PALBA.CZ

V druhé části článku o bojovém využití rozličných kolejových vozidel a prostředků se vrátíme zpět do Evropy a přiblížíme si francouzské zástupce tohoto druhu bojové techniky. Co se týká obecného profilu, tak Francie sice neexceluje počtem pancéřových vlaků, ale je jedním z uživatelů, kteří je bojově využili i po roce 1945. Avšak hlavním želízkem v ohni je početná a rozmanitá řada železničních děl, svého času nemající obdoby. Ta zahrnuje bohatou sadu improvizovaných i sofistikovanějších konstrukcí od kanónů ráže 120mm až po monstrózní houfnice ráže 520mm. Za povšimnutí stojí i systémy TP a TLP s extrémně dlouhým dostřelem. Je tedy vidět, že Francie má na tomto poli opravdu co nabídnout. Pojďme se tedy na tyto konstrukce podívat blíže.

Seznam novinek:

12.11. - Francie (úvod, 120/155/520mm železniční děla)
13.11. - francouzská 164/194mm železniční děla
16.11. - francouzská 200/274/285/305mm železniční děla
17.11. - francouzská 320/340/370mm železniční děla
20.11. - francouzské pancéřové vlaky po roce 1945
7.7.2012 - francouzská 240/293/400mm železniční děla, upraveny 155mm typy, přidány pancéřové vlaky před rokem 1945 plus menší korekce v celkovém textu
14.7. - francouzské kanóny TP, TLP a další dalekonosné zbraně

---

Pancéřové vlaky do roku 1945

Francie (v letech 1914 až 1918)

Ačkoli je zařazení následující výzbroje poněkud diskutabilní (podobně byly z kraje války například značeny i soupravy původně peruánských 200mm houfnic a spíše se blíží železničnímu dělostřelectvu), uvedu ji zde. V roce 1914 bylo rozhodnuto postavit čtveřici pancéřových vlaků (patrně značeny jako Train Blindé N° 1 až 4, případně jako typ dle výzbroje - Canon de 95mm Mle 1888 de côte sur wagon blindé) vyzbrojených původně pobřežními kanóny Mle 88 ráže 95mm (Canon G de côte de 95mm Mle 1888) (L/24). Každý z nich nesl celkově 4 kusy této zbraně, přičemž byly realizovány dvě mírně odlišné varianty sestavy soupravy. Každý vlak se sestával ze dvou obrněných lokomotiv typu 220 PLM, ale odlišnosti můžeme najít v provedení dělových vozů – 3 soupravy měly po 4 jednodělových, zatímco čtvrtá obdržela dva dvoudělové. Vozy byly pancéřovány.

Dva z uvedených vlaků sloužily v Artois, jeden na Sommě a jeden v Champagne (verze s dvoudělovými dělostřeleckými vozy). I když se nejednalo o kdovíjaké obry, špatné rozložení hmotnosti způsobovalo poškozování trati a v roce 1916 byly vlaky odzbrojeny. Ještě předtím byl jeden z vlaků (v Artois) na několik měsíců dán k dispozici britské armádě (počátek roku 1916, po stažení Francouzů z dané oblasti). Kanóny byly po odstrojení zužitkovány jako výzbroj protiponorkových trawlerů.

http://www.britishpathe.com/video/frenc ... ured+train (jeden z vlaků první varianty)

O použití jiných vlaků nemám informace.

Pancéřové vlaky po roce 1945

Zatímco v období před druhou světovou válkou se zdály evropské koloniální nároky nezpochybnitelné, po roce 1945 začala éra kolonialismu rychle brát za své. Se stejnými problémy jako ostatní mocnosti se potýkala i oslabená, ale na straně vítězů stojící Francie. Restaurace předchozích poměrů a nadvlády se ukázala býti více než zapeklitým oříškem…

Vietnam (v letech 1946 až 1954)

Ne všechno jde vždy ráz na ráz a tak tomu bylo i v případě zpětného přebírání moci ve francouzských koloniálních državách v daleké Indočíně. Než stačily francouzské úřady opět převzít otěže, zapustily již v zemi kořeny nacionalistické tendence, notně inspirované japonským příkladem. Kromě idejí navíc od Japonců ukáplo i něco hmatatelnějšího a mezi protikoloniálně smýšlející Vietnamce se rozpustila i část výzbroje zde detašovaných a dosud neodzbrojených jednotek. Řady Viet Minhu se rozšiřovaly, výzbroje také přibývalo (novými sponzory se staly Sovětský svaz a Čína) a jak to vše po letech nakonec dopadlo je nám tak nějak známo. Leč nás zajímá především místní železnice. Nutno říci, že zajímala nejen nás, ale hlavně obě zainteresované strany, tj. francouzskou koloniální moc a Viet Minh, které si dobře uvědomovaly její strategický význam (Francouzi ji potřebovali pro konsolidaci země a logickým cílem vietnamského odboje bylo tomu zabránit).


Indočína – místní železniční síť (1) a odznak železničních jednotek (2)

A bylo celkem o co bojovat. Pšenka kvetla v Indočíně železniční dopravě od roku 1885, kdy začaly být budovány první trati a na konci 30tých let 20. století dosahovala železniční síť úctyhodných 3467 km. To měla být ale její labutí píseň a první rána přišla za druhé světové války. Místní linky tehdy využívali hlavně Japonci a tak se stávaly vyhledávaným cílem ani ne tak cestujících, jako spíše amerických bombardérů. Ránu z milosti pak počínaje rokem 1945 zasadili odbojní Vietnamci (útoky na loajální zaměstnance, stanice, mosty, telegrafní linky, atd.) a celá síť se nacházela ve stádiu naprostého rozvratu. K její obnově docházelo jen pomalu, po částech a za nezměrného úsilí. V roce 1946 byly zprovozněny úseky ze Saigonu do Ninh Hoa, Loc Ninh a My Tho, v roce 1947 úsek mezi Hue a Tourane, v roce 1948 Kambodžská trať a v lednu 1950 bylo dosaženo Dong Ha. Na řadu úseků bylo nutno zcela rezignovat, což byl příklad třeba úseku mezi Ninh Hoa a Tourane (příliš poničená síť a velká hrozba útoků) a především severu, kde si pro změnu některé trati obnovili sami Vietnamci a provozovali si je pro své vlastní bohulibé účely. Takže tam kde před válkou jezdily vlaky pravidelně a dle jízdního řádu, bylo nyní úspěchem, když zde jel vůbec nějaký. A ani to nebylo i přese všechna bezpečností opatření, která byla pro ochranu tohoto osekaného jižního prostoru provedena, zas tak jednoduché.


typický obraz provozu na vietnamské železnici

Sporadická železniční doprava se totiž nadále těšila pozornosti vietnamských partyzánů. Útoky se v průběhu let nepříjemně stupňovaly a s nimi i jejich nebezpečnost a krutost. Viet Minh sice zpočátku postrádal dostatek výzbroje a výbušnin, tudíž hlavním prostředkem narušování provozu bylo poškozování kolejí, vršení zátarasů z kamení a kmenů, podtínání telegrafních sloupů či útoky na železniční budovy, ale to se rychle měnilo. Materiální situaci začaly vylepšovat dodávky proudící přes vietnamsko-čínské hranice a početní stavy Viet Minhu a sebevědomí jeho bojovníků také dále rostly. Pro osobní a nákladní vlaky to představovalo další nepříjemný zvrat. Kromě ničení železniční infrastruktury se čím dál tím bolestnější realitou stávaly i přepady samotných souprav, často se rovnající masakru přepravovaných cestujících a ozbrojeného doprovodu (pokud vůbec nějaký byl). Za všechny můžeme uvést pobití cestujících u Song Phan z července 1947 (lokomotiva a pět vagónů byla nalezena pod srázem a hlavy cestujících byly vyskládány v jídelním voze) a incident z února 1948 u odbočky na Phan Tiet, který taktéž skončil masakrem přepravovaných osob (vojáci z doprovodu, kteří nebyli zabiti v boji, byli později nalezeni v kotli lokomotivy).

