Torpédoborce třídy Huszár (2)

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Torpédoborce třídy Huszár (2)

Příspěvek od jarl »

Torpédoborce třídy Huszár (II)
Obrázek
Důsledky sarajevského atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu zavlekly během několika měsíců většinu evropských zemí do nejničivější války jakou svět do té doby poznal. Tohoto konfliktu se od samého počátku účastnilo i rakousko-uherské válečné loďstvo, v jehož řadách bojovalo i mnoho našich krajanů. Dne 26. července 1914 je vyhlášena částečná mobilizace (po několika dnech i mobilizace všeobecná) a vlaky začaly do Puly z nejrůznějších koutů habsburské monarchie svážet stovky záložních důstojníků a tisíce námořníků, kteří doplnili své kolegy vykonávající u loďstva čtyřletou prezenční službu.

Během prvních válečných let bylo udělení dovolenky velkou vzácností, takže veškerý kontakt většiny námořníků s jejich blízkými, byl omezen na posílání dopisů a zejména tehdy populárních pohlednic zvaných „čumkarty“. Mezi tisícovkami jejich odesilatelů patřil i Štěpán Říha z Litohoře, jehož předválečná korespondence byla velmi stručná a většinou se omezovala na sdělení typu: „Srdečný pozdrav a pohled ze Šibeniku zasílá Štěpán Říha.“ Ovšem po vyhlášení války došlo k radikální změně a on nyní dokázal na plochu několika centimetrů čtverečních vměstnat mnohem více slov, jež často odrážela jeho stesk po vzdálené domovině. Veškerá písemná komunikace ve válečných časech podléhala cenzuře a námořníci nesměli uvádět místa, kde se jejich lodě právě nalézaly, jinak se vystavovali nebezpečí, že dopisy budou úředně upravované nebo dokonce zabavené. Proto Štěpán Říha zakončil jednu ze svých pohlednic takto: „Více psáti nemohu o našem postavení neb by lístek byl zahozen.“

Obrázek
Pohlednice se začerněnými názvy přístavů

Po dokončení mobilizace činily početní stavy rakousko-uherského námořnictva 33 736 osob, z čehož 5802 sloužilo na břehu a zbytek se nalodil na některé ze zdejších plavidel. Nikdo už dnes přesně nezjistí kolik se jich hlásilo k české národnosti, ale protože podíl našich krajanů činil v posledních předválečných letech zhruba 10 %, lze z toho odvodit, že námořnickou uniformu nosilo v létě 1914 přes 3000 Čechů a jejich počet v následujících letech ještě narostl. Lze předpokládat, že s výjimkou některých důstojníků, nepociťovali čeští námořníci přílišnou touhu bojovat za zemi, ve které se sice všichni narodili, ale k jejímuž státoprávnímu uspořádání upřednostňujícímu vládnoucí rakouské Němce a Maďary, měli mnohé výhrady.

Přesto byli většinou připraveni plnit své povinnosti a závažnější projevy nekázně se začaly objevovat až později, kdy námořníci pociťovali zásobovací problémy a morálku nepříznivě ovlivnily i zprávy o těžkém údělu jejich rodinných příslušníků, nejenom na pozemních válčištích, ale i v domácnostech trpícími nedostatkem potravin. K odhodlání bojovat přispívalo u českých námořníků i to, že jejich protivníky (s výjimkou dunajské flotily) byli především Francouzi, Italové a Britové, takže nemuseli bojovat proti Srbům a Rusům, ke kterým většinou pociťovali vřelé sympatie. Na jejich mínění se však nikdo neptal a od všech našich krajanů, od viceadmirála Koudelky velícímu oblastnímu velitelství v Terstu, až po posledního námořníka IV. třídy, se vyžadovala bezpodmínečná poslušnost. Rakousko-uherské státní orgány uplatňovaly proti všem nespokojencům od samého počátku tvrdá opatření a jejich pozornost se zaměřovala především na Čechy a příslušníky jihoslovanských národností, kteří byli bráni jako potenciálně nespolehliví.

Obrázek
Hrdina rakousko-uherského loďstva-Karel Strnad

Naši krajané sehráli ve válečných operacích významnou úlohu a mnozí ve službě brzy vynikli a jejich činy dodnes neupadly v zapomnění. Za všechny je možné uvést velitele ponorky U3 Karla Strnada, jenž se 13. srpna 1915 dobrovolně potopil i se svým poškozeným plavidlem, díky čemuž se zařadil mezi nejslavnější rakousko-uherské ponorkové velitele. Známým se stal i únos torpédovky Tb 11, na kterém se podíleli čeští námořníci Bohumil Brkl a Bohumír Petrla, čímž se dopustili velezrady a v případě dopadení by je nepochybně čekal trest smrti, jemuž bohužel neuniklo hned několik našich námořníků.

Jako první byl už 23. listopadu 1914 zastřelen Slavomír Kratochvíl, který sice nebyl mobilizován, ale přesto skončil před popravčí četou, neboť rozšiřoval veršovaný protirakouský leták. Jindřich Marek z něj ve své knize Pod rakouskou vlajkou přináší následující ukázku, ze které je dobře patrné jak málo stačilo tehdejším vojenským soudům k vynesení hrdelního rozsudku:
„Jsme Rakušany, císař nás volá!
Máme se na smrt proň nechat hnát
a sami vraždit! Proč? Nevíme zhola!
Pánům se zachtělo vojáčky hrát!“
Mezi vůdce známé vzpoury v boce Kotorské patřil i František Rasch, který za svoji činnost nemohl počítat s ničím jiným než s trestem nejvyšším, jenž nad ním vojenský tribunál vynesl 10. února 1918 a následujícího dne byl Rasch společně se třemi dalšími rebely popraven. Další únos válečné lodě měli údajně plánovat někteří členové posádky torpédovky Tb 53T, což stálo život Františka Kouckého zastřeleného 11. května 1918 v Pule, čímž seznam popravených českých námořníků naštěstí končí.

Obrázek
„Zrádce“ Bohumil Brkl

Dříve než mohla rakousko-uherská válečná flotila vyplout na moře, bylo nutné nejprve doplnit posádky na válečné stavy, takže mobilizovaní námořníci byli obratem přidělováni na jednotlivá plavidla, kde se okamžitě zapojili do práce, aby bylo možné co nejrychleji uvést celé loďstvo do bojeschopného stavu. Plavidla uložená v rezervě byla reaktivována, lodě doplňovaly výzbroj, nakládaly uhlí a další zásoby a postupně odplouvaly do přidělených oblastí.

Hlavní základnou byla už desítky let Pula, ale loďstvo využívalo i mnoho dalších přístavů (boka Kotorská, Šibenik, Terst, Rijeka, ostrov Veli Lošinj,...) na jadranském pobřeží a Dalmatských ostrovech. Velitelem zdejšího námořnictva byl od roku 1913 admirál Haus a jeho síly se dělily na I. bitevní eskadru, svěřenou viceadmirálu Njegovanovi, II. bitevní eskadru, které velel kontradmirál Löfler, křižníkovou flotilu podřízenou viceadmirálu Fiedlerovi, a dvěma torpédovým flotilám. Kromě toho měli Rakušané vyčleněnou ještě zvláštní skupinu určenou k obraně pobřeží, které velel kontradmirál von Barry, na Dunaji a Sávě operovaly říční monitory a oblastní velitelství v Pule, Terstu, na ostrově Veli Lošinj, v Šibeniku a boce Kotorské měla k dispozici několik menších plavidel.

