PALBA.CZ

V první části jsem vám představila substituční šifry, ve kterých je jedno písmeno abecedy zašifrované sice víckrát, ale abecedu pořád používáme jenom jednu a proto se souhrnně nazývají monoalfabetické. Dalším významným pokrokem ve vývoji substitučních šifer byla polyalfabetická šifra, ve které šifrujeme pomocí dvou nebo více abeced a vybíráme je podle nějakého klíče. Tyto šifry otevřely bránu moderní kryptografii.

Autorem polyalfabetických šifer se kolem r. 1446 stal Leone Battista Alberti (1406-1472) přední architekt, malíř, matematik a geograf, který zároveň šifrování velmi zjednodušil. Zhotovil mechanickou šifrovací pomůcku tak, že spojil dva měděné kotouče. Vnější kotouč je nehybný a jsou na něm zobrazena velká písmena od A až Z a číslice od 1 do 4. Vnitřní kotouč je pohyblivý a jsou na něm zobrazeny 24 malých písmen v náhodném pořadí. Z vnějšího kotouče je potřeba vybrat indikátorové písmeno podle kterého odesílatel správy určuje pozici vnitřního kotouče tak, že náhodně vybere pozici vnitřního kotouče a napíše malé písmeno, které se nalézá pod indikátorovým písmenem. Číslice určují změnu nastavení. Šifra je velmi bezpečná, pokud odesílatel častěji mění polohu vnitřního kotouče. Slabinou je nutnost fyzicky vlastnit kotouče a znát indikátorové písmeno. I tak ale se Albertiho kotouče v modifikované formě používaly ještě v období americké občanské války.


Albertiho šifrovací pomůcka

Alberti však svou metodu dále nerozvíjel. O její rozvoj se postaral mnich Johannes Trithemius, kterému r.1518 vyšla kniha o kryptologii a ve které uvedl tabulu recta, která tvoří základ pro polyalfabetické šifry. Dalším významným pokračovatelem v rozvoji těchto šifer byl Giovan Batista Belaso, Giovanni Battista della Porta a posléze Blais de Vigenѐr, který práci svých předchůdců dopracoval do konečné podoby (kolem r. 1585). Vigenѐr střídal 26 různých abeced u každého písmene a to tím, že používal tabulu recta, která má tolik řádků a sloupců, kolik existuje písmen. To, která abeceda se použije na které písmeno, určovalo tajné klíčové slovo, které se opakovaně psalo pod text, který bylo třeba zašifrovat. Při použití tabulky dochází ale k omylu, kdy si odesílatel může splést řádky či sloupce. Používal se tedy Albertiho kotouč bez indikátorových písmen. Vigenѐrův systém byl velmi účinný a během 17. století se postupně prosadil a další dvě století byl pokládán za dokonalý. Rozluštil ho r. 1853 Charles Babbage, který se ale neobtěžoval publikací a raději se věnoval konstrukci počítače. Nezávisle na něm, přišel na řešení i pruský důstojník Friedrich Kasiski, který ho publikoval r. 1863. Slabina Vigenѐrova systému je algebraická a plyne z logické kombinace systematického opakování klíčového slova a statistického výskytu písmenných skupin v jazyce. Luštitel se zaměří na zjištění délky klíčového slova a šifra může být prolomena.

V r. 1793 americký ministr zahraničních věcí Thomas Jefferson rozvinul Albertiho práci a vynašel mechanický šifrátor, kterému říkáme Jeffersonův válec. Skládá se z 26 stejných koleček (první verze), které jsou nasunuté na společnou os a tak vytvářejí válec. Na obvodě jednotlivých koleček jsou napsána všechna písmena abecedy v rozházeném pořadí. Při šifrovaní se jednotlivá kolečka proti sobě otáčejí tak, že nakonec dávají ve zvoleném řádku na obvodu válce požadovanou správu. Šifrovaný text se přečte z řádku následujícího anebo z jiného vybraného z 26 možných. Kolečka jsou očíslovaná a mohou být měněna nebo zpřeházena. Kdyby byla písmena Jeffersonových válců zapsána do sloupců a řádků na papíře, připomínala by Vigenѐrův systém. Výhodou při válci je však ten, že omezuje možnosti omylů a práce s ním je jednodušší. Metoda je i bezpečnější, protože má bohatší šifrovací klíč, který navíc specifikuje konkrétní pořadí kotoučů na otočném válci. Po r. 1812 se Jeffersonovy válce přestaly používat, i když zájem o ně v průběhu času párkrát ožil. Naposledy je v modifikované verzi použila americká armáda během první světové války a pod označením M-94 je používala až do začátku druhé světové války.