Tváří v tvář těmto krutostem a intenzitě útoků se tento incident u Phan Tiet stal rozbuškou pro radikálnější řešení v dosavadní podobě neakceptovatelné bezpečnostní situace. Smíšené nákladní/osobní vlaky začaly být vypravovány v konvojích po 2 až 6 soupravách a na jejich ochranu se začaly budovat pancéřoví kolegové. Těch za celý konflikt vzniklo asi 6 kusů a lišili se od sebe provedením a použitou výzbrojí (dle toho, co bylo zrovna k dispozici). Vlakové konvoje brázdící jihovietnamské tratě byly nazývány „La Rafale“ (poryv větru), ačkoli se můžeme s tímto označením setkat jako se jménem vůbec prvního vybudovaného pancéřového vlaku.

Ten měl chránit provoz na trati spojující Ninh Hoa, Phan Tiet a Nha Trang (vlakové konvoje oscilovaly v kyvadlové dopravě mezi Saigonem a Muong Man, což je nějakých 180 km a Muong Man a Nha Trang, tedy 236 km dlouhý úsek) a na jeho stavbu, jež trvala 6 měsíců, dohlížel kapitán Raphanaud z 2eREI (který mu poté i velel). Do služby byl nový přírůstek přijat v listopadu 1948 a sestával ze:

2x lokomotiva
8x bojový vagón - Osádku typického bojového vozu tvořilo 15 mužů, ochrana byla zabezpečena jak klasickým pancéřováním (dle některých zkazek byla část materiálu získána z japonské ponorky uvízlé na pláži v Nha Trangu), tak zesílením stěn cihlami a cementem. Výzbroj byla směskou automatických kanónů, kulometů a minometů – přesněji jeden 40mm Bofors, jeden lehčí 20mm kanón (s nočním infračerveným zařízením), 8 zdvojených kulometů Reibel a dva (někdy udávány čtyři) minomety ráže 60 a 81mm (81mm minomet užíval lafetu japonského polního kanónu). K tomu je nutno připočítat další zbraně mužů posádky, kterou tvořili vybraní cizinečtí legionáři z 2eREI a místní protikomunističtí bojovníci, vesměs tedy tvrdí a ostřílení vojáci v počtu něco přes 100 mužů.
1x velitelský vagón
1x nemocniční vagón
2x nákladní vagón – Plný materiálu určeného k opravám trati.
2x plošinový vůz – Klasické představné vagóny na čele soupravy, v přední části prvního bylo stanoviště hlídky, která bedlivě sledovala trať před vlakem a v případě potřeby brzdou zastavila celou soupravu.

Krabicovitý obrněnec mohl dosáhnout rychlosti asi 25 až 30 km/h, tedy žádný sprinter to nebyl. To ale příliš nevadilo, neboť celý konvoj se zpravidla pohyboval rychlostí okolo 30 km/h s vizuálním kontaktem mezi jednotlivými soupravami. Na noc konvoje zastavovaly ve stanicích nebo speciálních opevněných táborech, zatímco pancéřová souprava za tmy zkoumala úsek trati, který se měl zdolat následující den, zajišťovala výsadky a hledala léčky. Přesné pořadí vlaků v konvoji a jednotlivých vagónů se měnilo, oznámeno bylo teprve několik hodin před odjezdem a bojovníci Viet Minhu se tak nejednou mohli dočkat řady nepříjemných překvapení (útok na vytipovaný neozbrojený vlak z kterého se vyklubal vlak pancéřový atd.).

Ostatně již samo objevení pancéřových vlaků bylo nepříjemné až dost a rebelům značně zkomplikovalo život. Nestalo se, že by konvoje doprovázené pancéřovými vlaky neprorazily ke svému cíli, ačkoli to někdy mohlo trvat až pekelně dlouho (jednou se zdolával 180 kilometrový úsek mezi Saigonem a Loc Ninh celých 45 dní, jindy došlo k odříznutí z obou stran a vlaku musela být letecky dodávána munice, materiál a finanční prostředky k najmutí místního obyvatelstva na opravy). Viet Minh útočil často na odlehlých a těžko přístupných úsecích, kde byla menší šance na brzkou pomoc z místních posádek a cestování po Vietnamu se neslo v duchu neustálého kolotoče oprav a tvrdých bojů (od roku 1946 do roku 1954 bylo zabito či zraněno 2933 železničních pracovníků, ale nevím, jestli jsou tam započítáni i vojáci atd.). Přínos pancéřových vlaků byl ale nesporný a jejich pomoc neocenitelná.

Doposud byla řeč především o jižní oblasti a zdejších konvojích. Co je ale známo o dalších tratích a zde provozovaných vlacích? Na konci roku 1949 bylo kvůli zhoršující bezpečnostní situaci rozhodnuto pořídit pancéřovou soupravu i pro trať mezi Tourane a Hue, kterážto vstoupila do služby v únoru 1950. Značena jako "Train Blindé de la Zone Nord Hué Tourane" (později vlak N°1) a její složení bylo následující (v tomto pořadí):

2x představný vagón s pozorovatelnou na čele (tyto vozy byly naloženy materiálem na opravu trati)
1x lokomotiva plus tendr
1x velitelský vagón
2x bojové vagóny (kasematové vozy, z toho přinejmenším jeden s věží z obrněného automobilu Coventry, tj. vyzbrojenou 40mm kanónem a kulometem)
1x podpůrný vagón (kombinace kuchyňského, nemocničního atd.)
1-2x vagón s dělníky pro opravu trati

I tady se ovšem sestava a kombinace měnily dle situace. Do vlakových sestav byly možná zařazovány i vagóny s obrněnými automobily a transportéry (v této roli snad ve Vietnamu našel svůj konec i jeden SdKfz 251). Posádku tvořili opět legionáři a místní milice (Huong Ve – venkovská milice a Bao-Quan-Vee – Annamitská národní mlice). Zpočátku program vlaku zaplňovala řada samostatnějších úkolů, později, s nárůstem provozu na trati, se přistoupilo též k systému konvojů („La Rafale“). Poslední útok na tento vlak proběhl v červenci 1954, kdy bylo zničeno či vykolejeno i několik bojových vagónů (ani pancéřové soupravy se neobešly beze ztrát) a v srpnu 1954 byla souprava předána Jihovietnamcům.

Co se týká dalších vlaků, tak v roce 1952 snad 2eREI zprovoznila vlak pojmenovaný „Lucas“, ale zbytek jsem již nebyl schopen vysledovat. V roce 1954 byly všechny stávající soupravy přenechány místní armádě.

Videa (vyplatí se shlédnout):
http://www.youtube.com/watch?v=9UI2u95O7GE
http://www.dailymotion.com/video/k1pmu7TKmicpp5NPbQ

Francouzské pancéřové vlaky ve Vietnamu – obrázky:


celkový pohled na soupravu

fotografie názorně ukazující provedení kasematových vagónů


nezáviděníhodné, ale důležité postavení na čele soupravy


40mm Bofors (1), vagón s věží z obrněného automobilu Coventry (2, 3) a 20mm dvojče (4 a 5)


60/81mm minometná postavení (1 až 6), kulometné dvojče (7) a vnitřní interiér bojového vozu (8)


mix – poničený vagón a nakládání zajatců

Madagaskar (v letech 1947 až 1948)

Krátkou epizodku si sehrály francouzské vlaky i v další neklidné kolonii, na Madagaskaru. Zde probíhalo v letech 1947-1948 povstání, které bylo nesmlouvavě a tvrdě potlačeno. Na místní železnici tak křižovaly ozbrojené vlaky, které udržovaly bezpečnost tratí a spojení s hlavním městem a silou zbraní pomáhaly obnovit koloniální pořádek.


francouzský vlak v době potlačování povstání na Madagaskaru (1947)

Železniční děla v letech 1880 až 1945

Zatímco francouzské pancéřové vlaky tvoří nepříliš početný odřad, o tamějším železničním dělostřelectvu se to samé rozhodně říci nedá. V používání děl (a to především těžkých) na železničním podvozku by se Francouzi dali označit doslova za nadšence. První nesmělé krůčky byly sice podniknuty již koncem 19.století, ale k raketovému nástupu došlo až v letech první světové války.

