkému poškození nikdy dokončen. Durmitor a Ucka nesly výzbroj v podobě 2x100, 3x40, 2 skluzavky hlubinných náloží a 28 min, Triglav a Biokovo pravděpodobně původní italskou konfiguraci výzbroje, možná se změněnou lehkou výzbrojí.
Triglav (1, 2), Biokovo (3), Durmitor (4) a Ucka (5)
Ponorky a podmořské diverzní prostředky
Tara/Sava/Sutjeska/Heroj/Drava
O poznání plodnější (oproti jednomu torpédoborci a dvěma fregatám) byly místní loděnice v produkci podmořských plavidel. Do služby vstoupily tři třídy nových ponorek (které budou popsány nyní), jedna třída miniponorek a řada diverzních skútrů.
Nesmíme ale zapomenout ani na pozůstatky po bývalém královském námořnictvu a sousedech z „italské boty“. K té první skupině náleží ponorka
Tara (P 801) (původně Nebojsa, mající svůj původ již v roce 1928), která byla modifikována sejmutím palubního děla. K vyřazení došlo v roce 1955, ale do té doby stejně již nesloužila jako operační jednotka ale v cvičné úloze (Tara již po válce stejně neměla povolení potápět se).
Zajímavým kouskem je původně italská ponorka Nautilo, která byla v roce 1949 zdvižena ze dna pulského přístavu, kde ji 9.1.1944 potopily britské bombardéry (tehdy se nacházela v německých rukou, neboť po potopení vlastní posádkou v Benátkách v roce 1943 ji převzali Němci jako UIT-19). Zařazení do služby se protáhlo a převzata byla až v roce 1958 (ačkoli je udáván i rok 1952) pod jménem
Sava (P 802). Odstranění kanónu (a celkově veškeré hlavňové výzbroje, ačkoli není jisté, jestli loď měla v té době vůbec ještě původní 100mm kanón, neboť jsem narazil i na jiný údaj o poválečné výzbroji, kterou tvořil 76mm kanón a dvojhlavňový 12,7mm kulomet a tradičních 6 torpédometů ráže 533mm, rychlost pak měla být 15/8 uzlů) spolu s přestavbou věže bylo provedeno brzy nato (1960 či možná dříve?). Je možné, že při přestavbě bylo využito západních technologií. Ex-italský veterán se poté proháněl vodami Jaderského moře až do konce 60tých let.
Sava po vyzdvižení v suchém doku (1), v původní podobě po zařazení do služby (2 až 4) a po přestavbě (5 a 6)
První poválečnou konstrukcí byla třída Sutjeska z přelomu 50tých a 60tých let.
Sutjeska (P 811) vstoupila do služby v roce 1960 a
Neretva (P 812) o něco později (1961 či 1962). Při konstrukci značně pomohly plány italského typu Sirene zabavené na konci války v Rijece, čerpat se též mohlo ze zkušeností s přestavbou ponorky Sava. Část vybavení pocházela ze západu (například torpédomety byly holandské a periskop francouzský). V 70tých letech obdržely modernější sonarové vybavení. Nutno říci, že již v době zavedení do služby byly zastaralé, ale hlavní přínos tkvěl v získání zkušeností a odladění dětských nemocí při konstrukci ponorek. Neplánovaly se tedy ani žádné zásadní modernizace a ze služby byly vyřazeny hned z kraje 80tých let (1980 a 1981), kdy již stejně dosluhovaly v roli cvičných plavidel. Jako přístavní cvičné pomůcky možná vydržely ještě o něco déle.
Základní technické parametry:
Výtlak: 820/945 tun (ale možná jen 710/851)
Maximální rychlost: 14/9 uzlů
Posádka: 38-41 mužů
Výzbroj: 6x 533TT (4 příďové a 2 záďové, dvě rezervní torpéda, případně 10 min či kombinace 2 torpéd a 8 min)
Hloubka ponoru: 70 metrů
Sutjeska a Neretva
Výrazně odlišná (i když ze zkušeností z předchozím typem vycházející) byla následující třída Heroj, jejíž tři jednotky byly stavěny od poloviny 60tých let a vstupovaly do služby s pravidelným ročním odstupem jako
Heroj (P 821, 1968),
Junak (P 822, 1969) a
Uskok (P 823, 1970). Oproti předchozímu typu Sutjeska šlo o plavidla s moderní konstrukcí (trup lépe přizpůsoben pro podvodní plavbu, modernější ruská elektronika atd.) a lepšími výkony. Typ byl optimalizován pro podmínky Jaderského moře a již se nejednalo o improvizovaný design na základě italských typů, ale moderní ponorky, se kterými bylo jugoslávské námořnictvo spokojeno. V 90tých letech ale došlo k postupnému vyřazování. Heroj, který procházel rekonstrukcí, která byla hotova z cca 95%, již opraven nebyl a pravděpodobně skončí v muzeu (hovoří se o Tivatu, kde by byla vystavena spolu s miniponorkou P-911), zbylé dvě ponorky byly sešrotovány (Junak v domácím zařízení, Uskok, který byl již předtím dlouhodobě „vykucháván“, v Turecku).
