PALBA.CZ

Dějiny středověku v letech 600 – 609
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav

Rok 600

Franská říše
• Těžká porážka neustrijské armády v bitvě u Dormelles
Občanská válka ve franské říši pokračovala roku 599/600 bitvou u Dormelles, jižně od Montereau, v níž neustrijská armáda krále Chlothara II. podlehla vojskům austrasijsko–burgundské koalice královských bratrů Theudeberta II. a Theudericha II. Dopady prohrané války byly pro Neustrii tvrdé – Chlothar opět ztratil Paříž a jeho moc byla územně omezena na pouhých dvanáct žup mezi řekami Seinou, Oisou a mořem s městy Beauvois, Amiens a Rouen.
• Těžká porážka neustrijské armády, Austrasijci a Burgundi si dělí území Neustrie
Oba bratři, král Theudebert a král Theuderich, podněcovaní královnou Brunhildou konečně projevili svoji nenávist vůči králi Chlotahrovi a zaútočili na něj s velkou armádou na řece jménem Orvanne. Obě strany měly ohromné ztráty - zvláště pak Chlotharovi muži-, takže řeka se naplnila mrtvolami a voda nemohla téci ve svém obvyklém korytě. Během té bitvy byl spatřen anděl držící zkrvavené kopí. Když král Chlothar viděl, jak velké množství jeho lidí bylo zabito, uprchl, a to nejprve do Melunu a odtud do Paříže. Oba králové jej pronásledovali, zpustošili velkou část měst jeho království a jejich občany nutili podřídit se jejich autoritě. Krále Chlothara pak přiměli k uzavření míru za jimi stanovených podmínek. Podle nich měl král Theudebert obdržet všechna území mezi Loirou a Seinou táhnoucí se až k Britannskému moři, zatímco král Theuderich všechna území mezi Seinou a Oisou až k mořskému pobřeží, přičemž dvanáct hrabství mezi Oisou a Seinou mělo zůstat králi Chlotharovi.


• Mír v Compiegne
Austrasijský král Theudebert se nyní rozhodl získat zpět některá tradiční austrasijská území, např. Alsasko, Champagne, moselské Santois, Thurgau (Zülpich), která připadla Burgundsku roku 596 při dělení říše jejich otce krále Childeberta II. Proto se sešel s Chlotharem v Compiegne a za odstoupení severních neustrijských oblastí s ním uzavřel mír.
Jen jako zajímovst uvádím, že v Compiegne bylo dne 11.11.1918 podepsáno příměří s Německem, tedy ukončení bojů První světové války.


Římská říše
• Velkolepé vítězství nad Avary, počátek konce avarské hegemonie
Císař Maurikios se rozhodl využít morové epidemie, která zdecimovala Avary, a vyhlásil jim válku. Kagan Bajan sebral vojsko, pronikl s ním do říšských provincií na Balkáně, které začal plenit, zatímco jeho čtyři synové střežili přechody přes Dunaj. Také císařští velitelé Komentiolos a Priskos se snažili přenést boj na protivníkovo území, a proto nechali postavit vory, na nichž jejich armáda překonala Dunaj a na druhém břeh svedla vítěznou bitvu. Oba generálové se však po celou tu dobu zdržovali v bezpečí na jakémsi dunajském ostrově a vůbec nejevili ochotu se bojů zúčastnit – Komentiolos dokonce simuloval chorobu a pro věrohodnost si nechával pouštět žilou, kdežto Priskos tvrdil, že nikam nepůjde bez Komentiola. Barbaři však zaútočili na římský opevněný tábor a situace byla již tak kritická, že vojáci vyslali k oběma „vojevůdcům“ posly, kteří je žádali, aby se opět ujali velení. Přesvědčit se však nechal pouze Priskos, který se přeplavil na druhý břeh Dunaje a připravoval se k bitvě. Zvolil defenzivní taktiku a ze svých mužů vytvořil tři velké čtverce, na něž útočilo patnáct jízdních oddílů nepřítele luky a šípy. Třebaže se Římané bránili pouze zblízka kopími, zvítězili a pobili na čtyři tisíce Avarů. Vlastní ztráty byly celkem zanedbatelné; padlo tři sta Římanů.
Třetího dne nastoupilo opět pod Priskovým velením již sebevědomější císařské vojsko ke své druhé bitvě klasicky sešikované na dvě křídla a střed. Boj nakonec rozhodla právě obě křídla, kterým se podařilo barbary obklíčit a zničit – vítězní Římané napočítali devět tisíc padlých nepřátel. Ani desátého dne válečná aktivita nepolevila a vojska se sešikoval k již třetí bitvě. Priskos zaujal výhodné postavení na výšině s armádu rozdělenou opět na dvě křídla a střed, kdežto Bajanovo vojsko proti němu postupovalo v jednom kompaktním útvaru. Císařští Avary odrazili a zahnali do jakéhosi jezera, kde se jich prý utopilo na patnáct tisíc včetně čtyř kaganových synů, zatímco sám Bajan jen s obtížemi prchl k řece Tise. Priskos jej pronásledoval a po třiceti dnech svedl se svými muži bojujícími opět v klasické sestavě již svoji čtvrtou bitva, v níž dobyl „skvělé vítězství“ a zvítězil nad dvanácti oddíly nepřítele.
Stratég potom vybral čtyři tisíce mužů a pověřil je úkolem přejít řeku Tisu a na druhém břehu sledovat pohyby nepřátel. Vojenské oddíly však byly aktivnější, před svítáním napadli gepidské vesnice slavící jakési svátky a než se s bohatou kořistí stáhly, způsobily zde „strašlivé krveprolití“. O život prý přišlo na třicet tisíc lidí, což nemusí být vůbec přehnaný údaj, jak si mnozí myslí. Kaganovi se ještě jednou podařilo shromáždit velké avarsko–slovanské vojsko, se kterým vyrazil proti Priskovi. Stratég mu vytáhl vstříc, přešel Tisu a po dvaceti dnech od svého posledního vítězství podstoupil již svoji pátou a poslední bitvu, v níž jako obvykle Avary a Slovany na hlavu porazil a mnoho jich pobil, přičemž zbytek zahynul na útěku v řece. Zajal na tři tisíce Asiatů, osm tisíc Slovanů a čtyři tisíce dvě stě jiných barbarů, které poručil uvěznit ve městě Tomis (Constanta, Rumunsko). Bajan však v jejich prospěch intervenoval u Maurikia a dosáhl jejich propuštění. Na konci válečné sezóny odváděl Komentiolos své vojsko do Konstantinopole a za velkých mrazů postupoval po staré Traianově silnici. Vysílení vojáci však došli pouze do Filippole (Plovdiv, Bulharsko), kde museli přezimovat. Z pěti porážek v Podunají se avarský stát již nikdy plně nevzpamatoval a začal jeho mocenský ústup. Oslabení kočovníci např. nebyli schopni odolat tlaku slovanských Doudlebů, kteří obsadili dnešní Halič.


• Svatba korunního prince, hladové bouře v Konstantinopoli
Na podzim oženil císař Maurikios svého syna korunního prince Theodosia s dcerou senátora Germana. V Konstantinopoli se však již čtyřicet dnů projevoval citelný nedostatek potravin, který o Vánocích přerostl v hladové bouře. Rozvášněné zástupy zaútočily na imperátora kamením a situace byla tak vážná, že Germanos musel ukrýt svého zetě Theodosia pod pláštěm a odvést jej na bezpečné místo. Maurikios zasáhl pouze proti významnějším účastníkům vzpoury a poručil je potrestat menšími tělesnými tresty a krátkodobým vyhnanstvím.
• Ogurské a sabirské kmeny svrhly nadvládu Turků
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
• Počátky bulharské říše
Po rozpadu tureckého stepního impéria nabývají bulharští Utiguři opět politické nezávislosti, aby spolu s Onogury a částí na Avary nezávislých svých příbuzných Kutrigurů vytvořili někdy na počátku 7. století jádro protobulharské říše chána Kuvrata na Kubáni, od níž již vede přímá linie k Bulharům Kuvratova syna, chána Asparucha, který se svým lidem položil v 80. letech 7. století základy středověkého bulharského státu na Balkáně.


Perská říše
• Roztržka s Konstantinopolí zažehnána
S Římem pak perský král Chosroes udržoval po 11 let od svého znovuusednutí na trůn srdečné a přátelské vztahy, třebaže jistě musel cítit ponížení, když roku 591 přijímal tvrdé Mauriciovy podmínky. Ale když už s nimi jednou souhlasil, neudělal jediný pokus vyhnout se svým závazkům a ani nijak proti císaři neintrikoval. Pouze jednou za celou tu hrozila vážnější roztržka mezi nimi. Roku 600 totiž některé na Římu závislé saracénské kmeny podnikly nájezdy za Eufrat až do hlubokého perského vnitrozemí. A když široko daleko zničily celou zemi, vrátily se i se svojí kořistí do pouště.
Král Chosroes se plným právem cítil poškozený a mohla propuknou i válka, kdyby se jej Mauriciovu vyslanci Jiřímu nepodařilo přesvědčit, aby neporušoval mír pro záležitost tak nicotnou. A tak se projevil jako skutečný státník, když potlačil osobní pocity a zvolil to, co bylo výhodné pro impérium.


Itálie
• Mír mezi Avary a Langobardy
Ve stejnou [někdy mezi lety 593 – 600] dobu poslal Kagan, král Hunů, posly do Mediolána (Miláno) k Agilulfovi a uzavřel s ním mír.
• Jak se chovat k Židům
Papež Řehoř I. Veliký zveřejnil svůj postoj k Židům. Přikázal, aby nebyli pronásledováni a násilně obraceni na křesťanskou víru, nesmí se jim bránit v bohoslužbách a jejich samosprávu není dovoleno potlačovat.
• Těžké časy v Římě
V rozvalinách kdysi milionového Říma žije už jenom padesát tisíc lidí, Itálie pomalu upadá do barbarství a peníze jsou nahrazovány naturální směnou.


Hispánie
• Biskupem města Sevilly se stává Isidor.

Rok 601
Římská říše
• Klid na severní hranici
Po drtivém vítězství římských zbraní nad Avary a Slovany byl tohoto roku na Balkáně relativní klid. Vrchní velitel Komentiolos přezimoval ve Filippoli (Plovdiv, Bulharsko) a na jaře se vrátil do Konstantinopole. Císař Maurikios musel asi přivřít obě oči nad jeho otřesným velením v minulé válečné sezóně, protože v létě jej opět jmenoval stratégem. Pak si ale všechno rozmyslel, po 13. 8. jej sesadil a nahradil svým bratrem Petrem. Nový císařský stratég si převzal armádu a odtáhl s ní do Palostolu (u ústí řeky Vit, Bulharsko), kde strávil zbytek léta. Na začátku podzimu se vydal do Dardanie (kraj kolem řeky Moravy), protože dostal zprávu, že se tam utábořili barbaři. U Moravy opravdu narazil na kaganova zástupce Apsicha, který vznesl nároky na území dardánských kataraktů, což Petr samozřejmě odmítl. Po vyhlášení nepřátelství Avaři zamířili ke Konstantiole (město nedaleko Bělehradu), kdežto Římané se vrátili do Thrákie.
• Neštovice postupují na západ
Neštovice se dostaly z Číny a Indie do Přední Asie, aby se do 15. století rozšířily až do Německa.


Franská říše
• Tažení proti Baskům
V té době bojovali králové Theudebert a Theuderich proti Baskům, porazili je a zvítězili nad nimi v bitvě. Vévodou jim ustanovili Genialise a pověřili jej, aby jim vládl.


Hispánie
• Smrt krále Rekkareda
Vizigótský král Rekkared zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Liuva II. (Leuva II.). Asimilace germánských Vizigótů domácím hispanorománským obyvatelstvem je již úspěšně dokončena.
• Vlády se nakrátko ujímá Liuva II.
Když v prosinci roku 601 zemřel v Toledu král Rekkared, nastoupil na trůn jeho nemanželský syn Liuva II., který se narodil roku 584, tzn. ještě dříve než jeho otec vstoupil do manželství s královnou Baddo. Protože byl mladý a nezkušený a ještě navíc nebyl po matce šlechtického původu, na trůnu se dlouho neudržel. Po osmnácti měsících vlády se v Méridě prohlásil králem Vitterich, tzn. ten samý muž, který zradil ariánských spiklence intrikující proti Rekkaredovi.


Británie
• Augustinova mise na britské ostrovy
Na pomoc úspěšné Augustinově misii vyslal papež Řehoř I. do Británie mnichy Mellita a Paulina. Sv. Augustin byl vysvěcen anglickým arcibiskupem a papež po něm žádal, aby zřídil dvě arcibiskupství v Londýně a Yorku, každé s dvanácti biskupstvími. Augustin se však rozhodl učinit svým arcibiskupským sídlem zpustlé římské město Purovernum (Dorovernum), Anglosasy nazývané Cantwarabyrig, nynější Canterbury. Král Ethelberta z Kentu mu daroval zdejší palác, který Augustin přebudoval na klášter. Vedle něho zahájil stavbu baziliky Kostel Kristův (Christ Church) a již mimo město založil kostel sv. Petra a Pavla (kostel sv. Augustina).
[Jiný zdroj však tvrdí, že Augustin byl vysvěcen již mezi červencem roku 596 a zářím 597. Podle dopisu papeže Řehoře Velikého antiochijskému patriarchovi Eulogiovi z července roku 598, který však Beda Venerabilis zjevně neznal, k tomu došlo již v Arles cestou do Kentu.]
• Augustinova mise na britské ostrovy
Do velmi tradiční společnosti králů, bojovníků a rolníků na britských ostrovech zasáhl roku 597 cizí prvek – křesťanská církev. Obrácení Angličanů podnítil papež Řehoř Veliký, který, jak se traduje, spatřil v Římě anglické mladíky a prohlásil, že jsou to „nikoli Anglové, nýbrž andělé“ („non Angli, sed angeli“). Řehoř věděl, že kentský král Æthelbert má za královnu franckou křesťanku, a tak první misii, již vedl římský mnich Augustinus, vyslal do Kentu. Æthelbert se zprvu sice zdráhal, brzy však ke křesťanství přistoupil a Augustin založil v Canterbury klášter. Řehoř nesprávně odhadl, nakolik se na ostrově zachoval římskobritský život, a zamýšlel ustavit arcibiskupství se sídly v Londýně a Yorku. Politické realitě však bylo učiněno zadost roku 601, když Augustin dosedl jako první arcibiskup na stolec v Canterbury. Zpočátku se zdálo, že úspěch je rychlý. Roku 604 byl založen stolec v Rochesteru; byli obráceni na víru Východní Sasové a v Londýně pro ně zbudována katedrála zasvěcená sv. Pavlu. V Kentu se mezitím postavilo několik klášterů, jejich kostely byly zbudovány věrně podle římských předloh. Povrchní konverze krále a jeho dvora byla však základem přinejlepším jen vratkým. Východní Anglové brzy odpadli a svého biskupa vyhnali. Král Východních Anglů Raedwald zůstával vzdor křtu obojaký, neboť Beda uvádí, že souběžně udržoval kostel i pohanskou svatyni.
• Augustinova mise na britské ostrovy
Kapitola XXIX. Jak týž Řehoř poslal Augustinovi pallium a list a několik služebníků slova
Kromě toho týž papež Řehoř, když mu biskup Augustin oznámil, že úrodu má sice dobrou, ale dělníků málo, vypravil spolu se svými výše řečenými vyslanci několik spolupracovníků a služebníků slova: mezi nimi byli ti hlavní a nejlepší: Mellitus, Justus, Paulinus a Rufinianus. Od Řehoře přivezli také skoro všechno, čeho je potřeba k obřadům a bohoslužbám v kostele, tedy posvátné nádoby a pokrývky na oltáře, také chrámové ozdoby a oděvy pro kněze i kleriky, rovněž ostatky svatých apoštolů a mučedníků a i velké množství knih. Řehoř poslal rovněž list, ve které oznamuje, že Augistinovi uděluje pallium a spučasně mu ukládá, jakým způsobem nutno světit biskupy v Británii.


Itálie
• Císařská armáda se zmocnila Parmy, langobardský král Agilulf se spojil s Avary
Římská armáda v Itálii porušila mírovou smlouvu, dobyla langobardskou Parmu a zajala i dceru langobardského krále Agilulfa z jeho prvého manželství. Její otec si samozřejmě něco takového nemohl nechat líbit, proto uzavřel „věčný mír“ s Avary a s jejich pomocí zpustošil císařovu Istrii, zatímco na Apeninském poloostrově dobyl Padovu, po ní Cremonu a Mantovu. Nejstarší benediktýnské opatství Subiaco potkal osud Monte Cassina a bylo zničeno. Mniši prchli do Říma a uchýlili se do kláštera sv. Erasma na pahorku Coelius. Více než sto let zůstalo Subiaco v troskách než bylo obnoveno papežem Janem VI.
• Císařská armáda se zmocnila Parmy
V těch dnech padla v Parmě do zajetí armády patricia Gallicina (Callinicus) dcera krále Agilulfa a spolu se svým manželem jménem Gudescalc (Gottschalk) byla přivedena do města Ravenny. V té době poslal král Agilulf kaganovi, králi Avarů, stavitele lodí, s nimiž kagan později dobyl jistý ostrov v Thrákii.
• Zničení města Padovy
V té době povstalo proti Langobardům město Patavium (Padova) a vojáci jej bránili s velkým hrdinstvím. Ale nakonec když do něj vrhli oheň, strávily celé město plameny a úplně lehlo popelem z příkazu krále Agilulfa. Nicméně vojákům bylo povoleno vrátit se do Ravenny.
• Langobardský král Agilulf se spojil s Avary a zaútočil na Istrii
V té době se vrátili vyslanci Agilufovi od kagana a oznámili, že uzavřeli s Avary věčný mír. Přišli s nimi rovněž vyslanci kaganovi, kteří pak pokračovali dále do Galie požádat krále Franků, aby zachovával mír s Langobardy stejně jako s Avary. Mezitím Langobardé napadli spolu s Avary a Slovany území Istrie [až do roku 751 pod pravomocí císaře] a vše zpustošili ohněm a mečem [pravděpodobně roku 751].


