PALBA.CZ

Nikolaj Ivanovič Kibalčič
(1853 - 1881)



OD ATENTÁTU NA CARA PO OBJEV REAKTIVNÍHO MOTORU.

V historii Narodnaje volji bychom našli desítky zajímavých osobností. Jednou z těch nejslavnějších byl Nikolaj Ivanovič Kibalčič, který byl mimořádně nadaným vědcem, vynálezcem a patřil mezi průkopníky nových možností poznávání vesmíru. Kibalčič však svůj život zasvětil revoluci, které měla podle vizí skupiny Narodnaja volja přinést všeobecné blaho. Díky příklonu k revoluci Kibalčičovy spisy nadlouho zmizely v archivech. Když byly po letech znovuobjeveny, ruská věda byla šokována. Vlna teroru, která Rusko spláchla v druhé polovině 19. století, s sebou zkrátka odnesla i takovéto mozky.

Životopis Kibalčiče nebude patřit mezi ty tradiční. Vlastní biografie není příliš obsáhlá, protože o Kibalčičově krátkém životě se mnoho hodnotných informací nezachovalo. Co nám ovšem zůstalo, jsou deníky a dopisy. Některé z nich psal sám Nikolaj Kibalčič během svého pobytu ve vězení, jiné pocházejí od jeho spolubojovníků z hnutí Narodnaja volja. Snad se mi prostřednictvím svědectví lidí, kteří celou situaci zažili, a krátkého shrnutí vývoje v Rusku podaří aspoň trochu nastínit život tohoto výjimečného člověka.

Nejprve velmi krátce k politické situaci v ruském impériu. Vláda Mikuláše I. v letech 1825 až 1855 Rusku přinesla období utužení samoděržaví, dobu tvrdé cenzury a absolutní politické a osobní nesvobody, která byla řízena carskou tajnou policií. Po Mikulášově smrti v průběhu Krymské války se na trůn dostává nejstarší syn Alexandr jako car Alexandr II.. Na rozdíl od politiky Mikuláše se Alexandr přikláněl k liberalismu, zrušil cenzuru tisku i nevolnictví a umožnil tak rozkvět země ve všech oblastech. Relativní svoboda, kterou Alexandr Rusku dal, se však stala základním kamenem pro krach impéria.

Během deseti-patnácti let po Alexandrově nástupu na trůn dorostla nová mladá generace, která nepamatovala dobu Mikulášova útlaku a vyrostla ve volnosti. Roku 1862 tato mládež zveřejnila proklamaci Mladé Rusko (zde je jasně patrný odkaz k podobným hnutím Mladé Německo, Mladá Itálie a Mladé Polsko), v níž se hlásila k zásadám liberalismu a odmítala absolutismus. Ruská inteligence ovlivněná dílem Nikolaje Černyševského Co dělat? začala houfně vyrážet mezi chudý lid, aby jej přesvědčila o nevyhnutelnosti revoluce. Rolníci však nechtěli o revoluci ani slyšet, inteligence se vrátila zpátky do měst, kde začaly vznikat organizované spolky.

V Petrohradě bylo založeno hnutí Zemlja i volja (Земля и воля). Bouře inteligence a studentů začaly psaním letáků a proklamací, pokročily ve střety s policií a skončily u využití teroru jako posledního, finálního prostředku na prosazení vlastních zájmů – zájmů revoluce. V roce 1879 došlo v Zemlji i volji vlivem střetu zájmů a rozdílnému přístupu k otázce revoluce k rozštěpení skupiny do dvou frakcí: Čornyj pereděl (Чёрный передел) a Narodnaja volja (Народная воля). Členové první frakce se snažili vyhnout použití síly, chtěli vést boj s carem ideologicky. Narodnaja volja byla radikálnější: žádala okamžitou smrt cara, rozdělení půdy mezi pracující a nastolení beztřídní společnosti. V době, kdy Zemlja i volja dosud držela pohromadě, na scénu přichází bývalý student Nikolaj Kibalčič, který zanechal studia, aby mohl svůj život a své schopnosti vložit do rukou terorismu.

Rodina Kibalčičů patřila ke starým a váženým ruským rodinám, přesto, že původně pocházela odněkud ze Srbska. O jejich příchodu do Ruska dodnes není známo téměř nic. Skrze generace ji provázela silná duchovní tradice a řada jejích příslušníků zasvětila život pravoslavné církvi. Nejinak tomu bylo u Nikolajova otce, Ivana Josifoviče.

Ivanovi předci, co si chlapec pamatoval, byli kněžími. Už v osmi letech se rozhodl, že se bude držet rodinné tradice. Během studií v Černigově se seznámil se zdejší inteligencí. Letní prázdniny často trávil u rodiny Silčevských. Jednoho dne u Silčevských potkal Varvaru Maximovnu Ivanickou, jejich vzdálenou příbuznou. Veselá, milá dívka se mu zalíbila a brzy se s ní oženil. Rodina Kibalčičů se pomalu rozrůstala. Narodil se syn Stěpan, dcery Olga, Jekatěrina a Taťjana, další syn Fjodor a 19. října roku 1853 přišel na svět Nikolaj. Narodil se ve městě Korop v Černigovské gubernii (dnešní severní Ukrajina).


Vozněsenská ulice v Koropu

Nikolajovo dětství silně poznamenal rozdíl mezi přísným otcem a jemnou matkou. Ivan Josifovič byl na své ratolesti velmi náročný a nikdy ze svých vysokých požadavků neslevil. Jeho žena rodinné vztahy urovnávala a dodávala dětem pocit bezpečí. Čtyři roky po narození Nikolaje však Varvara onemocněla. Rozvinula se u ní tuberkulóza. Aby předešla možnosti, že své děti nakazí, uzavřela se před nimi do pokoje a přestala je vídat. Ztrátou matčiny přítomnosti trpěl zvlášť nejmenší Kolja.

Poté, co Kolja vychodil zdárně základní školu, nastoupil ve městě Novgorod-Severskij (Novgorod-Severskij je jedno z větších měst v Černigovské gubernii, kde se Kibalčič narodil) na gymnázium. Byla to škola s teologickým zaměřením, na níž se vyučovala především latina, řečtina a pravoslavná liturgie.

Nikolajovi spolužáci a jiní studenti na něho vzpomínali takto:
Dmitrij Petrovič Silčevskij: "Na gymnáziu v Novgorodu-Severském, zvlášť v posledních dvou ročnících, byl Nikolaj nejlepším studentem, udivoval spolužáky i samotné učitele svými úžasnými matematickými schopnostmi.

Když jsme měli volno, což se stávalo zejména v létě, scházeli jsme se v naší velké zahradě na oblíbeném místě – ve starém dřevěném altánku s nízkým stolem a dvěma lavicemi - kde jsme si povídali, četli z knížek a počítali příklady. Stali jsme se dobrými kamarády.

Nikolaj byl velmi laskavý člověk: vše, co měl, rozdával chudým. Druhého takového člověka jsem nikdy nepotkal. Podělil se s námi i o poslední rubl, raději sám seděl ve třídě o hladu a bez hrníčku čaje, než by se díval, jak já nebo naši další společní kamarádi nemáme co jíst.

Dodnes si vzpomínám, jaké knihy jsme četli. Nejraději jsme měli romány Alexandra Puškina a povídku Taras Bulba od Nikolaje Gogola. Když jsme navštěvovali poslední, sedmý ročník, začal se Nikolaj zajímat o chemii. Sháněl si odborné publikace a zřídil si doma knihovnu. Později do ní přidával ilegální literaturu, zejména knihy Černyševského, Pisareva nebo Dobroljubova. Říkali jsme mu, že je to nebezpečné, ale neposlouchal nás."

