Období po roce 1945
Malajsie(1948-1960)
V předchozím dílu věnovaném Francii jsme se mohli setkat s nasazením pancéřových vlaků v Indočíně a britská administrativa si prošla obdobnou zkušeností (byť lépe zvládnutou). S tím rozdílem, že v jihovýchodní Asii se pro ni horkým místem stala Malajsie. Boje s komunistickou MNLA (Malayan National Liberation Army) se nemohly v žádném případě vyhnout i životně důležité železniční síti, po které proudily z místních dolů a plantáží suroviny jako kaučuk, cín, atd. A tak není divu, že se stala vděčným cílem – zaznamenáno bylo (bohužel nevím, zda-li se jedná o údaje za celou válku či jenom za počáteční období po eskalaci střetů):
197 vykolejení
171 útoků střelbou (ale při překladu z malajštiny to může stejně dobře být i výbuch
)
18 zničených stanic
580 případů poškození komunikačního a zabezpečovacího zařízení
441 sabotáží tratí a mostů
78 zničených lokomotiv
36 zabitých a 161 zraněných cestujících
Kvůli zhoršující se situaci a narůstajícím ztrátám na životech byly postupně pro ostrahu tratí vyčleněny i nám většinou již dobře známé prostředky – ozbrojené vozy začleňované do klasických souprav (pancéřové vagóny, mobilní bunkry/palebná postavení na plošinových vozech), obrněné automobily na plošinových vozech (po jednom na začátku a konci soupravy), jeepy či Land Rovery modifikované k pohybu po kolejích, celé pancéřové vlaky a především obrněné drezíny, které na malajské železnici vykonaly velký kus práce.
konverze automobilů Jeep a Land Rover (u Land Roveru není jisté, zda se jedná o Malajsii, ale je tu velká pravděpodobnost)
Z pancéřových vlaků jsem našel zmínku o tzv. „Sakai Expressu“, který se měl sestávat přinejmenším z 25ti stopého pancéřového vagónu (vybaven světlomety na každém konci) a sloužil k hlídkování na jednokolejných železničních trasách. Připojuji též zajímavý popis služby na malajských pancéřových vlacích:
„It was great fun to travel in the armoured train from one point to another on the East coast Railway line running north from Gemas … you could pull the string that works the whistle, open the steam regulator that controls the speed, throw lumps of coal at monkeys on the trees at the side of the railway or even cause the soldiery in the steel plated wagons to fire a broadside into the jungle … The signal went down, the train whistled, and the guard-not the railway guard but the military one-sitting in an armoured wagon checked their rifles and Bren ready for any emergency on the line.“
zmíněný Sakai Express
Největší dopad na celkovou situaci ale mělo zavedení obrněných drezín
AWT (
Armoured Wickham Trolley). Ty se k místním bezpečnostním silám dostaly ve dvou provedeních a byly reakcí na nedostačující opatření v podobě pancéřových vlaků. První skupina připlula do Malajsie v roce 1950 a jednalo se o civilní drezíny model Mk 1 (z roku 1948) vyráběné společností D Wickham Ltd. K opancéřování a konverzi na bojovou variantu došlo až na místě. Do této první vlny náleželo pravděpodobně 12 kusů.
http://www.britishpathe.com/record.php?id=53920 (1:45) (první provedení AWT plus pancéřový vlak)
první provedení AWT
Druhá, početnější a o dost známější série objednaná v roce 1952 čítala 41-42 kusů Wickhamových obrněných drezín v pokročilejším provedení (je možné, že bylo celkem do Malajsie dodáno více těchto prostředků, neboť sériová čísla přidělená za predikát AW, neboli Armoured Wickham, dosahují přinejmenším hodnoty 60, jinak Malajci AWT znali i pod pojmem Tren Berperisai, neboli pancéřový vlak). Tato verze, která byla dodávána od března 1953, byla patrně vybavena a vyzbrojena již v mateřské továrně a jednou z výrazných odlišností je použití otočné věže stejného typu jako na obrněném automobilu Ferret (vybavena 7,62mm kulometem a spřaženým reflektorem, kromě toho bylo možno využít výstřelné otvory v korbě). Dvoutunový obrněnec poháněný motorem o výkonu 66 hp dosahoval na místní železnici s metrovým rozchodem rychlosti až 100 km/h (oběma směry, dvojí řízení) a ve svém dosti parném nitru (což dle vyjádření osádek je slabé slovo) vezl zpravidla 4-5ti (či 2-4 dle zdroje) člennou osádku.
druhé provedení AWT
Klíčovými úkoly obrněných drezín bylo samostatné hlídkování, doprovod vlakových souprav a držení pohotovosti na důležitých železničních stanicích, odkud mohly neprodleně vyrazit do akce. Jejich účinek na bezpečnostní situaci byl vpravdě blahodárný a postupem času se jim podařilo většinu nebezpečí eliminovat. Ve službě vydržely ještě dlouho poté a do dnešních dnů se zachovalo několik těchto zajímavých vozítek (Kuala Lumpur, Port Dickson).
