PALBA.CZ

Americký těžký tank M26 Pershing

Již brzy po zavedení středního tanku M4 Sherman do výzbroje bylo jasné, že jeho kvality nejsou valné. Na začátku roku 1942 byly proto započaty práce na novém středním tanku. Počítalo se mimo jiné s přemístěním převodovky do motorového prostoru, lepším odpružením pojezdových kol, lepším pancéřováním a s výkonnějším kanonem ráže 90 mm. Program zahrnoval tři modely: T20, T22 a T23. Jejich vývoj byl velice spletitý a nakonec byl ukončen, neboť stroje nebyly mimo jiné vhodné pro zamontování 90 mm kanonu. Jeho vývoj začal v září 1942 pod označením T7, po zavedení do výzbroje byl přeznačen na M3. Vážil 1094 kg a jeho hlaveň měla délku 50 ráží. V porovnání s kanony M2/M3 ráže 75 mm a M1 ráže 76,2 mm se výrazně zlepšili možnosti boje s pancéřovými cíli, na vzdálenost 900 m probíjel až 195 mm silný pancíř skloněný na 30°. Tento kanon byl zkoušen v březnu 1943 na upraveném prototypu T23E3. V dubnu 1943 byl pak schválen vývoj nových tanků pro tento kanon, označených T25 a T26.

V dubnu 1943 bylo Army Service Forces objednáno 50 zkušebních vozidel, 40 bylo vyrobeno podle standartu T23, 10 jako prototypy těžkého tanku. První stroj T25 byl vyroben firmou Detroit Arsenal v lednu 1943, druhý v dubnu. Stroje měly zavěšení typu HVSS, pásy široké 580 mm, poháněn byl dieslovým, kapalinou chlazeným motorem Ford GAF V-8 (346 kW). Pro kanon bylo vezeno 48 nábojů, s ním byl spřežen kulomet M1919A ráže 7,62 mm. Další takový kulomet byl pohyblivě lafetován v čele korby, k protiletadlové obraně byl k dispozici kulomet M2HB ráže 12,7 mm na věži. Hmotnost stroje byla při pancéřování v rozsahu od 12 mm do 87 mm 37175 kg. Testovány byly ve Fort Knox. Výsledky zkoušek nebyly špatné, stroje však byly považovány za příliš těžké. Do května 1944 bylo u firmy Grand Blanc Arsenal vyrobeno 40 strojů T25E1, jež se lišili zavěšením pomocí torzních tyčí, benzino-elektrický převodový systém byl z hmotnostních důvodů nahrazen mechanickým systémem Hydromatic a pancéřování zeslabeno na max. 76 mm. Díky těmto úpravám klesla hmotnost na 35195 kg. V září 1943 bylo objednáno 500 tanků T25E1 (a T26E1) a později dalších 8000 T25E1. Ty však měli být nepochopitelně vyzbrojeny kanony ráře 75 mm (7000 kusů) a 76,2 mm (1000 kusů)! Vývoj byl však v polovině roku 1944 zastaven, neboť po invazi do Evropy požadovali velitelé nové tanky, pancéřováním a výzbrojí rovnocené německým Pantherům a Tigrům. T26 byl perspektivnější.

T26 přímo navazoval na T25, měl však být mnohem lépe pancéřován. Od března do června 1944 bylo u Grand Blanc Arsenal vyrobeno 10 strojů T26E1, jež byly podobné T25E1, měly však pásy o šířce 610 mm, převodovku typu Torquematic, kratší korbu a pancéřování zesílené na až 102 mm při hmotnosti 39270 kg. Výzbroj odpovídala T25, pro kanon však bylo vezeno 70 nábojů. Při zkouškách poměrně uspěli, Ordnance Department však požadoval další úpravy, např. vybavit kanon úsťovou brzdou, zesílit zavěšení kol, překonstruovat diferenciály, elektrický a chladící systém. V červenci došlo k převedení T26 do kategorie těžkých tanků a přeznačení na T26E3. V srpnu 1944 byl tank zaveden do sériové výroby, vzhledem k neustálým názorovým třenicím se však výroba zkušební série rozběhla teprve v listopadu. Ordnance Department chtěl odeslat 20 strojů do Evropy, k tomu však nedošlo pro nesouhlas Army Ground Forces. Změnu jeho názoru na T26 přinesla německá ofenziva v Ardenách, kde americké obrněné jednotky utrpěli velmi těžké ztráty. V lednu 1945 se konečně dostalo 20 T26E3 do Evropy, kde byly přiděleny k 3. a 9. obrněným divizím. V lednu byla také rozjeta skutečná sériová výroba, a to u firem Grand Blanc Arsenal (do konce války 1190 strojů) a Detroit Arsenal (do konce války 246 strojů). V březnu byl tank oficiálně přijat do výzbroje pod označením M26 General Pershing. V březnu 1946 byl převeden zpět do kategorie střední tank. Výroba pokračovala i po válce do roku 1946, celkem bylo vyrobeno 2432 tanků M26.

Mimo standartního M26 bylo vivynuto několik dalších variant. T26E1 (nové označení, neplést si s T26E1 později přeznačeným na T26E3!) byl vyzbrojen novým kanonem T54 ráže 90 mm, jehož munice měla zvětšenou prachovou náplň. Byly vyrobeny pouze 2 kusy. T26E2 byl vyzbrojen 105 mm houfnicí s náměrem zvýšeným ze standartních 20° na 35°. Vezeno bylo 74 nábojů, hmotnost stroje byla 49870 kg. Označení bylo v červenci 1945 změněno na M45, bylo však vyrobeno pouze několik kusů. T26E4 byl vyzbrojen kanonem T15E2 ráže 90 mm s děleným střelivem, měl protizávaží na zadní části věže a odlišný mechanismus nastavování náměru. Bylo vyrobeno 25 těchto tanků. Kanon T15E2 vážil 1483 kg a měl hlaveň dlouhou 70 ráží, což výrazně zlepšilo balistické vlastnosti a průbojnost. T26E5 měl čelní pancéřování věže zesílené na až 275 mm, na čele korby pak až na 152 mm. Hmotnost tanku narostla na 51430 kg, vyrobeno bylo 27 kusů. V roce 1947 byl M26 vybaven upraveným kanonem M3A1 ráže 90 mm, novým benzinovým motorem Continental AV-1790-5A (604 kW) s převodovkou Allison Cross-Drive. Tento stroj byl v roce 1948 zaveden do výzbroje pod označením M46 Patton. Ten byl dále vyvíjen, následovali stroje řady M47, M48 a nakonec M60.

TECHNICKÉ ÚDAJE

ROZMĚRY
Délka: 8538 mm
Šířka: 3361 mm
Výška: 2738 mm

HMOTNOST
Bojová: 41770 kg

VÝKONY
Max. rychlost: 32 km/h
Dojezd: 150 km

Asi jediný rovnocenný súper pre nemecké tanky na západnej fronte...Avšak nasadenia sa dočkal zanedbatelný počet...

Ano, a je skoro neuvěřitelné, jaké s tím byly obstrukce. Army Ground Forces žádali maximální standartizaci typů i výzbroje, mimo to i taktika byla pochybená, když tanky byly brány především jako podpůrný prostředek a pro boj s tanky byly určeny stíhače tanků.

Je s podivem, že technicky a technologicky nejvyspělejší země světa (USA a VB) nebyly schopny vybavit své tankové vojsko odpovídající technikou - tanky M3, M4 a britské křižníkové typy se rozhodně ke špičce ani nepřiblížily. Na začátky války britský 2pd (40mm) kanón snad postačoval, ale po roce 1942 byl k ničemu - navíc prý používal pouze průbojné střelivo...

O tancích z USA se raději nebudeme bavit, jejich motto bylo zhodné s ruským "nas mnogo" - nevyrobilo se náhodou M4 Shermenů více než T-34?

Všade čítam o prekážkach ktoré prenasledovali zavedenie tohto typu do výzbroje ale nikde to neni rozvedené...

Britové měli výborný 6pdr kanon ráže 57 mm, ale tak dlouho otáleli se zavedením, až byl zas nic moc. A 75 mm kanon Cromwellu a Churchillu byl v roce 1944 prostě směšný. Podobně i americký 75 mm. Americký 76,2 mm a britský 17pdr byly zaváděny dost pozdě, o 90 mm nemluvě...

M4 bylo vyrobeno víc než 40000 ks, ovšem výroba se rozjela až v létě 1942, takže T-34 měl cca půldruhého roku náskok, proto jich bylo do konce války vyrobeno cca 45000 ks.

