PALBA.CZ

Lodě ve třídě:
ADMIRAL HIPPER (1935 – 1937 – 1939)
BLÜCHER (1936 – 1937 – 1939)
PRINZ EUGEN (1936 – 1938 – 1940)
LÜTZOW (1937 – 1939 – nedokončen)
SEYDLITZ (1936 – 1939 – nedokončen)


VÝVOJ
Německé císařské námořnictvo, to byl v prvních dvou dekádách dvacátého století celosvětový pojem, který vzbuzoval závist a respekt všech námořních velmocí, včetně Velké Británie, která se po několik staletí pasovala do role „Královny všech moří“. Právě námořní rivalita mezi Německem a ostrovní říši nakonec de facto vedla k vypuknutí První světové války. Generální bitva, v kterou doufala jedna i druhá strana se nakonec za celou válku naskytla jenom jedna (bitva u Jutska 1916) a tak i v době uzavření příměří v listopadu 1918, disponovalo Německo stále respekt a obavy budící námořnictvo. Na následném odzbrojení měli profitovat všichni vítězové, ale německé námořní velení se rozhodlo jinak. Svou flotilu, která byla internována na britské základně Scapa Flow, nechali sami Němci v létě 1919 potopit. Tím na jednu stranu spadl vítězným mocnostem kámen ze srdce, protože tím odpadli handrkanice kolem rozdělování kořisti. Na druhou stranu se z Německa během pár hodin stála námořní mocnost druhého, či třetího řádu. Jeho pár obstarožních obrněnců sotva dokázalo plnit roli ochránců vlastních výsostných vod. Proto počátkem třicátých let námořní velení uvítalo změny v politickém vedení, které s nástupem Hitlera k moci (1933), stále více a hlasitěji odmítalo respektovat mírové smlouvy z konce První světové války. Hitler, stejně jako řada dalších diktátorů, měl rád velké lodě a živě se zajímal o plán rozvoje nové Kriegsmarine. Nicméně na druhou stranu neměl rád námořníky a některé jejich nejvyšší velitelé, protože jako voják ze zákopů První světové války vnímal vzpouru námořníků z podzimu 1918 jako zradu, která nakonec vedla k uzavření příměří s Dohodovými mocnostmi. To je ta jeho tzv. dýka do zad z vlastních řad.

Prvním splněným snem německých námořníků pro znovuvyzbrojení své země, byla třída tzv. kapesních bitevních lodí třídy DEUTSCHLAND. Ta sice ještě více méně respektovala Washingtonskou dohodu, ale na druhou stranu ukázala odhodlanost Třetí říše vybudovat nové a silné námořnictvo. Tady bych měl vysvětlit, že tato třída se začala stavět ještě před nástupem Hitlera k moci. Práce na první lodí této třídy byla zahájená již roku 1929, další se začala stavět v roce 1931 a poslední třetí o rok později. Všechny lodě vstoupily do služby v letech 1933 – 1936, tedy již v době, kdy úřadoval Hitler. Ten je samozřejmě použil pro svou propagandu. Když pak v roce 1930 na Londýnské konferenci byla omezení vůči Německu vyplývající z Washingtonské a Versailleské smlouvy zrušena, mohla Třetí říše již veřejně budovat svou flotilu.

Německé námořnictvo vedle „hybridů“ (kapesních bitevních lodí) potřebovalo skutečné bitevní lodě a křižníky. Proto vedle bitevních křižníků třídy SCHARNHORST, které se začali stavět v roce 1935, rozjelo i stavbu bitevních lodí třídy BISMARCK (stavba zahájena 1936). Nicméně vedle těžkých hladinových plavidel potřebovala Kriegsmarine vlastnit také těžké křižníky, jakožto rychlé a těžce vyzbrojené průzkumné lodě určené k doprovodu bitevních lodí a k narušování nepřátelských tras. V plánu bylo postavit celkem pět plavidel této třídy (vítěznými mocnostmi byla povolená tonáž pěti křižníků do 51.380 tun výtlaku, zatímco Britská Royal Navy vlastnila křižníky o tonáži 146.800 tun), která nesla jméno po slavném veliteli eskadry bitevních křižníků z První světové války Franzi von Hipperovi (1863 – 1932). Německo mělo podle washingtonské dohody povoleno postavit osm lehkých křižníků (v době, kdy se dohoda přestala respektovat, mělo Německo postaveno již šest křižníků). Následující anglo-německá námořní dohoda se snažila udržet na uzdě německý námořní program, ale na druhou stranu nakonec povolila výstavbu pěti těžkých křižníků s výtlakem do 10.000 tun (standard) a s děly do ráže 203mm (8“). Tato dohoda odsouvala realizaci stavby až na leden 1943, ale v rámci přechodných ustanovení bylo Německu nakonec dovoleno postavit pět křižníků s výzbrojí děl do ráže 152mm. Podle těchto kritérii začali Němci konstruovat nové křižníky, ale poté co Rusko oznámilo svůj záměr stavět na Baltu sedm křižníků s výzbrojí v podobě 178mm děl (7“), rozhodli se ihned posílit výzbroj na 203mm děla.
V únoru 1940 Německo na těžké křižníky překlasifikovalo i zbylé dvě kapesní bitevní lodě třídy DEUTSCHLAND / LÜTZOW. Celkem tedy měla Třetí říše k dispozici hotových či rozestavěných sedm těžkých křižníků, přestože kapesní bitevní lodě se této klasifikaci poněkud vymykali. Jen pro představu Velká Británie disponovala celkem třinácti tzv. Washingtonskými těžkými křižníky (když pominu třídy HAWKINS, která ale měla své kořeny ještě v První světové válce) a Francie sedmi. Německo se tak rychle dotahovalo na své soupeře a to do třídy DEUTSCHLAND patřil ještě ADMIRAL GRAF SPEE, který byl ale potopen již v roce 1939 u La Platy. Překlasifikování na těžký křižník se tak již nedočkal. Tak jako tak nakonec vznikla třída velice elegantních plavidel, která se prakticky ve všech směrech vyrovnala, nebo překonávala své evropské protějšky.


KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Třída ADMIRAL HIPPER patřila ve své době mezi vůbec největší těžké křižníky, i když jejich výzbroj tomu neodpovídala. Například ve stejné době stavěná americká WICHITA měla ve výzbroji o jedno těžké dělo více a především disponovala 127mm děly na rozdíl od německé střední výzbroje v podobě 105mm. To vše při plném výtlaku 13.450 t a délce necelých 190 m. Ještě více vynikne slabá výzbroj v porovnání s japonskými křižníky. Třída MYOKO stavěná v druhé polovině dvacátých let, měla při délce 203 m plný výtlak 14.500 t, ale ve výzbroji měla hned deset 203mm děl a osm středních 127mm. Stejně na tom byla o něco mladší (z třicátých let) a obdobně velká třída MOGAMI nebo TONE. Japonské křižníky pak převyšovali německou konstrukci jak v pancéřování, tak i v rychlosti (MOGAMI a TONE dosahovali 35 uzlů). Nicméně proti Britům, jakožto hlavním možným soupeřem na moři, byla třída HIPPER přeci jenom na vyšší úrovni. Ostatně není se možná čemu divit, když Britové zařadili svůj poslední těžký křižník do stavu v roce 1931 (třída YORCK). Vývoj a trendy ve stavbě těžkých křižníků v třicátých letech tak na Ostrovy prakticky nedolehli, protože ostrovní říše opírala svou námořní moc především o početnou flotilu bitevních lodí.