Obrázek
Pula na dobové pohlednici

Všechny torpédoborce třídy HUSZÁR (WARASDINER ještě nebyl ve službě) byly v srpnu 1914 začleněné do některé z torpédových flotil. I. torpédová flotila se skládala z vlajkového lehkého křižníku SAIDA, moderních torpédoborců CSEPEL, TÁTRA, BALATON, LIKA, ORJEN a TRIGLAV, menších torpédoborců VELEBIT, DINARA, REKA, CSIKOS, PANDUR a SCHARFSCHÜTZE, torpédovek č. 74, 75, 76, 77, 50, 51, 73, 53, 54 a 56. K tomuto uskupení patřila i depotní loď GAÄ. II. torpédová flotila sestávala z vlajkového lehkého křižníku ADMIRAL SPAUN, torpédoborců HUSZÁR, TURUL, WILDFANG, STREITER, ULAN a USKOKE, torpédovek č. 55, 68, 70, 61, 65, 66, 64, 69, 72, 52, 58, 59, 60, 62, 63, 57, 67, 71 a množství podpůrných plavidel.
Služba torpédoborců Ulan, Streiter, Wildfang a Scharfschütze během první světové války

Ulan
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku 28. července 1914, ale námořnictvo, s výjimkou říčních plavidel, se do válečných operací prozatím zapojit nemohlo, jelikož Srbsko bylo vnitrozemským státem. Přesto se však na žádost z Berlína muselo vydat na riskantní plavbu k Otrantskému průlivu, aby podpořilo německé křižníky GOEBEN a BRESLAU při jejich očekávaném pokusu o průnik na Jaderské moře. Admirál Haus vyslal na pomoc německému spojenci bitevní lodě VIRIBUS UNITIS, TEGETTHOFF, PRINZ EUGEN, RADETZKY, ZRYNYI a ERZHERZOG FRANZ FERDINAND, pancéřový křižník SANKT GEORG, lehký křižník ADMIRAL SPAUN, torpédovky 50T, 51T, 56T, 57T, 58T, 60T, 61T, 65T, 66F, 67F, 74T, 75T a 76T, moderní torpédoborec CSEPEL a pět jednotek typu HUSZÁR, mezi nimiž nechyběl ani ULAN, jenž měl spojenecké lodě doprovodit do boky Kotorské. Němci však nakonec zamířili do východního Středomoří, takže pomoc Rakušanů nepotřebovali, díky čemuž se celé uskupení mohlo vrátit zpět do Puly.

Obrázek
Viribus Unitis na historické pohlednici

Situace na Jadranu se změnila 8. srpna, kdy Rakousku-Uhersku vyhlásila válku Černá Hora, která sice neměla žádné válečné lodě (jachtu RUMIJA za ně nelze pokládat), ale ovládala část pobřeží Jadranu s několika malými přístavy a černohorské dělostřelectvo mohlo ostřelovat i základnu v boce Kotorské. Maličké balkánské království sice nemohlo postavit více než 50 000 vojáků, ale hrdí a bojovní Černohorci se projevili jako zdatní vojáci, kteří svému silnějšímu protivníkovi podlehli teprve poté, co se zhroutila srbská obrana a jejich další odpor ztratil smysl.

Rakousko-Uhersko neprodleně vyhlásilo námořní blokádu Černé Hory a u jejího pobřeží se od 10. srpna střídaly chráněné křižníky SZIGETVÁR a ZENTA, které podporovaly torpédovky 64F, 68F, 70F a 72F společně se třemi torpédoborci. Do těchto operací se zapojil i ULAN, což se mu málem stalo osudným. Dne 12. srpna 1915 totiž vyhlásily Rakousko-Uhersku válku vlády Velké Británie a Francie, načež byla na Jaderské moře vyslány silná francouzská eskadra, které velel viceadmirál Augustin Bou de Lapeyrère, jehož lodě podporovaly ještě britské křižníky a torpédoborce.

Před černohorským pobřežím hlídkoval 16. srpna rakousko-uherský křižník ZENTA a torpédoborec ULAN, jemuž velel korvetní kapitán Panfilli, a snad i dvě porpédovky. ULAN spatřil nepřátelské křižníky blížící se od jihu, zamířil k ZENTĚ a obě lodě společně prchaly na sever. Jejich záměr však nevišel, protože ústupové trasy do boky Kotorské mezitím zablokovaly francouzské bitevní lodě a jejich doprovod. Velitel ZENTY se rozhodl přijmout boj proti mnohonásobné přesile, čímž na sebe strhl pozornost většiny nepřátelských plavidel, díky čemuž dostal ULAN příležitost k úniku.

Obrázek
Chráněný křižník Zenta

Rakousko-uherský torpédoborec zahájil palbu, zvýšil rychlost a podařilo se mu prorazit obklíčení, třebaže francouzský admirál na něj nařídil střílet ze středních děl své vlajkové bitevní lodě COURBET a prchající plavidlo stíhal chráněný křužník JURIEN DE LA GRAVIÈRE společně s oddílem torpédoborců a pronásledovatelé se v jednu chvíli dokázali k ULANU přiblížit až na 4000 m. Francouzský křižník nesl osm děl kalibru 164 mm a jediný dobře mířený granát vážící přes 50 kg mohl honičku okamžitě ukončit, ale ULAN neinkasoval žádný přímý zásah, třebaže byl lehce poškozen a sám bez úspěchu vypálil 347 projektilů ráže 66 mm. ULAN tedy beze ztráty jediného muže unikl do Boky, kde jej čekalo nadšené přijetí, ale ZENTA byla nepřátelskou přesilou potopena.

Už od prvního dne nepřátelství s Černou Horou sváděly rakousko-uherské pevnosti a válečné lodě dělostřelecké souboje s nepřátelskými bateriemi výhodně umístěnými na monumentální hoře Lovčen, odkud bylo možné nejenom ostřelovat lodě kotvící v Boce, ale i získávat zprávy o každém jejich vyplutí na moře. Do boje s nepřátelským dělostřelectvem se postupně zapojila řada větších plavidel od torpédového křižníku PANTER až po obrněnce MONARCH, WIEN a BUDAPEST, díky jejichž úsilí byly černohorské baterie z větší části umlčeny. Do těchto bojů se okrajově zapojil i ULAN a Rakušané při nich neutrpěli žádné ztráty; pouze chráněný křižník KAISER FRANZ JOSEPH I. byl 27. srpna lehce poškozen po zásahu projektilem ráže 150 mm.

Obrázek
Hory tyčící se nad Kotorskou zátokou

Souběžně probíhaly i operace proti černohorskému pobřeží, kterých se většinou těžké jednotky neúčastnily, ale velení námořnictva do nich hojně nasazovalo torpédová plavidla. ULAN poprvé ostřeloval zdejší pobřeží již 28. srpna a v následujících týdnech a měsících se podobné akce staly dosti častými (už 3. a 9. září bombardoval nepřátelské pozice znovu a 17. září zajišťoval obrněnec MONARCH ostřelující Bar). Od září připlouvaly do černohorských přístavů dopravní lodě přivážející vojenský materiál, který se ale Rakušané snožili zničit ještě dříve, než se jej podařilo odeslat do vnitrozemí. Tak např. parník LIAMONE dopravil do Baru 17. října zásilku zbraní, kterou však v noci z velké části zničil ULAN společně se třemi dalšími sesterskými plavidly.

Dovoz vojenského materiálu do černohorských přístavů sice průběžně pokračoval i nadále, ale nepříjemné protiútoky rakouských lodí a letadel, donutily Černohorce sáhnout i k dosti zoufalým pokusům, kterak zlepšit stále se zhoršující materiální situaci v jejich chudé zemi. Neutrální přepravci mohli vojenský materiál a chybějící potraviny téměř bez rizika dovážet do albánských přístavů, ale odtud musel být následně přepraven do přístavů Ulcinj nebo Bar. K tomu většinou sloužila královská jachta RUMIJA, která obvykle vlekla několik menších rybářských bárek. Tato jediná zdejší větší loď sice pod velením kapitána Ivo Djokiče, dokázala několik měsíců unikat rakouským válečným plavidlům, ale nakonec jí štěstí opustilo a RUMIJA byla potopena. ULAN marně pronásledoval nepřátelskou jachtu už 19. února 1915, ale k jejímu zničení došlo až v noci z 2. na 3. března přímo v přístavu Bar, kam vnikly torpédovky 66F, 67F a 57T, která zajišťovaly ULAN, STREITER a CSIKOS. Rakušané se bezmocné jachty pokusili zmocnit a odvléci jí do boky Kotorské, ale nakonec jí torpédovka 57T musela zničit torpédem.

Obrázek
Torpédovka 57T

Do námořních operací na Jadranu se stále častěji zapojovali i ponorkáři obou znesvářených stran, což pro rakousko-uherské torpédoborce znamenalo další rozšíření jejich úkolů, neboť nyní musely nejenom zajišťovat vlastní podmořské čluny, ale především vyhledávat ponorky nepřátelské. ULAN v prosinci 1914 doprovázel ponorku U 12 a počátkem následujícího roku poblíž malého přístavu Budva držel protiponorkovou hlídku.