Němci na začátku války měli taky problémy s kanóny, Pak 38 ráže 50mm ještě ve výzbroji nebyl a tak si u stíhačů tanků vypomohli československým 4,7 cm PaK (t) 38 o délce hlavně 43,4 ráže - byl to škodovácký 47mm A-5 PÚV vz.36

Bruno píše:Všade čítam o prekážkach ktoré prenasledovali zavedenie tohto typu do výzbroje ale nikde to neni rozvedené...

Nebudu uvádět data atd., prostě zkratkou: velení US armády bylo se Shermany spokojeno, výroba byla rozjeta, početně měli obrovskou převahu nad Němci, byly nenáročné, spolehlivé, logistika fungovala atd. A najednou by se měl zavádět úplně nový tank, ne pouze odvozenina. Vždyť na boj s tanky máme Tank Destroyery (stíhače tanků: M10, M18, M36)! Jenže tato taktika, tanky na podporu, stíhače na boj s tanky protivníka, do značné míry selhala. Ale teprve velký nepoměr ztrát při střetnutí s Panthery, Tigry a pod. je přesvědčil, a to ne hned. Dokonce nejdříve požadovali, aby byl M4 vyzbrojen 90 mm kanonem, jen ne nový stroj! Nakonec dostali rozum, ovšem pozdě...kolik tankových posádek zbytečně zahynulo pro tuto krátkozrakost ani nedomýšlet.

P.S. pro sa 58: podle některých pramenů bylo Shermanů vyrobeno dokonce až přes 48000, takže bys měl, pokud bereme válečnou výrobu, s prvenstvím Shermanu pravdu.

sa58 píše:Je s podivem, že technicky a technologicky nejvyspělejší země světa (USA a VB) nebyly schopny vybavit své tankové vojsko odpovídající technikou - tanky M3, M4 a britské křižníkové typy se rozhodně ke špičce ani nepřiblížily. Na začátky války britský 2pd (40mm) kanón snad postačoval, ale po roce 1942 byl k ničemu - navíc prý používal pouze průbojné střelivo...

O tancích z USA se raději nebudeme bavit, jejich motto bylo zhodné s ruským "nas mnogo" - nevyrobilo se náhodou M4 Shermenů více než T-34?

Je spíše s podivem, že civilizace, která se považuje za technicky a technologicky vyspělou, nedokáže, nebo spíše nechce vidět to, co je zjevné...

CAU VSICHNI MILITARISTE MAM U VAS RESPEKT JAK SVINA OBDIVUJU VAS MAM RAD VOJENSKOU TECHNIKU ALE JAKO NECO VIM TREBA ALE UPLNE ME DOSTALO KOLIK SE VYROBILO T-34 FAKT MASO ZAJIMALO BY ME KDE BERETE INFORMACE DIK A NAPISTE

non-phixion:

Stačí použít kamaráda Gogla - http://www.google.com/
Napíše se T34 a zadá hledat. A hned první odkaz co to najde je http://en.wikipedia.org/wiki/T-34

V sekci textu:
Cost-effectiveness
je tato stať:

The cost to produce a T-34-85 tank was initially about thirty percent higher than a Model 1943, at 164,000 rubles, but by 1945 it was down to 142,000. During the course of the war, the cost of a T-34 tank had been reduced by almost half, while in the meantime its mobility remained nearly the same, and its main gun's armour penetration and frontal armour thickness nearly doubled.

By the end of 1945, over 57,000 T-34s were built: 34,780 original T-34 tanks in 1940–44, and another 22,559 T-34-85s in 1944–45 (The Russian Battlefield 1998a, 1998b). After the war, the T-34 was out of large scale production in the USSR by 1946 when 2,701 were built. Production was restarted in 1951 in People's Republic of Poland and Czechoslovakia, where 1,380 and 3,185 T-34-85s were made, respectively, by 1956. In the late sixties Soviet T-34-85s underwent a modernisation program (T-34-85M) for export and reserve service, being retrofitted with drive train components from the T-54/55 series tanks—a testament to the level of standardisation in Soviet tank design.

Estimates for total output of T-34 tanks are as high as 84,070, plus 13,170 self-propelled guns built on the T-34's chassis (Zaloga & Grandsen 1996:18). Some of these ended up in various Cold War conflicts around the world.

S překladem pak pomůže Translátor.

(Doplnění informací k úvodnímu článku)
Americký tank z období 2. světové války

Americký těžký tank M26 Pershing
(V roce 1946 překlasifikován do střední kategorie)

Předmluva :
Na začátku druhé světové války, kdy se v bojích na evropském kontinentu stále víc prosazovala taktika rychlých přesunů německých tankových divizí tzv. "blitzkriegu", neschopnost a nezájem amerických politiků a stratégů se podepsala na velmi špatném stavu amerických tankových jednotek. Tento stav také vyplynul z pomyslného bezpečí Spojených států v průběhu první světové války, kdy nebyly vojensky napadeny ani nijak ohroženy. Tím pádem se vývoji obrněných vozidel Američané nevěnovali tak důkladně jak tomu bylo v Německu nebo Sovětském svazu. To se však mělo změnit, protože po vítězné německé kampani ve Francii, se začala vývoji bojových vozidel přikládat daleko větší pozornost. V době rozpoutání druhé světové války měly americké tankové jednotky ve výzbroji asi 460 tanků, povětšinou lehké, rozhozené v pěchotních a jezdeckých divizích. Ale při rychlém a neplánovaném vstupu USA do víru druhé světové války byl vývoj tanků urychlen a konečným produktem byl tank Sherman. Mohl se celkově srovnávat s německým tankem PzKpfw IV. a byl lépe hodnocen než dosavadní britské tanky. Vývoj neovlivnilo ani nasazení těžkých tanků Tiger, neboť z amerických výrobních linek sjížděly tisíce Shermanů, které se jak potopa valily všude tam, kde Němci neměli výrobně náročné a málo spolehlivé Tigery nebo jiné německé tanky. Při bojích v severní Africe se zjistilo, že je lepší ničit těžké, a neohrabané obrněnce bitevními a stíhacími letadly. Američané vsadili na tuto kartu a věnovali se více výrobě kvalitních letadel všech kategorií, letadlových, bitevních lodí a další techniky, a to na úkor vývoji nových tanků.
Po vylodění v Normandii byly už nedostatky tanku Sherman jasné. Spojenecké osádky plně využívaly materiální převahy a podpory letectva, ale při čelních střetech s Tigery a Panthery zaplatily častokrát na tuto nerovnost životem. Plně se neosvědčily ani rychlé stíhače tanků, které byly vyzbrojeny kanóny ráže 90 mm a 17liberní ráže 76,2 mm. Poradily si čelně s kterýmkoliv německým obrněným vozidlem, ale jejich slabinou byla dostatečná pancéřová ochrana. Zezačátku se spoléhalo na vozidlo M2A1, jež vezlo kanon ráže 37 mm a pancíř do síly do 32 mm. Dne 10. července 1940 byly položeny základy k vytvoření Armed Force a následně U.S.Armored Corps, čili kompaktního tankového vojska. Jako velitel nové formace byl pověřen generál Adna R. Chaffee. Vzápětí byla zahájena výroba M2A1, ale v létě 1940, po kapitulaci Francie, se nároky na nové obrněné vozidlo musely přehodnotit. Nový střední tank měl být vyzbrojen dvěma kanony, univerzálním ráže 75 mm a kanonem ráže 37 mm, určeným k ničení obrněných vozidel.
Obě tyto nové konstrukce, jak tank M2A1, tak střední tank M3 ( kromě něhož existoval též lehký M3), byly v zásadě jen provizoria. Byl sestrojen pomocí zastaralého podvozku a korby předchůdce. Větší kanon byl umístěn do kasematy po pravé straně korby, menší pak do otočné věžičky. V americké armádě nesl označení M3 General Lee, Britové ho nazvali M3 General Grant.
Vozidla M3 se bojově brzy osvědčily, ale německý protivník je vývojově překonával a různými inovacemi získával výraznou převahu.
Americkou reakcí bylo další ,,provizorium,, a sice slavný střední tank M4 General Sherman, u nějž byl instalován docela spolehlivý podvozek z M3.
Pružný, dokonale organizovaný americký automobilový průmysl začal okamžitě chrlit tanky M4 v počtech, o jakých mohli Němci jen snít. V jeho produkci předstihli Američané dokonce i SSSR, když stihli vyrobit v mnohem kratším čase podobné množství M4 jako Sověti T-34. Bylo ovšem zřejmé, že i Němci budou svoji armádu vybavovat stále novějšími, lépe pancéřovanými a vyzbrojenými tanky, vůči nimž bude M4 bez šance na úspěch. Proto již při projektování M3 uvažovali Američané o vývoji naprosto nového silného tanku. Alternativ přicházelo v úvahu několik. Jednou z nejnadějnějších byl projekt geometricky zvětšeného M2 o hmotnosti 80 t, vyzbrojeného kanonem 105 mm v korbě a ráže 75 mm ve věži.
Proto byl nakonec projekt T26 doveden do zdárného konce a tank M26 Pershing byl bojově nasazen v dobývaném Německu.
Mohutný a pohyblivější M26 Pershing dokázal i v čelních tankových střetech likvidovat proslulé Tigery i Panthery. Americké velení netlačilo na jeho výrobu, proto byl bojově nasazen až v posledním roce války. protože pro efektivní vedení války byla dána přednost jiným zbraním. Pershing však natolik dokázal svou kvalitu v boji, že jeho výroba pokračovala i v době korejského konfliktu. Nasazené tanky M26 Pershingy v Koreji zničily řadu sovětských T-34/85 bez vlastních ztrát.



