Dějiny středověku v letech 500 - 509
Napsal: 13/11/2011, 17:52
Dějiny středověku v letech 500 – 509
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 500
Galie
• Občanská válka v Burgundsku
Konflikt mezi burgundským králem Gundobadem z Lyonu a jemu podřízeným bratrem Godegisilem ze Ženevy přinesl franskému královskému rodu Merovejců další šanci k expanzi do oblasti řeky Saôny. Godegisil získal za příslib ročního tributu a odstoupení části území na svoji stranu svého švagra franského krále Chlodvíka I. a Gundobada vojensky napadl. Koalice zvítězila v bitvě na řece Ouché a oblehla město Dijon. Poražený Gundobad se stáhl do Avignonu, nakonec však kapituloval a uzavřel mírovou smlouvu, v níž se zavázal k výplatě tributu a souhlasil se spojenectvím proti Vizigótům, aniž tehdy ještě došlo k záboru burgundského území. Na Godegisilovu zradu však nezapomněl a příštího roku jej vojensky napadl.
• Narození prince Chlothara
Králi Chlodvíkovi a jeho manželce Chlotildě se narodil nejmladší syn Chlothar.
• Smrt patronky města Paříže
Kolem roku 500 zemřela sv. Jenovéfa, jenž sehrála důležitou roli při obraně Paříže v době Atilova vpádu do Galie.
Itálie
• Návštěva krále Theodericha v Římě
Král Theoderich se snaží zklidnit situaci po dvojí volbě papeže Symmacha a Laurentia roku 498, a proto se poprvé osobně obtěžoval do Říma. Římané jej přivítali s císařskými poctami a na most přes řeku Anio nebo na úpatí Mons Marius vyšel vstříc „druhému Traianovi“ rozradostněný římský lid, senát a duchovenstvo v čele s papežem Symmachem. Ariánský panovník a katolický klérus se k sobě chovali s maximálním respektem – Theoderich nejdříve „spěchal k sv. Petru na modlitby jakoby byl katolík“, poté prošel pod slavobránami na mostě u Hadrianova mauzolea a vstoupil města, aby se ubytoval se ve starém císařském paláci na Palatinu. Pozoruhodné je, že touto režií, tzn. nejdříve pozdravit knížete apoštolů a pak teprve vstoupit do Říma, se řídili kromě Karla Velikého i všichni středověcí římští císaři.
Dalším bodem Theoderichova programu byla návštěva kurie, kde si vyslechl oslavnou řeč z úst Boëthiových. Nedaleko senátní budovy na místě zvaném Palmam nebo Palma Aurea mu postavili tribunu, ze které promluvil k lidu. Krátkou řeč mu sepsali rétorové a král ji pouze přednesl špatnou latinou. Snad dokonce jenom ústy svého sekretáře prohlásil a do měděných desek poručil vyrýt, že všechny nařízení dřívějších císařů zůstávají v platnosti, že vyčleňuje pro lid a chudinu každoroční příděl obilí a že věnuje peníze na opravu hradeb a císařského paláce. (Mezi jeho posluchači se nacházel i africký opat Fulgentius, oběť vandalského pronásledování, který přišel do Říma ze Sicílie. Zbožný poutník našel Řím ještě v relativně zachovalém stavu, neboť prý uchvácen krásou města vykřikl: „Jak krásný musí být nebeský Jeruzalém, když už pozemský Řím září takovou nádherou.“) Theoderich zůstal ve městě šest měsíců a za tu dobu se mu podařilo Symmachovy a Laurentiovy přívržence trochu přivést k rozumu. Jakmile se však vrátil do Ravenny, propukly kravály nanovo.
• Theoderichova sňatková politika
Po porážce Burgundů zaměřil franský král Chlodvík svůj žádostivý zrak na bohaté vizigótské državy v jižní a střední Galii, což znepokojilo jak vizigótského krále Alaricha II., tak jeho tchána ostrogótského krále Theodericha. Italský král tedy pokračoval v budování obranného spojenectví germánských států a tento rok provdal svoji ovdovělou sestru Amalafridu – z prvého manželství měla mladší(?) dceru Amalabergu a staršího(?) syna Theodahada – za taktéž ovdovělého vandalského krále Thrasamunda. Do severoafrického Kartága odjela Amalafrida v doprovodu tisíce šlechticů a manželovi jako věno odevzdala sicilské město Lilybeum (Marsala) a pět tisíc vojáků, kteří měli údajně posílit jeho již slábnoucí brannou moc. (Spojenectví těchto dvou germánských států, ve kterém však první housle hráli Ostrogóti, se však ukázalo jako vratké.) Theoderichova snaha propojit pomocí sňatků všechny důležité vládnoucí germánské dynastie je zřejmá i ze sňatku jeho neteře Amalabergy s Hermenefredem (Herminifridem, Hermenafridem), králem Durynků (±510).
• Theoderichova sňatková politika
Poslal vyslance k Lodoinovi, králi Franků, a požádal jej o jeho dceru Audefledu. Lodoin, a také jeho synové Celdebert, Heldebert a Thiudebert, mu ji ochotně a rád dali, neboť se domnívali, že tímto svazkem bude vytvořen spolek a že budou spojeni s národem Gótů. Ale toto spojení nebylo zárukou míru a harmonie, protože mezi sebou návzájem zuřivě bojovali znovu a znovu o země Gótů; ale Gótové Frankům nikdy nepodlehli, dokud Theodoric žil.
Předtím, než měl dítě od Audefledy, Theodoric měl děti s konkubínou, dcery zplozené v Moesii, jednu jménem Thiudigoto a druhou Ostrogotho. Brzy poté, co přišel do Itálie, provdal je za sousední krále, jednu Alarichovi, králi Visigótů, a druhou Sigismundovi, králi Burgundů. Nyní Alaric zplodil Amalirica. Když se jeho dědeček Theodoric staral a chránil ho - neboť sám ztratil oba rodiče v časech svého dětství - zjistil, že Hispánii žil Eutharic, syn Veterika, vnuk Beremuda a Thorismuda, a potomek národa Amalů, mladý muž, chrabrý a duchaplný a zdravého těla. Theodoric pro něj poslal a dal mu za ženu svoji dceru Amalasuenthu. A aby mohl rozšířit svoji rodinu, jak je to jen možné, poslal svou sestru Amalafridu - matku Theodahada, jenž byl poté králem -, do Afriky jako ženu Thrasamundovi, králi Vandalů, a její dceru Amalabergu, jež byla jeho vlastní neteří, spojil s Herminefredem, králem Durynků.
• Sv. Benedikt odchází k poustevníkům
Kolem roku 500 ukončil zakladatel benediktýnského řádu Benedikt z Nursie (sv. Benedikt) svá římská studia. Nevěnoval se však světské kariéře, ale v necelých dvaceti letech se připojil k poustevníkům a po tři roky s nimi žil v jeskyni u jezera Subiacu. Protože se k němu postupně přidávala řada podobně smýšlejících lidí, založil pro ně v okolních horách dvanáct malých klášterů. Přední patriciové mu přiváděli své děti na vychování: senátor Equitius syna Maura, pozdějšího apoštola Galie, a Tertullus Placidia, apoštola Sicílie.
• Narození budoucího papeže
Před rokem 500 se v aristokratické rodině narodil budoucí papež Vigilius.
Římská říše
• Válečné tažení proti Bulharům
Protože devastující nájezdy Bulharů podnikané na severní hranici impéria od roku 493 neustávaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem. Tažení však skončilo katastrofou. V bitvě na dnes nelokalizované řece Tzurta byla Aristova armáda rozprášena, přičemž třetina vojska zahynula buď na útěku nebo při zhroucení přetíženého říčního břehu. Bitva na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal.
• Romanos poráží ArabyKolem roku 500 byli poraženi velitelem Palestiny Romanem, který zde velel v letech 489 – 501, arabští Kindovci a Ghassánovci vedení Hudžrem a Džabalou. Římané tehdy získali zpět ostrov Jotabé (ovládnut arabským náčelníkem Amr il–Kajs krátce před rokem 474), ležící v Rudém moři při vstupu do Akabského zálivu (snad dnešní Tirán), velmi důležitý pro obchodní spojení mezi východem a západem, neboť zde přistávaly všechny lodi, plující se zbožím z Indie. Ostrov pak byl pronajat společenství římských obchodníků. Král Kindovců Hudžra byl v tomto souboji s Římany zajat.
Ghassánovci se brzy po své porážce Romanem stali vazalským státem východního Říma a jeho trvalými spojenci. Centrum tohoto státu leželo v Džábii u Damašku, obyvatelé se zabývali především obchodem a chovem dobytka a co se týče náboženství, přijali monofyzitickou formu křesťanské víry. Na druhou stranu Kindovci pod novým vládcem ibn Madím–Karibem zaútočili na říšské provincie ještě jednou, a to někdy v roce 501 nebo 502. Třebaže při tomto vpádu dosáhli poněkud lepších výsledků, i oni zavřeli po vypuknutí války s Persií roku 503 mír.
• Kolem roku 500 pronikli Peršané až k egyptské Alexandrii a spálili její předměstí. Nic víc však vojensky nedosáhli.
• Roku 500/508 se hlídači medvědů v konstantinopolském cirku původem z Kypru narodila dcera Theodora, pozdější císařovna a manželka císaře Justiniána I.
• Počátkem 6. století ovládli Avaři rozsáhlá území východně od Kaspického moře.
Británie
• Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
V roce 499/500 zvítězilo domácí britské obyvatelstvo pod vedením legendárního krále Artuše nad germánskými Sasy v bitvě na Mons Badonicus (hora Bado – Bath snad někde v dnešním východním Dorsetu). Artuš je možná totožný s římským vojevůdce Ambrosiem Aurelianem, synem Vortigernova soupeře Ambrosia.
• Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
Gildas píše píše o tragédii způsobené útoky barbarů toto:
„Sotva se vrátili [Britové, zřejmě žádající pomoc od Flavia Aëtia] do své země, už tam na svých korábech přistály nepřátelské hordy Piktů a Skotů… Tyto dva kmeny se částečně liší ve svých zvycích,avšak spojuje je nenasytná touha po krvi a to, že si své ubohé obličeje zakrývají vlasy, místo aby si zahalili oděvem ty části těla, které to vyžadují. Zmocnili se celého severu a všech přilehlých částí až k Hadrianovu valu. Tento val hlídá ustrašená a boje neschopná posádka. Nešťastní obyvatelé jsou tlačeni od opevnění směrem k jihu a jejich polonazí nepřátelé je přibíjejí k zemi svými zahnutými zbraněmi. Co mám ještě dodat? Obyvatelstvo opouští vysoký val a svá města a dává se na útěk ještě zoufalejší než kdykoli předtím. A nepřítel je znovu pronásleduje a opět dochází k vraždění ještě krutějšímu než dříve. Jako řezníci čtvrtí jehňata, tak s našimi politováníhodnými občany zacházejí nepřátelé, pokud je vůbec na místě přirovnat jejich způsoby k životu divokých šelem, neboť se živí krádežemi a vraždí jen kvůli troše jídla.
Tyto pohromy zvnějšku ještě násobily domácí nesváry,až k neštěstím docházelo tak často, že země byla zcela zbavena potravy s výjimkou té, jež se dala opatřit lovem. Proto ubožáci, kteří ještě zbyli, znovu napsali mocnému Římanovi Aetiovi Flaviovi – Aetiovi,třikrát zvolenému konzulem, Britové přednášejí své nářky:
„Barbaři nás ženou do moře, moře nás žene k barbarům. Mezi těmito dvěma způsoby smrti jsme buď pobíjeni, nebo se topíme.“ Pomoci se jim však nedostalo. Zoufalý hlad mezitím donutil mnohé, aby se lupičům podrobili… Jiní se však nikterak nevzdávali, nýbrž na ně nadále útočili z hor, jeskyní, průsmyků a lesů. A pak poprvé, když nedůvěřovali již nikomu jen Bohu, pobili své nepřátele, kteří po mnoho let plenili jejich zem… Načas byla troufalost našich protivníků zkrocena, ne však bezbožnost našich vlastních lidí. Nepřítel opustil naše občany, ti ale neopustili své hříchy.“
Nenius nám sděluje to, co Gildas opomíjí – jméno onoho britského vojáka, který dobyl slavného vítězství u Mount Badon. Toto jméno nás přenáší z mlhavé, matně se rýsující historie do říše fantazie. Z ní se noří květnatá, historicky nepotvrzená, nejasná, zato však zářivá legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Kdesi na ostrově shromáždil velký vojevůdce ozbrojené římskobritské síly a v bitvě na život a na smrt barbary porazil. Kolem něho, kolem jeho jména a činů se skví vše, co jen může romantický příběh a poezie poskytnout. Nenius svou latinou pedantsky popisuje dvanáct bitev, jež se všechny odehrály na neidentifikovatelných místech s protivníky, o nichž nevíme více, než že to byli pohané.
Moderní bádání možnost zcela sprovodit Artuše ze světa nepřipouští. Nejnovější a nejzasvěcenější autoři se váhavě, avšak jednomyslně shodují v tom, že Artuš skutečně existoval. Nemohou sice říci, kdy přesně v onom temném věku žil, ani kde vládl a sváděl bitvy,jsou však připraveni uvěřit, že to byl významný britský válečníkem, který pronesl planoucí pochodeň civilizace všemi bouřemi a svým mečem zaštítil věrné pokračování toho, co se až do té doby podařilo uchovat v paměti. Všechny čtyři skupiny keltských kmenů sídlících na obdělávaných pahorkatinách Británie milovaly artušovské legendy a každá z nich prohlašovala, že právě na jejím území Artuš konal své hrdinské činy. Po jeho říši či území se pátralo od Corwallu až po Cumberland.
Artuš údajně získal titul Dux Bellorum. Co by však mohlo být přirozenějším čí nezbytným skutkem než uznat vrchního velitele novým britským knížetem,o jehož vyslání Britové ostatně žádali Aetia už před padesáti lety? Jakmile se Artuš stal velitelem pohyblivých polních oddílů,přesouval se z jedné části země do druhé a sjednocoval místní ozbrojené síly v každé oblasti. Debaty na téma,kde působil,tedy nevyžadují další vysvětlení.
Čtvrté století se nadto stalo svědkem stále rostoucího významu jízdy ,která na bitevním poli získala dominantní postavení. Čas pěchoty na nějakou dobu pominul, čas legií minul zcela. Sasové útočili pěšky, bojovali meči a kopími a v jejich výzbroji téměř zcela chybělo brnění. Proto pro ně mohla být obyčejná malá jednotka římské jízdy neporazitelným nepřítelem. Pokud nějaký velitel jako Artuš shromáždil oddíl jezdců chráněných pancířem,mohl se svobodně pohybovat po celé Británii, postavit se kdekoliv do čela místního odporu proti Sasům a znovu a znovu vítězit.
Artušova „dvanáctá bitva“, říká Nennius, „se odehrála na Mount Badon,kde padlo v jediném dni devět set šedesát mužů jen útokem Artušovým, a nikdo je neporazil, jen on sám. A ve všech svých bitvách zvítězil. Jeho protivníci však vždy, když byli v boji přemoženi, hledali pomoc v Germánii a jejich řady bez ustání rostly.“ Všechny pokusy lokalizovat dějiště bitvy u Mount Badon ztroskotaly. Stovka učených výzkumů nepřinesla žádné výsledky. Pokud se však bojovalo na území, o něž se vedl spor, s cílem zastavit postup nájezdníků z východu, pak by byl nejpravděpodobnějším uchazečem Liddington Camp, který shlíží na Bradbury ležící nedaleko Swindonu.
