PALBA.CZ

Byzantsko-arabské války

BITVA U JARMÚKU
15-20.srpna 636
Nejtěžší byzantská porážka v průběhu 7.století

Většina textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady

Byzantská říše
Velitel: císař Heraklios, Theodorius Trithyrius
Počty: 15.000 až 100.000 mužů (podle starých nadhodnocených pramenů 100.000 – 400.000)

Arabové
Velitel: Umar ibn al-Khatáb, Chálid ibn al-Walid
Počty: 15.000 až 40.000 mužů (podle starých pramenů 24.000 – 40.000)

Katastrofální porážka u Adžnádajnu [31. 7. 634] přišla zcela nečekaně a dokonale rozvrátila všechny plány císaře Heraklia. Porazil v minulosti tolik mocných nepřátel, a bylo téměř neuvěřitelné, že ho nyní dokázal pokořit neukázněný dav arabských domorodců. Nicméně zprávy, které obdržel, svědčily o tom, že tito nájezdníci z pouště v hrubých oděvech, někdy oblečení jenom v kůžích a vyzbrojení oštěpy a dlouhými noži, jsou stejně nebezpeční jako Peršané, proti nimž bojoval polovinu života.



Arabský útok na Sýrii, Jordánsko a Palestinu, bitva u Jarmúku
Koncem listopadu nebo začátkem prosince roku 635 oblehli muslimští velitelé Abú Obajda a Chálíd ibn al–Valíd Emessu (Homs, Sýrie). Po celou zimu se pak – pomineme–li aktivitu lukostřelců na obou stranách – nic významného nedělo a jejich vojáci mrzli ve stanech ke škodolibé radosti Římanů, kteří doufali, že pomřou nebo ustoupí do teplejších oblastí. V polovině března se však situace podstatně změnila: oteplilo se a zatímco Římanům pomalu docházely potraviny, muslimové dostávali stále další a další posily. Protože bylo jasné, že situace je beznadějná, vypravili se zástupci místních obyvatel za vojenským velitelem města Harbízem a dožadovali se uzavření míru. Harbíz samozřejmě jako loajální generál císaře Herakleia kapitulaci odmítl, slíbil však, že podnikne překvapivý výpad a nepřítele zničí v bitvě vně hradeb. Jednoho dne časně ráno se tedy rozlétla Rastanská brána a Římané se vyřítili proti nejsilnějšímu muslimskému oddílu, jehož vojáci se chovali více než bezstarostně. Rychlost a prudkost útoku muslimy zaskočily a donutily k ústupu. Bojovalo se tvrdě, a když nebezpečí průlomu bylo již akutní, zasáhl Chálíd se svými iráckými mobilními oddíly – v poledne Harbíze zastavil a k večeru jej zatlačil zpět do města.
Třebaže výpad se nepovedl, panovala druhý den ráno na poradě velitelů skleslá nálada; nikdo nehýřil obvyklým optimismem – tak byli deprimování bojovým uměním Harbíze a jeho válečníků. Nejdříve si vzal slovo Abú Obajda a vyjádřil své zklamání nad chováním vojáků, kteří utekli před nepřítelem. Pak vystoupil Chálíd a poznamenal, že tito Římané byli nejodvážnější s jakými se kdy setkal.
„Pak tedy co radíte, ó otče Sulejmána,“ zeptal se ho Obajda, „snad bude k vám Alláh milosrdný.“
„Ó veliteli,“ odpověděl Chálíd, „dovolte nám zítra ráno vzdálit se od pevnosti...“
A tak následující ráno spatřili Římané, jak hlavní část muslimské armády ustupuje na jih. V táborech pak panovala horečnatá aktivita – Arabové strhávali stany a nakládali je na velbloudy, přičemž pouze slabé oddíly byly vyčleněny k ochraně zavazadel, rodin a stád. To bylo vysvobození! Muslimové skončili obléhání a jdou na jih! Zima je přece jenom udolala! Římští vojáci se radovali, ale Harbíz s nerozhodným průběhem střetnutí spokojený nebyl a vydal se ustupujícího nepřítele pronásledovat, aniž dbal na varování jednoho kněze: „U Vykupitele! Je to jenom taková jejich léčka. Arab by nikdy neopustil svého velblouda a svoji rodinu.“
Hlavní muslimský tábor bránilo pouze několik ozbrojenců, kteří se s výkřiky hrůzy okamžitě dali na útěk, jakmile se jen objevili. Pleněním tábora se Harbíz prozatím nezabýval a pokračoval dále. Avšak když Araby dostihl – bylo to několik mil za městem – muslimská kavalérie se otočila, zaútočila meči a kopími a obklíčila jej. Její útok byl zdrcující a zkrvavené mrtvoly Římanů padaly na zem. Harbíz však bojoval statečně a stále odmítal kapitulovat, když v tom na něj zaútočil samotný Chálíd a vedl mečem ránu přímo na jeho hlavu. Zbraň však dopadla na jeho masivní přilbu a rozbila se, takže Chálidovi zůstal v ruce pouze jílec. Než však mohl Harbíz úder opětovat, vrhl se na něho Chálíd holýma rukama. Dva obři spolu zápasili a chvíli se drželi v pevném objetí. Pak se stalo něco podivuhodného – Chálíd sevřel Harbíze tak pevně, že mu praskla žebra a vnořila se do „masa“. Když pak stisk povolil, vypadl generál z jeho rukou mrtvý. Nyní sebral ze země jeho meč a pokračoval v boji, dokud nebyli Římané úplně poraženi. Někteří z nich však přesto masakr přežili, unikli z obklíčení a prchali zpět do Emessy. Ani ti však ještě neměli vyhráno, neboť před městskými hradbami na ně již čekal Muád ibn Džabal s pěti sty jezdci. Oddělil se totiž od hlavní muslimské armády již dříve, přijel k městu, získal zpět muslimské tábory a zablokoval všechny brány tak účinně, že jen stovce Římanů se podařilo zachránit si život. Na druhou stranu Arabové měli pouze 235 mrtvých a to od samého začátku obléhání až po závěrečnou bitvu. Abú Obajda se nyní vrátil před hradby Emessy, aby pokračoval v její blokádě. Obležení si však brzo uvědomili svoji bezvýchodnou situaci, a proto s ním v polovině března uzavřeli mírovou dohodu, v níž se zavázali k platbě džizíje (daň pro nevěřící) ve výši jednoho solidu za každého muže. Město tak zůstalo ušetřeno a nebylo ani vyloupeno.
Teď vytáhl Obajda opět na sever s úmyslem zmocnit se celé severní Sýrie včetně Aleppa a Antiochie (Antakya, Turecko). Prošel Hamou a přišel do Šaizaru, kde Chálíd zachytil římskou kolonu doprovázenou malým vojenským oddílem vezoucí zásoby pro Kinaserín. Když vyslýchali zajatce, dozvěděli se něco, co je donutilo spěšně se vrátit – na cestě je obrovská císařská armáda.

Císař Herakleios se totiž rozhodl provést proti muslimům razantní vojenskou akci a stávající porážky proměnit ve „skvělé vítězství“. Již koncem roku 635 – zatímco byla obléhána Emessa – začal s přípravami protiofenzívy a vojenským jednotkám poručil shromáždit se v severní Sýrii a v okolí Antiochie. Vždy přehánějící arabští kronikáři uvádějí, že se zde koncem května roku 636 shromáždilo neuvěřitelných sto padesát tisíc mužů – Slovanů, Franků, Římanů, Řeků, Arménů, křesťanských Arabů a Gruzínců včele se svými hodnostáři a církevními představiteli. Všichni „lidé kříže“ v římském impérium prý tehdy vyslali své válečníky do boje proti muslimským vetřelcům zcela v duchu pozdějších křížových výprav. Císař pak armádu rozdělil do pěti sborů po padesáti tisících mužů a určil jim velitele. Arménský král Mahan či Bahan velel svým arménským kontingentům, „ruský princ“ Kanatír (Qanateer) Slovanům a ghassánovský král Džabla ibn al–Ajám křesťanským Arabům. Do čela zbývajících sborů z Evropy pak postavil Řehoře a Dajrdžana (Dairjan), vrchní velením pak pověřil Mahana.
V té době operovaly na římském území čtyři muslimští velitelé: Amr ibn al–Ás v Palestině, Šurahbíl ibn Hasan v Jordánsku, Jazíd ibn Abí Sufján v okolí Kaisareie (Kajsaria u Chadejry, Izrael) a Abú Obajda ibn al–Džarrah s Chálídem ibn al–Valíd na severu u Emessy. Herakleios zamýšlel napadnout je jednotlivě a v boji je zničit. Plán byl následující: v Kaisarei se vylodí římský kontingent, který bude na sebe vázat Jazída. Kanatír se vydá po pobřeží směrem na jih, u Bejrútu pak zabočí na východ a u Damašku odřízne Abú Obajdu. Do boje měl ale zasáhnout jako první Džabla – Herakleios mu tehdy řekl: „Všechno je zničeno tvými druhy, ale nic neřeže ocel tak jako jiná ocel“ a vyslal jej z Allepa přes Hamu k Emesse s úkolem zlikvidovat nepřítele v této oblasti. Dajrdžan se pak měl pohybovat západněji směrem k pobřeží a vpadnout muslimům do boku, až budou zaměstnáni Džablou. Řehoř se měl objevit u Emessy od severovýchodu a koordinovat svůj útok s Džablou a Dajrdžanem. Konečně Mahanovy oddíly měly postupovat za křesťanskými Araby a tvořit zálohu celé armády. Kdyby plán vyšel, byli by muslimové u Emessy konfrontováni s mnohonásobnou přesilou a v boji zničeni. Pak by se Římané vydali dále na jih a spolu s kaisareiskou posádkou by zlikvidovali ostatní muslimské sbory.

