PALBA.CZ

Dějiny středověku v letech 610 – 619
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav

Rok 610
Franská říše
• Jednání na falci Selz a vpád Alamanů
Napětí mezi austrasijským králem Theudebertem II. a burgundským králem Theuderichem II. graduje a hrozí přerůst v občanskou válku. Oba panovníci se však rozhodli vyřešit územní spory prozatím ještě jednáním a sejít se roku 609/610 na alsaské falci Selz. Theudebert se však objevil s vojskem a silou si na nevlastním bratrovi vynutil vydání nejen tradičních austrasijských území Alsaska, Champagne a durynského Švýcarska včetně měst Toul, Troyes, moselského Saintes a Thurgau (Zülpichu), ale i Burgundy dobytého neustrijského hlavního města Paříže. Theuderich a jeho babička královna Brunhilda rozhodně nepovažovali celou záležitost za uzavřenou a připravovali odvetu. Do konfliktu se zapojili i Alamani, kteří možná na popud neustrijského panovníka Chlothara II. napadli burgundské území v dnešním severním Švýcarsku. Theuderichova armáda vyrazila proti nim, byla však poražena v bitvě u Wangen (Wangas nedaleko Bernu, Švýcarsko).
• Jednání na falci Seltz
Král Theudebert ve snaze vzít si jistou zemi jeho bratra krále Theudericha a podrobit si jej poslal v patnáctém roce jeho vlády (606/610) proti němu armádu. Ale podle rad nějakých dobrých lidí, kteří se pokoušeli ustavit mír mezi bratry, bylo dohodnuto mírové jednání na místě zvaném Saloise (Seltz). Tam souhlasili s tím, že jistého dne přijdou pouze s malou družinou těch nejdůležitějších a nejmoudřejších baronů za účelem rychlé dohody. Král Theuderich si přivedl pouze deset tisíc lidí, kdežto král Theudebert přivedl až příliš velkou skupinu baronů a dalších lidí s úmyslem rozbít mír a shodu, pokud by bratr neustoupil jeho vůli. Král Theuderich byl ve velkých obavách, když viděl, jak mnoho lidí se bratr přivedl, a proto souhlasil s mírem za bratrových podmínek, aniž měl dobrou vůli. A tak dohoda byla podepsána a král Theudebert přijal kraje Torene [Thurgovia] a Champagne, aby je držel i se vší půdou a příjmy jako své vlastní navždy. A pak odjeli, chválíce každý Boha, ve zjevné přízni a lásce. Ty ale nebyly v jejich srdcích.
• Vpád Alamanů
V tom roce napadli Germáni zemi Venetů [správně kraj Avenches ve Švýcarsku]. V čele těch lidí byli dva vůdci, první se jmenoval Cambelins a druhý Herpins. Venetové bojovali proti nim, ale byli poraženi a zahnáni do hor, kam se uchýlil, aby se vyhnuli smrti. Germáni táhli krajem, každého člověka odevzdávali meči, pálili města a rabovali je, brali zajatce a pak se obtíženi kořistí vrátili do své země.
• Columbanus deportován!
Irský misionář Columbanus Mladší káral krále Theudericha za jeho neřestný život a dokonce i napadal legitimitu jeho synů, které všechny zplodil s konkubínami. Protože však nezískal na svoji straně franské biskupy, královna Brunhilda jej nechala v klášteru Luxoviu (Luxeuil) zatknout a deportovat zpět do Irska. Cestou však byla jeho loď zastižena bouří a vyvržena na galské pobřeží. Kolumbán pak prošel říší od západu na východ, nějakou dobu pobýval i na dvoře třetího z jejích tehdejších vládců Chlothara II. (syna Chilperich I. a někdejší Brunhildiny velké mocenské konkurentky Fredegundy), aby se nakonec uchýlil pod ochranu krále Theudeberta. Ten mu nabídl jako nové působiště Brigantium (Bregenz u Bodamského jezera, Švýcarsko), odkud by s jeho podporou mohl zahájit evangelizaci Alamanů, misii, které dal přednost před svým plánovaným odchodem do langobardské Itálie. Dříve než se v Brigantiu usadil, působil prý podle legendy o sv. Havlovi asi rok v dnešním Tucconii (Tuggen) na břehu Curyšského jezera. Obyvatelé tady přinášeli oběti pohanským bohům a zabývali se různými druhy věštectví. Jejich svatyni měl ohněm zničit hlavní hrdina vyprávění Havel (Gallus), označovaných za jednoho z Columbánových druhů a spolupracovníků, kteří s ním připluli na evropskou pevninu; obětní dary, které sem byly přineseny, prý naházel do jezera. V důsledku toho však misionáři museli uprchnout a přes Arbon, kde byla křesťanská obec, vedená presbyterem, přišli do Brigantia.
Jednoho dne, když Columbanus právě procházel územím Alamanů, sídlících v okolí, chystali se podle legendy Vita Columbani tito Germáni obětovat velikou nádobu s pivem bohu Wodanovi. Columbanovi se prý zázrakem – tím, že na nádobu dýchl – podařilo roztříštit mohutný sud na kusy, což mělo vliv na obrácení řady alamanských pohanů i na změnu chování těch obyvatel, kteří už (před Columbanovým příchodem) byli pokřtěni, ale i nadále vykonávali starý kult. V životopise sv. Havla rovněž nalézáme informaci, že se již pokřtění obyvatelé z Brigantia znovu vraceli polyteistickým obřadům. Dřívější bohy uctívali dokonce v bývalé křesťanské kapli, zasvěcené sv. Aurélii. Věřili prý, že své oběti přinášejí starým ochráncům místa, kde sídlili, těm, na nichž závisí jejích osud i všechno, co mají. Misionáři se na ně snažili působit nejenom slovy, ale opět i tím, že jejich modly rozbili a vhodili do jezera, v tomto případě Bodamského. Columbanus potom příslušným vysvěcením ze svatyně pohanů opět vytvořil křesťanský kostel.
Po čase se chtěl Columbanus vypravit hlásat víru mezi Slovany, které legenda mnicha Iony nazývá Veneti anebo Sclavi. Vytrval však jako apoštol Alamanů až do té doby, kdy ho třenice se zdejšími pohany a také smrt Theudeberta II., který byl jeho ochráncem, donutily vrátit se k původnímu rozhodnutí a roku 613 odejít do Itálie, kde již zůstal až do své smrti.
• Austrasijská královna Appa–Bilichilda, dcera friaulského vévody Gisulfa, byla zavražděna. Theudebert ji nahradil Theudichildou.
• V tom roce zemřela Theudebertova manželka, jejíž jméno bylo Belechilda. Brunhilda jej s ní oženila poté, co ji koupila od obchodníka, protože byla neobyčejně krásná. Pak se oženil s další ženou, jejíž jméno bylo Theudechilda.
• Vlivnému austrasijskému velmoži a královu rádci Arnulfovi, pozdějšímu metskému biskupovi, se narodil jako druhý syn Ansegisel, otec pozdějšího majordoma Pipina Středního.


Karantánie
• Útok Bavorů odražen, slovanská Katrantánie bude i nadále svobodná
Někdy v letech 572 – 590 obsadili Slované také rozsáhlá území ve vnitroalpském prostoru hlavně v povodí řeky Drávy. Zde v okrajové části avarského kaganátu začali vytvářet autonomní slovanský útvar (karantánské vévodství) s vlastní organizací nezávislý na franské moci, která ostatně na tento prostor roku 591 rezignovala ve prospěch Bavorů (Bajuwarů), a ti potom sváděli se zdejšími Slovany podporovanými Avary tvrdé boje ještě na počátku 7. století. Nakonec ale u Agunta (Lavanter Kirchbichl východně od města Lienz ve Východním Tyrolsku) Slované roku 610/611 tentokráte již bez pomoci Avarů útočících současně na Friaul odrazili útok bajuwarského vévody Garibalda II. a dosáhli svého velkého vítězství. Celou oblast Východního Tyrolska tak Bajuwaři pozbyli a hranice slovanského osídlení se na několik století ustálila na Anraser Bach, osídleno bylo i Iselské údolí a Bajuwary zůstal obsazen pouze Pustertal dále na západ směrem k Brixenu, kde také pramení Dráva (Drau), tvořící páteř celého sídelního prostoru.
V Korutanech lze postihnout také vliv Langobardů, jejichž nejbližším mocenským centrem se stalo Friaulské vévodství zřízené v nejseverovýchodnějším cípu Itálie na obranu před útoky císaře a Avarů i jako výchozí bod k tažení do Pannonie. Již v roce 610 obsazují synové friaulského vévody Taso a Kakko na jihu slovanská území od Zellia po Medarii (snad Celje a Windisch–Matrei) a zdejší Slované jsou jimi uvedeni v poplatnost trvající až do doby vlády langobardského krále Ratchise kolem roku 740.
Slované, kteří přitáhli do údolí Drávy, dostali jméno od Carantanum jako zlidovělo koruptely od Carnuntum. Jde o staré venedské označení skály – karanta. Carantanum–Carentana byl dnešní Zollfeld, kde se nacházelo centrum knížectví, jeho ústřední hrad Karnburg připomínaný jako civitas Carantana, a naproti ležící Maria Saaljako ecclesia sanctae Mariae ad Carentanus. Korutanci jsou vlastně lidé ze Zollfeldu. To vše svědčí o převzetí jména od zde usedlého původního románského obyvatelstva, které vytvářelo svazek spolu s dalšími slovanskými i neslovanskými etniky, například s Charváty či Dulěby na středním Muru u Radkersburgu v rakouském Štýrsku. Při etnogenezi starých Karantánců hrála pravděpodobně dosti důležitou roli i složka nomádská a není bez jistě zajímavosti, že v tureckých jazycích mají jména prvních karantánských knížat Wallucus význam „tlustý“ či „kníže“ a Cacatius „tenký“. Na Zollfeldu se také nacházel onen „kamenný stolec“ a na Karnburgu „knížecí kámen“ (Fürstenschein) z druhotně upravené hlavice římského ionského sloupu, na němž měl probíhat nastolovací obřad karantánských knížat ne nepodobný později doložené intronizaci pražských přemyslovských vládců.
Z pozdějších let trvání Sámova kmenového svazu známe útvar tzv. Vallukových Korutan, kteří se přidali po úspěšném slovanském vystoupení proti Avarům právě na stranu Sámovy říše. Přes Vallukovy Korutany také v roce 631 vedl jeden z vojenských proudů Franské říše, jehož hlavní proud se se Slovany střetl v třídenní bitvě u Wogastisburgu (neznámého místa).


Římská říše
• Vzpoura proti císaři Fokovi
Na jaře porazil vzbouřený kartaginský exarcha Herakleios generála císaře Fóky Bonosa a po dvou letech bojů se definitivně zmocnil celého Egypta. Protože pokročilý věk mu bránil nastoupit na trůn římských císařů, pověřil úkolem svrhnout Fóku svého stejnojmenného syna. Již v květnu tedy vyplula flotila Mauretánie a severní Afriky na moře a s obrazy Panny Marie na vrcholcích stěžňů zamířila přes Thessaloniku (Soluň, Řecko) do Abydu, města na maloasijské straně Hellespontu (severně od dnešního Çanakkale, Turecko), kde ji přivítali celní úředníci. Dostavil se i biskup města Kyzikos (poblíž dnešního Erdeku, Turecko), který zde Herakleia mladšího prozatím neformálně korunoval císařem.
V Konstantinopoli panovala velmi výbušná atmosféra. Po velmi tuhé zimě roku 608 – 609, kdy zamrzalo i moře, způsobilo přerušení dodávek obilí ze severní Afriky a Egypta a neúroda hladomor. Lid dráždila i Fókova tyranie, jeho kruté zacházení s opozicí, ekonomický pokles a katastrofální vojenská situace nejenom v Evropě, ale i Asii. Když tedy byla Herakleiova flotila na dohled, cirkové démy se vzbouřily a velitel jediné bojeschopné síly ve městě, tzv. excubitores (císařské gardy), Priskos nehnul pro svého tchána ani prstem, aby jej bránil. Pouze Bonosos vyzbrojil lodě, původně určené k dopravě obilí, a poslal je proti Herakleiovi, který je však bez problémů potopil.
Všemi opuštěného Foku našli dva senátoři v kostele císařského paláce, zadrželi ho a nechali převést na velitelskou loď. Zde na Herakleiovu otázku: „To jsi ty, co jsi vládl impériu?“ celkem duchaplně odpověděl: „Vidíš snad tady někoho lepšího?“ Po neformálním rozhovoru ho převezli zpět do Konstantinopole, kde jej nejdříve krutě mučili, pak mu utnuli hlavu a pravou ruku, jeho tělo vyvrhli a spálili v kovovém býku na foru Bovis, kde se likvidovala těla těžkých zločinců a tyranů. (Fokův pád nepřežil ani komes císařské gardy (excubitores) Bonosos, ani jeho příbuzní jako byl synovec Domentziolos a dva jeho bratři, z nichž jeden musel být zlikvidován rukou arménského při svém tažení na Konstantinopol.)
Pět dní po soupeřově smrti (5. 10.) korunoval patriarcha Sergios I. Herakleia v chrámu Hagia Sofia, načež jej aklamací pozdravili zástupci lidu, cirkových démů a senátu. Ještě tentýž den se Herakleios oženil s milovanou Fabií a pod jménem Eudokia ji nechal korunovat augustou. (Z tohoto manželství vzešly dvě děti: dne 7. 8. 611 se narodila dcera Epifanie a 3. 5. 612 syn Herakleios Konstantinos.) Zprávu o nástupu na trůn poslal Herakleios do Kartága svému otci, který však již brzo zemřel. I tak vešel do dějin jako první člen herakleiovské dynastie, vládnoucí až do roku 711.
Po své nástupu na trůn odvolal Herakleios císaři Fokovi loajálního ravennského exarchu Smaragda a nahradil ho Janem Lemigiem, který však byl zabit roku 616 při vzpouře proti vysokým daním. Severní Afriku spravoval jako kartaginský exarcha jeho strýc Řehoř, v Konstantinopoli se mohl opřít o patriarchu Sergia, svého bratrance Niketase a bratra Theodora, zatímco veliteli excubitores (císařské gardy) generálu Priskovi (Fokovu zeti a snad i designovanému nástupci) příliš nedůvěřoval a zanedlouho se ho zbavil. Nová vládnoucí garnitura zdědila říši v katastrofálním stavu: po sedmi letech bojů s Peršany, Avary a Slovany byla země úplně zpustošena, z měst zůstaly pouze ruiny, lidé umírali hlady, morálka se úplně zhroutila a armáda se rozpadla. Nebyly prakticky žádné bojeschopné vojenské oddíly, žádné zbraně ani válečné zásoby, takže císaři nezbylo nic jiného než za každou cenu usilovat o mír. Zatímco avarského kagana se mu posledními penězi podařilo uplatit, perský král Chosroes II. jeho mírové nabídky vytrvale odmítal s tvrzením, že bojuje za zájmy Maurikiova syna Theodosia, třebaže o něm musel vědět, že je to podvodník.
• Vzpoura proti císaři Fókovi
Na jaře roku 610 ovládl vzbouřenecký generál Niketas celý Egypt, čímž svému příteli Herakleiovi mladšímu otevřel cestu k císařskému trůnu. Africká lodě tehdy vypluly z Kyrenaiky, přičemž na svých palubách vezly tak nepočetné římské a africké sbory, že se s nimi nikdo nemohl odvážit útoku na hlavní město impéria. Herakleios proto postupoval uvážlivě: pomalu plul kolem pobřeží Řecka, přičemž konal časté zastávky na ostrovech, aby sbíral další lodě a další vojáky, rekrutující se hlavně z opozičního cirkového dému Zelených. Cesta byla naprosto bezproblémová – lidé jej přijímali přátelsky, všude jej vítali a nejsou žádné zprávy o to, že by narazil na jakýkoliv odpor. Svoji základnu si vybudoval v Thessalonice (Soluni), což byla dobrá volba, neboť to bylo město velké a bohaté a především tak dobře opevněné, že jako jedno z mála na Balkáně odolalo všem útokům Avarů i jiných barbarů. Představovalo také strategicky důležitá brána do východního Středomoří, přes kterou vedly důležité obchodní trasy z Kartága, Sicílie a celého západu. Zde Herakleios po několik měsíců sbíral síly a teprve v září roku 610 se cítil dostatečně silný na to, aby znovu vyplul na moře a zúčtoval s Fókasem. Galéra plavící se úplně vpředu vezla svaté relikvie a velký prapor s křížem vlál na jejím stěžni, zatímco Herakleiova galéra vezla „obraz obzvláštní svatosti“, obraz Bohorodičky „nevytvořený lidskou rukou“. Zpráva, že flotila vplula do Dardanel, se jako blesk rozšířila po Konstantinopoli. Podle Jana z Nikia povstala městská chátra a proklínala císaře. Iniciátor celého povstání Krispos se ještě držel spíše v pozadí, ale Theodor Illustris a celá řada senátorů a vysokých úředníků se otevřeně přihlásila k Herakleiovi.
Císař Fókas se právě nacházel v paláci Hebdomom a již evidentně neměl situaci pod kontrolou. (Palác a přístav Hebdomon stály na pobřeží mimo město asi tři míle na západ od Zlaté brány.) Když mu minulý rok přišla zpráva o vzpouře v Egyptě, nechal zadržet lodě egyptské obilní flotily, která právě připlula do Konstantinopole, a její námořníky vsadit v Hebdomonu do vězení. Ani Bonosův neúspěch, ani definitivní ztráta Egypta, ani Herakleiův pobyt v Soluni jej nedokázaly vyburcovat k nějaké akci. A pokud ano, pak o ní nevíme. Teprve křik uvězněných alexandrijských námořníků, kteří uviděli plachty Herakleiovy flotily, jej donutil vsednout na koně a tryskem odjet do Konstantinopole. Z Chronicon Paschale víme, že to bylo v sobotu, takže to musel být třetí den v říjnu roku 610.
Generál Bonosos nyní vytáhl za hradby s císařským vozatajstvem a dalšími vojenskými oddíly, aby zabránil vylodění drzých vetřelců. Ale vozatajové navedení Krispem se vzbouřili a zahnali své velitele zpět do města,kde byla situace více než chaotická. Bonosos neušel pozornosti chátry a bylo mu jasné, že mu jde o život. Aby od sebe odlákal pozornost, nechal zapálit čtvrť kolem paláce Kaisarion, aby v nastalém zmatku odplul na malé lodi do Juliánova přístavu. K jeho smůle se však oheň příliš nerozšířila a lůza jej zde na nábřeží dopadla. V nejvyšší nouzi se vrhl do moře a snažil se uniknout. Jeho poslední pokus o záchranu však ukončila rázná rána mečem, která mu rozpoltila lebku. Bonosovu mrtvolu vylovili z vody, pak ji pak vláčeli konstantinopolskými ulicemi až na Forum Bovis, kde ji na znamení zatracení potupně spálili.
Když se o Bonosově osudu dozvěděl Fókas, bylo mu jasné, že nemůže čekat žádné milosrdenství a že musí vytrvat až do hořkého konce. Jediná síla ve městě, o kterou se snad ještě mohl opřít, byl cirkový dém Modrých, jenž vedla do boje proti Herakleiovi ani ne tak sympatie k Fókovi, jako jejich nenávist k Zeleným. Fókas tedy poručil obsadit jeho příslušníky flotilu, kotvící v Sofiině přístavu, a vyrazit s ní proti Herakleiovi. Celá akce samozřejmě vojensky zkrachovala a ty lodě, které neklesly ke dnu, byly zajaty nebo na útěku najely na pobřeží.
Jan z Nikia jako jediný tvrdí, že Fókas a jeho komorník či pokladník Leontios Syřan vzali tehdy celý císařský poklad na loď a potopili ho v moři. Ke dnu pak mělo klesnout veškeré bohatství císaře Maurikia, všechno zlato a šperky, které Fókas zkonfiskoval svým obětem, stejně jako drahocenné nádoby a peníze shromážděné Bonosem.
„Tak Fókas ochudil východní impérium,“ zhodnotil situaci biskup Jan.
Nejpravděpodobnější však je – pokud tento příběh není úplně vymyšlený, že poklad byl naloděn na císařovu galéru, aby v paláci nepadl do rulou loupícím davům, a že v námořní bitvě byl buďto rozchvácen nebo klesl ke dnu.
Prvním Herakleiovým státnickým počinem byla ponížená žádost perskému králi Chosroeovi o mír, jež byla s opovržením odmítnuta. „Velký král” prý tehdy podle Sebeose odpověděl toto:
„Impérium je moje! Ty jsi ho uzurpoval a nyní nám posíláš naše vlastní poklady jako dary. Ale já nepřestanu, dokud ho opět nebudu mít ve své moci.“
Vyslance pak nechal povraždit.
• Konstantinopolským patriarchou se stal Sergios I.
• První zjevení Proroka Muhammada
Jedné noci roku 610/611 přišel Muhammad domů s překvapivým tvrzení, že se mu při meditaci zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a sdělil mu, že je „poslem Božím“ a „Prorokem nové víry“.
• První zjevení Proroka Muhammada
Roku 610 podle našeho letopočtu měl prý Muhammad první zjevení. Bylo to v 9. měsíci arabského roku, nazývaného ramadán, který je dodnes u muslimů posvátný. Stoupence získával nejprve mezi členy své rodiny. Dokonce Waraka ibn Naufal, bratranec jeho manželky Chadídži, jenž podle nejstaršího známého Muhammadova životopisu, sepsaného v 8. století Ibn Ishákem, uměl číst a psát a mnohé poznal od židovských a křesťanských učitelů, ba dokonce se snad stal křesťanem, uznal, že Muhammad je prorok, seslaný Arabům. Prvním muslimem mimo okruh Prorokovy rodiny se stal významný mekkánský obchodník Atík ibn Uthmán, známější jako Abú Bakr, pozdější Muhammadův nástupce ve vedení muslimské obce. kromě chudých lidía otroků uvěřilo Muhammadovi zprvu jen asi třicet příslušníků mekkánských vyšších vrstev. Jmény jsou známi např. ještě Abdalláh ibn Masúd, Abú Dardá a Abú Músá al–Ašarí. Veřejná činnost Muhammada začala roku 615.


Perská říše
• Ohlas na události v Konstantinopoli
Ale Římanům se znelíbil Fókas pro svou neomezenou ukrutnost. Dával mrzačit ty, kteří se mu vysmívali pro jeho obžerství; oblíbeným trestem bylo zašití do pytle a utopení v moři. Když se ani sám jeho zeť necítil v bezpečí, poradil senátu, aby povolali na pomoc afrického guvernéra, starého Héraklia. Ten uposlechl výzvy, vyslal svého syn Héraklia místo sebe a vojsko ho přijalo. Fókas byl chycen, mučen, sťat a spálen v kovovém býku a vítěz dosazen v říjnu roku 610 na císařský trůn.
Jednou z prvních věcí, které Héraklios učinil, byla mírová nabídka Husravovi. Husrav však tehdy odhalil své záměry.
Pomsta za Maurikia byla mu jen záminkou. Chtěl římskou říši zlikvidovat. Prohlásil že římská říše je jeho majetkem a že jí odstoupil jedinému právoplatnému dědici Theodosiovi. Protože Římané dobře věděli, že jde o podvodníka, který se za syna Maurikiova jen vydával, nedošlo k míru. Válka se stala špinavou záležitostí. Peršané napadli Sýrii, vzali Edessu, Apameu, pak Kappadokii, dobyli Damašku a znovu odmítli Hérakliovu nabídku míru.
• Bitva u Dhú Kár – první porážka pravidelné perské armády arabskými beduíny
Někdy v době, když římský císař Maurikios nalezl smrt za Fókova povstání, stal se obětí Husravova hněvu hírský král Numán. Toho využili některé loupežné arabské kmeny k vpádům do krajin, které byly pod perskou svrchovaností, a Peršané proti nim vyslali dobře vyzbrojené vojsko, aby je potrestalo a přimělo k dobrému chování. Ale nedaleko místa Dhú Kár, blízko později proslulého města Kúfy, byli Peršané poraženi arabskými beduíny. Patrně perská vláda tomu nevěnovala valné pozornosti, protože nečteme již nic o této bitvě a jejích následcích. Ale jak tomu často v dějinách bývá, má taková zkušenost nedozírné následky. Arabové poznali, že s normálním perským vojskem mohou nejen bojovat, ale dokonce nad ním zvítězit. Představme si, jak asi arabská pýcha vzrostla a jak upadla perská prestiž v očích kočovných kmenů poloostrova i arabských městských státech. Není známo, kdy byla bitva svedena, neboť datum kolísá mezi roky 604 a 610. Ale památka na ni žila.


Itálie
• Hezký dar císaře papeži
Roku 606/609/610 daroval imperátor Fókas papeži Bonifácovi římský Pantheon, který byl přeměněn v kostel a zasvěcen Panně Marii a všem sv. Mučedníkům.
• Mír mezi Pavií a Ravennou prodloužen o tři roky
...Poté [langobardský] král Agilulf uzavřel mír s Římany na tři roky [někdy v letech 607 – 610].

Hispánie
• Vražda krále Wittericha
Vizigótský král Witterich byl zavražděn, čímž definitivně zkrachoval poslední pokus vrátit Hispánii opět k tradiční ariánské víře. Králem by pomazán katolík Gundemar.
• Vražda krále Vittericha
Proti Vitterichovi nakonec vzniklo spiknutí, přičemž nevíme, zda krále v dubnu roku 610 zavraždili jenom z důvodů čistě osobních anebo i z důvodů náboženských. Podle Bulgara to byla spíše ruka Boží, která jej zabila, než lidský meč, jenž ho probodl.
• Vlády se ujímá Gundemar
Novým králem se stal dosavadní správce provincie narbonské Gundemar, možná práv protože se přátelským způsobem choval k „vyhnancům a pronásledovaným“, pravděpodobně tedy k Vitterichovým obětem. To víme od Bulgara, který mu poslal soustrastný dopis, když mu zemřela jeho žena Hildoara. Bulgar hvoří o Vitterichovi jako o „nejproklatějším zloduchovi“, jenž vykořisťoval celý národ. Z Bulgarovy korespondence rovněž víme, že gótská Gálie byla arénou válek s Franky a že ji postihly mnohé epidemie.
Gundemar se od svého předchůdce odlišoval svým živým zájmem o záležitosti církve. Máme zprávy o koncilu cartagenské provincie, který se konal roku 610 v Toledu. Byl to vlastně první koncil od doby Rekkaredovy vlády, jehož se zúčastnilo patnáct biskupů. Toledský biskup se do rozpravy příliš nezapojoval, neboť nechtěl do jednání zasahovat. Cílem tohoto koncilu bylo totiž zrušit primát Toleda v provincii. Cartagenou byla hlavním městem provincie a sídlem metropolity, třebaže Montanus z Toleda si titul metropolity přisvojil roku 527. Cartagena však po vpádu východních Římanů zůstala na jejich území.
Na prvém katolickém koncilu, který se uskutečnil po tomto vpádu, tj. na třetím toledském koncilu, podepsal Euphemius z Toleda zápisy jako „metropolita karpetánské provincie“. Euphemius měl pro takové jednání své důvody. Cartagena byla v moci Římanů, třetí toledský koncil se otázku primátu v této provincii nezabýval a Euphemius pravděpodobně nechtěl ustoupit Toledu, a proto podepsal zápisy za část provincie. Po dobu následujících dvaceti let bylo možno cítit určitou rivalitu s Toledem. A ještě další stolec si nárokoval primát nad další částí cartagenské provincie, která se nenacházela v Karpetánii. Proto patnáct biskupů cartagenské provincie prohlásilo, že Toledo je ve skutečnosti metropolí celé provincie. Dne 23. 10. toto prohlášení podepsal i samotný král spolu s dvaceti šesti biskupy kromě biskupa toledského, který nebyl přítomen. (Na druhém zasedání byli zastoupeni metropolité Lusitánie a Baetiky. Baetickým metropolitou byl Isidor ze Sevilly, který svého bratra Leandra nahradil na sevillském biskupském stolci ještě za života krále Rekkareda.) Listinu, která byla vypracována na druhém zasedání, potvrdila primát Toleda nad celou provincií, přičemž se v ní uvádělo, že Euphemius podepsal, protože nevěděl, že „karpetánská oblast není provincií, ale jen částí cartagenské provincie.
Ještě předtím, než tento problém vyvstal, napadl Gundemar roku 610 Basky a roku 611 oblehl východní Římany, ale neúspěšně. Třebaže Gundemar pojmenoval Vitterichovu vládu jako uzurpaci, pokračoval v jeho zahraniční politice včetně jeho nepřátelství k Brunhildě a Theuderichovi. Septimánský hrabě Bulgar se zhrozil, když se dozvěděl, že Brunhilda a franský král vyzývali avarského kagana, aby napadl Theudeberta, Vitterichova starého spojence. Nevíme, nakolik je tato zpráva parvdivá, ale Gundemar a Theudebert začali připravovat spojeneckou smlouvu a vizigótský král začal vyplácet Frankům peníze. Je dost neobvyklé, že se vizigótský král tak intenzivně zapojil do hlubokých sporů mezi franskými králi. Po dobu jednání uvěznil Theuderich několik vizigótských šlechtických vyslanců. Kvůli tomu byli dva Gundemarovi vyslanci do franské říše, viri illustres Tatila a Guldrimir, na místě zvaném Irupinae zadrženi a nebylo jim dovoleno dokončit jejich cestu. Zajímavá je rovněž vizigótská reakce. Hrabě Bulgar obsadil Juvignac (Iuviniacum) a Corneilhan (Cornelianum), tzn. dvě města, které Rekkared odevzdal z nám neznámých důvodů Brunhildě. A když královna požádala o jejich navrácení, Bulgar ji nevyhověl a žádal, aby byli vizigótští vyslanci propuštěni. Jak celá záležitost skončila, nevíme.