Na druhé straně datum bitvy jsme schopni stanovit s neobyčejnou přesností. Gildas tvrdí, že k ní došlo před čtyřiceti třemi lety a jedním měsícem ode dne, kdy píše své řádky, a že si toto datum dobře pamatuje, protože se shoduje s datem jeho narození. Z jeho knihy víme, že král severního Walesu Maelgwyn byl v době, kdy psal, ještě naživu. Podle análů z Cambrie Maelgwyn zemřel na mor roku 547. Gildas tedy musel psát nejpozději tohoto roku, a jestliže k bitvě došlo o čtyřicet tři let dříve, pak by to mělo být v roce 503. Pro kontrolu máme k dispozici i irské anály, které tvrdí, že Gildas zemřel v roce 569 nebo 570. Pravděpodobně se tedy narodil po roce 490, a proto se zdá jisté, že se bitva odehrávala mezi lety 490 a 503.
Gildas také tvrdí (zdroj), že mír vydobytý u Mons Badonicum trval až do jeho časů, tedy padesát let let po bitvě, kdy existovalo pět britských království, jimž vládli zlí „tyrani“ [Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Gwent?]. Jak však dokládají odkryté hřbitovy, germánští vetřelci po celou tu dobu vytrvale postupovali dál do vnitrozemí, vzhůru údolím Temže, na západ z Východní Anglie a na sever z Wessexu. Anglosaská kronika uvádí, že v padesátých letech 6. století postoupili Sasové z Wessexu do Wiltshiru; v roce 571 uchvátili rozsáhlý úsek jižní části střední Anglie; roku 577 zvítězili v rozhodující bitvě u Dyrhamu (hrabství Gloucester), a získali tak Gloucester, Cirencester a Bath.
• Jak Britové, vedení Římanem Ambrosiem, dobyli prvního vítězství nad národem Anglů
Když se však nepřátelská vojska poté, co pohubila a na všechny strany rozehnala ostrovní obyvatelstvo, vrátila domů, začali i ostrované pomalu nabývat sil a odvahy, vyšli z úkrytů, do kterých se skryli, a v jednomyslné shodě vzývali nebeskou pomoc, aby nebyli zcela vyhubeni a zničeni. V té době byl jejich velitelem Ambrosius Aurelianus, schopný člověk, který patrně jediný přežil vylíčenou pohromu římského národa [450], v ní zahynuli i jeho rodiče, nositelé královského a velmi vznešeného jména. Pod jeho velením sebrali Britové síly a vyzvali vítěze k bitvě, z níž si sami s pomocí Boží odnesli vítězství. Od té doby vyhrávali jednou občané, jindy nepřátelé, až do roku obléhání Badonského pahorku, kdy své nepřátele zkrušili těžkou pohromou. bylo to čtyřiačtyřicet let poté, co přišli do Británie. Ale o tom později.
• Narození Gildase, řečeného MoudrýKoncem 5. století se ve skotském městě Dumbartonu narodil mnich Gildas Moudrý, autor spisu „O pádu a dobytí Británie“ (De excidio et conquestu Britanniae), ve kterém popisuje dějiny této země pod vládou Římanů a ostře odsuzuje pětici současných králů pro jejich nepravosti.
Čechy
• Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Rok 501
Římská říše
• Nájezdy Arabů na území říše
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.
• Císař Anastasius připravil lid o oblíbenou zábavu (zdroj)
(499) Bezpečnostním rizikem pro celou Konstantinopol byl pohanský svátek Brytae, při němž se slavilo především tancem. Roku 501 však cirkové démy vyvolaly výtržnosti, při nichž byl dokonce zabit nemanželský syn císaře Anastasia. Císař tedy tyto oslavy v celém impérium zakázal.(→511)
Galie
• Smrt burgundského krále Godegisila; jediným vládcem je Gundobad
S podporou vizigótského krále Alaricha II. napadl burgundský král Gundobad svého bratra Godegisila ze Ženevy, v bitvě jej porazil a zahnal na útěk. Godegisil se uchýlil do jihogalského města Vienny, kde jej však vojáci i s místním ariánským biskupem zavraždili v kostele. Gundobad tak ovládl celé burgundské království, správu Ženevy ale svěřil svému synovi Sigismundovi. Nelibě však nesl to, že vizigótskou pomoc byl nucen zaplatit podstoupením města Avignonu, a proto se v příštím fransko–vizigótském konfliktu (507) již postavil na stranu franského krále Chlodvíka I.
• Tento rok vznikl psaný zákoník burgundského práva Lex Gundobana.
Itálie
• Spory o papežský stolec
Smíření v římské církvi, kterého roku 500 dosáhl král Theoderich svojí osobní návštěvou v Římě, netrvalo dlouho. Čelní představitelé procísařské strany, duchovní i senátoři, mezi nimi zvláště Festus a Probinus, povolali vzdoropapeže Laurentia zpět do města a v obšírném listě obvinili papeže Symmacha z bludů, neřestného způsobu života a zneužívání církevního majetku. Konflikt byl tak vážný, že někteří dokonce požadovali po ariánském králi Theoderichovi, aby vyřešil spornou volbu, o což se panovník opravdu úzkostlivě snažil. Nakonec Symmacha internoval a do čela církve postavil biskupa Petr z Altina, který svolal další synodu. Ani ta ovšem situaci nevyřešila a vzájemné potyčky v ulicích Říma mezi Symmachovými a Laurentiovými straníky pokračovaly až do roku 506.
• Spory o papežský stolec
Církevní vztahy mezi Římem a Konstantinopolí ovlivňovaly politickou situaci v Itálii prakticky po celou dobu vlády ostrogótského krále Theodericha. Všechny důležité římské rody (nyní již výhradně křesťanské) musely totiž nějakým způsobem zaujmout postoj k schismatu vyvolanému Henotikonem císaře Zenona. Senátor Fetus pak při své politické misi do Konstantinopole roku 497 informoval císaře, že je určitá naděje na smíření mezi Západem a Východem a že je možno papeže Anastasia přesvědčit, aby Henotikon podepsal. Když se ale vrátil zpět do Říma, byl papež Anastasius již mrtvý.
Nicméně Festus reprezentoval názory jen jedné senátorské skupiny, kdežto jiná vlivná skupina senátorů stála striktně proti jakémukoliv kompromisu v teologických otázkách. Tyto neshody se pak plně projevily při volbě nového papeže, kdy se ve stejný den (tj. 22. 11. 498) pontifikátu ujali Festův člověk Laurentius, zastánce smíření s Východem, a kandidát ortodoxních Symmachus. Církvi tak vládli dva konkurenční papeži a jejich početní a bojovně naladění přívrženci proměnili ulice města Říma na několik let v krvavé bojiště. Situace nakonec došla tak daleko, že se italští katolíci obrátili na svého ariánského krále, aby spornou záležitost rozhodl. Theoderich sice jen nerad zasahoval do církevních záležitostí, avšak aby zajistil Itálii klid, slíbil vydat konečné rozhodnutí. Třebaže si byl vědom svých závazků vůči Festovi, nechal se nakonec ortodoxním duchovenstvem severní Itálie přesvědčit, že právoplatně zvoleným papežem je Symmachus (roku 499).
Tímto královým arbitrážním výrokem však celá causa neskončila, protože Symmachus se choval natolik autoritářsky a nekompromisně, že se o dva roky později musel obhajovat na církevní synodě. Shromáždění biskupové však všechny obvinění proti němu smetli se stolu a potvrdili jej legitimním papežem. Přesto jej toto jeho chování odcizilo Theoderichovi, který neudělal nic proto, aby odstranil Laurentia neustále vznášejícího své nároky na papežský stolec. Teprve roku 505 došlo k obratu.
Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.
Perská říše
• Král Kobad se vrací na trůn (zdroj)
(498) Perský král Zamaspes vládl po dva až tři roky, snad v letech 498 – 501. Armáda sice na něj naléhala, aby svého svrženého bratra Kobada usmrtil, ale on nechtěl použít tak extrémního prostředku k zajištění své mocenské pozice, a proto jej pouze uvěznil v „Hradu zapomnění“
Kobad však obelstil své stráže a utekl k Ephthalitům, aby je požádal o podporu a hlavně o vojenský kontingent, s nímž by se opět mohl zmocnit trůnu. A opravdu tamní chán jej velmi dobře přijal a jeho požadavkům vyhověl – ostatně již jednou intervenoval v jeho prospěch proti jeho strýci králi Balasovi [487]. Kromě toho byl Kobad jemu formálně podřízený panovník, s nímž dosud nebyly žádné větší problémy. A proto jej zasnoubil s jednou ze svých dcer a propůjčil mu armádu o síle třiceti tisíc mužů. Kobad se pak vrátil do Persie a nabídl Zamaspovi bitvu. Ten však nechtěl riskovat střet, a proto se mu podrobil, uvolnil trůn a jako soukromá osoba odešel do ústraní. Velmi dobře totiž věděl, že nemá příliš velkou podporu a že mnozí požadují návrat jeho bratra. O tom, jak se k němu Kobad zachoval, se informace rozcházejí. Podle Procopia byl krutým způsobem Peršanů oslepen, zatímco Mirkhond uvádí, že se mu od bratra dostalo nejenom milosti, ale i projevů náklonnosti a laskavosti…
• Král Kobad se vrací na trůn
Roku 498 zosnovala vysoká šlechta a hlavy kněžstva spiknutí proti králi Kavádovi, který byl sesazen a postaven před shromáždění velmožů k soudu. Jeden šlechtic jménem Gusanastadés (v perském znění Gušnaspdatát), místodržící v území na hranicích hefthalitské říše, vytáhl při své řeči nožík, kterýmsi Peršané ořezávali nehty, a pohrávaje si s ním, vyzval je, aby krále zabili. Řekl jim:
„Vidíte tento nožík, nejdražší Peršané! I když je věcí zcela nepatrnou, dá se jím teď pořídit víc než dvaceti tisíci obrněnými rytíři o trochu později.“ Ale šlechta se zalekla a rozhodla se krále odstranit doživotním uvězněním. V Persii byl hrad zvaný, „Pevnost zapomenutí“, do něhož byli zavíráni ti, kteří měli být pro svět navždy ztraceni a jejichž jména se nesměla již vyslovovat. V těchto vězeních byli státu zvláště nebezpeční lidé vydáni smrti mezi hladovými krysami. Do této pevnosti byl tedy uvržen král, aby tam zahynul. Ale kupodivu bylo dovoleno jeho manželce a sestře v jedné osobě, aby za ním docházela. Vrchní žalářník se do ní zamiloval a žádal ji, aby mu byla po vůli. Když se o tom král dozvěděl, nastrojil plán, jak z vězení uniknout. Jedni vypravují, že žena přišla do vězení s otrokem, nesoucím králi koberec, král se dal do koberce zabalit a otrok ho vynesl ven. Když žalářník ženu vyzýval, aby vysvětlila, proč koberec vynáší, oznámila mu, že na koberci seděla a že je poskvrněn tím, že měla svou měsíční příhodu. Peršané by se za nic na světě nebyli dotkli ženy v takové situaci ani žádné věci, které přitom použila. Proto ji bez překážky a s ošklivosti pustil z vězení pod slibem, že se po očištění vrátí a vyhoví jeho žádosti. Král se octl na svobodě a okolí hradu již jej očekával s koňmi jeho důvěrník šlechtic Sijávuš. S ním pak uprchl král k Hefthalitům. Podle jiného vyprávění si král s královnou vměnili ve vězení šaty, král vyvázl a ona zůstala v žaláři. Zatím panoval na Íráně králův bratr Džámásp. proti němu se nyní ucházel Kavád o pomoc u krále hefthalitského. Po delší době se mu podařilo vyprosit si vojenskou intervenci. Vrátil se do Persie s cizí armádou a bez boje zasedl na trůn. Snad bratru odpustil snad ho dal oslepit nebo zabít – osud vzdorokrále není bezpečně znám. Pak začal trestat, ale zřejmě velmi mírně. Zdá se, že až na muže s nožíkem nikdo nebyl potrestán smrtí. A úřad Gusanastadův zůstal v jeho rodině.
Mazdakovi stoupenci byli necháni na pokoji. Byli tehdy asi tak silní, že král nemohl proti nim nic podniknout. Kromě toho je však vždy mohl potřebovat, aby udržel šlechtu a kněžstvo na uzdě. Mazdakovci byli důležitou silou v boji, který se rozehrál za Kavádovy vlády mezi dynastií a feudály; byli důležitou protiváhou proti stavům, které by byly nejraději viděly královskou moc omezenou na minimum. Mazdak pobýval u dvora a požíval královy ochrany. Na dlouho se nedalo toto kolísání udržet. Vládnoucí vrstva byla naplněna touhou a vůlí skoncovat s lidovým hnutím a jeho projevy a král sám také časem nahlížel, že se musí něco udělat,má–li být zachován společenský řád a upevněn pořádek v zemi. Podle některých dějepisců král lnul upřímně k Mazdakovu učení a k proroku samému a musel být vyburcován k boji proti lidovému hnutí spiknutím. (→523)
• Období druhé vlády Kobadovy, nová politika vůči Mazdakovi
Druhá vláda Kobadova trvala po třicet let, tj. od roku 501 až do roku 531. Byl to současník takových osobností jako byli římští císaři Anastasius, Justinus a Justinianus, italský král Theoderich, jeho hodnostáři Cassiodorus, Symmachus, Boëthius nebo historik Procopius či úspěšný vojevůdce Belisarius. Protože z východních pramenů se o jeho vládě dozvídáme velmi málo, musíme spoléhat na římské autory, kteří naštěstí jsou místy až rozvláční, když líčí jeho vztahy s císařem v Konstantinopoli či nám sdělují všemožné skutečnosti, které je zaujaly. Jedna se především o rétora Procopia, který se narodil někdy v té době, kdy se Kobad opět chopil moci, a který začal pro Belisara pracovat jako tajemník nějaké čtyři roky před královou smrtí.
První otázka, na kterou musel Kobad najít odpověď, byla jaký vztah by měl zaujmout vůči náboženskému reformátorovi Mazdakovi. Dosud byl sice jeho příznivcem, ale nyní mu již muselo být zcela zřejmé, že jeho podporou jen vyvolal nepořádky v zemi a odcizil si bohaté vrstvy perské společnosti, které jej nejenom připravily o korunu, ale i vyštvaly ze země. A to se již nesmí opakovat! A tak Kobad – třebaže jeho názory osobně považoval za správné a jako soukromá osoba v ně i věřil – přestal jeho přívržence podporovat a chránit před důsledky násilných činů. Samotný Mazdak sice unikl pronásledovatelům a stále šířil své myšlenky, ale vláda měla již situaci pod kontrolou. Mazdakismus se tak dal na ústup, i když stále hrozilo, že kdykoliv v budoucnosti může vyvolat potíže… (→502)
Čechy
• Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Rok 502
Římská říše
• Další římsko–perská válka
Svržený perský král Kabades byl v roce 499 dosazen zpět na trůn s pomocí vojska Bílých Hunů (Efthalitů), kteří samozřejmě za tuto službu požadovali peníze. Šáh je nebyl schopen opatřit, a proto požádal císaře Anastasia I. o půjčku. Protože imperátor nechtěl financovat svého potenciálního nepřítele, odmítl, a tak Kabadovi nezbylo nic jiného než si opatřit zlato válkou. Tzv. „dlouhý mír“ mezi oběma mocnostmi skončil perským útokem a zpustošením Arménie; v zimě šáhovo vojsko proniklo i do římské Mezopotámie k městu Amidě (Diyarbakir, Turecko), jejíž obyvatelstvo se však statečně brání. Perský vpád přinutil císaře zabezpečit hranice: Theodosiopolis (Erzerum, Turecko) byla rozšířena a dostala nové hradby. Dále byla zahájena stavba pevnosti Kitharizon (dokončena Justinem) v arménské provincii Asthianéně, jejímž úkolem bylo bránit severní vyústění jednoho taurského průsmyku. Ozbrojený konflikt s přestávkami pokračoval až do roku 628.
