Karl Hermann Frank
Napsal: 7/6/2005, 00:22
FRANK Karl Hermann (* 24. 1. 1898 Karlovy Vary, + 22. 5. 1946 Praha) - českoněmecký nacistický politik, státní tajemník úřadu říšského protektora
Na počátku prosince 1939 měl K. H. Frank projev na Staroměstském náměstí v Praze, v němž vyhrožoval českému národu. Mimo jiné tehdy řekl: Pořádek tentokrát uděláme my... Od nynějška bude bez jakékoliv výstrahy jednáno nejostřejšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen. Není zřejmě náhodné, že se slova kdo není s námi, je proti nám vyskytla v jedné poúnorové písni a že se s nimi setkáme i u S. K. Neumanna v jeho anarchistickém období. Černobílé vidění je vlastní všem totalitním ideologiím.
Nepříliš úspěšný karlovarský knihkupec, protivník a poté souběžec K. Henleina a po likvidaci Kameradschaftsbundu v sudetoněmecké straně Henleinův "černý stín" se v roce 1935 ocitl v československém parlamentu. V první řeči se ovšem - na rozdíl od Lodgmana von Auen - přihlásil k republice, kterou o tři roky později pomohl rozbít. V březnu 1938, po anšlusu Rakouska, se účastnil jednání s Adolfem Hitlerem. Byla stanovena politika sudetoněmecké strany, v níž měl Frank - v září 1938 člen štábu ozbrojených oddílů Freikorps - důležitou úlohu. Stejně tomu bylo i po 15. březnu 1939, kdy se stal státním sekretářem úřadu říšského protektora a od srpna 1943 státním ministrem. Ačkoliv Frank plnil svědomitě všechny pokyny z říše a vzhledem k délce svého působení až do konce války byl stejným katem českého národa jako Heydrich, zůstal ve svých ambicích neuspokojen; funkce říšského protektora či alespoň zastupujícího protektora mu byla odepřena.
Frank, který měl fakticky v náplni práce policejní dozor nad obyvateli Protektorátu, měl strohé, vojácké vystupování a Hácha se ho obával. Připadalo mu, že Frankovo skleněné oko je jakoby zarputilé. Zarputilý byl rozhodně v postupu proti Čechům sám Frank. Neurathova politika mu připadala příliš měkká, začátkem listopadu 1939 musel přijet do Prahy sám Himmler, aby Franka podpořil. Státní sekretář pak nadšeně realizoval Hitlerovo nařízení proti studentům a vysokým školám. Není divu, že přivítal příchod Heydricha, s nímž měl shodné pojetí o nutnosti germanizace českého prostoru, ale rozuměli si i v politice "biče a cukroví". Frank si rozhodně nedělal iluze o tom, že Češi podporují velkoněmeckou koncepci. Zatím však byly potřebné pracovní síly, a podle toho volil i postup. Národ je třeba zbavit jeho hlavy, aby se stal poslušným těstem. Proto do jeho perzekučních opatření nespadal pouze 17. listopad, ale postup proti legionářům, sokolům, junákům. Podílel se na zavedení prvního i druhého stanného práva, na protižidovských opatřeních, na germanizaci prostoru i lidí, na protipartyzánských opatřeních - zkrátka na všech formách teroru směřujících k likvidaci odboje i ducha odporu českého národa.
Bezprostředně po atentátu na Heydricha vyhlásil ještě před příchodem Kurta Daluega stanné právo, jehož součástí bylo i vyhlazení Lidic, jak potvrdil velitel bezpečnostní policie SD Horst Böhme: 9. 6. 1942 v 19.45 mi sděluje SS Gruppenführer K. H. Frank telefonicky z Berlína, že na základě rozhovoru s Vůdcem má být s obcí Lidice naloženo takto: 1. Všichni dospělí muži mají být zastřeleni; 2. Všechny ženy převézt do koncentračního tábora; 3. Děti shromáždit a pokud jsou schopné poněmčení, dát SS rodinám do říše. Zbytek bude určen k jiné výchově; 4. Obec vypálit a srovnat se zemí. Zapojit přitom hasiče.
Akce byla provedena již následujícího dne ráno. Večer 10. června oznámil Frank Háchovi výsledek s výhrůžkou, že tak to dopadne s českým národem, pokud protektorátní vláda nevyplní všechny příkazy, které oznámil Hitler Háchovi při Heydrichově pohřbu 9. června 1942. Zlomený Hácha už skutečně neměl síly klást odpor.