Rok 602

Římská říše
• Fokovo povstání a pád císaře Maurikia
Koncem jara propukly na Balkáně nové boje mezi císařem Maurikiem a avarským kaganem Bajanem. V minulých letech tolik úspěšní východní Římané se snažili svést rozhodující bitvu, ale barbaři se otevřenému střetu vyhýbali a útočili neočekávaně. Císař potom vydal stratégovi Petrovi příkaz opustit Adrianopoli (Edirne, Turecko) a přenést boj za Dunaj na protivníkovo území. Petrův zástupce Guduis tedy „vtrhl na druhý břeh, pobil mnoho nepřátel a zmocnil se četných zajatců“.
V důsledku neustálých porážek se začíná avarská říše drolit. Slovanští Antové přešly na stranu císaře, což kagan nehodlal tolerovat a do boje vyslal svého zástupce Apsicha. Třebaže se Apsichovi podařilo slovanský stát zničit, vyvstalo nové nebezpečí: v důsledku vnitřních rozporů dezertovalo i mnoho avarských bojovníků a přešlo na stranu Konstantinopole. Získat je zpět se Bajanovi již nepodařilo, protože tohoto roku zemřel. I jeho nám jménem neznámý nástupce pokračuje ve válce.
Blížilo se chladné období roku a římská armáda se připravovala k přezimování. Maurikios se snažil ušetřit státní pokladnu, a proto opět vydal Petrovi nešťastný rozkaz, aby vojáci zůstali za Dunajem a živili se v místních slovanských vesnicích. Mezi legionáři propukla vlna nevole, ta však rychle přešla v otevřenou vzpouru, když se vojáci dozvěděli, že veliké množství barbarů zaplavilo jejich domovy. Císař přesto naléhal na Petra, aby jeho rozkaz splnil. Vojáci však důrazně odmítli strávit zimu na cizím území a vrátili se na pravý břeh Dunaje do Palostolu (dunajská pevnost u ústí řeky Vit, Bulharsko). Příštího dne byli již klidnější a nechali se pohnout ke splnění rozkazu; kolem pevnosti Asemon (na řece Osam, Bulharsko) postupovali do Kurisky (pevnost na Dunaji východně od Svišťova, Bulharsko), kde stavěli lodě, aby přepluli řeku a napadli tábor barbarů. O osudu císaře Maurikia a málem celého impéria rozhodlo počasí – začalo pršet a silně se ochladilo. Prokřehlí vojáci opět odmítli splnit rozkaz a k Petrovi vyslali osmičlenné poselstvo. Ten byl ochoten o jejich požadavku diskutovat a slíbil, že se s vojáky osobně setká. Druhý den však dostal dopis, ve kterém císař trval na přezimování armády za řekou. Nešťastný velitel si proto druhý den k sobě povolal taxiarchy (velitele několika tisíců elitních vojáků) a seznámil je s obsahem dopisu. Když se prostí vojáci dozvěděli, že císařovo rozhodnutí je definitivní, propukla revolta s plnou silou; vzbouřenci opustili tábor a důstojníci prchli k Petrovi
Následujícího dne zvolili vojáci císařem Foku, pouhého centuriona (setníka), „individuum velice zpustlé a sveřepé“, vyzdvihli ho na štítě a provolali mu slávu, načež vyrazili na Konstantinopol. Petr prchl a o všem informoval Maurikia. Ten byl zprávou otřesen, přesto nedal na sobě nic znát a k vzbouřencům vyslal své vyslance. K žádné dohodě však nedošlo a císaři bylo jasné, že vše směřuje k vojenské konfrontaci. Obranou metropole proto pověřil Komentiola a poručil mu obsadit Theodosiovy hradby. Velitelé zatím ještě loajálních vojenských sborů však již pochopili, že Maurikiovo postavení je neudržitelné, a proto navázali kontakt s korunním princem Theodosiem a vyzvali ho, aby se místo otce ujal vlády nebo aby podstoupil trůn svému tchánovi Germanovi. To imperátora naštvalo do té míry, že Germanovi hrozil smrtí mečem. Theodosios však svého tchána včas varoval a poradil mu využít práva chrámového azylu. Maurikios to chápal jako zradu – osobně zbil syna holí a vojákům poručil vyvléci Germana z kostela, což pobouřilo obyvatele Konstantinopole natolik, že zahájili všeobecné povstání – i obránci metropole zahrnuli císaře nadávkami, opustili městské hradby a připojili se k běsnícím davům.
V noci z 22. 11. na 23. 11. imperátor poznal, že prohrál. Svlékl si purpurové roucho a s celou svojí rodinou prchl po moři z metropole. Silná bouře však zahnala jeho loď na maloasijské pobřeží Marmanského moře k městu Nikomedeia (Izmit, Turecko), kde vystoupil na břeh a vyslal Theodosia k perskému králi Chosroeovi s žádostí o pomoc. Dav mezitím řádil v ulicích, zakládal požáry, osočoval Maurikia z tyranidy a zpíval o něm posměšné a urážlivé písně; své vyslechl i patriarcha Kyriakos. Cirkový dém Zelených (Prasinů) – ty císař nikdy neměl v oblibě – otevřel vzbouřencům městské brány a vyslal k Fokovi svoji delegaci, která mu vzdala poctu jako císaři. Obě strany se nakonec dohodly, že druhý den proběhne za účasti konstantinopolského patriarchy, senátu a lidu oficiální korunovace. S podporou Modrých však o trůn usiloval i Germanos, ale protože Zelení byli proti, stáhl se do pozadí.
Dne 23. 11. byl Fokas korunován římským císařem v chrámu sv. Jana Křtitele na konstantinopolské předměstí Hebdomon (korunovace v kostele byla novum, kterého se drželi i jeho následovníci), načež 24. 11. vstoupil do hlavního města. Cestou do císařského paláce jej lidé oslavovali, nadšeně mu tleskali a blahopřáli mu a on jim rozhazoval peníze. Program tohoto dne zakončil jezdeckými závody v hipodromu. Následujícího dne obdaroval vojáky, načež svoji manželku Leontii „ozdobil císařskou korunou“. Radostnou atmosféru však narušil drobný incident: opoziční Modří se dostali do konfliktu s jeho straníkem Alexandrem a jemně ho upozornili na to, že Maurikios ještě žije. Tím však svrženému císaři podepsali ortel smrti.
Již 27. 11. se velitel Lilios se svými vojáky přeplavil přes Bospor do Eutropiova přístavu u města Chalkedonu (Kadiköy, Turecko) a zatkl celou císařskou rodinu s výjimkou prince Theodosia, který vyhledal chrámový azyl. (Když Theodosios dorazil do Nikaie (Iznik, Turecko), otec mu poručil, aby se vrátil zpět.) Před císařovýma očima a za přítomnosti davu čumilů bylo nejdříve mečem popraveno pět jeho synů po nich i on sám. Mrtvoly byly vysvlečeny ze šatů a vhozeny do moře, s hlavami zavražděných odjel Lilios do metropole, kde byly vystaveny na předměstí Hebdomon. Theodosiova hlava však mezi vystavenými chyběla, což byla chyba. Fokas proto opět vyslal do akce Alexandra, aby Theodosia zabil. Ten jeho rozkaz sice vyplnil, ale princovu hlavu do Konstantinopole opět nepřivezl, z čehož vznikly pověsti, že Theodosios žije a uprchl na perský královský dvůr. Fokas toto již druhé pochybení Alexandrovi neodpustil a poručil jej popravit. Císařovna Konstantina, dcera císaře Tiberia, byla ušetřena a spolu se svými pěti dcerami internována v „soukromém domě“.
• Perský král je pobouřen, pouze papež jásá
Převrat v Konstantinopoli a vyvraždění císařské rodiny vyvolalo velké pobouření nejenom v celé římské říši, ale i v sousední Persii. Perský král Chosroes II. se oděl na znamení smutku do černého a totéž poručil i svému vojsku, kdežto magister militum per Orientem Narses vypověděli uzurpátorovi rovnou poslušnost. Říše se ocitla na pokraji občanské války, pouze papež Řehoř I. jásal a tvrdil, že s novou vládou skončí nesnesitelné otroctví a vrátí se svoboda a štěstí.
• Vražda al–Numana III.
Perský král Chosroes nebyl spokojen se svým klientem vládcem nárazníkového arabského státu al–Numana III. – počínal si příliš samostatně – a zbavil se ho vraždou. Al–Numanovi nástupci byli již slabí, což usnadnilo arabskou expanzi.
• Narození Theodora z Tarsu
V Tarsu v maloasijské Kilikii se narodil anglický církevní činitel Theodor. Roku 668 byl vyslán papežem na britské ostrovy jako sedmý arcibiskup z Canterbury s úkolem celkově upevnit pozici římskokatolické církve v zemi. Sjednotil anglickou církev pod správou canterburského arcibiskupa, zakládal nová biskupství a kláštery a od roku 673 zavedl každoroční církevní synody. Zemřel roku 690.


Perská říše
• Reakce na vraždu císaře Maurikia
Brzy po začátku VII. století hodil závistivý osud hořící louč do taktak uhašené hořlaviny, které se vznešeně říká řecko (římsko) – perská koexistence. V Konstantinopoli se znelíbil císař Maurikios své armádě hned z několika důvodů. Předně si potrpěl na zachovávání kázně a za druhé přikázal, aby vojsko přezimovalo v kraji při řece Tise, kamž vítězně proniklo ve válce proti Avarům a Slovanům. Vojsko mu proto vypovědělo poslušnost a prohlásilo ho za sesazena. Na císařský trůn byl dosazen velitel vzbouřenců, kapitán Fókas, podle jednomyslného souhlasu všech kronik individuum velice zpustlé a sveřepé. Zajistil si přízeň Prasinů čili zeleného lidu. V Konstantinopoli byly totiž dvě politické strany, které se nazývaly démy (lidy) a vyvinuli se ze dvou závodnických klubů, zvaných podle klubových barev Zelení a Modří. Závodníci, agitátoři čili vozkové na závodních vozech, byli totiž oděni jednak modrým, jednak zeleným šatem. Panoval od nepaměti mezi nimi nesmírná řevnivost a kluby dovedly přenášet fanatismus do nejširších vrstev, by vystupňovat jej v časté bojové šarvátky, Kromě bojůvek měly kluby velké bohatství, pravidelné příjmy a rozličná privilegia. Je známo slavné vzbouření těchto stran roku 532, za něhož dokonce velká část Konstantinopole vyhořela.
Zelení žokejové, kteří byli u Maurikia neoblíbeni, otevřeli Fókovi městské brány. Maurikios se dal s manželkou a svými dětmi na útěk, to bylo v noci mezi 22. a 23. listopadem 602. Následujícího dne byl uchvatitel korunován a 27. téhož měsíce dal polapeného císaře zavraždit. Císař poslal sice krátce předtím svého syna Theodosia do ciziny, ale ten byl v Niceji chycen a usmrcen. Nějaký čiperný Řek se brzy nato začal na perské půdě vydávat za Theodosia a to mělo osudové následky.
Převrat v Konstantinopoli vzbudil pobouření nejenom v římské říši, nýbrž i Persii. Husrav se prý ve svém zármutku oděl černým šatem a nařídil i svému vojsku, aby ho v tom následovalo. Fókas to neměl lehké. Egyptský místodržící, starý generál Héraklios a syrský guvernér Narses ho neuznali císařem. Když poslal svého vyslance Lilia k perskému dvoru, aby oznámil jeho nastoupení, Husrav dal posla zavřít do vězení a na dopis Fókův odpověděl velmi urážlivě. Generál Narsés, který patřil mimochodem k těm, kteří Husrava na trůn perský dosadili, nebyl sice v nejlepším poměru k šáhovi, ale když obsadil Edessu a vyhlásil boj proti tyranovi, vyzval Husrava listem, aby se ujal Theodosia a dosadil ho na otcovský trůn.
Husrav využil lidové přesvědčení, že nápadník trůnu žije, a zvedl válku zatímco se na římské půdě potýkalo několik generálů (jak se tehdy titulovalo magistrů), vpadli Peršané na římskou půdu s heslem: Pomsta za Maurikia! Narsés byl sice zrádně přilákán do Konstantinopole a tam upálen, ale Peršané v čele se samotným Husravem zahájili roku 604 útok na Mezopotámii, kde zvítězili a nabrali mnoho zajatců, které odvlekli do Persie.


Franská říše
• Poslední společná akce Burgundů a Austrasijců
Znesváření franští králové Theudebert II. a Theuderich II. se odhodlali ke své poslední společné válečné akci – vévoda Francius vyrazil proti vzpurným Baskům, porazil je a podrobil si Kantábrii. Mezi řekou Garonnou a Pyrenejemi bylo zřízeno pohraniční franské vévodství, které dostal do správy vévoda Genialis.
• Tažení proti Baskům
V té době bojovali králové Theudebert a Theuderich proti Baskům, porazili je a zvítězili nad nimi v bitvě. Vévodou jim ustanovili Genialise a pověřili jej, aby jim vládl.
• Po roce 602 vzniklo baskické kmenové knížectví Vasconie (Gaskoňsko).
• Tažení proti Sasům
V té době bojovali Frankové proti Sasům s velkými ztrátami na obou stranách.
• Narození burgundských princů
V šestém roce vlády Theudeberta a Theudericha byl zabit vévoda Ratin [též Catinus] a následujícího roku bez příčiny z Brunhildina podnětu další muž jménem Egil. Král Theuderich měl od konkubíny syna Sigiberta [II.]... V tom roce měl král Theuderich se souložnicí syna; po svém dědečkovi byl pojmenován Childebert.
• Synoda v Chalon
V tom roce se sešli biskupové na synodě ve městě Chalon v Burgundsku. Desiderius, biskup města Vienny, byl odstraněn ze svého stolce a poslán do exilu zlovolnou Brunhildou a Aridiem, biskupem Lyonu. Biskup, jenž ho nahradil, se jmenoval Domnolus.


Itálie
• Smrt spoletského vévody Ariulfa, vládnout bude Teudelapius
Následujícího roku zemřel vévoda Ariulf (592 – 602), jenž nahradil ve Spoletu Farualda (též Faroald, 570 – 591)... Po smrti Ariulfově svedli mezi sebou zápas o vévodství dva synové dřívějšího vévody Farualda. A jeden z nich, Teudelapius (602 – 652) jménem, dosáhl vítězství a ujal se vlády.
• Chrám sv. Jana Křtitele v Monze vysvěcen, krátký etnografický exkurs do života Langobardů
V té samé době zasvětila královna Theudelinda sv. Janu Křtiteli chrám, jenž nechala postavit v Modicii (Monza), v místě, jenž leží dvanáct mil od Mediolana (Miláno), okrášlila jej mnoha ozdobami ze zlata a stříbra a dostečně je obdarovala mnohými majetky. Na tomto místě si svůj palác postavil rovněž Theuderic, dřívější král Gótů, protože toto místo ležící blízko Alp se vyznačuje v letních dnech mírným a zdravím podnebím.
Zde rovněž shora uvedená královna sobě postavila palác, v němž nechala vymalovat něco z úspěchů Langobardů. A tyto malby jasně ukazují, jakým způsobem si v té době Langobardové stříhali vlasy, jaké bylo jejich oblečení a jaký byl jejich celkový zjev. Měli vyholenou šíji a hlavu vzadu až nahoru a vlasy rozdělené uprostřed pěšinkou jim spadaly až k ústům. Šaty nosili volné, většinou lněné, podobné těm, jaké jsou zvyklí nosit Anglosasové [údajně vůbec první zmínka o Anglosasech], ozdobené širokým lemováním v různých barvách. Jejich boty byly otevřené téměř až ke špičce palce a na noze byly upevněny střídavě ovinutými řemínky. Později však začali nosit kalhoty a pokud chtěli jet na koni, natahovali si přes ně legíny z chupaté vlněné látky. [Podle jiného překladu by to taky mohla být nepromoková kápě, kterou si za deště přehazovali přes oblečení.] Tento zvyk pak převzali od Římanů. [Mnich ze Salerna tvrdí, že prvním, kdo nosil kalhoty, byl král Adaloald (616 – 626).]
• Narození prince Adaloalda
Tam v paláci v Modicii se narodil králi Agilufovi od královny Theudelindy syn, jenž byl pojmenovám Adaloald. V následující době útočili Langobardé na pevnost Mons Silicis (Monselice). V té samé době byl z Ravenny vyhnán Gallicinus (Callinicus) a vrátil se Smaragdus, který byl předtím patriciem ravennským.
• Usmíření vévodů s langobardským králem
Gaidoald, vévoda Tridentu (Trent), a Gisulf z Fora Julii (Civdale), kteří předtím odpadli od krále Agilulfa, byli v tomto roce [602/603] v míru přijati zpět do jeho společenství.
• Práce na železné koruně langobardských králů skončily. Jedná se o hladkou železnou čelenku pokrytou zlatými ozdobami a drahými kameny, která byla posazena na hlavu i Karlu IV. při jeho korunovační cestě do Říma. Podle jiného zdroje je však ozdoba zlatá a je v ní pouze zasazen železný hřeb, kterým byl údajně ke kříži přibit Ježíš Kristus.
• Papež Řehoř I. prohlásil, že manželství kněží jsou neplatná a že duchovní si musí vybrat mezi manželkou a svým úřadem.

