PALBA.CZ

[align=right]Kapitola I.




Pobělohorské období a Třicetiletá válka-Rekatolizace:

(Článek č.:1)

Pražské Jezulátko. Často používáno jako symbol rekatolizace; krom času, kdy dorazilo do Prahy s tím nemělo mnoho co společného. Ale jde o jedno z římskými katolíky nejuctívanějších spodobnění přesvatého dítěte, takže mělo smůlu.

Náboženské situace v časech Bělohorských:

Chceme-li pochopit proces rekatolizace, jeho rychlost a úspěšnost, budeme muset ustoupit hodně zpět. Budeme se muset vrátit před Bílou horu a budeme muset udělat i pár ještě hlubších exkurzů.

O společenských poměrech v oblasti struktury vírovyznání se objevují různé údaje. Ty nejvypjatější uvádějí 80% až 95% nekatolického obyvatelstva. Jsme však v 16.a 17. století, kdy je třeba ke všem odhadům společenské struktury přistupovat se značnou ostražitostí. Relevantní statistiky tehdy vedeny nebyly.

Já sám uváděl, že k pojmu „nekatolická většina“ je třeba přistupovat se značnou mírou opatrnosti. Zároveň i já připustím, že většina populace nebyla římskokatolického vyznání. Jenže vypovídací hodnota téhle informace je velice malá.

V daném období u nás převládají 3 náboženské směry. Římští katolíci, podobojí a judaisté. Zároveň musíme odlišovat mezi pojmem „obyvatelstvo“ a pojmem „politický národ“. To je historický termínus technicus a s dnešním nazíráním „národa“ má pramálo společného. V zásadě šlo o osoby více, či méně trvale (=dědičně a z titulu postavení), institucionálně spjaté s rozhodováním o osudech státu. Z počtů nám tak rázem odpadají judaisté …

A není to vše. Ani utrakvistické náboženské formace nebyly jednotné a panovaly mezi nimi spory srovnatelné s těmi, které měly s římskými katolíky. Ty byly podbarveny ještě i tím, že ne všechny církve pod obojí způsobou byly v zemi legální, ale zároveň se zde prosazovaly. Při tom se církve stávaly platformou politického boje uvnitř stavovské společnosti. Míra vzájemné nesnášenlivosti a ostrakisace šla až tak daleko, že namnoze před sebou lidé na ulicích uplivovali. Ač zde u „podobojích“ byla averze vůči papeženství pozornosti mnohých neunikalo, že mezi římskými katolíky takových střetů není. Jenže, s přihlédnutím k politickému působení církví, bylo velmi obtížné prostředí „té své-dědičné“ opustit. Vedl k tomu buď silný vnější impuls, nebo získání prostoru. Tedy osobního prostoru-nejčastěji k němu dochází při studiích (probereme později).

Klasickou ukázkou vnějšího impulzu bylo potlačení 1. povstání proti Habsburkům a jeho (toho potlačení) dopad na vnitřní život měst. Vnitřní bariéry byly rozbity a společenský pohyb uvnitř struktur městského osídlení se stal mnohem volnější. Důsledkem bylo, že v letech 1618 až 1620 (snad s výjimkou Tábora) nebylo žádné město, které by jako celek a iniciativně-ze své vnitřní vůle-přešlo na stranu vzbouřenců. Nejen, že všechna byla, v zásadě, loajalistická, ale k vnitřnímu společenskému zvratu v nich nedochází ani tehdy, když je dočasně ovládnou vzbouřenci. Tedy na jedné straně intervence krále po porážce 1. vzpoury byla provázena společenskými přesuny a na 2. straně změna poměrů za Bělohorské rebelie již společenskou turbulencí následována nebyla. Roku 1620 jsou česká (i moravská a slezská) města loajalistická. Zůstávají zde různé náboženské frakce a je obtížné jednoznačně určit, zda míra katolicismu v jejich rámci již představovala dominující proud, ale vesměs stojí na straně svého krále, který je katolík, a přijímají důsledky tohoto postoje.

Tedy v Bělohorském období máme výrazný rozkol společnosti. Ano-její většina může být i protestantská. Ale to se neodráží v rámci směřování politického českého národa. Zde je střední stav (zemané, vladykové, rytíři …) velmi nevyprofilován, ale spíše protestantský. Panstvo má sice ve svém středu i utrakvisty, ale většinově je římskokatolické. Města jsou pak opakem středního stavu. Možná nevyprofilovaná, ale politicky i společensky stojí na římskokatolické straně. Zbytek populace je nedůležitý. Máme-li si říci proč, pak musíme udělat 1. názvoslovný exkurz.

* * *

[align=center]Politický národ:

Proces formování politických národů, v jejich institucionální (byť nikoliv konečné/definitivní) podobě v západní Evropě začíná ve 12. stol. U nás cca. o 100 let později, po roce 1212, tedy po mezinárodním uznání našeho státu. Proces formování politických národů, v jejich institucionální (byť nikoliv konečné/definitivní) podobě v západní Evropě začíná ve 12. stol. U nás cca. o 100 let později, po roce 1212, tedy po mezinárodním uznání našeho státu.

Jak jsem již zmínil, politický národ je (v personálním slova smyslu) politická elita podílející se na správě státu. Formování politických národů se ukázalo být jedním z nejvýznamnějších procesů ve vývoji Evropy. Většina tzv. historických evropských států, jak je známe dnes, byla konstituována v tomto procesu.

Navzdory jeho významu nešlo o jednotný proces. Ani časový postup (ze západu na východ) nelze vidět jako dogma. Politické národy v Německu se formují (a je jich více …) např. později, než u nás a u nás naopak později, než v Polsku. Značné rozdíly přinášela i každodenní praxe. Náš systém (lze-li o tom tak, vzhledem k době, mluvit) byl relativně liberální. Jednak i nejnižší vrstvy společnosti měly jistá práva. A jednak naše stavy byly relativně prostupné. To neplatilo všude.

Avšak v něčem systém jednotný byl. Vrstvy společnosti, které nepatřily k plnoprávným (resp. privilegovaným) stavům neměly institucionální podíl na jejím vývoji nebo ho měly jen minimální. O destrukci tohoto principu tehdejší společnost prakticky nevedla diskusi. Sociální vývoj řešil sice otázku, jaké stavy mají náležet mezi ty plnoprávné a jaké mají být jejich vzájemné vztahy, ale destrukci systému nikdo neprosazoval, a to velmi dlouho neprosazoval. Uvědomme si, že jeho relikty nalézáme ještě v 19. století.

A tím získáváme odpověď na naši otázku. Je lhostejno kolik podobojích bylo v populaci. Roli hraje jen to, jaká byla struktura stavovské společnosti. Ta byla representantem svého státu. Ta zastupovala jeho zájmy před panovníkem, poskytovala mu správní aparát, berní výběr, vojsko (ať z vlastních řad, verbováním nebo třeba i jen tím, že poskytla zázemí pro ubytování oddílů) a celkově jen ona byla partnerem vladaři. Tedy jen ona byla strukturou, kterou bylo nutno brát vážně.

* * *

Předem známý vítěz:


[align=center]Žánrový dřevořez-domácí vyučování[/align]

Ač to může vyvolávat, v naší více-méně atheistické populaci, nevoli, tak je třeba říci, že na konci 16. století bylo jasné, že střet mezi římským katolicismem a protestantismem má předem známého vítěze, a to zvláště pokud nedojde k vojenskému řešení (které by jediné silově mohlo zvrátit jinak zvolna se prosazující tendenci). V celoevropském kontextu není protireformace totožná s rekatolizací. Rekatolizace byla snaha katolických vládců o (znovu)prosazení římskokatolické víry, na svém území, jako té jediné.

Protireformace byla snahou římskokatolické církve o reakci na nápor protestantismu a zároveň i pokusem znovu převzít iniciativu. A protireformace byla velice úspěšná. Proč? Papežství uposlechlo rad moudrých mužů … To není žert. V tomto svém úsilí se církev římská opřela o kalkulaci, kterou si nechala zpracovat a jejíž závěry jsou universálně platné jednou pro vždy. Má platnost ve společnosti plně srovnatelnou s platností přírodních zákonů v rámci našeho okolního prostředí. A ta kalkulace je až neskutečně prostinká: „1 Dukát vložený do vzdělání se vrátí 6-krát!“

Ano-římskokatolická církev se rozhodla opřít se o vzdělávání. A jeho poskytovateli se stali mniši církevních řádů-Dominikáni, Cisterciáci, Benedictíni … ale nad jiné, Jesuité. Jesuité - jeden z nejpozoruhodnějších anachronismů všech dob. Proč anachronismus? Podívejme se na to trochu s rozletem …

* * *

Církevní mocenské ambice:

Pokusme se věci zjednodušit. Takže, velmi zhruba shrnuto, od pádu Západořímské říše se papežství pokoušelo o světovládu. Ne jen v duchovní oblasti, ale reálnou světovládu. Poměrně rázně to naráželo na vnější limity. Jak technického rázu (šíření víry bylo možno jen úměrně kombinaci výkonnosti skriptorií, produkujících knihy, a úrovně přepravních kapacit), tak i na ideové. Již ve 12. st. se projevilo, že myšlenka není po chuti poměrně velké části křesťanstva a vzniklo nám pravoslaví. Ještě větší komplikací byli muslimové. Ovšem nad západním křesťanstvem se stolci sv. Petra dařilo.

Po tzv. Clunijské reformě je vedena řada kroků k jejímu naplnění a následují spory o investituru. Ty papežství vyhrává a stojí na pokraji samého triumfu. Jenže mocenská hra je jen zřídkakdy pákou. Naopak-většinou se jedná o váhy.

Ve chvíli, kdy se diecése odpoutaly od světských zásahů a posunuly se do přímého vlivu Říma, tak nastal i opačný proces. Státní církve, tedy církve-do jejichž struktur a života světští vládci zasahovali, byly zároveň i nástroji státní a veřejné správy. Leč zjevná myšlenka, že nebudou-li biskupové pod vlivem svých vládců, budou se muset vládci podrobit „dobrotivé ruce“ Říma se nenaplnila. Světští vládci reagovali obdobně. Začali vytvářet vlastní nezávislé a (alespoň zárodečně) civilní veřejné a státní správy. Ani oslabení císařství sv. otcům nepomohlo. Rychle vzniklý prostor zaplnily vlivy a zájmy jiných suverénů (jakými byli i čeští králové), kteří rychle posilovali až na úroveň velmocí.

Ve 13. století úsilí, papežů vrcholí a zároveň dochází porážky. Ve 14. století již dvůr sv.Petra ví, že světu vládnout nebude. Francouzi papeže dokonce zajali a „přesídlili“ do Avignonu.


sv. Ignác z Loyoly

O 200 let později je sv. Ignác z Loyoly spoluzakladatelem Tovaryšstva ježíšova, tedy Jezuitů. V době, kdy o to již ani sama římskokatolická církev neusilovala (což neznamená, že po tom netoužila!) se rozhodnou, že Římu přinesou světovládu. Dál ten příběh známe. Neuspějí. Nakonec proti nim zasahuje i papež, kterého oni rovněž ohrozí v jeho mocenském postavení.

V čem je to fascinující? V tom co Jezuity přežilo. V tom, co vytvořili a ono to překonalo jejich temný stín. Fascinující je i ten temný stín-byť v uplně jiném gardu.

Jezuité byli horliví ve víře a dosahovali rychle kněžských svěcení. Byli vždy dobrými hospodáři a řád i dnes patří k nejbohatším církevním kongregacím vůbec. Rozhodně nebyli svátečními katolíky. Rozhodně nebyli sváteční. A, troufnu si říci, že na počátku své historie rozhodně nebyli ani katolíky. K metodám řádu patřilo zneužívání zpovědního tajemství, vydírání měnění závětí pod nátlakem …

Jenže byli kovaní ve víře (ve smyslu „horliví“, tvrdí, pilní, vytrvalí, neústupní; ne ve smyslu morálním). Jen málo z jejich (ať legálních či krvavých) peněz posloužilo k nějakému osobnímu obohacování. Většinou byly investovány do … ne-ve věci církve. Byvšího soupeře víry (té římskokatolické zvláště)-vědu, dokázali „zapřáhnout“ do jejích služeb. Výkonné hospodářství řádu při tom generovalo značné objemy finančních prostředků. Ty pak byly rovněž reinvestovány do okázalých a nádherných staveb, dech beroucích kulturních počinů (hlavně na „poli“ výtvarného umění), do knihoven a … do zřejmě naprosto bezkonkurenčně nejvyspělejší vzdělávací soustavy své doby. Nejen to, oni hájily zájmy své církve, takže se snažili tohle vše učinit dostupným co nejširším vrstvám populace.

* * *

Nebýt J. A. Komenského nahlížela by se nám určitá kapitola naší historie podstatně snadněji. Tento vynikající vědec, theolog a učenec byl oslnivou hvězdou v čele Jednoty Bratrské. A my, žel, máme tendenci nahlížet ji, tak říkajíc, jeho brýlemi. Jednota byla čelnou vědeckou, theologickou a pedagogickou institucí utrakvistické části české společnosti. Stále ještě se v ní „dělala“ dobrá věda i dobrá pedagogika. Jenže byla (byť o málo) horší i než katolická Universita Karlova. A ta zas byla horší než jezuitské koleje a další vzdělávací instituce tohoto řádu. O několik koňských délek … !

