(Doplnění informací k úvodnímu článku)
Americký tank z období 2. světové války
Americký těžký tank M26 Pershing 
(V roce 1946 překlasifikován do střední kategorie)
Předmluva :
Na začátku druhé světové války, kdy se v bojích na evropském kontinentu stále víc prosazovala taktika rychlých přesunů německých tankových divizí tzv. "blitzkriegu", neschopnost a nezájem amerických politiků a stratégů se podepsala na velmi špatném stavu amerických tankových jednotek. Tento stav také vyplynul z pomyslného bezpečí Spojených států v průběhu první světové války, kdy nebyly vojensky napadeny ani nijak ohroženy. Tím pádem se vývoji obrněných vozidel Američané nevěnovali tak důkladně jak tomu bylo v Německu nebo Sovětském svazu. To se však mělo změnit, protože po vítězné německé kampani ve Francii, se začala vývoji bojových vozidel přikládat daleko větší pozornost. V době rozpoutání druhé světové války měly americké tankové jednotky ve výzbroji asi 460 tanků, povětšinou lehké, rozhozené v pěchotních a jezdeckých divizích. Ale při rychlém a neplánovaném vstupu USA do víru druhé světové války byl vývoj tanků urychlen a konečným produktem byl tank Sherman. Mohl se celkově srovnávat s německým tankem PzKpfw IV. a byl lépe hodnocen než dosavadní britské tanky. Vývoj neovlivnilo ani nasazení těžkých tanků Tiger, neboť z amerických výrobních linek sjížděly tisíce Shermanů, které se jak potopa valily všude tam, kde Němci neměli výrobně náročné a málo spolehlivé Tigery nebo jiné německé tanky. Při bojích v severní Africe se zjistilo, že je lepší ničit těžké, a neohrabané obrněnce bitevními a stíhacími letadly. Američané vsadili na tuto kartu a věnovali se více výrobě kvalitních letadel všech kategorií, letadlových, bitevních lodí a další techniky, a to na úkor vývoji nových tanků.
Po vylodění v Normandii byly už nedostatky tanku Sherman jasné. Spojenecké osádky plně využívaly materiální převahy a podpory letectva, ale při čelních střetech s Tigery a Panthery zaplatily častokrát na tuto nerovnost životem. Plně se neosvědčily ani rychlé stíhače tanků, které byly vyzbrojeny kanóny ráže 90 mm a 17liberní ráže 76,2 mm. Poradily si čelně s kterýmkoliv německým obrněným vozidlem, ale jejich slabinou byla dostatečná pancéřová ochrana. Zezačátku se spoléhalo na vozidlo M2A1, jež vezlo kanon ráže 37 mm a pancíř do síly do 32 mm. Dne 10. července 1940 byly položeny základy k vytvoření Armed Force a následně U.S.Armored Corps, čili kompaktního tankového vojska. Jako velitel nové formace byl pověřen generál Adna R. Chaffee. Vzápětí byla zahájena výroba M2A1, ale v létě 1940, po kapitulaci Francie, se nároky na nové obrněné vozidlo musely přehodnotit. Nový střední tank měl být vyzbrojen dvěma kanony, univerzálním ráže 75 mm a kanonem ráže 37 mm, určeným k ničení obrněných vozidel.
Obě tyto nové konstrukce, jak tank M2A1, tak střední tank M3 ( kromě něhož existoval též lehký M3), byly v zásadě jen provizoria. Byl sestrojen pomocí zastaralého podvozku a korby předchůdce. Větší kanon byl umístěn do kasematy po pravé straně korby, menší pak do otočné věžičky. V americké armádě nesl označení M3 General Lee, Britové ho nazvali M3 General Grant.
Vozidla M3 se bojově brzy osvědčily, ale německý protivník je vývojově překonával a různými inovacemi získával výraznou převahu.
Americkou reakcí bylo další ,,provizorium,, a sice slavný střední tank M4 General Sherman, u nějž byl instalován docela spolehlivý podvozek z M3.
