PALBA.CZ

Dějiny středověku v letech 650 – 659
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav

Rok 650

Franská říše
• Král Chlodvík se žení s Bathildou
Král Neustrie a Burgundska Chlodvík II. již dosáhl zletilosti a měl by se tedy oženit. Majordomus Erchinoald však z toho měl obavy, neboť si velmi dobře pamatoval, jak se Chlodvíkův otec král Dagobert I. po sňatku velmi rychle vymanil z vlivu svých rádců. Aby takové riziko omezil na minimum, nabídl Chlodvíkovi svoji anglosaskou otrokyni Bathildu. (Podle jiného zdroje to byla anglosaská princezna.) Král souhlasil a oženil se někdy roku 648/650. Bathilda však majordoma zklamala, neboť se postavila do čela jeho oponentů.
• Král Sigiberta adoptoval majordomova syna!
Chlodvíkův bratr austrasijský král Sigibert III. byl sice již ženatý, ale z jeho čtyřletého manželství s Chimnechildou zatím nevzešel žádný potomek. Protože i jeho zdraví nebylo pevné, panovaly obavy, že by v případě jeho smrti mohlo dojít k připojení Austrasie k Neustrii a Burgundsku. To rozhodně nechtěl připustit čelný představitel austrasijské autonomistické šlechty majordomus Grimoald, který Sigiberta přiměl, aby pod starým merovejským jménem Childebert adoptoval jeho vlastního syna (Childebert Adoptivus).
• Narození Pipina II.
Roku 635 nebo v letech 640 – 650 se Ansegiselovi, synovi Arnulfa z Met, a jeho manželce Begze, dceři Pipina Staršího, narodil pozdější vládce franské říše majordomus Pipin II. Střední.



Římská říše a Orient
• Arabové útočí po moři
Protože arabská ofenzíva proti říši římské se povážlivě zadrhla v maloasijské Anatolii, rozhodli se muslimové pokračovat po moři. Nyní již obojživelný syrský místodržící Muawija ibn Abí Sufján s ní v letech 649 – 654 dobyl ostrovy Kypr (649), Rhodos (654) a Kos (653), poplenil Krétu a zaútočil na Sicílii (652). Do centra jeho zájmu se pomalu dostává i samotná Konstantinopol.
• Bulhaři jdou na západ
Kolem roku 650 zničili Chazaři velkobulharskou říši v jižním Rusku a vrhli Bulhary směrem na západ.
• Pád Persepole
Po pádu hlavního města perské říše Ctesiphonu roku 637 se muslimové někdy v letech 649 – 650 zmocnili dalšího z hlavních měst Persie, hlouběji v nitru sasánovské říše ležící Persepole.


Itálie
• V Římě je zase živo
Od poloviny 7. století se do Říma valí tisíce poutníků z Galie, Británie a Hispánie.


Střední Evropa
• Avaři již mají to nejhorší za sebou
V polovině 7. století se situace v avarském kaganátu na území dnešního Maďarska stabilizuje a od 70. let dochází k jeho dalšímu mocenskému vzestupu (tzv. druhý kaganát).
• Slované se derou do Čech
Po roce 650 přichází do jižních Čech z Dolního Rakouska již třetí vlna slovanských osadníků.


Británie
• Agilbert biskupem v Dorchesteru
(®642) Když se pak [král Západních Sasů] Cenwealh vrátil [po tříletém vyhnanství] do svého království, přišel z Irska do jeho země nějaký biskup Agilbert, podle národnosti sice Gal, tehdy však již drahný čas pobýval v Irsku a oddával se tu studiu Písma. Biskup se připojil ke králi a vzal na sebe dobrovolně povinnosti hlasatele evangelia. Když král viděl, jak je vzdělaný a neúnavný, požádal jej, aby zde přijal biskupský stolec a zůstal pastýřem jeho lidu. Agilbert prosbě vyhověl a po mnoho let stál v čele celému národu s právy biskupa. Posléze však král, který znal jenom jazyk Sasů, byl unaven jeho cizí mluvou, a uvedl proto do země ještě dalšího biskupa, jenž znal zdejší jazyk. Jmenoval se Wine a byl rovněž vysvěcen na biskupa v Galii. Všechno své území rozdělil král na dvě diecéze a Winemu přidělil biskupský stolec ve městě Venta, které národ Sasů nazývá Wintancæstir [Winchester]. Protože se král s ním o tomto rozhodnutí neporadil, cítil se Agilbert těžce uražen a vrátil se do Galie. Přijal úřad pařížského biskupa a zemřel tam jako stařec.
• Kolem poloviny století byla obnovena christianizace Essexu.


Rok 651
Římská říše
• Arabové útočí po moři
Protože arabská ofenzíva proti říši římské se povážlivě zadrhla v maloasijské Anatolii, rozhodli se muslimové pokračovat po moři. Nyní již obojživelný syrský místodržící Muawija ibn Abí Sufján s ní v letech 649 – 654 dobyl ostrovy Kypr (649), Rhodos (654) a Kos (653), poplenil Krétu a zaútočil na Sicílii (652). Do centra jeho zájmu se pomalu dostává i samotná Konstantinopol.
• Muslimové drancují Malou Asii
V roce 649 a 651 činili muslimové pod vedením Habíba a Busra nájezdy do Isaurie (na jižním pobřeží maloasijského poloostrova), která ležela v západním sousedství Kilikie, do níž syrský místodržící (emír) Muáwijá pronikl již roku 646. Roku 651 se Římané, unavení těmito útoky, zavázali platit daně za mír a císař Konstans poslal svého blízkého příbuzného Gregoria chalífovi jako rukojmího za dohodu o příměří. To netrvalo nijak dlouho, a po něm vzplanula válka s ještě větší silou než předtím.
• Práce na kanonické redakci Koránu
Mezi muslimskými válečníky ze Sýrie a Iráku, bojujícími v Arménii, propukl roku 651 spor o správné čtení některých pasáží Koránu. Chalífa Uthmán tedy nechal mezi lety 651 – 656 pořídit konečnou kanonickou redakci Koránu, o němž muslimové věří, že je od věčnosti napsán na velké desce před Božím trůnem. Ta vycházela z rukopisu jedné z Muhammadových vdov, tzv. Hafsina kodexu. Protože ovšem nebyla opatřena punktací ani v ní nebyly doplněny samohlásky, vzniklo postupně stejně sedm uznaných škol četby této posvátné knihy.
• Arabové poraženi Núbijci
Arabští jezdci vyrazili tohoto roku z Egypta směrem na jih do křesťanské Núbie, ale stejně jako před deseti lety byli pověstnými núbijskými lučištníky odraženi. Chalífa tedy již definitivně zastavil válku proti těm, „z nichž kouká hubená kořist a velká zloba.“


Perská říše
• Konec perské říše a smrt jejího posledního krále
V listopadu tohoto roku je poslední perský král Jazdakart III. na útěku před muslimy zavražděn středoasijskými Turky. Sen o obnovení perské říše se rozplynul.
• Konec perské říše a smrt jejího posledního krále
Po porážce u Révšahru roku 644 se organizovaný odpor Peršanů zhroutil a žádných větších bojích s Araby již není zpráv. O osudech perského krále Jazdkarta se zprávy rozcházejí. Fantazie východních vypravěčů se právě zde rozpoutala jako naschvál a historická pravda jde již jen velmi těžko zjistit. V tragickém osudu králově měl prsty marvský guvernér Máhoé Súrík, který podivně intrikoval v jednáních Jazdkartových s Turky; Turci místo pomoci napadli královu družinu a rozprášili ji; král prchl k Marvu a našel útočiště v jednom mlýně, kde jej vrahové našli a zabili. To se stalo asi v listopadu 651, v 20. Jazdkartově roce, v 31. roce muslimské éry, v 429. roce sásánovské dynastie. Bylo mu nejvýše pětatřicet let.
• Konec perské říše a smrt jejího posledního krále
Arabské „vítězství všech vítězství“ u Nehavandu (642) zlomilo moc sasánovské Persie – král Isdigerd opustil Rei a po dobu deseti let jen prchal a přesouval se z místa na místo, centrální moc se úplně rozpadla, říše se zhroutila a Peršané se již nikdy nespojili proti vetřelcům, kteří obsazovali jednu provincii za druhou. A konečně roku 651 pronikli až k Mervu, kde král Isdigerd jako poslední z rodu Babekova našel na několik posledních let své útočiště. Říká se, že během celé té doby se snažil získat na svoji stranu tureckého chána a čínského císaře, ale že celé toto jeho diplomatické úsilí bylo marné, neboť všichni tito potentáti mu sice vyjadřovali svoji podporu, ale ve skutečnosti pro něj ani nepohnuli prstem.
A tak Isdigerd sdílel osud všech vládců, kteří prohráli a ztratili své království, když se na jedné straně utápěl v planých nadějích, které v něm vzbuzovali lichotníci a předstíraní přátelé, a na straně druhé propadal zoufalství při zprávách o postojích sousedních panovníků. A nakonec se sám stal obětí svých zrádných poddaných a uražených cizinců, kteří jej zavraždili pro jeho královské roucho.
Je těžké hodnotit vládu krále Isdigerda III. Na trůn usedl v 15 letech, v roce bitvy u Nehavandu mu bylo 24 a v roce jeho smrti pak 34 let. Příznivé je, že jeho osobu nelze spojovat s nějakými zločiny, což lze říci pouze o několika sasánovských vládcích. Jeho pověsti také velmi prospělo to, s jakým úsilím vzdoroval neodvratitelnému osudu a bránil území a svobodu svého národa. Ale na druhé straně nebyl schopen učinit rázná opatření proti útočníkům a zdá se, že byl osobně bojácný a navyklý životu v luxusu. Po celou svou dlouholetou vládu spoléhal na své generály a nikdy se nepostavil do čela své armády, aby zkřížil svůj meč s nepřítelem, ani nenavštívil vojenské tábory, aby své muže povzbudil a vybičoval k dalšímu boji. Vždy pobýval v bezpečné vzdálenosti za frontou a po každé porážce jenom utíkal – z Ctesiphonu do Holvánu, z Holvánu do Rei a konečně z Rei do Mervu –, aniž byl ochoten jakkoliv riskovat a alespoň se pokusit apelovat na známou loajalitu Peršanů sasánovskému rodu, která jediná je mohla vyburcovat k zoufalé obraně svého krále.
A všude na jeho strastiplném putování jej doprovázel zcela zbytečný královský dvůr v počtu 4000 osob, který mu nejenom znemožňoval volný pohyb, ale až příliš vyčerpával jeho omezené finanční zdroje. A místo toho, aby je všechny propustil a nahradil si zbroj válečníka bojujícího o korunu, oblékal si hedvábné roucho a zdobný pás posázený drahokamy a nasazoval si prsteny a náhrdelníky vhodné spíše do poklidného prostředí královského paláce. A právě tato až bláhově nepřiměřená nádhera vyprovokovala k činu jeho vrahy a připravila mu osud, který nebyl zcela nezasloužený. Panovníci, kteří ztratí korunu i život, většinou vzbuzují zájem a soucit dějepisců. To však neplatí pro posledního Sasánovce, kterého prameny nazývají slabochem, zbabělcem a zženštilcem. Ano, jistě to nebyl žádný velký hrdina, ale musíme si uvědomit, že usedl na trůn trůn hospodářsky a vojensky vyčerpané země, jež se snad ani nemohla vzchopit k účinnému odporu proti útočníkům.


Franská říše
• Svatý Emmeram založil klášter v Řezně.
Itálie
• Benevenťané mají nového vévodu
Když vévoda Raduald, jenž vládl vévodství po pět let [646 – 651], zemřel v Beneventu, stal se vévodou jeho bratr Grimuald a řídil vévodství Samnitů dvacet pět let [651 – 662]. Se zajatým děvčetem urozeného původu zplodil syna Romualda a dvě dcery. Byl to bojovný muž a jeho sláva se šířila všude kolem. Když jednou přišli Řekové a vyloupili svatyni sv. archanděla [Michaela] vystavěnou na Mons Garganus [Gargano], přitáhl Grimuald s celou svojí armádou a uštědřil jim krvavou porážku.
• Forum Julii má nového vévodu
Někdy v této době se po smrti vévody Grasulfa v Cividale [cca 617 – cca 651] ujal vlády nad vévodstvím Forum Julii [Friuli] Ago [651 – 663].


