Torpédoborce třídy Huszár
Část první
Část první
Použitelný prototyp samohybného torpéda sestrojil v 60. letech 19. století Robert Whitehead, který rozvinul myšlenku rakouského důstojníka Luppise. Jako první zakoupilo nový vynález britské námořnictvo a torpédo bylo brzy uznáno za regulérní námořní zbraň, kterou postupně začala používat i ostatní loďstva. Vrhače torpéd se záhy montovaly téměř na všechny druhy válečných lodí včetně kapitálních jednotek, ale jako jejich nejefektivnější nosiče se nakonec prosadila malá obratná plavidla zvaná torpédovky, která se mohla skrytě přiblížit do blízkosti nepřátelské lodě a po provedení útoku rychle odplout z dosahu protivníkových zbraní.
První úspěšné použití samohybného torpéda zaznamenali v letech 1877 až 1878 Rusové, když jejich torpédové čluny několikrát napadly turecké lodě v přístavu Batumi, ale většímu bojovému uplatnění slibné zbraně tehdy bránila jak nedokonalost samotného torpéda, tak jejich tehdejších nosičů. Svůj ničivý potenciál proto prokázala až počátkem 90. let, kdy byly během občanských válek v Chile a Brazílii po zásazích torpédy potopeny obrněné lodě BLANCO ENCALADA a AQUIDABA a brzy poté slavila další úspěchy v čínsko-japonské válce.
Rakouský námořní důstojník Luppis a čínská bitevní loď potopená v roce 1895 japonskými torpédy
Na obranu před útoky torpédových plavidel bylo do výzbroje válečných lodí zařazeno početné rychlopalné dělostřelectvo, větší jednotky používaly speciální ochranné sítě a začaly se vyvíjet i lodě primárně určené k boji s nepřátelskými torpédovkami. První typy těchto plavidel se označovaly jako torpédové dělové čluny nebo torpédové křižníky, ale větších úspěchů dosáhly až později realizované torpédoborce.
Za první torpédoborce jsou považovány britské jednotky HAVOCK a HORNET sloužící od roku 1894. U jejich zrodu stál konstruktér Alfréd Yarrow a tehdejší třetí námořní lord John Fisher, do jehož kompetence patřila stavba nových válečných lodí, a který pro ně vymyslel i výstižné označení „destroyers“ (ničitelé), protože jejich prvořadým úkolem měla být eliminace početných francouzských torpédovek. Velkou Británii ve stavbě tohoto typu plavidel záhy následovalo Rusko a do konce 19. století se z námořních mocností přidaly i Francie, USA, Itálie a Japonsko.
Britský torpédoborec Havock
Rakousko-Uhersko se k tomuto trendu prozatím nepřipojilo, i když i ono provozovalo lodě METEOR, BLITZ, KOMET, PLANET, TRABANT, SATELIT a MAGNET, jež bývají často řazeny mezi torpédoborce (např. Conway´s), ale toto označení se jeví jako nesprávné už z toho důvodu, že většina těchto jednotek vstoupila do služby v době, kdy tato lodní kategorie ještě ani neexistovala, a také jejich rozměry a rychlost neodpovídaly prvním typům torpédoborců. Proto se jako vhodnější jeví jejich zařazení mezi torpédové dělové čluny, kam je počítají i autoři René Greger a Milan Jelínek.
Nejlepší parametry vykazovala jednotka MAGNET, která při standardním výtlaku 485 tun dokázala vyvinout rychlost přes 25 uzlů a vyzbrojena byla šesti děly ráže 47 mm a třemi torpédomety. Ještě v roce 1898 měla být zahájena stavba prvních z celkem osmi nových plavidel typu MAGNET, ale jejich realizace byla nakonec zrušena a Rakousko-Uhersko už žádné další torpédové dělové čluny nestavělo.