V dubnu byl převelen do Puly, ale brzy se do Boky zase vrátil a počátkem května nakladl miny před vjezdem do Kotorské zátoky. V té době už bylo zřejmé, že rakousko-uherskému námořnictvu přibude nový protivník, protože Itálie vystoupila 3. května z Trojspolku a 23. května 1915 vyhlásila Rakousko-Uhersku válku. Tento vývoj se ve Vídni už nějaký čas očekával a zdejší námořnictvo na něj bylo dobře připraveno. Proto lehký křižník ADMIRAL SPAUN, společně s ULANEM a třemi další torpédoborci, operoval už 19. května mezi ostrovy Palagruža a Lastovo, kde prováděl hlídkové plavby a v noci z 23. na 24. května zaútočila tato skupina na italské pobřeží.

Obrázek
Torpédoborec Ulan

Jejich operace byla součástí rozsáhlého útoku rakousko-uherského loďstva, které bombardovalo mnoho nejrůznějších přístavů a vojenských objektů a poté se beze ztráty jediného plavidla vrátilo zpět na základny. Skupina soustředěná kolem křižníku ADMIRAL SPAUN nejprve zajišťovala hlavní síly útočící na Anconu, aby později ostřelovala nepřátelské pobřeží, ale ULAN utrpěl poruchu strojů, takže se do boje nezapojil.

Podobné operace - byť v nepoměrně menším měřítku- podnikali Rakušané i v následujících měsících, takže ULAN se už ve dnech 17. a 18. června zapojil do dalšího útoku, když společně s dvojicí sesterských plavidel a lehkými křižníky ADMIRAL SPAUN a NOVARA nejprve prozkoumal Terstský záliv, načež se oddíl přesunul k Rimini, aby zajišťoval pancéřový křižník SANKT GEORG ostřelující železniční most. Později oddíl marně pronásledoval čtyři italské torpédoborce, která unikly do Benátek, takže se rakousko-uherské lodě přesunuly k ústí řeky Tagliamento, kde zničily signální stanici.

Obrázek
Minová pole položená před Pulou

V té době měl ULAN základnu v Pule a často se účastnil pátrání po bludných minách, které se odtrhly z kotevního řetězu a vlny je zanesly třeba i desítky kilometrů od jejich původního stanoviště (během prvního válečného roku se jich uvolnila skoro třetina). Protože Rakušané měli vlastních min nedostatek (během celé války jich nakladli pouze kolem 6000), bylo je nutné nejprve opatrně vylovit, zajistit, aby po následné opravě mohly být znovu použity. Je jasné, že při této práci mohlo snadno dojít k smrtelným nehodám a publikace Brněnští mariňáci, obsahující veršované vzpomínky autorčina otce Františka Lněničky, nám zanechala svědectví o jedné podobné tragédii:
„Jezdíme podle kompasu -je na něm růžice-
plovoucí minu spatříme, byla štvanice.
Jela pro minu hned jóla s námořníky šesti:
Je to svinstvo, kamarádi, tato vojna celá
-do bujolu sesbírali z šesti mužů těla...“
ULAN se do konce roku 1915 zapojil do nejméně tří minolovných operací, během nichž však naštěstí k žádné podobné tragédii nedošlo. Mezi jeho povinnosti ovšem patřilo i kladení vlastních min (torpédoborce této třídy jich mohly naložit nanejvýš dvanáct) a ULAN společně s minonoskou CHAMÄLEON zaminoval 6. července ústí řeky Pád. Válečná služba představovala pro posádku neustálé riziko, o čemž se všichni přesvědčili 25. října, kdy torpédoborec minulo torpédo vypuštěné nepřátelskou ponorkou. Všechna plavidla musela průběžně procházet alespoň nejnutnější údržbou a existuje snímek ULANU v plovoucím doku pořízený v létě 1915, ale žádné podrobnosti nejsou uváděny.

V průběhu následujícího roku se žádných významnějších operací neúčastnil a za zmínku stojí pouze jeho převelení do Šibeniku, kde působil od měsíce srpna. Přesto mnohokráte vyplul na moře, aby eskortoval rakouské konvoje a prováděl hlídkové plavby. Následujícího roku se ULAN konečně dočkal důkladnější renovace, kterou provedl námořní arzenál v Pule. Při této příležitosti dostal torpédoborec protiletadlové dělo ráže 66 mm (už dříve posílil jeho výzbroj kulomet) a aparát na výrobu umělé mlhy. Po návratu do služby byl převelen do boky Kotorské a pokračoval v minolovných operacích, hlídkové službě a eskortování konvojů, jež zajišťovaly přepravu mezi jednotlivými rakousko-uherskými přístavy a dopravovaly armádní zásoby do albánské Drače. V prosinci provedl společně s WARASDINEREM hlídkovou plavbu mezi Brindisi a Valonou, ale do kontaktu s nepřátelskými plavidly se během tohoto roku nedostal.

Obrázek
Pancéřový křižník Sankt Georg

Mezi zajímavé epizody ze života českých námořníků patří i existence tajné knihovny, kterou na křižníku SANKT GEORG založili v roce 1914 Otakar Kočiřík a Tomáš Nitka. Knihovna se postupně rozrostla a prakticky na každé lodi sloužící toho času v Boce, se našel námořník, který si náročnou a nebezpečnou válečnou službu zpříjemňoval četbou zapůjčených knih. Seznam čtenářů se částečně zachoval až do dnešních dnů a lze v něm dohledat i jednoho muže z posádky ULANU.

Stejně vypadala jeho služba i počátkem roku 1918, ale v únoru přispěl ULAN k potlačení vzpoury v boce Kotorské, když doprovázel bitevní lodě ERZHERZOG KARL, ERZHERZOG FRIEDRICH a ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, jež do Boky vyslal admirál Njegovan. Poté se ULAN v Pule podrobil další rekonstrukci trvající několik měsíců, během které byla část kotlů převedena na vytápění naftou, a do služby se vrátil teprve na podzim 1918, kdy se už válka blížila ke konci. Přesto byl ještě v srpnu 1918 evidován jako součást II. torpédové flotily a je pravděpodobné, že v řadách této formace válku i zakončil.
Streiter
Po vyvedení z rezervy, osazení kompletní posádkou a uvedení do bojeschopného stavu, se STREITER stal součástí II. torpédové flotily vedené lehkým křižníkem ADMIRAL SPAUN. Toto uskupení se dále dělilo na tři torpédové divize (torpédo craft division) a každá divize na několik skupin. STREITER byl společně s ULANEM a USKOKEM zařazen do VI. torpédové skupiny (torpédo craft group), jež patřila do IV. torpédové divize. Jeho prvním válečným působištěm se stala boka Kotorská a STREITER byl společně se sesterskými plavidly ULANEM a USKOKEM přidělen mezi plavidla provádějící od 10. srpna blokádu Černé Hory. Poprvé se STREITER objevil před černohorským pobřežím již onoho 10. srpna, když společně s torpédovkou 64F, doprovázel do Baru chráněný křižník SZIGETVÁR, jenž pod bílou vlajkou vplul do přístavu, kde předal zprávu od námořního kapitána Case informující Černohorce o vyhlášení blokády.

Dne 16. srpna 1915 vyplul na moře admirál von Barry se svým vlajkovým pobřežním obrněncem MONARCH, jehož doprovázel torpédový křižník PANTHER a torpédoborce SCHARFSCHÜTZE a STREITER. Cílem tohoto svazu bylo ostřelování černohorského pobřeží, ale jakmile jeho velitel spatřil francouzsko-britské námořní síly pronásledující křižník ZENTA a torpédoborec ULAN, vydal rozkaz v návratu do Boky a k souboji s mnohem silnějším protivníkem nedošlo. STREITER se však dostal do akce 28. srpna, kdy společně s dalšími sesterskými plavidly ostřeloval nepřátelské pozice v oblasti zvané Župa (celkem bylo vypáleno 920 granátů).

Obrázek
Streiter

Popisovaný torpédoborec na další bojové nasazení nečekal dlouho, neboť již 17. září zajišťoval společně s křižníkem SZIGETVÁR, několika torpédovkami a torpédoborci SCHARFSCHÜTZE, CSIKOS a ULAN, obrněnec WIEN, jenž měl v přístavu Bar zničit radiostanici umístěnou na hoře Volovica. Na stejné hoře byla umístěna i dělostřelecká baterie, ale přesto se Rakušanům jejich záměr zdařil a všechna plavidla se v pořádku vrátila do Boky.