Tehdejší příčina této doslova dělové mánie byla prostá. Francouzi trpěli značným nedostatkem klasických těžkých dělostřeleckých kusů, jejich výroba by byla náročná, drahá a zdlouhavá a přitom byl k dispozici velice slušný počet alternativních prostředků. Těmi se díky specifické námořní situaci stala řada původně lodních a pobřežních děl (ráže 164mm a výše). Kromě nich bylo na železniční podvozky instalováno i několik typů klasických pozemních děl, ale ty, spolu s novými čistě železničními typy, tvořily vždy minoritní skupinu. Ve válečných letech 1914 až 1918 tak počet železničních děl utěšeně narůstal a v době příměří jich již Francouzi (a zprostředkovaně též Američané) obhospodařovali několik stovek (v rozmezí cca 450 až 548 kusů). Tomu je poplatný i jejich nemalý příspěvek k válečnému úsilí Dohody. Ačkoli nakonec po celou válku “řádila” na pozemní frontě, v případě potřeby se některá dala využít i v roli mobilních pobřežních baterií (a při obraně proti vylodění, ostatně obchvatu z moře se velení Dohody dlouhou dobu obávalo). Kromě západní fronty byla nasazena v menším množství i ve Středomoří (Soluňská fronta) a vždy se jednalo o ceněný a žádaný prostředek.

Kapitulace Německa a postupný přechod na mírové stavy se samozřejmě dotknuly i tohoto prvku výzbroje. Část děl putovala do starého železa, ale mnoho jich bylo uskladněno a čekalo na svoji další příležitost. I v meziválečném období můžeme zaznamenat jisté prvky vývoje (děla s extrémně dlouhým dostřelem LP a TLP) a především v rámci mobilizace (1939-1940) došlo i k renovaci a dílčím vylepšením několika typů. Železniční kanóny a houfnice tak přeci jen dostaly po 20ti letech možnost vyjet znovu do boje, ale podmínky let 1918 a 1939 se měly diametrálně lišit, ačkoli to zpočátku nebylo moc patrné. Ze skladů byla postupně mobilizována většina z cca 150 dostupných exemplářů a po případné renovaci děla zamířila k bojovým útvarům.

Na počátku druhé světové války se francouzské železniční dělostřelectvo - A.L.V.F (l'Artillerie Lourde sur Voie Ferrée) skládalo z pěti útvarů (R.A.L.V.F - régiments d'A.L.V.F.):

370° R.A.L.V.F (spíše logistický a podpůrný útvar, zajišťující výstavbu baterií, telemetrii atd.)
371° R.A.L.V.F (bojový útvar)
372° R.A.L.V.F (bojový útvar)
373° R.A.L.V.F (bojový útvar)
374° R.A.L.V.F (bojový útvar)
Každý z bojových útvarů se skládal z několika baterií (po 2, 3 či 4 dělech dle typu).


odznak 373° R.A.L.V.F

Těžké kanóny měly být nasazeny při dobývání německé Siegfriedovy linie, ale jak je dobře známo, francouzská armáda svoji šanci dávno promarnila a role se nepříjemně otočily. Další příběh železničních děl tak kopíruje osudy ostatní kořistní techniky. Němci samozřejmě dárečkem nepohrdli, posbírali dostupná děla (ať již ta plně připravená či ještě prodělávající renovaci), opatřili je novým označením z úspěšně se rozrůstající řady a nasadili ve vlastních službách. Část si pak zabojovala na východní frontě, ale většina byla využita hlavně k výcviku. Některé kusy se dokonce po letech vrátily k původnímu účelu, byly demontovány z železničních podvozků a začleněny do pobřežních baterií (tyto navrátilce můžeme nalézt až v dalekém Norsku, kde možná někteří reziví až do dnešních dnů). Při osvobozování Francie padlo pár exemplářů železničních děl do rukou Spojenců, ale žádná zářná budoucnost jim již nekynula a čekalo je pouze finální dostaveníčko s tavící pecí.

Co se týká technické stránky a jednotlivých provedení, lze použít několik různých typů členění. Nejvíce markantním je způsob zohledňující provedení montáže a řešení zpětného rázu, v čemž je francouzská škála podobně pestrá jako v případě použitých ráží. Ačkoli by se některé ze zvolených cest daly označit za improvizované či dokonce primitivního rázu, tak zařízení fungovala a pomohla dodat na frontu tolik potřebný dělostřelecký materiál. Navíc tyto robustní a technicky jednoduché konstrukce byly povětšinou údržbově bezproblémové a největší obtíže působily jiné součásti systému (uchycení děl, opotřebení atd.). Příprava/zrušení palebné pozice sebou ale nezřídka přinášela značné časové nároky, což sice v převážně statickém charakteru první světové války příliš nevadilo, ale i tak se to mohlo sem tam vymstít (např. když v roce 1918 Francouzi nestačili stáhnout baterii 305mm děl). Nebudu zde nyní zabředat do podrobného popisu jednotlivých montáží, pouze vypíchnu pár základních pojmů a principů, se kterými se můžete v oddílu věnujícímu se jednotlivým typům dělostřeleckého materiálu setkat.

Provedení "tous azimuts" (v textu dále jako TAZ) – Provedení umožňující odměr v rozsahu plných 360 stupňů použité především u “lehčích” děl ráže 164 až 240mm. I tak byla často palba vedena ve stranovém rozsahu pouze několika stupňů od osy podvozku. Je znám případ, kdy se špatně ukotvený kus v provedení TAZ při palbě převrátil (ale jedná se o výjimečnou záležitost a nehoda jde na vrub hlavně nedokonale provedené noční přípravě palebného postavení a ukotvení zbraně).

Provedení "à glissement" (v textu dále jako GL) – Aneb způsob řešící posun děla při zpětném rázu skluzem po kolejích. V tomto případě je celá konstrukce s uchycenou zbraní vybavena příčnými trámy (na spodní straně konstrukce, i když pojem trám je zavádějící, neboť většinou byly tyto hranoly z kovu), které jsou na palebné pozici spuštěny dolů (velká část váhy tak již nespočívá na kolech). Při výstřelu se celý systém sklouzne po kolejích o cca 1 až 2 metry (většinou se jednalo o maximálně jeden metr) vzad a následně se přesouvá zpět na výchozí pozici. V lepším případě, když byl typ schopen malého stranového odměru, mohlo dojít k několika zákluzům za sebou, než muselo být dělo vráceno na výchozí palebnou pozici.

Zde je potřeba osvětlit jisté specifikum zaměřování těchto železničních děl. Velká část z nich měla minimální, většinou však nulovou možnost odměru mimo osu podvozku a celý proces se děl pomocí zatáček na trati. A protože málokdy lze nalézt vhodný zákrut v rámci stávající železniční sítě, bylo dělo takto přisunuto pouze do své operační oblasti, kde byla vytvořena krátká odbočka s odpovídajícími zákruty.

Existovala samozřejmě další řešení, klasický zákluz děla v kolébce - "à berceau" (v textu dále jako BE), dále provedení v angličtině značené jako “top carriage” (v textu dále jako TC, při zákluzu se pohybuje zbraň i s lafetou po za ní umístěné nakloněné rovině a vrací se zpět buď pomocí prosté gravitace nebo pružin či gumových lan), ale výjimkou nejsou ani různé kombinace (skluz po kolejích a top carriage atp.). Zajímavé je provedení typu Batignolles, kdy byla nejdříve na palebné pozici připravena speciální konstrukce (zakomponovaná do trati a uchycená částečně v zemi), ke které se pak podvozek železničního děla jen přichytil. A daly by se jmenovat další. Jak již bylo řečeno o pár odstavců zpět, příprava palebných pozic byla hodně zdlouhavá, to samé se dá říci o demontáži. Pokud se je podařilo Němcům zaměřit, stávaly se tyto statické cíle častou obětí jejich dělostřelectva, což sice nebolí tolik jako ztráta samotného děla, ale jeho využitelnosti to příliš nepomůže. Francouzská železniční děla byla tedy veskrze poplatná pozičnímu charakteru Velké války, což ale tehdy samozřejmě nebyl příliš velký problém.

Francouzské železniční dělostřelectvo v drtivé většině operovalo v nepancéřované podobě (až na štíty u některých lehčích kanónů a houfnic) a z této linie vybočují pouze dva typy. První s děly ráže 194mm (v provedení TAZ, disponoval tedy mimo jiné otočnými věžemi), druhý ráže 274mm (kryt mohutnou pancéřovou nástavbou). Nejvíce ohrožená byla děla ze strany střepin dělostřeleckých granátů (při protibaterijní palbě) a kulometných střel německých letounů. Případné použití pancéřování ale přinášelo stísněné vnitřní prostory a z toho plynoucí složitější obsluhu děla a méně komfortní a pružný způsob nabíjení. Ostatně ani jinde ve světě se k montáži ochranných prvků u větších dělostřeleckých kusů nepřistupovalo.