Británie
• Křesťanství u Středních Anglů
Křesťanství úspěšně proniklo už i ke Středním Anglům podřízeným pohanskému králi Mercie Pendovi, tj. do oblasti, jíž vládl Pendův syn Peada
• Smrt krále Deiry Oswina
V prvních letech svého panování měl [bernicijský král] Oswy [642 - 672] společníka ve vladařské důstojnosti jménem Oswine [644 – 651]. Oswine pocházel z rodu krále Edwina, byl totiž synem Osrica, jak jsme vypravovali dříve. Oswine, muž výjimečně soucitný a zbožný, stál po sedm let v čele národa Deirů [Northumbrie = Deira + Bernicie] za časů největšího blahobytu a všechen lid ho miloval. Ale Oswy, který vládl v království Berniciů, to jest nad zbývající částí národa, usazenou na sever od řeky Humber, nebyl schopen žít s ním v míru. Právě naopak: jak se stále prohlubovaly příčiny nesvárů, zahubil nakonec Oswina nejhanebnější smrtí.
Když totiž jeden proti druhému shromáždili svá vojska, viděl Oswine, že se nemůže vojensky střetnout s protivníkem, který má více pomocných sborů, a tak v tu chvíli považoval za vhodnější vzdát se válečných plánů a zachránit se pro lepší časy. Rozpustil tedy vojsko, které shromáždil, a bojovníkům rozkázal vrátit se domů. Bylo to na místě, jemuž se říká Wilfaræsdun, což znamená „Wilfarův pahorek“, a které leží asi deset mil od vesnice „U vodopádu“ [Catterick] severozápadním směrem. Sám pak odešel jen s jedním, sobě oddaným bojovníkem jménem Tondhere a ukryl se v domě pana Hunwolda, kterého rovněž považoval za nejvěrnějšího přítele. Ale běda! Bylo to úplně jinak! Neboť ten pán jej zradil a Oswy jej rukou svého správce Æthelwina dal spolu se vzpomenutým bojovníkem zavraždit způsobem každému odporným. Stalo se to 20. srpna, devátého roku Oswyho vlády, na místě zvaném Ingethlingum. [Gilling u Richmondu]. Později, aby byl očištěn ten zločin, tam vystavěli klášter, ve kterém se mají za vykoupení duší obou králů – zavražděného a i toho, který jeho vraždu přikázal – každodenně obětovat modlitby k Pánu.
Král Oswine byl na pohled sličný, postavou vznešený, v řeči příjemný a v mravech prostý, jeho ruka byla ke každému štědrá, k šlechticům stejně jako k nešlechticům. Díky tomu, pro královskou důstojnost jeho ducha, těla i skutků, jej všichni milovali. Do jeho služeb se skoro odevšad sbíhali i nejvznešenější muži. Vedle jeho ctnosti a skromnosti, a abych tak řekl zvláštního požehnání, si – jak se povídá – největšího obdivu zaslouží jeho pokora.
• Smrt biskupa z Lindisfarne sv. Aidana
Když po dovršení sedmnáctého roku v čele biskupství [635 - 651] nadešel čas Aidanovy smrti a donutil ho opustit lidské tělo, prodléval právě na královském statku, o němž byla řeč [Bebba, Bambourgh]. Na tom statku měl totiž biskup kostel i místnost k přespávání, a tak si zvykl dosti často tam docházet a pobývat, odtamtud také vycházel kázat po okolních krajích. Ostatně to dělával i na jiných královských statcích, protože neměl žádné vlastní pozemky, kromě svého kostela a nějakých políček kolem.
Když se rozstonal, postavili mu u západní části kostela přístřešek, který se přimykal ke kostelní stěně. Tak se stalo, že naposledy vydechl přený o sloup, postavený postavený zvenku jako opevnění kostela. Zemřel sedmnáctého roku svého biskupství, 31. srpna. Jeho tělo brzy nato odtamtud odnesli na ostrov Lindisfarne a pohřbili na hřbitově klášterních bratří. Po nějakém čase, když byla vybudována větší bazilika a vysvěcena na počest nejblaženějšího knížete apoštolů, do ní přenesli Aidanovy kosti a uložili je po pravé straně oltáře, v souladu s úctou, které byl tak významný velekněz hoden.
Po Aidanovi nastoupil jako biskup Finan, také on sem byl vyslán z irského ostrova a kláštera Iona (Hii) a v hodnosti biskupa setrval po dlouhý čas [651 - 661].
• Beda Venerabilis líčí, jak sv. Wilfrid opustil klášter v Lindisfarne a přes Kent a Lyon odešel studovat do Říma
Když v tom klášteře sloužil Bohu již několik let [cca tři], poznával onen mládenec bystrého ducha pozvolna, že Iry hlásaná cesta ctnosti není vůbec dokonalá, a rozhodl se, že půjde do Říma a prozkoumá, jaké kostelní a klášterní obřady a rituály se zachovávají u apoštolského stolce. Vypravoval o to bratřím, a ti schválili jeho záměr a přemlouvali jej, aby provedl, k čemu se odhodlal. Vyhledal tedy hned [northumbrijskou] královnu Eanflæd, která jej znala, neboť na její radu a naléhání byl přijat do řečeného kláštera, a oznámil jí, že z hloubi duše touží vydat se na pouť k hrobům apoštolů. Potěšena mladíkovým dobrým záměrem, poslal jej do Kentu ke králi Eorcenberhtovi [640 – 664], jenž byl jejím synovcem, a žádala jej, aby Wilfrida důstojně vypravil do Říma.
V té době byl v Kentu arcibiskupem Honorius [627 – 653], jeden z žáků svatého papeže Řehoře, muž velmi důkladně vzdělaný v církevních záležitostech. Když u něho bystrý hoch nějaký čas pobýval a usilovně se snažil naučit všemu, co kolem sebe viděl, přijel tam jiný [asi pětadvacetiletý] mladík jménem Biscop [†cca 690], příjmením Benedikt, z anglické šlechtické rodiny, který rovněž toužil navštívit Řím. Zmínili jsme se o něm již dříve.
Král tedy připojil Wilfrida k Benediktově průvodu a dal mu pokyn, aby jej s sebou vzal do Říma. Když však dorazili do Lyonu, zdržel tam Wilfrida biskup města Dalfinus a Benedikt započatou cestu až do Říma dokončil zdárně sám. [Annemundus Dalfinus byl na stolci od roku 656/657. Jiný Dalfinus, arcibiskupův bratr, vykonával úřad městského hraběte. Annemundus, resp. Annemondus nebo francouzsky Chamond vyrostl na dvoře krále Dagoberta I., později byl rádcem Chlodvíka II. Byl zavražděn dne 28. září roku 658 v politických bojích po jeho smrti.] Biskup totiž nalezl zalíbení v mladíkově moudré řeči, v půvabu sličné tváře, v pohotovém jednání i pevnosti a zralosti myšlení. Proto jej také bohatě podaroval vším, co po dobu, kdy tam pobývali, on i jeho přátelé potřebovali. Nadto mu nabízel, že bude-li chtít, svěří mu do správy nemalou část Galie a dá mu za manželku dosud neprovdanou dceru svého bratra a on sám jej bude stále mít jako adoptivního syna. Avšak Wilfrid vzdal biskupovi díky za přízeň, kterou mu, ačkoli byl cizinec, milostivě projevoval, a prohlásil, že spíše má v úmyslu vést jiný způsob života a že proto také opustil vlast a vydal se na cestu do Říma.
Když to biskup slyšel, vypravil jej do Říma, dal mu průvodce na cestu a k tomu jej vydatně zásobil vším, co bylo na cestu nezbytně třeba. Naléhavě jej však žádal, aby na zpáteční pouti do vlasti nezapomněl projít přes jeho město. Po příjezdu do Říma se Wilfrid oddal podle svého předsevzetí každodenním horlivým modlitbám a úvahám o církevních záležitostech. Díky tomu si získal přátelství [nám z jiných zdrojů neznámého] arcijáhna Bonifáce, velmi učeného muže, plného svatosti, který byl rovněž poradcem papeže. Za jeho vedení postupně prostudoval čtyři knihy evangelií, podle výkladu téhož učitele si osvojil také správný výpočet termínu Velikonoc a mnoho jiného, co patří do církevní nauky, čemu se doma naučit nemohl. Poté co zaneprázdněn tak úspěšným studiem strávil v Římě několik měsíců [vychází mi to až na sedm let], vrátil se k Dalfinovi do Galie a žil u něho tři léta: přijal od něho tonzuru a stal se mu nakonec tak drahým, že ho chtěl ustanovit svým dědicem. (®658)

Rok 652

Itálie
• Konec Olympiosovy vzpoury, zúčtování s papežem se blíží
Vzbouřený ravennský exarcha Olympios vyrazil proti Arabům, kteří se vylodili na Sicílii. V boji však utrpěl porážku, pak těžce onemocněl a zemřel. Císař Konstant II. se nyní rozhodl konečně zúčtovat se vzpurným papežem Martinem I. Novým ravennským exarchou tedy opět jmenoval Theodora Kalliopu a vyslal jej do Itálie s rozkazem Martina zatknout a dopravit do Konstantinopole.
• Smrt langobardského krále Rothariho a nástup Rodoalda
Krátce poté, co uzavřel mír s císařem, zemřel langobardský král Rothari. Na trůně jej vystřídal jeho syn Rodoald, který byl však již po pěti měsících vlády zavražděn.
• Smrt langobardského krále Rothariho a nástup Rodoalda
Po vládě dlouhé šestnáct let a čtyři měsíce odešel za života král Rothari a přenechal království Langobardů svému synu Rodoaldovi. Pohřben byl nedaleko chrámu Sv. Jana Křtitele [v Modicii nebo Ticinu]. Po jisté době jistý muž zachvácen hříšnou chamtivostí otevřel v noci jeho hrobku a vzal všechny ozdoby z jeho těla. V tom se hrozně vyděsil, když se mu zjevil sv. Jan a řekl mu: „Jak sis mohl dovolit dotknout se těla tohoto muže? Třebaže nebyl pravé víry, přesto se svěřil do mé ochrany. A když sis troufl udělat takovou věc, již nikdy nesmíš vstoupit do mého kostela.“ Tak takhle se to tenkrát stalo. A tak kdykoliv si ten muž přál vstoupit do svatyně sv. Jana, okamžitě byl do krku zasažen ranou jakoby od silného zápasníka, takže spadl na záda. Mluvím pravdu! Kristus je mi svědkem! Jeden člověk, který to viděl na vlastní oči, mně to vše vylíčil.
Rodolad pak přijal vládu nad královstvím Langobardů po svém otci a spojil se v manželaství s Gundipergou, dcerou Agilulfa a Theudelindy. [Paolus Diaconus se pravděpodobně mýlí, protože Gundiperga byla manželkou krále Arioalda a po něm i Rothariho a roku 652 by jí již bylo padesát let.] Podobně jako její matka v Modicii (Monze) nechala tato Gundiperga postavit uvnitř města Ticina (Pavie) kostel ku cti sv. Jana Křtitele a nádherně jej vyzdobila zlatem a stříbrem a tkaninami a štědře obdarovala drahocennými předměty. Zde pak bylo pohřbeno i její tělo. Jednou byla obviněna před svým manželem ze zločinu cizoložství. Jeden její otrok, Carellus jménem, pak krále zapřísáhal, aby mohl bojovat v boji muže proti muži za čest své paní proti tomu, kdo obvinil královnu ze zločinu. A poté, co šel do osobního souboje s tímto udavačem a v přítomnosti mnoha lidí jej přemohl, byla královně vrácena její důstojnost. [Fredeagrius ale píše, že Gundipergu zavrhl již král Arioald (632). Je možné, že Paolus Diaconus líčí stejné události a že je pouze posunul o dvě dekády v čase.]
• Arabové vyplenili Sicílii
Když ty věci uslyšel [tj. o smrti císaře Constanta roku 668] národ Saracénů, který se rozšířil po Alexandrie a Egyptě, připlul náhle s mnoha loděmi, napadl Sicílii a vstoupil do Syrakus, kde zabil tak obrovské množství lidí, že jich pouze nemnoho uniklo s velkými obtížemi do těch nejsilnějších pevností a do vysokých horských pásem. Získali obrovskou kořist a všechny umělecká díla z bronzu i jiných materiálů, kterou si odvezl císař Constantinus z Říma [roku 663], a vrátili se zpět do Alexandrie.

• Výměna na vévodském stolci ve Spoletu
Rovněž ve Spoletiu (Spoleto) se stal po smrti Theudelaupuse [602 – 652] velitelem města Atto [653 – 663].


Římská říše
• Vpád Arabů do Arménie
Přes houževnatý odpor obsadili Arabové roku 652/653 Arménii. Císařským místodržící sparapet Theodor, který byl do své funkce dosazen již Peršany, uznal jejich autoritu, za což mu byla zajištěna vláda nad Arménií, Ibérií (Gruzií), Siwnikem (pruh území od jezera Sevan po řeku Arax) a Albánií (krajina na pobřeží Kaspiku jižně od Kavkazu) samozřejmě pod dohledem Damašku. Podle smlouvy si mohl vybrat tři roky „oddechu“ a poté platit tribut, který byl pro zemi pravděpodobně menším břemenem než římské daně. Arménie nebyla okupována a nebyli v ní umístěny vojenské posádky. Křesťanství se mohlo nadále svobodně rozvíjet a od Arménů se neměla vyžadovat vojenská služba, třebaže měl být vydržován jízdní oddíl o síle patnácti set mužů. Theodor nesměl podporovat arabské nepřátele, na druhé straně mu byla slíbena pomoc v případě napadení ze strany Konstantinopole. Tato smlouva „se smrtí a peklem“ vyvolala bouři odporu a sněm v Theodosiopoli (Erzerum, Turecko) se setkal se značným zájmem. Theodorův nástup k moci nepodpořil arménský „katholikos“ Nerses II. a spojil se proti němu s císařem Konstantem II., který svého místodržícího odvolal. Ale ani vojenská akce císařovy armády nemohla na daném stavu věcí nic změnit.
• Vpád Arabů do Arménie
Na čas uznala arabskou svrchovanost také Arménie, kam muslimská vojska vpadla roku 640, a roku 652 zde uzavřel dohodu s místodržícím Sýrie Muáwijou vzbouřený římský patricius Pasagnathus. Arménie začala muslimům odvádět daně.
• Útoky arabské flotily
Roku 652 zamířila muslimská flotila poprvé do západního Středomoří, aby napadla Sicílii. Ostrova však ještě dlouho poté nebylo dobyto.
• Útoky arabské flotily
Protože arabská ofenzíva proti říši římské se povážlivě zadrhla v maloasijské Anatolii, rozhodli se muslimové vybudovat vlastní válečnou flotilu a pokračovat v útoku po moři. Nyní již obojživelný syrský místodržící Muawija s ní v letech 649 – 654 dobyl ostrovy Kypr (649), Rhodos a Kos, poplenil Krétu a zaútočil na Sicílii (652). Do centra jeho zájmu se pomalu dostává i samotná Konstantinopol.
• První vojenský neúspěch muslimů a mírová smlouva s Núbií
Muslimská expanze na jihu se také zastavila: po porážkách v minulém roce rezignoval arabský guvernér Egypta Amr ibn al-Ás již definitivně na ovládnutí křesťanské Núbie a uzavřel dohodou s jejím křesťanským knížetem Makuriem. Smlouva o příměří (baqt) stanovila pevné hranice, obě strany se zavázaly respektovat své obchodníky a Makurios přijal závazek dodávat každoročně tři sta otroků výměnou za egyptské zboží.
• Vznik Koránu
Arabský chalífa Osmán poručil zaznamenat všechny Prorokovy texty, čímž vznikl Korán, skládající se ze 114 súr a 6.243 veršů.
• Vznik Koránu
Mezi muslimskými válečníky ze Sýrie a Iráku, bojujícími v Arménii, propukl roku 651 spor o správné čtení některých pasáží Koránu. Chalífa Uthmán tedy nechal mezi lety 651 – 656 pořídit konečnou kanonickou redakci Koránu, o němž muslimové věří, že je od věčnosti napsán na velké desce před Božím trůnem. Ta vycházela z rukopisu jedné z Muhammadových vdov, tzv. Hafsina kodexu. Protože ovšem nebyla opatřena punktací ani v ní nebyly doplněny samohlásky, vzniklo postupně stejně sedm uznaných škol četby této posvátné knihy.