Francouzi a Britové se pokoušeli dopravovat Černohorcům potraviny a válečný materiál, aby udrželi tohoto svého nejmenšího spojence ve válce, takže do Baru průběžně připlouvaly jejich obchodní lodě doprovázené válečnými plavidly. Proto zde 16. října zakotvil parník LIAMONE, jenž zde mj. vyložil i protiletadlová děla a dvojici hydroplánů. Jejich přítomnost však odhalil rakouský letecký průzkum a námořnictvo dostalo rozkaz cenné letouny zničit. Z tohoto důvodu se zde již v noci z 16. na 17. října objevil oddíl čtyř torpédoborců, mezi nimiž nechyběl ani STREITER. Letouny se sice najít nepodařilo, ale Rakušané palbou z lodních děl zničili železniční vagóny naložené vojenským materiálem a přístavní sklady.

Obrázek
Obrněnec Wien

STREITER se zapojil i do blokády Černé Hory, v jejímž rámci zadržel 20. listopadu jedno plavidlo a 19. února neúspěšně pronásledoval parní jachtu RUMIJA, kterou se však Rakušanům podařilo zničit v Baru 2. března 1915 a při této akci asistoval i STREITER, jenž zde svedl souboj s černohorským dělostřelectvem.

Počátkem dubna byl přesunut do Puly, což byla po odlehlé boce Kotorské příjemná změna, jelikož hlavní základna nabízela pro námořníky nejrůznější způsoby zábavy. Velmi vyhledávané byly služby početných prostitutek, jež se soustřeďovaly v ulici „Castropola“ a obvykle neměly nouzi o zákazníky, o čemž svědčí i následující vzpomínka námořníka Václava Poskočila otištěná v knize Pod rakouskou vlajkou od Jiřího Marka: „Castropola přijímala těchto dravých synů Poseidonových, chladila žár jejich srdcí a posílala je zpět na lodě tiché jako beránky“ O Castropole lze nalézt zmínku i v pamětech Františka Lněničky:
„Co já vám mám vypravovat, kde jsem všude byl
-v kuči, potom v Kastropola peníze probendil.“
Kromě zábavy se však posádka musela věnovat i strážní službě a v předvečer vypuknutí války s Itálií hlídkoval STREITER společně s lehkým křižníkem ADMIRAL SPAUN a torpédoborci ULAN, CSIKOS a USKOKE poblíž Palagruže. Nechyběl ani při hromadném nájezdu na italské pobřeží 24. května, kdy byl součástí skupiny tvořené třemi torpédoborci a křižníkem ADMIRAL SPAUN, přičemž ze svých 66 mm děl bombardoval signální stanici a maják v přístavu Torre di Mileto. V průběhu tohoto roku posílil jeho výzbroj protiletadlový kulomet ráže 8 mm, ale k žádným dalším změnám nedošlo.

V dalších několika měsících se věnoval především kladení a lovení min, když nejprve pomáhal 1. května posílit uzávěru před důležitým přístavem Terst a později vyhledával nepřátelské a vlastní zbloudilé miny u Terstu a Savudrije. Kromě toho STREITER 27. července odvlekl do Puly létající člun L42, jenž musel po náletu na italské pobřeží nouzově přistát na moři. Do souboje s hladinovými plavidly se toho roku nedostal, ovšem 7. září jej napadla neznámá ponorka, ale vystřelené torpédo svůj cíl minulo.

V následujícím roce došlo na Jaderském moři k útlumu bojové aktivity hladinových jednotek, takže se STREITER žádných významnějších operací neúčastnil, ale už v lednu zajišťoval nálet rakousko-uherského námořního letectva na Anconu a 23. června napadl společně s USKOKEM malé italské přístavy San Benedetto a Giulianova, načež se v pořádku vrátil do Šibeniku. Popisovaný torpédoborec také nechyběl při kladení min u ostrova Vis, kteréžto operace se 16. července účastnil společně s torpédoborcem USKOKE.

V říjnu 1916 v Pule podstoupil větší rekonstrukci, když na něm byly vyměněny kotle, takže nyní bylo možné některé vytápět naftou. Do služby se STREITER vrátil teprve počátkem následujícího roku, kdy byl současně převelen do boky Kotorské, odkud 22. dubna vyplul k nájezdu do Otrantského průlivu, kde se Italové, Francouzi a Britové už delší čas pokoušeli vytvořit baráž bránící vyplouvání německých a rakousko-uherských ponorek na Středozemní moře. Do tohoto výpadu se STREITER zapojil společně s WARASDINEREM, REKOU a USKOKEM, ale nebyla při něm napadena žádná nepřátelská loď a všechny čtyři torpédoborce se následujícího dne vrátily na základnu.

Obrázek
Italský torpédoborec Ardente

Brzy byl STREITER opět přesunut do Puly odkud v následujících měsících často vyplouval k plnění nejrůznějších úkolů, během nichž se několikrát dostal do souboje s nepřátelskými plavidly a dělostřeleckými bateriemi. Už v noci z 29. na 30. září narazil poblíž ústí řeky Pád, rakousko-uherský svaz složený ze čtyř torpédoborců třídy HUSZÁR a torpédovek 90F, 98M a 99M, na italské torpédoborce SPARVIERO, AUDACE, ARDITO, ARDENTE, FRANCESCO STOCCO, GIUSEPPE ABBA, VINCENZO GIORDANO ORSINI a GIOVANI ACERBI. Situace vypadala pro rakousko-uherské jednotky hrozivě, neboť Italové měli velkou dělostřeleckou převahu (jenom samotný SPARVIERO nesl tři kanóny ráže 152 mm a čtyři kalibru 76 mm), ale přesto se jejich lodě po několika zásazích na SPARVIERU stáhly. Také VELEBIT byl poškozen a STREITER jej musel vzít do vleku, přičemž se obě jednotky dostaly do krátkého souboje s dvojicí italských torpédoborců, ale přesto se jim podařilo uniknout do bezpečí.

Pokračovaly také operace k podpoře vlastních letounů útočících na nepřátelské pobřeží, takže STREITER společně s dalšími torpédoborci, zajišťoval 14. srpna nálet na Benátky, při kterém byly rakousko-uherské lodě napadeny italským letectvem a podobné operace se účastnil i 1. října a 24. listopadu. K italskému pobřeží zavítal také 19. listopadu, ale tentokráte se s nepřítelem nestřetl, stejně jako 7. prosince během výpadu k Pesaru, ale mezitím (28. listopadu) společně s dalšími torpédoborci a torpédovkami ostřeloval cíle mezi Rimini a Porto Corsin, přičemž se dostal do souboje s italský dělostřelectvem a letectvem.

Popisované plavidlo se zapojilo také do bojů o Benátky, které koncem roku 1917 ohrožovaly postupující rakousko-uherské a německé jednotky. STREITER měl v té době základnu v Terstu a byl součástí formace vedené křižníkem ADMIRAL SPAUN. Rakušané plánovali na 19. prosince novou ofenzívu u ústí řeky Piava, kterou měli svými těžkými děly podporovat i ARPÁD a BUDAPEST. Proto toho dně vyplul z Terstu svaz tvořený nejenom zmíněnými obrněnci, ale i křižníkem ADMIRAL SPAUN, novými torpédoborci TRIGLAV (II) LIKA (II) a DUKLA, třemi torpédoborci třídy HUSZÁR včetně STREITERA a množstvím menších plavidel. Celá operace, které velel námořní kapitán Janko Vukovič de Podkapelski, však nakonec skončila neslavně protože nepřátelské pobřeží zahalila mlha, takže Rakušané museli po vypálení několika výstřelů palbu zastavit a po zlepšení viditelnosti odpluly jejich lodě zpět do Terstu.