Británie
• Londýnský biskup v Římě
V těch časech odjel do Říma londýnský biskup Mellitus, aby s papežem Bonifácem projednal naléhavé potřeby církve Anglů. Když nejctihodnější papež svolal synodu italských biskupů, aby vydal pokyny o životě a kázni mnichů, usedl mezi biskupy také Mellitus; bylo to osmého roku vlády císaře Foky, v třinácté indikaci, 27. února.
A tak i on všechna řádně přijatá usnesení potvrdil autoritu svého podpisu, a když se potom později vracel do Británie, vezl církevním obcím Anglů platné pokyny a nařízení spolu s listy, které týž papež Bonifác posílal Bohu milému arcibiskupovi Vavřincovi a všemu duchovenstvu, jakož i králi Æthelberhtovi a celému národu Anglů.


Rok 611
Římská říše
• Císař marně nabízí Peršanům mír, bitva u kláštera sv. Tomáše
Císař Herakleios I. poslal perskému králi Chosroeovi II. nabídku míru, a když dostal odmítavou odpověď, začal připravovat velkou protiofenzívu. Vedením útočných operací pověřil velitele císařské gardy (excubitores) generála Priska, třebaže to byl zeť svrženého tyrana Foky a tedy představitel starého režimu. Aby ho získal na svoji stranu a zavázal si ho, projevoval mu přátelství, což si ovšem druhá strana vykládala jako projev slabosti. K neradostné vojenské situaci na perské frontě se v dubnu tohoto roku přidalo i velké zemětřesení, které postihlo Konstantinopol. A císař – jakoby tušil, že přírodní neštěstí předznamenává další vojenské porážky – se k situaci nevyjádřil, takže pouze patriarcha Sergios I. reagoval četnými litaniemi a modlitbami.
Priskos vyrazil do boje a na podzim zahájil dvanáctiměsíční obléhání kappadocké Kaisareie (Kayseri, Turecko). Jeho perský protivník generál Šáhrvaráz kontroval průnikem do Sýrie, dobytím „Perly Orientu“ Antiochie (Antakya, Turecko), Emesy (Homs, Sýrie) a Apameie(?) (Kalaat el Mudik, Sýrie). Císařův bratranec Niketas vytáhl na pomoc s egyptskou armádou „vhodnou tak akorát na přehlídku“ a se Šáhrvarázem se utkal v krvavé, ale nerozhodné bitvě u kláštera sv. Tomáše nedaleko Emesy. Třebaže postup Peršanů na jih na dva roky zastavil, již nic nemohl udělat pro území mezi Emesou a Eufratem, které bylo přeměněno v poušť.
• Žalostná situace na Balkáně
Ani situace na Balkáně nebyla lepší – Avaři a Slované zaplavili Ilýrii, Dalmácii, Istrii a pronikli až do italského Friaulu. Útočníci dobyli Diocleu (u dnešní Podgorice), Skardonu (Skradin), Epidaurus (Cavtat), zatímco města Zadar, Trogir a Budva se ještě ubránila. Místní obyvatelstvo zděšeně prchá na ostrovy v Jaderském moři.
• Dne 7. 8. se císaři Herakleiovi a jeho manželce Eudokii (Fabii) narodila dcera Epifanie.
• Muhammad má vidění
Jedné noci roku 610/611 přišel Muhammad domů s překvapivým tvrzení, že se mu při meditaci na jisté hoře zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a sdělil mu, že je „poslem Božím“ a „prorokem nové víry“.


Expanze Islámu

Perská říše
• Válka s říší římskou
(609) Roku 610 nedošlo na Východě k žádným větším bojovým operacím, ale už roku následujícího přešli Peršané opět Eufrat, porazili a úplně zničili římskou armádu vyslanou sem k obraně Sýrie a zmocnili se dvou významných měst Apameie a Antiochie. (612)


Franská říše
• Spojenectví Burgundska a Neustrie proti Austrasii, válka je na spadnutí
Burgundský král Theuderich II. se nemohl smířit s tím, že byl minulý rok silou donucen vydat svému nevlastnímu bratrovi austrasijskému králi Theudebertovi II. určitá území, které mu připadla po smrti jejich otce krále Childeberta, a připravoval vojenskou protiakcí. Jeho kdysi úhlavní nepřítel neustrijský král Chlothar II. mu slíbil neutralitu, spojenečtí Avaři začali pustošit bratrovo území.
• Spojenectví Burgundska a Neustrie proti Austrasii, válka je na spadnutí
Král Theuderich si velmi přál pomstít se svému bratru, který mu odňal jisté země, a radil se se svými lidmi, jak by mu mohl uškodit. Podle jejich rady poslal zprávu králi Chlotharovi: „Chci se pomstít svému bratru, protože porušil moje práva a spáchal na mě bezpráví. Chtěl bych si být jist, že mu nebudete pomáhat, a proto se vás ptám, zda zachováte mír, a zavážete se, že mu neposkytnete žádnou pomoc proti mně. A pokud zvítězím a budu schopen vzít mu jeho život a jeho království, tak vám slibuji, že vám odevzdám vévodství Dentelini, které on vám vzal silou.“ Král Chlothar s těmito podmínkami ochotně souhlasil.

Karantánie
• Vznik karatánského knížectví
Někdy v letech 572 – 590 obsadili Slované také rozsáhlá území ve vnitroalpském prostoru hlavně v povodí řeky Drávy. Zde v okrajové části avarského kaganátu začali vytvářet autonomní slovanský útvar (karantánské vévodství) s vlastní organizací nezávislý na franské moci, která ostatně na tento prostor roku 591 rezignovala ve prospěch Bavorů (Bajuwarů), a ti potom sváděli se zdejšími Slovany podporovanými Avary tvrdé boje ještě na počátku 7. století. Nakonec ale u Agunta (Lavanter Kirchbichl východně od města Lienz ve Východním Tyrolsku) Slované roku 610/611 tentokráte již bez pomoci Avarů útočících současně na Friaul odrazili útok bajuwarského vévody Garibalda II. a dosáhli svého velkého vítězství. Celou oblast Východního Tyrolska tak Bajuwaři pozbyli a hranice slovanského osídlení se na několik století ustálila na Anraser Bach, osídleno bylo i Iselské údolí a Bajuwary zůstal obsazen pouze Pustertal dále na západ směrem k Brixenu, kde také pramení Dráva (Drau), tvořící páteř celého sídelního prostoru.
V Korutanech lze postihnout také vliv Langobardů, jejichž nejbližším mocenským centrem se stalo Friaulské vévodství zřízené v nejseverovýchodnějším cípu Itálie na obranu před útoky císaře a Avarů i jako výchozí bod k tažení do Pannonie. Již v roce 610 obsazují synové friaulského vévody Taso a Kakko na jihu slovanská území od Zellia po Medarii (snad Celje a Windisch–Matrei) a zdejší Slované jsou jimi uvedeni v poplatnost trvající až do doby vlády langobardského krále Ratchise kolem roku 740.
Slované, kteří přitáhli do údolí Drávy, dostali jméno od Carantanum jako zlidovělo koruptely od Carnuntum. Jde o staré venedské označení skály – karanta. Carantanum–Carentana byl dnešní Zollfeld, kde se nacházelo centrum knížectví, jeho ústřední hrad Karnburg připomínaný jako civitas Carantana, a naproti ležící Maria Saaljako ecclesia sanctae Mariae ad Carentanus. Korutanci jsou vlastně lidé ze Zollfeldu. To vše svědčí o převzetí jména od zde usedlého původního románského obyvatelstva, které vytvářelo svazek spolu s dalšími slovanskými i neslovanskými etniky, například s Charváty či Dulěby na středním Muru u Radkersburgu v rakouském Štýrsku. Při etnogenezi starých Karantánců hrála pravděpodobně dosti důležitou roli i složka nomádská a není bez jistě zajímavosti, že v tureckých jazycích mají jména prvních karantánských knížat Wallucus význam „tlustý“ či „kníže“ a Cacatius „tenký“. Na Zollfeldu se také nacházel onen „kamenný stolec“ a na Karnburgu „knížecí kámen“ (Fürstenschein) z druhotně upravené hlavice římského ionského sloupu, na němž měl probíhat nastolovací obřad karantánských knížat ne nepodobný později doložené intronizaci pražských přemyslovských vládců.

Itálie
• Změna v čele ravennského exarchátu
Exarcha Smaragdus byl již podruhé odvolán z funkce (585 – 589 a 603 – 611) a nahrazen Janem I. Lemigiem (Joannes Lemigius Thrax, zemřel roku 615). Zdá se, že se mu dařilo vyhýbat se válce s Langobardy.
• Útok Avarů do severní Itálie, smrt vévody Gisulfa a pád města Forum Julii, deportace Langobardů do Pannonie a útěk vévodových synů
V té době král Avarů, jenž se v jejich jazyce nazývá kagan, přitáhl s nespočetně velkým množstvíl lidí na území Venetie. Gisulf, vévoda z Fora Julii (Friuli), sem odvážně přišel se všemi Langobardy, které jen mohl získat, aby se s ním utkal. A s nezkrotnou odvahou spolu s nemnohými vedl válku proti nesmírně velikému množství. Nicméně jej obklíčili ze všech stran a zabili spolu s téměř všemi jeho stoupenci. Manželka tohoto Gisulfa jménem Romilda spolu s Langobardy, kteří unikli, spolu s manželkami a dětmi těch, kteří zahynuli ve válce, se opevnila za hradbami Fora Julii (Cividale). Měla dva syny Tasa a Cacca, kteří již byli mladíky, a v té době ještě malé chlapce Radualda a Grimualda. A také měla čtyři dcery, z nichž jedna byla Appa a druhá Gaila, přičemž jména ostatních dvou se nedochovala. Langobardé se rovněž opevnili v pevnostech, které byli poblíž, tj. v Cormones (Cormons), Nemasu (Nimis), Osopusu (Ossopo), Artenii (Artegna), Reunii (Ragogna), v Glemoně (Gemona) a v Ibligisu (Iplis), který byl ve všech směrech nedobytný. A rovněž se opevnili v ostatních hradech, aby se nestali kořistí Hunů, tj. Avarů. Ale Avaři potulující se celým územím Fora Julii (Friuli) a vše ničíce ohněm a mečem oblehli město Forum Julii (Cividale) a vší silou se jej snažili zmocnit. A zatímco jejich král, to jest kagan, jezdil v plné zbroji s velkým oddílem svých jezdců kolem hradeb, aby zjistil, na kterém místě by bylo co možná nejsnadněji proniknout do města, Romilda na něj shlížela z hradeb. A když viděla, že je to muž v květu mládí, tak jako odporná běhna zahořela touhou po něm. Po poslovi mu pak poslala zprávu, že pokud ji pojme za manželku, odevzdá mu město i se všemi těmi, kdo jsou uvnitř. A když to slyšel král barbarů, mazaný a hříšný, tak jí slíbil, že udělá to, co po něm žádá, a zavázal se, že jí pojme za manželku.
A ona pak bezodkladně otevřela brány pevnosti Fora Julii a vpustila nepřítele dovnitř ke zkáze své i zkáze všech těch, kdo byli uvnitř. Když totiž Avaři vstoupili i se svým králem do Fora Julii, tak nejdříve zpustošili a vydrancovali vše, na co jenom narazili, načež město odevzdali ohni. Jako zajatce pak odvedli každého, koho ve městě našli, falešně lidem slibujíce, že je usadí na území Pannonie, z níž oni sami přišli. Když však při svém návratu domů přišli na pláň zvanou Svatá [nelze identifikovat], tak se rozhodli, že každého Langobarda, který již dosáhl zletilosti, zabijí mečem a že si mezi sebe rozdělí ženy a děti, aby jim otročily. Ale když se Taso a Cacco a Raduald, synové Gisulfa a Romildy, dozvěděli o tom zlém záměru Avarů, ihned nasedli na své koně a dali se na útěk. Ale jeden z nich si myslel, že jeho malý a slabý bratr Grimoald se neudrží na pádícím koni a že by tedy bylo lepší, kdyby zahynul mečem než aby musel nést jho otroctví. Když ho však chtěl zabít a pozvedl oštěp, aby mu jej vrazil do těla, tak se chlapec rozplakal a křičel: „Nech mě být, já se na koni udržím.“ A tak jej jeho bratr uchopil za paži, přidržoval ho na holém hřbetu koně a povzbuzoval, aby vydržel. A chlapec vzal do rukou otěže a následoval prchající bratry.
Když to Avaři zjistili, vyskočili na své koně a pronásledovali je. A třebaže uprchlíkům se podařilo rychlým cvalem uniknout, tak malý chlapec Grimoald padl do rukou toho z nejrychlejších pronásledovatelů. Ten muž se však ani nenamáhal zasadit mu z důvodu jeho nízkému věku ránu mečem a rozhodl se podržet si ho u sebe jako svého sluhu. Uchopil tedy uzdu chlapcova koně a odváděl si ho zpět do tábora jásajíce nad svou skvělou kořistí - malým chlapcem krásné postavy se zářícíma očima a dlouhými splývajícími blond vlasy. Ale chlapec ze žalu z toho, že je zajatcem, vytrhl z pochvy meč přiměřený jeho věku a vší silou zasadil Avarovi vedoucímu jeho koně ránu do vršku hlavy. A ostří prošlo lebkou a nepřítel spadl s koně na zem. A chlapec Grimoald zajásal, otočil svého koně a pokračoval v útěku, aby se opět shledal s bratry, kteří měli nesmírnou radost z toho, že se mu podařilo zabít nepřítele a uprchnout.
Avaři nyní zabili mečem všechny Langobardy, kteři již dosáhli mužného věku, a na ženy a dětmi uvalili jho otroctví. A Romildu, jež byla původcem všeho tohoto zla, si král Avarů vázaný přísahou podržel po jedinou noc u sebe jako svoji manželku, načež ji předal dvanácti Avarům, kteří ji po celou následující noc zneužívali a jeden po druhém na ni uspokojovali svůj chtíč. Pak poručil vztyčit uprostřed té pláně kůl a Romildu na něj narazit. Přitom pronesl tato slova: „Zasloužila sis takového manžela“. A tak tato ohavná zrádkyně své země, pro níž znamenala více její vlastní touha než záchrana spoluobčanů a příbuzných, zemřela takovou smrtí. Nicméně její dcery nezdědily smyslnost své matky a snažily se z lásky k cudnosti nedopustit toho, aby byly poskvrněny barbary. A proto si daly syrové maso kuřat mezi svá ňadra, kde začalo v teple hnít, takže Avaři, kteří se jich chtěli dotknout, nemohli vydržet tento strašný zápach, o němž si mysleli, že je jejich přirozený. A proto od nich proklínajíce je daleko utíkali a říkali, že všechny langobardské ženy hrozně smrdí. A díky tomuto úskoku nejenomže unikly vznešené dívky chlípnosti barbarů, ale rovněž daly užitečný příklad, jak si chránit svoji cudnost, kdyby se něco takového stalo ženám v budoucnosti. A ony byly později provdány do různých zemí a vstoupily do hodnotných manželství kvůli svému urozenému původu - první z nich se prý provdala za krále Alamanů a druhá za prince bavorského.
[Paolus Diaconus nyní vysvětluje svůj původ. Z Pannonie prý přišel spolu s Alboinem jeho prapraděd jménem Leupchis, který když po několika letech života v Itálii zemřel, zanechal po sobě pět nedospělých synů. Po pádu pevnosti Forum Julii padli všichni do avarského zajetí. Čtyři z nich, jejichž jména nezná, v otroctví i dožili, zatímco pátý jménem Lopichis, jenž byl jeho pradědečkem, utekl a vrátil se do Itálie. Lopichis pak zplodil jeho dědu Arichise a Arichis zase jeho otce Warnefrita a Warnefrit s manželkou Theudelindou zase jeho, tzn. Pavla i s bratrem Arichise. Je ale pravděpodobné, že Pavel na někoho ve své genealogii zapomněl, protože pouhé čtyři generace mezi Leupchisem (568) a jím samotným (narozen cca 720 – 730) jsou opravdu málo.]
• Vlády nad vévodstvím Friuli se ujímají Taso a Cacco
Po smrti vévody Gisulfa, vévvody Fora Julii (Friuli), se ujali vlády nad tímto vévodstvím jeho synové Taso (†617) a Cacco (†617). V době své vlády se zmocnili území Slovanů jménem Zeilia (Gailtal, tj. údolí řeky Gail v Karantánii, východní Tyroly) až k místu zvanému Medaria (Windisch Matrei) a z tohoto důvodu zmínění Slované platili až do doby vévody Ratchise tribut vévodům Fora Julii.


Hispánie
• Vizigóti zahájili útok proti obtížným Baskům.

Rok 612

Franská říše
• Těžká porážka Austrasie a smrt krále Theudeberta
Vzájemná nenávist mezi burgundským králem Theuderichem II. a austrasijským králem Theudebertem II. vedla tohoto roku již k občanské válce. Theuderich nejdříve prohlásil, že Theudebert není legitimním synem jejich otce krále Childeberta II., pak zaútočil a u Toulu a Tolbiacu (Zülpichu) uštědřil svému nevlastnímu bratrovi dvě zničující porážky, zajal ho, Austrasii okupoval a její šlechtu přinutil ke kapitulaci: „Franci seniores“ mu vydali poklady, na shromáždění v kolínské bazilice sv. Gereona přísahali věrnost a prosili o milost pro sebe, pro svoji zemi i lid. Poražený Theudebert byl v Kolíně veřejně zneuctěn a zbaven královských rouch, koní a postrojů, což mělo symbolizovat ztrátu královské moci. Královna Brunhilda však o jeho života neusilovala a s vyholenou tonzurou na znamení mnišství ho poslala do kláštera. Theuderich jej však nechal převézt do svého hlavního města Chalon–sur–Saône a zde i s celou jeho rodinou včetně dvouletého syna Merowecha popravit. Theudebertův rádce a předek Karlovců Arnulf se nakrátko stáhl z vrcholové politiky a usedl na biskupský stolec v Metách.
• Těžká porážka Austrasie a smrt krále Theudeberta
Poté král Theuderich shromáždil ve městě Langres armádu těch nejlepších a nejneohroženějších bojovníků z celého svého království a pohnul se se svými lidmi proti svému bratrovi. Prošel nedávno založeným městem Verdunem a odtud táhl přímo proti městu Toulu. Z jiného směru pak přišel král Theudebert s velkou armádou a veškerými silami království Austrasie. Srazili se v bitvě, boj byl prudký a mnoho lidí bylo zabito na obou stranách, ale král Theudebert z něj nakonec vyšel poražený. Když viděl, že byl poražen, prchl přes město Mety a Vosges do Kolína, kde našel útočiště. Král Theuderich se hnal za ním tak rychle, jak jen mohl, a pronásledoval ho. A když pronásledoval svého bratra, setkal se se sv. Eleusinem, biskupem města Mascons [ve skutečnsoti Leudegasiem z Mohuče]. Svatý muž mu kázal tak dobře, že ustoupil a vracel se. Prošel Ardenami a dostal se ke městu zvaném Tulbic (Zülpich)...
Mezitím král Theudebert, který uprchl do Kolína, postavil tak velké síly, jaké jen mohl shromáždit. Na pomoc si povolal i Sasy a ostatní germánské národy. Pak přišel a bojoval se svým bratrem u hradu, o němž jsme se zmínili předtím, tj. u Tulbicu. Bitva byla tvrdá a dlouhá a král Theudebert se držel, jak jenom mohl. Utrpěl však obrovské ztráty, když nepřátelé pobíjeli jeho lidi jako ovce. Když však viděl, že Štěstěna je úplně proti němu, že jeho ztráty se zvyšují a že již dlouho nebude moci klást účinný odpor, uprchl přenechav to místo Štěstěně a jeho nepřátelům. Jeho muži prchali za ním a vojsko složené dohromady z tolika národů bylo rychle poraženo, zvláště když nyní bylo bez vůdce. Většina z nich byla na útěku pobita a ti, kdo se zachránili, prchli do Kolína spolu s králem.
Na začátku bitvy se obě strany utkaly v tvrdém a urputném boji a útočily na sebe s velkou smělostí. Mrtví zůstávali na svých koní, jakoby ještě žili, a nemohli spadnout na zem - tak těsně byli napěchováni mezi živými, s nimiž se pohybovali sem a tam po bojišti. Ale když začali Theudebertovi lidé prohrávat a ustupovat, padali na zem v takových počtech, že cesty, lesy a pole byly přeplněné mrtvolami, které bylo vidět všude kolem.
Když král Theuderich viděl, že jeho bratr unikl, rozhodl se jej stíhat, protože si myslel, že by mohl ukončit válku a boje zabitím tohoto velkého vládce. On i jeho muži se jej vydali stíhat. Vstoupili do země Ripuárů, pálíce a pustošíce vše, co jim stálo v cestě. Obyvatelé té země pak před něho předstoupili a naléhavě jej prosili, aby zemi ušetřil a neničil ji pro život jediného muže, jemuž byla úplně poddána jakoby si ji vybojoval v bitvě. Král jim odpověděl a řekl toto: „Nepřeji si vás zabít já, ale můj bratr Theudebert. Pokud chcete mít moji přízeň a pokud chcete, abych ušetřil vaši zemi, musíte mi přinést jeho hlavu anebo odevzdat mi ho jako vězně.“
A oni šli do Kolína, vstoupili do paláce a mluvili s krále asi takto: „Váš bratr král Theuderich říká, že pokud mu odevzdáte část pokladů vašeho otce, které jste zadržel, vrátí se do své země a ponechá vám zemi tuto. A proto vás žádáme, abyste mu dal to, co mu náleží, a nedovolil, aby naše země byla kvůli tonuto problému zničena.“ Král souhlasil jist si, že mluví pravdu, a zavedl je tam, kde bylo to velké bohatství. Myslel si, že dá bratru jenom takové množství, které bude moci bez obtíží postrádat. Ale jeden z těch, kteří stáli poblíž, vytáhl svůj meč a odťal mu hlavu, kterou pak vyhodili za hradby města.
Král Theuderich, jenž si byl dobře vědom toho, co se stalo, nyní do něj vstoupil a pobral bohatství, které bylo v pokladnici shromažďováno po tak dlouhý čas. Pak přinutil všechny čelné lidi toho města, aby před něj předstoupili v chrámu sv. Geriona, složili mu slib věrnosti a přísahali mu jako svému lennímu pánovi.
A zatímco přijímal přísahy lidí stojících před kostelem, zdálo se mu, jakoby jej někdo tvrdě udeřil do hrudi či boku. Otočil se tedy ke svým lidem a poručil jim, aby rychle uzavřeli chrámová vrata, protože si myslel, že jej chce zabít nějaký zrádce mezi těmi, kteří jej obklopují. Když vrata byla uzavřena a komorníci jej vysvlékli, aby viděli, jaké utrpěl zranění, nenašli žádnou ránu způsobenou zbraní, jenom zarudlou stopu po úderu na jeho boku. Myslelo se, že je to zlé znamení a předzvěst toho, že brzy zemře.
A když vše uspořádal podle svého přání, odešel obtížený kořistí a vzal sebou své synovce, syny jeho bratra, a jejich sestru, která byla velmi krásná. Přišel do Met, kde našel Brunhildu, svojí babičkou, jež vyšla mu vyšla vstříc, aby se s ním setkala. Vzala děti, synovce krále Theudericha, a okamžitě je zabila. Nejmladšího z nich Merovecha, který byl ještě v kolébce, pak udeřila tak silně kamenem, že mu urazila hlavu. A tak byl král Theudebert i se svými dětmi zabit v sedmnáctém roce své vlády, ačkoliv někteří autoři píší, že po tom velkém vítězství, které na něm dosáhl král Theuderich, uprchl za Rýn. A když král Theuderich obsadil Kolín, poslal jednoho ze svých komorníků, jehož jméno bylo Berthar, aby jej zadržel. A když byl chycen a před něj předveden, odebral mu královská roucha a poslal jej do exilu do města Chalons. Bertharovi, který jej zajal, pak daroval jeho vlastního koně a královský postroj jako odměnu za jeho službu.
Král Theuderich odevzdal králi Chlotharovi to vévodství, o němž jsme se předtím zmiňovali, podle jejich dohody, protože nepomohl jeho bratrovi proti němu. Později nicméně viděl, že je panovníkem dvou království a že ti všichni baroni z království, které patřilo jeho bratru, se mu ochotně podřídili. A proto požadoval po Chlotharovi, aby mu vrátil vévodství, které mu bylo dáno. A pokud by na to nepřistoupil, tak by prý měl vědět, že Theuderich mu bude okamžitě dělat takové potíže a takovým způsobem, jak jen bude moci.
•

Franská říše (západní Evropa) kolem roku 600

• Porážka Sasů a Durynků, zúčtování s Chlotharem se blíží
Další vítěznou bitvou u Zülpichu potlačil Theuderich revoltu Sasů a Durynků, kteří využili občanské války a snažili se zprostit placení tributu. Jeho bratranec neustrijský král Chlothar II. se však přihlásil o odměnu za svoji neutralitu, a když byl odmítnut, silou obsadil tzv. Ducatus Dentelini, tj. neustrijská území ztracená roku 599/600 po prohrané bitvě u Dormelles. Takovou drzost si samozřejmě král nemohl nechat líbit a rozhodl se zlikvidovat i svého posledního protivníka.
• Zajímavá personální politika [zřejmě] krále Chlothara
Austregisel, který se později stal arcibiskupem v Bourges, jak vylíčíme o něco dále, byl statečný muž, příslušník dvora krále Gunthramna. Byl jedním z jeho služebníků, který mu držel ručník, když si myl ruce. Jednoho dne byl před králem obžalován bez jakéhokoliv důvodu ze zločinu jedním ze svých nepřátel, který byl zrádný a věrolomný, jak se ukázalo později. To obvinění, že měl napsat bez králova dovolení jistý dopis, ale veřejně odmítl. Nakonec se králi jevilo jako nezbytné, aby mu poručil podstoupit boží soud a bojovat v souboji muže proti muži, nebo je soudit za zradu. On pak výzvu přijal a prohlásil, že podstoupí boj s pomocí našeho Pána.
Ráno pak vstal a přinesl si na místo souboje své zbraně. Ale nejdříve se šel pomodlit do kostela sv. Marcela i do některých jiných, podaroval almužnou chudého muže, s nímž se setkal, a pak se modlil a žádal Našeho Pána o radu. A tato svatá modlitba přinesla své ovoce, protože když se dostavil na to místo, kde měl bojovat v přítomnosti krále, přijel posel a sdělil králi, že Austregiselův soupeř spadl z koně, když je na souboj, a zlámal si vaz. Krále ty zprávy velmi potěšily, obrátil se k Austregiselovi a řekl: „Drahý příteli, raduje se a buď šťastný, Náš Pán je na tvoji straně a tvůj nepřítel ti už nemůže ublížit.“ Po těchto událostech byl zvolen arcibiskupem Bourges [612 - 624] a vedl tak svatý a čistý život, že každý člověk žasl nad jeho zbožností a dobrotou.