• Další římsko–perská válka
Slávu perského impéria se snaží obnovit král Kavád, jenž naléhavě usiloval o zacelení hlubokých rán, které Persie v předchozím období utrpěla (dvě neúspěšná tažení krále Péróze proti Bílým Hunům – Heftahlitům, z nichž to druhé roku 484 skončilo katastrofální porážkou; hluboká vnitřní krize, do které sasánovský stát upadl v důsledku činnosti sociálně–náboženského reformátora Mazdaka).
Král i tentokráte použil odvěkého osvědčeného receptu – sjednotit zemi válkou proti dávnému nepříteli římské říši, která navíc slibovala v případě úspěchu obrovskou kořist, stěží očekávanou u barbarských států na severovýchodním pomezí říše. Tento motiv byl rozhodující – Kavád kořist nebo tribut nutně potřeboval, aby zaplatil svým hefthalitským spojencům za jejich pomoc, díky níž si vydobyl trůn. Válka vypukla roku 502 pod záminkou Anastasiova odmítnutí platit finanční příspěvky na udržování perských fortifikací v Derbentském průsmyku a průsmyku Darial na Kavkaze, které chránily obě velmoci před útoky nomádů ze stepí severně od kavkazského pohoří. Dané odůvodnění bylo jen stěží oprávněné – vláda Theodosia II. se sice skutečně zavázala v mírové smlouvě z roku 442 platit roční příspěvek pro tento účel, platby ovšem přerušil císař Zénón roku 483 vzhledem ke skutečnosti, že z perské strany nebyla dodržena dohoda o vydání strategicky důležité pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), která měla být v držení Sasánovců pouze 120 let.
Kavádovo vojsko v dobře připraveném tažení rychle postupovalo; po dobytí Theodosiopole (Erzerum,Turecko), hlavního města římské Arménie, a Martyropole, Peršané oblehli významné město Amidu (Diyarbakir, Turecko), které padlo v lednu roku 503.
• Další římsko–perská válka (zdroj)
(499) Nějaký čas poté, co roku 499 král Kavad znovu usedl na trůn, porušil mír, jenž s římskou říší trval již šedesát let, a vyvolal další válku. Její příčina byla následující:
Roku 363 (ne 387) podepsal císař Jovianus mírovou smlouvu, v níž Persii odstoupil na 120 let strategicky důležitou pohraniční pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko) a zavázal se k výplatě finančního příspěvku určeného na obranu kavkazských průsmyků před barbary, kteří by mohli ohrožovat obě říše. A skutečně ještě císař Leon i Zenon tento finanční příspěvek platili perskému králi Perozovi. Když však stanovená lhůta vypršela, odmítl Perozes Nisibis vydat, protože si velmi dobře uvědomoval její důležitost při obraně perské Mezopotámie. Třebaže tím dohodu evidentně porušil, císař Zenon neodpověděl silou a pouze přerušil výplatu peněz na obranu Kavkazu. Císařská vláda snad tehdy ani neočekávala, že se tak důležitá pevnost vrátí do jejího držení, avšak porušení dohod ze strany Peršanů dávalo zákonné právo neřídit se jejími dalšími ustanoveními. Když si na to Perozův nástupce Valakesh stěžoval, tak znovu platit odmítl a pouze mu vzkázal: „ Máte přece daně z Nisibis, které právoplatně náležejí nám“. V Zenonově politice pokračoval i císař Anastasius, když se peněz roku 491 domáhal perský král Kavad a hrozil silou.
Roku 499 se však Kavad dostal do těžké situace, neboť musel někde sehnat peníze pro výplatu Bílých Hunů, kteří mu dopomohli k vládě, a proto se znovu obrátil na císaře Anastasia. Ten ale očividně neměl vůbec chuť mu pomoci, neboť v zájmu impéria bylo Peršany a Huny rozeštvávat a ne utužovat jejich spojenectví. Říká se, že dohodu zmařil požadavkem podle římského práva, aby mu Kavad dal na peníze stvrzenku (cautio), neboť velmi dobře věděl, že Peršan to odmítne jako obchodnickou praktiku pro krále nedůstojnou a nehodnou. A v tom se opravdu nezklamal, neboť uražený monarcha se rozhodl pro válku.
Bojové operace roku 502 začali Peršané útokem do římské Arménie, kde se zradou zmocnili pevnosti Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Od ní se pak vydali na jih, aby napadli Martyropoli (Silvan, Turecko), která se jim vzdala. Od Martyropole postupovali k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a dlouho a pracně ji obléhali od října roku 502 až do ledna roku následujícího. (→503)
• Nájezd Arabů na území impéria
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.
• Problémy říše v severním pohraničí, opatření proti barbarům
Katastrofální porážka Aristovy armády roku 499 v bitvě na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem římské armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal. Historik illyrského původu a současně vysoký říšský hodnostář Marcellinus Comes píšící své dílo v Konstantinopoli v první polovině 6. století uvádí: „Dobře známe plemeno Bulharů opět zpustošilo často pleněnou Thrákii, aniž by jim čelilo nějaké římské vojsko“. Z hořkého tónu Marcellina niterně prožívajícího stupňující se devastaci rodných balkánských provincií by bylo možno soudit, že Konstantinopol nepodnikla žádné kroky, aby zabránila ničivému pustošení svého území, z nepřímých důkazů však je patrné, že vážnost situace rozhodně nepodceňovala. Z očividného nedostatku vojenských sil na perském bojišti je zřejmé, že císař Anastasios stáhl většinu volných ozbrojených sil k obraně hlavního města a důležitých strategických center balkánských provincií.
Po tomto náhlém vzdmutí vlny agresivity nomádů přijal Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku na přelomu 5. a 6. století především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny. Tři dekády trvající pobyt gótských skupin na balkánském území impéria sice na jednu stranu sice znamenal další velkou zátěž pro zubožené evropské provincie impéria, ovšem na druhou stranu, vojenská síla thráckých i pannonských Gótů dlouhodobě bránila novým barbarským vpádům přes Dunaj.
Rozklad podunajského obranného systému vyvrcholil během anarchie, která panovala na Balkáně za vlády Zénónovy. S odchodem Ostrogótů roku 489 tak východořímská říše zdědila hospodářsky a populačně vážně oslabené území s rozvráceným správním a vojenským uspořádáním, na kterém bylo nutno zahájit náročný proces konsolidace a opětovného budování často na velmi vratkých základech. Anastasiova vláda zahájila rozsáhlou stavební a správně–reformní činnost s cílem obnovit bezpečnost a prosperitu balkánských provincií. O rozsahu této aktivity máme poměrně kusé informace, a navíc, vzhledem k tomu, že v daném programu pokračovali a v ještě větší míře Anastasiovi nástupci Iustinos I. a především Iustinianus I., je velmi obtížné rozlišit jednotlivé stavební fáze a časově je zařadit.
V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi,mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města,vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.) jistým potvrzením zdaru Anastasiova snažení o obnovení systému obrany balkánských provincií může být skutečnost, že po roce 502 po řadu let neslyšíme o žádném dalším vpádu bulharských kmenů.
Trojí mohutný vpád Bulharů naznačuje, že v posledních desetiletích 5. století proběhl v rámci nomádských společenství černomořských stepí nový centralizační pohyb v jehož důsledku se vytvořily velké kmenové svazy, schopné podnikat rozsáhlé vojenské akce s relativně početnými silami. Podle všeho však nešlo o pevné, mocné protostátní útvary srovnatelné s hunskou nebo avarskou říší. Jednalo se spíše o volnou kmenovou konfederaci podobnou sabirskému svazu, jejíž jednotlivé kmenové jednotky se zřejmě často chovaly velmi autonomně a někdy dokonce sledovaly i protichůdné zájmy. Tato skutečnost je velmi dobře doložitelná velkou nestabilitou panující v jihoruských stepích; východořímská diplomacie se očividně potýkala s nemalými obtížemi ve snaze najít v chaotických poměrech partnera dostatečně mocného, aby byl schopen, získám dary či případně stálým platem, zajistit plnění mírových podmínek a pacifikovat bojechtivé soukmenovce.
• Problémy impéria s Bulhary, stavba Dlouhých hradeb
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.
Císař proto ve snaze zabezpečit alespoň nejbližší okolí Konstantinopole proti nájezdům těchto barbarů zahájil výstavbu tzv. Dlouhých hradeb, jejichž zbytky můžeme vidět dodnes. Táhly se od Propontidy k Černému moři ve vzdálenosti asi čtyřiceti mil od metropole; na jihu začínaly západně od Selimbrie a na severu končily mezi Podimou a jezerem Derkos. Opevnění tvořila kamenná hradba asi jedenáct stop široká bez ochranného příkopu vyztužená předsunutými kruhovými věžemi o průměru jedenatřiceti stop. Délka opevnění byla přibližně čtyřicet jedna míle, přičemž jeho trasa koresponduje s moderním [psáno roku 1923] tureckým opevněním zvaným linie Chatajla, byť někde probíhalo trochu západněji.
Neslyšíme pak o žádném další invazi až do roku 517, kdy obrovské množství nepřátelské kavalerie proniklo do Makedonie, Epiru a Thessalie, přičemž se barbarům podařilo projít i Thermopylským průsmykem. Důsledkem řádění Hunů a po nich Germánů a Bulharů, které trvalo více než sto let, bylo vylidnění zdejších krajů, pokles zemědělské produkce a s tím spojené značné snížení daňové výtěžnosti.
Perská říše
• Král Kobad vyhlásil válku Římanům (zdroj)
(501) Perský král Kobad se netěšil z trůnu ještě ani rok, když se tak vážně zkomplikovaly vztahy s římským impériem, že diplomatická krize po určité době přerostla ve válku. Zdá se, že v mírové smlouvě z roku 442 uzavřené mezi králem Isdigerdem II. a císařem Theodosiem mladším vzali na sebe Římané závazek každoročně odvádět jistou peněžní částku určenou jako úhradu výloh na údržbu opevnění v Derbendském průsmyku ležícím v posledních výběžcích Kavkazu směrem ke Kaspickému moři.
Tato pevnost zvaná Juroi–pach či Biraparach pak bránila prostor, kterým obvykle pronikaly divoké hordy nájezdníků ze severních stepí do bohatých a lidnatých regionů na jihu, aby zde loupily a plenily. Protože nájezdy barbarů sužovaly stejným dílem perské i římské provincie, bylo i jejich společným zájmem tomuto zabránit. Proto v původní dohodě stálo, že obě strany se budou rovným dílem podílet na budování a údržbě těchto pevností. Ale Římané zaujatí svými vlastními válkami dohodu neplnili a ponechali celé finanční břemeno na Peršanech. Ti pak čas od času marně žádali Konstantinopol o úhradu a dluh stále rostl.
Je proto přirozené, že když se Kobadovi nedostávalo peněz na výplatu svých ephthalitských spojenců, tak poslal své vyslance k Anastasiovi, římskému císaři, s rezolutním požadavkem vše uhradit. Císařova odpověď však byla zamítavá; podle jednoho zdroje to odmítl jednoznačně, podle druhého pak vyjádřil ochotu půjčit svému perskému bratru peníze oproti písemnému potvrzení, což již samo o sobě byla těžká urážka, ale odmítl udělat cokoliv jiného. Toto porušení smluvních závazků, které Římané dobrovolně přijali, velmi rozhořčilo perského panovníka. A když se ještě navíc dozvěděl, že skutečným důvodem tohoto odmítnutí byla jejich snaha vyprovokovat válku s Ephthality, jež by vyčerpávala síly Persie, okamžitě jim vyhlásil válku.
Obě císařství v tu dobu mírově koexistoval již šedesát let a nepočítaje drobné škádlení roku 441 tak dokonce osmdesát let. Nelze se proto divit, že jak Římané, tak Peršané ztratili již za tu dlouhou dobu respekt před zbraněmi a válečným uměním protivníka, zapomněli na všechny porážky a vojenské neúspěchy let minulých a opět dali průchod starému nepřátelství. Král Kobad si důvěřoval, neboť do boje mohl spolu se svojí vlastní obrovskou armádou vrhnout i oddíly ephthalitských spojenců a velké množství Arabů. A Anastasius možná nevěřil, že půjde do války kvůli penězům, které nikdo neplatil již padesát let. Rozhodnutí Kobadovo jej proto evidentně zaskočilo, ale nyní již nemohl ustoupit. Pýcha Římana mu totiž bránila podřídit se nátlaku, když nejdříve odmítl smírné urovnání. Proto mu nezbylo nic jiného, než bez ohledu na důsledky hozenou rukavici zvednout…
• Obležení a pád Amidy (zdroj)
501) Bojové operace roku 502 začaly náhlým vpádem Peršanů do římské Arménie, kde se hlavním cílem jejich útoku stala Theodosiopole (Erzerum, Turecku), hlavní opěrný bod římského impéria v této oblasti. Velitel tamní posádky Constantinus však nekladl nějaký přehnaný odpor a po krátkém obležení se vzdal. Peršané pak obsadili a zpustošili větší část Arménie, načež se vydali do severní Mezopotámie, aby začátkem zimy oblehli město Amidu (Diyarbakir, Turecko). I když toto město bylo tak pevné, že mohlo úspěšně čelit jakémukoliv nepříteli, bezstarostní Římané do něj neumístili žádnou posádku, a tak pouze v jeho okolí operovaly menší oddíly císařovy armády pod Alypiem, které mohly cosi udělat na jeho podporu.
Ale odhodlání obyvatel Amidy a především pak zdejších mnichů bránit svoje město bylo tak obrovské, že veškeré pokusy Peršanů proniknout za hradby zkrachovaly. Král Kobad pak nasadil beranidla, které mu však obležení soustavně ničili. Když poznal, že jeho válečné stroje se silnými a pevnými zdmi nic nezmohou, změnil taktiku a začal těsně před nimi vršit násep, jenž hodlal zvyšovat tak dlouho, až po něm bude možno proniknout na cimbuří a z něho pak do města.
Ani tento dobrý nápad nevyšel, neboť obležení násep podkopali, takže se zřítil a pohřbil pod sebou stovky mužů. Říká se, že po tomto neúspěšném podniku, jenž stál tolik námahy a životů, si král již zoufal a chtěl ustoupit. Ale posměch a urážky obyvatel Amidy, které na něj z hradeb jen pršely, stejně tak jako proroctví zoroastrických mágů, kteří v těchto nejhrubších výrazech viděli znamení vítězství, jej přiměly, aby svůj názor změnil a pokračoval v obléhání. A za svoji vytrvalost se mu mělo dostat i odměny…
Jeden voják totiž pod hradbami objevil jakýsi odtokový kanál ne příliš pečlivě vyplněný kamením a štěrkem. A když překážku odstranil, vstoupil tudy v noci do města. Na druhý den o tom řekl svému králi, který tam po setmění poslal své muže. I jim se podařilo tímto kanálem proniknout za hradby a zmocnit se jedné obranné věže nepříliš pozorně střežené jedním mnichem, který den předtím cosi slavil. Mezitím král osobně přivedl k oné věži vojáky a povzbuzováním i nadávkami je donutil vylézt po svázaných žebřících na sousední úsek hradeb, odkud již snadno pronikli do město.