Obrázek
Námořní kapitán Janko Vukovič de Podkalelski

Po celý uplynulý rok STREITER průběžně doprovázel vojenské konvoje a této činnosti se věnoval i počátkem roku 1918, kdy se ale zapojoval i do vyhledávání min. Eskortování konvojů se mu nakonec stalo osudným neboť 16. dubna do něj v Kvarnerském zálivu narazila nákladní loď PETKA a torpédoborec se během půl hodiny potopil. Neštěstí se událo pouze jednu námořní míli od břehu a PETKA zachránila většinu mužů z jeho posádky a dopravila je do Rijeky. Zkázu torpédoborce však přesto nepřežilo několik námořníků, jejichž počet se udává v rozmezí od dvou do čtyř.
Wildfang
Tato jednotka byla z rezervy vyvedena už 25. června 1914 a v napjatých týdnech po sarajevském atentátu střídavě pobývala v boce Kotorské a albánském přístavu Drač. Brzy po vypuknutí bojů byl torpédoborec zařazen do II. torpédové flotily vedené lehkým křižníkem ADMIRAL SPAUN. Jeho prvním úkolem se stala účast v operaci na podporu německých křižníků GOEBEN a BRESLAU, a poté WILDFANG působil v severním Jadranu, kde se do žádných bojů nedostal. Přesto nekotvil nečině v přístavu a často byl posílán na různé hlídkové plavby nejenom do Terstského zálivu, ale zavítal i do Šibeniku a také k ostrovu Vis.

WILDFANG byl od 12. prosince 1914 do 10. ledna 1915 v opravě, kterou provedl námořní arzenál v Pule a pravděpodobně při ní obdržel i protiletadlový kulomet. Na jaře se přesunul do Šibeniku odkud vyplul 23. května jako součást většího uskupení vedeného křižníkem ADMIRAL SPAUN, které mělo od jihu zajišťovat hlavní síly rakousko-uherského loďstva bombardujícího následujícího dne Anconu, před výpadem italských lodí z Brindisi nebo Tarentu. WILDFANG ráno 24. května ostřeloval Tremiti a ostrov Cretaccio, kde Rakušané nenarazili na žádný odpor, takže se jejich plavidla mohla v pořádku vrátit na základnu.

Obrázek
Torpédoborec Wildfang

Dne 17. června vyplul k dalšímu nájezdu na italské pobřeží silný oddíl, jehož jádro tvořily lehké křižníky ADMIRAL SPAUN a NOVARA, které doprovázel i WILDFANG, společně s dalšími torpédoborci a torpédovkami. Oddíl podnikl ofenzivní hlídku podél nepřátelského pobřeží, kde ostřeloval ústí řeky Tagliamento a jedna z torpédovek potopila italský nákladní parník. Později se věnoval pokládání nových minových polí nejenom před vlastním pobřežím (Terstský záliv), ale i v ústí řeky Pád, kam 6. července doprovodil minonosku CHAMÄLEON. Nechyběl ani při zneškodňování min poblíž Puly a Terstu.

Mezi časté úkoly torpédoborců patřila i podpora rakousko-uherských letců podnikajících průzkumné a bombardovací mise k italskému pobřeží, při kterých často docházelo k nouzovým přistáním na hladině. WILDFANG zachránil 25. října 1915 létající člun L61 a téhož dne se jej neúspěšně pokusila torpédovat nepřátelská ponorka. Podobné operace v součinnosti s letectvem pokračovaly až do konce roku, ale k žádné vzrušující události už při nich nedošlo.

Počátkem roku 1916 nakladl WILDFANG miny v Terstském zálivu, načež se přesunul do boky Kotorské a je známo, že v té době mu velel korvetní kapitán princ von und zu Liechtenstein. Z Boky torpédoborec vyplul 3. února, aby společně s pancéřovým křižníkem SANKT GEORG a několika torpédovkami zaútočil na italský přístav Ortona, ale ke kontaktu s nepřátelskými plavidly došlo až 6. února poblíž boky Kotorské, kde se WILDFANG střetl s britským lehkým křižníkem LIVERPOOL a italským torpédoborcem PILADE BRONZETTI, takže před nepřátelskou přesilou brzy ustoupil pod ochranu pobřežních baterií.

Obrázek
Křižník Sankt Georg

V té době podniklo rakousko-uherské námořnictvo několik operací proti nepřátelským konvojům odvážejícím z albánských přístavů vojáky poraženého Srbska a WILDFANG se 26. února účastnil většího výpadu k Drači, který však skončil neúspěšně. Ke kontaktu s nepřátelskými plavidly došlo 16. května, kdy doprovázel čtyři parníky do přístavu San Giovanni di Medua. Rakušané však dostali zprávu, že poblíž ústí řeky Bojana operuje několik nepřátelských torpédových plavidel, načež byl konvoj odeslán do bezpečí a WILDFANG se s nimi pustil do krátkého boje, ve kterém inkasoval jeden zásah.

Pokračovaly také útoky na italské pobřeží a popisovaný torpédoborec v doprovodu WARASDINERA, ostřeloval 2. srpna 1916 přístav Molfetta, ale při návratu narazily na silný nepřátelský svaz složený ze dvou lehkých křižníků a většího množství torpédoborců. Rakousko-uherské lodě se proto musely dát na kvapný ústup, který kryl chráněný křižník SZIGETVÁR a torpédovky 80T a 85T.

Na moře vypluly 28. srpna rakousko-uherské pancéřové křižníky SANKT GEORG a KAISER KARL VI. v doprovodu dvou lehkých křižníků, čtyř torpédovek a pěti torpédoborců včetně WILDFANGA. Jejich úkolem bylo vylákat z italských přístavů nepřátelské lodě na moře, kde by je mohly napadnout číhající ponorky U4, U11, U15, U16 a U17. WILDFANG patřil do formace utvořené kolem křižníku SANKT GEORG, jež odplula k Brindisi, ale žádná dohodová plavidla se k vyplutí vyprovokovat nepodařilo, díky čemuž operace skončila neúspěšně.

Obrázek
Torpédoborec Warasdiner

Pokračovaly i výpady proti uzávěře v Otrantské úžině, kterých se sice v první polovině roku 1916 účastnily především lehké křižníky a moderní torpédoborce třídy TÁTRA, ale později sem byly vysílány i zastaralé jednotky typu HUSZÁR, pro které podobné operace představovaly značné riziko. WILDFANG, TURUL, WARASDINER a HUSZÁR provedly 26. a 27. září výpad směrem k albánskému přístavu Valona, ale na žádné nepřátelské lodě nenarazily. Po zbytek roku se už WILDFANG žádných větších aktivit neúčastnil, což lze konstatovat i o jeho službě v prvních měsících roku 1917. Na jaře byl přesunut na hlavní základnu v Pule, kterou 3. června navštívil císař Karel I.

To se však už blížil jeho zánik, který měla pravděpodobně na svědomí bludná mina. Minové operace prováděly na Jaderském moři obě znesvářené strany prakticky od vypuknutí bojů, ale většího měřítka nabyly teprve poté, co do války vstoupila Itálie (Italové jich nakladli jenom mezi Terstem a Benátkami přes 12 000). I přesto byl seznam rakousko-uherských válečných plavidel ztracených po kontaktu s minou během celé války poměrně krátký, ale 4. června 1917 jej rozmnožila právě popisovaná jednotka. Torpédoborce WILDFANG a CSIKOS vypluly 3. července společně s torpédovkami 93T a 98T na moře a v noci najel WILDFANG 24 mil od ostrova Peneda na minu, která patrně přivedla k výbuchu i miny na jeho palubě, načež se loď během pouhých třinácti minut potopila. Neštěstí si vyžádalo životy 25 (jinde se udává 23) námořníků, mezi nimiž nechyběl ani velitel korvetní kapitán Machnitsch, ale zbytek posádky, včetně osmi raněných, zachránila ostatní plavidla
Naposledy upravil(a) jarl dne 28/1/2012, 10:43, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Scharfschütze
Tento torpédoborec se díky své bohaté kariéře stal nejznámějším plavidlem celé třídy, takže jeho bojové nasazení je dobře zdokumentováno a také český čtenář má k dispozici výbornou publikaci Příběh „Ostrostřelce“ od Jiřího Nováka pojednávající o jeho službě během první světové války.

Vyhlášení mobilizace zastihlo SCHARFSCHÜTZE v rezervě, ale brzy byla jeho posádka doplněna na předepsaný válečný stav a loď byla znovu uvedena do činné služby. V srpnu 1914 se stal součástí I. torpédové flotily a jeho velení se ujal korvetní kapitán Nowotny, do jehož nové posádky byli brzy neoficiálně přijati i psi Eppa a Salandra, což nebylo nijak výjimečné, protože námořníci si často opatřovali nejrůznější zvířata, která jim měla nejenom zpestřovat službu, ale často se z nich staly i jakési živé talismany přinášející pověrčivým posádkám štěstí.

