Projekt supertěžkého tanku T-28 (105 mm Gun Motor Carriage T95)
USA
1945
Jak se blížil konec Druhé světové války, tak téměř všechny bojující země pracovali na projektech super těžkých tanků, které podle představ konstruktérů a generality měly být schopny ničit soupeře na obrovskou vzdálenost, ale zároveň být dobře chráněny proti obdobným strojům nepřítele. Samozřejmě stavba těchto těžkých tanků (nad 100 tun) měla své kořeny již i před válkou. Mezi takové můžeme například zařadit sovětské sto tunové stroje KV-4 (objekt 224) a KV-5 (objekt 225), nebo francouzský super těžký tank FCM F1 o hmotnosti 140 tun z roku 1940. Nicméně to se jednalo v předválečné době o ojedinělé projekty a většina zemí se věnovala stavbě standardních lehkých a střeních tanků. Ovšem ke konci války, to již bylo jiné kafe. Dokonce i takové země jako Japonsko se vrhli na stavbu super těžkého tanku (Projekt O-I) o hmotnosti 120-130 tun a délce 10m, šířce 4,2m a výšce 4m. Maximální pancéřování dosahovalo síly 200mm a bylo by jej možno zničit prakticky jen lodními děly velké ráže. Hlavní výzbrojí měl být 105mm kanón doplněn o 37mm Typ 1 a třemi kulomety ráže 7,7mm typu 97. Pohon měli obstarávat dva benzínové motory V-12, každý o výkonu 550 k. Maximální rychlost mastodonta na silnici byla vypočtena na 25 km/h. S jeho nasazením se počítalo především na pacifickém válčišti a v Mandžusku.
Nevím nakolik měli Američané povědomí o německých monstrózních tancích typů Maus o hmotnosti 188 tun, nebo Henschelův E-100 o hmotnosti 100 tun z projektu „E“ nových typů tanků od nejlehčí váhové kategorie, až po ty nejtěžší. Je ale možné, že se nějaké zprávy do USA, či do Británie dostaly. Ostatně spojenecká letadla neustále pročesávala oblohu nad Německem a jen tak jim něco neuniklo. Tak jako tak i Británie se pustila do projektu nějakého toho mastodonta (projekt A39, tzv. želva) a Američané nemohli zůstat pozadu. Jejich super těžký tank byl navržen tak, aby dokázal na západní frontě prorazit německou obrannou Siegfriedovou linii a samozřejmě bojovat proti i té nejtěžší německé obrněné technice. Zřejmě se tedy s ním vůbec nepočítalo pro pacifické válčiště, kde ostatně Japonci stejně neměli co by proti Američanům se svou chabou obrněnou technikou postavili. Maximálně tak během plánované invaze na vlastní domovské japonské ostrovy. Této předpokládané krvavé operaci se ale podařilo předejít svržením atomových bomb a následné japonské kapitulaci.
Práce na projektu T-28 (nebo též někdy nazýván jako projekt 105mm Gun Motor Carriage T95) byla zahájena na jaře 1945 u společnosti Pacifik Car a Foundry Co a počítalo se, se stavbou 5 prototypů s výhledem na celkem 25 super těžkých tanků. Nicméně jak se blížil konec války, tak práce byla dokončena pouze na dvou prototypech.
Hlavní zbraní měl být podle návrhu kanón HV 105 mm T5E1/67 umístěný v čelním 8“ silném pancéřování (203mm) a jejím primárním účelem bylo ničit silné železobetonové objekty na německé obranné linii (umístění zbraně bylo v čelní desce, tedy jako u stíhačů tanků). Elevace 19,5 / -5°, stranový odměr vpravo 10°, vlevo 11°. V průběhu projektu byl čelní pancíř zesílen až na 12“ (305mm), aby odolal i těm nejtěžším zbraním umístěných Němci na obranné Siegfriedově linii. Nicméně i další parametry pancéřování byly úctyhodné. Spodek přední části krylo pancéřování silné 133 mm a boky chránilo 63,5 mm ocele. Pancéřová ochrana byla počítána tak, aby čelo tanku vydrželo zásah z německého 88mm kanónu na vzdálenost 1000 metrů. Osobně si myslím, že zrovna tato informace je mylná, protože 88mm FlaK prostě na 305mm čelní odlévaný pancíř nemohl prakticky za žádných okolností stačit.
Vedle kanónu byl tank vybaven ještě těžkým kulometem ráže 12,7mm se zásobou 660 nábojů, který byl umístěn nad velitelským poklopem. Ten měl tak chránit především proti nízko letícím letadlům. Nejsem si jist, ale zřejmě se jednalo o Browning .50 Caliber M2 HB. Možná to někoho překvapí, ale i tento těžký kulomet měl docela slušné penetrační účinky. S normální municí M2 Ball dokázal na 100 metrů prostřelit 22 mm silné pancéřování (RHA FHA plate @ 30) a ještě na 2000 metrů byla průraznost 12mm. Pokud se použil AP projektil s úsťovou rychlostí 856 m/s, tak stoupla průraznost na 100 metrů na 28mm a na 2000 ještě prorážel 19mm silné pancéřování.
