Ju 87 srovnání s Il-2
Napsal: 20/5/2005, 12:59
Jaký byl Ju 87 jako bitevník? Zatímco o jeho kvalitách v roli střemhlavého bombardéru vcelku není pochyb, tak v roli bitevní je často kritizován. Nejčastěji je srovnáván s Il-2. Ale jaká je skutečnost? Provedu zde srovnání těchto strojů, a to nejblíže podobných, tedy Ju 87 D-3/5 s Il-2 m3.
KONSTRUKCE
Výroba Il-2 začala na jaře 1941. Konstrukčně letoun vycházel z prototypu CKB-55, na němž byla použitá mnohá řešení v technologické úrovni počátku třicátých let. Ani následné úpravy mnoho nezměnili. Velkou chybou bylo řešení chlazení, umístěného v blízkosti nádrže paliva, což byla v případě zásahu dost nebezpečná sestava. Většina letounů měla dřevěnou konstrukci zadní části trupu. Pak bylo silné pancéřování přední části často málo platné, neboť zadní část byla extrémně zranitelná (vlivem nekvalitního materiálu i zpracování) dokonce i palbou kulometů puškové ráže! To samé se dá říci i o křídle. Pancéřování přední části trupu bylo velice mohutné, ale hloupě řešené, např v horních částech motoru bylo prakticky zbytečné a představovalo jen zbytečnou zátěž. Tato pancéřová skořepina také velmi omezovala možnosti modernizace. Na druhou stranu střelec byl prakticky bez ochrany před palbou útočících stíhačů. Výhled pilota směrem dopředu a dolu byl velmi omezený, především dlouhou přídí a polohou vůči křídlu. Letové výkony takto přetíženého stroje byly mizerné, obratnost minimální, malý dostup znamenal, že se stroj neustále nacházel v dosahu Flaků všech ráží a malá rychlost zase, že byl v jeho dosahu dlouho. Také kvalita motoru byla mizerná, praktická životnost byla pod 100 hodin s postupným úbytkem výkonu a tedy i výkonostních parametrů letounu, již tak špatných.
Ju 87 byl stroj sice starší, vyráběn byl od počátku roku 1937, ale s inteligentně řešenou konstrukcí se značnými možnostmi pro modernizaci. Vzhledem k původní roli střemhlavého bombardéru měl Ju 87 velmi pevný drak. U verse D došlo k řadě značných změn, jež výrazným způsobem zvýšili možnosti letounu. Nově řešená chladící soustava zlepšila aerodynamiku a zároveň vedla k menší zranitelnosti (rozdělení chladičů a jejich pancéřování). Pancéřování, řešené jednotlivými pláty, bylo tam, kde bylo skutečně potřeba, a umožňovalo jeho snadnou modifikaci. Pancéřováno bylo sedado pilota, přepážka za ním, čelní štítek krytu kabiny, podlaha a boky kabiny, střelecká věžička, spodek motoru a chladiče. Střelec byl na rozdíl od Il-2 v plně uzavřené kabině, obranná výzbroj byla umístěnou v pancéřované věžičce GSL-k 81 Z.. Výhled pilota byl podstatně lepší díky kratší a více skloněné přídi, lepší poloze vůči křídlu a také okénku v podlaze. Letové parametry byly vyšší, zvláště dostup, dolet a manévrovací schopnosti. Kvalita zpracování byla nesrovnatelně lepší a tedy i životnost.
VÝZBROJ
Il-2: dva kanony VJa-23 ráže 23 mm s 300-360 náboji na hlaveň, dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm s 750-1000 náboji na hlaveň. Kvalita kanonů VJa a munice pro ně nebyla nejvyšší, účinností je lze srovnat s MG 151/20 ráže pouze 20 mm. Nosnost pumové a raketové výzbroje byla 400-600 kg, v praxi však často mnohem méně. Používány byly pumy ráží 2,5-250 kg, rakety RS-82 a RS-132, kazety AZ-2 s kuličkovými pumičkami KS a další. Přesnost palby Il-2 byla velice omezena primitivním kruhovým zaměřovačem používaným většinou strojů a prakticky absencí zaměřovače pro bombardování, které bylo prováděno odhadem! S vyjjímkou od roku 1943 používaných kumulativních pumiček PTAB-2,5-1,5, nepříliš přesné zbraně, nebyly až do zavedení protipancéřových raket RSB-82 a RSB-132 (od roku 1944) schopny boje s pancéřovou technikou, mimoto byly rakety velice nepřesné. Obranná výzbroj byla tvořena jedním kulometem UBT ráže 12,7 mm s pouze 150 náboji!