Tím se dostáváme k „jádru pudla“ předbělohorského vývoje. Dostáváme se k problematice poměrně masivní podpory institucí (předně řádových) římskokatolické církve. Abychom si rozuměli-jde hned o 2 věci. Ač u nás byli (v tom čase) Jezuité zakázáni, tak jejich metody, zdroje, nástroje, poznatky … přebíraly jiné řády, a to často dokonce i za jezuitské peníze (šlo přeci o službu církvi svaté). A 2) podpora, která se těmto institucím dostala, výrazně překračovala rámec římskokatolického prostředí. Obvykle, za šíření katolicismu, spíláme Habsburkům. Jenže … oni nebyli jediní, kdo otevíral brány Římu. A ptejme se i:-je důvodné jim spílat?

V předchozích dílech jsme si ukázali, že všemu navzdory byla politika vládnoucí dynastie ve věcech víry relativně (alespoň na dobové poměry) liberální. Ač ji Augšpurský mír zavazoval toliko k toleranci protestantismu v Českých zemích, tak státní instituce zůstávají protestantům otevřeny prakticky až do roku 1618. Navzdory tomu jsou však římskými katolíky a již proto tuto církev podporují. Jenže za „královské“ peníze, v královské doméně a předně tak říkajíc „na vlastní triko“. Jenže římskokatolické instituce nalézají zázemí i na půdě svobodných (královská / markraběcí) měst. A ta byla relativně velmi nezávislá a nábožensky nevyprofilovaná (=římskokatoličtí a protestantští stoupenci si v nich udržovali vzájemně velmi silná postavení).

Odpovědí je státní zájem. Státní zájem v jeho nejzákladnější podobě. Nenamlouvejme si, že nešlo o prachy. Šlo-o ty jde skoro vždycky. Jenže nešlo jen o ně.

Jestliže se 2. ½ 16. st. nese nábožensky na vlně protireformace, pak politicky to je proces intensivní etatizace. Tedy proces upevňování a centralizování evropských států. Ty státy, které trend zachytit nedokázaly, následně zanikly (Polsko). Ve střední Evropě byl akcelerován osmanskou hrozbou. Amorfní shluk státečků nemohl čelit náporu půlměsíce. Nemohl, upřímně řečeno, čelit žádnému vážnějšímu náporu, jak se neustále ukazuje.

A války s Turkem, i všechny následující, s sebou nesly nároky. Byl potřebný nárůst výrobních a produkčních kapacit. Nárůst dopravních kapacit. Bylo třeba více kvalifikované pracovní síly a centralizující se stát potřeboval i více vzdělané byrokracie. Bylo to špatně? Ne! Bez toho by se, nám všem, dnes dostávalo islámského vzdělání a já jeho kvalitu nehodnotím vysoko (i když-plzeňská universita si s ním nezadá  ).

A tady je třeba říci, že římský katolicismus u nás přinášel odpovědi prakticky na všechny tyto potřeby. Církev byla, moderní terminologií řečeno, vynikajícím a spolehlivým zahraničním investorem. Realizovala rozsáhlé stavební projekty (uvědomme si, že litec zvonů může odlévat i kanóny a tesař se uplatní i jako ženista …). A budovala rozsáhlou vzdělávací síť, pracující i se sociálním aspektem a ve vysoké kvalitě.

Myslím, a je to jen můj-osobní názor, že proces etatizace byl tím momentem, kdy protestantům u nás ujel vlak. Vždyť i někteří protestantští činovníci sály ve svém dětství rozoumek (i) od (nejčastěji) římskokatolických mnichů. Pro protestantismus by bylo, v dané době, mimořádně obtížné finančně konkurovat „Římanům“, ale oni se o to ani nepokusily. Vyčerpávali s v politických bojích, který propukaly stejně často mezi jejich různícími se církvemii navzájem, jako byly vedeny proti protireformačnímu úsilí. Římští katolíci nechali politický boj svým stoupencům. Církev ho podporovala, zabezpečovala, umocňovala … ale v praxi se věnovala svému. A stala se z ní významná služebnice státu v jeho nejvitálnějších zájmech … !

[align=right]Kapitola II.

Bělohorské proměny:


Český státní znak (přelom 16. a 17. století)

Po roce 1620 nastalo období zásadních změn v naší společnosti. Je třeba říci, že šlo opravdu předně o společenské změny. Ty politické, ač to je možná mírně překvapivé, byly v jejich vleku.

Základem jejich rychlého průběhu tentokrát byl získaný vnitřní prostor. Tedy to, že lidé, ve společenském smyslu toho slova, měli kam jít. Je tu klasické dělení a i tomu se budeme (trochu) později věnovat. Zde se jedná o ty, kteří odešli pryč. O ty, kteří zůstali. A o ty, kteří přišli.

Leč my se nyní podíváme, alespoň rámcově, na ty, kteří zůstali. Na jejich vývoj a změny jejich prostředí. Na jejich pohled na vývoj věcí a běh událostí.



Nepochybným mocenským i ekonomickým vrcholem společnosti bylo panstvo, tedy vysoká aristokracie. Budeme se jí věnovat jen velmi okrajově. Její postoj, v čase „Bělohorské krize“, byl v zásadě loajalistický.
Důvody jsme (já viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3922 a kolega Pátrač viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3923 ) rozebírali dříve. V důsledku jejich postoje se i její prostředí měnilo jen relativně málo. Též výchozí podmínky zůstávaly. Byli to vzdělaní lidé, kteří své poznatky mohli čerpat z „obou“ prostředí. A v obou prostředích měli i rodinné vazby. Jejich osobní prostor byl tedy dostatečný pro to, aby se v rámci změněných podmínek snadno zorientovali a přesunuli. Navíc to, z jejich pohledu (ale, řekněme to otevřeně i z toho objektivního) nebyl morální problém. Vzbouřenci se, i reálně nahlíženo, chovali jako zrádci krále, trůnu, Koruny i vlasti … takže bylo naprosto správné odklonit se od jejich víry.


[align=center]Švihák z přelomu 16. a 17. století (Hollar)


[align=center]Bohatá dáma-šlechtična (Hollar)

Nižší a střední šlechta byla v mnohem složitějším postavení. Její část v „Bělohorské rebelii“ stála na straně, která je dnes sice oslavována, ale v praxi byla hrozbou zájmům státu. U této skupiny obyvatel byly změny snad nejrozsáhlejší.

V 16. st. šlo o vrstvu, která byla sice plně aktivní v politickém životě země, ale profesionálně dělala politiku jen malá část těchto rodů. Ostatní byli v postavení nadšených politických amatérů a občasných „fušérů“. Posuzovat dopad vzpoury v tomto prostředí není až tak jednoduché. Nám to dnes může připadat podivné, ale před Bílou horou často politická „věrchuška“ středního stavu sama sebe sice vnímala jako součást státního systému, ale stavovské zájmy nejen fakticky, leč i v otevřených proklamacích, nadřazovala zájmům státu. Klasickou ukázkou bylo upření práva jagelonským králům jmenovat nové příslušníky svého stavu (s právem zasedat ve sněmu) bez souhlasu sněmu. Bylo to sice odůvodňováno velkým množstvím zákupních titulů, ale také to mělo omezit možnost krále zasahovat do poměru sil ve sněmu-a je třeba říci, že to bylo v našem prostředí naprosto bezprecedentní.

Zároveň však tato vrstva obyvatel představovala, na počátku 30-ti leté války, pro stát něco neuvěřitelně lákavého. Jenže ji bylo třeba etatizovat-tedy ztotožnit se zájmy státu. To se, pro takového šlechtice, dělo 2ma cestami. Jednak mu bylo poskytnuto místo v rodící se nové struktuře. Mohlo jít o jeho zapojení do nových tržních vazeb (zásobování měst, obnovovaných církevních institucí, vojska …) nebo získává přímo i funkci ve službě veřejnému sektoru. Dále mu ovšem byla poskytnuta nová svoboda.

Abychom si to ujasnili. V předbělohorské době byl život středního stavu silně omezován ne vždy rozumnými pravidly - osobními i ekonomickými. Dám 2 příklady:

1) podle tzv. španělského protokolu platí, že šlechtic si může (bez dalšího svolování) vzít za manželku ženu z rodu o 2 stupně níže postaveného. Teoreticky si tedy příslušník středního stavu mohl vzít za manželku dceru muže, který dosáhl vysokoškolského vzdělání, protože vysokoškolský gradus byl, v českém prostředí, brán za rovný šlechtickému titulu-jenže nebyl dědičný. Takže předbělohorská pravidla tento krok výslovně zakazoval. Po Bílé hoře již problém nevznikal.

2) Před Bílou horou nesměl rytíř provozovat nečestnou živnost. Ustanovení zůstává zachováno i po ní, ale je výrazně korigováno (na hampejzy, herny … prostě doupata). V předbělohorském období sem ovšem spadaly i např. hospody a zájezdní hostince-i to bylo tedy následně odbouráno.

Střední stav, tak po Bílé hoře nemizí. Konečně-svou (a ne bezvýznamnou) roli hraje prakticky až do konce existence monarchie. Zde začíná již docházet k významnému přehodnocování vžitých představ. Příslušníci téhle vrstvy společnosti, jak se dnes zjišťuje, prodělávají v pobělohorském období, ale zvláště v období po 30-ti leté válce, hospodářský vzestup. Ovšem vrcholná politika se prodražuje natolik, že jako jednotlivci do ní samostatně nedokáží vstupovat (mohou být ale pozvednuti-např.císařem, nebo některým z církevních prelátů-pro své schopnosti). Tu již, v omezené míře, může ovlivňovat jen jejich „sněmovna“ jako taková. Svými hospodářskými zájmy jsou propojování (a vázáni) se státem a velkými veřejnými institucemi (města, panství, diecése …). Ke státu jsou připoutáni i zvýšením míry vlastních svobod.

Průměrný příslušník středního stavu může být představen zhruba takto: Obývá svou venkovskou državu. Ve městě, nejčastěji Praze, nebo Brně, jeho rodina vlastní, event.si pronajímá, dům či byt. Paláce jen velice zřídka. Může to být protestant. V dětství se mu dostává celkem solidního vzdělání. Může ho učit i nějaký římskokatolický kněz nebo mnich. Ale nemusí se mu dostat soukromého vzdělání-může i navštěvovat nějakou školu; nejspíše klášterní-jsou při nejmenším stejně dobré jako ty městské (často protestantské), spíše i lepší, a vyjdou levněji (střední stav není chudý, ale musí počítat). Na jeho vírovyznání to však nemá přímý dopad. Vzdělání se mu ovšem dostane stejně dobrého jako „vrstevníkům-Římanům“-vždyť je to placená služba. Výsledný efekt ovšem je, že se mu 1. otevírá okno do života 2. tábora.

V mládí vykoná tkzv.kavalírskou cestu (spíše i více). Buď jako doprovod nějakého potentáta nebo třeba za účelem studia fortifikací. Následně vstupuje do armády. Se zbraněmi se učí zacházet od útlého dětství, teď se sžívá s útvarem. Nejspíše při udržování pořádku v některém z královských měst. Když začne fungovat, tak je jeho … řekněme švadrona (výcvik viz obr.: Bojové cviky jezdce)… odvelena na východní hranici-proti Turkovi (a mohl sloužit také jako jízdní arkebuzír nebo dragoun; služba u kyrysníků je, z důvodu vysokých nákladů, méně pravděpodobná). Nastupuje po boku katolíků proti nevěřícím. A jde tu vo kejhák. Okno do života 2. strany se otevírá zas o něco více.










[align=center]Bojové cviky jezdce[/align]

- - -


Jízdní arkebuzír (30-ti letá válka)

- - -









[align=center]Dragoun, 30-tiletá válka (výzbroj a výstroj)

- - -


[align=center]Kyrysník a jeho výzbroj (30-tiletá válka)

Do politiky vstupuje jen málo. Prakticky toliko, když je na zasedání zemského sněmu nebo jiných orgánů státní a veřejné správy ke kterým náleží. „Bílá hora“ ho může zastihnout na rodinných statcích. Sváří se v něm loajalita k státu a stavu, takže se do ničeho moc nehrne. Po porážce rebelie se dozvídá o rozsudcích. Ať se na to dívá jak chce-byla to králozrada a (v dobovém kontextu) jsou rozsudky spravedlivé.

Je to již muž ve středních letech. Umí číst, psát a možná i počítat (stále ještě se počítá v římských číslicích a není běžné to plně ovládat ani u velmi vzdělaných osob). Ale nejen to. Také se vyzná v pohybu oddílů v terénu, v jejich řazení, zná fortifikace, jejich funkce a palebné činnosti, umí se orientovat v mapě … To zaujme erár. Náš … řekněme … rytíř dostává nabídku. Ano-jistě, když nezmění víru, tak bude muset opustit zemi. Na 2. Straně ho vlast (a to nemyslím pejorativně) potřebuje, takže když přestoupí, tak dostane i důstojnický dekret. Po 30-ti leté válce odchází od vojska třeba jako kapitán. Zřejmě ho, v budoucnu, ještě 1 nebo 2 vojenská tažení čekají.