Stejně jako v jiných zemích, i zde si obsluhy často své zbraně pojmenovaly a tak se u Francouzů můžeme kromě jiných jmen setkat například i se sedmerem děl zvaných dle stejného počtu pohádkových trpaslíků.

Nyní ale již k samotnému výčtu. Po dlouhém rozmýšlení, několikadenním zabředání a následném tonutí v lákavé, ale stále ošemetné bažině zvané francouzské železniční dělostřelectvo jsem zvolil pevnější půdu v podobě poněkud osekané varianty. I tak se zde zákonitě vyskytne řada nepřesností (typů je spousta, i knižní prameny se někdy nedokáží shodnout, byť by šlo o novější údaje z roku 1940, často může s obecně udávanými typy citelně zamíchat i německé značení) a následující přehled má hlavně orientační charakter. Neberte jej tedy jako dogma, ale výchozí bod pro další pátrání.

---

---

120mm Mle 78 (Canon de 120L Mle 78)
Historie tohoto 120mm železničního kanónu je spjata se 155mm houfnicí Mle 81 a historicky se jedná o první francouzské počiny na tomto poli. Ideově spadají do roku 1888 a na svědomí je má generál Peigne (který dohlížel na jejich vývoj a produkci). Celé provedení tak nese označení Schneider-Canet-Peigne a bylo předváděno i na světové výstavě v Paříži v roce 1900. Existovaly dva typy tohoto provedení – model 1893 (uzpůsobený pro 155mm houfnici, mezi lety 1891 až 1893 bylo v závodu FSCA v Le Havru vyrobeno 16 kusů) a model 1897 (univerzálnější provedení umožňující nést buď 120mm kanón či 155mm houfnici, v roce 1898 vyrobeno 32 kusů), obojí postavené pro použití na 0,6 metrové úzkorozchodné trati. Odměr 360 stupňů, sklopné boky platformy.

Ve své době se jednalo o velmi moderní typy a používány byly i za první světové války, kde byly obsluhovány i americkými vojáky (ti je přes jejich stáří shledávali jako velmi vydařené).

http://www.ecpad.fr/les-petits-trains-d ... e-guerre-2 (10:28) (120mm)


120mm kanóny – provedení Schneider-Canet-Peigne

---

---

155mm Mle 81 (Canon de 155C Mle 81)
Viz popis u 120mm typu výše.

155mm Mle ?? (Canon de 155L „Transvaal“) (L/27)
Existoval i 155mm typ v improvizovaném provedení. Vznikly na konci roku 1914 použitím 6 kanónů 155 L vyrobených v roce 1899 pro búrskou republiku Transvaal. Ty již nemohly být dodány a tak skončily ve skladech, dokud nebyly recyklovány do zmíněného železničního provedení. Děla byla opatřena štíty. Ukotvení se realizovalo pomocí stabilizačních ramen a dřevěných trámů na spodku vozu. Patrně byly zformovány soupravy o 3 vozech, jedna trojice sloužila u Verdunu.


155mm typy – houfnice v provedení Schneider-Canet-Peigne (1, 2) a 155mm kanón na improvizované montáži (3)

---

---

164mm Mle 93 (Canon de 164 Mle 93) (L/45) (TAZ)
164mm Mle 93/96 (Canon de 164 Mle 93/96) (L/45) (TAZ) (Něm: 16.4 cm Kanone (E) 453 (f))
164mm Mle 93/96M (Canon de 164 Mle 93/96M) (L/45) (TAZ) (Něm: 16.4 cm Kanone (E) 454 (f))
Původně sekundární výzbroj predreadnoughtů. Po dvou těchto námořních kanónech Mle 93 ráže 164mm mělo být modifikováno v letech 1916 a 1918 (provedení TAZ - Schneider). V roce 1918 kromě toho zařazeny 4 Mle 93/96M a o rok později byly vyměněny původní Mle 93 za Mle 93/96. Maximální náměr/odměr 45/360°, munice nesena na tomtéž vagónu (těžší typy měly přiděleny muniční vagón připojený zpravidla hned za dělový) v tomuto uzpůsobených nástavbách na obou koncích. Údaje o mobilizovaných počtech (1940) se liší dle zdroje – 4 (plus 4 další uložené ve skladech) nebo 8 kusů, ale pravdivé může být obojí (pokud by šlo o rozdílné posuzované období atd.).


164mm kanóny – pravděpodobně model 93/96

---

---

194mm Mle 75/76 (Obusier de 194 Mle 75/76) (L/??) (TC)
194mm Mle 78 (Obusier de 194 Mle 78) (L/??) (TC)
Pobřežní houfnice Mle 75/76 v improvizovaném provedení, zákluz řešen jako top carriage. Maximální náměr/odměr 40/0°. Pokročilejší odlehčená varianta montáže (model 1917) umožňovala silniční transport a mohla operovat na speciálních točnách, které poskytly odměr až 60°. Kromě toho byly vyrobeny i systémy používající houfnice Mle 75/76 a Mle 78 téměř identické s prvotním provedením, ale využívající tříosý podvozek.


194mm houfnice Mle 75/76 v původním provedení (1, 2) a montáž model 1917 na točně (3)

194mm Mle 87 (Canon de 194 Mle 87) (L/??) (TAZ)
194mm Mle 93/96 (Canon de 194 Mle 93/96) (L/??) (TAZ)
194mm Mle 02 (Canon de 194 Mle 02) (L/??) (TAZ)
Taktéž původně pobřežní zbraně, víceméně ve své původní podobě s celou montáží přenesené na železniční podvozek. Otočné v rozsahu celých 360°, ale praktický odměr nečinil nejspíše více než 10°.


194mm modely 87, 93/96 a 02

194mm Mle 70/93 (Canon de 194 Mle 70/93) (L/??) (TAZ, TC, TC/TAZ) (Něm: 19.4 cm Kanone (E) 93 (F) u verze rayee a gauche, 19.4 cm Kanone (E) 486 (f))
Několik provedení – první mělo obdobné řešení jako výše (modely 87 až 02), druhé užívalo zákluz pomocí top carriage, tudíž mělo 0° odměr.


194mm kanón Mle 70/93 – první provedení

Nejdokonalejší bylo poslední, jež využívalo mohutnějšího podvozku a patřilo k jednomu ze dvou francouzských typů nesoucích pancéřování. Zákluz byl sice řešen pomocí top carriage, ale celá platforma byla otočná o 360° (náměr/odměr 30/360°). K dělovému vozu patřil nerozlučně i jeho muniční souputník, přesun munice a nabíjení se dělo skrze otvor v zadní části dělového vagónu, po každém výstřelu se tedy zbraň musela srovnat s osou vozu. V roce 1915 vyrobeno 24 exemplářů, v roce 1916 další dva náhradou za kusy odeslané na Soluňskou frontu, v roce 1940 mobilizováno 24 kusů, další zůstal v rezervě, což se týká i posledního děla, které bylo v roce 1919 převrtáno na ráži 203mm.

194mm kanón Mle 70/93 – poslední provedení (1 až 7), lokomotivy určené k jeho vlečení (8), tentýž model nejspíše zbavený vrchní části věže (9) a v rukou Němců na pobřeží Normandie (10)

---

200mm houfnice (L/15) (TAZ)
Relikt kontraktu z roku 1910 na houfnice pro obranu pobřeží, objednané Peru a nikdy nedodané. Maximální náměr/odměr 60/360°, stabilizace pomocí výklopných ramen. Kvalitní konstrukce, ale s poměrně malým dostřelem. K sestavě patřily i speciální muniční vagóny a vagóny vybavené výsuvnou pozorovatelnou.


200mm houfnice, na druhé fotografii je dobře vidět transportní a bojová poloha (spolu s vysunutou teleskopickou pozorovací věžičkou pro jednoho vojáka)

---

---

240mm Mle 76 (Obusier de 240 Mle 76) (L/20) (TC)
Improvizované provedení používající obdobné řešení jako u 194mm houfnic (včetně vylepšení v podobě montáže model 1917). Nejpokročilejší verzí pak byla montáž G.P.C. Maximální náměr/odměr pro tuto variantu činil 40 (60 v případě použití otočné platformy)/0°, dostřel 13 km.