Obyvatelé Amidy vzdorovali srdnatě, ale nakonec byli početnějším nepřítelem přemoženi, přičemž na ulicích došlo k hrůznému krveprolití, které zastavil až jeden starý kněz, který předstoupil před Kobada a vyčetl mu, že se nechová jako král, když připouští, aby jeho muži masakrovali zajatce.
„A proč jste se tedy rozhodli bojovat,“ rozhořčil se král.
„To byl Boží rozhodnutí…“ lstivě odpověděl kněz. „Bůh si přál, abys město dobyl ne kvůli naší slabosti, ale diky své chrabrosti.“
Polichocený král pak zastavil vraždění, ale celé město nechal vydrancovat a převážnou většinu jeho přeživších obyvatel odvést jako otroky. Obležení Amidy trvalo na osmdesát dnů a skončilo ještě před příchodem nového roku 502. (→503)
Galie
• Alarich jedná s Chlodvíkem
Třebaže vizigótský král Alarich II. tento rok odrazil – byť naposledy – útok mocného franského krále Chlodvíka, přesto zvolil cestu vyjednávání a vyslal na sever poselstvo se vzkazem: „Jestli můj bratr chce, bylo by mým přáním, abychom se v milosti boží viděli. Chlodovech nabídku neodmítl a přišel jej navštívit. Sešli se na ostrově v řece Loiře, jež leží poblíže vesnice Amboise v oblasti města Toursu, promluvili spolu, pojedli i a potom se v míru rozešli, přislíbivše i přátelství. Již tenkrát si mnozí z obyvatel Galie ze srdce přáli, aby Frankové byli jejich pány.“ Je možné, že Alarich tehdy přistoupili na placení tributu, což mohlo mít za následek drastické znehodnocení jejich měny. Platil–li potom tribut bezcennými mincemi, je sotva překvapením, že roku 507 následovala franská odveta.
• Alarich jedná s Chlodvíkem
Roku 502 se králové Alarich II. a Chlodvík setkali na ostrůvku uprostřed Loiry poblíž Amboise a dohodli se zachovávat dosavadní územní status quo. Je rovněž možné, že se Alarich zavázal platit Chlodvíkovi určitou daň. A tím bychom mohli vysvětlit poznámku Avita z Vienny, že příčinou pádu vizigótského království bylo obrovské znehodnocení gótských mincí. Kdyby totiž Alarich platil Chlodvíkovi odvody v znehodnocené měně, nebylo by divu, že by Frankové zaútočili.
• Narození gótského prince
Králi Alarichovi a jeho manželce Theudigotě, dceři ostrogótského krále Theodericha Velikého, se narodil syn a nástupce trůnu Amalarich.
Itálie
• Spory o papežský stolec
Vyřešit spor mezi papežem Symmachem a vzdoropapežem Laurentiem přijelo do Říma na 115 biskupů. Ti se nejdříve sešli v kurii „ad Palmam“ (proto palmarijská synoda), poté v Juliově bazilice (S. Maria Trastevere), ale nakonec jednání kvůli věčným kraválům přeložili do kostela sv. Kříže Jeruzalémského. Laurentiovi straníci však zbraněmi zaútočili na Symmachův průvod, ubírající se na jednání, a samotného papeže se snažili ukamenovat. Nakonec biskupové shromáždění v bazilice sv. Petra zprostili Symmacha obvinění z bludů, neřestného způsobu života a zneužívání církevního majetku s odůvodněním, že papeže může soudit jedině Bůh, a silou jej dosadili zpět na papežský stolec, zatímco Laurentia slavnostně prokleli. Symmachovo vítězství však klid do Říma nepřineslo, neboť do konfliktu se zapojily nejenom znepřátelené senátorské rody, ale pravděpodobně i cirkové strany Zelených a Modrých. Ještě po následující dva až tři roky tak tekla po ulicích města Říma krev; papežovy protivníci jeho přívržence vraždili, mnoho duchovních zmlátili, plenili i kláštery a ani s jeptiškami nezacházeli příliš slušně.
Na 6. 10. byla do sv. Petra svolána další synoda, na níž přítomní biskupové a římští duchovní ve snaze eliminovat vliv světských úřadů na volbu papeže odmítli Odoakerův dekret, v němž tento vládce Itálie požadoval, aby se volba konala v přítomnosti královských zmocněnců.
• Král Theoderich ovládl Sirmium
Třebaže se král Theoderich po celou dobu své vlády snažil udržovat dobré vztahy s císařem Anastasiem, přesto došlo mezi nimi více než jednou k ozbrojenému konfliktu. Roku 502 vyrazila ostrogótská armády proti Gepidům ovládající bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) i s přilehlým okolím. Průběh této válečné kampaně není znám, přesto se zdá, že strategických cílů bylo dosaženo, když se Gepidové pravděpodobně v důsledku jakýchsi vnitřních rozporů nezmohli na účinnější odpor. Císař však chápal Theoderichovu expanzi východním směrem jako ohrožení vlastních zájmů. (504)
Čechy
• Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Rok 503
Římská říše
• Římsko–perská válka
Boje na východní frontě pokračuje již druhým rokem: Peršané pronikli prokopanou podzemní chodbou do obležené Amidy (Diyarbakir, Turecko) a zmocnili se města; vraždám učinil přítrž až král Kabades. Poté, co ve městě zanechali posádku o síle tisíce mužů, se s kořistí a zajatci vrátili domů. Císař Anastasios I. vyslal do akce vojsko, jehož velením mj. pověřil Flavia Aerobinda Dagalaipha, zetě bývalého západořímského císaře Olybria, a Patrikiola a jeho syna Vitaliana (známého to „bojovníka za ortodoxii“ z let 513 – 515).
• Římsko–perská válka
Roku 502 vyrazil perský král Kavád do útoku proti římské říši a jeho vojsko v dobře připraveném tažení rychle postupovalo; po dobytí Theodosiopole (Erzerum,Turecko), hlavního města římské Arménie, a Martyropole, Peršané oblehli významné město Amidu (Diyarbakir, Turecko), které padlo v lednu roku 503.
Římská reakce byla zpočátku překvapivě slabá, neboť pravděpodobně v důsledku velkého vpádu Bulharů roku 502 byla hlavní masa armády soustředěna na Balkáně. Válka však po počátečních perských úspěších ustrnula na mrtvém bodě a ani mohutná římská protiofenzíva podniknutá s početnými silami roku 503 ničeho nedosáhla. Teprve roku 505 došlo k průlomu.
• Římsko–perská válka (zdroj)
502) Bojové operace roku 502 začali Peršané útokem do římské Arménie, kde se zradou zmocnili pevnosti Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Od ní se pak vydali na jih, aby napadli Martyropoli (Silvan, Turecko), která se jim vzdala. Od Martyropole postupovali k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a dlouho a pracně ji obléhali od října roku 502 až do ledna roku následujícího, kdy město padlo díky nedbalosti jistého mnicha, který místo střežení jedné hradební věže popíjel víno a usnul. Následný masakr civilního obyvatelstva přerušil až samotný perský král na zásah jistého kněze. Ty, co přežili, si pak odvedl jako zajatce, přičemž ve městě zanechal posádku o síle třech tisíc mužů.
Když císař Anastasius obdržel zprávu o perském útoku, poslal ke Kavadovi svého vyslance Rufina s návrhem mírových podmínek, mezi nimiž bylo i obnovení plateb. Kavad však o mírové řešení konfliktu nestál a římského vyslance pouze u sebe zdržoval až do pádu města a pak jej s touto zprávou poslal do Konstantinopole. Anastasius tedy zvedl hozenou rukavici a odpověděl silou. Pro perskou kampaň však shromáždil zcela nedostatečnou armádu o počtu 15.000 mužů, jejíž velení celkem nešťastně svěřil třem velitelům tak, jak to bylo zvykem ve válkách proti Isaurům: magistru militum per Orientem Areobindovi, Asparovu pravnukovi z matčiny strany a zeti západního císaře Olybria, a dvěma magistrům militum in praesenti a svým synovcům Patriciovi a Hypatiovi, jejichž vojenské schopnosti rozhodně nebyly takové, aby je k něčemu takovému předurčovaly. (Jan Skylitzes a Marcellinus mluví o dvanácti tisících mužích pod Areobindem a čtyřmi tisíci muži pod Patriciem a Hypatiem. K jejich podřízeným velitelům pak patřil budoucí císař Justinus, Patriciolus a jeho syn Vitalianus, thrácký vzbouřenec z roku 513.)
Úspěšný protiútok do oblasti města Nisibis zahájil v květnu roku 503 Areobindus, který však – když nepřítel shromáždil dostatečné síly – ustoupil do Constantiny (v provincii Mesopotamia) a ze žárlivosti nepodpořil své spoluvelitele na jejich tažení proti Amidě. V srpnu tohoto roku pak Peršané napadli Patriciův a Hypatiův tábor v Siphriosu (devět mil od Amidy), zničili jejich předsunuté oddíly a poraženou armádu zahnali za Eufrat do Samosaty (Samsat, Turecko).
Kavad se nyní rozhodl napadnout Edessu (Urfa, Turecko), kam se přesunul Areobindus. Edessa přestavovala pro každého perského krále velkou výzvu, neboť to bylo centrum křesťanské víry těšící s z ochrany samotného Krista. Podle jedné legendy vládl tomuto městu jakýsi Abgar, přítel císaře Augusta, který na sklonku svého života strašně trpěl dnou. Proto není divu, že když slyšel o Ježíšových zázračných uzdraveních, tak jej vyzval, aby opustil zemi nevěřících, přijel do Edessy a strávil zde zbytek svého života. To Ježíš sice odmítl, ale Abgarovi slíbil vyléčení jeho nemoci v dopise, v němž Edessané později objevili dodatek se slibem, že jejich města se nikdy nezmocní nepřítel. Ti měli bezmeznou důvěru v tento svatý slib, a proto text tohoto drahocenného dokumentu nechali napsat na vrata jedné z městské brány, aby jako jakýsi amulet chránila jejich město.
Také se říká, že saracénský náčelník Namán přesvědčil Kavada, aby vytáhl proti Edesse, a hrozil, že se zde dopustí ještě horších skutků než v Amidě. Dopadl však špatně, protože na zásah vyšší moci utrpěl těžké zranění na hlavě, kterému po dvou dnech plných bolesti podlehl. Peršany však toto znamení od jejich záměru neodradilo a pokračovali proti Edesse, přičemž v cestě jim stála Constantina, která jim téměř padla do rukou. Zdejší Židé se totiž spikli a chtěli jim vydat město do rukou – typický příklad nebezpečí, jenž hrozil moci Římanů v jejich východních provinciích. Když však vyšel tento jejich záměr najevo, vrhli se rozzuření Řekové na Židy a pobili všechny ty, které mohli najít.
Ve svých nadějích zklamaný Kavad tak pokračoval přímo k Edesse, kterou po několik týdnů neúspěšně obléhal (17. 9.) Areobindus mu pak napsal dopis s těmito slovy:
„Teď vidíš, že město není tvé ani Anastasiovo, ale je to město Kristovo, jenž mu požehnal, takže odolá tvým zástupům.“
Přes toto optimistické prohlášení však považoval za moudré podpořit odchod Peršanů částkou ve výši 2.000 liber zlata a odevzdáním rukojmí. Tato jeho taktika nakonec slavila úspěch a Peršané se začali stahovat. Pak však Kavad požadoval část platby ještě před stanoveným termínem a když byl odmítnut, vrátil se, aby obnovil blokádu města. Brzo však poznal nereálnost celého svého podniku a definitivně odtáhl. (→504)
• Mír mezi Římany a Araby
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.
Perská říše
• Král Kobad vede válku proti Římanům (zdroj)
502) Císař Anastasius poslal na obranu svých pohraničních měst před Peršany silnou armádu a její velení svěřil čtyřem velitelům: Areobindovi, stejnojmennému vnukovi gótského velitele, který se proslavil v perské válce Theodosiově, Celerovi, veliteli své stráže, Patriciovi z Frýgie a Hypatiovi, svým vlastním synovcům. Ale tato armáda, prý početnější než Řím kdy proti Peršanům nasadil, neměla jednotné velení a každý z velitelů operoval samostatně. Také nástup Římanů do války byl tak pomalý, že nejenom že nezachránili Amidu před zkázou, ale dokonce Kobadovi umožnili – poté co ve městě zanechal malou posádku – v poklidu ustoupit i s kořistí a zajatci do pevnosti Nisibis a zaujmout výhodné pozice v pohraničí.
když pak Areobindos přitáhl k Amidě a zjistil, že Peršané již odtáhli, nezdržoval se obléháním jejich posádky a postupoval stále vpřed s úmyslem přenést válku na nepřátelské území. Když však pustošil provincii Arzanénu ležící východně od Amidy, donesly se mu zprávy, že král Kobad proti němu táhne s veškerou svou brannou mocí. Otočil se tedy a uprchl do Constantiny (Visansehir, Turecko) tak rychle, že Peršanům zanechal celý svůj tábor i se zásobami. Mezitím další římská armáda pod velením Patriciovým a Hypatiovým jdoucí v Areobindových stopách narazila na Kobadovy předsunuté hlídky sestávající se z osmi set Ephthalitů a do jednoho je vyhladila. Protože však tito Římané ani netušili, že se nacházejí poblíž hlavní perské armády, v klidu se utábořili na březích jisté říčky. A právě v době, kdy se koupali a snídali, byli napadeni nepřítelem, který je prakticky všechny rozsekal na kusy.
Po celou tuto dobu, kdy byl král Kobad přítomen na bojišti a osobně řídil bojové operace, se pro něj válka vyvíjela příznivě a lze předpokládat, že by tomu tak bylo i nadále. Římští generálové totiž byli neschopní a nejenom že nepostupovali jednotně, ale dokonce stále vyvolávali vzájemné spory, své muže pak neměli pod kontrolou a veleli jim mizerně. A vojáci jim nedůvěřovali, neplnili jejich rozkazy a jenom si stěžovali na nezvyklé útrapy této kampaně, která se stále více prodlužovala do zimních měsíců. Všechny trumfy tak byly v rukou Peršanů. Ale právě tehdy, když Kobad vítězil, propukla na severovýchodě jeho impéria vážná krize, jejíž řešení si vyžadovalo jeho osobní účast. Předal tedy velení války proti Římanům svým generálům a ještě před koncem roku 503 opustil mezopotamské bojiště, aby čelil invazi svých odvěkých nepřátel Ephthalitů. (→504)
Galie
• Fransko–burgundské spojenectvíRoku 503/505/506 navázal burgundský král Gundobad pevné spojenectví s franským králem Chlodvíkem I. zaměřené proti vizigótskému králi Alarichovi II.