Stává se dodavatelem (nejčastěji) potravin pro nějakou instituci. Může to být opatství. Těží z poválečné prosperity a sžívá se s novým prostředím. Ukážeme si jednoho takového při rekatolizaci venkova


[align=center]Pobělohorská Praha (F. Hoogenbrg)

Život měšťanstva té doby nebyl ani zdaleka tolik turbulentní. I ten si však zasluhuje trochu pozornosti. Jenže jsou nutné 2 pohledy. Na města-jako taková, jako instituce. A na jejich plnoprávné obyvatelstvo.

Tedy-při pohledu na města, jako instituce, si musíme, a to s veškerou rozhodností, uvědomit, že na pobělohorském uspořádání naprosto zásadně vydělala. Bohužel-to platí o utrpení 30-ti leté války. Ta totiž požaduje masovou produkci (pro armádu) téměř všeho. Poddanská města nejsou vázána cechovními regulemi a rychle se rozvíjejí z (i) nevýznamných osad. Typickou, ne však ojedinělou, ukázkou, je Liberec.

Svobodná města zůstávají tržními a přepravními centry. Jednak s ohledem na svou geografickou polohu, jednak s ohledem na to, že disponují odpovídající infrastrukturou a konečně i proto, že mohou „svým“ obchodníkům poskytnout značné právní zajištění. Navíc jsou zde obory, které nejsou cechovně regulovány (nebo jen málo), jejichž produktivita je velice potřebná a mají vynikající podmínky pro masivní rozvoj. Jejich typickými představiteli jsou slévárenství kovů (na kanóny) a mlynářství (potraviny armádě), jejichž výroba poprvé v dějinách střední Evropy začíná dosahovat průmyslové produktivity.

Ovšem-vydělávají na novém uspořádání i institucionálně. Měšťan svobodného města požívá stále a nerušeně vysoké míry právní ochrany a prakticky se řadí k privilegovaným vrstvám v zemi. Obvyklá kritika nových politických poměrů té doby směřuje k tomu, že svobodná města ztrácejí své byvší silné konstituční postavení (=zemskou ústavou garantované postavení ve sněmech). To je jednak nepřesné a jednak to koliduje s reálnou praxí (jak jsme si minule ukazovali) let 1618-1620.

V novém uspořádání věcí ztrácejí sněmy právo zákonodárné, to drží nadále pouze král, a zůstává jim právo zákonodárné iniciativy. Svobodná města náleží pod svrchovanost krále. A král má mnoho důvodů „si je šetřit“-jsou to slípky, které mu snášejí zlatá vejce. Města tak mění nejisté postavení za vysokou míru právní jistoty a ochrany. Do nových pořádků tak „vplouvají“ velice hladce a relativně plynule.

A měšťané? Předně musíme zapomenout na to, že by většina městského obyvatelstva svobodných měst byli (snad s výjimkou Tábora) protestanti. Tedy-oni byly. Jenže i ve městech byli plnoprávní občané (patriciové a cechmistř-u nás se dokáží namnoze tyhle skupiny i prolínat-např.sňatky) a ti bez politického vlivu. Významní byli ti plnoprávní občané a tady můžeme poměr odhadnout na zhruba 50/50.

Pro římské katolíky nepředstavovala pobělohorská změna zásadnější otřes. Obohatili se sice, a to jak na úkor protestantů, kteří odešli, tak i na úkor protestantských institucí, které byly vyvlastněny. Uvolnilo se jim místo na trhu a zároveň stouply státní zakázky. Oni toho dokázali využít, ale k vytěsnění „měšťanských protestantů“, kteří přestoupili, to rozhodně nevedlo. Po společenské stránce zůstává jejich postavení zachováno a po stránce právní dochází upevnění.

Jak ale dopadly změny na protestantské měšťany? Mnohem tíživěji než na římské katolíky, ale mnohem méně tíživě, než se všeobecně míní. Předně musíme pochopit prostředí tehdejších svobodných měst. Obě komunity zde žily vedle sebe. Ne spolu, ale vedle sebe. Bylo velmi obtížné být katolíkem a vzít si protestantku a i opačně. Bylo sice možné mít dům ve většinově protestantské čtvrti a být katolíkem. Ale být katolíkem a pronajmout si tu dílnu-tóóó by zřejmě neprošlo. Vše uváděné, samozřejmě, platí i v opačném gardu. Jenže zároveň správa měst byla jednotná, obchody vyznání nerozlišují, např. oheň při požáru také ne a vzdělání dítěte je základem jeho úspěchu bez ohledu na náboženský původ. A vzdělání bylo tehdy běžným předmětem tržní směny. Ukážeme si názorně níže. Na každý pád spolu obě komunity udržovaly dost kontaktů, aby pomyslné dveře mezi nimi nebyly zamknuté. Upřímně-byly nanejvýše přivřené.

Protestantský měšťan této doby byl ovšem (stejně jako ten katolický) osobou v právně vysoce nadstandardním postavení. Měl své zázemí, býval i dobře hmotně zaopatřen. V čase krize se zachoval, ve většině případů, jako loajalista. Pobělohorský požadavek „přestupte, nebo jděte“ tak nesl velmi útrpně a vnímal ho jako neospravedlnitelnou křivdu. Avšak většinou přestoupil.

Co ho k tomu vedlo? Emigrace je vždy těžká. Emigrace s rodinou a pryč od veškerého zázemí ještě těžší. Nucená emigrace je snad nejtěžší. A navíc by jste museli odejít z postavení, kdy jste privilegovaným občanem - měšťanem například Starého města pražského s veškerými (a to velikými) právními jistotami a stal by se z vás (sice protestantismus vyznávající, ale jinak) naprostý looser např. v Brugách bez jakékoliv šance na získání postavení měšťana za svého života i za života svých synů (měšťanem se mohla v Evropě většinou stát jen osoba mužského pohlaví, která ve městě vlastnila dům na vlastním pozemku alespoň a ne méně než 3 generace). To bylo to, co odrazovalo od odchodu.

A to co vedlo k setrvání? Náš měšťan má známé, možná dokonce i přátele v katolické komunitě. Již dříve s ní udržoval kontakty. Ale, a to je možná nejdůležitější, tato komunita se, k přestoupivším po Bílé hoře, chová velice otevřeně.

Podívejme se tedy na takového modelového fiktivního měšťana: Narodí se (a žije) na Starém městě Pražském do protestantské rodiny. Nejsou závratně bohatí, ale ani chudobní. Když doroste školních let, začnou rodiče zvažovat co dál. Pravděpodobně nemají na měšťanskou protestantskou školu. Tak dají synka do řádové (k Premonstrátům? nebo ke Křížovníkům?). Nebo se dohodnou s přáteli a známými a najmou společně pár učitelů. Říkalo se tomu školička nebo také rodinná škola. Je více než pravděpodobné, že i tady je bude učit nějaký ten mnich. Je více než pravděpodobné, že i tady budou chlapci od katolíků sedět vedle těch protestantských. Každopádně se mu téměř jistě otevírá okno do toho 2. světa.

Je v pubertě a strhne se Bělohorská rebelie. Možná je zpočátku nadšený, ale rychle ho to přechází. Spolu s pošlapáváním městských práv, šlendriánem v hospodaření vzbouřenců a nespravedlivými berněmi. Zřejmě se stává loajalistou. Nebo určitě alespoň někdo z rodiny (strýček?, starší bratranec? … ?).

Po Bílé hoře dostávají na vybranou: “Přestup nebo jdi!“ Nese to těžce. Je to nespravedlivé, ale přestupuje. Pokračuje ve studiích a je hudebně nadaný.

Jako všichni i on vstupuje do některého náboženského společenství. Řekněme, že při kostele svatého Haštala. Krása římskokatolické hudby a římskokatolického barokního obřadu na něj působí. Přestupuje i v srdci.

Dokončuje studia. Má dobré vzdělání a získává místo jako kantor. Možná dostává od rodiny, možná si půjčuje, možná našetří trochu peněz a ke kantořině si otevře i malý obchod s hudebninami, to je velká vymoženost nového pořádku - jste-li měšťan, nezáleží na postavení vaší rodiny (patricij/živnostník/cechmistr) a můžete si pořídit nějaký vlastní krámek. Prodává nástroje, nebo notové zápisy (ty zcela jistě i sám přepisuje a možná dává práci i pár písařům), ale nejspíše oboje.

Je plnoprávný měšťan, takže musí absolvovat vojenský výcvik. No-výcvik … ? Má pár možností. Buď se z něj stane pikanýr (1), nebo mušketýr (2). Zřejmě nebude ani jezdcem ani dělostřelcem (3).

No-a ten výcvik … přeci jde jen o městské gardy. Nevykuchá se vlastním mečem. Naučí se střílet a s pikou možná udrží řady. Nemá být profesionálním vojákem.


[align=center]Pikanýr z 30-tileté války
(1)


Mušketýr v plné zbroji
(2)


[align=center]Mušketýr (výcvik se zbraní)

[align=center]Mušketýr (signalizuje připravenost ke střelbě)


[align=center]Dělostřelci za 30-tileté války[/align]
(3)

Z našeho měšťana je již dospělý muž, když ku Praze přitrhnou Švédové. Je povolán do obrany hlavního města království. Účastní se přímo v bitvě o Kamenný (Karlův) most? Možná. Ale mnohem spíše hlídkuje kolem Vltavy. Je dost dobře možné, že se účastní i nějakého toho vylodění na Pražských ostrovech a (velmi hojných) půtek o ně. Střílí po lidech … tedy-vlastně po Švédech. Snad někoho i zabil. Oni střílí po něm, ale přežívá. Švédové jsou poraženi a na (tehdy) Kamenném mostě jednají o mír. A to již přichází zpráva o generálním míru; 30-ti letá válka se končí.

Praha si začíná užívat mír. Zuřivě se staví a otvírá se několik škol. Přichází spousta cizinců. Vlaši i z Němec. Stavaři, mniši i dělníci. A s nimi i kulturní boom baroka, tak jak ho dodnes vídáme kolem sebe. O hudbu je zájem ….

Poznámka: V obou případech zmiňuji vzdělání chlapců. Dívkám se tehdy dostávalo vzdělání rovněž a na relativně velmi obstojné úrovni, ale jen zřídka se chlapci a dívky učili zároveň. Pro své „modelace“ jsem měl k disposici „předlohy“ hochů a mužů-proto tedy …

---------------------------------------------------------------------------------------

Oba příběhy (jak šlechtice, tak kantora) jsou volně inspirovány reálnými lidmi a jejich osudy. K těm skutečným dvěma historickým postavám se ještě vrátíme.

[align=right]Kapitola III.




[align=center]Doba pobělohorská:
(a Obnovené zřízení zemské)


[align=center]Český státní znak ve své barokní podobě[/align]

[align=center]Obnovené zřízení zemské:

Utichly výstřely Bělohorské vzpoury, a byl čas začít připravovat nový život. Na tahu byli Habsburkové, konkrétně Ferdinand II. Mohl volit buď milosrdnost, nebo tvrdost, nebo kombinaci obého. Zvolil „Staroměstské popravy“ a Obnovené zřízení zemské. Co vlastně zvolil?

Milosrdnost v podobné situaci již jednou vládnoucí rakouská dynastie vyzkoušela (viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2346&highlight= ), ale nemělo to žádoucí účinek. Popravy samozřejmě jako milosrdný čin vykládat nelze. Už jsme si ovšem řekli, že nešlo o trest v dané době neobvyklý a za vlastizradu, v zásadě, i oprávněný.

A Obnovené zřízení zemské? Je to ústavodárný počin, který je u nás velmi často démonizován a zároveň položil základ moderní podoby naší státnosti, který v některých aspektech ovlivňuje náš život do dnešních dnů.

Onu démonizaci si ani moc nezaslouží. Zvláště uvědomíme-li si, že Ferdinand II. byl v situaci, kdy by mohl český stát jak prakticky tak i právně likvidovat a nikdo by neřekl ani „popel“. Otevřeně řečeno netroufnu si rozebírat Obnovené zřízení zemské po právní stránce - nejsem právník. Ale podívejme se na něj po státoprávní stránce a s ohledem na jeho historické dopady.

O co v něm tedy šlo? Předně potvrzovalo český stát, zachovávalo jej a v mnoha směrech upevňovalo. Korigovalo sice stavovství, ale ve většině ohledů spíše ku prospěchu akceschopnosti státu. V zásadě, s jedinou jedinou výjimkou (a i u té se pozastavíme), vracelo postavení krále na předjagelonskou úroveň. Popišme ho a zbořme pár mýtů.

Platí, že stavy ztratily právo volby krále? Ano i ne. Ony ho nikdy v české praxi plně neměly, ale v čase vzpoury se ho dožadovaly jako absolutního, nenarušitelného a trvalého. Tedy dříve platilo, že má-li jít o volbu krále, jako osoby, pak to musí být tak také zmíněno buď při volbě samé, nebo při skládání tzv. kapitulace (=+/- ústupky na které král přísahal při svém nástupu). Vzbouřenci požadovaly, aby nebyla možná dědičná volba. To bylo v Polsku a důsledky byli fatální. Je nepochybné, že svým protikrokem Ferdinand II. hájil dynastické zájmy, ale zároveň tím přispěl významně k ochraně potřeb státu. Zvrátil zde vývoj k předjagelonskému období a stavům bylo ponecháno právo volby dynastie v případě vymření té předchozí. Zemím Koruny České se mělo i nadále vládnout z titulu českých králů (=i legitimních následníků trůnu). Tedy-dynastie byla držitelem trůnu a akt korunovace měl stejnou váhu, jako uvedení do úřadu-nároku na úřad však vladaře, její (korunovace) nekonání, nezbavovalo.