Třída ADMIRAL HIPPER měla konstrukční výtlak 14.050 t a maximální 18.600 t, při délce 202,8 m (na vodorysce 194,2 m), šířce 21,3m a ponoru 7,2m (původní konstrukční ponor měl být jen 5,83m). Poněkud se v těchto parametrech lišil PRINZ EUGEN, který byl delší (207,7m), širší (21,7m) a měl i jiný výtlak (standardní 14.680 t, plný 18.750 t), výška nad vodoryskou k horní pancéřové palubě činila 5,63m. Oficiální výtlak, který se „vytruboval do světa“, měl být jen 10.000 t (standard). Za projektovou část odpovídal Marine Oberbaurat Hermann Burkhardt. Cena jednoho křižníku přišla na necelých 85,9 milionů říšských marek. Jen pro srovnání bitevní loď BISMARCK stála 196,8 milionů).
Dost dlouho se řešila otázka pohonné jednotky. V případě kapesních bitevních lodí bylo použito experimentálního pohonu s dieslovými motory firmy MAN a čekalo se, že i třída HIPPER ponese obdobný pohon. Nakonec ale vyhrála klasika. Křižníky tak osadili parními turbínami typu Deschimag(Admirál Hipper – typ Blohm&Voss) a 12 kotly typu La Mont (Blücher – typ Wagner). Jednalo se o poměrně nové kotle pracující se zvětšenou cirkulaci vody, což umožňovalo snížení tlaku. To přinášelo lepší energetickou účinnost, a zvýšení výkonu turbín. Průměrný tlak byl 8,34 Mpa s maximální přípustnou mezí 8,82-9,02 Mpa. Teplota v kotlích se pohybovala v rozmezí 450-470°C. Kotle byly rozmístěny do tří samostatných kotelen (v každé po čtyřech). Kotelny zaujímaly 16% z celkové délky lodi. Odvody spalin ústil do jediného komínu, stejně jako u bitevních křižníků SCHARNHORST a bitevních lodí BISMARCK, se kterými měl HIPPER i podobnou siluetu. To ostatně zmátlo Brity v Dánské úžině, když pronásledovali BISMARCK s PRINZEM EUGENEM v létě 1941 a zahájili palbu právě na těžký křižník. Spolehlivost pohonné jednotky (kotlů) dokazuje její dlouhá poválečná výroba, kdy se jen s určitými drobnými změnami vyráběla ještě koncem dvacátého století (při menší produkci páry ale vyšší teplotě 512-520°C). Pohon lodě obstarávali tři skupiny turbín Blohm & Voss ve dvou strojovnách o délce 18,75m a 13,25m, výšce 6,55m. Pohonná jednotka dávala celkový výkon 110.000 koňských sil (80.882 kW) standardně, ale při krátkodobém zatížení na 120%, mohl výkon dosáhnout až 132.000 k (97.058 kW). Pokud došlo k poškození strojoven, mohla každá jedna z nich (včetně turbínové sestavy) pracovat s výkonem 45.000 koňských sil, neboli na 40,9% normálního výkonu. Rychlost otáčení turbíny při vysokém výkonu byl 5.280 otáček/minuta, při středním a malém zatížení 3.150 otáček/min. Během dlouhotrvajícího výkonu se lodní třílopatkové šrouby o průměru 4,32m (později vyměněné za nové o průměru 4,1m) otáčely rychlostí 322 otáček/min. Během zkoušek byl dosažen výkon 133.631 koňských sil, tedy 121,48% normálního výkonu a rychlost 32,5 uzlů (60,2 km/h). Původně plánovaný akční rádius byl nakonec oproti zadání o čtvrtinu nižší a činil tak 7.600 (cca 14.000 km) námořních mil při ekonomické 12 uzlové rychlosti. Pokud loď zrychlila na 15 uzlů, snížil se dojezd na 6.750 nm, při 18 uzlech 5.500 nm a při maximální 32 uzlové rychlosti 2.050 námořních mil. To vše při zásobě 3.050 tun pohonných hmot. Během pozdější modernizace byla mimo jiné zvýšena kapacita zásobníků na 3.700 tun (kromě Blüchera, ten byl tou dobou již pod vodou). Nicméně v praxi se ukázalo, že akční rádius byl výrazně menší a při 19 uzlech nepřekročil 4.500 námořních mil. Což na roli korzára, kterou měla třída HIPPER v budoucnu provádět, bylo skutečně málo. Co se elektrického pohonu týče, ten byl zajištěn agregáty, které dávaly celkový výkon 2.900 kW. Lodě měly také k dispozici radar typu FuMO-27 a tři průzkumná letadla Arado Ar 196 startující z jednoho katapultu, který byl umístěn za hlavním komínem. Letadlo pak startovalo přes šířku lodi (stejně jako v případě bitevních lodí třídy BISMARCK, se kterými měli podobnou siluetu). Posádku tvořilo 830 námořníků v době míru a až 1.600 ve válečném stavu (například Admirál Hipper 42 důstojníků a 1.340 mužstva).
Pořizovací náklady
ADMIRAL HIPPER 85,8 milionů říšských Marek
BLÜCHER 87,8 milionů říšských Marek
PRINZ EUGEN 104,5 milionů říšských Marek
LÜTZOW 83,6 milionů říšských Marek (nedokončen)
SEYDLITZ 84,1 milionů říšských Marek (nedokončen)


PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová ochrana třídy HIPPER v porovnání s konkurencí byla spíše podprůměrná, alespoň co se základních hodnot týče. Nicméně němečtí stavitelé stavěli na kvalitě německých materiálů a promyšleného rozložení pancéřování. Možná i proto Prinz Eugen po válce přežil na atolu Bikini americké atomové testy s pumami „Able“ (vzdušný) a „Baker“ (podvodní). Pokud odečteme pancéřování dělových věží (tedy pohyblivých částí), tak celková hmotnost pancéřování na jedné lodi třídy HIPPER měla hmotnost 2.525 tun. Hlavní boční pancéřový pás o tloušťce 70-80mm (na přídi a zádi se zužoval na 30-50mm) začínal 6,5m od přídě a končil na 167,5 metrech. Jeho výška nad vodoryskou byla 2,095 metrů a byl o 15° odkloněn od svislé osy. Tím zvyšoval efektivní tloušťku pancéřování především při dopadu projektilů pod velkými dopadovými úhly. Nad hlavním pancéřovým pásem byla ochrana zeslabena jen na 20-25mm. Vzhledem ke svislému sklonu bočního pancéřování, které tak zasahovalo do vnitřku lodi, bylo potřeba chránit i vnější boky. Ty kryla vnější pancéřová obšívka o síle 10mm, kterou tvořila výduť z trupu. Tím se zvyšovala vzdálenost od boku k 20mm silné protitorpédové přepážce (v maximální vzdálenosti ve středu lodi činila 3,7m, včetně prostoru pro palivo). Horizontální pancéřování bylo složeno ze dvou pancéřových palub. Horní měla sílu 30mm (v některých místech jen 12mm) a sloužila především k aktivaci pum a granátů a byla napojená na hlavní boční pancéřový pás svou skloněnou částí (asi pod úhlem 45°) o síle 30 (někdy uváděno 50) mm. Pokud pronikl nepřátelský projektil přes boční pancéřování (což u těžkých projektilů neměl být takový problém), čekala na něj v nitru lodi právě tato skloněná pancéřová paluba. Druhá pancéřová paluba měla rovněž 30mm (na více inkriminovaných místech zřejmě až 50mm, na méně jen 20mm). Mezi první a druhou palubou byla další o síle 6mm. Výška jednotlivých palub byla 2,3m. Hlavní dělostřelecká výzbroj byla kryta čelním pancířem o síle 160mm, šikmé čelní 105mm, stropy 70mm a zadní 60mm (u věže „D“ 90mm). Boky pak chránilo maximálně 80mm a barbety rovněž 80mm. Velitelská věž byla chráněná 150mm pancířem a strop krylo 50mm. Dvojité dno o proměnlivé výšce (ve středu lodi 1,5m) bylo chráněno deskami o síle 20 a 14mm, směrem od středu k bokům lodi se měnila (vnější 20, 16, 15, 13,5 a 11mm, vnitřní 14, 11, 10, 9mm).
VÝZBROJ
Po zkušenostech s třídou DEUTSCHLAND se uvažovala o různých typech a počtech výzbroje, ale nakonec bylo rozhodnuto přistoupit ke konvenčnímu uspořádání čtyř dvoudělových věží s děly ráže 203mm (20,3cm/60 SK C/34) umístěných v podélné ose lodi po dvou na přídi a dvou na zádi. Jednalo se o kvalitní Kruppova děla s kadencí 4-5 ran za minutu (hydraulické nabíjení) o délce hlavně 60 ráží s úsťovou rychlostí 925m/s. Hlaveň dlouhá 11,5 metru a vážící 20,7 tun měla 64 drážek (2,4mm x 5,76mm). Jejich dostřel při maximální elevaci (-9° až +37° pro věž „A“. Pro věže „B, C, D“ -10 / +37°) činil 33,5 kilometrů a předpokládaná životnost hlavně 300 (někdy je uváděno 500) ran. Na optimálně vedenou palbu na vzdálenost 9.500 metrů probíjel 122 kg (typ APC L/4,4 – HE L/4,7 – Illum L/4,5 = 103 kg) těžký projektil 240mm desku povrchově kaleného pancíře. Pokud se použil trhavý HE projektil, dokázal na vzdálenost 9.500 m prorážet 50 mm homogenní oceli, což bohatě stačilo na většinu lehkých křižníků a torpédoborců té doby. Odměr věží byl +/-145° při rychlosti otáčení 6-8° za sekundu. Nabíjecí úhel byl +3° a zákluz děla při palbě činil 62,5 cm. Zajímavé je, že hmotnost vnitřních a vnějších věží se od sebe lišila. Zatímco vnější věž „A“ a „D“ vážila 249 tun, tak vnitřní „B“ a „C“ již 262 tun. Každá věž měla posádku 72 mužů. Celkem v bojové akci bylo naloženo 960 nábojů hlavní ráže, s tím, že původně se nakládalo až 1.040 nábojů (v prvních letech války). Později byl počet snížen. Většinou byla skladba složená z 320 AP projektilů, 640 HE a 80 osvětlovacích. Ke konci války byla vezená zásoba zvýšená na 1.470 projektilů (AP + HE a 40 osvětlovacích).
Nyní něco k sekundární výzbroji. Zatímco za první světové války se Britové na čas vzdali silné střední výzbroje a na první dreadnoughty začali montovat děla ráže 76mm a později 102mm, Němci se nadále drželi těžké výzbroje v podobě 150mm. V případě realizace prvních velkých meziválečných plavidel třídy DEUTSCHLAND se Němci i nadále drželi této praxe. V případě těžkých křižníků HIPPER bylo ale rozhodnuto osadit loď celkem 12 univerzálními děly ráže 105mm (10,5cm / 65 SK C/33), které byly namontovány v šesti věžích typu Dopp L/31 stabilizovaných ve všech třech osách (to znamená kromě elevace a rotace bylo věžím rovněž možno udělovat náklon, který eliminoval pohyb plavidla a tím byl udržen cíl v zaměřovači). Vždy tři věže na každém boku. Sice se námořnictvo vzdalo většího ničivého a penetračního účinku v cíli 45 kg projektilu ráže 150mm, ale na druhou stranu 105mm děla se mohla použít jak proti lodním tak i leteckým cílům. Ovšem jejich nevýhodou bylo to, že se jednalo o z části otevřené věže a tudíž ne zcela vodotěsné, což se neblaze projevovalo na elektro-hydraulickém pohonu, který tak trpěl častými poruchami. Jejich dálkový dostřel byl 17.700 m, výškový 12.500 m při elevaci 80 stupňů. Kadence palby se podle sehranosti obsluhy, která ručně tahala 23,5 až 27,35 kg těžké projektily (Jednalo se o nedělenou munici. Samotný projektil vážil od 14,7 do 15,8 kg podle typu), pohybovala mezi 15 až 18 ranami za minutu při optimálních podmínkách. Při bojových poněkud poklesla. Palba byla řízená za pomoci čtyř čtyřmetrových dálkoměrů typu SL-6, umístěných v kopulích. Celkem bylo naloženo 4.800 kusů munice pro všechna děla. Předpokládaná životnost hlavně byla 2.950 výstřelů. Věž typu Dopp C/31 vážila 27.805 kg, pohon jí zajišťoval stranový odměr rychlostí 8° / sec a elevaci rychlostí 10° / sec.
Protiletadlová obrana se nijak nepodceňovala a tak vedle 105mm děla měla každá loď ve výzbroji i dvanáct děl (po dohotovení) ráže 37mm (SK C/30) se 4.000 kusů munice a dalších osm 20mm typu SK C/30. Pro tato AA děla bylo nakládáno 16.000 kusů, v pozdější době, jak na palubě přibývala 20mm děla, se zvýšil i počet munice na tabulkových 56.000 kusů. Třída HIPPER také nesla torpédovou výzbroj v podobě čtyř tříhlavňových torpédometů ráže 533mm, které byly namontovány po obou bocích poblíž dálkoměrů SL-6. Ve skladech bylo vezeno celkem 24 torpéd.