Pružný, dokonale organizovaný americký automobilový průmysl začal okamžitě chrlit tanky M4 v počtech, o jakých mohli Němci jen snít. V jeho produkci předstihli Američané dokonce i SSSR, když stihli vyrobit v mnohem kratším čase podobné množství M4 jako Sověti T-34. Bylo ovšem zřejmé, že i Němci budou svoji armádu vybavovat stále novějšími, lépe pancéřovanými a vyzbrojenými tanky, vůči nimž bude M4 bez šance na úspěch. Proto již při projektování M3 uvažovali Američané o vývoji naprosto nového silného tanku. Alternativ přicházelo v úvahu několik. Jednou z nejnadějnějších byl projekt geometricky zvětšeného M2 o hmotnosti 80 t, vyzbrojeného kanonem 105 mm v korbě a ráže 75 mm ve věži.
Proto byl nakonec projekt T26 doveden do zdárného konce a tank M26 Pershing byl bojově nasazen v dobývaném Německu.
Mohutný a pohyblivější M26 Pershing dokázal i v čelních tankových střetech likvidovat proslulé Tigery i Panthery. Americké velení netlačilo na jeho výrobu, proto byl bojově nasazen až v posledním roce války. protože pro efektivní vedení války byla dána přednost jiným zbraním. Pershing však natolik dokázal svou kvalitu v boji, že jeho výroba pokračovala i v době korejského konfliktu. Nasazené tanky M26 Pershingy v Koreji zničily řadu sovětských T-34/85 bez vlastních ztrát.
Část první : Vznik a vývoj těžkého tanku M26 Pershing
V roce 1940 vznikl prototyp těžkého tanku T1,vyzbrojeného kanony ráže 76,2 mm a 37mm, umístěnými v jedné věži. Dobře chráněné (až 100 mm silným pancířem ) a více než 50 t vážící vozidlo bylo poháněno leteckým hvězdicovitým motorem o výkonu 671 kW (900 HP ). Jeho prototyp T1E2 byl zařazen do výroby v prosinci 1941 jako M6 a v únoru 1942 do výzbroje. Výrobní plány předpokládaly postavení 500 kusů M6 v roce 1942, a v roce následujícím (1943) dokonce ještě desetkrát více - 5 000 kusů.
Technické problémy se samotným tankem, vysoké výrobní náklady a nechuť armády, ovšem způsobily, že do počátku roku 1943 vzniklo pouze 40 těchto vozidel, z toho jich mělo 19 (M6A2, ve verzi T1E1 ) kombinovaný spalovací a elektrický pohon.
Nový tank začal vznikat již na jaře 1942, ještě před bojovým nasazením tanku M4 v severní Africe. Požadavky zněly, lepší pancéřování, silnější výzbroj, pohyblivější, nižší a širší, shodné znaky s M4. Částečně se na tom podepsaly testy sovětského tanku KV. Na začátku roku 1942 nařídila Zásobovací služba ( Services of Supply, pozdější Army Service Forces ), aby se co nejdříve započaly přípravy (květen) k výrobě série tanků, označených jako T20. Bylo naplánováno testovat na nich různé verze systému přenosu síly, zavěšení nosných kol a výzbroje ráže větší než 75 mm ( pro úplnost : kanon používaný u M3 a M4 vycházel ze slavné francouzské ,,pětasedmdesátky,, vyvinuté na sklonku 19. století, v roce 1942 armáda počítala s kanonem ráže 90 mm ). V projektech byla použita menší ráže, ale věže se daly měnit, takže základ by měl být stejný. Varianta T20 měla být vyzbrojena kanonem ráže 76 mm, varianta T20E1 automatickým kanonem ráže 75 mm, varianta T20E2 kanonem 76,2 mm.