Franská říše
• Narození prince Dagoberta
Austrasijskému králi Sigibertovi III. a jeho manželce Chimnechildě se narodil dlouho očekávaný syn Dagobert II. Problém byl nyní v tom, že král Sigibert už adoptoval syna svého mocného majordoma Grimoalda pod merovejským jménem Childebert. Adopce však nebyla zrušena a oba princové – Dagobert i Childebert Adoptivus – měli teoreticky rovné šanci stát se vládcem Austrasie. Kolem roku 652 se rozrostla také rodina Sigibertova bratra Chlodvíka II., krále Neustrie a Burgundska, a jeho manželky královny Bathildy o syna Chlothara III.
• Vdova po majordomovi Pipinovi umírá
V klášteře v Nivelles zemřela Itta (Iduberga), manželka bývalého mocného austrasijského majordoma Pipina I.


Británie
• Změny na biskupském stolci v Dommocu (Dunwichi)
Zatím po smrti Felixe, biskupa Východních Anglů [od roku 628], který zemřel sedmnáct let poté, co přijal hodnost biskupa, vysvětil [canterburský biskup] Honorius na jeho místo jáhna Tomáše z království Girviů. A když po pěti letech svého biskupství zemřel [652], ustanovil na jeho místo Berhtgilse [652 – 669], přídomkem Bonifáce, z kentského království.


Rok 653

Itálie
• Papež Martin zatčen a odsouzen
Po smrti rebelantského ravennského exarchy Olympia mohl císař Konstans II. konečně zúčtovat s jeho chráněncem vzpurným papežem Martinem I. Do funkce exarchy jmenoval již po druhé Theodora Kalliopu a vyslal jej do Itálie s jasným rozkazem papeže zatknout a dopravit do Konstantinopole. Dne 15. 6. vstoupil Theodor v čele svých ravennských oddílů do Říma, kde byl uvítán přítomným klérem, zatímco pakostnicí sužovaný Martin zůstal v Lateránu. Exarcha se nejdříve šel ubytovat do starého císařského paláce, kde i přijal papežovy vyslance. Sdělil jim, že lituje Martinovy nemoci, a prohlásil, že příštího dne, tj. v neděli, se k němu osobně dostaví a vzdá mu poctu. Protože se bál ozbrojeného odporu, nechal papežský palác prohledat a obklíčit vlastními lidmi. Celá akce však proběhla hladce. Když s ozbrojeným doprovodem vstoupil do baziliky sv. Jana Lateránského, našel nemocného papeže ležel v posteli nedaleko oltáře obklopeného svými kněžími. Klerikům pak předal dekret, ve kterém císař Konstans Martina prohlásil za uzurpátora římského biskupského stolce s odůvodněním, že se ve funkci nenechal potvrdit, a sesadil ho. Kněží jej okamžitě prokleli, načež vojáci meči rozsekali hořící svíce a v nastalém povyku odvlekli Martina do císařského paláce. Protože exarcha měl obavy z reakce Římanů, posadil Martina v noci 18. 6. do lodě a po Tibeře jej dopravil z podrážděného města do Portu. Někteří klerici chtěli Martina doprovázet, ale Theodor mu povolil pouze šest služebníků, načež uzavřel městské brány ve strachu, že by se jej Římané pokusili osvobodit. Martin byl nejdříve převezen na ostrov Naxos, kde byl okamžitě vsazen do vězení, kde trpěl hrubým zacházením a nemocí. Napsal o tom: „Po čtyřicet dní jsem nedostal vodu na mytí. Jsem celý promrzlý a trpím úplavicí. Z jídla, které dostávám, se mi zvedá žaludek. Ale Bůh to vše vidí a já mu důvěřuji.“
Dne 17. 9. dorazil do Konstantinopole, kde před soudním tribunálem čelil obvinění z účasti ve vzpouře ravennského exarchy Olympia a z toho, že na Sicílii pozval Araby. Po dlouhém jednání byl dne 19. 12. nakonec uznán vinným zločinem velezrady a odsouzen k smrti. Po veřejném zmrskání mu však byl hrdelní trest změněn na přímluvu právě na smrtelné posteli ležícího konstantinopolského patriarchy Paula v trest doživotního vyhnanství.
• Papež Martin zatčen a odsouzen
Olympiův ravennský nástupce Teodor Kallipas v červnu 653 přišel do Říma s nekalými úmysly. Na oko litoval, že papež je nemocen a oznámil, že mu přijde prokázat úctu do lateránské basiliky. Ve skutečnosti pak poručil svému vojsku obstoupit lateránský palác a do basiliky nešel. Papež tušil nebezpečí a nechal se k oltáři donést. Exarcha přišel až po dalších dvou dnech s vojskem a přítomnému duchovenstvu odevzdal císařský rozkaz, kterým císař prohlašuje papeže za sesazeného, protože při jeho nastolení nebylo císařské potvrzení. Zatímco duchovenstvo odpovědělo klatbou, strhla se bouře, vojáci převraceli svícny a odvlekli nemocného papeže do císařského paláce. V noci naložili papeže na loď u tiberských břehů a odvezli ho do Portu. Odtud se s ním pak vypravili do Cařihradu, ale cesta prý trvala čtvrt roku. Přestávka byla na ostrově Naxu, kde byl papež vězněn v hospodě. Přišli jej tam navštívit věřící s dary, ale ty mu strážcové vzali. Nedovolil zdeformovat Kristův profil a pro hlásání celého Krista ztratil všechno.
Do Cařihradu byl Martin I. dopraven 17. září značně nemocný a tam trpěl dalšího čtvrt roku ve vězení bez potřebného ošetření a týrán hlady. Nařčen byl z velezrady a 20. ledna na židli dopraven k soudu. Bylo mu nařízeno stát, ale protože se neudržel, drželi ho dva soudní sluhové. Obžalován byl z nepřátelských styků s velezrádným Olympiem. Papež prý prohlásil: "Čiňte se mnou co chcete, přijímám každý způsob smrti." Při předávání prefektovi mu řekli: „Spustil jsi se Boha a Bůh opustil tebe.“ Soudní sluhové z něj strhli pallium i veškerý oděv, pak ho zcela nahého a řetězy spoutaného vlekli cařihradskými ulicemi do vězení nesouce před ním katovský meč. Odsouzen byl k rozsekání kus po kuse a lůza se mu posmívala. Prozatím byl dán do žaláře, aby si užil kruté lednové zimy. Údajně tam byl 85 dnů.
V té době umíral zbloudilý a vyobcovaný patriarcha Pavel. Císař, který ho navštívil, byl od něj přemluven, aby papeže dále netrýznil. Rozsudek smrti tedy císař změnil ve vyhnanství do Chersonu na černomořském poloostrově Krymu. Tam snášel pokořování, opuštěnost, útrapy se strádáním bez nejzákladnějších potřeb. Jeho pocit opuštěnosti od všech prohloubila zřejmě i volba nového papeže Evžena I., který nastoupil do úřadu necelé dva roky před smrtí Martina I., pokud ten zemřel 16. září, jak se většinou uvádělo. Pohřben byl v kostele Panny Marie před branami Chersonu. Ač nezemřel přímo násilnou smrtí, začal být uctíván jako mučedník pro příkoří a utrpení, které zakusil.
• Krále Rodolada střídá Aripert
Po krátké pětiměsíční vládě byl zavražděn langobardský král Rodoald, syn Rothariho, a na trůn usedl Aripert I. (Aribert) z rodu bavorských Agilolfingů, syn Gundoalda, vévody z Asti. Nový panovník byl pravým opakem svého bojovného předchůdce Rothariho – hledal cestu mírové koexistence s císařem, odklonil se od ariánství a konvertoval ke katolictví.
• Krále Rodolada střídá Aripert
Po vládě dlouhé pět let [měsíců] a sedm dní, byl král Rodoald zabit jistým Langobardem [pravděpodobně v březnu roku 653], jehož manželku zneuctil. Na trůnu jej vystřídal Aripert [653 – 661], syn Gundoaldův, jenž byl bratrem královny Theudelindy. Za západní branou města Ticina (Pavie) zvanou Marenca založil svatyni Našeho Pána a Spasitele, vyzdobil ji a obdaroval dostatečně majetkem.
[Není zřejmé, za jakých okolností nahradila katolická bavorská prořímsky orientovaná dynastie Gundoalda a Theudelindy ariánskou protiřímskou dynastii krále Rothariho.]
• Výměna na vévodském stolci ve Spoletu
Rovněž ve Spoletiu (Spoleto) se stal po smrti Theudelaupuse [602 – 652] velitelem města Atto [653 – 663] .


Římská říše
• Arabové ovládli Arménii
Přes houževnatý odpor obsadili Arabové roku 652/653 Arménii. Císařským místodržící sparapet Theodor, který byl do své funkce dosazen již Peršany, uznal jejich autoritu, za což mu byla zajištěna vláda nad Arménií, Ibérií (Gruzií), Siwnikem (pruh území od jezera Sevan po řeku Arax) a Albánií (krajina na pobřeží Kaspiku jižně od Kavkazu) samozřejmě pod dohledem Damašku. Podle smlouvy si mohl vybrat tři roky „oddechu“ a poté platit tribut, který byl pro zemi pravděpodobně menším břemenem než římské daně. Arménie nebyla okupována a nebyli v ní umístěny vojenské posádky. Křesťanství se mohlo nadále svobodně rozvíjet a od Arménů se neměla vyžadovat vojenská služba, třebaže měl být vydržován jízdní oddíl o síle patnácti set mužů. Theodor nesměl podporovat arabské nepřátele, na druhé straně mu byla slíbena pomoc v případě napadení ze strany Konstantinopole. Tato smlouva „se smrtí a peklem“ vyvolala bouři odporu a sněm v Theodosiopoli (Erzerum, Turecko) se setkal se značným zájmem. Theodorův nástup k moci nepodpořil arménský „katholikos“ Nerses II. a spojil se proti němu s císařem Konstantem II., který svého místodržícího odvolal. Ale ani vojenská akce císařovy armády nemohla na daném stavu věcí nic změnit.
• Útoky muslimů po moři
Protože arabská ofenzíva proti říši římské se povážlivě zadrhla v maloasijské Anatolii, rozhodli se muslimové pokračovat po moři. Nyní již obojživelný syrský místodržící Muawija ibn Abí Sufján s ní v letech 649 – 654 dobyl ostrovy Kypr (649), Rhodos (654) a Kos (653), poplenil Krétu a zaútočil na Sicílii (652). Do centra jeho zájmu se pomalu dostává i samotná Konstantinopol.
• Muslimové táhnou na Konstantinopol
V roce 653 vytáhl syrský emír a budoucí chalífa Muáwijá k útoku na Konstantinopol. Sám postupoval po souši od Melitény k Dorylaiu v Anatolii a jeho loďstvo plenilo na ostrově Kós, Rhodu (obsazeném roku 654) a na Krétě. Kov slavného rhodského kolosu, třicetimetrové sochy slunečního boha Hélia, který už od roku 225 př. n. l. ležel povalen zemětřesením, byl prodán jednomu židovskému obchodníkovi. K jeho odvozu bylo prý použito devíti stovek velbloudů. Mezitím muslimové na různých místech usilovně stavěli lodě, mj. i u Tripolisu v severní Africe. Zde ovšem dva Muáwijovi otroci římského původu s pomocí zajatců, které osvobodili, zabili arabského správce města, pobili jeho gardu a zapálili lodě nepřátel, načež unikli na vlastní území.
Poté Arabové v maloasijské Lykii káceli stromy na výstavbu nových lodí a k původní syrské flotile připojili i flotilu egyptskou. Císař Konstans osobně velel v námořní bitvě proti nim, ale prohrál a jeho loďstvo, které ztratilo roku 655 u pobřeží Lykie na 500 válečných korábů, bylo takřka zničeno. Arabové však naštěstí tohoto vítězství k obléhání Konstantinopole nevyužili.
• Pád Kypru
Roku 649 vyrazili Arabové s flotilou 1500 lodí na Kypr. Hlavní město Constantia (Salamis) bylo natolik zničeno, že se již nikdy nevzpamatovalo. Nájezd pak pokračoval napříč ostrovem, dokud se nedonesly zprávy o blížící se římské flotile, které vyvolaly ústup. O čtyři roky později vykonali Arabové druhou invazi a ponechali na ostrově posádku 12.000 mužů, aby tak podpořili imigraci muslimů.
• Expanze Slovanů
Na území dnešní Bosny a Dalmácie pronikají Chorvaté a Srbové.