Základní technické parametry:
Výtlak: 614/704 tun
Maximální rychlost: 10/15 uzlů
Posádka: 55 mužů
Výzbroj: 6x 533TT
Heroj, v pozadí výrobní hala, rodné místo všech následujících ponorek (1), Heroj (2, 3), Junak (4) a co z něj zbylo (5, 6) a Uskok (7 až 10)
Poslední a nejnovější třída klasických ponorek je známa jako typ Sava a dvě jednotky,
Sava (P 831) a
Drava (P 832) vstoupily do služby na přelomu 70tých a 80tých let. Vychází z předchozího typu, ale přestože jde o ponorky o něco větší, posádka je výrazně méně početná, než u předchozího typu Heroj. To má na svědomí vysoká automatizace a je tedy vidět, že Jugoslávci postupovali se svými konstrukcemi opět vpřed. Ale ani ponorkám třídy Sava nebyl osud příliš nakloněn a nejdříve putovala do rezervy Drava (cca 1998, dále sloužila jako zdroj náhradních dílů pro sesterskou jednotku) a kolem roku 2004 byla vyřazena i Sava. Obě měly být nabídnuty k odprodeji, přičemž Drava už je možná sešrotována
. Sava je dle jednoho zdroje též ve spárech šrotovací společnosti, která ale s rozebráním váhá, neboť stále doufá, že by mohla za ponorku utržit více, pokud by ji někdo odkoupil do muzea. Těžko tedy říci.
Základní technické parametry:
Výtlak: 830/960 tun
Maximální rychlost: 10/16 uzlů
Posádka: 35 mužů
Výzbroj: 6x 533TT (10 torpéd či 20 min)
Hloubka ponoru: 300 metrů
Sava (1 až 5), Sava a Drava (6), Drava (7, 8) a nakládání torpéda (9 až 12) a miny M-82 (13) do ponorky Sava
Una/R 1/R 2
První miniponorkou v jugoslávských službách byla
Malishan (P 901), jinak ex-italská CB 20, vyřazená v 50tých letech a předaná do muzea. Na další si museli místní počkat až do poloviny 80tých let, kdy vstupovaly do služby miniponorky třídy Una sloužící k přepravě diverzních komand a průzkumným účelům. Celkem jich vyrobili 6 kusů –
Tisa (P 911), Una (P 912), Soca (P 913), Zeta (P 914), Vardar (P 915) a Kupa (P 916) (možná později přejmenována na Vrbas, neboť se tak povětšinou označuje). Údajně se jedná o velmi nesnadno zjistitelná plavidla a v roce 1999 se prý P 913 hlídkující kus od pobřeží Černé Hory nacházela v blízkosti ponorky NATO, která ji vůbec nezaregistrovala, i když byla ze vzdálenosti 100 metrů pomalu sledována. Taktéž při vnitřních cvičeních jugoslávského námořnictva prokazovala vysokou míru schopnosti zmizet, neboť ji hladinové jednotky na vytyčeném prostoru 2x2 NM nebyly údajně schopny svým sonarem nalézt a linii hydrofonů kolem Puly byla též schopna opakovaně překračovat bez jakéhokoli zaznamenání ze strany hlídek. Další osudy jsou ale o něco méně veselé, neboť jednu si ukořistilo Chorvatsko a zbylé skončily vyřazené (poslední někdy kolem roku 2005), rezivějící a nabídnuté k prodeji. Nejšťastnější je zatím P 913, která skončila v roce 2011 jako exponát vojenského muzea ve slovinském městečku Pivka, ale podobný přívětivý osud snad čeká i některé další jednotky.
Výtlak: 76/86 tun
Maximální rychlost: 6/8 uzlů
Posádka: ? mužů + 6-8 diverzantů
Výzbroj: 4x diverzní skůtr R 1 či 6 přísavných min (ale údaje se často dost liší)
Hloubka ponoru: 120 metrů
Malisan (1, 2), třída Una, na předposlední fotografii přechodová komora a na poslední P 913 ve slovinské expozici ve městě Pivka (3 až 12)
Posledními typy jsou malé diverzní ponorné prostředky R-1 a R-2. R-1 je typický podmořský skútr, který je údajně optimalizován pro vypouštění z torpédometů. Výtlak činí 1,45 tuny, rychlost 2,8 uzlů a ponořit se může do 60ti metrů. K plavidlu mohou být připevněny přísavné miny, jako jsou typy Biser (27 kg) a Koral (3 kg) (nastavitelné na časové rozmezí 0-24 hodin, po nastavení nedeaktivovatelné a při manipulaci okamžitě vybuchují), v kontejnerech pak lehké raketomety ráže 128mm, RPG, trhaviny a ruční zbraně. Typ R-2 Mala, který připomíná maličkou ponorku, má dvoučlennou posádku, rychlost 4,4 uzly a ponořit se může taktéž do 60ti metrové hloubky. Hmotnost nesených přísavných min a jiného obdobného nákladu je někde udávána na 250 kg, jinde pouze na 2x 50 kg minu. Oba typy po roce 1991 připadly jak Srbku a Černé Hoře, tak i Chorvatsku. R-2 se kromě toho dostala snad i do Sýrie (2 kusy) a Švédska (1 kus).
R-1 a jeho osádka v akci (1, 2), R-2 (3) a R-2M (asi nějaká chorvatská modifikace) chorvatského námořnictva (4)