Platí, že města byla „vyvedena“ ze sněmu? Nikoliv - to je nepravda. Jejich počet byl korigován (na ta nejvýznamnější) a jejich zástupce jmenoval, fakticky však potvrzoval, král. Tedy opět návrat k předjagelonskému období. Ale zastoupena ve sněmu byla.

Je pravda, že do sněmu byli zpět uvedeni představitelé římskokatolické církve? Ano. Není bez zajímavosti, že šlo, oproti například francouzskému modelu, jen o tzv. církevní knížata, tedy preláty. Jejich politické posty navíc dynastie následně velmi umně využívala k tomu, aby církev sloužila zájmům státu.

Je pravda, že nejvyšší zemský úřad, to byla Česká kancelář, byl přenesen do Vídně? Ano i ne. Byl přenesen v roce 1624 ke dvoru vladaře. Měl být z titulu své funkce nástrojem správy země a tedy měl být i svému vladaři přímo k disposici. To je opět návrat k předjagelonskému období. Ano - za daných okolností to znamenalo Vídeň. Kdyby se ale vladař rozhodl sídlit v Horním Maxdorfu v Jizerských horách, pak by tamtéž „zakotvila“ i Česká kancelář.

Jaké měl tento krok dopady? Nečekaně kladné. Česká kancelář se stala centrálním a všem společným správním orgánem. České = královské záležitosti přímo v Praze řídilo místodržitelství, moravské od 1636 zemský tribunál a slezské od 1629 vrchní úřad. Tím se vytvořil princip centrálního vedení a deponovaného výkonu správy. A onen princip, jako takový, používáme až dosud.

Při tom všem zůstala sněmu naprosto zásadní pravomoc. V podstatě nejzásadnější pravomoc každého parlamentu pod sluncem. Totiž právo schvalovat zemské berně.

Co tedy bylo tou jedinou opravdu zásadní změnou? Vladař upřel sněmu zákonodárné právo. Zůstalo mu „pouze“ právo zákonodárné iniciativy. Zároveň ani tohle však není tak drastický krok, jak bývá obvykle nahlížen. V předjagelonském období platilo, že král, v době-kdy nezasedá sněm, může přijímat zákony sám a o své vůli. Sněm je pak může, ex-post, zamítnout. To bylo v praxi poměrně obtížně proveditelné a stávalo se tak jen zřídka.

Byl příklon k předjagelonskému období správný? Ano - byl. Opačný trend vedl polským směrem. Ten děsil již tehdejší jeho české svědky a nelze se tak divit, že Obnovené zřízení zemské pak bylo akceptováno velice hladce. Dnes navíc víme, že „polská cesta“ znamenala neprostou destrukci státu a i společnosti.

Sečteno a podtrženo byl král (a císař) roku 1621 v celkem jasně determinované situaci. V krátké době (1547 a 1618) se 2x po sobě vzbouřila část stavů, a to část menšinová, která jednala jak v rozporu se zájmy státu, tak i s platnými zákony a konečně i proti většinové vůli vlastního stavovského shromáždění. [color=#]Připomeňme na okraj, že většinový způsob rozhodování zavedl již Karel IV.[/color] Za těchto okolností Za těchto okolností král nemohl zůstat stát a nečině přihlížet. Sám systém jako takový, očividně vyžadoval změnu. A zde zvolil Ferdinand II.relativně velmi smířlivý postoj (oproti pobělohorským popravám). Sice dochází jednoznačně k oslabení postavení zemských sněmů, to nikdo nerozporuje. Leč-při realistickém pohledu na věc vidíme, že se jednak, v zásadě, jejich pozice vrací na tradiční úroveň a jednak, že se jednalo o krok, který významně stabilizoval stát jako takový.

* * *

[align=right]Kapitola IV.




Třiceti letá válka:


Přesun vojska za 30-tileté války

Dle dohody se, v tomhle velkém celoevropském maglajzu, jistě s chutí, porochní kolega Pátrač. Já budu jen stručný a nahlédnu trochu do „kuchyně“ toho zmatku.

Nejprve si uvědomme, jak nezměrné tehdy měla naše civilizace štěstí! Naštěstí naprosto stejnou hloupost udělali i muslimové. Jinak ano - máme tu pochybnou čest, že 30-ti letá válka začala i skončila u nás.

Přinesla obrovský přelom v myšlení a cítění naší populace. Panuje představa, že odpor proti Švédům byl dán jen jejich brutalitou. Ukážeme si, že tomu tak nebylo. Že příčina byla mnohem, ale mnohem, hlubší.

V této souvislosti si dovolím poukázat na ještě jeden aspekt hodný zřetele. Jak již řečeno-Bílá hora byla jedním z nejzásadnějších kroků vedoucích ke 30-ti leté válce. Ta bitva mohla dopadnout úplně jinak, ale to již probíral kolega Pátrač. Leč existuje několik teorií vážících se k postojům a využitelnosti obyvatel země v tomto měření sil.
- Komunisté uváděli, že stavové (tedy rebelující příslušníci stavovské reprezentace) nedostatečně informovali obyvatelstvo, nemohlo tak dojít k vzepětí (revolučních?) mas a tyto se pak nemohly postavit za … ? … (revoluční?) věc.
- Velmi podobný problém, vycházející z až nečekaně blízkých základních předpokladů, řeší i dnešní česká národní utrakvistická historiografie. Její odpověď na problém neúčasti bojující populace je ovšem trochu jiná. Vychází z předpokladu, že tehdejší válčení (oproti husitství?) bylo natolik profesionalizováno, že tam-na Bílé hoře, pro nějaké masy nebylo místo.
- Existuje ještě jedna, a to vojensko-odborná, otázka: Proč se, pro Boha, „stavovští“ nezavřeli za hradbami Prahy?

My si ukážeme, že vzepětí obyvatelstva při obraně města mělo i za 30-ti leté války (stejně jako kdykoliv předtím a potom) obrovský význam i dopad. Závěrem „bělohorských úvah“ tedy pokládám otázky, na které nemám odpověď, které tu jsou proto, abychom se nad nimi zamysleli: A jak moc by pro stavovské rebely bylo, za hradbami Prahy, bezpečno? Nebylo to náhodou tak, že obyvatelstvo zatraceně dobře vědělo oč jde a právě proto zůstalo neutrální nebo loajální koruně a císaři?

Na co se tím snažím poukázat ve vztahu ke 30-ti leté válce? Na obrovský a nesmyslný ideologický nános, který zde leží mezi našima očima a realitou. Vnímáme totiž tuhle válku jako náboženskou. A tou ona nebyla!

Abychom si udělali představu, proč nebyla, tak se zhuštěně podíváme na válčící strany. Katoličtí Francouzi válčí proti katolickým Španělům a po roce 1620 již, s určitou dávkou zjednodušení a značnou nepřesností, můžeme říkat Rakušanům. Protestantští Dánové a Švédové válčí proti katolickým Rakušanům a k těm se později přidávají protestantští Sasové. Svá vojska posílají na pomoc, proti svému katolickému císaři, protestantům některá říšská biskupství. Do toho se motá Gábor Bethlhem, kterému jsou všechny ideologické otázky venkoncem buřt a nikterak se netají tím, že mu jde o to zarvat co nejvíce území za co nejmenší cenu. Potažmo stejně lze ohodnotit i záměry a cíle Jindřicha I. Rákoczyho. Rakušané a Španělé, alespoň co do hesel, válčí ve jménu papeže. Ale ten se, v Itálii, snaží sestavit pakt neutrálů. A nakonec ho zradí 2 jeho kardinálové, kteří tou dobou stojí v čele vlády Francie …

O co tedy šlo? O světovládu Španělům. O zlomení (termínus technikus) habsburského obklíčení Francouzům. O nadvládu na Baltu Dánům. O ovládnutí Říše Rakušanům a Švédům. O vymazání nově vzniklé Rakouské říše Švédům, Falckým a Betlhemovi. O její zachování jejím (politickým) národům. O samostatnost říšským knížatům. Ale o tom všem až ve 3. článku tohoto dílu, který se bude věnovat mírovému uspořádání Evropy po roce 1648.

* * *

Změny ve společnosti; aneb ohněm a mečem



Švédové před Brnem:


Bojová formace pěchoty (30-tiletá válka)

Od 30-ých let 17. století se na scéně Evropských válčišť objevil nový silný hráč-Švédové. Od roku 1641 jim velí extrémně schopný generál Lennart Torstensson (viz příloha č. 2). Již od následujícího roku se strategická situace Rakouské říše začíná závažně zhoršovat. Torstensson vpadl na Moravu, zastavil se až na linii Olomouc-Litovel-Uničiv a zřídil si tu stálé posádky (Olomouc opustila až 1650). Následně, 1643, přidává další města: Mírov, Moravskou Třebovou Prostějov, Plumlov, Kroměříž a nakonec i Vyškov. Jenže pak propukne švédsko-dánský konflikt, který ho z Moravy odvede. Již 1645 je však zpět. Po vítězství u Jablůnkova ovládá Kremž, Znojmo a Jihlavu.



Situace se tím stala vskutku kritická. Klíčem k jejímu řešení bylo původně nepříliš dobře opevněné a vybavené Brno. V případě jeho zhroucení by bylo rozhodnuto. Švédové by prošli Rakouskem (ani by se nemuseli nezbytně nutně věnovat Vídni) a v Itálii by se spojili s Francouzi. Dál už by nebylo ani o co, ani jak hrát.


[align=center]Brno v 17.století[/align]

K Brnu se navíc blížil generál (Torstensson), který proslul jako vynikající dobyvatel měst. Proti tomuto „nejskvělejšímu válečnému oři“ protestantského světa vsadil císař, tehdy již Ferdinand III. (viz příloha č. 3), na pajdavého mezka. Konkrétně na plukovníka francouzského původu Raduita de Souches (viz příloha č. 4). Staré české úsloví říká, že neexistuje hradba dost vysoká, aby ji nedokázal přeskočit osel naložený zlatem. Ke zděšení vídeňského dvora Raduit de Souches proslul jako znalec výše uvedeného úsloví a strany změnil, v průběhu svého života, několikrát. Mimochodem-nějakou dobu pobyl i u Švéda. Má se za to, že to byl důvod, proč jmenování velitelem Brna obdržel. Údajně existoval předpoklad, že by s ním Švédové nevyjednávali, ale popravili ho. Nesouhlasím. Jeho zrada, tentokrát na císaři, by Švédům vyhrála válku. A někomu, kdo vám vyhraje válku přeci drobnou vadu charakteru odpustíte …  I v průběhu obléhání Brna bylo několik situací ve kterých by si Raduit de Souches jistě dokázal vytvořit prostor pro „skok zlatého osla“. Proč zachoval věrnost císaři se již zřejmě nikdy nedovíme.



Volba Jeana Luise Raduita de Souches se ukázala jako správná. Ihned po příchodu do města (jmenován 14. března 1645 ve věku 37 let) začal Brno proměňovat v pevnost. Prohlubovaly se příkopy; zpevňovala a rozšiřovala opevnění; byl shromažďován stavební materiál na zacelování bojem poškozených hradeb a voda proti požárům. Všichni brněnští řemeslníci, kteří měli v popisu práce cokoliv využitelného k výrobě zbraní, byli využiti. Největší brněnskou slabinou byla velikost (respektive malost) města. Jeho nejsilnější fortifikací byl Špilberk, pod velením původem Skota plk. Ogilviho (viz příloha č. 5 ), jenže tehdejší Brno k hradu nedosahovalo-ležel mimo jeho hradby. Raduit de Souches k němu nechal zřídit chráněnou cestu, která byla největší slabinou obrany Brna; slabinou nakonec nikdy nevyužitou. Nešlo totiž o žádné „dlouhé athénské zdi“, ale o prkené desky z fošen pobité silnými kovovými pláty. Proti téhle „fortifikaci“ provedli Švédové následně několik útoků, avšak nikdy neuspěli.

Navzdory všem přípravám měl ve chvíli příchodu Švédů Raduit de Souches jen 426 mužů, o kterých se dalo uvažovat jako o opravdových vojácích. Zbytek (cca.1´000 ozbrojenců) byla městská garda, tedy domobrana. Narychlo vystrojení a mizerně vycvičení řemeslníci, studenti, tovaryši … Švédové přitrhli s 28´000 muži, vesměs ostřílenými válečnými veterány. Jejich převaha v dělostřelectvu byla v podstatě absolutní.





[align=center]Ilustrační vyobrazení instalace děla do bojového postavení (podobné „kusy“ měly ve výzbroji všechny válčící státy na počátku 17.století)

Na město zahájil útoky 13. 5. 1645. Rozhodující byly 2 údery, a to z 20. 5. 1645 a 15. 8. 1645, který trval do 18. 8., tedy nepřetržitě 3 dny. Oba byly úspěšné v tom smyslu, že prolomily opevnění. Následně však narazili útočící, a to (jak již řečeno) profesionální a velmi schopní vojáci, na paralelně vykopané příkopy a z místních zdrojů zbudované pěchotní sruby; načež byli odraženi. Nakonec neuspěla žádná jejich útočná akce, vždy byli vrženi zpět a poražení opustili bojiště 23. 8. 1645.