F. P. Sander: "Kibalčič byl starší než já, chodil o pět ročníků výše, ale pamatuji si ho velmi dobře. Byl průměrné výšky, hubený a nosil brýle. Byl vynikajícím studentem, přesto zůstával klidný a skromný. Vzpomínám, že tou dobou, kdy končil školu, jsme si hráli na vojáky a válčili jsme mezi sebou. Čekali jsme, že se Nikolaj připojí do naší zábavy, ale on to odmítl."

Během studií na gymnáziu se také vyostřil Nikolajův vztah s otcem. V šestnácti se s ním přestal bavit a začal se životem potloukat sám, na vlastní náklady.


Nikolaj Kibalčič

Roku 1871 Kibalčič složil závěrečné zkoušky a nastoupil na Institut železniční dopravy, kde studoval do roku 1873. První měsíce byl tímto oborem nadšený, důvody, proč si vybral zrovna tuto školu, uvedl následující: "Pro Rusko je soustava kvalitních železnic tou nejnaléhavější a nejdůležitější otázkou. Pokud v zemi vybudujeme síť železničních tratí, podpoříme tím rozvoj průmyslu a umožníme další vývoj vzdělávání. To je hlavní důvod, proč nyní studuji na tomto institutu."

Jenže i ke Kibalčičovi se dostaly ideje rebelujících studentů, po dvou letech ho omrzela i studia na Lékařsko-chirurgické akademii. Jeho spolužák Nikolaj Rakitnikov změnu v jeho chování vyjádřil takto: "Nikolaje hluboce poznamenaly studentské nepokoje, rozhodl se, že se jako mnozí jiní vypraví mezi chudý lid. Přemýšlel, jak by mohl lidem pomoci, zbavit je chudoby a podvýživy. Studium medicíny pro něj přestávalo mít smysl a přihlásil se na studia politické ekonomie."

Od podzimu roku 1875 Kibalčič zanechal vzdělání definitivně a věnoval se šíření ilegální literatury nabádající mladé lidi k revoluci. Takto na něj vzpomínal I. Jasinskij, který spolu s ním pracoval v časopise "Nový rozhled": (Kibalčič zde vystupoval pod přezdívkou Samojlov):
"Samojlov byl zvláštní. Když jsem ho viděl prvně, bylo mu kolem pětadvaceti let, měl na sobě černý plášť, naškrobenou košili a kravatu, jakou nosí mladí muži v Evropě. Vypadal velmi elegantně. Působil jako inteligentní, zdvořilý a pokorný člověk. Zřídkakdy se smál, v jeho černých očích se odrážel smutek. Zjistil jsem, že má dva bratry - Stěpana a Fjodora a dvě sestry, Jekatěrinu a Olgu. O jeho rodičích jsem nic nevěděl, tvrdil, že jsou oba dávno po smrti. Podobně jsem nepochodil, když jsem se vyptával na jeho ženu."

(Informace, které o Kibalčičovi získal Jasinskij, byly pravdivé jen částečně. Nevíme proč se Kibalčič nezmínil o tom, že měl další sestru Taťjanu, rovněž se nikdy neoženil, přestože se mu narodila dcera. Jméno její matky jsem ale nikde nenašla. Kibalčičova dcera Věra se později provdala za Jevgenije Golovanova a narodil se jí syn Alexandr, pozdější velitel 18. letecké armády a maršál letectva SSSR.)

Několik týdnů poté, co Kibalčič získal místo v "Novém rozhledu", chytili ho policisté a předvedli k soudu, kde byl za držení nelegálních tiskovin na tři roky uvězněn.


Nikolaj Kibalčič

Když se Kibalčičův trest chýlil ke konci, sepsal si ve věznici na kus papíru přísahu: "Dávám slovo, že veškerý svůj čas a všechny své síly věnuji službě revoluci cestou teroru. Budu se zabývat takovou vědou, která by pomohla mně i mým druhům prosazovat zájmy revoluce. Může trvat roky, než najdu správnou cestu, ale nevzdám svůj úkol, dokud ho nesplním."

Z věznice, do níž vešel nerozhodný student, vyšel v červenci 1878 přesvědčený revolucionář. Můžeme se je těžko domnívat, co všechno na něj během pobytu v cele působilo a formovalo jeho vztah ke společnosti. Možná, že měl dost času, aby si ujasnil, co od života chce. Jisté je, že jakmile ho propustili na svobodu, vyhledal v Petrohradě špičky Zemlji i volji (Alexandra Michajlova, Andreje Željabova, Alexandra Kwiatkowského a Sofii Perovskou) a připojil se do jejich hnutí, kde se stal jedním z hlavních vůdců radikálního jádra nazvaného Svoboda nebo smrt – pozdější frakce Narodnaja volja.


Andrej Željabov

Své první dny mezi teroristy Kibalčič komentoval takto: "Když jsem přišel do Zemlji i volji, na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, jak vypadá služba teroru v praxi. Nejprve jsem, asi jako většina revolucionářů, bral teroristický útok pouze jako pomstu za popravené spolubojovníky. Později jsem si uvědomoval, že díky nim můžeme demonstrovat svoji sílu a s jejich pomocí bojovat proti samoděržaví. V létě jsme se dohodli, že od svého plánu necouvneme a zničíme cara."

Jak je patrné z Kibalčičova zápisku, nepatřil mezi klidnější křídlo a hlásil se k radikálům. Když došlo k rozdělení Zemlji i volji, připojil se Kibalčič k Narodnaje volji.

26. srpna 1879 se narodovolci usnesli nad vyhlášením rozsudku smrti pro samotného svatého cara. Kibalčič byl ohromen, jak dokazuje další zápis z jeho deníku: "Úžasná, okouzlující představa. Konečně můžeme naplno ukázat svou sílu. Domnívám se, že si strana bude žádat mých znalostí. Abychom osvobodili zemi od útlaku carství, musíme se uchýlit ke krajním prostředkům, zejména dynamitu. Začal jsem se usilovně věnovat studiu vlastností nitroglycerinu a následné výrobě bomby. Sehnal jsem si veškerou dostupnou literaturu, zavřel se do malé místnosti a pokoušel se z malého množství nitroglycerinu vytvořit zmenšeninu nálože."

Kibalčič se svými pomocníky na několik měsíců uzavřel do laboratoře, aby měl více klidu na vytvoření dostatečného množství dynamitu, aby mohl naplnit smělý plán Narodnaje volji. Skupina se uchýlila k efektivnímu způsobu zabití cara: rozhodli se vyhodit do vzduchu carský vlak.
Jako každý podzim, i v roce 1879, car Alexandr II. odjel vlakem do krymského paláce v Livadiji. Zpátky do Petrohradu se mohl vracet pouze dvěma možnými cestami. První vedla po Černém moři do přístavu Oděsa, odkud car jel vlakem přes Moskvu až do Zimního paláce. Druhá cesta vedla přes Simferopol, z něhož vyjížděl vlak do Moskvy. Cestou do Moskvy vlak projížděl stanicí Alexandrovsk. Narodovolci vybrali Oděsu, Alexandrovsk a Moskvu, kam poslali část svého kádru s dostatečným množstvím dynamitu. Zbývalo jen počkat, kudy se carská družina vydá. Sám Kibalčič se vydal do Oděsy.