Vývojové oddělení firmy General Motors ve Fisher Body Division mělo dřevěnou maketu nového tanku hotovu v květnu 1942. Po schválení byly objednány dva prototypy, označené jako T20E1 a T20E3, a smlouva na zhotovení těchto vozidel byla podepsána v září. Jako pohon obou tanků měl být měl sloužit modifikovaný motor Ford GAA, instalovaný u M4A3. Byl to čtyřtaktní zážehový motor chlazený kapalinou Ford GAN V-8, o výkonu 350 kW (470 HP), s novou hydromechanickou automatickou převodovkou typu Torquematic 30-30B. Motor, převodovka a dvojitý diferenciál byly spojeny v jeden blok. U T20E1 se plánovalo s ranou verzí zavěšení HVSS s tlumiči chvění z přední i zadní části vozíku, u T20E3 měly být montovány torzní tyče. Převodovky se měla nacházet na zádi stroje. Výzbroj obou prototypů měl tvořit kanon M1 ráže 76 mm, se stabilizátorem ve svislé rovině a spřaženým kulometem ráže 7,62 mm, druhý kulomet se měl nacházet v korbě. Také se počítalo s velkorážným kulometem 12,7 mm na věži. Pancíř čela věže dosahovat tloušťky 89 mm, na čele korby 63,5 mm s úhlem sklonu 47˚. Hmotnost tanku by se pohybovala kolem 29,8 t. První z tanků obnášel pásy o šířce 40,64 cm a druhý 42 cm.
Tank verze M26A1
Tank T20E1 byl hotov v květnu 1943 a v červnu měl být otestován. Ale od září 1942 začalo americké velení upřednostňovat torzní tyče, prototyp T20E1 byl rozmontován a jeho jednotlivé díly se použily na výrobu stroje T20E3 ( výr. číslo 30104303 ) s tímto zavěšením. Jeho testy byly započaty v červenci 1943. Sériová verze měla nést označení M27B1, ale časté závady převodovky však výrobu zdržovaly, až zapříčinily v prosinci 1944 zastavení testů. Spolu s T20 byly objednány další zkušební tanky : dva T22 u firmy Chrysler a dva T23 u společnosti General Electric Company. Prototypy T22 č.1 ( výr. č. 30104304 ) a č.2 ( výr. č. 30104305 ) byly zkompletovány v červnu 1943. Využívaly pohonný systém z M4A3, ale s převodovkou za motorem. Byla také instalována suchá převodová skříň s pěti rychlostmi dopředu a jednou zpáteční. Podobně jako u T20 byla u podvozku použita ranější verze vozíků HVSS a pásy T51 o šířce 420 mm. Výzbroj byla shodná s T20. Také se zde počítalo s těžším kanonem M7 a takto vyzbrojený tank měl mít označení T22E2. Výroby se dočkala jiná verze, čili T22E1. Zde byla použita věž pocházející z M4 a s kanonem M3 ráže 75 mm, vybaveným nabíjející automatikou. Pancíř čela korby byl navýšen na 66,7 mm. Zkoušky tohoto tanku začaly na polygonu v Aberdeenu v listopadu 1943 kde se T22E1 připojil k T22 testovanému již dříve. Problémy s motory a chybějící reálné možnosti dalšího rozvoje se podepsaly na zastavení testů (únor 1944).
Tank M26 Pershing už jako střední kategorie
Po T22 následoval tank s nejvyšším typovým číslem v této sérii,
a to T23. Společnost General Electric v Erie měla hotov první prototyp ( výr. č. 3098787 ) v lednu 1943 a druhý (výr. č. 3098788 ), v březnu. U těchto strojů se zkoušel elektrický přenos pohonu, ale toto řešení bylo složité, neboť spalovací motor Ford poháněl generátor, napájející dva elektromotory, jež pohybovaly pohonnými koly. Jeho výhodou bylo snížení zátěže motoru, plynulé otáčení kol a celkově malý úhel otáčení stroje, který dosahoval rychlosti až 56 km/h. Prototypy měly zavěšení VVSS (Sherman) s pásy šíře 408 mm. Věž prvního stroje byla svařovaná z válcovaných desek, protažená výklenkem a změněna byla i přední deska korby.