240mm Mle 76 – starší (1) a novější provedení (2), provedení G.P.C. (3)

240mm Mle 84 (Canon de 240 Mle 84) (L/?) (TC)
Pobřežní kanón Mle 84 v improvizovaném provedení (dvě rozdílné varianty, první s nulovým odměrem, řešení opět obdobné jako u 194mm děl), zákluz řešen jako top carriage.

240mm Mle 70/87 (Canon de 240 Mle 70/87) (L/?) (TAZ)
240mm Mle 70/93 (Canon de 240 Mle 70/83) (L/?) (TAZ)
240mm Mle 84 (Canon de 240 Mle 84) (L/?) (TAZ)
240mm Mle 17 (Canon de 240 Mle 17) (L/?) (TAZ)
V roce 1915 objednáno 8 železničních kanónů ráže 240mm (provedení Batignolles), které vznikly na bázi pobřežních zbraní Mle 70/87. Kvůli neuspokojivým provozním charakteristikám (docházelo k praskání hlavně) byly u 2 kusů testovány kanóny Mle 70/93 (taktéž původně pobřežní zbraně), ale s obdobnou mírou „spokojenosti“. Situaci vyřešilo až použití hlavní kanónů Mle 84 (opět pobřežní zbraně). Výměna proběhla v roce 1917 a tyto komplety se staly jedněmi z nejvíce ceněných železničních kanónů první světové války (takže nepřekvapí, že si je Francie po válce podržela a v roce 1940 mobilizovala). V roce 1919 došlo u 4 z 8 kusů k další výměně hlavní, nově byly použity kanóny Mle 17 (přestavěné Mle 84, mimo jiné měly například disponovat větší komorou). Maximální náměr/odměr 38/360°, dostřel 19 km (možná ale pouze 16,6 km, alespoň u Mle 84). V roce 1940 byly mobilizovány 3 kusy Mle 84 (čtvrtý byl v roce 1935 přeměněn na testovací exemplář a přestavěn na ráži 194mm) a 4 kusy Mle 17. Němci ukořistěné zbraně si nakonec zabojovaly u Leningradu.

Německé označení:
24.0 cm Kanone (E) 557 (f) – Mle 84
24.0 cm Kanone (E) 557/1 (f) – Mle 17


240mm Mle 84 (?)

240mm Mle 93/96 (Canon de 240 Mle 93/96) (L/40) (TAZ)
Původně pobřežní kanóny známé též s přídomkem „Colonies“. Montovány místo 305mm kanónů Mle 93/96, neboť ty se ukázaly pro daný typ montáže jako příliš výkonné. Změny sestávaly prakticky pouze z adaptace použité pobřežní lafety model 1899 na menší kanón a ve způsobu ukotvení. Maximální náměr/odměr 35 (napříč, v ose pouze 29)/360°, dostřel 22,7 km. V roce 1940 mobilizováno 8 kusů, po ukořistění nejdříve používány k výcviku, později demontovány a použity v pobřežních bateriích (po 4 v St. Nazaire a Narviku). Německé označení - 24cm K(E) 558(f).


240mm Mle 93/96

240mm Mle 03 TR (Canon de 240 Mle 03) (L/?) (TC/BE)
Původně pobřežní kanón Mle 03 TR (tir rapide) se vyznačuje kombinovaným systémem řešení zákluzu a schopností pohybu po standardní i úzkokolejné trati (dva typy pojezdového ústrojí na jednom nosiči), k čemuž lze připočítat ještě možnost sejmutí zbraně pro případný silniční přesun. Maximální náměr/odměr 35/7° (po usazení platformy).


240mm Mle 03 TR

240mm Mle ?? TR (Canon de 240 Mle ??) (L/45) (TAZ?)
Pro potřeby francouzského železničního dělostřelectva byly zrekvírovány i dva rychlopalné pobřežní kanóny Schneider ráže 240mm určené původně pro Peru (totožné zbraně exportního modelu sloužily v Bulharsku).

240mm Mle 18 (Canon de 240 Mle 18) (L/?) (TAZ)
Bez bližších informací. Patrně pouze prototyp, jež posloužil jako základ pro vývoj japonského kanónu Type 90 a domácího Mle 29.

240mm Mle 29 (Canon de 240 Mle 29) (L/?) (TAZ)
Posledním zástupcem 240mm typů je typ Mle 29, jež byl v roce 1940 stále ve vývoji/výstavbě, přičemž dokončení se předpokládalo v roce 1941. K jeho vývoji byly použity dvě náhradní hlavně pro kanón Mle 18. Lišily se mimo jiné vývrtem hlavně, přičemž první zbraň dosáhla při testech (únor 1940) dostřelu přes 42 km až 50,6 km. Maximální dostřel měl činit snad až 52,7 km, ale nevím, k jaké verzi se tento údaj váže. Druhá zbraň byla osazena na montáž Mle 18 a v červnu snad i 1940 mobilizována (u 372° R.A.L.V.F).


240mm Mle 18/mobilizovaný prototyp Mle 29 (???)

---

---

274mm Mle 70M (Obusier de 274 Mle 70M) (L/15) (TC/GL)
274mm Mle 70/81 (Obusier de 274 Mle 70/81) (L/25) (TC/GL)
Původně pobřežní houfnice s maximálním náměrem/odměrem 37/0°.


274mm Mle 70/81

274mm Mle 93 (Canon de 274 Mle 93) (L/25) (TC)
Původně pobřežní kanón na montáži s nulovou možností odměru. Typ byl zkoušen, ale nikdy nezaveden do služby. Vyskytly se mimo jiné problémy s hmotností tohoto původně 70ti tunového drobka, otvory vyřezané pro odlehčení do původní konstrukce přinesly sice snížení váhy, ale způsobily pro změnu výrazné zhoršení strukturální pevnosti a objevily se praskliny.


274mm Mle 93

274mm Mle 93/96 (Canon de 274 Mle 93/96) (L/40) (GL)
Původně námořní dělo a další ze zástupců oblíbeného skluzového systému. Maximální náměr/odměr 40/0°. Později byla část děl pro opotřebení hlavní převrtána na ráži 285mm, zbytek dostal nové hlavně z 274mm děl Mle 87 a Mle 93 (v roce 1917, „vykuchány“ po dvou z bitevních lodí Masséna – Mle 1887 a Charles Martel – Mle 93) (a z toho pravděpodobně pramení dosti rozšířený, s největší pravděpodobností chybný a všude uváděný paskvil Mle 87/93).


274mm Mle 93/96 v roce 1917 (1) a snad Mle 87 či Mle 93, které byly namontovány místo opotřebovaných původních hlavní (2 až 4)

274mm Mle 93/96 (Canon de 274 Mle 93/96) (L/40) (BE)
Kromě skluzového systému byly kanóny Mle 93/96 využity i v modelu používající kolébkový zákluz a jedná se zároveň o druhého francouzského pancéřovaného zástupce (dlouhá nástavba vypadá dosti exoticky). Maximální náměr/odměr 25/1° (díky možnosti malého posunu celé montáže), ke kompletu patří i tradiční muniční vagón (skluz byl díky kolébkovému systému velmi malý a tak mohl být muniční vůz permanentně připojen). Vyrobeny přinejmenším 4 exempláře se sériovými čísly 1033 až 1036 (objednány v letech 1914 až 1916). Všechny existující exempláře byly taktéž převrtány na novou ráži 285mm (je možné, že jeden kus na ráži 288mm).


Pancéřované Mle 93/96 v provedení se zákluzem v kolébce – snad původní provedení v ráži 274mm (1) a převrtané 285mm kusy (2 až 4)

274mm Mle 17 (Canon de 274 Mle 17) (L/30) (GL)
Nové kanóny postavené na bázi 274mm Mle 93/96 a spadající do poválečného období (1919-1920). Tyto zbraně (v počtu 16 kusů z celkem 24 vyrobených do konce roku 1918, 8 zůstalo jako rezervní hlavně) byly použity na již ve válce použitých montážích původně nesoucích těžší 320mm kanóny Mle 70/81. Němci Mle 17 využili údajně ve výzbroji nejméně tří baterií.