Práce v Oděse nakonec vyšla nazmar, protože Alexandr se zpátky vracel přes Alexandrovsk. Kibalčič odjel z Oděsy, aby vypomohl skupině v Alexandrovsku. Poslední dny prakticky nespal a byl tak vyčerpaný, že usnul na nádraží v Charkově. Jeho zavazadla obsahovala část dynamitu, ale naštěstí jej nikdo nepovažoval za podezřelého člověka a Kibalčič šťastně dojel do Alexandrovska. Ani zde však nálož nevybuchla, během propojení obvodu došlo k chybě a nálož se nevznítila. Vlak s carem zdárně projel městem a mířil dál do Petrohradu. Oči všech narodovolců se upřely na Moskvu.

V Moskvě vše proběhlo podle plánu, nálož vybouchla. Vagón, v němž měl jet car, exploze vymrštila do vzduchu, převrátil se a dopadl koly vzhůru. Strhl s sebou i další vagóny. Narodovolci se pustili do oslav. Za několik hodin je však zachvátilo zklamání. Díky zdržení na trati byl carský vagón puštěn dříve a vagón, který byl při výbuchu zničen, obsahoval pouze desítky kilogramů zralého krymského ovoce, jež si Alexandr II. vezl do Zimního paláce.

Plán s vlakem sice neuspěl, Narodnaja volja však práci s dynamitem nezavrhla. Pustila se nakonec do ještě smělejšího plánu, při němž měla být do vzduchu vyhozena část carského sídla v Zimním paláci. Spolu s Alexandrem by tak zahynula i jeho rodina a další "nepotřební" členové romanovské rodiny. Exploze v Zimním paláci znamenala další obrovské množství dynamitu, což značilo, že Kibalčič měl opět před sebou těžkou práci.

Výbuch v Zimním paláci byl naplánován na 5. únor 1880, kdy k carovi přijel na návštěvu Alexandr Hesenský, bratr jeho manželky – carevny Marie Alexandrovny. Večer, když se konala slavnostní večeře, dynamit explodoval. Carská rodina vyvázla, ochránila ji silná žulová klenba v jídelně, ale výbuch odneslo několik nevinných gardistů sloužících v paláci.

Narodovolci byli zdrceni, nejprve jim car proklouzl ve vlaku a nyní přežil i výbuch v Zimním paláci. Jejich víra v lepší zítřky zakolísala. Co když je car opravdu nesmrtelný a chrání ho Bůh? Víra v dobro revoluce byla nakonec silnější, na jaro 1881 byla naplánována další velká akce.

Během roku 1880 řady Narodnaje volji značně prořídly. Carská policie pochytala několik vůdčích osobností, takže zbývající členové museli rychle vymyslet, jak se pokusí cara zabít tentokrát. Nakonec bylo dohodnuto, že car bude zabit přímo v Petrohradě a musí se tak stát v neděli, protože každou neděli se car jel podívat na přehlídku u Michailovských jízdáren a zpátky do Zimního paláce se vracel přes ulice Petrohradu.

Rozmístěné hlídky vyzjistily, že car používá pro návrat dvě možné cesty (podobně, jako tomu bylo u pokusu s carským vlakem). Jedna vedla přes ulici Malá Sadová, druhá přes Jekatěrinský kanál. Na obou místech se začalo s přípravami na umístění nálože.


Jekatěrinský kanál, dnes kanál Gribojedova


27. února 1881 zatkli Andreje Željabova, který celou akci plánoval. Jeho zatčení všechny zaskočilo. Željabov, pokud by se atentát opět nepodařil, měl vyskočit z boční ulice a cara prostě probodnout dýkou (zoufalým narodovolcům už bylo jedno, jak cara sprovodí ze světa). Plán s jízdárnou však byl těžce ohrožen ztrátou Željabova. Mají pokračovat nebo přípravy odložit? Zasedla speciální komise vedená Sofií Perovskou. Soněčka, jak jí přezdívali, byla Željabovou milenkou a rozhodla, že budou pokračovat podle původních plánů. Velkolepá operace jejího nejdražšího musí proběhnout až do konce.


Sofie Perovská

Kibalčič obdržel jasný rozkaz, aby do dvou dnů vyrobil dostatek dynamitu. Na pomoc mu poslali dva muže. Pracovali bez přestávky celou noc. 1. března 1881 měli hotovo, čtyři bomby byly připraveny roztrhat tělo svatého panovníka. Úkolů vrhačů se zhostili čtyři mladíci: Timofej Michajlov, Ignacy Hryniewiecki, Nikolaj Rysakov a Ivan Jemeljanov.


Timofej Michajlov a Nikolaj Rysakov


Hryniewiecki si noc před vraždou zapsal do deníku: "Alexandr II. musí zemřít. Jeho dny jsou sečteny. Zemře – a společně s ním zemřeme i my, jeho nepřátelé, jeho vrazi. Dějiny ukazují, že nádherný strom svobody vyžaduje lidské oběti. Osud mi předurčil časný skon, takže svobodu neuvidím, neprožiji jediný den, jedinou hodinu zářné epochy triumfu. Myslím ale, že svou smrtí vykonám vše, co jsem vykonat měl a víc ode mě nikdo, nikdo na světě nemůže žádat."


Ignacy Hryniewiecki

Okolo jedné hodiny odpoledne 1. března 1881 skončila přehlídka v Michailovských jízdárnách, car zavelel k odjezdu do Zimního paláce, kam se neměl nikdy dostat. Zachovaly se nám poměrně podrobné informace, jak vše probíhalo. Sofie Perovská, která stála mezi oběma možnými ulicemi, lehce mávla dámským kapesníkem, čímž dala vrhačům najevo, že se mají přesunout k Jekatěrinskému kanálu.

Průvod začínaly Alexandrovy saně, na nichž seděl na kozlíku kočí a jeden kozák, za nimi jela skupinka kozáků na koních, poté následovaly saně plukovníka Dvoržického a ostatních příslušníků vojska. Když Alexandr když míjel Koňušenského most, hodil po jeho kočáru bombu devatenáctiletý Nikolaj Rysakov. Výbuch poškodil pouze zadní stranu kočáru a zabil kozáky, kteří jeli za panovníkem. Car vystoupil ven, ujistil okolo stojící lid, že není zraněn, pokřižoval se a vydal se promluvit s chyceným atentátníkem. Dvoržickij a ostatní přesvědčovali vladaře, aby hned jeli domů, ale on odmítl. Tak co měli dělat jiného, než poslechnout. Alexandr během promluvy s Rysakovem zjistil, že chlapec je měšťan. Panovník ho po chvíli svěřil strážím se slovy "Pěkné kvítko," a znovu byl upozorněn, že nemusel být Rysakov sám. Alexandr na nátlak svolil, že odjedou, ale napřed si chtěl prohlédnout místo výbuchu. Prošel několikrát po ulici a poté vykročil směrem k jámě. Na tuhle chvíli čekal mladík u zábradlí. Ignacy Hryniewiecki. Ten se již nemýlil.


Výbuch nálože na Jekatěrinském kanále

Výbuch téměř rozdrtil obě Alexandrovy nohy a způsobil četná krvácení. Car byl rychle dopraven do paláce, ale jeho zranění byla příliš vážná. Alexandra naložili do Dvoržického saní, do pomoci carovi se zapojil i třetí z atentátníků, Ivan Jemeljanov. Rád pomohl, když dobře viděl, že car nepřežije.

Jemeljanovova předpověď se vyplnila týž den odpoledne. Ve tři hodiny a čtyřicet minut byla carská vlajka nad Zimním palácem stažena na půl žerdi. Petrohrad pochopil. Alexandr II. je po smrti. Zemřel ve věku 62 let. Carská rodina truchlila, ale terorismus, a s ním i Nikolaj Kibalčič, triumfoval.

