PROJEKT: Svědectví doby

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/12/2011, 09:20

Přátelé, kolegové a kolegyně,

před časem nám tu poměrně rafinovaně řádil jeden nejmenovaný popírač holocaustu, který mě ale díky svým otázkám přivedl na projekt, který bych chtěl pracovně nazvat "Svědectví doby". O co jde?

Co si budeme povídat. Druhá světová válka zasáhla dost intenzivně i české země, ale těch, kteří tuto dobu zažili na vlastní kůži je den ode dne méně a méně. A jelikož se zase dříve či později může objevit další popírač čehokoliv, tak mě napadlo, že bychom se mohli pokusit zdokumentovat tuto inkriminovanou dobu.

Možná většina z nás má ve svém okruhu příbuzné, známé, sousedy atd, kteří jako děti, či dospělí zažili válku na vlastní kůži. Samozřejmě asi málo kdo z nich jí zažil z první ruky, tedy přímo někde z fronty, ale řekl jsem si, že i drobné detaily z té doby by mohli být pro nás, naše děti, vnoučatá, zajímavé. A proto chci vás poprosit o pomoc. Vemte si záznamník a zkuste jedno odpoledne, či večer při láhvi vína věnovat rozhovoru s takovým pamětníkem. Můžou to být třeba taková svědectví jaká mám já ve svém okruhu. Můj táta i máma jsou ročník 1938 a něco málo si především z konce války pamatují. Třeba jak táta viděl B-17 létat na Drážďany přes Jindř.Hradec, jak je osvobodili Američané, či jak mamce Němci v květnu 1945 zastřelili 14 letéhou souseda atd. Nebo má teta byla v říjnu 1938 odsunuta po Mnichovu z pohraničí do Prahy a v květnu 1945 její táta bojoval o rozhlas atd. Vím, jsou to možná pro někoho nepodstatené detaily bez větších souvislostí s bojovými událostmi. Ale jednou můžou mít cenu zlata, až nám tito pamětníci odejdou.

Tak co vy na to? Přidáte se k tomuto projektu?

Příspěvek od **Polarfox** » 26/12/2011, 12:06

Jako samo o sobě je to pěkné, ale nevztahoval bych to k popíračům. Protože ti všichni, včetně toho našeho zdejšího, mají tendenci ignorovat důkazy a svědectví, i kdyby jsi je jimi mlátil o hlavu.

Příspěvek od **kacermiroslav** » 26/12/2011, 13:16

Jasně...jak jsem říkal, pouze mě inspiroval. Tak pokud někoho znáš, tak se zkus do toho zapojit. Pokud takových svědectví bude víc, tak bych klidně založil samostatnou podsekci...třeba "svědectví WW2", kam bych všechny články nechal vkládat. Hmm?

karaya1 · Příspěvek od **karaya1** » 26/12/2011, 14:14

Mně není moc jasné, proč suplovat sdružení Post Bellum, které má svou tradici, zdroje i metodiku? Viz http://www.pametnaroda.cz/

Mimochodem, vzpomínky se musí brát s rezervou. Pamětník je schopen říct třeba i že Merlin byl vidlicový osmiválec…

Alfik · Příspěvek od **Alfik** » 27/12/2011, 12:08

Problém tzv. "zavedených" sdružení, jako je třeba právě Post bellum, je v tom, že nepřipouštějí JAKÝKOLI pokus o diskusi o daném tématu. A nejen to, kriminalizují jej (viz soud s vydavatelem jistého serveru který jen uveřejnil český překlad - izraelského!!!- sic! zkoumání počtu obětí holokaustu, připomenu jen že sami Židovští historici uznávají že tyto počty nejsou doloženy).
Tím přímo přivádějí vodu na mlýn popíračům, protože normální člověk si vždycky řekně (byť jen podvědomě) - co se tím sleduje? Příp. Qui bono?
Osobně si ovšem myslím, že se to tohoto portálu týká pouze okrajově, jako příčina a souběh vojenských a vojensko-historických témat, a v rozsahu jaký je navrhován to, myslím, patří jinam než na Palbu...

p3tris · Příspěvek od **p3tris** » 27/12/2011, 12:36

Alfiku, nemyslím, že Mírovi šlo o nějaký politický debaty a paměti, ale "jen" o vzpomínky lidí, kteří na vlastní kůži zažili válku. A to se tohohle portálu podle mě týká hodně.
Dodnes mě mrzí, že jsem si nikdy pořádně nepopovídal s dědečkem mojí bývalé přítelkyně, který bojoval v rámci našich tankových jednotek v roce 1944 u Dunkerque. Moji prarodiče byli oba ještě děti, ale i tak jsem od nich už docela dost válečných historek slyšel. Máš pravdu v tom, že bych si to možná mohl nějak v hlavě setřídit a hodit na papír. V našem městě byla ta výhoda, že jistý kněz, pan Fenc, psal kroniku, kterou po válce vydal pod názvem "Soumrak a svítání, národní kronika Vodňan 1939-1945". A já mám to štěstí, že jeden výtisk mám. Je to zajímavé čtení.