Ještě významnější jsou ovšem výsledky vyjednávání. Přesněji to, že žádné výsledky nebyly. Mezi 13. a 20.5. velitel Špilberku Ogilvy začal zvažovat možnost kapitulace. Dokonce stáhl jednotky z některých opevnění. S tím de Souches rázně nesouhlasil. Rada města ho podpořila a určila, že Ogilvy bude nadále jeho podřízeným.

Dne 15. 8. 1645, na rozvalinách Petrovi brány předávají torstenssonovi emisaři Raduitu de Souches nabídku čestné kapitulace. Ten ji, s plnou podporou „svých“ měšťanů, nepřijímá.

Tohle už je něco jiného, než boj o holé přežití tváří v tvář hrůze z rabování, vypalování, znásilňování a vraždění. Upřímně-tohle je, v podstatě, pravý opak. Měšťané mohli buď setrvat v postaveních, bojovat a v případě porážky se všichni vystavit rabování, vypalování, znásilňování a vraždění. Nebo dohodnout podmínky kapitulace, která by rabování, vypalování, znásilňování a vraždění zabránila. Navzdory tomu volili boj. Těžko to vnímat jinak, než jako vlastenectví.



* * *

[align=center]Bitva o Kamenný (Karlův) most:


Obrana Kamenného (Karlova) mostu

Ku Praze přitrhli Švédové 26. července 1648 v doprovodu pplk. Ernsta Ottowalského (viz příloha č.6). V ten moment Ottowalský, aniž by ukončil své závazky ke svému právoplatnému zaměstnavateli císaři (kde byl rovněž pplk.), sloužil v armádě Švédské. Nebyl sice jediný, kdo během téhle války změnil strany, mnozí jiní tak činili i častěji, jeho problém byl v tom, že mu to až tak nevyšlo.

Švédům velel (mimochodem-také začínal u císařských) gen. Königsmarck - zvaný též pirát evropy. Udeřil opravdu bleskurychle, v pirátském stylu, jen s jízdou. Ono - i s pěchotou, ale ta v daný moment jela na koních vypřažených z vozů a děl. Ottowalského informace mu posloužily stejně dobře jako laxnost českých zedníků (nepříliš) budujících hradby a nedůvěřivost vrchního velení města. To bylo sice, alespoň rámcově, o pohybech Švédů informováno, ale nařídilo toliko zesílení strážní činnosti.

Strategický cíl tažení byl neurčitý. Jsou lidé, kteří dokonce podezřívají Königsmarcka z prachsprostého loupeživého nájezdu. Proti tomu ovšem mluví doba bojů. Švédské postavení se, co do mezinárodní síly, v téhle době již výrazně zhoršilo. A to tím, že 8. 8. 1645 v Linci uzavřel s císařem Jiří Rákoczy separátní mír. Nemyslím tedy, že cílem by bylo zničení monarchie. Ale panuje shoda, že ovládnutí Čech by mohlo při mírových rozhovorech mnohé posunout a nelze vyloučit ani zájem na případném odtržení Čech (a snad i Slezska?) od Rakouska.

Ptáme-li se, kdo zachránil Prahu, pak to byli Švédové a Pražané. Výstražný systém „zvednutí“ pražské posádky počítal s alarmováním z Malé Strany. A ta byla jediným úderem švédská. Königsmarck tak teoreticky mohl z chodu ovládnout hlavní město království. Jenže nemohl. Jeho vojáci totiž začali rabovat. A nechtěl - věnoval se témuž. Pražané tak získali čas. A ten využili.

Pražské měšťanské kompanie se začli rychle seskupovat. Rychtáři a radní měst Pražských jejich velitele dokonce osobně vytahovali z postelí. Velitel 1. kompanie řemeslníků (takto pekař) Jiří Smrčka-Čížek měl (údajně) se svým oddílem překročit řeku, střetnout se se Švédy a přivléci zajatce. Z Malé Strany i odjinud se na své posty počali dostavovat i císařští důstojníci a aktivovali vojsko ležící ve městě. Nejdobrodružnější (snad jen v noční košili a se 3-mi sloužícími) měla být cesta vrchního velitele polního maršála Rudolfa hraběte Colloredo-Waldsee. Obrana začala dostávat „fazónu“, byť pošramocenou. Dělostřelecký arzenál zůstal na 2. břehu řeky nepříteli. Jeho vojákům však mělo trvat celý den, aby se odpoutali od své oblíbené kratochvíle.


[align=center]pol.marš. Rudolf hrabě Colloredo-Waldsee[/align]

Pak už se začal lámat chleba. Prvním velkým úspěchem bylo zorganizování obrany, nadporučíkem Baderem, Kamenného (Karlův se jmenuje až později; Kamenný z toho prostého důvodu, že tehdy v Praze jiný kamenný most prostě nebyl) mostu. Ten zatarasil přístup na most ze Staroměstské strany a vysunul další zátaras na 3. pilíř. „Pevninskou“ část držela jeho četa valdštejnských mušketýrů a předsunutý zátaras 2 družstva studentů (s výzbrojí z městských zbrojnic) pod velením pprap. Fábera. Ti nesli hlavní tíži bojů a čelili tu dokonce palbě 4 děl.

Hrabě Colloredo-Waldsee navíc uspěl s vysláním posla za polním maršálem Puchheimem, který ku Praze vyslal posádky z Loun, Litoměřic a tolik potřebné dělostřelectvo. Husarský kousek, a zřejmě naprosto zásadní-pro vývoj bojů, se podařil studentské kompanii, když studenti přeplavali řeku do malostranské rejdy a přeplavili, na stranu obránců, všechny tam kotvící a použitelné lodě, prámy a dokonce i vory. Získanou „námořní převahu“ využil plk. Příchovský a ovládl pražské vltavské ostrovy s výjimkou Kampy. Tím bylo prakticky znemožněno obchvácení obrany města plavením.

Zvolna se však znovuuschopňovalo i švédské vojsko. Nejprve se to projevovalo dělostřeleckým „obtěžováním“ obránců. Pak gen.Königsmark zkusil navázat spojení s gen.Wittenbergem, který postupoval od Brandýsa nad Labem. Neúspěšně-poslal své kavaleristy oklikou přes Bílou horu na Smíchov, aby u Podolí přebrodili řeku, pokus byl zmařen dragouny plk. Martina de Bachonhay, operující z Vyšehradu.

Dne 29. 7. 1648 následovala událost, která ukázala jasně změnu v postojích obou vojsk. Netvrdím, že by císařští v … řekněme … Kodani byli jiní, než Švédové v Praze. Jenže v tom to bylo. Císařští bránili své město. Z jižních Čech do Prahy přitrhl plukovník Conti, přivádějící kompanii pěšáků se třemi děly a 140 jezdců, o které oslabil budějovickou a táborskou posádku.

Zřejmě v souvislosti s příchodem těchto posil došlo v noci z úterý na středu k incidentu, o němž se zmiňuje Schürer:

„Bylo voláno do zbraně a že jsou tu Švédové, načež mnozí zděšení měšťané zahodili muškety avšak ti pevnější si vedli statečně a chvályhodně. Ti bázlivější, jimž se spílalo, konečně pochopili, že se jedná o přátele; v této vřavě přišli měšťané o buben, což bylo vojákům k smíchu …“

Polní maršál Puchheim zřejmě neměl tak vyvinutý smysl pro humor jako jeho podřízení, bavící se nezkušeností měšťanských válečníků, a dal hned druhý den oběsit vojáka, který nejenže obvinil zmatkující sousedy ze vzpoury, ale ještě k tomu si dovolil ohrožovat svého nejvyššího velitele mečem.

Jinými slovy byla tvrdě požadována kázeň. A nemělo by být přehlíženo ani to (viz podtržené), jak stoupal respekt k měšťanským oddílům.

Pokus o hlavní útok nakonec přišel až 25. 10. 1648. Byl odražen a nastoupilo jednání o míru-na Kamenném mostě. Ta však ukončil mír generální - celoevropský. Není bez zajímavosti, že se, již v mírových časech, při jedné slavnostní akci měl gen. Königsmarck zeptat svých císařských protějšků jak dlouho měla být Praha ještě schopna se udržet. Dostal odpověď, že už měli jen 1 soudek střelného prachu. Podle Zatočila měl reagovat po pirátsku-projít zavřeným oknem (později i opustit město) se slovy, ve volném překladu:“… Já vám říkal, vy idioti, že už nemají čím střílet, ale vy jste mi to nechtěli věřit!“


Obléhání Prahy

Nejdůležitější ovšem bylo myšlení lidí. Zřejmě nejpůsobivěji ho ukazuje (mimochodem-můj předklad pro model měšťana) Václav František Kocmánek, kantor a hudební skladatel žijící v Praze a původně utrakvista. Ve svých zápiscích velice laje na pád Malé Strany a krom jiného říká:“… A té noci všechny Malé Strany se zmocnil (poz.: Königsmarck), nestydíc se pyšný člověk, i do vlastních pokojů J.M.C (poz.: Jeho Milosti Císaře) se forýrovati, což ani ten starý kurfiřšt saský, když předtím na několik let Prahy pod akordem dostal, neučinil, aby do rezidencí J.M.C.vkročiti měl, ale jinde v pokoji zůstával.“ 1) .

Ponechme stranou ubytovací problémy páně Königsmarcka. Je samozřejmě obtížné říci, zda takto vypjatá loajalita páně Kocmánka byla všeobecně rozšířená. Ale sílu loajality, jako takové, vůči J.M.C.a říši popírat nelze. Bez ní by boje na našem území zcela zřejmě vypadaly úplně jinak …

A ještě něco přinesla bitva o Kamenný most. Jakousi první mobilizaci v našich dějinách. Tedy mobilizaci - ve smyslu nucený odvod k plnění úkolů při obraně. Tohle potkalo pražské Židy. Když Švédové začali používat zápalné střelivo, tak z nich byly sestaveny kompanie protipožární ochrany. Na jedné straně šlo o velice úspěšný projekt a Židé nesporně zachránili mnohé z města. Na druhé straně to rozhodně nebyli dobrovolníci, když došlo na věc, museli být začasté k plnění zadaných povinností nuceni, a to dokonce i tehdy, když bylo ohněm ohroženo jejich gheto. Zcela otevřeně řečeno to Pražané nenesli bez trpkosti.

[align=right]Kapitola V.




[align=center]Migrace[/align]


[align=center]Bohatá venkovská dáma (Hollar)

Bohatá venkovská dáma-tak tohle není zrovna typická migranta=člověk v pohybu. Už jsme si popsali, jaké byli meze odchodů z místa u lidí náležejících k plnoprávnému obyvatelstvu. Ale kdo tedy byl oním typickým migrantem „našeho“ období? Člověk, kterým se já příliš zaobírat nebudu. Člověk, který se objevuje mnohem hojněji a podrobněji probírán v práci kolegy Pátrače … voják! Ti tvořili největší masu lidí pohybující se na největší vzdálenosti.

Ale chceme-li si zodpovědět otázku odchodů a vyhánění z domovů z důvodu přesvědčení, pak se budeme muset přeci jen podívat někam trochu jinam. To má širší platnost, takže odbočme.

---------------------------------------------------------------------------------------

Byť se pohybujeme mírně i v čase, tak tentokrát zůstáváme stále v naší éře-jen o pár generací Jeden francouzský král nelenil a vyhnal ze své země „své“ protestanty. I byly popsány metry papíru o tom, jakou škodu tím svému státu způsobil.

Jeho protějšek v Británii rovněž nelenil a učinil téhož svým katolíkům ze Skotska. I byly popsány metry papíru o tom, jakou škodu tím svému státu způsobil.

Dnes se nám ukazuje, že obě mocnosti si prakticky jen navzájem vyměnili populační vizitky bez drastičtějších dopadů na chod jejich států. Připadá vám to cynické? Nepochybně. Kruté? Ano. Nepřípustné a nemorální? Ó-nikoliv!

V téhle době platí zásady Augšpurského míru (k nahlédnutí i na: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2346&highlight= ). Naopak-svoboda vyznání je vnímána jako nemorální požadavek. Pokusy o spolužití náboženských komunit 2 a více křesťanských směrů vedly na bitevní pole 30-ti leté války a navršily hory mrtvol. Samozřejmě-tuhle morální otázku žádný z obou králů neřešil, ale ve všeobecnosti tak byla nahlížena.

---------------------------------------------------------------------------------------

U nás tenhle problém, tedy problém směny obyvatel, není zrovna moc řešen. Největší přísun „cizinců“ přichází ve 2 vlnách. Po potlačení Valdštejnského spiknutí. V mnoha směrech jde ovšem o podivné cizince. Sloužili císařské armádě a často se na našem území „zakupovali“ i dříve, Teď se usadili a obohatili na generalisimův úkor. A lidem, kteří přichází po roce 1648 se chci věnovat v dalším dílu … alespoň okrajově.

Kdo ale odcházel? Protestantští intelektuálové-1.možnost, která nás napadne. Byli nahrazováni ihned po Bílé hoře inteligencí římskokatolickou. Již jsme zmínili, že úroveň byla +/- srovnatelná. Část intelektuální elity však zůstává a konvertuje. Část odchází, konvertuje v zahraničí a po 1648 se vrací.


[align=center]Móda 1500-1560[/align]

Šlechta? Relativně málo. Je spíše rozhojňována. A to jak zakupováním se, tak z odúmrtí (uvědomme si, že v bělohorském časovém pásmu vymírá několik významných a bohatých rodů, jako jsou Smiřičtí v přímé linii a Rožmberkové, jejichž majetek zcela po právu přešel na korunu a ta ho dále využila odprodejem) i konfiskáty. Zde je nutno, ovšem, vidět i to, že velkou roli sehráli i konfiskáty od institucí (jako byla např. Jednota Bratrská).