Z velkého vítězství se Narodnaja volja nijak dlouho netěšila. Carská policie, kterou poháněl nový car Alexandr III. (syn Alexandra II.), postupně zatýkala jednu vůdčí osobnost hnutí za druhou. Většinu z nich dopadli na základě informací zajatého Nikolaje Rysakova, který uvěřil vyšetřovatelům, že za zradu přátel vyvázne živý. Když Rysakov pochopil, že naletěl, bylo pozdě. Byla zatčena Sofie Perovská, Gesja Gelfmanová a další.


Gesja Gelfmanová

17. března 1881 si policie přišla i pro Nikolaje Kibalčiče. Kibalčičovi bylo více než jasné, že ho trest smrti nemine. Svůj zbývající čas se věnoval bádání, na které neměl díky předcházejícím letům služby božské revoluci čas.


Proces Pervomartovců ("pjervyj mart" - rusky 1. březen, datum atentátu na Alexandra II.)
zleva: Andrej Željabov, Sofie Perovská, Nikolaj Kibalčič, Gesja Gelfmanová, Timofej Michajlov a Nikolaj Rysakov

Jeho advokát si poznamenal: "Když jsem přišel ke Kibalčičovi, ze všeho nejdřív mě zarazilo, že se zabývá čímsi zcela jiným, co nikterak nesouviselo s právě probíhajícím procesem. Cele se věnoval jakémusi teoretickému výzkumu, jehož předmětem bylo velmi rychlé vzdušné plavidlo. Bažil po tom, aby se mu dostalo možnosti své matematické propočty, týkající se tohoto stroje, řádně sepsat a postoupit svým nadřízeným."


Nikolaj Kibalčič u soudu

"Rychlé vzdušné plavidlo", na němž Kibalčič pracoval, bylo fantastickým objevem, který mohl ruskou vědu katapultovat na vědecko-technický Olymp. Dokončil projekt reaktivního motoru. Kibalčičův advokát listiny předal policejnímu řediteli, ale ten jakékoli další uveřejňování odmítl. Prohlásil, že: "poskytnout toto k posouzení odborné obci by sotva bylo moudré - zbytečně by to vyvolávalo nežádoucí výklady a zbytečné emoce."


Kibalčič a jeho objevy


31. března, pár dní před popravou, poslal dopis ministru vnitra, v němž žádal, aby jeho projekt nezatracovali pouze kvůli tomu, čím se provinil. Ministr jeho žádost ignoroval, vrahu svatého cara přece nemůže vyhovět. Rovněž zamítl další Kibalčičův dopis, v němž psal: "Prosím vás, Vaše Excelence, aby mi předtím, než zemřu, umožnili vidět mé přátele. Nebo alespoň Željabova a Perovskou.."


Jeden z dopisů Nikolaje Kibalčiče

Poslední zápis v Kibalčičově deníku hlásí:
"Já, Nikolaj Kibalčič, píši tento spis ve vězení několik dní před popravou. Věřil jsem v praktičnost svého nápadu, a moje víra mě neopouští ani v této hrůzné situaci. Třeba jednou vědci a badatelé, kteří budou mé nápady zkoumat, ocení práci, jíž jsem pro lidstvo vykonal. Pak rád půjdu na smrt s vědomím, že moje nápady nezemřou se mnou, ale zůstanou i nadále pro blaho lidstva, za nějž jsem obětoval život. Modlil jsem se, aby tito vědci brali můj nápad se vší vážností a vyřešili jej co nejdříve.
Chtěl bych upozornit, že jsem neměl čas, abych se zabýval všemi podrobnostmi tohoto projektu. Nebylo mi umožněno si ověřit určité informace a poté si je dokázat matematicky. Díky tomu budou tyto závěry muset potvrdit až odborníci, do jejichž rukou bude tento spis předán.

Nejsem bohužel obeznámen s hmotností podobného typu tělesa, jako jsem objevil v posledních dnech. Také nevím, jak s tímto objevem naloží samotní znalci. Ale pokud vím, obdobný projekt nebyl dosud nikým uveřejněn.

Během svého bádání nad vzduchoplaveckými stroji jsem se zaměřil na otázku, jaká síla uvede toto zařízení do pohybu. Podle mého názoru je to díky pomalu hořícím výbušným látkám, které dokáží tuto sílu uvolnit. Domnívám se, že v průběhu spalování výbušných směsí dojde k uvolnění velkého množství plynných látek, které mají obrovskou energii. Ale dá se tato energie použít pro můj stroj? Snad ano, pokud se energie neuvolní okamžitě."


Nikolaj Kibalčič

Okolo osmé hodiny ráno 3. dubna 1881 vyjely z věznice dva vozy. První převážel Andreje Željabova s Nikolajem Rysakovem, v druhém putovali s Kibalčičem Timofej Michajlov a Sofie Perovská. Všem odsouzeným svázali ruce a nohy, oblékli jim dlouhé černé rubáše s barevným nápisem "carovrah".

V 9:21 kat Frolov podrazil stoličky, na nichž odsouzenci stáli. Kibalčičovi jako prvnímu. Poprava "carovrahů" porušila všechny zákony. Andreji Željabovi navlékl kat oprátku špatně, příliš blízko k bradě, což značně prodloužilo jeho trápení. Timofeje Michajlova věšeli natřikrát. Poprvé se s ním utrhl i provaz. Po pádu byl dosud naživu, tak ho znovu pověsili, ale provaz opět nevydržel. Potřetí použil kat jinou oprátku a pro jistotu se ho ještě chytil za nohy.. Když Nikolaj Kibalčič zemřel, bylo mu sedmadvacet let.


Poprava Pervomartovců

Pro přeživší narodovolce byla smrt jejich vůdců velkou ránou. Poprava byla veřejná, aby nový car dokázal společnosti, že každý náznak revolty řádně a krutě potrestá. Do roku 1886 přežívaly poslední zbytky bojovníků vedené Nikolajem Morozovem a Věrou Fignerovou. Po jejich zatčení se Narodnaja volja i podobná hnutí víceméně rozpadla. Teroristy se podařilo vymýtit, ideje nikoli. Zůstaly zakořeněné v lidech a čekaly na svou chvíli. Spolu s nimi přežívalo i krédo Andreje Željabova: "My zahyneme, přijdou další."


Věra Fignerová

Kibalčičův zástupce v soudním řízení později vzpomínal na poslední rozhovor, který spolu vedli. Kibalčič prohlásil: "Pořád si lámu hlavu tím, jak si filozoficky zdůvodnit, že život zkrátka nemá smysl. Jenže ať si ji lámu sebevíc, přesvědčit se nedokážu. Protože se mi tak chce žít! Život je tak krásný. A stejně musím zemřít. Co můj vzdušný koráb? Je v pořádku?"

Jedna z nejodvážnějších myšlenek konce 19. století byla v pořádku, ale skončila pod nánosem prachu v petrohradských archivech. Génius, jakým Nikolaj Kibalčič bez debat byl, byl na dlouhou dobu zapomenut. Počátkem následujícího století se ke Kibalčičovým poznatkům (poté, co je roku 1917 uveřejnil v časopise Nikolaj Rynin) dostal Konstantin Ciolkovskij a byl naprosto ohromen. Poznamenal, že Kibalčič doslova pod oprátku otevřel Rusku i celému světu dveře do vesmíru.