Arabský chalífát
• Práce na kanonické verzi Koránu
Mezi muslimskými válečníky ze Sýrie a Iráku, bojujícími v Arménii, propukl roku 651 spor o správné čtení některých pasáží Koránu. Chalífa Uthmán tedy nechal mezi lety 651 – 656 pořídit konečnou kanonickou redakci Koránu, o němž muslimové věří, že je od věčnosti napsán na velké desce před Božím trůnem. Ta vycházela z rukopisu jedné z Muhammadových vdov, tzv. Hafsina kodexu. Protože ovšem nebyla opatřena punktací ani v ní nebyly doplněny samohlásky, vzniklo postupně stejně sedm uznaných škol četby této posvátné knihy.


Hispánie
• Velmoži přísahají králi, že nikdy nebudou tolerovat uzurpátory
Král Chindasvint se rozhodl do praxe uvést přísný zákona proti zradě a zrádcům z roku 643/644 a celý národ donutil přísahat, že jej budou vždy dodržovat a že nikdy takovým lidem neodpustí. Nevíme přesně kdy k tomu přinutil i své velmože, podle všeho to však bylo na 8. koncilu v Toledu roku 653. Biskupové při této příležitosti mluví o tom, že vzpoura refugiae (utečenců do zahraničí) přináší s sebou často pustošení a ničení, mnoho je odvlečeno pryč jako zajatci a pozemky zůstávají pusté. Takové prohlášení biskupů bylo jistě reakcí na nějakou vzpouru, o níž však nevíme nic bližšího, kromě toho, že měla podporu v zahraničí.
Protože důsledkem takovýchto zákonů nepochybně bylo velké množství křivých a neodůvodněných obvinění, Chindasvint později vydal zákon, v němž se zabývá těmi, kteří by někoho obvinili ze zrady a jiných těžkých zločinů, např. manipulací a falšování královských listin, padělání mincí, travičství, provozování magie nebo cizoložství, tedy ze zločinů, za něž hrozil trest smrti anebo konfiskace majetku. Kdyby se zjistilo, že tato obvinění jsou nepodložená a byla vznesena s úmyslem někoho poškodit, měl být žalobce odevzdán obviněnému, aby ho potrestal takovým trestem jako hrozil jemu.
• Smrt krále Chindasvinta
Když 30. září roku 653 Chindasvint zemřel, ujal se již samotné vlády jeho syn Rekcesvint (korunován otcovým spoluvládcem 20. ledna 649). Básník a metropolita toledský Eugenius II. napsal na mrtvého krále urážlivý epitaf, v němž o něm mluví jako o bezbožném a obscénním a viní je z různých zločinů. Objevily se domněnky, že básník napsal tento obhroublý epitaf z popudu samotného krále a že je to jenom určitá forma pokání starého hříšníka. Je zjevné, že Chindasvint nebyl u biskupů příliš oblíben, o čemž svědčí i ten fakt, že se jich roku 646 sešlo na jím svolaném koncilu pouze 30, kdežto 6. koncilu se zúčastnilo 48 biskupů a 8. koncilu již 52 biskupů, kteří zde veřejně vyjádřili svoji nenávist vůči němu.
• Vláda krále Rekcesvinta, Froiova vzpoura
Přes všechny kletby biskupů a královy přísné zákony propukla v létě roku 653 nová vzpoura, jejíž vůdce Froia se obrátil pro pomoc do zahraničí. A Baskové opravdu sestoupili ze svých hor a spolu se vzbouřenci strašně zpustošili celý sever Hispánie: vzali mnoho zajatců a velkou kořist, zabili mnoho lidí - dokonce i z řad duchovních -, znesvětili kostely a zničili oltáře. Obležená Zaragoza pak netrpělivě očekávala králův příchod. Zaragozský biskup Taio anebo Tajón, jenž nahradil Braulia roku 651, píše v jednom svém dopise Quirikovi z Barcelony, že musel čelit různým nebezpečím a že nemohl opustit město a odejít na venkov. Během dne tedy nic nemohl dělat, zatímco noci trávil psaním svých pěti knih Výroků, které převzal od papeže Řehoře Velikého. Nakonec přišel král Rekcesvint a uzurpátora rychle porazil a zabil. Froia tedy byl typický refugae (tj. vzbouřenec opírající se o pomoc ze zahraničí), proti nimž tolik brojili králové i biskupové.
• 8. toledský koncil
Král Rekcesvint svolal 8. koncil hispánské církve a ten se poprvé sešel již den po Froiově porážce, tj. 16. prosince roku 653, v toledském kostele Sv. Apoštolů. Shromážděné biskupy pak požádal, aby zmírnili tresty uložené zrádcům podle zákonů krále Chindasvinta. Král evidentně nebyl s ním spokojen a snažil se prosadit své právo zmírňovat tresty ve větší míře než to zákon umožňoval. Kromě toho dostal dopis od Fruktuosa, s nímž tuto záležitost již vícekrát projednával. Fruktuosus se v něm přimlouvá za osoby, které již byly odsouzené ještě za Chintilova panování. Nezpochybňoval, že porušily svoji přísahu, ale vyjádřil očekávání, že v srdcích krále a biskupů převládne milosrdenství.
Králova žádost vyvolala dlouhou a nelehkou debatu. Biskupové však nemohli popřít, že se v minulosti zavázali nic nepromíjet refugae a zrádcům - a jak by tedy mohli porušit tak jasnou přísahu? Ale na druhou stranu, když je o to požádal samotný král, jak by mu mohli nevyhovět? Proto se obrátili na Boha a prosili jej o radu. Nakonec sáhli ke kompromisu, když zrušili tu část přísahy, která mluvila o trestu smrti a fyzickém zmrzačení. Rozhodli však, že všechna ostatní tresty jsou platné, a to nyní i v budoucnosti. Jediným nespokojeným tak byl Fruktuosus, kterému se nepodařilo prosadit, aby byli omilostněni i ti, kteří byli vyhnáni a jimž byl zabaven majetek.
Zajímavé pak je, že po potlačení Froiovy vzpoury se ani král, ani biskupové již ani jednou nezmínili o refugae. (Ti jsou poprvé vzpomenuti v zápisech z 2. koncilu svolaného králem Chintilou, třebaže je možné, že král Sisenand byl označen za refuga již roku 631. Často jsou připomínáni za Chindasvinta a prvých letech jeho spoluvlády se synem Rekcesvintem. Vůbec však nevíme, kdo tito muži vůbec byli a která zahraniční mocnost za nimi stála. Jak rychle a tajemně se v dokumentech objevili, tak rychle a nečekaně z nich zase zmizeli.)
• Rekcesvint seznamuje biskupy se svým zákoníkem
Roku 653 král Rekcesvint značně pokročil v práci na svém zákoníku započatou již svým otcem, jež převážně spočívala v úpravách zákoníku krále Leovigilda. Biskup Braulius ze Zaragozy mu napsal někdy mezi lety 649 a 651 dopis, v němž hovoří o objemném kodexu, který mu král poskytl k úpravám. Tento kodex zřejmě obsahoval i text nového zákoníku. Biskup si stěžoval na obtížnost tohoto úkolu a přímo si zoufal, zda bude schopen práci dokončit včas, protože prý bylo jenom málo vět, které by si nevyžadovaly jeho zásah. Mnohdy byl nucen práci přerušit, ale vždy se na dané místo znovu vrátil a jen opravoval a opravoval... V dalším dopise adresovaném králi se Braulius zapřísahá, že práci již za krátkou dobu dokončí, v dalším pak sděluje, že už svůj úkol splnil a že text rozdělil do kapitol, jak mu to nařídil. V tom posledním dopise mu král poděkoval za jeho práci a požádal jej, aby se za něj modlil. Ovšem ta část kodexu, kterou Braulius upravoval, se již nedá identifikovat.
Ale ani potom nebyl Rekcesvint úplně spokojen, neboť ve svém projevu při příležitosti zahájení 8. koncilu vyzval biskupy, aby přehodnotili zákony a velkou pozornost věnovali všemu mylnému, nejasnému anebo přehnanému. To byla pravděpodobně poslední etapa přípravy nového zákoníku, který byl krátce nato i veřejně vydaný. Král Rekcesvint při této příležitosti vyhlásil, že ho vypracoval s pomocí soudní moci, všech biskupů a palácových úředníků. Třebaže tento zákoník obsahuje mnohé citace z Písma a hrozí náboženskými tresty, třebaže je rozvláčný a plný zbožných a nabubřelých všeobecných frází, najdeme v něm i celou řadu hodnotných zákonů.
• Rekcesvint žádá biskupy, aby mu navrhli reformy
Když král oznámil biskupům svůj záměr upravit přísahu věrnosti a vydat zákoník, požádal je, aby mu navrhli reformy, které by bylo vhodné provést, přičemž jim již dopředu slíbil, že se jimi bude vážně zabývat. A biskupové pracovali opravdu rychle a s obrovským zápalem a zaujetím, protože již na druhý den 17. 12. předložili králi listinu se svými návrhy, na nichž se shodli jednomyslně. Ve svém prohlášení uváděli, že předešlí králové Hispánie byli často krutými utlačovateli, kteří využívali veřejný majetek pro soukromé účely, a namísto toho, aby bránili lid, tak jej okrádali. Ale takto nabytý majetek nepoužívali pro čest a slávu království, ale odevzdávali jej svým dětem. Takže když byl někdo odsouzen a jeho majetek zabaven, tak zisk z toho se nestal majetkem koruny a neputoval do státní pokladny, ani do rukou palácových úředníků, ale stal se soukromým majetkem krále.
Až na konci tohoto prohlášení biskupové nemluví již všeobecně o králích, ale otevřeně jmenují krále Chindasvinta, a požadují, aby se konfiskovaný majetek rozdělil mezi ně a palácovou šlechtu, přičemž to, co bylo zkonfiskováno protiprávně, musí být navráceno původním majitelům. Pouze ten majetek, který Chindasvint vlastnil ještě před nástupem na trůn měl být považován za Rekcesvintovo osobní vlastnictví, který mohl darovat anebo odkázat tak, jak uznal za vhodné.
Protože tento problém značně poškozoval jeho královskou autoritu, seznámil biskupy již o několik dnů později s textem svého zákona, kterým jim částečně vycházel vstříc. Rekcesvint v něm odsuzuje nesmírnou chamtivost králů vládnoucích v minulosti a ožebračování lidu, který trpěl pouze proto, aby si králové rozmnožili svůj soukromý majetek. Pak vyhlásil, že majetek získaný Svintilou v posledních letech své vlády a veškerý majetek získaný Sisenandem, Chintilou a Tulgou na základě jejich královského postavení za vlastnictví královské koruny a ne za osobní majetek krále. K tomu však připojil jednu klausuli, v níž uvádí, že se to vztahuje pouze na tu jeho část, kterou králové výslovně neuvedli ve svých závětech, přičemž se vším ostatním jistě velmi rozsáhlým majetkem mohli dědicové volně disponovat.
Rekcesvint se pak zastal svého otce krále Chindasvinta, odsoudil jeho obvinění z podlosti a zloby a odmítl požadavky biskupů ohledně jeho majetku, i když se celkem přirozeně s biskupy shodl na tom, že vše to, co měl Chindasvint ještě předtím než se stal králem, je nyní jeho majetkem, a že se to rovněž týká dědictví po jeho příbuzných, jak to již bylo uvedeno v kánonech Chintilových koncilů. Nakonec král uvádí, že všichni jeho nástupci jsou povinni tento zákon dodržovat a že kdyby se jakýkoliv palácový úředník odvážil napadat tato jeho nařízení, bude potrestán ztrátou úřadu a poloviny majetku a bude vyhoštěn..
Biskupové s jeho návrhy absolutně nesouhlasili, a proto do zápisu zahrnuli nejenom text králova zákonu, ale i jejich návrh původní. Byli však nuceni královo rozhodnutí schválit a potvrdit tak jeho názor na celou věc.
Na konci výše uvedeného zákona Rekcesvint znovu použil klatbu a exkomunikaci proti těm, kdo by se vzbouřili ve snaze zmocnit se trůnu. A biskupové tuto myšlenku ještě rozšířili: zatímco na 5. koncilu požadovali, aby se králem nestal nikdo, kdo by nebyl řádně zvolený a nebyl gótský šlechtic, nyní se dohodli, že trůnu se nikdo nesmí zmocnit pomocí spiknutí anebo „vzpoury venkovské chátry“. Na trůn pak měl nový král usednout buď v Toledu anebo na tom místě, kde zemřel jeho předchůdce. Krále pak již neměli volit všichni, ale pouze biskupové a maiores palatii. Král měl být obráncem katolické víry před kacíři a Židy.
Rekcesvint však v rozporu s kánony 4. toledského koncilu nepřisoudil právo královy volby ani laické, ani církevní aristokracii, což je i logické vzhledem k tomu, že trůn po svém otci zdědil. Biskupové se mu tedy zřejmě pouze snažili připomenout něco, na co on sám chtěl zapomenout. Konečně snad za zmínku stojí i ten fakt, že ačkoliv Rekcesvint při zahájení 8. koncilu slíbil podepsat jeho zápisy, tak neexistuje důkaz, že tak skutečně učinil.
Zatímco gótské právo původně vůbec neznalo zločin urážky anebo hanobení, již na 5. toledském koncilu hrozili biskupové exkomunikací každému, kdo by ve zlém hovořil o králi. Král Chindasvint pak trestal tyto zločiny exilem. Jeho syn Rekcesvint pak na základě biblického: „Nepohaníš vládce svého!“ ještě přitvrdil a nařídil, aby byla každému šlechtici, laikovi či duchovnímu obviněnému ze slovního hanobení krále zabavena polovina jeho majetku,přičemž chudákovi měl být uložen takový trest, který mu vybere samotný král. Zločinem trestaným padesáti ranami bičem bylo rovněž to, když někdo mluvil zle o mrtvém králi.
• Zákony proti Židům
Ve svém projevu při příležitosti zahájení koncilu hovořil Rekcesvint o životě a zvycích Židů, znesvěcujících půdu jeho země. Bůh pak chce, aby království bylo očištěno nejenom od nich, ale i od veškerých dalších forem kacířství. Někteří jsou od narození Židy a ti ostatní- a to jsou ti největší a nejodpornější rouhači - i po křtu hanobí katolickou víru. Biskupové proto rozhodli, že protižidovské zákony 4. koncilu mají být prosazovány i v budoucnosti, „protože je nevhodné, aby vládce pravé víry víry musel vládnout svatokrádežníkům a aby věřící lid znesvěcovali tito bezbožníci“. Ale toto vše králi nestačilo, a tak zašel ještě podstatně dále.
Jeho zákoník totiž přinejmenším obsahuje deset zákonů vypracovaných samotným Rekcesvintem namířených proti Židům. A právě díky nim museli Židé čelit až do konce existence vizigótského království - ovšem kromě let vlády Vambovy - neustálým a divokým útokům ze strany vlády, třebaže někteří biskupové a soudci represe v praxi neuplatňovali. Rekcesvint nejdříve zformuloval všeobecný zákon proti všem kacířům: každý Hispánec nebo cizinec na návštěvě, jenž by mluvil proti katolické víře anebo by ve svém srdci skrýval kacířské myšlenky, měl být vyhnán a měl mu být zkonfiskován majetek. A pokud jde o Židy, tak žádný pokřtěný Žid nemohl opustit křesťanskou víru anebo ji napadat slovně, či projevovat svoji nenávist skutky. Rovněž nesměl před svojí vírou prchat, dále napadat cokoliv, co bylo napsáno v placita, ani ukrývat kohokoliv, kdo by tak činil.
Žádný Žid nesměl slavit židovskou Velkou noc, ani sobotu, ani nesměl vstoupit do manželství s člověkem jiného vyznání kromě katolického. Bylo jim zakázáno provádět obřízku, nesměli dodržovat své stravovací návyk a žádný z nich nesměl svědčit proti křesťanovi, byť jakkoliv bědnému, či dokonce pouhému otrokovi. I když ještě mohli před křesťanskými soudci realizovat právní úkony mezi sebou, žádný z nich, byť by již byl i pokřtěný, nesměl svědčit před soudem a dítě pokřtěných Židů pak jenom v tom případě, když prokázalo, že si to jako čestný člověk hluboce oddaný křesťanské víře zaslouží, ovšemže pokud mu to schválil král, biskup anebo soudce. Trestem za porušení kteréhokoliv z těchto zákonů anebo ustanovení placita byla smrt upálením či ukamenováním svými soukmenovci. A když by král takovému Židovi odpustil, tak by se musel stát otrokem toho, koho mu určil, a jeho majetek měl být rozdělen mezi ostatní. Takový Žid však již nikdy nemohl získat svobodu. Kromě toho, když Rekcesvint zrušil římské právo, odňal Židům právo být souzen vlastní židovským duchovenstvem, jehož rozsudky měly dosud stejnou váhu jako rozsudky světských soudů. Jak uvádí E. A. Thompson, být v té době Židem se tehdy považovalo za nejtěžší zločin. Král si byl vědom toho, že někteří křesťané se těmito jeho zákony nebudou řídit, a proto na konci napadá každého – laika, biskupa či jakéhokoliv kněze – který by pomohl nepokřtěným Židům pokračovat v jejich bezbožnostech anebo pokřtěným Židům vrátit se k jejich starým bludům, či jim umožnit otevřeně nebo tajně napadat opravdovou (tedy katolickou) víru. Odpovídajícím trestem pak bylo vyobcování a zabavení čtvrtiny majetku. Tím ovšem jenom zopakoval onu strašnou kletbu, kterou kdysi proti nim použil Sisebut.