Torpédový dělový člun Magnet
Teprve na jaře 1904, když byl do čela zdejšího loďstva jmenován viceadmirál Montecuccoli, bylo rozhodnuta získat ze zahraničí jeden torpédoborec a začala jednání s německou společností Schichau a britskou loděnicí Yarrow, jejíž majitel o novou zakázku velmi usiloval a neváhal odjet přímo do Vídně, aby zde osobně představil svůj projekt konstrukčně vycházející z torpédoborců třídy AKACUKI dodaných před několika roky Japonsku. Ve hře totiž byl i prodej licence na další podobné jednotky, které se měly realizovat v Rakousko-Uhersku, k čemuž byl Yarrow ochoten dodat potřebnou dokumentaci. Jeho loděnice měla ve stavbě torpédových plavidel výborné renomé, neboť právě zde vznikly nejenom úplně první torpédoborce, ale i další podobné jednotky, které se pod japonskou vlajkou právě účastnily války proti Rusku. Yarrow už dříve dodal do Rakousko-Uherska i několik torpédovek, které zdejší loděnice úspěšně napodobovaly, takže se velení námořnictva rozhodlo zopakovat už jednou vyzkoušený postup a britský podnikatel kýženou zakázku posléze získal.
Smlouva byla podepsána v srpnu 1904 a protože britské loděnice byly pověstné jak kvalitou, tak rychlostí stavby, proběhly už počátkem června 1905 zkušební plavby a koncem následujícího měsíce připlul torpédoborec do Puly. Nová posila zdejší flotily dostala jméno HUSZÁR a po nainstalování výzbroje mohla vstoupit do služby. Protože Rakušané byli se svým prvním torpédoborcem spokojeni, nic nebránilo zahájení stavby dalších jednotek této třídy.
Alfréd Yarrow
Torpédoborce se jako lodní kategorie osvědčily v rusko-japonské válce, takže bylo zřejmé, že své uplatnění najdou i na Jaderském moři, kde Rakušané soupeřili především s Itálií, která v té době už provozovala třináct torpédoborců, takže i rakousko-uherské loďstvo muselo urychleně přikročit k výstavbě vlastních jednotek, jež by se staly protiváhou italských plavidel Loďstvo Habsburské monarchie sice patřilo mezi osm nejsilnějších na světě, ale v množství přidělených financí citelně zaostávalo nejenom za tradičními námořními mocnostmi jakými byly Velká Británií a Francie, ale i kupř. za Ruskem a Itálií, neboť jeho rozpočet na rok 1904 činil pouze 62,5 miliónů korun.
Přesto byly už následujícího roku uvolněny prostředky na stavbu dalších torpédoborců třídy HUSZÁR a o tuto částku svedly tvrdý zákulisní boj podniky z rakouské a uherské části monarchie. Nakonec bylo rozhodnuto, že o stavbu nových torpédoborců se podělí loděnice Stabilimento Tecnico Triestino (S.T.T.) v Terstu a společnost Danubius sídlící v Rijece. Stabilimento Tecnico Triestino byla největší loďařskou společností v Rakousko-Uhersku s dlouholetou tradicí sahající až do roku 1857. Právě zde byla v uplynulých desetiletích postavena válečná plavidla nejrůznějších kategorií od torpédovky po bitevní loď, takže rozhodnutí svěřit jí stavbu většiny nových torpédoborců se zdálo logické a nemohlo by nikoho překvapit. Zcela jiná situace totiž panovala u společnosti Danubius vlastněné uherským kapitálem, takže přidělení takto významné zakázky této firmě v sobě neslo značné riziko a s jistotou bylo možné očekávat zpoždění při její realizaci, protože loděnice byla teprve ve výstavbě.
Admirál Montecucoli
Nakonec však byla z politických důvodů stavba většiny jednotek přidělena společnosti Danubius a S.T.T. jich realizoval pouze pět. V Rijece postavené lodě nesly jména TURUL, PANDUR, CSIKOS, REKA, DINARA a VELEBIT a námořnictvo je postupně přebíralo od 12. prosince 1908 do 31. prosince 1909. Terstská loděnice byla podstatně rychlejší a zde realizované jednotky pojmenované ULAN, STREITER, WILDFANG, SCHARFSCHÜTZE a USKOKE byly předávány od 21. září 1906 do 31. prosince 1907. Převzetím torpédoborce HUSZÁR a dalších jedenácti sesterských plavidel však výstavba lodí této třídy nekončí, jelikož HUSZÁR brzy ztroskotal a proto arzenál v Pule realizoval stejnojmenné plavidlo, které bylo dohotoveno 8. února 1911 a zdálo se, že jeho předáním bude stavba těchto lodí definitivně ukončena, jenomže Čína si ještě téhož roku objednala u S.T.T. stavbu jednoho plavidla podle upraveného projektu torpédoborce typu HUSZÁR.