Po celé římské říši se konaly bohoslužby za vítězství císařských zbraní; generálové i biskupové vyzývali lid, aby pozvedl zbraň k boji za svoji křesťanskou víru a k ochraně země proti cizím vetřelcům. Válečné tažení bylo zahájeno někdy uprostřed června, kdy císařská armáda opustila Antiochii a severní Sýrii a vydala se na jih. Když však Džabla dosáhl Emessy, nebyl zde již ani jediný nepřátelský voják. I Kanatír našel Damašek vyklizený – „ptáček prostě uletěl.“ Muslimové totiž měli velmi přesné informace o všech Herakleiových záměrech – něco se dozvěděli od válečných zajatců ze Šaizaru a něco od svých agentů působících přímo v římské armádě. Chálíd si okamžitě uvědomil hrozící nebezpečí, a proto Obajdovi navrhl vyklidit celou Sýrii a Palestinu, spojit všechny muslimské oddíly do jedné mohutné armády a čelit s ní Římanům nejlépe na okraji bezpečné pouště. Obajda s jeho návrhy souhlasil a ustoupil k Džábiji. Jako nejvyšší velitel v Sýrii pak poručil Jazídovi, Amrovi a Šurahbílovi, aby se k němu připojili.
K pozoruhodné události došlo k Emesse. Když do ní totiž muslimové vstoupili, uložili místním obyvatelům platbu džizíje, která je zprošťovala vojenské služby a zajišťovala jim ochranu před nepřáteli. Když ale nyní Obajda odcházel, rozhodl se ve své velkorysosti peníze vrátit:
„Už nejsem schopen pomáhat vám a bránit vás“, řekl tehdy. „Nyní se musíte spoléhat sami na sebe.“
Lidé však odpověděli:
„Nejdražší, co máme, je právo a spravedlnost, které zde panují. Předtím jsme zažili jenom útisk a ukrutnosti.“
Nejvíce loajality k novému režimu však projevili Židé – přísahali, že pokud nějací důstojníci Herakleiovy armády vstoupí do města, tak to bude pouze za použití násilí. Obajda pak poručil i velitelům ostatních měst, aby podobně jako on peníze místním obyvatelům vrátili. Takový čin se nestal nikdy předtím ani nikdy potom.
V polovině července roku 636 se dostaly přední hlídky Džablovy armády křesťanských Arabů do kontaktu s muslimy někde mezi Damaškem a Džábijí. Abú Obajdu zdrtila početní převaha nepřítele natolik, že si začal dělat starosti o muslimské panství v Sýrii. Na válečné radě panovala stísněná nálada; všichni důstojníci seděli tiše a zamlkle. Jeden z nich pak navrhl ustoupit do Arábie, počkat zde, až se „římská bouře“ přežene a pak znovu vstoupit do Sýrie. To by však znamenalo vzdát se všech územních zisků a znovu vyměnit „blažený život v této zemi za útrapy pouště“. Jiní však byli proto, aby se bojovalo zde a nyní, a tento názor převážil. Nálada však byla stále pochmurná – nikde žádné svaté nadšení pro válku, jen pouhé odhodlání zemřít. Protože Chálíd se prozatím do diskuse nezapojil, obrátil se na něho Abú Obajda s otázkou:
„Ó otče Sulejmáne. Jste kurážný muž, rozhodný a rázný. Co si o tom všem myslíte?“
„Co říkají oni, je správné,“ odpověděl Chálíd. „Mám své názory, ale nebudu se stavět proti názoru muslimů.“
„Jestliže chcete něco říct, pak mluvte,“ vybídl jej Obajda, „a my uděláme to, co vy řeknete.“
Chálíd tedy vysvětlil svůj plán:
„Víte, ó veliteli, že ten, kdo zůstane na tomto místě, pomůže nepříteli proti nám. V Kaisarei, která není daleko od Džábije, je čtyřicet tisíc mužů pod Konstantinem, synem Herakleiovým. Proto radím, abychom se stáhli mezi Azru a řeku Jarmúk. Pro chalífu pak bude snazší poslat nám tam posily a před námi také bude velká rovina vhodná pro útok naší kavalerie.“
Plán byl jednohlasně přijatý a muslimové pokračovali v ústupu. Chálíd jim všem kryl záda a k ostatním se připojil až tehdy, co spolu se svými mobilními oddíly o síle čtyřech tisíc mužů odrazil nepřítele [Theodor Sakellarius] blížícího se od Damašku. Po této neblahé zkušenosti se Římané již neodvažovali muslimy obtěžovat a nechali je v klidu vybudovat tábor několik mil jihovýchodně od Džábije, na východní části roviny táhnoucí se kolem řeky Jarmúku. Jeho přesné umístění není známo, ale pravděpodobně se nacházel jižně od spojnice měst Nava (Nawa) – Šejk Miskín (Sueik Miskeen) čelem k severozápadu tak, aby bylo možno zachytit útok od Džábije i od Kunejtry. Za muslimskými pozicemi se táhlo pásmo lávových kopců, obkružujících od severu až k východu město Azru. Ve větší vzdálenosti bylo pak i pohoří Džabal ad–Drúz severně až východně od Bostry.