Itálie
• Benedikt odchází z jeskyně do kláštera
Sv. Benedikt z Nursie přijal nabídku na vedení jedno opatství, a proto opustil svoji poustevnu v jeskyni u jezera Subiacu. Na novém působišti však narazil na takové nepochopení ostatních mnichů, že se s mnoha svými žáky vrátil.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 500
Galie
• Občanská válka v Burgundsku
Konflikt mezi burgundským králem Gundobadem z Lyonu a jemu podřízeným bratrem Godegisilem ze Ženevy přinesl franskému královskému rodu Merovejců další šanci k expanzi do oblasti řeky Saôny. Godegisil získal za příslib ročního tributu a odstoupení části území na svoji stranu svého švagra franského krále Chlodvíka I. a Gundobada vojensky napadl. Koalice zvítězila v bitvě na řece Ouché a oblehla město Dijon. Poražený Gundobad se stáhl do Avignonu, nakonec však kapituloval a uzavřel mírovou smlouvu, v níž se zavázal k výplatě tributu a souhlasil se spojenectvím proti Vizigótům, aniž tehdy ještě došlo k záboru burgundského území. Na Godegisilovu zradu však nezapomněl a příštího roku jej vojensky napadl.
• Narození prince Chlothara
Králi Chlodvíkovi a jeho manželce Chlotildě se narodil nejmladší syn Chlothar.
• Smrt patronky města Paříže
Kolem roku 500 zemřela sv. Jenovéfa, jenž sehrála důležitou roli při obraně Paříže v době Atilova vpádu do Galie.
Itálie
• Návštěva krále Theodericha v Římě
Král Theoderich se snaží zklidnit situaci po dvojí volbě papeže Symmacha a Laurentia roku 498, a proto se poprvé osobně obtěžoval do Říma. Římané jej přivítali s císařskými poctami a na most přes řeku Anio nebo na úpatí Mons Marius vyšel vstříc „druhému Traianovi“ rozradostněný římský lid, senát a duchovenstvo v čele s papežem Symmachem. Ariánský panovník a katolický klérus se k sobě chovali s maximálním respektem – Theoderich nejdříve „spěchal k sv. Petru na modlitby jakoby byl katolík“, poté prošel pod slavobránami na mostě u Hadrianova mauzolea a vstoupil města, aby se ubytoval se ve starém císařském paláci na Palatinu. Pozoruhodné je, že touto režií, tzn. nejdříve pozdravit knížete apoštolů a pak teprve vstoupit do Říma, se řídili kromě Karla Velikého i všichni středověcí římští císaři.
Dalším bodem Theoderichova programu byla návštěva kurie, kde si vyslechl oslavnou řeč z úst Boëthiových. Nedaleko senátní budovy na místě zvaném Palmam nebo Palma Aurea mu postavili tribunu, ze které promluvil k lidu. Krátkou řeč mu sepsali rétorové a král ji pouze přednesl špatnou latinou. Snad dokonce jenom ústy svého sekretáře prohlásil a do měděných desek poručil vyrýt, že všechny nařízení dřívějších císařů zůstávají v platnosti, že vyčleňuje pro lid a chudinu každoroční příděl obilí a že věnuje peníze na opravu hradeb a císařského paláce. (Mezi jeho posluchači se nacházel i africký opat Fulgentius, oběť vandalského pronásledování, který přišel do Říma ze Sicílie. Zbožný poutník našel Řím ještě v relativně zachovalém stavu, neboť prý uchvácen krásou města vykřikl: „Jak krásný musí být nebeský Jeruzalém, když už pozemský Řím září takovou nádherou.“) Theoderich zůstal ve městě šest měsíců a za tu dobu se mu podařilo Symmachovy a Laurentiovy přívržence trochu přivést k rozumu. Jakmile se však vrátil do Ravenny, propukly kravály nanovo.
• Theoderichova sňatková politika
Po porážce Burgundů zaměřil franský král Chlodvík svůj žádostivý zrak na bohaté vizigótské državy v jižní a střední Galii, což znepokojilo jak vizigótského krále Alaricha II., tak jeho tchána ostrogótského krále Theodericha. Italský král tedy pokračoval v budování obranného spojenectví germánských států a tento rok provdal svoji ovdovělou sestru Amalafridu – z prvého manželství měla mladší(?) dceru Amalabergu a staršího(?) syna Theodahada – za taktéž ovdovělého vandalského krále Thrasamunda. Do severoafrického Kartága odjela Amalafrida v doprovodu tisíce šlechticů a manželovi jako věno odevzdala sicilské město Lilybeum (Marsala) a pět tisíc vojáků, kteří měli údajně posílit jeho již slábnoucí brannou moc. (Spojenectví těchto dvou germánských států, ve kterém však první housle hráli Ostrogóti, se však ukázalo jako vratké.) Theoderichova snaha propojit pomocí sňatků všechny důležité vládnoucí germánské dynastie je zřejmá i ze sňatku jeho neteře Amalabergy s Hermenefredem (Herminifridem, Hermenafridem), králem Durynků (±510).
• Theoderichova sňatková politika
Poslal vyslance k Lodoinovi, králi Franků, a požádal jej o jeho dceru Audefledu. Lodoin, a také jeho synové Celdebert, Heldebert a Thiudebert, mu ji ochotně a rád dali, neboť se domnívali, že tímto svazkem bude vytvořen spolek a že budou spojeni s národem Gótů. Ale toto spojení nebylo zárukou míru a harmonie, protože mezi sebou návzájem zuřivě bojovali znovu a znovu o země Gótů; ale Gótové Frankům nikdy nepodlehli, dokud Theodoric žil.
Předtím, než měl dítě od Audefledy, Theodoric měl děti s konkubínou, dcery zplozené v Moesii, jednu jménem Thiudigoto a druhou Ostrogotho. Brzy poté, co přišel do Itálie, provdal je za sousední krále, jednu Alarichovi, králi Visigótů, a druhou Sigismundovi, králi Burgundů. Nyní Alaric zplodil Amalirica. Když se jeho dědeček Theodoric staral a chránil ho - neboť sám ztratil oba rodiče v časech svého dětství - zjistil, že Hispánii žil Eutharic, syn Veterika, vnuk Beremuda a Thorismuda, a potomek národa Amalů, mladý muž, chrabrý a duchaplný a zdravého těla. Theodoric pro něj poslal a dal mu za ženu svoji dceru Amalasuenthu. A aby mohl rozšířit svoji rodinu, jak je to jen možné, poslal svou sestru Amalafridu - matku Theodahada, jenž byl poté králem -, do Afriky jako ženu Thrasamundovi, králi Vandalů, a její dceru Amalabergu, jež byla jeho vlastní neteří, spojil s Herminefredem, králem Durynků.
• Sv. Benedikt odchází k poustevníkům
Kolem roku 500 ukončil zakladatel benediktýnského řádu Benedikt z Nursie (sv. Benedikt) svá římská studia. Nevěnoval se však světské kariéře, ale v necelých dvaceti letech se připojil k poustevníkům a po tři roky s nimi žil v jeskyni u jezera Subiacu. Protože se k němu postupně přidávala řada podobně smýšlejících lidí, založil pro ně v okolních horách dvanáct malých klášterů. Přední patriciové mu přiváděli své děti na vychování: senátor Equitius syna Maura, pozdějšího apoštola Galie, a Tertullus Placidia, apoštola Sicílie.
• Narození budoucího papeže
Před rokem 500 se v aristokratické rodině narodil budoucí papež Vigilius.
Římská říše
• Válečné tažení proti Bulharům
Protože devastující nájezdy Bulharů podnikané na severní hranici impéria od roku 493 neustávaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem. Tažení však skončilo katastrofou. V bitvě na dnes nelokalizované řece Tzurta byla Aristova armáda rozprášena, přičemž třetina vojska zahynula buď na útěku nebo při zhroucení přetíženého říčního břehu. Bitva na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal.
• Romanos poráží ArabyKolem roku 500 byli poraženi velitelem Palestiny Romanem, který zde velel v letech 489 – 501, arabští Kindovci a Ghassánovci vedení Hudžrem a Džabalou. Římané tehdy získali zpět ostrov Jotabé (ovládnut arabským náčelníkem Amr il–Kajs krátce před rokem 474), ležící v Rudém moři při vstupu do Akabského zálivu (snad dnešní Tirán), velmi důležitý pro obchodní spojení mezi východem a západem, neboť zde přistávaly všechny lodi, plující se zbožím z Indie. Ostrov pak byl pronajat společenství římských obchodníků. Král Kindovců Hudžra byl v tomto souboji s Římany zajat.
Ghassánovci se brzy po své porážce Romanem stali vazalským státem východního Říma a jeho trvalými spojenci. Centrum tohoto státu leželo v Džábii u Damašku, obyvatelé se zabývali především obchodem a chovem dobytka a co se týče náboženství, přijali monofyzitickou formu křesťanské víry. Na druhou stranu Kindovci pod novým vládcem ibn Madím–Karibem zaútočili na říšské provincie ještě jednou, a to někdy v roce 501 nebo 502. Třebaže při tomto vpádu dosáhli poněkud lepších výsledků, i oni zavřeli po vypuknutí války s Persií roku 503 mír.
• Kolem roku 500 pronikli Peršané až k egyptské Alexandrii a spálili její předměstí. Nic víc však vojensky nedosáhli.
• Roku 500/508 se hlídači medvědů v konstantinopolském cirku původem z Kypru narodila dcera Theodora, pozdější císařovna a manželka císaře Justiniána I.
• Počátkem 6. století ovládli Avaři rozsáhlá území východně od Kaspického moře.
Británie
• Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
V roce 499/500 zvítězilo domácí britské obyvatelstvo pod vedením legendárního krále Artuše nad germánskými Sasy v bitvě na Mons Badonicus (hora Bado – Bath snad někde v dnešním východním Dorsetu). Artuš je možná totožný s římským vojevůdce Ambrosiem Aurelianem, synem Vortigernova soupeře Ambrosia.
• Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
Gildas píše píše o tragédii způsobené útoky barbarů toto:
„Sotva se vrátili [Britové, zřejmě žádající pomoc od Flavia Aëtia] do své země, už tam na svých korábech přistály nepřátelské hordy Piktů a Skotů… Tyto dva kmeny se částečně liší ve svých zvycích,avšak spojuje je nenasytná touha po krvi a to, že si své ubohé obličeje zakrývají vlasy, místo aby si zahalili oděvem ty části těla, které to vyžadují. Zmocnili se celého severu a všech přilehlých částí až k Hadrianovu valu. Tento val hlídá ustrašená a boje neschopná posádka. Nešťastní obyvatelé jsou tlačeni od opevnění směrem k jihu a jejich polonazí nepřátelé je přibíjejí k zemi svými zahnutými zbraněmi. Co mám ještě dodat? Obyvatelstvo opouští vysoký val a svá města a dává se na útěk ještě zoufalejší než kdykoli předtím. A nepřítel je znovu pronásleduje a opět dochází k vraždění ještě krutějšímu než dříve. Jako řezníci čtvrtí jehňata, tak s našimi politováníhodnými občany zacházejí nepřátelé, pokud je vůbec na místě přirovnat jejich způsoby k životu divokých šelem, neboť se živí krádežemi a vraždí jen kvůli troše jídla.
Tyto pohromy zvnějšku ještě násobily domácí nesváry,až k neštěstím docházelo tak často, že země byla zcela zbavena potravy s výjimkou té, jež se dala opatřit lovem. Proto ubožáci, kteří ještě zbyli, znovu napsali mocnému Římanovi Aetiovi Flaviovi – Aetiovi,třikrát zvolenému konzulem, Britové přednášejí své nářky:
„Barbaři nás ženou do moře, moře nás žene k barbarům. Mezi těmito dvěma způsoby smrti jsme buď pobíjeni, nebo se topíme.“ Pomoci se jim však nedostalo. Zoufalý hlad mezitím donutil mnohé, aby se lupičům podrobili… Jiní se však nikterak nevzdávali, nýbrž na ně nadále útočili z hor, jeskyní, průsmyků a lesů. A pak poprvé, když nedůvěřovali již nikomu jen Bohu, pobili své nepřátele, kteří po mnoho let plenili jejich zem… Načas byla troufalost našich protivníků zkrocena, ne však bezbožnost našich vlastních lidí. Nepřítel opustil naše občany, ti ale neopustili své hříchy.“
Nenius nám sděluje to, co Gildas opomíjí – jméno onoho britského vojáka, který dobyl slavného vítězství u Mount Badon. Toto jméno nás přenáší z mlhavé, matně se rýsující historie do říše fantazie. Z ní se noří květnatá, historicky nepotvrzená, nejasná, zato však zářivá legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Kdesi na ostrově shromáždil velký vojevůdce ozbrojené římskobritské síly a v bitvě na život a na smrt barbary porazil. Kolem něho, kolem jeho jména a činů se skví vše, co jen může romantický příběh a poezie poskytnout. Nenius svou latinou pedantsky popisuje dvanáct bitev, jež se všechny odehrály na neidentifikovatelných místech s protivníky, o nichž nevíme více, než že to byli pohané.
Moderní bádání možnost zcela sprovodit Artuše ze světa nepřipouští. Nejnovější a nejzasvěcenější autoři se váhavě, avšak jednomyslně shodují v tom, že Artuš skutečně existoval. Nemohou sice říci, kdy přesně v onom temném věku žil, ani kde vládl a sváděl bitvy,jsou však připraveni uvěřit, že to byl významný britský válečníkem, který pronesl planoucí pochodeň civilizace všemi bouřemi a svým mečem zaštítil věrné pokračování toho, co se až do té doby podařilo uchovat v paměti. Všechny čtyři skupiny keltských kmenů sídlících na obdělávaných pahorkatinách Británie milovaly artušovské legendy a každá z nich prohlašovala, že právě na jejím území Artuš konal své hrdinské činy. Po jeho říši či území se pátralo od Corwallu až po Cumberland.
Artuš údajně získal titul Dux Bellorum. Co by však mohlo být přirozenějším čí nezbytným skutkem než uznat vrchního velitele novým britským knížetem,o jehož vyslání Britové ostatně žádali Aetia už před padesáti lety? Jakmile se Artuš stal velitelem pohyblivých polních oddílů,přesouval se z jedné části země do druhé a sjednocoval místní ozbrojené síly v každé oblasti. Debaty na téma,kde působil,tedy nevyžadují další vysvětlení.
Čtvrté století se nadto stalo svědkem stále rostoucího významu jízdy ,která na bitevním poli získala dominantní postavení. Čas pěchoty na nějakou dobu pominul, čas legií minul zcela. Sasové útočili pěšky, bojovali meči a kopími a v jejich výzbroji téměř zcela chybělo brnění. Proto pro ně mohla být obyčejná malá jednotka římské jízdy neporazitelným nepřítelem. Pokud nějaký velitel jako Artuš shromáždil oddíl jezdců chráněných pancířem,mohl se svobodně pohybovat po celé Británii, postavit se kdekoliv do čela místního odporu proti Sasům a znovu a znovu vítězit.
Artušova „dvanáctá bitva“, říká Nennius, „se odehrála na Mount Badon,kde padlo v jediném dni devět set šedesát mužů jen útokem Artušovým, a nikdo je neporazil, jen on sám. A ve všech svých bitvách zvítězil. Jeho protivníci však vždy, když byli v boji přemoženi, hledali pomoc v Germánii a jejich řady bez ustání rostly.“ Všechny pokusy lokalizovat dějiště bitvy u Mount Badon ztroskotaly. Stovka učených výzkumů nepřinesla žádné výsledky. Pokud se však bojovalo na území, o něž se vedl spor, s cílem zastavit postup nájezdníků z východu, pak by byl nejpravděpodobnějším uchazečem Liddington Camp, který shlíží na Bradbury ležící nedaleko Swindonu.