Torpédoborce této třídy dosahovaly mezi svislicemi délky 67,06 m, na čáře ponoru 67,13 m, zatímco maximální délka činila 68,4 m. Šířka trupu byla 6,26 m (někde se uvádí 6,3 m) a ponor při standardním výtlaku (kolem 390 tun) dosahoval 1,78 m (WARASDINER 1,8 m), ale při plném (až 420 tun) stoupl na 1,85 m. Jednalo se o plavidla se čtyřmi komíny a jedním stožárem. Nápadný byl velitelský můstek a nástavba s čelním dělem. Nad palubu ústily tři ventilační roury a na přídi byl stejný počet kotev, jejichž hmotnost se u jednotlivých plavidel lišila a ve vybavení nechyběly ani tři lodní čluny. Elektřinu vyráběla parní dynama a všechny popisované torpédoborce nesly dva reflektory o průměru 400 mm. Palubu pokrývaly korkové rohože, jež při nepříznivém počasí přispívaly ke zvýšení bezpečnosti námořníků pohybujících se po mokré palubě a v letních měsících překrývaly rozpálené ocelové desky.
Plánek torpédoborce třídy Huszár
Lodě byly zhotoveny ze Siemens-Martinské oceli a trup vpředu přecházel v takzvaný želví hřbet (z anglického turtleback), zatímco záď byla okrouhlého tvaru. Příčné přepážky jej dělily na dvanáct samostatných sektorů. Každá loděnice provedla určité konstrukční úpravy, takže jednotky třídy HUSZÁR nebyly zcela identické a nejnápadnějšími rozlišovacími znaky se stala výška lodních komínů, neboť jednotky postavené v Rijece je měly znatelně vyšší než torpédoborce zhotovené společností S.T.T. Poněkud odlišný byl i WARASDINER stavěný podle čínských specifikací, takže měl jiný typ přídě a trup byl odlehčen, aby bylo možné dosáhnout vyšší rychlosti. Proto WARASDINER často nebývá řazen ke třídě HUSZÁR a bývá považován za samostatný typ.
Torpédoborce jejich konstruktéři obvykle nevybavovali žádnými pancíři a ani jednotky třídy HUSZÁR nebyly výjimkou a ochranu dostaly pouze štíty kryjící lodní děla (největší tloušťka byla 12 mm), ale odolnost plavidel zvětšovalo rozčlenění trupu na oddělené vodotěsné úseky, osm uhelných jam, a podle třetího dílu Válečných lodí i dvojité dno.
Britské torpédoborce bývaly počátkem 20. století vyzbrojeny jedním dělem ráže 76 mm a několika kanónky kalibru 57 mm, ale Rakušané pro své jednotky zvolili odlišnou hlavňovou výzbroj, kterou dodaly Škodovy závody v Plzni. Primární výzbroj tvořilo jedno otočné dělo ráže 66 mm o délce hlavně 45 ráží, které bylo umístěné na střeše příďové nástavby. Jeho váha byla 547 kg (Jiří Novák udává 545 kg) a maximální elevace mohla dosahovat 20 stupňů, což umožňovalo střelbu na distanci 6000 m. V muničním skladě se pro tuto zbraň nalézalo 200 projektilů, jejichž hmotnost byla 5 kg. Úsťová rychlost činila 730 metrů za sekundu a kadence mohla dosahoval i dvaceti výstřelů za minutu.
Sekundární výzbroj sestávala ze sedmi kanónků kalibru 47 mm o délce hlavně 44 ráží. Jeden byl usazen na zádi v podélné ose a další podél lodních boků (vždy tři na každé straně). První pár stál mezi příďovou nástavbou a předním torpédometem, další mezi druhým a třetím komínem, zatímco poslední v prostoru mezi čtvrtým komínem a záďovým vrhačem torpéd. Hmotnost těchto zbraní činila 273 kg a jejich granáty vážily 1,59 kg. Úsťová rychlost byla 850 metrů za sekundu a dostřel při maximální elevaci 20 stupňů dosahoval 4000 m. Rychlost palby činila až 25 výstřelů za minutu.