Itálie
• Langobardský král Agilulf uzavřel mír s císařem a Franky, útok Slovanů na Istrii
Král Agilulf uzavřel mír s císařem na jeden rok a pak ještě na další a rovněž již podruhé obnovil mírový svazek s Franky. Nicméně v tom samém roce zničili Slované hrozným způsobem Istrii, a to poté, co zabili vojáky, kteří ji bránili. V následujícím měsíci březnu zemřel v Tridentu (Trent) Secundus [hlavní Paolův zdroj pro historii Tridentska], sluha Boží, o němž jsme velmi často mluvili. Sepsal krátkou historii skutků Langobardů až do jeho doby. V té době král Agilulf znovu uzavřel mír s císařem. V těch dnech byl rovněž zabit Theudepert, král Franků, a došlo tam k hrozným bitvám. Také Gunduald, bratr královny Theudelindy, jenž byl vévodou ve městě Asta (Asti), zemřel v této době po ráně šípem (616). Ale nikdo neví, kdo ho vystřelil.
• Sv. Columban přichází do Itálie
Columban se narodil v Irsku kolem roku 543 a svoji duchovní kariéru začal v Bangoru, který byl spolu s ostatními irské kláštery centrem kultury a vzdělanosti. Po několika letech se vydal kázat evangelium, a to nejdříve po Británii a pak do Galie, kde mu Sigispert, král Austrasie věnoval zničenou vesnici jménem Anagratis, aby si zde založil klášter. Po nějaké době přesídl do jeskyně a proslavil se tolika zázraky, že pro stále zvětšující počet svých sympatizantů musel založit nový klášter v Luxoviu v doméně burgundského krále Guntrama. Pod ochranou Theudeperta z Austrasie pak našel další útulek v Bregenzu na březích Bodamského jezera, kde skoncoval s uctíváním tradičních bohů. Po Theudepertově smrti, kterou předpověděl, se odebral do Itálie, kde byl s úctou přijat králem Agilulfem a královnou Theudelindou. Po několik měsíců pobýval na královském dvoře v Milánu a diskutoval s ariánskými duchovními, dokud za králem nepřišel jistý Jocundus a nepřesvědčil ho, jak by bylo výhodné ve vesnici Bobium na řece Trebii položit základy klášterního života. A Columban tam opravdu odešel a vystavěl klášter, který sehrál důležitou úlohu při konverzi ariánských Langobardů ke katolictví a šíření římské kultury mezi nimi. Byl to velmi učenný muž, který byl oporou nejenom královně Theudelindě v jejím střetu s ariány, ale i severoitalských „schismatiků“ ve sporu s papežem a císařem o Tři kapitoly. Král Agilulf si přál urovnat náboženské spory, a proto Columban napsal třetímu nástupci papeže Řehoře Velikého Bonifácovi IV. dlouhý dopis, v němž uvádí, že král by uvěřil katolické víře, kdyby měl jistotu v několika věcech. Columban zemřel roku 615, tzn. v témže roce jako Agilulf.


Římská říše
• Situace na východní frontě
Po ročním obléhání kappadocké Kaisareie (Kayseri, Turecko) vyrazili Peršané z města a probili si cestu z obklíčení. Velitel excubitores (císařské gardy) Priskos pak pochodoval dále do Arménie, ale perský generál Šáhen jej donutil opět ustoupit. Když se tedy záležitosti na východě „nelepšily“, dostavil se císař Herakleios I. osobně na bojiště a chtěl se setkat s Priskem v jeho táboře. Generál se však zachoval svrchovaně netaktně a setkání odmítl s výmluvou, že je nemocný. Naštvaný císař se vrátil do Konstantinopole a radil se o celé záležitosti s patriarchou Sergiem I. a svým bratrancem Niketasem, který byl náhodou ve městě. Nakonec se rozhodli postupovat v mezích zákona a Priska sesadit. Když se generál dostavil do Konstantinopole, Herakleios mu vyčetl urážku a obvinil ho ze zrady. Je zaznamenáno, že ho výtiskem evangelia klepal do hlavy se slovy: „Byl jste špatný zeť, jak byste mohl být dobrý přítel“ – tím narážel na zradu císaře Foky –, dále jej na základě senátního výnosu zbavil velení a celkem humánně poslal do kláštera. Místo Priska jmenoval velitelem excubitores Niketase, který odejel i se svými gardisty do Egypta a zařadil je do pravidelné armády.
• Narození dědice císařského trůnu a smrt císařovny Eudokie
Dne 3. 5. se Herakleiovi a jeho manželce Eudokii (Fabii) narodil syn a dědic trůnu Herakleios Konstantinos. Již v srpnu však císařovna zemřela při epileptickém záchvatu a byla pohřbena v mauzoleu v chrámu Apoštolů. (Otevřenou rakev tehdy nesli města a jedna služka ve vyšším patře si uplivla tak nešťastně, že slina potřísnila mrtvolu oblíbené císařovny. Rozzuřený dav dívku na místě upálil.) Herakleios měl z manželství s Eudokií dceru Epifanii a syna Konstantina, s nímž počítal jako se svým nástupcem. Protože v té době pustošily říši časté epidemie moru, které vážně ohrožovaly Konstantinův život, rozhodl se znovu oženit a zplodit další potomky mužského pohlaví, kteří by umožnili založit dynastii. Bohužel se rozhodl pro svoji neteř Martinu.
• Avaři stále aktivní
Avaři pronikli do Dalmácie.


Perská říše
• Válka s říší římskou
(611) Roku 612 se objevili Peršané v Cappadocii podruhé a obsadili Caesareu Mazacu.


Hispánie
• Rychlé střídání králů na vizigótském trůně
Po dvou letech vlády zemřel vizigótský král Gundemar a na trůně jej vystřídal Rekkared II., aby byl již po několika měsících nahrazen Sisebutem (Sisebertem). Za vlády tohoto krále byla na Francích získána zpět Kantábrie a císař Herakleios zaměstnaný válkou na východě Vizigótům odstoupil jedny z posledních měst, která měl ještě v Hispánii pod svojí svrchovaností, čímž své panství na Pyrenejském poloostrově omezil pouze na malou enklávu kolem Algarve. Sisebut se vedle svých vladařských povinností našel čas na skládání latinských hymnů a dlouhých veršovaných epištol o zatměních Slunce a Měsíce, které svědčí o jeho dobrých znalostech Lucretia i antické astronomické poezie. Psal i prózu včetně životů svatých a zvláště jeho diplomatické dopisy jsou pozoruhodné svým křesťansky moralizujícím tónem a rozsáhlými odkazy na bibli.
• Smrt krále Gundemara a nástup Sisebuta
V únoru nebo březnu roku 612 zemřel v Toledu přirozenou smrtí král Gundemar. Novým králem se stal Sisebut. Hned po nástupu na trůn musel čelit problémům na severu i jihu. Na severu se vzbouřili Asturové, které zpacifikoval generál Rechila (Richila). Další generálové, včetně příštího krále Svintily, si podrobili kmen roccones, skrývající se v horách. Jedná se pravděpodobně o ten samý národ Runkonů, proti němuž bojoval roku 572 svébský král Miro.
Mnoho zdrojů se zmiňuje o králově zbožnosti. Sisebut nechal postavit kostel sv. Leokádie v Toledu, v němž se posléze konaly čtyři všeobecné koncily hispánské církve. Isidor ze Sevilly mu chtěl věnovat svoji slavnou Etymologii, jež byla jednou z největších encyklopedických prací evropského středověku, ale nakonec mu roku 613 připsal svoje dílo „De natura rerum“.
Zachoval se nám jeden Sisebutův dopis, v němž napomíná Eusebia, biskupa v Tarragoně (místu konání provinční synody roku 614), pro jeho zanícení pro divadlo. Králova slova jsou tvrdá, ba dokonce útočná, ale nepochopitelné je, že ke král ke kárání připojil jasný příkaz biskupovi, aby jmenoval posla, jenž přinesl dopis, biskupem v Barceloně, což by odporovalo kanonickému právu více než návštěvy divadel.
Caecilius, biskup biskup z Montielu (Mentesy), jenž byl zajatce Římanů, chtěl odejít do kláštera. Když se o to dozvěděl Sisebut, tak mu poručil, aby se dostavil okamžitě na jeho dvůr, kde mu společně s několika dalšími biskupy připomenul, co se od něho očekává. Králova hluboká zbožnost se projevila jednom jeho dopise adresovanému jeho synu Teudilovi, který vstoupil do kláštera, a v dopise Adauldaldovi (Adaloaldovi), langobardskému králi Itálie v letech 616 - 626, v němž se jej snaží obrátit ke katolictví.
Sisebut byl jediným vizigótským králem s pověstí latinského autora. Když roku 613 odcházel na válečnou výpravu na sever, poslal sv. Isidorovi do Sevilly krásnou báseň o zatměních Měsíce, kterou možná reagoval na nové projevy pohanství, které se projevily po zatmění tohoto nebeského tělesa v roce 611 a zatmění Slunce roku 612. Jeho „Vita vel passio sancti Desiderii“ je vynikajícím hagiografickým dílem a zároveň politickou propagandou zaměřenou proti jeho zahraničním nepřátelům. Hrdinou jeho díla je bývali biskup Desiderius z Vienny, kterého roku 606/607 nechali popravit burgundský král Theuderich a jeho babička královna Brunhilda, od počátku století zjevní to nepřátelé vizigótského státu. Sisebut si tohoto světce vybral záměrně, aby mohl ve svém díle popsal to zlo, které způsobila Brunhilda a Theuderich.
• Sisebutova politika vůči Židům
Pravá křesťanská zbožnost vedla krále Sisebuta k přehodnocení postavení Židů ve svém království. Zachovaly se nám o tom dvě listiny. První z nich je formální zákon, druhá je dopis adresovaný Agapiovi, biskupovi v Martose (Tucci), Caeciliovi, biskupovi v Mentese, Agapiovi, nepříliš ortodoxnímu biskupovi z Córdoby, soudcům těchto měst, dále pak soudcům v Barbi, Aurgi, Esturgi, Iliturgi, Beatii, Tuy, Tutugi, Cabre a Epagre a kněžím. Všechna tato místa se nacházejí v oblasti dnešní horní Andalusie, kde bylo mnoho židovských komunit.
Není jasné, proč se král zaměřil speciálním zákonem pouze na toto území. Protože však sousedilo s územím Římanů, kterého bude již zakrátko dobyto, vzniká otázka, zda se neobával, aby se židovská komunita nepřiklonila na římskou stranu, anebo zda naopak nechtěl zapůsobit na jejich katolíky a ukázat jim, že Vizigóti jsou nejhorlivějšími strážci křesťanstva, které té době bylo na Východě napadeno Peršany spolu a jejich židovskými pomocníky. Z neznámého důvodu pak pozdější král Rekcesvint začlenil tento dopis do svého zákoníku, aniž v něm cokoliv změnila anebo upravil. Dopis byl napsán krátce po vydání uvedeného zákona, jehož doplňuje.
Rekkaredova opatření proti Židům králové Vitterich a Gundemar striktně nedodržovali a Sisebut toho litoval. A jedanlo se pro něj o důležitý problém, protože tento zákon vydal již asi měsíc anebo dva po svém nástupu na trůn, tj. v březnu či dubnu roku 612, určitě však před 1. červencem. Nejpřednějším úkolem tohoto zákona bylo co možná nejrychlejší osvobození všech křesťanských otroků z rukou Židů stejně jako propuštěnců ze židovského patrocinia. A tak Židé museli prodat své křesťanské otroky i jejich majetky (peculium) křesťanským kupcům za rozumnou cenu, a to v blízkosti místa jejich dosavadního pobytu. Bylo to snad proto, aby se s novým prostředím rychleji sžili, či aby je Židé neposílali svým příbuzným do Afriky anebo do Galie. Když otrok nevlastnil žádný majetek, musel mu nějaký obstarat. Také jej mohl propustit. Pak se však otrok stal římským občanem a musel platit daně, neboť Žid nemohl být pánem propuštěnce. Fiktivní prodeje však byli přísně trestané. Tato nařízení měla být provedená do 1. července roku 612 a pokud by byl i po tomto termínu zjištěn Žid, který by vlastnil křesťanského otroka, měl mu královský finanční úřad (královská pokladnice) zkonfiskovat polovinu jeho majetku a otroka osvobodit.
Poté se král věnoval proselytismem a smíšenými manželstvími. V otázce proselytismu se Sisebut vrátil k postoji Alaricha II., který Rekkared zmírnil. Podle tohoto nového zákona Žid, který by obrátil křesťana k judaismus, měl být popravený a jeho majetek zabaven královským finančním úřadem. Kdyby se tento konvertita k judaismu zdráhal se opět vrátit ke své původní církvi, měl být veřejně zbičovaný, oholený a stát se královským otrokem.
Smíšená manželství byla prohlášena za nezákonná. Pokud se židovský partner zdráhal vstoupit do katolické církve, měl být až do konce svého života vyhnán. Pokud se ale obrátil ke katolicismu, mohli si ponechat veškeré své majetky včetně otroků. Otroci narození v křesťansko-židovských manželstvích se měli automaticky stát křesťany, i když by si to nepřáli. I toto ustanovení mělo vstoupit v platnost před 1. 7. roku 612. Král pak končí zákon strašnou kletbou na ty budoucí panovníky, kteří by se zdráhali jeho ustanovení plnit. A dokonce ještě o sedmdesát let později si na ni král Ervich jasně vzpomínal. Král se svými novými zákony především snažil zasáhnout ty nejbohatší a nejvlivnější vrstvy židovské komunity, které svými dary a úplatky mařily účinnost starších Rekkaredových zákonů.
Protižidovské opatření vizigótského krále pravděpodobně vyvolalo neúnosné postavení východního křesťanstva v důsledku spolupráce Židů se sasánovskými invazory. Mnohé prameny poukazují na to, jak kromě obnoveného židovského mesiášství na místní úrovni zesílily v tomto období - a to v celém Středomoří - i tradiční obavy z judaismu. Mimořádný ohlas pak ve vizigótském prostředí mohla mít i vpravdě apokalyptická zpráva, že Sasánovec Chosroes II. dobyl Jeruzalém, znesvětil posvátnou relikvii sv. Kříž a že mu při tom všem pomáhali palestinští Židé, které pak ustanovil strážci svatého města.

Rok 613

Franská říše
• Smrt krále Theudericha a pád královny Brunhildy, říši bude vládnout Chlothar
Burgundský král Theuderich II. se roku 612 úspěšně vojensky vypořádal se svým nevlastním bratrem austrasijským králem Theudebertem, zabil jej a zmocnil se jeho říše. Tento rok připravil útok i na svého posledního konkurenta neustrijského krále Chlothara II., který využil občanské války a silou získal zpět svá území ztracená roku 599/600. Po 23. 8. však zemřel v Metách ve věku pouhých 25 let na úplavici/rukou vraha. Jeho nedobrovolní spojenci Austrasijci odešli domů, armáda připravena na tažení do Neustrie se rozpadla. Oprávněnými dědici trůnu byli jeho čtyři synové a třebaže všichni byli nemanželští a pocházeli od různých králových „společnic“, měli stejná práva a bez ohledu na svůj věk a původ mohli převzít vládu říši. Theuderichově babičce královně Brunhildě, která byla s nimi právě v Metách, však bylo jasné, že říše nemůže být rozdělena mezi takový počet nezletilých princů, a proto byla ochotna maximálně uvažovat o klasické dělení na Austrasii a Burgundsko. Nakonec prohlásila sice nejstaršího, ale teprve jedenáctiletého Sigiberta II., králem a sebe regentkou. Její synovec Chlothar II. viděl příležitost sjednotit pod svou vládou celou franskou říši, proto vznesl nároky na dědictví po svém bratranci a s armádou vyrazil proti královně, která shromažďovala vojsko v hlavním burgundském městě Chalon–sur–Marne. Austrasijským šlechticům prostřednictvím poslů sdělil, že vše ponechá na jejich rozhodnutí. Ti si velmi dobře uvědomovali, že Sigibert je ještě nezletilý, a rozhodně nechtěli připustit, aby zemi vládla neoblíbená Brunhilda. Proto vévoda Leudés – ten měl u Brunhildy vroubek za rok 598/599 –, metský biskup Arnulf a Pipin Starší prosadili uznání Chlotharových dědických nároků a neustrijského panovníka, který se právě nacházel v Rouenu, o tom informovali prostřednictvím poslů.
Brunhildina moc v Austrasii se tak zhroutila, ale s narůstající opozicí se obávaná a nenáviděná královna musela potýkat i doma v Burgundsku. Předáci země se sešli a po poradě prohlásili, že pro ně bude lepší, když ve franské říši bude jeden král, který v jednotlivých zemích bude vládnout prostřednictvím majordomů, než aby každá země měla vlastního panovníka. Marně stará královna obhajovala dědictví po svém vnukovi Theuderichovi, bez ohlasu zůstal i její návrh, že se stáhne z veřejného života a přenechá regentství austrasijské a burgundské šlechtě, neúspěšný byl i její pokus získat podporu v Durynsku. Burgundská šlechta v čele s majordomem Warnacharem ji nakonec zradila, rozpustila vojsko mobilizované proti Neustrijcům, uznala Chlotharovy dědické nároky a pozvala jej do země. Brunhilda poznala, že prohrála, a dala se i s dětmi na útěk. Byla však dostižena v městě Orbe (u Neuchatelského jezera v dnešním Švýcarsku), zatčena a v Reneve–sur–Vingeanne vydána Chlotharovi. Král ji pak obvinil ze všech násilností páchaných po roce 575 , po tři dny ji nechal mučit, pak ji poručil přivázat k ohonu koně a usmýkat k smrti. „Na kusy roztrhané“ tělo královny bylo pak převezeno do Autunu a zde pohřbeno v opatství sv. Martina. Chlothar krutě zúčtoval i s Theuderichovými syny a jedenáctiletý Sigibert II., desetiletý Childebert, šestiletý Merowech a kojenec Corvus byli zavražděni. Podle jiného zdroje však měl zůstat naživu malý Merowech a jeho bratr Childebert, kterému se podařilo uprchnout.
Po smrti svých bratranců se tedy Chlothar stal samovládcem a obnovil jednotu říše ve formě personální unie. Neustrii vrátil zpět do hranic z roku 561 a 593 – 596, austrasijským majordomem jmenoval Rada a burgundského majordoma Warnachara potvrdil příští rok ve funkci na doživotí. Za hlavní město si vybral Paříž, často však pobýval na falcích v jejím okolí, např. v Clichy, kam také svolával říšská shromáždění. Prý poměry znechucený Arnulf (předek Karlovců) se chtěl stáhnout z veřejného života a odejít se svým přítelem Romarichem do kláštera Lerins. Odchod do ústraní se mu však nezdařil, takže ještě po následujících šestnáct let patřil k nejvlivnějším mužům říše.
• Smrt krále Theudericha
Zatímco král Theuderich pobýval v Metách, byl zachvácen láskou k neteři, kterou si přivedl z Kolína, tak, že si ji chtěl vzít za manželku. Ale Brunhilda mu to zakázal a když se jí ptal, v čem by mu to mohlo uškodit, kdyby s ní vstoupil do manželství, tak jenom zopakovala, že by si neměl brát svoji neteř, dceru svého bratra. Když král uslyšel ta slova, rozvzteklil se a zvolal: „Ó, vy bezbožná ženo, pohrdáte Bohem a celým světem a stavíte se proti všemu dobrému. To už netrváte na tom, že to nebyl můj bratr, ale syn ševce? Proč jste mě potom přinutila k hříchu, když jsem jej zabil, a proč, vámi manipulován, jsem se stal bratrovrahem? Zároveň vytasil svůj meč a vyřítil se na ni, že ji zabije. Ale okolostojící zasáhli a odvedli ji z dvorany. A tak protentokrát unikla bezprostředně hrozící smrti.
Aby se pomstila za toto ponížení, spikla se rozhodnuta přivodit mu smrt. Největší šanci, aby to úspěšně vykonala, viděla v době, kdy bral koupel. Ministry, kteří se pohybovali kolem něho, zkorumpovala sliby a dary, dala jim jed a nařídila jim, aby mu jej dali vypít, až příště poloze z koupele. A král vypil ten jed, který mu nabídli, a zemřel ihned, aniž se vyzpovídal, aniž se kál za své velké hříchy, jichž se dopouštěl po celý svůj život.
• Austrasijci dali přednost králi Chlotharovi
Když zemřeli anebo byli zavražděni všichni králové pocházející z rodu velkého krále Chlodvíka, kteří vládli od časů jejich praděda (Chlothara I.) asi padesát jedna let (od roku 561), vrátila se všechna čtyři království králi Chlotharovi (II.), synovi krále Chilpericha a otci dobrého krále Dagoberta, jenž založil chrám sv. Denise v Paříži. Nebyli tam již žádní jiní dědicové, než ti tři [zřejmě Chlothar II., Theuderich II. a Theudebert II.], kteří by mohli být legitimní, a proto Chlothar musel zdědit království celé. Ale Brunhilda argumentovala, že Sigibert, nemanželský syn krále Theudericha, by měl vládnout nad Austrasií, jejímž hlavním městem jsou Mety. Theuderich měl čtyři syny se ženami, které nebyly jeho manželky: Sigiberta, Corbeho, Childeberta a Merovecha. Ale protože nebyli z matčiny strany vznešení, ani aristokratičtí, ani srovnatelného rodu, nebyli hodni vládnout království. A byl tam ještě jeden důvod, proč nemohli vládnout království. Kdyby si Brunhilda vybrala jednoho z nich, tak by sice nesl jméno krále, ale bez jakékoliv moci, a ona by jej nade všemi ostatními řídila a vládla království. Vznešení baroni království si však nepřáli být po jakoukoli dobu pod vládou takové ženy, a proto Brunhilda nedosáhla svého cíle.
• Chlothar ovládl Burgundsko
Zatímco se toto dělo, Arnulf a Pipin, kteří byli dva nejmocnější ze všech austrasijských baronů, pozvali krále Chlothara, aby se s nimi setkal v hradu Cathoniac [nyní Andernach]. Když Brunhilda, jež byla v jiném hradu, jehož jméno bylo Garmac [snad Worms], uslyšela, že král Chlothar se nachází v této oblasti, tak po něm požadovala, aby se vzdal království zanechané králem Theuderichem ve prospěch jeho synů. Král Chlothar ji odpověděl, že by měla svolat jednání šlechty a poradit se s nimi obvyklým způsobem o záležitostech, týkajících se království, a že on je zcela připraven podrobit se jejich pokynům a rozhodnutím. Brunhilda velmi dobře pochopila, že by byla při takovýchto jednáních rychle vyšachována a že její věc by byla ztracena, kdyby na takové setkání čekala. Proto poslal Sigiberta, nejstaršího syna krále Theudericha, spolu s královským majordomem Garnierem a Alboinem, jedním z nejpřednějších austrasijských velmožů, za Rýn do Durynska, aby vytvořili spojenectví s lidem této země proti králi Chlotharovi. Protože královského majordoma Garniera podezřívala, že by mohl zosnovat zradu a přejít ke králi Chlotharovi, poslala rychle listy Alboinovi a řekla mu, aby jej zabil.
Když Alboin přečetl ty dopisy, roztrhal je na kousky a hodil na zem. Jeden z Garnierových přátel je posbíral, sestavil dohromady, přepsal na voskovou tabulku a tajně sdělil Garnierovi, co Brunhilda nakázala. Když ten to uslyšel, věděl, že jeho život je v ohrožení. Začal tedy plánovat, že zabije syny Theuderichovy, aby se on sám mohl v bezpečí vrátit ke králi Chlotharovi. Proto když dosáhli toho národa, jehož pomoc a podporu byli posláni získat, udělali opak toho, co měli učinit. Řečí si získali jejich srdce a mysl, takže neučinili spojenectví s Brunhildou, ani s jejími vnoučaty.
Po svém návratu přišel do Burgundska s Brunhildou a s jejím vnukem Sigibertem a tajně si naklonil na svou stranu všechny magnáty a biskupy těmi samými argumenty, které použil u Durynků. Od té doby zvláště nenáviděli Brunhildu pro její krutost a pýchu a ochotně mu přislíbili konat podle jeho vůle.
Když Garnier udělal to, co bylo nezbytné, poslal zprávu králi Chlotharovi, že pokud nechce ztratit svoji čest, nebo dokonce svůj život, měl by s odvahou přijít, a že on mu odevzdá obě království a veškerá panství. Potom Sigibert a Burgundové přišli do Champagne poblíž města Chalons k řece zvané Aisne a král Chlothar přijel z jiného směru spolu s Neustrijci a měl s sebou velkou část baronů království Austrasie, kteří přešli na jeho stranu. Jejich jména byla Arethees [Aletheus], Rocco, Sigoald a Eudilanus a všichni to byli vévodové a nejvýše postavení šlechtici země. Obě strany se rychle postavily do bojové linie. A když tak stáli připraveni, dal Garnier znamení svým straníkům a ti podle předem připraveného plánu odešli z pole ještě dříve než bitva začala. A oni opustili bojiště, neboť jejich touha po boji nebyla větší než ta jeho.
Král Chlothar spěšně vyrazil vpřed, ale nezamýšlel nikomu ublížit, neboť si byl jist, že všichni jsou na jeho straně. A tak šel kupředu a pronásledoval Theuderichovy syny až k řece zvané Saona, kde se třech z nich zmocnil: Sigiberta, Corbeho a Merovecha, zatímco čtvrtý Childebert uprchl a unikl, protože jeho kůň byl velmi rychlý, a nikdo neví, co se s ním stalo později. Král Chlothar šel do města zvaného Rione, kde dostal Brunhildu a Theudelinu, sestru krále Theudericha, kterou zajal Garnier a jeho straníci. Potom král nechal ve své přítomnosti zabít Sigiberta a Corbeho, Brunhildina vnoučata, ale Merovecha vychovával starostlivě a pečlivě, protože on sám jej pozvedl z křtitelnice.
• Smrt královny Brunhildy
A pak král poručil, aby byla Brunhilda před něj předvedena. A když se s ní setkal v přítomnosti baronů, kteří se sešli z celé Neustrie, Burgundska a Austrasie, měl možnost zjistit, jak moc ji nenávidí: zbili ji a čtyřikrát mučili, pak ji posadili na velblouda a opět ji byli tyčemi, když ji vedli uličkou tvořenou celou armádou.
Ještě než ji nechal zabít, káral ji přede všemi šlechtici za její nelidskost a zrádné chování a útočil na ni slovy podobnými jako tyto: „Ó, vy prokletá ženo, důvtipná a chytrá ve vymýšlení úskoků, jimiž jste oklamala všechny lidi. Jak mohla tak obrovská bezbožnost a krutost vstoupit do vaše srdce, že jste necítila žádnou hanbu anebo strach, když jste vyvraždila jedem či mečem velký rod franských králů. Zabila jste deset králů. Někteří byli zabiti na váš popud, jiné jste zabila svýma vlastníma rukama a ostatní jedem, který jste jim podala, a to se nezmiňujeme o komitech a vévodech, kteří zemřeli kvůli vaší špatnosti. Vy, která jste vina tak obrovskými zločiny, byste měla zemřít jako odstrašující případ pro celé lidstvo. Víme velmi dobře, že král Sigibert, jenž byl mým strýcem a vaším pánem, povstal proti svému bratru a zaplatil za to svým životem (575). Merovech, což byl můj bratr, zahořel nenávistí vůči svému otci kvůli vám, a proto zemřel krutou smrtí (577). Chilpericha, mého otce, jste zádně zavraždila (584) a nemohu líčit smrt mého drahého otce bez žalu a slz, protože jsem zůstal sirotkem zbaveným jeho podpory a vedením. Stydím se jen se zmínit o té spoustě mých pokrevních bratrů, o bojích mezi nejbližšími přáteli, o smrtelné nenávisti, kterou jste zasela do srdcí šlechticů a baronů, stejně jako o mučeních a zmatcích v paláci a v celém království. Cožpak jste nevyprovokovala válku mezi vašim vnuky, v níž jeden z nich byl zabit? Theuderich, důvěřujíce tomu, co jste řekla, zabil svého bratra krále Theudeberta (612), protože jste mu namluvila, že s ním není pokrevně spřízněn, ale že je synem ševce. On pak zabil jeho vlastního syna Meroveje svýma vlastníma rukama pouze kvůli vám. Je rovněž velmi dobře známo, že jste zavraždila nejstaršího ze synů vašeho vnuka Theudeberta a že toho mladšího, právě narozeného a stěží pokřtěného, jste hodila takovou silou proti skále, že mu hlava uletěla. Kromě toho jste otrávila krále Theudericha, vašeho vlastního vnuka, který si vás velmi vážil. Jeho bastardi by nikdy nemohli zdědit království, a proto jste vytáhla do pole, abyste se se mnou utkala v bitvě. Tři z nich proto zemřeli, a to kvůli vám. A to ani nebudu mluvit o dalších vévodech a šlechticích, jimž vaše konání způsobilo smrt.“
Potom, co ji král před lidmi takto obvinil, otočil se k baronům a řekl: „Ó pánové, ó vznešení franští šlechtici, moji společníci a moji bojovníci, určete, jakým druhem smrti a jakými muky by měla zemřít tato žena, která způsobila tolik žalu.“ A oni křičeli, že by měla zemřít tou nejkrutější smrtí, kterou lze jen vymyslet. Potom král nařídil, aby byla přivázána rukama a vlasy k ohonu mladého, ještě nezkroceného koně a vláčena kolem celé armády. Jakmile král dal tento rozkaz, vše bylo hned vykonáno. A když jezdec poprvé zaryl ostruhy do boku koně, tak kůň vyhodil tak prudce, že urazil Brunhildě hlavu. Její tělo pak táhl křovinami a ostružiním, přes kopce i doly, dokud nebylo úd po údu roztrháno na kusy. Tak se vyplnilo Sibylino proroctví, pronesené v daleké minulosti, že Brune přijde z Hispánie, způsobí smrt mnoha franských králů a nakonec bude roznesena kopyty koní.
To byl konec královny Brunhildy, ženy zkušené a zručné v usmrcování svých příbuzných. A když byli mrtví, zmocnila se jejich pokladů a jejich majetku. Její moc a její úspěchy ve světských záležitostech, o nichž rozhodovala, ji povýšil nade všechny ostatní ženy. Nicméně nebyla úplně bezuzdná, neboť ve velké úctě měla chrámy svatých, a to obojího pohlaví - mužů i žen -, které postavil král i další dobří lidé. Ona sama za svého života založila mnoho klášterů a mnoho kostelů. Založila opatství sv. Vincence za hradbami Laonu a další ke cti sv. Martina ve městě Autun; Syagrius, ctihodný biskup toho města, z jejího pověření na stavbu dohlížel. Postavila mnoho dalších kostelů na různých místech ku poctě sv. Martina a každým z nich upevnila víru v něj a povznesla jej nade všechny ostatní svaté. Postavila mnoho církevních budov i dalších budov, které ještě dodnes jsou v království Franků, v Avauterre [v Rakousku] a v Burgundsku, že jeden stěží může věřit, že jediná žena mohla za svého života postavit tak mnoho.
Během té doby, co byla u moci [575 - 613], rozkvétala v království Franků svatá víra dobrou prací následujících svatých otců: sv. Aetheria, biskupa Lyonu, sv. Syagria, biskupa Autunu, sv. Desideria, arcibiskupa Vienny, sv. Aunaria, biskupa Auxerre a biskupa Austrina, jeho bratra, biskupa Orleansu, sv. Lupa, arcibiskupa Sens a sv. Columbana poustevníka, o něž jsme mluvili dříve.
• Král Chlothar si vzal za svoji druhou manželku Berthetrudu.
• Franští mniši začali psát tzv. Fredegarovu kroniku.
Dá se říci, že latinsky psaná Kronika tak řečeného Fredegara se skládá ze dvou částí. V první části jsou shromážděny starší kronikářská díla. Ve druhé jsou převyprávěny franské dějiny mezi léty 584-642/643. Latinský název kroniky zní Chronicarum guae dicuntur Fredegarii Scholastici libri IV ( Čtyři knihy tak řečeného Fredegara scholastika ). Skutečné jméno autora není známé, jméno Fredegarius se objevuje až v přepisech z 16.století. Též se neví, zda-li se jedná o jednoho, či více autorů. Dokonce se neví ani kde a přesně kdy byla kronika napsána. Usuzuje se, že čtvrtá kniha vznikla kolem roku 660 v Burgundsku v klášteře v Chalon-sur-Saone, nebo spíše v St. Jaen de Losne.