Na druhé straně datum bitvy jsme schopni stanovit s neobyčejnou přesností. Gildas tvrdí, že k ní došlo před čtyřiceti třemi lety a jedním měsícem ode dne, kdy píše své řádky, a že si toto datum dobře pamatuje, protože se shoduje s datem jeho narození. Z jeho knihy víme, že král severního Walesu Maelgwyn byl v době, kdy psal, ještě naživu. Podle análů z Cambrie Maelgwyn zemřel na mor roku 547. Gildas tedy musel psát nejpozději tohoto roku, a jestliže k bitvě došlo o čtyřicet tři let dříve, pak by to mělo být v roce 503. Pro kontrolu máme k dispozici i irské anály, které tvrdí, že Gildas zemřel v roce 569 nebo 570. Pravděpodobně se tedy narodil po roce 490, a proto se zdá jisté, že se bitva odehrávala mezi lety 490 a 503.
Gildas také tvrdí (zdroj), že mír vydobytý u Mons Badonicum trval až do jeho časů, tedy padesát let let po bitvě, kdy existovalo pět britských království, jimž vládli zlí „tyrani“ [Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Gwent?]. Jak však dokládají odkryté hřbitovy, germánští vetřelci po celou tu dobu vytrvale postupovali dál do vnitrozemí, vzhůru údolím Temže, na západ z Východní Anglie a na sever z Wessexu. Anglosaská kronika uvádí, že v padesátých letech 6. století postoupili Sasové z Wessexu do Wiltshiru; v roce 571 uchvátili rozsáhlý úsek jižní části střední Anglie; roku 577 zvítězili v rozhodující bitvě u Dyrhamu (hrabství Gloucester), a získali tak Gloucester, Cirencester a Bath.
• Jak Britové, vedení Římanem Ambrosiem, dobyli prvního vítězství nad národem Anglů
Když se však nepřátelská vojska poté, co pohubila a na všechny strany rozehnala ostrovní obyvatelstvo, vrátila domů, začali i ostrované pomalu nabývat sil a odvahy, vyšli z úkrytů, do kterých se skryli, a v jednomyslné shodě vzývali nebeskou pomoc, aby nebyli zcela vyhubeni a zničeni. V té době byl jejich velitelem Ambrosius Aurelianus, schopný člověk, který patrně jediný přežil vylíčenou pohromu římského národa [450], v ní zahynuli i jeho rodiče, nositelé královského a velmi vznešeného jména. Pod jeho velením sebrali Britové síly a vyzvali vítěze k bitvě, z níž si sami s pomocí Boží odnesli vítězství. Od té doby vyhrávali jednou občané, jindy nepřátelé, až do roku obléhání Badonského pahorku, kdy své nepřátele zkrušili těžkou pohromou. bylo to čtyřiačtyřicet let poté, co přišli do Británie. Ale o tom později.
• Narození Gildase, řečeného MoudrýKoncem 5. století se ve skotském městě Dumbartonu narodil mnich Gildas Moudrý, autor spisu „O pádu a dobytí Británie“ (De excidio et conquestu Britanniae), ve kterém popisuje dějiny této země pod vládou Římanů a ostře odsuzuje pětici současných králů pro jejich nepravosti.
Čechy
• Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Rok 501
Římská říše
• Nájezdy Arabů na území říše
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.
• Císař Anastasius připravil lid o oblíbenou zábavu (zdroj)
(499) Bezpečnostním rizikem pro celou Konstantinopol byl pohanský svátek Brytae, při němž se slavilo především tancem. Roku 501 však cirkové démy vyvolaly výtržnosti, při nichž byl dokonce zabit nemanželský syn císaře Anastasia. Císař tedy tyto oslavy v celém impérium zakázal.(→511)
Galie
• Smrt burgundského krále Godegisila; jediným vládcem je Gundobad
S podporou vizigótského krále Alaricha II. napadl burgundský král Gundobad svého bratra Godegisila ze Ženevy, v bitvě jej porazil a zahnal na útěk. Godegisil se uchýlil do jihogalského města Vienny, kde jej však vojáci i s místním ariánským biskupem zavraždili v kostele. Gundobad tak ovládl celé burgundské království, správu Ženevy ale svěřil svému synovi Sigismundovi. Nelibě však nesl to, že vizigótskou pomoc byl nucen zaplatit podstoupením města Avignonu, a proto se v příštím fransko–vizigótském konfliktu (507) již postavil na stranu franského krále Chlodvíka I.
• Tento rok vznikl psaný zákoník burgundského práva Lex Gundobana.
Itálie
• Spory o papežský stolec
Smíření v římské církvi, kterého roku 500 dosáhl král Theoderich svojí osobní návštěvou v Římě, netrvalo dlouho. Čelní představitelé procísařské strany, duchovní i senátoři, mezi nimi zvláště Festus a Probinus, povolali vzdoropapeže Laurentia zpět do města a v obšírném listě obvinili papeže Symmacha z bludů, neřestného způsobu života a zneužívání církevního majetku. Konflikt byl tak vážný, že někteří dokonce požadovali po ariánském králi Theoderichovi, aby vyřešil spornou volbu, o což se panovník opravdu úzkostlivě snažil. Nakonec Symmacha internoval a do čela církve postavil biskupa Petr z Altina, který svolal další synodu. Ani ta ovšem situaci nevyřešila a vzájemné potyčky v ulicích Říma mezi Symmachovými a Laurentiovými straníky pokračovaly až do roku 506.
• Spory o papežský stolec
Církevní vztahy mezi Římem a Konstantinopolí ovlivňovaly politickou situaci v Itálii prakticky po celou dobu vlády ostrogótského krále Theodericha. Všechny důležité římské rody (nyní již výhradně křesťanské) musely totiž nějakým způsobem zaujmout postoj k schismatu vyvolanému Henotikonem císaře Zenona. Senátor Fetus pak při své politické misi do Konstantinopole roku 497 informoval císaře, že je určitá naděje na smíření mezi Západem a Východem a že je možno papeže Anastasia přesvědčit, aby Henotikon podepsal. Když se ale vrátil zpět do Říma, byl papež Anastasius již mrtvý.
Nicméně Festus reprezentoval názory jen jedné senátorské skupiny, kdežto jiná vlivná skupina senátorů stála striktně proti jakémukoliv kompromisu v teologických otázkách. Tyto neshody se pak plně projevily při volbě nového papeže, kdy se ve stejný den (tj. 22. 11. 498) pontifikátu ujali Festův člověk Laurentius, zastánce smíření s Východem, a kandidát ortodoxních Symmachus. Církvi tak vládli dva konkurenční papeži a jejich početní a bojovně naladění přívrženci proměnili ulice města Říma na několik let v krvavé bojiště. Situace nakonec došla tak daleko, že se italští katolíci obrátili na svého ariánského krále, aby spornou záležitost rozhodl. Theoderich sice jen nerad zasahoval do církevních záležitostí, avšak aby zajistil Itálii klid, slíbil vydat konečné rozhodnutí. Třebaže si byl vědom svých závazků vůči Festovi, nechal se nakonec ortodoxním duchovenstvem severní Itálie přesvědčit, že právoplatně zvoleným papežem je Symmachus (roku 499).
Tímto královým arbitrážním výrokem však celá causa neskončila, protože Symmachus se choval natolik autoritářsky a nekompromisně, že se o dva roky později musel obhajovat na církevní synodě. Shromáždění biskupové však všechny obvinění proti němu smetli se stolu a potvrdili jej legitimním papežem. Přesto jej toto jeho chování odcizilo Theoderichovi, který neudělal nic proto, aby odstranil Laurentia neustále vznášejícího své nároky na papežský stolec. Teprve roku 505 došlo k obratu.
Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.
Perská říše
• Král Kobad se vrací na trůn (zdroj)
(498) Perský král Zamaspes vládl po dva až tři roky, snad v letech 498 – 501. Armáda sice na něj naléhala, aby svého svrženého bratra Kobada usmrtil, ale on nechtěl použít tak extrémního prostředku k zajištění své mocenské pozice, a proto jej pouze uvěznil v „Hradu zapomnění“
Kobad však obelstil své stráže a utekl k Ephthalitům, aby je požádal o podporu a hlavně o vojenský kontingent, s nímž by se opět mohl zmocnit trůnu. A opravdu tamní chán jej velmi dobře přijal a jeho požadavkům vyhověl – ostatně již jednou intervenoval v jeho prospěch proti jeho strýci králi Balasovi [487]. Kromě toho byl Kobad jemu formálně podřízený panovník, s nímž dosud nebyly žádné větší problémy. A proto jej zasnoubil s jednou ze svých dcer a propůjčil mu armádu o síle třiceti tisíc mužů. Kobad se pak vrátil do Persie a nabídl Zamaspovi bitvu. Ten však nechtěl riskovat střet, a proto se mu podrobil, uvolnil trůn a jako soukromá osoba odešel do ústraní. Velmi dobře totiž věděl, že nemá příliš velkou podporu a že mnozí požadují návrat jeho bratra. O tom, jak se k němu Kobad zachoval, se informace rozcházejí. Podle Procopia byl krutým způsobem Peršanů oslepen, zatímco Mirkhond uvádí, že se mu od bratra dostalo nejenom milosti, ale i projevů náklonnosti a laskavosti…
• Král Kobad se vrací na trůn
Roku 498 zosnovala vysoká šlechta a hlavy kněžstva spiknutí proti králi Kavádovi, který byl sesazen a postaven před shromáždění velmožů k soudu. Jeden šlechtic jménem Gusanastadés (v perském znění Gušnaspdatát), místodržící v území na hranicích hefthalitské říše, vytáhl při své řeči nožík, kterýmsi Peršané ořezávali nehty, a pohrávaje si s ním, vyzval je, aby krále zabili. Řekl jim:
„Vidíte tento nožík, nejdražší Peršané! I když je věcí zcela nepatrnou, dá se jím teď pořídit víc než dvaceti tisíci obrněnými rytíři o trochu později.“ Ale šlechta se zalekla a rozhodla se krále odstranit doživotním uvězněním. V Persii byl hrad zvaný, „Pevnost zapomenutí“, do něhož byli zavíráni ti, kteří měli být pro svět navždy ztraceni a jejichž jména se nesměla již vyslovovat. V těchto vězeních byli státu zvláště nebezpeční lidé vydáni smrti mezi hladovými krysami. Do této pevnosti byl tedy uvržen král, aby tam zahynul. Ale kupodivu bylo dovoleno jeho manželce a sestře v jedné osobě, aby za ním docházela. Vrchní žalářník se do ní zamiloval a žádal ji, aby mu byla po vůli. Když se o tom král dozvěděl, nastrojil plán, jak z vězení uniknout. Jedni vypravují, že žena přišla do vězení s otrokem, nesoucím králi koberec, král se dal do koberce zabalit a otrok ho vynesl ven. Když žalářník ženu vyzýval, aby vysvětlila, proč koberec vynáší, oznámila mu, že na koberci seděla a že je poskvrněn tím, že měla svou měsíční příhodu. Peršané by se za nic na světě nebyli dotkli ženy v takové situaci ani žádné věci, které přitom použila. Proto ji bez překážky a s ošklivosti pustil z vězení pod slibem, že se po očištění vrátí a vyhoví jeho žádosti. Král se octl na svobodě a okolí hradu již jej očekával s koňmi jeho důvěrník šlechtic Sijávuš. S ním pak uprchl král k Hefthalitům. Podle jiného vyprávění si král s královnou vměnili ve vězení šaty, král vyvázl a ona zůstala v žaláři. Zatím panoval na Íráně králův bratr Džámásp. proti němu se nyní ucházel Kavád o pomoc u krále hefthalitského. Po delší době se mu podařilo vyprosit si vojenskou intervenci. Vrátil se do Persie s cizí armádou a bez boje zasedl na trůn. Snad bratru odpustil snad ho dal oslepit nebo zabít – osud vzdorokrále není bezpečně znám. Pak začal trestat, ale zřejmě velmi mírně. Zdá se, že až na muže s nožíkem nikdo nebyl potrestán smrtí. A úřad Gusanastadův zůstal v jeho rodině.
Mazdakovi stoupenci byli necháni na pokoji. Byli tehdy asi tak silní, že král nemohl proti nim nic podniknout. Kromě toho je však vždy mohl potřebovat, aby udržel šlechtu a kněžstvo na uzdě. Mazdakovci byli důležitou silou v boji, který se rozehrál za Kavádovy vlády mezi dynastií a feudály; byli důležitou protiváhou proti stavům, které by byly nejraději viděly královskou moc omezenou na minimum. Mazdak pobýval u dvora a požíval královy ochrany. Na dlouho se nedalo toto kolísání udržet. Vládnoucí vrstva byla naplněna touhou a vůlí skoncovat s lidovým hnutím a jeho projevy a král sám také časem nahlížel, že se musí něco udělat,má–li být zachován společenský řád a upevněn pořádek v zemi. Podle některých dějepisců král lnul upřímně k Mazdakovu učení a k proroku samému a musel být vyburcován k boji proti lidovému hnutí spiknutím. (→523)
• Období druhé vlády Kobadovy, nová politika vůči Mazdakovi
Druhá vláda Kobadova trvala po třicet let, tj. od roku 501 až do roku 531. Byl to současník takových osobností jako byli římští císaři Anastasius, Justinus a Justinianus, italský král Theoderich, jeho hodnostáři Cassiodorus, Symmachus, Boëthius nebo historik Procopius či úspěšný vojevůdce Belisarius. Protože z východních pramenů se o jeho vládě dozvídáme velmi málo, musíme spoléhat na římské autory, kteří naštěstí jsou místy až rozvláční, když líčí jeho vztahy s císařem v Konstantinopoli či nám sdělují všemožné skutečnosti, které je zaujaly. Jedna se především o rétora Procopia, který se narodil někdy v té době, kdy se Kobad opět chopil moci, a který začal pro Belisara pracovat jako tajemník nějaké čtyři roky před královou smrtí.
První otázka, na kterou musel Kobad najít odpověď, byla jaký vztah by měl zaujmout vůči náboženskému reformátorovi Mazdakovi. Dosud byl sice jeho příznivcem, ale nyní mu již muselo být zcela zřejmé, že jeho podporou jen vyvolal nepořádky v zemi a odcizil si bohaté vrstvy perské společnosti, které jej nejenom připravily o korunu, ale i vyštvaly ze země. A to se již nesmí opakovat! A tak Kobad – třebaže jeho názory osobně považoval za správné a jako soukromá osoba v ně i věřil – přestal jeho přívržence podporovat a chránit před důsledky násilných činů. Samotný Mazdak sice unikl pronásledovatelům a stále šířil své myšlenky, ale vláda měla již situaci pod kontrolou. Mazdakismus se tak dal na ústup, i když stále hrozilo, že kdykoliv v budoucnosti může vyvolat potíže… (→502)
Čechy
• Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Rok 502
Římská říše
• Další římsko–perská válka
Svržený perský král Kabades byl v roce 499 dosazen zpět na trůn s pomocí vojska Bílých Hunů (Efthalitů), kteří samozřejmě za tuto službu požadovali peníze. Šáh je nebyl schopen opatřit, a proto požádal císaře Anastasia I. o půjčku. Protože imperátor nechtěl financovat svého potenciálního nepřítele, odmítl, a tak Kabadovi nezbylo nic jiného než si opatřit zlato válkou. Tzv. „dlouhý mír“ mezi oběma mocnostmi skončil perským útokem a zpustošením Arménie; v zimě šáhovo vojsko proniklo i do římské Mezopotámie k městu Amidě (Diyarbakir, Turecko), jejíž obyvatelstvo se však statečně brání. Perský vpád přinutil císaře zabezpečit hranice: Theodosiopolis (Erzerum, Turecko) byla rozšířena a dostala nové hradby. Dále byla zahájena stavba pevnosti Kitharizon (dokončena Justinem) v arménské provincii Asthianéně, jejímž úkolem bylo bránit severní vyústění jednoho taurského průsmyku. Ozbrojený konflikt s přestávkami pokračoval až do roku 628.