Výzbroj tanků T23 byla shodná s T20 a T22 s tím, že kanon byl umístěn v lafetě T80. Protože tento typ věže byl v lednu 1943 shledán jako technologicky náročný, druhý prototyp obdržel věž odlévanou, s otočnou podlahou a otáčecím prstencem o průměru 1 753 mm a s kanonem instalovaným do lafety T79 (modifikace lafety M34 ). Čelní pancéřová deska s vyboulením pro kulomet a kompresor ventilace se stala typickým znakem všech pozdějších vozidel řady T20. Pětičlenná posádka měla používat čtyři průlezy. I přes velkou hmotnost elektrické převodovky si tento tank rychle získal uznání odborníků z Ordnance Committee (Zbrojního úřadu ) a v květnu 1943 začala sériová výroba aniž byly známy výsledky testů ostatních prototypů. Byla objednána série 250 kusů ( 200 ks s výr. č. 30103052 - 30103251, u zbývajících 50 kusů jsou čísla neznámá ), z nichž první byl hotov v říjnu 1943 a poslední v prosinci 1944. Sériové tanky obdržely lafetu typu T80 (později standardizovanou jako M62 ) s širokým pohyblivým štítem čela věže, počet vezené munice do kanonu byla 68 kusů. Pancíř čela korby měl tloušťku 76,2 mm a hmotnost tanku se zastavila na 33 t. Během výroby došlo k určitým změnám, ale pro náročnost obsluhy se stroje dostaly pouze k výcvikovým jednotkám, protože byl označen jako nezpůsobilý na frontu. Věž však byla využita u tanků Sherman, vyráběných od roku 1944. Některé ze sériových tanků T23 testovaly změněné zavěšení. Na tank s výr. č. 30103068 bylo instalováno zavěšení na torzních tyčích. Táto varianta bylo dostala označení T23E3 pro prototyp a M27 pro sérii. Protože tank objednaný u firmy Chrysler v prosinci 1943 byl dán dohromady teprve koncem srpna následujícího roku, a v prosinci 1944 nebyla schválena elektrická převodovka, nebyl o něj zájem. Stroj T23E3 dosahoval hmotnost 36 t a zásoba munice se zvedla na 84 náboje.
Na tři sériové vozidla T23 byly dáno zavěšení typu HVSS, s novými pásy T80 šířky 584 mm. Hmotnost tohoto typu tanku, s předpokládaným označením T23E4, se sice zvýšila na 37 t, ale odrazilo se to na lepších jízdních vlastnostech. Ale převodovka však zabránila přijmout i tyto verze. I když náhrada Shermana nevznikla, byla vyhotovena alespoň koncepce a získány určité zkušenosti. Bylo zřejmé, že pro boj na frontě je potřeba lépe vyzbrojené vozidlo než T23, protože už byly prozrazeny parametry tanku Tiger, a proti nim je třeba vozidlo s kanonem ráže 90 mm.
Pro novou výzbroj byla určena stávající konstrukce, s tím, že Ordnance Committee překvalifikoval objednávku. Namísto 50 strojů T23 byly objednáno 40 kusů T25 s kanonem T7 ráže 90 mm a 10 vozidel T26 se shodnou výzbrojí, ale s tloušťkou pancíře čela korby na 102 mm. Vyvíjené stroje měly vážit 32,5 t a 36t, a s tím Armored Corps nesouhlasila, bylo to vyřešeno změnou převodovky (hydromechanickou Torquematic). Takto vylepšené vozidla obdržely označení T25E1 a T26E1. Nakonec byly smontovány dva T25 předělané ze sériových T23 ( 30103053 a 30103054 ) se zavěšením HVSS. Byly na ně umístěny věže již vyráběné pro T25E1. Kanon neměl stabilizátor a pancíř čela korby a čela věže zůstal na síle 76,2 mm.
První z tanků byl testován ve Fort Knox v lednu a druhý v dubnu 1944. V říjnu byly započaty zkoušky T26 (30128307) se zavěšením na torzních tyčích. Tento tank měl naistalován motor Ford GAF o výkonu 345,7 kW (470 HP). Na polygonu bylo zjištěno, že tyto tanky se vyrovnají strojům T26E1 a T26E3. Náročná obsluha elektrické převodovky zastavila testy na konci roku 1944.