Jeffersonův válec

Nyní se vrátím k problematice odesílání zpráv a nechci opomenout jeden zajímavý způsob. Koncem 18.stol. ve Francii Claude Chappe začíná se svými pokusy na odeslání signálů. Experimentoval s různými technikami, ale proslavila ho nakonec soustava dřevěných v kloubu propojených trámů na konci s kratšími trámy. Z dálky vypadala konstrukce věže jako vahadlo. Věže se nejdřív postavili mezi Paříží a Lille a Chappe obdržel za svůj signalizační telegrafní přístroj uznání. Telegraf ale nebyl určen pro veřejnost. Přenášely se ním jenom oficiální zprávy. Protože přenos jednotlivých písmen trval dlouho, Chappe sestavil kódovou knihu. Chappeho telegrafy se rozšířily po celé Francii a též i jinde v Evropě. Měly i vojenské využití, např. švédský král dal postavit sérii stanic od pobřeží až ke svému hradu, aby se včas dozvěděl o vpádu Rusů na svoje území. Když se k moci dostal Napoleon, Anglie měla obavy z jeho invaze a postavila síť stanic, aby v případě útoku byla včas připravená. Napoleon dal také postavit na francouzské straně průlivu kanálu La Manche obrovský telegraf, aby bylo možné vidět dalekohledem signály na druhé straně břehu, kde mínil po invazi do Anglie, (kterou nakonec neuskutečnil), postavit podobný telegraf.



Američané vyvinuli podobný systém vizuálního telegrafu, jenom o něco jednodušší a spolehlivější a určený především pro soukromou sféru zejména pro podnikatele a makléře. Telegrafy byly často v přístavech a hojně se využívaly v námořní dopravě. Když se ke břehu přiblížila nějaká loď, připlavalo k ní kánoe, kterého posádka vyslala holuba na břeh k telegrafní stanici s informací o nákladu, aby se mohla urychleně přenášet telegrafem.

Komunikační technika, udělala obrovský skok, když se do přenosu informací podařilo zapojit elektrickou energii. Na tomto místě je potřeba připomenout genialitu Samuela Morseho, který přišel v letech 1837-38 na jednoduchý nápad: drátem vyslat elektrické impulzy a s pomocí elektromagnetu na druhém konci zapisovat anebo propichovat tečky do papírové pásky. Až později Morse vymyslel speciální kód pro přenos textu pomocí telegrafu - kombinaci teček a čárek, které tvoří Morseovu abecedu. První telegrafní linka byla zbudována r. 1844 mezi Baltimorem a Washingtonem. Avšak elektrický telegraf se dal snadno sabotovat a odposlouchávat a tak bylo potřeba, aby kryptografie pokročila o kus dál.

5.března 1918 byla zavedena německá šifra ADFGVX, která kombinuje substituci a transpozici. Už 2.června se ji však podařilo francouzskému kryptoanalytikovi Georgovi Painvinovi rozlousknout. Francouzi byli v té době nejvýkonnější kryptoanalytici, což bylo ještě v důsledku jejich zdrvující porážky v prusko-francouzské válce. Pečlivě vytvořené týmy kryptoanalytiků se denně potýkala s obrovským množstvím zpráv zachycených rádiem, na rozdíl od Němců, kteří vstoupili do války bez toho, aby měli jakýkoli útvar vojenské kryptografie. Teprve roku 1916 zřídili organizaci Abhorchdienst - zaměřenou na odposlech nepřátelských depeší.