Muzeum Kibalčiče v Koropu

Na památku byl jeho jménem nazván kráter na odvrácené straně Měsíce. Kibalčičovo jméno také nesou ulice v Kyjevě, Charkově, Moskvě, Volgogradě a Kaluze. V SSSR i pozdější nezávislé Ukrajině vyšla série poštovních známek s Kibalčičovým portrétem. Ve měste Korop, kde se Kibalčič narodil, dodnes stojí památník s jeho sochou a také malé muzeum mapující jeho život.


Památník Nikolaje Kibalčiče v Koropu


ZDROJE:

http://www.roscosmos.ru
http://ru.wikipedia.org
http://space.hobby.ru
http://www.inventor.perm.ru
http://www.bestpeopleofrussia.ru
http://uchus.info
http://www.hrono.ru
http://www.city.zt.ua
http://narovol.narod.ru

__________________________

Tak, Pátrači, doufám, že jsem alespoň trochu rozšířila informace a konečně splnila, co jsem kdysi slíbila. Nic lepšího jsem z dostupných zdrojů nevytřískala.

Jinak, budu ráda za všemožná doplnění a opravy, jako vždycky.

Já si prostě nedokážu pomoct, ale tohle všechno je jen potvrzení onoho známého, že když "Bůh" nadělil někde, vzal si zase jinde. Kibalčič byl bez jakýchkoliv námitek velice inteligentní, dost možná geniální matematik a fyzik. Z článku mám ale dojem, že byl až infantilně najivním, třeba snadno manipulovatelným jedincem.
Jaký byl vlastně cíl těchto hnutí? Chtěli pouze svrhnout cara, nebo jaký měli další plán? Očekávali, že lid převezme moc tak nějak "sám"? Demokracie přece v té době ještě nebyla nikde rozvinuta do dnešní podoby. Co byl jejich cíl? Když si vezmu, jak inteligentní lidé mezi nimi byli (viz. Kibalčič), tak mi vše přijde takové strašlivě naivní až hloupé. Přitom museli být velice zdatní nejen technicky, ale i organizačně. Svým způsobem jistě většina z nich byla velice odvážných. Uvědomovali si nějak, že když zabijí cara, tak na jeho místo nastoupí automaticky syn? Očekávali, že se tento čin stane symbolem, po kterém povstane všechen lid? Jaké byly jejich myšlenky po úspěšném atentátu když zjistili, že se nic nezměnilo, ba naopak? Je toto nějak zdokumentováno?

Článek sám o sobě je perfektní, jako vždy Ale nad Kibalčičem a spol. mi zůstává prostě rozum stát. Cením si ale velmi, že jej označuješ za teroristu a neděláš z něj hrdinu. Z článku tak nádherně září ona rozpolcenost tohoto člověka.

Děkuji, aspoň něco dokázalo na mém rýmou zasaženém ksichtu vytvořit náznak úsměvu.
Na označení hrdina jsem poměrně skoupá. Ani Kibalčič se nedá vidět černobíle. Všichni narodovolci byli teroristi. Každý, kdo využívá teror a násilí k prosazení vlastních cílů, je u mě terorista.

Moje závěry ohledně Kibalčiče se v podstatě shodují s tím, co jsi napsal. Protože nejsem ani matematik ani fyzik a před touto oblastí jsem utíkala jako o světový rekord na stovce, tak nejsem plně schopná ohodnotit výsledky Kibalčičových prací. Přesto, na to, co měl k dispozici v cele, tedy tužku a papír, dokázal odvodit pro mě fantastické věci. Kdyby měl víc času a možností, kdo ví, co by všechno neobjevil.

Co se týče Kibalčiče jako člověka, domnívám se, že byl zcela ve vleku mozků Narodnaje volji. Těch, kdo měli jasný plán, co se musí udělat, a ovlivnila ho také literatura, kterou četl. Přejal téměř bez výhrad jejich myšlenky a věřil jim. Asi máš pravdu v tom, že nikdo není dokonalý a má své slabosti. Další narodovolci, kteří dokázali ovlivňovat ostatní, by zase nikdy nedokázali vymyslet to, co Kibalčič, a vytvořit funkční výbušninu.

Mám pocit, že někde už tu probíhala diskuze na téma Narodnaje volji, ale nemůžu to zaboha najít. Tak jsem se to pokusila shrnout.
Základní program tohoto hnutí se dá shrnout asi takto:
- převedení půdy mezi pracující a rolníky
- likvidace carského režimu. Místo něj měla vzniknout federace rolnických občin.
- funkce, které zastával stát, měli převzít občané
- místo cara by byl volen jakýsi staršina z lidu.
Nebyla to ryzí demokracie, spíše anarchie říznutá kolektivizací.

Narodovolci doufali, že lid sám se chopí moci, protože to, co dělají, je pro dobro lidu a je ve vlastním zájmu lidu se k moci dostat. Proto také psali všechny své proklamace a letáky, v níž rozhlašovali, že carství je přežitek. Když zjistili, že toto nefunguje, vyrazili přímo mezi lidi. Obcházeli vesnice a přesvědčovali lidi, ať se jdou bouřit. Jenže rolníci, jejichž hlavní starostí bylo obstarat dostatek jídla, neměli na revoluci ani pomyšlení. Tak začala vznikat hnutí jako Narodnaja volja. Měla lidu ukázat cestu. Doufali, že když bude car po smrti, lid sám pochopí, co má dělat.

Většina členů Narodnaje volji byla z vrstvy ruské inteligence. Učitelé, lékaři, aristokracie. Bylo to tak především proto, že majetná šlechta nebo buržoazie si mohla dovolit posílat děti na studia do zahraničí. Francie a zejména Švýcarsko byly baštou revolučních hnutí. Studenti načichli k ideologii Bakunina a Marxe a vraceli se s těmito znalostmi zpátky do Ruska. Vyloženě chudých bylo mezi narodovolci velice málo. Někteří, jako Kibalčič, tyto myšlenky pochytili na univerzitách, kam se vrátili studenti ze zahraničí.

Upřímně, někdy mě jejich naivita trochu zaráží. Chápu, že není možné nahlížet na minulost očima dneška, ale stejně. Samozřejmě, my bychom se nad tím zastavili a uvažovali. Změní se něco? Nebo se nám zdá, že bychom uvažovali, když teď známe a vidíme výsledek. Ale pro ruské studenty to musela být fantastická představa. Ta možnost, že car fungující v Rusku tolik století je zbytečný, musela fungovat jako droga. Pocit, že se mohou bouřit a demonstrovat, jim vzal logické uvažování. Asi nepředpokládali, že obyčejní lidé nepochopili, co jim je hlásáno, a hleděli si svého. Nějaký rolník, co celý život dřel na poli a najednou slyšel něco o beztřídní společnosti, si musel myslet, že studenti jsou šílení.

Velmi trefně se na adresu snah narodovolců vyjádřil Georgij Plechanov. Často se na něho odkazuju a udělám to i teď. Plechanov suše zkonstatoval: "Nic se nestane. Jediné, čeho se vám podaří dosáhnout, bude, že za jménem Alexandr nebudou dvě čárky, ale tři. Alexandra II. vystřídá Alexandr III. a to bude všechno. Naprosto všechno. Nic dalšího se nestane." Plechanov tohle řekl už v roce 1876, pět let před smrtí cara.