První z T25 dosahoval hmotnost 37,3 t a jeho pásy obnášely šířku 58,4 cm. T25E1byl o něco lehčí, neboť měl pancíř svařovaný z válcovaných desek. Měl hmotnosti 31,75 t a použité pásy měly šířku 48,3 cm. První sériový T25E1 byl využit ke zkouškám nové lafety výzbroje T102 a nového kanonu T14 ráže 90 mm. Protože se použilo souosé brzdovratné zařízení s hlavní, volný prostor byl využit pro instalaci dvou velkorážných kulometů Browning M2HB ráže 12,7 mm. Tank č. 13 (výr. č. 30103264) v roce 1948 testoval dálkoměr T31 a balistický kalkulátor kanonu T22. Tyto přístroje, tvořící tzv. integrovaný bojový oddíl, se podepsaly na značném zvýšení věže, ale sériové tanky je nedostaly. Jediný vyrobený exemplář T26 obnášel hmotnost 43,14 t a jeho čelní pancíř měl tloušťku 101,6 mm a boční 76,2 mm.
Montáž předsériových T25E1 a T26E1 začala v únoru 1944. Podnik Fisher Tank Arsenal, součást koncernu General Motors, v Grand Blanku ( stát Michigan ), je vyrobil do konce května. Část těchto tanků se účastnila všestranných továrních a armádních testů. Ty byly provedeny na polygonech koncermu General Motors v Aberdeenu a Úřadu tankových vojsk (Amored Board ) ve Fort Knoxu. Jeden tank T25E1 byl zkoušen v pouštním polygonu v Phoenixu (stát Arizona).
Americká armáda do té doby neměla tanky s tak velkou hmotností, proto byl velký důraz položen na test přínosu nových vozidel v boji. U prázdného T25E1 se počítalo s hmotností 31,8t a u T26E1 39,6 t. Ačkoliv měly oba zavěšení na torzních tyčích, pouze deset T26E1 se zesílenými tyčemi, byl T26E1 opatřen pásy T81 šířky 610 mm a T25E1 pásy užšími, širokými pouze 483 mm. I když byl do obou typů montován stejný kanon, T7 ráže 90 mm, byly použity různé lafety ( u T25E1 lafeta T99 a u T26E1 lafeta T99E1 s pancířem zesíleným na 114 mm). Konstrukce věže byla shodná s věži u T23, byla však větší a pro zlepšení rovnováhy částečně prodloužena dozadu. Při testech na jaře 1944 došlo k porovnávání prototypů a sériových tanků na sedmikilometrové dráze polygonu v Aberdeenu. T25E1 potřeboval na její překonání 23 minut, T26E1 26 minut, sériový M4A3E8 se zavěšením HVSS 28 minut a 35 sek.,sériový M4A3 se zavěšením VVSS 30 min. a 40 sek.,sériový T23 měl poruchu. Tyto zkoušky prokázaly, že tank T25E1 má příliš tenký pancíř, příliš křehké zavěšení a přílišný měrný tlak. Rozhodnutí pokračovat ve vývoji padlo na T26E1.
I když nebyly hotovy kompletní testy, už v lednu 1944 padlo rozhodnutí o sériové výrobě v počtu 250 kusů. Protože se tanky Sherman nasazené v Normandii ukázaly jako slabý protivník německým tankům, nové tanky se silnějším pancéřováním a výzbrojí se staly nutností. Ještě před rozjetím velkovýroby bylo uskutečněno několik důležitých změn. Kanon T7 dostal úsťovou brzdu, požadavek na zvýšení převážené munice (z 42 na 70) se postaral o odstranění otočného koše věže s podlahou a vodních komor chránící zásobníky. Několik nábojů je uloženo jako pohotovostní zásoba, k okamžitému použití do věže. Byl změněn poměr diferenciálu 2,08 : 1 na 1,79 : 1, což usnadnilo navzdory o 3 m zvětšenému poloměru zatáčení řízení. Dále byla navržena úprava chlazení mechanismu diferenciálu, spojení motoru se setrvačníkem, odstranění úniků oleje a změna vedení chladiče. Takto vylepšená varianta nesla označení T26E3. K postavení prototypu byl využit pátý sériový tank T25E1 (výr. č. 30103256). Tento tank měl navíc změněnu věž a nabíječ dostal za velký a dvoudílný otočný průlez, menší a jednodílný, kterým byl zesílen strop věže. Na záď věže byl přesunut držák protiletadlového kulometu. Upravená lafeta kanonu dostala označení T99E2 a později M67. Samotný kanon neměl stabilizátor a tak posádka musela v zájmu přesné střelby zastavit. Mechanismus zvedání hlavně nebyl nijak silný. V hodnocení palebné síly byla výzbroj nového tanku v porovnání s M4, s kanonem ráže 76 mm, celkově krokem zpět. Centrální ventilátor se jevil jako nevýkonný a byl nahrazen silnějším, avšak až po skončení války v Evropě. Některých stroje dostaly místo pásů T81 o šířce 610 mm, užší T81E1 o šířce 584 mm, shodné s M4A3 s HVSS.