O několik dnů později dorazila „jako hejno kobylek“ i císařská armáda a utábořila se asi jedenáct mil od muslimů. Trasa jejího pochodu k Jarmúku není známa, ale rozhodně přišla od severozápadu, protože její původní tábory byly severně od vádí ar–Rakka. (Podle Vaikidího to bylo v Džaulánu, tj. mezi vádi ar–Rakka, Tiberidským jezerem a územím na severu.) Krátce poté, co si Římané vybudovali tábor, přijel k Mahanovi posel od císaře a předal mu jeho list. Herakleios v něm svého vrchního velitele vybízel, aby boj nezačínal dříve, dokud neselžou všechny pokusy o vyjednávání. A v případě, že muslimové budou souhlasit s odchodem do Arábie, měl být opravdu velkorysý.
Mahan tedy vyslal k Obajdovi Řehoře s úkolem tlumočit mu nabídku míru a pokojného odchodu i s kořistí výměnou za slib, že se muslimové již nikdy nevrátí. Přestože Obajda se stáhnout odmítl, učinil Mahan ještě jeden pokus a jako dalšího vyjednávače vyslal Džablu, který mohl mít podle něho jako rodilý Arab větší šanci. Když však ani Džabla nedokázal přimět Obajdu ke stažení, bylo jasné, že bitva je neodvratná. Někdy koncem července tedy Mahan vyslal vpřed své lehké arabské jezdce, kteří se k průzkumu bojem hodili lépe než těžká římská kavalérie. Džablovi muži však narazili na Chálídovy mobilní jednotky v bojovém postavení a byli vrženi zpět. Potvrdily se tak Mahanovy obavy, že muslimové budou těžkým protivníkem.
Potom se téměř měsíc nic nedělo. Příčinu neznáme a můžeme se jen dohadovat, že muslimové nebyli dost silní, aby zaútočili, a křesťané zase dost odvážní na to, aby to udělali sami. Odklad se však ukázal prospěšnější pro muslimy, neboť jim za tu dobu přišla posila šesti tisíc bojovníků z Jemenu. Abú Obajda tak měl k dispozici na čtyřicet tisíc mužů, mezi nimiž bylo tisíc Prorokových společníků a sto veteránů z vůbec první bitvy muslimů – bitvy u Badru. V armádě byly ty nevýznamnější osobnosti tehdejší muslimské společnosti, jako např. Dulbaír (Dhulbair), Prorokův bratranec a jeden z deseti „Požehnaných“ nebo Abú Sufján a jeho manželka Hind (Laň).
Po měsíci čekání se Mahan konečně odhodlal k akci. Avšak ještě dříve, než zaútočil, podnikl poslední pokus o uzavření míru. Rozhovory však chtěl tentokrát vést osobně, a proto požádal o setkání s muslimským vyjednavačem ve svém táboře. Abú Obajda mu vyhověl a poslal Chálída s několika dalšími lidmi. Mahan je zastrašoval svojí obrovskou armádou a nabízel všem muslimům včetně medínského chalífy obrovské finanční částky. Na Chálída však jeho řeč neudělala vůbec žádný dojem a Římanovi dal opět k uvážení tři obvyklé alternativy: islám, džizíju nebo meč. Armén si vybral to poslední, což mu na straně muslimů přineslo velký respekt. Všichni o něm mluvili jako o ušlechtilém člověku a pouze Obajda prohlašoval: „Sám ďábel by mohl dát na jeho úsudek!“
Když se Chálíd vrátil od Mahana, informoval všechny generály o tom, že spor rozhodnou zbraně a že bitva je domluvena již na následující den. Vrchní velitel muslimských armád v Sýrii Abú Obajda zůstal klidný a jako vůli Alláhovu přijal ten fakt, že již nazítří povede jako své muže do boje. Avšak stejně jako jeho důstojníci si uvědomoval, že na tento úkol prostě nestačí. Proto jen uvítal, když se na něho Chálíd obrátil těmito slovy:
„Ó veliteli! Pošli pro všechny velitele, aby vyslechli, co jim chci říci.“
Obajda si nemohl přát nic lepšího – souhlasil a okamžitě vyslal důstojníka, aby svolal všechny velitele sborů na své stanoviště. Důstojník pak všechny objížděl a rozhlašoval:
„Abú Obajda přikazuje, abyste vyslechli, cokoliv Chálíd říká, a vyplnili jeho rozkazy.“ Všichni tak byli spokojeni, neboť Obajda zůstal nominálně vrchním velitelem. Mohl se tak v poklidu zabývat administrativními záležitostmi, vést modlitby atd. Vydával také rozkazy, ale vždy dbal na to, aby nebyly v rozporu s těmi Chálídovými.
Chálíd se nyní pustil do reorganizace armády a třicet tisíc pěšáků rozdělil do třiceti šesti sborů po osmi až devíti stech mužích. Jeden pěší sbor tvořilo devět regimentů a Chálíd dbal na to, aby v něm byli vždy příslušníci jednoho kmene podle zásady, že druh nejlépe bojuje vedle svého druha. Šest tisíc jízdních pak rozdělil do třech sborů po dvou tisících mužů, jejichž veliteli byli Kais ibn Hubaira, Maisara ibn Masruk a Amir ibn Tufaila. Mezi ně distribuoval i velkou část ze svých čtyřech tisíc iráckých bojovníků a pouze některé z nich si ponechal pod svým velením jako nutnou zálohu.

Muslimské ženy a děti měly být době bitvy v táborech, rozmístěných po celé délce bojové linie vždy za svými muži a otci. Abú Obajda je všechny objížděl a ženy vyzýval:
„Vezměte si stanové tyče a nasbírejte si kameny! Jestliže vyhrajeme, bude dobře. Když ale uvidíte utíkat muslimy z bitvy, tlučte je do obličeje těmito tyčemi a kameny je žeňte zpět. Své děti také pozvedněte do výšky a volejte na ně, aby bojovali za vás, za ně i za islám.“
Poslední noc před bitvou trávili muslimové na modlitbách – všichni prosili Alláha, aby pomohl pravé víře, a navzájem se ubezpečovali, že buďto zvítězí a budou žít, nebo padnou jako mučedníci a dostanou se do ráje. Všude bylo vidět lidi – jednotlivě i ve skupinkách – jak deklamují kapitolu al–Anfal z koránu, což byla tradice, kterou zavedl Prorok po bitvě u Badru. V římském táboře zase křesťanští kněží pozdvihovali velké kříže a vyzývali vojáky, aby zemřeli za Ježíše. A desítky tisíc křesťanů tehdy opravdu přísahaly, že raději zemřou, než by se daly na útěk před nepřítelem. Ohně v obou táborech hořely po celou noc a byly vidět na míle daleko jako hvězdy sestoupivší na zem. A při pomyšlení na těžkou zkoušku, která je čeká, nebyla žádná radost v srdcích těch, kdo u nich seděli. Byli to odvážní lidé, tito vojáci, kteří čekali na zítřek, tito Římané a Arabové, tito Evropané i Asiaté, tito křesťané i muslimové. Byli to lvi a orli a vlci. Ale byli to také lidské bytosti a mysleli na své manželky a děti, které jim již možná naposled přály šťastnou cestu. Byl předvečer bitvy u řeky Jarmúku, největší bitvy století, jedné z rozhodných bitev historie a možná největší bitvy dvou titánů – kříže a půlměsíce.
Na druhý den ještě za svítání se muslimové v přítomnosti svých velitelů pomodlili a pak okamžitě zaujali své pozice. Jarmúcké bojiště tvořila pláň ohraničená na západě a jihu hlubokými stržemi. Na západě to bylo vádí ar–Rakka, které se táhlo asi jedenáct mil od severovýchodu k jihozápadu, přičemž do údolí Jarmúku ústilo poblíž již neexistující vesnice Jakusa (Yaqusa). Tekl v něm potok, který zvláště v jeho spodní části vymodeloval mimořádně strmé stěny. Překročit jej bylo možno na několika místech, přičemž nejbezpečnější brod byl tam, kde stojí dnešní vesnice Káfír al–Má (Kafir al–Ma). Jih bojiště ohraničovalo údolí řeky Jarmúku. Začínalo u Džalínu (Jalleen) a až k vádí ar–Rakka to bylo patnáct mil plných zákrutů. Odtud pak pokračovalo k řece Jordánu, do něhož ústilo jižně od Tiberiadského (Galilejského) jezera. V Džalínu do něho ústil potok zvaný Harír, který se již níže po proudu nazýval řeka Jarmúk. Údolí Jarmúku se od ústí vádí ar–Rakka táhlo asi třicet mil na východ a končilo na úpatí kopců kolem města Azry.

