V poslední době v médiích slyšíme o Sýrii jako o zemi zmítané nepokoji, které zvolna přerůstají v občanskou válku mezi dlouhodobě nespokojenými Syřany a dezertéry na jedné straně a jednotkami věrnými Asadovi, straně a vládě na straně druhé. Mrzí mě to, protože Sýrii jsem si během svého krátkého pobytu zamiloval a bojím se zničení země a následné destabilizované situace, o současném a budoucím osudu obyčejných lidí ani nemluvě. Abych tyto chmurné myšlenky trochu odklonil předkládám článek o jednom z největších syrských hradů. Když se mluví o křižáckých hradech v Zámoří asi každý si vybaví Krak des Chevaliers.. ale jaké jsou ty další? Jak se jmenují, natož jak vypadají, ví asi jen velmi málo lidí. Marquab byl přes svoji výjimečnost vždy druhý po Kraku a i když byl po jeho dobytí roku 1271 na dalších 14 let hlavní pevností řádu, druhým už zůstal dodnes. A právě o hradu, který mě naprosto ohromil a podle mě je neprávem jen „ten další“ je tento článek.
Marquab při východu slunce
Qal´at Marquab قلعة المرقب Margat (fr.) Margathum (lat.) Markappos, Marchapin ( řec.)
Qal´at Marquab (arabsky Pevnost Strážní věž) byl postaven necelé dva kilometry od pobřeží Středozemního moře na 360 metrů vysokém čedičovém vrchu spojeném širokou šíjí od vyššího kopce. Místo bylo vybráno velmi dobře a umožňovalo kontrolu důležité pobřežní cesty mezi Tripolisem a Antiochií a současně dodaleka pozorovat pohyb na moři.
HISTORIE
Základy pevnosti položili roku 1062 Arabové. Muslimská posádka zde přečkala i tažení první křížové výpravy, ačkoli nedaleko ležící přístav Baniyas (Valenie) Frankové na čas získali. Osudným se hradu stal až byzantský útok proti Antiochii roku 1104. Tehdy admirál Kantakuzenos na několik měsíců Marquab obsadil. Poté se opevnění opět vrátilo do muslimského držení a zůstalo v něm, i když Tankred roku 1109 připojil Baniyas k Antiochii. Nicméně rozpínavý soused se posádce příliš nezamlouval a roku 1116 vyjednal majitel hradu ibn Muhríz výměnu Marquabu za jiný majetek. Hrad vzápětí obdržel lénem mocný aristokrat Renaud de Mansoir a učinil jej centrem nového panství kam patřil i Banyas a Malavans. V letech 1133 až 1140 Marquab drželi muslimové, ale poté je opět v majetku rodu Mansoirů. Byla to důležitá hraniční pevnost Antiochijského knížectví jak proti jižnímu křesťanskému Tripolisu tak proti Assasínům, kteří si v pohoři Nusayriyah vytvořili vlsatní stát. Vzhledem ke své rozlehlosti bylo přímo na hradě vytvořeno několik lén pro rytíře sloužící pánovi hradu. Marquab těžce poškodila zemětřesení v letech 1157, 1170 a 1186. Rodinná pokladnice těžce krvácela a na rozsáhlé opravy se nedostávalo peněz. Poslední tečkou byly spory s antiochijským knížetem Bohemundem III. a Bertrand de Mansoir po posledním zemětřesení roku 1186 hrad a město Baniyas prodal johanitům za roční rentu 2 000 byzantiů.
Čelo jádra
Johanité hrad přeměnili na pevnou oporu své moci. Roku 1188 se před ním objevil Saladin, ale dle kronikáře Abu´l Fida „poznal, že hrad je nedobytný a nemá naději na jeho dobytí, pak odtáhl k Jable“, což je interpretováno částí historiků jako krátké neúspěšné obléhání, další hovoří o tom, že se o dobývání ani nepokusil. V době třetí křížové výpravy zde byl uvězněn Izák Komnénos, byzantský správce Kypru, kterého zajal Richard Lví srdce. Na počátku 13. století sem přenesl své sídlo biskup z Banyásu a hrad se proměnil v jedno z center johanitké moci. Spolu s posádkou 60 km vzdáleného Kraku byli místní ozbrojenci stálou hrozbou svým sousedům a často napadali okolí Hamá. V roce 1204 v odvetu hrad oblehl sultán z Aleppa al Ghazí Zahir Malik. Podařilo se mu zničit několik věží, ale při jednom z útoků byl zasažen šípem a zemřel, načež bylo obléhání ukončeno.