Především protiletadlová výzbroj pak v průběhu války doznala změny, když byla různě měněná a posilovaná. Kromě 37 a 20mm děl byla instalována i jednohlavňová 40mm děla typu Bofors, která Německo získalo ze Švédska výměnou za uhlí. V roce 1945 tak přeživší jednotky měly AA výzbroj složenou ze 6x40mm, 8x37mm a 28x20mm.
Hmotnost boční salvy:
8 x 203 mm = 976 kg
6 x 105 mm = 94,8 kg
Celkem: 1.070,8 kg

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD - těžký křižník třídy ADMIRAL HIPPER
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Německo
* Délka: 202,8 m (207,7m Prinz Eugen)
* Šířka: 21,3 m (21,7m Prinz Eugen)
* Ponor: 7,2 m
* Výtlak standardní: 14.050 t (14.680 t Prinz Eugen)
* Výtlak plný: 18.200 t (18.750 t Prinz Eugen)
* Výzbroj: 8x203mm L/60 (4xII), 12x105 L/65 mm (6xII), 12x37 mm L/83 (6xII), 14x20mm MG L/65, 12xTT ráže 533mm (4xIII), 96 EMC min, 3x letadlo Arado Ar 196 (1x katapult)
* Pancéř paluba: 12-30mm (vrchní) + 20-50mm (hlavní)
* Pancéř dělostřelecká věž: 70-105mm (70-160mm Prinz Eugen)
* Pancéř barbety: 50-150mm
* Pancéř velitelská věž: 50-150mm
* Pancéř boky: 70-80mm
* Torpédové přepážky: 20mm
* Pohonná jednotka: 12 kotlů, 3 turbíny
* Výkon strojů: 132.000 koňských sil (137.500 k Prinz Eugen)
* Vezená zásoba paliva: 3.700 tun nafty
* Rychlost: 32 uzlů (32,2 uzlů Prinz Eugen)
* Dojezd: 7.600 námořních mil při ekonomické 12 uzlové rychlosti
* Posádka: 830 mužů, 1.600 ve válečném stavu (Admirál Hipper 42
důstojníků a 1.340 mužstva)
Zdroje:
Ireland Bernard, Gibbons Tony – Jane´s Bitevní lodě 20. století – Praha 2004
Hewson Robert – Válečné lodě – druhá světová válka – Praha 2000
http://www.admiral-hipper-class.dk/prin ... _menu.html
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (4) – Praha
http://www.prinzeugen.com/PGHistory.htm
http://www.warshipsww2.eu
http://www.german-navy.de
http://www.navweaps.com
http://www.jrlucariny.com
http://www.wikipedia.org
http://waffen-ss.cz
http://www.military.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz

BOJOVÁ SLUŽBA

ADMIRAL HIPPER
Objednávka na stavbu těžkých křižníků byla vystavená v roce 1934 a stavbou lodi ADMIRAL HIPPER byla pověřená firma Blohm & Voss v Hamburku. Kýl byl založen 6. července 1935 pod stavebním číslem 246. Dne 6. února 1937 byla spuštěná na vodu a 29. dubna 1939 si jí námořnictvo (převzetím a zařazením do služby byl pověřen Kapitän zur See Hellmuth Heye) převzalo a zařadilo do služby. Po uvedení do služby bylo posádku potřeba seznámit s novou lodí a tak HIPPER vyrazil na několik cvičných plaveb, při kterých na Baltu mimo jiné navštívil města v Estonsku a Švédsku. V srpnu bylo na palubě provedeno požární cvičení, další výcvik bylo potřeba redukovat, protože 1. září 1939 vstoupilo Německo do války s Polskem. Jejím úkolem kromě občasných cvičných střeleb, bylo hlídat námořní situaci u Pobaltských států, ale jelikož z této strany žádné nebezpečí nehrozilo, vrátila se posádka k výcviku. V listopadu se vrátila do fa Blohm & Voss, aby prodělala drobné úpravy na přídi (tzv. kliprová příď). Po úpravě v docích a pokračujícím výcviku byl HIPPER 17. února 1940 prohlášen za plně bojově připravenou loď. Hned druhý den vyrazil v doprovodu bitevních křižníků SCHARNHORST, GNEISENAU a torpédoborců KARL GALSTER a WILHELM HEIDKAMP (třetí torpédoborec WOLFGANG ZENKER byl nucen se vrátit do přístavu po škodách způsobených ledem) na výpad do Severního moře proti Norskému Bergenu. Eskadra pod vedením admirála Wilhelma Marschalla se pokoušela v severních vodách vypátrat britské obchodní loďstvo, ale jejich úsilí bylo marné. Lodě se tak 20. února 1940 vrátili do přístavu. Po svém návratu byl HIPPER přidělen jako vlajková loď druhé skupiny sil určených k invazi do Norska (operace Weserübung). Za doprovodu čtyř torpédoborců vyrazil HIPPER počátkem dubna z Cuxhavenu směr norský přístav Trondheim, kam přepravili 1.700 vojáků. Během norské kampaně se HIPPER střetl s britským torpédoborcem GLOWWORM (třída Gallant), který napadl dva německé torpédoborce, kteří si na pomoc přizvali právě těžký křižník. Německé torpédoborce se stáhli z boje (jeden byl značně poškozen), a své místo přenechali křižníků, který nepřítele několikrát zasáhl střelami z těžkých děl. Velitel HMS Glowworm kapitán Roope si byl vědom beznadějné situace a proto nařídil položit kouřovou clonu a následně svou zmrzačenou loď navedl nejvyšší rychlostí na křižník. Němci si britského útoku všimli na poslední chvíli a kolizi již nedokázali zabránit. GLOWWROM při nárazu HIPPEROVO rozdrtil torpédomety a rozerval část pancéřování v délce 40 metrů. Torpédoborec se po tomto sebevražedném útoku během pár minut potopil. Šokovaným Němcům se podařilo zachránit jen pár členů statečné posádky (40 mužů). Tímto kuriózním případem si HIPPER mohl na své konto přičíst své první vítězství (8. dubna 1940), ovšem za těžkou cenu. Nicméně po provizorních opravách byl opět schopen plavby a odplul do Trondheimu. Dne 12. dubna se HIPPER vrátil do Německa (Wilhemshaven), kde byl poslán k opravě do suchého doku. Při opravě bylo zjištěno, že poškození je mnohem vážnější, než se dosud myslelo, nicméně během dvou týdnů byla loď opět připravená k bojové službě. Začátkem června admirál Marschall zorganizoval operaci proti norskému městu Harstadt, kterého se kromě obou výše uvedených bitevních křižníků účastnil i HIPPER se čtyřmi torpédoborci. Eskadra z Německa vyplula 4. června. Cestou HIPPER narazil na prázdnou vojenskou loď ORAMA (9. června), kterou poslal ke dnu.
O pár dní (13. června) na křižník zaútočil britský bombardér, kterého se palubním střelcům podařilo sestřelit. Koncem července hlídkoval v oblasti mezi Špicberky a Tromsø, když narazil na malou finskou nákladní loď ESTER THORDEN, která převážela zlatý poklad o hmotnosti 1,75 tuny. Němci loď obsadili svou posádkou a odpluli s ní do Norska. Následně se HIPPER vrátil do Německa, kde se ve Wilhemshavenu podrobil v září pravidelné údržbě. Na konci měsíce se pokusil přes Britskou blokádu proniknout na Atlantik, aby zde prováděl korzárskou činnost. Během této operace ale došlo k požáru pohonného systému. K velkému štěstí nebyla nehybná loď Brity objevená a tak se po provizorních opravách mohla vydat zpět do domovských vod. V Hamburku po týdenní práci u fa Blohm & Voss, byl HIPPER opět zprovozněn. Druhý pokus o průnik na Atlantik HIPPER uskutečnil koncem listopadu 1940. V prosinci na západ od Cape Finisterre zachytil britský konvoj, který byl kryt letadlovými loděmi HMS Furious a HMS Argus, těžkým křižníkem BERWICK (třída Kent) a lehkými BONAVENTURA a DUNEDIN včetně šesti torpédoborců. HIPPER si zprvu nevšimnul ochrany konvoje a tak zaútočil, přičemž poškodil dvě lodě včetně velkého parníku o výtlaku 14.200 BRT. Poté se na scéně objevily britské křižníky, po jejichž útoku se HIPPER stáhl. Během ústupu, několikrát ze svých zadních děl zasáhl BERWICK (celkem čtyřikrát). Protože HIPPEROVI začalo docházet palivo, vydal se směrem k okupovanému francouzskému pobřeží, kde dne 27. prosince v Brestu zakotvil. Během této cesty potopil osamělou nákladní loď o výtlaku (6.176 t). Druhý výpad na Atlantik byl zahájen 1. února 1941. Původně měl HIPPER působit spolu s bitevními křižníky třídy SCHARNHORST, ale GNEISENAU byl v bouři poškozen tak, že musel zpět do doku. U Azorských ostrovů se HIPPER setkal s tankerem, který mu doplnil pohonné hmoty. Následně 11. února narazil na rozptýlený konvoj HG 53 (již dříve napaden ponorkami a letadly), a druhý den na další konvoj (SLS 64), který tvořilo devatenáct obchodních lodí. Z nich podle Britů bylo potopeno sedm lodí o celkové tonáži 33.332 tun, přestože Němci uváděli třináct potopených lodí (někdy se uvádí 14). Po vyčerpání střeliva (což vedle špatného počasí zachránilo zbytek konvoje) a pohonných hmot se vrátil 15. února do Brestu, kde ale na něho útočily britské bombardéry. Bylo tedy rozhodnuto HIPPER přesunout do Německa, což se mu podařilo. Po nepozorovaném průniku Dánskou úžinou zakotvil 28.února v Kielu, kde se u fa Deutsche Werke podrobil rozsáhlé generální opravě, která trvala dlouhých sedm měsíců (mimo jiné byla zvětšená kapacita palivových nádrží pro větší akční rádius). V březnu 1942 byla loď opět plně funkční a za doprovodu tří torpédoborců a tří torpédovek si vydala do norského Trondheimu. Tam se připojila k již kotvícím lodím LÜTZOW (ex Deutschland) a PRINZI EUGENU. V červenci pak byl HIPPER součástí eskadry (včetně bitevní lodě TIRPITZ), která měla napadnout konvoj PQ 17 (operace Rösselsprung). Přestože se Němci nakonec vrátili s nepořízenou, tak jen hrozba jejich útoku vedla Brity k tomu, aby konvoj rozpustili. Následně letadla a ponorky potopili 21 ze 34 obchodních lodí. Jak vidno, tak jen strašák v podobě velkých německých hladinových lodí stačil k tomu, aby byl konvoj rozpuštěn, zbaven svého ochranného doprovodu a vydán nepříteli na pospas, a to i přestože byl chráněn letadlovou lodí HMS Victorius a bitevními DUKE OF YORK (výzbroj 10x356mm) a USS WASHINGTON (výzbroj 9x406mm). Dne 10. září 1942 HIPPER unikl torpédovému útoku ponorky HMS Tigris, aby se mohl následně u Narviku podrobit menší opravě pohonného systému. Předtím ale ještě u ostrova Novaja Zemka položil minové pole, což je taková kuriozita, protože to byl jediný případ u německého námořnictva, kdy těžký křižník kladl miny. Poté byl následně v říjnu odeslán severněji do Atafjordu. Od počátku listopadu 1942 zajišťoval křižník spolu se čtyřmi torpédoborci hlídání (napadání) přepravy spojeneckých konvojů v Arktidě. Jeho (celé eskadry) dalším úkolem bylo zabránit případné britské invazi do Norska. Letadlo z HIPPERA (Arado 196) pak 7. listopadu 1942 objevilo ruský tanker DONBAS (8.052 BRT) s doprovodem lodi BO-78, na které nasměrovalo torpédoborce. Obě ruské lodě následně klesly rozstřílené ke dnu. Na Silvestra 1942 se HIPPER se svým doprovodem, ke kterému patřila i kapesní loď LÜTZOW (ex Deutschland), střetl se šesti britskými doprovodnými plavidly (tzv. bitva v Barentsově moři), které hlídaly konvoj JW51B (ten převážel 202 tanků, 2.046 aut, 87 stíhacích a 33 bombardovacích letadel, 10.400 tun nafty, 11.480 tun leteckého benzínu a dalších 49.000 tun materiálu), jenž byl cílem německého útoku. Doprovodná plavidla úspěšně konvoj ochránila, a navíc se jim podařilo potopit jeden německý torpédoborec. Během útoku byl palbou z lehkých křižníků SHEFFIELD a JAMAICA poškozen i křižník HIPPER. Na oplátku ale poslal LÜTZOW (ex Deutschland ke dnu minolovku BRAMBLE (třída Halcyon) a HIPPER torpédoborec ACHATES. Nicméně celá akce (operace Regenbogen – Duha) byla v Berlíně vyhodnocená jako neúspěch, protože nebyl splněn primární úkol, tedy potopení obchodních lodí s nákladem určeným pro Sovětský svaz. Rozzuřený Hitler pak prohlásil, že válečné lodě jsou k ničemu a 1. dubna 1943 vydal příkaz, kterým byl ADMIRAL HIPPER vyřazen ze služby a poslán do Gdyně jako plovoucí baterie. Sám HIPPER v bitvě utrpěl těžká poškození. Přední kotelna byla úplně zničená a kromě toho křižník utrpěl mnoho dalších škod. Byl nucen se stáhnout do norského Kaafjordu, kde byl částečně opraven. Z Kaafjordu vyplul 24. ledna 1943 do Kielu, kam dorazil 7. února a následně 28. února zakotvil ve Wilhemshavenu. Z Hitlerova rozkazu již nebyl křižník dále opravován a byl odtažen do Pillaou (17. dubna). Později se podařilo Hitlerovo rozhodnutí alespoň z části změnit. Přeci jenom HIPPER mohl být opraven a dále tak sloužit alespoň jako strašák spojeneckým konvojů. Opravy probíhaly od 18. října 1943 do 30. dubna 1944. Nicméně kotelnu č. 3 se již nikdy nepodařilo zprovoznit, což znamenalo výrazné snížení rychlosti a bojové hodnoty. Proto byl v březnu 1944 znovu zařazen do služby, ale pouze jako školní loď. To se již ale válka pomalu a jistě chýlila ke konci. Na poslední chvíli námořní velení rozhodlo zprovoznit nefunkční kotelnu č. 3. HIPPER se tak 1. dubna 1945 přemístil do Gdyně (dříve Gottenhaven), kde měl být opraven. Postup Rudé armády na východní frontě ale změnil priority. Dne 30. ledna 1945 vyplul HIPPER z Gdyně do Kielu a na své palubě vezl 1.530 uprchlíků a zraněných vojáků z východní fronty. Dne 3. dubna byl v Kielu zastižen spojeneckým náletem, kterým byl poškozen tak, že nemohl již prakticky vyplout (nehledě na nedostatek pohonných hmot). Aby poškozená loď nepadla nepříteli do rukou, byl HIPPER 3. května 1945 vyhozen do vzduchu. V roce 1946 byl vrak vyzdvižen, odtažen do Heikendorfské zátoky u Kielu a následně v 1948-1949 rozebrán na šrot. Tak skončila kariéra jinak docela úspěšného korzára.