Jedinou dominantou na mírně zvlněné jarmúcké pláni pozvolna se svažující k jihu byl tři sta stop vysoký kopec Samain, který ležel asi tři míle jihozápadně od dnešní vesnice Nava. (Kopec Džabíja severozápadně od Navy pak byl již mimo bojiště, a proto v následujících událostech nehrál žádnou roli.) Z taktického hlediska byl důležitý potok Allan, přitékající do Jarmúku od severu. Několik posledních mil před soutokem protékal strží, která však nepředstavovala vážnější překážku. Bojiště bylo tedy vhodné jak pro manévry jízdy, tak pěchoty, samozřejmě výjimkou spodního toku Allanu.
Mahan umístil své armády tak, aby měly potok za zády. Římská linie byla dvanáct mil dlouhá a začínala v prostoru jižně od kopce Džabíja, tzn. asi dvě míle západně od Navy, odkud pak šla jihojihozápadním směrem, procházela západně od dnešní vesnice Sílu (Seel), od ní na Sam al–Džaulán (Sahm–ul–Jaulan) a přes Hít (Heet) již nejkratším směrem k Jarmúku. Na pravé křídlo postavil Řehoře, na levé pak Kanatíra a do centra Dajrdžana a Armény pod jeho velením. Těžkou římskou kavalerii pak umístil do prostoru mezi všechny čtyři sbory tak, že pěšáci byli vpředu a jezdci vzadu. Džablovi jezdci na koních a velbloudech neměli valnou vojenskou hodnotu, a proto čekali na útok v rojnici úplně vpředu. Předpokládalo se, že v boji ustoupí a připojí se k oddílům středu.
Muslimové stáli asi jednu míli východněji před jakousi průrvou, táhnoucí se k Jarmúku. Jejich linie začínala asi jednu míli západně od Navy a šla souběžně s linií římskou přes kopec Samain, pak mezi mezi vesnicemi Sílem (Seel) a Advanem (Adwan) a pak mezi Sam al–Džaulánem a Džalínem (Jalleen) přímo k Jarmúku. (Protože kopec Samain jako centrum muslimské obrany byl zvláště silně obsazen, byl nazván Džamuá (Jamu´a) tj. Shromáždění). Vlevo u řeky byl Jazíd, vpravo až u džábijské silnice pak Amr, každý s pěšáky a jedním oddílem jízdy. Střed měl držet Abú Obajda (vlevo) a Šurahbíl (vpravo). Pod Obajdou sloužil Ikrima ibn Abí Džál a Abdurrahmám ibn Chálíd. Chálíd byl vrchním velitelem, přičemž většinu svých mobilních sborů svěřil Dirárovi. Jízda na křídlech byla chápána jako záloha, která měla být nasazena do boje v tom případě, že by pěšáci ustoupili příliš daleko. Mobilní stráž a jeden jízdní sbor měly za úkol podporovat střed a v případě nutnosti zasahovat na křídlech. V prvních řadách stáli muži s dlouhými kopími, jejichž úkolem bylo zastavit nepřátelský útok, aby pak mohli být nasazeni muži s meči. Mezi prvními řadami se volně pohybovali jemenští lučištníci s úkolem nepřítele palbou co nejvíce oslabit. A konečně úkolem hlídek vyslaných do „prostoru nikoho“ bylo držet nepřítele pod kontrolou a ovšem podávat hlášení.
Muslimů bylo méně než Římanů, a proto při stejné délce frontové linie mělo jejich postavení menší hloubku – tři šiky oproti deseti šikům římským. Narozdíl od císařské armády však muslimské sbory stály těsně vedle sebe a nebyly mezi nimi žádné mezery. Za muslimskými pozicemi se také rozprostírala rovina, přičemž ani kopce u Azry, ani Džabal ad–Drúz nepředstavovaly pro ústup vážnější překážku. Na druhou stranu Římané měli částečně za sebou vádí ar–Rakka a vpravo zase řeku Jarmúk, tzn. asi tisíc stop hluboká údolí s prakticky kolmými stěnami sto až dvě stě stop vysokými. Vědomí toho, že je prakticky nemožné přes tyto přírodní překážky ustoupit, je snad mělo motivovat k hrdinnému boji. Avšak v případě porážky by se v tomto prostoru ocitli jako „myši v pasti“.
Tuto topografickou situaci si Chálíd plně uvědomoval a podřídil ji svoje plány. Na začátku bitvy se měli muslimové stáhnout do defenzívy a zadržovat nepřátelské útoky tak dlouho, dokud Římané nebudou dostatečně opotřebováni. Teprve pak měli Arabové přejít do protiútoku, nepřítele porazit a hnát jej směrem k vádí – „hrozné to průrvě, která měla být kovadlinou, na níž muslimské kladivo rozdrtí římskou armádu. Přinejmenším tak to Chálíd plánoval!“
Nyní když se schylovalo k rozhodnému měření sil, vydal se Chálíd, Obajda i další generálové za každým regimentem a promluvili takto:

„Ó muži islámu! Přišel čas, kdy musíte stát neochvějně na svých místech. Slabost a zbabělost vám přinese jenom hanbu! Jen ten, kdo je neochvějný, si zaslouží Alláhovu pomoc. Jen ten, kdo odvážně čelí ostří meče, bude oceněn. Jen ten si zaslouží slávu a jeho zásluhy budou odměněny, až předstoupí před Alláha. Ó pane! Alláh miluje neochvějnost!“
Jeden mladík však poznamenal:
„Kolik je ale Římanů a kolik je nás?“
Chálíd se k němu obrátil a řekl:
„Ne, Římanů je málo a nás je mnoho. Síla armády nezávisí na počtu lidí, ale na Alláhově pomoci. Slabá je, když ji Alláh opustí.“
Ostatní velitelé a starší citovali také korán:
„Jak často malé množství lidí přemohlo velké množství lidí s Alláhovou pomocí.“ a „Alláh je neochvějný.“
Dále pak vojáky vybízeli, aby si vybrali buďto oheň pekelný nebo rajské radosti, vzpomínali příkladu, který jim dal Prorok ve svých bitvách a již zcela pragmaticky srovnávali hlad pouště se současným životem v Sýrii.
Římané i Arabové nyní stáli proti sobě ve vzdálenosti pouhé jedné míle, přičemž nálada byla skličující. Nikomu nebylo do hovoru, nikdo se ani nehýbal, protože všem bylo jasné, že až tato bitva skončí, bude jedna z armád zničena. Zatímco muslimové sledovali s obavami skvostné formace římských legií s vlajícími standartami a velkými kříži nad hlavami vojáků, byli Římané sebevědomější, neboť viděli, že nepřítele vysoce převyšují svým počtem. Přesto i u těchto profesionálních válečníků si muslimové za dva roky bojů v Sýrii vydobyli značný respekt.
Hodina uběhla a bitva, která – řečeno slovy kronikářů – začala „několika jiskrami ohně a skončila prudkým požárem“ a v níž „každý následující den byl krutější než ten předešlý“, stále nezačínala.

Pak však římský generál Jiří opustil střed své armády a vydal se k muslimský pozicím, kde se dožadoval Chálída. A ten potěšen představou, že bitvu zahájí vítězným soubojem, se mu vydal vstříc. Jiří však neučinil žádný pokus vytáhnout svůj meč a teprve tehdy, když se krky obou jejich koní „zkřížily“, promluvil k němu plynulou arabštinou:
„Ó Chálíde, řekni mi pravdu a nesnaž se mě obelhat. Svobodný přece člověk nelže a urozený neklame! Je pravda, že Alláh poslal meč z nebo vašemu Prorokovi? …a že on jej dal tobě? ... a že ty ho nikdy nezasuneš, dokud všichni nepřátele nebudou poraženi?“
„Ne,“ odpověděl Chálíd.
„A proč tě tedy nazývají „Meč Alláhův“, vyzvídal dále Jiří.
Nyní Chálíd Jiřímu vysvětlil, že jej „Mečem Alláhovým“ nazval svatý Prorok.
Jiří chvíli přemýšlel, pak se podíval Chálídovi do očí a znovu se zeptal:
„Řekni mi, co po mě chceš?“
„Musíš přijmout poselství,“ odpověděl Chálíd, „že není boha kromě Alláha a že Mohammed je jeho otrok a posel. Dále musíš věřit ve vše to, co nám Alláh zjevil.“
„A kdybych jej nepřijal?“
„Pak budeš platit džizíju a budeš pod naší ochranou.“
„A když ani to?“
„Pak rozhodne meč!“
Jiří po nějakou dobu uvažoval a pak se zeptal:
„V jakém postavení je ten, kdo se nyní rozhodne přijmout vaši víru?“
„V naší víře je jen jedno postavení – všichni jsou si rovni!“
„Pak tedy přijmu vaši víru!“

Chálíd nyní spokojeně otočil svého koně a následován Jiřím se vrátil ke svým. Muslimy pak Jiří šokoval tvrzením, že není boha kromě Alláha a že Mohammed je jeho Prorok, čímž přijal jejich víru. To, že svoji konverzi k islámu myslí zcela vážně, dokázal tím, že se již za několik hodin zapojil do bojů na straně muslimů a že v těchto bojích i padl.
Bitvu u řeky Jarmúku byla poté zahájena osobními souboji; některé své důstojníky do nich vyslal sám Chálíd a jiní vyjeli z řady sami, aby vyzvali své římské protějšky. Arabové opět osvědčili své válečnické kvality a souboje obvykle dovedli do vítězného konce. Zvláště se pak vyznamenal Abdurrahmán ibn Abí Bakr, který sám zabil pět císařských důstojníků.
Mahan si brzy uvědomil, jak nepříznivý psychologický účinek by to mít, a proto se rozhodl souboje ukončit provést útok na široké frontě, aby tak mohl uplatnit svoji početní převahu. Protože však věděl, že každý chybný krok by mohl mít katastrofální následky, nařídil postupovat opatrně, nepřítele spíše testovat a pokud možno dosáhnout na některém úseku fronty průlomu. V poledne se tedy deset předních šiků římské armády dalo do pohybu a jako mohutná lidská vlna postupovalo vpřed. S určitými ztrátami Římané překonali prostor krytý palbou jemenských lučištníků a vzápětí se již vrhli na přední řady protivníka. Po nějaké době muslimové odhodili svá zkrvavená kopí a bránili se svými meči. Nyní se bojovalo vytrvale, ale ne příliš zuřivě – zatímco muslimové pouze drželi své pozice, římské jednotky nedůrazně útočily, přičemž Mahan se je ani nesnažil posílit.
Po západu slunce boj skončil a všichni se stáhli do svých táborů. Padlých nebylo velké množství, císařská armáda však měla větší ztráty než muslimové. Muslimské ženy byly na své muže pyšné a v táborech je slavnostně uvítaly. Utíraly krev z jejich tváří, rukou a zbrojí a volaly:
„Raduj se z blízkosti ráje, ó příteli Alláhův!“
Noc proběhla klidně. Muslimové ji trávili na modlitbách a Římané sbírali v zemi nikoho své padlé, čímž vyvolali drobné srážky.
Mahan viděl, že musí něco vymyslet, má–li na druhý den dosáhnout úspěchu. Svolal proto válečnou radu, která rozhodla nasadit podstatně větší síly. Zatímco římský střed zaměstná střed nepřítele, podniknou obě křídla rozhodnou akci a zaženou nepřátelské sbory na svém úseku fronty mimo bojiště, resp. je zatlačí do centra a tam je zničí.