Díky této kronice vůbec víme o existenci Sámovy říše, neboť je to jediná kronika, která se o říši zmiňuje. A to vlastně jen díky tomu, že franský král Dagobert byl poražen v bitvě u neznámo položeného Wogastisburgu. Bohužel , i přesto, že kronika sestává ze čtyř knih, o Sámově říši jsou zde pouze dvě krátké kapitoly ve čtvrté knize.
• Sv. Columbanus odchází
Po smrti svého ochránce austrasijského krále Theudeberta II. (†612) opustil irský misionář Columbanus (Mladší) franskou říši a odcestoval do italské Lombardie, kde mu královna Theodelinda darovala pozemek pro stavbu kláštera Bobbio.


Římská říše
• Neúspěšná protiofenzíva císaře Herakleia, impérium na pokraji záhuby
Císař Herakleios I. vyrazil s vojskem do Sýrie, aby vyrval z rukou Peršanů „Perlu Orientu“ Antiochii (Antakya, Turecko) ztracenou před dvěma roky. V bitvě svedené nedaleko města však byl poražen a zahnán na útěk, načež Peršané obsadili část Kilikie, dobyli Damašek a stanuli na hranicích Palestiny. Palestinští Židé, vystavení tlaku stále tvrdšího práva a hrozbě nucených křtů, je očekávali jako osvoboditele země od římské nadvlády a najednou vzniká celá apokalyptická literatura, která artikuluje nové mesiášské naděje (Zerubábelova a Eliášova apokalypsa).
Roku 613 stála římská říše před úplným zničením. Její armáda se pod útoky Peršanů, Avarů a Slovanů prakticky rozpadla, většina schopných důstojníků byla povražděna již za Fokovy tyranie, zatímco vojáci – především žoldnéři – hledali útočiště v klášterech, a ti, kteří ještě zbyli, si zvykli na porážky. Ztrátou Sýrie bylo impérium rozbito na dvě části a pouze flotila umožňovala spojení Konstantinopole s Egyptem a Afrikou a dovoz tamního obilí. Perský král Chosroes udělal strategickou chybu a svoji pozornost zaměřil na Egypt a Afriku, kdežto srdce impéria Konstantinopol zatím ponechal bez povšimnutí. Jeho armády rozptýlené po obrovském území pak nepředstavovaly pro metropoli na Bosporu vážnější nebezpečí, což umožnilo císaři Herakleiovi vybrat si oddechový čas a připravit zdrcující protiúder.
• Nešťastný Herakleiův sňatek s Martinou
Herakleios měl se svojí milovanou manželkou Fabií syna Konstantina, s nímž počítal jako se svým nástupcem, a proto jej tohoto roku i korunoval. Protože při častých epidemiích moru a vysoké dětské úmrtnosti nebylo vůbec jisté, zda se chlapec faktické vlády vůbec dožije, rozhodl se po smrti své ženy (612) znovu oženit. Když ale oznámil, že jeho vyvolenou je jeho podstatně mladší neteř Martina, dcera sestry Marie z prvého manželství s jakýmsi Martinem, propukla vlna nevole. Patriarcha Sergios prohlásil jejich svazek za incest a vyvíjel na císaře nátlak, aby Martinu zapudil. Ten však trval na svém: „To, co tvrdíte je pravda, ale dlužíte mi to nejenom jako nejvyšší představitel církve, ale i jako můj přítel. Zodpovědnost ponesu já!“ Protože patriarcha celkem rozumně nechtěl konflikt dále eskalovat, oba oddal a Martinu korunoval augustou. Lid se však s ní jako s císařovnou nikdy nesmířil a dával to císařskému páru hlasitě najevo, kdykoliv objevil na veřejnosti – dokonce jimi favorizovaná cirková strana Zelených je urážela v hipodromu. Také Herakleiovi nejbližší příbuzní nebyli Martinou zrovna nadšeni a císařův bratr Theodor dvojsmyslně prohlašoval: „Jeho hřích je neustále s ním.“ Narážel totiž na to, že Martina byla neustále se svým manželem a doprovázela jej dokonce na válečných taženích. (Např. syn Heraklonas se narodil roku 626 v daleké Lazice – Gruzii, v době debaklu u Jarmúku byli oba zase v syrské Antiochii.) Není proto divu, že se jejich rodina rychle rozrůstala – pořadí dětí je ale nejisté: Fabios, Theodosios, Heraklios (Heraklonas), David (korunovaný jako Tiberios), Martinos nebo Marinos, Augustina, Anastasia, Martina (pokud není totožná s Anastasií) a Febronios. Většina dětí však byla zdravotně postižena – nejstarší Fabios měl ochrnutý krk, jeho mladší bratr Theodosios byl zase hluchoněmý a z následujících potomků měli přinejmenším ještě další dva vážné zdravotní problémy.
• Avaři stále aktivní
V letech 612 – 614 napadli Avaři slovanská teritoria v Dalmácii.


Hispánie
• Opatření proti Židům
Vizigótský král Sisebut přikázal všem hispánským Židům nechat se pokřtít, v opačném případě jim pohrozil konfiskací majetku a vyhnáním ze země. Mnozí se opravdu vystěhovali převážně do Afriky a do franské říše, zatímco ostatní se naoko podvolili, ale jak ukazují akta koncilů konaných v letech 633 – 638, mnoho jich opět od křesťanské víry odpadlo.
• Akce krále Sisebuta proti Baskům a Kantabrům
Král Sisebut se osobně nalodil na loď, aby v roce 613 bojoval proti Baskům a Kantabrům. A to je vlastně první zmínka, kterou máme o vizigótské flotile. Vytvořil ji Sisebut, nevíme však nic o její úloze, početnosti, organizaci, o jejích úspěších, či neúspěších, ani o jejím konci. Je to vlastně též první zmínka o tom, že Vizigóti napadli severní, tzn. kantabrijské a baskické území, z opačné strany, tj. z moře.

Rok 614

Franská říše
• Král dokáže být vděčný – Pařížský koncil
Neustrijský král Chlothar II. se musel austrasijské a burgundské šlechtě odvděčit za to, že po smrti jeho bratranců Theudeberta II. a Theudericha II. nepodpořila nároky královny Brunhildy a provolala jej vládcem franské říše. Do Paříže proto svolal říšské shromáždění a pátý koncil. Jednání, jehož se kromě aristokracie účastnilo sedmdesát pět biskupů, předsedal metropolita lyonský.
Aby závěry koncilu podpořit vahou světské moci, vydal v součinnosti s „pontifices, magni viri optimates a fideles nostri (biskupy, šlechtou nebo úřednictvem místní správy a úředníky královského dvora) dne 18. 10. tzv. Pařížský edikt (Edictum Chlotharii). Připustil v něm omezení své moci tím, že se podle zásady „inkolátu“ zavázal vybírat královské úředníky, např. hrabata, z držitelů půdy v jednotlivých hrabství. Funkce hraběte se tak stala dědičnou a byla spojena i se soudními pravomocemi. Královská moc se vzdala velké části svých domén a celé velké državy se tak vymanily z moci krále; naopak postavení úředníků a biskupů se upevnilo. Na území panovníka mají vést správu majordomové, v Burgundsku byl v této funkci na doživotí potvrzen Warnachar a austrasijský majordomát nedostal překvapivě Pipin Starší, ale Rado. Proč byl tento mocný předek Karlovců opomenut, není jasné; král však omezil území Austrasie ve prospěch své Neustrie a je možné, že oba muži se kvůli tomu dostali do sporu. Chlothar dále vyhlásil ochranu majetku, který byl církvi odkázán v závětech, potvrdil všechny její dosavadní výsady a darování od merovejských králů a osvobodil ji od poplatků za užívání královské půdy a pastvin.
Druhý kánon Pařížského koncilu považoval za nesprávnou každou volbu biskupa, kterého, a to bez podplácení, nezvolil klérus a lid jeho obce, k níž nedali souhlas další biskupové jeho metropolitního obvodu a samozřejmě metropolita sám. Nikde se tady nemluví o právu krále do tohoto běhu věcí zasáhnout, a to dokonce s rozhodující platností. Edikt krále Chlothara II. však nařídil jinak – ačkoliv jeho první odstavec je uveden příkazem, aby ustanovení kánonů byla ve všem zachována. Král si přeje, aby na místo zemřelého biskupa byl vždy dosazen ten, koho se souhlasem spolubiskupů zvolí klérus a lid jeho diecéze. Až potud vše skutečně vůli kánonů odpovídá. Dále však příslušná pasáž ediktu pokračuje: „A bude–li to osoba vhodná, ať je na rozkaz krále vysvěcena; anebo také, bude–li vybrána z úředníků králova paláce, nechť je vysvěcena pro své zásluhy a vzdělanost.“ Kanonická volba tedy nic neznamená, pokud s ní nesouhlasil král, a přeje–li si dosadit do úřadu zasloužilého muže ze svých úředníků, má být toto jeho přání církví respektováno. Na biskupské stolce tedy mohou klidně usednout i laici, kteří v jednom dni, jak si na to už stěžoval papež Pelagius I., prošli všemi stupni kněžského svěcení až k episkopátu.
I v některých dalších bodech pak Chlothar II. závěry koncilu v Paříži poopravil, např. požadavek synody, že žádný světský soudce nesmí bez svolení nadřízeného biskupa potrestat jakéhokoliv klerika, odsouhlasil jen pro spory občanskoprávní, nikoli však pro věci práva trestního. Nepotvrdil také to, že majetek kleriků zemřelých bez závěti automaticky získává církev, ale ponechává toto právo jejich dědicům, jak to stanovoval světský zákon. Nařízení, že klerikové nesmějí vyhledávat tzv. patrocinium, tj. osobní ochranu u různých mocných světských osob, naopak potvrdil rád. Ekonomicky dobře situovaná šlechta totiž nepříjemně konkuruje i králům.
Hlavním městem opět sjednocené franské říše se stala Paříž, kam byly svolávány říšské sněmy a koncily. Její jednotlivé části, tj. Neustrie, Burgundsko a Austrasie, však získaly rozsáhlou autonomii a vyvíjely se již samostatně. Napjatá situace přetrvávala v Burgundsku, kde měla svržená královna Brunhilda hlavně mezi galorománským obyvatelstvem početné přívržence. Chlothar se rozhodl zakročit proti biskupovi Lupovi ze Sensu, který byl vyhnán do Amiensu, kdežto abatyše Rustiola z Arles čelila obvinění, že ukryla uprchlého prince Childeberta.
• Král má druhého syna
Kolem roku 614 se Chlotharovi narodil jeho mladší syn Charibert; metský biskup Arnulf se stal rádcem krále a vychovatelem staršího prince Dagoberta.


Římská říše
• Římsko–perská válka
Perský král Chosroes II. odmítl další mírovou nabídku císaře Herakleia I. a pokračoval ve válečných operací na východě i tento rok. Z maloasijském břehu Bosporu ohrožovali jeho armády samotnou Konstantinopol, nebezpečný byl pro říši i pád Sýrie včetně jejího hlavního města Damašku (613) a následný průnik do Palestiny. Palestinští Židé, vystavení tlaku stále tvrdšího práva a hrozbě nucených křtů, je očekávali jako osvoboditele země od římské nadvlády a najednou vzniká celá apokalyptická literatura (Zerubábelova a Eliášova), která artikuluje nové mesiášské naděje. Už když se Peršané k Palestině přiblížili, odhodlali se zřejmě Židé k otevřenému povstání proti křesťanům a spojili se s Peršany. Židovským přáním, především navrácení Jeruzaléma, vyšli Peršané vstříc jednak z principu (perský sásánovský stát byl nábožensky tolerantní) a také z taktických důvodů. Jisté každopádně je, že perský útok, který musel místy přejít i přes hustě obydlené židovské území pokračoval mimořádně rychle. Peršané začátkem roku postoupili jedním tahem od Damašku přes Tiberiadu, Seforidu, Kaisareu a Lód až do Jeruzaléma. Jeruzalémské události dosti dobře neznáme, neboť prameny nepodávají jasný obraz. Město se zjevně nejprve vzdalo (stejně jako předtím Kaisareia – Kajsaría u izraelské Chadejry), ale zdá se, že brzy poté zde propuklo povstání. Třebaže křesťanské obyvatelstvo se pod vedením patriarchy Zachariáše po dvacet dnů hrdinně bránilo, pronikli Peršané dne 20. 5. do Jeruzaléma podzemní tajnou chodbou, město dobyli, vyplenili, vypálili a na devadesát tisíc místních křesťanských Řeků povraždili. Zničili i mnoho kostelů mezi nimi i chrám Sv. hrobu, postavený na místě zbořeného starého židovského chrámu, většinu obyvatelstva deportovali a jako kořist si odvezli nejposvátnější relikvii křesťanstva Sv. Kříž, který údajně nalezla Helena, matka císaře Konstantina. Přesně však nevěděli, co by s ním měli dělat; nejdříve ho nesli v triumfálním průvodu hlavním městem Ktésifontem a poté odevzdali Chosroeově křesťanské manželce Širín.
Dobytý Jeruzalém byl vrácen Židům, kteří doufali v podobnou restauraci poměrů, jaká následovala po ediktu perského krále Kýra v roce 538 p. n. l., a ihned započali s obnovou židovské samosprávy (614 – 617), o níž toho víme bohužel velmi málo. Křesťanské prameny, které se na tyto události dívají samozřejmě výlučně ze své perspektivy, odávají zprávu o pronásledování zbytku jeruzalémských křesťanů, kteří dostali na vybranou: buď přestoupí k židovství, nebo je čeká poprava. Téměř všichni prý zvolili mučednickou smrt. Mnicha Strategios z kláštera Mar Saba ve své arabsky psané zprávě popisuje situaci takto:
„Když pak ti [křesťané], kteří se schovali, vyšli ven, zeptali se jich [perští] důstojníci na jejich řemeslo a každý jim řekl, co dělá. Vybrali z nich ty nejlepší, a vzali je s sebou do své země do zajetí. Zbývající muže uvěznili v Mamilské cisterně, vzdálené od města asi na dva hody oštěpem a půl míle od Davidovy věže. Strážím poručili, aby je v té cisterně hlídali. Kdo jen, ó přátelé moji, kdo popíše utrpení těchto křesťanů v onen den; bylo jich tam totiž tolik, že šlapali jeden po druhém, stejně jako dobytek, když jej před porážkou natlačí do jedné ohrady. Právě tak se vedlo těm nešťastníkům! Neměli nic k jídlu ani k pití. Většina jich zemřela, neboť Bůh je opustil. Kvůli svému velkému utrpení toužili po smrti – a lidé si jinak přece přejí žít – a volali hlasitě: Ó Pane, nedopusť, abychom padli do rukou těchto bezvěrců, nenech nás zhynout, náš Pane. Věříme v Tebe, ó Pane, pohlédni na nás a nenech naše volání o pomoc bez odezvy! Smiluj se nad námi, spas nás, nebo nás nech brzy zemřít a vysvoboď nás od této odplaty!
V té době měli Židé u perského krále dobrou pověst. Radovali se z vraždění [křesťanů] a pociťovali při tom škodolibost. A Židé přišli k té cisterně, v níž se nacházeli ti nešťastníci, a řekli jim: Pokud se někdo z vás chce stát Židem, ať vyleze ven a my jej od Peršanů vykoupíme. Avšak svou zhoubnou žádostivost uspokojit nemohli, protože děti křtu dali před takovým opovrženíhodným životem přednost smrti, své víry se nevzdali a jejich údělem nebude tak jako pro Židy pekelný oheň! Když se tedy naděje Židů nesplnily, zesílil jejich hněv natolik, že hned spěchali k Peršanům a vykoupili od nich velký počet [křesťanů], aby je pak povraždili. Bylo to stejné, jako když se kupuje dobytek na Porážku. Kdo však je zavražděn jde jako mučedník ke Svému Pánu, neboť zemřel pro svoji víru. To tedy učinili bezvěrci těm, kdo věří v Mesiáše. Kvůli tomuto pronásledování, kterého jste se na nás dopustili, budeme [u Posledního soudu] žalobci a budeme pro vás v budoucím světe požadovat nejhorší trest. nezabili nás Peršané, ale vy Židé; nechť jste prokleti. Právě takto jste zabili Pána světa a proroky. A Přesně tak, jak jste za smrt Pána slávy zaplatili svým zlatem, tak jste také za své zlato koupili smrt jeho služebníků, a proto za to v onen hrozný den budete potrestáni! Poté, co z města Jeruzaléma odtáhli perští vojáci, shromáždili se Židé – Bůh je stihni kletbou! – a svýma nečistýma rukama zničili kostely. Ale nikdo z vás ať se tomu nediví, neboť kde je tolik hříchu, tam je také mnoho hoře a síla nepřátel!“
K útokům proti křesťanům však nedocházelo jen v Jeruzalémě, ale na celém palestinském území pod perskou nadvládou – Židé ničili kostely a pobíjeli lidi, což jim Kristovi vyznavači opláceli stejnou mincí. Císař Herakleios, čelící tlaku fanatických mnichů, že jeho říši zničí obřezaní, je proto obvinil z kolaborace. Na odvetu si však bude muset počkat ještě patnáct let.
Po dobytí Jeruzaléma plánovali Peršané útok na Egypt a Konstantinopol, kterou pak neúspěšně obléhali od roku 615 téměř deset let. V Palestině se jim podařilo s pomocí židovských obyvatel města dobýt Akko. Naproti tomu se jim nepovedlo zabrat stejně důležité pobřežní město Tyros, mj. i proto, že tamější úřady internovali své židovské spoluobčany. Neúspěšné obléhání Tyru (617?) zřejmě v perské politice způsobilo obrat. Peršané pochopili, že Židé nejsou schopni jim poskytnout potřebnou vojenskou pomoc pro další válku a že by jen se s jejich podporou a proti přesile křesťanského obyvatelstva nemohli udržet ani Palestinu. A tak pravděpodobně ještě roku 617 odebrali Židům Jeruzalém a vrátili jej křesťanům.
• Římsko–perská válka
Podle tohoto zdroje nebyl postup Peršanů na jih nebyl tak rychlý. Generál Šáhrvaráz prý roku 614 dobyl pouze Sýrii i s jejím hlavní městem Damaškem a Kaisareiu, kde si vybudoval hlavní stan a přezimoval. Na Jeruzalém se pak zaměřil až na jaře roku 615.
• Prorok Muhammad sází na vítězství Římanů
Po dobytí Damašku blížili se Peršané k Palestině. Na svém tažení narazili na pomocné vojsko, kterému velel asi nějak arabský náčelník, římský vazal, a porazili jej u města Edreí v zajordánském území. Bylo to poblíže golanských výšin, velmi blízko arabským oblastem. Kraj byl již tehdy hojně obýván Araby a jeho vládce byl římským poddaným. Zpráva o bitvě přišla velmi rychle do Mekky a vzbudila značnou pozornost. V Mekce působil za nepříznivých poměrů tehdy Muhammad již asi čtyři roky jako prorok; proti němu stáli bohatí patricijové z rodu Kurajšova, jeho příbuzní. Ti sympatizovali s Peršany a provozovali velmi výnosný karavanní obchod s arabským královstvím Hírou (při dolním toku Eufratu), které bylo poddáno Persii. Stalo se o něco později,že jeden mekský kupec Nadr ibn al–Hárith koupil v Híře knihu perských pověstí o hrdinech a králích pravěku a předčítal ji po návratu svým spoluobčanům. Měšťané poslouchali se zájmem kratochvilné zkazky a nechodili na prorokovo kázání. Dopálený prorok se o tom vyjádřil v XXXI. súře Koránu těmito slovy:
„Ale mezi lidmi je jeden, který kupuje zábavné historie, aby sváděl od Alláhovy cesty, bez vědomosti, a aby si z toho tropil šašky. Takovým bude hanebný trest údělem.“
Prorok neuznal kupce za hodna pojmenování a poslal ho do pekel. Muhammad brzy po porážce římského vojska pronesl XXX. súru s památným proroctvím na počátku:
„Poraženi byli Římané v nejbližší zemi. Ale po své porážce zvítězí za několik let. Alláhovo je určení napřed i potom. A onoho dne se rozveselí věřící nad Alláhovou pomocí. Pomáhá komu chce, neboť je mocný, milosrdný. Alláhův je slib – neruší Alláh svůj slib, ale velmi mnoho lidí to neví.“
Prorok držel s Římany proto, že měli svatá písma, a on sám vycházel z židovských podání, ctil Ježíše jako proroka a jednoho ze svých předchůdců. Když se Židé pro jeho učení k němu nepřipojili a Kurajšovci stejně jako oni drželi s Persií, bylo přirozené, že stál na římské straně. Jeho nepřátelé v Mekce mu škodolibě nadhazovali, že jako jeho křesťanští držitelé svatých písem byli poraženi Peršany, bude i on, hlasatel nového svatého písma, poražen od nich, pohanů. Proto byl na ně velmi rozhořčen. Toho se chytil jeho přední stoupenec, jeho budoucí tchán Abú Bekr, vyšel mezi pohany a řekl jim:
„Vy jste se radovali nad tím, že vaši bratři porazili naše? Neradujte se, Alláh vás neuspokojí, Římané Peršané porazí, to nám řekl náš prorok!“
A tu vystoupil jakýsi vážený Mekčan Ubai bin Chalaf a uzavřeli spolu sázku: zvítězí–li Římané do tří let, dostane Abú Bekr deset velbloudů, zvítězí–li Peršané, vyhraje Ubai. Abú Bekr se pak pochlubil sázkou prorokovi, ale ten mu věc pořádně vysvětlil. Řekl mu, že v súře užil slov fí bidi sinína „v několika letech“, ale slovo bid znamená počet od tří do devíti. Poradil mu, aby sázku změnil na devět let a sto velbloudů a Abú Bekr to učinil.
• Další krátké zprávy o římsko–perském konfliktu
U města Edrei v Zajordání porazili Peršané císařova arabského vazala (tedy Ghassánovce?). Také Arménii nebyla římská armáda schopna ubránit a její území vyklidila.
• Peršané to zkouší i po moři
Po okupaci kraje Chalkis (mezi syrským Damaškem a pobřežím) poručil král Chosroes vybudovat námořní flotilu. Když však již byl na ni shromážděn materiál, propukl velký požár, který vše zničil. Peršanům se nikdy nepodařilo stát se námořní velmocí.
• Situace na Balkáně
Boje však probíhaly i v Evropě, kde Avaři a Slované zničili centrum římské Dalmácie Salonu (Solin u Splitu, Chorvatsko). V rukou barbarů se postupně ocitla města Viminacium (Kostolac, Srbsko), Naissus (Niš, Srbsko) a Serdika (Sofie, Bulharsko), pouze druhé město říše Thessalonika (Soluň, Řecko) vydrželo díky svým hradbám dvě obležení.