• Další římsko–perská válka
Slávu perského impéria se snaží obnovit král Kavád, jenž naléhavě usiloval o zacelení hlubokých rán, které Persie v předchozím období utrpěla (dvě neúspěšná tažení krále Péróze proti Bílým Hunům – Heftahlitům, z nichž to druhé roku 484 skončilo katastrofální porážkou; hluboká vnitřní krize, do které sasánovský stát upadl v důsledku činnosti sociálně–náboženského reformátora Mazdaka).
Král i tentokráte použil odvěkého osvědčeného receptu – sjednotit zemi válkou proti dávnému nepříteli římské říši, která navíc slibovala v případě úspěchu obrovskou kořist, stěží očekávanou u barbarských států na severovýchodním pomezí říše. Tento motiv byl rozhodující – Kavád kořist nebo tribut nutně potřeboval, aby zaplatil svým hefthalitským spojencům za jejich pomoc, díky níž si vydobyl trůn. Válka vypukla roku 502 pod záminkou Anastasiova odmítnutí platit finanční příspěvky na udržování perských fortifikací v Derbentském průsmyku a průsmyku Darial na Kavkaze, které chránily obě velmoci před útoky nomádů ze stepí severně od kavkazského pohoří. Dané odůvodnění bylo jen stěží oprávněné – vláda Theodosia II. se sice skutečně zavázala v mírové smlouvě z roku 442 platit roční příspěvek pro tento účel, platby ovšem přerušil císař Zénón roku 483 vzhledem ke skutečnosti, že z perské strany nebyla dodržena dohoda o vydání strategicky důležité pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), která měla být v držení Sasánovců pouze 120 let.
Kavádovo vojsko v dobře připraveném tažení rychle postupovalo; po dobytí Theodosiopole (Erzerum,Turecko), hlavního města římské Arménie, a Martyropole, Peršané oblehli významné město Amidu (Diyarbakir, Turecko), které padlo v lednu roku 503.
• Další římsko–perská válka (zdroj)
(499) Nějaký čas poté, co roku 499 král Kavad znovu usedl na trůn, porušil mír, jenž s římskou říší trval již šedesát let, a vyvolal další válku. Její příčina byla následující:
Roku 363 (ne 387) podepsal císař Jovianus mírovou smlouvu, v níž Persii odstoupil na 120 let strategicky důležitou pohraniční pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko) a zavázal se k výplatě finančního příspěvku určeného na obranu kavkazských průsmyků před barbary, kteří by mohli ohrožovat obě říše. A skutečně ještě císař Leon i Zenon tento finanční příspěvek platili perskému králi Perozovi. Když však stanovená lhůta vypršela, odmítl Perozes Nisibis vydat, protože si velmi dobře uvědomoval její důležitost při obraně perské Mezopotámie. Třebaže tím dohodu evidentně porušil, císař Zenon neodpověděl silou a pouze přerušil výplatu peněz na obranu Kavkazu. Císařská vláda snad tehdy ani neočekávala, že se tak důležitá pevnost vrátí do jejího držení, avšak porušení dohod ze strany Peršanů dávalo zákonné právo neřídit se jejími dalšími ustanoveními. Když si na to Perozův nástupce Valakesh stěžoval, tak znovu platit odmítl a pouze mu vzkázal: „ Máte přece daně z Nisibis, které právoplatně náležejí nám“. V Zenonově politice pokračoval i císař Anastasius, když se peněz roku 491 domáhal perský král Kavad a hrozil silou.
Roku 499 se však Kavad dostal do těžké situace, neboť musel někde sehnat peníze pro výplatu Bílých Hunů, kteří mu dopomohli k vládě, a proto se znovu obrátil na císaře Anastasia. Ten ale očividně neměl vůbec chuť mu pomoci, neboť v zájmu impéria bylo Peršany a Huny rozeštvávat a ne utužovat jejich spojenectví. Říká se, že dohodu zmařil požadavkem podle římského práva, aby mu Kavad dal na peníze stvrzenku (cautio), neboť velmi dobře věděl, že Peršan to odmítne jako obchodnickou praktiku pro krále nedůstojnou a nehodnou. A v tom se opravdu nezklamal, neboť uražený monarcha se rozhodl pro válku.
Bojové operace roku 502 začali Peršané útokem do římské Arménie, kde se zradou zmocnili pevnosti Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Od ní se pak vydali na jih, aby napadli Martyropoli (Silvan, Turecko), která se jim vzdala. Od Martyropole postupovali k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a dlouho a pracně ji obléhali od října roku 502 až do ledna roku následujícího. (→503)
• Nájezd Arabů na území impéria
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.
• Problémy říše v severním pohraničí, opatření proti barbarům
Katastrofální porážka Aristovy armády roku 499 v bitvě na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem římské armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal. Historik illyrského původu a současně vysoký říšský hodnostář Marcellinus Comes píšící své dílo v Konstantinopoli v první polovině 6. století uvádí: „Dobře známe plemeno Bulharů opět zpustošilo často pleněnou Thrákii, aniž by jim čelilo nějaké římské vojsko“. Z hořkého tónu Marcellina niterně prožívajícího stupňující se devastaci rodných balkánských provincií by bylo možno soudit, že Konstantinopol nepodnikla žádné kroky, aby zabránila ničivému pustošení svého území, z nepřímých důkazů však je patrné, že vážnost situace rozhodně nepodceňovala. Z očividného nedostatku vojenských sil na perském bojišti je zřejmé, že císař Anastasios stáhl většinu volných ozbrojených sil k obraně hlavního města a důležitých strategických center balkánských provincií.
Po tomto náhlém vzdmutí vlny agresivity nomádů přijal Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku na přelomu 5. a 6. století především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny. Tři dekády trvající pobyt gótských skupin na balkánském území impéria sice na jednu stranu sice znamenal další velkou zátěž pro zubožené evropské provincie impéria, ovšem na druhou stranu, vojenská síla thráckých i pannonských Gótů dlouhodobě bránila novým barbarským vpádům přes Dunaj.
Rozklad podunajského obranného systému vyvrcholil během anarchie, která panovala na Balkáně za vlády Zénónovy. S odchodem Ostrogótů roku 489 tak východořímská říše zdědila hospodářsky a populačně vážně oslabené území s rozvráceným správním a vojenským uspořádáním, na kterém bylo nutno zahájit náročný proces konsolidace a opětovného budování často na velmi vratkých základech. Anastasiova vláda zahájila rozsáhlou stavební a správně–reformní činnost s cílem obnovit bezpečnost a prosperitu balkánských provincií. O rozsahu této aktivity máme poměrně kusé informace, a navíc, vzhledem k tomu, že v daném programu pokračovali a v ještě větší míře Anastasiovi nástupci Iustinos I. a především Iustinianus I., je velmi obtížné rozlišit jednotlivé stavební fáze a časově je zařadit.
V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi,mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města,vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.) jistým potvrzením zdaru Anastasiova snažení o obnovení systému obrany balkánských provincií může být skutečnost, že po roce 502 po řadu let neslyšíme o žádném dalším vpádu bulharských kmenů.
Trojí mohutný vpád Bulharů naznačuje, že v posledních desetiletích 5. století proběhl v rámci nomádských společenství černomořských stepí nový centralizační pohyb v jehož důsledku se vytvořily velké kmenové svazy, schopné podnikat rozsáhlé vojenské akce s relativně početnými silami. Podle všeho však nešlo o pevné, mocné protostátní útvary srovnatelné s hunskou nebo avarskou říší. Jednalo se spíše o volnou kmenovou konfederaci podobnou sabirskému svazu, jejíž jednotlivé kmenové jednotky se zřejmě často chovaly velmi autonomně a někdy dokonce sledovaly i protichůdné zájmy. Tato skutečnost je velmi dobře doložitelná velkou nestabilitou panující v jihoruských stepích; východořímská diplomacie se očividně potýkala s nemalými obtížemi ve snaze najít v chaotických poměrech partnera dostatečně mocného, aby byl schopen, získám dary či případně stálým platem, zajistit plnění mírových podmínek a pacifikovat bojechtivé soukmenovce.
• Problémy impéria s Bulhary, stavba Dlouhých hradeb
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.
Císař proto ve snaze zabezpečit alespoň nejbližší okolí Konstantinopole proti nájezdům těchto barbarů zahájil výstavbu tzv. Dlouhých hradeb, jejichž zbytky můžeme vidět dodnes. Táhly se od Propontidy k Černému moři ve vzdálenosti asi čtyřiceti mil od metropole; na jihu začínaly západně od Selimbrie a na severu končily mezi Podimou a jezerem Derkos. Opevnění tvořila kamenná hradba asi jedenáct stop široká bez ochranného příkopu vyztužená předsunutými kruhovými věžemi o průměru jedenatřiceti stop. Délka opevnění byla přibližně čtyřicet jedna míle, přičemž jeho trasa koresponduje s moderním [psáno roku 1923] tureckým opevněním zvaným linie Chatajla, byť někde probíhalo trochu západněji.
Neslyšíme pak o žádném další invazi až do roku 517, kdy obrovské množství nepřátelské kavalerie proniklo do Makedonie, Epiru a Thessalie, přičemž se barbarům podařilo projít i Thermopylským průsmykem. Důsledkem řádění Hunů a po nich Germánů a Bulharů, které trvalo více než sto let, bylo vylidnění zdejších krajů, pokles zemědělské produkce a s tím spojené značné snížení daňové výtěžnosti.
Perská říše
• Král Kobad vyhlásil válku Římanům (zdroj)
(501) Perský král Kobad se netěšil z trůnu ještě ani rok, když se tak vážně zkomplikovaly vztahy s římským impériem, že diplomatická krize po určité době přerostla ve válku. Zdá se, že v mírové smlouvě z roku 442 uzavřené mezi králem Isdigerdem II. a císařem Theodosiem mladším vzali na sebe Římané závazek každoročně odvádět jistou peněžní částku určenou jako úhradu výloh na údržbu opevnění v Derbendském průsmyku ležícím v posledních výběžcích Kavkazu směrem ke Kaspickému moři.
Tato pevnost zvaná Juroi–pach či Biraparach pak bránila prostor, kterým obvykle pronikaly divoké hordy nájezdníků ze severních stepí do bohatých a lidnatých regionů na jihu, aby zde loupily a plenily. Protože nájezdy barbarů sužovaly stejným dílem perské i římské provincie, bylo i jejich společným zájmem tomuto zabránit. Proto v původní dohodě stálo, že obě strany se budou rovným dílem podílet na budování a údržbě těchto pevností. Ale Římané zaujatí svými vlastními válkami dohodu neplnili a ponechali celé finanční břemeno na Peršanech. Ti pak čas od času marně žádali Konstantinopol o úhradu a dluh stále rostl.
Je proto přirozené, že když se Kobadovi nedostávalo peněz na výplatu svých ephthalitských spojenců, tak poslal své vyslance k Anastasiovi, římskému císaři, s rezolutním požadavkem vše uhradit. Císařova odpověď však byla zamítavá; podle jednoho zdroje to odmítl jednoznačně, podle druhého pak vyjádřil ochotu půjčit svému perskému bratru peníze oproti písemnému potvrzení, což již samo o sobě byla těžká urážka, ale odmítl udělat cokoliv jiného. Toto porušení smluvních závazků, které Římané dobrovolně přijali, velmi rozhořčilo perského panovníka. A když se ještě navíc dozvěděl, že skutečným důvodem tohoto odmítnutí byla jejich snaha vyprovokovat válku s Ephthality, jež by vyčerpávala síly Persie, okamžitě jim vyhlásil válku.
Obě císařství v tu dobu mírově koexistoval již šedesát let a nepočítaje drobné škádlení roku 441 tak dokonce osmdesát let. Nelze se proto divit, že jak Římané, tak Peršané ztratili již za tu dlouhou dobu respekt před zbraněmi a válečným uměním protivníka, zapomněli na všechny porážky a vojenské neúspěchy let minulých a opět dali průchod starému nepřátelství. Král Kobad si důvěřoval, neboť do boje mohl spolu se svojí vlastní obrovskou armádou vrhnout i oddíly ephthalitských spojenců a velké množství Arabů. A Anastasius možná nevěřil, že půjde do války kvůli penězům, které nikdo neplatil již padesát let. Rozhodnutí Kobadovo jej proto evidentně zaskočilo, ale nyní již nemohl ustoupit. Pýcha Římana mu totiž bránila podřídit se nátlaku, když nejdříve odmítl smírné urovnání. Proto mu nezbylo nic jiného, než bez ohledu na důsledky hozenou rukavici zvednout…
• Obležení a pád Amidy (zdroj)
501) Bojové operace roku 502 začaly náhlým vpádem Peršanů do římské Arménie, kde se hlavním cílem jejich útoku stala Theodosiopole (Erzerum, Turecku), hlavní opěrný bod římského impéria v této oblasti. Velitel tamní posádky Constantinus však nekladl nějaký přehnaný odpor a po krátkém obležení se vzdal. Peršané pak obsadili a zpustošili větší část Arménie, načež se vydali do severní Mezopotámie, aby začátkem zimy oblehli město Amidu (Diyarbakir, Turecko). I když toto město bylo tak pevné, že mohlo úspěšně čelit jakémukoliv nepříteli, bezstarostní Římané do něj neumístili žádnou posádku, a tak pouze v jeho okolí operovaly menší oddíly císařovy armády pod Alypiem, které mohly cosi udělat na jeho podporu.
Ale odhodlání obyvatel Amidy a především pak zdejších mnichů bránit svoje město bylo tak obrovské, že veškeré pokusy Peršanů proniknout za hradby zkrachovaly. Král Kobad pak nasadil beranidla, které mu však obležení soustavně ničili. Když poznal, že jeho válečné stroje se silnými a pevnými zdmi nic nezmohou, změnil taktiku a začal těsně před nimi vršit násep, jenž hodlal zvyšovat tak dlouho, až po něm bude možno proniknout na cimbuří a z něho pak do města.
Ani tento dobrý nápad nevyšel, neboť obležení násep podkopali, takže se zřítil a pohřbil pod sebou stovky mužů. Říká se, že po tomto neúspěšném podniku, jenž stál tolik námahy a životů, si král již zoufal a chtěl ustoupit. Ale posměch a urážky obyvatel Amidy, které na něj z hradeb jen pršely, stejně tak jako proroctví zoroastrických mágů, kteří v těchto nejhrubších výrazech viděli znamení vítězství, jej přiměly, aby svůj názor změnil a pokračoval v obléhání. A za svoji vytrvalost se mu mělo dostat i odměny…
Jeden voják totiž pod hradbami objevil jakýsi odtokový kanál ne příliš pečlivě vyplněný kamením a štěrkem. A když překážku odstranil, vstoupil tudy v noci do města. Na druhý den o tom řekl svému králi, který tam po setmění poslal své muže. I jim se podařilo tímto kanálem proniknout za hradby a zmocnit se jedné obranné věže nepříliš pozorně střežené jedním mnichem, který den předtím cosi slavil. Mezitím král osobně přivedl k oné věži vojáky a povzbuzováním i nadávkami je donutil vylézt po svázaných žebřících na sousední úsek hradeb, odkud již snadno pronikli do město.