Kapitáni:
29.4.1939 – 3.9.1940 - KptzS Hellmuth Heye
4.9.1940 – 10.10.1942 - KptzS Wilhelm Meisel
11.10.1942 – 16.2.1943 - KptzS Hans Hartmann
únor 1943 - KzS Fritz Kraus
březen 1944 – květen 1945 - KptzS Hans Henigst



BLÜCHER
Druhá jednotka třídy HIPPER byla objednána 30. října 1934 v loděnici Deutsche Werke v Kielu. Dne 15. srpna 1935 byla zahájena stavba a na vodu byla loď slavnostně spuštěná 8. června 1937 (své jméno dostala podle pancéřovém křižníků, který klesl s většinou posádky rozstřílen Brity v bitvě u Dogger Banku počátkem roku 1915). Kriegsmarine ji od výrobce převzala a zařadila do stavu až v prvních dnech války 20. září 1939. Během následných zkoušek dosáhl výkon pohonné jednotky/lodi 133.631 koňských sil a rychlosti 33 uzlů (61,1 km/h). V praxi ale rychlost nepřesáhla hodnotu 32,5 uzlů. Po převzetí námořnictvem byl Blücher a jeho osádka až do jara 1940 podrobena náročnému výcviku, který měl být v praxi prokázán během invaze do Norska. Dne 9. dubna 1940 v rámci operace Weserübung vyplul křižník s dalšími doprovodnými plavidly k Norsku. Blücher měl za úkol prorazit pobřežní obranou hlavního města Norska, Osla a vylodit invazní jednotky (cca 1.000 mužů). Již při vstupu do Oslofjordu byl poškozen norským pobřežním dělostřelectvem (děly ráže 280 a 150mm, které neomylně zasahovaly svůj cíl z minimální vzdálenosti pár set metrů), ale mělo být ještě hůře. Norové totiž měli ve fjordu jednu tajnou zbraň, a to pobřežní torpédové baterie. Aniž by Blücher něco tušil, blížil se k místu, na které byla torpédová baterie zaměřená. Salva dvou torpéd, která nemohla minout tak velký cíl na minimální vzdálenost, jen dokonala předchozí těžká dělostřelecká poškození. V 7:30 hod se těžký křižník potopil i s několika sty členy posádky a invazních jednotek. Počet obětí není dodnes uspokojivě objasněn. Nejčastěji se mluví o 600 až 1.000 mužích, kteří našli svůj hrob na dně Oslofjordu v hloubce 90 metrů. Historik Henrik Lunde odhaduje tisíc obětí, naproti tomu Jürgen Rohwer tvrdí, že zahynulo 125 členů posádky a dalších 195 vojáků invazních jednotek. Blücher tak zřejmě drží smutný primát, nejrychleji potopeného těžkého křižníku Druhé světové války. Vrak lodi zůstává i nadále na dně fjordu a čas od času únik pohonných hmot způsobuje menší ekologickou katastrofu v přilehlých vodách. Podle zjištění z roku 1993, uniká do moře z proražených a zrezivělých nádrží přibližně 50 litrů nafty denně. V době vyplutí z Německa měl Blücher natankováno 2.670 m3. Část spotřeboval cestou do Norska. Většina paliva ale zůstala v nádržích. A tak v říjnu 1994 bylo rozhodnuto navrtat díry do celkem 133 palivových nádrží křižníků a odčerpat co možná největší množství nafty. Takto se podařilo z potopeného křižníku vytáhnout asi 1.000 tun této lepkavé břečky, kterou se následně podařilo prodat. Během této operace byl ze dna vyzvednut i jeden ze dvou hydroplánů Arado 196. Od 9. listopadu 1994 je pak k vidění v Flyhistorisk Museum Sola (poblíž Stavangeru). Po celou dobu služby od 20. září 1939 do potopení 9. dubna 1940 byl kapitánem lodi KzS Heinrich Woldag.

PRINZ EUGEN
Prinz Eugen patří zřejmě mezi nejznámější z lodí této třídy a to díky doprovodu bitevní lodě Bismarck v létě 1941, kdy se jim v Dánském průlivu podařilo dělostřelbou potopit britský bitevní křižník HMS Hood a poškodit jeho doprovod bitevní lodě HMS Princ of Wales. Na rozdíl od Bismarcka, ale Prinz Eugen doplul do francouzského přístavu Brest. Jelikož německé námořnictvo vstupovalo do Druhé světové války dosti nepřipravené, tak o to více jsou jednotlivé úspěchy, či neúspěchy lodí Třetí říše různě glorifikované, včetně plavby Bismarcka a Prinze Eugena, ačkoliv na samotném výsledku války neměl jejich boj pražádný vliv, kromě toho mediálního.
Se stavbou třetí a poslední dokončené jednotky třídy HIPPER se začalo v dubnu 1936, kdy byl 23 dne toho měsíce položen kýl v loděnici Krupp Germaniawerft v Kielu. Oproti svým sesterským plavidlům doznal PRINZ EUGEN jistých drobných změn, jako prodloužení přídě, větší šíře, zesílení pancéřování hlavního dělostřelectva, zvýšení výkonu pohonné jednotky atd. To vše vedlo i ke zvýšení výtlaku. Svými rozměry a výtlakem se tak řadil mezi vůbec největší těžké křižníky, jaké kdy byly postaveny. Na vodu byl za přítomnosti německé smetánky spuštěn 22. srpna 1938. O rok později, když se schylovalo k válce s Polskem, probíhala s tehdy spřáteleným Sovětským svazem jednání, jejichž součástí kromě jiného byl i prodej PRINZE EUGENA a jeho dalších rozpracovaných sester (Lützow a Seydlitz). Tato jednání probíhala až do konce roku, ale Německo se nakonec rozhodlo ponechat si PRINZ EUGEN. Na jaře 1940 již byl prakticky před dokončením, ale ještě během vystrojování v loděnici byl zasažen pumami bombardérů RAF (v noci z 1. na 2. července 1940). Nicméně škody nebyli nijak vysoké a tak mohl být 1. srpna 1940 PRINZ EUGEN zařazen do stavu Kriegsmarine. Prakticky až do května 1941 byl křižník podroben zkouškám a výcviku (během zkoušek na cestě do Kielu narazil 22. dubna na minu. Poškození byla ale malá). Teprve poté byl uznán za plně bojově připraveným. V té době německé velení plánovalo výpady velkých hladinových plavidel proti britským zásobovacím trasám přes Atlantik. Této akce, která znamenala průnik na Atlantik přes Brity hlídaný Dánský průliv, se měl zúčastnit vedle bitevní lodě BISMARCK i sesterské plavidlo TIRPITZ. Jelikož TIRPITZ byl ještě v té době vystrojován a posádka neměla náležitou úroveň výcviku, bylo rozhodnuto doplnit dvojici korzárů o těžký křižník. Volba padla na PRINZ EUGEN. Nepozorovaný průnik na Atlantik se nekonal a německý svaz byl Brity objeven a sledován. Těžké křižníky pak na Němce navedli bitevní křižník HOOD (výzbroj 8x381mm) a bitevní loď PRINZ OF WALES (výzbroj 10x356mm), které měli za úkol nepřítele potopit, nebo alespoň poškodit. Dispozice k tomu měli více než slušné. Dvě velké hladinové lodě, proti jedné a jednomu těžkému křižníku, který navíc mohl být zničen jedním či dvěma těžkými projektily. Papírové odhady, je jedna věc, realita druhá. Zatímco přibližující Britové si spletly pořadí lodí (Prinz Eugen si krátce předtím vyměnil pozici s vlajkovou lodí a plul první) a k tomu rozdělili svou palbu mezi oba nepřátelé, tak Němci soustředili střelbu na slaběji chráněný bitevní křižník. Než se britské eskadře podařilo zkrátit vzdálenost (velitel Hoodu si byl vědom svého slabého horizontálního pancéřování), tak byl HOOD opakovaně zasažen střelami z BISMARCKA. Pátá salva s BISMARCKA pak zasáhla cíl na plno. Zásah do muničních skladů děl ráže 102mm vedl k řetězové reakci, kdy vybuchl i zadní muniční sklad pro hlavní děla. Následný obrovský výbuch loď rozmetal (přežili jen tři námořníci z 1.415). Také PRINZ EUGEN nepřítele opakovaně zasáhl, a jeho 122 kg těžké projektily zapálili krátce před výbuchem člunovou palubu bitevního křižníku (celkem jej zasáhl jednou salvou). Krátce poté byla palba obou německých lodí přenesená na přeživšího PRINCE OF WALES. Ten utrpěl řadu zásahů (Prinz Eugen jej zasáhl čtyřikrát, ale také rozdal. Především jeden z jeho projektilů, který poškodil BISMARCKOVI palivové nádrže, byl pro korzára nepříjemný. Celkem v boji křižník vypotřeboval 157 střel hlavní ráže a 78 nábojů ráže 105mm. Po souboji se německý velitel rozhodl lodě rozdělit a vyslal křižník k Azorským břehům, kde měl doplnit palivo z tankeru SPICHERN a pokračovat v akcích proti nepřátelským konvojům. Potíže s pohonem ale nakonec dovedli těžký křižník do Němci okupovaného francouzského přístavu Brest, kam doplul 1. června 1941. Tou dobou již BISMARCK pár dní (27. května) odpočíval ve svém studeném hrobě na dně oceánu, když byl poškozen torpédy z torpédových letounů a následně doražen výraznou britskou přesilou velkých hladinových lodí. V Brestu se zatím křižník podroboval opravě kotlů, když jej 2. července na kotvách zastihl spojenecký nálet. Ten především poškodil stanoviště řízení palby a zabil 52 členů posádky. Jelikož byl severní Atlantik i kanál La Manche kontrolován Brity, setrval PRINZ EUGEN spolu s přítomnými bitevními křižníky SCHARNHORST a GNEISENAU v Brestu. Až v únoru 1942 se díky odvážné a překvapivé plavbě (operace Cerberus) skrz kanál podařilo uniknout z Brestu do německých přístavů. Po návratu byl PRINZ EUGEN převelen do Norska, ale během přesunu byl dne 23. února 1942 torpédován britskou ponorkou HMS Trident. Přestože křižník přišel o část zádi, podařilo se mu doplout do Trondheimu, kde byl částečně opraven (především dostal dvě provizorní kormidla). Důkladnější oprava ale mohla být provedená v domovských loděnicích a proto se křižník dal znovu na plavbu do Kielu. Práce byly ukončeny až v říjnu 1942, kdy se loď znovu přesunula do Norska. Tentokráte cesta proběhla bez problémů a PRINZ EUGEN se měl připojit k dalším německým lodím, které z norských fjordů měli podnikat výpady proti arktickým konvojům, kterými Spojenci zásobovali Sovětský svaz. Po dvou neúspěšných misích (9.1.1943 spolu s 3 torpédoborci a bitevním křižníkem Scharnhorst, dne 23.1.1943 opět se Scharnhorstem a 5 torpédoborci) ale Hitlerovi došla trpělivost a další akce velkých hladinových plavidel zakázal (až do února 1943). Během roku 1943 až do počátku 1944 se PRINZ EUGEN nacházel na Baltu, kde plnil roli školní lodi. Když v polovině roku 1944 začala být situace na východní frontě kritická, bylo rozhodnuto vyslat křižník k litevským břehům, aby u Rigy podporoval palbou svých děl pozemní jednotky. Během této operace (15.10.1944) ale došlo k nešťastné srážce s lehkým křižníkem LEIPZIG (v mlze), což si vyžádalo další čas na opravu poškozené přídě (opravy ukončeny 7.11.). LEIPZING se již nepodařilo zcela zprovoznit a do konce války byl využíván jako plovoucí dělostřelecká baterie. Ještě předtím v červnu 1944 byl spolu se dvěma torpédoborci vyslán do Finského zálivu k podpoře Finů bojujících proti Sovětům. Až do jara 1945 podporoval PRINZ EUGEN palbou ze svých děl ustupující německou armádu. Například ve dnech 20 a 21. listopadu 1944 spolu se 3 torpédoborci a 4 torpédovými čluny vypálí 514 ran ráže 203mm na sovětské pozice na poloostrově Sworbe (Estonsko). V prosinci 1944 došlo ke změně protiletadlové výzbroje, která se nyní skládala ze 17 děl ráže 40mm a 28 ráže 20mm. Koncem ledna je opět na Baltu, kde na Sověty v Samlandu vypálí 855 dělostřeleckých granátů. Rovněž v březnu provádí palebnou podporu německých jednotek u Gotenhafenu, Gdaňska a Tiegenhoffu. První dubna 1945 byl zasažen během leteckého útoku sovětskými raketami. Útok si vyžádal 9 mrtvých. Během konečných bojů v dubnu vypotřebuje 4.871 nábojů do těžkých děl a více jak 2.500 do středních děl. Dne 13. dubna 1945 byl u Swinemunde neúspěšně napaden piloty RAF. V den Hitlerových narozenin se spolu s křižníkem Nürnberg přesunuje do Kodaně, kde spolu o pár dní později před Brity kapitulují. V rámci válečných reparací se křižník po válce dostal do rukou Američanů, kteří jej označili číslem IX-300. S částečnou americkou a německou posádkou opustil v únoru 1946 evropské vody, aby se do nich již nikdy nevrátil. Při přeplutí Atlantiku a zakotvení v Bostonu se křižník přesunul do Philadelphie, kde mu byly sejmuty děla ráže 203mm z první věže „A“. Ta byla odeslána do Dahlgrenu (Virginie) k testům. Zde jsou zachována dodnes. Na další plavbu se PRINZ EUGEN vydal v červenci, aby po proplutí Panamským průplavem překonal značnou část Pacifiku a zakotvil u atolu Bikini, kde Američané prováděli testy atomových zbraní. Tato operace nesla kódové označení Crossroad. Během vzdušeného výbuchu „Able“ (1.7.1946) a následného, mnohem ničivějšího podvodního výbuchu „Baker“ 25.7.1946), prokázal německý křižník mimořádnou odolnost. Američané se rozhodli křižník nepotopit a odtáhli jej k atolu Kwajalein, kde měl být vytažen na mělčinu. Zde se ale nečekaně 22. prosince obrátil dnem vzhůru a potopil se na útesu Enubej. V roce 1978 byl z vraku vyzdvižen jeden lodní šroub, který byl následně umístěn v Německém kielském námořním památníku Laboe.