Také pro SCHARFSCHÜTZE se první válečnou akcí stala účast v operaci na pomoc GOEBENU a BRESLAU. Tehdy ještě působil v Pule, ale 11. srpna byl přesunut do boky Kotorské a o pět dní později vyplul na moře jako součást zajištění obrněnce MONARCH, ale celé uskupení se muselo urychleně vrátit do přístavu, poté se před Bokou objevilo početnější francouzsko-britské loďstvo.

Obrázek
Torpédoborec Scharfchütze

SCHARFSCHÜTZE už v srpnu bombardoval pozemní cíle v Župě a 3. září ostřeloval klášter v Lastvě, na který jeho dělostřelci vyslali přes třicet projektilů kalibru 66 mm, ale téhož dne se torpédoborec stal cílem palby černohorského dělostřelectva poblíž přístavu Budva. SCHARFSCHÜTZE nechyběl ani při útoku na Bar, který provedl 17. září obrněnec MONARCH, a jehož cílem byla likvidace nové radiostanice.

Bar se později stal pravidelným terčem útoků rakousko-uherského námořnictva a letectva, protože do zdejšího přístavu mohly vplouvat i lodě s ponorem do sedmi metrů, takže právě sem mířila většina dohodových plavidel dovážejících do Černé Hory válečný materiál a později i potraviny určené pro tuto statečně bojující zemi. Teoreticky se mohli o zásobování Černé Hory postarat i přepravci z neutrálních zemí, protože Černohorci obdrželi značné sumy z francouzských a zejména ruských půjček, takže na přepravě kontrabandu se daly vydělat slušné peníze, jenomže všechny rejdaře odradilo neúměrné riziko spojené s tímto obchodem.

Proto ležela celá tíže těchto operací na bedrech Francouzů a Britů, kteří byli nuceni poskytovat všem transportům patřičné krytí, ale po vylodění se náklad stával častým terčem rakouských útoků. Tyto operace umožňovaly zprávy získané od agentů působících přímo v Černé Hoře, ale stále častěji se zde uplatňovalo také letectvo. Právě na základě informací z leteckého průzkumu vyplula na moře 17. října skupina rakousko-uherských torpédoborců vedená SCHARFSCHÜTZEM, která se v nočních hodinách přiblížila k Baru a palbou z děl poničila přístavní zařízení a vyloděný vojenský materiál.

Obrázek
Minová pole položená před bokou Kotorskou

SCHARFSCHÜTZE se také zapojil do minolovných operací před Kotorskou zátokou, kde Rakušané položili do konce roku 1914 celkem 107 min, z nichž mnohé se později utrhly a ohrožovaly nejenom nepřátelské, ale i rakousko-uherské a neutrální lodě. Driftující miny se staly vážným problémem, ale přesto nebyl v této době na Jadranu zaznamenám ani jeden případ ztráty některé lodě po kontaktu s volně plující minou, i když francouzský autor Thomazi uvádí, že pravděpodobně měly na svědomí dvě plavidla italských rybářů, která z neznámých příčin zmizela v prostoru mezi albánským a italským pobřežím.

V polovině měsíce října provádí průzkum v prostoru mezi Rakušany drženým ostrovem Pelagosa a Itálií, ale to už se mezi posádkou zřejmě proslechlo, že SCHARFSCHÜTZE bude brzy vyslán na sever, jelikož Štěpán Říha tehdy napsal: „...Dosud na starém místě. Doufám, že v nejbližších dnech pojedeme do Pulje, vystřídají nás druhé lodě. Stále strašné horko, skorem k nevydržení, kdežto u nás jest zajisté chladno...“ Později byl torpédoborec opravdu převelen do Puly a Štěpán Říha mohl spokojeně napsat: „...Včera jsme dojeli do Pulje, jak dlouho se zdržíme nevím. Jest zde mnohem lépe jak v Dalmácii kde jsme byli celé 3 měsíce...“

V následujícím období se SCHARFSCHÜTZE kromě výcviku věnoval i pátrání po zbloudilých minách a francouzských ponorkách, které se čas od času odvažovaly až do severního Jadranu a konce roku 1914 se ve zdejším námořním arzenálu podrobil nutné údržbě. Pro námořníky představovala rušná Pula příležitost ke zpestření jejich služby, protože po skončení denního zaměstnání šlo několikrát týdně získat povolení k vycházce na břeh, kde bylo kromě výše zmíněné „Castropoly“ možné navštívit nejrůznější zábavní podniky jako kavárna „Kaffe Rauch“, která patřila mezi českými námořníky k nejoblíbenějším, nebo hospoda „Kotva“.

Situace se ovšem radikálně změnila v průběhu května 1915, kdy Rakousko-Uhersku vyhlásila válku Itálie. Při následném odvetném útoku na italské pobřeží na sebe výrazně upozornil právě SCHARFSCHÜTZE a jeho velitel - korvetní kapitán Nowotny. Torpédoborec opustil Pulu ve večerních hodinách 23. května a stal se společně s torpédovkami 78T, 79T, 80T a 81T, součástí svazu vedeného lehkým křižníkem NOVARA. Velitelem tohoto uskupení, které dostalo za úkol napadnou italský přístav Porto Corsini, byl známý Miklós Horthy de Nagybánya, jenž měl tehdy hodnost námořního kapitána.

Obrázek
Miklos Horthy de Nagybánya

Horthyho svaz zaútočil na Porto Corsini brzy po ránu 24. května a hlavní úloho sehrál právě SCHARFSCHÜTZE, jenž měl vniknout přímo do přístavu a zničit zde všechna nepřátelská plavidla, zatímco ostatní jednotky zůstaly na moři, aby jej zajišťovaly před možným protiútokem italských námořních sil. Vjezd do přístavu byl velmi úzký a dlouhý zhruba jeden kilometr, takže korvetní kapitán Nowotny se do něj rozhodl vplout zádí napřed, aby v případě nečekaných komplikací mohl plnou parou vyrazit na volné moře.

Rakousko-uherský torpédoborec couvající jako rak plavebním kanálem neušel pozornosti italských hlídek a brzy tmu osvětlily záblesky prvních výstřelů. SCHARFSCHÜTZE se postupně stal cílem palby nejenom dělostřeleckých baterií, ale na mušku si jej vzali i nepřátelští pěšáci pálící na něj z ručních zbraní. Torpédoborec palbu opětoval a podařilo se mu bez poškození vniknout do přístavního bazénu, třebaže jeden námořník byl blízkou explozí na krátko omráčen a výbuch jiného projektilu srazil do vody nadporučíka Albertiho, jenž byl však rychle vytažen zpět na palubu.

V přístavu však Rakušané nalezli pouze dvě malé civilní plachetnice, které potopili dělostřelbou a lodní děla poničila i signální stanici, kasárna, muniční sklad a dělostřelecké baterie (celkem bylo vypáleno 126 granátů ráže 66 mm). Pak se SCHARFSCHÜTZE vydal zpět na moře. Kam se mu podařilo prorazit bez větších komplikací a vítězný torpédoborec, kterého kryly svoji palbou zbývající Horthyho lodě, se dostal na volné moře bez jediného zásahu. Ostatní rakousko-uherská plavidla však podobné štěstí neměla, protože na nich padlo pět námořníků a dalších třináct bylo zraněných. Vážnější poškození však utrpěla pouze torpédovka 80T, kterou proto SCHARFCHÜTZE pro jistotu doprovodil přímo do Puly, kam obě plavidla bez potíží doplula mezi osmou a devátou hodinou ranní.