Stroj T26E3 byl dán do výroby v červenci 1944 jako těžký tank. Vozidlům z první zakázky (výr. č. od 30119821 do 30120070) byla přidělena čísla od 11 do 260 (u T26E1 od 1 do 10). První sériová vozidla začala sjíždět z výrobních linek v podniku Fisher Tank Arsenal koncernu GM začátkem listopadu a do konce měsíce bylo dokončeno 10 kusů, v prosinci bylo smontováno 30 kusů, v lednu 1945 70 kusů a v únoru 132 kusů. Od března 1944 započala výroba také v závodech Detroit Tank Arsenal firmy Chrysler a hned v prvním měsíci bylo smontováno 269 tanků, v květnu pak 361 kusů a v červnu 370 kusů. Podnik Fisher zhotovil do konce června 1 190 tanků, Chrysler vyrobil do konce května 246 kusů a do konce roku dalších 992 tanků. Celkově bylo postaveno 2 428 tanků M26, které byly v květnu 1946 překlasifikovány na střední tanky.
Charakteristické rysy těžkého tanku M26
> čelo korby s charakteristickým vyboulením ve střední části, po obou stranách vyboulení průlezy posádky
> ozubené hnací kolo umístěné vzadu, v poměru k linii snížené
> odlévaná věž s dobře tvarovanými, lehce skosenými stěnami, umístěná uprostřed korby, vybavená kanonem ráže 90 mm s dlouhou hlavní
> šest stejně velkých pojezdových kol
Technická data těžkého tanku M26E3
> bojová hmotnost : 41,9 t
> posádka : 5 mužů
> rozměry : celková délka 8 649 mm, délka korby 6 327 mm, šířka 3 513 mm, výška 2 794 mm, světlost 437 mm
> rychlost otáčení věže : 360 stupňů za 15 sekund
> výzbroj : poloautomatický kanon M3 L/53 (70 náb.) ráže 90 mm, 2 kulomety Browning M1919A4 ráže 7,62 mm (5 000 náb.), protiletadlový kulomet Browning M2HB ráže 12,7 mm (550 náb.)
> zaměřovací přístroje : teleskopický zaměřovač M71C, panoramatický zaměřovač M10F, 6 periskopů M6, 6 průzorů
> pancíř : kompaktní, svařovaný s odlévaných a válcovaných dílů pro korbu a kompaktní odlévaný pro věž o síle - čelo korby v horní části 102 mm/44˚, v dolní část 75 mm/34˚, boky 76-51 mm/90˚,51-19 mm/80˚-78˚, horní část 22 mm, dno 25-13 mm, věž : lafeta 115 mm, čelo 102 mm, boky 76 mm, záď 75 mm, strop 25 mm
> motor : zážehový čtyřdobý, kapalinou chlazený osmiválec Ford GAF V-8, výkon 373 kW (500HP) při 2 600 ot./min.