Rok 603

Římská říše
• Vzpoura proti císaři Fokovi, počátek poslední římsko–perské války
Magister militum per Orientem Narses se vzbouřil proti císaři Fokovi a zmocnil se města Edessy (Urfa, Turecko). Potřeboval ovšem spojence, a proto vyzval perského krále Chosroea, aby podpořil zákonného dědice císařského trůnu korunního prince Theodosia, o němž snad ani nevěděl, že je mrtev a že se za něho vydává podvodník. Ze všech stran ohrožený Fokas rozpoutal vlnu teroru proti senátorské aristokracii, monofyzitům a Židům – ze známých osobností nechal popravit eparchu Kappadokie Theodora, staré vojevůdce císaře Maurikia Komentiola, Filippika (klášter?) a Germana a císařova bratra stratéga Petra, místo nichž dosadil do čela armáda členy své rodiny synovce Domentziola a dva své bratry, které poslal proti Peršanům, zatímco Avary se snažil uplatit. Do čela opozice se postavila císařovna Konstantina, která zorganizovala proti nenáviděnému tyranovi spiknutí. Byla však uvězněna, mučena a nakonec i se svými třemi dcerami popravena na tom samém místě, kde její manžel.
Ze západem však císař Fokas udržoval celkem dobré vztahy – např. papež Řehoř I. jásal a tvrdil, že s novou vládou skončí nesnesitelné otroctví a vrátí se svoboda a štěstí. Výborné byly i vztahy s papežem Bonifácem III., jehož roku 607 uznal hlavou veškerého křesťanstva. Ravennským exarchou opět ustanovil Smaragda, kterého jeho předchůdce císař Maurikios odvolal s tím, že je to „šílenec“. Aby ulomil hrot langobardské agresi, propustil dceru langobardského krále Agilulfa, která padla do zajetí při dobytí města Parmy roku 601.
Teprve pět měsíců po uchvácení trůnu, tj. koncem dubna, si našel čas na to, aby vyslal k perskému velkokráli Chosroeovi svého vyslance Lilia s obvyklým oznámením o svém nástupu do čela impéria. V pohraniční římské pevnosti Darasu (Dara, Turecko) se k němu ještě připojil Germanos, Narsův nástupce, aby společně pokračovali do hlavního města Ktésifontu (nyní předměstí Bagdádu, Irák). Chosroes však viděl ve sporech zmítané římské říši snadnou kořist, a proto Germana a Lilia nechal popravit a s heslem „Pomsta za Maurikia! zatroubil na polnici hubící svět“. Tohoto roku pronikli Peršané na římské území poprvé, s použitím válečných slonů zvítězili v bitvě u Arxamounu a s kořistí a mnoha zajatci se vrátili domů. Třebaže své nájezdy i v dalších letech opakovali – dobývali a rabovali při nich města, pálili vsi a brali zajatce – stále se jim nedařilo dosáhnout rozhodujícího úspěchu. Roku 608 však byl Fokas nucen odvelet svoji armádu do Egypta proti vzbouřenému kartaginskému exarchovi Herakleiovi a východní provincie ponechat bez ochrany. Teprve pak se zde římská obrana zhroutila a Peršané postupně opanovali římskou Arménii, Malou Asii a několikrát se dokonce objevili až u břehů Bosporu naproti Konstantinopoli. Válka se pak vlekla po celé následující čtvrtstoletí, spotřebovala neslýchané finanční prostředky a zahynuly v ní stovky tisíc vojáků. Nakonec však „zničila štěstí Římanů i Peršanů“, neboť poražená Persie přímo zkolabovala a neubránila se arabské expanzi, kdežto vykrvácená římská říše ztratila ve prospěch muslimů podstatnou část svého území.

Území Byzance kolem roku 600


Perská říše
• Válka s říší římskou
Perský král Chosroes zahájil válku proti Římu právě v té příhodné době, když vzájemné spory mezi příznivci svrženého císaře Mauricia a uzurpátora Phocase přerostly v občanskou válku. Když totiž vrchní velitel ozbrojený římských sil na Východě Narses, jenž snad držel svoji hodnost od té doby, co roku 591 dopomohl Chosroeovi znovu k trůnu, dostal zprávu o vraždě císaře a o změně v čele impéria, vypověděl uchvatiteli poslušnost a za pevnými hradbami Edessy čelil celkem neschopnému generálu Germanovi, veliteli v Darasu. Avšak po vstupu Persie do války se situace změnila a Germanus si uvědomoval, že nemůže bojovat na dvou frontách a porazit zároveň Narsa i Chosroea, jenž čele velké armády vstoupil do římské Mezopotámie. Zanechal tedy obléhání Edessy a obrátil se proti Peršanům, od nichž však utrpěl porážku v bitvě svedené nedaleko Darasu. Sám pak s těžkým zraněním ustoupil do Constantiny, kde však zemřel již 11 dní poté. Ani jeho nástupci eunuchovi Leontiovi se nevedlo lépe, neboť Chosroes jej porazil v bitvě Arxamu a zajal velké množství jeho mužů. Phocas nyní Leontia odvolal za neschopnost a nahradil svým synovcem Domentziolem. Proti němu již perský král poslal své generály a sám se vrátil do Ctesiphonu. Válka nyní pokračovala s nepříliš velkou intenzitou, až do roku 605, kdy král do pole opět osobně.


Itálie
• Papež uznal Foku císařem
Dne 25. 4. přišel do Říma obraz nového císaře Foky a jeho manželky Leontie. Šlechta a duchovenstvo se shromáždili v lateránském bazilice a zvoláním: „Vyslyš nás Kriste, ať žije augustus Fokas a augusta Leontie“ jej uznali císařem. Papež Řehoř I. nechal podobizny vystavit v papežském paláci v oratoriu mučedníka Caesaria a do Konstantinopole napsal blahopřejný dopis, v němž nadneseně tvrdil, že s novou vládou skončilo nesnesitelné otroctví a vrátila se svoboda a štěstí.
• Nový útok Langobardů
Langobardský král Agilulf využil nepřehledné situace na východě, porušil mír uzavřený roku 598/599, zaútočil a porazil armádu ravennského exarchy. V jeho moci se ocitla města Mantova, Cremona, Parma a Piacenza. Ač sám arián, souhlasil pod vlivem své katolické manželky královny Theodelindy s tím, aby jeho jediný syn Adaloald (*602) byl katolicky pokřtěn.
• Změna v čele ravennského exarchátu
Roku 603 dosadil císař Fokas do čela ravennského exarchátu opět Smaragda [ve funkci dvakrát, a to v letech 585 – 589 a 603 – 611]. Smaragdus pokračoval stejně jako jeho předchůdce Callinicus pokračovat ve válce s Langobardy, protože odmítl vydat langobardskému králi Agilulfovi jeho dceru a jejího manžela, které zajali východní Římané roku 601.
• Změna v čele ravennského exarchátu
V následující době útočili Langobardé na pevnost Mons Silicis (Monselice). V té samé době byl z Ravenny vyhnán Gallicinus (Callinicus) a vrátil se Smaragdus, který byl předtím patriciem ravennským.
...
V následující době útočili Langobardé na pevnost Mons Silicis (Monselice, jižně od Padovy). V té samé době byl z Ravenny vyhnán Gallicinus (Callinicus) a vrátil se Smaragdus, který byl předtím patriciem ravennským.
[V důsledku úpadku císařské moci za Phocase ztrácela Konstantinopol vliv na události v Itálii, což se projevilo větší ochotou místní vlády dohodnout se s Langobardy. S nimi totiž byla dosud uzavírána pouze krátkodobá permanentně obnovovaná příměří, protože císař se stále ještě nevzdal naděje, že je vyžene z Itálie. Nový exarcha Smaragdus, jehož poslal do Itálie Phocas, pak více spolupracoval s papežem než jeho předchůdce Callinicus. Císař rovněž vydal dekret, v němž uznal primát římského biskupského stolce. Aktivní postup obou stran proti schismatikům v provinciích Istrie a Venetie však vedl pouze k tomu, že místní odbojní biskupové se tím více přimkli k friulskému vévodovi Gisulfovi a langobardskému králi Agilulfovi. Schismatici si svým patriarchou v Cividale vysvětili Jana a impérium ztratilo jejich podporu. A později se dokonce někteří z nich postavili v boji o langobardskou královskou korunu na stranu ariánského krále Arioalda proti jeho katolickému soupeři Adaloaldovi.
• Válka langobardského krále Agilulfa s Římany (603 – 605)
V těch dnech byli Langobardové znesvářeni s Římany z důvodu zajetí královy dcery (roku 601 v Parmě). Z tohoto důvodu vytáhl král Agilulf v měsíci červenci [roku 603] z Mediolana (Miláno) a spolu se Slovany, které mu poslal kagan, král Avarů, ku pomoci oblehl město Cremonu. Dvanáctého dne před záříovými kalendami (21. 8. 603) se jej zmocnil a srovnal se zemí. Podobným způsobem pak napadl Mantovu, a když její hradby prorazil beranidly, vstoupil do ní o záříových idách (13. 9.) Vojákům však udělil výsadu bezpečného návratu do Ravenny. Langobardům vzdala pevnost jménem Vulturina (Valdoria na severním břehu Pádu nedaleko Parmy, resp. pevnost na břehu jezera Como), zatímco z města Brexillus (Bresccillo nebo Bersello, na březích řeky Pádu deset mil od Parmy nedaleko Reggio d'Emilia) vojáci uprchli a odevzdali jej ohni. A když se tyto věci staly, vrátil patricius Smaragdus královu dceru spolu s manželem a dětmi a veškerým majetkem. V devátem měsíci byl pak uzavřen mír až do [prvních] kalend dubnových osmé indikace (1. 4. 605). Dcera krále se vrátila z Ravenny do Parmy, kde velmi brzo zemřela při obtížném porodu. V tom roce Theudepert a Theuderic, králové Franků, bojovali se svým strýcem z otcovy strany Clotarem, přičemž v bojích padlo mnoho tisíc lidí na obou stranách (roku 604).
• Usmíření vévodů s langobardským králem, katolický křest prince Adaloalda
Gaidoald, vévoda Tridentu (Trent), a Gisulf z Fora Julii (Civdale), kteří předtím odpadli od krále Agilulfa, byli v tomto roce [602/603] v míru přijati zpět do jeho společenství. Rovněž shora uvedený chlapec Adaloald, syn krále Agilulfa, byl pokřtěn [asi 7. 4. roku 603 ] v chrámu sv. Jana v Modicii (Monza) a převzat od křtitelnice Secundem z Trentu [asi kmotrem], služebníkem Božím, o němž jsme se často zmiňovali [Pouze jednou výše a jednou níže, velká část této knihy je však převzata právě od něho. Křest prince Adaloalda byl triumfem katolictví nad ariánstvím. Vždyť ještě Agilufův předchůdce král Authari zakazoval langobardským šlechticům katolicky křtít své děti.]

Franská říše
• Královna Brunhilda vyhnána z Austrasie
Roku 598/599/603 přinutila austrasijská šlechta – jejím nejmocnějším představitelem byl vévoda Leudés – regentku královnu Brunhildu, vládnoucí za svého nedospělého vnuka Theudeberta II., opustit zemi a odejít do Burgundska ke svému mladšímu vnukovi králi Theuderichovi II. I zde se však velmi rychle prodrala k moci a získala postavení spoluvládce. Podobně jako v Austrasii se i v Burgundsku snažila posílit moc merovejského rodu a zkrotit šlechtu, jejímž nejmocnějším představitelem byl vévoda Leudés.
• Královna Brunhilda vyhnána z Austrasie
Král Theudebert a magnáti z jeho království vyhnali Brunhildu ze země za vraždu a zradu, jichž se dopustila. Jakéhosi muže, který ji našel opuštěnou a pološílenou, prosila, aby ji odvedl k jejímu druhému synovci králi Theuderichovi. A když k němu přišla, tak ten ji přijal jako svoji babičku, přičemž se zdálo se, že byl přinucen jednat s ní s úctou. Zůstala s ním až do konce jeho života, ale bylo by pro něj lepší, kdyby ji vykázal, protože později jej otrávila a přivodila mu tak smrt, jak uslyšíte později. Jako odměnu tomu chudákovi, jenž ji přivedl, dala biskupský stolec v Auxerre.
• Na synodě v Chalons je z popudu královny sesazen biskup Desiderius z Lyonu.


Británie
• Konference britských biskupů v údolí řeky Severn
Třebaže Ethelbert byl nejvyšším králem (bretwaldou) Anglie, fakticky vládl pouze Kentu, tj. jen malému království na jihu a západě ostrova. Vedl obratnou a ambiciózní politiku a jeho konverze ke křesťanství [597], jakkoli mohla být upřímná, zároveň odpovídala i jeho světským cílům. Pouze on měl jako jediný anglický křesťanský panovník takovou pozici, z níž mohl podat ruku britským králům a tím, že využil víru jako jednotící pouto, i ovládnout celou zemi, což bylo nepochybně v souladu s myšlenkou, kterou přinesl svatý Augustin z Říma [597]. Proto Ethelbert a Augustin svolali na počátku 7. století [roku 603] konferenci britských křesťanských biskupů. Za místo konání zvolili údolí řeky Severn na pomezí mezi anglickým a britským panstvím, daleko od hranic kentského království. Zde nastala příležitost uzavřít všeobecný a trvalý mír obou národů usmířených ve jménu Krista, dohodu, o níž mohl Ethelbert bezpečně předpokládat, že jí zdědí také jeho potomci a bude jim ku prospěchu. Dnes můžeme jen litovat, že jeho naděje, podpořené inteligentní a shovívavou politikou, ztroskotaly. Plán se nezdařil ze dvou odlišných důvodů. Zaprvé kvůli vzpurnosti a žárlivosti britských biskupů a zadruhé kvůli aroganci a netaktnosti svatého Augustina.
S určitým časovým odstupem se konaly další dvě konference. Debata se záměrně omezila na sice zajímavé, nicméně nekontroverzní otázky. Jednalo se o datu slavení velikonoc, o němž se vedou spory dodnes, a také o podobě tonsury. Augustin naléhavě doporučoval přijmout římský zvyk holit si jen temeno hlavy, kdežto římští biskupové zřejmě napodobovali druidský způsob holení hlavy od temene k uším, kdy si ponechali jen ofinu na čele. Výběr témat byl komický. Na těchto bodech se však všichni účastníci snadno shodli a zároveň o nich mohli plameně diskutovat na veřejnosti, zatímco životně důležité problémy se v atmosféře dobré vůle buď vyřešily samy, nebo byly definitivně odsunuty do pozadí.
Britští biskupové však nejevili nejmenší chuť vrhnout se do pevné náruče Říma. Proč by také měli ti, kteří tak dlouho bránili víru proti nevýslovným ukrutnostem a útlaku, přijímat rady a ponaučení právě od saského krále z Kentu a novopečeného křesťana, jehož politické cíle, byť podnětné,byly více či méně zřejmé? Druhá konference tedy skončila naprostou roztržkou. Když svatý Augustin zjistil, že je ze všech stran obklopen tím, co považoval za nesmyslné předsudky a hluboce zakořeněné nepřátelství, a když viděl, že těch několik málo biskupů, které získal na svoji stranu, jejich bratří obviňují z odpadlictví, rychle své výhružky stáhl. Nicméně bylo zřejmé, že pokud teď keltské křesťanství nepřistoupí na výhodné nabídky druhé strany, postaví se Řím veškerým svým vlivem a prestiží na stranu Angličanů. Saské armády budou mít požehnání Říma, který je bude, zaštítěn tradicí celé křesťanské církve, podporovat, a až nové, k víře konvertující anglické státy zakroutí keltským křesťanům krk, nikdo je nebude litovat.
„Jestliže nepřijmete víru od přátel“, zvolal světec, „pak budete mít válku od nepřátel.“
to však ve srovnání s tím, čemu museli Britové čelit plných dvě stě let, nic nového. Této řeči rozuměli. Shromáždění se rozešlo v nepřátelství a roztržka se už nedala napravit. Všechny další pokusy Říma navázat prostřednictvím Ethelberta a kentského království s křesťanskými Kelty alespoň nějaké kontakty narazily na nesmiřitelný odpor.
Augustinova mise tedy skončila důstojně, třebaže její výsledky byly poněkud hubené. Až na vysvěcení Mellita [604] biskupem východních Sasů v kostela postaveném na místě dnešního chrámu sv. Pavla se Augustin v podstatě ani nepokoušel obracet na víru obyvatelstvo žijící mimo hranice Kentu. Vágnímu titulu apoštol „Angličanů“, který získal, vděčil za to, že byl po mnoho století uctíván jako světec, který kdysi slavnou římskou provincii Británii znovu obrátil na křesťanskou víru.
• Kapitola II./II Jak Augustin nabádal biskupy Britů ke katolickému míru a jednotě, a to i nebeským zázrakem, který před nimi provedl; a jaký trest postihl ty, kteří jím pohrdli
Zatím Augustin s pomocí krále Æthelbertha svolal k poradnímu shromáždění biskupy a církevní učitele z nejblíže ležícího království Britů, a to na místo, kterému se dodnes jazykem Anglů říká Augustinæs Ác, to jest Augustinův dub, a které leží na rozhraní mezi kmeny Hwicců a Východních Sasů. Tam jim začal bratrsky domlouvat a přesvědčovat, aby společně zachovávali katolický mír a převzali všem společný úkol hlásat národům evangelium Páně. Také nesvětili Velikonoční den Páně ve správný den, ale od čtrnácté do dvacáté luny, což je počítání v cyklu, zahrnující osmdesát čtyři let. Dělali však i jiné věci, které jsou v rozporu s jednotou církve.
Když tedy po dlouhé rozpravě ani na prosby, na výzvy či výtky Augustina a jeho druhů nechtěli souhlasit a zřejmě dávali přednost svým zvyklostem před zvyklostmi všech ostatních církevních obcí, které po celém světě zůstávají jednotné v Kristu, ukončil svatý otec Augustin tuto namáhavou a zdlouhavou hádku slovy: „Poprosme Boha, který stejně smýšlejícím skýtá příbytek v domě svého Otce, aby nám nebeskými znameními zjevil,… Přiveďte nemocného…
Tehdy Britové doznali, že pochopili, že Augustinem hlásaná cesta je ta pravá cesta spravedlnosti, ale že se bez souhlasu a dovolení svých věřících nemohou odříci starých mravů. Proto požádali, aby se uskutečnila další synoda za účasti většího počtu lidí. Vypravuje se, že sotva byl termín stanoven, odebralo se sedm britských biskupů mnoho velmi učených mužů, kteří se měli řečeného shromáždění účastnit, nejdříve za jakýmsi světcem a mudrcem, jenž u nich žil jako poustevník, aby se ho zeptali, zda se podle Augustinova kázání mají vzdát svých obyčejů a zvyklostí. Většinou to byli lidé z nejvznešenějšího britského kláštera, který se v jazyce Anglů nazývá Bancornaburg [Bangor Iscoed] a v jehož čele prý tehdy stál opat Dinoot [Donatus]. Odpověděl jim toto: „Je-li to člověk Boží, poslechněte ho!“
Řekli však: „A jak to máme poznat?“ „Pán,“ povídá on, „praví: ,Vezměte na sebe moje jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.‘ Je-li tedy onen Augustin mírný člověk pokorného srdce, lze věřit, že sám nese jho Kristovo a že je nabízí nést i vám: je-li však člověk nemírný a zpupný, je zřejmé, že není od Boha a ani my nemusíme dbát na jeho řeči!“ I zeptali se znova: „A podle čeho to rozpoznáme?“ Řekl jim: „Postarejte se, aby přišel se svými lidmi na shromáždění dříve, a jestli povstane, až se přiblížíte, poslušně jej vyslechněte, protože poznáte, že je to sluha Boží; jestli však vámi pohrdne a nebude se mu chtít před vámi povstat, ač je Vás co do počtu více, pohrdněte jím také!“
Udělali, jak řekl, a stalo se, že Augustin při jejich příchodu seděl v křesle. Jak to spatřili, rázem se jich zmocnil hněv. Obviňovali Augustina ze zpupnosti a horlivě se snažili odporovat všemu, co řekl. Pravil jim však: „V mnoha věcech jednáte sice v rozporu s našimi zvyklostmi, ba i se zvyklostmi veškeré církve. Ale chcete-li mne poslechnout v těchto třech věcech, tedy že budete slavit velikonoce v náležitém čase, že obřady křtu, kterými se znovu rodíme v Pánu, budete provádět po způsobu svaté římské a apoštolské církve a že národu Anglů budete hlásat slovo boží společně s námi, budeme vám všechno ostatní, i když se to příčí naším zvyklostem, jednomyslně trpět!“ Odpověděli však, že nic takového dělat nebudou a ani jeho že za arcibiskupa neuznají. Domluvili se totiž mezi sebou takto: „Nechtěl-li povstat před námi nyní, oč to bude horší až mu budeme podřízeni; pohrdne námi, jako bychom nic neznamenali!“ Povídá se, že muž Páně Augustin jim s pohrůžkou předpověděl, že nechtějí-li přijmout mír s bratry, budou nuceni přijmout válku s nepřítelem. A jestli nechtějí národu Anglů hlásat cestu života, postihne je smrt z jejich rukou jako pomsta. Nakonec všechno, co předpověděl, se dopouštěním Božího soudu splnilo. O něco později totiž…
• Kapitola XXXIV. Jak northumbrijský král Æthelfrith v bitvě přemohl Iry a vyhnal je z území Anglů
V těch časech stá v čele northumbrijského království Æthelfrith [vnuk krále Idy a první král z rodu Bernicia], velmi statečný král nesmírně lačný slávy, který byl pro národ Britů větší pohromou než všichni ostatní náčelníci Anglů: takže se prý dal srovnávat se Saulem, jenž byl kdysi králem izraelského národa, pouze s tím rozdílem, že zůstal neznalý pravého náboženství. Neboť žádný z vojenských velitelů, žádný z králů nedobyl od Britů více území než on. Jejich obyvatelstvo buďto podmanil a zavázal je tributem, anebo úplně vyhubil a území uvolnil Anglům k osídlení. […]
Proto Aedan, král Irů usazených v Británii [syn Gabrana, král Irů z Dalriady ve Skotsku], polekán Æthelfrithovými úspěchy, proti němu vytáhl s obrovským a silným vojskem. Podlehl však hrstce nepřátel a dal se na útěk, protože na velmi známém místě zvaném Degsastan - to znamená Degsův kámen - bylo málem celé jeho vojsko pobito. V té bitvě zahynul také Æthelfrithův bratr Theodbald se vším vojskem, kterému velel.
Tu válku skončil Æthelfrith roku 603 od vtělení Páně, jedenáctého roku své vlády, kterou vykonával 24 let. V čele římské říše stál tehdy prvním rokem Fokas. A od těch časů až po dnešní den se žádný z irských králů v Británii neodvážil vytáhnout do války proti národu Anglů.