Příspěvek od **Lord** » 27/12/2011, 15:45

Možná bych k těm „sdružením“ mohl dodat, že pokud chcete získat na to grant, nebo financování nějakého fondu, diskuse se nedoporučují a musí se držet určitá linie, jinak by se z toho mohla stát „podivnost“.
Pokud by se tím chtěl Kačermíra více zaobírat asi opravdu bych mu doporučil na to samostatný projekt z výše uvedeného. Za svou práci by mohl být i finančně odměněn.

p3tris - a ostatní pokud znáte někoho a dáte si s tím práci ... zajedete za ním natočíte zvukový záznam, zpracujete, uděláte otázky ... ono to něco dá.

saldy · Příspěvek od **saldy** » 27/12/2011, 19:12

U známých jsem nahlédl do zápisků člověka který prošel koncentrákem Sachsenhausen, byl v místnosti s A. Zápotockým, ten se později stal naším prezidentem. Po válce prý pomáhal usvědčit nacistické zločince. Jestli to ještě mají nebyl by asi problém to prostudovat, ale nevim jeslti to tady na Palbě někoho zajímá.

Franz Trubka · Příspěvek od **Franz Trubka** » 28/12/2011, 02:47

V roce 1962 me muj pradeda, nejaky Vaclav Svicka , vypravel o 1. ww. Bylo me 6 a dneska si prd z toho pamatuji. Chci tim rict, ze by tohle tema vubec nemuselo byt spatne. Zadne oficiality, ale vzpominky lidi. Kacermiro jsem pro. Pradeda umrel v 92 letech, zustala mi fotka 20 maniku s nakroucenymi kniry a kterej je muj pradeda uz bohuzel nevim

Sawyerik · Příspěvek od **Sawyerik** » 28/12/2011, 08:33

Napad dobry. Jen nevim jestli uz neni onech 5min po dvanacte. :o/

Příspěvek od **kacermiroslav** » 28/12/2011, 22:49

Právě že si myslím, že ještě není pořád pozdě. Je jasné, že těch, kteří si WW2 pamatují jako dospěláci, je málo, ale proč se nepokusit zdokumentovat (laickým způsobem) vzpomínky těch, kteří tu dobu zažili třeba jako děti. Těm je dnes sedmdesát a více a paměť jim většinou ještě slouží. Jak jsem psal v úvodu.....beru to prostě jako takový pokus, uchovat vzpomínky, které třeba s válkou nemusí mít až tak moc společné...nicméně za dvacet, třicet let můžou mít cenu zlata. Tak pokud máte někdo někoho ve svém okruhu, zkuste si jej vyzpovídat. Jak na to, to nám může posloužit právě http://www.pametnaroda.cz/

Sawyerik · Příspěvek od **Sawyerik** » 29/12/2011, 21:51

Včera jsem to psal z mobilu, proto to bylo stručné. Myslel jsem to samozřejmě tak, že pamětníků ubývá a ti zbývající byli většinou velice mladí. Já se o té době můžu ještě pobavit jak s otcem (19 na konci války), tak i s matkou (14). Oba žijí. Jenže ti to prožili jako civilisté porůznu v krytech a i když jejich vzpomínky mám v uloženy v paměti protože jsem to v různých podobách slyšel mnohokrát, asi to už není to co by nás všechny nejvíc zajímalo. Paměti vojáků. Ale kolik ještě žije z těch, co prožili válku na frontě? Dříve jsem jich znal dost a vzhledem k blízkosti "prajzké", většinou těch z Wehrmachtu. Dnes už z nich nežije ani jeden.
Jak jsem psal včera, nápad velmi dobrý a má-li někdo možnost s takovým pamětníkem mluvit pak "do toho". Ti mí už bohužel neřeknou nic a proto těch 5min po dvanácté.

Příspěvek od **kacermiroslav** » 29/1/2012, 23:40

Projekt Svědectví doby

KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ VE STUDENCI
3 – 4. května 1945
Studenec (Semilsko)
Podkrkonoší

4. května se v Jilemnici kolem desáté hodiny dověděli, že v nedalekém Studenci u Horek je už od předchozí noci početný pancéřový oddíl a že tam došlo ke srážce Němců a odbojářů. Studenecká odbojová skupina, která byla početně a dobře organizovaná, po zprávách z Chuchelny totiž rovněž pohotově vystoupila a už dne 3. Května odzbrojila německé železničáře a Volkssturm na Horkách u Staré Paky. Získala značné množství zbraní a obsadila tamní nádraží a silniční křižovatku. Byly to dva z vojenského hlediska velmi důležité body na dálkové železniční a silniční komunikaci z krkonošského podhůří do středu Čech, neboť tyto komunikace představovaly v těchto dnech jednu z ústupových tras německé armády a přesunovaly se na nich vojenské kolony s těžkou technikou nebo i menší skupiny německého obyvatelstva, jež se připojily k ustupující armádě. Blokování těchto míst znamenalo přerušení volného pohybu Němců po těchto komunikacích, a proto proti české jednotce zasáhl pancéřový oddíl, pod jehož technickou převahu musela studentská skupina ustoupit do vesnice. Ustupovala však za boje a při prudké přestřelce padl Oldřich Pól z Čisté u Horek, Ota Stránský z Bukoviny a Hynek Tauchman ze Studence. Stalo se to 3. Května večer a obě strany zůstaly proti sobě v palebné pohotovosti. Po této zprávě vyslal jilemnický revoluční národní výbor, který nepřetržitě zasedal na radnici, autem do Studence tříčlennou skupinu jako průzkum a současně k případnému vyjednávání s Němci. Vedl ji štábní kapitán Antonín Volf. Delegace se dostala do styku s německým velitelem a bylo dojednáno zastavení palby ve Studenci. Německý důstojník pak přesedl do parlamentářského auta a všichni odjeli k dalšímu jednání zpět do Jilemnice, za nimi však současně jela německá pancéřová jednotka.
(Zdroj: Benešová, Junek a kolektiv – Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě – str. 90 - Studenec 2000)