Část první : Vznik a vývoj těžkého tanku M26 Pershing

V roce 1940 vznikl prototyp těžkého tanku T1,vyzbrojeného kanony ráže 76,2 mm a 37mm, umístěnými v jedné věži. Dobře chráněné (až 100 mm silným pancířem ) a více než 50 t vážící vozidlo bylo poháněno leteckým hvězdicovitým motorem o výkonu 671 kW (900 HP ). Jeho prototyp T1E2 byl zařazen do výroby v prosinci 1941 jako M6 a v únoru 1942 do výzbroje. Výrobní plány předpokládaly postavení 500 kusů M6 v roce 1942, a v roce následujícím (1943) dokonce ještě desetkrát více - 5 000 kusů.
Technické problémy se samotným tankem, vysoké výrobní náklady a nechuť armády, ovšem způsobily, že do počátku roku 1943 vzniklo pouze 40 těchto vozidel, z toho jich mělo 19 (M6A2, ve verzi T1E1 ) kombinovaný spalovací a elektrický pohon.
Nový tank začal vznikat již na jaře 1942, ještě před bojovým nasazením tanku M4 v severní Africe. Požadavky zněly, lepší pancéřování, silnější výzbroj, pohyblivější, nižší a širší, shodné znaky s M4. Částečně se na tom podepsaly testy sovětského tanku KV. Na začátku roku 1942 nařídila Zásobovací služba ( Services of Supply, pozdější Army Service Forces ), aby se co nejdříve započaly přípravy (květen) k výrobě série tanků, označených jako T20. Bylo naplánováno testovat na nich různé verze systému přenosu síly, zavěšení nosných kol a výzbroje ráže větší než 75 mm ( pro úplnost : kanon používaný u M3 a M4 vycházel ze slavné francouzské ,,pětasedmdesátky,, vyvinuté na sklonku 19. století, v roce 1942 armáda počítala s kanonem ráže 90 mm ). V projektech byla použita menší ráže, ale věže se daly měnit, takže základ by měl být stejný. Varianta T20 měla být vyzbrojena kanonem ráže 76 mm, varianta T20E1 automatickým kanonem ráže 75 mm, varianta T20E2 kanonem 76,2 mm.
Vývojové oddělení firmy General Motors ve Fisher Body Division mělo dřevěnou maketu nového tanku hotovu v květnu 1942. Po schválení byly objednány dva prototypy, označené jako T20E1 a T20E3, a smlouva na zhotovení těchto vozidel byla podepsána v září. Jako pohon obou tanků měl být měl sloužit modifikovaný motor Ford GAA, instalovaný u M4A3. Byl to čtyřtaktní zážehový motor chlazený kapalinou Ford GAN V-8, o výkonu 350 kW (470 HP), s novou hydromechanickou automatickou převodovkou typu Torquematic 30-30B. Motor, převodovka a dvojitý diferenciál byly spojeny v jeden blok. U T20E1 se plánovalo s ranou verzí zavěšení HVSS s tlumiči chvění z přední i zadní části vozíku, u T20E3 měly být montovány torzní tyče. Převodovky se měla nacházet na zádi stroje. Výzbroj obou prototypů měl tvořit kanon M1 ráže 76 mm, se stabilizátorem ve svislé rovině a spřaženým kulometem ráže 7,62 mm, druhý kulomet se měl nacházet v korbě. Také se počítalo s velkorážným kulometem 12,7 mm na věži. Pancíř čela věže dosahovat tloušťky 89 mm, na čele korby 63,5 mm s úhlem sklonu 47˚. Hmotnost tanku by se pohybovala kolem 29,8 t. První z tanků obnášel pásy o šířce 40,64 cm a druhý 42 cm.


Tank verze M26A1

Tank T20E1 byl hotov v květnu 1943 a v červnu měl být otestován. Ale od září 1942 začalo americké velení upřednostňovat torzní tyče, prototyp T20E1 byl rozmontován a jeho jednotlivé díly se použily na výrobu stroje T20E3 ( výr. číslo 30104303 ) s tímto zavěšením. Jeho testy byly započaty v červenci 1943. Sériová verze měla nést označení M27B1, ale časté závady převodovky však výrobu zdržovaly, až zapříčinily v prosinci 1944 zastavení testů. Spolu s T20 byly objednány další zkušební tanky : dva T22 u firmy Chrysler a dva T23 u společnosti General Electric Company. Prototypy T22 č.1 ( výr. č. 30104304 ) a č.2 ( výr. č. 30104305 ) byly zkompletovány v červnu 1943. Využívaly pohonný systém z M4A3, ale s převodovkou za motorem. Byla také instalována suchá převodová skříň s pěti rychlostmi dopředu a jednou zpáteční. Podobně jako u T20 byla u podvozku použita ranější verze vozíků HVSS a pásy T51 o šířce 420 mm. Výzbroj byla shodná s T20. Také se zde počítalo s těžším kanonem M7 a takto vyzbrojený tank měl mít označení T22E2. Výroby se dočkala jiná verze, čili T22E1. Zde byla použita věž pocházející z M4 a s kanonem M3 ráže 75 mm, vybaveným nabíjející automatikou. Pancíř čela korby byl navýšen na 66,7 mm. Zkoušky tohoto tanku začaly na polygonu v Aberdeenu v listopadu 1943 kde se T22E1 připojil k T22 testovanému již dříve. Problémy s motory a chybějící reálné možnosti dalšího rozvoje se podepsaly na zastavení testů (únor 1944).


Tank M26 Pershing už jako střední kategorie

Po T22 následoval tank s nejvyšším typovým číslem v této sérii,
a to T23. Společnost General Electric v Erie měla hotov první prototyp ( výr. č. 3098787 ) v lednu 1943 a druhý (výr. č. 3098788 ), v březnu. U těchto strojů se zkoušel elektrický přenos pohonu, ale toto řešení bylo složité, neboť spalovací motor Ford poháněl generátor, napájející dva elektromotory, jež pohybovaly pohonnými koly. Jeho výhodou bylo snížení zátěže motoru, plynulé otáčení kol a celkově malý úhel otáčení stroje, který dosahoval rychlosti až 56 km/h. Prototypy měly zavěšení VVSS (Sherman) s pásy šíře 408 mm. Věž prvního stroje byla svařovaná z válcovaných desek, protažená výklenkem a změněna byla i přední deska korby.
Výzbroj tanků T23 byla shodná s T20 a T22 s tím, že kanon byl umístěn v lafetě T80. Protože tento typ věže byl v lednu 1943 shledán jako technologicky náročný, druhý prototyp obdržel věž odlévanou, s otočnou podlahou a otáčecím prstencem o průměru 1 753 mm a s kanonem instalovaným do lafety T79 (modifikace lafety M34 ). Čelní pancéřová deska s vyboulením pro kulomet a kompresor ventilace se stala typickým znakem všech pozdějších vozidel řady T20. Pětičlenná posádka měla používat čtyři průlezy. I přes velkou hmotnost elektrické převodovky si tento tank rychle získal uznání odborníků z Ordnance Committee (Zbrojního úřadu ) a v květnu 1943 začala sériová výroba aniž byly známy výsledky testů ostatních prototypů. Byla objednána série 250 kusů ( 200 ks s výr. č. 30103052 - 30103251, u zbývajících 50 kusů jsou čísla neznámá ), z nichž první byl hotov v říjnu 1943 a poslední v prosinci 1944. Sériové tanky obdržely lafetu typu T80 (později standardizovanou jako M62 ) s širokým pohyblivým štítem čela věže, počet vezené munice do kanonu byla 68 kusů. Pancíř čela korby měl tloušťku 76,2 mm a hmotnost tanku se zastavila na 33 t. Během výroby došlo k určitým změnám, ale pro náročnost obsluhy se stroje dostaly pouze k výcvikovým jednotkám, protože byl označen jako nezpůsobilý na frontu. Věž však byla využita u tanků Sherman, vyráběných od roku 1944. Některé ze sériových tanků T23 testovaly změněné zavěšení. Na tank s výr. č. 30103068 bylo instalováno zavěšení na torzních tyčích. Táto varianta bylo dostala označení T23E3 pro prototyp a M27 pro sérii. Protože tank objednaný u firmy Chrysler v prosinci 1943 byl dán dohromady teprve koncem srpna následujícího roku, a v prosinci 1944 nebyla schválena elektrická převodovka, nebyl o něj zájem. Stroj T23E3 dosahoval hmotnost 36 t a zásoba munice se zvedla na 84 náboje.
Na tři sériové vozidla T23 byly dáno zavěšení typu HVSS, s novými pásy T80 šířky 584 mm. Hmotnost tohoto typu tanku, s předpokládaným označením T23E4, se sice zvýšila na 37 t, ale odrazilo se to na lepších jízdních vlastnostech. Ale převodovka však zabránila přijmout i tyto verze. I když náhrada Shermana nevznikla, byla vyhotovena alespoň koncepce a získány určité zkušenosti. Bylo zřejmé, že pro boj na frontě je potřeba lépe vyzbrojené vozidlo než T23, protože už byly prozrazeny parametry tanku Tiger, a proti nim je třeba vozidlo s kanonem ráže 90 mm.