Tovaryši, živnostníci a drobní řemeslníci jistě ano. Tvořili, s nadsázkou i nepřesností řečeno, nižší střední vrstvu měst. Uměli se uživit rukama a neměli tak mnoho důvodů měnit víru. Leč zároveň do země stejná vrstva lidí proudila odjinud. Po roce 1648 tenhle proces dokonce graduje.

Rolníci, tedy poddanské zemědělské obyvatelstvo nehospodařící na svém. Odhaduji, že ti tvořili největší masu odcházejících. A odešlo jich více, než bylo zdrávo. Zároveň však méně, než si většinou myslíme.

Naší obvyklou představou o obracení venkova je jezuitský misionář, který přichází do vesnice s oddílem pikenýrů. Vesnici obklíčí, lidi vyžene, domy nechá nejlépe vypálit nebo alespoň prohledat, aby si vojáci mohli přilepšit k žoldu a on mohl spálit zakázané knihy. Pak převede lidi ke katolicismu té správné barokní hrubozrnnosti-nejlépe pohrůžkou. Ani tak ne pohrůžkou puchem pekelným, jako žhavého pohrabáče v rukách svých vojáků. Inu-dělo se to. Ale mnohem méně, než si myslíme. Šlo spíše o excesy.


[align=center]Jezuitský misionář[/align]

Mnohem častější způsob popisuje můj „předklad“ pro příslušníka střední šlechty, takto sám konvertita. Jindřich Hýzel z Chodů byl, v běhu popisovaných událostí, již příslušníkem panstva. To však na podstatě nic nemění:“… Několik svých poddaných jsem potom přece jen zajal a do vězení vsadil, protože od své víry upustiti nechtěli. Tu se na 100 mých poddaných sebralo, shromáždili se v nejbližším lese … a všichni společně na zámek táhli. Když se jim to ale nepodařilo, chtěli se po celém kraji srotit, ale poněvadž jim byla cesta zastoupena, nakonec se uklidnili. Přesto z mého statku Budkova všichni poddaní se ženami a s dětmi odešli. Opustili svá dobře obdělaná pole a utekli na Moravu, a tak jsem musel skoro 3 léta dát obdělávat 30 dvorců a výnos z nich mi připadal. Poněvadž se jim na Moravě nepodařilo se osvobodit, nebo tam museli pracovat tvrději než doma … rozhodli se po třech létech prosit o milost. Té se jim dostalo i vrátili se zase na své dvorce a půdu svou obdělávali. A když ostatní viděli, že s rebeliemi nic nepořídí, dali se na katolickou víru, a tak se za 2 léta celý Prácheňský a Bechyňský kraj na jedině pravou víru katolickou obrátil.“ 2).

* * *

[align=center]Doba temna:

Tohle je terminus-technicus. Dokonce mezinárodní. A to pro ranný středověk. Už z úvodu vyplývá, že i tohle jsme si, možná, docela „hezky“ zkomplikovali. A dodejme, že se nám „zadařilo“ i obsahově a co do časového vymezení.

Nejčastěji je „Doba temna“ spojována s rekatolisací a s poněmčováním. Oboje není až tak jednoduché přijmout. Rekatolizace k věci a času opravdu patří. Ptejme se však, proč by potom neměli mít dobu temna i v např. Dánsku a Británii, kde sledujeme velmi podobné procesy prováděné velmi podobnými metodami … avšak vůči katolíkům.

S poněmčováním je to ještě slabší. Pro některé autory končí „Doba temna“ Tereziánskou, někdy dokonce i Josefínskou, érou a je právě zásadně spojována s poněmčováním. Paradoxně je ovšem germanizační tlak spjat právě s (částečně) Tereziánskou a (velmi otevřeně) s Josefínskou érou. Jeho motivy byly úplně jiné, než národnostní nesnášenlivost.

Naopak - i po Bílé hoře, prakticky po celou dobu barokní, zůstává Čeština prvním ze tří jazyků sněmu (s Němčinou a Latinou). Je aktivně užívána v běžném i úředním životě a vyučována na školách. Dosahuje dokonce jednoho ze svých vrcholů jako vědecký jazyk v díle historika Tomáše Pešiny z Čechorodu a lingvisticky v podání básníků Adama Michny z Otradovic a Bedřich Bridela.

Navzdory tomu bych se ani já pojmu „Doba temna“ nebránil. A to pro celé období 30-ti leté války až do 50-ých let 17. století, tedy do úplného odchodu Švédů z území státu. Důvody jsou nasnadě, ale nejsou ideologické. V téhle době tíží zemi (a její obyvatelstvo-veškeré) nezměrné finanční požadavky státu spjaté s válečnými náklady a státním dluhem, vybita je až 1/3 našeho osídlení (bez rozdílu národnosti), a to jak zbraněmi vojsk tak jinými útrapami (hlad/epidemie) a hospodářství země jde do kolen díky vypalování, ničení, nebezpečí na cestách a plenění. Tohle já vidím jako „Dobu temna“.


[align=center]Móda 1600-1650[/align]

.............................................................................................................

1) Pod císařským praporem (Historie habsburské armády 1526-1918); kolektiv autorů; Elka Press-Praha 2003; str.70.

2) Dějiny zemí Koruny české I. (od příchodu Slovanů do roku 1740); kolektiv autorů; Paseka-Praha 1992; str.287

===================================================

1. Pod císařským praporem (Historie habsburské armády 1526-1918); kolektiv autorů ; Elka Press-Praha 2003
2. Dějiny zemí Koruny české I. (od příchodu Slovanů do roku 1740); kolektiv autorů; Paseka-Praha 1992
3. Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti), Jan Halada; Akropolis-Praha 1992
4. Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Dr. Václav Drška, Doc.Dr. Aleš Skřivan, Mgr. František Stellner; ISE-Praha 1995
5. Naše dějiny v datech, Jarmila Koudelková; Albatros-Praha 1987
6. Erbovník (aneb kniha o znacích i osudech rodůžijících v Čechách a na Moravě), Milan Mysliveček; Horizont a.s.-Praha 1993
7. Panovníci českých zemí, Petr Čornej; Fragment-Praha 1992
8. Slavné bitvy naší historie, Petr Čornej, Pavel Bělina, Jiří Fidler, Petr Havel, Antonín Kostlán, Vladimír Pilát, Jan Urban; Marsyas-Praha 1993
9. Ulice a uličky Malé Strany a Hradčan, Antonín Ederer; Milpo Medias.r.o.-Praha 2009
10. http://cs.wikipedia.org/wiki/Obléhání_Prahy
11. http://www.valka.cz/clanek_13133.html
12. http://breptova.valka.cz/clanek_13105.html
13. ČT2, Pevnosti-Brno; 11. 7. 2011 ve

Příloha č.1

Ignác z Loyoly encyklopedicky



Svatý Ignác z Loyoly, rodným jménem Íñigo López de Loyola (24. prosince 1491, Baskicko – 31. července 1556), byl duchovním otcem a spoluzakladatelem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) a jeden z největších křesťanských mystiků. Vyvinul též metodu duchovních cvičení – exercicií, které mají sloužit k očistě ducha.
Mládí

Své jméno Íñigo získal při křtu a později v dospělosti přijal jméno Ignác. Ignác z Loyoly se narodil na hradě Loyola poblíž města San Sebastian v Baskicku do urozené baskické rodiny. Byl nejmladší ze 13 dětí. Když mu bylo sedm let, zemřela mu matka. V mládí vedl rozmařilý život. Jeho vychovatelé se ho snažili vzdělávat v takových disciplínách, aby z něj vyrostl zdatný rytíř, člověk galantního chování a vystupování. K jeho výchově měl přispět i pobyt v rodině kastilského hodnostáře Juana Velásqueze de Cuéllar v Arévale (od roku 1506 do roku 1517), díky němuž mohl sloužit na dvoře španělského krále Ferdinanda Aragonského, jako páže. Poté se stal členem osobní stráže vévody z Nájery a navarrského místokrále Antonia Manriqueho de Lara.
V roce 1517 vstoupil do armády. 20. května 1521 utrpěl vážné zranění nohy (dělovou koulí) při obraně Pamplony před Francouzi a několik měsíců se léčil na otcově hradě. Léčba se moc nedařila a Ignác byl dokonce zaopatřen svátostí umírajícího. Během rehabilitace si krátil čas čtením knih o Ježíši Kristu a životopisů svatých (např. Legendu aurea psanou Jakubem de Voraginem). Tato četba na něj zapůsobila natolik, že se rozhodl oddat duchovnímu životu a jeho touhou se stalo "vykonání velkých věcí v božích službách".

Příprava na duchovní kariéru

Během léčení u něj došlo k několika intenzívním duchovním prožitkům. Už v této době započal s exerciciemi (duchovní cvičení) – sérii meditací, jejichž smyslem bylo očistit a pročistit mysl i ducha (exercicie – jak popisuje Ignác, jsou zápisy z jeho vlastních duchovních zkušeností, které si myslel, že můžou být hodnotné i jiným). Po něm je zdědil Řád jezuitů a v současné době je přebírají i další řády. Mnoho lidí argumentuje, že právě vedení exercicií významných církevních osobností bylo důležitým prostředkem, kterým řád získává a udržuje svůj vliv.
Ignác z Loyoly vykonal pouť do Svaté země po svém rozhodnutí změnit životní cestu (po svém zranění). Nejprve se vydal do známého benediktinského kláštera Montserratu nedaleko Barcelony, kde vykonal generální zpověď, celou noc probděl před obrazem Matky Boží, aby jí mohl odevzdat svou dýku a svůj meč, svlékl zde světský šat a oblékl poutnické roucho. Taková "noční stráž" byla součástí rytířského ceremoniálu, kterým obvykle začínal urozený šlechtic svou kariéru. Následujícího rána se odebral do městečka Manresy, kde trávil dny rozjímáním. Zde měl také vidění, díky němuž u něj došlo k mystickému obratu (konverzi). V Manrese hodně četl, meditoval, přemítal a hlavně napsal náčrt Duchovních cvičení, která jsou plodem jeho vlastních duchovních bojů a zkušeností. Nejdříve ho jeho duchovní vývoj uspokojoval, většinu času trávil modlením, ošetřoval nemocné, živil se z milodarů atd. Později ho začala přepadat pokušení a výčitky svědomí, kvůli zbožné Doňe Inés, se kterou se v Manrese seznámil. Kvůli těmto výčitkám se postil tak drasticky, že si přivodil těžké onemocnění, jehož následky ho provázely po celý život.
V únoru roku 1523 opustil Manresu a vydal se přes Řím, kde získal od papeže povolení k pouti do Jeruzaléma, do Benátek a lodí do Svaté země, kde tedy navštívil Jeruzalém a Boží hrob. Chtěl zde zůstat, ale toto rozhodnutí přineslo nepřízeň františkánů. O poutníky zde totiž nebyla nouze, a tak se vydal lodí zpět do Španělska. Cestou ho potkalo několik svízelných situací (nedostatek peněz k přepravě lodí, povolení projít městem apod.). Je zapsáno v jeho životopisných dílech, že si nenechával ani dostatek a mnohdy a mnohde rozdával i svůj oděv žebrákům – stal se "poutníkem s holí".
Navštívil několik klášterů, aby se inspiroval. Šlo zejména o dominikánský klášter Montserrat a již zmíněný klášter Manresa, kde při delším pobytu rozvinul svůj asketismus.

Studium

Došel k přesvědčení, že se stane knězem, a tak v roce 1526 nastoupil na latinskou školu v Barceloně, kde se učil základnímu vzdělání mezi devítiletými chlapci. Po dvou letech na této škole složil zkoušku a na radu svého učitele se rozhodl pokračovat ve studiu na univerzitě v Alcalá, kde na artistické fakultě navštěvoval studium generale. Ve volném čase poučoval své kamarády o křesťanské nauce. Kvůli těmto sezením (jejichž nauku směli šířit pouze kněží) se dostal do rozporu se svatou inkvizicí a byl uvězněn v inkvizičním vězení. Po 42 dnech byl opět propuštěn a odešel z Alcalá de Henares na dominikánskou univerzitu do Salamanky, kde byl podezírán inkvizitory z přejímání myšlenek Erasma Rottredamského a uvězněn. Po propuštění pokračoval ve výuce v Paříži, kde v roce 1528 nastoupil na univerzitu na kolej Montaigu. Jedním z důvodů, proč se vydal do Paříže bylo to, že neuměl francouzsky a nemohl se tedy věnovat apoštolátu. Zde sedm let studoval (v latině, jelikož neuměl francouzsky) a zároveň šířil své ideje a poskytoval studentům exercicie. Ale ani v Paříži se nedokázal Ignác vyhout apoštolátu a dával exercicie třem španělským studentům, kteří kvůli nim zásadně změnili svůj způsob života. Kvůli těmto "ovlivněným" se zde zvedla vlna spolužáků a profesorů proti Ignácovi, kteří ho označovali za "rozkladný živel", za kacíře...V roce 1530 začíná studovat na koleji sv. Barbory v Rue Valette absolvoval tříletý filozofický kurs, logiku, fyziku a metafyziku a 14. března 1534 získal titul magistra filozofie. V Rue Valette také nalezl spřízněné duše, které později vytvořily jádro Tovaryšstva Ježíšova - (Simon Rodriguez, František Xaverský, Petr Faber, Alfonso Salmeron, Jacob Laines, Diego Laínez a Nicholas Bobedilla). Tato skupina lidí se označovala jako "přátelé v Pánu" a dodržovala sliby čistoty a chudoby. K těmto sedmi nejvěrnějším o něco později přibyli ještě Claudius Jay, Jean Codure a Paschal Broet.