Obrázek
Scharfschütze proniká do Porto Corsini

Operace u Porto Corsini proslavila nejenom popisovaný torpédoborec, ale i osobu jeho velitele, takže není divu, že se jím v tehdejším rakousko-uherském tisku dostalo náležité publicity a na palubu SCHARFSCHÜTZE se 12. června dostavil i následník trůnu, který posádce předal udělená vyznamenání. Všichni muži byli na svůj výkon v prvním střetnutí s nenáviděnými Italy právem hrdí a Štěpán Říha ještě po roce pyšně psal do Litohoře: „Blíží se výroční den našeho prvního výpadu. Před týdnem zajisté jste četli zprávu v novinách.“

Nájezdy na špatně bráněné italské břehy pokračovaly i nadále a SCHARFSCHÜTZE ve společnosti dalších plavidel je napadl už 17. června, kdy ostřeloval ústí řeky Tagliamento a poté se věnoval hlídkové službě a kladení min v oblasti Terstského zálivu. Je zajímavé, že se jednalo o italské miny, které Rakušané dříve vylovili a nyní je sami použili. Dne 26. července se stal součástí většího uskupení vytvořeného kolem lehkých křižníků ADMIRAL SPAUN a HELGOLAND, jež mělo dopravit k Anconě dva létající čluny a poté ostřelovat železniční trať. Operace se podařila a všechny lodě se šťastně vrátily zpět do Puly.

Tím jeho účast v těchto výpadech prozatím skončila a SCHARFSCHÜTZE putoval koncem července znovu do námořního arzenálu v Pule k nezbytným opravám a do služby se vrátil až 24. srpna. V následujícím období se věnoval především hlídkovým plavbám, jejichž cílem bylo odhalení nepřátelským ponorek, které zde zkoušely štěstí a doufaly, že se jim podaří napadnout některé z těžkých rakousko-uherských jednotek, které však tuto dobře zabezpečenou základnu opouštěly jen výjimečně. Při této službě byl 19. září napaden nepřátelskou ponorkou, která na něj vypálila torpédo, jež však torpédoborec neškodně podplulo, načež se korvetní kapitán Novotny rozhodl útočníka taranovat a poté co zmizel pod hladinou pokusil se jej poškodit spuštěním jedné ze tří lodních kotev (měly hmotnost 107, 419 a 422 kg), ale jeho úsilí bylo marné a neznámá ponorka dokázala uniknout.

Obrázek
Korvetní kapitán Nowotny na velitelském můstku

Téměř totožná situace se opakovala ještě v listopadu, kdy byl torpédoborec znovu napaden podmořským člunem a od zkázy jej zachránil pouze bleskurychlý úhybný manévr. Také tentokráte se SCHARFSCHÜTZE pokusil útočníka taranovat a posádka na okamžik spatřila i vysunutý periskop, na který vystřelila několik granátů, ale opět bez úspěchu.

Po zbytek roku se věnoval lovení bludných min a zajišťování operací námořního letectva. Proto 18. listopadu podporoval vzdušný útok na Benátky a 10 prosince odvlekl do Puly poškozený létající člun L69. To se však již blížily vánoce, které tentokráte příslušníkům rakousko-uherským loďstva zpříjemnila neznámá obyvatelka Mnichova, jež na vlastní náklady zakoupila drobné dárky, které zaslala na velitelství námořnictva, jež je následně rozdělilo mezi jednotlivá plavidla. Samotné vánoční svátky však asi pro lodní posádky příliš veselé nebyly, protože v této nostalgické náladě museli všichni námořníci bolestivě prožívat dlouhé odloučení od svých blízkých, takže není divu, že Štěpán Říha už koncem předchozího roku povzdechl: „...Kéž by dobrotivý Bůh dal a brzo se vše skončila. Vzpomíná a srdečný pozdrav všem zasílá Štěpán.“

I v následujícím roce pokračoval SCHARFSCHÜTZE v podpoře leteckých úderů na italské pobřeží, když 11. ledna společně s křižníkem SAIDA, torpédoborcem CSIKOS a třemi torpédovkami kryl nálet na Rimini a o šest dnů později zajišťoval vzdušný útok na Anconu. Koncem ledna však torpédoborec putoval znovu do suchého doku, kde pobýval až do 21. dubna 1916 (Jiří Novák uvádí 24. duben). Tentokráte nebyla provedena jenom nejnutnější údržba, ale došlo i k výměně kotlů a během vynucené přestávky v bojových aktivitách navštívil slavnou posádku i vrchní velitel rakousko-uherských ozbrojených sil, arcivévoda Bedřich.

Obrázek
Lehký křižník Saida

K bojovému kontaktu s nepřítelem došlo 3. května při podpoře náletů létajících člunů na Porto Corsini a Ravennu, čehož se účastnily torpédoborce SCHARFSCHÜTZE, CSIKOS, PANDUR a VELEBIT, společně s torpédovkami 99M, 100M, 76T, 92F a 93F. Poblíž ústí řeky Pád se na scéně objevily italské torpédoborce GUGLIELMO PEPE, CESARE ROSSAROL, GIUSEPPE MISSORI a FRANCESKO NULLO. Během krátké přestřelky dokázali dělostřelci popisovaného torpédoborce zasáhnout jedno z nepřátelských plavidel, ale Rakušané se brzy vydali zpět k Pule, kam je italský svaz obezřetně sledoval, i když k dalšímu boji už nedošlo. Spolupráce s námořním letectvem pokračovala i v dalších měsících, takže SCHARFSCHÜTZE už 23. května kryl nálet jedenácti letounů na Padovu a 10. srpna na Benátky. Při první operaci Rakušané nepřítele neobjevili, ale při druhé svedli SCHARFSCHÜTZE a REKA šarvátku se čtyřmi torpédoborci.

K nepříjemné epizodě v jeho kariéře došlo 23. srpna 1916, kdy torpédoborec najel poblíž Puly na podmořské skalisko a musel být vyproštěn za pomoci remorkérů a dvou torpédovek. SCHARFSCHÜTZE měl poškozené kormidlo a obě vrtule, takže následoval další pobyt v suchém doku, při němž byly pravděpodobně také u některých kotlů nainstalovány přídavné hořáky umožňující spalování nafty.

K plnění svých povinností se vrátil až 22. října a ještě týž měsíc byl převelen do boky Kotorské, čímž se poněkud opožděně splnilo přání Štěpána Říhy, jenž už během první válečné zimy napsal: „Jsme ještě stále v hlavním přístavu. Čekáme každý den, že odjedeme opět k jihu – jest zde velké chladno, vůbec v noci. Fučí studený vítr, moře rozbouřené. Bude to krásná cesta na jih.“ Po zbytek roku se SCHARFSCHÜTZE věnoval hlídkování ve zdejších vodách a eskortování konvojů mířících do albánského přístavu Drač, jehož se Rakušané zmocnili počátkem roku 1916 a přeměnili jej na svoji nejjižnější námořní základnu.

Pokračovaly i útoky lehčích jednotek na protiponorkovou baráž v Otrantské úžině a jednoho z těchto výpadů se účastnil i popisovaný torpédoborec. SCHARFSCHÜTZE, REKA, VELEBIT a DINARA opustily boku Kotorskou 22. prosince a zamířily na jih. Často se uvádí (např. Velká válka na moři od Jaroslava Hrbka), že každá z těchto lodí měla velitele jiné národnosti (polské, české, slovinské a rumunské), ale podle Jiřího Nováka a ruského sborníku Morskaja Kampanija byla skutečnost poněkud odlišná, neboť SCHARFSCHÜTZE velel Polák Bogumil Nowotny, DINAŘE Rumun Virgil Sándor de Vist, zatímco zbývajícím plavidlům Slovinci Method Koch (VELEBIT) a Milan von Millinkovič (REKA).

Torpédoborce se v noci nepozorovaně přiblížily k přístavu Otranto, kde narazily na dva hlídkové trawlery, které se sice odvážně bránily, ale přesto oba záhy zmizely pod hladinou. Brzy se však na scéně objevily moderní francouzské torpédoborce CASQUE, BOUTEFEU, PROTET, DEHORTER, COMMANDANT RIVIERE a COMMANDANT BORI. Velitelem tohoto uskupení plujícího do Tarentu odkud mělo následující den doprovázet vojenský transport, byl fregatní kapitán Boisanger, jenž spatřil záblesky výstřelů a neprodleně nařídil změnit kurz, aby se pokusil pomoci napadeným plavidlům.