Ju 87: verse D-3, poprvé stavěná jako universální střemhlavá bombardovací a bitevní, byla vyzbrojena pouze dvěma kulomety MG 17 ráže 7,92 mm s 1000 náboji na hlaveň. O to vyšší byla nosnost, která mohla dosáhnout max. až 1800 kg, v praxi cca 700-1000 kg. Mimoto bylo možné posílit palebnou sílu podvěšením dvou kulometných kontejnerů WB 81 A/B. Každý kontejner byl vyzbrojen třemi kulomety MG 81 Z s 250 náboji na hlaveň, celkem tedy nesl letoun 14 kulometů! Používány byly pumy ráží 50-1800 kg, často také pumové kontejnery AB 250 či AB 500 se submunicí, protipěchotní typu SD-2 a SD-4, protipancéřovou SD-4/HL s přídavným raketovým motorem či zápalnou. Také bylo možno podvěsit 300 l přídavné nádrže. Co se přesnosti útoku týče, byla výrazně vyšší než u Il-2, především díky moderním zaměřovačům a vyšší manévrovatelnosti. Varianta D-5 již byla stavěna jako především bitevní, vštšina strojů již nebyla vybavena aerodynamickými brzdami. Odlišovala se především zvětšeným rozpětím pro snížení hmotnosti na jednotku plochy. Výzbroj byla zesílena, místo kulometů MG 17 byly montovány kanony MG 151/20 ráže 20 mm s 500 náboji na hlaveň. Obranná výzbroj byla u obou versí tvořena kulometem MG 81 Z s 1000 náboji na hlaveň.
TECHNICKÉ PARAMETRY (Ju 87 D-3/5 / Il-2 m3)
ROZMĚRY
Rozpětí: 13,8 m (D-5: 14,98 m) / 14,6 m
Délka: 11,5 m / 11,65 m
Výška: 4,01 m / -
Nosná plocha: 31,9 m2 (D-5: 33,8 m2) / 38,5 m2
HMOTNOST
Prázdná: 3900 kg (D-5: 3950 kg) / 4525-4625 kg (dle série)
Vzletová: 6600 kg / 6260 kg
VÝKONY
Max. rychlost: 410 km/h / 410 km/h
Praktický dostup: 7500 m / 5500 m
Dolet: 1500 km / 680 km
MOTOR
Typ: Jumo 211 J-1 / AM-38 (pozdější série: AM-38 F)
Výkon: 1051 kW / 1177 kW (F: 1250 kW)
ZÁVĚR
Ačkoliv byl Ju 87 dříve zaveden konstrukcí, původně určenou pro jinou činnost, ukázal se být schopen, díky jejímu inteligentnímu řešení a schopnostem konstruktérů, po úpravách sloužit i jako plnohodnotný bitevní letoun.
Naopak o Il-2 je možno směle říci, že nikdy skutečně kvalitním bitevníkem nebyl. Jeho výroba byla prosazena politicky, nikoli podle kvalit. Pokračování v jeho výrobě pak byla z nouze cnost, nebylo možné přerušit výrobu a zavádět jiný stroj, mimo to Iljušinův vliv to nepřipustil ani při přechodu na nový bitevník ke konci války, kdy opět zvítězil se svým Il-10, jež měl stále mnoho chyb, známých z Il-2.
KONSTRUKCE
Výroba Il-2 začala na jaře 1941. Konstrukčně letoun vycházel z prototypu CKB-55, na němž byla použitá mnohá řešení v technologické úrovni počátku třicátých let. Ani následné úpravy mnoho nezměnili. Velkou chybou bylo řešení chlazení, umístěného v blízkosti nádrže paliva, což byla v případě zásahu dost nebezpečná sestava. Většina letounů měla dřevěnou konstrukci zadní části trupu. Pak bylo silné pancéřování přední části často málo platné, neboť zadní část byla extrémně zranitelná (vlivem nekvalitního materiálu i zpracování) dokonce i palbou kulometů puškové ráže! To samé se dá říci i o křídle. Pancéřování přední části trupu bylo velice mohutné, ale hloupě řešené, např v horních částech motoru bylo prakticky zbytečné a představovalo jen zbytečnou zátěž. Tato pancéřová skořepina také velmi omezovala možnosti modernizace. Na druhou stranu střelec byl prakticky bez ochrany před palbou útočících stíhačů. Výhled pilota směrem dopředu a dolu byl velmi omezený, především dlouhou přídí a polohou vůči křídlu. Letové výkony takto přetíženého stroje byly mizerné, obratnost minimální, malý dostup znamenal, že se stroj neustále nacházel v dosahu Flaků všech ráží a malá rychlost zase, že byl v jeho dosahu dlouho. Také kvalita motoru byla mizerná, praktická životnost byla pod 100 hodin s postupným úbytkem výkonu a tedy i výkonostních parametrů letounu, již tak špatných.
Ju 87 byl stroj sice starší, vyráběn byl od počátku roku 1937, ale s inteligentně řešenou konstrukcí se značnými možnostmi pro modernizaci. Vzhledem k původní roli střemhlavého bombardéru měl Ju 87 velmi pevný drak. U verse D došlo k řadě značných změn, jež výrazným způsobem zvýšili možnosti letounu. Nově řešená chladící soustava zlepšila aerodynamiku a zároveň vedla k menší zranitelnosti (rozdělení chladičů a jejich pancéřování). Pancéřování, řešené jednotlivými pláty, bylo tam, kde bylo skutečně potřeba, a umožňovalo jeho snadnou modifikaci. Pancéřováno bylo sedado pilota, přepážka za ním, čelní štítek krytu kabiny, podlaha a boky kabiny, střelecká věžička, spodek motoru a chladiče. Střelec byl na rozdíl od Il-2 v plně uzavřené kabině, obranná výzbroj byla umístěnou v pancéřované věžičce GSL-k 81 Z.. Výhled pilota byl podstatně lepší díky kratší a více skloněné přídi, lepší poloze vůči křídlu a také okénku v podlaze. Letové parametry byly vyšší, zvláště dostup, dolet a manévrovací schopnosti. Kvalita zpracování byla nesrovnatelně lepší a tedy i životnost.