Na první pohled relativně věrohodné líčení květnových dní, které se udály ve vsi Studenec na Semilsku (mezi Novou Pakou a Vrchlabím) v Podkrkonoší, nemusí být tak zcela pravdivé. Pokud si poslechneme dobové účastníky a vezmeme v potaz, že výše uvedený text pochází z knihy „Semilsko v boji za svobodu“, která byla vydána v roce 1985. Text je dobře cítit dobovou propagandou předchozího režimu. Ale jak to bylo doopravdy? Pokud se chceme dopátrat odpovědi, tak si musíme poslechnout pamětníky, sáhnout do kroniky a použít literaturu vydanou po roce 1989. Jako první použijeme kroniku Měšťanské školy ve Studenci. Předtím si ale nejdříve něco málo řekneme o Studenci a jeho okolí. Studenec je podhorská obec, která leží v blízkosti Krkonoš a skládá se ze samotného Studence a nedaleké vesnice Zálesní Lhota. Mezi těmito obcemi leží vrch Strážník (630 m), který byl již od raného středověku jedním ze strážních vrchů při zemské obchodní stezce. V kronikách jen pod latinským názvem Custodius připomínán již v 11.století. První písemné zmínky o Studenci pocházejí z druhé poloviny 14.století, kdy ves náležela k nedalekému hradu Levín. Nicméně až do 18.století se jednalo o několik samostatných dvorů, které se do vesnice spojily právě až v tomto období. K velkému rozmachu Studence a blízkého okolí došlo v 19.století v souvislosti s textilní výrobou. Na počátku 20.století má vesnice o 2.500 obyvatelích na 2.000 tkalcovckých stavů umístěných v domácnostech. Tato tradice se stala základem vzniku významné firmy Fejfar Mládek (vznik 1910), která v době před Druhou světovou válkou zaměstnávala několik set lidí. Po válce došlo k nucenému odsunu německého obyvatelstva v jehož důsledku došlo i k poklesu obyvatel. Aktuálně má Studenec 1.300 obyvatel žijíchc v 380 domech. Historie Zálesní Lhoty je pak o něco mladší. První písemné zmínky o ní pocházejí z 15.století, když vznikala v rámci německé kolonizace pohraničí. První obyvatelé se živili chovem dobytka v chráněném údolí Lhoteckého potoka. Kromě toho ve svazích Strážníků bylo hledáno stříbro, které sev podkrkonoší hojně v té době nacházelo. Na počátku 20.století žilo v Zálesní Lhotě 1.300 obyvatel a Lhota tak patřila mezi vůbec největší „Lhoty“ v Čechách a na Moravě. (celkem je v české republice více jak 300 obcí s názvem obashujícím „Lhota“) Mezi tyto početné obyvatelé na počátku století patřila i moje babička (ročník 1913), která mi něco málo o válečných událostech vyprávěla. Dožila se sice požehnaného věku 91 let, ale jaksi jsem si ji nestačil pořádně vyzpovídat. Takže její vzpomínky budu letmo lovit ve své paměti. Po válce i zde došlo k odsunu Němců a tak počet obyvatel rapidně poklesl. Aktuálně má obec přibližně 400 obyvatel. Jen pro zajímavost, mezi rodáky Zálesní Lhoty patří například naše olympionička Květa Jériová-Pecková, nebo druhá polovina z dvojice Suchý-Šlitr.