Obrázek
Torpédoborec Reka

Obě znesvářené formace zahájily palbu, ale Rakušané se brzy od silnějšího nepřítele odpoutali a ustupovali na sever. V přestřelce utrpěly SCHARFSCHÜTZE a REKA lehčí poškození, ale DINARA dopadla o poznání hůře, jelikož inkasovala zásah, jenž zabil jednoho muže a poškodil kotelnu, díky čemuž musela DINARA zpomalit a ztratila kontakt s ostatními jednotkami. Větší ztráty ovšem utrpěli Francouzi, neboť COMMANDANT RIVIERE měl poškozenou přední kotelnu a posádka napočítala dva mrtvé. Ustupující torpédoborce SCHARFSCHÜTZE, VELEBIT a REKA pronásledoval pouze osamocený CASQUE, jenž byl v následné potyčce také poškozen a nakonec i on ztratil kontakt s rakousko-uherskými plavidly a v noční tmě se mu jej už nepodařilo obnovit.

Mezitím dorazila zpráva o boji do Brindisi a admirál Acton vyslal na moře další torpédová plavidla a lehký křižník GLOUCESTER, ale Rakušanům se přesto podařilo v pořádku uniknout do Boky, i když museli poblíž Valony svést ještě jednu šarvátku s neidentifikovaným torpédoborcem.

Dohodové loďstvo ztratilo v průběhu celého střetnutí čtyři námořníky (Thomazi uvádí dva mrtvé a jednoho nezvěstného) a několik torpédoborců utrpělo nejrůznější poškození, kdežto rakousko-uherské námořnictvo přišlo toliko o jednoho muže a závažnější poškození měla pouze DINARA. Kromě toho se brzy zjistilo, že noční bitva přispěla k záchraně německé ponorky U38, které velel nechvalně proslulý kapitán-poručík Valentiner. Jeho plavidlo uvázlo v protiponorkových sítích a nebýt zásahu rakousko-uherských torpédoborců, muselo by se vynořit na hladinu, kde by bylo buďto zničeno, nebo by se jej zmocnily dohodové lodě. To by pro Valentinera mohlo mít osudové následky, protože v průběhu předchozího roku potopil italské parníky ANCONA a FIRENZE, přičemž došlo k velkým ztrátám na životech, což jej zařadilo na seznam německých válečných zločinců. Není proto divu, že šťastně zachráněný Valentiner osobně vyjádřil svůj vděk korvetnímu kapitánovi Nowotnému, jehož renomé po této operaci vzrostlo natolik, že obdržel Řád Železné koruny III. třídy.

Obrázek
Kapitán-poručík Velentiner

Dne 20. února se na jeho palubu dostavil arcivévoda Max a vzápětí SCHARFSCHÜTZE odplul znovu do Puly, aby se zde podrobil dalším opravám, po jejichž skončení zůstal na severním Jadranu a dalších ofenzivních operaci v Otrantské úžině se neúčastnil. V květnu nahradil Bogumila Novotného korvetní kapitán von Gröller, pod jehož velením se SCHARFSCHÜTZE zapojil do podpory náletů na Grado (28. července) a na Benátky (14. srpna).

Pokračovaly také minolovné operace a 26. září doprovázel konvoj do Albánie, který se neúspěšně pokusila napadnout nepřátelská ponorka. Při jednom z dalších leteckých úderů na italská města byl 19. listopadu ztracen létající člun K161 a SCHARFSCHÜTZE se stal součástí uskupení čtyř plavidel, které po něm marně pátralo. Už o pět dní později byl znovu na moři a podporoval další letecké aktivity mezi přístavy Ancona a Rimini.

Popisovaný torpédoborec nechyběl ani při demonstrativním výpadu, kdy se jedenáct rakousko-uherských lodí 7. prosince několik hodin plavilo podél italského pobřeží, ale žádná dohodová plavidla se neobjevila, takže k boji tentokráte nedošlo, což se opakovalo i o dva dny později, když SCHARFSCHÜTZE zajišťoval dva letouny, které dostaly za úkol dopravit do Porto Corsini náklad propagačních letáků. Poslední větší operací, do které se toho roku zapojil, se stalo ostřelování dělostřelecké baterie u Cortellazza, které 19. prosince provedly pobřeží obrněnci BUDAPEST a ARPÁD, zajišťované množstvím lehčích jednotek.

Počátkem posledního válečného roku se SCHARFSCHÜTZE dvakrát zapojil do marných pokusů o zničení dohodových ponorek operujících před hlavní rakousko-uherskou námořní základnou a 27. ledna byl převelen do boky Kotorské, kde 1. února 1918 vypukla velká námořnická vzpoura. Popisovaný torpédoborec byl v té době na moři, protože eskortoval civilní parník, a do Boky připlul teprve 2. února, ale jeho posádka se k rebelům nepřidala a SCHARFSCHÜTZE se přesunul do Castelnuovo, kde setrval až do potlačení vzpoury.

Obrázek
Dobový pohled na Castelnuovo

I nadále pokračoval v eskortní službě a při jedné z těchto plaveb byl vážně poškozen poté, co do něj 8. února poblíž Budvy narazil parník BUDAPEST. Při kolizi nebyl naštěstí nikdo zraněn a torpédoborec se podařilo dopravit do boky Kotorské, kde byl provizorně opraven a následně odvlečen do Puly. Ve zdejším arzenálu dostal novou záď, ale do služby se vrátil až 5. srpna. Nějaký čas zůstal v Pule a 12. srpna zachránil létající člun K217.

V září byl SCHARFSCHÜTZE opět přesunut do Boky, kde zůstal až do konce války. I nadále doprovázel konvoje pendlující mezi Dalmácií a Albánií, které ale nyní měly za úkol evakuovat rakousko-uherská vojska ohrožovaná velkou ofenzívou Dohody. Nechyběl ani při posledním větším střetnutí, k němuž došlo 2. října u přístavu Drač. Toho dne se zde kromě čtyř civilních lodí nalézaly pouze torpédoborce SCHARFSCHÜTZE s DINAROU a torpédovka Tb 87F, takže když se na obzoru objevilo nepřátelské uskupení složené z pancéřových křižníků PISA, SAN MARCO a SAN GIORGIO, lehkých křižníků DARMOUTH, WEYMOUTH a LOWESTOFT plus množství menších plavidel, byla situace rakousko-uherských lodí kritická, třebaže je podporovaly pobřežní baterie. Naštěstí však nepřítel palbu brzy zastavil poté, co ponorka U31 torpédovala britský křižník WEYMOUTH. SCHARFSCHÜTZE v průběhu střetnutí neúspěšně napadly italské torpédové čluny MAS, ale torpédoborec byl přesto poškozen palbou z dalších nepřátelských lodí a jeho posádka ztratila dva námořníky.

Použité zdroje:
Морская Кампания 7/2007.
Jiří Novák: Příběh „Ostrostřelce“. Vydala nakladatelství Mare.Czech a Ares 2004.
Jiří Novák: Bitva o Jadran. Vydalo nakladatelství Books 1998.
Jiří Novák: Torpédo pal. Vydalo nakladatelství Ares 2001.
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři 1 až 5. Vydalo nakladatelství Libri 2001 až 2002.
Jiří Marek: Pod rakouskou vlajkou. Vydalo nakladatelství Svět křídel 2003.
Jiří Marek: Žraloci císaře pána. Vydalo nakladatelství Svět křídel 2001.
Milan Jelínek: Rivalové na Jadranu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
А. Томази: Морская война на Адриатическом море. Vydalo nakladatelství ВОЕНМОРИЗДАТ 1941.
René Greger: AUSTRO-HUNGARIAN WARSHIPS of World War I. Vydalo nakladatelství Ian Allan Ltd 1976.
Vladimír Hynek, Petr Klučina a Evžen Škňouřil: Válečné lodě (3). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1988.
Dušan Tomášek: Únos válečné lodě. Vydalo nakladatelství Epocha 2004.
Jarmila Urbanová: Brněnští mariňáci. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal 2004.
Морская Война 6/2009.
Морская Война 4/2009.
http://www.mateinfo.hu/a-index.htm
http://www.mateinfo.hu/a-index.htm
http://www.kuk-kriegsmarine.at/
http://militera.lib.ru/h/wilson_h2/index.html
http://militera.lib.ru/h/bolnyh2/index.html
http://militera.lib.ru/h/goncharov_denisov/index.html
http://militera.lib.ru/h/corbett/index.html
http://militera.lib.ru/h/fww_at_sea/index.html
http://www.oldships.cz/products/zanta-o ... nim-bojem/
http://www.wikipedia.org/
Historické pohlednice a citáty z nich pocházejí ze sbírky paní Jarmily Liščákové.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo Rakouska-Uherska“