Ovšem situace se po stalingradské porážce stávala pro nacisty nepříznivou. Josef Goebbels vyhlásil 30. ledna 1943 "totální válku" a Frank tuto myšlenku okamžitě rozpracoval pro českomoravský prostor, v němž bylo prioritou udržet klid a výrobu. A tak když ve svém projevu 26. února 1943 tuto "totální válku" vyhlašoval v Protektorátu, neopomněl zdůraznit, že pronásledováni budou pouze nepřátelé říše, nikoliv ten, kdo řádně, pilně a nerušeně pracuje.
Jak se blížil konec války, teror se ovšem znovu stupňoval a Frank souhlasil s perzekucí všeho druhu, ať už to byla poprava čtyř protektorátních četníků v Kobylisích v červnu 1943 anebo teroristické metody v protipartyzánském boji, který zesílil zejména po vypuknutí povstání na Slovensku. Trest smrti čekal na každého, kdo by překročil protektorátní hranici se Slovenskem, nebo se o její přechod pokusí. Přikazoval také, ať se popraví větší počet polapených banditů... Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin. Na sklonku války pak rozpracovával plán "spálené země", jehož součástí byla i loupež insignií Karlovy univerzity a jejich odvoz do Německa (už začátkem září 1939 musely být předány německé univerzitě v Praze). Zároveň zkoušel štěstí u západních Spojenců, kam s jeho pokyny odejela vyjednávat delegace protektorátní vlády - ale marně. V poslední chvíli dal také příkaz k popravě 56 vlastenců v Malé pevnosti Terezín. Prahu během povstání neopustil, ale 9. května se chtěl dostat s rodinou do amerického zajetí. Téhož dne byl o 11 hodině dopoledne zajat v Rokycanech a americkou stranou předán k potrestání Československu. Na základě retribučního dekretu byl postaven před soud a 22. května 1946 ve 13 hodin 29 minut veřejně popraven oběšením na Pankráci. Nejpřísnější trest si tento kat českého národa rozhodně zasloužil - ovšem forma veřejné popravy už tak dost rozbouřené vášně jen rozjitřila, a především vrátila čas kamsi do středověku.
Podle svědectví Frankova advokáta ex offo K. Reslera za tři čtvrtě hodiny sňali katovi pacholci Frankovu mrtvolu a chvíli poté se jeho tělo ocitlo mezi dvěma popravenými udavačkami v umrlčí komoře věznice.
Na počátku prosince 1939 měl K. H. Frank projev na Staroměstském náměstí v Praze, v němž vyhrožoval českému národu. Mimo jiné tehdy řekl: Pořádek tentokrát uděláme my... Od nynějška bude bez jakékoliv výstrahy jednáno nejostřejšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen. Není zřejmě náhodné, že se slova kdo není s námi, je proti nám vyskytla v jedné poúnorové písni a že se s nimi setkáme i u S. K. Neumanna v jeho anarchistickém období. Černobílé vidění je vlastní všem totalitním ideologiím.
Nepříliš úspěšný karlovarský knihkupec, protivník a poté souběžec K. Henleina a po likvidaci Kameradschaftsbundu v sudetoněmecké straně Henleinův "černý stín" se v roce 1935 ocitl v československém parlamentu. V první řeči se ovšem - na rozdíl od Lodgmana von Auen - přihlásil k republice, kterou o tři roky později pomohl rozbít. V březnu 1938, po anšlusu Rakouska, se účastnil jednání s Adolfem Hitlerem. Byla stanovena politika sudetoněmecké strany, v níž měl Frank - v září 1938 člen štábu ozbrojených oddílů Freikorps - důležitou úlohu. Stejně tomu bylo i po 15. březnu 1939, kdy se stal státním sekretářem úřadu říšského protektora a od srpna 1943 státním ministrem. Ačkoliv Frank plnil svědomitě všechny pokyny z říše a vzhledem k délce svého působení až do konce války byl stejným katem českého národa jako Heydrich, zůstal ve svých ambicích neuspokojen; funkce říšského protektora či alespoň zastupujícího protektora mu byla odepřena.