* * *



[align=center]Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci zobrazuje, jak Ignác z Loyoly přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III. Namaloval Jan Kryštof Handke po roce 1743.

* * *

Založení řádu jezuitů

15. srpna 1534 on a jeho šest společníků v Montmartre založili Societas Jesu – s úmyslem vést sociální a misionářskou činnost v Jeruzalémě, nebo bez otázek jít tam, kam je papež pošle. Nový řád představoval zvláštní a unikátní spojení mystiky a vojenské kázně, jedním z hlavních příkazů byl příkaz poslušnosti nadřízenému, přičemž celý řád měl být cele podřízen a plně ke službám papeži.
V roce 1537 navštívila skupina zakladatelů řádu Itálii, aby požádala papeže o schválení řádu (chtěli vytvořit pevné společenství Compañía de Jesús). Papež Pavel III. schválil řád v roce 1539 ústně a 27. září 1540 vydal papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae - zakládací listinu řádu jezuitů. Dal jim tak svolení k svěcení na kněze. 24. června je v Benátkách vysvětil biskup z Arbe. Jelikož válka mezi císařem, Benátkami, papežem a Osmanskou říší znemožňovala cestu do Svaté země, rozhodli se prozatím zahájit činnost v Itálii.

Generál řádu jezuitů

V roce 1541 byl do čela řádu zvolen 1. generál - Ignác z Loyoly. Hlavním heslem bylo toto: "Omnia ad maiorem Dei gloriam.", neboli "Vše pro větší slávu Boží." V roce 1539 dal Ignác Tovaryšstvu jasné formule. V pěti kapitolách stanovil hlavní cíle a povinnosti řádu, které byly označeny za povinné a svaté. Definitivní řádovou ústavou se staly Constitutiones Societas Iesu (Konstituce), kterým se Ignác pořádně věnoval až od roku 1547 společně se svým sekretářem Janem Polancem. Tento text byl dokončen v roce 1552 a napsán byl španělsky. Původní znění Konstitucí řád dodržuje dodnes. Generál usiluje o "střední cestu" v pojetí řádového života a zakazuje jeho členům ctižádost a úsilí o významné církevní postavení mimo Tovaryšstvo.

Význam Ignáce z Loyoly

Jako mystik proslul svou trinitární a christologickou mystikou. Filosofii začal studovat v Paříži. Jeho osoba byla známá i pro tzv. dar slz. V roce 1609 byl blahoslaven a v roce 1622 svatořečen.
(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Ign%C3%A1c_z_Loyoly)

Příloha č.2

generál Lennart Torstensson encyklopedicky:



Ve věku patnácti let se stal jedním ze straníků mladého kráel Gustava Adolfa a sloužil v Pruských kampaních 1628 - 1629. V r.1629 jeho sbory přispěly k vítězství u Breitenfeld a Lechu. Stejného roku padl do zajetí u Alte Veste a vytrácí se tak z dění až po Ingolstadt. Vybírá si ho Johan Banér a Torstenson mu poskytujel významnou službu v bitvě u Wittstocku a během aktivní obrany Pomerania v 1637 - 1638, také jak v bitvě o Cheb a v nájezdu do Čech v roku 1639. Nemoc jej přiměla vrátit se do Švédska roku 1641, když on byl povýšen na člena Válečné Rady státu.

Generalissimus

Náhlá smrt Banéra v květnu 1641 vrátila Torstensona do velení v Německu jako generalissima švédských sil a Generálního guvernéra Pomeřanska.. V roce 1642 on pochodoval přes Braniborsko a Slezsko na Moravu. Při návratu Saskem zničil císařskou armádu v 2. bitvě Breitenfeld 23. října 1642. V r.1643 on napadl po druhé Moravu, ale byl najednou odvolán do války s Dánskem, když jeho rychlý a neočekávaný zásah ochromil dánskou obranu na kontinentální straně. V r.1644 velel armádě přim třetí tažení do srdce Německa. Začátkem listopadu 1645 vstoupil do Čech, a vítězí Jankova 24. února 1645 před ním leží otevřená cesta k Vídni. Přesto jeho vyčerpaná armáda nebyla schopná proniknout dále a, v prosinci téhož roku, Torstenson, ochromený dnou, byl nucený ustoupit do Švédska.Od roku 1648 do 1651 ovládal všechny západní provincie Švédska jako guvernér-generál. Při jeho úmrtí ve Stockholmu 7. dubna, 1651 byl pohřben v kostele Riddarholm, Pantheonu Švédska. Torstenson byl pozoruhodný pro neobyčejnou a neodhadnutelnou rychlost jeho činností. Zavedl v Armádě švédštinyu.

(viz http://wikipedia.infostar.cz/l/le/lenna ... enson.html)

Příloha č.3

Ferdinand III. encyklopedicky:



Ferdinand III. (13. července 1608, Štýrský Hradec – 2. dubna 1657, Vídeň) byl císař římský, král český, uherský a chorvatský (vše 1637–1657) a arcivévoda rakouský (1608–1657).
Byl jedním z mála Habsburků, kteří měli vojenské nadání. Dokončil rekatolizaci svých zemí a kompromisnějším náhledem na náboženské úspořádání Svaté říše římské, než jaký prezentoval jeho otec, přispěl k úspěšným mírovým jednáním, která ukončila třicetiletou válku.

První roky

Byl třetím synem (oba starší bratři zemřeli v dětském věku) císaře Ferdinanda II. a jeho první manželky Marie Anny Bavorské. Otec ho nechal korunovat úherským králem v roce 1625, českým králem 1627 a římským králem 1636. Byl horlivým katolíkem. Údajně však neměl rád jezuity, ačkoliv byl jimi vychován.
Po smrti Albrechta z Valdštejna (1634) se stal vrchním velitelem císařských vojsk. Účastnil se bitvy u Nördlingenu proti Švédům. Vedl mírové rozhovory, v roce 1635 pomohl vyjednat tzv. Pražský mír s protestanským Saskem.

Římský císař

Po smrti svého otce (1637) se stal jeho nástupcem jako císař Svaté říše římské. Doufal, že se mu brzy podaří uzavřít mír s Francií a Švédskem. Třicetiletá válka však pokračovala ještě dalších 11 let. Ukončena byla až roku 1648 Vestfálským mírem.
V posledním krvavém období války (1644) dal Ferdinand všem vládcům německých zemí právo vést vlastní zahraniční politiku (ius belli ac pacis). Tímto způsobem se císař snažil získat více spojenců pro vyjednávání s Francií a Švédskem. Tento akt však zároveň vedl k postupnému omezení císařské moci ve Svaté říši římské, která se postupně stala spíše formálním spojením zemí. Uzavřením Vestfálského míru však Habsburkové značně posílili své postavení ve středoevropských državách.
Obecně vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesance, což souviselo také s protireformací.
Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.
* * *



* * *

Český král

V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k době „temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo za války zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský.
V době vlády Ferdinanda III. byly české země nejvíce postiženy boji třicetileté války, za vlády jeho otce Ferdinanda II. boje probíhaly převážně mimo české území. Ferdinand III. pokračoval v rekatolizaci a upevňování absolutistické moci v českých zemích, používal však při tom umírněnějších prostředků než jeho otec. V době poválečné konsolidace nechal udělat soupis všech poddaných podle vyznání (1651) a vytvořit první katastr, soupis všech obcí, tzv. berní rulu (1654).
Z doby jeho vlády pochází řada městských znaků. V roce 1646 nechal odvézt české korunovační klenoty do Vídně, do Prahy byly navráceny až v roce 1867. V roce 1638 vyňal pražskou Karlovu univerzitu z pravomoci jezuitů, kde byla od doby vlády Ferdinanda II. V roce 1654 pak spojil dosavadní Karlovu univerzitu s jezuitskou kolejí v Klementinu (do té doby samostatnou), a vytvořil tak tzv. Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Ta obnovila všechny čtyři fakulty, které měla před husitskými válkami, a vyvíjela se z někdejší svobodné korporace vzdělanců ve státní vzdělávací instituci.
Z příkazu Ferdinanda III. byly pobořeny mnohé české hrady. Důvodem byla obava, aby se opuštěné objekty nestaly útočištěm loupeživých band bývalých žoldnéřů, kteří po skončení války přišli o zaměstnání.

Osobní život a rodina

* * *



* * *

Měl odlišnou povahu než jeho otec Ferdinand II. Byl velmi rozvážný a šetrný, snažil se omezit výdaje císařského dvora a státu. Slovem i písmem ovládal latinu, němčinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu, češtinu a maďarštinu. Zajímal se o přírodní vědy, zejména fyziku, psal básně a úspěšně též skládal hudbu.
Byl třikrát ženatý a měl celkem 11 dětí. Vedl spořádaný rodinný život, není známo, že by měl milenky nebo levobočky. Ještě za svého života nechal nejstaršího syna Ferdinanda korunovat českým, uherským a římským králem. Ferdinand IV. však předčasně zemřel v roce 1654. Další dva synové zemřeli ještě v dětském věku, následníkem trůnu se tak nakonec stal čtvrtý syn Leopold, který se původně připravoval na církevní kariéru. Nejmladší syn (opět Ferdinand) se narodil dva měsíce před otcovou smrtí. Ferdinand III. se tak nedožil jeho předčasného úmrtí o rok později.

Manželství a potomci

• Roku 1631 se Ferdinand ve Vídni oženil s infantkou Marií Annou, dcerou španělského krále Filipa III., s níž měl tyto děti:
1. Ferdinand IV. (1633 – 1654)
2. Marie Anna (1635 – 1696) ∞ 1649 španělský a portugalský král Filip IV. (III.), syn krále Filipa III. (II.)
3. Filip August (1637 – 1639)
4. Maxmilián Tomáš (1638 – 1639)
5. Leopold I. (1640 – 1705), císař Svaté říše římské
o ∞ 1666 infantka Markéta Tereza (1651 – 1673), dcera španělského krále Filipa IV. (III.) a Leopoldovy sestry Marie Anny
o ∞ 1673 arcivévodkyně Klaudie Felicie (1653 – 1676), dcera arcivévody Ferdinanda Karla a jeho manželky Anny
o ∞ 1676 princezna Eleonora Magdalena, dcera falckého kurfiřta Filipa Viléma a jeho manželky Alžběty Amálie
6. Marie (1646 – 1646)
• Druhou manželkou, s níž měl pouze jednoho syna, se roku 1648 v Linci stala arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská (1632 – 1649).
1. Karel Josef (1649 – 1664), velmistr Řádu německých rytířů
• Poslední sňatek Ferdinand uzavřel v roce 1651 ve Vídni s Eleonorou Magdalenou de Gonzaga (1630 – 1686).
1. Tereza Marie Josefa (1652 – 1653)
2. Eleonora Marie Josefa (1653 – 1697)
o ∞ 1670 polský král Michał Korybut Wiśniowiecki (1640 – 1673)
o ∞ 1678 lotrinský vévoda Karel V. (1643 – 1690)
3. Marie Anna Josefa (1654 – 1689) ∞ 1678 kurfiřt Jan Vilém Falcký
4. Ferdinand Josef Alois (1657 – 1658)

(pro doplnění viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Mar ... in_001.jpg)

Příloha č.4

Raduita de Souches encyklopedicky:



Jean-Louis Raduit de Souches 16. srpen 1608, La Rochelle – 12. srpen 1682, Jevišovice) byl jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války.
Jako protestant francouzského původu nejprve bojoval na straně hugenotů u svého rodného města La Rochelle. Poté odešel z Francie a vstoupil do řad švédské armády. Tu však nakonec pro neshody s nadřízenými opustil a přidal se na stranu rakouských Habsburků (1642). V březnu roku 1645 jej císař Ferdinand III. jmenoval velitelem Brna. Pod jeho velením brněnská posádka čítající pouhých 1 500 mužů (skuteční vojáci představovali jen jednu třetinu z nich) dokázala zdánlivě nemožné, když udržela město proti 28 000 mužů generála Torstensona (obléhání trvalo od 3. května do 23. srpna 1645). Po tomto obrovském úspěchu jeho kariéra strmě stoupala. Stal se nejdříve generálmajorem (1646) a posléze maršálem a velitelem císařských vojsk na Moravě (1648). Konec života prožil na svých rozsáhlých moravských majetcích, kterými ho habsburští císařové obdarovali. Na základě přání uvedeného v závěti, kterou sepsal 14. srpna 1675, byly jeho ostatky uloženy v kostele sv. Jakuba v Brně (projekt hrobky vypracoval kolem roku 1717 významný brněnský architekt Mořic Grimm).
Na památku jeho úspěchu při obraně Brna je na Špilberku (na bastionu napravo za branou od hlavní přístupové cesty z Husovy ulice) umístěna jeho busta.