Šifra ADFGVX připomíná Polybiův čtverec o mřížce 6x6 polí, které vyplníme náhodně 26 písmeny a 10 číslicemi. Každý řádek a sloupec mřížky je identifikován jedním ze 6 písmen: A, D, F, G, V a X. Při šifrování se postupuje následovně: V mřížce najdu písmeno, které chci zašifrovat např. "u" a nahradím ho pozicí jeho místa v řádku a sloupci mřížky tj. "GX". Zatím teda jde o jednoduchou monoalfabetickou substituční šifru. Abych šifru učinila složitější, přejdu k transpozici. Ta vyžaduje klíčové slovo, které napíšu nad zašifrovaný text a tento text vložím po písmenech do nové mřížky. Sloupce uspořádám tak, aby písmena klíčového slova byla v abecedním pořadí. Konečný šifrový text je složen pouze ze 6 písmen, které byly vybrány z důvodu, že se navzájem výrazně liší v Morseovce.
V průběhu I.sv.války získali všichni spojenečtí kryptoanalytikové výraznou převahu nad Němci. Ti dlouho žili v bláhové představě, že jejich šifry nebyly rozluštěny a dozvěděli se o tom až roku 1923, kdy Churchill publikoval, jak se Britové už roku 1914 dostali k německému kryptografickému materiálu, který jim umožnil německé depeše dešifrovat.

Jeden příběh dešifrování z období I.sv.války je obzvlášť slavný. Zachycení německého telegramu Brity 17. ledna 1917 vstoupil do dějin kryptologie jako Zimmermannův telegram a významně ovlivnil průběh I.sv.války.

Ještě v čase války, kdy USA byly neutrální, německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann zaslal na německé velvyslanectví v USA ve Washingtonu telegram se zašifrovaným textem, který byl posléze přeposlán mexické vládě. Telegram byl však již při posílání na velvyslanectví zachycen Brity, kteří ho v britském dešifrovacím oddělení admirality zv. Kancelář č. 40 rozluštili a předali vládě USA. (Pro zajímavost uvádím, že Zimmermannův telegram rozluštil reverend Montgomery, nadaný překladatel německých teologických děl spolu s Nigelem de Grey, vydavatelem.)

Z textu v telegramu vyplývá, že Německo chce zahájit neomezenou ponorkovou válku, která by ale mohla Spojené státy americké popudit natolik, že vstoupí do války proti Německu. Německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann se tedy rozhodl nabídnout Mexiku, pokud by za těchto okolností vstoupilo do války proti USA, že obdrží dodávky zbraní, peněz a následné územní zisky v podobě bývalého mexického území států Arizona, Nové Mexiko a Texas. Plán byl prostý: USA by nejdřív musely porazit Mexiko a až potom by se naplno mohly zapojit do války v Evropě proti Německu. Britové tedy po rozluštění Zimmermannova telegramu měli šanci k zapojení neutrálních váhajících USA do války. Samozřejmě aféra kolem Zimmermannova telegramu nebyla jediným impulzem ke vstupu USA do války, ale notně k tomu přispěla. Zachycenou verzi zprávy ale nemohli Britové předat vládě USA, protože ta by ji uveřejnila, a Němci by reagovali změnou šifrovací knihy kódů. Britové tedy vymysleli falešnou historku o tom, že rozluštěná zpráva byla ukradena podplacenými mexickými úředníky. A právě této smyšlené verzi příběhu Němci věřili až do r. 1923.