Kronika Měšťanské školy ve Studenci
Prvý Národní revoluční výbor byl ustaven neznámo kým a stál v čele odboje toliko 2 dny (3. a 4. května 1945). Veden byl p.Petříkem, Bočkem a bratry Štefanovými. 6. května ustaven Národní výbor nový. Předáci všech místních politických stran sešli se na obecním úřadě, kde zvolili 25 členů do Národního výboru. Správu však vedl výkonný výbor, který se skládal z 8 členů a dne 8. května přibrán jako devátý člen Karel Karásek. V odpoledních hodinách 3. května 1945 nastal ve Studenci šum, mladí lidé, příslušníci branné československé moci v civilu, tovární dělníci a jiní spěchali k budově Kampeličky, kde v četnické stanici usídleno bylo místní vojenské odbojové velitelství, jemuž v čele stál štábní kapitán mimo službu Ulrich s 8 členy místní četnické posádky a místními záložními důstojníky a poddůstojníky. Telefon stále obsazen. Odboj započal v Semilech, rychle přešel do Železného Brodu, Jilemnice a Paky. Během kratičké doby zachvátil celý zdejší kraj. Vystupovali až dosud ukrytí partyzáni, spojky přinášely a odnášely zprávy o událostech hnutí. Zatímco v Jilemnici bylo jednáno s vojenským lazaretem oddílu SS o odevzdání zbraní a vystěhování lazaretu, ve Studenci krom nadšeného rozčílení byl jinak klid. Na silnici zataraseny byly závory, které ve večerních hodinách byly opět odstraněny, aby uvolněn byl průjezd vozidel. Nepadla rána, nebylo obětí jako v Jilemnici, klid v obci byl dík rozvaze štábního kapitána Ulricha zachován. Přestřelky byly večer v Horkách, kde naše revoluční vojsko obsadilo nádraží, které však později přešlo do rukou Němců, kteří se sem vypravili na pomoc. Obchodníci a živnostníci sundávali nebo zamazávali německé nápisy na svých štítech, snímány byly německé názvy škol a úřadů. Po klidně uplynulé noci nadešel černý pátek 4. května 1945. V dopoledních hodinách přijelo od Horek na 2 autobusech a 4 nákladních autech německé vojsko. Dle svědeckých výpovědí stříleli vojáci již při samém vjezdu do Studence, aniž by snad byli někým napadeni. Vozy zastavily před Kampeličkou, kde rokovalo mnoho nic netušících mužů a pobíhalo mnoho dětí. Do davu bylo ihned stříleno a ve střelbě pokračováno i pak, když dav se na zmatený útěk do luk, polí i domů, aby zachránil ohrožený život. Branná moc pronásledovala utíkající všemi směry a střílela, jako by se jednalo jen o pouhý hon na zajíce ve volném terénu. Mnoho našich lidí se vzdávalo, bylo schytáno a s rukama vztaženýma přiváděno ke kostelu jako zajatci. Jich počet stále vzrůstal, neboť jinými oddíly vojska prohledávány byly byty a odevšad přiváděni byli muži od 16ti let jako rukojmí. Běda, kde domácí z obavy zavřeli domovní dveře, neboť tyto byly ručním granátem rozbity. Vyčišťovací akce zahájena byla po celém Studenci. Střílelo se po každém jedinci, který se kde objevil. Soldateska vnikla do všech domů v doprovodu psů, aby hledala pod postelemi, ve skříních a jinde skryté partyzány a zbraně. Mužům prohledávány byly kapsy, někde až příliš svědomitě. I o rány nebyla nouze. Kuličky stále fičely kol domů a oken. Teprve v poledních hodinách divoký tento hon ustal. Na silnici objevilo se osobní auto s velkým bílým praporem. Ve voze seděl p.Václavík z Kruhu a štábní kapitán Wolf z Jilemnice. Oba jako parlamentáři vyjednávali s velitelem oddílu o příměří. Dík tomuto opatření německé běsnění odpoledne ustalo a rukojmí, jichž bylo několik desítek, byli propuštěni na svobodu a vojsko odjelo. Bilance tohoto černého pátku byla smutná. Tím smutnější, že krev tekla bez příčiny, že zničeny byly životy naprosto nevinných. Ve velmi choulostivé se nalézal zámecký zahradník Bartuška, který byl přímo obviněn, že na vojsko z parku střílel. Velmi krásně se zachoval farář Josef Šorm, který zachránil jej tím, že jej prohlásil za zcela nevinného a že svým životem se zaň zaručil. Obětmi německých vrahů byli Otakar Stránský z Bukoviny, a Hynek Tauchman, rolník ze Studence. Postřeleni byli Milouš Kudr ve chvíli, kdy oděn jen v kalhoty ukázal se na prahu dveří, aby Němcům otevřel, dále Karel Makovička, Rudolf Tauchman, Anna Ducháčková a Bohumír Míč, žák 1.ročníku měšťanské školy, který byl zraněn ve chvíli, když se zachraňoval útěkem k bytu svých rodičů. Během zbytku dne i noci a po celý další den projížděly obcí německé tanky, aby si jistily bezpečnost.
(Zdroj: Benešová, Junek a kolektiv – Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě – str.89, 90 - Studenec 2000)

Alena Tauchmanový ze Studence.
Ve Studenci byli zastřeleni 4. května 1945 v dopoledních hodinách Ota Stránský z Bukoviny a Hynek Tauchman. Dle Josefa Ducháčka tomu předcházel výstřel z vrcholku Horky. On sám po výstřelu zalehl na zem a schoval se za kupku hnoje. Vzápětí byla opětována střelba ze silnice z kolony projíždějících Němců (byl několikrát zasažen i kostel). Touto střelbou byl zasažen Ota Stránský pod Horkou a Hynek Tauchman (byl totálně nasazen a doma byl pravděpodobně bez dokladů) pod Kudrovými. Němci začali provádět domovní prohlídky a z Kostelecka brali většinu mužů za rukojmí. S domovními prohlídkami pokračovali až na úroveň Erbanova statku a Bendovky. Kolem 11 hodiny přijel od Jilemnice osobní vůz s bílým praporem a parlamentáři. Po jednání německý velitel vystřelil světlici jako signál k ukončení akce a německé jednotky odjely.
(Zdroj: Benešová, Junek a kolektiv – Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě – str.89 - Studenec 2000)