Kapitáni:
srpen 1940 - KptzS Helmuth Brinkmann
srpen 1940 – říjen 1940 - Korvettenkapitän Wilhelm Beck
říjen 1940 – únor 1943 - KptzS Hans-Erich Voss
únor 1943 – leden 1944 - KptzS Werner Ehrhardt
leden 1944 – květen 1945 - KptzS Hans-Jürgen Reinicke
SEYDLITZ
Stavbou čtvrté jednotky třídy HIPPER, pojmenované podle pruského generála Friedricha Wilhelma svobodného pána von Seydlitz (1721 – 1773), byla pověřená firma Deutsche Schiff- und Maschinenbau Aktiengesellschaft (zkráceně Deschimag) v Brémách. Se stavbou se započalo 29. prosince 1936 a na vodu byl křižník slavnostně spuštěn 19. ledna 1939, tedy necelých 9 měsíců před zahájením války. Od srpna 1938 byl nedokončený Seydlitz spolu s Prinzem Eugenem a Lützowem předmětem vyjednávání se Sovětským svazem, který měl zájem všechny tři křižníky odkoupit. Prinz Eugen byl ale v té době před dokončením a Seydlitz se také zdálo, že bude brzy dokončen. Proto Německo nakonec k prodeji uvolnilo pouze Lützow (Seydlitz byl v září 1939 hotov z asi 66%). Brzy po zahájení války začalo být jasné, že se stavba velkých hladinových plavidel nepodaří dokončit včas (jako například letadlová loď Graf Zeppelin). Prioritu měli ponorky a torpédoborce. V srpnu 1942 bylo pod dojmem úspěchů japonských letadel z letadlových lodí rozhodnuto, dokončit Seydlitz jako letadlovou loď schopnou nést 18-20 strojů. V té době byl křižník hotov z 90% a změna konstrukce znamenala i značné posunutí termínu dokončení. Navíc se nedostávalo lidí, materiálů atd. Prioritu mělo pozemní bojiště. Náročná přestavba z téměř již hotového křižníku na letadlovou loď se tak již do konce války neuskutečnila. V posledních měsících války byl trup odtažen do Königsbergu (Královec), kde jej 10. dubna 1945 před postupujícími Sověty potopili. Po válce o trup projevil zájem Sovětský svaz, který nevlastnil žádnou letadlovou loď a tak o Seydlitz (stejně tak o Graf Zeppelin), projevil enormní zájem. V roce 1946 vyzdvižený trup dostal jméno POLTAVA. Jeho další osudy nejsou moc známé. Předpokládá se, že byl nakonec v 50. letech sešrotován.

Po přestavbě na letadlovou loď měl Seydlitz při délce 214m (na úrovní vodní hladiny 199,5m), šířce 30m a ponoru 8m, mít maximální výtlak kolem 18.000 t. Jeho výzbroj měla být složená ze šestnácti děl (někdy uváděno 10 ks) ráže 105mm L/50, deseti 37mm L/83 C/30 a osmi 20mm MG L/65 (někdy je uváděno až 24 ks). V hangáru pak měl být prostor k uskladnění deseti stíhacích Me 109 T (modifikovaných z verze „E“ Emil) a osmi Ju 87 C, případně stejný počet torpédových Fieselerů Fi 167 (max. pak dvacet letounů). Pohonná jednotka o výkonu 133.631 koňských sil přenášela svou sílu na tři hřídele, které mohli lodi dát rychlost až 32,5 uzlů. Při ekonomické 15 uzlové rychlosti měl být dojezd 6.100 námořních mil (11.300 km).