Rakousko-uherský torpédomet ráže 450 mm
Důležitou součástí výzbroje byly i dva otočné vrhače torpéd o průměru 450 mm, které byly usazené v podélné lodní ose. První se nalézal mezi velitelským můstkem a čelním dělem, kdežto druhý v prostoru mezi čtvrtým komínem a záďovým dělem. V rakousko-uherském námořnictvu se používala torpéda Whiteheadova typu vyráběná v Rijece. Jednalo se o model zavedený do výzbroje v roce 1905, jehož bojová hlavice měla hmotnost 94 kg. Tato torpéda měla při rychlosti 32,5 uzlů dosah tři kilometry, ale při rychlosti 20 uzlů už kilometrů šest a každá jednotka jich nesla čtyři kusy. „Ostrá“ torpéda se používala pouze při bojovém nasazení a při výcviku byla bojová hlavice nahrazena karbidem.
V případě potřeby bylo možné přeměnit torpédoborce třídy HUSZÁR na nosiče min, jichž mohl každý naklást dvanáct kusů a v posledních letech první světové války přibyly do výzbroje i hlubinné pumy.
Původní výzbroj odpovídala požadavkům na torpédoborce z přelomu 19. a 20. století (boční salva dosahovala hmotnosti 11,36 kg), ale v době, kdy jednotky této třídy postupně vstupovaly do služby, už nevyhovovala změněným podmínkám, jelikož se v průběhu rusko-japonské války ukázalo, že zbraně kalibru 47 mm nemají patřičnou účinnost a proto byly nově stavěné jednotky obvykle vybavené děly ráže nejméně 76 mm.
Hlavními potencionálními soupeři popisovaných lodí byly torpédoborce Velké Británie, Francie a Itálie, které většinou disponovaly silnější výzbrojí. Britové v roce 1906 přezbrojili všechna plavidla početné třídy RIVER třemi děly ráže 76 mm a tento kalibr nesly i jednotky následující třídy TRIBAL, ale v letech 1908 až 1909 byla zahájena realizace torpédoborců třídy BEAGLE, jež už konstruktér vybavil jedním kanónem ráže 102 mm a třemi kalibru 76 mm. Podobným směrem se ubírali i Italové, kteří v roce 1909 přezbrojili plavidla třídy NEMBO třemi děly ráže 76 mm a čtyři stejné zbraně dostaly i jednotky typu SOLDATO stavěné od roku 1905. Naopak Francouzi vyzbrojovali své torpédoborce až do typu CLAYMORE vstupujícího do služby v letech 1906 až 1910 zásadně jedním dělem kalibru 65 mm a šesti ráže 47 mm a teprve od roku 1909 provozovali první torpédoborce třídy SPAHI nesoucí šest děl ráže 65 mm.
Z tohoto srovnání je zřejmé, že plavidla třídy HUSZÁR se mohla svou výzbrojí měřit toliko se svými francouzskými protějšky a všechny soudobé italské a britské typy je znatelně převyšovaly, což si brzy uvědomily i odpovědné osoby ve velení rakousko-uherského námořnictva a nově realizované torpédoborce třídy TÁTRA obdržely dva kanóny kalibru 100 mm a šest ráže 66 mm. Škodova děla ráže 100 mm se v průběhu první světové války osvědčila a pro tehdejší torpédoborce byl tento kalibr optimální, ale jejich instalaci na jednotky třídy HUSZÁR bránila značná hmotnost (2020 kg), jež by zhoršila stabilitu těchto malých plavidel.
Škodovo protiletadlové dělo ráže 66 mm
Proto bylo rozhodnuto odstranit nevyhovující 47 mm kanónky a nainstalovat místo nich pět dalších děl kalibru 66 mm (dvě na každém boku, jedno na zádi), které však měly tentokráte délku hlavně toliko 30 ráží. Tyto zbraně používaly odlišnou munici, takže použité náboje měly hmotnost 4 kg a díky kratší hlavni došlo ke zmenšení dostřelu na 4000 m i přesto, že maximální elevace dosahovala 25 stupňů. O změně výzbroje bylo rozhodnuto v roce 1910, ale její realizace se protáhla na několik let a poslední jednotky dostaly nová děla teprve těsně před začátkem první světové války. Po přezbrojení vzrostla hmotnost boční salvy na 17 kg, takže se popisované torpédoborce mohly odvážit dělostřeleckého souboje s plavidly vyzbrojenými děly kalibru 65 a 76 mm, ale proti stále hojnějším typům nesoucích zbraně ráže 100 mm (Francie) a 102 mm (Itálie, Británie) byly takřka bezmocné.