Británie
• Křesťané to stále nemají lehké
Panovník Essexu Saeberht zemřel. Za vlády jeho synů došlo k novému oživení pohanství – první zdejší biskup Mellitus musel uprchnout ze země a čerstvě položené základy essexského křesťanství byly rozvráceny.
Když pomineme území vlastní říše římské, Arménie a Etiopie, tak se křesťanství právě nejvíce rozvíjelo na Britských ostrovech. Docela zajímavým fakem pak jsou tzv. iroskotské mise, které podnikali misionáři z ostrovů až hluboko do centra Evropy. Jejich činnost je zaznemaná i na našem území. Nejstarší moravské kostely pocházejí již z přelomu 8. a 9. století, tedy o několik desítek let dříve, než byl Pribinou vysvěcen kamenný kostel v Nitře a zároveň dříve, než byla Morava oficiálně pokřtěná během Cyrilo-Metodějské mise v šedesátých letech 9. století. Kromě nálezů zbytků dřevěných kostelů na Moravě je dalším důkazem konání koncilu (tuším roku 795) v těsné blízkosti Moravského území, na Dunaji.
Hispánie
• Akce vizigótského krále Sisebuta proti Římanům v letech 614 - 615
Král Sisebut rovněž osobně velel dvěma vítězným výpravám proti východním Římanům na jih roku 614 a 615. Už téměř úplně porazil římská vojska, ale třetí výpravu nezačal buď kvůli strachu z následného zabíjení, anebo v tom bylo snad ještě něco jiného. Je však zřejmé, že ztráta lidských životů krále velmi deprimovala: v jistém okamžiku, když jeho vojáci likvidovali své římské, protivníky, bylo možno slyšet jeho křik: „Proč musí být takové zabíjení v mém království!“
Isidor ze Sevilly mluví o tom - a bylo to nepochybně pro krále neobvyklé chování -, že na svobodu propustil velké množství, ba celé oddíly válečných zajatců. Uvěřil snad mystický vizigótský vládce, plný apokalyptických obrazů, silně znepokojený postupem perských Sasánovců na Východě, kde král Chosroes II. dne 5. 5. roku 614 vstoupil vítězně do svatého Jeruzaléma, že přišla poslední hodina a že je potřebné, aby křesťané odložili své spory a společně čelili Antikristovi?
Patricius Carsarius, hlavní správce římské provincie, se dovolával této jeho povahové vlastnosti. V této době (snad roku 615) napsal králi o zabíjení, které bylo důsledkem války, a že to byla katolická krev, která tekla na obou stranách. Rovněž poukazoval na obrovské množství válečných zajatců a jako důkaz dobré vůle propustil patricia Caecilia, biskupa z Montielu (Mentesa), jenž byl dosud jeho zajatcem. Král mu odpověděl listem, v němž se zmiňuje o zabíjení, katastrofách a neštěstích, které způsobuje válka. Prostřednictvím svého zplnomocněnce Ansemunda, který patricia navštívil, se pokusil vyjednat mír. Zachovali se čtyři dopisy mezi Caesariem (snad Carsariem?) a Sisebutem, z nichž si můžeme vytvořit představu o tehdejších diplomatických zvycích. Texty těchto dopisů jsou psány těžkým, vyumělkovaným jazykem s mnoha zdvořilostmi.
• Synoda v Huesce
Po dobu vlády krále Sisebuta se nekonal žádný všeobecný církevní koncil. Biskupové z Tarragonské provincie se pouze sešli dne 13. 01. roku 614 v Tarrase (Egaře) na synodě, jíž předsedal Eusebius, týž Eusebius, jehož král napomínal pro jeho lásku k divadlu. Synoda jen potvrdila rozhodnutí synody z Huesky o celibátu opatů, duchovních a ostatních kněží.


Rok 615

Římská říše
• Římsko–perská válka
Perský generál Šáhen se tohoto roku opět demonstrativně objevil na maloasijském břehu Bosporu (Dobytčí brod) u města Chalkedonu (Kadiköy, Turecko) naproti Konstantinopoli. Třebaže pro metropoli nepředstavoval reálné nebezpečí, poslal mu císař Herakleios emotivní nótu (možná s ním jednal osobně), v níž jej obvinil z toho, že vede nespravedlivou válku, hrozil mu hněvem Božím a vybízel jej, aby se vrátil ke svému králi Chosroeovi a vzal sebou i jeho vyslance, kteří by dohodli mír. Šáhen věděl, že na překonání úžiny a dobytí opevněné Konstantinopole nemůže ani pomýšlet, a proto souhlasil a odešel. Tím však rozzuřil perského krále Chosroea II. natolik, že římské vyslance poručil vsadit do vězení a zde nechat zemřít. Klid nebyl ani v balkánských provinciích, kde byl císař bezmocný proti řádění Avarů a Slovanů.
Válka na dvou frontách spotřebovala neslýchané finanční prostředky a finance impéria stály před zhroucením. Situaci tohoto roku krátkodobě vyřešilo snížení žoldu vojákům na polovinu a také církev odevzdala státu část svého bohatství. Císař však hledal možnosti, jak dlouhodobě válčit levněji a efektivněji, a proto započal s budováním vojensky spravovaných oblastí – themat. Do jejich čela postavil stratéga, kterému dal nejenom vojenské, ale i civilní pravomoci. Prostí vojáci dostali přidělenou půdu, na níž mohli svobodně hospodařit, za což byli povinováni vojenskou službou za minimální žold. Vznikla tak levná lidová armáda, která své domovy chránila daleko lépe, než drazí profesionální válečníci. Systém themat se plně osvědčil, a proto byl dále rozvíjen a úplně dokončen za Herakleiova vnuka císaře Konstanta II.
• Římsko–perská válka
Perský generál Šáhrvaráz pronikl roku 614 do Sýrie a po dobytí Damašku si hlavní stan rozbil v Kaisarei (Kajsaríja u izraelské Chadejry). Po přezimování pak vyzval obyvatele Jeruzaléma, aby se poddali „velkému králi“. Místní Židé již nechtěli snášet útlak ze strany křesťanů a město tedy vydali. O několik měsíců poté však křesťané povstali, přemohli perskou posádku, pobili perské hodnostáře a zavřeli městské brány. Šáhrvaráz tedy v květnu vyrazil k Jeruzalému a město oblehl. Obležení však netrvaly dlouho, protože již po devatenácti dnech se podařilo s pomocí Židů podkopat se pod hradbami a proniknout do města. Následovaly obvyklé scény vraždění, ničení a loupení, přičemž nejstřízlivější odhady (Sebeos, Tomáš Ardzrouni) uvádějí 57.000 mrtvých a 35.000 zajatých včetně patriarchy Zachariáše. Římští historikové (Teofanes, Kedrenos, Zonaras) pak mluví o 90.000 mrtvých, mezi nimiž bylo i mnoho tisíc duchovních, mnichů, jeptišek a lidí považovaných za světce.
Po jedenadvaceti dnech plenění vyšli Peršané z města a Jeruzalém zapálili. Zkáze tehdy propadl i chrám Sv. hrobu a slavná Konstantinova bazilika. Křesťané se snažili alespoň zachránit nejposvátnější relikvii křesťanstva Sv. Kříž, a proto jej během obléhání skryli v nádherné zlatem a drahokamy zdobené schráně v jakési zahradě a nasázeli nad něj zeleninu. Poté však, co jakýsi člověk jeho úkryt při krutém mučení prozradil, Peršané Sv. Kříž i s ostatními ukrytými zlatými a stříbrnými chrámovými nádobami vyhrabali a odvezli do Ktésifontu, kde jej i s patriarchou Zachariášem darovali Chosroeově křesťanské manželce Širín. Máme–li věřit historikovi Kedrenovi, Židé pak některé zajatce vykoupili, aby si dopřáli potěšení je povraždit. „Tak bylo svaté město zničeno mečem a ohněm“, bědovali římští historikové. Pouze Prorok Muhammad se nenechal tímto skvělým vítězstvím perských zbraní zmást a v jednom ze svých známých proroctví tvrdil. že se brzy karta zase obrátí.
Ti, kdo nebyli zavražděni nebo nepadli do zajetí, prchali jižním směrem a rozptýlili se po městech arabských křesťanů. Největší počet z nich však hledal útočiště v Egyptě a především v Alexandrii. Situace v tomto městě však byla složitá, neboť zde již byla spousta uprchlíků i ze Sýrie a situaci také zhoršovalo fakt, že se tohoto roku nedostavily pravidelné záplavy, což vyvolalo katastrofální hladomor. Dary pro lidi, kteří přišli do Alexandrie jako do „klidného přístavu“, vyčerpaly církev již dávno před příchodem uprchlíků z Jeruzaléma a místní ortodoxní patriarcha Jan řečený „Soucitný“ či „Almužník“ již neměl ani potraviny, kterými by zásoboval nemocnice a chudobice, o podpoře lidí na ulici ani nemluvě. Proto se obrátil na bohaté lidi, kteří měli dostatečné zdroje, s žádostí o pomoc a ty, kteří odmítli, káral a napomínal. Třebaže nouze byla velká a v sýpce měl pouhé dvě měřice, odmítl žádost jakéhosi laika, jenž jej žádal, aby jej vysvětil na kněz, ačkoliv již byl dvakrát ženatý, a oželel obrovskou finanční částku a velké množství obilí. Téměř okamžitě byl za svůj bohulibý čin odměněn zprávou, že právě kolem majáku na ostrově Faros propluly dvě církevní lodě a s nákladem sicilského obilí zamířily do přístavu.
Jistý mnich jménem Modestus také unikl vraždění v Jeruzalémě a uprchl z města. Protože osud zbořených místních chrámů mu nebyl lhostejný, toulal se Palestinou a všude prosil o nějakou finanční částku na jejich obnovu. Shromáždil tak obrovskou sumu, s níž se vrátil do města, a zjistil, že Židé „ztratili důvěru“ Peršanů (asi roku 617), které se těšili od té doby, co jim pomohli Jeruzalém dobýt. Využil přízně projevované nyní křesťanům a u perských hodnostářů dosáhl souhlasu se znovuvybudováním chrámů. Sám pak byl pověřen duchovní a občanskou správou svého společenství.
Také alexandrijský patriarcha Jan řečený „Soucitný“ čí „Almužník“ se prezentoval svým darem pro strádající obyvatele Jeruzaléma – tisíc mezků naložených obilím, olejem, kyselými rybami, vínem, železem a tisíc dělníků. Modestovi (už?) však skromně napsal:
„Promiň mně, že nemohu poslat nic hodnotného pro chrámy našeho Krista Pána. Chtěl jsem přijít sám a vlastníma rukama pracovat na obnovu chrámu Zmrtvýchvstání.“
Podle jiného zdroje však „hodnotné věci pro chrámy našeho Krista Pána“ opravdu poslal, neboť jsme informováni o velké karavaně vypravené pro Jeruzalém s nákladem zlata, obilí a oděvů pod vedením jakéhosi Chrysippa. Dále se pak patriarcha Jan z Alexandrie obrátil na Theodora, biskupa v kyperském Amathusu, Řehoře, biskupa v egyptské Rhinocoluře (na hranicích s Palestinou, nyní al–Aríš) a na Anastasia, opata kláštera sv. Antonína ve „Velkém pohoří“ (snad to byl ten známý na pobřeží Rudého moře, resp. ten v horách nedaleko Kiftu na Nilu u Kanahu), aby přispěli na pomoc zpustošenému Jeruzalému a na vyplacení zajatců věnovali tolik peněz, kolik jenom mohou. To bylo koncem roku 615.
• Prorok se již s ničím netají
Roku 615 vystoupil Prorok Muhammad se svými názory veřejně. Většina obyvatel Mekky se nad jeho výroky, jakmile pochopila, že Alláha hlásá jako naprosto jediného boha, spíše rozhořčovala. Zatímco jeho strýc Abú Tálib, který se ovšem sám na islám nikdy neobrátil, mu nadále poskytoval ochranu, tažení proti nově hlásané víře vedl jiný jeho strýc Abú Lahab. Po dvou letech Muhammadovy činnosti nebyl počet jeho příznivců vetší, než nějakých osm desítek lidí.
O tom, že jeho pozice v prostředí Mekky, jíž vládla rada nejvýznamnějších a nejbohatších Kurajšovců, nebyla nijak snadná, vypovídají i některé pasáže z Koránu. Musel se hájit proti nařčení, že jde jen o kouzla a slova smrtelné bytosti, a často opakovat hrozby o pekelných trestech. Čelil nařčení, že je džinny posedlý blázen, a jeho slova jsou slova šajtánova (satanova), nebo slova básníka či věštce. Předáci nabádali ostatní, aby vytrvali při svém původním náboženství. Někteří radili, aby recitací Koránu přehlušovali nadávkami. Někteří nevěřící poukazovali na to, že kdyby Alláh chtěl, neuctívali by oni ani jejich předkové kromě něho nic. Chtěli po Muhammadovi jako znamení nějaký zázrak, např. aby dal vytrysknout ze země prameni nebo vstoupil na nebesa. I tito odpůrci tedy zřejmě museli být pod určitým vlivem Starého a Nového zákona. Prorok si připadal jako David, zápasící s Goliášem.
Roku 615 vypudilo pronásledování ze strany příslušníků vlastního kmene některé příznivce Muhammadova učení do Abessinie (Etiopie), kde měli dobré podmínky i pro svojí obchodní činnost. Přední Kurajšovci požádali etiopského vládce (negus) o jejich vydání a aby toho dosáhli, psali mj., že muslimové popírají božství Kristovo. Negus je ale nevydal, neboť se před ním obhájili recitací koránských veršů o Panně Marii, které Muhammad projevoval velkou úctu. Ježíš byl podle něho velikým prorokem, jedním z těch, kteří, počínaje už Adamem, byli nositeli Boží vůle, ale neuznával jej za Božího syna a vítěze nad smrtí. Ani sobě však přitom nenárokoval božství – pokládal se pouze za pečeť proroků – dovršitele zvěsti, jíž se od jediného Boha lidstvu dostávalo od–samotných počátků jeho existence.


Itálie
• vBonifáce střídá Deusderit[/color]
Dne 8. 5. zemřel papež Bonifác IV. a 19. 10. byl jeho nástupcem zvolen Deusderit (Adeodatus), původem Říman, syn subdiacona Štěpána. Na římský biskupský stolec jej prosadila strana, která byla v opozici již vůči Řehořovi a Bonifatiovi. Při volbách neúspěšná procísařská strana zareagovala na neúspěch svého kandidáta vážnou vzpourou. Věčné město bylo tohoto roku postiženo zemětřesením a nákazou svrabu, alespoň že Langobardi zachovali mír.
• Smrt irského misionáře
V klášteře Bobbio v Apeninách zemřel jeho zakladatel sv. Columbanus Mladší.


Hispánie
• Akce vizigótského krále Sisebuta proti Římanům v letech 614 - 615
Král Sisebut rovněž osobně velel dvěma vítězným výpravám proti východním Římanům na jih roku 614 a 615. Už téměř úplně porazil římská vojska, ale třetí výpravu nezačal buď kvůli strachu z následného zabíjení, anebo v tom bylo snad ještě něco jiného. Je však zřejmé, že ztráta lidských životů krále velmi deprimovala: v jistém okamžiku, když jeho vojáci likvidovali své římské, protivníky, bylo možno slyšet jeho křik: „Proč musí být takové zabíjení v mém království!“
Isidor ze Sevilly mluví o tom - a bylo to nepochybně pro krále neobvyklé chování -, že na svobodu propustil velké množství, ba celé oddíly válečných zajatců. Uvěřil snad mystický vizigótský vládce, plný apokalyptických obrazů, silně znepokojený postupem perských Sasánovců na Východě, kde král Chosroes II. dne 5. 5. roku 614 vstoupil vítězně do svatého Jeruzaléma, že přišla poslední hodina a že je potřebné, aby křesťané odložili své spory a společně čelili Antikristovi?
Patricius Carsarius, hlavní správce římské provincie, se dovolával této jeho povahové vlastnosti. V této době (snad roku 615) napsal králi o zabíjení, které bylo důsledkem války, a že to byla katolická krev, která tekla na obou stranách. Rovněž poukazoval na obrovské množství válečných zajatců a jako důkaz dobré vůle propustil patricia Caecilia, biskupa z Montielu (Mentesa), jenž byl dosud jeho zajatcem. Král mu odpověděl listem, v němž se zmiňuje o zabíjení, katastrofách a neštěstích, které způsobuje válka. Prostřednictvím svého zplnomocněnce Ansemunda, který patricia navštívil, se pokusil vyjednat mír. Zachovali se čtyři dopisy mezi Caesariem (Carsariem?) a Sisebutem, z nichž si můžeme vytvořit představu o tehdejších diplomatických zvycích. Texty těchto dopisů jsou psány těžkým, vyumělkovaným jazykem s mnoha zdvořilostmi.

Rok 616

Franská říše
• Spiknutí proti králi Chlotharovi
Před rokem 616 se franský král Chlothar II. dostal do střetu s opozičními burgundskými galorománskými kruhy, které před rokem 613 podporovaly svrženou královnu Brunhildu. Nejnebezpečnější bylo spiknutí, jenž propuklo v hrabství Jura poté, co byl místní vévoda Eudilo odvolán a nahrazen Herpem, přičemž Eudilovi nepomohl ani ten fakt, že podobně jako Herpo včas odpadl od Brunhildy a přešel na Chlotharovu stranu. Proti jeho odvolání se však zvedla bouře nevole, která přerostla ve vzpouru. Herpo byl zabit a moc v Burgundsku se snažil uchvátit patricius Aletheus, který o sobě prohlašoval, že je z rodu starých burgundských králů. Ke královně Berthetrudě pobývající právě v Marlenheimu u Štrasburku vyslal biskupa Leudemunda ze Sittenu a vybídl ji, aby se i s poklady uchýlila k němu do Sittenu s tím, že si ji po převratu a po očekávané králově smrti vezme za manželku. Královna si však celou záležitost samozřejmě nenechala pro sebe, protože její nápadník byl zatčen a na říšském shromáždění v Malay-le-Roi nedaleko Sensu odsouzen šlechtou k trestu smrti a popraven. Leudemund se nejdříve skryl v klášteře Luxueil, pak byl ale na přímluvu zdejšího opata Eustachia omilostněn.
• Říšské shromáždění v Bonneuil u Paříže
Majordomus Warnachar a burgundská šlechta a biskupové se zúčastnili říšské shromáždění v Bonneuil u Paříže. Na pořadu dne se opět dostalo Aletheovo spiknutí.


Itálie
• Změna na langobardském královském trůnu
Langobardský král Agilulf zemřel přirozenou smrtí a na trůně jej nahradil jeho nezletilý syn Adaloald pod poručnictvím své matky královny Theodolindy. I po dosažení zletilosti však měla na něj jeho matka značný vliv.
• Změna na langobardském královském trůnu
Když se po vládě dlouhé dvacet pět let skončil život krále Agilulfa, jenž byl nazýván Ago, přešla moc na jeho syna Adaloald, který byl ještě chlapec, a jeho matku Theudelindu. Za své vlády obnovovali kostely a bohatě obdarovávali tato svatá místa. Ale když Adaloald vládl se svojí matkou deset let...
• Smrt vévody Gundovalda
Vystřelený šíp ukončil život Theodolindina bratra langobardského vévody z Asti Gundovalda, pocházejícího z rodu bavorských Agilolfingů. Jeho potomci budou vládnout Itálii v letech 653 – 712 jako langobardští králové.
• Vzpoura proti vysokému zdanění (616 – 617)
Roku 616 využili Italové potíží východního impéria, vzbouřili se proti vysokým daním a zabili císařského exarchu Jana Lemigia. S ravennským povstáním snad nějakým způsobem souvisela i revolta Jana z Compsa, který obsadil město Neapol. Císař jmenoval novým exarchou Eleutheria, který roku 617 zpacifikoval Ravennu a pak vyrazil s armádou proti Neapoli. Cestou se zastavil i v Římě, kde byl slavnostně přijat papežem Deusderitem. Z Věčného města pokračoval dále na jih, zlikvidoval vzbouřence a vítězně se vrátil do Ravenny.
• vZměna v čele ravennského exarchátu[/color]
Ravennský exarcha Jan I. Lemigius byl zavražděn i s mnoha svými důstojníky. Liber Pontificalis uvádějí, že prvním činem jeho nástupce Eleutheria byla likvidace všech těch, kdo měli hlavní podíl na jeho smrti.


Británie
• Smrt kentského krále
Kentský král Ethelbert (Aethelberht) zemřel – krátce před smrtí nechal sepsat první zákoník – a novým bretwaldou (hlavním anglickým králem) se stal vládce Východní Anglie Raedvald (599 – 624). Po smrti krále Ethelberhta se anglická církev dostala do problémů, protože byla vystavěna na nepočetných vrstvách bohatých a mocných. Také u Raedvalda se projevila povrchnost jeho christianizace – uctíval zároveň Krista i své někdejší bohy. Svědčí to o tom, že Krista přibral pouze jako dalšího možného božského ochránce. Právě Raedvaldovi, jenž asi náležel k dynastii švédského původu, patří pravděpodobně také bohatý a známý pohřeb v lodi, pocházející z lokality Sutton Hoo. Po jeho smrti i východní Anglie přijaté křesťanství na čas zavrhla.
• O tom, jak po smrti králů Æthelberhta a Sæberhta vzkřísili jejich nástupci uctívání model, a jak proto Mellitus i Justus odešli z Británie
Léta od Vtělení Páně 616, což je jedenadvacet let poté, co byl Augustin se svými druhy poslán hlásat víru národu Anglů, kentský král Æthelberht, poté, co velmi slavně vládl svému světskému království po padesát šest let [560 - 616], vystoupil k věčným radostem nebeského království. Byl to třetí z králů národa Anglů, který jako svrchovaný panovník ovládal všechny jejich jižní království, která od severních odděluje řeka Humber a k ní přiléhající kraje. Jako první z nich však vstoupil do nebeského království…
Král Æthelberht zemřel 24. února, jedenadvacet let poté, co přijal křesťanskou víru. Byl pohřben v kapli chrámu apoštolů Petra a Pavla, kde byla uložena i královna Bertha. Kromě ostatního dobrého, co uvážlivě přinesl svému národu, vydal také po poradě se znalci sbírku zákonů, vypracovaných podle římských vzorů. Tyto zákony sepsané jazykem Anglů se zachovaly a jsou dodnes dodržovány…
Avšak po Æthelberhtově smrti, když se kormidla království ujal jeho syn Eadbald [616 - 640], znamenalo to pro stále ještě mladičké základy církve velkou újmu. Neboť Eadbald nejenže nechtěl přijmout víru v Krista, ale pošpinil se i takovým smilstvem, jaké podle svědectví apoštola bylo i mezi pohany neslýchané: měl totiž za ženu manželku svého otce. Oběma těmi zločiny dal příležitost lidem, kteří za vlády jeho otce přijali pravidla víry buď proto, aby se králi vlichotili, anebo ze strachu před ním, aby se vrátili k dřívějším neřestem. Avšak věrolomného krále postihl káravý a napravující bič Božího trestu: často ho totiž sužovalo šílenství mysli a nápory nečistého ducha.
Bouři v těchto zmatcích zesílila ještě smrt východosaského krále Sæberhta [604 - 616]. Ten, odcházeje do věčného království, zanechal jako dědice svého vezdejšího království tři syny, kteří setrvávali v pohanství. Hned začali veřejně veřejně sloužit modlám, které za otcova života naoko dočasně opustili, a také poddaným dali úplnou volnost, aby je uctívali. Mezi lidem se vypravuje, že když jednou viděli, jak biskup v kostele při mešních obřadech dává lidem hostii, plni barbarské tuposti se na něho obrátili: „Proč nepodáš bílý chléb také nám, když si jej dával našemu otci Sabovi - tak si totiž zvykli otce nazývat - a stále ještě jej v kostele dáváš lidu?“ Odpověděl jim: „Chcete-li se omýt oním spásonosným pramenem, kterým byl omyt váš otec, můžete také brát účast na posvátném chlebu, jako brával on. Ale pohrdáte-li koupelí života, nemůžete ani nikdy přijmout chléb života!“ Na to oni: „Do té koupele vstoupit nechceme, protože víme, že ji nepotřebujeme, ale ten chléb ochutnat chceme!“ Když je mnohokrát vážně napomínal, že není možné, aby se někomu bez posvátné očisty dostalo účasti na posvátném přijímání, řekli mu již plni vzteku: „Nechceš-li nám dát souhlas v tak snadné věci, nemůžeš se již v naší zemi déle zdržovat!“ A vyhnali ho a poručili, aby se svými lidmi z jejich království odešel.
Vyhnaný biskup odešel do Kentu, aby se poradil se svými bratry biskupy Vavřincem a Justem, co se za těchto okolností dá dělat. Společně rozhodli, že bude moudřejší, když se všichni vrátí do vlasti a tam se svobodnou vůlí myslí budou sloužit Pánu, než aby zůstávali bez užitku zůstávali mezi barbary, kteří se vzbouřili proti víře. Nejdříve tedy odešli Mellitus a Justus a stáhli se do galských končin, aby tam vyčkávali, jak všechno dopadne.
Avšak králové, kteří zapudili hlasatele pravdy, dlouho beztrestně ďábelským kultům nesloužili: neboť vytáhli do boje proti národu Gewissů a byli všichni i se svými vojsky zahubeni. Prostým lid ovšem, podnícený ke zločinům, nemohla již ani zkáza jeho velitelů přivést k nápravě a k prostotě víry a lásky, která spočívá v Kristu.
• Jak Vavřinec po napomenutí od apoštola Petra obrátil na víru v Krista krále Eadbalda a jak tento král záhy nato povolal zpátky Mellita a Justa, aby dále kázali
Když se také Vavřinec chystal následovat Mellita a Justa a odejít z Británie, přikázal, aby nu na poslední noc připravili lůžko v kostele blahoslavených apoštolů Petra a Pavla, o kterém jsme již mnohokrát mluvili. Sotva se však po mnoha modlitbách k Pánu a slzách prolitých nad postavením církve uložil k odpočinku a usnul, zjevil se mu nejblahoslavenější kníže apoštolů. Dlouho jej v mlčenlivé noci trestal bolestivými ranami řemenem a s apoštolskou přísností se vyptával, proč opouští stádo, které mu on sám svěřil a kterému pastýři zanechává na svém útěku Kristovy ovečky, jež se ocitly mezi vlky. „Což jsi zapomněl na na můj příklad,“ povídá, „jak jsem pro Kristovy maličké, které mi na důkaz své lásky svěřil, snášel od nevěřících a Kristových nepřátel okovy, rány, věznění, týrání a nakonec i smrt smrt na kříži, abych byl s Kristem korunován?“
Povzbuzen těmito tresty a exhortacemi svatého Petra Vavřinec, služebník Kristův, hned jak vzešlo ráno, zašel ke králi, rozhalil šat a ukázal mu, kolika ranami je rozdrásán. Král se tuze divil a vyptával se, kdože se opovážil způsobit tak váženému muži tolik utrpení. Když uslyšel, že Kristův apoštol biskupa stihl takovou mukou a tolika ranami pro spásu samotného krále, velice se polekal. Slavnostně zatratil všechny oběti modlám, odřekl se nezákonného sňatku a přijal víru v Krista. Poté, co byl pokřtěn, usiloval, aby byl záležitostem a zájmům církve ve všem nápomocen, a podporoval je, co mu jen síly stačily.
Z Galie rovněž zpátky povolal Mellita i Justa. Přikázal jim, aby se vrátili do svých církevních obcí a svobodně je vzdělávali. Přišli zpátky rok poté, co odešli: Justus se vrátil do města Rochesteru, v jehož čele stál, Mellita však jako biskupa Londýňané přijmout nechtěli, protože je více těšilo sloužit modlářským veleknězům. A Eadbald již neměl tolik královské moci jako jeho otec, aby i přes nesouhlas a odpor pohanů mohl vrátit biskupa do chrámu, jenž mu příslušel. Sám se svým lidem se však od té doby,co se obrátil k Pánu, horlivě podřizoval Božím příkazům. Posléze vystavěl také v klášteře nejblahoslavenějšího knížete apoštolů kostel svaté Rodičky Boží, který vysvětil arcibiskup Mellitus.
• Bitva u „Města legií“
(¬603) […] O něco později totiž sám Æthelfrith, velmi bojovný král Anglů, jak bylo řečeno, sebral mohutné vojsko a u Města legií, které Anglové nazývají „Legacæstir“, Britové však správněji „Caerlegion“, uštědřil proradnému národu strašlivou porážku [snad roku 616].
Když se Æthelfrith připravoval k boji a uviděl, že kněží nepřítele, kteří se sešli, aby Boha prosili za bojovníky, stojí odděleně na bezpečnějším místě, vyptával se, co je to za lidi a co chtějí dělat, že se tam tak shromáždili, Valná část z nich přišla z kláštera „Bangor“, ve kterém prý žil tak velký počet mnichů, že klášter rozdělený na sedm oddílů s určeným představeným v každém, neměl v žádném z těch oddílů méně než tři sta lidí, a ti všichni se živili prací vlastních rukou. Z těch mnichů se tedy po třídenním půstu velmi mnoho sešlo ve vzpomenutém šiku, aby se ještě s dalšími oddávali modlitbám. Měli i zvláštního chráněnce jménem Brocmail, který je měl chránit před barbarskými zbraněmi, když se modlili.
Když král Æthelfrith pochopil, proč přišli, povídá: „Jestli se tedy proti nám dovolávají svého Boha, bojují zjevně proti nám, třeba i beze zbraně, protože nás pronásledují svým nepřátelskými prosbami a modlitbami!“ A tak přikázal obrátit zbraně především proti nim, a tak posléze - ne bez těžkých ztrát ve vlastním vojsku - zničil i ostatní sbory hanebné armády. Povídá se, že v té bitvě bylo z těch, kdo se přišli modlit, zahubeno kolem dvanácti set mužů a jen padesát se spasilo útěkem. Brocmail se při prvním nástupu nepřátel obrátil se svými lidmi bojišti zády a zanechal ty, které měl bránit před ničivými zbraněmi, bezbranné a bezmocné.
Tak se tedy splnila předpověď svatého biskupa Augustina, až on sám již před drahným časem byl vyzdvižen do nebeského království [604]: věrolomní totiž pocítili i trest částečné záhuby, protože pohrdali radami k věčné spáse, které jim byly nabízeny.
• Boje mezi germánskými králi
Král Východních Anglů Raedwald prošel roku 616 s armádou Mercií a porazil Northumbrijské na jejich vlastní hranici.
• Na trůn Northumbrie usedá Edwin
Raedwald jako anglický velekrál ustanovuje Edwina králem Northumbrie.