Hispánie
• Vražda krále Liuvy
Po dvou letech vlády byl katolický vizigótský král Liuva II. (Leuva) zavražděn nespokojenými ariány. Na trůnu jej sice vystřídal arián Vitterich, ale království již zůstalo katolické.
• Vlády se ujímá Vitterich
Když v prosinci roku 601 zemřel v Toledu král Rekkared, nastoupil na trůn jeho nemanželský syn Liuva II., který se narodil roku 584, tzn. ještě dříve než jeho otec vstoupil do manželství s královnou Baddo. Protože byl mladý a nezkušený a ještě navíc nebyl po matce šlechtického původu, na trůnu se dlouho neudržel. Po osmnácti měsících vlády se v Méridě prohlásil králem Vitterich, tzn. ten samý muž, který zradil ariánských spiklence intrikující proti Rekkaredovi.
Vitterich mladého krále Liuvu II. sesadil a nechal mu useknout pravou ruku, aby už nikdy nemohl usednout na trůn. S tím se však nespokojil a v létě roku 603 ho nechal zavraždit. Isidor ze Sevilly považuje Liuvu II. za nevinnou oběť vzpoury. Vitterich však mohl argumentovat tím, že na trůn usedl proto, že byl Rekkaredovým synem, a ne proto, že byl zvolený.
Nevíme nic o to, že by se nový král pokoušel nastolit ariánství jako státní náboženství. Pravdou však je, že po dobu jeho vlády se nekonala žádná synoda anebo koncil, protože duchovenstvo jej nenávidělo. Zdá se, že toledská církev měla nějaké problémy a její metropolita Aurasius se odvážně postavil svým protivníkům. Některé dopisy napsané Bulgarem roku 610, tzn. krátce po Vitterichově smrti, dokazují, že král jej - podle autora nespravedlivě - vyhnal a dal zavřít do vícero vězení, nechal jej o hladu a žízni a podrobil různým trestům. Bohužel neobjasňuje nám, proč upadl u krále do nemilosti. Kromě toho však uvádí, že i další osoby byly vystaveny podobným nepravostem. Bulgar hovoří o Vitterichovi velmi tvrdě, třebaže před svojí smrtí mu král, jenž měl vidění, vrátil úřad městského hraběte v Narbonské provincii. Vitterichovi byl pravděpodobně nápomocen Elergius, biskup z Tarrasy (Egara), a tak možná on sám nebyl zodpovědný za všechny nepravosti. Mezi všemi Bulgarovými dopisy existují dva, v nichž děkuje dvěma mužům, kteří mu v jeho nelehké situaci pomáhali a kteří se později stali metropolitními biskupy: Agapiovi, jehož stolici neznáme, a Sergiovi z Narbone.
Vitterich často a s rozhodností bojoval proti východním Římanům na jihu země, aniž by však dosáhl jakéhokoliv úspěchu. Jeho generálové však dobyli bezvýznamné město Gisgonza (Sagontia), kde zajali několik římských oddílů.


Rok 604

Franská říše
• Válka mezi Neustrií a Burgundskem, bitva u Etampes
Nepřátelství mezi neustrijským králem Chlotharem II. a jeho burgundským bratrancem králem Theuderichem II. opět propuklo s plnou silou a neustrijská armáda město oblehla Orleáns. Theuderich se obrátil s prosbou o pomoc na svého bratra austrasijského krále Theudeberta II., ale ten jej v důsledku územních sporů vojensky nepodpořil, což na královském dvoře v Chalon–sur–Saône chápali jako zradu. Dne 11. 11. tedy Burgundové přitáhli k obléhanému Orleánsu sami. Oběma vojskům veleli královští majordomové a bylo dohodnuto, že rozhodne jejich souboj. Pak ale Neustrijci zahájili ústup, Burgundové je následovali a dostihli je u Etampes, kde svedli rozhodující bitvu. Majordomus neustrijského krále Chlothara Landry byl poražen a zahnán na útěk, neustrijský princ Merovech padl do zajetí, a protože od této chvíle o něm již nejsou žádné zprávy, předpokládá se, že byl zavražděn snad na příkaz Theuderichovy babičky královny Brunhildy. Burgundská armáda prorazila blokádu Orleánsu, pak zamířila k Paříži a hlavní město Neustrie okupovala. Vítězstvím u Etampes se Theuderich stal hegemonem franské říše a podněcován královnou Brunhildou připravoval odvetný úder proti zrádnému Theudebertovi.
• Válka mezi Neustrií a Burgundskem, bitva u Estampes
V té době by majordomem královského paláce krále Theudericha Berthoald, moudrý a zdrženlivý muž, silný v boji a hluboce věřící v Našeho Pána, jenž záležitosti jemu svěřené vyřizoval v úplné shodě s králem. Ale byl tam u dvora ještě další muž jménem Prothadius, Říman, velmi blízký Brunhildě, která jej jako svého milence jmenovala vévodou vévodství, které držel vévoda Dalmares [též Wandalmar]. A čím více rostl jejich hřích, tím více královna toužila pozvednout jej k hodnosti nejvyšší. Jako součást svého plánu na jeho povznesení žádala troufale a chtivě krále Theudericha, svého synovce, aby nařídil Berthoalda zabít a majordomem královského paláce jmenoval Prothadia.
V té době král Theuderich poslal Berthoalda se třemi sty bojovníky bránit Neustrii, která se nyní nazývá Normandie. Ale když to uslyšel král Chlothar, poslal Merovecha, jednoho ze svých synů, a Landryho, majordoma královského paláce, s mnoha zdatnými muži Neustrii obsadit. Špehové Berthoaldovi oznámili, že nepřátelé přicházejí. Když Berthoald viděl, že nemá dostatek mužů a že nemůže dlouho vzdorovat, aniž by neutrpěl velké a bolestivé ztráty, uprchl do města Orleánsu, jehož biskup sv. Austrenus jej ochotně přijal. A Landry a Merovech přišli za ním i s celou jejich armádou. [Landry] Vyzval Berthoalda, aby vyšli ven a bojovali s ním. Berthoald mu odpověděl: „Jste tak sebejistý, protože máte tak velké množství lidí, a velmi dobře víte, že se mnou jich není tolik, abych vás přemohl. Pokud ale stáhnete své muže, můžeme se oba dohodnout, že se utkáme bez pomoci kohokoliv v boji muže proti muži. Pak vyjdu ven a zkřížím s vámi zbraně.“
Landry však odmítl ten souboj, k němuž jej vyzýval. Berthoald pak řekl: „Nyní se neodvažujete proti mně bojovat, ale nebude to dlouho trvat a přijde král Theuderich, aby bránil tu část svého království, kterou jste obsadili. A jistě váš pán král Chlothar přijde rovněž. A pak až se obě armády srazí, oba se - s vaším dovolením - utkáme v boji zblízka. Pak pocítíte moji zuřivost a já vyzkouším vaši statečnost a mužnost. S tímto návrhem Landry již souhlasil s podmínkou, že ten, kdo by dohodu porušil, by byl falešný a žil by ve věčné hanbě. To se přihodilo na svátek sv. Martina.
Když se král Theuderich dozvěděl, že král Chlothar obsadil část jeho království, vytáhl na den narození Našeho Pána do pole. Když dosáhl Estampes, postavil své lidi do bojové linii na jistém úseku řeky Juine naproti králi Chlotharovi. Ten jim byl připraven čelit a rychle vyrazil do útoku, neboť řeka nebyla v těch místech široká. Boj ale propukl ještě dříve, než se ji všem Chlotharovým lidem podařilo přejít. A když bitva vrcholila a mnoho lidí na obou stranách bylo zabito, pátral Berthoald po bojišti po Landrym, aby s ním bojoval tak, jak se předtím dohodli. Ale Landry, i když jeho výzvu velmi zřetelně slyšel, odmítl bojovat a pomalu ustupoval. Bethoald se pramálo staral o svůj život a bojoval v této bitvě proti těm nejsilnějším nepřátelům, protože věděl, že Brunhilda chce pošpinit jeho čest, odejmout mu úřad a nahradit jej Prothadiem. Raději proto chtěl zemřít čestně na bitevní pláni, než dožít své poslední dny v hanbě. Proto bojoval až příliš důrazně, zatlačoval zpět své nepřátele a zabíjel ty, kteří se ocitli v dosahu jeho meče. A když si takto vedl a postoupil příliš dopředu před své vojáky, tak jej nepřátelé obklopili ze všech stran. A protože jediný muž nemůže vzdorovat mnohým, zabili jej v boji. Nakonec se štěstěna odvrátila od Chlotharových lidí; jeho syn byl v té bitvě zajat. A Landry a Chlothar se obrátili zpět a uprchli, když viděli, že jejich lidé jsou poraženi. A král Theuderich, zvítěziv na bojišti, je pronásledoval až k Paříži a vstoupil do tohoto města.
Nevím kdy, ale o něco později, přišel král Theudebert s králem Chlotharem do Compiegne. Pak nařídili svým armádám, aby se vrátily, aniž by bojovali.
• V devátém roce vlády Theudeberta se mu narodil syn jménem Corbes.


Itálie
• Válka langobardského krále Agilulfa s Římany (603 – 605)
V těch dnech byli Langobardové znesvářeni s Římany z důvodu zajetí královy dcery (roku 601 v Parmě). Z tohoto důvodu vytáhl král Agilulf v měsíci červenci [roku 603] z Mediolana (Miláno) a spolu se Slovany, které mu poslal kagan, král Avarů, ku pomoci oblehl město Cremonu. Dvanáctého dne před záříovými kalendami (21. 8. 603) se jej zmocnil a srovnal se zemí. Podobným způsobem pak napadl Mantovu, a když její hradby prorazil beranidly, vstoupil do ní o záříových idách (13. 9.) Vojákům však udělil výsadu bezpečného návratu do Ravenny. Langobardům vzdala pevnost jménem Vulturina (Valdoria na severním břehu Pádu nedaleko Parmy, resp. pevnost na břehu jezera Como), zatímco z města Brexillus (Bresccillo nebo Bersello, na březích řeky Pádu deset mil od Parmy nedaleko Reggio d'Emilia) vojáci uprchli a odevzdali jej ohni. A když se tyto věci staly, vrátil patricius Smaragdus královu dceru spolu s manželem a dětmi a veškerým majetkem. V devátem měsíci byl pak uzavřen mír až do [prvních] kalend dubnových osmé indikace (1. 4. 605). Dcera krále se vrátila z Ravenny do Parmy, kde velmi brzo zemřela při obtížném porodu. V tom roce Theudepert a Theuderic, králové Franků, bojovali se svým strýcem z otcovy strany Clotarem, přičemž v bojích padlo mnoho tisíc lidí na obou stranách (roku 604).
• Smrt papeže Řehoře
V Římě obleženém Langobardy propukl hladomor a zoufalí Římané nepřátelsky útočili na papeže Řehoře I. Ten však již 12. 3. zemřel, a tak lidé alespoň proklínali jeho památku a obviňovali ho, že promrhal poklady církve. Jeho nástupcem byl zvolen bývalý papežský nuncius v Konstantinopoli Sabinianus a půl roku se čekalo na jeho schválení císařem, aby tento závistník a Řehořův nepřítel mohl oficiálně usednout na papežský stolec (13. 9.) Svůj pontifikát nezačal příliš šťastně – sice se snažil zmírnit nedostatek potravin, ale na rozdíl od Řehoře obilí Římanům nepřiděloval bezplatně, ale prodával ho, za což byl lidmi obviněn ze šmeliny a až do konce svého života stíhán extrémním nepřátelstvím.
• Smrt papeže Řehoře
Pak také ve druhém roce vlády Focasovy, během osmé indikace, odešel ke Kristu blahoslavený papež Řehoř. [Paolus Diaconus se zde opírá o Bedu, takže uvádí chybné datum. Řehoř zemřel v březnu roku 604 v sedmé indikaci, Focas začal svoji vládu koncem roku 602 v šesté indikaci.] Na jeho místo byl apostolicatem (apostolikem) jmenován Savinianus. Byla tehdy tak chladná zima, že téměř všude pomrzla vinná réva. Úroda pak byla mizerná - zčásti ji zničili myši a zčásti choroby. Svět zachvácený hladomorem a sužovaný suchem potom trpěl po odchodu toho velkého vůdce i nedostatkem duchovní potravy a sucho a žízeň útočily i na duše lidí.
Chtěl bych uvést v této mé skromné práci několik věcí z dopisu toho samého blahoslaveného papeže Řehoře, abych ještě zřetelněji ukázal, jak pokorný to byl muž a jak veliká byla jeho nevinnost a svatost. Když byl jednou obviněn císařem Mauriciem a jeho syny, že ve vězení nechal zabít pro peníze jistého biskupa Malchuse, napsal v té věci Savinianovi, svému papežskému nunciovi, který byl v Konstantinopoli, a řekl mu kromě jiného toto: „A je tam ještě jedna věc, o které se můžete krátce zmínit Našemu Nejjasnějšímu Pánu. Já, jeho sluha, bych se nezapletl ani do vraždy Langobarda, jejichž národ nemá ani krále, ani vévody, ani komity, a kteří žijí v krajním zmatku. Protože jsem bohabojný, nepodílel bych se na vraždě kohokoliv. Biskup Malchus nebyl ani ve vězení, ani se mu nedělo žádné příkoří, ale v ten den, kdy hájil svoji věc a byl odsouzen, jej bez mého vědomí vzal notář Bonifatius na večeři do svého domu, kde se k němu choval s veškerou uctivostí než v noci neočekávaně zemřel.“ Hleďme, jak velké byla pokora tohoto muže, který se sám nazýval služebníkem, když byl římským papežem! Jak velká byla jeho nevinnost, když by nechtěl mít podíl ani na vraždě Langobarda, třebaže Langobardé byli nevěřícími, kteří všechno zpustošili!
• Princ Adaloald prohlášen otcovým spoluvládcem
Langobardský král Agilulf prohlásil v milánském cirku svého teprve tříletého syna Adaloalda svým spoluvládcem a na potvrzení tzv. „věčného míru“ ho zasnoubil s dcerou franského krále Theudeberta.
• Princ Adaloald prohlášen otcovým spoluvládcem
Následující léto v měsíci červenci byl v cirku v Mediolanu (Milán) v přítomnosti svého otce krále Agilulfa a vyslanců Theudeperta, krále Franků, pozvednut Adaloald jako král Langobardů. A dcera krále Theudeperta byla zasnoubena s tímto mladým králem a věčný mír byl uzavřen s Franky. [Když Paolus Diaconus uvádí, že Adaloald byl korunován roku 604, tak se pravděpodobně mýlí, protože již v prosinci roku 603 psal papež Řehoř královně Theudelindě, že posílá jisté dary pro krále Adaloalda.]