Druhý den
Ještě v noci druhého dne zaujal Mahan místo na svém velitelském stanovišti, což byl to velký stan postavený na kopci za římským pravým křídlem, odkud mohl oklopen dvořany a dvěma tisíci Armény své osobní gardy bojiště pohodlně sledovat. Nepřítele chtěl překvapit, a proto poručil, aby vojáci zaujali své pozice ještě v noci a útočili již za svítání. Tento plán měl naději na úspěch a muslimové se ještě modlili, když uslyšeli bubnování. Vzápětí se do jejich táborů tryskem přiřítili poslové na koních se zprávou, že Římané útočí. Naštěstí Chálíd umístil před své linie jednotky, které postup nepřítele zadržovali. Římané pak byli překvapeni tím, jak rychle si ostatní muslimští vojáci nasadili brnění, chopili se zbraní a zasáhli do boje.
Římský tlak ve středu bojiště opravdu nebyl nijak intenzivní a muslimové se zde po celý den velmi úspěšně bránili. Nejtěžší úder dopadl na pravé muslimské křídlo, kde Kanatírovi Slované zaútočili na oddíly Amra ibn al–Áse. Kanatírův prvý i druhý útok sice ztroskotal, když však zaútočil i potřetí znovu s čerstvými silami, podařilo se mu prorazit a muslimy z jejich pozic vytlačil. Část uprchlíků zamířila do svého tábora, část se zase vydala ke sborům Šurahbílovým.
Když Amr viděl, že jeho pěšáci v nepořádku ustupují, vrhl se v čele dvou tisíc jezdců do protiútoku. Po nějakou dobu se mu skutečně dařilo postup nepřítele zadržovat, pak ale i jeho muži podlehli a podobně jako pěšáci hledali záchranu ve svém táboře. Před táborem však narazili na své ženy a děti s tyčemi a kameny v rukou. Ženy na ně křičely:
„Ať Alláh prokleje toho, kdo utíká před nepřáteli! Už nejste našimi manželi, když nás nejste schopni ochránit před nevěřícími!“
Další zase bušily do velkých bubnů a vyzpěvovaly:

Ó, ty co utíkáš od své věrné ženy
od krásné a věrné ženy
a přenecháváš ji nevěřícímu
nenávistnému a zlému nevěřícímu
zmocní se jí, potupí, zničí...

Byly to jak rány důtkami, po nich přišla sprška kamenů a nakonec se na muslimské pěšáky a jezdce vyřítily manželky se stanovými tyčemi v rukou To byla větší potupa, než mohl kdokoliv z nich snést. Otočili se tedy a celí rozpálení hněvem se opět vrhli proti Kanatírovi.
Situace na muslimském pravém křídle stejně, a třebaže i zde Jazíd první útok odrazil, při druhém byl již vržen zpět a nepomohl ani protiútok jízdy. Opět nastal úprk do tábora a opět zde na zbabělce čekaly ženy a děti vedené „Laní“ a Kaulá. První kdo „Lani“ přišel pod ruku byl její manžel Abú Sufján – nejdříve mu dala tyčí ránu do hlavy a pak už byl slyšet jen její řev:
„Odkud to jedeš, ó syne Harba? Vrať se do bitvy a ukaž, jak jsi odvážný, aby to mohly být odpuštěny hříchy, kterými ses provinil proti Alláhovu poslovi!“ Abú Suján již nechtěl svoji „násilnickou“ více dráždit, a proto obrátil svého koně a podobně jako ostatní, kteří u svých drahých poloviček dopadli stejně, se znovu vrhl do boje. Několik žen ještě běželo vedle jejich koní a jedna se dokonce dostala tak daleko, že byla sražena k zemi mečem nepřítele.
„Laň“ chtěla svého manžela motivovat i po jiné stránce, a proto zapěla píseň jako tenkrát v bitvě u Uhudu:

Jsme dcery noci, leháváme v poduškách
s jemnou kočičí graciézností, se šperky kolem loktů.
Jestliže vy prorazíte, obejmeme vás.
Jestliže však ustoupíte, opustíme vás.
Odloučení bez lásky...

Někdo by se mohl ptát, zda bylo slušné zpívat tak provokativní píseň. Ale „Laň“ se asi cítila dostatečně mladá, aby svůj slib splnila. A to jí bylo již více než padesát let... Taková situace byla kolem poledne.
Boj muslimských křídel proti římské přesile sledoval Chálíd ze svého stanoviště a pouze vyčkával úmyslem zasáhnout pouze v případě, že bude situace kritická. Když však Jazíd a Amr sami zahájili ve svých sektorech protiútok, rozhodl se jim pomoci. Nejprve se spolu se svými mobilními jednotkami a jedním regimentem kavalerie otočil vpravo a vpadl Kanatírovi do boku právě v tom okamžiku, kdy na něho Amr zaútočil čelně. Římané napadení ze dvou stran tento tlak dlouho nevydrželi, otočili své koně a ustoupili do výchozích pozic. Také Amr zaujal se původní postavení a připravoval se k dalšímu střetu.
Jakmile byla situace na pravém křídle stabilizována, poručil jízdnímu regimentu pod Dirárem zaměstnat čelním útokem Dajrdžana, bojujícího v centru nepřátelské sestavy, a sám se z boku vrhl na Řehoře, na kterého se již tlačil Jazíd. Ani římské pravé křídlo tomuto tlaku neodolalo a dalo se na ústup. Dirár zase prorazil římskou linii a osobně napadl Dajrdžana. Římskému generálovi nepomohla ani početná osobní stáž a byl zabit. Pak se však uplatnila početní převaha císařské armády a muslimové byli přinuceni stáhnout se zpět. Před západem slunce bylo pravé křídlo císařské armády také zatlačena zpět a rovněž vojenské sbory bojující ve středu se odpoutaly a zaujaly výchozí pozice.
Třebaže se muslimové po většinu dne pouze bránili, mohli se i tohoto dne považovat za vítěze. Vydrželi přece tlak mnohem silnějšího nepřítele a donutili jej k ústupu. Na druhou stranu v Mahanově táboře nepanovala příliš dobrá atmosféra – nejenom že všechny útoky císařské armády byly odraženy, ale nepříteli se dokonce podařilo prorazit její střed a zabít slavného a úctyhodného generála Dajrdžana. Mahan se jej rozhodl nahradit generálem jménem Karín (Qureen), své Armény pak svěřit Kanatírovi a druhý den ráno opět agresivně napadnout Chálídovo pravé křídlo a pravou část jeho středu. Noc pak uběhla celkem klidně – muslimské ženy pečovaly o raněné, připravovaly jídlo a staraly se o vodu.