Římská říše
• Římsko–perská válka
Peršané pronikli do Egypta a jsou již i na březích Bosporu na dohled od Konstantinopole. Kdyby se jim podařilo překročit mořské úžiny a spojit se s Avary a Slovany, byla by situace pro impérium kritická.
• Římsko–perská válka
Na podzim roku 616 ukončili Peršané přípravy k dalšímu dobyvačnému tažení a jejich armády se pohnuly do Egypta. Zdá se, že celé akci již nevelel podmanitel Sýrie a Palestiny generál Šáhrvaráz, ale jeho kolega Šáhen, zatímco další generál Ferruhan (Ferochan) byl vyslán ke Konstantinopoli.
Tažení musel Šáhen zahájit celkem nezvykle již na podzim, aby celou operaci mohl skončit už do léta roku následujícího, tzn. dříve než každoroční povodně změní nilskou deltu v jediné obrovské jezero a znemožní tak veškeré manévrování. Šáhen si také zvolil cestu všech dobyvatelů jako byl perský král Kambýses, Antiochos Epifanes a Alexandr Veliký před ním a arabský válečník Amr ibn al–Ás po něm, která vedla po pobřeží Palestiny do pohraničního egyptského města Rhinokolury (al–Aríš) a pak do Pelusia (Tall al–Farama). Protože v nilské deltě by každá armáda mohla snadno mezi říčními rameny a početnými kanály uváznout, bylo nutno ji obejít a stočit trasu pochodu k jihu. Nil bylo nutno překonat u Memfidy na začátku nilské delty, kde však určitou komplikaci mohla představovat silná pevnost jménem Babylón, postavená ne zajatci z Babylónie, jak se traduje, ale až Římany. Pokud útočník zvládl i tuto překážku, nic již nebránilo jeho postupu po západní straně nilské delty směrem na Nikium a hlavní město Egypta Alexandrii.
O průběhu Šáhenova tažení s výjimkou jeho závěrečné fáze, kterou bylo dobytí Alexandrie, nejsou žádné určité zprávy. Řecký dějepisec to např. odbyl jediným souvětím:
„Peršané zabrali Egypt a Alexandrii a Libyi až k Etiopii a vrátili se s obrovským počtem zajatců a obrovskou kořistí.“
A tak tápeme, zvláště když ani jeho egyptští kolegové nejsou sdílnější a mluví spíše všeobecně. S určitostí pouze víme, že Pelusium zabrali Peršané celkem bez potíží a že se zde vrhli na zdejší kostely a kláštery, aby je vyrabovali. Ani slovo nepadlo o obléhání pevnosti Babylónu, třebaže Peršané toho byli technicky schopní. Vše nasvědčuje tomu, že pevnost neměla posádku a byla obsazena bez boje. Od Babylónu pokračovali Peršané již po západním nilském a brzo dosáhli Alexandrie. (O obsazení Babylónu a Nikia ještě před dobytím Alexandrie podává zprávu kyperský mnich Jan, který v tu dobu konal pouť do Egypta.)
• Obležení Chalcedonu, císař Heraclius žadoní o mír
Zatímco Shahr–Barz takovýmto podivuhodným způsobem zvětšil území perského impéria o Palestinu a Egypt, vyrazila z Cappadocie druhá perská armáda a pod generálem Sainem či Šáhenem postoupila Malou Asií až na břeh thráckého Bosporu, kde oblehla silné město Chalcedon. Jeho obránci se Peršanům postavili na odpor a také císař Heraclius ve snaze nedopustit jeho pád kontaktoval Šáhena a po dohodě s ním poslal tři své přední hodnostáře ke králi Chosroeovi s pokornou žádostí o mír. Ale Chosroes byl neoblomný – římské vyslance uvěznil a dopustil, aby s nimi bylo krutě zacházeno, přičemž Šáhenovi hrozil smrtí, pokud nepřivede Heraclia v řetězech až k jeho nohám. Císaři pak odpověděl, že nepřistoupí na žádnou dohodu, protože římské impérium je jeho a on se musí vzdát trůnu. Brzy poté Chalcedon obležený po celou zimu padl (roku 617) a stal se významnou perskou základnou necelou jednu míli od Konstantinopole.
• Anastasiova smrt
Dne 18. 12. zemřel monofyzitický alexandrijský patriarcha Anastasios, aby byl ještě tentýž měsíc nahrazen Andronikem.


Hispánie
• Král Sisebut obrací násilím Židy ke katolicismu
Protižidovské opatření vizigótského krále Sisebuta (612) pravděpodobně vyvolalo neúnosné postavení východního křesťanstva v důsledku spolupráce Židů se sasánovskými invazory. Mnohé prameny poukazují na to, jak kromě obnoveného židovského mesiášství na místní úrovni zesílily v tomto období - a to v celém Středomoří - i tradiční obavy z judaismu. Mimořádný ohlas pak ve vizigótském prostředí mohla mít i vpravdě apokalyptická zpráva, že Sasánovec Chosroes II. dobyl Jeruzalém, znesvětil posvátnou relikvii sv. Kříž a že mu při tom všem pomáhali palestinští Židé, které pak ustanovil strážci svatého města.
A to by velmi dobře vysvětlovalo, proč se Sisebut okolo roku 616 pokusil obrátit v masovém měřítku židovské obyvatelstvo svého království ke katolicismu. Připomeňme si rovněž, jaký účinek mohlo mít na raně středověkého člověka zatmění Měsíce roku 611 a zatmění Slunce roku 612, když samotný král poslal jako oběť Bohu svého milovaného syna Teudilu do kláštera. Rovněž v křesťanské eschatologii hrál významnou roli přestup židovského bohovražedného národa ke katolicismu. Židy se rozhodl obrátit silovými prostředky, aniž by však vydal příslušný zákon, anebo se poradil na církevní synodě. Podrobnosti neznáme, ale je nepochybné, že katolická hierarchie s nimi nesouhlasila.
Čtvrtý toledský koncil, kterého se sv. Isidor Sevillský účastnil jako nejstarší metropolita, totiž zřetelně a rozhodně odsoudil politiku síly a zmiňoval se zejména o těch, kteří byli násilím obráceni „velmi zbožným vládcem Sisebutem“. A to byl jediný případ, kdy hispánští biskupové kritizovali protižidovská opatření králů. Avšak to židovským konvertitům příliš nepomohlo, neboť po přijetím křtu, pomazáním křižmem a přijetí těla Páně se stali křesťany a museli jimi zůstat, aby nebyl bohočlověk oklamán a přijatá víra nemohla být považována za bezcennou. Koncil tak sice kritizoval Sisebutovy kroky, ale po jejich realizaci s nimi už souhlasil.
Mnoho Židů emigrovalo do Galie, ale zdá se, že se jednalo pouze o malé procento. Jeho nástupce již tyto zbožné zákony tak striktně nedodržoval a možná že i Sisebut sám nepraktikoval pronásledování Židů po celou dobu svého panování. Isidor totiž mluví o tom, že ačkoliv zákony byly stále platné, nejtvrdší králova rozhodnutí spadají do prvých let jeho vlády. To že všichni biskupové se Sisebutem nesouhlasili ještě neznamená, že proti Židům nebrojili. Přibližně ze stejného období z jakého pocházejí protižidovská opatření krále Sisebuta máme doložen dopis toledského metropolity Aurasia, jenž je adresován jakémusi Frogovi, hraběti města Toleda.
Když se Aurasiovi podařilo obrátit ke křesťanství mnoho významných Židů, tak představený toledské synagogy (archissynagogus) Levi Samuel u Froga protestoval, že je Aurasius oklamal a do jisté míry i přinutil přijmout křest. Hrabě byl muž činu, a proto nařídil jistému muži, aby nové konvertity ztloukl klackem až budou jako katechumeni poprvé vycházet z kostela oblečení do bílé tuniky. Aurasius se rozhněval a hraběte před kostelem veřejně exkomunikoval, o čemž pojednává zmíněný dopis. Neochota králů Vittericha a Gundemara naplňovat Rekkaredovy zákony proti Židům i tento Frogův čin jsou prvními, ale ne posledními případy toho, že katolické obyvatelstvo neuposlechlo králova nařízení proti Židům.

Rok 617

Franská říše
• Král Chlothar se usmiřuje s Langobardy
Franský král Chlothar II. se rozhodl zaměřit na vnitřní problémy své říše a ukončit tradiční expanzivní politikou vůči italským Langobardům a hispánským Vizigótům. Za jednorázové odstupné se proto roku 617/620 vzdal langobardského tributu.


Římská říše
• Římsko–perská válka
Peršané stojí na maloasijském břehu Bosporu naproti Konstantinopoli, kdežto na evropském břehu zase operují Avaři. V Palestině se podařilo dobýt s pomocí Židů město Akko, na druhé straně se udržel i stejně důležitý pobřežní Tyros, mj. i proto, že tamější úřady internoval své židovské spoluobčany. Neúspěšné obléhání Tyru (617?) zřejmě způsobilo v perské politice obrat a král Chosroes II. pochopil, že Židé nejsou schopni jim poskytnout potřebnou vojenskou pomoc pro další válku a že by jen se s jejich podporou a proti přesile křesťanského obyvatelstva nemohl udržet ani Palestinu. A tak pravděpodobně ještě roku 617 odebral Židům Jeruzalém a vrátil jej křesťanům.
• Římsko–perská válka
Na podzim roku 616 ukončili Peršané přípravy k dalšímu dobyvačnému tažení směrem na západ a jejich armády byly připraveny proniknout do Egypta. Zdá se, že celé akci již nevelel podmanitel Sýrie a Palestiny generál Šáhrvaráz, ale jeho kolega Šáhen, zatímco další generál Ferruhan (Ferochan) byl vyslán ke Konstantinopoli.
Tažení do Egypta totiž musel Šáhen zahájit celkem nezvykle již na podzim, aby celou operaci mohl skončit už do léta roku následujícího, kdy každoroční povodně mění nilskou deltu v jediné obrovské jezero a znemožňují tak pokračování válečných operací. Šáhen si také zvolil cestu všech dobyvatelů jako byl perský král Kambýses, Antiochos Epifanes a Alexandr Veliký před ním a arabský válečník Amr ibn al–Ás po něm, která vedla po pobřeží Palestiny do pohraničního egyptského města Rhinokolury (al–Aríš) a pak do Pelusia (Tall al–Farama). Protože v nilské deltě by každá armáda mohla snadno mezi říčními rameny a početnými kanály uváznout, bylo nutno ji obejít a stočit trasu pochodu k jihu. Nil bylo nutno překonat u Memfidy na začátku nilské delty, kde však určitou komplikaci mohla představovat silná pevnost jménem Babylón, postavená ne zajatci z Babylónie, jak se traduje, ale až Římany. Pokud útočník zvládl i tuto překážku, nic již nebránilo jeho postupu po západní straně nilské delty směrem na Nikium a hlavní město Egypta Alexandrii. O průběhu Šáhenova tažení s výjimkou jeho závěrečné fáze, kterou bylo dobytí Alexandrie, nejsou žádné určité zprávy. Řecký dějepisec to např. odbyl jediným souvětím:
„Peršané zabrali Egypt a Alexandrii a Libyi až k Etiopii a vrátili se s obrovským počtem zajatců a obrovskou kořistí.“
A tak tápeme, zvláště když ani jeho egyptští kolegové nejsou sdílnější a mluví spíše všeobecně. S určitostí pouze víme, že Pelusium zabrali Peršané celkem bez potíží a že se zde vrhli na zdejší kostely a kláštery, aby je vyrabovali. Ani slovo nepadlo o obléhání pevnosti Babylón, třebaže Peršané toho byli technicky schopní. Vše nasvědčuje tomu, že pevnost neměla posádku a že byla obsazena bez boje. Od Babylónu pokračovali Peršané již po západním nilském a přes Nikium zamířili k Alexandrii. (O obsazení Babylónu a Nikia ještě před dobytím Alexandrie podává zprávu kyperský mnich Jan, který v tu dobu konal pouť do Egypta.)
Alexandrie však pro Peršany představovala tvrdý oříšek, neboť podle Syrské kroniky, kde je precizně vylíčen její pád, to bylo „velké město vystavěné Alexandrem podle rad jeho učitele Aristotela, město opásané hradbami, obklopené vodami Nilu a se silnými branami“. A skutečně i Peršané velmi brzo zjistili, že ani s využitím svých technických dovedností nejsou schopni do tohoto „velkého města“ proniknout. A vskutku hradby Alexandrie byly kromobyčejně pevné, což město činilo prakticky nedobytným, zvláště když uvážíme, že mohlo být podporováno a po moři zásobováno impériem, jehož zdroje se zdály nevyčerpatelné. To bylo roku 617, nějakých 117 let poté, co se zde za vlády císaře Anastasia objevili Peršané poprvé. Když se tehdy jejich útoky o hradby rozbily, spálili Peršané alespoň předměstí a odtáhli. Na těch samých zdech zkrachoval i zoufalý útok útok Bonosův roku 609, přičemž svoji kvalitu hradby osvědčily i o čtvrtstoletí později při invazi Arabů.
Během obléhaní se tedy bezradní Šáhenovi muži alespoň trochu bavili výpravami do okolí, přičemž zvláštní pozornost věnovali pustošení klášterů, kterých jenom v bezprostředním okolí Alexandrie bylo na šest set! A tento údaj není rozhodně přehnaný. Jakýsi Makarios totiž již ve čtvrtém století uvádí, že žil po tři roky v klášterech spolu se dvěma tisícovkami lidí naplněných všemi ctnostmi. Zachariáš Mitylene zase tvrdí, že se roku 485 shromáždilo po zveřejnění Zenonova Henotikonu u kostela sv. mučednice Eufémie za hradbami města již třicet tisíc mnichů a deset biskupů. Z obav před výtržnostmi se pak rozhodli nevstupovat do města a místo toho k jednání s patriarchou Petrem vyslat Theodora se sedmi dalšími biskupy a dvěma sty archimandrity, tj. představenými klášterů. Pokud se v 5. století sešlo na jednom místě třicet tisíc mnichů, musel být v 7. století jejich počet ještě podstatně vyšší.
Křesťanští mniši však žili v neklidných dobách, a proto byli značně bojovní a jejich opevněné kláštery spíše připomínaly hrady. Ani tohoto nového nepřítele se nezalekli a postavili se mu na ozbrojený odpor. Ale Peršané vytáhli ze svého tábora, který měli západně od města, a jejich „hrady“ obklíčili. Poté zaútočili na primitivní opevnění, překonali jej a pronikli do kláštera. Téměř všechny lidi uvnitř mečem zmasakrovali, přičemž jenom někteří unikli smrti tak, že se poschovávali do všemožných děr a tmavých koutů. Veškeré bohatství kláštera i veškerý inventář byl uloupen a odvezen. Kostely a klášterní budovy pak byly zbořeny nebo zapáleny, takže jejich k nebi tyčící se trosky byly patrné ještě za vlády Arabů. Vše cenné tehdy pobral krutý nepřítel, ale co se stalo s pro něj bezcennými písemnými poklady, kterých byly plné klášterní knihovny? Bohužel žádnou určitou odpověď na to nemáme.
Mnoho klášterů bylo zničeno, mnoho jich však zůstalo zachováno. Řádění pohanů např. bez úhony přežil slavný klášter Ennaton včetně své knihovny plné písemností a rukopisů, kterého zachránila větší vzdálenost od Alexandrie. To dosvědčuje i fakt, že patriarcha Šimon (A.D. 694), proslulý svými teologickými díly, který z něho pocházel, mohl v něm být i pohřben. Skoro se zdá, jakoby Peršany obléhání nějak příliš zaměstnávalo nebo jakoby se jim nechtělo plahočit se několik mil pískem pouště. Likvidovali totiž pouze kláštery ležící na dohled z jejich tábora. Další monastýr, který unikl zkáze, byl Dair Kibrius na pobřeží moře severovýchodně od Alexandrie. Sebeos ve svém životopise sv. Benjamína výslovně uvádí, že zůstal nedotčen, a také jeho opat Theonas poznamenal, že nyní v roce 622 v něm žije již padesát let.
Dále již Severovi bohužel nemůžeme věřit. Píše totiž, že když zpráva o zničení klášterů a pobití mnichů dosáhla Alexandrie, lidé zcela ztratili hlavu a v šílené panice otevřeli brány svého města a poddali se Peršanům. Vrchnímu veliteli Salarovi (tj. Šáhenovi) však prý nějaká vyšší bytost slíbila, že mu vydá město, ale jen v tom případě, že nebude shovívavý a nenechá ani jednoho člověka uniknout, protože jsou to všechno pokrytci a kacíři. Z toho důvodu Salar vyzval všechny dospělé obyvatele od osmnácti do padesáti let, aby vyšli před hradby, za což prý každý z nich dostane dva solidy. A když se lidé opravdu takovým způsobem shromáždili a jejich jména byla zapsána, vrhli se na ně Peršané s tasenými meči a všechny je povraždili. Tak prý zahynulo na osmdesát tisíc lidí.
Že se tento příběh opravdu stal, je vysoce nepravděpodobné. Peršané by nikdy nezmasakrovali obyvatele města, které se jim dobrovolně poddalo, a tito obyvatelé by nikdy neotevřeli brány, kdyby nedostali písemné záruky. Slib finanční odměny pak je vysloveně legrační. Ukrutnosti Peršanů páchané v Egyptě byly také dostatečně známé, takže jejich vylíčení nebylo možno použít ani jako protiperskou propagandu. Možné však je, že se monofyzita Severos kochal sadistickými představami, jak Peršané vraždí melchitské (ortodoxní) obyvatele Alexandrie.
Opouštíme nyní Severa a vracíme se k Syrské kronice, která události roku 617 líčí důvěryhodněji. Alexandrie byla sice zdánlivě nedobytná, ale jeden nedostatek přece však jenom měla – své vlastní obyvatele. Mezi početnými národy, které ji obývaly, společenskými třídami a vyznáními totiž panovalo vše jiné než shoda. Koptové a Syřané nenáviděli Římany, Židé zase křesťany a situaci ještě zhoršovaly davy uprchlíků ze Sýrie a Palestiny. Nereálná je myšlenka, že by je mohlo spojovat pouto nějakého vlastenectví, které jako jediné by tomuto pestrému společenství dalo jakousi soudržnost. Není proto divu, že město nakonec padlo zradou.
Do Alexandrie se potraviny dovážely z vnitrozemí kanálem, který město zároveň zásoboval vodou. Začínal v západní nilském rameni a vedl k jižním hradbám, jež po určitou dobu sledoval, než se ostře stočil na sever. Protínal pak celé město a do moře ústil v alexandrijském přístavu, přičemž průchod hradbami byl zabezpečen mohutnými branami. Římané zákonitě očekávali útok směrem z pevniny, a proto severní bránu trvale zavřeli, zabezpečili válečnými stroji a pečlivě střežili. Problémy u severní brány však nikdo neočekával – námořní přístav totiž střežily římské válečné galéry a Peršané neměli žádné válečné loďstvo, které by sem mohlo proniknout. Do přístavu však připlouvaly i obchodní lodě, jejichž náklad musel být překládán na menší plavidla a teprve na nich rozvážen po městě. Proto bylo nutné, aby byla stále otevřená, zvláště když jí proplouvali i místní rybáři.


Mapa Alexandrie

Jakýsi student z Bahrajnu jménem Jan však o této slabině věděl a zradil. Jednoho dne v noci přelezl městské hradby a pronikl do nepřátelského tábora, kde Peršany o všem informoval. Šáhen si samozřejmě nemohl nechat uniknout takovou příležitost a zavelel k akci. Perští vojáci si tehdy obstarali jakousi loď a v přestrojení za rybáře bez problému pronikli do přístavu. Když dali u vstupu do kanálu i správné heslo, mohli vplout do města a pokračovat až k mostu, přes nějž vedla z východu na západ jedna ze dvou hlavních městských tříd. Zde u mostu vystoupili, načež se vydali s meči ukrytými pod svými šaty širokou ulicí směrem na západ k Měsíční bráně, kde přemohli stráže a vpustili Chosroeovu armádu do města. Na odpor nebylo ani pomyšlení, a každý, kdo mohl, se dal na útěk. Z přístavu pak okamžitě vypluly lodě, jež ve svých útrobách skrývaly veškeré bohatství alexandrijských klášterů, aby je odvezly do bezpečí. Celá předem připravená akce však skončila hrozným fiaskem, neboť propukla bouře a silný vítr zahnal lodě na pobřeží západně od města přímo k nepřátelskému táboru, kde se celého pokladu zlata, stříbra a šperků zmocnili Peršané.
Císařský místodržící Niketas a ortodoxní patriarcha Jan Soucitný však unikli a zamířili do Konstantinopole. Na ostrově Rhodu však Jan těžce onemocněl a již ve velmi špatném zdravotním stavu se nechal převést do svého původního biskupského sídla kyperského města Amathusu, kde brzo po svém příjezdu (11. 11.) i zemřel. Východní církev však na něj nezapomněla a jeho památku si připomíná až 12. 11., protože 11. listopad již blokoval sv. Menas.
Ne všichni však měli to štěstí uniknout a v Alexandrii jistě tohoto dne došlo ke krveprolití. Počet zabitých však rozhodně nedosahoval počtu osmdesáti tisíc, jak nám sděluje Severus. Počátkem roku 618 pak generál Šáhen poslal alexandrijské poklady i s válečnými zajatci králi Chosroeovi, načež se vydal se svojí armádou do Horního Egypta. (O zajatcích víme proto, že jejich osvobození je výslovně zmíněno při příležitosti dobytí královského zámku Dastagerd císařem Herakleiem počátkem roku 628.)
Mezi těmi, kdo mohli zůstat byl i monofyzitický patriarcha Andronikos, který se v následujících letech pod Chosroeovou vládou těšil stejné míry náboženské tolerance jako správce jeruzalémské křesťanské obce Modestos. Avšak otřesné scény, kterých byl tehdy svědkem, jej budou pronásledovat až do konce jeho dní.
Můžeme se jenom dohadovat, jaké pohnutky vedly Jana k jeho činu. Bahrajn však byl v této době provincií perské říše, převážně obývaný Židy a Peršany. Byl–li to Peršan, mohli ho ke zradě vést pohnutky vlastenecké, byl–li to Žid, mohli to být pohnutky náboženské, podobně jako u jeho souvěrců v Sýrii a Palestině před několika roky. Jeden z pramenů pak uvádí, že Jana z Bahrajnu inspirovalo jedno proroctví, které si přečetl v alexandrijské knihovně, třebaže to se ale hodí i na rok 609, kdy se města zmocnil Niketas:
„Povstanou–li Alexandrii nesnáze u západní brány, která leží směrem k moři, padne do rukou nepřátel.“
Pokud je příběh Jana z Bahrajnu pouhá fikce, můžeme o příčinách katastrofy jenom spekulovat. Situace obležených by jistě nemusela být záviděníhodná, kdyby převážná část posádky byla odvelena do ostatních částí těžce souženého impéria. Obležení Alexandrie jistě také přerušilo veškerý obchod a je možné, že někdo chtěl, aby se vše vrátilo do starých kolejí a aby obchody se opět rozhýbaly Město mohlo být zásobována po moři, ale kdyby císař nebyl schopen potraviny dodávat, brzo by propukl hladomor a pak by bylo možné, že se „zrádce“ snažil své spoluobčany zachránit od smrti hladem.
• Modestos shromažďuje peníze na obnovu jeruzalémských chrámů
Jistý mnich jménem Modestos unikl vraždění v dobytém Jeruzalémě roku 615 a uprchl z města. Protože osud zbořených místních chrámů mu nebyl lhostejný, vydal se na toulky Palestinou a všude prosil o nějakou finanční částku na jejich obnovu. Shromáždil tak obrovskou sumu, se níž se vrátil do města, aby zjistil, že Židé ztratili důvěru Peršanů, které se těšili od té doby, co jim pomohli Jeruzalém dobýt. Využil přízně projevované nyní křesťanům a u perských hodnostářů dosáhl souhlasu se znovuvybudováním chrámů. Sám pak byl pověřen duchovní a občanskou správou svého společenství.
• Zkáza perské flotily
Sebeos uvádí, že po dobytí města Chalkedonu na břehu Bosporu, ke kterému prý došlo ve stejné době jako k dobytí Alexandrie, poručil král Chosroes vybudovat silnou flotilu a připravit se k námořní bitvě. Když však perská flotila konečně vyrazila na moře a zamířila na Konstantinopol, římské galéry ji „zuřivě“ napadly a do poslední lodě potopily. Peršany ztráta lodí a čtyřech tisíc vojáků a členů posádky natolik zdeptala, že „se už nikdy nic podobného neodvážili podniknout“. V důsledku toho zůstala jejich námořní základna v Chalkedonu po více než deset let nevyužitá, stejně jako válečné přístavy v Sýrii a Libyi včetně toho nejvelkolepějšího alexandrijského.
• Pád Chalcedonu
Zatímco Shahr–Barz takovýmto podivuhodným způsobem zvětšil území perského impéria o Palestinu a Egypt, vyrazila z Cappadocie druhá perská armáda a pod generálem Sainem či Šáhenem postoupila Malou Asií až na břeh thráckého Bosporu, kde oblehla silné město Chalcedon. Jeho obránci se Peršanům postavili na odpor a také císař Heraclius ve snaze nedopustit jeho pád kontaktoval Šáhena a po dohodě s ním poslal tři své přední hodnostáře ke králi Chosroeovi s pokornou žádostí o mír. Ale Chosroes byl neoblomný – římské vyslance uvěznil a dopustil, aby s nimi bylo krutě zacházeno, přičemž Šáhenovi hrozil smrtí, pokud nepřivede Heraclia v řetězech až k jeho nohám. Císaři pak odpověděl, že nepřistoupí na žádnou dohodu, protože římské impérium je jeho a on se musí vzdát trůnu. Brzy poté Chalcedon obležený po celou zimu padl (roku 617) a stal se významnou perskou základnou necelou jednu míli od Konstantinopole.
• Muhammad se již se svými názory netají!
Roku 615 vystoupil Prorok Muhammad se svými názory veřejně. Většina obyvatel Mekky se nad jeho výroky, jakmile pochopila, že Alláha hlásá jako naprosto jediného boha, spíše rozhořčovala. Zatímco jeho strýc Abú Tálib, který se ovšem sám na islám nikdy neobrátil, mu nadále poskytoval ochranu, tažení proti nově hlásané víře vedl jiný jeho strýc Abú Lahab. Po dvou letech Muhammadovy činnosti nebyl počet jeho příznivců větší, než nějakých osm desítek lidí.