Na hradě byl umístěn archiv řádu, v letech 1204 až 1206 se zde konala generální kapitula. Z okolních majetků a výběru cla z kupecké stezky plynuly řádu velké příjmy. Stejně tak řádoví rytíři vybírali tribut 2 000 zlatých prutů z okolních muslimských území. Kromě financování vojenských a špitálních aktivit sloužili samozřejmě i k vydržování silné posádky. Německý poutník Wilbrandt von Oldenburg roku 1212 napsal, že na hradě je posádka 1 000 mužů, pro které jsou připraveny zásoby na 5 let. Každou noc drží stráž 4 rytíři a 28 vojáků. Roku 1280 zdde byl oddíl 600 jezdců mimo další vojáky. Muslimský geograf Yakút o Marquabu roku 1220 psal: „každý říká, že tento hrad nemá sobě rovného“.
Počítačová rekonstrukce
Po polovině 13. století začali na křižácká území útočit nesmiřitelní mamlůci z Egypta. V letech 1269 a 1270 hrad přečkal dvě obléhání bajbarsovou armádou. Další útok roku z pověření Bajbarse pod vedením emíra Saif ad-dín Balban al Tabbakhího se 7 000 muži také skončil neúspěchem. Ani johanité nenechali nepřítele na pokoji a roku 1280 napadlo 200 jezdců Marquabské posádky okolí již muslimského Kraku. Bajbarsův nástupce Kalawún se rozhodl Marquab dobýt. Shromáždil obléhací stroje a zásoby z Egypta a Damašku, ale cíl výpravy pečlivě tajil. Tak se nečekaně objevil před hradem 17. dubna 1285. Obléhání máme dobře zdokumentováno díky arabskému kronikáři Tašrífovi. Proti hradu byly postaveny tři „franské“ katapulty, tři vahadlové qarabughy a čtyři „ďáblové“. Současně se začalo s podkopovými pracemi na jižní a západní straně hradu. Franské katapulty zničili katapulty obránců a mamlúci mohli přisunout obléhací věže. Ovšem johanité stroje záhy opravili a zničili věže muslimů. 24. května byla zapálena výztuha pod Ostruhovou věží a začal velký útok, který byl kravavě odražen. V noci se ale Ostruhová věž konečně zřítila a po detailním ohledání obránci zjistili, že hradby a věže jsou podkopány i jinde. Naznaly nemožnost další obrany a začaly s Kalawúnem vyjednávat. Sultán přijal kapitulaci hrady s podmínkou volného odchodu posádky a obyvatel se všemi osobními věcmi a hotovostí.
Obléhání bylo těžké a boje urputné. Francouzský archeolog Paul Deschamps našel kolem některých střílen v maltě zaseknuté velké množství hrotů od šípů. Do jaké míry můžeme ale věřit popisu obléhání je velká otázka. Pád hradu způsobila jistě silná podkopová činnost, ale například užití obléhacích věží si nedovedu představit. Terén na západě sice není tak strmý, ale přece jen se jedná o celkem slušný svah s mnoha teréními nerovnostmi, skalami atp. Jedině možný by snad byl přístup po cestě, ta je ovšem kompletně kontrolovaná posádkou. Bohužel poněkud nejasný je i popis obléhacích strojů. Co je myšleno „franským“ katapultem? Klasický totach alias trebuchet? Co je vahadlová qarabugha? Dohledal jsem, že se jedná o turecký vahadlový stroj mandžaník qarabugha, v podobě černého býka, který střílel velké šípy. Jak mohl vahadlový stroj střílet šípy si už vůbec nedokážu představit. Stejně tak, čemu mohl Tašríf nebo muslimší válečníci říkat „dábel“? Pokud máte jakékoli informace k tomuto tématu, budu velmi rád.
Kalawun se rozhodl mohutnou pevnost zachovat a umístil zde kromě posádky 1000 vojáků a 1500 mamlůků i obléhaí szroje, které měli nyní sloužit k k obraně. Velitelem se stal emír Saif ad-dín Balban al Tabbakhí, který hrad obléhal již roku 1271. Na opravě hradu pracovalo 400 řemeslníků. Pevnost sloužila Mamlúkům a později i Osmanům. Ti zde zřídili vězení a odešli až při vytvoření francouzského mandátního území. Do 50. let bylo městečko obydleno několika vesničany a nejméně do roku 2001 zde pracovalo několik vojáků a civilních zaměstnanců v opravené budově s mnoha anténami..