LÜTZOW
Na posledním křižníku byla stavba zahájena 2. srpna 1937 u firmy Deschimag v Brémách (stejně jako Seydlitz) a na vodu byl spuštěn 1. července 1939. Při rozměrech 205,9m x 21,3m x 5,8 až 7,2m (ponor), měl maximální výtlak 18.600 tun. Na rozdíl od jednání o prodeji jeho sesterských lodí, byla tato zakázka se Sovětským svazem nakonec 11. února 1940 realizovaná. Tím byl stvrzen pak Ribbentrop-Molotov, který měl nastartovat spolupráci mezi oběma totalitními říšemi. Po zakoupení obdržel Lützow tradiční ruské jméno PETROPAVLOVSK a byl 15. dubna 1940 odtažen do Sovětského svazu (bez obou vnitřních věží hlavní ráže). V době Německého útoku proti Sovětskému svazu kotvil PETROPAVLOVSK na Baltu v Leningradu, kde ze svých děl hájil obranu města (vystřílel více jak 700 ran od 7. září). Dne 17. září 1941 se stal terčem útoku německých bombardérů a byl po 53 zásazích potopen. Jelikož jeho děla byla potřebná při obraně města, bylo vydáno nemalé úsilí, aby byl opět vyzdvižen a opraven. Začátkem dubna 1942 podnikla německá Luftwaffe mohutný nálet na Leningradskou flotilu. Terčem 62 Ju 87s, 33 Ju 88s a 37 He 111 se stal i PETROPAVLOVSK, který dostal jeden zásah. Poté Sověti svou flotilu 17. září 1942 přemístili řeku Něvu. Od roku 1943 nesl křižník sice nové jméno TALLIN, ale stále zůstal nedokončen a tak tomu zůstalo až do konce války. Po válce byl používán jako ubytovna pro námořníky (od roku 1953 pod jménem DNIEPR). Kdy jej pak Sověti rozebrali na šrot, není zcela jasné. Podle Erich Grönera, se tak stalo v roce 1960. Podle Conway's All the World's Fighting Ships se tak stalo v letech 1958-1959. Tobias Philbin se pak domnívá, že rozebrán byl již v roce 1953.
ZHODNOCENÍ
Ačkoliv se na jednu stranu jednalo o skutečná monstra, co se těžkých křižníků týče, tak jejich výzbroj a další parametry poněkud za rozměry a výtlakem zaostávali. Nicméně použití kvalitních německých materiálů a děl, dělala z lodí třídy HIPPER více než zdařilého soupeře britských a francouzských těžkých křižníků, tedy soupeřů v evropském prostoru. Také italské těžké křižníky, ačkoliv početně zastoupené, by neměli proti německým příliš velkou šanci K jejich štěstí, byly uzavřeny na Středozemním moři a navíc německými spojenci. V opačném případě by již kadence hlavních děl velice zvýhodňovala německé lodě (když pomineme, že Němci a Italové byli za války spojenci). Během jedné minuty dokázala německá děla hlavní ráže vystřelit salvu každých 10-15 sekund. Italové pak dokázali pálit sotva 1,33 salvy za minutu. Matematicky tak Němci měli daleko větší šanci zasáhnout cíl z mnohem větší počtu vystřelených projektilů, než jejich jižní spojenci. Ale jak na tom bylo německé 203mm dělo v porovnání s Britským? Britská děla 8"/50 (20.3 cm) Mark VIII na tom v porovnání s Kruppovými, byla již lépe. Tato zbraň používaná pro těžké křižníky tříd KENT, LONDON, NORFOLK, YORK a AUSTRALIA (modifikace třídy Kent), dokázala střílet s kadencí 3-6 ran za minutu, tedy s téměř shodnou jako u Němců. Ovšem jejich projektil byl o pár kilo lehčí (116 ku 122 kg) a také dostřel 28 km se nevyrovnal německému. Největší rozdíl mezi britskými a německými těžkými křižníky tak byl v pancéřové ochraně. Ta německá se ukázala jako velice kvalitní a efektivní i během zkoušek atomových zbraní na Bikini v roce 1946. Není také pochyb o tom, že například boční pancéřový pás u německých lodí o síle 70-80mm byl rozhodně víc než pouhých 25mm u třídy KENT, LONDON a NORFOLK. Poslední třída YORK pak sice disponovala bočním pancéřováním o síle až 76mm, ale zase jí chyběla jedna dělová věž.

Můj závěr tedy je, že třída HIPPER své Britské protějšky prakticky ve všech směrech převyšovala. Tedy až na počet, protože Britové disponovali celkem třinácti těžkými křižníky stavěnými především ve dvacátých letech. Kromě toho pro Austrálii byly postaveny ještě další dva křižníky (Australia a Canberra).

Zdroje:
Ireland Bernard, Gibbons Tony – Jane´s Bitevní lodě 20. století – Praha 2004
Hewson Robert – Válečné lodě – druhá světová válka – Praha 2000
http://www.admiral-hipper-class.dk/prin ... _menu.html
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (4) – Praha
http://www.prinzeugen.com/PGHistory.htm
http://www.warshipsww2.eu
http://www.german-navy.de
http://www.navweaps.com
http://www.jrlucariny.com
http://www.wikipedia.org
http://waffen-ss.cz
http://www.military.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz

Pekný článok (sám som o nich písal na mojich stránkach tu: Admirál Hipper TTD )

Ide o jedny z najlepších krížnikov 2 svetovej vojny...

Výborné pancierovanie, výzbroj a plavebné výkony. Pancierová ochrana naoko vypadala priemerne ale Nemci opäť postavili lode s maximálne efektívnym rozložením pancierovej ochrany. K tomu výkonné delá a pohon, ktorý z týchto lodí robil jedny z najrýchlejších vo svojej kategórií (bežne udávaných 32,5 uzla bol Prinz Eugen schopný dosiahnúť plne vystrojený s veľkým množstvom paliva a na rozbúrenom mori - viz záznam z palubného denníku z plavby spolu s Bismarckom).

operace Rösselsprung není napadením konvoje, ale protipartyzánskou operací na území obsazené Jugoslávie.

Bezva clanek, pro suchozemce jsou tyhle velke kocabky zajimave. Vsechno nejlepsi k narozeninam

čet.Hrad píše:operace Rösselsprung není napadením konvoje, ale protipartyzánskou operací na území obsazené Jugoslávie.

To se tedy musím podívat, z jakého zdroje mám info o tom názvu operace.

Franz Trubka píše:Bezva clanek, pro suchozemce jsou tyhle velke kocabky zajimave. Vsechno nejlepsi k narozeninam

Jééé...ty jsi si toho všimnul, že jsem si ten článek nadělil k narozkám?:-) Díky Franzi:-) jj...lodě pro nás suchozemce jsou zajímavé, ale jak jsem psal v jiných článcích na téma R-U marina, tak zase až tak daleko k nim nemáme. Tradice tu za rakouska byla a také nemálo naších pradědů se s marínou plavilo po všech čertech. I v meziválečném období by jsme uroč našli nějaké případy, kdy náš průmysl dodával materiál pro stavbu lodí v zahraničí. A když si pak k tomu ještě vezmu naší "kocábku, náram náram, kocábku, náram náram mnou" monitor Masaryk, tak se můžeme řadit mezí námořní mocnosti:-) sice asi tak šestnáctého řádu, ale i to se počítá:-)

V Evropě se skuetčně jednalo o jednu z nejlepších tříd těžkých křižníků. Do určité míry to bude i tím, že největší konkurent (Anglie), přestala stavět své křižníky akorát v době, kdy Němci teprve o jejich stavbě uvažovali. Německo tak mělo náskok několika let vědy, pokroku a nových technologií. V porovnání s křižníky v Pacifiku (tedy USA a Japonska), to ale už takový zázrak nebyl ani před válkou. Nicméně pokud bych měl hodnotit Kriegsmarine, tak mělo velení poslechnout Donitze a stavět ponorky místo těchto velkých a nákladných plavidel.

kacermiroslav píše: V Evropě se skuetčně jednalo o jednu z nejlepších tříd těžkých křižníků. Do určité míry to bude i tím, že největší konkurent (Anglie), přestala stavět své křižníky akorát v době, kdy Němci teprve o jejich stavbě uvažovali. Německo tak mělo náskok několika let vědy, pokroku a nových technologií. V porovnání s křižníky v Pacifiku (tedy USA a Japonska), to ale už takový zázrak nebyl ani před válkou. Nicméně pokud bych měl hodnotit Kriegsmarine, tak mělo velení poslechnout Donitze a stavět ponorky místo těchto velkých a nákladných plavidel.

v porovnaní s ktorými krížnikmi by to taký zázrak nebol? A v čom konkretne...

čo sa týka nákladnych lodí, tak Kriegsmarine bola budovaná tak, že vojna nemala začať skor ako v 1944...teda dosť času na vybudovanie silnejšieho hladinového lodstva, ktoré by mohlo plnohodnotne konkurovať v severnom mori Anglicku...pruser bol, že vojna začala podstatne skor ako mal byť dokončený plán Z (alebo aspon väčšia časť z neho)...

Některé japonské křižníky jsem vzpomínal už v úvodním článku. Co se těch amerických týče, tak třeba už první třída PENSACOLA disponovala deseti děly ráže 203mm a i poměrně kvalitním pancéřováním. Následné třídy NORTHAMPTON a PORTLAND sice měla o dělo méně (3xIII), ale již vylepšené pancéřování (menší rozměry = menší terč) atd. Třída NEW ORLEANS pak již byla silně pancéřována, při menších rozměrech, počtu devíti děl a při zachování rychlosti 32,5 uzlů. A tak by šlo pokračovat dále. Nicméně je mi jasné, že tady hodnotím pouze papírové předpoklady a případný boj by mohl mít úplně jiného vítěze.

Pro Německo možná bylo paradoxně výhodou, že plán Z nemohl být realizován v plném rozsahu. Válka se rozhodovala na pevnině a tak materiál, čas a peníze, které by tento ambiciosní plán spolknul, se použil na stavbu ponorek, letadel a tanků.