Obyvatelé Amidy vzdorovali srdnatě, ale nakonec byli početnějším nepřítelem přemoženi, přičemž na ulicích došlo k hrůznému krveprolití, které zastavil až jeden starý kněz, který předstoupil před Kobada a vyčetl mu, že se nechová jako král, když připouští, aby jeho muži masakrovali zajatce.
„A proč jste se tedy rozhodli bojovat,“ rozhořčil se král.
„To byl Boží rozhodnutí…“ lstivě odpověděl kněz. „Bůh si přál, abys město dobyl ne kvůli naší slabosti, ale diky své chrabrosti.“
Polichocený král pak zastavil vraždění, ale celé město nechal vydrancovat a převážnou většinu jeho přeživších obyvatel odvést jako otroky. Obležení Amidy trvalo na osmdesát dnů a skončilo ještě před příchodem nového roku 502. (→503)
Galie
• Alarich jedná s Chlodvíkem
Třebaže vizigótský král Alarich II. tento rok odrazil – byť naposledy – útok mocného franského krále Chlodvíka, přesto zvolil cestu vyjednávání a vyslal na sever poselstvo se vzkazem: „Jestli můj bratr chce, bylo by mým přáním, abychom se v milosti boží viděli. Chlodovech nabídku neodmítl a přišel jej navštívit. Sešli se na ostrově v řece Loiře, jež leží poblíže vesnice Amboise v oblasti města Toursu, promluvili spolu, pojedli i a potom se v míru rozešli, přislíbivše i přátelství. Již tenkrát si mnozí z obyvatel Galie ze srdce přáli, aby Frankové byli jejich pány.“ Je možné, že Alarich tehdy přistoupili na placení tributu, což mohlo mít za následek drastické znehodnocení jejich měny. Platil–li potom tribut bezcennými mincemi, je sotva překvapením, že roku 507 následovala franská odveta.
• Alarich jedná s Chlodvíkem
Roku 502 se králové Alarich II. a Chlodvík setkali na ostrůvku uprostřed Loiry poblíž Amboise a dohodli se zachovávat dosavadní územní status quo. Je rovněž možné, že se Alarich zavázal platit Chlodvíkovi určitou daň. A tím bychom mohli vysvětlit poznámku Avita z Vienny, že příčinou pádu vizigótského království bylo obrovské znehodnocení gótských mincí. Kdyby totiž Alarich platil Chlodvíkovi odvody v znehodnocené měně, nebylo by divu, že by Frankové zaútočili.
• Narození gótského prince
Králi Alarichovi a jeho manželce Theudigotě, dceři ostrogótského krále Theodericha Velikého, se narodil syn a nástupce trůnu Amalarich.
Itálie
• Spory o papežský stolec
Vyřešit spor mezi papežem Symmachem a vzdoropapežem Laurentiem přijelo do Říma na 115 biskupů. Ti se nejdříve sešli v kurii „ad Palmam“ (proto palmarijská synoda), poté v Juliově bazilice (S. Maria Trastevere), ale nakonec jednání kvůli věčným kraválům přeložili do kostela sv. Kříže Jeruzalémského. Laurentiovi straníci však zbraněmi zaútočili na Symmachův průvod, ubírající se na jednání, a samotného papeže se snažili ukamenovat. Nakonec biskupové shromáždění v bazilice sv. Petra zprostili Symmacha obvinění z bludů, neřestného způsobu života a zneužívání církevního majetku s odůvodněním, že papeže může soudit jedině Bůh, a silou jej dosadili zpět na papežský stolec, zatímco Laurentia slavnostně prokleli. Symmachovo vítězství však klid do Říma nepřineslo, neboť do konfliktu se zapojily nejenom znepřátelené senátorské rody, ale pravděpodobně i cirkové strany Zelených a Modrých. Ještě po následující dva až tři roky tak tekla po ulicích města Říma krev; papežovy protivníci jeho přívržence vraždili, mnoho duchovních zmlátili, plenili i kláštery a ani s jeptiškami nezacházeli příliš slušně.
Na 6. 10. byla do sv. Petra svolána další synoda, na níž přítomní biskupové a římští duchovní ve snaze eliminovat vliv světských úřadů na volbu papeže odmítli Odoakerův dekret, v němž tento vládce Itálie požadoval, aby se volba konala v přítomnosti královských zmocněnců.
• Král Theoderich ovládl Sirmium
Třebaže se král Theoderich po celou dobu své vlády snažil udržovat dobré vztahy s císařem Anastasiem, přesto došlo mezi nimi více než jednou k ozbrojenému konfliktu. Roku 502 vyrazila ostrogótská armády proti Gepidům ovládající bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) i s přilehlým okolím. Průběh této válečné kampaně není znám, přesto se zdá, že strategických cílů bylo dosaženo, když se Gepidové pravděpodobně v důsledku jakýchsi vnitřních rozporů nezmohli na účinnější odpor. Císař však chápal Theoderichovu expanzi východním směrem jako ohrožení vlastních zájmů. (504)
Čechy
• Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Rok 503
Římská říše
• Římsko–perská válka
Boje na východní frontě pokračuje již druhým rokem: Peršané pronikli prokopanou podzemní chodbou do obležené Amidy (Diyarbakir, Turecko) a zmocnili se města; vraždám učinil přítrž až král Kabades. Poté, co ve městě zanechali posádku o síle tisíce mužů, se s kořistí a zajatci vrátili domů. Císař Anastasios I. vyslal do akce vojsko, jehož velením mj. pověřil Flavia Aerobinda Dagalaipha, zetě bývalého západořímského císaře Olybria, a Patrikiola a jeho syna Vitaliana (známého to „bojovníka za ortodoxii“ z let 513 – 515).
• Římsko–perská válka
Roku 502 vyrazil perský král Kavád do útoku proti římské říši a jeho vojsko v dobře připraveném tažení rychle postupovalo; po dobytí Theodosiopole (Erzerum,Turecko), hlavního města římské Arménie, a Martyropole, Peršané oblehli významné město Amidu (Diyarbakir, Turecko), které padlo v lednu roku 503.
Římská reakce byla zpočátku překvapivě slabá, neboť pravděpodobně v důsledku velkého vpádu Bulharů roku 502 byla hlavní masa armády soustředěna na Balkáně. Válka však po počátečních perských úspěších ustrnula na mrtvém bodě a ani mohutná římská protiofenzíva podniknutá s početnými silami roku 503 ničeho nedosáhla. Teprve roku 505 došlo k průlomu.
• Římsko–perská válka (zdroj)
502) Bojové operace roku 502 začali Peršané útokem do římské Arménie, kde se zradou zmocnili pevnosti Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Od ní se pak vydali na jih, aby napadli Martyropoli (Silvan, Turecko), která se jim vzdala. Od Martyropole postupovali k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a dlouho a pracně ji obléhali od října roku 502 až do ledna roku následujícího, kdy město padlo díky nedbalosti jistého mnicha, který místo střežení jedné hradební věže popíjel víno a usnul. Následný masakr civilního obyvatelstva přerušil až samotný perský král na zásah jistého kněze. Ty, co přežili, si pak odvedl jako zajatce, přičemž ve městě zanechal posádku o síle třech tisíc mužů.
Když císař Anastasius obdržel zprávu o perském útoku, poslal ke Kavadovi svého vyslance Rufina s návrhem mírových podmínek, mezi nimiž bylo i obnovení plateb. Kavad však o mírové řešení konfliktu nestál a římského vyslance pouze u sebe zdržoval až do pádu města a pak jej s touto zprávou poslal do Konstantinopole. Anastasius tedy zvedl hozenou rukavici a odpověděl silou. Pro perskou kampaň však shromáždil zcela nedostatečnou armádu o počtu 15.000 mužů, jejíž velení celkem nešťastně svěřil třem velitelům tak, jak to bylo zvykem ve válkách proti Isaurům: magistru militum per Orientem Areobindovi, Asparovu pravnukovi z matčiny strany a zeti západního císaře Olybria, a dvěma magistrům militum in praesenti a svým synovcům Patriciovi a Hypatiovi, jejichž vojenské schopnosti rozhodně nebyly takové, aby je k něčemu takovému předurčovaly. (Jan Skylitzes a Marcellinus mluví o dvanácti tisících mužích pod Areobindem a čtyřmi tisíci muži pod Patriciem a Hypatiem. K jejich podřízeným velitelům pak patřil budoucí císař Justinus, Patriciolus a jeho syn Vitalianus, thrácký vzbouřenec z roku 513.)
Úspěšný protiútok do oblasti města Nisibis zahájil v květnu roku 503 Areobindus, který však – když nepřítel shromáždil dostatečné síly – ustoupil do Constantiny (v provincii Mesopotamia) a ze žárlivosti nepodpořil své spoluvelitele na jejich tažení proti Amidě. V srpnu tohoto roku pak Peršané napadli Patriciův a Hypatiův tábor v Siphriosu (devět mil od Amidy), zničili jejich předsunuté oddíly a poraženou armádu zahnali za Eufrat do Samosaty (Samsat, Turecko).
Kavad se nyní rozhodl napadnout Edessu (Urfa, Turecko), kam se přesunul Areobindus. Edessa přestavovala pro každého perského krále velkou výzvu, neboť to bylo centrum křesťanské víry těšící s z ochrany samotného Krista. Podle jedné legendy vládl tomuto městu jakýsi Abgar, přítel císaře Augusta, který na sklonku svého života strašně trpěl dnou. Proto není divu, že když slyšel o Ježíšových zázračných uzdraveních, tak jej vyzval, aby opustil zemi nevěřících, přijel do Edessy a strávil zde zbytek svého života. To Ježíš sice odmítl, ale Abgarovi slíbil vyléčení jeho nemoci v dopise, v němž Edessané později objevili dodatek se slibem, že jejich města se nikdy nezmocní nepřítel. Ti měli bezmeznou důvěru v tento svatý slib, a proto text tohoto drahocenného dokumentu nechali napsat na vrata jedné z městské brány, aby jako jakýsi amulet chránila jejich město.
Také se říká, že saracénský náčelník Namán přesvědčil Kavada, aby vytáhl proti Edesse, a hrozil, že se zde dopustí ještě horších skutků než v Amidě. Dopadl však špatně, protože na zásah vyšší moci utrpěl těžké zranění na hlavě, kterému po dvou dnech plných bolesti podlehl. Peršany však toto znamení od jejich záměru neodradilo a pokračovali proti Edesse, přičemž v cestě jim stála Constantina, která jim téměř padla do rukou. Zdejší Židé se totiž spikli a chtěli jim vydat město do rukou – typický příklad nebezpečí, jenž hrozil moci Římanů v jejich východních provinciích. Když však vyšel tento jejich záměr najevo, vrhli se rozzuření Řekové na Židy a pobili všechny ty, které mohli najít.
Ve svých nadějích zklamaný Kavad tak pokračoval přímo k Edesse, kterou po několik týdnů neúspěšně obléhal (17. 9.) Areobindus mu pak napsal dopis s těmito slovy:
„Teď vidíš, že město není tvé ani Anastasiovo, ale je to město Kristovo, jenž mu požehnal, takže odolá tvým zástupům.“
Přes toto optimistické prohlášení však považoval za moudré podpořit odchod Peršanů částkou ve výši 2.000 liber zlata a odevzdáním rukojmí. Tato jeho taktika nakonec slavila úspěch a Peršané se začali stahovat. Pak však Kavad požadoval část platby ještě před stanoveným termínem a když byl odmítnut, vrátil se, aby obnovil blokádu města. Brzo však poznal nereálnost celého svého podniku a definitivně odtáhl. (→504)
• Mír mezi Římany a Araby
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.
Perská říše
• Král Kobad vede válku proti Římanům (zdroj)
502) Císař Anastasius poslal na obranu svých pohraničních měst před Peršany silnou armádu a její velení svěřil čtyřem velitelům: Areobindovi, stejnojmennému vnukovi gótského velitele, který se proslavil v perské válce Theodosiově, Celerovi, veliteli své stráže, Patriciovi z Frýgie a Hypatiovi, svým vlastním synovcům. Ale tato armáda, prý početnější než Řím kdy proti Peršanům nasadil, neměla jednotné velení a každý z velitelů operoval samostatně. Také nástup Římanů do války byl tak pomalý, že nejenom že nezachránili Amidu před zkázou, ale dokonce Kobadovi umožnili – poté co ve městě zanechal malou posádku – v poklidu ustoupit i s kořistí a zajatci do pevnosti Nisibis a zaujmout výhodné pozice v pohraničí.
když pak Areobindos přitáhl k Amidě a zjistil, že Peršané již odtáhli, nezdržoval se obléháním jejich posádky a postupoval stále vpřed s úmyslem přenést válku na nepřátelské území. Když však pustošil provincii Arzanénu ležící východně od Amidy, donesly se mu zprávy, že král Kobad proti němu táhne s veškerou svou brannou mocí. Otočil se tedy a uprchl do Constantiny (Visansehir, Turecko) tak rychle, že Peršanům zanechal celý svůj tábor i se zásobami. Mezitím další římská armáda pod velením Patriciovým a Hypatiovým jdoucí v Areobindových stopách narazila na Kobadovy předsunuté hlídky sestávající se z osmi set Ephthalitů a do jednoho je vyhladila. Protože však tito Římané ani netušili, že se nacházejí poblíž hlavní perské armády, v klidu se utábořili na březích jisté říčky. A právě v době, kdy se koupali a snídali, byli napadeni nepřítelem, který je prakticky všechny rozsekal na kusy.
Po celou tuto dobu, kdy byl král Kobad přítomen na bojišti a osobně řídil bojové operace, se pro něj válka vyvíjela příznivě a lze předpokládat, že by tomu tak bylo i nadále. Římští generálové totiž byli neschopní a nejenom že nepostupovali jednotně, ale dokonce stále vyvolávali vzájemné spory, své muže pak neměli pod kontrolou a veleli jim mizerně. A vojáci jim nedůvěřovali, neplnili jejich rozkazy a jenom si stěžovali na nezvyklé útrapy této kampaně, která se stále více prodlužovala do zimních měsíců. Všechny trumfy tak byly v rukou Peršanů. Ale právě tehdy, když Kobad vítězil, propukla na severovýchodě jeho impéria vážná krize, jejíž řešení si vyžadovalo jeho osobní účast. Předal tedy velení války proti Římanům svým generálům a ještě před koncem roku 503 opustil mezopotamské bojiště, aby čelil invazi svých odvěkých nepřátel Ephthalitů. (→504)
Galie
• Fransko–burgundské spojenectvíRoku 503/505/506 navázal burgundský král Gundobad pevné spojenectví s franským králem Chlodvíkem I. zaměřené proti vizigótskému králi Alarichovi II.
Itálie
• Benedikt odchází z jeskyně do kláštera
Sv. Benedikt z Nursie přijal nabídku na vedení jedno opatství, a proto opustil svoji poustevnu v jeskyni u jezera Subiacu. Na novém působišti však narazil na takové nepochopení ostatních mnichů, že se s mnoha svými žáky vrátil.