K dalším změnám hlavňové výzbroje došlo v průběhu války, kdy se do námořních operací začalo významným způsobem zapojovat i letectvo, takže popisované jednotky brzy obdržely kulomet ráže 8 mm a koncem války byl záďový kanón nahrazen dělem ráže 66 mm o délce hlavně 45 ráží, které bylo díky 90 stupňové elevaci schopné bojovat i s útočícími letadly (výškový dostřel činil 6100 m).
Určité změny doznala i torpédová výzbroj, jelikož rakousko-uherské námořnictvo začalo od roku 1909 používat vylepšený model torpéda, které nyní neslo bojovou hlavici o váze 110 kg a dosah se při rychlosti 33,5 uzlů zvýšil na pět kilometrů (při rychlosti 20,5 uzlů narostl zhruba na dvojnásobek). V průběhu války byl u některých jednotek záďový torpédomet zaměněn za dvojitý, ale ráže zůstala stále 450 mm.
Torpédomet na dobové pohlednici
Zvláštní pozornost si zaslouží WARASDINER, jenž měl podle přání čínského zákazníka obdržet výzbroj britské provenience, tvořenou dvěma děly kalibru 76 mm, čtyřmi 47 mm a dvojicí zdvojených torpédometů o průměru 456 mm. Po převzetí rakousko-uherským námořnictvem však nakonec vstoupil do služby se šesti 66 mm děly z plzeňské Škodovky (dvě měla délku hlavně 45 ráží, zbytek 30). Změněna byla i ráže vrhačů torpéd, která nyní činila obvyklých 450 mm, ale zdvojené torpédomety zůstaly, díky čemuž měl tehdy WARASDINER nejsilnější torpédovou výzbroj z celé třídy HUSZÁR.
K pohonu menších jednotek se ve Velké Británii začaly už v 90. letech 19. století používat první parní turbíny, jimiž byly vybaveny torpédoborce VIPER, COBRA, VELOX a EDEN, ale plavidla třídy HUSZÁR dostala dva čtyřválcové trojčité expansní parní stroje, jejichž celkový výkon měl podle projektu dosáhnout 6000 koňských sil, ale za dobrých podmínek se jej dařilo překročit. Výkon strojů se převáděl na dvojici třílistých lodních vrtulí o průměru 2,06 m (Morskaja Kampanija uvádí 2,057 m) Páru vyráběly čtyři vodotrubné kotle systému Yarrow, jejichž celková výhřevná plocha dosahovala 1207,74 metrů čtverečných a pracovní tlak činil 18,6 atmosfér. Umístěné byly ve dvou samostatných kotelnách a jako palivo se používalo uhlí, jehož bylo možné naložit 90,6 tun. Nejvyšší rychlost se pohybovala od 27,74 uzle (STREITER) do 28,72 uzle (SCHARFSCHÜTZE) a doplavba činila při plné rychlosti 500 námořních mil (Milan Jelínek uvádí 1000), ale při plavbě ekonomickou rychlostí narostla snad až na 3000 (?) mil.
Zauhlování torpédoborce Velebit
WARASDINER měl poněkud odlišný pohonný systém, protože jeden z jeho kotlů byl uzpůsoben na vytápění jak uhlím, tak naftou a stroje o výkonu 6747 koňských sil umožňovaly vyvinout vysokou rychlost 30,65 uzle. Zásobu paliva tvořilo 90 tun uhlí a jedenáct tun nafty. Na základě zkušeností získaných provozováním této jednotky bylo v roce 1916 rozhodnuto uzpůsobit i ostatní torpédoborce třídy HUSZÁR na smíšené vytápění, takže všem popisovaných jednotkám torpédoborcům přibyly u zadních dvou kotlů nové hořáky umožňující spalování tekutého paliva a v podpalubí byly nainstalovány cisterny na deset tun nafty.