(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_Raduit_de_Souches)

Příloha č.5

George Jacob Ogilvy encyklopedicky:

velitel špilberské pevnosti
V Čechách se jeho jméno psalo Ogilvy, ale původně se zřejmě psal O´Gilvy, neboť pocházel ze starobylého skotského šlechtického rodu, jehož počátky se připomínají již od 12. století. Během švédského obléhání Brna se proslavil jako velitel Špilberku.

Bohužel však o něm není mnoho známo. Narodil se pravděpodobně roku 1605 ve Skotsku. Živil se jako námezdný kondotiér. Roku 1627 sloužil v dánském vojsku v hodnosti kapitána. Později, jako přesvědčený katolík, vstoupil do služeb Habsburků.

V jedné z bitev ztratil paži a od té doby se mu říkalo „Jednoruký“. Jeho služby však byly oceněny. Někdy kolem roku 1630 byl jmenován velitelem špilberské pevnosti v Brně. To znamenalo pravidelný příjem a současně celkem klidný život. Tedy do okamžiku, než přitáhl nepřítel.

O´Gilvy zabezpečoval obranu Brna roku 1643, když švédská vojska přitáhla k městu poprvé. Obléhání naštěstí netrvalo dlouho. Jednoruký Skot se projevil jako schopný odborník, ale jako velitel nebyl oblíben ani u brněnských měšťanů, ani u vlastních vojáků, jak vyplynulo z dochovaných městských dokumentů. Bylo tomu tak bezpochyby kvůli jeho cholerické a nepříjemné povaze.

Když Švédové přitáhli znovu roku 1645, O´Gilvy opět očekával, že bude jmenován velitelem města. Tato funkce však byla svěřena Raduitovi de Souches. To O´Gilvyho urazilo, neboť zde sloužil již 15 let, byl znalcem místní situace a navíc byl o tři roky starší než de Souches. Ten byl ještě ke všemu hugenot a bývalý švédský důstojník.

Okolnosti však vyžadovaly, aby spolu oba důstojníci začali spolupracovat. Je skutečným divem, že tito dva muži, oba pověstní svojí prchlivostí a nesympatickou povahou se skutečně dokázali spolu dohodnout. Zřejmě si však oba uvědomovali svoji odpovědnost - oba byli zkušenými profesionály svého oboru a jen na nich ležela budoucnost města.

O´Gilvy zřejmě také dokázal uznat de Souchesovu převahu ve vedení pevnostní války. Nechal si prý od Francouze radit ohledně opevnění apod. Nicméně oficiálně byl O´Gilvy de Souchesovi podřízen až 15. května.

Odvážný Skot si vedl při obraně Špilberku dobře. Pevnost byla uhájena a na úspěšného velitele čekaly pocty. Purkmistr města Brna spolu s městskou radou společně vydali 13. 10. 1645 osvědčení, v němž se pravilo, že de Souches i O´Gilvy si vedli při obraně statečně a ze všech sil hájili město.

Císař Ferdinand III. O´Gilvyho za odměnu povýšil do hodnosti plukovníka a jmenoval ho doživotním velitelem Špilberku. Dále mu udělil titul svobodného pána. Po získání inkolátu do panského stavu někdy po roce 1650, mohl O´Gilvy na Moravě nabývat majetek. V Želešicích zakoupil svobodný mlýn s domky, založil rodinu a v poklidu strávil zbytek života. Zemřel zřejmě roku 1661 a je pohřben v klášterním kostele svatých Petra a Pavla v Rajhradě.

(viz http://forum.valka.cz/viewtopic.php/tit ... ob/t/35100)

Příloha č.6

pplk. Ernest Ottowalský s lehkou nadsázkou:

Hlavní zásluhu na tom, že se švédský pokus o dobytí Prahy málem podařil, měl vysloužilý důstojník císařské armády podplukovník Arnošt Ottovalský. Tento muž, kterého probošt Florio Cremona ve své zprávě nazývá ničemou, „jehož jméno není hodno paměti“, byl v podstatě smolař čili Pechvogel, jak se dodnes říká v jeho rodném Bavorsku. Roku 1612 se dal naverbovat do císařské armády, v jejích řadách pak bojoval proti tureckým pohanům i proti křesťanským nepřátelům nejkatoličtějšího Veličenstva císaře Ferdinanda Druhého. Po slavném vítězství katolických zbraní na Bílé hoře si z konfiskovaného majetku poražených českých rebelů koupil dům v Chebu, o pár let později se oženil s dcerou chebského měšťana. Po tchánovi zdědil statek ve Velkém Lohensteinu, ten mu však vypálili nejdříve Sasové, potom znovu Švédové. Jako podplukovník wildberského pluku přišel o pravou ruku při obraně Plavna. Po sedmadvaceti letech služby odešel tedy z armády, zakoupil si v blízkosti Chebu nový statek a začal si užívat penze.

Až potud byla vojenská kariéra podplukovníka Arnošta Ottovalského neobvyklá snad jenom tím, že celých těch sedmadvacet let odsloužil pouze v jedné armádě. Na rozdíl od velitele „hrdinných Moravanů“ z Bílé hory Jindřicha hraběte Šlika, nebo původně švédského důstojníka a brněnského hrdiny Raduita de Souches, či plukovníka Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic a mnoha dalších. Nikdo není dokonalý …

V roce 1647 však Cheb opět dobyli Švédové a vypálili penzionovanému císařskému důstojníku Ottovalskému jak dům, tak statek. Jeho samotného nejdříve uvěznili, potom nad tím smolařem mávli rukou a dovolili mu odjet do Prahy, kde tou dobou pobýval císař Ferdinand III. Ten slíbil svému zmrzačenému důstojníkovi místo velitele posádky v Lokti a mimořádnou odměnu 200 zlatých. Tím ovšem zasáhl do kompetencí vojenského velitele v Čechách hraběte Colloreda, který reagoval tak, jak podřízení v takových případech obvykle reagují – začal plnění panovníkova slibu sabotovat. Díky tomu dostal Ottovalský svých 200 zlatých až po půl roce ponižujících urgencí a průtahů, zatímco funkci velitele v Lokti nedostal nikdy.

Vyplacená odměna pokryla sotva náklady půlročního pobytu v Praze, zatímco podplukovníkova rodina, přestěhovaná snad až příliš horlivě blíže k novému působišti, neměla co jíst. Ottovalský proto požádal o zálohu na budoucí plat, jenomže hrabě Colloredo stál pevně na svém – do kádrových záležitostí mu ani císař mluvit nebude! A dal rodině toho protekčního otravy vydávat denně osm porcí chleba a piva, což představovalo denní příděl hejtmana pěší kompanie. Ottovalský byl podplukovník, a tak toto řešení odmítl jako svrchovaně urážlivé a obratem požádal dvorskou válečnou radu o opětné přijetí do řadové služby. Ve válečné radě však měl rozhodující slovo hrabě Colloredo z Wallsee, takže …

Nelze se skoro divit, že Ernest Ottovalský usoudil, že o něj císařská armáda příliš nestojí. A protože nějak rodinu zaopatřit musel, rozhodl se – poprvé za své vojenské kariéry – zvolit armádu jinou. Vyhledal proto v Chebu generála Königsmarcka a pochlubil se mu svými nedobrovolně získanými znalostmi silných a slabých stránek pražského opevnění. Jakmile se zavázal, že dovede Švédy do Prahy, aniž by ztratili jediného muže, byl okamžitě přijat do služeb švédské armády jako podplukovník, s měsíčním platem 100 zlatých.

(viz http://breptova.valka.cz/clanek_13105.h ... z1SN57O6Sl)

pěkné, dokonce moc pěkné!

Večer se k tomu vyjádřím víc

Bleu - jo Johan umí, mě to naprosto nadchlo...

Co se týká textu nemůžu říkat, že jsem překvapený. To nejsem. Text znám, protože jsem ho dostal k prostudování před zbytkem Palby. Je to naprosto odlišné vidění světa, doby a času než je v našich krajích běžné, přípustné či žádoucí, ale o to je to cennější. Joham odvedl v tomto směru stejně dobrou práci jako ve své práci o povstání, které toto všechno tak nějak spustilo. Tak jako s povstáním i zde Palba vede před konkurencí.

Ovšem tak příšerně vložené obrázky jsem ještě neviděl a že už jsem toho viděl hodně: hady dělat mladý, koně zvracet, letadlo ve vzduchu couvat ale toto jsem ještě neviděl. Johaně tak dobrou práci bys neměl deklasovat něčím takovým. Fuj....

Něco s tím udělej.

Pátrač - já v tom nic zásadně odlišného od toho co nás třeba učej na škole lidi jako Stellner, Skřivan nebo Čechura nevidím naopak mi to přijde poměrně vyvážené.

edit: budeli čas zkusím tu vyložit článek Jaroslava Pánka k tématu Bílé hory.

Bleu - jde o to, že povšechné povědomí je o tom, že stavovské povstání bylo vlastně pokrokové, že mělo vyvázat náše národy z jakéhosi vazalství a hlavně že potom následovala nejhorší doba našich dějin, tedy stovky let temna. To učili na školách i mě.

Nyní je pohledů více, ale není vítáno tvrdit, že povstání byla pochybná akce, že Temno až tak temné nebylo a že se náš národ nijak v Evropě neztratil. To jsem chtěl možná nevyváženě říci.

ad. Bleu

Vidím, pane kolego, že máme stejné učitele A očividně nás učí stále stejně nechutnou věc-to jest přemýšlet o věcech. Jenže-to je na akademické půdě.

Není to tak dlouho, co se jiný náš kolega, mnohem lepší historik, než já kdy budu, vyjádřil k jiné problematické etapě našich dějin-1.RČS, Ed.Beneš a rok 1938. Už na VHÚ nepracuje. Samozřejmě to nemělo souvislost. Propustili ho, tuším, z důvodů reorganisace ... Tolik k autorské svobodě slova-mimochodem, řekl toho méně, než já zde

Tak ono VHU je velmi zvláštní a silně nestandardní instituce pro kterou od roku 2002 začali vojenské dějiny Velkou válkou a která dle mého soudu má už pomalu za cíl vytvořit "nové dějiny" české armády. Nepochybně v ní pracují lidé na svém místě leč její "vrchní velení" je takové "zvláštní".

Ještě jedna věc - pokud jde o časopis VHÚ Historie a vojeství tak ten dle VHÚ je "jediným českým specializovaným vědeckým a odborným periodikem v oblasti vojenské historie s celostátní působností. Vychází od roku 1952, ale teprve po listopadu 1989 mohl začít zcela naplňovat programové vize, které byly vysloveny již po konci druhé světové války. Tehdy totiž bylo postulováno, že "bude shromažďovat vědecké práce se zvláštním zřetelem na dobu nejnovější a historii obou našich odbojů po stránce vojenské a vojensko-politické s důrazem na dokumentárnost uveřejňovaných prací a pramenů. Studie budou doprovázeny mapami, náčrty, fotografiemi, reprodukcemi grafickými a statickými tabulkami". Byl rovněž vysloven požadavek "naprosté historické věrnosti a vědecké nestrannosti, založené na přesném vážení a ocenění historických faktů a jevů, z nichž žádný nesmí být záměrně opomíjen anebo jakýmikoliv ohledy stranickými nebo osobními podložen".

Zároveň tehdy padlo rozhodnutí, že periodikum bude platformou všech oddělení Vojenského historického ústavu, "a proto bude přinášet také reprodukce děl grafických, sochařských, fotografie apod., pokud slouží k ozřejmění našich bojů za svobodu, k uměleckému nebo dokumentárnímu zpodobnění našeho vojáka a vojska". I proto se v současnosti náš časopis zaměřuje nejen na historii vojenství, ale i na muzejnictví a archivnictví.

Posláním časopisu je vědecké zpracování vojenské historie, především české a československé, s důrazem na 20.století, v celé její pestrosti, a to na základě původního archivního výzkumu.

Publikovány jsou studie a materiály především k dějinám českého a československého vojenství, dále edice archivních dokumentů, statě o sbírkových předmětech, informace z muzeí a o výstavách v tuzemsku i zahraničí, konferencích či recenze a anotace nových knih a nekrology významných osobností českého a československého vojenství. U všech studií a článků, materiálů i edic dokumentů jsou publikována anglická resumé."

Johan - ono to není jen na akademické půdě, vem si knihy co napsali.

Btw. o Bíle hoře je velmi dobře psáno v učebnici od Pekaře (teďka nově vydané)

http://napoleon-knihy.blogspot.com/2011 ... arovy.html

JEŠTĚ EDIT:
V zásadě to znamená, že neexistuje žádná odborná platforma, která by se programově věnovala dějinám vojeství od starověku do novověku včetně. Lidi na to jsou. Minimálně na to aby to mohlo fungovat jako portál jako je třeba http://www.deremilitari.org/

sorry za ot

Tedy pánové. jak to děláte? Vy snad máte křišťálovou kouli!
Před asi týdnem jsem byl pár kluky z party se kterou hraju jedno MMO osloven s několika otázkami z období po husitských bojích a z 30ti leté války... řekl jsem že se na to podívám do chytrejch knih...
Včera jsem otevřel Palbu - a je to tu! Jako bych si to objednal!

NO jak to děláme- Johan vymejšlí a mě do toho pokaždé uvrtá. Ale to co napsal on je opravdu hodnota. Moje dílo byť rozsáhlé je pouze sled událostí a jen tak nějak seřazený aby to bylo zajímavější.

No myslím, že to máte perfektní oba, díky chlapi :-)