274mm Mle 17

V roce 1940 bylo mobilizováno něco okolo 16ti děl ráže 274/285mm, především nejnovější Mle 17 a dále snad převrtané Mle 93/96. Část zůstala v rezervě (nejstarší Mle 87 atd.) a i Němci je použili maximálně tak k výcviku, pokud vůbec.

Německá označení kořistních 274 a 285mm typů:
27.4cm Kanone (E) 591(f) – Mle 87/Mle 93?
27.4cm Kanone (E) 592(f) - Mle 17?
27.4cm Kanone (E) 594(f) – Mle 87/Mle 93?
28.5cm Kanone(E) 605(f) – Mle 93/96 se změněnou ráží

---

---

293mm Mle 14? „Danois“ (Mortier de 293 Mle 14) (L/15) (BE)
Těžký minomet objednaný v roce 1913 dánskými ozbrojenými silami (v počtu 6 kusů) a určený původně jako zbraň pro ochranu pobřeží. Vyrobeny v letech 1915 až 1916 a zabaveny francouzskou armádou, jež tyto těžké a neohrabané zbraně použila v železničním provedení. Nosič disponoval stejnými charakteristikami jako ten popsaný u 240mm kanónu Mle 03 (rozdílné je pouze řešení zákluzu zbraně). Maximální náměr/odměr 65/7°, dostřel okolo 12 km. Za války poměrně intenzívně využívány, dvě baterie se prý dokonce dostaly i do Itálie. V roce 1940 bylo ve skladech ještě 5 exemplářů, ale k jejich mobilizaci nejspíše nedošlo (ačkoli lze najít i 4 mobilizované kusy).


293mm minomety

---

305mm Mle 93/96 (Canon de 305 Mle 93/96) (L/40) (TAZ)
Nejstarší provedení využívající 305mm kanóny (původ v roce 1914, na frontu šly v roce 1915). Identické s některými 240mm typy (240mm Mle 93/96M Colonies). Ostatně není divu, neboť ty zbytek zařízení „podědily“, když bylo shledáno, že 305mm kanóny jsou na tento typ montáže příliš výkonné a rozměrné a byly použity jinde (provedení GL a BE, kde bylo možno využít jejich plný výkon, v původní montáži s náměrem 20° byly schopny dostřelit pouze na 19,6 km, zatímco zde pak 27,4 km, což už je velice znatelný rozdíl). K této výměně došlo v roce 1917. Maximální náměr/odměr 20/360°, ačkoli praktický stranový odměr nepřesáhnul 10°.


305mm Mle 93/96 v nejstarším plně otočném provedení

305mm Mle 93/96 (Canon de 305 Mle 93/96) (L/40) (BE)
Typ s kolébkovým zákluzem, ale ukotvený systémem Batignolles. Ten spočíval v demontáži kusu kolejí na palebné pozici, instalaci kotvící platformy ze speciálního vagónu a opětovném položení kolejí. K takto připravené platformě se poté ukotvil samotný vagón s kanónem. Montáž celého zařízení trvala přibližně 2 hodiny a jednalo se o docela šikovný systém, čemuž napomáhal i maximální stranový odměr samotné montáže v rozmezí 5°. Při použití dvou kotvících platforem v blízké vzdálenosti se tak mohl kombinací docílit odměr až 20°. Náměr činil 38° a kvůli dlouhému zákluzu v kolébce musela být pro případ velkých hodnot náměru pod celým kompletem vykopána patřičná díra. Co se týká bojového nasazení, tak tento typ drží jistý nelichotivý primát. V červnu 1918 totiž Němci ukořistili baterii těchto 305mm děl (Mle 1893/96), a to jako vůbec první ukořistěná francouzská železniční děla. Možná byla užita i děla typu Mle 06.


305mm kanóny Mle 93/96 či Mle 06 ukotvené systémem Batignolles (1 až 3), speciální přepravní vagón (4) a detaily platformy (5 a 6)

305mm Mle 93/96 (Canon de 305 Mle 93/96) (L/40) (GL)
305mm Mle 06 (Canon de 305 Mle 06) (L/45) (GL)
305mm Mle 06/10 (Canon de 305 Mle 06/10) (L/45) (GL)
Typická skluzová montáž. Maximální náměr/odměr 38/0°, oproti předchozí montáži (BE, ukotvení Batignolles) údajně disponovala ještě větším dostřelem, tj. 30,9 km (což mi přijde při stejné hodnotě náměru zvláštní, ale možná šlo o kanóny Mle 06 a 06/10).


305mm Mle 06 a Mle 93/96, provedení GL

Seznam mobilizovaných 305mm děl z roku 1940 je opět poněkud zmatečný, jednalo se přinejmenším o 3 kusy Mle 06/10 (či Mle 06).

Němci ukořistěné kusy označili jako:
30.5cm Kanone (E) 636(f) – Mle 93/96
30.5cm Kanone (E) 637(f) – Mle 06/10
.

---

---

320mm Mle 70/81 (Canon de 320 Mle 70/81) (L/25) (GL)
320mm Mle 70/84 (Canon de 320 Mle 70/84) (L/?) (GL)
320mm Mle 70/93 (Canon de 320 Mle 70/93) (L/?) (GL)
320mm Mle 70/30 (Canon de 320 Mle 70/30) (L/?) (GL)
Původně pobřežní děla různých provedení, jejichž konverze proběhla v roce 1916. Skluzový systém, maximální náměr/odměr 40/0°. Celkem bylo takto upraveno 44 děl – 8 Mle 70/81, 30 Mle 70/84 a 6 Mle 70/93. V průběhu války došlo k několika výměnám hlavní a tak se v roce 1918 na těchto 44 montážích nacházelo 16 Mle 70/81, 22 Mle 70/84 a 6 Mle 70/93. V roce 1920 bylo 16 nejstarších a nejméně výkonných Mle 70/81 demontováno a jejich místo zaujaly 274mm kanóny Mle 17. V roce 1930 došlo k modernizaci části zbývajících kanónů – 7 Mle 70/74 a jeden Mle 70/93 dostaly kromě jiného i větší komoru (dostřel se zvýšil z 21,6 km na 24,5 km) a nově byly značeny jako Mle 70/30 (či 70-30). V roce 1940 bylo na tento standard předěláno dalších 12 kusů Mle 70/84 a Mle 70/93.

Němci s těmito kanóny vybavili několik svých baterií a značení je následující:
32.0 cm Kanone (E) 651 (f) – Mle 70/84 a Mle 70/93?
32.0 cm Kanone (E) 651/1 (f) – značení pro variantu s delší komorou, tudíž Mle 70/30?


370mm Mle 70/81 (1 až 8) se jmény jako jsou Cyclone (1, 2), Tempete (3, 4), L'Ouragan (5) nebo L'Espérance (6)


370mm Mle 70/84


370mm Mle 70/30

320mm Mle 17 (Canon de 320 Mle 17) (L/?) (GL)
Údajně nová konstrukce na bázi Mle 70 vzniklá v roce 1917 (ale je možné, že se jedná pouze o převrtané dělo ráže 305mm – Mle 93/96, či alespoň obsadilo původně tomuto typu patřící montáž) nejspíše v počtu 4 kusů. Ve stavu ještě v roce 1940, mobilizovány, Němci je označili jako 32.0 cm Kanone (E) 652 (f).


320mm Mle 17


320mm zbraně bez rozlišení verze

---

---

340mm Mle 93 (Canon de 340 Mle 93) (L/35) (GL)
Skluzové provedení, v roce 1940 mobilizovány 2 kusy. Jeden kus byl v roce 1936 převrtán na ráži 380mm pro testování granátů pro 380mm kanóny Mle 36 bitevních lodí třídy Richelieu. V této podobě se snad měl dochovat dodnes.

340mm Mle 12 (Canon de 340 Mle 12) (L/45) (GL)
Námořní kanón ve skluzovém provedení. Maximální náměr/odměr 37/0°. V roce 1940 k dispozici 6 kusů (???). Německé označení - 34.0 cm Kanone GL (E) 673 (f) (???).