Pro novou výzbroj byla určena stávající konstrukce, s tím, že Ordnance Committee překvalifikoval objednávku. Namísto 50 strojů T23 byly objednáno 40 kusů T25 s kanonem T7 ráže 90 mm a 10 vozidel T26 se shodnou výzbrojí, ale s tloušťkou pancíře čela korby na 102 mm. Vyvíjené stroje měly vážit 32,5 t a 36t, a s tím Armored Corps nesouhlasila, bylo to vyřešeno změnou převodovky (hydromechanickou Torquematic). Takto vylepšené vozidla obdržely označení T25E1 a T26E1. Nakonec byly smontovány dva T25 předělané ze sériových T23 ( 30103053 a 30103054 ) se zavěšením HVSS. Byly na ně umístěny věže již vyráběné pro T25E1. Kanon neměl stabilizátor a pancíř čela korby a čela věže zůstal na síle 76,2 mm.
První z tanků byl testován ve Fort Knox v lednu a druhý v dubnu 1944. V říjnu byly započaty zkoušky T26 (30128307) se zavěšením na torzních tyčích. Tento tank měl naistalován motor Ford GAF o výkonu 345,7 kW (470 HP). Na polygonu bylo zjištěno, že tyto tanky se vyrovnají strojům T26E1 a T26E3. Náročná obsluha elektrické převodovky zastavila testy na konci roku 1944.
První z T25 dosahoval hmotnost 37,3 t a jeho pásy obnášely šířku 58,4 cm. T25E1byl o něco lehčí, neboť měl pancíř svařovaný z válcovaných desek. Měl hmotnosti 31,75 t a použité pásy měly šířku 48,3 cm. První sériový T25E1 byl využit ke zkouškám nové lafety výzbroje T102 a nového kanonu T14 ráže 90 mm. Protože se použilo souosé brzdovratné zařízení s hlavní, volný prostor byl využit pro instalaci dvou velkorážných kulometů Browning M2HB ráže 12,7 mm. Tank č. 13 (výr. č. 30103264) v roce 1948 testoval dálkoměr T31 a balistický kalkulátor kanonu T22. Tyto přístroje, tvořící tzv. integrovaný bojový oddíl, se podepsaly na značném zvýšení věže, ale sériové tanky je nedostaly. Jediný vyrobený exemplář T26 obnášel hmotnost 43,14 t a jeho čelní pancíř měl tloušťku 101,6 mm a boční 76,2 mm.
Montáž předsériových T25E1 a T26E1 začala v únoru 1944. Podnik Fisher Tank Arsenal, součást koncernu General Motors, v Grand Blanku ( stát Michigan ), je vyrobil do konce května. Část těchto tanků se účastnila všestranných továrních a armádních testů. Ty byly provedeny na polygonech koncermu General Motors v Aberdeenu a Úřadu tankových vojsk (Amored Board ) ve Fort Knoxu. Jeden tank T25E1 byl zkoušen v pouštním polygonu v Phoenixu (stát Arizona).
Americká armáda do té doby neměla tanky s tak velkou hmotností, proto byl velký důraz položen na test přínosu nových vozidel v boji. U prázdného T25E1 se počítalo s hmotností 31,8t a u T26E1 39,6 t. Ačkoliv měly oba zavěšení na torzních tyčích, pouze deset T26E1 se zesílenými tyčemi, byl T26E1 opatřen pásy T81 šířky 610 mm a T25E1 pásy užšími, širokými pouze 483 mm. I když byl do obou typů montován stejný kanon, T7 ráže 90 mm, byly použity různé lafety ( u T25E1 lafeta T99 a u T26E1 lafeta T99E1 s pancířem zesíleným na 114 mm). Konstrukce věže byla shodná s věži u T23, byla však větší a pro zlepšení rovnováhy částečně prodloužena dozadu. Při testech na jaře 1944 došlo k porovnávání prototypů a sériových tanků na sedmikilometrové dráze polygonu v Aberdeenu. T25E1 potřeboval na její překonání 23 minut, T26E1 26 minut, sériový M4A3E8 se zavěšením HVSS 28 minut a 35 sek.,sériový M4A3 se zavěšením VVSS 30 min. a 40 sek.,sériový T23 měl poruchu. Tyto zkoušky prokázaly, že tank T25E1 má příliš tenký pancíř, příliš křehké zavěšení a přílišný měrný tlak. Rozhodnutí pokračovat ve vývoji padlo na T26E1.



I když nebyly hotovy kompletní testy, už v lednu 1944 padlo rozhodnutí o sériové výrobě v počtu 250 kusů. Protože se tanky Sherman nasazené v Normandii ukázaly jako slabý protivník německým tankům, nové tanky se silnějším pancéřováním a výzbrojí se staly nutností. Ještě před rozjetím velkovýroby bylo uskutečněno několik důležitých změn. Kanon T7 dostal úsťovou brzdu, požadavek na zvýšení převážené munice (z 42 na 70) se postaral o odstranění otočného koše věže s podlahou a vodních komor chránící zásobníky. Několik nábojů je uloženo jako pohotovostní zásoba, k okamžitému použití do věže. Byl změněn poměr diferenciálu 2,08 : 1 na 1,79 : 1, což usnadnilo navzdory o 3 m zvětšenému poloměru zatáčení řízení. Dále byla navržena úprava chlazení mechanismu diferenciálu, spojení motoru se setrvačníkem, odstranění úniků oleje a změna vedení chladiče. Takto vylepšená varianta nesla označení T26E3. K postavení prototypu byl využit pátý sériový tank T25E1 (výr. č. 30103256). Tento tank měl navíc změněnu věž a nabíječ dostal za velký a dvoudílný otočný průlez, menší a jednodílný, kterým byl zesílen strop věže. Na záď věže byl přesunut držák protiletadlového kulometu. Upravená lafeta kanonu dostala označení T99E2 a později M67. Samotný kanon neměl stabilizátor a tak posádka musela v zájmu přesné střelby zastavit. Mechanismus zvedání hlavně nebyl nijak silný. V hodnocení palebné síly byla výzbroj nového tanku v porovnání s M4, s kanonem ráže 76 mm, celkově krokem zpět. Centrální ventilátor se jevil jako nevýkonný a byl nahrazen silnějším, avšak až po skončení války v Evropě. Některých stroje dostaly místo pásů T81 o šířce 610 mm, užší T81E1 o šířce 584 mm, shodné s M4A3 s HVSS.
Stroj T26E3 byl dán do výroby v červenci 1944 jako těžký tank. Vozidlům z první zakázky (výr. č. od 30119821 do 30120070) byla přidělena čísla od 11 do 260 (u T26E1 od 1 do 10). První sériová vozidla začala sjíždět z výrobních linek v podniku Fisher Tank Arsenal koncernu GM začátkem listopadu a do konce měsíce bylo dokončeno 10 kusů, v prosinci bylo smontováno 30 kusů, v lednu 1945 70 kusů a v únoru 132 kusů. Od března 1944 započala výroba také v závodech Detroit Tank Arsenal firmy Chrysler a hned v prvním měsíci bylo smontováno 269 tanků, v květnu pak 361 kusů a v červnu 370 kusů. Podnik Fisher zhotovil do konce června 1 190 tanků, Chrysler vyrobil do konce května 246 kusů a do konce roku dalších 992 tanků. Celkově bylo postaveno 2 428 tanků M26, které byly v květnu 1946 překlasifikovány na střední tanky.