Na závěr této části povím v krátkosti o dokonalé šifře, která nemůže být rozluštěna. V r. 1917 přichází Gilbert Vernam, zaměstnanec americké firmy AT&T, se šifrou, která je dodnes známá jako jediný teoreticky bezpečný kryptosystém. Vernam vymyslel polyalfabetický šifrovací stroj schopný používat náhodný neopakující se kód. Metoda šifrování spočívá v tom, že každé písmeno zprávy zašifrujeme jiným písmenem abecedy v posunu náhodně vybraným. Klíč k rozluštění šifry tedy musí být stejně dlouhý jako odesílaná zpráva, je zcela náhodný a nelze ho znova opakovat, protože by už nebyl náhodný. Vernamova šifra se používala málo, protože dlouhý klíč se nedal zapamatovat, ale bylo si ho třeba zaznamenat a nějakým způsobem sdělit příjemci zprávy, který ovšem už bezpečný nebyl. Vernamova šifra se však díky novým poznatkům a rozvoji ve vědě dočkala svého zaslouženého vzkříšení.


Gilbert Vernam

Vernamova sifra je sice "neprolomitelna", ale jak spravne Stuka uvadi, problem je s klicem. Uz jen vygenerovat skutecne nahodny klic je problem. Strojove generatory nahodnych klicu jsou vzdy "pseudonahodne". Dalsim problemem je doruceni klice k prijemci - k tomu je treba pouzit jineho zpusobu.

Beznym pouzitim je pak kodova knizka s klicem, ktera se preda prijemci a ten z ni postupne trha stranky jak je klic postupne pouzivan. A to predstavuje dalsi bezpecnostni riziko...

Takto muze pak kodova knizka vypadat:

Dark Tatka šikovně nakousl problematiku Vernamové šifry. Musím k tomu podotknout, že právě poznatky z kvantové mechaniky nám dopomohli k tomu, aby jsme mohli Vernamovu šifru bezpečně použíť. Mikrosvět je svět pravděpodobnosti a náhodnosti a této vlastnosti lze využít. V poslední části článku se budu tedy znovu věnovat Vernamově šifře.
Přivítám ale každé i prúběžné doplnění článkú nebo upozornění na chyby.

Ad Vernam: z definice absolutně bezpečné šifry (tj. Pr[p]=Pr[p|c], tedy že pravděpodobnost, že byl vyslán otevřený text p je stejná jako pravděpodobnost, že byl vyslán p za předpokladu, že byl přijat šifrový text c; jinými slovy, že šifrový a otevřený text jsou nezávislé jevy) plyne, že Vernamova šifra je absolutně bezpečná a současně to je jediná taková šifra. Jako první to dokázal na konci 40. let Claude Shannon, jeho články stojí za přečtení. Ostatně i historka, jak se dostaly ven, stojí za to

DarkTatka: pozor na zaměňování proudových a Vernamových šifer. U druhé jmenované potřebuješ, aby entropie klíče byla alespoň tak velká jako entropie zdroje. U proudových se používají např. LFSR, u kterých se "doufá", že ona entropie je dostatečně velká.

Jinak klasických příkladem Vernamovy šifry je horká linka Moskva-Washington za studené války. Oběma mocnostem stálo za to, posílat diplomaty s děrnýma páskama s klíčem.

Ad kvantovka: jsem docela zvědav, co všechno z ní použiješ Jen pozor na to, že ani ona není absolutně bezpečná, resp. domluva na klíči je bezpečná jen s určitou pravděpodobností, i když ji můžeš přiblížit k 1 libovolně blízko.

Na nesprávném použití Vernamových šifer byl založen projekt Venona - společný projekt amerických a britských zpravodajských služeb zaměřen na rozluštění zašifrovaných sovětských zpráv zachycených zejména v letech 1942 až 45. V prvních letech studené války byly právě tyto dekódované zprávy nejdúležitějším zdrojem pro špionážní činnost USA. Na základě zachycených a dešifrovaných depeší byli např. odhaleni sovětští vyzvědači.
Projekt Venona je v mnohém směru ještě pořád ne zcela objasněn, ale já chtěla poukázat hlavně na to, že sovětští šifrátoři se asi z pohodlnosti dopustili zásadní chyby. Klíč šifry opakovali a americké výzvědné služby si toho všimli. Opětovné použití klíče ve šifře typu Vernamové šifry ji činí zranitelnou.
http://de.wikipedia.org/wiki/VENONA-Projekt

to DarkTatka

Sekvenci náhodných čísel je možné strojně generovat např. pomocí GM počítače případně využít tepelný šum polovodičového přechodu.
Pro použití Vernam šifrování zde však zůstává problém distribuce klíčů, který silně omezuje její praktické využití.