Římská říše
• Válka s říší perskou, Narsova smrt
Vojenské oddíly věrné císaři Fokovi dosáhli určitého vítězství v Arménii, ale když obléhaly vzbouřeného magistra militum per Orientem Narsa v Edesse (Urfa, Turecko), byly poraženy Peršany, kteří přitáhli od obléhaného pohraničního města Darasu (Dara, Turecko). Nakonec Fokas vyřešil problém s Narsem tak, že jej pod záminkou jednání vylákal do Konstantinopole a zde nechal upálit. Edessa pak zůstala v římských rukou až do roku 609, kdy se jí zmocnili Peršané.
• Arabové v boji poprvé úspěšní[/color]
Arabští kočovníci kmene Šajbán byli někdy v letech 604 – 610 poprvé úspěšní v boji proti pravidelné římské/perské armádě a jejím arabským spojencům.


Perská říše
• Válka s říší římskou
Perský král Chosroes zahájil válku proti Římu právě v té příhodné době, když vzájemné spory mezi příznivci svrženého císaře Mauricia a uzurpátora Phocase přerostly v občanskou válku. Když totiž vrchní velitel ozbrojený římských sil na Východě Narses, jenž snad držel svoji hodnost od té doby, co roku 591 dopomohl Chosroeovi znovu k trůnu, dostal zprávu o vraždě císaře a o změně v čele impéria, vypověděl uchvatiteli poslušnost a za pevnými hradbami Edessy čelil celkem neschopnému generálu Germanovi, veliteli v Darasu. Avšak po vstupu Persie do války se situace změnila a Germanus si uvědomoval, že nemůže bojovat na dvou frontách a porazit zároveň Narsa i Chosroea, jenž čele velké armády vstoupil do římské Mezopotámie. Zanechal tedy obléhání Edessy a obrátil se proti Peršanům, od nichž však utrpěl porážku v bitvě svedené nedaleko Darasu. Sám pak s těžkým zraněním ustoupil do Constantiny, kde však zemřel již 11 dní poté. Ani jeho nástupci eunuchovi Leontiovi se nevedlo lépe, neboť Chosroes jej porazil v bitvě u řeky Arxamua (Arzamon) a zajal velké množství jeho mužů. Phocas nyní Leontia odvolal za neschopnost a nahradil svým synovcem Domentziolem. Proti němu již perský král poslal své generály a sám se vrátil do Ctesiphonu. Válka nyní pokračovala s nepříliš velkou intenzitou, až do roku 605, kdy král do pole opět osobně.
• Válka s říší římskou
Peršané v čele se samotným králem Husravem zahájili roku 604 útok na Mezopotámii, kde zvítězili a nabrali mnoho zajatců, které odvlekli do Persie. Husrav se pak vrátil a svěřil vedení války dvěma generálům, Kárdáríganovi a Šáhrvarázovi. Válka byla vedena zcela běžným perským způsobem. Každoročně perská vojska vpadal do římských provincií, brala zajatce, vzala kde co bylo, obléhala města, pálila vsi, zkrátka byla to řada loupežných tažení. Kárdárígán (to není jméno, ale titul) opanoval Arménii, Malou Asii a došel až na břeh Bosporu proti Konstantinopoli. Až potud vypadala válka jako spravedlivá, proti odpornému tyranu a vrahu císařovu.
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.


Británie
• Anglie má další biskupství
Po Canterbury založil sv. Augustin již druhé biskupství, a to v kentském Rochesteru. Kolem roku 604 byl ustanoven Mellitus biskupem i v dnešním Londýně, středisku Essexu. Jeho tehdejší panovník Saeberht (597 – 614) byl synovcem kentského krále Ethelberta (Aethelberhta) a svému strýci se jako podřizoval.
• Augustinova mise na britské ostrovy
Do velmi tradiční společnosti králů, bojovníků a rolníků na britských ostrovech zasáhl roku 597 cizí prvek – křesťanská církev. Obrácení Angličanů podnítil papež Řehoř Veliký, který, jak se traduje, spatřil v Římě anglické mladíky a prohlásil, že jsou to „nikoli Anglové, nýbrž andělé“ („non Angli, sed angeli“). Řehoř věděl, že kentský král Æthelbert má za královnu franckou křesťanku, a tak první misii, již vedl římský mnich Augustinus, vyslal do Kentu. Æthelbert se zprvu sice zdráhal, brzy však ke křesťanství přistoupil a Augustin založil v Canterbury klášter. Řehoř nesprávně odhadl, nakolik se na ostrově zachoval římskobritský život, a zamýšlel ustavit arcibiskupství se sídly v Londýně a Yorku. Politické realitě však bylo učiněno zadost roku 601, když Augustin dosedl jako první arcibiskup na stolec v Canterbury. Zpočátku se zdálo, že úspěch je rychlý. Roku 604 byl založen stolec v Rochesteru; byli obráceni na víru Východní Sasové a v Londýně pro ně zbudována katedrála zasvěcená sv. Pavlu. V Kentu se mezitím postavilo několik klášterů, jejich kostely byly zbudovány věrně podle římských předloh.
Povrchní konverze krále a jeho dvora byla však základem přinejlepším jen vratkým. Východní Anglové brzy odpadli a svého biskupa vyhnali. Král Východních Anglů Raedwald zůstával vzdor křtu obojaký, neboť Beda uvádí, že souběžně udržoval kostel i pohanskou svatyni.
• Kapitola III.
Jak Augustin udělal biskupem Mellita a Justa; a o jeho skonu
Roku 604 vysvětil britský arcibiskup Augustin dva biskupy, totiž Mellita a Justa [do Británie přijeli roku 601 s druhým poselstvím od papeže Řehoře]. Mellitus měl hlásat slovo Boží v království Východních Sasů, které od Kenťanů odděluje řeka Temže a již sídlí v blízkosti východního moře. Jejich metropolí je město Londýn, ležící na břehu řečené řeky, trhové shromaždiště mnoha národů, které přicházejí po moři i po souši. V tom čase kraloval tomu národu Sæberth [604 - 616], synovec Æthelberhtův ze sestry Riculy, podřízený ovšem Æthelberhtově pravomoci, protože ten - jak bylo výše řečeno - vládl všem národům Anglů až k břehům řeky Humber. Když tedy i království Východních Sasů přijalo slovo pravdy hlásané Mellitem, postavil král Æthelberht v Londýně kostel svatého apoštola Pavla, při němž sídlil biskup Mellitus a po něm i jeho nástupci.
Justa vysvětil Augustin biskupem Kentu, ve městě, kterému národ Anglů podle jeho bývalého bývalého předáka jménem Hrof říká Hrofeæscæstrae [Hrofi civitas, Rochester]. Od Canterbury je vzdáleno skoro 24 mil západním směrem a král Æthelberht v něm postavil kostel blaženého apoštola Ondřeje: věnoval také biskupům obou těchto kostelů četné dary, stejně jako v Canterbury. Později k nim připojil i pozemkové držby, aby je užívali příslušníci biskupovy domácnosti. (®605)

Rok 605

Franská říše
• Nespokojenost s královnou Brunhildou
Burgundská královna Brunhilda a její vnuk král Theuderich II. ve snaze posílit centrální panovnickou moc a zkrotit šlechtu prosazovali dodůležitých funkcí příslušníky galorománské senátorské aristokracie, což se samozřejmě čistokrevným Frankům nelíbilo. Svoji nespokojenost daly tyto germánské kruhy zřetelně najevo v okamžiku, kdy Brunhilda jmenovala burgundským majordomem Galoromána Protadia. Hodnostář si své funkce dlouho neužil a roku 605/606 byl zavražděn alamanským vévodou Uncelanem. Brunhilda však neviděla důvod na své politice cokoliv měnit a Protadia ve funkci nahradila opět Románem Claudiem.
• Prothadius se konečně dočkal majordomátu
V desátém roce vlády Theudericha se stal podle králova příkazu a na základě požadavků Brunhildy majordomem královského paláce Prothadius, o němž jsme již mluvili výše (604). Byl to moudrý muž, dobrý politik, ale chtivý a nade všechno chamtivý. Aby naplnil královu pokladnici a sám se obohatil, utlačoval lidi, zvláště pak ty, co byli bohatí. Utiskoval ty největší a nejvznešenější burgundské magnáty a bral si všechno od nich násilím, a to bez příčiny. Chtěl je všechny potupit a tak zadupat, aby žádný z nich mu nemohl udělat nic špatného anebo odstranit jej z úřadu, který zastával. Proto nemohl najít žádného mocného muže, který by s ním mluvil zdvořile nebo který by mu projevil nějakou lásku či náklonnost.
• Burgundsko a Austrasie na pokraji války
Theuderichovi se definitivně podařilo zlomit odpor svého bratrance neustrijského krále Chlothara II. a okupovat jeho hlavní město Paříž. Theuderichův bratr austrasijský král Theudebert II. jej však vojensky nepodpořil, protože měl s Neustrií uzavřenou mírovou smlouvu a s Burgundskem spory o hranice. To na burgundském dvoře v Chalon–sur–Saône chápali jako zradu a vztahy mezi Chalon a konkurenčními austrasijskými Metami se zhoršily natolik, že hrozily přerůst v otevřenou válku – dokonce i královna že Brunhilda vyzývala svého vnuka Theudericha, aby podnikl odvetnou akci. Třebaže se válečnému střetu tento rok ještě podařilo zabránit, hledal si Theudebert spojence a kromě Chlothara je našel i v hispánských Vizigótech a italských Langobardech.
• Burgundsko a Austrasie na pokraji války
Ale bezbožná Brunhilda dosud nezapomněla, jak jí její vnuk král Theudebert poslal pryč a vykázal nejenom ze své blízkosti, ale i ze své země, a plánovala pomstu. Poradila králi Theuderichovi, aby žádal po svém bratru Theudebertovi poklady jejich otce, které si vzal, a zařídila to tak, aby uvěřil, že je synem nějakého zahradníka a ne krále Childeberta a že proto neměl zdědit království. A Prothadius mu doporučoval dbát rad Brunhildy, jeho babičky. Král Theuderich se nakonec podvolil její zlobě, svolal armádu a vyrazil proti svému bratru. Utábořil se u vsi nazývané Quierzy a nazítří navrhoval boj proti králi Theudebertovi, který byl nedaleko se silnou družinou bojovníků ze svého království. Baroni a přední lidi jeho armády mu doporučovali smířit se se svým bratrem a nerozbít vztahy bratrské oddanosti pro pouhou zlou nenasytnost.
Ale Prothadius byl proti těm, kteří chtěli zachovat mír, a říkal, že není vhodné uzavírat mír takto jednoduše. Všichni baroni tak zřetelně viděli, že je proti jejich plánu a proti tomu, co je dobré pro království. Začali tedy tvrdit, že by bylo lepší, kdyby zemřel a nevystavovat celou armádu nebezpečí. Král, který vyšel ze svého stanu, aby si prohlédl svoji armádu, uslyšel zvěsti, že baroni chtějí zabít Prothadia. Aby zkřížil jejich plány a zabránil jim ublížit mu, zadržel své lidi násilím. Pak k sobě povolal jistého bojovníka a řekl mu, aby šel k baronům a zakázal jim královým jménem vztáhnout ruce na Prothadia nebo mu jakkoli ublížit. Bojovník, jemuž dal tento příkaz a jehož jméno bylo Uncelinus, šel k baronům a řekl jim pravý opak toho, co mu král sdělil. Ti byli všichni připraveni čin vykonat a obklopili králův stan, kde Prothadius hrál kostky s lékařem, jehož jméno bylo Petr. Pak Uncelinus řekl: „Král nařizuje, aby Prothadius, rušitel míru, byl zabit.“ Po těchto slovech všichni vběhli do stanu a zabili toho nepřítele míru a dohody. Pak šli za králem, upokojili jeho srdce a přiměli ho k mírové dohodě. Pak rozpustili své armády a každý se vrátil do své země.
• Burgundským majordomem je Claudius
Po smrti Prothadiově byl majordomem královského paláce podobně jako jeho předchůdce Říman, jehož jméno bylo Claudius. Byl to moudrý, věrný a výmluvný muž, ke všem příjemný a přívětivý, velmi předvídavý, ale kromobyčejně otylý. Udržoval poklidné vztahy snad s každým člověkem, a třebaže takový byl od přirozenosti, musel se mít na pozoru, aby se mu nestalo to, co jeho předchůdci.
• V devátém roce vlády Theudeberta se mu narodil syn jménem Corbes.

Itálie
• Válka langobardského krále Agilulfa s Římany (603 – 605)
V těch dnech byli Langobardové znesvářeni s Římany z důvodu zajetí královy dcery (roku 601 v Parmě). Z tohoto důvodu vytáhl král Agilulf v měsíci červenci [roku 603] z Mediolana (Miláno) a spolu se Slovany, které mu poslal kagan, král Avarů, ku pomoci, oblehl město Cremonu. Dvanáctého dne před záříovými kalendami (21. 8. 603) se jej zmocnil a srovnal se zemí. Podobným způsobem pak napadl Mantovu, a když její hradby prorazil beranidly, vstoupil do ní o záříových idách (13. 9.) Vojákům však udělil výsadu bezpečného návratu do Ravenny. Langobardům vzdala pevnost jménem Vulturina (Valdoria na severním břehu Pádu nedaleko Parmy, resp. pevnost na břehu jezera Como), zatímco z města Brexillus (Bresccillo nebo Bersello, na březích řeky Pádu deset mil od Parmy nedaleko Reggio d'Emilia) vojáci uprchli a odevzdali jej ohni. A když se tyto věci staly, vrátil patricius Smaragdus královu dceru spolu s manželem a dětmi a veškerým majetkem. V devátem měsíci byl pak uzavřen mír až do [prvních] kalend dubnových osmé indikace (1. 4. 605). Dcera krále se vrátila z Ravenny do Parmy, kde velmi brzo zemřela při obtížném porodu. V tom roce Theudepert a Theuderic, králové Franků, bojovali se svým strýcem z otcovy strany Clotharem, přičemž v bojích padlo mnoho tisíc lidí na obou stranách (roku 604).
...
V tu samou dobu bojovali Frankové se Sasy a došlo k velkému krveprolití na obou stranách. Rovněž v Ticinu (Pavie) byl zasažen bleskem Petr, sbormistr chrámu sv. apoštola Petra. Jako zpěvák vyučoval sborové zpěváky a mladší kleriky hudbě a dirigoval jejich zpěv při bohoslužbách. Svého času se těšila toto místo velké důstojnosti a bylo spojeno s mnoha prebendami.
• Mír mezi Pavií a Ravennou
Později v následujícím měsíci listopadu uzavřel král Agilulf s patriciem Smaragdem mír na jeden rok a přijal od Římanů dvanáct tisíc solidů. Města v Toskánsku Balneus Regis (tj. „Královy lázně“, Bagnarea) and Urbs Vetus (Orvieto) byla obsazena Langobardy [asi v dubnu roku 605, tj. ještě před uzavřením míru]. Pak rovněž v měsíci dubnu a květnu se na nebi objevila hvězda, která se nazývá kometa. Poté král Agilulf uzavřel mír s Římany na tři roky [607 – 610].


Římská říše
• Zprávy z východní fronty
Peršané oblehli klíčovou římskou pohraniční pevnost Daras (Dara, Turecko) a po patnácti měsících ji dobyli.
• Kolem roku 605 přišel na svět významný arabský vojevůdce a pozdější chalífa Muávija ibn Sufján.


Perská říše
• Válka s říší římskou
Po svém vítězství nad Římany pod Germanem u Darasu a pod Leontiem a řeky Arxamus (Arzamon) roku 603 předal král Chosroes velení svým generálům a opustil západní frontu. Válka nyní pokračovala s nepříliš velkou intenzitou až do roku 605, kdy se král na bojišti opět objevil osobně a oblehl strategicky důležitou římskou pevnost Daras, tak důležitou pro obranu celé římské Mezopotámie. Po devíti měsících bojů pak její posádka kapitulovala.
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.