Maximální rychlost kolem 28 uzlů byla dostatečná v době, kdy v Británii vznikal projekt vzorového plavidla, ale ještě před dokončením posledních jednotek už sloužily i podstatně rychlejší torpédoborce využívající moderní parní turbíny. Přesto pro popisované lodě nevyznívá srovnání s konkurenčními jednotkami vyloženě špatně. Britská třída RIVER měla rychlosti pouze 25,5 uzle a plavidla náležející k typu BEAGLE byla přibližně stejně rychlá jako třída HUSZÁR, takže z britských torpédoborců postavených koncem první dekády 20. století na tom byly výrazně lépe jenom jednotky třídy TRIBAL dosahující znamenité rychlosti přes 33 uzlů. Italské torpédoborce třídy NEMBO sice mohly vyvinout až 30 uzlů, jenomže rozšířenější typ SOLDATO překonával třídu HUSZÁR jenom nepatrně (v průměru 29 uzlů) a francouzské jednotky tříd CLAYMORE a SPAHI měly stejnou rychlost jako popisované torpédoborce.
Torpédoborec Scharfschütze
Třída HUSZÁR dosahovala dobré manévrovatelnosti a i její nautické vlastnosti byly na požadované úrovní, což ovšem platilo pouze za dobrého počasí, jelikož na vzdutém moři se tyto malé torpédoborce stávaly obtížně ovladatelnými a při prudkých bouřích zalévala voda nejenom velitelský můstek, ale někdy dokonce vnikala i do předních komínů. Další nevýhodou byly příliš nízké komíny na jednotkách postavených v loděnici S.T.T., které byly proto později navýšeny, aby kouř nezakrýval výhled z velitelského můstku a neztěžoval ovládání lodních děl a torpédometů. Předmětem kritiky může být i absence radiostanice, která se v rakousko-uherském námořnictvu sice poprvé objevila na bitevní lodi MONARCH už v roce 1898, ale v rychlosti instalace těchto komunikačních přístrojů Rakušané zaostávali za největšími námořními mocnosti (Britové používali už v roce 1904 radiostanice na 70 % svých válečných plavidel), takže jednotky třídy HUSZÁR jimi byly postupně vybavovány teprve od roku 1910.
Celkově patřila třídy HUSZÁR už v době vstupu do služby k sotva průměrným konstrukcím a během první světové války tyto torpédoborce svými parametry zaostávaly za většinou potencionálních protivníků. Přesto se však po dokončení všech výše popsaných úprav mohly měřit alespoň s většinou stejně starých nepřátelských torpédoborců (britské třídy RIVER a PALMER, italské typy NEMBO a SOLDATO, francouzské třídy SPAHI, VOLTIGEUR, CHASEUR) a třeba francouzský typ CLAYMORE svou výzbroji dokonce převyšovaly (ale jednotky této třídy měly strojovny a kotelny chráněné 19 mm pancíři). Velení rakousko-uherského námořnictva si bylo nedostatků popisovaných jednotek dobře vědomo a v roce 1911 zahájilo stavbu prvních torpédoborců třídy TÁTRA o výtlaku 800 tun, které se za války znamenitě osvědčily a oprávněně si získaly skvělé renomé. Protože však pouhých šest nových plavidel nemohlo plnit všechny úkoly kladené na zdejší torpédoborce, musela se do většiny operací zapojovat i zastaralá plavidla třídy HUSZÁR, která nejenže doprovázela vlastní těžké jednotky a obchodní lodě, ale také prováděla samostatné výpady k italskému pobřeží, kladla a tralovala miny, pronásledovala nepřátelské ponorky a torpédové lodě, zachraňovala poškozené létající čluny a prováděla průzkumné plavby.
Posádka torpédoborce Scharfschütze
Původní posádku tvořili čtyři důstojníci a 61 námořníků, ale v průběhu první světové války sloužilo na jednotkách třídy HUSZÁR pět důstojníků a 65 řadových členů. Výjimku opět představoval WARASDINER, jenž měl od samého počátku posádku složenou z 65 námořníků a pěti důstojníků. Ke službě na menších plavidlech byli zařazování pouze muži, kteří dobře snášeli kolébání lodi na vzdutém moři, zatímco ostatní sloužili na křižnících a bitevních lodích. Při ubytování se i na takto malých plavidlech přihlíželo ke staletým tradicím, podle nichž důstojníci obývali prostory na zádi, kdežto mužstvo na přídi. Zdejší posádky byly velmi dobře vyškolené, ale jelikož je tvořili příslušníci nejrůznějších národností, docházelo k potížím při dorozumívání, protože mnoho mladých mužů povolaných z nejrůznějších koutů Habsburské monarchie, neumělo německy, ale k překonání těchto problémů přispíval specifický námořnický žargon utvářený z mnoha jazyků a obohacený spoustou slangových výrazů.