Británie
• Christianizace britských ostrovů pokračuje
Mercijský král Penda sice stále zůstával pohanem, ale misiím z Lindisfarne dovoloval, aby na jeho území působily. Jeho syn Paeda byl pokřtěn roku 653.
• Kapitola XXI.
Jak království Středních Anglů za krále Peady přijalo křesťanství
V těch časech, ze vladaře Peady, syna krále Pendy, přijali víru a svátosti pravdy Střední Anglové. Peada, výtečný mladý muž, jenž si královské jméno i hodnost opravdu zasloužil, se poté, co ho jeho otec postavil do čela jejich národa, obrátil na northumbrijského krále Oswyho s prosbou, aby mu dal za manželku svou dceru Alhflæd. Splnění své žádosti však nemohl dosáhnout, než že přijme víru v Krista a křest, a to spolu s lidem, kterému vládl. Jakmile ale vyslechl kázání o pravdě a příslibu nebeského království a víře ve vzkříšení a v budoucí nesmrtelnost, vyznal, že se rád stane křesťanem, i kdyby pannu nedostal. K přijetí víry jej přemlouval hlavně syn krále Oswyho, Aldfrith, který byl jeho příbuzným a přítelem, protože měl za manželku jeho sestru, dceru krále Pendy řečenou Cyneburh.
A tak byl Peada spolu se všemi, kdo s ním přijeli, se šlechtici i s bojovníky i se vším jejich služebnictvem pokřtěn biskupem Finanem ve známé královské vesnici nazývané „U zdi“. A dostal čtyři kněze, kteří se zdáli vhodní k poučení a pokřtění jeho národa jak vzděláním, tak způsobem života, a s velkou radostí se potom všichni vrátili domů. Ti čtyři kněží byli Cedd, Adda, Betti a Duma: poslední z nich byl národností Ir, ostatní byli Anglové. Adda měl bratra významného kněze a opata kláštera Gateshead, o kterém jsme se zmínil výše.
Když tedy řečení kněží přijeli s princem do království a hlásali slovo Boží, přátelsky je všichni poslouchali, takže každodenně jak mnozí šlechtici, tak i lidé nižšího postavení se odříkali špinavé modloslužby a byli omýváni pramenem víry. Ani král Penda nebránil, aby se mezi jeho lidem, to tajemná v národě Merciů, hlásalo slovo Boží těm, kteří chtěli poslouchat. Ba spíše nenáviděl a s pohrdáním hleděl na ty, o nichž věděl, že přijali víru v Krista, ale jako věřící nejednají. Říkal, že ti kdo odmítají poslouchat boha, v něhož věří, zaslouží opovržení, a že jsou to ubožáci. To vše se odehrávalo dva roky před Pendovou smrtí [655].
• Kapitola XXII.
Jak Východní Sasové působením kazatele Cedda přijali zpátky víru, kterou předtím za krále Sigeberhta odvrhli
Na naléhání krále Oswyho přijali v té době také Východní Sasové víru [653], kterou kdysi odvrhli, když vyhnali biskupa Mellita [616/617]. Král toho národa Sigeberht [před rokem 653 - 660] vládnoucí po Sigeberhtovi s přídomkem Malý [617 - 653], byl totiž přítelem onoho krále Oswyho. Často jej navštěvoval v northumbijském království a Oswy Sigeberhta znovu a znovu nabádal, aby pochopil, že nemohou být žádní bohové lidskýma rukama vyrobení; že není možné, aby dřevo či kámen byly látkou, ze které lze vytvořit boha, když její zbytky a odřezky lze spálit anebo upravit na nějakou nádobu pro lidské potřeby anebo je prostě jako zbytečné vyhodit ven a rozšlapat, a tak je nakonec proměnit v prach. Boha že si spíše musíme představovat jako nepochopitelného důstojností, neviditelného lidskému oku, všemohoucího, věčného, jako Boha, který stvořil nebe i zemi a lidský rod, který vládne a který přijde spravedlivě soudit. Jeho věčné sídlo, že nelze vidět v obyčejném a pomíjivém kovu, nýbrž na nebesích. Tohoto Boha je také nutno řádně chápat: protože všem, kdo vůli svého stvořitele poznají a jednají podle ní, se od něho dostane věčné odměny.
Král Oswy tyto myšlenky a mnoho jim podobných přátelskou,ba přímo bratrskou radou vštěpoval králi Sigeberhtovi, až ten nakonec s podporou přátel uvěřil. Po poradě se svým lidem, povzbuzen sympatiemi a obecným souhlasem s vírou se nechal spolu s nimi pokřtít biskupem Finanem v královské vesnici, o níž jsme již jednou mluvili a která se nazývá „U zdi“. Stojí totiž poblíž zdi, kterou kdysi Římané přepásali ostrov Británii, dvanáct mil vzdálena od východního moře.
Když se tedy král Sigeberht stal obyvatelem věčného království, vrátil se zase do sídla svého pozemského království a požádal krále Oswyho, aby mu dal několik učitelů, kteří by obrátili jeho lid na víru v Krista a omyli jej pramenem nesoucím spásu. Oswy vyslal tedy posla do království Střední Anglie a povolal odtamtud Božího člověka Cedda, jemuž dal jako druha ještě jakéhosi dalšího kněze, a poslal je hlásat slovo Boží Východním Sasů. Prochodili potom celou tu zemi a pro Pána shromáždili velkou obec věřících. […]
• Změny na kentském biskupském stolci
Také sám Honorius odešel z tohoto světa poté, co dosáhl cíle svého životního běhu, 30. září roku 653 od Vtělení Páně. A po rok a šest měsíců trvající sedisvakanci byl šestým arcibiskupem stolce v Canterbury zvolen Deusdedit z národa Západních Sasů. K jeho svěcení tam přijel Ithamar, biskup církevní obce v Rochesteru. Deusdedit byl vysvěcen 26. března [spíše však 12. března] a církevní obci vládl devět let, čtyři měsíce a dva dny. Sám pak po smrti Ithamara [664] vysvětil na jeho místo Damiána [664 - 669], který pocházel z národa Jižních Sasů.

Rok 654
Itálie
• Papež Martin odchází do vyhnanství, v čele římské církve Eugenius
Za velezradu odsouzený papež Martin I. nastoupil dne 26. 3. cestu z Konstantinopole do města Crimei na Chersonésu (Krymu), které mu bylo vykázáno jako místo jeho doživotního vyhnanství. Jeho pobyt zde však nebyl dlouhý, neboť již příští rok zemřel hlady s trpkou výčitkou církvi na rtech, že jej opustila. Martin je poslední biskup ctěný jako mučedník. Po nekanonickém Martinově sesazení přikázal císař Konstant II. Římanům zvolit jeho nástupce. Tím se 10. 8. stal Říman Eugenuis I., syn Ruffianův. Aby se vyvaroval osudu svého předchůdce, zastával kompromisní stanovisko mezi ortodoxií (Kristus má postatu lidskou a Boží) a monotheletismem (Kristus má postatu lidskou a Boží, ale jedinou vůli) a tvrdil, že obě Kristovy přirozenosti mají vlastní vůli, ale jeho osoba má pouze vůli jedinou. Duchovenstvo a lid však tímto svým ústupkem tak pobouřil, že mu bránili celebrovat mši, a požadovali, aby odvolal.