Oldřich Kuřík
Blížil se konec války. Partyzánská činnost se stále zvyšovala, až 3. května 1945 vypuklo ve Staré Pace, na Horkách, ve Studenci a v Jilemnici povstání. Tehdy jsem jezdil do učňovské školy v Jilemnici. Právě toho 3. května jsem odpoledne zastavil u zubaře. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v 16 hodin vyšel ven a na budovách vlály československé vlajky. Dorazil jsem na kole do Studence a zde bylo povstání již v plném proudu. U zámku přes hlavní silnici byl postaven zátaras, který měli Němci připravený na frontovou obranu. Další zátaras měli Němci připravený u sv. Trojice (Zátaras byly kmeny přes silnici vložené do záseků). Směrem ke skoku byl vykopán zákop, který kopali ruští vojáci, co se přidali k Němcům – Vlasovci. Noc proběhla klidně. Ráno otec odešel do Studence a já se stavěl u Plecháčů, že půjdeme společně dolů. Strýc se ještě holil, a tak se zdržel. Bylo to naše štěstí. Na cestě jsme se zastavili na mezi za stodolou, odkud je dobře vidět do Studence. Od Horek jelo 7 nákladních aut s vojáky. Předtím se ozývala na Horkách střelba, kde byl zastřelen Pól. Auta u zátarasu zastavila a vojáci vystoupili. Auta u zátarasů zastavila a vojáci vystoupili. Ze zámeckého parku na ně vystřelil hajný z brokovnice. Jednoho vojáka pak ošetřovali. Nikdo další už nevystřelil a hajný sám zalezl pod stodolu, která stála na nízkých pilířích. Shromáždění lidí se rozuteklo. Vojáci pochytali asi 25 mužů, kteří museli odstranit zátaras a pak je drželi jako rukojmí s tím, že bude-li na ně ještě vystřeleno, že je zastřelí. Spustili palbu ze samopalu do kostelní věže, protože se domnívali, že právě z ní bylo na ně vystřeleno. Prohledávali domy, legitimovali lidi a sháněli, zda tam nejsou ukryti partyzáni. Viděli jsme, že ke kopci utíká náš otec a kousek za ním Ota Stránský z Bukoviny, který se chtěl schovat na Horce u strýce Junka. Od kostela vyběhli dva vojáci a lehli si na kopeček za kostelem a stříleli za utíkajícími. Otec ještě stačil doběhnout do úvozu u Zádušního lesa. Ota už ne, toho zasáhli těsně na pokraji lesa. Pak se rozběhli k němu. Nad námi najednou zasvištěly kulky a dopadaly na eternitovou střechu stodoly. Na horizontu jsme byli dobře viditelným terčem. Lehli jsme na zem a odplížili se do stodoly. Domnívali jsme se, že vojáci přijdou za námi na Horku. Ve stodole u Plecháčů byly po několik neděl pořádány zakázané taneční zábavy. Stodola byla vždy plná mládeže. Horší bylo, že ve stodole byla veliká výzdoba. U stropu viselo veliké papírové srdce, ve kterém byla vyříznutá pěticípá hvězda a nápis „Vítáme vás“. Jako že vítáme už blížící se ruskou armádu. Uvnitř byla elektrická lampa. Elektřinu dodával náš, již zmíněný, větrák. Svislé trámy byly omotány trikolorami a u patra visela naše vlajka. Vše muselo být rychle uklizeno, neboť by se mohli domnívat, že se tady odbývalo nějaké slavnostní, partyzánské shromáždění. Vojáci na kopec nedošli. Ve Studenci pak postupovali dům od domu. Dva muže zranili a jednoho ještě zastřelili. Byl to pan Tauchman, který utíkal k Černému háji. Když byli s prohlídkami domů asi uprostřed. Studence, přijelo od Martinic auto s bílým praporem. Bylo to několik rozumných mužů, vedených továrníkem Svatým z Roztok. Viděli nesmyslnost celého toho povstání a sjednali s Němci příměří. Ti pak odjeli do Jilemnice, ale už se nestřílelo. Stejně tak skončilo i povstání ve Staré Pace. Celé to povstání byl tragický nesmysl, který byl výplodem několika horkých hlav. Pět dnů před koncem války by tak obětovali životy občanů. Na silnicích od Vrchlabí a Trutnova začal poslední dny války veliký zmatek. Povozy a automobily s prchajícími civilisty a mezi nimi vojenské transporty. U nás na Horce ani teď nebylo bezpečno. Přes kopec utíkali němečtí vojáci k sudetským Němcům. Hlavně chtěli získat civil. Proto jsme s otcem hlídali se zbraní v ruce, jeden do 1 hodiny v noci a druhý pak do rána. Vše se brzy uklidnilo a nová éra života mohla začít.
(Zdroj: Benešová, Junek a kolektiv – Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě – str.170, 171 - Studenec 2000)