Itálie
• Povstání v Ravenně a v Neapoli (616 – 617)
Roku 616 využili Italové potíží východního impéria, vzbouřili se a zabili císařského exarchu Jana Lemigia. S ravennským povstáním snad nějakým způsobem souvisela i revolta Jana z Compsa, který obsadil město Neapol. Císař jmenoval novým exarchou Eleutheria, který roku 617 zpacifikoval Ravennu a pak vyrazil s armádou proti Neapoli. Cestou se zastavil i v Římě, kde byl slavnostně přijat papežem Deusderitem.
• Další válka s Langobardy
[Během vlády langobardského krále Adaloalda (616 – 626) porazil císařský exarcha Eleutherius vzbouřence Jana z Compsa, který se zmocnil se Neapole, a odsoudil ho k smrti, načež propukla válka s Langobardy. Langobardský generál Sundrar exarchu několikrát porazil a donutil jej tak uzavřít mír oproti výplatě ročního tributu pěti centýřů zlata (1 centýř = 100 liber = 45,63 kg). Později se Eleutherius stal uzurpátorem a byl zabit (roku 619).]
• Vražda friulských vévodů Tasa a Cacca
Řehoř, patricius Římanů, zabil oba tyto bratry ve městě Opitergium (Oderzo) lstivou zradou. Slíbil totiž Tasovi, že mu ostříhá jeho vousy tak, jak je to zvykem, a učiní ho svým synem. [Tímto obřadem se dávalo najevo, že ten, jehož vous byl oholen a vlasy ostříhány, již dosáhl věku mužnosti. Něco podobného provedl také král Liutprand se synem Karla Martela.] A tento Taso spolu se svým bratrem Caccem a některými dalšími vybranými mladíky přišli za Řehořem ničeho se neobavajíce. Když však vstoupili i se svými stoupenci do města Opitergium, přikázal patricius uzavřít městské brány a poslal proti Tasovi a jeho společníkům ozbrojené vojáky. Taso a jeho stopenci si toho povšimli a směle se připravili k boji. Pak využili poslední chvíle oddychu, ještě naposledy se všichni rozloučili a pak se vydali po křížem krážem po ulicích města a zabili každého, na koho narazili. A při tomto velkém zabíjení Římanů byli i oni sami zabiti. Ale patricius Řehoř nechtěl křivě přísahat, a proto poručil, aby mu přinesli Tasovu hlavu, které pak uřezal vousy přesně tak, jak slíbil.
[Fredegarius vypráví rovněž příběh o vraždě Tasa, vévody toskánského, patriciem Izákem, jenž však bývá považován za variantu tohoto. Král Arioald prý nabídl Izákovi prominutí jednoho ze tří centýřů zlata (1 centýř = 100 liber = 45,63 kg), které ročně platilo impérium Langobardům, pokud zabije Tasa, jenž se proti němu vzbouřil. Izák pozval Tasa do Ravenny i se skupinou válečníků, přemluvil je, aby své zbraně zanechali před hradbami, a když vstoupili do města, tak je nechal povraždit. A Arioald tribut opravdu snížil a brzy poté zemřel. Protože vládl v letech 626 – 636 a Izák se nestal exarchou před rokem 630, tak toto Fredegariovo líčení nelze ztotožnit s Pavlovým příběhem, k němuž muselo dojít mnoho let předtím. Takže buď Fredegarius nepřesně líčí události, k nimž došlo roku 617, anebo oba dva autoři líčí dvě odlišné události a shoda jmen je pouze náhodná.]
• Friulským vévodou bude Grasulf
Když byli takto zabiti, stal se vévodou Fora Julii Grasulf, bratr Gisulfův. Ale Radoald a Grimoald, jenž již byli velmi blízko věku mužnosti, považovali za opovrženíhodné, aby žili pod vládou svého strýce Grasulfa, a proto nastoupili na malou loď a doveslovali na území Beneventa. A pak spěchali za Arichisem, vévodou Benevanťanů, jenž byl jejich dřívějším vychovatelem. A ten je co nejlaskavěji přijal a zacházel s nim jako se svými syny. V těch časech po úmrtí Tassila, vévody Bavorů (591 – 610), byl jeho syn Garibald (II., 610 – 625) poražen Slovany u Aguntumu (Innichen), kteří pak vyplenili území Bavorů. Nicméně Bavoři se vzchopili, odebrali kořist svým nepřátelům a vyhnali je ze svého území.
...
V té době došlo v Římě k velkému zemětřesení a byly velké záplavy. Po nich se rozšířil mor takového druhu, že nikdo nemohl poznat své mrtvé kvůli velkým otokům a zánětům. [Podle Liber Pontificalis došlo k zemětřesení a moru v šesté indikaci, tj. roku 617 – 618. Paolus Diaconus jej pak nesprávně klade do doby vlády krále Rothariho (636 – 652).]


Británie
• Vlády nad Northumbrií se domohl Edwin
S pomocí krále východních Anglů bretwaldy (hlavního krále) Raedvalda (Redwalda, 598 – 624), ovládajícího rozsáhlé území od střední Anglie až po řeky Dee a Humber, získal královskou korunu Northumbrie (Severní Umbrie) vyhoštěný kníže Edwin (vládl do roku 634). Ještě před smrtí svého spojence Readvalda († 624) vytvořil konfederaci všech anglických království s výjimkou Kentu, v níž si zajistil osobní prvenství, a jeho lodě si podmanily i ostrovy Anglesey a Man. Misionářem zdejších Germánů se stal kněz a pozdější biskup z Yorku Paulinus, který do Severní Umbrie přišel roku 625 v doprovodu křesťanské princezny Ethelburgy (Aethelburgy), dcery kentského krále Ethelberta (Aethelberhta). Edwin se s ní oženil a slíbil jí, že bude respektovat její víru. Sám přijal křesťanství roku 627.
Doba Edwinovy vlády je současníky hodnocena sympaticky: „Všude v Británii, kam se rozšířilo panství krále Edwina, panoval naprostý mír, takže, jak praví okřídlené úsloví, žena s novorozenětem mohla přejít ostrov od moře k moři, aniž by utrpěla nějakou újmu. Král se staral o blaho svého lidu tak usilovně, že na několika místech v blízkosti hlavních cest, kde si povšiml čistých pramenů, nechal zarazit kůly s nádobami na pití, aby se poutníci mohli občerstvit. A nikdo se těchto nádob neodvážil dotknout z jiného důvodu, než k jakému byly určeny, buď proto, že se svého krále velice bál, anebo proto, že k němu choval velikou náklonnost.“ Edwin také vzkřísil římské způsoby: „Jeho prapory před ním vlály nejen v bitvách, nýbrž i v míru, když se svými thany projížděl městy, městečky nebo provinciemi. Podle římské módy před ním vždy šel praporečník, ať kráčel ulicemi kamkoli.“
• Vlády nad Northumbrií se domohl Edwin
Když Edwina pronásledoval jeho předchůdce na trůně Æthelfrith, bloudil král po mnoho let jako uprchlík, ukrýval se na různých místech a v různých říších, až se nakonec dostal ke králi Rædwaldovi. Snažně jej prosil, aby mu zachránil život a bránil jej před úklady tak mocného nepřítele. Král ho vlídně přijal a slíbil, že učiní, oč jej Edwin prosil. Jakmile se však Æthelfrith dozvěděl, že se uprchlík objevil v tomto království a že se spolu se svými druhy těší z přátelství tamního krále, vyslal posly, aby králi Rædwaldovi nabídli velké peníze za Edwinovo zvraždění. Nic však nepořídil. Poslal podruhé, poslal potřetí, nabízel stále hojnější dary ve zlatě i stříbře, hrozil navíc i válkou, bude-li odmítnut. Nakonec Rædwald, snad zastrašen hrozbami anebo zlákán dary, prosbám ustoupil a slíbil, že Edwina zabije buď sám, anebo ho vydá poslům. Dověděl se však o tom jeden z Edwinových nejvěrnějších přátel. Zašel proto do ložnice, kde se Edwin chystal ke spánku – byla totiž první hodina noční –, zavolal jej ven, prozradil mu, co chce král proti němu podniknout, a dodal k tomu: „Jestli tedy chceš, vyvedu tě okamžitě z tohoto království a zavedu tě někam, kde tě Rædwald ani Æthelfrith nenajdou!“ Na to Edwin: „Děkuji ti za dobrou vůli, ale nemohu udělat, co navrhuješ, abych jako první porušil dohodu, kterou jsem uzavřel s tak velkým králem. Nic zlého mi totiž neudělal a zatím neprojevil ani žádné nepřátelství. A co více, mám-li již zemřít, ať mě raději pošle na smrt on než někdo méně urozený. Kam bych také teď utíkal, když už jsem se tolik let a tak dlouhý čas toulal po všech královstvích Británie a vyhýbal se nástrahám nepřátel?“ Přítel tedy odešel a Edwin zůstal venku sám. Smuten usedl před palácem a zavalen neklidem a pochybnostmi nevěděl, co dělat a kam kroky obrátit. A jak jej tak dlouho tísnily nevýslovné duševní úzkosti a slepá nenávist, spatřil náhle v tichu mrtvé noci, že se k němu přibližuje člověk, nepovědomého obličeji i šatu. Nemálo se vylekal, když neznámého, jehož neočekával, uviděl. Ten ale přistoupil, pozdravil a ptal se, proč v tom čase, kdy ostatní odpočívají a oddávají se hlubokému spánku, sedí smutně na kameni a bdí? Edwin se na oplátku zeptal, proč mu záleží na tom, zda on tráví noc uvnitř anebo venku. Dostalo se odpovědi: „Nemysli si, že neznám důvod, co tě rmoutí, nespíš a proč sedíš venku tak sám. Vím totiž velmi přesně, kdo jsi a proč jsi smutný a jakého neštěstí se v blízké budoucnosti obáváš. Ale pověz mi, jakou odměnu chceš dát tomu, kdo by tě zbavil těch starostí a přesvědčil Rædwalda, aby ti sám neudělal nic zlého ani aby tě nevydal na smrt nepřátelům.“ Když Edwin řekl, že by mu jako odměnu za tak dobrý skutek dal všechno, co by mohl, dodal neznámý: „A co kdyby ti podle pravdy slíbil, že vyhladíš nepřátele a staneš se i králem, takže svou mocí překonáš nejen všechny své předky, ale vůbec všechny, kdo před tebou byli králi národa Anglů?“ Tu povzbuzen těmito otázkami, neváhal slíbit, že tomu, kdo by mu prokázal takové dobrodiní, by sám vzdal díky opravdu důstojným způsobem. Tehdy se neznámý do třetice zeptal: „Jestli však by ten, kdo ti pravdivě prorokoval tak velké a nádherné dary, mohl ti také ukázat a dát radu, jak budeš spasen a žít lepší a užitečnější život, než kdy kdo z tvých příbuzných a pokrevenců slyšel, zda bys souhlasil a uposlechl, a přijal jeho spásné pokyny?“ Edwin neváhal a hned slíbil, že bude ve všem následovat učení toho, kdo by jej vytrhl z tolika a tak velkých pohrom a vyzdvihl ho až na vrchol království.
Jakmile muž rozmlouvající s Edwinem dostal tuto odpověď, položil mu hned pravici na hlavu a řekl: „Ukáže-li se ti tedy toto znamení, připomeň si tuto naši rozmluvu a neváhej splnit, co teď slibuješ!“ Vypravuje se, že sotva to řekl, zničehonic zmizel, aby Edwin poznal, že se mu nezjevil člověk, ale duch.
Královský mládenec stále ještě osaměle seděl na stejném místě a radoval se sice z milé a vlídné útěchy, jíž se mu dostalo, byl však rovněž nemálo zmaten a horlivě přemýšlel, kdo byl ten muž, s nímž rozmlouval, a odkud asi přišel. Tu k němu přistoupil jeho vzpomenutý přítel a s radostnou tváří ho pozdravil. „Vstaň a pojď dovnitř,“ povídá, „zažeň strach, zanech úzkosti a dopřej odpočinku svým údům i své mysli, neboť královo srdce se proměnilo, takže se rozhodl, že ti nijak neublíží a zachová raději věrnost, kterou slíbil. Když totiž mezi čtyřma očima královně odhalil své plány,, o nichž jsem ti již dříve pověděl, odradila ho od těch úmyslů a domluvila mu, že vůbec není důstojné, aby tak velký král za zlato prodával svého nejlepšího přítele, který se ocitl v tísni, by aby pro lásku k penězům ztratil svou čest, která je cennější než všechny šperky!“ Co dál? Král udělal, co mu bylo řečeno. Nejen že vyhnance nevydal nepřátelským poslům, ale poskytl mu i pomoc, aby se mohl vrátit do království. Neboť hned poté, co poslové odešli domů, sebral mohutné vojsko do války proti Æthelfrithovi, a když mu Æthelfrith vytáhl vstříc s vojskem nesrovnatelně menším – neměl totiž dost času, aby celé vojsko shromáždil a uspořádal –, zabil jej [před 12. dubnem roku 617] v mercijské pohraniční oblasti, na východní straně řeky zvané Iddle. V tom boji byl také zabit Rædwaldův syn jménem Regenhere. A tak Edwin podle vidění, jehož se mu dostalo ve spánku, nejen že se vyhnul úkladům nepřátelského krále, ale nastoupil i na jeho trůn, když král zahynul. [Na oplátku vyhnal čtyři Æthelfrithovy syny.]

Rok 618


Římská říše
• Římsko–perská válka
Roku 618/619 opustil perský generál (Šáhrvaráz) své palestinské základny a zamířil na jih do Egypta. Císařští úředníci asi neměli valné mínění o bojeschopnosti egyptské armády, protože nejcennější poklady provincie naložili na lodě a poslali do bezpečí. Mořská bouře však flotilu zahnala na pobřeží Sýrie k městu Antiochii (Antakya, Turecko), kde padla do rukou Peršanů. Ti její cenný náklad poslali do hlavního města Ktésifontu a jako „poklad větrem přinesený“ předali svému králi Chosroeovi II. Východní Římané Egypt opravdu neudrželi – bratranec císaře Herakleia Niketas utekl z Alexandrie a nechal na generálu Izákovi, aby město vydal nepříteli. Šáhrvaráz pak pokračoval dále na západ a obsadil celé severoafrické pobřeží až k Tripolisu. Císař Herakleios si uvědomoval, že vojenská situace impéria je katastrofální, a proto se snažil s perským velkokrálem uzavřít mír. Ten však jeho nabídku odmítl a použil tato slova:
„Husrav, miláček bohů, pán a král celé země, syn velkého Ahury Mazdy, našemu otroku, slaboduchému a nestoudnému Hérakliovi. Vy říkáte, že doufáte v boha. Proč tedy nevysvobodil Jeruzalém z mých rukou? …Neklamte se klamnou nadějí v onoho Krista, který ani nebyl schopen sebe sama zachránit před Židy, kteří ho zabili, přibivše ho na kříž…“
Ještě štěstí, že obávaný generál Šáhrvaráz byl daleko a přímo neohrožoval srdce impéria.
Pád Egypta znamenal přerušení dodávek obilí do Konstantinopole, takže chléb již nemohl být distribuován bezplatně, ale za úhradu, přičemž cena byla stanovena na tři follies (bronzové mince) za bochník. (Nedostatek potravin v metropoli ještě umocňovala nutnost po moři zásobovat Thessaloniku (Soluň, Řecko) v letech 617 – 619) obleženou Avary.) Když však úředník jménem Jan (řečený „Zemětřesení“) vyšrouboval jeho cenu více než dvakrát až na osm follies, vydal se zástup nespokojenců pod vedením některých příslušníku scholai (palácové gardy) k chrámu Hagia Sofia. Konstantinopolský patriarcha Sergios I. reagoval rychle a vzpouře předešel tak, že poručil městskému prefektovi Jana zatknout a obnovit distribuci chleba za původní cenu.
• Římsko–perská válka
Počátkem roku 618 poslal perský generál Šáhen poklady dobyté Alexandrie i s válečnými zajatci králi Chosroeovi a sám se vydal do Horního Egypta. (O zajatcích víme proto, že jejich osvobození je výslovně zmíněno při příležitosti obsazení královského zámku Dastagerd císařem Herakleiem počátkem roku 628.) S křesťany pak vůbec nejednal v rukavičkách a jeho cestu na jih vroubily vypálené vesnice a mrtvoly zavražděných lidí. Jednoho dne za ním přišel jakýsi „nepřítel křesťanů“ a informoval jej o bohatých a hříšných mniších, skrývajících se v okolních jeskyních a skalách. Dále pak tvrdil, že největší počet z nich se uchýlil do jakési „pevnosti“, čímž myslel biskupské město Nikium (nyní Šabšír a nikoliv Ibšádí na západním okraji nilské delty.) Třebaže Nikium podobně jako Babylón byla velká městská pevnost obklopená koptskými kostely a kláštery, představovalo pro Peršany lehkou kořist – přitáhli k němu ještě v noci, za svítání do něj pronikli, obsadili jej a všechny křesťany povraždili. Podobné scény pustošení a vraždění se pak opakovaly po celém Horním Egyptě. O tehdejší situaci si můžeme udělat obraz na základě životopisu jakéhosi Pisentia, biskupa města Koptos, který pochází z doby jen o málo mladší.
Pisentiův životopisec líčí, jak v období perské invaze poslal alexandrijský patriarcha svým biskupům pastýřský list a ti zase napsali obdobný list svým ovečkám. V tom Pisentiově se uvádí:
„Kvůli našim hříchům nás Bůh opustil a odevzdal nás národům, které neznají slitování.“
Slyšel o příchodu vyznavačů ohně a byl zděšen jejich barbarstvím. Třebaže věděl, že jako biskup by propadl smrti, nijak nepanikařil a jednal klidně a racionálně. Rozhodně si však nechtěl si hrát na mučedníka, a proto poté, co „dal všechny své věci „do pořádku“ a majetek rozdal chudině, prchl i se svým věrným druhem Janem na nedalekou horu Gemi. Ani ho nenapadlo, aby se „barbarům“ podrobil nebo dokonce u nich hledal ochranu, což je v rozporu s tvrzením, že Koptové tehdy vítaly Peršany podobně jako o nějakých pětadvacet let později Araby.
Pisentios a Jan si do svého úkrytu s sebou vzali dostatečné množství chleba a nilské vody; když jim ale voda došla, byl Jan nucen riskovat a chodit pro ni k řece. V úkrytu pak zůstali mnoho dní a modlili se, aby Bůh osvobodil lidi z otroctví těchto „krutých národů“. Když Koptos padl do rukou Peršanů, prchal Pisentios ještě dále do skalnaté pouště, až po nějakých třech mílích našel vchod do jakési komory o délce asi sedmdesáti stop a „úměrně tomu vysoké“, podepřené sedmi sloupy. Když prostoru propátral, tak zjistil, že je to pohřebiště naplněné obrovským počtem mumií v rakvích, které zde evidentně ležely již dlouhou dobu. Místo mu vyhovovalo, a proto se zde rozhodl žít„osaměle“, přičemž Janovým nevděčným úkolem bylo zásobovat jej jednou týdně vodou a proviantem.
Když jednou Jan odcházel, všiml si pergamenu, který ležel u dveří. Zvedl ho tedy a podal svému biskupovi. Pisentios si jej přečetl a zjistil, že obsahuje jména zemřelých. (Obecně se předpokládá, že listina byla napsána hieroglyfickým písmem a že to svědčí o znalosti hieroglyfů ještě v 7. století. Samozřejmě lze namítat, že autor tím chtěl poukázat na Pisentiovy „božské schopnosti“.)
Když Jan byl zase jednou na cestě s jídlem, tak slyšel, jak jeho Pisentios s někým mluví. Vstoupil tedy dovnitř a s divem zjistil, že jedna mrtvola vstala ze své rakve a nyní se dožaduje, aby biskup zakročil proti Peršanům. O ostatních mumiích pak mumie prohlašovala, že to jsou všechno její známí a příbuzní, původem Řekové, ctitelé pohanských bohů. Legenda jde dále do podrobností, když uvádí, že mrtví byli oblečeni do rubášů z čistého „královského hedvábí“ a že měli prsty zavinuty odděleně, což by mohlo svědčit o tom, že hrobka nebyla starší než ze druhého či třetího století našeho letopočtu. Když rozhovor skončil, vrátila se mumie do své rakve a Pisentios ke svým ovečkám.
Legenda bohužel nepopisuje obsazení města Koptos, ani nás neinformuje o chování Peršanů v Horním Egyptě. O Pisentiovi se z něho pouze dovídáme, že na smrtelné posteli odkázal všechny své knihy příteli Mósesovi, který po něm nastoupil do čela diecéze a byl i autorem jeho životopisu, a že byl pohřben v kostele ve městě Psenti. Oba biskupové rozhodně patřili mezi učené lidi své doby, proto překvapuje, že podobně jako ostatní koptští autoři pouze líčili „dětinské pohádky“ ze života svatých a úplně ignorovali „velkou historii“ své země.
Z jejich líčení je však evidentně zřejmé, že Peršané postupovali údolím Nilu směrem na Syenu a že Koptové rozhodně neměli důvod je vítat jako své přátele.
O něco později, ale ještě v 7. století, tj. v době, „kdy ještě staří muži žil a mohli si pamatovat události zaznamenané“, pochází líčení života dalšího koptského svatého. Jmenoval se Anba Šanuda a zemřel dne 2. 7. roku 451. Tento muž prý perskou invazi předvídal a vyslovil toto proroctví:
„Peršané vstoupí do Egypta a bude velké zabíjení. Uloupí majetek Egypťanů a vymění jejich děti za zlato – tak krutí budou a tak nespravedliví. Velkou pohromu způsobí Egyptu: z kostelů vezmou svaté nádoby a beze všeho strachu se budou opíjet vínem před oltářem. Znásilňovat budou ženy před jejich manželi. Zlo a utrpení bude obrovské a jedna třetina přeživších zahyne v bídě a nouzi. Teprve pak, po nějaké době, odejdou Peršané z Egypta.“
I Severos nebyl pobytem Peršanů v Egyptě nadšen, když roku 685 nebo 690 plynulou arabštinou napsal:
„Tento Salar (tj. Šáhen) vykonal mnoho ukrutných skutků, protože neznal Boha, ale není čas, abych vše vylíčil.“
Za dva až tři roky (616 – 618/619) rozšířili Peršané svoje africké panství na celý Egypt, aby mu vládli asi ještě dalších deset let. Kromě bojů o Alexandrii neslyšíme nikdy o tom, že by se jim kdokoliv postavil se zbraní v ruce – římské posádky buďto již byly převeleny do ostatních částí impéria, nebo prchly po moři, aby Egypt přenechaly novým pánům. Mnozí historikové tvrdí, že Peršané tehdy pronikli z Egypta dále na západ a že obsadili a vyplenili Barku a Kyrenaiku v dnešní Libyi, třebaže z líčení arabských dějepisců jasně vyplývá, že muslimové zde ještě našli prosperující města, která museli dobývat, a že úpadek těchto měst nepřímo způsobili tím, že je ekonomicky odřízli od zbytku římské říše.
Na druhou stranu byli Peršané nábožensky tolerantní a ani je nenapadlo obracet místí křesťanské obyvatelstvo na zoroastrickou víru – stejně jako Modestos v Jeruzalémě měl dovoleno sbírat peníze na obnovu místních chrámů, mohl se i koptský patriarcha Andronikos usídlit v Alexandrii a svobodně zde vyvíjet svoji činnost. I jeho svobodně zvolenému nástupci Benjamínovi bylo dopřáno v klidu prožít pod Chosroeovou vládou alespoň první léta svého dlouhého a bouřlivého pontifikátu. Jakoby se Peršané nasytili krve a nyní začali svoji novou provincii spravovat netyransky a uvážlivě. Pouze v „Životě opata Samuela“ je jediná zmínka, že se jej „barbaři“ pokoušeli přinutit uctívat slunce, a když odmítl, přivázali ho k černoškám. Jakmile se mu však podařilo vyléčit z nemoci velitelova syna, byl propuštěn a mohl se vrátit do svého kláštera, kde předpověděl příchod Arabů, kterého se dožil, i porážku křesťanů, které se již nedožil. Je však pravda, že kult Mithrův se v Egyptě uchytil právě v období perské okupace, o čemž svědčí hrubé pohřební náhrobky s vyobrazením postav s frýgijskými čapkami a paprsky slunce kolem hlavy, pocházející kromě jiných míst i z okolí Memfidy, nyní uchovávané v káhirském muzeu.
Patriarchovi Andronikovi se však již za jeho pontifikátu nepodařilo obnovit zničené kláštery a kostely nebo „v té věci udělal velice málo.“ Je možné, že Peršané nejenom zabavili majetek uprchlých melchitů (ortodoxní špičky tehdejší společnosti), ale vysokými poplatky zatížili i koptskou církev. Narozdíl od církevních budov však veřejné ty příliš neutrpěly. Např. když se v Sýrii nějaké město vzdalo dobrovolně, bylo ušetřeno. V opačném případě jej však Peršané nejenom vydrancovali, ale i plánovitě rozebrali a zničili jeho honosné budovy. Vše cenné z nich pak – např. nádherné mramorové sloupy, barevné mozaiky nebo umělecké sochy – odvezli do Persie, aby jimi vyzdobili palác „Velkého krále“. Doprava takových těžkých nákladů z odlehlého Egypta však představovala logistický problém. Nilská delty byla protkána celou sítí vodních ploch, přes něž nevedly žádné moře, a římská flotila byla pánem Středozemního moře. Mezi zemí na Nilu a Sýrií zase ležela písečná poušť, která zcela vylučovala dopravu tak těžkých nákladů.
Víme, že skvostné veřejné budovy v Alexandrii zůstali po odchodu Peršanů nedotčené, což rozhodně neplatí o klášterech v jejím okolí. Podle Severa dokonce „Salar“ nechal postavit budovu nazývanou „Palác Peršanů“ (Tarawus). Zdá se, že stála v přístavu a sloužila cestujícím z východu.
• Zajatci z Jeruzaléma se mohou vrátit domů, vyhnání Židů, koncil perských křesťanů
Když nyní perský král Chosroes II. dovedl válku na východě téměř do vítězného konce, začal přemýšlet o tom, jak na dobytém území upevnit svoji vládu. Sebeos nás informuje o tom, že ve snaze zalíbit se svým novým křesťanským poddaným poslal zvláštní příkaz, aby se se zajatci s Jeruzaléma, jenž byl obsazen roku 614, laskavě zacházelo a aby se mohli vrátit domů. Veřejné budovy ve městě pak měly být otevřeny. Schválil také vyhnání Židů, což bylo s „největší hbitostí provedeno“.
Ten samý historik uvádí Modestův dopis adresovaný Koumitasovi, arménskému metropolitovi, po skončení prací na obnově jeruzalémských kostelů:
„Bůh nyní udělal z našich protivníků naše přátele a ukázal nám milosrdenství a lítost našich podmanitelů. Ale Židé…, kteří šli proti nám a spálili ta skvělá místa, byli vyhnáni ze svatého města a nesmí zde bydlet ani vidět ta svatá místa v jejich nádheře. Všechny jeruzalémské chrámy jsou v pořádku a plné duchovních. Mír panuje ve městě Božím i v jeho okolí.“
Sebeos také tvrdí, že Chosroes svolal křesťany žijící pod jeho vládou na koncil. Dočetl se o tom v dopise napsaném roku 638 arménským katholikem a jeho biskupy Konstantinovi, Herakleiovu nástupci, jako odpověď na jakési poselství. Uvádí se v něm, že „velký král“ nařídil všem biskupům Orientu a Asýrie, aby se shromáždili na jeho dvoře:
„Slyšel jsem o dvou stranách křesťanů, přičemž jedni [ortodoxní] proklínají druhé [monofyzity]. Kterou z nich mám pokládat za pravověrnou? Musíte přijet na všeobecné shromáždění, aby správný názor byl upevněn a falešný odmítnut.“
Shromáždění předsedal Smbat Bagratouni a králův osobní lékař; výslovně je zmíněna přítomnost jeruzalémského patriarchy Zachariáše, uneseného roku 614, a mnoha dalších moudrých mužů zajatých v egyptské Alexandrii. Jednání bylo od samého počátku tak bouřlivé, že král z něj musel vykázat všechny sektáře, přičemž zůstat mohli pouze ti, kteří zastávali doktríny koncilů v Nikai, Konstantinopoli, Efesu a Chalkedonu. Pouze těchto několik doktrín poručil shromážděnému duchovenstvu prozkoumat. Písemné závěry mu pak byly podstoupeny a král se nad nimi zamýšlel a radil se o nich. Nakonec si k sobě pozval Zachariáše a alexandrijské duchovní a poručil jim, aby mu řekli, kde je pravda, a odpřísáhli to. Zachariáš a jeho společníci prohlásili, že závazné jsou závěry koncilů v Nikai, Konstantinopoli a Efesu, nikoliv však v Chalkedonu, čímž se vlastně postavili na pozice monofyzitické víry. Chosroes pak poručil, aby v královské pokladnici či archívu našli nikajské vyznání víry, a když byl jeho rozkaz splněn, učinil prohlášení, že je v souladu s vírou Arménů. Nakonec vydal edikt, v němž se praví:
„Všichni křesťané pod mojí vládou musí přijmout víru Arménů.“
Dokument pak nechal podepsat i svojí „bohamilující“ křesťanskou manželkou Širín a svým osobním lékařem a opatřit velkou královskou pečetí.
Dopis arménských biskupů staví krále Chosroea úplně do jiného světla – není to žádný pohanský monarcha pronásledující a válčící s „lidmi kříže“, ale člověk, který uznává jejich právo vyznávat křesťanskou víru a přemýšlí o její podstatě. Jako rozvážný státníka dbající o prospěch impéria je znepokojen faktem, že křesťané jsou rozštěpeni a že jejich jednotlivé frakce proti sobě krvavě bojují a dávají se navzájem do klatby. Protože si uvědomuje, že prosperita jejich společenství přinese i prosperitu celého státu, usiluje o překonání rozporů mezi nimi – proto se i osobně účastní debaty, klade otázky a hodnotí odpovědi. Když však již oznámil svoje rozhodnutí, je schopen některým biskupům hrozit mečem a tím, že jim rozboří jejich kostely, pokud jej neuposlechnou.
Celkem se nám však jeví jako panovník snášenlivý a vůči křesťanské víře vstřícný, o čemž svědčí i ten fakt, že umožnil návrat lidí odvlečených roku 615 z Jeruzaléma a že povolil obnovit jejich kostely. Na královské dvoře v Ktésifontu měli totiž křesťané – králova manželka, filozofové a lékaři – silnou pozici a zřejmě dobře krále seznámili s podstatou své víry. Jan z Nikia dokonce uvádí, že Chosroeův otec, král Hormisdas, dokonce ke křesťanství konvertoval a nechal se jedním biskupem tajně pokřtít. Nemuseli bychom být tak překvapeni vstřícností, které se církvi dostávalo od panovníka proslulého svými záchvaty zuřivosti.
Je vůbec někdo schopen spočítat, kolik pogromů bylo na Židech spácháno? Kolik byli donuceni vzdát se násilím své víry, kolikrát byli donuceni hledat si nové domovy atd.? Jak červená nit, ne…jako provaz se v dějinách Evropy a Asie tyto události linou. Snad jiný národ nikdy nebyl tak pronásledován jako právě Židé :-(