to Stuka

Akce Venona mohla proběhnout na základě dostupného výpočetního výkonu počítačů v USA, který umožnil strojově a v přijatelném čase kontrolovat dříve zachycené a doposud nerozluštěné depeše na shodu použitých klíčů. Sověti používali Vernam šifrování i tam, kde přenášená informace nezasloužila takto vysoký stupeň ochrany, přičemž neměli k dsposici dostatek klíčů, viz výše zmíněný problém jejich distribuce. To vedlo k opakovanému použití klíčů. Sověti se zřejmě domnívali, že se na takovéto hrubé porušení kryptologických pravidel v tak obrovském objemu korespondence nemůže přijít. Podcenili však schopnosti amíků v oblasti výpočetní techniky. Je třeba si uvědomit, že pokud Vernam šifrou zašifrujeme dva různé texty stejným klíčem, redukujeme problém luštění na řešení soustavy n lineárních rovnic o n neznámých.

RAYTHEON píše:Sekvenci náhodných čísel je možné strojně generovat např. pomocí GM počítače případně využít tepelný šum polovodičového přechodu.
Pro použití Vernam šifrování zde však zůstává problém distribuce klíčů, který silně omezuje její praktické využití.

Něco podobného jsem se snažil (bohužel ne tak názorně ) naznačit, takže díky za doplnění. Jen bych k tomu dodal, že rozdíl mezi generátory klíče pro Vernamovu šifru a pseudonáhodnými generátory je v tom, že ty první můžou být výstupem libovolného náhodného procesu, kdežto ty druhé musí jít "zopakovat" (přenese se jen inicializační vektor, případně nějaká nonce apod. a pak musí i příjemce dostat stejný proud klíče). Proto už z definice nemůže být pseudonáhodný generátor absolutně bezpečný.

RAYTHEON píše:Je třeba si uvědomit, že pokud Vernam šifrou zašifrujeme dva různé texty stejným klíčem, redukujeme problém luštění na řešení soustavy n lineárních rovnic o n neznámých.

Tohle by mě zajímalo blíž - doposud jsem měl za to, že dvojí použití stejného klíče vede ke knižní šifře?

to karaya1

Exaktní popis luštění dvou textů zašifrovaných stejným klíčem z hlavy nedám, až se po neděli dostanu domů, pošlu Ti odkaz na odbornou literaturu.

Stuka píše:Na nesprávném použití Vernamových šifer byl založen projekt Venona - společný projekt amerických a britských zpravodajských služeb zaměřen na rozluštění zašifrovaných sovětských zpráv zachycených zejména v letech 1942 až 45. V prvních letech studené války byly právě tyto dekódované zprávy nejdúležitějším zdrojem pro špionážní činnost USA. Na základě zachycených a dešifrovaných depeší byli např. odhaleni sovětští vyzvědači. Projekt Venona je v mnohém směru ještě pořád ne zcela objasněn, ale já chtěla poukázat hlavně na to, že sovětští šifrátoři se asi z pohodlnosti dopustili zásadní chyby. Klíč šifry opakovali a americké výzvědné služby si toho všimli. Opětovné použití klíče ve šifře typu Vernamové šifry ji činí zranitelnou.
http://de.wikipedia.org/wiki/VENONA-Projekt

Stuka já o tom slyšel trochu jiný příběh ...

Sovětská tajná služba začala používat připočítání náhodného hesla od roku 1927. Angličané na to dokonce reagovali tak, že přestali odposlouchávat sovětské šifry. Šance na rozluštění šifer, které nazývali ONE TIME PAD (šifry na jedno použití, nebo také jednorázová tabulková šifra, resp. Vernamova šifra) byla podle jejich názoru nulová. Sověti pokračovali v tomto způsobu šifrování jak v diplomatické službě, tak i ve špionáži i během 2. světové války a po ní.