Na úvod jsem nechal mluvit dobové prameny, které rozebírají situaci ve Studenci v době květnového povstání. To jak víme z hodin dějepisu zasáhlo především hlavní město, nicméně protiněecký odpor propukal prakticky na celém území Protektorátu. Samozřejmě, na vesnicích, jako Studenec, byl odpor spíše symbolický, protože muži neměli pojetí o situaci kolem, dále neměli potřebný počet zbraní ani lidí ochtoných se Němcům postavit. Nicméně podle těchto svědectví se přeci jenom začátkem května 1945 dostala do Studence a okolních vesnic šuškanda, že došlo k nějakému odporu ve Staré Pace na nádraží. Tady na vysvětlenou musím říct, že nádraží ve Staré Pace je velkým železničním uzlem, v kterém se stýkají trasy z Trutnova, Semil, Pardubic a Chlumce nad Cidlinou. Podle výpovědi Jiřiny Čeřovské, pracoval její otec (ročník 1909) právě na dráze ve Staré Pace. Nádražáci jako jedni z mála, viděli, co se asi děje na frontě, protože mohli sledovat vojenské transporty, vybavenost, četnost, směry atd. Po dráze se také často předávali různé informací odbojovým organizacím atd. a tak asi není divu, že někoho napadlo vzít doma ukrytou zbraň a v květnu 1945 jí namířit proti Němcům. Zřejmě došlo i k nějakému odzbrojení německých strážníků, protože otec paní Čeřovské se se zbraní v ruce pohyboval v inkriminovaném období na Horkách u Staré Paky se svým kamarádem Oldřichem Pólem (oba pocházeli z Čisté u Horek). Zbraně prý doma neměli, takže si je zřejmě opatřili právě na úkor Němců. Bohužel tchýně se narodila až v poválečných letech a její otec je již dávno po smrti, takže si již nepamatuje podrobnosti, které otec vyprávěl a ani se jej již nemůžeme zeptat. Faktem ale zůstává, že oba byly zrovna na Horkách, když kolem projížděla německá vojenská kolano směrem na Studenec. Nevíme kdo začal první střílet, ale po palbě zůstal p.Pól ležet na zemi po četných zásazích do oblasti břicha. Kulomet ho prakticky přepůlil. Prý jak oba prchali, tak Pólovi se rozvázala tkanička od boty, což ho zdrželo a nakonec stálo i život. Němci pak pokračovali na Studenec, který je přibližně 2 km vzdálený, ale i tak byla tato palba podle svědků ve Studenci a Bukovině slyšet.

Jak už jsem řekl, nevíme kdo tu palbu na Horkách začal, ani proč se pánové Blažej a Pól zrovna nacházeli na této silniční křižovatce, ale možná za to mohla osobní zkušenost s Němci. Tchýně totiž měla ještě nevlastního bratra (Josef Blažej), kterému bylo nějakých 14 let a kterého chtěli Němci před zraky jeho otce oběsit. Po celé noci, kdy jej tímto nutili, aby udal nějaký odboj, je sice oba nechali žít, ale nějaké stopy to v něm muselo zanechat. Možná proto si pořídil zbraň a střetl se s Němci na Horkách. Ti pak pokračovali dále do Studence a cestou stříleli na každého, koho uviděli. Jejich palba vylekala mimo jiné i tehdy čtrnáctiletého Otu Stránského z Bukoviny, což byl soused mé maminky (ročník 1938). Ta si tuto událost pamatuje a líčila, že mladý Ota prchal před Němci, aby se ukryl na kopci Horka nad Studencem. Jak popisuje p.Kuřík, běžel s ním ještě i Kuřík starší. Němci si ale obou všimli a tak dva vojáci z té skupiny, které stála u kostela zalehli a zahájili na ně palbu. Malý Ota jejich střelbu nepřežil. Vzpomínám si, že jsem kdysi u babičky (ročník 1913) viděl fotky z pohřbu Oty i jeho samého, jak leží v rakvi. Babička mi kdysi o té smutné události také vyprávěla, ale přeci jenom v té době již jí bylo nějakých devadesát a tak jí trošku pamět selhávala. Takže si již nepamatovala, jak to vše bylo. V každém případě ale smrt mladého kluka ze sousedctví všechny hodně zasáhla.

Tou dobou, kdy vojáci stříleli po Stránském a Kuříkovi, stáli jejich kolegové u kostela a před Kampeličkou, kde pochytali několik desítek lidí, které drželi jako rukojmí. Mezi nimi byl i mančin strýc Václav Hek (Bukovina č.p.37), který byl u myslivců a čistě náhodou v ten den měl sebou po kapsách náboje do brokovnice. Vzhledem k tomu, jak si vedli Němci v ostatních chalupách, tak bylo jasné, že mu jde o život. Pokud by náboje u něj našli, bez milosti by jej čekala kulka. Není tedy ostudou, že se jich nějakým způsobem zbavil. Bohužel mamka si již z vyprávění nepamatuje, jakým způsobem.

Další průběh celého „Studeneckého“ povstání je podrobně popsán výše. Ale jaký byl život ve Studenci a okolí těsně po květnovém míru? Samozřejmě pro děti, jako moji mamku (ročník 1938) nebo jejího mladšího bratra Josefa, se nic nezměnilo. Pořád rádi všude lítali a hlavně do lesa, kde si z klacíků amechů stavěli různá sídla, farmy, domečky, sedátka atd. Mladší ročníci, kteří už jen sedí u počítače, takové hry neznají, ale pro nás a naše rodiče to byla běžná zábava. Ovšem jaké na děti v květnu 1945 čekalo v lese překvapení. Pod sedátky náhodou našli ostrou munici a ruční granáty. A vysvětlujte malým dětem, co to je a k čemu to slouží. Samozřejmě je nenapadlo nic jiného, než si s tím hrát. Nejzábavnější podle strýce prý bylo házet granáty z kopce do stromů. Jako zázrakem nic nebouchlo. Když si pak některé děti část munice vzala domů jako suvenýry, jaké bylo překvapení rodičů. Samozřejmě ihned platil zákaz vycházení a rodiče šli do lesů na sběr vojenského materiálu. Není asi třeba zdůrazňovat, že ten, kdo tam tu munici pod sedátky nechal, počítal s tím, že to děti najdou a že může dojít k výbuchu. Takže jsem tu de facto ani nakonec nemusel být.