VÝZBROJ
Il-2: dva kanony VJa-23 ráže 23 mm s 300-360 náboji na hlaveň, dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm s 750-1000 náboji na hlaveň. Kvalita kanonů VJa a munice pro ně nebyla nejvyšší, účinností je lze srovnat s MG 151/20 ráže pouze 20 mm. Nosnost pumové a raketové výzbroje byla 400-600 kg, v praxi však často mnohem méně. Používány byly pumy ráží 2,5-250 kg, rakety RS-82 a RS-132, kazety AZ-2 s kuličkovými pumičkami KS a další. Přesnost palby Il-2 byla velice omezena primitivním kruhovým zaměřovačem používaným většinou strojů a prakticky absencí zaměřovače pro bombardování, které bylo prováděno odhadem! S vyjjímkou od roku 1943 používaných kumulativních pumiček PTAB-2,5-1,5, nepříliš přesné zbraně, nebyly až do zavedení protipancéřových raket RSB-82 a RSB-132 (od roku 1944) schopny boje s pancéřovou technikou, mimoto byly rakety velice nepřesné. Obranná výzbroj byla tvořena jedním kulometem UBT ráže 12,7 mm s pouze 150 náboji!
Ju 87: verse D-3, poprvé stavěná jako universální střemhlavá bombardovací a bitevní, byla vyzbrojena pouze dvěma kulomety MG 17 ráže 7,92 mm s 1000 náboji na hlaveň. O to vyšší byla nosnost, která mohla dosáhnout max. až 1800 kg, v praxi cca 700-1000 kg. Mimoto bylo možné posílit palebnou sílu podvěšením dvou kulometných kontejnerů WB 81 A/B. Každý kontejner byl vyzbrojen třemi kulomety MG 81 Z s 250 náboji na hlaveň, celkem tedy nesl letoun 14 kulometů! Používány byly pumy ráží 50-1800 kg, často také pumové kontejnery AB 250 či AB 500 se submunicí, protipěchotní typu SD-2 a SD-4, protipancéřovou SD-4/HL s přídavným raketovým motorem či zápalnou. Také bylo možno podvěsit 300 l přídavné nádrže. Co se přesnosti útoku týče, byla výrazně vyšší než u Il-2, především díky moderním zaměřovačům a vyšší manévrovatelnosti. Varianta D-5 již byla stavěna jako především bitevní, vštšina strojů již nebyla vybavena aerodynamickými brzdami. Odlišovala se především zvětšeným rozpětím pro snížení hmotnosti na jednotku plochy. Výzbroj byla zesílena, místo kulometů MG 17 byly montovány kanony MG 151/20 ráže 20 mm s 500 náboji na hlaveň. Obranná výzbroj byla u obou versí tvořena kulometem MG 81 Z s 1000 náboji na hlaveň.
TECHNICKÉ PARAMETRY (Ju 87 D-3/5 / Il-2 m3)
ROZMĚRY
Rozpětí: 13,8 m (D-5: 14,98 m) / 14,6 m
Délka: 11,5 m / 11,65 m
Výška: 4,01 m / -
Nosná plocha: 31,9 m2 (D-5: 33,8 m2) / 38,5 m2
HMOTNOST
Prázdná: 3900 kg (D-5: 3950 kg) / 4525-4625 kg (dle série)
Vzletová: 6600 kg / 6260 kg
VÝKONY
Max. rychlost: 410 km/h / 410 km/h
Praktický dostup: 7500 m / 5500 m
Dolet: 1500 km / 680 km
MOTOR
Typ: Jumo 211 J-1 / AM-38 (pozdější série: AM-38 F)
Výkon: 1051 kW / 1177 kW (F: 1250 kW)
ZÁVĚR
Ačkoliv byl Ju 87 dříve zaveden konstrukcí, původně určenou pro jinou činnost, ukázal se být schopen, díky jejímu inteligentnímu řešení a schopnostem konstruktérů, po úpravách sloužit i jako plnohodnotný bitevní letoun.
Naopak o Il-2 je možno směle říci, že nikdy skutečně kvalitním bitevníkem nebyl. Jeho výroba byla prosazena politicky, nikoli podle kvalit. Pokračování v jeho výrobě pak byla z nouze cnost, nebylo možné přerušit výrobu a zavádět jiný stroj, mimo to Iljušinův vliv to nepřipustil ani při přechodu na nový bitevník ke konci války, kdy opět zvítězil se svým Il-10, jež měl stále mnoho chyb, známých z Il-2.