> obsah nádrží : 832 litrů paliva;
> podvozek : 6 párů velkých dvojitých pojezdových kol, 5 párů napínacích kladek, ozubená hnací kola vzadu, napínací kola vpředu, pás T81 celokovový, šířky 610 mm nebo T80E1 gumokovový, šířky 584 mm, 82 článků
> rychlost : trvalá- 40 km/hod.,max.-50 km/hod., dojezd : 160 km
> překonávání překážek : stoupání 27˚, příkopy 2,45 m, stěna 1,20 m, brod 1,20 m
> spojení : radiostanice SCR 508
> poměr výkon/váha: 12 HP/1 t
> tlak na zem: 12,5 psi
Na základě zhotovení účinného protivníka německému PzKpfw VI Königstigeru vznikla modifikace tanku M26E4 "Superpershing", podobně vyzbrojeného. Americké velení mělo v úmyslu použít kanon označený T15E1 shodné ráže jako M3, ale delší o 1676 mm (73 kalibry) s větší výbušnou náloží. Kanon byl použit do prvního sériového exempláře T26E1 ( výr. č. 30103292) a velké kompenzační pružiny byly pro nedostatek místa upevněny na střechu věže. Stroj byl přesunut na frontu dne 15. března 1945 a byl ještě doplněn o zaměřovač M71C (plánovaný zaměřovač M71E4 se při převozu ztratil), o přídavný pancíř o tloušťce 80 mm (vyřezaný z Panthera) sloužící jako kryt kanonu a další dvě desky na čelo korby. Tank obsluhovali tankisté ze 33. tankového pluku, ale ke souboji s Königstigerem se nedostali. Druhý exemplář T26E4 byl objednán v březnu. Byl to předělaný 97. sériový T26E3 (výr. č. 30119907). Tento stroj používal dělené střelivo a tím došlo ke změně označení kanonu na T15E2. Střela T30E16 měla počáteční rychlost 1144 m/sek. (střela T33 o něco nižší, 976 m/sek), což ničilo čelně tank k Panther na vzdálenost 2 400 m. Sériové tanky měly být lafetovány T119 a zásoba převážené munice klesla na 54 kusů. Po téhle zkušenosti byla zakázka zvýšena na 1 000 kusů T26E4, u kterých by byly pružiny umístěny uvnitř věže, ale konec války zastavil zakázku na 25 vozidlech.
Tank M26 Pershing při pohledu zezadu. Dobře je vidět detaily horní pancéřové desky.
Vývoj pokračoval dále a novou verzí s označením M26E2 se měl stát podpůrný tank osazený houfnicí ráže 105 mm s použitím podvozku T23. Byla tedy upravena věž pro tuto zbraň a v říjnu 1944 se konstruktéři pustili do postavení tohoto prototypu T26E2. Nová lafeta byla označena T117 (později M71) a obnášela svislý stabilizátor a protože byla lehčí než kanon M3, byl navýšen pancíř na věži (čelo až 203 mm, boky od 76 do 127 mm). Protože při bojové činnosti byla doložena větší účinnost tankových kanonů, na tuto variantu se nijak netlačilo a prototyp byl hotov až v červenci 1945 (plán duben). Konec války se podepsal na výrobě této verze a firma Detroit Tank Arsenal společnosti Chrysler stačila do konce roku 1945 zkompletovat jen 185 strojů standardizovaného jako M45 Pershing. Část vozidel bylo později nasazeno v korejském konfliktu a vedly si velmi dobře.
Tank verze T26E5 měl být nástupcem těžce pancéřované verze Shermana M4A3E2 Jumbo. Shodný průlomový tank měl být postaven na podvozku T26E3. V lednu 1945 byla zadána objednávka na 10 těchto tanků označených T26E5 ale společnost Chrysler vyhotovila jen 24 strojů, z nichž první, byl dokončen v červenci. Tank byl silně pancéřován, čelo věže dosahovalo tloušťku 190 mm, boky 89 mm a záď k vůli vyvážení 127 mm. Štít kanonu měl neuvěřitelnou tloušťku 279 mm, bylo použito nové čelo korby, silné v horní části 152 mm a v dolní části 102 mm. Neboť hmotnost tanku se dostala až na 44,79 t, musely být pásy pomocí příložek rozšířeny o 102 mm. To drželo dosavadní měrný tlak. Tank byl samozřejmě pomalejší než normální M26 a jeho standardní zavěšení se velmi špatně vyrovnávalo s tak vekou hmotností. Tak jak u předchozí varianty konec bojové činnosti zavinil, že zájem o tuto verzi silně poklesl.
V polních podmínkách byly zkoušeny různá vylepšení a možnosti, jako například překonávání vodních překážek. Při této činnosti to tanku M26 jeho hmotnost nijak neusnadňovala, spíše naopak. Byly testovány různé pomůcky, jak pro jízdu po dně nebo pro plavbu.