Charakteristické rysy těžkého tanku M26
> čelo korby s charakteristickým vyboulením ve střední části, po obou stranách vyboulení průlezy posádky
> ozubené hnací kolo umístěné vzadu, v poměru k linii snížené
> odlévaná věž s dobře tvarovanými, lehce skosenými stěnami, umístěná uprostřed korby, vybavená kanonem ráže 90 mm s dlouhou hlavní
> šest stejně velkých pojezdových kol

Technická data těžkého tanku M26E3
> bojová hmotnost : 41,9 t
> posádka : 5 mužů
> rozměry : celková délka 8 649 mm, délka korby 6 327 mm, šířka 3 513 mm, výška 2 794 mm, světlost 437 mm
> rychlost otáčení věže : 360 stupňů za 15 sekund
> výzbroj : poloautomatický kanon M3 L/53 (70 náb.) ráže 90 mm, 2 kulomety Browning M1919A4 ráže 7,62 mm (5 000 náb.), protiletadlový kulomet Browning M2HB ráže 12,7 mm (550 náb.)
> zaměřovací přístroje : teleskopický zaměřovač M71C, panoramatický zaměřovač M10F, 6 periskopů M6, 6 průzorů
> pancíř : kompaktní, svařovaný s odlévaných a válcovaných dílů pro korbu a kompaktní odlévaný pro věž o síle - čelo korby v horní části 102 mm/44˚, v dolní část 75 mm/34˚, boky 76-51 mm/90˚,51-19 mm/80˚-78˚, horní část 22 mm, dno 25-13 mm, věž : lafeta 115 mm, čelo 102 mm, boky 76 mm, záď 75 mm, strop 25 mm
> motor : zážehový čtyřdobý, kapalinou chlazený osmiválec Ford GAF V-8, výkon 373 kW (500HP) při 2 600 ot./min.
> obsah nádrží : 832 litrů paliva;
> podvozek : 6 párů velkých dvojitých pojezdových kol, 5 párů napínacích kladek, ozubená hnací kola vzadu, napínací kola vpředu, pás T81 celokovový, šířky 610 mm nebo T80E1 gumokovový, šířky 584 mm, 82 článků
> rychlost : trvalá- 40 km/hod.,max.-50 km/hod., dojezd : 160 km
> překonávání překážek : stoupání 27˚, příkopy 2,45 m, stěna 1,20 m, brod 1,20 m
> spojení : radiostanice SCR 508
> poměr výkon/váha: 12 HP/1 t
> tlak na zem: 12,5 psi



Na základě zhotovení účinného protivníka německému PzKpfw VI Königstigeru vznikla modifikace tanku M26E4 "Superpershing", podobně vyzbrojeného. Americké velení mělo v úmyslu použít kanon označený T15E1 shodné ráže jako M3, ale delší o 1676 mm (73 kalibry) s větší výbušnou náloží. Kanon byl použit do prvního sériového exempláře T26E1 ( výr. č. 30103292) a velké kompenzační pružiny byly pro nedostatek místa upevněny na střechu věže. Stroj byl přesunut na frontu dne 15. března 1945 a byl ještě doplněn o zaměřovač M71C (plánovaný zaměřovač M71E4 se při převozu ztratil), o přídavný pancíř o tloušťce 80 mm (vyřezaný z Panthera) sloužící jako kryt kanonu a další dvě desky na čelo korby. Tank obsluhovali tankisté ze 33. tankového pluku, ale ke souboji s Königstigerem se nedostali. Druhý exemplář T26E4 byl objednán v březnu. Byl to předělaný 97. sériový T26E3 (výr. č. 30119907). Tento stroj používal dělené střelivo a tím došlo ke změně označení kanonu na T15E2. Střela T30E16 měla počáteční rychlost 1144 m/sek. (střela T33 o něco nižší, 976 m/sek), což ničilo čelně tank k Panther na vzdálenost 2 400 m. Sériové tanky měly být lafetovány T119 a zásoba převážené munice klesla na 54 kusů. Po téhle zkušenosti byla zakázka zvýšena na 1 000 kusů T26E4, u kterých by byly pružiny umístěny uvnitř věže, ale konec války zastavil zakázku na 25 vozidlech.


Tank M26 Pershing při pohledu zezadu. Dobře je vidět detaily horní pancéřové desky.

Vývoj pokračoval dále a novou verzí s označením M26E2 se měl stát podpůrný tank osazený houfnicí ráže 105 mm s použitím podvozku T23. Byla tedy upravena věž pro tuto zbraň a v říjnu 1944 se konstruktéři pustili do postavení tohoto prototypu T26E2. Nová lafeta byla označena T117 (později M71) a obnášela svislý stabilizátor a protože byla lehčí než kanon M3, byl navýšen pancíř na věži (čelo až 203 mm, boky od 76 do 127 mm). Protože při bojové činnosti byla doložena větší účinnost tankových kanonů, na tuto variantu se nijak netlačilo a prototyp byl hotov až v červenci 1945 (plán duben). Konec války se podepsal na výrobě této verze a firma Detroit Tank Arsenal společnosti Chrysler stačila do konce roku 1945 zkompletovat jen 185 strojů standardizovaného jako M45 Pershing. Část vozidel bylo později nasazeno v korejském konfliktu a vedly si velmi dobře.
Tank verze T26E5 měl být nástupcem těžce pancéřované verze Shermana M4A3E2 Jumbo. Shodný průlomový tank měl být postaven na podvozku T26E3. V lednu 1945 byla zadána objednávka na 10 těchto tanků označených T26E5 ale společnost Chrysler vyhotovila jen 24 strojů, z nichž první, byl dokončen v červenci. Tank byl silně pancéřován, čelo věže dosahovalo tloušťku 190 mm, boky 89 mm a záď k vůli vyvážení 127 mm. Štít kanonu měl neuvěřitelnou tloušťku 279 mm, bylo použito nové čelo korby, silné v horní části 152 mm a v dolní části 102 mm. Neboť hmotnost tanku se dostala až na 44,79 t, musely být pásy pomocí příložek rozšířeny o 102 mm. To drželo dosavadní měrný tlak. Tank byl samozřejmě pomalejší než normální M26 a jeho standardní zavěšení se velmi špatně vyrovnávalo s tak vekou hmotností. Tak jak u předchozí varianty konec bojové činnosti zavinil, že zájem o tuto verzi silně poklesl.



V polních podmínkách byly zkoušeny různá vylepšení a možnosti, jako například překonávání vodních překážek. Při této činnosti to tanku M26 jeho hmotnost nijak neusnadňovala, spíše naopak. Byly testovány různé pomůcky, jak pro jízdu po dně nebo pro plavbu.
Při hlubokém brodění se tank poctivě utěsňoval a žaluzie a výfuky obdržely kovové komíny, a zaměřovač byl zakrytován.
K plavání byla vyvinuta dvě zařízení. První z nich, MC-1 Tank Floation Device, obnášelo dva nafukovací plováky, uchycené ke kovové mříži upevněné na tanku. Za jízdy se plováky umístily nahoru, a při plavbě musel být tank tažen člunem. Zařízení bylo náročné na obsluhu a citlivé na střelbu.
Druhé zařízení, T8 Floating Device, bylo navrženo jako kovový ponton s možností řízení a pohonem z motoru tanku. Komplet měl délku 15 m a tank, s upevněnými komíny nad žaluziemi, najel dovnitř pontonu. V obou případech se zařízení nedočkala výroby.
Zkoušelo se také zvýšit palebnou sílu M26. V prosinci 1945 byl testován v Aberdeenu tank č. 2 011 (výr. č. 30128557), vyzbrojený raketovou soupravou T99. Byly to dvě dvojité krabicové rampy upevněné na bocích věže. Rampy obsahovaly 22 raket ráže 114,3 mm, a náměr se řešil otáčením věže nebo zvedáním kanonu. Střely bylo možno vypouštět jednotlivě, po dvojicích nebo salvou v časovém intervalu 10 sekund. Ničivý efekt byl shodný jako při použití náboje ráže 105 mm, a rakety dolétly až do vzdálenosti 4 186 m. Použité soupravy bylo možno odhodit, sériové výroby se však souprava nedočkala.
V roce 1946 byly na tank s výr. č. 30127300S namontovány na pravý blatník dva přídavné kulomety, s tím, že je měl dálkově ovládat pomocný řidič. Na místo pozorovací věžičky byla zkoušena otáčivá věžička T121, se dvěma velkorážnými kulomety ráže 12,7 mm. Tato přidaná výzbroj byla vyhodnocena jako přítěž, a obě řešení byla odmítnuta.