Británie
• Smrt sv. Augustina
Dne 20. 5. zemřel sv. Augustin (Austin) z Canterbury.
• Kapitola III.
Jak Augustin udělal biskupem Mellita a Justa; a o jeho skonu
(¬604) Poté co Bohu milý otec Augustin zemřel, bylo jeho tělo pochováno venku u kostela apoštolů Petra a Pavla, o němž jsme se již dříve zmínili: kostel totiž nebyl ještě ani dostavěn, ani vysvěcen. Avšak brzo po jeho vysvěcení přenesli jeho tělo dovnitř a důstojně je pohřbili v jeho severní kapli. Tam byla také do hrobu uložena těla všech následujících arcibiskupů, jen kromě dvou, totiž Theodora a Berhtwolda: jejich těla byla pohřbena přímo v kostele, protože řečená kaple jich už více pojmout nemohla. Tato kaple má téměř ve svém středu oltář, vysvěcený k poctě blahoslaveného papeže Řehoře, u něhož každou soboru místní kněz slouží slavnostní mše. Na náhrobku biskupa Augustina stojí epitaf tohoto znění:
„Zde odpočívá pan Augustin, první canterburský arcibiskup, jehož kdysi vyslal v tato místa blahoslavený Řehoř, biskup města Říma, a jehož Bůh nadal mocí činit zázraky; od pohanských modloslužeb přivedl k víře v Krista krále Æthelberhta a jeho lid, a když se v míru naplnily jeho dny, zemřel 26. května, za vlády téhož krále.“
• Kapitola IV.
Jak Vavřinec se svými spolubiskupy napomenul Iry, aby zachovávali jednotu církve, zvláště při svěcení Velikonočních svátků a jak Mellitus odešel do Říma
Po Augustinovi nastoupil na biskupský stolec Vavřinec, kterého ještě za svého života vysvětil Augustin proto, aby se zatím málo upevněné poměry v církevní obci nezačaly hroutit, kdyby po jeho smrti zůstaly třeba jen na chvíli bez pastýře. Tím opatřením následoval Augustin i příkladu prvního církevního pastýře, tedy nejblahoslavenějšího knížete apoštolů Petra, o němž se vypravuje, že po založení církevní obce v Římě ustanovil Klementa svým pomocníkem v evangelickém díle a současně i svým nástupcem.
Když Vavřinec dosáhl hodnosti arcibiskupa, staral se jak hojnými slovy svatých exhortací, tak stálými příklady milosrdných skutků s převelikým úsilím o to, aby základy církve, položené s takovou ušlechtilostí, byly rozšiřovány a úspěšně vedeny k žádoucímu vrcholu. Pečoval ostatně nejen o novou, u Anglů založenou církevní obec, ale věnoval rovněž velké pastýřské úsilí církvi starých obyvatel Británie, jakož i národu Irů, kteří žijí v Irsku (Hibernia), na ostrově v těsné blízkosti Británie. Poznal však, že život a víra Irů v jejich vlasti, a stejně i Britů přímo v Británii, není v mnoha ohledech v souladu s církevními pravidly. Shledal, že zvláště velikonoční svátky neslaví v náležitém čase, protože se domnívají, že den vzkříšení Páně se má oslavovat mezi čtrnáctým a dvacátým dnem měsíce - jak jsme se již výše dověděli. Proto jim napsal společně se svými spolubiskupy exhortační list. Zapřísahal je a žádal, aby dodržovali jednotu míru a katolického učení s tou církví Krista, která je rozšířena po celém světě…
Týž biskup Vavřinec spolu se svými spolubiskupy poslal také britským kněžím listy, důstojné jeho postavení, kterými je chtěl utvrdit v jednotě katolické víry. Ještě dnes je však patrné, jak málo tím dokázal.


Rok 606


Franská říše
• Aféra krále Theudericha s vizigótskou princeznou Herminbergou
V říši se schyluje k občanské válce mezi austrasijským králem Theudebertem II. a jeho nevlastním bratrem burgundským králem Theuderichem II. Theudebert je sice vojensky slabší, může se však opřít o italské Langobardy a o svého bratrance neustrijského krále Chlothara, s nímž má podepsanou mírovou smlouvu od roku 600.
Rouk 606 uzavřel král Theuderich spojenectví s hispánskými Vizigóty a oženil se s dcerou krále Wittericha Herminbergou. Se svojí novomanželkou však asi příliš spokojen nebyl, protože již roku 607 ji poslal „nedotčenou“ zpět jejímu otci. Věno, které tehdy žena přinášela muži, si však negentlemansky ponechal.
• Formování protiburgundské koalice
V té době poslal král Theuderich vyslance ke králi Bertriciovi [Vittericovi], králi Hispánie. Těmi posly byli Aridius, arcibiskup lyonský, a Rocco a Eborinus, dva muži z vyšší palácové šlechty. Vyslanci jej požádali, aby mu poslal svoji dceru, a zavázali se přísahou, že bude prohlášena královnou pro všechny dny jejího života. Král Bertricius byl velmi šťastný, když mu učinili tuto nabídku, a dal svoji dceru těmto poslům spolu s velkým množstvím peněz a šperků.
Král Theuderich tím byl velmi potěšený, přijal ji s radostí a zpočátku ji velmi miloval. Ale bezbožná Brunhilda jej očaroval, takže lásku k ní již déle necítil. Ale ďábel udělal ještě více, když přiměl krále k tomu, aby jí vzal peníze a šperky a poslal ji zpět do Hispánie - jméno té ženy bylo Mauberga. Krále Bertricia velmi rozhněvalo, že jeho dcera byla odmítnuta, a proto poslal zprávu králi Chlotharovi, a vzkázal mu, že chce pomstít křivdu, které se na něm král Theuderich dopustil, a odčinit hanbu, které se dostalo jeho dceři, a proto by chtěl s ním navázat spojenectví. A král Chlothar s tím ochotně souhlasil. Pak poslali ty samé posly ke králi Theudebertovi, aby zjistili, zda by jejich záměry podpořil. A ten jim odpověděl, že s radostí půjde s nimi. Pak poslali vyslance k langobardskému králi Agilulfovi, aby zjistili, zda by se k nim nepřipojil jako čtvrtý při společném útoku proti králi Theuderichovi, jehož cílem by bylo vzít mu království i život. Když král Theuderich uslyšel, že tito se čtyři králové spikli proti němu, velmi se rozhněval. A poslové velmi spokojení s prací, kterou vykonali, se vrátili ke králi Hispánie jejich pánu.
• Králi Neustrie Chlotharovi II. se narodil slabomyslný syn Charibert II., rodina jeho burgundského protivníka Theudericha se rozrostla o nelegitimního syna Sigiberta II.


Římská říše
• Zprávy z východní fronty
Po patnáctiměsíčním obléhání dobyli Peršané klíčovou římskou pohraniční pevnost Daras (Dara, Turecko), její vojenskou posádku zmasakrovali a civilní obyvatelstvo deportovali. Synovec císaře Foky Domentziolos nebyl schopen zabránit ani pádu Edessy (Urfa, Turecko) a průniku nepřítele do Sýrie.


Perská říše
• Válka s říší římskou
Po svém vítězství nad římským vojskem pod Germanem u města Darasu a pod Leontiem u řeky Arxamus (Arzamon) roku 603 předal král Chosroes velení svým generálům a opustil západní frontu. Válka nyní pokračovala s nepříliš velkou intenzitou až do roku 605, kdy se král objevil na bojišti opět osobně, aby oblehl Daras, pevnost tak důležitou pro obranu celé římské Mezopotámie. Když jej pak po devíti měsících donutil ke kapitulaci, uštědřil tak těžkou ránu prestiži Říma. Pak už se na Římany valila jedna pohroma za druhou, když se Chosores roku 606 zmocnil Tur Abdinu („kopcovitý kraj na východě jižního Turecka“ mezi Mardinem a Cizre), Hesen–Cephasu, Mardinu, Capher–tuty a Amidy. (®607)
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v té době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.


Itálie
• Úmrtí papeže Sabiniana
V období hladových bouří zemřel dne 22. 2. v Římě nenáviděný papež Sabinianus. Nelze říci, zda jeho smrt byla násilná nebo přirozená, faktem však je, že jeho mrtvola musela být vezena z Lateránu do chrámu sv. Petra oklikou. Po Sabinianově smrti byl apoštolský stolec jeden rok neobsazený, dokud císař Fokas nepotvrdil jeho nástupcem Bonifáce III.
• Změny na biskupských stolcích
V těch dnech byl po úmrtí patriarchy Severa (586 – 606) ustanoven patriachou ve staré Aquilcii se souhlasem krále a vévody Gisulfa opat Jan. [Kronika patriarchů z Nové Aquileie dává mezi Severa a Jana ještě Marciana, jenž prý držel úřad po tři roky jeden měsíc a pět dnů.] V Gradusu (Grado) byl Římany biskupem ustanoven Candidianus (606 – 612). A znovu se objevila v měsících listopadu a prosinci kometa. A když Candidianus také zemřel, byl biskupy podřízenými Římanům biskupem v Gradusu ustanoven představený jeho notářů (primicerius notariorum) Epiphanius (612 – 613). A od té doby byli patriarchové dva.
[K dělení patriarchátu došlo v rámci sporu o Tři kapitoly, kdy se schismatičtí biskupové uchýlili pod ochranu Langobardů. V textu zmíněný patriarcha Jan si králi Agilulfovi stěžoval na pronásledování Řeků a tvrdil, že tři istrijští biskupové byli odvlečeni císařskými vojáky a přinuceni uzavřít církevní společenství s Candidianem v Gradu. Krále pak žádal, aby nyní, když tento nehodný muž bude muset podstoupit muka pekelná, zabránil ustanovení nového patriarchy v Gradu. Ale král v té věci nic nepodnikl a tamním patriarchou se stal Fortunatus. Ten však byl ve svém srdci schismatik, takže shromáždil církevní poklady a prchl s nimi na pevninu, kde se ujal patriarchátu aquilejského. A protože žádat Langobardy o navrácení pokladu bylo celkem zbytečné, poslal císař Heraclius do Grada velkou sumu peněz, aby pravověrným nahradil onu ztrátu.
• Langobardé navázali přímé diplomatické styky s Konstantinoplí
Někdy v té době (roku ?) poslal krále Agilulf svého tajemníka Stabliciana do Konstantinopole k císaři Focasovi, a když se vrátil s vyslanci císařovými, mír byl uzavřen na jeden rok. A vyslanci odevzdali králi Agilulfovi císařovy dary. [Toto je první známý případ, kdy Langobardé vyjednávali přímo s Konstantinopolí. Příměři až dosud vždy uzavírali s ravennským exarchou.]
• Císař daroval papeži Pantheon
Roku 606/609/610 daroval imperátor Focas papeži Bonifácovi římský Pantheon, který byl přeměněn v kostel a zasvěcen Panně Marii a všem sv. Mučedníkům.
• Císař je papežům příznivě nakloněn
Focas pak, jak jsem již vyložil, uzurpoval vládu nad Římany a po smrti Mauricia a jeho synů vládl po dobu osmi let. Třebaže církev konstantinopolská požadovala, aby byla první mezi všemi církvemi, tak na žádost papeže Bonifáce (Bonifáce III.) ustanovil, že římská stolice a římská apoštolská církev mají stát v čele všech (roku 606/607). Na zakládě žádosti jiného papeže Bonifáce (Bonifáce IV., 607 – 615) pak svolil, aby ve starém chrámu, jenž se nazývá Pantheon, poté co všechny nečistoty modloslužebníků budou odstraněny, vznikl kostel vždy blahoslavené Panny Marie a všech Mučedníků, a tak aby tam, kde se dříve neuctívali všichni bohové, ale naopak ďáblové, byl pomník všech svatých.

Rok 607

Franská říše
• Aféra krále Theudericha s vizigótskou princeznou Herminbergou
V říši se schyluje k občanské válce mezi austrasijským králem Theudebertem II. a jeho nevlastním bratrem burgundským králem Theuderichem II. Theudebert je sice vojensky slabší, může se však opřít o italské Langobardy a o svého bratrance neustrijského krále Chlothara, s nímž má podepsanou mírovou smlouvu od roku 600.
Roku 606 uzavřel král Theuderich spojenectví s hispánskými Vizigóty a oženil se s dcerou krále Wittericha Herminbergou. Se svojí novomanželkou však asi příliš spokojen nebyl, protože již roku 607 ji poslal „nedotčenou“ zpět jejímu otci. Věno, které tehdy žena přinášela muži, si však negentlemansky ponechal.
• Formování protiburgundské koalice
V té době poslal král Theuderich vyslance ke králi Bertriciovi [Vittericovi], králi Hispánie. Těmi posly byli Aridius, arcibiskup lyonský, a Rocco a Eborinus, dva muži z vyšší palácové šlechty. Vyslanci jej požádali, aby mu poslal svoji dceru, a zavázali se přísahou, že bude prohlášena královnou pro všechny dny jejího života. Král Bertricius byl velmi šťastný, když mu učinili tuto nabídku, a dal svoji dceru těmto poslům spolu s velkým množstvím peněz a šperků.
Král Theuderich tím byl velmi potěšený, přijal ji s radostí a zpočátku ji velmi miloval. Ale bezbožná Brunhilda jej očaroval, takže lásku k ní již déle necítil. Ale ďábel udělal ještě více, když přiměl krále k tomu, aby jí vzal peníze a šperky a poslal ji zpět do Hispánie - jméno té ženy bylo Mauberga. Krále Bertricia velmi rozhněvalo, že jeho dcera byla odmítnuta, a proto poslal zprávu králi Chlotharovi, a vzkázal mu, že chce pomstít křivdu, které se na něm král Theuderich dopustil, a odčinit hanbu, které se dostalo jeho dceři, a proto by chtěl s ním navázat spojenectví. A král Chlothar s tím ochotně souhlasil. Pak poslali ty samé posly ke králi Theudebertovi, aby zjistili, zda by jejich záměry podpořil. A ten jim odpověděl, že s radostí půjde s nimi. Pak poslali vyslance k langobardskému králi Agilulfovi, aby zjistili, zda by se k nim nepřipojil jako čtvrtý při společném útoku proti králi Theuderichovi, jehož cílem by bylo vzít mu království i život. Když král Theuderich uslyšel, že tito se čtyři králové spikli proti němu, velmi se rozhněval. A poslové velmi spokojení s prací, kterou vykonali, se vrátili ke králi Hispánie, jejich pánu.
• Královna Brunhilda trestá Uncelana
Theuderichova babička královna Brunhilda se s opozičními šlechtici příliš nepáře: roku 607/608 potrestala utětím nohy vraha svého galorománského majordoma Protadia alamanského vévodu Uncelana.
• Královna Brunhilda trestá nejenom Uncelina
Ve dvanáctém roce Theudrichovy vlády Uncelinus, jenž zavinil Prothadiovu smrt (605), se nebyl schopen ochránit před spiknutím Brunhildy, která mu nechala useknout jednu nohu a zabavit veškerý majetek, takže se ocitl v naprosté bídě. Volfus, další bohatý člověk, byl zabit na králův příkaz s tichým souhlasem Brunhildným ve městě zvaném Faverny, protože schvaloval vraždu Prothadiovu.
• Souložnice porodila králi Theuderichovi syna, jenž byl pojmenován Meroveus. Z křtitelnice byl pozvednut králem Chlotharem.
• Král Theuderich povolal z exilu Desideria, biskupa města Vienny, ale pak na doporučení Brunhildy a Aridia, arcibiskupa lyonského, jej nechal ukamenovat


Itálie
• Na papežský stolec Bonifatius
Po smrti papeže Sabiniana v únoru minulého roku potvrdil císař Fokas jeho nástupcem na římském biskupském stolci bývalého papežského nuncia v Konstantinopoli Bonifáce III., původem Řeka, syna Jana Kataaudioka. O jeho krátkém pontifikátu – vysvěcen 19. 2., zemřel již 10. 10./12. 11. – nemáme prakticky žádné zprávy; snad jen to, že císař ukončil dlouholetý spor o církevní primát vydáním dekretu, v němž jej uznal hlavou křesťanstva.
• Langobardský král Agilulf se zapojil do protiburgundské koalice
[O pár let později (roku 607) vytvořil král Agilulf spojenectví s Teudepertem, stejně jako s Clotharem z Neustrie a Witterichem, králem Vizigótů, zaměřené proti Theudericovi z Burgundska...]
• Mír mezi Pavií a Ravennou prodloužen o tři roky
...Poté král Agilulf uzavřel mír s Římany na tři roky [někdy v letech 607 – 610].
• Císař je papežům příznivě nakloněn
Focas pak, jak jsem již vyložil, uzurpoval vládu nad Římany a po smrti Mauricia a jeho synů vládl po dobu osmi let. Třebaže církev konstantinopolská požadovala, aby byla první mezi všemi církvemi, tak na žádost papeže Bonifáce (Bonifáce III.) ustanovil, že římská stolice a římská apoštolská církev mají stát v čele všech (roku 606/607). Na zakládě žádosti jiného papeže Bonifáce (Bonifáce IV., 607 – 615) pak svolil, aby ve starém chrámu, jenž se nazývá Pantheon, poté co všechny nečistoty modloslužebníků budou odstraněny, vznikl kostel vždy blahoslavené Panny Marie a všech Mučedníků, a tak aby tam, kde se dříve neuctívali všichni bohové, ale naopak ďáblové, byl pomník všech svatých.


Římská říše
• Válka s Peršany
(¬606) Situace na východní frontě je katastrofální – Peršané se zmocnili Harranu (Carrhae), Ras–el–ainu (Resainy) a Edessy, hlavního města římské provincie Osroény. Příštího roku se vydají do Sýrie. (®608)


Perská říše
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.