dochované malajské AWT
Malajsie nebyla jediným uživatelem AWT, neboť v roce 1962 bylo několik strojů obou variant prodáno jihovietnamské armádě (v roce 1968 byl jeden stroj staršího provedení spatřen s kulometnou věžičkou, takže ve Vietnamu nejspíše došlo k nějakému upgradu nebo pospojování použitelných částí z nefunkčních exemplářů, z Thajska pak pochází fotografie vozidla s 12,7mm kulometem, předpokládám, že by mohlo jít o „uprchlíka“ z roku 1975). Existují zmínky o tom, že po jednom AWT se mělo dostat k Portugalcům (užit v Goa) a Belgičanům (do Konga).
vietnamské AWT – Saigon 1964 (1), Saigon 1969 (2, 3), bez rozlišení místa a času (4 až 6) a thajský exemplář s 12,7mm kulometem (7)
Palestina
Palestinou jsme se zabývali již v části rozebírající údobí mezi lety 1918 a 1939 a ani v následujících letech se nestala oázou klidu a míru. Krátce po válce zde byly pro ochranu železničních souprav využívány obrněné automobily
Daimler Mk 3. Jejich konverze pro provoz na kolejích dle dostupných fotografií zahrnovala i spárování dvou automobilů do jednoho kompletu (často se vyskytující úprava, která umožňuje dosáhnout stejné rychlosti v obou směrech jízdy a rozšiřuje variabilitu v bežném provozu i bojových situacích, viz. například britské meziválečné stroje operující taktéž v Palestině a japonské automobily So-Mo).
obrněné automobily Daimler v Palestině
Jižní Afrika
Rhodésie
V polovině 70tých let se rhodéská infrastruktura dostávala pod stále větší tlak guerrilových sil a dopravní komunikace, včetně železnice, musely čelit neustálému nebezpečí. Není tak divu, že se tato oblast afrického kontinentu stala líhní vozidel kategorie MAP (Mine and Ambush Protected) v nepřeberném množství variací a často vizuálně prapodivného, leč funkčního provedení. V drtivé většině se jednalo o klasická silniční vozidla, ale několik typů bylo upraveno i pro jízdu po kolejích. Později došlo i k vývoji specializovanějších kolejových typů.
Tato obrněná vozidla byla sice určena především pro týmy železničních údržbářů, ale jejich služba v odlehlých oblastech s častým výskytem povstalců a nástrah se nezřídka podobala vojenské. Ostatně většina železničních zaměstnanců stejně měla vojenský výcvik, jednalo se o záložníky vojenských a policejních sil a do služby si s sebou vozila zbraně. Přeci jen vojáků, kteří by je mohli střežit, bylo málo a tak se o sebe museli železničáři postarat sami.
Co se týká jejich vozidel, tak tyto drezíny (v Rhodésii značené jako Armoured Trolleys nebo Motor Trolleys) vycházely z klasických pozemních typů jako například Rhino, Cougar, Kudu atd. a jejich původ pak můžeme vysledovat až k vozům Land Rover. To, spolu s nepříliš radikálními úpravami podvozku silničních MAP, vedlo k několika nevýhodám. První bylo přílišné namáhání pojezdového mechanismu, neboť u prvních konstrukcí došlo pouze ke zkrácení nápravy a osazení patřičnými koly. To bylo vyřešeno výměnou za klasické železniční pojezdové ústrojí (náprava a kola) poháněné pomocí řemenu propojeného s původní osou (ani tato úprava nebyla bezproblémová a řemen se pro změnu ve vlhkém počasí nebo při rychlé akceleraci smekával).
Druhým zádrhelem a další vadou, kterou drezíny dostaly do vínku díky svému původu, bylo couvání. Převodovka se čtyřmi dopřednými a jedním reverzním rychlostním stupněm nebyla pro nějaké pádění pozpátku zrovna ideální. Nezbylo tedy nic jiného, než celé vozidlo prostě otočit, což se dělo pomocí vezené točny. Ta byla u prvních strojů nesena na boku vozidla, u pozdějších konstrukcí již byla integrální součástí na spodní straně podvozku. V případě, že bylo tedy třeba jet i vzad a ne jen stále vstříc světlým zítřkům, posádka zafixovala točnu ke kolejím, nadzvihla vozidlo a ručně jej otočila o 180 stupňů. Při spouštění zpět na trať musela být kola pečlivě vyrovnána s kolejemi a hlavně v průběhu otáčení vše správně vyváženo, neboť stačilo menší sesmeknutí a posádku čekaly dlouhé hodiny čekání na vyprošťovací oddíl. Což s blížící se nocí, případně kolem se ometajícími guerillami, nemohlo být nic příjemného.