Tank M26 s namontovaným zařízením k překonávání vodních překážek. Souprava plováků byla označena jako MC-1 Tank Floatation Device.

U jednoho tanku M26 byla věž nahrazena nízkou svařovanou věžičkou, osazenou plamenometem Canadian Iroquis. Tento stroj používal gumové pásy T84E1.
V červnu 1945 objednala Ordnance Committee dva prototypy M26 vyzbrojené kanonem T54. Byl to kanon T15E2 s kratší a širší nabíjecí komorou, díky které bylo opět možno používat jednotné střelivo, i když jeho zásoba klesla na 41 kusů. Kanon byl instalován do lafety T126 se souosým brzdovratným zařízením. Přestavbu obou sériových M26 na M26E1 provedly dílny Martens Ferry Division firmy Blaw Knox Comp. Druhý ze strojů prošel v období od února 1947 do ledna 1949 úspěšně testy na polygonu v Aberdeenu. Rozpočtové škrty zabránily vyzbrojit tímto kanonem sériové tanky. Označení M26A1 měly sériové tanky, u nichž byl kanon M3 nahrazen modernizovaným M3A1, s ventilací hlavně a jednokomorovou úsťovou brzdou.
Další vylepšení se týkala verze M26E2, a to v roce 1948. Modifikace se výměny motorové jednotky, neboť stávající motor byl málo výkonný. Byl vybrán vzduchem chlazený čtyřdobý motor Continental AV-1790-3 s výkonem 604 kW (810 HP), systému V-12, s plánovaným použitím hydromechanické převodovky. V květnu 1948 započaly testy na polygonu , jejichž výsledkem se stal nový tank T40, následně standardizovaný jako M46.
Na podvozku M26 byla také postavena samohybná houfnice T84 ráže 203 mm, transportér střeliva T31 a vyprošťovací tank T12. Na prodlouženém podvozku bylo postaveno samohybné dělo T93 ráže 203 mm a houfnice T92 ráže 240mm.

<> Pokračování <>

Americký těžký tank M26 Pershing - pokračování

Část druhá : Použití tanků M26 Pershing ve službě a jejich nasazení v boji.

Jak bylo zjištěno i generál George S. Patton plně nevěřil použití těžkých tanků, oponoval tím, že tak jak při operaci Totalize jsou potřeba hlavně rychlé, vysoce mobilní obrněné jednotky, které rychlým obchvatem prorazí do týlu méně pohyblivých německých těžkých tanků. Po velké německé ofenzivě v Ardenách bylo s politováním zjištěno, že těžké tanky ve spojeneckých silách jsou zapotřebí. Proto americké velení v lednu roku 1945 přesunulo na evropský kontinent prvních dvacet Pershingů, které byly určeny k posílení 3. a 9. tankové divize. Začátkem března je doplnily další dvě stovky Pershingů, které pomáhaly osvobozovat Evropu.
Americký M26 Pershing, německý Panther a sovětské tanky T-34 a IS se řadily k nejpokročilejším tankům 2. světové války. S výjimkou Pantheru, který byl v porovnání příliš těžký a komplikovaný pro výrobu, tyto stroje posloužily jako základ pro stavbu dalších generací poválečných tanků. Na základě Pershingu přímo vznikaly typy M46 a M47 Patton, které používaly mohutnější kanón a ještě výkonnější motor. Posledním přímým nástupcem Pershingu byl tank M60. Ve službě ho nahradil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let až M1 Abrams, který byl prvním americkým hlavním bojovým tankem odlišné koncepce než Pershing.



Nasazení v Evropě
Nový tank byl na frontu nasazen ještě před rozjetím velkovýroby. Z prvních 40 zhotovených T26E3 bylo dvacet vysláno do Fort Knoxu, kde se účastnily schvalovacích testů, druhá dvacítka byla přesunuta na evropskou frontu. Někteří vojáci sice měli o nasazení nedokonale prověřené výzbroje pochybnosti, zástupce náčelníka štábu pro technické záležitosti generál Maxwell však toto rozhodnutí přijal.
V lednu 1945 byly tanky naloženy a poslány do Antverp v Belgii. Zároveň byla do Francie vyslána mise s krycím označením Zebra, která měla posádky seznámit mimo jiné i s novými tanky. Skládala se z vojáků v čele s generálem Barnesem ( příznivcem okamžitého nasazení M26 ) a ze zástupců společností, které se podílely na výrobě. Do Paříže dorazila 9. února 1945. Tanky byly následně převezeny na zvláště k tomuto účelu upravených transportérech M25 do Cách, kam dorazily 17. února. Jejich posádky byly zpočátku vybrány ze 3. tankové divize, později i z 9. tankové divize, a byl zahájen výcvik trvající šest dnů. Především byly seřízeny zaměřovače a posádky se naučily takřka odstřelovačskému míření na konkrétní místo nepřátelského tanku. Zároveň byly odstraněny závady kanonu, který původně nebyl vybaven úsťovou brzdou, a různé závady samotného tanku , typické při zahájení výroby.
Bojová kariéra Pershingu začala 25. února 1945, kdy dorazily na frontu první z deseti T26E3, přidělených 3. tankové divizi. První tank byl poškozen 28. února : byl to tank T26E3 č. 38 s bojovým jménem Fireball (,,kulový blesk.. ), přidělený k rotě F33, tankového pluku - byl na cestě do Elsdorfu třikrát zasažen do věže Tigerem. Padli dva tankisté, ale tank se podařilo stáhnout a opravit. Na frontě se Fireball ocitl opět 7. března, s kanonem ze stihače tanků M36. Z první řady tanků přidělených 3. tankové divizi byl nenávratně ztracen pouze jeden. Bylo to vozidlo č. 25 z roty H 33. tankového pluku, které narazilo 6. března v obci Niel (sever. od Kolína ) na německý stíhač tanků Nashorn s kanonem ráže 88 mm. Zásah ze 250 m tank zapálil a později přivodil explozi. Posádka se však zachránila.
Z 20 tanků přivezených počátkem roku 1945 do Evropy, bylo 10 rozmístěno v různých jednotkách 32. a 33. tankového pluku. Dalších pět tanků vytvořilo 28. února pod velením poručíka Johna Grimballa v rámci 9. tankové divize četu roty A 14. praporu. Zbývajících pět bylo ještě přiděleno porůznu ke třem dalším rotám tohoto praporu. Četa por. Grimballa (tanky se sériovými čísly 27, 28, 35 a 39 ) byla 7. března 1945 přidělena jako přímá podpora k rotě A 27. mechanizovaného praporu, která dobyla most v Remagenu na Rýně. Tank č. 22 byl o týden dříve, 1. března , dvakrát zasažen tříštivými střelami ráže 150 mm a byl vážně poškozen. Jeho velitel padl, vozidlo bylo později opraveno.
Během bojů na konci února a počátkem března 1945 byl T26E3 standardizován jako M26 General Pershing. Po dvou týdnech bojové činnosti bylo na účet Pershingů započítáno zničení několika nepřátelských tanků, a to jednoho PzKpfw Tiger I, čtyř PzKpfw IV a jednoho PzKpfw V Panther (zničení Panthera v ulicích Kolína bylo dokonce na filmováno ). Nenávratně byl ztracen jeden tank a dva byly vážně poškozeny.
Další zásilka, čítající 40 tanků M26 dorazila do Evropy 25. března 1945. Byla s nimi vyzbrojena americká 9. armáda, v niž byly rozděleny do 2. tankové divize ( 22 tanků), 5. tankové divize ( 18 tanků). Dodávka těchto vozidel na frontu vyžadovala přípravu dalších upravených transportérů M25. Ke 2. tankové divizi dorazily Pershingy 2. dubna . Po jejich ,,rozbalení,, seřídil zástupce výrobce mířidla a posádky pouhých 45 minut na seznámení s novou výzbrojí. Poté byly bez jediného zkušebního výstřelu vyslány na frontu. Podobně vypadal i výcvik u 5. tankové divize, i když tam byly tanky předvedeny také příslušníkům divizního opravárenského praporu a členům 536. těžké opravárenské tankové roty.
Další Pershingy byly určeny pro 11. tankovou divizi, kam ovšem 12. dubna dorazilo z 30 plánovaných kusů jen pouze 15. Příčinou zpoždění byl nedostatek transportérů a taky chybějící most s dostatečnou nosností přes Rýn. Vlakový transport nebyl možný, protože železnice byla zničena letectvem. V této divizi byl výcvik nových posádek proveden podle programu, ale bojovou činnost zahájily Pershingy až 21. dubna. Teprve tehdy totiž dorazily větší dodávky nových tanků i s dalšími technickými týmy. V této situaci byla ,,mise Zebra,, prohlášena za ukončenou a její účastníci se vrátili do USA. Do data kapitulace Německa bylo do Evropy dodáno celkem 310 kusů M26 , z nichž bylo 200 předáno bojovým jednotkám. Nejdále na východ , až do Plzně, došly Pershingy 16. praporu 16. tankové divize.
V roce 1945 byl jeden M26 ( T26E3 ) v rámci výměny výzbroje předán Sovětskému svazu.