Nějaké informace o tom, co se dělo po 1. březnu 1881 existují. Už jich není tolik, ale něco se najde. Jakmile Petrohrad ztichl, aby truchlil za cara, začali narodovolci s oslavami. Během několika dní pochytali většinu důležitých členů, kteří se cestou do vězení domnívali, že revoluce bude cobydup. Když se konala veřejná poprava, začali zbývající členové chápat, že něco není v pořádku. Celé město se přišlo podívat, až budou věšet Pervomartovce a nikdo neprotestoval proti jejich smrti. Měla přijít revoluce, ale nepřišla.

Protože bylo hnutí silně centralizované a téměř veškerá moc byla v rukou pěti-šesti lidí, kteří skončili bez výjimky na popravišti, nastal chaos. Zbývající část hnutí jen paběrkovala na původní slávě. "Lid zůstal k atentátu na cara naprosto lhostejný. Nepřišlo nic, ani barikády, ani revoluce." poznamenala si jedna členka hnutí. Její postoj asi vyjadřuje myšlenky všech.

Alexandr III. si zemi znovu podrobil, zlikvidoval odpor a nastolil znovu samoděržaví. Už naposledy v dějinách impéria. Až za vlády jeho syna, slabého Mikuláše II., se v lidu probudila znovu chuť na revoluci. A v roce 1917 celá situace kulminovala tak, že nebylo možné ji zastavit.

Nejlépe na tom byli ti, kteří se nedočkali 20. století. Nějaký Andrej Željabov skončil s oprátkou na krku v situaci, kdy byl pevně přesvědčen, že umírá pro dobro. Podobně další, co byli odsouzeni na doživotí, a jeden po druhém umírali na samotkách v Petropavlovské pevnosti. Ti, kteří zatýkání unikli, nebo byli po letech propuštěni, byli zoufalí. Zvlášť, jestli se dožili Stalina. Vidět, že to, čemu obětovali život, ani zdaleka nefunguje, muselo být strašné. To, co z jejich vizí vytvořil Stalin a spol., zlikvidovalo ruské rolnictvo. Po občanských válkách, Stalinových čistkách a vzniku GULAGů byli Rusové vyřízeni. Takže možná ta smrt v roce 1881 byla ještě vítězstvím.

Jsou známy i nějaké bližší podrobnosti Kibalčičova motoru, resp celého stroje? Nebo to byl jen celkový návrh, nezabívající se ovládáním motoru (ů) a řízením stroje. Měl nějaké ponětí o aerodynamice, se kterou by se muselo počítat u rychlého stroje, nebo to všechno vypracoval jen intuitivně?

Protože byl Kibalčič chemik a pŕi výrobě bomb využil kombinaci nitroglycerinu a nitrocelulózy, tak předpokládám, že ve svém projektu "reaktivního pilotovaného létajícího pŕístroje s vychylovatelným raketovým motorem" - jak ho nazývají některé zdroje, navrhl raketový motor na tuhé pohonné látky, které mohou být homogenní nebo heterogenní. Z jeho pŕedch. pokusú předpokládám, že přemýšlel nad návrhem motoru s homogenní pohonnou látkou skládající se z 52% nitrocelulózy, 43% nitroglycerínu + další příměsy.
Do jaké míry byl Kibalčičúv projekt propracovaný a realizovatelný těžko říct. S jeho jménem - jako s prúkopníkem raketových motorú - jsem se v dějinách kosmonautiky nesetkala.
Možná po revoluci vytáhli Kibalčiče nejen jako neohroženého bojovníka proti starému carskému režimu, ale se i jakoby zázrakem našel projekt s "geniální" vizí.

Pokud z toho byl ohromen i Ciolkovskij, tak to zřejmě nebyl jen nějaký námět, ale něco trochu víc propracovaného

Já jsem prostě nadšený a velmi si cením toho, že Ljubov našla cestu k nám na Palbu - měl jsem obavu že cesta už zarostla bambusem. Hezky jsem si početl a vzpoměl si na doby kdy jsem bylo dítě.

Úžasný jedinec, mimořádná duše a tak zoufalý zmatek v činech. Možná mohl posunout vědu o versty vpřed. Poslyš Ljubov když prohrabeš co můžeš a umíš, nenašel by se nějaký náčrtek? Něco jsem objevil v paměti že snad existuje.

Jeho projekt byl zveřejněn v roce 1918 a mám pocit, že nelze podezírat bolševiky z toho že by byli jeho autory. V té době mezi nimi nebyl nikdo s takovou vizí. Zuřila občanská válka, bylo potřeba bojovat s interventy a Polákama - na nějaká bádání či plagiáty prostě nebyl čas. To přišlo až za 15 let. Jestliže se ale píše, že motor měl být schopen měnit vektor tahu a pokud by to alespoň naznačily náčrty, byl to opravdu génius.

A na závěr dotaz : co pro Tebe mohu udělat já? Co bys si ráda na Palbě přečetla? Dej vědět, když to bude v rozsahu mých znalostí, rád to udělám.

Kibalčičov kozmolet - spominam si na kvarteto (karty), kde bola takáto vec nakreslená.
Podľa kresby to bola štvorcová plošina s otvorom uprostred, v ktorom bola na kardanovom závese umiestnená veľká spalovacia komora motoru.

A rádcové našli... Na kvartete bola farebná.

Děkuji vám všem za odezvy.

Když budu citovat snad samotného Ciolkovského, tak on sám údajně řekl: "Prvním průkopníkem a předchůdcem nás všech byl Kibalčič." Ruští vědci si ho opravdu hodně vážili. V článku Nikolaje Rynina v časopise "Minulost" byl Kibalčič oslavován a sám Rynin jeho nápady vychvaloval, jak mohl. V květnu 1918 se domnívám, že bolševická propaganda neměla čas se věnovat Kibalčičovi.
Jak napsal Pátrač, probíhala občanská válka, která v tomto roce ještě nebyla zdaleka rozhodnutá a bylo třeba se soustředit na jiné cíle. Navíc, samotný článek se vůbec nevěnuje Kibalčičovi jako revolucionářovi, jeho aktivity spojené s narodovolci nejsou ani jednou zmíněny. Řeší se pouze technická stránka věci. Je možné, že sérií známek chtěla sovětská vláda nějak oprášit vzpomínky na to, že Kibalčič nebyl jen dobrý vědec ale i dobrý člověk-revolucionář. Určitě o tom nějaká zmínka padla, ale nedomnívám se, že by to bylo nějak markantní. Nikolaj Rynin, který Kibalčiče znovuobjevil, nebyl bolševik. Byl především popularizátorem myšlenek objevení kosmu, spisovatelem, inženýrem, ale nikoli aktivním politikem.

Pátrač píše:Já jsem prostě nadšený a velmi si cením toho, že Ljubov našla cestu k nám na Palbu - měl jsem obavu že cesta už zarostla bambusem. Hezky jsem si početl a vzpoměl si na doby kdy jsem byl dítě.

Tak to jsem ráda. Přefiltrovala jsem všechno, co bylo v dosahu, a tohle z toho nakonec vyplynulo. Trochu se to natáhlo na délku :-)

Pátrač píše:Co bys si ráda na Palbě přečetla? Dej vědět, když to bude v rozsahu mých znalostí, rád to udělám.

Zatím mě nic zvláštního nenapadá. Možná Krymská válka, k té jsem se nikdy nedokázala dokopat a jsem si jistá, že tvoje verze by byla parádní. Ale ráda čtu všechny články.