Římská říše
• Muslimové útočí v Arménii
Roku 654 obsadili Arabové arménská města Meliténu (Malatya, Turecko), Theodosiopoli (Erzerum, Turecko) a Dvin.
• Muslimové útočí v Malé Asii
Protože arabská ofenzíva proti říši římské se povážlivě zadrhla v maloasijské Anatolii, rozhodli se muslimové pokračovat po moři. Nyní již obojživelný syrský místodržící Muawija ibn Abí Sufján s ní v letech 649 – 654 dobyl ostrovy Kypr (649), Rhodos (654) a Kos (653), poplenil Krétu a zaútočil na Sicílii (652). Do centra jeho zájmu se pomalu dostává i samotná Konstantinopol.
Císař Konstant II. proto osobně vyrazil do boje, ale roku 654/655 utrpěl těžkou porážku v námořní bitvě u břehů Lýkie. Zbytky jeho flotily se stáhly na Sicílii, zatímco on sám prchl díky statečnosti jistého prostého vojáka. Od této chvíle měli muslimové ve Středozemí jasnou vojenskou převahu.
• Muslimové útočí v Malé Asii
V roce 653 vytáhl syrský emír a budoucí chalífa Muáwijá k útoku na Konstantinopol. Sám postupoval po souši od Melitény k Dorylaiu v Anatolii a jeho loďstvo plenilo na ostrově Kós, Rhodu (obsazeném roku 654) a na Krétě. Kov slavného rhodského kolosu, třicetimetrové sochy slunečního boha Hélia, který už od roku 225 př. n. l. ležel povalen zemětřesením, byl prodán jednomu židovskému obchodníkovi. K jeho odvozu bylo prý použito devíti stovek velbloudů. Mezitím muslimové na různých místech usilovně stavěli lodě, mj. i u Tripolisu v severní Africe. Zde ovšem dva Muáwijovi otroci římského původu s pomocí zajatců, které osvobodili, zabili arabského správce města, pobili jeho gardu a zapálili lodě nepřátel, načež unikli na vlastní území.
Poté Arabové v maloasijské Lykii káceli stromy na výstavbu nových lodí a k původní syrské flotile připojili i flotilu egyptskou. Císař Konstans osobně velel v námořní bitvě proti nim, ale prohrál a jeho loďstvo, které ztratilo roku 655 u pobřeží Lykie na 500 válečných korábů, bylo takřka zničeno. Arabové však naštěstí tohoto vítězství k obléhání Konstantinopole nevyužili.
• Práce na kanonické redakci Koránu
Mezi muslimskými válečníky ze Sýrie a Iráku, bojujícími v Arménii, propukl roku 651 spor o správné čtení některých pasáží Koránu. Chalífa Uthmán tedy nechal mezi lety 651 – 656 pořídit konečnou kanonickou redakci Koránu, o němž muslimové věří, že je od věčnosti napsán na velké desce před Božím trůnem. Ta vycházela z rukopisu jedné z Muhammadových vdov, tzv. Hafsina kodexu. Protože ovšem nebyla opatřena punktací ani v ní nebyly doplněny samohlásky, vzniklo postupně stejně sedm uznaných škol četby této posvátné knihy.
• Pyrrhos opět konstantinopolským patriarchou
Sesazený konstantinopolský patriarcha Pyrrhos se konečně dočkal a po smrti patriarcha Paula v minulém roce nastoupil opět na zdejší biskupský stolec. Podle obvyklého zvyku dodržovaného Konstantinopolí i Římem poslal svému kolegovi římskému biskupovi své věroučné formule, tzv. synodika. Pyrrhovo vyznání však bylo tak mnohoznačné, že Římané, lid i klérus, jej odmítli a přinutili Eugenia formule proklít. Kacířským Řekům nikdy nezapomněli násilí, kterého se dopustili na Eugeniově předchůdci Martinovi I. Pyrrhos se však z držení konstantinopolského patriaršího stolce dlouho netěšil a zemřel ještě tohoto roku.


Hispánie
• Židé nuceně podepisují vyznání křesťanské víry
Stejně jako Chintila, nezůstal ani král Rekcesvint při pouhých slovech. Zachovala se nám kopie vynuceného vyznání víry (placitum), které museli pokřtění Židé podepsat 18. prosince roku 654, v níž je zmínka na placitum jimi podepsané již v době vlády krále Chintily. Uvádí se v ní, že „jejich zavilá bezbožnost“ jim bránila uznat Ježíše Krista a celým svým srdcem přijmout katolickou víru. A proto se touto listinou zavazují jménem svým, jménem svých žen a dětí neudržovat nijaký vztah s nepokřtěnými Židy a nevcházet s nimi ve svazky manželské. Slibují, že nebudou praktikovat obřízku, slavit sobotu, Velkou noc ani ostatní židovské svátky. A třebaže by jim nechutnalo vepřové, nebudou se zdráhat požívat jídla připravené z prasat. Budou po všech stránkách křesťany, a kdyby zjistili, že někdo by tyto své sliby v sebemenší míře porušil, tak slibují, že jej usmrtí upálením nebo jej ukamenují, jak to požadoval Rekcesvintův zákon. Rovněž souhlasí s tím, že pokud by král takovému člověku ponechal život, tak se i se svým majetkem dostane do vlastnictví toho, koho král označí. Sisebut i Chintila použili síly, aby vyvedli Židy z jejich omylů a aby je přivedli k víře jedině pravé. Chintila požadoval, aby v jeho království nežil žádný nekatolík, ale Rekcesvint byl prvním, kdo to soustavně využíval svoji moc k vykořenění hispánských Židů, byť ještě nezasáhl proti jejich hospodářské základně. Král se ani nesnažil Židy křtít, ale pouze chtěl, aby nepěstovali vlastní obřady. Smrtí ale chtěl potrestat každého, kdo by se takových obřadů zúčastnil anebo vyznával židovskou víru. Politika biskupů se pak omezovala na pouhé opakování předchozích výhružek, a když tak pouze na králův podnět. Ovšem nemáme důkaz, že by se proti tomu postavili stejně jako Isidor Sevillský roku 633. Stejně tak nemáme důvod se domnívat, že by celý národ litoval pronásledovaných Židů, třebaže víme, že někteří biskupové i laikové tyto protižidovské zákony vůbec nedodržovali. Důkazem toho pak je, že tak velkým množstvím do očí bijících neuposlechnutí se musel zabývat i 10. toledský koncil.


Franská říše
• V úřadě burgundského majordoma je doložen Radobert.

Rok 655
Římská říše
• Muslimové útočí v Malé Asii
Císař Konstant II. osobně vyrazil proti arabské flotile syrského místodržícího Muawiji, která v letech 649 – 654 dobyla ostrovy Kypr, Rhodos a Kos, vyplenila Krétu a dokonce zaútočila na Sicílii. U břehů maloasijské Lýkie svedl roku 654/655 s nepřítelem námořní bitvu, v níž ale utrpěl těžkou porážku. Zbytky jeho loďstva se stáhly na Sicílii, zatímco jemu samotnému se zdařil útěk pouze díky statečnosti jistého prostého vojáka. Od této chvíle měli muslimové ve Středozemí jasnou vojenskou převahu.
• Muslimové útočí v Malé Asii
Císař Konstans II. se ještě zcela nevzdal naděje na znovudobytí Alexandrie, a proto nějakých devět let po neúspěšné akci Manuelově vyslal do boje další loďstvo. Bylo však již pozdě, neboť i Arabové již disponovali vojenskou flotilu, byť co do počtu lodí ještě ne rovnou té římské. V námořní bitvě však utrpěli Římané vážnou porážku, přičemž dílo zkázy dokonala silná bouře, která mnoho lodí potopila a zbytek rozptýlila po celém Středomoří. Pokud pomineme ojedinělé akce římských pirátů a námořníků, napadajících města na pobřeží, byli od té doby muslimové v Egyptě v bezpečí.
• Muslimové útočí v Malé Asii
V roce 653 vytáhl syrský emír a budoucí chalífa Muáwijá k útoku na Konstantinopol. Sám postupoval po souši od Melitény k Dorylaiu v Anatolii a jeho loďstvo plenilo na ostrově Kós, Rhodu (obsazeném roku 654) a na Krétě. Kov slavného rhodského kolosu, třicetimetrové sochy slunečního boha Hélia, který už od roku 225 př. n. l. ležel povalen zemětřesením, byl prodán jednomu židovskému obchodníkovi. K jeho odvozu bylo prý použito devíti stovek velbloudů. Mezitím muslimové na různých místech usilovně stavěli lodě, mj. i u Tripolisu v severní Africe. Zde ovšem dva Muáwijovi otroci římského původu s pomocí zajatců, které osvobodili, zabili arabského správce města, pobili jeho gardu a zapálili lodě nepřátel, načež unikli na vlastní území.
Poté Arabové v maloasijské Lykii káceli stromy na výstavbu nových lodí a k původní syrské flotile připojili i flotilu egyptskou. Císař Konstans osobně velel v námořní bitvě proti nim, ale prohrál a jeho loďstvo, které ztratilo roku 655 u pobřeží Lykie na 500 válečných korábů, bylo takřka zničeno. Arabové však naštěstí tohoto vítězství k obléhání Konstantinopole nevyužili.
• Smrt papeže Martina
K doživotnímu vyhnanství odsouzený papež Martin I. zemřel dne 16. 9. hlady ve městě Crimei na krymském Chersonésu (Krymu) s trpkou výčitkou církvi, že jej opustila. Jeho tělo bylo pohřbeno v konstantinopolském chrámu Panny Marie v Blachernae, poté bylo převezeno do Říma. Martin je poslední biskup ctěný jako mučedník.


Arabský chalífát
• Práce na kanonické verzi Koránu
Mezi muslimskými válečníky ze Sýrie a Iráku, bojujícími v Arménii, propukl roku 651 spor o správné čtení některých pasáží Koránu. Chalífa Uthmán tedy nechal mezi lety 651 – 656 pořídit konečnou kanonickou redakci Koránu, o němž muslimové věří, že je od věčnosti napsán na velké desce před Božím trůnem. Ta vycházela z rukopisu jedné z Muhammadových vdov, tzv. Hafsina kodexu. Protože ovšem nebyla opatřena punktací ani v ní nebyly doplněny samohlásky, vzniklo postupně stejně sedm uznaných škol četby této posvátné knihy.


Británie
• Northumbrijský král Oswy porazil a zabil pohanského krále Mercie Pendu
Northumbrijskému křesťanskému králi Oswymu se podařilo v bitvě u Winwaedu (Leedsu) porazit a mečem zabít svého protivníka pohanského vládce Mercie Pendu a tím pomstít smrt svých dvou předchůdců na královském trůně Edwina (+634) a Oswalda (+642). Anglosaská Anglie definitivně zamířila ke křesťanství, zbývá ještě ale pohanský Sussex.
• Northumbrijský král Oswy porazil a zabil pohanského krále Mercie Pendu
Roku 655 Pendu porazil a zabil northumbrijský král Oswy, sedmý velekrál Bedy Ctihodného, který se poté těšil mocnému vlivu nad ostatními královstvími. Stoupající hvězdou byla nicméně Mercie. Mercijská šlechta Oswyho brzy vypudila a zvolila si za krále Pendova syna Wulfhera. Wulfhere, jak se zdá, ovládal počátkem sedmdesátých let 7. století jižní anglická království a jeho nástupce vydobyl roku 679 na řece Trentu vítězství, jež northumbrijskou rozpínavost jednou provždy ukončilo.
• Northumbrijský král Oswy porazil a zabil pohanského krále Mercie Pendu
V tom čase strádal král Oswy krutými a nesnesitelnými nájezdy často připomínaného mercijského krále, který také zabil jeho bratra [Oswalda roku 642]. Nouze jej nakonec donutila slíbit, že jako výkupné za mír dá Pendovi spousty královského zlata a dary větší, než by se dalo věřit, jen vrátí-li se Penda domů a přestane pustošit a až po úplný rozvrat ničit území jeho království. Ale protože věrolomný král nijak nechtěl přistoupit na jeho prosby – rozhodl se totiž zničit a vyhubit všechen jeho národ od chudého až po boháče –, obrátil se Oswy o pomoc k Božímu milosrdenství, aby mohl uniknout z barbarské bezbožnosti. Zavázal se slibem, zvolá: „Nechce-li barbar přijmout naše dary, nabídněme je tomu, kdo je ocení, našemu Pánu Bohu!“ Přislíbil tedy, že zvítězí-li, obětuje Pánu svoji dceru a zaslíbí ji svatému panenství s rovněž daruje dvanáct vyměřených pozemků ke stavbě klášterů. A tak se s velmi slabým vojskem odhodlal k boji. Vypravuje se, že pohani měli vojsko třicetkrát silnější, protože do války poslali třicet legií vycvičených nejzdatnějšími vojevůdci. Král Oswy se synem Aldfrithem jim vytáhli vstříc s voskem – jak řečeno – sice nečetným, ale s důvěrou, že mu velí Kristus. Oswyho druhý syn, Ecgfrith byl v té době zadržován jako rukojmí u královny Cynewisy v království Merciů. Oethelwald, syn krále Oswalda, který měl být Oswymu ku pomoci, stál na straně nepřátel a vedl do boje ty, kdo šli proti jeho vlasti a jeho strýci. V době bitvy se však z boje stáhl a na bezpečném místě čekal, jak střetnutí dopadne.
Sotva tedy boj začal, byli pohani zahnáni na útěk a poraženi. Ze třiceti královských velitelů, kteří přišli na pomoc, byli skoro všichni zabiti. Æthelhere, bratr a následník Anny, krále Východních Anglů, a vlastní původce války, ztratil vojsko i pomocné sbory a sám rovněž přišel o život. A protože se bojovalo poblíž řeky Winwæd [snad nějaký přítok řeky Humber], která se tehdy kvůli hustým dešťů široce rozlila do svého koryta, a dokonce i vystoupila ze svých břehů, stalo se, že voda zahubila mnohem více prchajících bojovníků, než jich zahynulo mečem v boji.
Tehdy král Oswy, vzdávaje díky Bohu za vítězství, jehož se mu dostalo, odevzdal podle slibu, Pánu danému, svou dceru Ælfflæd – ač sotva dosáhla jednoho roku –, aby byla zasvěcen věčnému panenství. Nadto daroval také dvanáct nevelkých kusů půdy, na nichž se mělo vybudovat sídlo a vytvořit podmínky pro horlivou zbožnost mnichů, kteří byli osvobozeni od světské vojenské služby, aby se mohli oddat službě nebeské a prosit o věčný mír všechen králův lid. […]
Král Oswy tedy 15. listopadu v třináctém roce své vlády vybojoval onu bitvu v oblasti Loidis [Leedsu] k velkému prospěchu pro oba národy. Nejen totiž, že svůj národ osvobodil od loupeživých nájezdů nepřátelských pohanů, ale tím, že věrolomnému králi srazil hlavu, obrátil národ Merciů a lid přilehlých krajů k milosti křesťanské víry.
Jak jsme již řekli, prvním biskupem v mercijském království, jakož i v Lindsey a v království Středních Anglů se stal Diuma [656 - 658], který mezi Středními Angly také zemřel a byl zde pochován. Druhým byl Ceollach [658 - 659], jenž ještě před smrtí opustil biskupský úřad a vrátil se do Irska, odkud stejně jako Duma pocházel.
Třetí Trumhere [659 - 663], byl původem sice z národa Anglů, ale vychovali ho a vysvětili Irové. Stal se opatem kláštera nazývaného Ingethlingum, což je ono místo, kde zabili krále Oswina, jak jsme výše připomenuli [651].
Po tři roky od zabití krále Pendy [626/7 - 655] vládl král Oswy mercijskému království, jakož i ostatním území na jihu. Pro Angly rovněž z velké části dobyl území národa Piktů. V té době Oswy daroval řečenému Peadovi [655 - 656], synovi krále Pendy – byl to totiž jeho příbuzný –, království Jižní Mercie, které prý zahrnuje pět tisíc rodin a je odděleno řekou Trent od Severní Tercie, na jejímž území žije sedm tisíc rodin. Tento Peada byl však hned zjara příštího roku¼
• Změny na biskupském stolci v Kentu
Také sám Honorius [627 - 653] odešel z tohoto světa poté, co dosáhl cíle svého životního běhu, 30. září roku 653 od Vtělení Páně. A po rok a šest měsíců trvající sedisvakanci byl šestým arcibiskupem stolce v Canterbury zvolen Deusdedit [655- 664] z národa Západních Sasů. K jeho svěcení tam přijel Ithamar, biskup církevní obce v Rochesteru. Deusdedit byl vysvěcen 26. března [spíše však 12. března] a církevní obci vládl devět let, čtyři měsíce a dva dny. Sám pak po smrti Ithamara [664] vysvětil na jeho místo Damiána [664 - 669], který pocházel z národa Jižních Sasů.