Itálie
• Smrt papeže, Eleutheriova vzpoura (618 – 619)
Pravděpodobně na mor zemřel dne 8. 11. papež Deusderit a ještě než mohl být vysvěcen jeho nástupce propukla v Ravenně opět vzpoura. Do jejího čela se paradoxně postavil exarcha Eleutherius, který tak úspěšně potřel povstání z let 616 – 617. Eleutherius se prohlásil císařem a vyrazil na jih s úmyslem zmocnit se Říma. Jeho uzurpace však netrval dlouho, neboť vlastní vojáci jej roku 619 zavraždili v kastelu Lucculi a jeho hlavu poslali do Konstantinopole.
• Eleutheriova uzurpace
V té době se Jan z Consie (Consa) zmocnil Neapole, ale o nemnoho dnů později jej patricius Eleutherius vyhnal z onoho města a zabil ho. A po těchto událostech si ten samý patricius Eleutherius, eunuch, uzurpoval svrchovanost. Když však postupoval z Ravenny do Říma byl zabit vojáky v pevnosti Luceoli a jeho hlava poslána císaři do Konstantinopole.
...
V té době došlo v Římě k velkému zemětřesení a byly velké záplavy. Po nich se rozšířil mor takového druhu, že nikdo nemohl poznat své mrtvé kvůli velkým otokům a zánětům. [Podle Liber Pontificalis došlo k zemětřesení a moru v šesté indikaci, tj. roku 617 – 618. Paolus Diaconus jej pak nesprávně klade do doby vlády krále Rothariho (636 – 652).]

Rok 619

Římská říše
• Římsko–perská válka
Roku 618/619 opustil perský generál Šáhrvaráz své palestinské základny a zamířil na jih do Egypta. Císařští úředníci asi neměli valné mínění o bojeschopnosti egyptské armády, protože nejcennější poklady provincie naložili na lodě a poslali do bezpečí. Mořská bouře však flotilu zahnala na pobřeží Sýrie k městu Antiochii (Antakya, Turecko), kde padla do rukou Peršanů. Ti její cenný náklad poslali do hlavního města Ktésifontu a jako „poklad větrem přinesený“ předali svému králi Chosroeovi II. Východní Římané Egypt opravdu neudrželi – bratranec císaře Herakleia Niketas utekl z Alexandrie a nechal na generálu Izákovi, aby město vydal nepříteli. Šáhrvaráz pak pokračoval dále na západ a obsadil celé severoafrické pobřeží až k Tripolisu.
Císař Herakleios si uvědomoval, že vojenská situace impéria je katastrofální, a proto se za každou cenu snažil uzavřít mír. Když ale Chosroes jeho návrhy odmítl, nezbylo mu nic jiné než pokračovat v boji a najít si spojence. Poměrně hladce to šlo s bulharským chánem Kouratem (Kurtem), který se oproti výplatě tributu stal spojencem Římanů. Ve městě Herakleia (Eregli, Turecko) se císař sešel s avarským kaganem, aby i s ním jednal o míru. Po obtížném dni byly pro pobavení obou stran uspořádány hry v cirku a vše nejdříve probíhalo normálně. Pak však kagan povstal, dal znamení bičem, načež se Avaři vrhl na nic netušícího Herakleia a jeho doprovod. Císařskému dvoru tedy nezbylo nic jiného, než prchat do Konstantinopole, avšak neodbytní Avaři je pronásledovali až ke konstantinopolským předměstím, které vydrancovali a odvedli si odsud velké množství zajatců. Přes tento projev nepřátelství byla mírová smlouva s Avary podepsána již příští rok. (Kdyby však měl pravdu historik Kedrenos, který tento incident datuje do roku 623, tak by se to muselo stát v zimě, když se císař Herakleios vrátil do Konstantinopole po skončení prvního tažení proti Persii.)
• Římsko–perská válka
Počátkem roku 618 poslal perský generál Šáhen poklady dobyté Alexandrie i s válečnými zajatci králi Chosroeovi a sám se vydal do Horního Egypta. (O zajatcích víme proto, že jejich osvobození je výslovně zmíněno při příležitosti obsazení královského zámku Dastagerd císařem Herakleiem počátkem roku 628.) S křesťany pak vůbec nejednal v rukavičkách a jeho cestu na jih vroubily vypálené vesnice a mrtvoly zavražděných lidí. Jednoho dne za ním přišel jakýsi „nepřítel křesťanů“ a informoval jej o bohatých a hříšných mniších, skrývajících se v okolních jeskyních a skalách. Dále pak tvrdil, že největší počet z nich se uchýlil do jakési „pevnosti“, čímž myslel město Nikium. (Biskupské sídlo Nikium – nyní Šabšír a nikoliv Ibšádí – ležící na západním okraji nilské delty. Jednalo se o velkou městskou pevnost obklopenou koptskými kostely a kláštery podobnou pevnosti Babylón.) Hradby však tentokráte nikoho neuchránili a Nikium představovalo pro Peršany lehkou kořist – ještě v noci obklopili jeho hradby, za svítání pak za ně pronikli a všechny křesťany povraždili. Podobné scény pustošení a vraždění se pak opakovaly po celém Horním Egyptě. O tehdejší situaci v Egyptě si můžeme udělat obraz na základě životopisu jakéhosi Pisentia, biskupa města Koptos, který pochází z doby jen o málo mladší.
Pisentiův životopisec líčí, jak v období perské invaze poslal alexandrijský patriarcha svým biskupům pastýřský list a ti zase napsali obdobný list svým ovečkám. V tom Pisentiově se uvádí:
„Kvůli našim hříchům nás Bůh opustil a odevzdal nás národům, které neznají slitování.“
Slyšel o příchodu vyznavačů ohně a byl zděšen jejich barbarstvím. Třebaže věděl, že jako biskup by propadl smrti, nijak nepanikařil a jednal klidně a racionálně. Rozhodně si však nechtěl si hrát na mučedníka, a proto poté, co „dal všechny své věci „do pořádku“ a majetek rozdal chudině, prchl i se svým věrným druhem Janem na nedalekou horu Gemi. Ani ho nenapadlo, aby se „barbarům“ podrobil nebo dokonce u nich hledal ochranu, což je v rozporu s tvrzením, že Koptové tehdy vítaly Peršany podobně jako o nějakých pětadvacet let později Araby.
Pisentios a Jan si do svého úkrytu s sebou vzali dostatečné množství chleba a nilské vody; když jim ale voda došla, byl Jan nucen riskovat a chodit pro ni k řece. V úkrytu pak zůstali mnoho dní a modlili se, aby Bůh osvobodil lidi z otroctví těchto „krutých národů“. Když Koptos padl do rukou Peršanů, prchal Pisentios ještě dále do skalnaté pouště, až po nějakých třech mílích našel vchod do jakési komory o délce asi sedmdesáti stop a „úměrně tomu vysoké“, podepřené sedmi sloupy. Když prostoru propátral, tak zjistil, že je to pohřebiště naplněné obrovským počtem mumií v rakvích, které zde evidentně ležely již dlouhou dobu. Místo mu vyhovovalo, a proto se zde rozhodl žít„osaměle“, přičemž Janovým nevděčným úkolem bylo zásobovat jej jednou týdně vodou a proviantem.
Když jednou Jan odcházel, všiml si pergamenu, který ležel u dveří. Zvedl ho tedy a podal svému biskupovi. Pisentios si jej přečetl a zjistil, že obsahuje jména zemřelých. (Obecně se předpokládá, že listina byla napsána hieroglyfickým písmem a že to svědčí o znalosti hieroglyfů ještě v 7. století. Samozřejmě lze namítat, že autor tím chtěl poukázat na Pisentiovy „božské schopnosti“.)
Když Jan byl zase jednou na cestě s jídlem, tak slyšel, jak jeho Pisentios s někým mluví. Vstoupil tedy dovnitř a s divem zjistil, že jedna mrtvola vstala ze své rakve a nyní se dožaduje, aby biskup zakročil proti Peršanům. O ostatních mumiích pak mumie prohlašovala, že to jsou všechno její známí a příbuzní, původem Řekové, ctitelé pohanských bohů. Legenda jde dále do podrobností, když uvádí, že mrtví byli oblečeni do rubášů z čistého „královského hedvábí“ a že měli prsty zavinuty odděleně, což by mohlo svědčit o tom, že hrobka nebyla starší než ze druhého či třetího století našeho letopočtu. Když rozhovor skončil, vrátila se mumie do své rakve a Pisentios ke svým ovečkám.
Legenda bohužel nepopisuje obsazení města Koptos, ani nás neinformuje o chování Peršanů v Horním Egyptě. O Pisentiovi se z něho pouze dovídáme, že na smrtelné posteli odkázal všechny své knihy příteli Mósesovi, který po něm nastoupil do čela diecéze a byl i autorem jeho životopisu, a že byl pohřben v kostele ve městě Psenti. Oba biskupové rozhodně patřili mezi učené lidi své doby, proto překvapuje, že podobně jako ostatní koptští autoři pouze líčili „dětinské pohádky“ ze života svatých a úplně ignorovali „velkou historii“ své země.
Z jejich líčení je však evidentně zřejmé, že Peršané postupovali údolím Nilu směrem na Syenu a že Koptové rozhodně neměli důvod je vítat jako své přátele.
O něco později, ale ještě v 7. století, tj. v době, „kdy ještě staří muži žil a mohli si pamatovat události zaznamenané“, pochází líčení života dalšího koptského svatého. Jmenoval se Anba Šanuda a zemřel dne 2. 7. roku 451. Tento muž prý perskou invazi předvídal a vyslovil toto proroctví:
„Peršané vstoupí do Egypta a bude velké zabíjení. Uloupí majetek Egypťanů a vymění jejich děti za zlato – tak krutí budou a tak nespravedliví. Velkou pohromu způsobí Egyptu: z kostelů vezmou svaté nádoby a beze všeho strachu se budou opíjet vínem před oltářem. Znásilňovat budou ženy před jejich manželi. Zlo a utrpení bude obrovské a jedna třetina přeživších zahyne v bídě a nouzi. Teprve pak, po nějaké době, odejdou Peršané z Egypta.“
I Severos nebyl pobytem Peršanů v Egyptě nadšen, když roku 685 nebo 690 plynulou arabštinou napsal:
„Tento Salar (tj. Šáhen) vykonal mnoho ukrutných skutků, protože neznal Boha, ale není čas, abych vše vylíčil.“
Za dva až tři roky (616 – 618/619) rozšířili Peršané svoje africké panství na celý Egypt, aby mu vládli asi ještě dalších deset let. Kromě bojů o Alexandrii neslyšíme nikdy o tom, že by se jim kdokoliv postavil se zbraní v ruce – římské posádky buďto již byly převeleny do ostatních částí impéria, nebo prchly po moři, aby Egypt přenechaly novým pánům. Mnozí historikové tvrdí, že Peršané tehdy pronikli z Egypta dále na západ a že obsadili a vyplenili Barku a Kyrenaiku v dnešní Libyi, třebaže z líčení arabských dějepisců jasně vyplývá, že muslimové zde ještě našli prosperující města, která museli dobývat, a že úpadek těchto měst nepřímo způsobili tím, že je ekonomicky odřízli od zbytku římské říše.
Na druhou stranu byli Peršané nábožensky tolerantní a ani je nenapadlo obracet místí křesťanské obyvatelstvo na zoroastrickou víru – stejně jako Modestos v Jeruzalémě měl dovoleno sbírat peníze na obnovu místních chrámů, mohl se i koptský patriarcha Andronikos usídlit v Alexandrii a svobodně zde vyvíjet svoji činnost. I jeho svobodně zvolenému nástupci Benjamínovi bylo dopřáno v klidu prožít pod Chosroeovou vládou alespoň první léta svého dlouhého a bouřlivého pontifikátu. Jakoby se Peršané nasytili krve a nyní začali svoji novou provincii spravovat netyransky a uvážlivě. Pouze v „Životě opata Samuela“ je jediná zmínka, že se jej „barbaři“ pokoušeli přinutit uctívat slunce, a když odmítl, přivázali ho k černoškám. Jakmile se mu však podařilo vyléčit z nemoci velitelova syna, byl propuštěn a mohl se vrátit do svého kláštera, kde předpověděl příchod Arabů, kterého se dožil, i porážku křesťanů, které se již nedožil. Je však pravda, že kult Mithrův se v Egyptě uchytil právě v období perské okupace, o čemž svědčí hrubé pohřební náhrobky s vyobrazením postav s frýgijskými čapkami a paprsky slunce kolem hlavy, pocházející kromě jiných míst i z okolí Memfidy, nyní uchovávané v káhirském muzeu.
Patriarchovi Andronikovi se však již za jeho pontifikátu nepodařilo obnovit zničené kláštery a kostely nebo „v té věci udělal velice málo.“ Je možné, že Peršané nejenom zabavili majetek uprchlých melchitů (ortodoxní špičky tehdejší společnosti), ale vysokými poplatky zatížili i koptskou církev. Narozdíl od církevních budov však veřejné ty příliš neutrpěly. Např. když se v Sýrii nějaké město vzdalo dobrovolně, bylo ušetřeno. V opačném případě jej však Peršané nejenom vydrancovali, ale i plánovitě rozebrali a zničili jeho honosné budovy. Vše cenné z nich pak – např. nádherné mramorové sloupy, barevné mozaiky nebo umělecké sochy – odvezli do Persie, aby jimi vyzdobili palác „Velkého krále“. Doprava takových těžkých nákladů z odlehlého Egypta však představovala logistický problém. Nilská delty byla protkána celou sítí vodních ploch, přes něž nevedly žádné moře, a římská flotila byla pánem Středozemního moře. Mezi zemí na Nilu a Sýrií zase ležela písečná poušť, která zcela vylučovala dopravu tak těžkých nákladů.
Víme, že skvostné veřejné budovy v Alexandrii zůstali po odchodu Peršanů nedotčené, což rozhodně neplatí o klášterech v jejím okolí. Podle Severa dokonce „Salar“ nechal postavit budovu nazývanou „Palác Peršanů“ (Tarawus). Zdá se, že stála v přístavu a sloužila cestujícím z východu.
• Prorok je vdovcem!
Tohoto roku zemřela Muhammadova o patnáct let starší manželka Chadídža. Prorok okamžitě skončil s jakoukoliv sexuální zdrženlivostí a do roku 623 se oženil s jedenácti ženami, k nimž si přibral i dvě milenky. Jiný zdroj však uvádí, že měl pouze čtyři ženy, jak povolovala islámská věrouka, a tři souložnice: koptskou křesťanku Marii a dvě židovky. Z jeho rodiny jsou dvě ženy islámem uctívány – jeho první manželka Chadídža, která též jako první uvěřila v pravost Muhammadových zjevení a jeho dcera Fátima,manželka Prorokova bratrance Alího. Dále pak islám uctívá Mojžíšovu matku Asii a Pannu Marii.
• Prorok opouští Mekku
Po smrti svého strýce Abú Taliba (†619) přišel Prorok Muhammad o ochranu mocného kmenového vůdce, která mu do té doby dovolovala zůstávat v Mekce. Uchýlil se tedy do oázy Táif jižně od Mekky, kde byly uctívána hlavně bohyně al–Lát. Žádal zde o ochranu rodu Zuhrovců, z něhož pocházela jeho matka, ale byl odmítnut. Ochranu nakonec našel u Džubajra ibn al–Mutima, vůdce mekkánského rodu Naufal, z něhož pocházel jeho stoupenec Waraka. Al–Mutim ji ovšem podmiňoval tím, že dál nebude hlásat své náboženství.


Franská říše
• Smrt manželky krále Chlothara
Ve třicátém šestém roce vlády krále Chlothara zemřela Berthtruda, matka malého Dagoberta. Krále se její smrtí velmi rmoutil, protože ji velmi miloval. Všichni šlechtici a baroni ji rovněž milovali a velmi hořekovali nad ztrátou ženy, tak milostivé a uhlazené. Král se oženil s jinou ženou, jejíž jméno bylo Sichilda, a měl s ní syna, jehož jméno bylo Charibert. [Berthtrudu a Sichildu neměl král po sobě, ale současně.]


Itálie
• Eleutheriova uzurpace (618 – 619)
Roku 618 využil ravennský exarcha Eleutherius (ve funkci v letech 615 – 619) potíží východního impéria, vzbouřil se a prohlásil se císařem. Pak usoudil, že by bylo dobré obsadit Řím, a proto se svými vojenskými sbory vyrazil na jih. V kastelu Lucculi jej však zavraždili vlastní vojáci a jeho hlavu poslali do Konstantinopole.
• Eleutheriova uzurpace
V té době se Jan z Consie (Consa nebo Compsa, město v Samnitsku na řece Aufidus) zmocnil Neapole, ale o nemnoho dnů později jej patricius Eleutherius vyhnal z onoho města a zabil ho. A po těchto událostech si ten samý patricius Eleutherius, eunuch, uzurpoval svrchovanost. Když však postupoval z Ravenny do Říma byl zabit vojáky v pevnosti Luceoli (též Luciuolo, snad mezi Gubbiem a Cagli, severně od Perugie a jižně od Urbina) a jeho hlava poslána císaři do Konstantinopole.
[Eleutheriova uzurpace byla pouze jedním z kroků v úsilí o emancipaci Itálie na slábnoucím řeckém Východu. Když byl exarcha Jan zavražděn svými důstojníky, stal se Eleutherius jako jeho nástupce a potrestal všechny ty, kteří se tímto zločinem provinili. Vedl neúspěšnou válku s Langobardy, kterou musel ukončit příměřím oproti výplátě tributu 500 liber zlata ročně. Pak pozvedl prapory vzpoury s úmyslem ustanovit nové západní impérium s hlavním městem Římem. V Ravenně se oděl do purpuru a chtěl být v tomto městě i korunován. Pak ale změnil názor a rozhodl se pro Řím. Na cestě však byl zabit.]
• Nová osobnost v čele římské církve
Na římský biskupský stolec uvolněný smrtí papeže Deusderita v listopadu minulého roku nastupuje dne 23. 12. Bonifác V. Jeho potvrzení ve funkci se zdrželo, neboť císař byl zaneprázdněn válkou. O Bonifácově pontifikátu nejsou žádné zprávy. Víme jenom to, že zemřel roku 625.


Británie
• Změny na anglických biskupských stolcích
Za vlády tohoto krále [Kentu Eadbalda] vstoupil do nebeského království blahoslavený arcibiskup Vavřinec a dne 2. února byl pohřben vedle svého předchůdce Augustina v kostele a klášteře apoštola Petra. [Jako datum smrti se rovněž uvádí 3. 2. roku 619.] Po něm – jako třetí počítáno od Augustina – přijal stolec v Canterbury Mellitus, bývalý londýnský biskup. Tehdy ještě žil Justus, který řídil církevní obec v Rochesteru. Oba spravovali církev Anglů s velkou péčí a úsilím roku 619 dostali také exhortační listy od biskupa římského a apoštolského stolce Bonifáce, který stál v čele církve po Deusdeditovi. Mellitus, jehož sice trápila tělesná nemoc, totiž dna, duševně však byl zcela zdráv, přecházel rychle přes všechno pozemské a jeho duch vzlétal jen k nebeskému království, které vždy miloval, vzýval a hledal. Pocházel ze šlechtického rodu, vyšší ušlechtilost však projevoval vznešenou myslí.

Hispánie
Synoda Bætiky
Roku 619 se v kostele sv. Jeruzaléma v Seville sešla provinční synoda provincie Bætiky, aby se za předsednictví sv. Isidora zabývala především disciplinárními a organizačním problémy. Biskupové se například zaměřili na nedodržování kanonického práva Agapiem, již zemřelým cordóbským biskupem. Před shromážděné biskupy předstoupil jakýsi Syřan jménem Řehoř, jenž se prohlašoval za biskupa „kacířské“ sekty akefalů, což by byl první příklad sektářství od té doby, co Vizigóti přestoupili ke katolicismu. Po dlouhé rozpravě dokázal Isidor Řehoře přesvědčit o tom, že se mýlí v těch nejzákladnějších otázkách, načež byl Řehoř přijat zpět do církve, když uznal, že Kristus má dvě podstaty v jedné osobě a že jeho božská přirozenost nemohla trpět.
Pro nás je však zajímavé, že syrské „sektářství“ se objevilo až v Hispánii, tj. na druhém konci tehdy známého světa. Bohužel ale neznáme počet Řehořových akefalních stoupenců. Je rovněž zajímavé že tak malá synoda, které se zúčastnilo pouze několik biskupů - a to ještě v Bætice, kdesi na konci světa - byla schopna vypracovat definici obou podstat Ježíše Krista stejně dobře jako východní teologové.