Našla jsem toto barevné arcidílo:



A potom toto:



Vypátrala jsem ještě něco z Kibalčičova deníku:
"Při přemýšlení o mém vzduchoplaveckém stroji jsem se zabýval především otázkou, jaká síla dokáže tento stroj uvést do pohybu. Pára rozhodně není vhodná. Nevzpomínám si přesně, jaké procento tepelné energie je schopné páru zahřát, ale nijak velké číslo to nebude. Parní stroj sám o sobě je velice těžkopádný a vyžaduje pro svoje fungování velké množství uhlí. Takže bez ohledu na to, jaká zařízení by byla k parnímu stroji připojena, pára můj stroj do vzduchu nevynese.

Přemýšlím o výbušninách. Jen malé množství střelného prachu dokáže vyzdvihnout obrovský kus půdy. Žádná jiná látka v přírodě nemá takové schopnosti jako výbušniny. Dá se však použít energie vzniklá při spalování výbušnin využít v dlouhodobějším měřítku?"

Samotný stroj si Kibalčič představoval jako nějakou plošinu, která má veprostřed otvor. Nad tímto otvorem měla být umístěna komora s motorem. Motor měl napájet dávkovač odměřující stlačené výbušné směsi. Rychlost stroje by se řídila množstvím dodané směsi nebo změnami v časových úsecích mezi dvěma dodávkami. Když by se dosáhlo potřebné rychlosti, komora by se otočila o 90°, aby se dalo pokračovat ve vodorovném letu.

Zkusím o tom najít ještě něco víc, ale zatím jsem bohužel nic pořádného nenašla. To něco, co jsem objevila, mělo tak miniaturní rozlišení, že jsem z toho nedokázala vyvěštit nic. Originály jsou nejspíš zatím v archivech, a kdo ví, jak dlouho tam budou. Budu hledat a třeba něco najdu.

Model jakéhosi Kibalčičova vynálezu je na následujícím obrázku. Bohužel tabulka s popiskou je částečně zakryta, takže jsem nepoznal oč se vlastně jedná.



Nějaké náčrtky jsou i v tomto ruském článku. Pod příslušnou pasáží je podepsán inženýr Rynin, takže by se mohlo jednat o Kibulčičovy originály: http://www.narovol.narod.ru/art/lit/rynin.htm

JInak jsem moc rád, že se mezi nás Ljubov vrátila a těším se na její další články.

Děkuji, to je naprostá paráda. Sice mě v první chvíli zaujaly spíš ty portréty na stěně za modelem (Rysakov, Gelfmanová a podle oblečení to vypadá na kousíček Hryniewieckého), ale jak na to koukám, tak když vypustím to druhé slovo, se jedná o "model raketového zařízení sestrojeného podle projektu Nikolaje Ivanoviče Kibalčiče".

S těmi dalšími články uvidím, ale něco snad ještě vytvořím. :-)

Mám dotaz Dneska jsem se přečtením Ljubovinina (snad jsem to vyskloňoval aspoň trošku správně) článku o Ivanovi IV. stal odborníkem na Ivana IV . Ale ten zatracený Kibalčič mi pořád nedá spát..

Ať si čtu jakoukoliv z těchto pěkných prací, tak snad všude mám informace o obyvatelstvu, které bylo uvrženo do bídy, o skomírajícím nevýkonném hospodářství, o snahách svrhávat vládu a o brutálním násilí. Můj dotaz je opět spíše takový teoretický: Vládl někdy v Rusku skutečně blahobyt? Tedy takový stav, který si v české kotlině žáčci základních škol představují pod vládou Karla IV. a gymnazisté jej vidí zpravidla v První republice? Resp. nějaký stav, na který by se revolucionáři mohli upnout a říci si: takto bychom chtěli žít?
U západních filosofů či ruských elit, které mohly vycestovat na západ, si dokážu představit nadšení z tamního "hezkého" života, ale ve středověkém či novověkém Rusku? Vznikala v Rusku v novověku či v moderních dějinách skutečná velká povstání?

Ten chlapík jménem Plechanov mě velmi zaujal, vypadá rozumně, jako pragmatik

Hansi, podobný dotaz už kdysi zodpovědělo Rádio Jerevan.
"Co bylo dřív - slepice nebo vejce?"
"Dřív? Dřív bylo všechno. Slepice, vejce, maso, mléko, cukr..."

Hans S. píše:Mám dotaz Můj dotaz je opět spíše takový teoretický: Vládl někdy v Rusku skutečně blahobyt?

K otázce se rád připojuju.
S odstupem času a to i po přečtení tohoto článku mám pocit, že Blahobyt se v Rusku opakovaně pokoušel usadit, ale Rusové se vždycky, obvykle zásluhou obětavých revolucionářů ubránili a svinstvo zvané blahobyt z Ruska nakonec vždycky úspěšně vyhnali. V boji s blahobytem Rusové rádi pomahali i svým případným spojencům, proto ten kdo chce vyhnat blahobyt ze své země se kamarádí s Ruskem. Dříve se Sovětským svazem.
PS: Činnost Putina v boji s blahobytem v Rusku je nečitelná a nedůsledná, proto se proti němu pomalu zvedá vlna odporu a nadšení revolucionáři se už hlásí. Naopak Jelcina, který jakýkoli blahobyt v Rusku ihned potlačoval, Rusi bez problémů zvolili třikrát

V Rusku se ptá zahraniční novinář jednoduchého stařečka:
- Dědo, co budete dělat, když v Rusku nastane blahobyt?
- Prežili jsme vojnu, přežili jsme bídu, přežijeme i blahobyt.

Destroyman píše:"Co bylo dřív - slepice nebo vejce?"
"Dřív? Dřív bylo všechno. Slepice, vejce, maso, mléko, cukr..."

Tenhle je taky docela dobrý, ale z edice Rádia Jerevan mám raději tento:
Otázka na Rádio Jerevan: "Je zahraničně-politická situace Sovětského svazu i přes události v Pekingu, Praze, Bělehradu a Bukurešti stále dobrá?"
Odpověď: "V principu ano. Je dokonce výborná ve srovnání s tím, jaká bude už možná příští rok."

Hans S. píše:Ten chlapík jménem Plechanov mě velmi zaujal, vypadá rozumně, jako pragmatik.

Pragmatik to není, Plechanov je teoretik marxismu, filosof a menševik, ale sympaťák to byl. Pak ale chudák umřel ve Finsku na tuberkulózu.

Hans S. píše:Dneska jsem se přečtením Ljubovinina (snad jsem to vyskloňoval aspoň trošku správně) článku o Ivanovi IV. stal odborníkem na Ivana IV.

Jsem nejraději, když se to nijak neskloňuje, ale viděla jsem už horší patvary. Já už ničím podobným ohromit nemůžu. Když bych spustila o Ivanovi, jediné, čeho bych se dočkala, by bylo: "Bože, už zase?". Musím zjevně přesedlat na technické zázraky.

K nasměrovaným otázkám:
Nemyslím si, že by v Rusku vládlo někdy období, o kterém by snili revolucionáři. Nejenom proto, že v Rusku nemá demokracie téměř žádnou tradici, ale jejich ideje jsou v podstatě utopistické. Původní idea je podle mě dobrá a v mnoha věcech s Marxem souhlasím, ale nezdá se mi, že by mohla fungovat v reálu. Je dobře vidět, jak tuto myšlenku překroutili v Československu i v Sovětském svazu. V ryzí podobě to není realizovatelné. Aspoň si to myslím.