Hispánie
• 9. církevní koncil kartaginské provincie
V říjnu toku 655 se sešli v toledském kostele sv. Marie biskupové kartaginské provincie na svém 9. koncilu. Avšak král Rekcesvint se jejich jednání nezúčastnil, protože se jednalo o koncil provinční, nikoli všeobecný, na němž se projednávalo pouze nemnoho věcí, které by ho mohly zajímat. Biskupové se zabývali stále se opakujícími se tématy jako byla ochrana majetku církve před chamtivými biskupy a ostatními duchovními, stejně tak celibátem. Rovněž připomněli židovskou otázku, když nařídili, aby pokřtění Židé trávili křesťanské svátky spolu s jejich biskupem, který se tak mohl přesvědčit o pevnosti jejich víry. A kdyby tak neučinili, měli být zbičováni a potrestáni postem, jehož délka byla stanovena podle věku. Ještě dříve než se rozešli, tak stanovili, že příští zasedání se uskuteční 1. října roku následujícího. Král Rekcesvint však svolal již všeobecný koncil na 1. prosince roku 656.


Rok 656
Franská říše
• Vlády v Austrasii se ujímá Childebert Adoptivus a jeho otec Grimoald
V lednu onemocněl austrasijský král Sigibert III. a jeho zdravotní stav byl již tak vážný, že se stala aktuální otázka jeho nástupce. Nejmocnější muž Austrasie majordomus Grimoald chtěl zabezpečit trůn pro svého vlastního syna Childeberta, kterého tehdy ještě bezdětný Sigibert adoptoval roku 650, ale překážkou byl králův vlastní syn Dagobert narozený teprve o dva roky později. Grimoald se proto vydal do kláštera Nivelles a s biskupem Desideriem (Didem) z Poitiers dohodl vše potřebné. Prvého února král Sigibert opravdu zemřel, jeho tělo bylo převezeno do Met a pohřbeno v opatství sv. Martina. Dido pak podle dohody přebral čtyřletého prince Dagoberta, zbaveného svých dlouhých vlasů na znamení ztráty nároků na královský trůn, a odvezl jej k sobě do Poitiers, odkud jej poslal do britského exilu. Childebertu Adoptivovi teď již nikdo nestál v cestě a v poklidu usedl na austrasijský trůn. Také jeho korunovace proběhla hladce, vždyť metským biskupem byl Grimoaldův příbuzný Arnulfovec Chlodulf. Neustrijskou šlechtu však tento „státní převrat“ pobouřil, protože bezpochyby doufala, že po Sigibertově smrti sjednotí franskou říše pod Sigibertovým bratrem neustrijskoburgundským králem Choldvíkem II.



Římská říše
• Založení Dubrovníku
Avaři zničili město Epidaurus. Přeživší lidé trosky opustili a založili Ragusu (Dubrovník, Chorvatsko).



Arabský chalífát
• Změna v čele arabského chalífátu
Dne 17. 6. byl chalífa Osmán (Usmán, Othman) zavražděn nespokojenými opozičními kruhy, které hnětlo především to, že příliš preferoval členy své rodiny. S pomocí svých medínských přívrženců usedl na trůn jeho zeť Alí ibn Tálib z rodu Hášimovců. Musel čelit nepřátelství dvou mocných rodů: první z nich vedla Prorokova žena Áiša, která mu vyčítala údajné zpochybnění své mravopočestnosti, kdežto do čela vzpurných Umajjovců se postavil syrský guvernér Muávija ibn Abí Sufján. V zemi propukla občanská válka a Alí nejdříve zkřížil zbraně s Áišou v bitvě nedaleko Basry pojmenované „velbloudí“ podle toho, že Muhammadova vdova sledoval zápas z nosítek na hřbetu velblouda. Alího přívrženci zvítězili a Áišu vzali do zajetí. Vítězný chalífa byl však velkorysý a pouze jí vykázal Medínu za místo jejího nedobrovolného pobytu. Sám pak odešel do své rezidence v Kúfě, aby pokračoval ve válce s Muávijou.
Rozbrojů v arabském chalífátu využil císař Konstans II., napadl Arménii a v těžkých bojích ji opět dostal pod svoji kontrolu. Arabské posádky se stáhly ze země a odešel i její stávající vazalský vládce Theodor. Arménský „katholikos“ Nersesem II. a místními aristokracie navrhli arménským knížetem Hamazaspa Mamikoeneana, s čímž Konstans souhlasil. Země ale byla od tohoto roku spravována vojensky – vzniklo thema Armeniakion.
• Změna v čele arabského chalífátu
Chalífa Uthmán jako první svěřil veškeré civilní úřady svým příbuzným. Vojenské velení zůstávalo dál v rukou kmenových válečníků, ale s dělením kořisti, k níž patřily také renty z půdy byly potíže už za Uthmánova předchůdce Umara, za něhož si jeden básník stěžoval:
„My se účastníme stejných válečných výprav a za stejných podmínek se navracíme. Proč pak oni (tj. elita Prorokových druhů a jejich rodiny) žijí v nadbytku a my zůstáváme žebráky?“
S Uthnmánovou politikou, zejména s jeho místodržícími, byli nespokojeni obyvatelé krajů kolem irácké Basry, Kúfy a také v Egyptě. Přišli do Mekky jako poutníci, aby žádali odvolání těchto chalífou dosazených správců. Když se dozvěděli, že jim chce vyhovět jen naoko, ale ve skutečnosti se je chystá zabít, předešli ho. Po zavraždění chalífy Uthmána v jeho vlastním domě a dokonce při modlitbě v červnu roku 656 a po jeho – pro muslima potupném – pohřbení na židovském hřbitově nastoupil konečně Muhammadův bratranec a zeť Alí a hlavní město rozsáhlé říše přesunul z Medíny do Kúfy. Zde měli Alíjovci svoji významnou ekonomickou oporu v půdě, získané při výbojích.
V Medíně měl ovšem Alí nepřátele (také v Prorokově vdově Áiše) a protože nijak nepotrestal Uthmánovy vrahy, postavil se Uthmánův rod Umajjovců, vedený syrským místodržícím Muáwijou proti němu. Rozpoutala se občanská válka.


• Práce na kanonické verzi Koránu
Mezi muslimskými válečníky ze Sýrie a Iráku, bojujícími v Arménii, propukl roku 651 spor o správné čtení některých pasáží Koránu. Chalífa Uthmán tedy nechal mezi lety 651 – 656 pořídit konečnou kanonickou redakci Koránu, o němž muslimové věří, že je od věčnosti napsán na velké desce před Božím trůnem. Ta vycházela z rukopisu jedné z Muhammadových vdov, tzv. Hafsina kodexu. Protože ovšem nebyla opatřena punktací ani v ní nebyly doplněny samohlásky, vzniklo postupně stejně sedm uznaných škol četby této posvátné knihy.


Hispánie
• 10. církevní koncil
Když král Rekcesvint svolal na 1. prosince roku 656 již všeobecný koncil, hispánští biskupové z toho velkou radost neměli, o čemž svědčí i ten fakt, že se jich dostavilo pouze sedmnáct, přičemž dalších pět pak za sebe pouze poslalo své zástupce. Všichni byli z kartaginské a galicijské provincie, z Bætiky kromě místního metropolity pak nepřijel nikdo a z Galie a tarragonské provincie pak ani výše zmínění zástupci. Biskupové se ve druhém kánonu zmiňují o přísaze věrnosti králi, kterou měli skládat laikové i duchovní. Stanovili, že kdyby kterýkoliv kněz, od biskupa počínaje a tím nejbědnějším mnichem konče, tuto přísahu porušil, měl by být zbaven svého duchovního stavu a vyhnán a jen králi náleželo právo rozhodnout, zda se musí podrobit pouze jednomu anebo oběma trestům.
Ale zdá se, že král tento koncil nesvolal pouze kvůli takovýmto malichernostem, neboť jeho sedmý kánon mluví a jakémsi skandálu. Krále překvapilo, že mnoho kněží a diákonů prodávalo křesťanské otroky Židům přes všechna ustanovení kánonů a světských zákonů, která to výslovně zakazovala. Těchto zločinů se většinou dopouštěli duchovní, kteří tato ustanovení buďto odmítali anebo dávali přednost prospěchu před povinnostmi. S mnoha citáty z Písma Svatého biskupové vyobcovali každého, kdo by se v budoucnosti dopustil takového nekřesťanského obchodu.
Od skončení 10. koncilu až do konce Rekcesvintova panování roku 672 nemáme o jeho vládě žádné zprávy. Víme pouze, že nesvolal již žádný koncil a že vztahy mezi církví a státem - ostatně již za Chindasvinta dosti chladné - zůstaly až do konce napjaté. A když se konečně roku 675 za krále Vamby sešel v Toledu další koncil, tak biskupové vzpomínali na doby, když jim nebylo dovoleno shromáždit se, což prý způsobilo „biblický zmatek“: biskupové Páně propadali prostopášné morálce a neváhali pozitivně reagovat na neslušné návrhy prostitutek oděných do pestrých šatů.

Británie
• Vražda krále Jižní Mercie Peady
Po tři roky od zabití krále Pendy [626/7 - 655] vládl král Oswy mercijskému království, jakož i ostatním území na jihu. Pro Angly rovněž z velké části dobyl území národa Piktů. V té době Oswy daroval řečenému Peadovi [655 - 656], synovi krále Pendy – byl to totiž jeho příbuzný –, království Jižní Mercie, které prý zahrnuje pět tisíc rodin a je odděleno řekou Trent od Severní Tercie, na jejímž území žije sedm tisíc rodin. Tento Peada byl však hned zjara příštího roku velmi hanebným způsobem zavražděn – prý ho zradila jeho vlastní žena – zrovna v době Velikonoc.