Ženisté americké 1. armády připravují tank M26 při překračování Rýna.

Boje v Pacifiku
Tank M26 Pershing byl vyvinut převážně pro rovinaté terény evropského kontinentu, ale bylo nutné ho nasadit jako jediný tank svého druhu též do invaze na japonské ostrovy. Provozní zkoušky před touto operací měly zjistit, jak se Pershing bude chovat v naprosto nových terénních a klimatických podmínkách.
Dne 1. června 1945 nastaly po vylodění na Okinawě těžké boje, během nichž došlo na tomto válčišti poprvé při bojové činnosti k těžkým ztrátám na tancích. Bylo rozhodnuto tam poslat nová vozidla. Už od poloviny května byla pro japonská bojiště připraven transport dvanácti M26 se zásobou střeliva a náhradními díly. Zároveň se s ní měli vydat do Tichomoří dva kapitáni, Grey a Tauss, jejichž úkolem bylo kromě výcviku posádek též přizpůsobení tanků na podmínky bojů v Pacifiku. Z USA byly tanky i personál vysláni 24. května, ale cesta na Okinawu se protáhla až do 21. července, takže transport dorazil pozdě, až po ukončení bojů. Z přivezených tanků byly tedy vyloženy pouze čtyři, které byly využity k vytvoření výcvikového střediska posádek ze 193. a 711. tankového praporu ( u každého praporu šest posádek ) a z personálu 81. a 293. těžké opravárenské roty. Po kapitulaci Japonska se staly tanky M26 součástí okupační armády.


Kolona tanků M26 Pershing projíždí městem Wessel v Německu, rok 1945.

Korejský konflikt
O něco později , v roce 1950, kdy vypukl ze strany severní Koreje na poloostrově krvavý konflikt, byly stroje M26 Pershing do této války použity na jihokorejské straně. Dříve než se korejský válečný konflikt rozhořel naplno, požádala jihokorejská vláda USA o dodávku 189 tanků M26. Americká vláda odmítavou žádost zdůvodnila s oficiálním prohlášením, že Pershingy jsou do tamějšího terénu nevhodné. Ve skutečnosti však měla obavy, že by mohly napomoci útoku na Kim Ir-Sena. Tato krátkozraká předpojatost se však brzy vymstila. Když 25. června 1950 vyrazili komunisté na Soul, chyběly Jihokorejcům tanky, které by se dokázaly postavit 150 sovětským T-34 / 85 , které tvořily výzbroj severokorejské armády. Po třech dnech usilovného hledání se jim podařilo nalézt tři uskladněné M26 v Tokiu, bohužel však v žalostném stavu. Do 13. července byly v horečném tempu provedeny nejnutnější opravy a složeny posádky. Již po třech dnech byly vyloděny v přístavu Pusan na jihu Koreje. Tam se při jejich výcviku ukázalo, že tanky mají nasazeny špatné řemeny pohonu ventilátoru chladiče motoru. K vůli rychlému přehřívání pohonného systému se tedy mohly pohybovat pouze na krátké vzdálenosti. Přesto byly 28. července naloženy na plošinové vozy a vyslány na frontu. Již po třech dnech byly však beznadějně obklíčeny nepřátelskou pěchotou u města Čindžu. Při pokusu o ústup narazily na stržený most, a navíc se jejich motory přehřály a zhasly. Posádky tanky opustily, některým z tankistů se podařilo probít zpátky do vlastních pozic, sedm z nich spolu s velitelem čety por. Fowlerem padlo, nebo se dostalo do zajetí. Opuštěné tanky byly pak pravděpodobně předány Číně a Sovětskému svazu.
V USA byly mezitím určeny k převelení na korejské bojiště tři tankové prapory : 73. vybavený kompletně M26, 70. vybavený jen částečně M26, a 6. prapor s novými tanky M46. Tyto prapory dorazily do Pusanu 8. srpna 1950. Zakrátko nato byl tanky M26 částečně přezbrojen i 89. tankový prapor, který se v Koreji již nacházel. S výjimkou 6. praporu měly všechny ostatní prapory, vyslané na frontu, smíšené složení, čili M4A3 a M26. V srpnu ještě dorazil 72. tankový prapor a 1. tankový prapor námořní pěchoty. Koncem srpna bylo na frontě celkem asi 200 M26. K prvnímu kontaktu s nepřátelskými tanky došlo 17. srpna u řeky Naktong. Ze čtyř T-34 /85 byl jeden zničen ve spolupráci s pěchotou a jeden palbou tankových kanonů. Od 18. do 25. srpna podporovaly tanky roty C 73. praporu útok 27. pěšího pluku na Tabudong. Při odrážení útoku bylo zničeno 13 tanků T-34 /85 a 5 vozidel SU-76 bez vlastních ztrát. Později byly bojem s tanky pověřeny Shermany, zatímco Pershingy byly využívány hlavně jako samohybné dělostřelectvo, protože se těžko pohybovaly v hornatém terénu. Během válečných operací se ovšem ukázaly jako velice účinný prostředek pro boj s tanky. Jako velice odolný se projevil zejména jejich pancíř, i když kanonu ZiS-S (D-5) ráže 85 mm tanku T-34 /85 nebo protitankovému dělu ZiS-2 ráže 57 mm odolávaly Pershingy jen těžko.


Americké tanky M26 Pershing v Koreji


Tank Pershing 9. pěšího pluku 2. tankové divize v obranném postavení u řeky Naktong, září 1950.

<> Pokračování <>

Americký těžký tank M26 Pershing - pokračování

Část třetí : Zajímavosti, fota a doplňující informace k tanku M26 Pershing

Technika, se kterou se mohl tank M26 Pershing střetnout.
<> PzKpfw VI Tiger Ausf. E <>
Tento německý tank je jednou z legend druhé světové války. Vznikal od května 1941 a jeho vývoj paradoxně, ale logicky uspíšily nové sovětské tanky. Prototyp byl dokončen v dubnu 1942 a už v září byly odeslány první exempláře na frontu do SSSR. V listopadu bylo několik kusů posláno do Tuniska. Ve větším měřítku byly nasazeny v červnu 1943 u Kurska. Všude, kde se Tigery objevily, zaznamenaly spojenecké tankové jednotky obrovské ztráty.
Tiger byl spojením velice účinného kanonu ráže 88 mm, schopného zničit každý tehdejší tank, se silným pancířem, odolávajícím palbě z tankových kanonů nepřítele. Přesto však mělo vozidlo, projektované ve velkém spěchu, i četné nedostatky. Mimo jiné to byl motor s příliš nízkým výkonem a složitý převodový systém, který se vyznačoval vysokou poruchovostí. Konstrukce pancéřování byla poměrně zastaralá, transport tanku komplikovaly jeho rozměry a hmotnost. Byl to spíše pohyblivý protitankový bunkr než tank k vedení manévrovacích bojů. Nicméně rovnocenného konkurenta se dočkal teprve v době, kdy se na západní frontě objevily podobně pancéřované a vyzbrojené americké tanky M26. Celkem bylo postaveno asi 1 350 tanků Tiger.
Technická data :
> celková hmotnost : 56,9 t
> posádka : 5 mužů
> rozměry : délka : 8 450 mm, šířka : 3 700 mm, výška : 3 000 mm
> pohon : dvanáctiválec Maybach HL 230 P45, výkon 522 kW (700 HP),
> výzbroj : kanon KwK 36 L/56 , ráže 88 (92 náb.), 2 kulomety MG34 ráže 7,92 mm (4 800 náb.)
> pancíř : korba do 102 mm, věž do 110 mm
> rychlost : silnice - 42 km/hod., dojezd : 100 - 120 km