Když jsme ale u doby demokracie, tak nějaké světlé výjimky najdeme. Především dobu Novgororodské republiky. Tento stát existoval v letech 1136 až 1478. Zabíral území od Finského zálivu až k části pohoří Ural. Novgorod bohatl zejména z obchodu s hanzovními městy hlavně v Pobaltí, odkud získával zboží z Evropy a sám mohl vyvážet.
Hlavní slovo v Novgorodu mělo věče – lidové shromáždění všech svobodných mužů, kteří rozhodovali prakticky o všem. Novgorod měl také svého voleného knížete, který ale nevládl absolutisticky a musel dbát na rozhodnutí věče, které jej svým hlasem převýšilo. Město postupně získalo velké územní državy a další, z nichž získávalo tribut. Bylo centrem kultury a vzdělanosti. Bohužel, se sílícím vlivem Moskvy a rozšiřováním Moskevského knížectví, vliv Novgorodské republiky slábl. Oslabovala jej také Litva a další knížectví se sídlem v Tveru, které se snažily omezit vliv města.
V roce 1478 byla většina města zničena během trestných výprav na Novgorod, jež vedl Ivan III., věče nechal Ivan rozehnat, zničil knihovnu se všemi spisy a vyvraždil stovky místních obyvatel. Definitivní tečku za slávou Novgorodu udělal Ivan IV. a jeho křížové výpravy proti městu. Roku 1570 bylo město obklíčeno, na šedesát tisíc mužů nechal Ivan IV. popravit, upálit či umučit. Ženy a děti nechal přivázat k saním a poté je nechal utopit v řece Něvě. Na arcibiskupa poštval psy a hradby z větší části zbořit. Podle zápisů v kronice plavalo v Něvě tolik mrtvých, že se vylila z břehů a zatopila město. Bojarská republika tak byla de facto zašlapána moskevskými cary.

Jako doba blahobytu se dá označit i vláda na počátku Kyjevské Rusi – Jaroslav I. Moudrý nebo později Vladimir II. Monomach. Jenže, roku 1240 se Kyjevská Rus rozpadla po vypálení Kyjeva Tatary.

Doba Kateřiny II. nebo Petra I. byla určitě přínosem pro celou zemi, ale nedá se hovořit o tom, že by si rolníci žili dobře a o demokracii nelze hovořit už vůbec.

Povstání v carském Rusku proběhla, některá byla opravdu velkých rozměrů, ale všechna byla vedena určitou vrstvou společnosti nebo se týkala určité části. Nikdy nebyla plošná. Snad jen s výjimkou situace, kdy se všichni semkli proti Napoleonovi apod.
Za drtivou většinou stáli kozáci – Stěnka Razin, Jemeljan Pugačov, … Ti těmito vzpourami ale spíše sledovali zájmy kozáků a nezávislost Ukrajiny, obyčejným Rusům to asi bylo víceméně jedno. V roce 1689 vypuklo tzv. Povstání střelců, střeleckých oddílů, které nesouhlasily s vládou nového cara Petra I. a žádaly návrat uvězněné regentky Sofie Alexejevny. Neúspěšně. V roce 1648 vypuklo v Moskvě Solné povstání: v té době byla ruská carská pokladna téměř prázdná, takže rádci tehdy vládnoucího cara Alexeje I. přiměli, aby zvýšil daň za sůl na takovou částku, kterou si obyvatelé už nemohli dovolit. Povstání se rozšířilo do několika měst na jihozápadě Ruska, ale bylo nakonec potlačeno. Jediné, které se skutečně vymklo z rukou, nastalo až v roce 1917.

Jak to, že si Rusové šlapají po vlastní zahrádce je těžké posoudit. V tomto nejsem objektivní. Nedá se říct, že všechno způsobili Tataři v roce 1240, ale od té doby Rusko jenom dohání Evropu. Aspoň zůstala sentimentalita, melancholie a hořkosladká literatura, kterou Rusové obecně milují jako snad nikdo. Kdo ví, jak by pak vypadala jejich mentalita, kdyby neměli tu nešťastnou vlastnost si neustále dupat po kytičkách.

Je ale pravda, že v poslední fázi Jelcinovy vlády měl podporu už asi jenom 5% obyvatel. Že jsou bouře proti Putinovi teď, vidím především ve větším přístupu informací ze západu a většímu přehledu mladých lidí o tom, co se děje jinde. Nedá se ale věřit všemu, co překládají média. Řekla bych, že celou situaci kolem protestů poněkud nafoukla. Zbytečně velké haló.

Ljubov píše: Jak to, že si Rusové šlapají po vlastní zahrádce je těžké posoudit.............................

hezky napsané, děkuji.

Předně bych chtěl poděkovat za zajímavý článek, dovolil bych si ještě připojit další náčrtek zmíněného zařízení (pro zajímavost jsem ponechal i doprovodný text - sken je z knihy Cesta ke hvězdám, autor M. Codr, vydání z roku 1960)



No a omlouvám se že to sem posílám se zpožděním když už se diskuse posunula trochu jinam /nebyl po ruce scanner ) snad to nevadí

Pozdě rozhodně není, diskuze se přelévá z tématu do tématu, takže to vůbec nevadí. Naopak, jsem ráda za skvělé doplnění. Ten obrázek je úžasný, konečně je to pořádně vidět z boku. Paráda!

josefg píše:hezky napsané, děkuji.

Děkuji taktéž. Chtěla jsem se vyjádřit nějak nevulgárně, takže z toho nakonec vznikla zahrádka..

Měl jsem trochu obavu co by ztoho odbočení od samotného Kibalčiče mohlo vzejít ale jsem potěšený, je to dobré odbočení. Ale asi bych s Tebou Ljubov nesouhlasil.

Vpád Tatarů v roce 1240 za úpadek Ruska nemůže. Napřed to nebyli Tataři ale Mongolové, termín Tatar se pro opět ujal až asi o 150 let později. A pokud jsem správně pochopil prameny, tak mezi Rusy a Mongoly - později Tatary vzikla jakási symbioza, kdy se navzájem tolerovali - třeba Alexandr Něvský měl s Mongoly ze Zlaté hordy mimořádně dobré vztahy. Existují doklady o tom že velké množství mladých Rusů sloužilo v mongolských armádách dobrovolně. Dokonce v Peginku sloužil čistě ruský velký útvar skoro 40 let.

Rusko ani upadnout nemohlo v té době jeho uroveň technická a ekonomicka se nijak nezměnila. Problém byl si jinde. Na dobu asi 300 let Rusové sami přestali cítit potřebu technického rozvoje. Neměli vzory a hlavně obrovské rozlohy volné půdy je uživili velmi dobře a nebylo potřeba zapojit nějakou vyšší technickou moc. Ruské výboje směřovali směrem na východ a na západ se nijak moc nehrnuli. Tak se zakonzervovali ve svém světě, který jim vyhovoval. Až příchod carů typu Petra Velikého přinesl změnu. Myslím tím boje o pobřeží Baltu a technický rozvoj pomocí dovozu schopných lidí ze zemí na západ od Ruska.

Rusové si po štěstí nešlapou. Možné štěstí jim berou jejich vládnoucí elity, které si nedokáží s tímto úžasným národem poradit. A to co se Rusům a jiným národům stalo po dobu vzniku Sovětského Ruska a Sovětského svazu je jedna z největších tragédií v dějinách lidstva a asi ji už nic nepřekoná.

Ten národ má mimořádný potenciál. Jestli se najde vládnoucí elita, která by to dokázala, tedy tento potenciál využít k dobru tohoto národa dočkáme se něčeho co by mohlo zahýbat celým světem. Jestli v dobrém nebo ve zlém to nevím. Ale myslím si, že v tom dobrém. v tomto jsem optimista.

Příkladem toho potenciálu je i v tomto vláknu řešený Kibalčič. Génius kterého zahubilo jeho mesiášství. Velká škoda.