340mm Mle 12 (GL)

340mm Mle 12 (Canon de 340 Mle 12) (L/45) (BE)
Tatáž zbraň, ale ve zcela odlišném typu montáže. Nejdříve bylo třeba připravit palebnou pozici a instalovat 35ti tunovou platformu, na kterou se poté spustil celý zbraňový systém (kola podvozku byla odstraněna a zůstalo pouze mohutné lože se zbraní, jež se otáčelo na centrálním čepu). Proces to byl časově náročný a jen příprava platformy zabrala 2 až 5 dnů (a minimálně dva pak její odstranění) a vyžadovala speciální vybavení (jeřábový rám na úzkokolejném podvozku). V 30tých letech se s patřičnou municí podařilo dosáhnout dostřelu až 43,6 km.

V tomto provedení bylo pravděpodobně použito 6 děl (jinak zbraně původně určené pro bitevní lodě třídy Normandie, další přebývající kusy byly použity v pobřežních bateriích chránících Toulán a Bizertu). Po kapitulaci v roce 1940 byly 2 kusy přenechány Italům, zbytek převzali Němci a použili je v roli pobřežních zbraní v Plouharnel na poloostrově Quiberon na přístupech k Lorientu (umístěny ale jen 3 kusy, čtvrtý byl přechodně odeslán do provizorního postavení k ochraně Brestu, a to do té doby, než budou vybudovány příslušné pobřežní baterie). V roce 1944 se tato trojice střetla s Američany, kteří otravnou baterii chrlící těžké granáty neutralizovali pomocí palby svých 240mm houfnic. Samotná děla nebyla poškozena a po válce byla uložena do skladů (a později nejspíše sešrotována).

Německé označení:
34.0 cm Kanone W(E) 674 (f) - rayee a 6° - stoprocentně děla použitá v Plouharnelu (W v označení značí „Wiege“ – kolébka)
34.0 cm Kanone (E) 675 (f) - rayee a 4°


340 mm Mle 12 (BE) – platforma (1), přepravní poloha (2), připravený k palbě (3 až 7), závěr (8), munice (9) a německá pobřežní baterie v Plouharnelu poblíž Lorientu (10)

---

---

370mm Mle 13? (Mortier de 370 Filloux) (L/8) (?)
Těžký minomet, jež měl původně sloužit jako pobřežní zbraň. V roce 1914 objednáno 10 kusů, ve výzbroji od roku 1915. Ačkoli se zdá, že po železnici byl pouze transportován, je řazen mezi železniční zbraně a též v Německu dostal tomu odpovídající označení - 37.0 cm Haubitze (E) 710 (f).


370mm minomet Filloux

370mm Mle 15 (Obusier de 370 Mle 15) (L/?) (BE)
Původně námořní dělo ráže 305mm – Mle 87 (jedním ze štědrých „dárců“ byla například pobřežní bitevní loď Amiral Tréhouart), převrtané na ráži 370mm a se zkrácenou hlavní, změněné tedy tímto způsobem v houfnici s maximálním náměrem/odměrem 65/?°. Po dvou pocházelo z řadové lodi Charles Martel a sesterských či skorosesterských Carnot, Amiral-Tréhouart a Bouvines (5 z nich dostalo i svá jména - Ginette, Suzette, Staïfia, Surcouf a Ketty). V roce 1917 poskytla svá děla (jako rezervní) i řadová loď Jaureguiberry. Ukotvení Batignolles. V roce 1940 existovalo ještě asi 7 kusů, které ale zůstaly v rezervě. Německé značení - 37.0 cm Haubitze (E) 711 (f).


370mm Mle 15

370mm Mle 15 (Obusier de 370 Mle 15) (L/28?) (GL)
Našel jsem i zmínku o konverzi z roku 1940, kdy bylo osm 340mm děl Mle 81 (6 kusů) a Mle 84 (2 kusy) převrtáno na 370mm Mle 15, na skluzové montáži.


370mm Mle 15 (ex Mle 81) (???)

370mm Mle 75/79 (Canon de 370 Mle 75/79) (L/28?) (GL)
370mm kanón v skluzovém provedení, maximální náměr/odměr 37/0°. Původ zbraní lze pravděpodobně hledat u řadových lodí Formidable a Amiral Baudin. Do konce války již nestačily tyto komplety vstoupit do služby (testy v roce 1919) a jednalo se o na tehdejší dobu dosti „high tech“ montáž a vyvrcholení francouzských skluzových konstrukcí. Vše bylo totiž na elektřinu (podávání a nabíjení munice, elevace děla atd.), leč tato modernost měla i své mouchy. Sami konstruktéři při testech podotýkali, že je tato montáž možná elektrifikovaná až příliš a po prvních pár ranách byla většina zařízení mimo provoz, neboť nebyla dostatečně robustní a odolná aby vydržela provoz zbraně při střelbě. Jak se později podařilo/nepodařilo problém vyřešit mi není známo. Navíc obstarožní 370mm kanóny Mle 75/79 na těchto moderních montážích představují tak trochu paradox. V roce 1940 bylo ve skladech stále ještě cca 4-6 kusů (nejspíše ale byly vyrobeny pouze 4 kusy objednané v roce 1917), jež ale nebyly mobilizovány. Německé označení - 37.0 cm Kanone (E) 714 (f).

---

---

400mm Mle 15, 16 (Obusier de 520 Mle 15, 16) (L/25) (TC/BE)
Tyto těžké houfnice byly postaveny na bázi převrtaných a zkrácených námořních 340mm děl Mle 87 pocházejících z plavidel Valmy, Jemappes a Brennus (400mm Mle 15), zbytek byl pořízen pomocí dalších neosazených 340mm kusů (400mm Mle 16). Výroba probíhala v letech 1915 až 1917 a francouzská armáda v nich získala svůj nejtěžší bojově použitý železniční kus, který metal 641 až 900 kg granáty na maximální vzdálenost 16 km (maximální náměr/odměr 65/5°). Při ostřelování německých pevností, podzemních instalací a zodolněných cílů obecně prokázal typ velice platné služby. Většina exemplářů byla na počátku druhé světové války mobilizována, přičemž část přebrali Němci a použili je pod označením 40.0 cm Haubitze (E) 752 (f) (trojčlenná baterie byla kupříkladu použita při obléhání Leningradu).


400mm Mle 15 či 16

---

---

520mm Mle 16 (Obusier de 520 Mle 16) (L/16) (BE/GL) (Něm: 52.0 cm Haubitze (E) 871 (f))
Nejtěžší francouzský dělostřelecký kus, jehož vznik měl rozhodně více politického podtextu než toho racionálního. Ačkoli Francouzi takovouto zbraň víceméně nepotřebovali a docházelo pouze ke zbytečnému vytížení kapacit, které by se daly využít jinde, rozhodli se vybudovat adekvátní odpověď na úspěšné německé zbraně (především 420mm houfnice, které zdevastovaly pevnosti kolem Liege, Namuru a Antverp).

Vyrobeny pouze dva exempláře plus jedna náhradní hlaveň. Zpětný ráz řešen kombinací skluzu a kolébkového systému, maximální náměr/odměr 65/0°, tento typ byl kompletně „elektrifikovaný“ a dobře zpracovaný. Ani jedna z vyrobených zbraní ale již do první světové války nezasáhla, naopak jeden kus byl při zkouškách v roce 1918 zničen předčasnou explozí náboje v hlavni. To se stalo osudným i druhému exempláři, který byl v roce 1940 sice mobilizován (ze skladu v Neuvy-Pailhoux), ale dříve než renovace (která byla před nasazením nutná) přišli Němci, kteří ho ukořistili ještě v továrně (Creusot). Sami ho zařadili jako 52.0 cm Haubitze (E) 871 (f) do služby a použili při bojích o Leningrad. Zde došlo v lednu 1942 ke zmíněné explozi, po níž zbyl z mamutí houfnice už jen kus šrotu.


520mm houfnice – výroba (1), celkový pohled (2 až 4), v rukou Němců a po explozi (5 až 9)

---

Když na konci roku 1917 začaly na Paříž dopadat projektily z německého dalekonosného děla známého ve své domovině jako Paris-Geschütz (či Kaiser Wilhelm Geschütz, u nás pak jako Pařížanka), začalo francouzské velení urychleně plánovat pořízení obdobných zbraní, jež by se daly výtečně použít k ostřelování německých týlových oblastí. V březnu 1918 byla zadána studie a o dva měsíce později došlo k první objednávce. V druhé polovině roku 1918 byly v plném proudu testy na technologických vzorcích ráže 37mm (L/110 a L/160, testy vnitřní balistiky) a 145mm (L/60, úsťová rychlost atp.) a zároveň došlo k revizi počtu a typového složení požadovaných zbraní. Vyrobeno mělo být následující množství - 8 ks 305/210mm (stejně jako u německých děl, tak i u francouzských souputníků byla použita technologie vložných hlavní, od toho se tedy odvíjí uvedené značení), 3 ks 340/210mm a 12 ks 340/240mm děl. Ale konec války tyto ambiciózní plány značně zredukoval, byť se ve vývoji nadále pokračovalo.