STAVEBNÍ VÝVOJ
Hrad zaujal zhruba trojúhelníkovitý vrchol kopce a svou dispozicí se blíží našemu Křivoklátu. Anglická kasteologie pro tento typ razí termín koncetrický hrad, tedy hrad kde je obrana soustředěna do několika pásem obrany za sebou. Z muslimského opevnění se nedochovalo nic, ale i původní hrad Mansoirů je těžké blíže rekonstruovat. Vzhledem k použití čtyř čtverhranných věží, typických pro 12. století lze předpokládat, že tyto stavby jsou pozůstatkem raného křižáckého hradu. Jejich rozmístění po obvodu opevnění naznačuje možnost, že již hrad z počátku 12. století zaujal celý vrchol kopce a hlavní hradba je do velké míry původní. Již tehdy byl ale hrad zřejmě rozdělen na dvě části, vlastní jádro na jihu a předhradí, či spíše opevněné městečko na severu. Celý tento komplex obíhala již zmíněná hradba. Hrad byl až na výjimky postaven z místního tmavého čediče, který nedovoloval příliš mnoho architektonických detailů. Pokud bylo potřeba, byly na hrad dopraveny vápencové bloky.
Náčrt půdorysu
Půdorys dle Reye
Přechod do majetku Johanitů znamenal pro hrad čilou stavební aktivitu. Patrně se nejednalo o nějaké dvě tři etapy rozsáhlých přestaveb a modernizace, opravy a dostavby probíhaly postupně bez zásadního plánování. Po poškození roku 1205, kterému zřejmě za oběť padly některé čtverhranné věže, byly na jejich místě postaveny polookrouhlé bašty. Na západní straně severně od brány byly postaveny čtyři věže shodné se současnými stavbami na Kraku. Další bašty Stějně tak poloohouhlé bašty získaly i další úseky hradeb. Na východě jádra nebyly věže zapotřebí díky strmému svahu. Ve vrcholech dispozice byly vybudovány mohutnější okrouhlé věže. Největší byla na severozápadě, menší na severovýchodě. Podobu jižní Ostruhové věže neznáme díky jejímu zániku při obléhání roku 1285 a následné přestavbě. Naproti tomu severovýchodní věž se zachovala v celé své velikosti a známe tak její zakončení. Poslední patro bylo opatřeno střílnami pro lučistníky a širokou obdélnou „střílnou“ patrně pro balistu nebo jiný válečný stroj. Nad touto úrovní byl ochoz s cimbuřím, kde stínky obsahovaly další střílny. Vstup do hradu vedl uprostřed západní strany čtverhrannou branskou věží. Brána obsahovala padací mříž a nad vstupem bylo podsebití. V přízemí branské budovy se cesta lomila a vedla jak vlevo, kde pokračovala ke vstupu do města, tak vpravo kde vstupovala čtverhrannou branskou věží na nádvoří jádra. Vyšší patra brány nebyla přístupná z přízemí.
Brána
Průřez vstupní brány
Ve 13. století byl za hlavní hradbou vyhlouben příkop a vyhozen obezděný val na němž byla postavena druhá hradba, která navazovala na jádro. Tato zeď již byla slabší a nebyla zpevněna věžemi snad vyjma severovýchodní strany, kde patrně existovaly dvě polookrouhlé bašty. Vstup do hradu vedl prostou kulisovou branou proti velké severozápadní věži. Z opevněného městečka se zachovaly rozlehlé ruiny, které jsou dnes změtí kamení prorostlou křovinami.
Půdorys jádra
1 parkán s přístupovou cestou
2 brána
3 čtverhranné věže z 12. století
4 palác
5 kaple
6 severovýchodní věž
7 donjon
Půdorys jádra se zakreslením stavebních fází
Žlutá - křižácké zdivo 1. fáze
Tmavě žlutá - křižácké zdivo 2. fáze
Červená- mamlúcké zdivo 3. fáze
Zelená - mamlúcké zdivo 4. fáze
Modrá - mamlúcké zdivo 5. Fáze
V jádře patrně původní dispozice protáhlého pětiúhelníka jsou patrné tři stavební fáze. Vstup do jádra vedl ze západního parkánu branským komplexem, kde se cesta lomila. Z provozníh důvodů bylo jádro spojeno i přímo s městečkem. Cesta ústila do barbakánu z východu. Ke vstupnímu komplexu byl z jihu přistavěn čtverhranný donjon. Vrchol pětiúhelníka vysunutého proti městečku zaujala čtverhranná věž, na níž navazovala tři křídla valeně zaklenutých provozních budov se stájemi, kuchyní a obrovskými cisternami v suterénu. Toto vnější nádvoří jádra na západní straně uzavíraly hradby a na jihu mu dominuje rozměrná kaple či kostel postavena, z bílého vápence kontrastující s tmavými stěnami ostatních budov. Byla to jedna z prvních staveb po převzetí hradu johanity. Kaple vystupuje podélnou osou do nádvoří. Její závěr byl zavázán do opevnění. Kaple byla sklenutá na dvě pole křížové klenby a neobsahovala příliš architektonických detailů. Tým maďarských archeologů zde v nedávné době podrobně zkoumal fresky objevené ve dvou zákristiích. V pozdějších fázích byly ke kapli z obou stran přistavěny další budovy a některá původní okna tak byla zaslepena. Mezi kaplí a dvoutraktovou palácovou budovou s půdorysem písmene „L“ na jihozápadě vedl průchod pro pěší na vnitřní nádvoří jádra. Zde bylo obydlí velitele hradu a tzv. rytířský sál s elegantní klenbou, patrně kapitulní síň, prakticky jediná ozdobnější místnost na hradě. Do jaké míry tato fáze využívala původní hrad Mansoirů není jasné, pravděpodobně mu můžeme připisovat donjon vedle vstupu a celkovou dispozici jádra.