Hispánie
• Dynastický sňatek mezi Vizigóty a Franky
Roku 607 požádal vládce Burgundska franský král Theuderich II. vizigótského krále Vittericha o ruku jeho dcery Ermenbergy a přísahal, že ji nikdy neodvrhne. Dívka přišla až do Chalôns-sur-Saône, ale Theuderichova babička Brunhilda, která byla rovněž Vizigótkou (dcerou krále Athanagilda a starší sestrou princezny Galswinthy), a jeho sestra Teudila se proti ní postavili, takže z manželství sešlo.
Protože Ermenbergu vrátili do Hispánie bez darů, Vitterich se velmi rozhněval a podepsal mírovou smlouvu s Chlotharem II. a Theudebertem II. z Austrasie, k nimž se ještě přidal langobardský král Agilulf, vládce Itálie, aby společně napadli a sesadili Theudericha. Toto spojenectví však ztroskotalo a Vizigóti se poučili, protože už nikdy neuzavřeli dynastický sňatek s Franky.

Rok 608

Římská říše
• Herakleiova vzpoura proti císaři Fokovi, Peršané útočí
Císař Fokas postupoval proti opozici neobyčejně tvrdě – své nepřátele trestal nejčastěji upálením – a dokonce i posměváčky, kteří si v cirku dobírali jeho opilství, nechával zašít do pytle a utopit v moři. Jeho tyranie byla nakonec tak nesnesitelná, že konstantinopolští senátoři riskujíce své životy ve srozumění s velitelem císařské grady (excubitores) Priskem napsali kartaginskému exarchovi Herakleiovi staršímu dopis, v němž ho vyzvali, aby zasáhl a Foku svrhl. Herakleios byl starý generál a osobní přítel císaře Maurikia a do své funkce exarchy nastoupil nejspíše někdy v letech 598 – 599 po smrti svého předchůdce Gennadia, aby severoafrické provincie spravoval spolu se svým bratrem Řehořem. V té době byla jak jeho manželka, tak budoucí snacha Fabie (snoubenka jeho syna Herakleia mladšího) v Konstantinopoli, a snad i ve spojení se spiklenci. Tento muž byl tedy nyní jedinou nadějí konstantinopolské opozice. Staří generálové císaře Maurikia (Komentiolos, Petr, Theodor, Filippikos) byli mrtvi, východní armádu ovládali císařovi příbuzní (dva jeho bratři a synovec Dometziolos) a v Ravenně panoval loajální exarcha Smaragdus. Herakleios nakonec Fokovi vypověděl poslušnost, zastavil dodávky severoafrického obilí do Konstantinopole, které ročně činily 60 naložených lodí, a svého synovce Niketase vyslal přes Libyi do Egypta s úkolem zmocnit se této bohaté a důležité provincie a pak pokračovat na Konstantinopol.
Peršané se mezitím přiblížili k hranicím Sýrie. Císař Fokas považoval nespokojené Židy za pátou kolonu nepřítele, a proto nařídil jejich nucené křty. V syrské Antiochii (Antakya, Turecko) se však Židé vzbouřili a zlynčovali místního patriarchu Anastasia II. (přežil). Potlačením rebelie byl pověřen důstojník excubitores (císařské gardy) Bonosos, který stáhl poslední bojeschopné útvary z východní fronty, obranou hranic pověřil nespolehlivé místní cirkové démy a vyrazil proti Antiochii, aby zde zmasakroval na deset tisíc lidí a povstání potlačil. Pak spěchal do Egypta proti Niketasovi, který se mezitím zmocnil Alexandrie a postupoval dále na západ. V bitvě jej porazil, ale pak se po nějakou dobu válčilo nerozhodně – obě armády sváděly regulérní bitvy, obléhaly města a dopouštěly se obdobných krutostí. Občanské války využily i různé místní skupiny, které se přidaly na jednu nebo druhou stranu, a vyřizovaly si účty se svými protivníky, přičemž obdobné násilnosti propukly po Bonosově odchodu i v Sýrii a Palestině.
Peršané nyní zaútočili do odkrytého prostoru, východní fronta se prakticky zhroutila a v rukou nepřítele se ocitly všechny klíčové římské pohraniční pevnosti, obsazena byla Mezopotámie a kapadocká Kaisareia (Kayseri, Turecko), roku 609 kapitulovala Edessa (Urfa, Turecko), ztracena byla Arménie i s hlavním městem Theodosiopolí (Erzerum, Turecko), přičemž perský vojevůdce Šáhem se dokonce přišel demonstrativně ukázat na břeh Marmanského moře naproti Konstantinopoli.


Perská říše
• Válka s říší římskou
Po dobytí Harranu (Carrhae), Ras–el–ainu (Resainy) a Edessy, hlavního města římské provincie Osroény, se perská armáda vydala roku 608 přes Eufrat Sýrie a plenila na jeho pravém břehu. Maximálně do roku 609 se stala pánem Mabogu (Hierapolis), Kenneserinu a Berrhoe (Aleppo). (®609)
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.


Itálie
• Bonifáce nahradil Bonifác
Po smrti papeže Bonifáce III. nastoupil dne 25. 8./15. 9. na římský biskupský stolec Bonifác IV. původem z pannonské Valérie, Doba jeho pontifikátu byla poznamenána hladomorem, epidemiemi moru, útoky Langobardů a přírodními katastrofami; Řím pomalu propadá zkáze. Nový náměstek Kristův udržoval dobré vztahy s císařem Fokou – na jeho počest vztyčil tohoto roku sloup – i s Fokovým nástupcem Herakleiem.
• Mír mezi Pavií a Ravennou prodloužen o tři roky
...Poté [langobardský] král Agilulf uzavřel mír s Římany na tři roky [někdy v letech 607 – 610].


Franská říše
• Královna Brunhilda trestá Uncelana
Babička burgundského krále Theudericha II. královna Brunhilda se s opozičními šlechtici příliš nepáře: roku 607/608 potrestala utětím nohy vraha svého galorománského majordoma Protadia alamanského vévodu Uncelana.
• Královna Brunhilda trestá nejenom Uncelina
Ve dvanáctém roce Theudrichovy vlády Uncelinus, jenž zavinil Prothadiovu smrt (605), se nebyl schopen ochránit před spiknutím Brunhildy, která mu nechala useknout jednu nohu a zabavit veškerý majetek, takže se ocitl v naprosté bídě. Volfus, další bohatý člověk, byl zabit na králův příkaz s tichým souhlasem Brunhildným ve městě zvaném Faverny, protože schvaloval vraždu Prothadiovu.
• Na svět přichází poslední významný král z rodu Merovejců
Kolem roku 608 se neustrijskému panovníkovi Chlotharovi II. a jeho manželce Berthetrudě narodil mladší syn Dagobert. Na královském dvoře vyrůstal se syny šlechtice Authachara, z nichž nejmladší Audoin (Dido) byl i stejného věku. Přátelské vztahy s těmito šlechtickými kruhy se pro něj ukázaly jako velmi cenné, jakmile po smrti svého otce sám nastoupil na trůn.
• Souložnice porodila králi Theuderichovi syna, jenž byl pojmenován Meroveus. Z křtitelnice byl pozvednut králem Chlotharem
• Král Theuderich povolal z exilu Desideria, biskupa města Vienny, ale pak na doporučení Brunhildy a Aridia, arcibiskupa lyonského, jej nechal ukamenovat .


Rok 609


Franská říše
• Jednání na falci Selz
Napětí mezi austrasijským králem Theudebertem II. a burgundským králem Theuderichem II. graduje a hrozí přerůst v občanskou válku. Oba panovníci se však rozhodli vyřešit územní spory prozatím ještě jednáním a sejít se roku 609/610 na alsaské falci Selz. Theudebert se však objevil s vojskem a silou si na nevlastním bratrovi vynutil vydání nejen tradičních austrasijských území Alsaska, Champagne a durynského Švýcarska včetně měst Toul, Troyes, moselského Saintes a Thurgau (Zülpichu), ale i Burgundy dobytého neustrijského hlavního města Paříže. Theuderich a jeho babička královna Brunhilda rozhodně nepovažovali celou záležitost za uzavřenou a připravovali odvetu.
• Jednání na falci Seltz
Král Theudebert ve snaze vzít si jistou zemi jeho bratra krále Theudericha a podrobit si jej poslal v patnáctém roce jeho vlády (606/610) proti němu armádu. Ale podle rad nějakých dobrých lidí, kteří se pokoušeli ustavit mír mezi bratry, bylo dohodnuto mírové jednání na místě zvaném Saloise (Seltz). Tam souhlasili s tím, že jistého dne přijdou pouze s malou družinou těch nejdůležitějších a nejmoudřejších baronů za účelem rychlé dohody. Král Theuderich si přivedl pouze deset tisíc lidí, kdežto král Theudebert přivedl až příliš velkou skupinu baronů a dalších lidí s úmyslem rozbít mír a shodu, pokud by bratr neustoupil jeho vůli. Král Theuderich byl ve velkých obavách, když viděl, jak mnoho lidí se bratr přivedl, a proto souhlasil s mírem za bratrových podmínek, aniž měl dobrou vůli. A tak dohoda byla podepsána a král Theudebert přijal kraje Torene [Thurgovia] a Champagne, aby je držel i se vší půdou a příjmy jako své vlastní navždy. A pak odjeli, chválíce každý Boha, ve zjevné přízni a lásce. Ty ale nebyly v jejich srdcích.
• Vpád Alamanů
V tom roce napadli Germáni zemi Venetů [správně kraj Avenches ve Švýcarsku]. V čele těch lidí byli dva vůdci, první se jmenoval Cambelins a druhý Herpins. Venetové bojovali proti nim, ale byli poraženi a zahnáni do hor, kam se uchýlil, aby se vyhnuli smrti. Germáni táhli krajem, každého člověka odevzdávali meči, pálili města a rabovali je, brali zajatce a pak se obtíženi kořistí vrátili do své země.
• V tom roce zemřela Theudebertova manželka, jejíž jméno bylo Belechilda. Brunhilda jej s ní oženila poté, co ji koupila od obchodníka, protože byla neobyčejně krásná. Pak se oženil s další ženou, jejíž jméno bylo Theudechilda.