Na základe čoho usudzuješ že je to silne pancierované loď? Môžeš dodať schemy rozloženia panciera aj u týchto lodí k porovnaniu k triede A.Hipper? Napr. niektoré Talianske krížniky mali na boku 150mm...ale je sakra rozdiel ked je to obyčajný kolmý pancier na boku za ktorým nič nie je alebo nejako rozumnejšie rozmiestnený...

Čo sa týka diel, tak 10 vs 8 je zanedbatelný rozdiel ak by tých 10 bolo horších/ kadencia, priebojnosť, účinosť granátu, presnosť atd /...

Ďalej napr. čo sa týka rýchlosti tak tých 32,5 o N.Orleans je rýchlosť pri testoch? pri akom výtlaku a podmienkach? 32,5 uzla dosiahol Prinz Eugen na mori v Dánskom prielive...doložitelné rýchlostným diagramom z PE...

Papierovo boli aj talianske krížniky/bitevné lode rýchle...reálne však daleko zaostávali za trialovými výsledkami...

Nechci se pouštět do polemiky na téma max. rychlosti. Ta může být ovlivněná příliš mnoha faktory (kvalita nafty, technický stav pohonné jednotky, hustota moře, stav počasí atd.). Já osobně význam rychlosti až tak velký nedávám. Ne vždy lodě mohli této své výhody využít. Nakonec byly donuceny stejně bojovat a teprve pak se projevila síla a kvalita výzbroje a pancéřování.

Co se pancéřování italských TK týče, ano, třída ZARA byla silně pancéřována, ale tady vidím obrovskou nevýhodu v kadenci. Dvě až 3,8 rány za minutu, je fakt žalostně málo. Pokud se nepletu, tak Prinz Eugen střílel na Hooda kadencí každých deset sekund (navíc v bojových podmínkách). Třída TRENTO pak používala starší typ 203mm děl s ještě nižší kadencí (1,5 - 3,4 / min).

kacermiroslav píše:Nechci se pouštět do polemiky na téma max. rychlosti. Ta může být ovlivněná příliš mnoha faktory (kvalita nafty, technický stav pohonné jednotky, hustota moře, stav počasí atd.). Já osobně význam rychlosti až tak velký nedávám. Ne vždy lodě mohli této své výhody využít.

Rychlost je velmi důležitá, alespoň v případě německých lodí. Jak jinak chceš utéct z boje a to i takového v němž máš výraznou převahu? Mám na mysli třeba souboj S+G s Renownem.

Scrat

A čo pomerne tragický dosah tejto triedy ??

sahidko píše:A čo pomerne tragický dosah tejto triedy ??

Dosah bol dostatočný (samozrejme nedosahoval úrovne triedy Deutchland s dieslami), spotreba však bola väššia...

Dostatečný asi jak pro co. V porovnání s britskými protějšky byl ale jeho dosah až o 50% méně. I tohle hodnocení by mělo být zahrnuto, protože díky větším zásobám na britských lodích musely být zvětšeny skladovací prostory, tedy více váhy na konstrukci i pancéřování a samozřejmě i váha toho nákladu. Při ušetření hmotnosti by pak mohla být vyšší rychlost, či zesíleno celkové pancéřování, zvýšena výzbroj, nebo kombinace všeho. Nebylo by tedy tak úplně fér srovnávat lodě zcela rozdílného pojetí. Celá Roayl Navy byla staletí budována k ochraně konvojů. Tedy musela konstruovat lodě jinak, než Německo, jež konstruovalo svoje lodě pro korzárské výpady.

Přijde mi zvláštní porovnávat tehdejší britské, americké a francouzské (ale vlastně i japonské) těžké křižníky s touto třídou. Zatímco německá plavidla byla budována bez jakýchkoliv výtlakových omezení tak jejich potenciální protivníci byli limitováni Washingtonskou a oběma Londýnskými smlouvami o omezení námořního zbrojení. Jistě ono je to jednoduché a dá se přitom lehce vypíchnout "kvalita a dokonalost" německé konstrukce. To už můžeme německou třídu srovnávat i se středověkou galeonou aby jejich přednosti více vynikly.
Poněkud jinak to ale vyznívá při porovnání s loděmi budovanými ve stejném duchu, tedy bez omezujících limitů. A pokud postavím třídu Admiral Hipper vedle rozměrově podobné třídy Baltimore tak najednou na německých plavidlech tak nějak není co obdivovat. V americkém podání je tu náhle 6'' boční pancíř z materiálu srovnatelné kvality, 3'' pancéřová paluba, více děl srovnatelných parametrů ale používajících supertěžké AP granáty s mnohem větší ničivou silou, systém radarového řízení palby..... a tak bych mohl pokračovat dál. A pokud vezmu do úvahy i americkou třídu Des Moines tak nejen že není co obdivovat ale v podstatě není o čem se bavit.

Vím že někteří se budou ohánět faktem že americké konstrukce jsou o deset a více let mladší ale třídy Baltimore, Oregon City a Des Moines jsou opravdu jediná plavidla srovnatelné koncepce. Svým způsobem byly tyto třídy společně s německými plavidly vyvrcholením konstrukce těžkého křižníku (tedy pokud nepočítám superkřižníky třídy Alaska). Ovšem v porovnání s americkými plavidly je to německé vyvrcholení poněkud rozpačité.

Scrat

Scrat - teoreticky je to samozřejmě svatá pravda. Nicméně byla mnohem větší pravděpodobnost, že se lodě tř. Admiral Hipper střetnou s britskými meziválečnými konstrukcemi, než právě s jednotkami tříd, které jsi vyjmenoval. V roce 1943 když první baltimory vstupovaly do služby, už mělo německé hladinové loďstvo vrchol své slávy za sebou. Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by válka vypukla "podle plánu" (jak počítal Raeder) až roku 1944.
Krom toho není dobré šmahem odsuzovat práci německých konstruktérů. Kolik těžkých křižníků vyprojektovali a vyprodukovali amíci před třídou Baltimore? A kolik němci?
Jak známo, praxe dělá mistra. A na to, že němci neměli prakticky žádnou, a museli chtě nechtě v praxi navazovat na projekty z první světové, lze třídu Admiral Hipper považovat za docela podařenou.

Jak vidno...každý to posuzuje ze svého úhlu pohledu. Někdo srovnává jen britské a německé existující křižníky, někdo do toho zahrne na srovnání všechny státy světa, a někdo rozlišuje, jestli se jednalo o křižníky stavěné v době Washingtonského (dále jen W) omezení či po něm. Z toho důvodu, je tu také celá řada názorů, které si mohou protiřečit. Když to shrnu.

1/ Anglie vs Německo - neboli nejpravděpodobnější rivalové. Němci třídu HIPPER stavěli bez W omezení a v době, kdy Britové již další těžké křižníky (TK) nestavěli. V tomto srovnání je třída HIPPER jasným favoritem.

2/ Evropské konstrukce - Tady opět platí, že Francie i Itálie stavěli podle omezení z W konference a tudíž se to těžko těžko srovnává.

3/ Celosvětové měřítko - tady bych řekl, že třeba Japonci odvedli pořádný kus práce. Již TK třídy MYOKO, ač stavěné podle W omezení, podle mě HIPPER převyšovali (rychlost, počet děl, pancéřování). Stejně tak Americká třída NEW ORLEANS, stavěná také v době W omezení, již podle mě v hodně parametrech HIPPER překonávala. Po padnutí W omezení (1935) se pak Japonci a hlavně Amíci vyřádili ve stavbě TK. To je ale již jiná kapitola.

SK píše:

sahidko píše:A čo pomerne tragický dosah tejto triedy ??

Dosah bol dostatočný (samozrejme nedosahoval úrovne triedy Deutchland s dieslami), spotreba však bola väššia...

No ak mali byť ako všetky veľké plavidlá Kriegsmarine používané na korzárske výpady tak označenie dosahu za dostatočný je pomerne optimistické.

No japonské třídy Myoko a Atago nebyly zrovna loďařským majstrštykem. Měly několik velmi vážných konstrukčních chyb a vzhledem k výtlaku (i skutečnému) byly poměrně přetížené. Mogami na tom byly o něco lépe ale opravdu kvalitními japonskými křižníky byla až třída Tone.

A ano porovnávám konstrukce v celosvětovém měřítku, nejsem první kdo se tohoto srovnání dopouští. Jjiž před mým příspěvkem zde totiž byly zmíněny těžké křižníky USNavy ale zase byly jmenovány jen ty nad nimiž měla třída Admiral Hiper převahu.
Ale jak jsem již napsal, ono je jednoduché vytáhnout si jen ty horší aby to srovnání dopadlo tak jak potřebuji.

Scrat

Nedaří se mi dohledat přesné okolnosti incidentu lodě Prinz Eugen a ruských bombardérů, které ho měly poškodit, Eugen měl v Baltu koncem války podpořit vlastní střelbou německá vojska na nějakém poloostrově, rusové ho údajně zahnali do Švédska, to se mi moc nezdá, německá verze snad mluví o lehkém poškození, rusové hovoří o zahnání Eugena pryč z oblasti.

v tomto článku je napsáno "Prvního dubna 1945 byl zasažen během leteckého útoku sovětskými raketami..." Možná se jedná právě o toto, ale potřeboval bych podrobnější info.