Frank, který měl fakticky v náplni práce policejní dozor nad obyvateli Protektorátu, měl strohé, vojácké vystupování a Hácha se ho obával. Připadalo mu, že Frankovo skleněné oko je jakoby zarputilé. Zarputilý byl rozhodně v postupu proti Čechům sám Frank. Neurathova politika mu připadala příliš měkká, začátkem listopadu 1939 musel přijet do Prahy sám Himmler, aby Franka podpořil. Státní sekretář pak nadšeně realizoval Hitlerovo nařízení proti studentům a vysokým školám. Není divu, že přivítal příchod Heydricha, s nímž měl shodné pojetí o nutnosti germanizace českého prostoru, ale rozuměli si i v politice "biče a cukroví". Frank si rozhodně nedělal iluze o tom, že Češi podporují velkoněmeckou koncepci. Zatím však byly potřebné pracovní síly, a podle toho volil i postup. Národ je třeba zbavit jeho hlavy, aby se stal poslušným těstem. Proto do jeho perzekučních opatření nespadal pouze 17. listopad, ale postup proti legionářům, sokolům, junákům. Podílel se na zavedení prvního i druhého stanného práva, na protižidovských opatřeních, na germanizaci prostoru i lidí, na protipartyzánských opatřeních - zkrátka na všech formách teroru směřujících k likvidaci odboje i ducha odporu českého národa.
Bezprostředně po atentátu na Heydricha vyhlásil ještě před příchodem Kurta Daluega stanné právo, jehož součástí bylo i vyhlazení Lidic, jak potvrdil velitel bezpečnostní policie SD Horst Böhme: 9. 6. 1942 v 19.45 mi sděluje SS Gruppenführer K. H. Frank telefonicky z Berlína, že na základě rozhovoru s Vůdcem má být s obcí Lidice naloženo takto: 1. Všichni dospělí muži mají být zastřeleni; 2. Všechny ženy převézt do koncentračního tábora; 3. Děti shromáždit a pokud jsou schopné poněmčení, dát SS rodinám do říše. Zbytek bude určen k jiné výchově; 4. Obec vypálit a srovnat se zemí. Zapojit přitom hasiče.
Akce byla provedena již následujícího dne ráno. Večer 10. června oznámil Frank Háchovi výsledek s výhrůžkou, že tak to dopadne s českým národem, pokud protektorátní vláda nevyplní všechny příkazy, které oznámil Hitler Háchovi při Heydrichově pohřbu 9. června 1942. Zlomený Hácha už skutečně neměl síly klást odpor.
Ovšem situace se po stalingradské porážce stávala pro nacisty nepříznivou. Josef Goebbels vyhlásil 30. ledna 1943 "totální válku" a Frank tuto myšlenku okamžitě rozpracoval pro českomoravský prostor, v němž bylo prioritou udržet klid a výrobu. A tak když ve svém projevu 26. února 1943 tuto "totální válku" vyhlašoval v Protektorátu, neopomněl zdůraznit, že pronásledováni budou pouze nepřátelé říše, nikoliv ten, kdo řádně, pilně a nerušeně pracuje.
Jak se blížil konec války, teror se ovšem znovu stupňoval a Frank souhlasil s perzekucí všeho druhu, ať už to byla poprava čtyř protektorátních četníků v Kobylisích v červnu 1943 anebo teroristické metody v protipartyzánském boji, který zesílil zejména po vypuknutí povstání na Slovensku. Trest smrti čekal na každého, kdo by překročil protektorátní hranici se Slovenskem, nebo se o její přechod pokusí. Přikazoval také, ať se popraví větší počet polapených banditů... Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin. Na sklonku války pak rozpracovával plán "spálené země", jehož součástí byla i loupež insignií Karlovy univerzity a jejich odvoz do Německa (už začátkem září 1939 musely být předány německé univerzitě v Praze). Zároveň zkoušel štěstí u západních Spojenců, kam s jeho pokyny odejela vyjednávat delegace protektorátní vlády - ale marně. V poslední chvíli dal také příkaz k popravě 56 vlastenců v Malé pevnosti Terezín. Prahu během povstání neopustil, ale 9. května se chtěl dostat s rodinou do amerického zajetí. Téhož dne byl o 11 hodině dopoledne zajat v Rokycanech a americkou stranou předán k potrestání Československu. Na základě retribučního dekretu byl postaven před soud a 22. května 1946 ve 13 hodin 29 minut veřejně popraven oběšením na Pankráci. Nejpřísnější trest si tento kat českého národa rozhodně zasloužil - ovšem forma veřejné popravy už tak dost rozbouřené vášně jen rozjitřila, a především vrátila čas kamsi do středověku.
Podle svědectví Frankova advokáta ex offo K. Reslera za tři čtvrtě hodiny sňali katovi pacholci Frankovu mrtvolu a chvíli poté se jeho tělo ocitlo mezi dvěma popravenými udavačkami v umrlčí komoře věznice.