Důstojníci studovali na námořní akademii v Rijece a u loďstva sloužili i gymnazisté a absolventi vysokých škol, kteří mohli využít výjimky ze zákona o všeobecné branné povinnosti a vojenskou službu si zkrátit, pokud se přihlásili jako „jednoroční dobrovolníci“ (Einjährig Freiwilliger). Naprostá většina tehdejších námořníků však potřebného vzdělání nedosáhla a proto museli absolvovat povinnou vojenskou službu v délce čtyř let, což bylo o rok více než u pozemních jednotek. Přesto se k námořnictvu řada adeptů přihlásila dobrovolně, jelikož služba na válečných lodích lákala zejména příslušníky vnitrozemských národů nejenom nepopiratelnou romantikou, ale i možností uplatnění znalostí v nejrůznějších řemeslech a jejich dalšímu prohlubování, protože zmodernizované loďstvo potřebovalo šikovné a technicky zdatné osoby k obsluze palubních zbraní a strojního vybavení.
Důstojníci z posádky torpédoborce Scharfschütze
Palubní personál se většinou rekrutoval z přímořských národů (Italové, Dalmatinci, Chorvaté a Slovinci), ale mezi důstojníky, poddůstojníky, dělostřelci, lékaři, strojníky atd. převládali příslušníci nejrozvinutějších částí monarchie, jimiž bylo Rakousko a země Koruny české. Uniforma rakousko-uherského námořníka sestávala ze známého pruhovaného trikotu, modré blůzy, bílých kalhot a čepice téže barvy, na které byla upevněna černá stuha s názvem lodě, na které jednotliví muži sloužili. V průběhu prvních dvou dekád 20. století jí oblékaly tisíce našich krajanů, neboť Češi ve zdejším námořnictvu rozhodně nehráli podřadnou úlohu a početně tvořili velmi významnou složku (10 %) a to v této statistice nejsou započítány osoby z českých zemí hlásící se k německé a židovské národnosti.
V průběhu první světové války se proslavilo mnoho českých velitelů ponorek (Strnad, Holub, Prášil,...), ale Češi nechyběli ani mezi vyššími důstojníky, což dokládají údaje z knihy Únos válečné lodě od Dušana Tomáška , kde se uvádí, že těsně před válkou patřili mezi aktivní důstojníky i viceadmirál Koudelka, kapitáni řadové lodě (námořní kapitáni) Radoň a Kubelka, společně s korvetním kapitánem Suchomelem. Rakousko-uherští důstojníci byli sice odborně zdatní, ale jejich chování k podřízeným nebylo vždy korektní, což dokládá následující úryvek z úvodu zajímavé publikace Brněnští mariňáci od Jarmily Urbanové: „Námořníci byli trestáni za sebemenší přestupek a k bezohlednému zacházení patřily i hrubé nadávky, které ponižovaly jejich lidskou důstojnost. Stěžovat si znamenalo jen další šikanu. Ačkoliv se poměry na jednotlivých válečných plavidlech od sebe lišily, všeobecně platilo, že byli více upřednostňováni Němci a Maďaři. Češi, zejména poddůstojníci a řadoví námořníci vybraní u odvodních komisí pro odborné kvality, si byli vědomi svých schopností a jakékoliv ponižování se jich dotýkalo. Tyto rozdíly se ještě více prohloubily za první světové války, kdy byli Češi a jihoslovanští námořníci považování za nespolehlivý element rakousko-uherského válečného loďstva.“ Podobně se o situaci ve zdejším loďstvu na první světové války vyjadřuje i Jiří Novák v knize „Příběh „Ostrostřelce“: „Drsné zacházení, kombinované obvykle s přezíráním a zbytečně urážlivým postojem k mužům nepatřícím k v monarchii vládnoucím Němcům a Maďarům, se dal mnohdy snášet jenom s nejvyšším sebezapřením. Dotčení se cítili zejména Češi. Vědomi si svých odborných kvalit a faktu, že víceméně oni jediní mohli ve vzdělání i ostatních ohledech konkurovat rakouským Němcům, urážky a snižování osobní důstojnosti nesli mnohem hůř než jiní.“