<> SdKfz 164 Nashorn <>
Nashorn byl neobyčejně účinný především zásluhou dokonalého děla PaK 43/1 L/71 ráže 88 mm, díky němuž dokázal ničit prakticky všechny typy spojeneckých obrněných vozidel.
Toto vozidlo, těžký stíhač tanků Nashorn (nosorožec), bylo postaveno jako levnější ekvivalent těžkého tanku a bylo určeno k ničení obrněných vozidel nepřítele. Z důvodů snížení nákladů byly ke stavbě podvozku použity díly středního tanku PzKpfw III a IV a zároveň byla na stejném podvozku postavena samohybná houfnice ráže 150 mm SdKfz 165 Hummel (čmelák). Tato vozidla měla motor umístěný uprostřed korby, na zádi se nacházel odkrytý bojový oddíl, krytý ze tří stran pancéřovými deskami. Výroba byla zahájena na jaře 1943 a do konce války bylo postaveno celkem 494 těchto vozidel. Přes vysoký profil a tenký pancíř byl Nashorn díky účinnému dělu nebezpečným protivníkem tanků a samohybných děl spojenců.
Technická data :
> celková hmotnost : 24 t
> posádka : 4 - 5 mužů
> rozměry : délka : 8 440 mm, šířka : 2 950 mm, výška : 2 940 mm
> pohon : dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM, výkon 224 kW (300HP)
> rychlost : silnice - 40 km/hod., dojezd : 235 km
> výzbroj : dělo PaK 43/1 L/71 ráže 88 mm (40 náb.)
> pancíř : korba do 30 mm, nadstavba 10 mm


Tank M26 Pershing v Technickém muzeu-Sinsheim

Zachované Pershingy
I přes řadu soubojů s Tigery a Panthery se Němcům nepodařilo poškodit žádný Pershing natolik, aby ho Američané neopravili. Možná proto se zachovalo několik Pershingů i v evropských muzeích, přestože jich za války dorazily do Evropy jen necelé tři stovky.
> Německo :
Sinsheim: Ve velkém Technickém muzeu Sinsheim je ve venkovní expozici rezavějící M26 Pershing v klasické verzi z války. Opodál stojí i torzo Pershingu bez blatníků a pásů. Je nicméně zajímavé vidět, jak vlastně vypadal základní pancéřový korpus korby. Z amerických tanků je v Sinsheimu i M24 Chaffee, 2 verze Shermanu M4A1 s 75mm kanónem a s 76,2mm kanónem, vyprošťovací verze Shermanu a samohybná houfnice M7 Priest. V muzeu je i většina základních typů německých obrněných vozidel, ale i sovětské T-34/85 a SU-100.
> Belgie :
Brusel: V belgickém královském vojenském muzeu je ve venkovní expozici M26 Pershing v relativně zachovalém stavu i se "zástěrkami" na blatnících. V bruselském muzeu jsou vystaveny hlavně základní typy amerických a britských tanků.
> Velká Británie
Bovington: Ve velkém tankovém muzeu je ve vnitřní expozici dobře restaurovaný M26 Pershing. V muzeu jsou i další základní typy amerických tanků a také asi jediný zachovaný obojživelný M4A2 Sherman Duplex Drive z vylodění na pláži Omaha. V Bovingtonu je mnoho dalších vzácných exponátů obrněnců z druhé i první světové války.


Tank M26 Pershing, rota B, 1. tankový prapor námořní pěchoty, Inčon, Korea, září 1950. Pershingy námořní pěchoty měly armádní kamufláž : celé vozidlo bylo olivově zelené. Žlutá taktická označení, typická pro vozidla MARINES, znamenají rotu, četu a konkrétní tank. Symbol TK<2> je dočasné označení, použité při vykládce tanku. Označení USMC je umístěno na registračním čísle armády, z něhož zůstaly poslední číslice (118093). Bílé armádní hvězdy na věži tanku námořní pěchoty se vyskytovaly pouze za bojů v Inčonu.


Tank T26E3 Pershing, rota B, 18. tankový prapor, 9. tanková divize, Remagen, Německo, březen 1945. Jeden z Pershingů náležící do výzbroje ,,mise Zebra". Má pouze identifikační znaky - bílé hvězdy na bocích věže, čelní desce a desce nad motorem. Na čelní desce vozidla, na vyboulení pro ventilátor, se nachází žluté registrační číslo tanku.

Modelářský koutek


Pershing T26E3 By Marcos Augustus Serra
T26E3 Pershing By Gerhard Strobl
Pershing T-26E3 By Bill Goodrich
M26 Pershing By John Griffin

Pár plků nakonec
> Silný kanón M3 ráže 90 mm otestovali Američané s předstihem na celkově podařeném stíhači tanků M36 Jackson a Slugger, který v bojích na západní frontě likvidoval i nejsilněji pancéřované německé obrněnce. Samotná konstrukce Pershingu se vyvinula z řady prototypů středních tanků T20 až T26. Jejich pancéřování bylo zvyšováno natolik, že byl závěrečný model T26E1 zařazen do kategorie těžkých tanků.
> Kanon M3 ráže 90 mm tanku M26 se ukázal takřka stejně dobrý jako KwK 43 ráže 88 mm u německého tanku Tiger II, rovněž pancéřování M26 se vyrovnalo pancéřování německého těžkého tanku. Tank M26 převyšoval tank Tiger II především manévrovacími schopnostmi.

> Vzdálenost proražení pancíře střelivem kanonu M3 L/53 ráže 90 mm
Kompaktní pancéřová deska postavena v úhlu 33˚.
Vzdálenost : (m) ........................... 450 / 900 / 1400 / 1800
APC M82 Shot (raná verze) ...... 120 / 112 / 104 / 96 (mm)
APC M82 Shot (pozděj. verze) ..129 / 122 / 114 / 106 (mm)
HVAP M304 (T30E16) ................321 / 199 / 176 / 156 (mm)
AP T33 ...........................................119 / 117 / 114 / 109 (mm)


Samohybná houfnice T-84 ráže 201 mm s hlavní v pochodovém postavení. Stroj byl postaven na podvozku tanku M26.

Použité zdroje :
čas. Tanky, nakl. Amer.Com., wikipédie,
český rozhlas, diecast.cz, panzernet,
valka, navajo, ww2f.
kn. Tanky a bojová vozidla 2. světové války, nakl. Naše vojsko (Leland Ness),
kn. "Tanky" nakl. Naše vojsko, 2006 (aut. Chris Chant).
Fotozdroje : google image s.
(diecast.cz, tamiyausa., pbase.,
news.cnet., afvdb.50megs.
.wikimedia., battletanks., flickr,
tankzone.)
Zdroj : modely : 70.86.163.186/gallery/images/

[highlight=red]<> <>[/highlight]***

***- Článek o tanku M26 Pershing přepracován a upraven* (*grafická úprava dle standardu NATO)

TonyHazard píše:Po dvou týdnech bojové činnosti bylo na účet Pershingů započítáno zničení několika nepřátelských tanků, a to jednoho PzKpfw Tiger I, čtyř PzKpfw IV a jednoho PzKpfw V Panther (zničení Panthera v ulicích Kolína bylo dokonce na filmováno ).

Podrobně "rozpitvaný" střet Pershingu s Pantherem v Kolíně a předcházející zničení Shermanu. S odkazy na videa. Je to jedna z nejdramatičtějších filmem zachycených akcí WWII co jsem kdy viděl: http://www.luerbke.de/colpicwar2.html

Přiznám se, že věta "Během válečných operací se ovšem ukázaly jako velice účinný prostředek pro boj s tanky. Jako velice odolný se projevil zejména jejich pancíř, když z kanonu ZiS-S (D-5) ráže 85 mm tanku T-34 /85 nebo protitankovému dělu ZiS-2 ráže 57 mm odolávaly Pershingy jen těžko. " mi nedává smysl.
Ten "odolný pancíř", který patřil kterému tanku? Pershingu, který jen "těžko odolával kanonu ZiS-S (D-5) ráže 85 mm tanku T-34 /85 nebo protitankovému dělu ZiS-2 ráže 57 mm " ?
Za článek díky, za obzvlášť zajímavé považuji část o konkrétním nasazení.

Cep :Takových pozorných čtenářů, jako Ty, si vážím. Děkuji za upozornění. Je to opraveno (záměna jednotlivých písmen).

Jelikož dříve nebyly ty možnosti, přihodím k tématu pár obrázků.

Prototypy a verze amerického tanku M26 Pershing

Prototyp T20 Prototyp T20E3

Prototyp T22E1 Prototyp T23

Prototyp T23E3 Prototyp T25

Prototyp T25E1 Prototyp T26E1
Tank verze T26E2 - M45

Zdroj : w.wII.