Třetí den
Třetí den bitva „jiskřila ohněm“, do „bouřlivého požáru“ však stále ještě měla daleko: velkými ztrátami oslabená. Řehořova armáda útočila na muslimské levé křídlo, aniž zde něčeho dosáhla, a i Karín měl proti Abú Obajdovi velmi skromné výsledky. Na druhou stranu Kanatírovi Slované a Arméni zaútočili velmi prudce do prostoru mezi sbory Amrovými a Šurahbílovými. První úder unavení muslimové ještě zachytili, krátce před polednem však Kanatír uplatnil svoji početní převahu a na několika místech prorazil. A tak zatímco Amrovy sbory prchaly do tábora, odolávalo mu ze Šurahbílových sborů pouze levé křídlo. I tento den uplatnily muslimky proti svým mužům tyče, kameny i své ostré jazyky a vrátily je zpět do boje. Jeden z vojáků si dokonce svým kamarádům postěžoval:
„Je snadnější čelit Římanům než našim ženám.“
Muslimští vojáci nyní drželi druhé obranné pásmo a Amr se dokonce pokusil s jízdními i pěšími oddíly o protiútok.
V tuto dobu přiběhla za Chálídem jedna vyděšená žena a žádala jej o pomoc:
„Ó syne al–Valídův!,“ řekla ona dáma. „Jste nejvznešenější ze všech Arabů. Víte, že lidé jsou v bitvě odkázáni na své velitele. Jestliže velitelé stojí pevně, stojí i jejich muži pevně. Jestliže jsou velitelé poraženi, jsou i jejich lidé poraženi.“

Chálíd jí poděkoval a slíbil jí, že velitelé jeho armády nebudou nikdy poraženi. Pak se vrhl v čele své jízdy proti Kanatírovi, zatímco Amrova jízda útočila zleva a Šurahbílovy sbory čelně. Římané vzdorovali statečně a pobili stovky muslimů, než byli vytlačeni zpět do svých pozic.
Třebaže třetího dne bojovali Římané ještě urputněji než v předešlých dnech, opět ničeho nedosáhli a utrpěli vysoké ztráty. Mahan tedy ostře pokáral své generály a přiměl je ke slibu, že to příštího dne bude již lepší. Všichni si totiž velmi dobře uvědomovali, že kdyby i čtvrtého dne jejich ofenzivní akce selhaly, museli by se stáhnout do obrany a bitvu by definitivně ztratili. Takže teď, anebo nikdy! Také Chálíd věděl, že bitva nyní vstupuje do rozhodné fáze. Nepřítel měl velké ztráty a kdyby neprorazil ani nyní, byla by vhodná doba zahájit protiofenzívu. Jeho lidé však již byli vyčerpaní a zvláště vepředu bojující lučištníci byli tak zdecimovaní, že jich z původního počtu zbývaly pouze dva tisíce. Chálíd je tedy rozdělil do čtyřech oddílů po pěti stech mužů a začlenil je mezi ostatní jednotky. Za nejdůležitější část fronty stále považoval své pravé křídlo. Jeho velitel Amr se však v boji osvědčil a Chálíd mu plně důvěřoval. Ještě v noci se vydal s Abú Obajdou do tábora, aby promluvil se zraněnými a povzbudil znavené. Muslimský bojovník musel tedy utrpět opravdu velmi vážné zranění, aby byl stažen z boje. Pokud však jeho zdravotní problémy byly lehčího rázu, byl nucen se spokojit pouze s několika hodinami odpočinku než znovu nastoupil ke své jednotce.



Čtvrtý den
Mahan se rozhodl i čtvrtý den zaútočit na muslimské pravé křídlo, zatlačit jej k táboru a donutit tak Chálída nasadit zde své zálohy. Pak se chtěl vrhnout zbytek své armády na muslimské levé křídlo a docílit zde rozhodujícího průlomu. Ráno se jako první utkali Kanatírovi Slované a Arméni se sbory Amrovými a Šurahbílovými. Amrovi muži sice pod jejich tlakem trochu ustoupili, ale do svého tábora se po neblahých zkušenostech minulých dní již neodvažovali – tak se báli hněvu svých žen! Slovanům vzdorovali na druhé obranné linii a působili jim těžké ztráty. V Šurahbílově sektoru však Arméni a Džablovi Arabové postupovali vpřed, přičemž Šurahbíovil se dařilo jejich postup pouze zpomalovat. Brzo bylo jasné, že jeho sbory soustředěný tlak nevydrží, a proto se zde Chálíd rozhodl zasáhnout. Své muže rozdělil dvou přibližně stejně početných sborů, přičemž jednomu velel sám a druhý přenechal Kaísovi ibn Hubejrovi. Aby měl krytá záda, nařídil Obajdovi a Jazídovi zaměstnat Karína a Řehoře, a sám se svojí skupinou obejel zezadu Šurahbíla, aby napadl Armény a Araby ze severu právě v tu chvíli, kdy Šurahbíl zaútočil od východu a Kaís z jihu. Nepřítel se jejich útoku po několik hodin bránil srdnatě, pak však nevydržel a dal se na ústup, přičemž největší ztráty měli křesťanští Arabové. Když Arméni a Arabové ustoupili, odkryli tak bok Slovanů, čehož využil Amr a vytlačil i Kanatíra z pozic, které si krátce před tím vydobyl. Zatímco boj na muslimském pravém křídle skončil Chálídovým vítězstvím, dostali se dva muslimské sbory na levém křídle do vážných problémů. Když se totiž podle Chálídova rozkazu vydaly vpřed, zahájily na ně tisíce římských lučištníků tak intenzivní palbu, že „šípy zastínily slunce a padaly na zem jako kroupy”. Mnoho muslimů bylo zabito, mnoho jich utrpělo zranění očí, přičemž všude se ozývalo bědování: „Ó mé oči, ó můj zraku!” Je možné, že tento den, který vešel do muslimské historie jako „Den ztracených očí”, přišel o oko i Abú Sufján. Byl to nejhorší den bitvy u Jarmúku, byl to den, kdy se muslimové museli sklonit před římským střeleckým mistrovstvím. Na druhou stranu muslimská palba proti nepřátelským pozicím nebyla účinná – lukostřelců bylo málo a jejich luky nebyly tak kvalitní jako římské. Jedinou možností, jak zabránit stále se zvyšujícím ztrátám, bylo stáhnout se z dosahu nepřátelské palby, což Jazídovi a Obajdovi muži neprodleně učinili.
Mahan nyní vycítil svoji příležitost a zavelel k protiútoku. Karínovi a Řehořovi muži se tedy okamžitě vrhli na muslimy a začali je pomalu zatlačovat. Ale nebojácný Ikrima velící jednotce nalevo od Abú Obajdy ustoupit odmítl a vyzval své muže, aby složili přísahu smrti. A čtyři sta bojovníků se opravdu zavázalo, že ani hrozba smrti je nepřiměje ustoupit, a po celou dobu bitvy odolávalo římským útokům vedených do jejich čela i boků. Daň však byla vysoká – každý z těchto čtyřech set bojovníků byl zabit nebo zraněn, přičemž Ikrima a jeho syn Amr utrpěli zranění smrtelná. Na druhou stranu Římané měli ztráty ještě podstatně větší.
Jazídovy a Šurahbílovy sbory mezitím prchali ke svým táborům, kde již na ně čekali jejich ženy s vodou pro žíznivé a zraněné a s meči a stanovými tyčemi pro Římany. Kaulá spolu s manželkou Zubajrovou a Hakímovou povykovaly na ostatní:

„Vyrazte na neobřezané se zbraněmi v rukou!” A ženy jejich výzvy opravdu uposlechly a prohnaly se kolem svých manželů se zbraněmi v rukou. Pouhé pomyšlení na to, že by bojovaly místo nich, byla pro muže tak nesnesitelná, že se otočili a ve „slepé zuřivosti” se vrhli na nepřítele. Bitva vrcholila v pozdním odpoledni. Všichni generálové bojovali v předních řadách a každý z nich prokázal, že je tím pravým vůdcem svých lidí. I některým ženám se podařilo skolit svého Římana, bohužel Kaulá na svého soupeře šermířsky nestačila a se zkrvavenou hlavou se zhroutila k zemi. Když Římané ustoupili a bylo nalezeno její tělo, ženy se rozkvílely a začaly hledat Dirára, aby jej informovaly o smrti jeho statečné sestry. Dirár však nebyl k nalezení a teprve večer, kdy se dostavil na ono místo, našel Kaulá sedět na zemi s úsměvem na rtech. Byla v pořádku..., skutečně se to tak stalo.
Za soumraku boj skončila a obě armády opět stály ve výchozích pozicích. Římané již byli velmi blízko vítězství, pak ale byli donuceni s velkými ztrátami ustoupit. Ale i ztráty na životech muslimů byly vysoké.Byl to hrozný den, na nějž veteránové od Jarmúku do konce svého života nezapomněli.
Zbývá vypravovat jednu příhodu, která se stala tohoto dne „Ztracených očí”. Šurahbílovi muži si právě vychutnávali krátkou přestávku v boji, když si všimli, že Chálíd je nějak ustaraný. Znepokojilo je to, protože takového ho nikdy neznali. Zeptali se ho tedy na příčinu té hloupé nálady a byli velmi překvapeni, když se dozvěděli, že v boji ztratil svoji oblíbenou červenou čepici. Sice nic nechápali, přesto se ji vydali hledat. Po nějaké době se vrátili a odevzdali čepici jejímu majiteli. Chálíd jim dlouho děkoval a těm, kteří stále nic nechápali, vyprávěl její příběh:
Když se posel Alláhův vydával na svoji poslední pouť, nechal si oholit hlavu. Já jsem pak několik vlasů zvedl a pečlivě uschoval. Mohammed se podivil a zeptal se mě:

„Co s nimi budeš dělat, ó Chálíde?”
„Budu s nimi bojovat ještě lépe proti našim nepřátelům, ó posle Alláhův,” odpověděl jsem.
On pak pokračoval:
„Budeš vítězit, pokud je budeš mít s sebou.”
„Ty vlasy jsem pak ukryl do této čepice a kdykoliv jsem pak narazil na nějakého nepřítele, porazil jsem ho díky požehnání Posla Alláhova, který byl požehnám Alláhem a mírem”, ukončil vyprávění Chálíd. Tak to byl příběh červené čepice – jediného majetku, se kterým by se Chálíd nikdy nerozloučil.
Nastala právě tma, když zkrvavený Chálíd přišel na levou stranu Obajdova sektoru, aby se rozloučil s padlými. Sedl si na zem, na jedno koleno si položil hlavu Ikrimovu, nejenom svého synovce, ale i drahého a váženého přítele, a na druhé zase hlavu jeho syna Amra. Život rychle odcházel z těl obou, zatímco Chálíd občas ponořil své prsty do nádoby s vodou a zatímco kapky vody stékaly do jejich polootevřených úst, mluvil k nim takto:
„Co to děláš, ó syne Hantamův? Proč nás tak mučíš?”
A tak zemřeli Ikrima a jeho syn, draze milované ruce „Meče Alláhova”. Muži, kteří po léta byli nejkrvežíznivějšími nepřáteli islámu, teď našli spásu a mučednictví. Největší slávu dne „Ztracených očí” – dne, který již žádný takový nikdo v Sýrii nezažil – si vydobyl Ikrima ibn Abí Džál.
Noc plynula klidně, zranění a vyčerpaní muži odpočívali po svých nadlidských výkonech. Abú Obajda obvykle jmenoval nějakého svého generála jako dozorčího pro každou noc a pověřil jej úkolem obcházet tábor a kontrolovat bdělost stráží. Nyní je však nechtěl obtěžovat a vydal na obchůzku sám pouze s několika „Prorokovými společníky”, ačkoliv i jeho meč se tohoto dne zbarvil krví a i jeho potřeba odpočívat nebyla menší. Nemusel si však dělat vůbec žádné starosti – jeho generálové totiž nespali, obcházeli stráže a povzbuzovali raněné. (Např. Zubaíra doprovázela na hřbetě koně i jeho manželka.)




Pátý den
Brzo ráno pátého dne zaujaly obě armády opět své pozice. Po urputných bojích minulých dnů však jejich šiky nevypadaly nijak velkolepě – vedle každého zdravého muslimského vojáka stál jeden zraněný, z nichž někteří sotva stáli na nohou. Chálíd se díval na nepřátelskou linii a přemítal, zda Mahan bude schopen i tohoto dne znovu zaútočit. Po jednu či dvě hodiny se nic nedělo, pak však z římského středu vyjel posel, aby tlumočil římský návrh odložit o několik dnů další boj a zahájit vyjednávání. Abú Obajda to již téměř přijal, když zasáhl Chálíd a jakékoliv rozhovory striktně odmítl:
„Skončíme už tu záležitost!”
Nyní si již byl skutečně jist, že Římané jsou u konce svých sil a že je vhodný čas uskutečnit protiofenzívu. Okamžitě tedy začal i s její přípravou. Všechny jezdce včetně své mobilní gardy sloučil do jediné mohutné jízdní armády o síle osmi tisíc mužů a pověřil ji úkolem provést rozhodný úder. Bylo čtvrtý srpnový den roku 636, šestý den bitvy u řeky Jarmúku a muslimští vojáci již věděli, že se dnes rozhodne. Všichni byli sebevědomí a plni energie dychtili utkat se s Římany. Mahanovi muži však – třebaže již ne tak bojechtiví – byli stále připraveni klást odpor.


Šestý den
Když slunce vyšlo šestého dne nad horou Džabal ad–Druz, vyjel ze středu římské sestavy samotný generál Řehoř, přijel k muslimským pozicím a vyzval k osobnímu souboji „žádného jiného, než velitele Arabů.“ Abú Obajda byl okamžitě ochoten se s ním utkat, ale Chálíd jej od toho zrazoval, protože věděl, že Řehoř je obávaný bojovník. I ostatní radili, aby se s ním utkal Chálíd. Avšak Obajda byl tentokráte neoblomný, předal muslimskou zástavu Chálídovi a se slovy: „Jestli se nevrátím, budete vy velitelem armády, dokud chalífa nerozhodne jinak,“ se vydal vstříc svému osudu.
Generálové nyní popohnali své koně, tasili meče a vyrazili proti sobě. Oba dva své zbraně ovládali mistrovsky a muslimové i křesťané se zatajeným dechem jejich boj sledovali: úder – obrana – protiúder. Po několika minutách však Řehoř obrátil svého koně a dal se na útěk, což muslimové to chápali jako přiznání porážky a začali radostně povykovat. Přestože Abú Obajda tak optimistický nebyl, vydal se v protivníkových stopách. A opravdu jeho útěk byl pouze předstíraný – jakmile Obajda přijel blíže, Řehoř otočil koně, pozvedl svůj meč a zaútočil. Zjevně chtěl svého protivníka ukolébat a pak překvapit. Ale Obajda nebyl žádný nováček a o boji věděl více, než se mohl dozvědět Řehoř za celý svůj život. Pozvedl svůj meč a zasáhl svého soupeře do spodní části krku. Rána byla smrtelná a Řehoř se zhroutil z koně k zemi. Abú Obajda se chvíli podivoval obrovité postavě římského generála, pak si vzal jeho koně – zlatem zdobenou zbroj a zbraně ponechal na místě, protože správný muslim přece pohrdá světskými statky –, otočil se a jako svatý voják se vrátil ke svým.
Po jeho návratu Chálíd tryskem dojel ke své mobilní gardě umístěné za jízdními oddíly Amra ibn al–Áse a dal znamení ke všeobecnému útoku. A tak zatímco muslimské levé křídlo a střed pouze zaměstnávalo nepřítele a nijak se nehrnulo vpřed, muslimské kavalérie objela levé nepřátelské křídlo a rozdělila se. Jedna část zaměstnala římskou jízdu a druhá se vrhla do boku slovanské pěchoty. Slované se však nesesypali a zpočátku statečně odolávali. Když však byli napadeni Amrem čelně a nedostalo se jim dostalo jízdní podpory, dali se na ústup a spojili se s Armény. Když se odpor levého římského křídla definitivně zhroutil, vrhl se Chálíd do boku tentokráte Arménům, kteří již byli trochu dezorganizovaní příchodem Slovanů. Mezitím první muslimský jízdní oddíl stále kroužil kolem římské kavalérie a držel ji v šachu, aby nemohla přijít na pomoc pěšákům.