Zdroje:
• Benešová, Junek a kolektiv – Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě – Studenec 2000
• Jaroslava Kačerová, roz. Nedvídková – svědectví
• Jiřina Čeřovská, roz. Blažejová – svědectví
• http://www.studenec.cz/

mrchoděj · Příspěvek od **mrchoděj** » 29/2/2012, 12:54

Výtažek z knihy Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě je obsahově sběrem lidových vyprávění a v některých případech dosti nepřesný. Skutečně došlo k odzbrojení celnice na nádraží na Horce u Staré Paky skupinkou odbojářů vedených výsadkářem z desantu vysazeného u Horní Kalné. Účelem bylo získat zbraně a ne kontrolovat železniční uzel, na to by skupinka nestačila. Po odzbrojení celnice byl výsadkářem vydán rozkaz, aby se skupinka lidí, kteří se odzbrojení účastnili rozešli, a to právě proto že na hlavním tahu Trutnov - Nová Paka ustupovaly německé kolony. Bohužel pan Pol tohoto pokynu neuposlechl, což se mu také stalo osudné. Jeho pomníček je při hlavní silnici na Horce u Staré Paky

Příspěvek od **kacermiroslav** » 29/2/2012, 14:28

To bych neřekl...Naopak co vím a co si pamatují pamětníci, mezi které počítám i svou mamku, tak je v "Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě" právě naopak hodně přesných údajů. Asi zřejmě narážíš na úvodní text, který ale jak jsem psal, byl pořízen v roce 1985 a tudíž podléhal tehdejší propagandě. Skutečnost byla taková, že se skutečně nádražáci a další, poté, co se ozbrojili, vydali pryč. Pan Pol s kamarádem Blažejem (otec mé tchýně:-) jsou toho důkazem, protože střelba mezi nimi a Němci proběhla právě na Horkách (viz. pomníček u hlavní křižovatky), a nikoliv při hlídání "strategicky" důležitého nádraží ve Staré Pace vzdálené X kilometrů.

mrchoděj · Příspěvek od **mrchoděj** » 29/2/2012, 17:35

Překvapilo mne že zastřelený Stránský byl tak mlád, považoval jsem jej za někoho staršího. Pan Kuřík a pan Plecháč jsou ze Studence, z Horky anebo z Čisté? Dík za odpověď, budeš asi místní?

Příspěvek od **kacermiroslav** » 29/2/2012, 19:20

Místní úplně nejsem, ale mamka se narodila a po celou válku žila v Bukovině a to v prakticky posledním baráku před cedulí Studenec:-) takže skoro rodačka. Pan Kuřík byl stejně jako moje babička ze Zálesní Lhoty. U Plecháčů je myslím rovněž v Zálesní Lhotě. Kdyby to nebylo moc morbidní, tak bych se mohl podívat do pozůstalosti po babičce a ofotit Otíka Stránského na marách. Babička mi kdysi tu fotku ukazovala....škoda mladého, jinošského života. On prý Otík běžel chlapy na Horku (nikolik Horka u Čisté, kde byl zastřelen p. Pól), kopec nad Studencem, že jedou Němci. Asi chtěl varovat ty ze Zálesní Lhoty, jak to líčil p.Kuřík. Bohužel, nedoběhl.

mrchoděj · Příspěvek od **mrchoděj** » 29/2/2012, 19:48

Děkuji za odpověď. Já se v těch místech pohybuji dosti často, měl bych zájem o nějaké informace k těmto událostem, spíše tedy k odzbrojení celnice na Nedaříži. Nebo nějaké fotografie těch ozbrojenců, to by bylo?

Příspěvek od **kacermiroslav** » 29/2/2012, 20:47

Tak to bohužel nemůžu sloužit. K tomu nic nemám:-( Ale zkuste kontaktovat studeneckou radnici a možná umožní nahlédnout do nějakých záznamů včetně fotek (pí Benešová, p.Junek).

VGR_j4ck41 · Příspěvek od **VGR_j4ck41** » 1/3/2012, 01:03

tak taky prihodim neco malo, ale nebude to tak mistopisne ani datove presne jako vyse nebot v mem pripade, je uz docela dost po dvanacty bo nejvetsi zdroj techto informaci, tedy ma babicka, jiz nezije. kazdopadne jeji vypraveni se da shrnout do techto 2 kapitol