Jenže v centrále v Moskvě tehdy seděl šifrér, kterému se zřejmě zželelo vyhodit použité bloky náhodných čísel, a proto je uschoval do trezoru. Bloky v trezoru objevil po válce jiný šifrér, který nic netušil o jejich dřívějším použití. V roce 1946 je pustil do oběhu. Meredith Gardner, kryptoanalytik americké ASA (Army Security Agency, předchůdkyně NSA – National Security Agency), využil překrytů připočítaného hesla a někdy koncem roku 1946 poprvé rozluštil některé zprávy šifrované sovětskou tajnou službou během války. Tato luštitelská akce, která trvala několik roků, dostala název VENONA. Historici a analytici tedy měli a mají k dispozici tisíce zpráv zašifrovaných tímto způsobem a mají k dispozici i klíče.

A na co přišli? Třeba na Katyň, nebo že USA a Velká Británie byla považována sovětským vedením „za imperialisty“, apod. Nu, určitě nebylo rozluštěno a "vypuštěno" do světa ještě vše, uvidíme.

RAYTHEON: no, běžně se to převádí na knižní šifru - tj. odečtu-li od sebe dvě šifrové zprávy, klíče se navzájem zruší a mám rozdíl dvou smysluplných textů, tedy to, čemu se v historii říkalo knižní šifra. Pokud vím, tak se luští metodou "pokusu a omylu" - pokud existuje nějaká metoda, která problém převede na řešení soustavy lineárních rovnic, rád se na ni podívám.

Lord: Šance na rozluštění šifer, které nazývali ONE TIME PAD (šifry na jedno použití, nebo také jednorázová tabulková šifra, resp. Vernamova šifra) byla podle jejich názoru nulová.
One Time Pad by se měl překládat spíš jako "jednorázový klíč" (pad je něco jako vycpávka), ale to je detail. Důležité je, že při správném použití jej skutečně nejde nijak rozluštit (všechny otevřené texty dané délky jsou stejně pravděpodobné). To, co umožnilo operaci Venona, byl lidský faktor, ostatně ten stejně tak přispěl k dešifrování Enigmy. Kdyby nebylo jej, tak bychom volili bezpečně jedním klikem, platili nevystopovatelnými penězi a komunikace s úřady probíhala bezproblémově...

Díky za doplnění. Co se týče projektu VENONA ráda se dozvím něco nového, protože v tomhle směru jsou mé znalosti chabé.

Ohledně knižní šifry - myslela jsem, že se tento pojem používá ve smyslu, že na šifrování použiju knihu. Možná to nemusí být vysloveně právě kniha, jde asi o to, že obě strany, které si chtějí zdělit nějakou informaci, mají k dispozici něco stejného, nějaký stejný zdroj. No a právě kniha je typický zdroj. Když udám čísla x, y, z - udávám konkrétní začáteční písmeno na konkrétním řádku a na konkrétní stránce.

Karaya 1 - ty jsi ale spíš myslel na případy, kterým se taky říká knižní šifra a spočívá v přičtení textu v přirozeném jazyce k otevřenému (nezašifrovanému) textu. Takhle se potom luští šifry, když se dvakrát použil stejný klíč na dva různé texty u Vernamovy šifry. Metoda luštění spočívá v odečítání typických slov nebo slovních spojení v přirozeném jazyce od šifrového textu, postupně na všech možných místech. Pokud je výsledkem text, který může být částí otevřeného textu, zkoušíme od tohoto místa postupně rozšiřovat znalost otevřeného textu a klíče.

Pod knižní šifrou rozumím takovou šifru, kdy klíč je text od nějaké předem domluvené pozice v konkrétní knize. Třeba vezmu Vojnu a mír (abych měl k dispozici dostatečně dlouhý klíč ) a domluvím se, že budu šifrovat pomocí strany 159 - prostě napíšu otevřený text, pod něj domluvenou pasáž (právě proto z knihy, aby délka stačila na libovolnou zprávu) a prostě to sečtu. Tady je navíc celkem jedno, jestli se klíče opakují nebo ne, na složitosti řešení šifry to nic nemění. Co vím, tak v praxi se skutečně opakovaly - používala se furt stejná kniha/kapitola/stránka apod.