Hlavní 105mm zbraň pak vystřelovala speciální protibetonovou munici vysokou úsťovou rychlostí 3700 stop / s (cca 1200 m/s). Jelikož se nabíjení provádělo ručně, byla kadence pouhé čtyři výstřely za minutu. Vezená zásoba činila 62 střel. Při přepravě byl kanón pevně fixován v maximální 19,5° elevaci.
Zajímavě bylo řešeno pojezdové zařízení. Jelikož nebyl k dispozici potřebně široký pás, případně panovaly nějaké blíže nespecifikované obavy, bylo rozhodnuto na každé straně mít zdvojené pásy. V praxi to znamenalo, že vedle vnějšího pásu o šířce 328mm byl umístěn v těsné blízkosti další, stejně široký pás. Samozřejmě to samé se opakovalo na druhém boku. A proč tak velká plocha pásů? Aby byla hmotnost tanku 95 tun rovnoměrně rozložená a nebyl tak měrný tlak na půdu příliš vysoký (11,7 libry / in2; nechce se mi to přepočítávat:-) To by T-28 zapadl hned při první cestě mimo zpevněné plochy. Zavěšení kol bylo typu HVSS. Hmotnost limitovala tank i během vlastního transportu a tak bylo možné vnější, mnoha tunové pásy, sejmout. Ovšem to znamenalo mnoha hodinou práci (osádce to trvalo cca 3 hodiny) za pomocí dvou 25 tunových hydraulických navijáků nesených na zadních stranách nádrží.
Celý tento mamutí kolos byl poháněn poměrně slabým benzínovým motorem Ford GAF V-8 o výkonu 500 koňských sil (jinde jsem narazil na 410 k) při 2600 otáčkách za minutu. Poměr výkonu na tunu byl 5,37 k/t (5,8 k/t). Převodovka měla tři rychlosti pro pohyb vpřed a jeden zpětný rychlostní stupeň. Maximální rychlost mastodonta po silnici byla 19 km/h, v terénu nepřesahovala 13 km/h. Čtyři nádrže v sobě ukrývaly celkem 400 litrů benzínu, což v ideálních podmínkách (mimo terén) stačilo na dojezd 160 km. Osádka byla pouze čtyřčlenná. Ke sledování okolního dění používala osádka dva periskopy typu M6, jeden typu M10E3 a 1x3 teleskopy M8A1.
T-28 překonával brod o hloubce 120 cm (47“), zeď o výšce 61 cm (24“) a stoupání 60°. Jednalo se o největší americké AFV vozidlo, jaké bylo do konce Druhé světové války (či období těsně poté) postaveno. Vzhledem k umístění zbraně v čelním štítu se spíše koncepčně podobal stíhačům tanků, nebo ještě spíše samohybnému dělu. Proto také byl v roce 1945 pojmenován, jako nosič děla. Později v červnu 1946 byl překlasifikován na super těžký tank T-28.
T-28 vedle 9 tunového M-22
Jak již bylo v úvodu řečeno, dokončení se dočkaly pouze dva prototypy, které byly podrobeny intenzivním zkouškám až do roku 1947. V té době měla americká armáda k dispozici obdobná monstra T-29 a T-32 (s otočnými věžemi), se kterými byl T-28 až do října 1947 srovnáván. T-28 měl do jisté míry svého konkurenta pouze u sovětských strojů IS-3 (JS-3). Co se s oběma prototypy od roku 1947 dělo, není přesně známo. Jsou zprávy, že jeden z nich během zkoušek vyhořel a druhý měl být rozebrán na šrot. V roce 1974 byl ale T-28 objeven ve Fort Belvoir ve Virginii. Jak se tam dostal, to zřejmě nikdo neví. V každém případě byl rozebrán a převezen do muzea generála Pattona u pevnosti Knox v Kentucky, kde je doposud k vidění (Patron Museum of Cavalry and Amor).
TTD – super těžký tank T-28
*země původu: USA
*rok vzniku: 1945
*hmotnost: 95 t
*délka: 11,1 m
*šířka: 4,39 m
*výška: 2,84 m
*motor: Ford GAF V-8, 500 koňských sil (372 kW)
*rychlost: 19 km/h (v terénu 13 km/h)
*dojezd: 160 km
*zásoba PHM: 400 litrů
*pancéřování: max. 305 mm
*výzbroj: 1 x kanón ráže105 mm, 1 x kulomet ráže 12,7 mm
*osádka: 4 muži
Zdroje:
http://www.ww2f.com/weapons-technology- ... gun-2.html
http://www.tarrif.net/cgi/production/al ... on_adv.php
I.Pejčoch – Obrněná technika 7 – Praha 2007
http://battletanks.com/articles.htm
www.wikipedia.org
www.palba.cz