Rok 657
Franská říše
• Smrt krále Chlodvíka
Někdy mezi 11. 9. až 16. 10. zemřel ve věku pouhých třiadvaceti let vládce Neustrie a Burgundska král Chlodvík II. Pro říši to však velká ztráta nebyla – podle soudobých pramenů to byl pomatenec s rozumem dítěte, který se zajímal pouze o jídlo a pití. Protože žádné rozhodnutí o svém nástupci neučinil, měla by se říše dělit mezi jeho tři nezletilé syny Chlothara III.(*652), Theudericha III. (*cca 657) a Childericha II. (*655). Malí princové samozřejmě neměli na běh událostí žádný vliv a o všem rozhodovala královna–vdova Bathilda, druhá Chlodvíkova manželka, spolu s franskou šlechtou reprezentovanou majordomem Erchinoaldem. Nakonec byla zachována jednota státu a na trůn usedl nejstarší stejnojmenný Chlotharův syn za regentství své matky.
• Majordomátu se ujímá Ebroin
Nejspíše roku 657/658 (zcela jistě před rokem 660) zemřel i neustrijsko–burgundský majordomus Erchinoald a šlechta opět řešila problém nástupnictví. Po dlouhých průtazích a jistě se souhlasem královny padla její volba na Ebroina, zatímco Erchinoaldův syn Leudesius byl opomenut. Ebroin pocházel ze Soissons a třebaže nepatřil k nejurozenějším vrstvám, zastával funkce již na dvoře krále Chlodvíka II. Vysoká šlechta se na něho dívala jako na kariéristu, ale bývalé saské otrokyni/anglické otrokyni/anglické princezně Bathildě byl jako spoluvládce asi daleko přijatelnější než typický aristokrat Erchinoald. Do poradního sboru královny dále patřili biskup Chrodobert z Paříže a Ebroinův přítel biskup Audoin z Rouenu. Nová vládnoucí garnitura se snažila zkrotit šlechtu zahájila politiku centralizace a posílení panovnické moci. To vše samozřejmě vyvolalo nespokojenost a královna musela krvavě potlačit tři spiknutí.
• Smrt krále Chlodvíka
Za vlády krále Chlodvíka propukaly často ve franské říši morové nákazy. O tomto králi můžeme říci více špatného než dobrého. Jak historie zaznamenala, ačkoliv byl oddán kostelům svatých, jak mužům, tak ženám, jeho neřesti nicméně udusili jeho ctnosti. Jako mravně zkažený se poskvrnil každým hříchem: smilstvem, obžerstvím, chlastem a pohrdáním ženami. Historie nezaznamenala cokoliv v jeho životě anebo ve skutcích, co by bylo hodno chvály. Mnoho autorů historií jej odsuzuje, protože jeho schopnosti hřešit se zdály nekonečné. Někteří o něm říkají to, jiní zase ono, ale nikdo o něm neví nic jistého. S blahoslavenou královnou Bathildou měl tři syny: Lothara, Childerica a Theoderica. Zemřel v roce 662 [657] od Vtělení, sedmnáctý rok své vlády, a byl pohřben v chrámu sv. Denise vedle svého otce. Blahoslavená královna Bathilda, jeho manželka, založila v tu dobu opatství sv. Petra v Corbie a v Chiele, kam bylo uloženo i její tělo. V té době zemřel Archenoult, královský majordomus.
• Vlády se ujímá a Lothar a Ebroin
Po smrti krále Chlodvíka korunovali Frankové Lothara, nejstaršího z jeho tří dětí, aby vládl spolu s jeho matkou královnou Bathildou. Frankové nyní byli na rozpacích, koho si vybrat jako královského majordoma. Nakonec si vybrali muže jménem Ebroin (toho, co umučil sv. Leodegara, biskupa Autunu). Král Lothar zemřel po vládě dlouhé tři roky [ve skutečnosti po šestnácti letech roku 673].


Arabský chalífát
• Občanská válka v arabském chalífátu
Rozbroje v arabské říši pokračují a vojska vzbouřeného syrského guvernéra Umajjovce Muáviji ibn Abí Sufján se střetla s armádou chalífy Alím ibn Abí Táliba u Siffínu. Již se schylovalo k boji, když Muávija vyzval Álího k jednání. Ten se nechal oklamat a souhlasil s přerušením bojů. Ústup místo rozhodného vítězství však některé jeho přívržence pobouřil natolik, že se ho rozhodli zbavit vraždou.
• Občanská válka v arabském chalífátu
Roku 657 se vojska Alího a Umajjovců, vedených syrským místodržícím Muáwijou, střetla u Siffínu na horním Eufratu. Válečné štěstí přálo Alímu, ale když Umajjovci pozvedli na svých kopích opisy Koránu a požádali o rozhodnutí sporu arbitráží, Alí souhlasil. Tento chalífův postoj rozhořčil část jeho vojska, která si přála vyřešit svár bojem. Ta opustila jeho tábora a stala se základem muslimské sekty cháridžovců. Z příznivců Alího a nepřátel Umajjovců vznikla odnož, která se nazývala šíat–Alí (strana Alího) a jejímiž pokračovateli jsou současní šíité stojící stále ještě v opozici proti většině muslimského světa, tzv. sunnitům. Podle Masúdího se několik stovek nespokojenců z Alího vojska stalo dokonce křesťany. Tito odpadlíci od islámu byli však pronásledováni a pobiti.
Arbitráž byla svěřena pouhým dvěma mužům a měla za úkol zjistit, zda Uthmán byl zabit po právu, což by bylo dovoleno. Po šesti měsících však rozhodla, že nikoli. Podle názoru arbitrů měla být také vykonána nová volba, a to s vyloučením kandidatury obou soupeřů – Alího i Muáwiji. S tím se však Alí ztotožnit nemohl, protože by mu nepříslušela vlastně žádná funkce a jeho soupeř by zůstal místodržícím Sýrie,takže boje začaly nanovo.
Občanská válka mezi oběma chalífy, za níž východní Římané znovu získali kontrolu nad Arménií a vládu v Sýrii a vynutili si vysoký roční tribut, skončila až roku 661, kdy byl Alí zavražděn příslušníkem sekty cháridžovců Ibn Muldžámem as–Sárimím. Vítězná dynastie Ummajovců pak arabské výboje obnovila a byla v nich opět velmi úspěšná.


Británie
• Narození sv. Willibrorda
V anglické Northumbrii přišel na svět sv. Willibrord, apoštol Frísů.
• Založení kláštera ve Whitby
Ve Whitby byl tohoto roku založen známý benediktýnský klášter.


Itálie
• Změna na papežském stolci
Dne 2. 6. zemřel papež Eugenius I. a 30. 7. nastoupil na jeho místo Vitalianus, původem z města Signie. V Konstantinopoli nepopulární císař Konstans II. se však již v tuto dobu zaobíral myšlenkou odchodu na západ, a proto hledal cestu k římské církvi. Z rukou papežského nuncia tedy blahosklonně přijal papežovy věroučné formule (synodika), odsouhlasil jej na římském biskupském stolci, poslal mu darem zlatem a drahokamy zdobenou bibli a potvrdil i privilegia římského biskupství. Také Vitalianus mu vyšel vstříc a dal najevo, že ani on již nechce rozdmýchávat staré věroučné spory.


Rok 658
Franská říše
• Ebroin se ujímá majordomátu
Nejspíše roku 657/658 (zcela jistě před rokem 660) zemřel neustrijsko–burgundský majordomus Erchinoald a šlechta opět řešila problém nástupnictví. Po dlouhých průtazích a jistě se souhlasem královny padla její volba na Ebroina, zatímco Erchinoaldův syn Leudesius byl opomenut. Ebroin pocházel ze Soissons a třebaže nepatřil k nejurozenějším vrstvám, zastával funkce již na dvoře krále Chlodvíka II. Vysoká šlechta se na něho dívala jako na kariéristu, ale bývalé saské otrokyni/anglické otrokyni/anglické princezně královně Bathildě byl jako spoluvládce asi daleko přijatelnější než typický aristokrat Erchinoald. Do poradního sboru královny dále patřili biskup Chrodobert z Paříže a Ebroinův přítel biskup Audoin z Rouenu. Nová vládnoucí garnitura se snažila zkrotit šlechtu zahájila politiku centralizace a posílení panovnické moci. To vše samozřejmě vyvolalo nespokojenost a královna musela krvavě potlačit tři spiknutí.


Římská říše
• Císař útočí na Balkáně
Občanská válka v arabském chalífátu mezi vzbouřeným syrským místodržícím Muávijou ibn Abí Sufján z rodu Umajjovců a hášimovským chalífou Alím ibn Abí Tálibem umožnila císaři Konstantovi II. přesunout své vojenské síly do Evropy a zaútočit na drobná slovanská knížectví (Sklavinie) v okolí Soluně. Slovany porazil, donutil uznat svoji svrchovanost a zavázal je výplatou tributu. Zajatce nechal deportovat do Malé Asie.


Arabský chalífát
• Amr ibn al–Ás opět ovládl Egypt
V rámci zápasu mezi Alím a Muávijou se někdy v srpnu až září roku 658 vrátil do Egypta bývalý guvernér Amr ibn al–Ás. Již brzo celou provincii pacifikoval a ujal se zde již po druhé vlády (poprvé 642 – 645).


Čechy
• Samova smrt
Po třiceti pěti letech vlády zemřel roku 658/659 slovanský král Samo. Za jeho panování „svedli Vinidové mnoho bojů s Huny (tj. Avary) a díky jeho rozvaze a schopnosti Vinidové Huny vždy přemohli.“ O jeho nástupce asi nebyla nouze, neboť měl dvanáct manželek, se kterými zplodil dvaadvacet synů a patnáct dcer. O osudu Samovy říše nejsou již žádné písemné zprávy, proto její další existenci nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Nikde však nenalezneme doklady o nějakém mocenském pádu projevujícím se např. destrukci hradišť, která naopak přetrvávají a dále se rozvíjejí (např. mikulčický hrad). Proto je pravděpodobné, že Samova říše v nějaké formě přetrvala.


Británie
• Poražená Mercie si opět vybojovala nezávislost na Northumbrii
Když od zabití krále Pendy uplynuly tři roky, vzbouřili se proti [northumbrijskému] králi Oswymu mercijští předáci Immin, Eafa a Eadberht. Králem ustanovili Wulfhera [658 - 675], mladičkého syna zabitého Pendy, kterého drželi v úkrytu. Poté vyhnali předáky cizího krále, a tak statečně rázem nabyli zpět své země i svobody. Když tak dosáhli svobody a měli svého vlastního krále, radovali, že budou sloužit Kristu, pravému králi, aby dosáhli věčného nebeského království.
Král Wulfhere vládl národu Merciů po sedmnáct let. Prvním biskupem ustavil Trumhera, o němž jsme mluvili výše, druhým Jarumana [663 - 669], třetím Chada [669 - 672], čtvrtým Winfritha [672/3 - 675]. Ti všichni následovali řádně po sobě a vykonávali biskupský úřad v národě Merciů, za vlády krále Wulfhera.
• Beda Venerabilis líčí, jak sv. Wilfrid úspěšně ukončil studia v Římě a jak na zpáteční cestě do rodné Northumbrie si ještě na tři roky odskočil do galském Lyonu (658 – 661)
Po příjezdu do Říma se Wilfrid oddal podle svého předsevzetí každodenním horlivým modlitbám a úvahám o církevních záležitostech. Díky tomu si získal přátelství [nám z jiných zdrojů neznámého] arcijáhna Bonifáce, velmi učeného muže, plného svatosti, který byl rovněž poradcem papeže. Za jeho vedení postupně prostudoval čtyři knihy evangelií, podle výkladu téhož učitele si osvojil také správný výpočet termínu Velikonoc a mnoho jiného, co patří do církevní nauky, čemu se doma naučit nemohl. Poté co zaneprázdněn tak úspěšným studiem strávil v Římě několik měsíců [vychází mi to až na sedm let], vrátil se k Dalfinovi do Galie a žil u něho tři léta: přijal od něho tonzuru a stal se mu nakonec tak drahým, že ho chtěl ustanovit svým dědicem. Aby k tomu však nedošlo, postihla biskupa předčasní krutá smrt a Wilfrid tak zůstal zachován stát se spíše biskupem svého národa, to znamená Anlů. Královna Baldhilda vyslal totiž… (®661)


Rok 659

Franská říše
• Ebroin se ujímá majordomátu
Nejspíše roku 657/658 (zcela jistě před rokem 660) zemřel i neustrijsko–burgundský majordomus Erchinoald a šlechta opět řešila problém nástupnictví. Po dlouhých průtazích a jistě se souhlasem královny padla její volba na Ebroina, zatímco Erchinoaldův syn Leudesius byl opomenut. Ebroin pocházel ze Soissons a třebaže nepatřil k nejurozenějším vrstvám, zastával funkce již na dvoře krále Chlodvíka II. Vysoká šlechta se na něho dívala jako na kariéristu, ale bývalé saské otrokyni/anglické otrokyni/anglické princezně královně Bathildě byl jako spoluvládce asi daleko přijatelnější než typický aristokrat Erchinoald. Do poradního sboru královny dále patřili biskup Chrodobert z Paříže a Ebroinův přítel biskup Audoin z Rouenu. Nová vládnoucí garnitura se snažila zkrotit šlechtu zahájila politiku centralizace a posílení panovnické moci. To vše samozřejmě vyvolalo nespokojenost a královna musela krvavě potlačit tři spiknutí.
• V Corbie byl založen známý klášter.


Římská říše
• Chalífát uzavírá mír s římskou říší
Občanská válka v arabské říši mezi vzbouřeným syrským místodržícím Muávijou ibn Abí Sufján z rodu Umajjovců a hášimovským chalífou Alím ibn Abí Tálibem pokračuje již třetí rok. Muávija musel do boje nasadit veškeré své síly, a proto dočasně ukončil válku s římskou říší a uzavřel s císařem Konstantem II. mír. Rezignoval na vládu v Arménii a Sýrii a zavázal se výplatou vysokého tributu.


Čechy
• Samova smrt
Po třiceti pěti letech vlády zemřel roku 658/659 slovanský král Samo. Za jeho panování „svedli Vinidové mnoho bojů s Huny (tj. Avary) a díky jeho rozvaze a schopnosti Vinidové Huny vždy přemohli.“ O jeho nástupce asi nebyla nouze, neboť měl dvanáct manželek, se kterými zplodil dvaadvacet synů a patnáct dcer. O osudu Samovy říše nejsou již žádné písemné zprávy, proto její další existenci nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Nikde však nenalezneme doklady o nějakém mocenském pádu projevujícím se např. destrukci hradišť, která naopak přetrvávají a dále se rozvíjejí (např. mikulčický hrad). Proto je pravděpodobné, že Samova říše v nějaké formě přetrvala.