Druhá fáze bitvy začala Šurahbílovým útokem na přední řady Arménů, zatímco Amr napadal jejich bok. Chálíd se pak plnou silou opřel do římské jízdy, která nápor nevydržela a prchla k severu. Pěší oddíly tak přišly o její podporu a byly oproti nepříteli ve velké nevýhodě. Asi v době, kdy římská jízda levého křídla neuspořádaně ustupovala k severu, soustředil Mahan zbylé oddíly do mohutné jízdní armády a vrhl se v jejím čele vpřed s cílem znovudobýt ztracené pozice. Těžce obrnění Římané však v tu dobu byli napadeni muslimským jezdectvem čelně i z boku, a třebaže bojovali statečně, nestačili na lehkého a pohyblivého nepřítele, který udeřil a stáhl se, a zase udeřil a zase se stáhl atd. Nakonec i tito Římané – především těžcí jezdci pravidelné římské armády a křesťanští Arabové Džably al–Ajáma – ztratili veškerou víru ve vítězství a vydali se k severu ignorujíce rozkazy nešťastného Mahana, čímž ponechali pěchotu úplně svému osudu.
Mezitím Arméni stále statečné odolávali Šurahbílovým a Amrovým útokům a také Karínovi muži zadržovali postup Abú Obajdy a Jazída. Když však Chálíd zahnal římskou jízdu, napadl Armény a Slovany i ze zadu. To už císařští vojáci nevydrželi, jejich formace zhroutila a všichni se dali na útěk směrem k jihozápadu k vádí ar–Rakka. Zbývající část římských armád se s nechráněným bokem ocitla v nehajitelném postavení, a proto se i ona dala tentokráte na spořádaný ústup směrem k západu. Slunce ještě nedosáhlo zenitu, když Římané ustupovali již na celé frontě. Jediná cesta do bezpečí však vedla na sever a právě tudy se mnoho tisíc Arménů a Slovanů zachránilo ještě dříve než muslimská jízda zatáhla smyčku a uzavřela zbytek Mahanovy poražené armády mezi Jarmúk a vádí ar–Rakka.
Římští důstojníci nyní přivedli své muže přímo k brodu ve vádí ar–Rakka. Cesta vedla nepříliš prudkým východním svahem, překonávala potok a pak se znovu vinula již strmějším svahem západním, aby na jeho vrcholu zmizela v úzké průrvě mezi skalisky. Když Římané vystoupali až do této průrvy, s hrůzou zjistili, že je obsazena nepřítelem. Ještě v noci totiž vyslal Chálíd Dirára s pěti sty jezdců k vádí, aby brod obsadili a zabránili tak nepříteli v ústupu. Když je křesťanský Arab Abú Džaíd dovedl na místo, zjistili, že brod je nechráněný – Římané zjevně nepředpokládali, že by pro ně mohl být důležitý. Obsadili tedy západní břeh, ukryli se mezi skalami a čekali. Několik mužů zde mohlo zastavit celou armádu.

Muslimové nyní vrhali velké kameny na šplhající Římany. Několik z nich, kterým se podařilo dostat až nahoru, bylo sraženo zpět, přičemž při svém pádu strhávali další a další, až ječící a zmítající se lavina dosáhla dna vádí. Římští důstojníci viděli, že cesta k záchraně je tudy uzavřená. Protože nic nemohlo vypudit Dirára z jeho pozic, zastavili se a zaujali obranou pozici. Své muže otočili o sto osmdesát stupňů, pravé křídlo opřeli o údolí Jarmúku, levé křídlo o vádí ar–Rakka a takto v kruhové obraně s pěchotou na východě a s jízdou na severu očekávali nevyhnutelné. Závěrečný útok přišel koncem odpoledne. Muslimové útočili meči a kopími vždy proti římské první řadě, přičemž Římané stáli tak stěsnaní, že ostatní řady nemohly do boje zasáhnout. Když první řadu zlikvidovali, útočili na další a další, které předtím nemohly své zbraně použít. Římané neměli vůbec žádnou možnost pohybu a kdo padl, byl svými spolubojovníky ušlapán. Muslimské kavalerie již posílená o Dirárovy muže útočila ze severu a koleny a kopyty koní srážela vyčerpané obránce. Po určité době Římané opustili své pozice a dali se na útěk – kdo ještě projevoval vůli k odporu, byl stržen prchajícími. Boj se nyní změnil v pouhou řezničinu. Na okraji strže se však Římané zastavili a s hrůzou se dívali dolů. Ti, kteří se však na ně tlačili zezadu, je však sráželi dolů. Po nějakou dobu bylo ještě slyšet hrůzostrašné výkřiky, pak však těla narazila na skaliska a jako beztvará zkrvavená hmota spadla na dno. Byla již tma, kdy ve vádí zmizel poslední z Římanů.
Tisíce těl leželo na jarmúcké pláni i v obou stržích. Krví pokrytá těla ležela bez končetin ležela na zkrvavené zemi a nevidomýma očima se dívala do věčnosti. Tisíce Římanů opravdu splnilo svůj slib daný v předvečer bitvy, že zemřou za Krista, a nyní zde leželi s rozbitými meči v rukou. A mezi těmito vojáky bylo i nespočet křesťanských kněží i s jejich kříži. A hnusný puch rozkládajícího se masa otravoval vzduch nad jarmúckou rovinou. Jak obrovská a hrdinná bitva byla dobojována, jak velikého a děsivého vítězství bylo dosaženo! Největší vítězství islámu, největší prohra římské říše v tomto století!


Ztráty
Bylo zaznamenáno, že muslimové ztratili boji na čtyři tisíce mužů. Ztráty císařské armády byly samozřejmě daleko větší, ale arabští dějepisci přehánějí, když podobně jako Tabarí mluví o jednom stu tisíci padlých. Střízlivější je ibn–Izák a Balazurí se svými sedmdesáti tisíci, což by byly ztráty 45 %. Z těch 70.000 prý polovina padla (moderní historici se domnívají, že Římské ztráty nepřesáhli maximálně 50.000) na rovině a polovina se zabila ve stržích. Na koních a velbloudech pak prý uniklo na 80.000 mužů – většinou ještě před Chálídovým obchvatným manévrem na severu bojiště. Mnohým se pak podařilo překonat i údolí Jarmúku a mnohým i vádí ar–Rakka. Arabové pak měli ztráty asi 4.000 mužů.

Druhý den ráno – zatímco většina muslimů brousila po bojišti, sháněla kořist a pohřbívala mučedníky – se Chálíd vydal se svojí mobilní gardou směrem k Damašku s úmyslem dohonit ze ztráty své armády žalem zdrceného Mahana. Vrchní velitel císařské armády nic takového nečekal, a proto ustupoval pomalu, čímž způsobil, že jej Chálíd předhonil, odřízl od města a zaútočil na jeho přední oddíly. Mahan dostal zprávu o muslimském útoku, přiřítil na místo boje a začal organizovat obranu. Avšak poté, co byl jedním muslimským jezdcem zabit, se organizovaný odpor zhroutil, římští jezdci se rozprchli a jednotlivě i ve skupinkách zamířili na sever a západ. Obyvatelé Damašku Chálída uvítali a připomněli mu smlouvu, kterou s muslimy uzavřeli před dvěma roky. Chálíd je ujistil, že ji i nadále považuje za platnou a že jsou stále pod jeho ochranou, a poté již nazítří se vrátil ke své armádě.
Bitva na řece Jarmúku skončila katastrofální porážkou císaře a předznamenala pád římské moci v Sýrii. Následující měsíc opustil Herakleios Antiochii a vracel se zpět do Konstantinopole. Na hranicích Sýrie a toho, co muslimové nazývali „Řím”, se ještě zastavil, otočil se a se zármutkem v srdci řekl:

„Buď sbohem, ó Sýrie! Loučí se s tebou ten, kdo odchází. Už žádný Říman se sem nevrátí, aniž by nemusel mít strach. Ó jak krásnou zemi přenechávám nepříteli! ”
Po své porážce se císařská armáda rychle stáhla do severní Sýrie a do měst na pobřeží Středozemního moře. Ani muslimové žádné další vojenské akce bezprostředně nepodnikli a s výjimkou jednoho oddílu, který obsadil Damašek, se věnovali dělení kořisti. Také unavení si museli přece odpočinout a ranění zotavit… Až na začátku října svolal Abú Obajda válečnou radu, aby se se svými důstojníky poradil, kam směřovat další útok. Nabízela se dvě města, která prozatím odolávala všem útokům – Kaisareia a Jeruzalém. Protože však názory se různily a opatrný Obajda nechtěl nic riskovat, požádal Medínu o další rozkazy. Chalífa Omar mu za další cíl stanovil Jeruzalém. Obajda tedy sebral svoji džábijskou armádu a spolu s Chálídovými oddíly vyrazil na jihozápad. Římská posádka se již po neblahých zkušenostech neodvažoval riskovat střet v otevřeném poli a stáhla se za bezpečné hradby. Proto někdy začátkem listopadu roku 636 zahájil blokádu města. Na kapitulaci si však bude muset počkat ještě čtyři měsíce.
Sebeos uvádí, že tu noc, kdy do Jeruzaléma přišly zprávy, že Arabové překročili řeku Jordán a směřují na město, shromáždili jeho obyvatelé veškeré bohatství jeruzalémských chámů, aby jej spolu se Sv. Křížem dopravili na mořské pobřeží a lodí poslali do Konstantinopole. (Bezpečností Egypta si asi nebyli jisti.) Záchranná akce dopadla úspěšně a Kříž se ocitl v císařském paláci v Hierei nedaleko Chalkedónu. Nakonec byl definitivně uložen v chrámu Boží moudrosti. Zprávy, že si pro něj císař osobně dojel do Jeruzaléma, jsou pouhé legendy.