hezký model, na kterém je krásně vidět uchycení na točně a celou operaci při změně směru jízdy (jedná se o model stroje Cougar)
Mezi drezíny mající původ v silničních vozidlech patří tedy:
Rhino – vozidlo na bázi Land Roveru
Kudu – vozidlo na bázi Land Roveru
Cougar – vozidlo na bázi Land Roveru
Tusker – vozidlo na bázi Land Roveru
drezíny konvertované ze silničních prostředků – Rhino (s Wickhamovou inspekční drezínou, povšimněte si též točny uchycené na boku prostředku) (1), Kudu (2), Cougar (3 až 5) a Tusker (6)
Kromě konverze pozemních prostředků v Rhodésii přistoupili i k vytvoření originálního vozidla
Jackal, které vzhledově tak trochu připomíná samohybný osobní vagón. Co se technických parametrů týče, tak jako pohonnou jednotku používalo dieselový motor Leyland 680 a do jeho útrob se vešlo až 35 mužů. Pancíř se zdá být dosti silný a poskytující tedy dobrou ochranu před ručními zbraněmi, ale diskutabilní je stupeň odolnosti proti pancéřovkám RPG-7 (navíc vzhledem k nedostatku pancéřové oceli, kterou Rhodésie importovala z JAR, byla obecně obrněná vozidla povětšinou oplátována standardní měkkou ocelí).
Do tohoto prostředku byly vkládány velké naděje, ale vozidlo se projevilo jako nespolehlivé, navíc podmotorované a tak se ve službě příliš neohřálo. Příležitostně doprovázelo poštovní vlak ze Salisbury do Bulawaya (s 10ti minutovým předstihem) a následně bylo po dlouhou dobu vystaveno jako exponát v železničním muzeu. Ale to nebyl úplný konec nejspíše jediné vyrobené drezíny Jackal, neboť na počátku 80tých let bylo rozhodnuto ji znovuzprovoznit a nasadit na stále nepříliš klidné trati směřující do mozambické Beiry. Ve skutečnosti se vozidlo s vysokou pravděpodobností nedostalo dále než do železničních dílen v Bulawayu, kde došlo k finálnímu odstavení.
Jackal – v muzeu v Bulawayu (1), se sundanou nápravou (v pozadí stroje Kudu a Cougar) (2) a interiér vozidla (3)
Zatím jsme se zabývali převážně drezínami, ale co klasické vlaky? Nedocházelo sice k sestavení typických pancéřových vlaků, ale kroky k ochraně železniční dopravy byly podniknuty i na tomto poli. Dieselové lokomotivy obdržely dodatečné pancéřování kabiny (parní lokomotivy dle většiny zdrojů podobně upraveny nebyly) a v běžných soupravách byly zařazeny pancéřované vagóny s vojáky (řazeny většinou přímo před či za lokomotivu), případně tzv.
„Cannon wagons“ disponující těžkou výzbrojí v podobě otočného 20mm kanónu či těžkých kulometů. Kanóny typu Hispano měly letecký původ a do soupravy bývaly zařazeny tři takovéto zbraně. Později se ale místo „Cannon wagons“ uchytilo jiné označení. To když si černí vojáci (z větší části tvořící osádky ozbrojených vozů a jinak výkonní bojovníci), začali s sebou na dlouhou a často nudnou eskortní službu vozit prostitutky, kteréžto rozptýlení jim na rychlosti reakcí při přepadení nepřidalo. V souvislosti s tím se kanónovým vozům začalo přezdívat
„Nanny wagons“.
opancéřované dieselové lokomotivy DE.9A (1), detail kabiny (2) a jeden z kanónových „Nanny wagons“, v pozadí Jackal – později byla celá sestava z muzea uvolněna (viz. část o vozidle Jackal) (3)
K nejvíce útokům došlo na tratích Bulawayo-Victoria Falls, Salisbury-Umtali a rutenžské trati. Zaznamenáno bylo 482 incidentů, při nichž padly za oběť minám 3 vlaky, zabito bylo 31 železničních zaměstnanců a dalších 47 bylo zraněno.
jeden ze zničených vlaků
JAR
Kromě toho, že se Jihoafričané u svého rhodéského souseda notně inspirovali v kategorii klasických pozemních minám odolných vozidel, kteroužto ideu dále zásadně rozvinuli, došlo i ke stavbě železničního ekvivalentu. Tím jsou inspekční vozidla se jmény
„Padda“ a
„Kobus“ postavené firmou TFM Ltd z města Wynberg pro jihoafrickou železniční policii v době sílících protestů proti apartheidu. Jeden je umístěn v namibijském Windhoeku (zdá se, že již pouze jako muzeální exponát, vysledovat jeho historii a co dělá vlastně za jihoafrickými hranicemi se mi nepodařilo) a druhý možná stále slouží v městském prostředí s tomu odpovídajícím zbarvením.
jihoafrické inspekční drezíny – asi Kobus (1 až 3) a Padda (4)
)