SUDETY PRED A PO MNICHOVU

Pradeda byl u drahy a nekdy v druhe polovine 20tych let byl prelozen do Sudet, konkretne do okoli Ceske Kamenice. Jak bylo vypraveno jiz mnohokrat jinde zpocatku bylo souziti Cechu a Nemcu relativne bezproblemove a babicka spolu se svyma sourozencema chodila do Kamenice do skoly. Pozdeji se to ale zacalo hodne kazit. Babicka vypravela jak jednou sla s maminkou do mesta a kdyz videly vyzdobu v podobe praporu s hakovym krizem v kazdem okne tak to radeji otocily - mozna ze to bylo v souvislosti s velkym srazem henleinovcu v Ceske Lipe roku 1934,ale to fakt nevim. Ve skole na ne nejdriv pokrikovali, kdyz se pak u nemecke mladeze zacali objevovat verejne nosene kudly tak nejmladsi holky dostaly zakaz chodit do skoly a pote co byl nejstarsi bratr Josef jednoho dne cestou ze skoly nahanen heinleinovskyma spratkama, tak do skoly dostali zakaz vsechny deti. Nakonce prisla Mobilisace a pradeda byl poslan udajne do nejaky pevnosti na Morave - jeste pred odjedzem se s dohodli, ze v pripade ze by prababicka musela s detmi odejit, tak se pujde k rodicum do vitinevsi u Jicina. Tesne po prijeti Mnichova, mozna ze hned 1. rijna bylo prababicce oznameno, ze do pulnoci pristiho dne museji odejit. Pokud to nestihnout tak jim uz odchod nebude umoznen. Prababicka okamzite poslala decka vlakem k prarodicum do Vitinevsi a sama zustala v domku aby pockala na pradedu a s pomoci ceskych zeleznicaru zabalila veci. Ti byli tak hodni, ze k domku dokonce pristavili vagon, na ktery mohla babicka nalozit veskery majetek. Bohuzel to byla ale jenom otevrena plosina coz se pozdeji ukazalo jako fatalni. Prababicka totiz sice na vagon nalozila skoro veskery nabytek apod. Vagon se ale cestou do Vitinevsi zatoulal a dostali se k nemu az na jare 1939. Neni treba dodavat, ze vecem na vagone pobyt na cerstvem vzduchu pod snehem moc neprospel. Kazdopadne prababicka se pradedy v Sudetech nedockala a cekala az do vecera, kdy ji zeleznicari s sebou vzali do vnitrozemi. Pradeda se pak k rodine vratil az po nekolika dnech.

VITINEVES zhruba 1943 - 1945

Ve Vitinevsi zili da se rici standardnim zivotem. Babicka se zacala ucit na damskou krejcovou a to ze je v valka asi vnimali tim ze bylo malo urcitych komodit (babi vypravela o jednom sousedovi, ktery byl po leta zvykly si rano pred cestou do prace dat v hospe stopicku neceho ostrejsicho na a jelikoz v dobe valky to delat nemohl - chlastu bylo asi malo - tak prej churavel a churavel a umrel nekdy v dubnu 1945), ve vesnici se obcas objevili nemci a babiccin stryc byl nasazen v Nemecku na nucenych pracich. Nekdy v roce 1943/44 se vsak strejda najednou objevil ve dverich. Vyuzil zmatku po Spojeneckem bombardovani a vydal se domu. Praprababicka ho samozrejme nejdriv objala a pak mu vyhubovala co tam dela kdyz ma bejt v Rajchu, kazdopadne nakonec byl strejc ukryt po zbytek valky, kdy ho hledali jenom jednou. Melo prijet par nemcu v aute a na motorce, praprababicky se optat jestli ho nevidela, ze je vedeny jako nezvestny, vojaclove trosku prosmejdili barak a odjeli. Asi predpokladali ze zemrel pri tom bombardovani a tohle byla jenom akce aby vykazali nejakou cinnost. Strejda prohlidku preckal ukrytej v sene a pak byl do konce valky pres den zavrenej v nejaky svetnici a ven vychazel az kdyz byla noc.

Kdyz jsem pak o Dusickach a Velikonocich vozil babicku do Vitinevsi na hrob, vsimnul jsem si ze kousek od "naseho" hrobu lezi nejaky kapitan XY ktery umrel 6.5.1945 (pokud si to dobre pamatuju). Babi rikala, ze to byl vojak prvorepublikovy armady, ktery se toho 6.5.1945 spolu nekolika dalsima chlapama z vesnice vydali smer Jicin, kdyz zaslechli zpravy o povstani. Bohuzel meli smulu v tom, ze sotva vyjeli z vesnice narazili na nekolik nemeckych vojaku jedoucich od Jicina, kteri je okamzite zastavili. A tenhle kapitan mel smulu v tom, ze si asi na sebe vzal prvorepublikovou uniformu (?nebo byl ozbrojen? - uz si to presne nepamatuju), takze ho nemci odtahli do prikopu a na miste zastrelili. Zbytek chlapu mel stesti v tom, ze tohle nemcum stacilo a tak je jenom rozehnali a zase odjeli pryc - predpokladam, ze se jednalo asi o nejakou skupinku, ktera se dala na utek smer americani a nemela tedy zajem veci nejak moc resit.

mno a to je asi tak vsechno.

snad jeste to, ze pradeduv brachanec nebo kdo presne - kazdopadne to je moravska vetve nasi familije, se kterou jsme ztratili kontakt nekdy v 70tych letech min. stoleti po smrti tohohle manika - mel za valky "litat v Anglii". Je to ale informace hodne nejista protoze v zadnem seznamu jsem ho nenasel. Na druhou stranu vsak pojem "lital v Anglii" nutne neznamena, ze byl u bojove perute, ze?