Poněkud lepší podmínky panovaly zpravidla na menších lodích, jako byla torpédová plavidla a ponorky, kde dlouhodobý pobyt na omezeném prostoru a společně sdílené strázně válečné služby přispívaly k lepším vztahům mezi důstojníky a jejich podřízenými. V opačném případě ovšem čekal posádky těchto malých plavidel opravdový očistec, což dokládá případ fregatního poručíka Heinricha Simmela, jenž velel torpédovce Tb. 11 a svým despotickým jednání dohnal sedm svých podřízených české, chorvatské, slovinské, rusínské a italské národnosti, k únosu této jednotky a odplutí do italského zajetí. Tato trapná událost vrhající negativní světlo na celé rakousko-uherské loďstvo zůstala naštěstí ojedinělá, ale samotný Simmel nebyl žádnou výjimkou a jemu podobných důstojníků, kteří dokázali námořníkům na svěřených plavidlech službu patřičně znechutit, bylo povícero.
Korvetní kapitán Nowotny
Nejznámějším důstojníkem sloužícím na některém z popisovaných plavidel byl dozajista korvetní kapitán Bogumil Franciszek Nowotny, jenž v prvních válečných letech velel torpédoborci SCHARFSCHÜTZE a své zážitky dokázal i literárně zpracovat, takže si zaslouží alespoň stručné seznámení. Narodil se v roce 1872 v polském městě Wieliczka a roku 1890 ukončil studia na námořní akademii v Rijece. V letech 1901 a 1902 sloužil u Dunajské flotily a těsně před první světovou válkou velel torpédovce Tb. 31. Byl to zkušený námořní důstojník, jenž se počátkem 20. století dostal až do Číny, kde se účastnil potlačování boxerského povstání, a velitelem SCHARFSCHÜTZE byl jmenován v červenci 1914.
Na torpédoborcích třídy HUSZÁR muselo sloužit i mnoho Čechů, ale přesná čísla není možné dohledat, neboť většina údajů o našich námořnících, uložených původně ve Vojenském historickém archivu, byla v 80. letech 20. století skartována. Přesto lze v několika publikacích zaobírajících se rakousko-uherským loďstvem a rodinnými archivy dohledat alespoň několik jmen spojených s osudy popisovaných plavidel. Na torpédoborci HUSZÁR prokazatelně sloužil štábní strojmistr Jan Sklenář narozený roku 1878 v Jedově u Náměště nad Oslavou a František Burget (ročník 1887) pocházející z Modré u Velehradu. Na jednotce HUSZÁR (II) se plavil Antonín Brož a na torpédoborci SCHARFSCHÜTZE sloužili naši krajané Čeněk Nosek, dělostřelec Brázda, Jan Babek ze Švábenic a Štěpán Říha z Litohoře (Jiří Novák jeho bydliště zkomolil na Lithoř), jenž z Jadranu posílal desítky pohlednic, které se dnes nacházejí ve sbírce paní Jarmily Liščákové a některé byly použity i v tomto textu.
Ukázka rukopisu námořníka Štěpána Říhy
Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 67,06 m, na čáře ponoru 67,13 m, maximální 68,4 m.
Šířka: 6,26 m.
Ponor: 1,78 m (WARASDINER 1,8 m).
Výtlak: 380 až 390 tun standard, plný až 420 tun.
Výkon strojů: kolem 6000 koňských sil (WARASDINER 6747 koní).
Rychlost: přibližně 28,5 uzle (WARASDINER přes 30 uzlů).
Výzbroj: původně 1 x 66 mm, 7 x 47 mm, 2 x torpédomet.; později 6 x 66 mm, 2 x torpédomet (WARASDINER od počátku 6 x 66 mm).
Posádka: původně 4 důstojníci a 65 námořníků, později celkem 70 mužů.