Římská říše
• Vzpoura proti císaři Fokovi
Nenáviděný císař Fokas postupoval proti opozici neobyčejně tvrdě – své nepřátele trestal nejčastěji upálením – a dokonce i posměváčky, kteří si v cirku dobírali jeho opilství, nechával zašít do pytle a utopit v moři. Jeho tyranie byla nakonec tak nesnesitelná, že konstantinopolští senátoři v obavách o své životy napsali s vědomím velitele císařské grady (excubitores) Priska kartaginskému exarchovi Herakleiovi staršímu roku 608 dopis, v němž ho vyzvali, aby zasáhl a Foku svrhl. Herakleios byl starý osvědčený generál, osobní přítel císaře Maurikia, jenž do své funkce nastoupil nejspíše někdy v letech 598 – 599 po smrti svého předchůdce Gennadia. Severoafrické provincie spravoval spolu se svým bratrem Řehořem. V té době byla jak jeho manželka, tak budoucí snacha Fabie (snoubenka jeho syna Herakleia mladšího) v Konstantinopoli, a snad i ve spojení se spiklenci. Herakleios byl tedy nyní jedinou nadějí konstantinopolské opozice, neboť ostatní generálové císaře Maurikia (Komentiolos, Petr, Theodor, Filippikos) byli již mrtvi, východní armádu ovládali císařovi příbuzní (dva jeho bratři a synovec Dometziolos) a v Ravenně panoval loajální exarcha Smaragdus. Herakleios nakonec senátorům nakonec vyhověl, a vypověděl Fokovi poslušnost. Aby vládnoucí režim poškodil, zastavil dodávky severoafrického obilí do Konstantinopole, které ročně činily 60 naložených lodí, načež vyslal svého synovce Niketase přes Libyi do Egypta s úkolem zmocnit se této bohaté a důležité provincie a pak pokračovat na Konstantinopol.
Peršané se mezitím přiblížili k hranicím Sýrie. Císař považoval nespokojené Židy za pátou kolonu nepřítele, a proto nařídil jejich nucené křty. V syrské Antiochii (Antakya, Turecko) se však Židé roku 608 vzbouřili a zlynčovali místního patriarchu Anastasia II. (přežil). Potlačením rebelie byl pověřen důstojník excubitores (císařské gardy) Bonosos, který stáhl poslední bojeschopné útvary z východní fronty, obranou hranic pověřil nespolehlivé místní cirkové démy a vyrazil proti Antiochii, aby zde zmasakroval na deset tisíc lidí a povstání potlačil. Pak spěchal do Egypta proti Niketasovi, který se mezitím zmocnil Alexandrie a postupoval dále na západ. V bitvě jej porazil, ale pak se po nějakou dobu válčilo nerozhodně – obě armády sváděly regulérní bitvy, obléhaly města a dopouštěly se obdobných krutostí. Občanské války využily i různé místní skupiny, které se přidaly na jednu nebo druhou stranu, a vyřizovaly si účty se svými protivníky. Obdobné násilnosti propukly po Bonosově odchodu i v Sýrii a Palestině.
Peršané nyní zaútočili do odkrytého prostoru, východní fronta se prakticky zhroutila – v rukou nepřítele se roku 608 ocitly všechny klíčové římské pohraniční pevnosti, obsazena byla Mezopotámie a kapadocká Kaisareia (Kayseri, Turecko), roku 609 kapitulovala Edessa (Urfa, Turecko), ztracena byla Arménie i s hlavním městem Theodosiopolí (Erzerum, Turecko), přičemž perský vojevůdce Šáhem se dokonce přišel demonstrativně ukázat na břeh Marmanského moře naproti Konstantinopoli.
• Vzpoura proti císaři Fokovi, válka v Egyptě
Počátkem roku 609 byla římská říše na prahu povstání proti císaři Fokovi. Podle již klasického líčení pak lavinu události uvedl do pohybu císařův zeť Krispos, který nechal sobě a své manželce postavit sochy v hipodromu, čímž svého tchána nesmírně rozzuřil. V obavách o svůj život pak zosnoval spiknutí a vyzval prefekta Afriky Herakleia k odstranění Fóky. Kedrenos však výslovně uvádí, že Herakleios plánoval vzpouru již dávno předtím a že Krispos, když slyšel o nepokojích v Pentapoli, mu pouze napsal dopis, v němž mu vyjádřil svoji podporu v případě, že vytáhne na Konstantinopol. Herakleios samotný však pro takové dobrodružství byl již příliš starý – bylo mu asi 65 let –, a proto touto misí pověřil svého stejnojmenného syna, který právě byl v „rozkvětu sil“, a jeho přítele generála Niketase.
Někteří historikové dokonce uvěřili dětinskému vyprávění, že oba muži zorganizovali jakýsi „závod“: Herakleios měl se svými galérami přeplout Středozemní moře, vylodit se v Thessalonice (Soluň), zde sebrat armádu a pak pokračovat přes Makedonii k Bosporu. Na druhou stranu Niketas měl vyrazit z Kyrenaiky na západ, ovládnout Egypt a pak se vydat na dlouho a klopotnou cestu do Konstantinopole. Korunu pak měl získat ten, kdo dorazí první.
Nepochybné je, že Herakleiova mise měla naději na úspěch. Mohl se spolehnout na pomoc obyvatel Thessaloniky a bezpečně skryt za jejími hradbami budovat svoji armádu. Jeho otec totiž měl s tímto městem přátelské vztahy od té doby, kdy z něj vyrazil proti kartaginský vzbouřencům, Kartágo obsadil a učinil sídlem své vlády. Na druhou stranu Niketas neměl vůbec žádnou šanci probít se nepřátelským územím Palestiny, Sýrie, Kilikie a Malé Asie. Jeho úkol tedy byl podstatně skromnější a omezoval se pouze na dobytí Egypta, z něhož plynul do Konstantinopole proud zlata a obilí. Kdyby Fokas o tuto bohatou provincii přišel, znamenalo by to podstatné oslabení jeho pozice.
Z kroniky Jana, biskupa z Nikia, víme, že Herakleios starší nelitoval peněz na to, aby kromě pravidelné Herakleiovy a Niketasovy armády postavil ještě armádu třetí. Když měl asi tři tisíce mužů, především prý barbarů (tzn. asi severoafrických Berberů), svěřil je řeckému generálovi, jehož Koptové nazývali Bonakis, a vyslal je do úspěšné akce proti režimu loajálním generálům Mardiovi (Mardius), Ecclesiariovi (Ecclesiarius) a Isidorovi (Isidorius). Když takovým způsobem vyčistil Pentapoli od nepřítele, připojil se ke vzbouřenců i se svými vojáky guvernér Tripoli Kisil. Niketas zatím postupoval na hlavní město Egypta Alexandrii, přičemž na neznámém místě se spojil s Bonakisem a Kisilem. Pochod na východ nebyl ani nijak obtížný. Dnes je tady sice vyprahlá bezvodá poušť, ale ještě před vpádem Arabů to byla kultivovaná zemědělsky využívaná krajina s četnými prosperujícími městy. Také Leontios, místodržící provincie Maerotis, ležící západně od Alexandrie, nedělal problémy a připojil se k nim s velkým množství vojáků. V samotné Alexandrii se pak vzbouřenci mohli spolehnout na místního prefekta Theodora, syna Menasova, kterého do úřadu dosadil ještě císař Maurikios, a na jakéhosi Tenkeru. Na druhou stranu císařovi přívrženci, tzn. vojenský velitel města a egyptský místodržící Jan a další Theodor, „ministr financí“ (sakellarios?), informovali místního ortodoxního (melchitského) patriarchu shodou okolností také Theodora (nastoupil již za Fóky), který o hrozícím nebezpečí napsal do Konstantinopole.
Fókas si nebyl věrností Egypťanů nikdy jistý, a proto si je vždy předcházel. Jednou jim dokonce poslal velkou zásilku zásilku lvů a leopardů pro hry v cirku spolu s množstvím pout a mučidel pro své nepřátele a nádherných rouch jako odznaků hodností pro své přátele. I nyní byl rozhodnut udržet provincii za každou cenu. Pozval si proto k sobě konstantinopolského prefekta a poté, co ho nechal přísahat věrnost, jej vyslal do Egypta s posilami nejenom pro Alexandrii, ale i pro důležité pevnosti Manuf a Athribis v nilské deltě. Ve stejnou dobu poručil magistru militum per Orientem Bonosovi, aby se všemi dosažitelnými jednotkami vyrazil proti vzbouřencům. Vrchní armádní velitel byl v tu dobu právě v syrské Antiochii, kde rozdrtil vzpouru Židů proti křesťanům – vzpouru spíše náboženskou, než politickou, i když tyto dvě věci v té době velmi často splývaly. Se zajatci se pak vypořádal kromobyčejně krutě: věšel je, upaloval nebo nechal rozsápat divokou zvěří. Vskutku byl tak blízký Fókovu srdci – divoká hyena oddávající se zabíjení. Svého nového úkolu se podjal s nadšením a okamžitě vyrazil do akce.
Mezitím se Niketas blížil k Alexandrii od západu. Město Kabsain (snad pevnost Chersonésos) se vzdalo a bylo ušetřeno, přičemž vězni opozičních cirkových dému byli propuštěni z vězení a připojili se k pochodující armádě. Vpřed pak vyjeli vyslanci, aby podnítili k povstání obyvatele kolem kanálu zvaného podle četných zákrutů Dračí. Brzo se však vrátili a informovali Niketase, že narazili na početného a dobře vyzbrojeného nepřítele. Niketas po boji příliš netoužil a nejdříve se snažil s císařským generálem dohodnout:
„Zůstaňte stranou,“ řekl mu, „a zachovejte neutralitu, dokud nebude spor rozhodnut. Jestliže selžeme, tak to pro vás nebude mít žádné důsledky. Pokud však vyhrajeme, stanete se místodržícím Egypta. Ale vláda Fóky je u konce!“
Odpověď byla jednoznačná:
„Za Fóku třeba položíme i své životy!“
Třebaže je pravděpodobné, že generál vázaný přísahou bojoval srdnatěji než jeho vojáci, neměl naději na úspěch a byl poražen a zabit. Jeho hlava pak byla oddělena od těla, naražena na tyč a přinesena před hradby Alexandrii. Další boj však již nebyl nutný, neboť Alexandrie se přidala k povstání a Niketas do ní pokojně vstoupil Měsíční branou. Guvernér města Jan a „ministr financí“ Theodor prchli do kostela sv. Theodora ve východní části města, zatímco melchitský patriarcha hledal záchranu v kostele sv. Anastasia na pobřeží. Jan z Nikia mlčí o patriarchově dalším osudu, z dalších pramenů však víme, že byl zabit a jej nahradil Jan řečený „Almužník“. Lid a duchovenstvo se nyní shromáždili, aby uvítali Herakleiovy generály. Hanobili Bonosa a jeho „divoká zvířata“ a hlavu Fókova padlého generála vystavili na jedné z bran, zabrali palác a vládní budovy, zkonfiskovali státní pokladnu a všechny Fókovy poklady, obsadili maják s pevností na ostrově Faros. V přístavu se zmocnili celé egyptské flotily, čímž pod svoji kontrolu dostali export egyptského obilí. Již Caesar totiž říkal, že k Egyptu jsou dva klíče: ostrov Faros a město Pelusium.
Po pádu Alexandrie vyslal Niketas Bonakise do nilské delty. Bonakisův postup zde byl relativně hladký, protože místní monofyzitičtí křesťané (Koptové) se z nenávisti k ortodoxní konstantinopolské vládě s nadšením přidávali k jakékoliv rebelii. Prakticky každé město a každý guvernér se připojil k povstání, přičemž výjimkou nebylo ani Nikium se svým biskupem Theodorem. V Manufu se zase vzbouřily cirkové démy a lidé vyplenili palác císařského guvernéra Aristomacha a domy předních Římanů. Pouze v Sebennytu čili Samanudu zachoval místní populární prefekt Pavel Fókovi věrnost a jeho mrtvicí postižený přítel Kosmas se dokonce nechal nosit kolem hradeb, aby povzbudil vojáky k odporu. Také v Athribis setrvával v odporu další Pavlův přítel prefekt Markianos utvrzovaný ve svých názorech jakousi „hroznou dámou“ Christodorou, která tak dávala průchod jakési své osobní mstě. Válka tedy vůbec ještě nebyla rozhodnuta.
Když se Bonosos v Kaisarei (Kajsaríja, Izrael) dozvěděl o pádu Alexandrie, okamžitě začal jednat. Pěšáky nechal nastoupit na lodě a poslat do Pelusia, kde se setkali s kavalérií, která přicválala po souši z Palestiny. Z Pelusia táhl na pomoc Athribu, a proto svoji flotilu rozdělil – část lodí pokračovala v cestě východním ramenem Nilu a část pelusijským kanálem, přičemž jezdci se zase přesouvali po souši.
Bonosův příchod povzbudil protiherakleiovskou opozici. Pavel s Kosmou měli přijít do města (Athribis?) na válečnou radu, přičemž marně biskup Theodor a kancléř Menas psali Markianovi a Christodoře dopisy, v nichž je vyzývali je, aby zničili Fókovy sochy a postavili se na stranu povstalců. Herakleiovi generálové Platon a Theodor – „to množství Theodorů je snad nekonečné, povzdechl si autor těchto stránek“ –, operující v blízkosti Athribis, podali zprávu Bonakisovi a ten jim po západní strany delty vyrazil na pomoc. Když Bonakis dosáhl Nikia, dozvěděl se, že Bonosos je již v Athribis. Bonosos, Markianos, Kosma a Christodora pak pluli po západním rameni Nilu směrem k Manufu, kde se k nim připojil ještě Pavel. Císařská armáda tak byla kompletní. Boj s Bonakisem byl divoký a Bonosos v něm rozhodným způsobem vítězil. Část rebelů padla, část prchla po řece a zbytek skončil v řetězech. Zatímco Bonakis byl dopaden a zabit i spolu se svým kolegou Leontiem, Platon a Theodor unikli a záchranu hledali v klášteře.
Město Nikium, ačkoliv bylo dobře opevněné, nemělo šanci vítězům odolat. Biskup Theodor a kancléř Menas proto otevřeli brány a vyšli Bonosovi vstříc v čele velkého průvodu lidu a duchovenstva s kříži a evangelii v rukou, vydávaje se mu tak na milost a nemilost.
„A možná, že by bylo lepší, kdyby oba rovnou skočili z hradeb.“ Bonosos totiž uložil zrádnému Menasovi pokutu ve výši třech tisíc solidů a pak jej vsadil do vězení, kde trpěl špatným zacházením a nakonec zemřel vyčerpáním. Theodora pak vzal s sebou. Když však vstoupil do města a u městské brány uviděl na zemi ležet povalenou císařovu sochu, biskupovo to dílo – jak jej iniciativně informovali Christodora a Markianos – nechal mu okamžitě srazit hlavu. Stejný posud potkal i Platona a Theodora a tři předáky povstaleckého města Manufu Isidora, Jana a Juliána, které bojácní mniši vydali.
Ostatní zajatce rozdělil do dvou skupin, přičemž ty, kteří sloužili již za císaře Maurikia, poslal do vyhnanství, kdežto všechny ostatní, kteří se postavili až později pod vlajku Herakleiovu, poručil popravit. Císařská armáda teď byla pánem nilské delty a Fókovi nepřátelé prchali po vodě směrem k Alexandrii. Bonosos jej následoval nejdříve po západním rameni řeky a pak po kanálu, který z něho odbočoval a končil v Alexandrii. Niketas však nerezignoval a připravoval se k obraně. Svoji pravidelnou armádu posílil o dobrovolnické sbory postavené z námořníků, prostých občanů i členů cirkových dému, a zatímco jeho muži stáli na hradbách a vyhlíželi nepřítele, místní řemeslníci pilně vyráběli v alexandrijském arzenálu stále další a další zbraně.
Jako první se na dohled objevila flotila pod velením Pavla. Jeho lodě se blížily k Alexandrii po kanálu z jihu a do města chtěly pravděpodobně proniknout dvěma obrovskými kamennými branami, zbudovanými prefektem Tatianem za panování císaře Valenta. Když připluly blíž, byly zasaženy obrovskými kameny vrhanými katapulty z hradeb. Jejich palba byla tak přesná a účinná, že Pavel – nechtěl–li riskovat potopení svého loďstva – byl nucen zavelet k ústupu. „Tak taková byla v té době síla alexandrijského dělostřelectva.“
Pavel však byl pouhý předvoj, neboť hned za ním se objevil Bonosos s celou císařskou armádou. Poslední část své cesty pochodoval po souši, přičemž stále sledoval Kleopatřin kanál, tzn. hlavní starověkou vodní cestu spojující Bolbitickou větev Nilu s Alexandrií. Tábořil v Miphamomis (koptská verze Momemphis, tj. dnešní Šubrá) a v Dimkaruni (egyptský Timenhor, jinak Chaereum neboli Kariun, dnešní Damanhur), který je sedm legií daleko. K Alexandrii přitáhl od východu někdy v listopadu roku 609 a zastavil se na dohled z hradeb. Zaútočit chtěl hned následující den, tj. v neděli, a bylo by zajímavé vědět, na co spoléhal, když chtěl své muže hnát do nesmyslného útoku proti mohutným fortifikacím Velkého města.

• Niketas však nechtěl jenom trpně snášet obléhání a prý na radu jednoho svatého muže z Horního Egypta Theofila Vyznavače (Confessora), žijícího na sloupě, se rozhodl pro výpad. Druhý den ráno tedy shromáždil své oddíly na široké ulici za bránou Aun (Sluneční brána) a čekal, až nepřítel zaútočí. (Z brány Aun nebo On vedla silnice směrem k Heliopoli, tj. do prostoru severovýchodně od dnešní Káhiry. Na druhou stranu od brány pokračovala ulice směrem na západ, procházela celým městem a končila u Měsíční brány na západním okraji města, přičemž obdobná komunikace dělila Alexandrii i ve směru sever – jih.)
Také Bonosovi vojáci stáli před hradbami v bojové formaci. Když dostali povel k útoku, vrhli se i se svými důstojníky vpřed. Ovšem ještě dříve než mohli dostat obránce na hradbách na dostřel svých luků zasáhla je silná palba z katapultů. Jeden z obrovských kamenů udeřil velícího generála do hlavy, rozdrtil mu čelist a srazil ho z koně, kdežto jiný zase zabil ještě dalšího císařského důstojníka. Když Niketas uviděl, že útočníci zaváhali, dal povel k protiútoku. Sluneční brána se nyní otevřela a jeho muži se vyřítili na otřeseného nepřítele, aby prudkým náporem rozštěpili jeho formaci ve dví. Část císařových vojáků se dala na útěk směrem na sever a část zase na jih. Když to Niketas uviděl, nechal otevřít bránu sv. Marka na severu či v severovýchodním rohu hradeb směrem k moři, a zaútočil v čele svých záložních černých oddílů. Uprchlíky zlikvidoval mezi živými ploty z trnitých keřů příměstských zahrad a zbytek zatlačil k městu, kde je postřílely oddíly na hradbách. Ani ti, kteří prchali na jih, smrti neunikli, neboť cestu k záchraně jim zahradil kanál. Samotný Bonosos sice přežil, ale z významných osobností padli prefekt Athribis Markianos, Leontios a Valens. Co v době bitvy dělal Pavel nevíme. Zřejmě nebyl se svojí flotilou přímo v ohnisku bojů, možná měl nějaký úkol na jihozápadě, ale je také možné, že se do bitvy vůbec nezapojil. Ani uprchlíků zahnaných ke kanálu nepomohl. Když se dověděl o Bonosově porážce, mohl se vzdát a přejít na Niketasovu stranu. Zůstal však Fókovi věrný a odplul do Kariunu, kde se spojil s Bonosem, načež oba společně ustoupili do Nikia.
Přes svoji porážku válka ještě neskončila, neboť Bonosos na další boj nerezignoval a stále posiloval svoji říční flotilu. Třebaže jednoho dne dokonce zničil velké množství alexandrijských lodí a vydobyl si nadvládu nad řekou, neměl již na velké pozemní akce dostatek sil, a proto omezoval se na rychlé přepadové akce, po nichž se opět rychle stahoval zpět. Po určité době se vydal do provincie Mareotis západně od Alexandrie, kterou chtěl učinit svoji vojenskou základnou proti hlavnímu městu. Plul po kanálu zvaném ar–Rugašát, z něhož pak odbočil do Dračího kanálu. Avšak u Dafašíru mu další postup znemožnily trosky mostu, který Niketas poručil strhnout. Protože nechtěl riskovat boj s pozemními jednotkami nepřítele, přemýšlel o nějakém alternativním řešení. A zdálo se, že jedno našel...
Pozval si totiž k sobě jednoho vojáka a přesvědčil ho, aby šel do nepřátelského tábora jako vyslanec s nabídkou kapitulace a při té příležitosti Niketase zavraždil.
„Vezmi si s sebou krátkou dýku a ukryj ji pod svým pláštěm. Až se dostaneš k Niketasovi, vraž mu ji do srdce, aby zemřel na místě. V nastalém zmatku pak můžeš uniknout. A když ne..., když tě impérium nebude moci ochránit, postarám se o tvé děti a budu o ně pečovat v královském paláci,“ rozvíjel detailně svůj plán.
Voják souhlasil a vydal se na nebezpečnou misi. Bohužel pro něj byli zrádci na obou stranách a jakýsi Jan, podal zprávu Niketasovi. Takže když ho prohledali a zbraň u něho našli, ortel byl tvrdý – tou samou dýkou mu uřezali hlavu.
Bonosos pak přitáhl po souši k Dafašíru, město obsadil a zmasakrovala jeho obyvatele. Poté se však zalekl postupujících Niketasových jednotek, ustoupil a skryl se opět za hradbami Nikia. Niketase zase natolik deprimovala jeho až zoufalá odvaha a rychlost, s jakou dokázal zaútočit a opět se stáhnou, že přerušil tažení a vydal se na západ do provincie Mareotis, aby své zázemí dokonale zabezpečil. Teprve pak se objevil u Manufu, velmi silné pevnosti vybudované císařem Trajánem, jehož posádka asi nesdílela odhodlanost svého velitele, neboť mnoho vojáků dezertovalo a zbytek kladl pouze chabý odpor. Po obsazení Manufu se Niketas objevil před hradbami Nikia. Teprve teď Bonosos konečně uznal, že další boj je ztracený, a pod rouškou tmy prchl – buď na východ do Athribis nebo dolů po hlavním nilském rameni a pak po souši přes jedno z nesčetných říčních ramen do Tanisu. V každém případě se v pořádku dostal do Pelusia, kde nastoupil na loď a přes Palestinu se dostal do Konstantinopole.
Pád Manufu a Nikia byl dostatečně jasným signálem pro všechny dosud císaři věrné generály a prefekty, aby se poddali a vydali svá města. Prefekt Samanudu Pavel a jeho přítel Kosmas byli nejdříve uvězněni, pak však na četné přímluvy dostali milost. Cirkový dém Zelených si nyní začal vyřizovat účty s konkurenčním démem Modrých. Niketas, který si nepřál žádné rozbroje, je proto „slavnostně nabádal k řádnému chování“. Když však plenění a vraždění neustávalo, zakročil silou a předáky Zelených vsadil do vězení. Teprve potom se situace zklidnila a usmíření obou frakcí nic nestálo v cestě. Na jaře roku 610 byl tedy Niketas pánem celého Egypta.


Perská říše
• Válka s říší římskou
Po dobytí Harranu (Carrhae), Ras–el–ainu (Resainy) a Edessy, hlavního města římské provincie Osroény, se perská armáda vydala roku 608 přes Eufrat Sýrie a plenila na jeho pravém břehu. Maximálně do roku 609 se pak stala pánem Mabogu (Hierapolis), Kenneserinu a Berrhoe (Aleppo). Téhož roku, tj. 609, pronikla druhá perská armáda pod generálem, jehož jméno je neznámé, do Arménie a zmocnila se Sataly a Theodosiopole. Pak pokračovala na západ do Cappadocie a ohrožovala velké město Caesarea Mazace, největší římskou pevnost v této oblasti. Tlupy nájezdníků pustošících otevřenou krajinu se pak vydaly do úrodných kraj Galatie a Phrygie, které oplývaly velkým bohatstvím, neboť po několik set let nepoznaly hrůzy války. Podle Theophana pronikli Peršané až k Chalcedonu ležícímu na břehu Bosporu proti Konstantinopoli. Je však vysoce pravděpodobné, že tuto událost je nutno datovat až do let pozdějších. Roku 610 nedošlo na Východě k žádným větším bojovým operacím, ale už roku následujícího…
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.


Itálie
• Konec církevního schizmatu
Aquilejský patriarcha Candidianus ukončil schizma trvající v Benátsku a Istrii od odsouzení třech kapitol císařem Justiniánem a usmířil se s Římem.
• Pantheon darován papeži
Roku 606/609/610 daroval imperátor Fokas papeži Bonifácovi římský Pantheon, který byl přeměněn v kostel a zasvěcen Panně Marii a všem sv. Mučedníkům.
• Mír mezi Pavií a Ravennou prodloužen o tři roky
...Poté [langobardský] král Agilulf uzavřel mír s Římany na tři roky [někdy v letech 607 – 610].