Mně šlo o to, jak se to dá řešit pomocí soustavy rovnic, snad na začátku příštího týdne.

Mimochodem, k VENONA... V objemu zachycených zpráv by se z toho museli zbláznit, aby kontrolovali každé dvě zprávy, jestli náhodou nejsou zašifrovány stejným klíčem - museli to testovat nějak strojově. Teď z první si nedokážu zdůvodnit, jaké rozdělení a statistické vlastnosti bude mít součet dvou smysluplných textů (anebo dvou textů a dvou náhodných klíčů), ale to by taky stálo za rozvinutí.

Třeba vezmu Vojnu a mír (abych měl k dispozici dostatečně dlouhý klíč ) a domluvím se, že budu šifrovat pomocí strany 159 - prostě napíšu otevřený text, pod něj domluvenou pasáž (právě proto z knihy, aby délka stačila na libovolnou zprávu) a prostě to sečtu. Tady je navíc celkem jedno, jestli se klíče opakují nebo ne, na složitosti řešení šifry to nic nemění.

Pravda, pravda. Takhle získám klíč, jak říkáš, napŕ. z Vojny a mír vyberu z 56 strany sedmý řádek zhora a použiju ho jako klíč podle kterého zašifruju otevřený text zprávy. Ale předpokládám, že s Vernamovou šifrou to nemá nic společného. Použít při ní klíč, který tvoŕí smysluplný text , už vylučuje prvek náhodnosti.

to karaya1

Tak už jsem doma a prohrabal jsem publikaci, o které jsem se domníval, že obsahuje řešení Vernam šifry při použití stejného klíče. Mýliti se je lidské, ono to tam není. Takže budu hledat dál a proto prosím o strpení. Někde jsem to fakt viděl.

K akci VENONA: kontrola se dělala samozřejmě strojně, za pomocí počítačů. Jedním z důvodů úspěchu této akce bylo, že si v SSSR nedokázali představit existenci stroje s takovýmito možnostmi.

Stuka: no však jo, to je popis knižní šifry.

RAYTHEON: pohoda, ČD. Času dost.

Stuka píše:Díky za doplnění. Co se týče projektu VENONA ráda se dozvím něco nového, protože v tomhle směru jsou mé znalosti chabé.

Šťastná souhra náhod a současně připravenosti pomohla Američanům – byť se zpožděním – rozkrýt velkou část sovětských špionážních sítí operujících za druhé světové války v Severní Americe i v dalších zemích. Základem bylo dešifrování telegramů vyzvědačů s moskevskou centrálou, které probíhalo pod označením „Venona“. Byla to tak tajná operace, že její existenci oznámili Američané oficiálně až v roce 1995.

Například zjistili, že v průběhu druhé světové války získali sovětští vyzvědači ve Velké Británii a ve Spojených státech několik vědců, kteří se podíleli na výrobě atomové bomby. A tihle levicově orientovaní lidé chtěli bojovat za mír na celém světě tím, že pomohou Sovětům postavit bombu – síly obou zemí se vyrovnají a nikdo se nepustí do dalšího konfliktu.

Třebaže americké tajné služby na některé z těchto informátorů už za války přišly, většinu nejdůležitějších neodhalily. Proto mohli sovětští odborníci vyrobit bombu, která byla přesnou kopií jedné americké.

„VENONA“ tedy byla pro ně KLÍČEM k minulosti.

Těsně před začátkem druhé světové války vytvořili sovětští agenti v západní Evropě velmi účinnou a dobře zakamuflovanou špionážní síť, kterou příslušníci abwehru nazvali „Rudá kapela“. Hlavní činnost zahájili její členové, kteří působili především v Německu, Belgii a Francii, až po přepadení Sovětského svazu.

A tak dále ...
http://law2.umkc.edu/faculty/projects/f ... enona.html