Při hlubokém brodění se tank poctivě utěsňoval a žaluzie a výfuky obdržely kovové komíny, a zaměřovač byl zakrytován.
K plavání byla vyvinuta dvě zařízení. První z nich, MC-1 Tank Floation Device, obnášelo dva nafukovací plováky, uchycené ke kovové mříži upevněné na tanku. Za jízdy se plováky umístily nahoru, a při plavbě musel být tank tažen člunem. Zařízení bylo náročné na obsluhu a citlivé na střelbu.
Druhé zařízení, T8 Floating Device, bylo navrženo jako kovový ponton s možností řízení a pohonem z motoru tanku. Komplet měl délku 15 m a tank, s upevněnými komíny nad žaluziemi, najel dovnitř pontonu. V obou případech se zařízení nedočkala výroby.
Zkoušelo se také zvýšit palebnou sílu M26. V prosinci 1945 byl testován v Aberdeenu tank č. 2 011 (výr. č. 30128557), vyzbrojený raketovou soupravou T99. Byly to dvě dvojité krabicové rampy upevněné na bocích věže. Rampy obsahovaly 22 raket ráže 114,3 mm, a náměr se řešil otáčením věže nebo zvedáním kanonu. Střely bylo možno vypouštět jednotlivě, po dvojicích nebo salvou v časovém intervalu 10 sekund. Ničivý efekt byl shodný jako při použití náboje ráže 105 mm, a rakety dolétly až do vzdálenosti 4 186 m. Použité soupravy bylo možno odhodit, sériové výroby se však souprava nedočkala.
V roce 1946 byly na tank s výr. č. 30127300S namontovány na pravý blatník dva přídavné kulomety, s tím, že je měl dálkově ovládat pomocný řidič. Na místo pozorovací věžičky byla zkoušena otáčivá věžička T121, se dvěma velkorážnými kulomety ráže 12,7 mm. Tato přidaná výzbroj byla vyhodnocena jako přítěž, a obě řešení byla odmítnuta.
Tank M26 s namontovaným zařízením k překonávání vodních překážek. Souprava plováků byla označena jako MC-1 Tank Floatation Device.
U jednoho tanku M26 byla věž nahrazena nízkou svařovanou věžičkou, osazenou plamenometem Canadian Iroquis. Tento stroj používal gumové pásy T84E1.
V červnu 1945 objednala Ordnance Committee dva prototypy M26 vyzbrojené kanonem T54. Byl to kanon T15E2 s kratší a širší nabíjecí komorou, díky které bylo opět možno používat jednotné střelivo, i když jeho zásoba klesla na 41 kusů. Kanon byl instalován do lafety T126 se souosým brzdovratným zařízením. Přestavbu obou sériových M26 na M26E1 provedly dílny Martens Ferry Division firmy Blaw Knox Comp. Druhý ze strojů prošel v období od února 1947 do ledna 1949 úspěšně testy na polygonu v Aberdeenu. Rozpočtové škrty zabránily vyzbrojit tímto kanonem sériové tanky. Označení M26A1 měly sériové tanky, u nichž byl kanon M3 nahrazen modernizovaným M3A1, s ventilací hlavně a jednokomorovou úsťovou brzdou.
Další vylepšení se týkala verze M26E2, a to v roce 1948. Modifikace se výměny motorové jednotky, neboť stávající motor byl málo výkonný. Byl vybrán vzduchem chlazený čtyřdobý motor Continental AV-1790-3 s výkonem 604 kW (810 HP), systému V-12, s plánovaným použitím hydromechanické převodovky. V květnu 1948 započaly testy na polygonu , jejichž výsledkem se stal nový tank T40, následně standardizovaný jako M46.
Na podvozku M26 byla také postavena samohybná houfnice T84 ráže 203 mm, transportér střeliva T31 a vyprošťovací tank T12. Na prodlouženém podvozku bylo postaveno samohybné dělo T93 ráže 203 mm a houfnice T92 ráže 240mm.
<> Pokračování <>
<>[/highlight]