Kaple
Skladiště se zřícenou čelní zdí
Druhá fáze doplnila severovýchodní roh dispozice o polookrouhlou baštu. Největší změny se ale dočkalo vnitřní nároží a jižní úsek jádra. K paláci byl přistavěn okrouhlý donjon s půdorysem podkovy. Jedná se prakticky o jediný okrouhlý donjon v Zámoří. Má šířku 20 a výšku 25 metrů, je tedy nižší než současné donjony stavěné v Evropě. To je dáno zvětšeným nebezpečím zemětřesení, kterému by měla nižší stavba lépe odolat. Je otázka jestli je vnitřní uspořádání prostoru úmyslem nebo nepochopením stavitelů. Rozlehlé místnosti uvnitř donjonu totiž mají čtvercový půdorys a na některých místech v přízemí tak dosahuje tloušťka zdí až 10 metrů. Prostor mezi donjonem a kaplí byl zastavěn další dvoupatrovou klenutou stavbou sloužící jako k ubytování rytířů a posádky.
Průžez čelem jádra
Donjon
Veškeré budovy obsahují v patrech na straně obrácené k možnému nepříteli střílny pro lučištníky. Na střeše byly ve stínkách cimbuří další střílny. Rovné střechy tvořily širokou terasu, kde mohly být umístěny metací stroje, podobně jako na Kraku, Tortose, Athlitu. Jednotlivá patra budov a budovy navzájem byly propojeny mnoha úzkými chodbami a schodišti v síle zdi, často bez jakéhokoli osvětlení. Před čelo hradu k patě kopce byla umístěna obdobně jako na Kraku rozměrná otevřená cisterna, která kromě zásobování užitkovou vodou měla znemožnit podkopání čela hradu.
Nádvoří s kaplí
Po poškození při dobývání Kalavunovými vojsky, bylo přestavěno čelo jádra. Na místě Ostruhové věže byla postavena polookrouhlá bašta přecházející v obezněný val. Nová hradba, získala kamenné podsebití vysazené na krakorcích. S arabským citem pro působivý detail byla mezi tmavé čedičové kameny vsunuta řada bílých vápencových bloků s vytesanými nápisy velebícími Alláha a vítězného sultána Kalawúna. Kromě toho v jádře vznikla mezi severovýchodními budovami a kaplí patrová budova a byla upravena brána z městečka. Osmané na plochu městečka někdy v 19. nebo 20. století dostavěli strohou budovu, využívanou armádou (stav 2001).
Burj al Sabi
K přímé kontrole pobřežní cesty byla johanity nedaleko Marquabu postavena strážní věž, zvaná Chlapecká, Burj al-Sabi. Regulérní třípatrový čtverhranný donjon z konce 12. století by všude jinde mohl být naprosto dostatečný, zde plnil jen pomocnou roli. Patro osvětlovala střílnovitá okénka a horní patro bylo vysazeno na krakorcích. Z Marquabu sem vedla dlouhá hradba, která pokračovala po svahu až do moře. Hradba obsahovala bránu, a kdo chtěl projít, musel zaplatit mýto. Vyjma templářů, kteří měli „vstup zdarma“. Jednalo se o tzv. talsperre neboli přehradní hrad, zhusta používaný v alpách. U nás byla podobná hradba s mýtnicí a hradem pravděpodobně v Brandýse nad Labem a zcela určitě na lužickém Karlsfriedu, dnes již několik kilometrů za hranicemi.
POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097-1192. Praha 2007.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1092-1302. Praha 2009.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
www.burgenwelt.de
http://www.castles.nl/
www.castlesandmanorhouses.com
http://crossandcrescentthecrusades.devhub.com
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
( čímž odkládám Safitu a začínám pracovat na Saonu..)