Po válce se počítalo s dokončením alespoň několika rozestavěných kusů, zprvu 2 ks 340/210 a 4 ks 340/240, načež v roce 1919 došlo k přesné specifikaci složení objednaného materiálu. Objednaná děla rozlišujeme na dvě kategorie – kanóny TP (Longue Portée) a TLP (Très Longue Portée):

Kategorie TP – 4 ks montáže 340/240 děl (1 ks umožňující maximální náměr 50° a 3 ks s náměrem 37°) a 5 ks 340/240mm hlavní. Jako základ byly použity 340mm kanóny Mle 12 (L/65), tedy část přebytečných námořních zbraní určených původně pro bitevní lodě třídy Normandie. Některé zdroje uvádějí 5 ks 340mm kanónů Mle 12 (z celkem 14ti vyrobených v letech 1919 až 1920) určených souhrnně pro program TP i TLP, takže je možné, že níže uvedená dva kusy u TLP jsou špatně interpretovány a patří do této pětice.
Kategorie TLP - 1 ks montáže 340/210 (náměr 50°) a 2 ks 340/210mm hlavní (stejný základ jako u děl TP, možná chybná interpretace, viz výše).
K tomu byl ještě objednán jeden testovací 240/155mm exemplář na montáži původně užívané 305mm kanónem (N° 3057 "MAX").

340/240mm TP (L/??) (GL)
Testy proběhly v letech 1924 až 1929, při použití montáže s 37° náměrem bylo dosaženo dostřelu až 53,6 km. Na tomto základě byl stanoven maximální dostřel na 53 km (37°, granát o váze 170 kg, při použití 218 kg granátu pak pouze 36 km), respektive 60 km (50°, ale pouze teoreticky, v praxi nikdy neověřeno). Kanóny pak putovaly do skladů, k mobilizaci v roce 1940 nedošlo (materiál nebyl nejspíše v nejlepším stavu nebo se s ním nepočítalo).

340/210mm TLP (L/110) (BE)
340/224mm TLP (L/100) (BE)
340/224mm TLP (L/150) (BE)
U kanónů TLP byla historie o něco pestřejší. Jak jsem již uvedl výše, objednány byly 2 ks 340/210mm hlavní (L/110) s následujícími osudy:

Hlaveň č. 1 – První testy byly spíše zklamáním a navíc došlo k značnému opotřebení, takže bylo rozhodnuto o převrtání na ráži 224mm. Testy s tímto 340/224mm kompletem probíhaly v letech 1927 až 1930, přičemž výsledky na poli dostřelu byly uspokojivé (maximální dosažený dostřel činil 97,5 km). O poznání horší to bylo se spolehlivostí hlavně a došlo k několika incidentům, díky nimž byl kanón od roku 1931 definitivně mimo provoz. Výzkum a hledání nových řešení tedy pokračoval.

Hlaveň č.2 – Vývoj se napřel na 340/224mm variantu s hlavní o délce 150 ráží, druhá 340/210mm hlaveň byla tedy taktéž převrtána a výrazně prodloužena. Při testech v roce 1929 bylo postupně dosaženo hodnot 71,5 až 107 km (květen) a následně 118,1 až 127,8 km (listopad). To je již velmi slušná hodnota a už jen zajistit pro zbraně s extrémně dlouhým dostřelem patřičný testovací areál nebylo jednoduché. Původní plány na pozemní dopadiště pro místní odpor selhaly a střelba tedy nakonec probíhala z areálu v Saint-Pierre-Quiberon, zatímco dopadová zóna se nacházela na moři (zátoka Audierne). To samo již sebou neslo určité nevýhody (na zemi bylo možno prozkoumat různé vybuchlé a nevybuchlé části granátů), ale velký dostřel dal celému problému nový rozměr. Pozemní pozorování dopadů se ukázalo jako značně nepřesné a tak se nakonec přistoupilo k rozmístění podmořských akustických senzorů, jež zajišťovaly přesnost s odchylkou menší než 100 m. Bezproblémové nebylo ani zajištění bezpečnosti v dopadové zóně, tj. především rozehnání místních rybářů, leč ani pro vlastní válečná plavidla nebylo plnění těchto úkolů zcela bez rizika (jednou dopadl vypálený granát ve vzdálenosti pouhých 600 m od hlídkového plavidla, které právě patrně někoho vyhánělo z oblasti). Na začátku 30tých let byl komplet uložen do skladů, kde čekal až do roku 1940, kdy bylo rozhodnuto o jeho renovaci (z předchozích testů měl zcela opotřebovanou hlaveň, takže bylo rozhodnuto o změně vývrtu na ráži 220mm) a zařazení do služby. Do továrny doputoval v červnu 1940, ale ven se z ní již nedostal a byl s největší pravděpodobností zničen ještě před příchodem Němců.


340/224mm kanón TLP (L/150)

305/220mm (L/??)
Bez zajímavosti nejsou ani další plánované konverze, v nichž měly figurovat zrekvírované kanóny ráže 305mm, původem z ruských a rakousko-uherských dreadnoughtů. Jednalo se o lodě General Aleksejev (internovaný v Bizertě a později rozebraný na šrot) a Prinz Eugen (předaný v rámci reparací a potopený následně jako cvičný cíl). Zatímco ruské 305mm kanóny byly v roce 1940 více či méně úspěšně předány Finům, pro 11 ks škodováckých zbraní se nadále chystala budoucnost v roli železničního děla. S vložnou hlavní ráže 220mm měly dosahovat dostřelu až 55 km. I zde zaúřadovala německá invaze a vše skončilo u plánů nebo maximálně úvodních fází realizace.

Tak zatím takto zlomkovitě, doplním to postupně, ale mělo by to jít rychle, koncept už mám. Pokud by měl někdo zájem o složení regimentů, mobilizační počty atd., tak dodám či pošlu odkaz, kvůli tomu mišmaši ve značení a počtech jsem to tam nedával.

Přidáno 14.11.2011: francouzská 164/194mm železniční děla.
Přidáno 16.11.2011: francouzská 200/274/285/305mm železniční děla.
Přidáno 17.11.2011: francouzská 320/340/370mm železniční děla.

---

Ok, nechám tak, už do toho nebudu moc hrabat, nelíbí se mně to (ten způsob spojování), ale co s tebů. Nepřesvědčím tě. Ten náš rozhovor sem vymazal, akorát by tady strašil mimo téma.
Hydrostar[/size]

Zaujímavé a svojím spôsobom neobvyklé téma. Vďaka zaň.
Tak ma napadá - toto sú vlastne "strategické rakety" doby železničnej...

Přidáno: francouzské pancéřové vlaky po roce 1945 (potažmo i před tímto datem, ale tam jsem nic nenašel ).

Tak ma napadá - toto sú vlastne "strategické rakety" doby železničnej...

I tak by se to dalo říci. Přičemž někteří potom na vlaky namontovali i ty opravdové strategické rakety.

Trochu v článkoch chýbajú údaje o dostreloch a hmotnostiach granátov, prípadne náplní, aby mal čitateľ lepšiu predstavu o týchto svojím spôsobom unikátnych zbraniach.

Přidáno: Francouzská 240/293/400mm železniční děla, upraveny 155mm typy, přidány pancéřové vlaky před rokem 1945 plus menší korekce v celkovém textu.

Přidáno: Francouzské kanóny TP, TLP a další dalekonosné zbraně.

Kompletně jsem téma sesekal jen na Francii (původně zde měla být i italská technika) a zdá se, že finálně uzavřel . Pouze bych poprosil moderátora příslušné sekce o případné znovunahození na portál.

vzhledem k prehistorickému datu vzniku se ti to na portálu neukáže, leda na straně X

Já vím, že se to vrátí někam na stránku 250 , já jen tak, když už to tam bylo